načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Violka a ukrytý poklad – Harriet Whitehornová

Violka a ukrytý poklad

Elektronická kniha: Violka a ukrytý poklad
Autor: Harriet Whitehornová

Nezbedná Violka a způsobná Rozárka jsou nejlepší kamarádky pod sluncem. Společně tvoří skvělý tým, který objasní každý zapeklitý případ. Druhý příběh detektivní série pro čtenáře od 7 let. Violka má za sebou dobrodružné prázdniny v Indii, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 200
Rozměr: 19 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: První vázané vydání v českém jazyce
Spolupracovali: ilustrovala Becka Moorová
přeložila Veronika Matysová
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7650-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nezbedná Violka a způsobná Rozárka jsou nejlepší kamarádky pod sluncem. Společně tvoří skvělý tým, který objasní každý zapeklitý případ. Druhý příběh detektivní série pro čtenáře od 7 let. Violka má za sebou dobrodružné prázdniny v Indii, kde mimo jiné navštívila mahárádžu a seznámila se s jeho svéráznou papoušicí kakadu. Po návratu domů ji čeká překvapivá návštěva mahárádžova komorníka, který ji přichází požádat, aby vzácnou papoušici na čas pohlídala. Violka nemůže věřit svým očím (a její kocour Pudink sotva skrývá své znechucení), když následně zjistí, že kakadu ukrývá klíč k mahárádžovu pokladu a někdo se jej pokouší lstí získat! Dokáže Violka včas odhalit pachatele?

Popis nakladatele

Dokážeš vyřešit případ ukrytého pokladu?.

Violka má za sebou dobrodružné prázdniny v Indii, kde mimo jiné navštívila mahárádžu a seznámila se s jeho svéráznou papoušicí kakadu. Po návratu domů ji čeká překvapivá návštěva mahárádžova komorníka, který ji přichází požádat, aby vzácnou papoušici na čas pohlídala. Violka nemůže věřit svým očím (a její kocour Pudink sotva skrývá své znechucení), když následně zjistí, že kakadu ukrývá klíč k mahárádžovu pokladu a někdo se jej pokouší lstí získat! Dokáže Violka včas odhalit pachatele?

Zařazeno v kategoriích
Harriet Whitehornová - další tituly autora:
 (e-book)
Violka a Perla Orientu Violka a Perla Orientu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Text copyright © 2015 Harriet Whitehorn

Illustrations copyright © 2015 Becka Moor

All rights reserved.

Z anglického originálu

Violet and the Hidden Treasure

(First published by Simon & Schuster UK Ltd, London, 2014)

přeložila © 2016 Veronika Matysová

Redakce: Zuzana Řehořová

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Grafická úprava obálky: Bohumil Fencl

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

ní v českém jazyce

První vázané vydá

Věnováno

Poppy

a Callumovi

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

ISBN 978-80-7507-936-7 (pdf)


Toto je příběh o Violce Remy-Robinsonové.

Violka žije s maminkou Kamilou, která je návrhářkou šperků, tatínkem Benediktem, který je architektem, a kocourem Pudinkem. Když jsou její rodiče v práci, stará se o Violku jejich hospodyně Norma. Také má babičku Celestýnu a kmotra Johnnyho. Měli byste ještě vědět, že Violka vyniká především ve dvou věcech – v lezení na stromy a hraní pokeru –, což jí v obou případech maminka víceméně zakazuje.

Za jejich bytem se rozkládá rozlehlá komunitní zahrada, které se tak říká proto, že je společná pro všechny, co žijí v domech kolem ní.


Na zahradě se schází spousta dalších dětí,

které se dělí do tří skupin – mrňousové,

jimž je méně než sedm let, středňáci, těm

je sedm až jedenáct (Violka a většina jejích

kamarádů patří mezi středňáky), a nácťáci,

kteří jsou starší. Zahradu s Violkou sdílejí

i její kamarádky – její nejlepší kamarádka

Rozárka, s níž také chodí do školy,

a výstřední stará dáma jménem Dee Dee

Derotová.

Violka je vždy připravená na

dobrodružství. Několik měsíců před

začátkem tohoto příběhu Violka společně

6


s Rozárkou vyřešily případ ztracené Perly

Orientu. Rodina hraběte z Klamanic se

nastěhovala do domu nad Dee Dee

společně s kocourem Čchiang-Majem

a komorníkem Ernestem (ten se stal

blízkým kamarádem Normy). Krátce

poté, co se přistěhovali, někdo ukradl Dee

Dee cennou brož a Violka – se značnou

pomocí Rozárky a trochou pomoci

policejního konstábla Greena (skutečně

jen trochou, i když konstábl Green to

určitě viděl jinak) – vyřešila záhadu

jejího zmizení.

