načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Vinohradský příběh - Jiří Žák

Vinohradský příběh
-15%
sleva

Kniha: Vinohradský příběh
Autor:

Jak by s námi rozmlouvaly domy, kdyby uměly rozprávět? Stěžovaly by si, jak s nimi zacházíme? Děkovaly by nám za všechno, co jsme pro ně udělali? Šeptaly by? Křičely? Vyčítaly? ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-11-07
Počet stran: 328
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 323 stran : ilustrace, portréty, 1 plán
Vydání: I. vydání
Vazba: vázaná s papírovým potahem bez laminace
ISBN: 9788075058348
EAN: 9788075058348
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak by s námi rozmlouvaly domy, kdyby uměly rozprávět? Stěžovaly by si, jak s nimi zacházíme? Děkovaly by nám za všechno, co jsme pro ně udělali? Šeptaly by? Křičely? Vyčítaly? Možná ne. Možná by se s námi jen chtěly podělit o své příběhy. Na náměstí Míru v Praze stojí budova, jíž se v průběhu let říkalo všelijak, ale ať už byl její název jakýkoliv, vždycky se v něm opakovalo jedno slovo – divadlo. I ona s námi mluví, i ona se snaží vyprávět svůj příběh. Záleží jen na nás, umíme-li naslouchat. Těmito slovy zve herec, spisovatel a překladatel Jiří Žák v poutavé publikaci k procházce po historii druhého nejvýznamnějšího pražského divadla. Seznamuje nás v ní nejen s budovou samotnou a procesem jejího vzniku, ale především s duší divadla – s herci, režiséry, dramatiky i výtvarníky, kteří stali nedílnou součástí sta let existence Divadla na Vinohradech. (historie druhého českého divadla)

Předmětná hesla
Divadlo na Vinohradech
* 20.-21. století
* 1907-2017
Divadla -- Česko -- 20.-21. století
Divadelní budovy -- Česko -- 20.-21. století
Dějiny divadla -- Česko -- 20.-21. století
Divadelní umělci -- Česko -- 20.-21. století
Praha (Česko)
Divadlo
Kniha je zařazena v kategoriích
Jiří Žák - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1. část

Budova


8 9

MÍST o PŘEdMLuvY

„MYSLÍM Na Budovu“

Jak by s námi rozmlouvaly domy, kdyby uměly rozprávět?

Stěžovaly by si, jak s nimi zacházíme? Děkovaly by nám za

všechno, co jsme pro ně udělali? Měly by nás rády kvůli

tomu, co se nám podařilo, nebo by nás nenáviděly za to, co

jsme zpackali? Šeptaly by? Křičely? Vyčítaly?

Možná ne. Možná by se s námi jen chtěly podělit o své

příběhy. Možná by jen tichounce mluvily o tom, jak běží

čas, o věcech dávno smlčených, o svých tajemstvích.

A o svých proměnách.

Na náměstí Míru v Praze stojí budova, jíž se v průběhu

let říkalo všelijak, ale ať už byl její název jakýkoliv,vždyc

ky se v něm opakovalo jedno slovo – divadlo. I ona s námi

mluví, i ona se snaží vyprávět svůj příběh. Záleží jen na nás,

umíme-li naslouchat. Tak naslouchat, jako to uměl režisér

Jaroslav Dudek, jeden z těch, který „svému“ divadlunavý

sost rozuměl:

„Ty nejpodstatnější, nejdůležitější a rozhodující věcinebý

vají zahaleny neproniknutelným tajemstvím. Neukrývají se

kdesi v hlubinách, složitě zašifrované a pochopitelné jenvyvo

leným. V jakési monumentální prostotě a jednoduchostispo

čívají všem na očích, ze všech stran už zdálky jasně zřetelné.

Chodíme kolem nich se skloněnou hlavou, pátrajíce poka

meni mudrců, a nevidíme je.

Myslím na budovu.

I ctihodní městští otcové měli na mysli ji, když se rozhodli

vybudovat k větší slávě své čtvrti divadlo. To byly Vinohrady

ještě Královské. Hovořili o divadle, mysleli budovu. Skláněli

se nad výkresy kolegy architekta Čenského a jejich představa

o divadle dostávala obrysy. Zavítali občas na staveniště aje

jich představa o divadle nabývala tvar. A tak, když se ve Vi

nohradském poprvé setmělo a opona se zvedla, aby spojením

jeviště a hlediště vzniklo divadlo, divadlo už tu bylo. Byla tu

budova.

