načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Víra, náboženství a církve -- Nákupní chování na trzích kulturních produktů 2017 – Radim Bačuvčík

Víra, náboženství a církve -- Nákupní chování na trzích kulturních produktů 2017

Elektronická kniha: Víra, náboženství a církve
Autor: Radim Bačuvčík
Podnázev: Nákupní chování na trzích kulturních produktů 2017

– Tato monografie nabízí obraz vztahu lidí k otázkám víry, náboženství a církevního života, který je načrtnut pomocí kombinace závěrů kvalitativního a kvantitativního výzkumu. Kvalitativní výzkum nabídl pohled na otázku, jak ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Verbum
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 164
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Sociologie kultury. Kulturní život
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-875-0092-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tato monografie nabízí obraz vztahu lidí k otázkám víry, náboženství a církevního života, který je načrtnut pomocí kombinace závěrů kvalitativního a kvantitativního výzkumu. Kvalitativní výzkum nabídl pohled na otázku, jak lidé vnímají benefity náboženské víry, s ohledem na to, jestli oni sami jsou věřící, či nikoliv. Kvantitativní výzkum se zabýval obecným postojem české veřejnosti k otázkám víry, náboženství a církví. Speciální pozornost byla věnována image Církve římskokatolické, jakožto největšího subjektu tohoto druhu u nás. Monografie představuje pátou část hlubší sondy do postojů veřejnosti k jednotlivým oblastem kulturního života. Předchozí části se týkaly divadla, filmu, muzeí a galerií, knih a čtení a hudby, pokračování se bude týkat nákupního chování na trzích hudebních a filmových nahrávek. Tato sonda je zároveň součástí autorova dlouhodobého výzkumu nákupního chování na trzích kulturních produktů, který se ve výzkumné rovině postupně zabývá vztahy mezi poptávkovou stranou jednotlivých trhů kulturních produktů i podrobnou deskripcí stavu a vývoje preferencí při nákupním chování obyvatel České republiky na těchto trzích.

(nákupní chování na trzích kulturních produktů 2017)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Radim Bačuvčík - další tituly autora:
Marketing kultury Marketing kultury
 (e-book)
Jak posloucháme hudbu? -- Vztah obyvatel České republiky k hudbě a jejímu poslechu 2009 Jak posloucháme hudbu?
 (e-book)
Žena a muž v marketingové komunikaci Žena a muž v marketingové komunikaci
 (e-book)
Sociální marketingové kampaně v Česku I. -- Ochrana zdraví Sociální marketingové kampaně v Česku I.
 (e-book)
Spotřebitelské chování -- Nákupní chování na trzích zboží a služeb 2015 Spotřebitelské chování
 (e-book)
Kulturní život a my -- Vztahy na poptávkové straně trhů kulturních produktů 2013 Kulturní život a my
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Víra, náboženství a církve 

Nákupní chování na trzích kulturních produktů 2017

Radim Bačuvčík 

Radim Bačuvčík – VeRBuM, 2017 


2 |   

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR 

Bačuvčík, Radim

Víra, náboženství a církve : nákupní chování na

trzích kulturních produktů 2017 / Radim Bačuvčík. – 1.

vydání. – Zlín : Radim Bačuvčík - VeRBuM, 2017. –

164 stran

Anglické resumé

ISBN 978-80-87500-92-7

2-184.3 * 21/29-1/-9 * 2-7 * 316.64 * 316.65 * 2-67 *

339.138 * 316.74:2 * 303.022 * 303.023 * (437.3) *

(048.8)

- 2009-2016

- náboženská víra

- náboženství

- církve

- názory a postoje – Česko

- veřejné mínění – Česko

- náboženství a společnost – Česko

- marketing

- sociologie náboženství

- kvalitativní výzkum – Česko – 2001-2020

- kvantitativní výzkum – Česko – 2001-2020

- monografie

316.7 - Sociologie kultury. Kulturní život [1]

Recenzovali: doc. Ing. Ivana Butoracová Šindleryová, PhD.

Mgr. Marek Adamík, Ph.D.

Monografii doporučila k publikaci Vědecká redakce nakladatelství VeRBuM

© doc. Ing. Mgr. Radim Bačuvčík, Ph.D., 2017

© Radim Bačuvčík – VeRBuM, 2017

ISBN 978-80-87500-92-7


Radim Bačuvčík: Víra, náboženství a církve   | 3  OBSAH  ÚVOD .................................................................................................................... 5

METODOLOGICKÁ POZNÁMKA ................................................................. 6

1 NÁBOŽENSKÝ PRODUKT A JEHO VNÍMÁNÍ ........................................ 7

1.1 Církev, náboženství, víra ........................................................................... 8

1.2 Vnímání náboženství a církví v České republice ................................... 10

1.3 Disneyzace a mcdonaldizace náboženství............................................... 12

1.4 Marketing náboženských organizací ...................................................... 13

1.5 Produkt náboženských organizací .......................................................... 14

2 ZISKY A ZTRÁTY VĚŘÍCÍCH A NEVĚŘÍCÍCH :

KVALITATIVNÍ VÝZKUM ............................................................................ 16

2.1 Cíl výzkumu .............................................................................................. 16

2.2 Metoda realizace výzkumu ...................................................................... 16

2.3 Charakteristika výběrového souboru ..................................................... 17

2.4 Způsob vyhodnocení výzkumu ................................................................ 18

3 DISKURS VĚŘÍCÍCH A NEVĚŘÍCÍCH PŘI POPISOVÁNÍ

BENEFITŮ VÍRY A NEVÍRY ......................................................................... 19

3.1 Diskurs věřícících hlásících se k církvím ............................................... 19

3.1.1 Co získává věřící tím, že je věřící .................................................................. 19

3.1.2 Co ztrácí věřící tím, že je věřící ..................................................................... 24

3.1.3 Co získává nevěřící tím, že je nevěřící .......................................................... 27

3.1.4 Co ztrácí nevěřící tím, že je nevěřící ............................................................. 32

3.2 Diskurs nevěřících .................................................................................... 37

3.2.1 Co získává věřící tím, že je věřící .................................................................. 37

3.2.2 Co ztrácí věřící tím, že je věřící ..................................................................... 46

3.2.3 Co získává nevěřící tím, že je nevěřící .......................................................... 50

3.2.4 Co ztrácí nevěřící tím, že je nevěřící ............................................................. 56

4 POSTOJ OBYVATEL ČESKÉ REPUBLIKY K VÍŘE, NÁBOŽENSTVÍ A CÍRKVÍM : KVANTITATIVNÍ VÝZKUM ................. 61

4.1 Cíl výzkumu .............................................................................................. 61

4.2 Metoda realizace výzkumu a jeho vyhodnocení .................................... 61

4.3 Složení základního a výběrového souboru podle pohlaví,

věku a vzdělání ................................................................................................ 62

4.4 Další charakteristiky výběrového souboru ............................................ 64

4.5 Způsob vyhodnocení výzkumu ................................................................ 66  |    5 POSTOJ LIDÍ K VÍŘE, NÁBOŽENSTVÍ A CÍRKVÍM ........................... 67

