načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vinařem v Africe i leckde jinde - ing. Antonín Konečný

Vinařem v Africe i leckde jinde

Elektronická kniha: Vinařem v Africe i leckde jinde
Autor:

Známý český vinařský odborník bilancuje ve své první, a žel i poslední, samostatné knížce svůj bohatý život spojeny s vinnou révou a s vínem jako ušlechtilým mokem. Seznamuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  100
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 238
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-6248-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Známý český vinařský odborník bilancuje ve své první, a žel i poslední, samostatné knížce svůj bohatý život spojeny s vinnou révou a s vínem jako ušlechtilým mokem. Seznamuje čtenáře i s tím, proč se stal vinařem, co ho odvedlo za prací na Slovensko, jak vinařil v Etiopii, Alžírsku, Bulharsku, Albánii či Maďarsku, ba i s tím, jak trávil svůj zkušenostmi nabity život na jeho sklonku v malé moravské vesnici. Čtivé a poutavé vyprávěni doprovází mimořádná fotografická příloha. Kniha je určena pro všechny milovníky čtenářsky vděčných autobiografií.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Autorova první, a žel také poslední samostatná knížka je originální

svým spojením cestopisného rozměru s tematikou vinařství.Anto

nín Konečný měl to štěstí, že jeho životní poslání pracovat kolem

vína bylo spojeno i s cestováním. Díky tomu máme v jeho čtivých

vzpomínkách možnost s ním nahlédnout do poválečné Afriky atře

bas si ji srovnat s tím, jak ji viděli Hanzelka se Zikmundem a jak on,

ale také do Maďarska revolučních dnů roku 1956 nebo do Bulharska

či Albánie. Konečného kniha netrpí sentimentem, naopak ji zdobí

záviděníhodný nadhled a jemný humor. Ve spojení s dobrým vínem

na stole při jejím čtejní ideální kombinace.

Ing. Antonín Konečný

se narodil roku 1923 v Šitbořicích, maturoval 1947 na Vyššíovoc

nářsko-vinařské a zahradnické škole v Mělníku. Nejprve pracoval ve

Vinařských závodech v Bratislavě, potom v Etiopii, v Alžírsku,na

konec jako sklepmistr v Záhorské Bystrici. Jeho profesní dráha byla

velmi bohatá. Jako vinařský odborník byl spoluautorem dvouvinař

ských příruček a Vinařského slovníku. Zemřel v roce 2006.


ANTONÍN KONEČNÝ

VINAŘEM V AFRICE

I LECKDE JINDE

2011


© Antonín Konečný – dědicové, 2011

© Carpe diem, 2011

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-87195-76-5


5

Úvodem

Žádná jiná kulturní plodina než réva vinná k tomu, abypřinesla své plody, nevyžaduje tolik teoretických a praktických

znalostí. Žádné jiné ovoce než hrozny révy vinnéneprochází tak složitým výrobním procesem, biologickými a chemickými přeměnami, než se z něho stane zdravý a chutný

nápoj – víno. A také žádný jiný nápoj než víno se po svém

vzniku nemění na lepší a nevydrží být hodnotný aprospěšný tak neuvěřitelně dlouhou dobu.

Tyto výjimečné vlastnosti vína mne vedly k tomu, že jsem se o něj tolik zajímal a věnoval mu skoro celý svůj život, přitom jen tak jako mimochodem mně víno pomohlo splnit moje mladické představy o cestování a pobytu v cizím světě.

Jezdil jsem nakupovat hrozny a víno, zúčastňoval se odborných a obchodních jednání, přehlídek, exkurzí, přátelských setkání a pracovních pobytů. Někdy to bylo jen několik dnů, někdy týdnů, měsíců a někdy i několik roků. Poznal jsem vinařství v Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku, Jugoslávii, Albánii, Rakousku, v bývalém Sovětském svazu, Itálii, Španělsku, Francii, Německu, Alžírsku, Maroku a Etiopii. Málem bych zapomněl na Slovensko, kde jsem žil od roku 1949 do roku 1996.

V každé z těchto zemí jsem viděl zajímavé věci týkající se vinařského oboru a setkal jsem se se zajímavými lidmi. Poznal jsem, někdy až velmi dobře, život a povahuobyvatelstva a prožil mezi nimi mnohé příhody a situace. Typříhody byly někdy úsměvné, někdy poučné a někdy i taktrochu dobrodružné, až nebezpečné, ale nejlépe se pamatují ty úsměvné.

6

ANTONÍN KONEČNÝ

Jenomže paměť začíná slábnout změnami biologickými,

zápisky a diapozitivy ztrácejí jasnost změnami chemickými,

a tak, aby se uchovaly, začal jsem psát vzpomínky a myslím,

že na poslední chvíli. Výsledkem toho je tento vinařskýces

topis „Vinařem v Africe i leckde jinde“, ke kterému mám jen

jednu poznámku: Vážený čtenáři, promiň mi tento čin.