Vší vahou svého kamene, cihel, malty, svých linií a prostor,

svého štuku, zlacení a plyše prohlásila: ‚Taková jsem. Mějte to

na paměti.‘ Řekla to nahlas, zřetelně a jasně.

Taková řeč se snadno přeslechne.

Snažil jsem se ji vnímat.

Proseděl jsem hodiny v prázdném hledišti, osvětleném jen

bezpečnostními lampičkami v tichu a šeru.

Pozoroval jsem herce na zkouškách a říkal jsem si, bože

můj, oč byste byli slavnější a větší jinde, kde byste každýmges

tem, každým slovem nemuseli ještě ke všemu navíc zvládat

tenhle prokletý prostor!

Zamýšlel jsem se nad divadelní hrou a poměřoval velikost

situací, postav, myšlenek a citů tím kategorickým: ‚Taková

jsem. Mějte to na paměti.‘ Navíc u vědomí, že je ten barákza

potřebí především naplnit. Pozoroval jsem, jak sténá a prská

při některých inscenacích, při jiných si naopak libuje a při


dalších, jak hraje sám se sebou. To byly večery vinohradských

vítězství.

Trpěl jsem, když se objevily plány na její modernizaci. Měly

zůstat jen obvodové zdi a vnitřek dostat podobu jakéhosivelkoměstského kina. Kámen mi spadl ze srdce, když z toho sešlo.

Ten interiér není památkově chráněn. Kdo by se ho zastal?

Sledoval jsem, jak tento dům od každého, kdo vstoupí na

jeviště, nekompromisně žádá, mimo jiné kromě talentu, základní vklad lidské noblesy, conditio sine qua non,podmínku, bez níž prostě nelze. Odtud pramení duch vinohradského

souboru.

Oplakal jsem stará a nepohodlná sedadla z plyše, když je

vyměnili za nová, lehčí, pohodlnější, za taková, která se lépe

udržují, z umělého manšestru.

A když byla zvolena za grafický symbol Vinohradskéhodivadla silueta jeho budovy, měl jsem pocit šťastného počinu.

Porozumění.

Myslím na budovu.

Na to, že nejen státy se udržují na ideálech, na kterých

vznikly.

A na to, že tenkrát byly Vinohrady ještě Královské.“

I. kapitola

dR uHÉ ČESKÉ dIvadLo?


12 13

Zkusme si představit následující scénu: po Tylověnáměstí, jemuž se ještě před rokem říkalo Tržní a jež je teďsoučástí nově se rozvíjejících Královských Vinohrad, kráčejí

dva muži. Oba jsou mladí a „odchylní“, jak o sobě rádiříkají. Starší z nich přišel do Prahy z Loun, kde se narodil,

a nedávno dokončil studia na Vysoké technické škole. Je

mu čtyřiadvacet, jmenuje se Jaroslav Hilbert a ještěnetuší, že kariéru strojního inženýra brzy definitivně vymění

za kariéru novináře a spisovatele. Právě se chystá napsat

svou první divadelní hru a touží se stát uznávaným dramatikem, což se mu do jisté míry brzy podaří. Druhému

z mužů, nebo spíš mladíků, ještě není ani dvacet. Zrovna

dokončil studia na gymnáziu, na němž byl žákem AloiseJiráska, a chystá se ke studiu práv. Ani on ještě netuší, že brzy

napíše svou první básnickou sbírku, a stane se tak jedním

z nejvýznamnějších českých básníků počátku 20. století.

Jmenuje se Viktor Dyk a před sebou má ještě pětatřicet let

života a bohaté tvůrčí kariéry.

Píše se rok 1896.

O čem si ti dva povídají? Inu, nejspíš o Praze, neboť ta

všude kolem roste a modernizuje se, takže tenhle „kvas“

nelze přehlédnout. Je to sedm let, co bylo zavedeno meziměstské telefonní spojení mezi Prahou a Vídní. Před

pouhými pěti lety se tu odehrála slavná Zemská jubilejní

výstava a ve stejném roce byla zahájena pravidelnádoprava na trati první elektrické dráhy, dlouhé osm set metrů,

vedoucí z Letné Oveneckou ulicí k Výstavišti. Na Petříně

byla nedávno postavena rozhledna a Václavské náměstí

bylo trvale osvětleno elektrickým světlem. A světe div se:

před rokem se v pražských ulicích objevil první automobil

a svou činnost zahájila Česká společnost aeronautická!