5.1 Postoj k náboženské víře ......................................................................... 67

5.2 Příslušnost k církvím ............................................................................... 72

5.3 Pokřtění a nepokřtění .............................................................................. 77

5.4 Téma víry v sociální interakci ................................................................. 79

5.5 Hodnocení chování věřících a nevěřících ............................................... 84

5.6 Návštěvy církevního prostředí ................................................................ 88

5.7 Asociace spojované s církevním prostředím .......................................... 92

5.8 Spontánní atraktivita kulturní akce v církevním prostředí ............... 104

5.9 Návštěva kulturních akcí v církevním prostředí ................................. 108

5.10 Znalost rozdílů mezi církvemi ............................................................. 111

5.11 Církev římskokatolická a ostatní církve ............................................ 114

5.12 Vnímání Církve římskokatolické........................................................ 119

6 DISKUSE ....................................................................................................... 130

ZÁVĚR .............................................................................................................. 143

ABSTRAKT A KLÍČOVÁ SLOVA ............................................................... 144

ABSTRACT AND KEY WORDS .................................................................. 145

SOUPIS ZDROJŮ ............................................................................................ 146

SEZNAM ZKRATEK ..................................................................................... 152

SEZNAM TABULEK A SCHÉMAT ............................................................. 154

REJSTŘÍK ........................................................................................................ 157

PŘÍLOHY ......................................................................................................... 159


Radim Bačuvčík: Víra, náboženství a církve   | 5 

ÚVOD  

Náboženský život neodmyslitelně patří ke kultuře společnosti. Historicky vzato

naši předkové žili v obdobích, kdy víra v Boha bylo něco, o čem se

nediskutovalo. Věřící byl až na výjimky každý, každý také byl příslušen

k některé církvi – podle situace k té jediné správné, nebo k některé z těch, které

byly v daném období uznávány. Náboženství v širším slova smyslu (pokud pod

tento pojem zahrneme i věroučné systémy, které jako s centrální autoritou

nepracují s bohem) se na různých místech světa liší, avšak prakticky všude platí,

že náboženství stojí v základech společenských mravních i zákonných norem.

Tak je tomu i ve střední Evropě a potažmo v České republice. Hodnotový systém

naší společnosti stojí na křesťanském Desateru, které je morální normou, kterou

alespoň rámcově akceptují i mnozí z těch, kteří se pokládají za nevěřící. Stejně

tak lze odraz Desatera najít i v legislativě, včetně trestního práva. Nemluvě

o tom, že mnohé projevy náboženského života, zejména toho

institucionalizovaného (v podobě církví) jsou pevnou součástí kulturního

dědictví národa.

Vztah obyvatel České republiky k otázkám víry, náboženství a církví ovšem není

jednoznačný. Česká společnost patří v evropském prostoru k nejvíce

ateizovaným, značná část veřejnosti o sobě říká, že je nevěřící, a také mnoho

těch, kteří se považují za věřící, se odklání od tradičních církví a vidí svou

religiozitu spíše jako cestu k hledání individuálního přístupu k této věci. Často se

uvádí, že na vině může být čtyřicetileté období komunistického režimu, který se

vůči církvím a víře v boha ostře vymezoval, přičemž nabízel jejich alternativu

v podobě vědeckého ateismu. To ovšem jistě bude pravda pouze částečná,

protože některé nám blízké národy, jako například Slováci nebo Poláci, se

podobným způsobem od Boha neodklonily. Rezervovaný postoj Čechů k těmto

otázkám tedy jistě může být projevem dalších kulturních dimenzí, jako například

odporu k autoritám a potřebě se životem „proimprovizovat“ po svém.

Tato monografie hledá odpověď na otázku, jaký je v současné době postoj

obyvatel České republiky k otázkám víry, náboženství a církví. Tyto otázky již

jistě byly předmětem mnohých zkoumání, včetně pravidelného Sčítání lidu,

domů a bytů. Tato monografie doplňuje existující informace pomocí kombinace

kvalitativního a kvantitativního šetření, které se na celý problém dívá v kontextu

kultury a z ekonomických a marketingových pozic, tedy vnímá činnost církví a

to, co nabízí náboženství a víra, jako produkt, který se účastní střetu nabídky a

poptávky na určitých trzích, na nichž mohou být přijímány a odmítány jeho

benefity. Jejich hledání je hlavním cílem této monografie.


6 |   

METODOLOGICKÁ POZNÁMKA  

V této monografii jsou komentovány závěry dvou výzkumů na téma postoje

obyvatel České republiky k víře, náboženství a církvím. První z nich byl

kvalitativní výzkum, jehož cílem bylo zmapovat, jak věřící a nevěřící lidé

vnímají benefity toho, že je někdo věřící nebo nevěřící. Metodologie výzkumu je

podrobně popsána v kapitole 2. Druhý výzkum byl kvantitativní a zjišťoval také

postoje obyvatel České republiky k otázkám víry, náboženství a církví, speciálně

pak také k Církvi římskokatolické. Metodologie je popsána v kapitole 4.

Výzkumná data byla v jednotlivých kapitolách konfrontována s výsledky dalších

výzkumů autora, zejména výzkumu nákupního chování na trzích kulturních

produktů (Bačuvčík, 2009), výzkumu vztahu obyvatel České republiky k hudbě

(Bačuvčík, 2010), výzkumu způsobů trávení volného času (Bačuvčík, 2011),

výzkumu vztahu obyvatel České republiky k divadlu a filmu (Bačuvčík, 2012a),

výzkumu vztahu obyvatel České republiky k muzeím a galeriím (Bačuvčík,

2013), výzkumu nákupního chování na trzích volnočasových aktivit kulturní

povahy (Bačuvčík, 2014), výzkumu postoje obyvatel České republiky ke knihám

a čtení (Bačuvčík, 2015), výzkumu postoje obyvatel České republiky k hudbě

(Bačuvčík, 2016), případně s dalšími údaji prezentovanými v odborné literatuře

uvedené v soupisu zdrojů na konci této monografie.


Radim Bačuvčík: Víra, náboženství a církve   | 7 

1 NÁBOŽENSKÝ PRODUKT A JEHO VNÍMÁNÍ  

Tato monografie se zabývá postojem obyvatel České republiky k otázkám víry,

náboženství a církví. Na celý problém se snaží dívat především prismatem

marketingu a marketingové komunikace. Když se zabývá postojem veřejnosti

k těmto otázkám, zabývá se vlastně tím, jaké produkty církve a v abstraktní

rovině náboženství a „víra“ jako taková nabízejí, a jak jsou tyto produkty ze

strany veřejnosti vnímány a hodnoceny. Jedná se o pohled, který u nás stále není

příliš obvyklý. Na církve je tradičně nahlíženo jako na společenský fenomén,

který má tradici dlouhou mnohá staletí, patří velmi úzce k životu lidí, vlastně se

dá říct, že existují části společnosti, které zcela samozřejmě žijí s vědomím

příslušnosti k určité víře a církvi, vlastně v podobném smyslu, jako jsou příslušni

ke svému státu. Stát a církve jsou tedy instituce podobného druhu, byť jejich

postavení ohledně toho, co všechno svým příslušníkům dokáží nabídnout a

nakolik se oni sami své příslušnosti k nim dokáží vyhnout, je nesrovnatelné. To

nicméně nemění nic na tom, že církve jsou tak trochu „státem ve státě“, což je

jistě jeden z důvodů, proč by ony i stát měly usilovat o co největší nezávislost na

sobě, tedy o onu v médiích zhusta diskutovanou a také legislativně zavedenou

„odluku státu a církve“.

Pohled, který se v této monografii snažíme sledovat, je ovšem v zásadě jiný.

Církve jsou organizace, které nabízí určitý produkt, který se může setkat

s poptávkou části veřejnosti. To, že mnozí lidé cítí svou příslušnost k církvím

v podstatě na dědičném principu a tedy jako v jistém smyslu „povinnou“, lze

chápat jako jistou (byť velmi nepřesnou) analogii loajality zákazníků ke značkám

a jejich chápání jako „lovebrands“, což je něco, o co značky mohou usilovat,

avšak mohou o to také přijít – což může být v budoucnu i problémem vztahu

církví a jejich dosud velmi loajálních členů (respektive osob, které se k nim

v nějakém smyslu hlásí; pokud budeme dále v tomto textu hovořit o „členech

církví“, bude to chápáno takto volně). Také z toho důvodu mohou být úvahy

církví samotných o jejich vlastním marketingovém mixu, tedy o tom, co opravdu

svým „zákazníkům“ nabízejí, více než aktuální.

Otázkám marketingu církví zatím u nás ani v literatuře nebyla věnována příliš

velká pozornost. Průlom do této situace přinesla monografie Marka Adamíka

„Komunikace a vztahy s veřejností nových náboženských hnutí“ vydaná v roce

2017, která se sice ve výzkumné rovině zabývá pouze specifickou skupinou

těchto organizací (tedy tzv. „novými náboženskými hnutími“), přesto se však

věnuje i obecným otázkám marketingu v oblasti náboženství, a je tak v tomto

oboru doslova zakladatelskou a průkopnickou literaturou. Existuje samozřejmě

také rozsáhlá domácí literatura religionistická, respektive věnující se sociologii


8 |    náboženství. Zde jde pohled blízký našemu vnímání problému najít například v publikacích Davida Václavíka (2007, 2010) a Dušana Lužného (1997, 1999). V zahraniční literatuře se problematikou marketingu církví dlouhodobě zabývá řada autorů. Adamík (2017, s. 13) ve své monografii přináší přehled oblastí, jimž se tato literatura věnuje:

 budování značky a její image (Abreu, 2006; Einstein, 2011; Mulyanegara,

2011);

 kvalita služeb (Santos, Mathews, 2000);

 marketingová komunikace (Aldridge, 2000; Iyer, Velu, Mumit, 2013;

Joseph, Webb, 2000; Vokurka, McDaniel, Cooper, 2002);

 marketingové koncepty (Angheluţǎ, Strâmbu, Zaharia, 2009; Mulyanegara,

Tsarenko, Mavondo, 2011; White, Simas, 2008; Wrenn, 2011);

 marketingové plánování a benefity (Considine, 1995, 2001);

 marketingové strategie (Coleman, 2002; Keyt, 2001; Rodrigue, 2002;

Vokurka, McDaniel, 2004);

 motivace členů a příznivců (McGrath, 2009; Dobocan, 2013);

 nová média a online marketing (Campbell, 2005; Cheong, Poon, Huang,

Casas, 2009; Waters, Tindall 2010; Webb, 2012).

Kromě nich Adamík (2017, s. 12) zmiňuje řadu zahraničních studií, které se tématem také zabývají a nezapadají přitom do žádné z uvedených kategorií. Patří mezi ně například tito autoři a jejich díla: Barna, George. „Marketing the Church“ (1988); Daehn, Michael. „Marketing the Church: How to Communicate Your Church’s Purpose and Passion in a Modern Context“ (2011); Mulyanegara, Riza. „Church Marketing: The Role of Marketing Orientation and Brand Image in Church Participation“ (2010); Reising, Richard L. „Church Marketing 101: Preparing Your Church for Greater Growth“ (2006). Spíše kritiku marketingových přístupů v této oblasti lze podle Adamíka najít v publikaci „Selling Jesus: What’s Wrong with Marketing the Church“ Douglase Webstera (1992) nebo v článku Tylera-Wigg Stevensona „Jesus Is Not a Brand“ z magazínu Christianity Today (2009). 1.1 CÍRKEV, NÁBOŽENSTVÍ, VÍRA  Termíny z nadpisu této kapitoly nemají své jednoznačné definice. Adamík (2017, s. 23) upozorňuje, že na problém vytvoření univerzálně platné a uspokojivé definice náboženství poukázal již americký badatel Jonathan Z. Smith (1982) v úvodu knihy „Imagining Religion: From Babylon to Jonestown“. Podle něj sice existuje mnoho informací, fenoménů a lidských zkušeností, které lze označit jako náboženské, avšak pojem „náboženství“ existuje spíše jako produkt imaginativní komparace a generalizace, který při vystoupení z roviny abstrakce nemá konkrétní jednoznačně pojmenovatelný obsah.

Radim Bačuvčík: Víra, náboženství a církve   | 9 

Velký sociologický slovník (1996, s. 659) říká, že „Náboženství je

v nejobecnějším smyslu vztah člověka k tomu, co ho přesahuje, představa nebo

pocit, že vedle světa přirozeného existuje nadpřirozený svět (síly, bytosti,

mocnosti) a víra, že je člověk na této transcendentní skutečnosti nějakým

způsobem závislý. Tato víra implikuje snahu navázat s nadpřirozenem přímý

nebo zprostředkovaný styk“.

Podobná diskuse existuje kolem pojmu církev, případně souvisejících pojmů

sekta nebo kult. Ernst Troeltsch (1992, s. 331; viz též Roberts, Yamane, 2011)

považuje církev za instituci, identifikující se se společenským řádem a snažící se

spolu s privilegovanými sociálními skupinami o jeho udržení. Církev se do svého

vlivu snaží zahrnout co největší množství lidí a upevňovat tím svou pozici

organizace s významným mocenským postavením. Členství v ní je v podstatě

nedobrovolné a dané narozením v rodině členů církve. Zásadně se tak liší od

sekty, kterou Troeltsch chápe jako malou skupinu, jež působí na okraji hlavního

proudu a tam se rovněž nachází její náboženské přesvědčení. Obecně přijímané

normy považuje za překážku, a aby mohla nezávisle rozvíjet své učení,

distancuje se od nich. Odmítání těchto hodnot úzce souvisí s náboženským

partikularismem, vede k hlásání vlastní vyvolenosti a k neustálému polarizování

vztahu mezi „my“ a „oni“. Zatímco v církvi působí profesionální duchovenstvo,

zde hlavní úlohu přebírají laici. Rozdíly jsou i v socioekonomickém statutu

členstva. Církev bere ohled na sociální stratifikaci, členové sekty naopak častěji

pocházejí ze sociálně slabších tříd či jinak znevýhodněných skupin.

Podle Lužného (1997, s. 121) je sekta náboženská skupina, „která vznikla

v důsledku hereze v rámci domácích náboženských tradic, nemá rozvinutou

byrokratickou strukturu a nevytváří vyšší organizační jednotky. Členství v ní je

dáno volním aktem. Kult je naproti tomu náboženské hnutí představující snahu

zavést nové náboženství, přičemž nemá rozvinutou byrokratickou strukturu“.