Antonín Konečný

7

Proč jsem se stal vinařem

Na to, aby člověk po celý život dělal jen v jednom oboru,

má určitě vliv prostředí, v kterém prožíval svoje mládí. Tak

to bylo i v mém případě. Narodil jsem se v roce 1923 na jižní

Moravě v obci Šitbořice, ležící na úpatí Chřibských vrchů,

asi 25 km jižně od Brna. Tato obec, která v historii patřila

pod starobrněnský klášter Sv. Anny, měla už v roce 1365

vlastní horenské právo a až do révokazové pohromy bylovi

nařství nezanedbatelným zdrojem příjmů obyvatel asoučas

ně sloužilo i k udržení zdraví. Obec byla založena nasou

toku šesti potoků, dnes je voda jen ve dvou, a potoční voda

se používala i na pití. Proto v minulosti byly časté epidemie,

vznikající z nečisté vody, jako tyfus, úplavice, cholera, ado

konce někdy i malárie, které říkali „hodonka“ (vyskytovala

se nejvíc v okolí Hodonína). Když staří lidé vyprávěli ocho

leře, nezapomněli vždy podotknout: „Cholera byla v tom

roce, jak se neurodilo víno.“ Například v roce 1836 zemřelo

na choleru přes 100 obyvatel, v roce 1849 36 a v roce 1866

až 215, takže i slabší víno bylo vždy zdravější než špatnávo

da. Kopání studní propagoval místní farář Venceslav Šula

(1852–1886) pro občany podivnou češtinou takto: „Sedláče,

udělej mi potěšení, vykopej si studnici!“ Sedláci studnice

kopali a od té doby se cholera nevyskytla, ale případy tyfu

ještě v třicátých letech minulého století ano.

Velkou produkci vína v minulosti připomíná okolo 700

sklepů na víno, vytesaných v písčité sprašové skále. V do

bě mého raného mládí, to je okolo roku 1926, staré vinice

již dožívaly a začaly se vysazovat nové, někdy ještě pravo

kořennými sazenicemi, ale většinou již roubovanými na

amerických podložkových révách. Každé naše dětské po

8

ANTONÍN KONEČNÝ

čínání bylo více méně poznamenané prostředím, v kterém

víno a vinohrady byly pro nás nejbližším. A tyto styky v nás

usměrňovali, nechtěně, naši rodiče a ostatní členové rodi

ny, hlavně prarodiče. Otec mé matky se jmenoval Metoděj,

a protože byl menší postavy, říkala mu celá dědina„Metů

dek“. Byl to velký milovník a znalec koní, holubů, včelař,

ale také dobrý vinař. Z jeho 31 vnoučat jsem byl jehooblí

bencem a již od mých 3–4 roků si pamatuji, že skoro každý

den pro mne přišel, ve vyšívaném dlouhém kožichu se so

tůrkem v ruce, a šli jsme spolu do jeho sklepa na Hradisko.

Tam nejdříve zapálil svíčku, na obrácený vědrový soudek

vyložil ze sotůrku špek a chleba, koštýřem natáhl červeného

vína, bílého měl málo, to bylo jen pro slavnostní události,

napustil víno sobě i mně do skleničky „hranky“. Vínopro

hlédl proti svíčce, ovoněl, ochutnal a potom řekl: „Dej nám

Pánbůh zdraví“, a já jsem musel odpovědět: „Ať námslou

ží na zdraví.“ Dodnes si pamatuji, jakou to jeho víno mělo

krásnou rubínovou barvu, s jiskrou to už nebylo tak slavné,

bylo kyselé a trpké, ale s tím chlebem a špekem přenáramně

chutnalo. Tak to šlo po celé moje mládí. Za ruku už mnesi

ce nevodil, ale vždy byl rád, když jsem s ním do sklepa šel,

ale největší radost měl, když jsem s ním šel do jehovinohra

du ve Staré hoře a pomáhal mu při práci.

Ve stařečkově vinohradu začaly práce vždy řezem. Řez

vykonávali dospělí členové stařečkovy početné rodiny, měl

čtyři syny a pět dcer. Řezalo se na hlavu a na krátké, nejvíc

čtyřoké, čípky, to aby se keře nevysílily. Řezalo se jižnůž

kami, ale stařeček ještě starým kosířem opravoval ořezané

hlavy podle svých představ. Na příliš dlouhé čípky reago

val vždy takto: „To jsi mohl zrovna řezat kosou.“ Dalšípra

cí bylo zatloukání kolí, protože se po vinobraní, předpo

sledním rytím, vytahaly a uložily do kozlíků na kraji řádků.