Myslím, že o každém člověku hodně

prozradí jeho nejoblíbenější věc. Abych

vám tedy představila všechny postavy

v tomto příběhu, napadlo mě povědět vám

o jejich nejmilejším majetku...

7




Už ale jistě netrpělivě čekáte, až začnu

vyprávět. Vydejte se tedy se mnou

daleko...

10


Tento příběh začíná na Silvestra v jednom

honosném paláci v Indii. Violka je právě

plně zaujatá nakládáním kuřecího kari,

rýže, dhálu, samosy a všeho dalšího, co se

jí vejde na velký talíř, z dlouhého stolu,

prohýbajícího se pod tíhou spousty mís

s dobrotami.

Asi vás napadlo, co že tam Violka vlastně

dělá? Prozradím vám, že Violka právě končí

týdenní dobrodružství v Indii, kam jela se

svou babičkou Celestýnou. Violka si moc

užívala projížďky džunglí, fotografování

11

1.

OPiCE

A MAHÁRÁDŽA


tygrů a jízdy na slonech.

Poslední dva dny prázdnin

strávila vypomáháním v dívčím

sirotčinci, který vede přítel její

babičky jménem Hari.

Toho odpoledne zrovna Violka

učila ostatní dívky, jak hrát

míčovou hru zvanou „pasák“,

která se podobá baseballu, když

před sirotčincem zastavil

růžový Rolls-Royce. Z vozu

vystoupil vybraně oblečený

sloužící a předal Harimu,

Celestýně a Violce pozvánku do

mahárádžova paláce na

silvestrovský večírek, konající

se tentýž večer.

12


„Mahárádža je dobrodincem tohoto sirotčince,“ vysvětlil Hari. „Často nás navštěvuje a děti ho milují. Bude se vám líbit, je to už starší pán, ale duchem je stále mladý a moc rád poznává nové lidi.“

„Velmi rády tam strávíme náš poslední večer v Indii!“ zvolala babička. „Pospěš si, Violko. Musíme utíkat a sbalit si věci, protože ráno odjíždíme hodně brzy. A měla by sis vymýt z vlasů zbytky džungle a obléct si ty krásné šaty, které tě maminka donutila si přibalit – ještě štěstí, že jsme z nich neudělaly závěsnou houpačku pro toho chudáka slůně, jak jsem navrhovala.“

13


Mahárádžův palác je vystavěn z růžového

kamení a nachází se přímo uprostřed města

Bochiru. Ten večer byl plný hlučných

štěbetajících hostí, kteří svými zářivě

barevnými hedvábnými oděvy Violce

připomínali exotické ptáky. Vzduch byl

ztěžklý vůní lahodných pokrmů, z čehož

Violce zakručelo v žaludku, a tak nechala

babičku a Hariho povídat si se skupinou

nějakých lidí a proklestila si cestu k tabuli

s prvotřídním jídlem.

„Já moc rád jím, a ty?“ ozval se hlas za

jejími zády právě ve chvíli, kdy se Violka

pokoušela vtěsnat na svůj talíř ještě trochu

kokosového kari. Otočila se a spatřila za

sebou staršího muže ve velmi vkusném

růžovém obleku, jak se na ni zářivě

usmívá.

14



„V tvém věku jsem zbožňoval roládu s marmeládou a vaječným krémem,“ pokračoval starý pán. „Poslali mě do internátní školy v Anglii, což byl hrozný zážitek, musím říct, s výjimkou středečních večerů, kdy jsme měli roládu s marmeládou a vaječným krémem a já jsem se vždycky na pár minut ocitl v nebi. A taky jsem měl rád Shakespeara. Ale kromě toho bylo všechno příšerné – studené sprchy, latinská slovíčka a další horory.“ Trochu se při té vzpomínce otřásl. „Jsem to ale nezdvořák, ani jsem se nepředstavil. Jsem bochirský mahárádža.“

Violka si nebyla jistá, jestli by měla udělat pukrle, ale místo toho se rozhodla široce se na něj usmát a zdálo se, že je to v pořádku. Právě se mu chystala představit,

16


když k nim přistoupil mladý muž ve skvostném indickém oděvu a na ruce nesl světle růžového papouška kakadu.

„To je můj sluha Rádžeš,“ pronesl mahárádža. Rádžeš se Violce hluboce poklonil a ona, jelikož nechtěla být nezdvořilá, se mu poklonila také. Papoušek přeletěl na mahárádžovo rameno s hlasitým zavřeštěním.