Hovořili spolu o kulturních událostech?Pravděpodobně ano, vždyť o nich mluvilo celé město, takže ani oni jistě

nebyli výjimkou. Byl to pouze rok, co mladá česká literární

generace vydala Manifest moderny. Tento nový umělecký

program podepsali nejen Otokar Březina, J. S. Machar,Antonín Sova či Vilém Mrštík, ale spousta dalších významných osobností tehdejšího kulturního života. Svépůsobení také zahájila Česká filharmonie a v hotelu U Černého

koně na Příkopech uvedla Edisonova společnost vůbec

první filmové představení. Na Národní třídě byly otevřeny výstavní místnosti knihkupectví a nakladatelství, které

byly po svém majiteli nazvány Topičův salon, jenž bude po

další desetiletí ovlivňovat a často i diktovat umělecký vkus

celé Praze.

Ale o čem oba začínající spisovatelé mluvili zaručeně,

bylo divadlo. Od otevření Národního divadla uplynulo

už třináct let a během těch třinácti let znovu a mnohem

naléhavěji vyvstala potřeba zřízení další české scény. Kdo

tuhle myšlenku vyslovil nahlas jako první? Došlo k tomu

na půdě Umělecké besedy, kde se scházeli zástupci jejího


14 15

literárního odboru Máj? Byl to snad jeho předseda, básník

Svatopluk Čech, kdo touhu českých vlastenců formuloval

jako první? Nebo ji dokonce vyjádřil nestor českých dramatických umělců Jaroslav Vrchlický? Někdo znastupující divadelnické generace? Dvaatřicetiletý Jaroslav Kvapil?

František Xaver Svoboda? Byl to snad tehdejší herec Národního divadla a budoucí ředitel holešovické Uranie Jakub Vojta Slukov, který na tyto schůze docházel jako první

předseda Ústřední jednoty českého herectva? Anebo to byl

nějaký člen Ústřední matice divadelních ochotníkůčeskoslovanských, jehož zástupci do Umělecké besedy rovněž

chodili? Jedno víme jistě: nebyl to ani Jaroslav Hilbert, ani

Viktor Dyk, které jsme zastihli na společné procházce po

Tylově náměstí. Bude to však právě Hilbert, kdo dvacet let

po otevření Městského divadla na Vinohradech naprosto

přesně zformuluje to, co bylo pro většinu umělců to nejdůležitější:

„Ode dne, kdy tu bylo dnešní Městské divadlo, změnila se

naráz situace: nechtějí-li tě v jednom, máš tu to druhé, aodmítají-li tě v novém, můžeš do starého domu. Byl to průlom

do samovlády a byl to počátek rozvinutého divadelnictví, jak

je máme dnes. Nešlo při tom jen o nás, o autory, šlo i o herce

i o režii, ducha, podnikavost. Divadlo, jež bylo od počátkunašeho obrození jednou z nejživějších složek národního života,

mělo tu nyní možnost soutěže a z ní podklad k všestrannému

zdravému bytí. Nikdy by se nebyla rozvila naše dramatika do

dnešní mnohostrannosti, naše režie do svého významu a naše

herectví do dnešní barevnosti, kdyby nebyly pro to naVinohradech vytvořeny podmínky.“ A bude to Viktor Dyk, který bude

v roce 1906 volat po zrušení monopolu Národního divadla.

V Národních listech uveřejní tato slova: „Monopol divadelní

byl by kulturní katastrofou.“ Spojené družstvo, které stálo za

vybudováním Městského divadla, volalo k morálnípovinnosti získat české činohře neodvislé pole od zemské scény

a apelovalo na obec vinohradskou, aby tuto konkurenci

umožnila. „Existence konkurenčního ústavu nutí k zvýšení

energie, k napětí sil. Monopol vede ke zlenivění, k ochabnutí.“

Stručně řečeno, vznik nové scény tedy znamenal„zboření monopolu“ a vytvoření konkurenčního prostředí,které mohlo rozhodujícím způsobem přispět ke zkvalitnění

divadla jako takového. Ostatně chápání Divadla naVinohradech jako bezprostředního konkurenta Národníhodivadla se bude nejednou a často velmi nekriticky projevovat

i v budoucnu. Ale takhle jednoduché to přece jen nebylo.