Sekta se vymezuje od hlavního náboženského proudu na základě jakoby

revolučních myšlenek, které ale nic nového nereprezentují. Příslušníci sekty

mohou hlásat návrat ke spirituálním „kořenům“, od nichž se dominující

náboženský proud odklonil a mají k němu kritický postoj pro jeho

zkorumpovanost a přitakání světskosti. Sekta se prohlašuje za zastánce jediné

autentické a čisté vyjádření původní víry a tím, že chce obnovit původní

náboženství, se liší od „novátorského“ kultu. Ovšem k tomu, aby se s termíny

sekta a kult dalo operovat, musí existovat orgán, vůči němuž se mohou sekty

vymezit, což je zpravidla dominující církev, podle nějž lze „čistotu věrouky“

poměřovat (Adamík, 2017, s. 25).

Sekty jsou často (např. tzv. antikultovním hnutím) nahlíženy jako něco

negativního a nebezpečného. Štampach (2008, s. 186) rozlišuje čtyři jejich

základní znaky: 1. autoritativní řízení přecházející až v moc nad lidmi; 2.

fundamentalisticky pojatý vztah k pramenům či doktríně; 3. uzavřenost fyzická

nebo aspoň ideová; 4. jednosměrná nebo obousměrná selekce informací.

10 |   

Pokud jde o víru, Filozofický slovník (Blecha, 2002, s. 442) o ní hovoří takto:

„Od mínění či domněnky sahá přes pravděpodobnostně zdůvodněný názor až

k nábožensky personálnímu vztahu, založenému na důvěře v transcendentní

protějšek člověka. Obecně je vyjádřením postoje, jenž se vztahuje k něčemu, co

stojí mimo možnost aktuálního, nepochybného a plného ověření racionálními

prostředky a přesto je považováno za pravdivé a skutečné. Nemůže tedy

poskytovat objektivně potvrzovanou platnost, nýbrž je stále oblastí nejistoty,

vynuceného spolehnutí na neověřitelné, a tudíž svým způsobem odvahy“. Za

klíčové je pak považováno rozlišení víry jako „belief“ (víra, že něco je či

nastane) a „faith“ (náboženská víra v „něco“; Adamík, 2017, s. 26). Víra je

založena „v lidské emocionalitě, nelze ji však považovat za pouhý afekt, nýbrž za

syntézu cítění, chtění, vůli poznávat a rozumět, nacházet orientaci a útočiště, tedy

za projev spektra duchovních sil člověka“ (Blecha, 2002, s. 442).

1.2 VNÍMÁNÍ NÁBOŽENSTVÍ A CÍRKVÍ V ČESKÉ REPUBLICE 

Image církví a náboženství u nás do značné míry poznamenalo období

komunismu, kdy oficiální státní propaganda prezentovala církve jako prostředí,

jehož zájmy jsou v principu v rozporu se zájmy státu, respektive těch, kteří mu

vládnou (tedy Komunistické strany Československa, respektive Národní fronty).

Takový výklad se týkal jistě i okolních socialistických států, avšak

pravděpodobně nikde nevedl k tak rozsáhlé ateizaci či agnosticizaci, a tedy i

sekularizaci společnosti. Jedná se jistě o specificky český fenomén, neboť situace

se zde značně liší i od situace na Slovensku, jehož religiozita je zcela jiná. Zcela

jiná je pak situace jinde ve světě. Adamík (2017, s. 29) připomíná, že podle

výzkumů například v roce 1999 devatenáct z dvaceti Američanů věřilo v Boha a

čtvrtina z nich dokonce odmítala, že člověk může být dobrým a etickým

člověkem, aniž by v Boha věřil (Pfeifer, 1999; Stein, 2000).

Tato situace má samozřejmě hlavní důsledky pro největší české církve (zejména

tedy Církev římskokatolickou), které jsou pro velkou část společnosti autoritou,

část je však vnímá spíše jako mocenské organizace, které zastupují zájem spíše

menší části společnosti, nárokují si majetek (viz problematika tzv. církevních

restitucí) a společenskou pozici, přitom se však samy často chovají neeticky (viz

celosvětové kauzy týkající se zneužívání dětí) a silou potlačují jakékoliv kritické

hlasy (viz kauza slovenského arcibiskupa Róberta Bezáka). To vše vytváří jakýsi

vstupní předpoklad pro výzkumy realizované a komentované v rámci této

monografie, které se snaží odhalit, jaké přesně postoje česká veřejnost (konkrétně

jednotlivé její části) vůči celé problematice zaujímá, a nakolik jde vlastně

o problém konkrétních církví, nebo oblasti náboženství jako takové.

Odhlédneme-li od postavení největších českých církví, i pokud jde o oblast

náboženského života, která zahrnuje i projevy různých menších náboženských

společností, neřkuli sekt, jako takovou, nelze nevidět, že vnímání celé oblasti

poznamenala řada kauz, které našly ve své době značného ohlasu v médiích.

Radim Bačuvčík: Víra, náboženství a církve   | 11 

Možná nejvýraznější byla kauza kolem skupiny takzvaných Imanuelitů,

soustředěných kolem Jana Dietricha Dvorského – zakladatele hnutí a současně

Parsifala Imanuela, zakladatele Říše Tisíce let, za něhož se považoval. Učení této

náboženské skupiny obsahovalo apokalyptické prvky, které hovořily o konci

času, jenž měl nastat v roce 1994 nejprve zkázou Prahy a později se rozšířit do

celého světa. Jan Dietrich Dvorský čelil v České republice trestnímu stíhání

(paradoxně kvůli odmítání školní docházky svých dětí), kvůli kterému se i se

svou rodinou uchýlil do zahraničí. Vrátil se (v roce 2013, tedy asi po dvaceti

letech) poté, co přestal být hledanou osobou. Celá kauza získala popularitu díky

známé herečce Mileně Dvorské, jejíž dcera je manželkou Jana Dietricha

Dvorského (Adamík, 2017, s. 29).

Dalším mediálně známým případem je kauza „Kuřim“. Šlo o týrání dvou

sourozenců jejich matkou, tetou a několika dalšími lidmi (odhaleno v roce 2007),

v jejichž pozadí stála sekta Jiřího Škrly, odvolávající se (podobně jako zmínění

Imanuelité) také ke Hnutí Grálu, v níž ústředními postavami byly „Anička“

Barbora Škrlová a sestry Klára a Kateřina Mauerovy. S Hnutím Grálu byla

spojena také kauza „týrání seniorek“ (sekta založená jistým Adamem, jenž kolem

sebe soustředil skupinu starších žen a pod záminkou učení Hnutí Grálu a

duchovního rozvoje je nutil k práci na stavbě domu za otrockých podmínek).

Nutno podotknout, že Hnutí Grálu se od všech uvedených případů distancovalo

a označilo je za nebezpečné sekty, jejichž učení je neslučitelné s učením Hnutí

Grálu (Adamík, 2017, s. 30).