„Ach, ano,“ pokračoval mahárádža. „A tohle překrásné stvoření je má Mahárání. Abys rozuměla, mahárání je titul mahárádžovy manželky. Ale jelikož jsem nikdy nepotkal ženu, kterou bych miloval tak jako svého drahého ptáčka, říkám Mahárání jí.“ Po těch slovech mu papoušice sestoupila dolů po ruce a usadila se mu na zápěstí.

17


„Jak-se-vám-daří? Jak-se-vám-daří? Jak-se-vám-daří?“ zaskřehotala na Violku.

Violka se rozesmála a odpověděla: „Velmi dobře, děkuji. Jmenuji se Violka Remy-Robinsonová a moc ráda vás všechny poznávám.“

„Potěšení je na mé straně,“ pronesl mahárádža. „Slyšel jsem o tobě a tvé

18


babičce všechno od Hariho. Hari je můj dobrý přítel a dělá moc důležitou práci pro sirotčinec. Líbí se ti v Indii, Violko?“

„Je to tu úžasné,“ odpověděla s očima zářícíma radostí, ale pak její myslí proletěly obrázky jejích rodičů a jejího kocoura Pudinka a ona rychle dodala: „Ale už se moc těším domů.“ Violka ucítila, že se jí něco dotýká, a zjistila, že do ní Mahárání jemně šťouchá.

„Ach, podívej, líbíš se jí!“ zvolal mahárádža potěšeně. „Chtěla by sis ji podržet? Natáhni své zápěstí vedle mého, uvidíme, jestli k tobě přejde.“

Violka poslechla a papoušice si na ni

přelezla.

„To je velká pocta,“ zasmál se mahárádža.

19


„Skoro k nikomu kromě mě nejde.

A rozhodně ne k tamté osobě,“ prohlásil

a nenápadně ukázal na nevysokou

boubelatou ženu v úzkých bílých džínách

a zářivé nabírané blůzce, se spoustou líčidla

a šperků, která k nim vrávorala na velmi

vysokých podpatcích.

„Andělko, drahoušku.“ Mahárádža

pozdravil tu dámu laskavě, ale

trochu unaveně. „Pojď,

představím ti svou novou

malou kamarádku Violku.“

Otočil se k Violce. „Andělka

je dcera mého zesnulého bratra.

Jsme jediní příbuzní, a tak tady

Andělka žije se mnou. Doufá, že

se stane herečkou, že ano,

Andělko, drahoušku?“

20


Mahárání, stále usazená na Violčině zápěstí, začala skřehotat: „Žádný andílek, žádný andílek, žádný andílek!“ Violka si všimla, že se Rádžeš snaží zakrýt úšklebek.

Andělka pohlédla na Violku se zjevným

nezájmem, než zúžila pohled na Mahárání. „Hloupý ptáku!“ sykla.

„No tak, dámy,“ mírnil je mahárádža. „Prosím, nehádejte se. Ne na Silvestra! Te ď musím ochutnat ty báječné pokrmy.“ Vtom se vedle něj jakoby kouzlem zjevil Rádžeš s podnosem naplněným spoustou různých jídel. Mahárádža se znovu obrátil k Violce a Andělce. „Pojďme se najíst. Podíváme se po babičce, Violko? Mám ji tak rád, že to skoro neumím vyjádřit slovy!“

Andělka našpicovala uši. „Tvoje babička je slavná, Violko? Je to celebrita?“

21


„Ale ne, to ne,“ vysvětlila Violka, když všichni společně zamířili k babičce Celestýně, která seděla u jednoho ze stolů vynesených do zahrady kvůli večírku. „Je jenom fotograf ka.“

„Jenom fotograf ka!“ zvolal mahárádža. „Je to jedna z nejlepších fotografek na světě.“

Posadili se vedle Celestýny, která je pozdravila se svým obvyklým širokým úsměvem.

„Strýček říká, že jste fotograf ka. Fotíte slavné lidi?“ zeptala se jí Andělka vzrušeně.

„Když nemusím, tak ne,“ odpověděla jí babička se smíchem. „Fotím živou přírodu.“

Andělka se zachmuřila. „Cože, to

22


jako zvířata?“ zeptala se a její hlas naznačoval, že to považuje za velice nudné povolání.

„Povedly se vám nějaké záběry tygrů?“ zeptal se mahárádža babičky. „Jsem moc rád, že obrátíte pozornost k jejich utrpení! Prosím, vyprávějte nám o svém výletě!“ Později téhož večera, když už zapadlo slunce a všichni dojedli a dopili, mahárádža oznámil, že mu bude ctí ukázat jim svou sbírku umění.