Myšlenka vzniku dvou pražských scén, na jejichž jevišti

by se dalo hrát česky, byla stejně stará jako myšlenka zřídit v Praze scénu, na níž by se hrálo výlučně česky.Situace české kultury a následně i českého divadla se výrazně

zkomplikovala po revolučním roce 1848. Prohra revolučních sil však měla paradoxně rozhodující vliv na posílení českého vlastenectví. Jak uvádí Alfred Javorin ve svých

pozoruhodných Pražských arénách, národ si uvědomil, „že

má nárok na své zemské divadlo, mají-li němečtí spoluobčané

divadlo německé“. Přesto, že zemský výbor tento nárok na

vlastní divadlo uznal a jmenoval zástupcem pražské obce

A. P. Trojana prozatímním intendantem „českého jeviště“,

měli ve výboru převážnou většinu Němci. Požadavek české

kulturní veřejnosti na zřízení české scény se neustále od- 16 17 19

daloval, ať už to bylo v průběhu říšského sněmu ve Vídni

nebo později v Kroměříži. V Praze v té době stálo jediné

kamenné divadlo – Stavovské – v němž byly české hryneustále odstrkovány na vedlejší kolej (ještě na rozhraní let

1857–1858, kdy do funkce ředitele zemského divadla nastoupil poměrně smířlivě naladěný František Thomé, bylo

pro české hry „z dobré vůle“ vymezeno pouze nedělníodoledne).

V roce 1849 se však z iniciativy německého intendanta

hraběte Alberta Nostice plánovalo, že česká představení

budou zcela zastavena. Už v polovině 19. století psal německý časopis Die Wage pohrdavě, že 120 000 obyvatel

„stěží udrží německé divadlo, natož české. Češi jsou jenom

děvečky a lokajové...“ Někteří Němci ovšem české divadlo

podporovali. Sládek Ferdinand Fingerhut a statkář Max

Berger jménem častých návštěvníků českých představení podali žádost na zemský výbor, aby se české hry hrály

kromě nedělního odpoledne i některý den večer. „České

divadlo jest pro Prahu, jejíž převážná většina obyvatel zčeského lidu sestává, naléhavou potřebou.“ Jakousi náplastí na

volání české veřejnosti po vlastním divadle měla být stavba

letní arény za branami města, k níž dostal povolení tehdejší ředitel stavovského divadla Johann Hoffmann, ale to

ani zdaleka nemohlo uspokojit české vlastence, volající po

samostatné české scéně. Ostatně už v roce 1845 se ziniciativy Josefa Kajetána Tyla a Františka Ladislava Riegra

obrátilo sto čtyřicet pražských měšťanů na stavovský výbor s žádostí o propůjčení divadelního privilegia a prodej

stavebního místa:

„Trpký stud naplňuje nás při myšlence, že my Čechové,

hledíce s pýchou na naše slavné předky, kteří druhdy se svými

sousedy ve všelikém ušlechtilém umění závodili, zůstali jsme

v tomto směru uměleckém pozadu a uprostřed kruhu vzdělaných národů jedini stojíme, kteří dosud žádného jevištěnemáme. Také my nechceme více státi jako barbar v ušlechtilém

umění Thalie vedle národův ostatních: vzrostlo v nás přání

horoucí, abychom déle nepostrádali uměleckého ústavu, který

pro naše vzdělání všeobecné jest tak důležit, pro rozvoj naší

dramatické literatury nevyhnutelně potřebný a kterémuskorem již všichni jiní, i menšího počtu národové po drahnou

dobu se těší.“

Z dějepisu všichni víme, jak to dopadlo. Díky A. P.Trojanovi byl 12. září 1850 ustaven Sbor pro zřízení českého

Národního divadla, do jehož čela se postavil JaroslavVrchlický. Přes dramatické okolnosti, které s sebou přinesl tzv.

bachovský absolutismus, stačil Sbor nejprve koupit parcelu na vltavském nábřeží, kde byl původně „ošklivý dolík,

skládka smetí a zastávka potulných komediantů“, postavit

tam Prozatímní divadlo a konečně 16. května 1868 položit

základní kámen ke stavbě Národního divadla. Zdálo by se,

že vlastenecké snažení dojde konečně naplnění a nároky

české veřejnosti budou na čas uspokojeny. V 60. letech 19.

století se však kupodivu začaly ozývat hlasy, volajícínikoliv po jedné, ale po dvou českých scénách! Následující léta

měla dát těmto hlasům za pravdu.