Potom se pokopala postnice (dělalo se to v půstě) a čekalo

9

VINAŘEM V AFRICE I LECKDE JINDE

se až na první vázání. Vázalo se žitnou slámou, mlácenou

cepy, svázanou do „pantů“, anebo sítinou, která tenkrát

rostla okolo potoků anebo na vlhkých loukách. Pantyby

ly svazky žitné slámy, dlouhé asi 80 cm, které se v polovině

přehnuly a na spodku a uprostřed svázaly zase slámou.Ty

to panty se připravovaly již v zimě, kdy se dělala povřísla

na vázání snopů obilí. Těsně před použitím se namočily do

vody a šlapáním se stébla rozmačkala, takže byla vláčná

a pevná. Po vypučení prvních oček, „holoubátek“, vevino

hradu už nesměly pracovat ženy, protože, podle stařečka,

by je mohly sukněmi vylámat; mohly až vázat. Z chorob

byla nejrozšířenější peronospora, méně moučnatka. Proti

peronospoře se stříkalo roztokem modré skalice a vápna

a proti moučnatce se zaprašovaly hrozny mletou sírou.Sta

řeček si dlouho nekoupil stříkačku a postřikoval jen„věch

tem“, což byl zase svazek slámy připevněný na krátkédře

věné rukojeti, a roztok skalice měl v dřevěné putýnce. Na

poprašování sírou byly rozprašovače, podobné včelařským

dýmákům, anebo stačila i stará punčocha. Stařeček chodil

do vinohradu denně, takže věděl všechno o každé hlavě,

kdy začala rašit, jak odkvetla, jak se vyvíjely hrozny, a tak

dokázal i přesně určit začátek sběru. Předtím se ale musely

vykonat potřebné přípravy, a to poslední okopávka,uhra

bat krajní řádky, aby bylo vidět, jestli někdo cizí nevstoupil

do vinohradu, dále v prostředku vinohradu, pod velikou

třešní, vybudoval ze slaměných došků hlídací boudu, a jak

hrozny začaly „zaměkat“, chodil skoro každou noc vino

hrad hlídat. Někdy mne vzal s sebou, a to bylo vždy pro

mne velké dobrodružství. Stařeček měl velký bubínkový

revolver a z toho někdy, pro moje potěšení, vystřelil. Rá

na to byla ohromná, znásobená ozvěnou od blízkého lesa.

Zkoušel mne také, jestli se nebojím, tím, že mne posílalsa

motného obejít vinohrad, ale vždy mne zpovzdálí sledoval.

ANTONÍN KONEČNÝ

V boudě jsme leželi na slámě, přikrytí starým kožichem,

a bylo nám dobře.

V tom čase, to je okolo roku 1930, ještě polní hlídači,„hotaři“, zaráželi horu, to znamená, že ve všech viničních tratích, ve Starých a Nových horách, v Rozdílech, naOdměrkách, v Domaninách a v Mladých, postavili vysoké tyče, na kterých byla kytice z polních květin a tři nabodnutá jablka, která měla připomínat doby, kdy podle horenského práva se krádež hroznů trestala useknutím dvou prstů.

Poslední přípravou na vinobraní bylo zamáčení avydrhnutí všech dřevěných kádí, kadeček, puten a putýnek.Chybějící se nakoupily u místních bednářů anebo na jarmarku v Kloboukách nebo Hustopečích.

Den před vinobraním jsme si koupili „u židů“ kudly s dřevěnou střenkou a druhý den ráno se všechno naložilo na žebřinový vůz, koním na postroje se pověsily malébronzové zvonky a celá velká stařečkova rodina, to je synové a dcery se svými dětmi, se natlačila na vůz a jelo se sbírat. Zvonky zvonily, pacholci práskali bičem, všichni na voze mluvili vesele, a nevím proč, i hlasitě. Stařeček určil, co se bude sbírat. Začalo se bílými odrůdami. Ve vinohradu měl Bulbundru, Muškatel, Šrek, Kozí cecek, Cynifál, Portugal, Řezlík a ještě jiné. Ženy a děti řezaly hrozny, chlapi je nosili v putnách do kádí na vůz, kde je hned mestovali. Trocha nejlepších hroznů se dávala zvlášť a ty se po skončení vinobraní nosily na faru na výrobu mešního vína. Po celý den se jedly jen hrozny a zakusovaly se chlebem namazaným husím sádlem. Pilo se víno, když bylo, a když ne, tak jen Štengar. Na poslední fůru se naložili i sběrači a jelo se domů, obyčejně až za tmy. A zase zvonily zvonky, práskaly biče, chlapi mluvili ještě hlasitěji než ráno, ale my děti, od únavy na voze, už spaly. Ptával jsem se, proč se o vinobraní dávají koním na postroje zvonky, a stařeček mi vysvětloval,

VINAŘEM V AFRICE I LECKDE JINDE

že to nařídila vrchnost ještě v době, kdy se muselyodevzdávat desátky z úrody. Hrozny se vozily do desátkovýchskleů, v Šitbořicích to byl sklep vedle domu č. 58, a aby někdo

z poddaných desátkový sklep neobjel a aby ho bylo slyšet,

musely být na postrojích zvonky. Tak to asi bylo a tak to

i zůstalo, i když se již od roku 1781 desátky neodevzdávaly. To zvonění bylo takové slavnostní a nám dětem se velmi

líbilo, protože těch slavností, a pro nás vinobraní slavností

bylo, jsme tenkrát tak moc neměli.

Dalším a možná rozhodujícím vlivem bylo budování naší nové vinice. Po skončení první světové války se vracelibývalí vojáci ze zajetí nebo z legií ještě okolo roku 1920. Tenkrát se také vrátil i můj otec s posledním legionářskýmtransportem z Vladivostoku přes Japonsko, Suez a Terst. Po návratu se oženil, začal si stavět dům, a protože vinohrady zůstávaly u rodného domu, musel si založit vlastní vinohrad.

Měl vhodnou parcelu na Nivkách pod větřákem, kde v minulosti již vinohrady byly. Půda se ručně rigolovala až do hloubky 60 cm, potom se tam nejméně jeden rok pěstovala nějaká motýlokvětá rostlina, obyčejně hrách anebo vikev, a až druhým rokem se vinohrad sadil. Sazenice se kupovaly v okolních vesnicích, kde se tomu velmi věnovali. Byly to hlavně Velké Pavlovice, Hustopeče, Kobylí aNěmčičky. Přesně se pamatuji, jak rigolování probíhalo. Dělali to v té době nezaměstnaní dělníci, kteří si tak vylepšovali desetikorunovou podporu v nezaměstnanosti. Při rigolování narazili na nějaké kosterní pozůstatky, o kterých jedni tvrdili, že jsou z období tak zvaných skrčencových hrobů, a druzí zase, že jsou to pozůstatky vojáků raněných vprusko-rakouské válce v roce 1866, kdy měla pruská vojskaurčitou dobu v Šitbořicích na kopci Svatojánek tábor a zemřelé pochovávali údajně v místě našeho budoucího vinohradu. Spolu s otcem jsme velmi pečlivě vytyčovali umístněníjedANTONÍN KONEČNÝ

notlivých sazenic, na jaře je potom vysadili a velmi poctivě

ošetřovali.

Nechci zde rozvádět, v čem ošetřování révy spočívá, ale vždy práce ve vinohradě byla pro mne zajímavější aoblíbená. Už jako děti jsme totiž museli rodičům pomáhat spracemi na polích. Jak jsme dospívali, tak se tato pomoc měnila. Z počátku jsme museli chystat krmení pro dobytek, to znamenalo očistit a nastrouhat řepu, přebrat brambory, nařezat slámu, naloupat kukuřici, vyházet hnůj od dobytka a prasat, pást housata, nakrmit králíky, uvařit brambory pro prasata a mimo toho starat se o mladší vlastní sourozence, ale někdy i o mladší bratrance a sestřenice. Toto jsme museli dělat, ještě když jsme chodili do školy, ale o prázdninách už byly jiné práce spojené se sklizní obilí. Museli jsme chodit odebírat obilí žencům (na vysvětlenou těm mladším: žnec sekl hrabičnou kosou obilí, takzvaně ke „koze“, a usečené se srpem od „kozy“ odebíralo a kladlo na hromádky). Potom před vázáním obilí do snopů jsme prostírali na zemnamočená slaměná povřísla, snášeli jsme snopy k mandelům akaždé ráno a večer jsme honili husy na pastvu na strniska.

Po skončení školy většina z nás zůstala pracovat nahosodářství spolu s otcem anebo šla na učení na nějaké řemeslo a ti rodiče, kteří na to měli, posílali děti na studie, ale těch bylo velmi málo. U mne to bylo jednodušší. Když jsem chodil do druhé třídy měšťanské školy, otec onemocněl, a tak jsem skončil školní docházku ve třetí třídě, čtvrtá byla nepovinná, v poledne jsem přinesl vysvědčení a odpoledne jsem již musel jet orat s koněm Šandorem, s kterým jsem obdělával naše pole až do fronty 1945, kdy ho zrekvírovala ruská armáda.

Skončením školní docházky končilo i moje dětství a stal jsem se již plně výkonnou pracovní silou, většinou velmi těžce pracující, přestože mne příroda k tomu nedostatečVINAŘEM V AFRICE I LECKDE JINDE

ně vybavila. Ve škole jsem byl nejmenší a ani potom jsem

o moc víc nevyrostl a zase jsem byl nejmenší mezi svýmivrstevníky, kteří mi to nezapomněli, hlavně děvčata, při každé

příležitosti připomenout. Musím se přiznat, že jsempracoval sice poctivě, ale práce na poli mne nebavila. Kamarádi

vždy při večerních setkáních dokázali i celý večer vykládat

o tom, jak se jim třeba dobře oralo nebo jaké mají starosti

se svými koňmi, ale mne bavilo víc čtení, a to zase nebylo

dobré. Vysmívali se mi a ani doma to neviděli rádi. Tvrdili,

že rolník nemá co číst, to je prý věc pánů; tak se říkalo všem,

kteří se neživili rukama, a kteří ale nevědí, že bez sedláků by

pomřeli hlady.

A tak jedinou zajímavou prací mi zůstalo ošetřovánívinohradu a zpracování hroznů na víno a tu se mi velmi hodily zkušenosti získané od stařečka. Koupil jsem si knihuVinařův rok od Pštrossa, kupoval jsem Vinařský obzor avypůjčoval jsem si všechnu dostupnou literaturu. Otec měl pro to pochopení, a tak jsem začal uvažovat, že až mne bude moct nahradit mladší bratr, půjdu do nějaké vinařskéškoly a vinařství bude mým povoláním. Toto rozhodnutí jsem si utvrdil absolvováním Zimní rolnické školy v Kloboukách u Brna v letech 1942–1943.

Na této škole se vyučovalo mimo jiných předmětů i vinařství a jeden zajímavý předmět „rozpravy“. V „rozpravách“ jsme se učili vypracovávat vlastní odborné přednášky a učili se je i přednášet. Vinařství i „rozpravy“ nás učil pan profesor Vykydal z Hovoran, který mi doporučil přihlásit se na Vyšší ovocnicko-vinařskou a zahradnickou školu v Mělníku. Tam jsem v roce 1944 udělal přijímací zkoušky, byl jsem přijat, ale do školy jsem již nenastoupil, protože byla vyhlášena totální mobilizace pracovních sil. Novéročníky středních škol už nebyly otevřeny a žáci byli totálně nasazeni do různých podniků. Já jsem ze začátku pracoval