Problematičnost vnímání celé oblasti může dobře ilustrovat příklad Náboženské

společnosti Svědkové Jehovovi. Ti jsou u nás registrovanou církví podle zákona

č. 3/2002 Sb. Na jeho základě je jim přiznána většina tzv. zvláštních práv církví,

konkrétně práva „vyučování náboženství na státních školách“, „duchovenská

služba v místech, kde se vykonává vazba a trest odnětí svobody“, „konání

obřadů, při nichž jsou uzavírány církevní sňatky“ a „zachovávání povinnosti

mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo

s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství“. Naopak nejsou jim

přiznána zvláštní práva „duchovenská služba v ozbrojených silách ČR“ a

„zřizování církevních škol“.

Dalo by se říci, že z hlediska zvláštních práv patří Svědkové Jehovovi k těm lépe

etablovaným církvím u nás, řada registrovaných církví a náboženských

společností má přiznaných méně práv, než oni. Přesto patří k církvím, které

veřejnost zhusta vnímá jako jedny z nejproblematičtějších. Už v době jejich snah

o registraci na počátku 90. let 20. stoletím se staly mediálním tématem některé

části jejich věrouky, které se zdály v rozporu s „dobrými mravy“, například

odmítání krevních transfúzí nebo povinné vojenské služby (za to byli někteří

členové stíháni již v období socialismu). Možná také díky tomu, že šlo o jednu

z prvních náboženských organizací u nás, které se začaly poměrně intenzivně

věnovat podomnímu marketingu (obcházení domácností se snahou o vedení

diskuse o náboženských otázkách), který obecně nebývá přijímán úplně  |    pozitivně, vysloužili si Svědkové Jehovovi nálepku „sekty“, navzdory tomu, že jde o oficiálně registrovanou církev (od roku 1993; soupis registrovaných církví je přílohou daného zákona), která se navíc zřetelně hlásí ke křesťanské tradici (byť kvůli některým odlišnostem ve věrouce není mnohými katolickými ani protestantskými církvemi za křesťanskou považována; Adamík, 2017). 1.3 DISNEYZACE A MCDONALDIZACE NÁBOŽENSTVÍ  Marketingová pozici náboženských organizací se v současné době v důsledku celkových společenských změn poněkud proměňuje. Marek Adamík (2017, s. 37) se ve své monografii podrobně věnuje úvahám některých religionistů a sociologů náboženství o dvou směrech těchto změn, které jsou označovány termíny „disneyzace“ a „mcdonaldizace“. Snaha náboženských organizací přežít a prosadit se na trhu vede k úvahám, že stále více připomínají běžné komerční subjekty a stávají se součástí zábavního průmyslu. To lze chápat jako přirozenou součást postmoderního vývoje společnosti. Může jít o důsledek masového rozšíření komunikačních prostředků a vzrůstu konzumního způsobu života. Také cesty, jimiž se šíří duchovní poselství, totiž stále více závisejí na přizpůsobení se novým druhům sdělovacích prostředků (Lyon, 2002, s. 20, 88). Samozřejmě spíše americké prostředí ilustrují úvahy o tom, že náboženství prezentované prostřednictvím televize se stává pouhou zábavou: „Vše, co činí náboženství historickou, hlubokou a posvátnou lidskou činností, musí pryč: nenajdeme tu rituál, dogma, tradici ani teologii a především žádný pocit duchovní transcendence. Hlavní hvězdou pořadu je kazatel. Bůh je až druhý v řadě.“ (Postman, 1999, s. 124). Disneyzace je tu chápána jako proces, „který trivializací bagatelizuje lidský život a způsobuje, že žádnou angažovanost v životě pak nelze brát zcela vážně.“ (Lyon, 2002, s. 22). Používání těchto pojmů lze samozřejmě chápat jako kritiku zavádění marketingových principů do oblasti prodeje náboženských idejí. Na druhou stranu, představují jakousi nutnost, jíž se zřejmě náboženské organizace, které chtějí oslovovat cílové skupiny mimo své tradiční publikum, nebudou moci vyhnout. Konečně, mohou charakterizovat aktuálně existující rozdíl mezi tradičními církvemi, a těmi náboženskými organizacemi, které zatím mohou být vnímány jako spíše „alternativní“. Disneyzaci lze charakterizovat pomocí čtyř základních rysů (Bryman, 2004, s. 2; Lyon, 2002, s. 24):

1. tematizace – vytváření příběhů a témat s využitím symbolů, které jsou

zasazeny do zcela nového prostředí, než do jakého původně patří. Může jít

například o interiér kasina nebo restaurace navrženého ve stylu Divokého

západu;

2. hybridní spotřeba – způsoby spotřeby, které byly dosud spojovány

s odlišnými institucionálními oblastmi, se navzájem stále více proplétají a je Radim Bačuvčík: Víra, náboženství a církve   | 13 

obtížné je od sebe rozlišit. Příkladem může být možnost zakoupit si na letišti

hudební nosič svého oblíbeného interpreta;

3. reklama – propagace a prodej zboží, obrazů a firemních značek;

4. přesvědčivý personál – rostoucí tendence vnímat poskytování služeb jako

určitý typ specifického „představení“ a snaha ovlivňovat personál, aby působil,

že je neustále v pozitivním rozpoložení a dobré náladě. V případě mcdonaldizace (tedy zavádění určitých principů, známých z prostředí rychloobslužných restaurací, do jiných oblastí prodeje zboží, služeb a myšlenek), lze hovořit o těchto rysech (Ritzer, 1996, s. 26):

1. efektivnost – využívá uspěchaného životního stylu jako jednoho z rysů

postmoderního světa a nabízí efektivní a rychlé služby;

2. kvantifikace a kalkulace – snahou je navozovat dojem, že za málo peněz

dostáváme hodně muziky, ale ve výsledku jsou to především majitelé, kdo

z toho mají největší zisk;

3. předvídatelnost – svět bez překvapení působí bezpečně a pohodlně.

Spotřebitel ví, že pokrm, který v McDonaldu připraví v New Yorku, bude

chutnat stejně jako v Los Angeles;

4. kontrola – patří sem náhrada humánní technologie za nehumánní.

V originální podobě, personál, který připravuje pokrmy v restauraci rychlého

občerstvení, má přesně stanovený počet úkonů potřebných k výrobě příslušného

produktu. Podobná kontrola, ale jiného charakteru, je nastavena i u spotřebitelů,

kteří jsou nabádání stát ve frontě, vybírat z omezeného jídelníčku a řídit se

stanovenými pravidly: rychle se najíst a odejít. 1.4 MARKETING NÁBOŽENSKÝCH ORGANIZACÍ  Alan R. Andreasen a Philip Kotler (2008, s. 22-24) identifikovali deset charakteristických rysů, kterými se marketing služeb v neziskových organizacích odlišuje od běžného marketingu a kterým musí její představitelé čelit. Jejich vymezení, které se zabývá církvemi i neziskovými organizacemi obecně, aplikoval Adamík (2017, s. 59) přímo na dané prostředí:

1. Náboženské organizace apelují na spotřebitele svých služeb přidanou

hodnotou svého produktu, neboť ten sám o sobě negeneruje žádný finanční

zisk.

2. Na světlo jsou vynášeny tabuizované, kontroverzní a někdy nepříjemné

záležitosti. Vstupní znalosti jsou nízké a je obtížné se na jejich základě

rozhodnout něco ve svém životě změnit.

3. Přidaná hodnota produktu nemusí být zřetelná nebo nemusí mít žádoucí

efekt. Konání rituálních obřadů či pravidelných modliteb se může projevit až po

čase a to například prohloubením víry praktikanta.

4. Po lidech je vyžadováno, aby přijali určité zvyky, které jsou pro ně

nezajímavé a nevnímají v nich žádnou přidanou hodnotu. Pravidelné návštěvy  |   

kostela a participace na liturgickém prozpěvování nejsou tak atraktivní, jako

turistický výlet pořádaný cestovní agenturou do zahraničí.

5. Lidé jsou nabádáni, aby celkově změnili své chování. V soukromém sektoru

mají marketéři snadnější úkol: vyzvednout hodnotu produktu nebo služby

v očích zákazníka a přesvědčit jej o tom, že produkt potřebuje. V neziskovém

sektoru se marketéři snaží oslovit segment lidí, kteří si jsou vědomi svých

nenaplněných potřeb a hledají způsoby, jak je uspokojit. Pokud jde o potřeby

v duchovní oblasti, může jim náboženství nabídnout onu léčivou „magickou

pilulku“. Jiné je, pokud hovoříme například o dílech spisovatelů, sochařů,

malířů nebo hudebníků. Tato díla jsou veřejností buď akceptována a ceněna,

nebo ponechána bez povšimnutí. Osvětový charakter, který zde může být

přítomen a který zůstává indiferentní ke snaze zalíbit se a podbízet se většinové

společnosti, je přítomen u sociálních marketingových kampaní. Nicméně nejde

zcela o totéž, jako v případě ryzí umělecké tvorby, která je spíše vyjádřením

autorovy umělecké vize.

6. V byznysu mohou marketéři přizpůsobit produkt zákazníkovi.

U náboženských organizací, které mají dlouholetou tradici a pevně danou

doktrínu, to v obdobné míře není možné. Marketéři jsou proto nabádání ke

kreativnějšímu přístupu.

7. Lidé z náboženského sektoru často uvádí, že nelpí na teologických poučkách

a dogmatech. Je však složité hovořit s nezainteresovanými lidmi

o náboženských věcech – o „božských darech“ – aniž by nebyli konfrontováni

s předsudky.

8. Komunikace s médii je komplikovaná, protože víru a její přidanou hodnotu

nelze lehce transformovat do slov a obrazů.

9. Ojedinělá důležitost je přikládána dobrému jménu náboženské organizace.

Pozitivní image je považována za indikátor kvality v uspokojování duchovních

a společenských potřeb svých členů.

10. U náboženské organizace hraje hlavní roli v marketingové komunikaci kněz,

duchovní, učitel či jiný reprezentant organizace na veřejnosti. 1.5 PRODUKT NÁBOŽENSKÝCH ORGANIZACÍ  Produkt je jedna ze základních kategorií marketingového způsobu uvažování. Produkt je součástí marketingového mixu, jehož základní koncepce hovoří o čtyřech položkách – produktu, ceně, místu (distribuci) a propagaci (komunikaci). Marketingový mix je jakým prostředníkem mezi producentem (nabízejícím) a zákazníkem (poptávajícím), definuje čtyři „styčné body“ jejich vztahu. Koncepcí marketingového mixu existuje více, ty ovšem spíše rozkládají čtyři základní položky na více bodů (Bačuvčík, 2016).

Radim Bačuvčík: Víra, náboženství a církve   | 15 

To, co je vlastně produktem náboženských organizací či církví, ale obecně co je

produktem náboženství jako takového, nebo dokonce víry, může být nahlíženo a

analyzováno různými způsoby. Bezpochyby se jedná o komplexní produkt, který

může fungovat na několika úrovních. Různé pohledy na tuto problematiku

shrnuje Adamík (2017, s. 62).

V základní rovině lze podle něj rozlišit dvě vrstvy – jádro a rozšířený produkt

(Martin, 2006, s. 277-284). Jádrem produktu jsou posvátné hodnoty, které nelze

změnit, neboť tvoří základní pilíře náboženské společnosti: patří sem doktrína,

rituál, příběh a určitý komplex sociálních funkcí. Rozšířený produkt má podobu

žitého náboženství. Zahrnuje aktivity, které nejsou přímo spojeny s náboženským

či posvátným (tedy především společenskou rovinu náboženského života).

Blíže běžným marketingovým konceptům je představa tří vrstev produktu

(Angheluţâ, Strâmbu-Dima, Zaharia, 2009, s. 186). Jádrem produktu je opět

vlastní náboženské učení, dogma, hodnoty či ideje – tedy filozofický koncept

(fundamental religious teaching). Nabízený produkt představuje služby, jež

náboženská organizace adresuje směrem k jasně definovaným tržním

segmentům. Praktikovaný produkt zahrnuje žité náboženství a individuální

chování podepřené vírou a představami o tom, co je v životě důležité.

Podstatu produktu náboženských organizací lze tedy nahlížet různým způsobem,

přičemž se zdůrazňují jednotlivé aspekty, které konzumentům těchto produktů

(věřícím, příslušníkům církví) mohou přijít zajímavé (jde tedy o benefity, které

„stojí za to koupit“). Může jimi být například ve společenské rovině „společné

prožívání víry“ (Bačuvčík, 2011, s. 176), nebo v rovině individuální „smysl

života, schopnost porozumět sobě a okolnímu světu“ (Vojtíšek, 2010, s. 190).

Podle Adamíka (2017, s. 64) je produktem náboženských organizací obecně

„jejich činnost z celostní perspektivy“. Přitom jádrem produktu „je prakticky cíl

snažení, důvod a smysl existence náboženského hnutí. To může mít různou

podobu. Nejočekávanějším cílem je v případě náboženských organizací spása,

osvícení, seberealizace a různé ekvivalenty těchto slov. Zásadní roli pro některé

účastníky hraje i komunita, kde mohou víru sdílet v okruhu podobně naladěných

lidí. Tehdy může být původní jádro produktu méně podstatné a odsunuté do

pozadí.“ Na jádro produktu dle této představy navazuje filozofický koncept

neboli vlastní produkt, který „je cestou k dosažení tohoto „vysněného ideálu“

(může být však poměrně spletitý a nabízet více než jedno řešení). Filozofický

koncept je v důsledku své strukturovanosti často prvkem, který komplikuje jeho

jasnou identifikaci.“ Konečně lze hovořit o rozšiřujících efektech (či dodatečných

službách), které spočívají v tom, že „náplň činnosti nových náboženství obvykle

zasahuje i do dalších oblastí společenského života – kromě sociálních a

charitativních aktivit jim není cizí pořádání vzdělávacích, kulturních a

sportovních akcí či dokonce snaha angažovat se v politické oblasti.“ Tyto tři

vrstvy – jádro produktu, vlastní produkt a rozšiřující efekty – tvoří komplexní

produkt náboženských organizací. Tímto prizmatem lze jistě nahlížet i na mnohá

zjištění, která budou prezentována v následujících kapitolách této monografie.

16 |   

2 ZISKY A ZTRÁTY VĚŘÍCÍCH A NEVĚŘÍCÍCH : 

KVALITATIVNÍ VÝZKUM  

2.1 CÍL VÝZKUMU  

Kvalitativní výzkum měl za cíl zjistit postoje obyvatel České republiky

k otázkám víry a zmapovat, jak lidé vnímají benefity věřících a nevěřících,

vyplývající z jejich postoje k otázkám víry, náboženství a církví. Dotazník, který

byl v tomto výzkumu využit, obsahoval čtyři otevřené obsahové otázky a

uzavřené otázky na demografické údaje. Otázky byly tematicky propojené a

jejich úkolem bylo zmapovat, jak respondenti vnímají benefity, které věřící

člověk získává tím, že je věřící, a co tím naopak případně ztrácí, a analogicky, co

nevěřící člověk získává tím, že je nevěřící, a co ztrácí. Vyhodnocení odpovědí na

tyto čtyři otázky je obsahem této a následující kapitoly.

2.2 METODA REALIZACE VÝZKUMU  

Výzkum byl realizován formou on-line dotazníku umístěného na portálu

www.vyplnto.cz (dotazník viz na konci této monografie). Dotazování proběhlo

od února do června 2016. Dotazníky byly šířeny dvěma způsoby. Hlavní způsob

byl prostřednictvím studentů Fakulty multimediálních komunikací Univerzity

Tomáše Bati ve Zlíně (FMK UTB ve Zlíně), oboru Marketingová komunikace

v prezenční i kombinované formě. Dotazníky byly cíleně distribuovány

zástupcům různých věkových skupin, nebyla nicméně sledována

reprezentativnost výběrového souboru vůči populaci České republiky. Dotazník

byl cíleně distribuován respondentům, u nichž byl předpoklad schopnosti a

ochoty odpovídat na otevřené otázky, které se týkají otázek víry, náboženství a

církví, bez ohledu na to, zda jsou věřící či nikoliv. Tímto způsobem byla získána

většina responzí. Responze byly doplněny pomocí identického veřejného

dotazníku, který byl šířen v podstatě anketním způsobem mezi uživateli služby

vyplnto.cz. To lze považovat za metodu vhodnou k rozšíření základní palety

výběrového souboru.

Zvolená výzkumná metoda má několik výhod a nevýhod. Forma on-line

dotazování umožňuje relativně jednoduchý sběr dat. Její výhodou je to, že

odpovědi jsou anonymní a respondent nepřichází do přímého kontaktu

s tazatelem; vzhledem k tomu, že se někdy ptáme na intimní informace ze života

respondentů, je tak eliminován možný ostych nebo neochota sdělovat určité

informace. Nevýhodou tohoto postupu pak je, že se tazatel nemůže doptat na

další podrobnosti, a pozadí popisovaných situací nemusí být odhaleno do velkých

Radim Bačuvčík: Víra, náboženství a církve   | 17 

podrobností. To je ovšem vzhledem k cíli analýzy, jímž je vytvoření přehledu

možných pohledů či postojů, nevýhoda spíše relativní, která možnost dosažení

cíle nijak podstatně neomezuje; nemožnost hloubkového dotazování je zde de

facto nahrazena větší šíří (počtem) responzí, které společně dávají širší mozaiku

pohledu na studovaný problém. Jistou nevýhodou je to, že od respondentů

většinou nezískáváme výsledek hlubokého zamyšlení nad problémem, ale spíše

první dojem z něj. Tuto vlastnost na druhou stranu není třeba vnímat jako

nevýhodu, je to spíše charakteristika výpovědí, kterou je nutno zvážit při jejich

vyhodnocení. Další nevýhodou je malá kontrola nad demografickými

charakteristikami respondentů, neboť on-line dotazování obecně neumožňuje

jednoduchým způsobem ověřit, zda respondenti o sobě uvedli pravdivé údaje. To

je ovšem vzhledem k cílům analýzy nevýhoda také spíše relativní. V další

kapitole bude porovnán diskurs věřících a nevěřících, jediné, co je z tohoto

hlediska je podstatné, je tedy to, zda respondenti uvedli podle pravdy, zda sami

sebe považují za věřící či nevěřící (jde jistě o citlivou informaci, byla zde

nicméně také možnost na tuto otázku neodpovídat). Případný popis

z demografického hlediska je zde tedy až sekundární a spíše orientační.

2.3 CHARAKTERISTIKA VÝBĚROVÉHO SOUBORU  

Do kvalitativního výzkumu bylo zapojeno celkem 530 respondentů (jsou zde

označováni jako respondenti, nikoliv jako participanti, jak tomu bývá standardem

u kvalitativních výzkumů, neboť způsob jejich zapojení do výzkumu tomuto

označení odpovídá lépe). V neveřejném dotazování bylo získáno 446 responzí,

ve veřejném 84 responzí. Ve výběrovém souboru bylo 215 mužů a 315 žen.

Věkové rozložení respondentů bylo následující: 56 ve věku do 19 let, 179 ve

věku 20 – 29 let, 105 ve věku 30 – 39 let, 82 ve věku 40 – 49 let, 57 ve věku 50 –

59 let, 51 ve věku nad 60 let. Dále bylo sledováno vzdělání respondentů. 26 mělo

základní vzdělání (šlo ovšem vesměs o mladé respondenty, kteří ještě studovali),

38 bylo vyučených (střední vzdělání bez maturity), 236 mělo středoškolské

vzdělání (včetně aktuálních studentů vysokých škol), 30 vyšší odborné vzdělání a

200 vysokoškolské vzdělání. Z hlediska velikosti sídla bylo ve výběrovém

souboru 84 respondentů z obcí do 2 tisíc obyvatel, 72 respondentů z obcí

o velikosti 2 – 10 tisíc obyvatel, 98 respondentů z obcí o velikosti 10 – 50 tisíc

obyvatel, 49 respondentů z obcí o velikosti 50 – 100 tisíc obyvatel, 166

respondentů z obcí nad 100 tisíc obyvatel vyjma Prahy a 61 obyvatel Prahy.

Konečně bylo sledováno bydliště respondentů podle krajů. 62 žilo v Praze, 21 ve

Středočeském kraji, 7 v Jihočeském kraji, 18 v Plzeňském kraji, 2

v Karlovarském kraji, 7 v Ústeckém kraji, 4 v Libereckém kraji, 25

v Královéhradeckém kraji, 25 v Pardubickém kraji, 22 v kraji Vysočina, 99

v Jihomoravském kraji, 25 v Olomouckém kraji, 78 v Moravskoslezském kraji,

104 ve Zlínském kraji a 31 respondentů mělo bydliště v zahraničí. Byť tedy

demografická a geografická reprezentativnost výběrového souboru nebyla

18 |   

sledována, byli v něm ve významném počtu zastoupeni respondenti všech

sledovaných charakteristik.

Jak již bylo naznačeno, ve vyhodnocení byly odpovědi třízeny podle postoje

respondentů k náboženské víře. Pro tyto účely byla do dotazníku zařazena

uzavřená otázka s pěti nabízenými variantami odpovědi: „Jsem věřící a hlásím se

k některé církvi (náboženskému hnutí, skupině)“ (107 respondentů), „Jsem

věřící, ale nehlásím se k žádné církvi ani náboženskému hnutí“ (36 respondentů),

„Jsem věřící, ale nejde o víru v boha v tradičním smyslu“ (101 respondentů),

„Nejsem věřící v náboženském smyslu“ (255 respondentů) a „Nechci odpovídat“

(31 respondentů). Dále budou analyzovány odpovědi respondentů, kteří jsou

věřící a hlásí se k nějaké církvi, a kteří nejsou věřící v náboženském smyslu. Lze

dodat, že otázka stejného znění byla zařazena i do dotazníku v kvantitativním

výzkumu (viz kapitoly 4 a 5).

2.4 ZPŮSOB VYHODNOCENÍ VÝZKUMU  

Pro analýzu diskursu byla použita tematická analýza. Jedná se o kvalitativní

deskriptivní metodu, která nepracuje s žádnou dopředu existující teoretickou

typologií či kategorizací. Jejím cílem je odhalit určitý počet témat, v tomto

případě způsobů výpovědí, která popisují obsah dat textové povahy (Hendl,

2005). To vyžaduje opakované postupné čtení všech výpovědí a jejich kódování.

Cílem bylo najít typické, ale také výjimečné způsoby pojmenování zisků a ztrát

věřících a nevěřících, plynoucí z jejich víry či ne-víry, a ty ilustrovat konkrétními

výroky respondentů.

Radim Bačuvčík: Víra, náboženství a církve   | 19 

3 DISKURS VĚŘÍCÍCH A NEVĚŘÍCÍCH PŘI POPISOVÁNÍ 

BENEFITŮ VÍRY A NEVÍRY 

3.1 DISKURS VĚŘÍCÍCÍCH HLÁSÍCÍCH SE K CÍRKVÍM  

V této kapitole budou odděleně vyhodnoceny odpovědi na čtyři otázky,

vztahující se k benefitům a ztrátám souvisejícím s vírou či nevírou. Napřed (v

této subkapitole) bude sledován diskurs osob, které o sobě uvedly, že jsou věřící

a hlásí se k některé církvi či náboženskému hnutí nebo skupině (107 respondentů,

viz výše).

3.1.1 Co získává věřící tím, že je věřící  

Otázka v dotazníku zněla následovně: „Co podle Vás věřící člověk (věřící

v náboženském slova smyslu) získává tím, že je věřící? Pravděpodobně jej to

v nějakém smyslu obohacuje, před něčím jej to chrání, a podobně. A to ať už je

věřícím „v soukromí“, nebo chodí do kostela či se jinak zapojuje do života

komunity věřících. Tato otázka nemíří na Vás osobně, pokud jste věřící – zkuste

se nad ní zamyslet obecně, podle toho, jaké věřící lidi máte ve svém okolí, víte,

jak svou víru prožívají, nebo samozřejmě i jak ji prožíváte Vy osobně. A

samozřejmě nás odpověď na ni zajímá i v případě, že jste nevěřící. Zkuste prosím

svou odpověď trochu rozvést – alespoň do jedné delší věty.“

Responze budou zde i dále uvedeny následujícím způsobem: [číslo respondenta]

[identifikace otázky] „Responze v originálním znění (s případnou korekcí

gramatiky)“ (Pohlaví, věk, identifikace vztahu respondenta k víře).

Základní věc, kterou věřící získává – získává boha (či Boha). Bůh je pro věřící

bezpochyby synonymem všeho, co by bylo možno si představit jako „zisk“

z faktu vlastní víry. Přijmout Boha znamená změnit svůj život, začít o věcech

přemýšlet zcela jiným způsobem. Diskurs používaný v daném prostředí může

v tomto smyslu hovořit například o „kouzlu víry“.

[263] [CO VĚŘÍCÍ ZÍSKÁVÁ] „Získává kouzlo víry, to že není sám a je o něj Bohem postaráno.“

(Ž, 60+, věřící v církvi)

Nejde při tom samozřejmě primárně o Boha jako bytost, ale o to, co představuje.

Ve smyslu výše řečeného je to především cesta, která je věřícímu člověku

Bohem naznačena.

[379] [CO VĚŘÍCÍ ZÍSKÁVÁ] „Víra je pro lidi něco, díky čemu se jim lépe žije. Víra je vede,

ukazuje jim cestu, říká, čemu se v životě vyhnout nebo kterou cestou se vydat, tedy alespoň

v našich zemích.“ (Ž, 60+, věřící v církvi)

20 |   

Jinými slovy, víra člověku usnadňuje život, protože pomáhá překonávat

překážky, díky tomu se mu žije lépe.

[423] [CO VĚŘÍCÍ ZÍSKÁVÁ] „Myslím si, že věřící člověk daleko lépe překonává životní

překážky, lépe se vyrovnává např. s nemocí. Má se o co opřít a jednoduše se mu žije lépe než

nevěřícímu.“ (Ž, 60+, věřící v církvi)

Tuto cestu ovšem není potřeba vnímat jako něco, co by bylo pevně dané, a

nepřipouštělo varianty. Lze pozorovat i náznak poměrně (sebe)kritického postoje

v tom smyslu, že za „dobré“ věci může Bůh, zatímco za ty „špatné“ si může

člověk sám.

[210] [CO VĚŘÍCÍ ZÍSKÁVÁ] „Věřící člověk není nikdy sám, opuštěný. Když se něco podaří, je

to vždy společné dílo s Bohem. Když se něco pokazí, je to vždy pouze a jenom má vina,

protože Bůh nabízel i jiné řešení.“ (M, 50-59, věřící v církvi)

Cesta, kterou Bůh naznačuje, integruje vnitřní prožívání člověka i jeho vztah

k okolí.

[527] [CO VĚŘÍCÍ ZÍSKÁVÁ] „Věřící nevěří jen v nějakou nadpřirozenou bytost, věří v hodnoty a

v lásku. Věří, že všechno má nějaký smysl, víra mu dává řád a ukazuje cestu. Víra člověka

obohacuje v jeho nitru. Dává mu schopnost milovat sám sebe i všechny okolo, protože všichni

jsou boží bytosti. Věřící si uvědomuje hodnotu a krásu všeho okolo nás.“ (Ž, 30-39, věřící

v církvi)

Právě vztah k druhým lidem je prvek, který prostupuje velkou částí výpovědí na

toto téma.

[315] [CO VĚŘÍCÍ ZÍSKÁVÁ] „Věřící kolem sebe cítí ducha všehomíra, božské oko na něj shlíží,

je tak pod ochranou. V kostele se pravidelně potkává se svým duchovním a sdílí nedělní mši

s lidmi, které považuje za sobě blízké.“ (M, 40-49, věřící v církvi)

Představa Boha je v rámci jednotlivých církví či náboženských směrů obvykle

jasně definovaná příslušnou věroukou, a tuto představu často není možné opustit

(např. je sankcionováno určité zobrazení Boha). Někteří věřící nicméně připouští,

že důležitější než to, jak by měl Bůh „vypadat“, je to, že v něj člověk vůbec věří.

[128] [CO VĚŘÍCÍ ZÍSKÁVÁ] „Bůh, v jakékoliv podobě si ho onen člověk představuje, je vnitřní

přítel, posilovač pevné vůle, zpovědník, naděje a světlo. Je jedno, jestli je v Kostele nebo v něčí

mysli vypadá jako Duhová víla. Hlavní je věřit. Protože kdo nevěří, jakoby nežil.“ (M, 30-39,

věřící v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.