Ti, kteří o tuto změnu v oblasti divadelnictví usilovali,

sledovali, kromě již zmíněné snahy rozbít monopol jediného divadla, ještě další tři významné důvody, které nako- 21

nec skutečně vedly k rozhodnutí postavit druhou českou

scénu. Prvním důvodem byl problém, s nímž se muselo

od počátku potýkat Prozatímní divadlo. Stačí si přečíst, co

o Prozatímním divadle napsal Vladimír Kovářík:

„Do hlediště se vešlo na devět set diváků. Pohodlné nebylo,

to je pravda. Přízemí bylo ve výši prvního patra a vedly k němu

úzké, dost příkré schody. Šatny byly maličké, nedostačující.

Obecenstvo si nechávalo svrchní oděv na klíně. Větrání skoro

žádné, takže za horkých letních dnů býval pobyt v hledištinesnesitelný. Nebylo kam vyjít, kde se osvěžit, i o přestávkách se

sedávalo na místě a občerstvení si přinesl každý v kapse. Bylo

tam, na rozdíl od jiných divadel, ticho i v pauzách, obecenstvo

jako by se ostýchalo hlasitěji promluvit, jako by i sem přeneslo

svou nesmělost z odpoledních představení v divadle Stavovském, kde bylo hostem nevítaným.“

Je pravda, že architekt Ignác Ullmann „ušil“Prozatímní divadlo poněkud rychlou jehlou, ale takové nedostatky

musely být zcela určitě vodou na mlýn všem škarohlídům.

Co když bude mít Národní divadlo podobné konstrukční

vady? Co když se ze stavby Prozatímního divadlanedokážeme poučit?

Nejzkušenějším stavitelem divadel byla v té doběvídeňská firma Fellner a Helmer, která se mohla pochlubit celou

řadou významných projektů, protože snad kromě Francie

stavěla divadla po celé Evropě. Konkurz na stavbuNárodního divadla však vyhrál domácí architekt Josef Zítek. Jeho

talent byl jistě nezpochybnitelný a vlastenecké důvody

jeho výběru zřejmé. Jenomže do té doby se jako autorprosadil pouze stavbou farního kostela ve Vídni a muzea ve

Výmaru. Spolu s Josefem Schulzem sice projektovalbudovu pražského Rudolfina, ale stavba byla odložena adokončena až v roce 1884. Ale divadlo?

Těmto pochybnostem jako by dala za pravdu následující tragická událost, jež se měla ve svých následcích stát

druhým důvodem, proč hlasy volající po druhé českéscéně jen zesílily. V pátek 12. srpna 1881 nedokončená budova

Národního divadla vyhořela. To byla těžká rána. Českým

vlastencům zatrnulo, a to nejen proto, že se běhemjediného večera takřka zhroutil jejich sen.

Následující dny se sice staly demonstrací soudržnosti

českého národa a sbírka na novou dostavbu Národního

divadla se stala bezpochyby jednou z nejsvětlejších kapitol naší historie, neboť za jediný měsíc vynesla víc než za

předcházejících třicet let. Ale pochybující hlasy nezmlkly,

naopak. Co když se bude něco takového opakovat? Kdyby

k něčemu takovému došlo ještě jednou, nepřijde českýnárod definitivně o své jediné divadlo?

Podivné chování architekta Zítka celou věc ještězkomlikovalo. Když ho Sbor oslovil, aby předložil v co nejkratší

době plány na dokončení poškozeného Národního divadla, Zítek odmítl. S odstupem času se zdá, že prostě považoval jednání Sboru za nepříliš profesionální, vzhledem

k tomu, že Sbor zasahoval do jeho vlastních kompetencí,

a nehodlal ustoupit od svých profesních zásad. Jenomže

v tisku se objevily útoky na jeho osobu a odbornouzpůsobilost. Přestože se František Ladislav Rieger snažil konflikt

urovnat, Zítek se nakonec místa hlavního architekta vzdal,

ačkoliv ještě krátce předtím tvrdil, že stavbu dokončí za

22 23

darmo. Dokončení se tedy ujal Zítkův žák aspolupracov

ník Josef Schulz, jenž se podílel i na původním projektu.

Pod jeho vedením bylo Národní divadlo dokončeno a v ne

děli 18. listopadu 1883 také slavnostně otevřeno.

Pochybnosti však zůstaly. Svědčí o tom například spor

o Hynaisovu oponu, který neskončil ani otevřením diva

dla. Odborná komise vyčítala malíři šedozelený odstín,

zobrazené hubené postavy i jejich oděv. Naléhala, abyHy

nais oponu podle jejich požadavků předělal. Než se ovšem

celá věc vyřešila, opona musela být zavěšena, aby se stihlo

slavnostní otevření. Ani později se však situacenezklidni

la. Sbor i odborná kritika se s tímto postupem nesmířily.

Zároveň jako by se akcentoval jeden z rysů české národní

povahy, jenž se dá nazvat jedním slovem: závist. Po dlouhá

léta se totiž bude udržovat tradice, že zřízení druhé české

scény bylo vedeno především snahou „přetrumfnout“Ná

rodní divadlo.

Byl tu ovšem ještě jeden a zcela prozaický důvod.

V letech 1886–1887 si v prostoru, který vznikl zbořením

městských hradeb, mezi novou budovou Národníhomu

zea a místem, kde už v roce 1871 vzniklo nádražíFrantiš

ka Josefa (dnešní Hlavní nádraží) a kde byla v posledním

desetiletí 19. století vyprojektována architektem Josefem

Fantou nová a nádherná nádražní budova v secesnímsty

lu, si pražští Němci nechali postavit Nové německédiva

dlo (dnešní Státní opera). To byla ona pomyslná poslední

kapka, rukavice hozená do tváře české veřejnosti. Hlasy

volající po druhém českém divadle se staly hlasitým ajed

nohlasným chórem.

A právě v tuto chvíli vstupuje na scénu muž, kterého si

osud vyvolil, aby toto volání vyslyšel. Nutno ovšem dodat,

že on sám tomuto osudu výrazně napomohl. V roce 1900

mu bylo již padesát let a měl za sebou pozoruhodnoukari

éru. Narodil se v Dobrušce, studoval gymnázium vHrad

ci Králové a po maturitě přešel na filozofickou fakultu do

Prahy. Od malička jej přitahovala literatura, psalhistoric

ké povídky a romantické romány. Osudem se mu všaksta

lo divadlo, jemuž se začal ochotnicky věnovat už během

středoškolských studií. Jmenoval se František Adolf Šubert

a zvláštní shoda okolností tomu chtěla, aby se stal nejprve

prvním ředitelem Národního divadla a o několik letpozdě

ji i prvním ředitelem Městského divadla na Vinohradech.

Pokud jsme přijali Hilbertovu a Dykovu tezi o„monopo

lu“ Národního divadla, které si, aspoň podle přesvědčeníně

kterých nastupujících mladých umělců, uzurpovalo veškerou

moc v rozhodování, jakými cestami a za jakými cíli se bude

české divadlo ubírat, docházíme k zajímavému paradoxu.

V čele snah o zřízení druhé české scény totiž nestál nikdo jiný

než vedení Národního divadla a sám ředitel Šubert.

Říkáme-li, že Šubert byl prvním ředitelem Národního

divadla, není to tak docela pravda, protože tuto funkci

původně vykonával ředitel Prozatímního divadla Jan Ne

pomuk Maýr. Ten však ze své funkce odstoupil už vúno

ru roku 1883, tedy celých devět měsíců před slavnostním

zahájením provozu. Byl to právě Šubert, kdo Národnímu

divadlu vtiskl svoji tvář. Byl to on, kdo dlouhých sedmnáct

let diktoval Národnímu divadlu svou vůli a kdo se beze

sporu stal synonymem prestiže naší první scény.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist