načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Víly Nevíly: Svatební závoj - Kiki Thorpeová

Kniha: Víly Nevíly: Svatební závoj
Autor:

Dobrodružství začíná vírou. Ale jen přátelství je dovede zpátky domů. Katka touží po dobrodružství a vzrušení. Mia zbožňuje šaty, růže a vůbec všechno krásné. Linda sní o ...


Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  204
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  229 Kč
11%
naše sleva
6,8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2016-10-12
Počet stran: 128
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 106 stran : barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Jana Christyová
překlad: Eva Kadlecová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788026410386
EAN: 9788026410386
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dobrodružství začíná vírou. Ale jen přátelství je dovede zpátky domů. Katka touží po dobrodružství a vzrušení. Mia zbožňuje šaty, růže a vůbec všechno krásné. Linda sní o tom, že dokáže mluvit se zvířaty. Gábi věří na víly víc než kdokoli jiný. Naše čtyři kamarádky se chystají na svatbu a Gábi bude květinová družička! Když se to doslechnou víly, moc si přejí jít na svatbu taky. A jedna malá víla ukrytá v Gábiině košíčku s květinami přece nemůže být na škodu… že ne? (bestsellerové příběhy ze Země Nezemě. Svatební závoj)

Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11
1. Kapitola
Gábi Wimmerová spěchala po schodech
do svého pokojíčku. Měla novinku – takovou
tu fantastickou, vzrušující novinku, na kterou
člověk prostě nemůže být sám. Musela to okamžitě
někomu říct!
Jakmile doběhla do pokojíčku, hned zamířila
ke skříni. Rozrazila její dveře a zavolala: „Haló,
všichni, víte, co je nového?“





13 12
Vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře.
Ve skříni byla úplná tma, ale byla to taková ta
příjemná, kamarádská tma. Gábi v ní cítila sladkou
vůni pomerančovníkových květů a slyšela zurčení
vody po kamenech.
Gábi se protáhla skříní a brzy uviděla okénko
světla. Chvilku nato se vynořila v prosluněné
Hvězdné roklince.
Hop, dva, tři. Gábi skákala z kamene na kámen, až
stála na druhém břehu potůčku Živobylu. Proklouzla
mezi dvěma keři planých růží. Jedním křídlem
z vílího kostýmu zavadila o trn. Rychle se přesvědčila,
že se jemná látka neroztrhla. Pak vyrazila kupředu,
tak překotně, že každou chvíli o něco zakopla.
Vystoupala do mírného kopečka a už před
sebou viděla strom Domova, velký javor, kde žily
a pracovaly víly ze Země Nezemě. Mezi listovím
prosvítal zlatavý vílí třpyt, až to vypadalo, jako by
větve byly protkané hvězdami.
„Zvonilko! Prilo! Kamarádky! Víte, co je
nového?“ volala Gábi a utíkala ke stromu.
Na jedné vysoké větvi zvedla hlavu
od malování obrázku Bess, víla s uměleckým
talentem. Prila, víla s talentem pro potlesk, se
probudila z dřímoty v útulném magnoliovém
květu. Víla hrnců a pánviček Zvonilka vystrčila
hlavu ze své dílničky v čajové konvici. Víla
zahradnice Rozeta položila na zem drobounkou
kropicí konev z tykve. A Dulcie, víla pekařka,
si oprášila ruce od mouky. Všechny se rozletěly
na nádvoří.
„Copak se děje?“ zjišťovala Prila, když Gábi
úplně bez dechu přiběhla až k nim.
Gábi samým nadšením poskakovala jako
balónek. „Bude svatba,“ ohlásila. „A já tam budu
mít děsně důležitou roli!“
„Svatba?“ zvolala Dulcie a zkroutila si zástěru.
„Proč mi to nikdo neřekl? Ještě jsem neupekla ani
sousto!“
„Ale ne tady, ty popleto,“ usmála se Gábi. „U nás
doma. Naše chůva Julie se bude vdávat a já budu
květinová družička!“





15 14
„To je něco jako víla zahradnice?“ nechápala Rozeta.
„V podstatě,“ přikývla Gábi. „Budu mít
na starosti celé květinové kouzlo. A budu mít
na sobě tyhle speciální šaty.“ Otočila se dokolečka,
aby víly mohly obdivovat její úplně nové, nádherně
růžové šatičky pro květinovou družičku.
„Jsou překrásné!“ zvolala Rozeta, která milovala
šaty všeho druhu.
„A ještě budu mít tenhle košík,“ zvedla Gábi
v ruce malý košíček s uchem ovázaným stuhou.
„A budu rozhazovat okvětní plátky. Takhle.“
Gábi předstírala, že vytahuje z košíku plnou hrst
okvětních plátků a rozhazuje je po cestičce.
„Hmmm,“ zakabonila se Rozeta.
Gábi se zarazila: „Co se děje?“
„Proč si to nezkusit s opravdovými květinami?“
navrhla Rozeta. Natrhala svazek sedmikrásek, které
rostly opodál, a oklepala z nich okvětní plátky
do Gábina košíčku.
Gábi nabrala pár lístků a rozhodila je po nádvoří.
Rychle se snesly k zemi.
„Hm, to není moc zajímavé,“ podotkla Zvonilka.
„Nebylo by hezčí, kdyby se ty okvětní plátky
tak trošku vznášely?“ navrhla Bess. Ponořila
se do košíku a pak se objevila s náručí plnou
okvětních plátků. Když je vyhodila do vzduchu,
rozvířily se jako sněhové vločky.
Gábi zalapala po dechu: „Jak jsi to udělala?“
„To je snadné. Stačí jen troška vílího kouzla.“
Bess zatřepotala křídly nad košíčkem. Na okvětní
plátky se snesla sprška vílího prachu. „Zkus to teď.“
Tentokrát okvětní plátky Gábi téměř vyskočily
z dlaně. Třepotaly se ve vzduchu a lehce se snesly
na zem.
Víly spokojeně přikývly.
„To je ono!“
„Mnohem lepší!“
„Prostě krásné.“
Gábi se usmála, vyhodila do vzduchu dalších
pár plátků a dívala se, jak se vznášejí. „Mohla bych
si vzít trošku vílího prachu s sebou na tu zítřejší
svatbu? Prosím?“





17 16
„Nevím, proč by ne,“ odpověděla Zvonilka
a odkvačila pryč. Za chviličku byla zpátky s malým
kbelíčkem z náprstku. Navrchu měl pevně
zaklapnuté stříbrné víčko. „Víčko jsem vyráběla
sama,“ pochlubila se Zvonilka. „Neztratíš ani
špetičku.“
Gábi nahlédla dovnitř a uviděla mihotání vílího
prachu. „Děkuju ti,“ řekla a zastrčila si náprstek
do kapsičky svých šatů.
„Už jsem o svatbách slyšela, ale nikdy jsem
žádnou neviděla,“ posteskla si Prila. Do světa
Nemotorů – lidí – cestovala častěji než většina
ostatních víl. „Jak to vlastně vypadá?“
„Svatba znamená, že si dva lidé vezmou jeden
druhého,“ vysvětlila jí Gábi. „Řeknou si ‚ano‘.
Potom dají jeden druhému prstýnek a všichni
tleskají. A pak...“ V těchto místech začínala
Gábiina znalost svatebního obřadu poněkud
pokulhávat, ale rozhodla se pokračovat: „A potom
odplují na bílém obláčku a žijí šťastně až
do smrti!“





19 18
„Velmi dramatické,“ ocenila Bess souhlasně.
„Bývá na svatbě jídlo?“ zajímalo Dulcii.
„No jéje! Ty nejpřepychovější věci, jako třeba
smažené cibulové kroužky. A taaakhle veliký dort!“
Gábi zvedla ruce až nad hlavu. Víly si něco tak
velkého nedovedly ani představit.
„No ne!“ zvolala Dulcie.
„A bude tam hudba
a tanec?“ pokračovala Zvonilka.
„Na vílích oslavách se vždycky
tančí.“
Gábi neměla ponětí, jestli se
na svatbě tančí. Ale její představivost
už jela na plné obrátky. „Všichni tančí!
A všude létají motýli! A taky je tam
čokoládový vodopád!“ Gábi se otáčela
na špičkách, nadšená svou vlastní představou, jak
překrásná ta svatba bude.
Prilina pihovatá tvář získala zasněný výraz. „To zní
nádherně. Kéž bych to mohla vidět na vlastní oči.“
„Mohla bys jít se mnou!“ napadlo Gábi.
„Gábi? Gábi!“ ozval se najednou hlas od potůčku
Živobylu.
Všichni se otočili a spatřili Gábinu starší sestru
Miu. Jakmile uviděla Gábi, celá se zakabonila.
„A-ou,“ zamumlala Gábi.
„Já to věděla!“ láteřila Mia, která se k nim blížila
rychlým krokem. „Gábi, dohodly jsme se, že sem
nebudeš chodit sama. Pamatuješ, jak to dopadlo
naposledy?“
To si Gábi ovšem pamatovala. Vyrazila do Země
Nezemě na vlastní pěst a uvízla tam, když se
přechod mezi oběma světy dočasně uzavřel.
Tehdy si Gábi, Mia a jejich kamarádky Katka
Markvartová a Linda Vašáková dohodly pravidlo,
že odteď budou do Země Nezemě chodit vždycky
jen společně – pravidlo, na které Gábi ve svém
nadšení úplně zapomněla.
„Bylo to jen na minutku,“ uklidňovala Gábi
svou sestru. „Právě jsem se chtěla vrátit.“
„Říkala nám o té svatbě,“ dodala Prila, aby Gábi
trochu pomohla.





21 20
Mia obrátila oči v sloup. „Gábi už celý týden
nemluví o ničem jiném. I když musím přiznat, že
se taky těším,“ řekla. „Bude to naše první svatba.“
„Ale květinová družička budu jen já,“ upozornila
ji Gábi.
„To je jen proto, že jsi nejmenší. Květinové
družičky musejí být malé. I když nevím proč,“
dodala Mia a na čele se jí objevila drobná vráska,
která ale vzápětí zmizela. „Přála bych si, abychom
mohly zůstat,“ řekla potom vílám. „Ale Gábi se
musí jít koupat a maminka už ji hledá. Ale brzy se
vrátíme, slibuju.“
Mia vzala Gábi za ruku a vydala se zpátky
k průchodu do jejich světa. „Nedá se ti věřit,“ šeptala
cestou sestřičce. „Máme o Zemi Nezemi jen jedno
pravidlo a ty už jsi ho stihla porušit. A navíc jsi
k tomu donutila i mě. Co řekneme Katce a Lindě?“
„Nemusíme jim to říkat,“ řekla rychle Gábi.
Mrzelo ji, že zapomněla na jejich dohodu. A nechtěla,
aby se na ni zlobily. „Že jim to neřekneš, viď?“
„To se ještě uvidí,“ řekla Mia.
Už byly skoro u potůčku Živobylu, když Gábi
zastavila tak prudce, až její sestra klopýtla. „Málem
jsem zapomněla,“ plácla se do čela. „Musím
vysvětlit vílám, jak se dostat na tu svatbu!“
Už už se otáčela, ale Mia ji zarazila: „Víly
na svatbu nemohou,“ podotkla.
„Ale já chci, aby mě viděly jako květinovou
družičku!“ vykřikla Gábi.
„Poslyš, zítra tam bude hrozná spousta lidí,“
vysvětlovala Mia. „Co když je někdo uvidí?
O Hvězdné roklince se nesmí nikdo dozvědět. Je to
naše tajemství.“
Mia pustila Gábiinu ruku a obě přeskákaly
po kamenech potůček Živobyl. Až u úpatí
vykotlaného fíkovníku se Mia zarazila. Klekla si,
aby se dívala Gábi přímo do očí. „Zítra nesmíš říct
nikomu ani slovo o vílách a kouzlech. Slibuješ?“
Gábi pohled sestřiných hnědých očí opětovala.
„Dobře,“ řekla. „Slibuju.“
* * *





23 22
Po jejich odchodu se víly vrátily k tomu,
co dělaly předtím. Rozeta odletěla zalévat
lilie. Zvonilka se vrátila do své dílny. Dulcie,
kterou inspiroval Gábiin popis svatby, zamířila
do kuchyně, aby si vyzkoušela upéct sedmipatrový
náprstkový dort.
Bess odletěla zpátky ke svému malířskému
stojanu ze zápalek. Právě se věnovala malbě
pavučiny pokryté rosou. Kapky rosy na obrázku
byly tak buclaté a třpytivé, až se zdálo, že se každou
chvíli skutálejí z plátna.
Bess byla na svou malbu patřičně hrdá. Ale teď,
když se znovu chopila štětce, připadala jí najednou
nudná. Tak obyčejná, pomyslela si. Tak... vílí.
Myšlenky se jí pořád vracely ke Gábiinu popisu
svatby. „To by byl zajímavý obrázek,“ řekla si pro
sebe.
„Co je?“ přerušila ji Prila, která letěla kolem.
„Jen jsem přemýšlela o té Gábiině svatbě,“
odpověděla Bess.
„To je legrační. Já taky,“ řekla Prila.
„Napadlo mě, že bych ji mohla namalovat,“
přiznala Bess.
„Ach, Bess, to bys měla. To by bylo skoro stejně
skvělé, jako kdybys tam byla,“ nadchla se Prila.
Takové měly Bessiny malby kouzlo.
Bess se chopila tužky, kterou nosila zastrčenou
za uchem. Pustila se do náčrtku na kousku březové
kůry. Nakreslila dva Nemotory vysoké jako palmy
– Bess totiž všichni Nemotorové připadali jako
obři. Ale dál už ji její představivost nedovedla.





25 24
„Z čeho mají ušité šaty? Nemotorové, myslím,“
dumala Bess. „Vílí šaty by byly z okvětních plátků
lilií nebo snad růží. Ale Nemotora by se do nich
nikdy nevešel.“
„Já ti nevím,“ odpověděla Prila. „Vlastně jsem
nikdy nepřemýšlela, kde berou Nemotorové svoje
šaty.“
„A když jsme u těch květin, co asi dělají
Nemotorové s nimi?“ ptala se Bess. „Jsou přece
příliš velcí, než aby se natáhli do magnolie, když
se unaví tancem. A jak vlastně mohou tančit bez
křídel? Mají přece nohy přikované k zemi! Co je to
pak za tanec?“
„To musí vypadat hrozně hloupě,“ souhlasila Prila.
Bess se mračila na svůj náčrtek. „Ty se stejně
máš, Prilo,“ řekla potom. „Můžeš se jedním
mrknutím přenést na pevninu a prohlédnout si
svatbu na vlastní oči.“ Prila měla totiž zvláštní
schopnost přenést se do světa Nemotorů mrknutím
oka. Byla to jediná víla v Hvězdné roklince
s takovým talentem.
„To bych asi mohla,“ zamyslela se Prila. „Ale
nikdo nás oficiálně nepozval.“
„To je pravda,“ posmutněla Bess.
„Ale ty bys mohla jít taky. Mohla bys proletět
otvorem v tom starém fíkovníku a dostat se
do jejich světa tudy,“ upozornila Prila.
„To bych mohla,“ řekla Bess. „Jenže, jak říkáš,
nikdo nás nepozval. A kromě toho bych ani
nevěděla, kam mám jít, až tam budu.“
„To je taky pravda,“ souhlasila Prila.
Pak se obě na chvíli odmlčely, zabrané
do vlastních myšlenek.
„Ale stejně by to byla legrace, být tam jako
takový komár na zdi, co myslíš?“ mumlala Bess.
„Jen si tak prohlédnout svatbu, aniž by o tobě
někdo věděl...“
Prila něco odpověděla, ale Bess už ji neslyšela.
Stála s pohledem upřeným k potůčku Živobylu –
a starému fíkovníku.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.