14

ANTONÍN KONEČNÝ

na velkostatku v Martinicích u Klobouk, ale později, když

byli nasazováni příslušníci ročníků 1921–1923 na zákopové

práce do Rakouska, byl jsem odeslán s transportem doRa

kouska do obce Halbturn v Burgenlandu. Tam jsem viděl

poprvé jiné vinohrady než u nás. Byly ve štěrkovité půdě

a v té době všechny zaplavené vodou. Ubytováni jsme byli

ve stodolách místních rolníků a umývali jsme se jen vrybní

ku, a když ten zamrznul, tak jen sněhem. Podle toho jsme

také vypadali. A tak jednu neděli jsme se zformovali doma

lých skupinek a prosili jsme rolníky, aby nám dovolili aspoň

v neděli se umýt v jejich studních. Rolník, kterého jsemjmé

nem mé skupiny oslovil, nás velmi nevrle vyslechl apozna

menal, že jsme měli zůstat doma. Musel jsem mu vysvětlit,

že tam nejsme dobrovolně, a kdyby jeho syn byl v podobné

situaci, naši rodiče by mu pomoc určitě neodmítli. Nakonec

jsme se dobře seznámili a jeho dcera se svými kamarádkami

se nám snažila pomáhat. V Halbturnu jsme byli až do února

1945 a těsně před příchodem fronty nás přesunuli naMora

vu a v Hodoníně jsme z transportu utekli.

Do školy v Mělníku jsem nastoupil v červnu 1945, a aby

se nahradil ztracený rok, do prázdnin 1946 jsme absolvovali

první i druhý ročník a až maturitní ročník 1946–1947probí

hal normálně.

15

Odchod na Slovensko

Po maturitě v roce 1947 jsem začal pracovat v podniku

Družstevní vinné sklepy Mikulov jako praktikant. Ze za

čátku jsem byl ve sklepě a potom jsem pracoval ve vinicích

jako vedoucí pracovní skupiny složené z neodsunutých

starousedlíků, mezi kterými vynikal Lojzo Vlašáni ze Se

dlce. Vynikal tím, že měl jen levou ruku, o pravou prý

přišel v poslední den války v polním lazaretu, kde sloužil

jako nespolehlivý Němec celou válku, a tou levou rukou

dělal všechno lépe a rychleji než ti druzí oběma rukama. Ti

druzí, to byli bulharští studenti, kteří emigrovali doČesko

slovenska s tím, že se u nás dostanou na vysoké školy, což

se většině podařilo. Dále tam byla děvčata ze Slovenska od

Žiliny a Komárna, Chorvaté z okolí Mikulova, jeden český

Američan, který si za dvacet let v Americe nestačil vyřídit

americké občanství, a když onemocněl, tak ho po válcevy

hostili. V té době byl v Mikulově sběrný tábor propováleč

né emigranty z různých zemí a tito doplňovali a zpestřovali

naši skupinu.

Tenkrát se ještě dělalo matolinové víno, „druhák“, a ten

se přiděloval pracovníkům ve vinohradech v množství je

den litr na odpracovaný den. „Druhák“ jsme brali pro celou

skupinu ve sklepě na Lazaretu a byl problém určit někoho

spolehlivého na jeho přinesení. Často se stávalo, že nosič si

svoji dávku po cestě zkonzumoval anebo vůbec s druhákem

nepřišel. Musel jsem řešit nejenom tento problém, aleden

ně i různé jiné nesrovnalosti, vznikající z odlišných mentalit

různých národností, problémy zájmů mužů o ženy amno

ho dalších, někdy i kuriózních. Současně to byly mé první

dotyky s bulharštinou a turečtinou. Životní škola to byla

16

ANTONÍN KONEČNÝ

dobrá, ale musel jsem potom nastoupit základní vojenskou

službu, a tak moje účinkování v Mikulově skončilo.

Vojenčinu jsem začal v Jihlavě ve škole pro důstojníky

dělostřelectva v záloze a skončil v Brně u proviantní služby.

V těchto létech bylo málo vína, a tak jsem dostával dovo

lenky a propustky na zabezpečení vína pro osobní potře

bu důstojníků anebo pro různé vojenské úřady a orgány.

Tak například ještě v Jihlavě si mne zavolal kapitán Pech

a oznámil mi, že potřebuje dvacet litrů vína na oslavunaro

zení svého prvního syna. Dostal jsem propustku na dva dny

a v pondělí večer jsem přijel s vínem do kasáren. Jenomže

ten den jsme byli povýšeni na svobodníky, a tak jsme víno

použili na oslavu povýšení. Při oslavě, která se konala na

učebně, nás přistihl posádkový dozorčí důstojník – pěšák,

a to bylo naše neštěstí. Ten to dal do hlášení a my šli kra

portu. Tam jsme vyfasovali kasárníka. Podle zástupceveli

tele školy kapitána Búzika ne proto, že jsme oslavovali, ale

proto, že jsme se nechali nachytat pěšákem. Pro víno jsem

musel jet znovu, a aby se dostalo do správných rukou, čekal

mne kapitán hned na nádraží. Když jsem potom byl v Brně,

zavolal si mne velitel pluku a u něho přítomní důstojníci mi

oznámili, že potřebují k 28. říjnu sto litrů vína bílého apa

desát červeného. Dostal jsem dovolenku na čtrnáct dní, jel

jsem domů, stočil a přisířil vhodné víno a v ten den, kdy si

pro něho měli přijet, jsem ho začal fi ltrovat. Pro víno přijeli

dvě auta a asi osm důstojníků, kteří ho začali chutnat, a to

chutnání skončilo až po půlnoci. Nejel jsem s nimi,proto

že jsem se ještě chtěl jít rozloučit s jistou dívkou, a přiběhl

jsem domů převléct se do uniformy až těsně před odjezdem

autobusu, který odjížděl ve 3.50. Byl jsem strašně hladový,

vběhl jsem do komory a tam našel jen hrnec mléka.Pořád

ně jsem si z něho upil, naskočil do autobusu, a jak se po

hnul autobus, tak se ve mně pohnulo i to mléko, které si

VINAŘEM V AFRICE I LECKDE JINDE

s vypitým vínem nějak nerozumělo. Podařilo se mi autobus

zastavit, uvolnil jsem rozhněvané tekutiny, naskočil znovu

do autobusu, jenomže situace se za chvíli opakovala. Šofér

odmítal na mne počkat, a tak jsem nenechal dveřezaklapnout, ale držel jsem je rukama, pootevřené. Jenomže jsem

to nezvládl a dveře mi zaklaply přes krk. Moc to netlačilo,

a tak jsem si to i pochvaloval, že je nemusím držet, a to, co

mi škodilo, mohlo jít ven. Jenomže ty potíže se přestěhovaly

k druhému otvoru, a to už bylo kritické. Tělo jsem měl vautobuse, hlavu ven z autobusu a neměl jsem žádnou možnost

autobus zastavit. A mne čekalo strašné ponížení. Naštěstí

autobus musel zastavit u stáhnutých závor, někdo chtělvystoupit a já se ocitl na svobodě. Sice pomalu, ale jistě jsem

chytil ještě vlak a přijel do Brna bez velikých úhon.

Přestože se mně práce v Mikulově líbila, rozhodl jsem se, že se do Mikulova již nevrátím a že půjdu někam do světa. Lákala mne Francie a Jugoslávie. Sehnal jsem si adresy několika fi rem a vyžádal informaci o možnosti zaměstnání. Odpověděla mi jedna jugoslávská a jedna francouzská firma, ale obě mi doporučily, abych se ohlásil znovu až po skončení vojenské služby.

Jenomže mezitím přišel únor 1948 a „svět“ se provšechny stal malým. A tak nakonec jsem se rozhodl jít do „světa“ aspoň na Slovensko. Tam se právě v Bratislavě tvořil zeznárodněných soukromých fi rem národní podnik Slovenskévinárské závody. Napsal jsem tam a obratem mi odpověděli, že mají o mne zájem, ale že do Bratislavy se musím dostavit osobně. Náš pluk byl v té době na cvičení na Libavě, a tak jsem jel na služební cestu do Olomouce a potom načerno až do Bratislavy. Abych tam udělal dobrý dojem, půjčil jsem si ze skladu novou uniformu a nové jezdecké kožené boty, které jsme jako hypomobilní dělostřelci nosili, a to bylomoje neštěstí. Na nejbližší nádraží z Libavy, asi l5 km, jsme jeli

18

ANTONÍN KONEČNÝ

ještě s jedním vojákem na koních, mého koně potom bral

nazpět, a domluvili jsme se, že zase za dva dny bude mne

na nádraží čekat. Už cestou z Libavy mě ty nové botyzača

ly přeukrutně tlačit, to se stupňovalo i po cestě zOlomou

ce, ale nemohl jsem si pomoct, protože bych je už znovu

neobul a vypadalo by to asi divně, kdybych přicestoval do

Bratislavy bosý. Ředitel mne velmi mile přivítal a na jeho

otázky jsem asi dobře odpověděl. Hned mi vystavilpřijíma

cí dekret a já cestoval zase nazpět na Libavu přes Břeclav,

Přerov a Olomouc, kde jsem ještě musel splnit úkol daný

velitelem pluku, a to koupit „spořič tabáku“. Já jakoneku

řák jsem neměl ani ponětí, co to vlastně je, nakonec jsem to

zjistil dotazem v trafi ce. Byly to zvláštní papírky, do kterých

se balil tabák před nacpáním lulky. Spořič jsem koupil ana

stoupil poslední etapu mé bolestivé cesty, a to na nádraží,

kde mne měl čekat voják s koněm. Ten samozřejmě přijel

s několikahodinovým zpožděním, které vzniklo návštěvou

mnoha hostinců. Moje první otázka byla, jestli má nůž. Na

co prý potřebuji nůž? Řekl jsem mu, aby mě zkusil vyzout!

To se samozřejmě nemohlo podařit, a tak tím jeho nožem

jsme museli boty rozpárat, jen tak se daly dostat dolů. Byl

to ale nádherný pocit – mít volné nohy.

Po skončení vojenské služby jsem 10. října 1949 nastoupil

do Bratislavy, do hlavního sklepa, jako praktikant. Bylo nás

tam asi dvacet praktikantů, většinou s dvouletou Vinařskou

školou v Modre. Ve sklepě byli dva sklepmistři, staříBrati

slavané. Hlavní se jmenoval Wakonitsch, byl Maďar, adru

hý Brožíček, vídeňský Němec z českých rodičů. Ve sklepě se

připravovalo víno na lahvování čili se dělaly kupáže, víno

se krášlilo (z německého schönung) ferokyanidem drasel

ným spolu se želatinou a taninem, po krášlení se fi ltrovalo

na naplavovacích fi ltrech přes vločkový azbest a navložko

vých fi ltrech před lahvováním. Většina vína se dodávala do

VINAŘEM V AFRICE I LECKDE JINDE

restaurací a hotelů v transportních dřevěných sudech oobsahu od 50 do 800 litrů.