„Potom se zase můžeme sejít zde a společně přivítáme Nový rok. Ale Violko,“ dodal, „tebe by moje sbírka možná nudila. Když si tě Mahárání tak oblíbila,

23


nechceš si s ní jít prohlédnout zahradu? Rádžeš vás doprovodí.“

Zahrada byla kouzelné místo, plné tryskajících fontánek a tmavých rybníčků s vodními liliemi a vypasenými hladkými zlatými rybkami. Poletovaly tam světlušky a vzduch naplňovalo cvrkání cvrčků, přerušované výkřiky a smíchem z ulic za vysokými zdmi.

Kvůli večírku zahradu zářivě osvětlovaly pochodně zapíchané do země jako kopí. V rohu, vedle jedné z vysokých zdí, stál obzvlášť starý a sukovitý fíkovník obsypaný štěbetajícími opicemi. Rádžeš s Violkou k němu pomalu kráčeli a povídali si při tom, zatímco Mahárání stále trůnila na Violčině rameni. Nebyli od stromu daleko, když klid v zahradě

24


25

narušila petarda, která se snesla přes zeď

a přistála jim přímo u nohou s hlasitým

třesknutím připomínajícím výstřel

z pušky. Polekaná Mahárání zděšeně

zavřískla, vznesla se z Violčina ramene

a chvíli s jekotem a pískotem poletovala

kolem, než se usadila na samém vrcholku

stromu.

„Ach ne! No propána!“ zabědoval Rádžeš.

„Tohle je moc zlé. Musíme ji dostat dolů,

než se mahárádža vrátí, jinak se o ni bude

hrozně bát a rozruší ho to a to mu škodí na

srdce! Pojďte sem, Vaše Výsosti! No tak, milostivá paní! Prosím, vraťte se sem!“ volal zoufale. Mahárání na něj ale jen opovržlivě pohlédla a odvrátila se.

„No to mě podrž, to je rána!“ strachoval

se Rádžeš. „Prosím tě, Violko, zůstaň tady


a dávej pozor, kdyby letěla jinam, a já jí doběhnu pro pamlsky!“

„Mohla bych pro ni vylézt nahoru, kdybyste chtěl,“ nabídla se Violka.

„Ne, ne, prosím tě, nic takového nedělej. Ty opice mohou být zlé a nerad bych, abys z toho stromu spadla. Prosím tě, jenom tu zůstaň a dohlížej na ni – já se hned vrátím.“

S tím Rádžeš odspěchal a Violka se v rozlehlé noční zahradě najednou cítila

26


velmi osamělá. V Indii už viděla spoustu

opic a nikdy se jich nebála. Ale teď, jak na

ni upřeně zíraly kulatýma očkama ze

stromu, si Violka uvědomila, že je

nervózní. Snažila se na ně nedívat, ale

to se snadněji řeklo, než udělalo, protože

měla za úkol dohlížet na Mahárání. Pak

jedna opice seskočila ze stromu a zamířila

k ní, po ní následovala další a pak ještě

další, a než se nadála, obklíčily ji. Violka

cítila, jak se jí v břiše zvedá panika,

27


a zoufale pohlédla k paláci, aby zjistila, jestli se už Rádžeš nevrací – nikde ho ale neviděla.

Možná bych měla utéct, pomyslela si. Ale kdyby se rozběhla, mohlo by to opice polekat a mohly by na ni zaútočit... A pak, právě když se Violka snažila rozhodnout, co by měla udělat, na ni opice začaly vřískat. Jejich jekot byl ohlušující a Violka z nich měla hrůzu. Chystala se začít volat o pomoc, když ucítila, jak se o ni otřelo peří, a uslyšela skřehotání. Mahárání se snesla dolů, odvážná jako orel, a opice rozprášila.

„Ach, děkuju! Moc ti děkuju!“ zvolala Violka na papoušici, která zlehka přistála na Violčině zápěstí.

28


„Zlé opice,“ odpověděla papoušice věcným tónem.

O okamžik později se objevil Rádžeš se zelenou konzervou s ptačí pochoutkou v ruce.

„Och!“ zvolal. „Ona k tobě přiletěla! To je skvělé!“

„Je to skvělý pták,“ prohlásila Violka a jemně pohladila papoušici po hlavě, při čemž Mahárání potěšeně zavrkala.

29


Když procházela příletovou branou na

letišti, spatřila Violka své rodiče, jak na ni

nadšeně čekají a svírají obrovské cedule

s nápisy ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK a VÍTEJ

DOMA. Nemohli se dočkat, až uslyší

všechno o Violčině a babiččině indickém

dobrodružství, a cestou jí kladli spoustu

otázek.

Kocour Pudink seděl nedočkavě u dveří

do bytu a čekal, až se Violka v pořádku

vrátí, a Norma připravila její nejoblíbenější

pizzu se sýrem a rajčaty, po které

následoval banánový pohár s čokoládou.

30

2.

SEZNÁMENí

S ARTíKEM




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.