Ve sklepích byly jen pískem vysypané chodníky a podsudy byl drobný štěrk z bílého vápence, a tak zametání sklepa

byla moje první práce. Potom jsem vyplachoval transportní

sudy. Asi se mnou byli sklepmistři spokojení, protože mne

přidělili k jednomu fi ltrovači za pomocníka. Naplavovací

fi ltry byly od švýcarské fi rmy Heny. Byly to fi ltrykomorové, vevnitř bylo asi dvacet síťových rámů z postříbřenémosazné síťoviny a na ty se naplavoval vločkový azbest. Jeden

cyklus trval asi dvě hodiny, podle stavu vína. Potom semusel fi ltr otevřít a každé síto umýt tlakem vody. Filtrovači byli

na svoji funkci náramně hrdí a jen velmi neochotně, a když,

tak s určitou blahosklonností, něco vysvětlili. Jednou ten

můj parťák večer asi v hospodě přebral a ráno nepřišel do

práce. Sklepmistr Brožíček svou německou slovenštinoujeho absenci velmi neuctivě zhodnotil a naříkal, že nebudou

stačit nachystat víno pro lahvovnu. Tak jsem mu navrhl,

že budu fi ltrovat sám. Projevil pochybnosti, že bych to já

měl dělat, protože tomu nemohu rozumět. To se mě dotklo

a řekl jsem mu, aby se díval, jak budu fi ltr skládat. Díval se

a potom se ptal, kdo mě to naučil. Upozornil jsem ho, že na

fi ltru je tabulka s návodem na obsluhu a že umím číst, a tak

mohu i rozumět fi ltru. To, že je to německy, mi nevadí,protože tolik německy umím. No a tak jsem povýšil na filtrovače a můj parťák se stal pomocníkem. Netrvalo to dlouho,

po dvou měsících mne přeložili do Hlohovce u Trnavy, zase

jako praktikanta, s úkolem vypomáhat s výkupem vína od

soukromých vinařů.

20

V Hlohovci

Hlohovec, jinak lidově Frašták nebo Galgóc, leží na Váhu

mezi Trnavou a Piešťany. Je to staré vinohradnické město

se třemi kostely, zámkem a tenkrát i se spoustou hostinců

nevalné pověsti. Špatnou pověst mělo v okolí i samotnéhlo

hovecké obyvatelstvo. Říkali jim „päťkorunoví svedkovci“.

To proto, že každou středu, když zasedal okresní soud (po

jejich „sedria“), stáli před nádražím nebo okolo soudu ana

bízeli se přicházejícím venkovanům za svědky a za pětko

run odpřísahali před soudem všechno, co kdo potřeboval.

Dalším koloritem města bylo, že se tam ještě jako tažná síla

používali osli. Byli zapřaháni do dvoukolých kár a v těch

se svážela úroda z polí a vinohradů. Také každou středu na

jedné ulici byl, dnes by se řeklo, bleší trh. Tam se dostalo

koupit všechno, co se doma nepotřebovalo. Někdy to byly

překrásné starožitné věci. Bohužel jsem neměl tenkrát tolik

peněz, abych si něco koupil.

V Hlohovci měly Vinárske závody provozovnu a podho

telem „Jeleň“ sklep s kapacitou 3 500 hektolitrů, vybavený

dřevěnými sudy, a menší lisovnu. Hlavní úlohou bylonaku

povat víno od vinařů v okolních obcích. Jednotliví pěstitelé

měli určené povinné dodávky vína a celý výkup probíhal

tak, že je nákupčí navštívil, upřesnil množství a dohodl den

odběru. Já jsem potom zabezpečoval samotný odběr apře

voz vína do sklepa. Měli jsme k tomu jedno nákladní auto

s ručním čerpadlem a partií třech dělníků. Podle seznamu

jsme si na auto připravili sudy v potřebné velikosti, přije

li na udanou adresu, víno jsem ochutnal; když se mi nelí

bilo, požadoval jsem jiné. Potom jsem odebral vzorek na

zjištění obsahu alkoholu. K tomu jsem používal přenosný

21

VINAŘEM V AFRICE I LECKDE JINDE

ebuliometr typu Malligand, a tak se tomu přístroji říkalo

jednoduše „maligand“ a stupňům alkoholu také„maligan

dy“. Ten přístroj byl v malém dřevěném kufříku, který mi

dodával určité vážnosti. Zjištění obsahu alkoholu trvalo

tak asi 20 minut. K této operaci jsem vždy vyžadoval ně

jakou světlou místnost bez průvanu, takže mnohokrát mi

dali k dispozici nejparádnější „izbu“. V okrese Hlohovec

se pěstovaly hlavně odrůdy Kadarka bílá, Ryzlink vlaš

ský, něco Leánky a z modrých Portugalské modré a hlav

ně modrý hybrid, lidově pojmenovaný jako „samoroďák“,

Baco. Základní cena bílého a červeného vína byla 8 Kčs při

10 % obsahu alkoholu a za každou vyšší desetinu procenta

alkoholu se připlácelo 10 haléřů. Nakoupené víno se potom

předkládalo oceňovací komisi, která udělovala jakostnípří

platky ve výšce 1–5 Kčs na litr, a tyto příplatky se potom

pěstitelům dodatečně vyplácely. Víno z hybridů mělo stá

lou cenu 2 Kčs za litr bez příplatku za vyšší alkohol. Nízká

cena vína z hybridů byla takzvaně „diskriminační“ a měla

přimět pěstitele ke klučení hybridových výsadeb, kterých

bylo na Slovensku hodně.

Samozřejmě že pěstitelé nebyli s touto cenou spokojeni

a tvrdě reptali. Jednou jsem se pokusil jednomu zvlášťne

spokojenému vysvětlit, proč je ta cena tak nízká. Řekl jsem

mu, že hybridové víno obsahuje vyšší množstvímetylalko

holu, a kdo by to víno dlouho pil, mohl by i oslepnout. Nu

a ten člověk zavolal v hlohoveckém nářečí na svého otce,

v mých očích velmi starého, toto: „Otic, kuknú na vežu apo

veďá mladému pánovi (to jako mně), kolko je hodín.“ Otec

si rukou zastínil oči a řekl: „Tri štvrte na jedenáctú.“ „Vidíte,

on ešte aj čítá bez okuliarov a celý život pije len samoroďák.

A vela ho pije... “ zhodnotil to syn. „No dobře,“ hájil jsem

své poučování, „někomu to neškodí na oči, ale může mu to

snížit potenci.“ „A čo je to tá potencia?“ zněla otázka. „No

ANTONÍN KONEČNÝ

to znamená,“ řekl jsem delikátně, „že chlap nemůže zplodit

děti.“ „Idú so mnou,“ a otevřel dveře od kuchyně, kde tovyadalo jak v dětských jeslích. „Máme už šest dětí a siedme

čakáme a žena ma stále hreší, že je tomu na vine tensamoroďák. A aj ja si to tiež už myslím. Čo by som za to dal, keby

to na mňa pôsobilo, ako hovoríte,“ a vypil na ex skoro litr

toho „neúčinného“ samoroďáku a velmi špatně se na mne

začal dívat, takže jsem usoudil, že další poučování by bylo

už nevhodné, ba pro mne až nebezpečné.

Jinak víno z Baca mělo velmi krásnou barvu a po prvním stočení do konce března se dalo prodat jako Kadarka modrá.

Nákup vína přímo u pěstitelů byla velmi dobrá škola. Musel jsem ochutnat všechna jejich vína, prošel jsem mnoho sklepů a komor; v některých obcích ležících blízko Váhu, pro vysokou spodní vodu, skladovali víno vnadzemních místnostech – komorách. Setkával jsem se často s vadami a nemocemi vína vzniklými ze špatné technologie výroby a skladování. Bylo mnoho vín s vysokými těkavými kyselinami – naoctělými, s myšinou, hnědnutím, černým zákalem, sirkou, s vysokým obsahem kyselin, s příchutí po kvasnicích, po plesnivých nebo zatuchlých sudech, s pachem po zelenině, řepě, bramborách a také i po uzeném mase, koňských postrojích a ještě s jinými těžko určitelnými pachutěmi a pachy. My jsme samozřejmě tato špatná vína nekupovali, já však pomáhal pěstitelům při nápravě takových vín. Dost se mi to dařilo, a tak jsem si získával jejich důvěru, a jelikož jsem byl ještě svobodný, považovali mě i za dobrou partii pro své ke vdávání schopné dcery. To ale dost nelibě nesla kuchařka z hotelu, ve kterém jsem sestravoval. Ta mi projevovala sympatie, které vyjadřovala tím, že mi každé objednané jídlo vždy podstatně vylepšovala. Když to například byl řízek s bramborovou kaší, tak na talířinaVINAŘEM V AFRICE I LECKDE JINDE

spodu byl jeden řízek velmi rafi novaně ukrytý pod vrstvou

kaše a druhý trůnil navrchu.

Tato práce v Hlohovci se mi líbila, vedoucí provozovny byl se mnou spokojený a po měsíčním školení ve SvätomJuri se uvažovalo o mém přeložení do Bratislavy. K tomu ale už nedošlo vlivem zvláštních událostí.

V Hlohovci už za první republiky bylo několik menších vinařských fi rem. Jednu vlastnil pan Belžík, pocházející od Vsetína, který se usadil v Hlohovci a tam, předtím než si založil velkoobchod s vínem, vykonával poctivé a výnosné řemeslo zvěrokleštitelské. Tyto fi rmy byly po roce 1948 znárodněny a podstatnou část majetku převzaly Vinárské závody. Několik dní po mém návratu ze školení vedoucímu nahlásili z Bratislavy, že do Hlohovce jede skupina lidí, kterým musíme dát k dispozici naše objekty a všechnypracovníky. Skutečně, za krátkou dobu přijela dvě osobní auta se členy Hospodárskej kontrolnej služby, s policisty vcivilu a pracovníky Povereníctva fi nancií. Nám dali příkaz vzít nákladní auto, lopaty a krumpáče a jet s nimi. Vyjeli jsme a kolona se zastavila před domem pana Belžíka. Zavedli nás na zahradu a kázali nám kopat na jednom místě. Asi pojednom metru jsme narazili na klenbu sklepa, tu jsme museli prorazit, potom mě, jako nejmladšího, spustili po provaze dolů, dali mi tam světlo a musel jsem sklep prohlédnout a oznámit, co se tam nachází. Bylo tam asi 30 sudů různé velikosti, na kterých byly těžko čitelné křídové nápisy, jako marhulovica, broskýňovica, vínovica, slivovica a jiné názvy destilátů. Potom jsem objevil zazděný východ ze sklepa, který ústil do staré dřevěné kůlny. Majitele zajistili, někam odvezli a za chvíli nás zase vedli na konec města do sklepa zvaného Balaton. Tam jsme opět kopali a našel se tammenší sklep s desítkou dřevěných sudů s vínem ročníku 1944. Z destilátů jsme odebrali vzorky a sudy se převezly pod



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist