načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vila v Rokli - Zdeněk Hanka

Vila v Rokli

Elektronická kniha: Vila v Rokli
Autor:

Soubor tří psychologických povídek s absurdní pointou. 'Vila v Rokli' je horrorově laděný příběh z reálného života. 'Bylo, nebylo' se opírá o autorovu znalost vědecké ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Zdeněk Hanka
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 135
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-856-2045-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Soubor tří psychologických povídek s absurdní pointou. 'Vila v Rokli' je horrorově laděný příběh z reálného života. 'Bylo, nebylo' se opírá o autorovu znalost vědecké práce a odborného publikování. Příběh uniká na absurdní kolej ve smyslu Co kdyby... Třetí povídka 'Sicilská obrana' si zahrává s účastí knihy o domácím lékařství v léčbě hypochondra. Pro obálku byla použita autorova olejomalba Pijanovo probuzení.

Související tituly dle názvu:
Top 15 vil v CZ Top 15 vil v CZ
Nejedlý Pavel
Cena: 142 Kč
Hanka Kynychová Diář 2019 Hanka Kynychová Diář 2019
Kynychová Hanka
Cena: 254 Kč
Mesačná víla Mesačná víla
Salay Samuel
Cena: 147 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah

Vila v Rokli

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

16.

17.

18.

19.

20.

21.

22. Bylo, nebylo...

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

16.

17.

18.

19.

20.

21.

22. Sicilská obrana

1.

2.

3.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

16.

17.

18.

19.

20.

21.

22.

23.

24.

25.

26.

27.

28. Záznam rozhovoru MUDR. Zdeňka Šťastného s autorem Zdeňkem Hankou Vila v Rokli 1.

To mě může vzít čert, když mi zavolá někdo přesně v půl osmé. A stává se to, žel, pravidelně. Tehdy to ale bylo něco jiného, a jak se ukázalo, tenkrát mi to tak nevadilo.

„Veterinární středisko, u telefonu Mach,“ začal jsem otráveně.

„Ahoj, Péťo, tady je Lída,“ hlásila radostně.

„Liduško, kolik je hodin? Vždyť to víš.“

„Jé, promiň, zapomněla jsem, ale tohle vědět musíš.“ Přešel jsem k televizoru a stáhl zvuk. Když to musím vědět, tak to musím teď. Zemětřesení, záplavy a převraty jednoduše počkají.

„Co máš?“ pokračoval jsem už přívětivěji.

„Poslouchej, senzace! Před chvilkou jsem přišla s Čertíkem zvenku. On ti má, Petře, trochu průjem.“

„To mi voláš do služby?“

„Ale ne, to jsem si jenom tak vzpomněla. Mám něco většího.“

„Tak už mě nenapínej.“

„Byli jsme venku celé odpoledne. Až v Rokli. A tam jsem potkala takovou starou babku a představ si, že ona by měla zájem o tu výměnu,“ vyjevila mi své sdělení.

„No a co? Má něco?“ Jedním okem jsem sledoval děj na obrazovce, právě tam přelétávala tři letadla zprava doleva, ale o co jde, jsem nevěděl.

„To je právě ono! Má vilku. Ale jakou! Já jsem ji viděla.“ Obrazovku jsem už nevnímal vůbec a soustředil jsem se na to, co mi žena říká.

„To je fajn, ale co za to? A viděla to naše?“

„Petře, já tomu nemůžu uvěřit. Nejenže zná půdorysy těchto bytů, ale navíc by chtěla bydlet v našem domě. Moc jí na tom záleží, protože tady má přes ulici nějakou svou známou, podobnou babku, tak aby bydlely u sebe.“

„Lído, já nevím, je to nějak kách, ale zase na druhou stranu možná na tom něco je. Máš na ni spojení?“ zajímal jsem se.

„Jasně, vždyť ti říkám, že vím, kde bydlí. V Rokli.“

To místo dobře znám. Je sice trochu odlehlé, ale nakonec to může mít i své výhody. Stojí tam úctyhodné vily.

„Hm,“ váhal jsem s jednoznačnou odpovědí, „uvidíme.“ Ale myslím, že už tehdy jsem začal sdílet Lídino nadšení: „Bylo by potřeba vidět, jak to vypadá vevnitř a taky, aby ta babka přišla k nám. To, že zná půdorys bytu, ještě tak moc neznamená. A hlavně, kolik by za to chtěla. O tom ale teď do telefonu mluvit nebudeme.“

„Já vím, však to probíráme obecně.“

„Lído, kdyby to přece jen vyšlo – ani nechci domyslet.“

„Tak se nezlobíš, že jsem ti zavolala? Chtěla jsem ti to říct zatepla, jsem toho plná. Kdybys to viděl, Petře.“

„Snad to uvidím,“ mírnil jsem Lídiny návaly radosti.

Žena se na chvíli odmlčela a přiznala, co jí malinko kazilo čiré potěšení z nového objevu: „Ale přece jenom si říkám, jestli to tam není, rozumíš, trochu jako stranou. Víš, opuštěné.“ Před sebou jsem viděl mělké údolí se skupinou starých vil, někde obrostlých břečťanem a jinde jen tak topících se ve věkovitých listnáčích.

„Opuštěné? Jak si to sami uděláme, tak to budeme mít.“ Lída přijala argument a dál už o tom nepřemýšlela. „Jenom, aby babka necouvla.“ Teď už jsem věřil, že opravdu stojíme na začátku té dlouho očekávané změny.

Mám-li se přiznat, vlastně mě překvapilo, že Lída nabídku tak nadšeně přijala. Ne snad proto, že by naše bytová situace nebyla dost zoufalá, ani ne proto, že jsme už tolikrát jednali a na samém sklonku dohody všechno padlo, ale především proto, že to měla být Rokle. Autobus tady má smyčku, ale nepamatuji si, že by tady kdy vystupovalo větší množství lidí. Snad jen v létě ojedinělé milenecké páry, které tady právem očekávaly samotu, nebo důchodci, kteří si přivstali na houby.

Cestu, klikatící se k pěti vilám, objímal z obou stran starobylý les, ženoucí se vpravo i vlevo temně vzhůru. Vlastně to znamenalo jen asi pět minut chůze, v létě jistě velice příjemné, ale s příchodem listopadové sloty se úvoz proměnil v sychravý tunel. Tudy obyvatelé domků už celé roky pospíchali s ohrnutými límci zimníků do náruče tepla u svých letitých krbů. Kdo by sem přijížděl autem, musel by se smířit s tím, že těžce zkouší pérování svého vozu. Ale vlastně jsem v té době ani nevěděl, kdo tam bydlí.

Znám to místo, kde se říká v Rokli. Vily, jako otištěné z anglického románu z přelomu století, ukazovaly svou pamětnickou tvář, tomu kdo zabloudil až sem. Přitom bydlení samo v některém z těch domů bylo lákavé. Vždyť okna pokojů hleděla do staré štěpnice ve svahu, kde děti, pokud zde nějaké žily, prožívaly své eldorádo. To tedy byla Rokle. Magnetizující, a přitom trochu děsivá. Pochopil jsem, jak jsem vlastně šťastný muž, když mám tak moderní ženu, bez předsudků.

Na úvahy moc času nebylo. Na veterinárním středisku totiž není nikdy přebytek času. Ozvalo se zaklepání a už jsem věděl, že svou kávu teplou nedopiji.

„Pane doktore, máte jít dolů na ambulanci. Volal pan Siegl, že je tam chlapík s kolií, pokousanou v psí rvačce. Je to prý šití pro celou manufakturu. Mám vám to vyřídit.“

„Děkuju, Pavlínko, už jdu.“ Chvíli jsem se za ní ještě díval, když zavírala dveře. Zpozorovala to a s dovřením vyčkávala.

„Pavlínko.“

„Ano, pane doktore.“

„Byla jste někdy,... nebo jinak. Chtěla byste bydlet v Rokli?“ Podívala se tak, jako by to slovo slyšela poprvé v životě. „Víte, kde to je? Znáte to tady?“

„Vím to velice dobře. Ale proč se ptáte?“

„Nic, jen tak.“ To už jsem vstával, zadusil cigaretu a pokročil ke dveřím, abychom spolu vyšli na chodbu. „Jaké je tam bydlení? Víte, říkám si, že je to taková samota. Jestli tam není smutno.“

„A vy byste měl možnost tam bydlet?“ zeptala se naprosto vážně. V tom tónu nebyl jen konverzační zájem o téma hovoru, ale naléhavost.

„Hm, možná. Před chvíli mi to volala žena.“ Stáli jsme u výtahu a pozorovali červené světýlko u tlačítka.

„My jsme tam bydleli.“

„Cože, v Rokli?“

„V Rokli.“

„A proč jste se odstěhovali, vždyť to jsou vily jako paláce.“ Výtahovou šachtou zalomozila kabina a s kovovým cvaknutím se zarazila za prosklenými dveřmi.

„Už to tu máte.“ Pavlínka otevřela dveře, mechanicky jsem nastoupil a už jsem klesal do přízemí, aniž jsem se o Rokli něco dozvěděl. Přemýšlel jsem o tom jen do chvíle, než jsem vstoupil do ambulance. Myšlenky na Rokli se rozplynuly jako obraz v kaluži, když začne pršet, ale už jsem věděl, že hned zítra se tam s Lídou vypravíme. 2.

Práce dostala rytmus nacvičené rutiny a pan Siegl, starý veterinární technik, dobrou náladu: „Tak co, pane doktore, co mi dnes povíte? Neznáte nějaký vtip?“ Musel jsem se usmát: „Jestli to je vtip, to teprve uvidím za nějakou dobu...“

„Mateřská dovolená Pavlínky? To je už jistota, jestli myslíte tohle.“ Tipoval pan Siegl.

„Já už to vím taky. Nevím, co si tu počneme sami. Ale to mi ani tak hlavu nedělá, abych se přiznal.“

„Jo? A copak? Přehmátněte si, já tam nevidím. Ano, takto. Říkejte.“

„Možná se konečně budeme stěhovat. Tak toho mám plnou hlavu.“

„Ale prosím vás! Je taky nejvyšší čas. Když si představím tu vaši komůrku, tam aby jeden vydechl, když se druhý nadechne, abyste se tam vešli. Podívejte se na ty uši, pane doktore. Ty snad rovnou zahodíte, ne? Nemáme tu někde náhradní? Na kolii?“

„Tady to bude oříšek,“ ukazoval jsem na trhanec z masa a chlupů a promýšlel další postup.

„Kde to budete mít?“ Chvilku jsem váhal s odpovědí a sledoval pohyb sondy, zatímco pan Siegl peánem přidržoval zkrvavělé chlupaté cáry.

„V Rokli.“ Peán se zastavil v pohybu a vůbec jsem měl pocit, že v sálku na vteřinu všechno zkamenělo. Pro ujištění se Siegl ještě raději zeptal: „V Rokli?“ a pak, aby snad přelakoval to prvotní překvapení a možná úlek, docela s klidem pokračoval: „Ano, tam jsou solidní vily.“ Chtěl říct ještě něco, ale už větu nedokončil. Pokračovali jsme mlčky v práci a já jsem se na nic neptal. Byl jsem rád, když ticho narušila až Pavlínka otázkou, má-li připravit další steh. Přišla k nám úplně nehlučně. Kvapně jsem souhlasil a až teprve za chvíli jsem si uvědomil, že se zeptala na úplnou samozřejmost. Napadlo mě, že její odchod mě mrzel především proto, že ztratím důležitý zdroj informací o Rokli. 3.

Skoro jsem se lekl, když jsem odemkl. V předsíni stál připravený Čertík s obojkem na krku a s vodítkem, které držela Lída.

„Ahoj, jdete ven?“

„Jdeme. S tebou. Viděla jsem tě z okna, už na tebe čekáme.“

„Ty chceš jít za tou paní?“

„Kam jinam, Petře. Já chci, abys to viděl. Nemyslím na nic jiného.“ Z očí jí svítila radost, a vlastně jsem mohl správně tušit, že chce, aby se mi Rokle zalíbila už na první pohled.

Končil červen a právě teď pálilo slunce nejvíc. Vyhřívalo ulice, opíralo se do zdí domů a vybělilo plenky na balkónech. Pochopil jsem, že Lída Roklí žije. Upnula se k představě nového domova a bydlení v neochočené přírodě. Chtěla mi předvést vilu právě dnes, kdy tísnivě nevyhlíží ani vyhořelý chudobinec. Cítila se být tak trochu režisérem, který strojí vhodnou scenérii pro své neobyčejné kulisy. Dařilo se jí to.

„Liduško, já jsem teď přišel z práce. Víš, nezlob se. Já bych si teď ze všeho nejraději dal kafé a odpočinul si. Stejně si myslím, že bychom si to měli ještě všechno rozmyslet.“

„Petře, co si chceš rozmýšlet?“ křičela nečekaně zostra. Zdálo se, že jsem zasáhl zjitřené místo. „Bydlíme? Nebydlíme! Tady stojí vila, starý poctivý dům, který můžeme získat tak, ... tak neuvěřitelně snadno, víš...“

„No dobře, dobře. Já jenom, že jsem měl noční službu a mám toho dnes už docela dost.“

„Jenomže tady jde o náš byt. To přece můžeš nějakou únavu překonat. Nebo ne?“

„Ale Lído,“ najednou se zarazila a v očích jí pohasl podivný plamen, „vždyť taková jsi nikdy nebyla.“

„Promiň mi to, Petře. Nevím, co to se mnou je. Asi mi na tom moc záleží. Chtěla bych, abys to viděl. Ještě dnes. Právě dnes.“ Čertík neměl tu trpělivost jako já a neúnavně se proškrabával dveřmi.

„Tak pojď. Nemysli si, že nejsem zvědavý, ale je to veliký krok a tak si myslím, že je potřeba si všechno promyslet.“ Už jsem ale do kapsy ukládal klíče a hotovil se k odchodu.

„Ale promyslet si to můžeme nejlíp až potom, co to uvidíme oba.“ Už jsem nenamítal. Nakonec to byla pravda.

Ten den konečná autobusu vůbec nevypadala smutně. Naopak. Byl jsem tady před tím jen několikrát, ale byla to právě asi ta malá čekárnička natřená divnou starorůžovou barvou, která mě nějak skličovala. Možná to bylo i tím, že až po stříšku byla vnořena mezi obrovité lopuchové listy, nebo tím, že jsem tam nikdy neviděl někoho čekat. V každém případě Čertík z budky doslova „spláchl“ veškerou tajemnost a vážnost. Celá otáčka autobusu v ten zářivý den vlastně vůbec smutně působit nemohla už proto, že zadními dveřmi vystoupili tři rozesmátí trempové, mířící někam vzhůru do lesa.

„Tak co?“ z Lídy sálala nakažlivá radost.

„No, fajn. Já nejsem proti, začíná to docela dobře. Ještě je otázka, jestli tam trefíme.“ Dělal jsem si starosti ovšem docela zbytečně, protože Lída vykročila úplně najisto, až mi připadlo, že tudy musela procházet opakovaně. Stejně takový dojem budil i Čertík, který, ač bez vodítka, utíkal poslušně čtyři kroky před námi, ani se neohlížel.

„Jak je to daleko?“

„Od toho dubu pět a půl minuty, když jdeš volně. Tam za tou zatáčkou je to pak trochu z kopce,“ odpověděla bez zaváhání.

„Lído, kolikrát jsi tu byla? Ty jsi tady nebyla jenom jednou, jak jsi mi říkala.“ Podívala se na mě tak, jako bych jí řekl, že mě vyhodili z práce: „Proč se ptáš?“

„Protože to tady tak znáš. Je to tady prima, ale nemyslím, že je nutné, abys tudy brouzdala sama. Aspoň než tu budeme bydlet. Pak to třeba nějak vyřešíme.“ Neodpověděla mi a já už jsem se neptal.

Za slíbenou zatáčkou se cesta poněkud změnila. Začala se mírně svažovat a očividně se zúžila. Stačilo rozpažit a obě ruce mizely v lese, prudce stoupajícím po obou stranách úvozu. Při levém okraji vyrostla polorozbořená zídka, snad z opuky, přes kterou nebylo vidět. Zdvíhala se do výšky asi sto devadesáti centimetrů a člověk, ať chtěl nebo ne, musel se držet vpravo.

„Teď už jenom přes lávku a jsme tam,“ ujišťovala mě Lída, aby mi vzala z úst případné připomínky.

Mohli jsme být tak v polovině zídky, možná dál, když se Čertík zastavil, začal ji očichávat, pak se postavil na zadní a předními packami se opřel o to staré kamení. Zpomalil jsem krok a sledoval Čertíkovo počínání. Jezevčík hleděl vzhůru, jako by se zídku snažil přehlédnout, a začal štěkat.

„Co je, Čertíku?“ obezřetně jsem pohledem zkoumal šedivou zeď.

„To tady dělal i posledně,“ odbyla věc bezstarostně Lída, jako by kupovala kvasnice. Se znepokojením jsem se k němu sklonil a pomalu mu připínal vodítko k obojku. Nemohl jsem nevnímat jakýsi neurčitý pocit chladu, když jsem se nad psa skláněl s hlavou těsně u zídky.

„Pojď, Čertíku, to je fuj.“ Nevím, proč jsem to řekl, ale důležité bylo, že jsem Čertíkovi už mohl vnutit svou vůli.

„Lído, mně se to nějak dvakrát nezamlouvá. Je to dost daleko od autobusu a vůbec.“

„Ale, Petře, co je krásnějšího než samota? Telefon tam prý snad zavedou taky, tak o co jde? A beztoho už jsme tady.“

Kousek za lávkou cesta skutečně odbočila doleva v pravém úhlu a dostala se tak přímo před vchody pěti mohutných starobylých vil. Došli jsme až k předposlední a zazvonili. 4.

„Pane doktore, co je to dneska s vámi? Slyšíte mě?“ To byla první otázka, kterou mi hned ráno v ambulanci položil technik pan Siegl. Nemám představu o tom, jak jsem mohl vypadat, když jsem polo seděl a polo ležel na židli v koutě ordinace. Sieglovy oči ale planuly obavou, sotva se přiblížily k mému obličeji. Vím, že mi musel zatřepat ramenem, než jsem dokázal posbírat myšlenky.

„Co je, co je? Už je to v pořádku, pane Siegl, trochu jsem se zamyslel.“

„Nevypadáte dobře. Není vám něco?“

„Ne, ne. Naprosto nic.“ Odbyl jsem ho se smíchem a sportovně vstal ze židle, „tak co tam dnes máme?“ Technik chvíli mlčel a ještě vážně mě zkoumal, než odpověděl: „První tu byla paní Lachmanová, přišla s andulkou.“

„Ano, jistě, paní Lachmanová. Jen ať vstoupí,“ žvanil jsem se strojeným veselím a sám jsem otevřel dveře do štěbetající a mírně páchnoucí čekárny. Zpod lavičky přímo proti mně se vysoukal boxer a zaštěkal. Po něm to opakovali ještě dva psi, ale všichni tři mohli jen napnout svá vodítka, takže k akci nedošlo.

„Á, pan Votava s Borkem, copak je to dnes? Co to vaše zvíře zhltlo? Houbu, rukavice nebo řidičák mu už asi nenabízíte, tak dneska to mohl být nejspíš zimník.“

„Střep.“ Pan Votava se za brýlemi tvářil velice ustaraně.

„Cože, střep?“

„Šlápl na něj a pořezal si packu.“ Až teď jsem si uvědomil, že pravá přední packa je velmi pečlivě omotaná kapesníkem, tak jak se snažil starý pan Votava Borka ošetřit.

„Ale nesežral to?“

„To ne, má jenom pořezanou tu tlapku. Ošklivě, pane doktore.“ Shýbl jsem se ke svalnaté postavě boxera Borka a podrbal ho za ušima. Sám mi podal svou pravou přední packu, abych ji mohl prohmatat. Zase jsem už byl tím doktorem Machem, který umí mluvit se zvířaty. Borek slabě pofňukával, ale jenom tak pro mě, protože se styděl naříkat hlasitěji.

„To bude v pořádku, pane Votavo. Tak si chvilku počkejte. A vy, paní Lachmanová, si pojďte dovnitř.“

Čekárna plná andulek, koček, králíků a psů byla tím, co mi vrátilo náladu a smazalo cosi pochmurného ze včerejšího setkání s vilou v Rokli.

„Nepije, pane doktore. A přestala mluvit.“

„Jak dlouho to trvá?“ ptal jsem se a už jsem šátral rukou v kleci. Jistým a jemným hmatem jsem vyprostil zelenou andulku a zkoumal ozobí.

„Asi čtyři dny. Neposkakuje, jenom tak sedí a kouká.“

„Ano, a proso si vezme? Neměnila jste písek?“ podíval jsem se andulce do oka a na drápky.

„Měnila, to jo. Celou klec jsem čistila a písek jsem jí dala už nový.“

„Tak to nic nebude, paní Lachmanová, nasypejte do vody, asi tak do čtvrt litru, na špičku nože tady tohle a přijďte se s ní ukázat za týden. A nebo i dřív, když se vám to nebude líbit.“ Povzbudivě jsem se usmál a ptáčka vrátil na bidýlko. Zdálo se mi, že mě ještě tázavě pozoruje, s hlavičkou mírně na stranu, ale to už jsem čmáral na recept a ten pak podal paní Lachmanové. Jen za sebou zavřela dveře, do myšlenek se zase zavrtala vzpomínka na včerejší podivné odpoledne; co to jenom ta babka říkala? Byla pomatená, to jsem poznal už na první pohled, ale ty její řeči, až člověka obcházela hrůza.

Na některých lidech napřed nepoznáte, že vlastně mají roztříštěné myšlení. Mluví úplně vážně, smysluplně, jsou schopni udržovat rozhovor na nejsložitější témata, až znenadání překvapí podivným výrokem. Jako ta babka. Co to všechno blábolila?

„... a tady paní Machová, můžete vyjít do zahrádky. Vidíte, já jsem si tady udělala záhonek a mám tady kosatce, gazánie. Roste mi tady i plevel, ale já ho netrhám. Je to boží rostlinka, tak to nechávám všechno, tak jak to je.“

„Vidím, že tady máte i mrkev a jahody,“ Lída byla jako bez sebe, když procházela zahradou.

„No jo, co já potřebuju. Ta jedna mrkvička mi stačí. Mám tu i rajčata, ale ty mi nejdou.“

„A nebude se vám, paní Kopřivová, po té zahrádce stýskat? Byla jste zvyklá se celý život o něco starat, okopávat tady ty stromečky a najednou půjdete do nového bytu bez zahrádky. To víte, musíte si to rozmyslet, my na vás vůbec nechceme tlačit.“

„Kdepak, už jsem stará. Ta zahrada je na mě moc veliká a jablka už stejně ani nesklízím. A švestky už vůbec ne, jsou nakažené.“

„Asi by ty stromy potřebovaly nastříkat.“

„Ne, paninko, to nepomůže. Ty stromky jsou otrávené.“ Nejdříve jsme se podívali na sebe a pak na tu suchoučkou babku.

„Jak otrávené? Napadla je nějaká plíseň?“ ptal jsem se k věci, protože jsem chtěl problém později s někým prokonzultovat.

„Pane doktore, neptejte se tak. Copak vy to necítíte v nohách, když jdete tady po trávě?“ ztišila hlas a svým studeným páchnoucím dechem se naklonila až k nám, „jde to právě odtud. Ze země. To je veliká síla, pane doktore.“ Vypoulila na nás zarudlé oči a bylo vidět, že má skutečný strach: „A v noci, v noci bych sem už nešla ani za nic na světě. Všechna ta hrozná síla a moc vystoupí ze země a je jí plná zahrada. Úplně je slyšet, jak to zvoní.“ Podíval jsem se překvapeně na Lídu a pocítil potřebu tu osůbku uklidnit. Sehnul jsem se, do hrsti nabral trochu suché hlíny z okolí jabloně a rozdrobil jsem ji v pěsti: „Paní Kopřivová, to je úplně zdravá půda. Možná by chtěla trochu proložit kompostem.“ Přísně si mě změřila a utřela mě jako školáčka: „Jste moc mladej, panáčku.“

Slyšel jsem to ještě teď, když jsem s panem Sieglem v ordinaci osiřel. Podivná babka. Člověk jasně ví, že je pomatená, ale símě nepříjemného pocitu zasela.

„Tak, pane Siegl, pustíme pana Votavu. Podíváme se na tu packu.“ Technik prošel ke dveřím, chtěl je otevřít, ale ty se rozletěly samy, jak do nich vtrhla paní Lachmanová s napřaženou klecí: „Říkal jste, že to bude v pořádku.“ Nemohl jsem uvěřit, když jsem zíral na bezvládné zelené ptačí tělíčko na dně klece.

„To není možné, to nechápu.“ Stále nabízela pohled do smutné klece, ale já jsem si užasle prohlížel vlastní dlaně. Ještě jsem v nich cítil teplo měkkého peří. 5.

Seděla na tuhé lavici a ve světle zářivky vypadala ještě drobnější, ještě zsinalejší a ještě starší. Pergamenové tváře jí visely z lícních kostí, unavené, stařecké oči hleděly na protější stěnu chodby jakoby z hloubky lebky a žilnaté, hubené ruce spočívaly na kolenou, zakrytých drobně kostkovanou zástěrou. Kolem úst se jí rozbíhal vějířek vrásek, bělostné, tenké, řídce rostlé vlasy si stočila do drdůlku, dávno nemoderního, a zajistila hřebenem. Nemohla mít ani jiné, než černé polobotky, volně nasunuté na tenkých nohách ve vlněných punčochách.

„Dobrý den, paní Kopřivová. Nejdeme pozdě?“

„Vůbec ne, já jsem jela autobusem v devět, a tak jsem tu dřív.“

Posadil jsem se na lavici vedle ní, ale ponechal jsem mezi námi prostor asi čtyřiceti centimetrů, které jsem hodlal úzkostlivě střežit. Lída si sedla vedle stařenky z druhé strany, ale jak se ukázalo, na nějakém prostoru jí moc nezáleželo.

„Mluvila jste už s někým?“

„S kým myslíte?“ zpříma se na mě podívala, až mě to vyvedlo z míry.

„No, jestli jste už klepala.“ K vlastnímu překvapení jsem to zašeptal, podobně jako kluk, který hlásí hlídači, že tu díru v plotě udělal on.

„Proč bych klepala, když jste tu ještě nebyli?“

„To je pravda.“ Mezi nás padlo ticho a teď mrtvě leželo v celé chodbě. Nebylo co říct. Těkal jsem očima chodbou a napadlo mě, nemám-li vstát, projít se tou chodbou nebo přímo hlasitě zakašlat, ale co pak? Mohl bych ale například otevřít okno, jenomže třeba to nejde a já tady budu nesmyslně a beznadějně zápasit s klikou. Seděl jsem dál a civěl. Nesmyslné ticho přerušila až Lída. „Ale teď už bychom snad zaklepat mohli, ne?“ Ovšem, samozřejmě, že mě to nenapadlo! Je vůbec možné, že mě taková suchá stařenka dokáže takto vyvést z míry? Vstal jsem a rázně zaklepal na dveře.

„Pane doktore,“ zaskřehotala tenkým hlasem, „jsou tam až od desíti a je tři čtvrtě. Vždyť je to tam napsané.“

„Ano, to máte pravdu,“ a poučen jsem usedl na své vyhřáté místo. Slovo si vzala Lída: „A paní Kopřivová, vy v Rokli žijete tak sama? Že nemáte třeba pejska?“ Já jsem si místo pejska pomyslel něco o netopýrech a starých kocourech, ale mlčel jsem. Vůbec jsem měl dávno Lídě říct, že se mi tam nechce. Ta cesta tam a potom ta samota...

„Měli jsme pejska, ale manžel si ho vzal.“

„Kam si ho vzal, promiňte, že se ptám.“

„Kam, kam! Utekl mi!“ Tak tomu jsem se nepodivil ani trochu. Díval jsem se na tu osobu, v níž bylo tolik zvláštního, ale současně svým způsobem i přitažlivého. Nedokázal jsem jí říct, ať si tu svou lesní tišinu nechá. Ta vila mě děsila, ale právě tak jsem toužil v takovém sídle žít. „... žije teď u Brodku, několikrát mi napsal, vlastně vždycky na vánoce.“ Teď ani Lída nevěděla, jak navázat. Iniciativu jsem převzal já.

„A děti nějaké máte?“

„Ano, syna. Jakuba.“ Babka se rozpovídala a teď už ze sebe střásla to ponuré tajemné. „S tím občas mluvívám. Je pořád jako malé dítě, a i když je to už spousta let, tu zahradu má pořád rád.“ Vyměnili jsme si s Lídou pohled a trochu se polekali. Zeptal jsem se přímo.

„A nevadilo by mu, že byste se z Rokle odstěhovala a bydleli bychom tam my? Úplně cizí lidi? To víte, je to syn.“

„Jakub? Co vás nemá. Mluvila jsem s ním zrovna minulý týden a tak jsem mu to říkala. Pověděla jsem mu, že jste velice slušní lidi, a on byl moc rád. Ono udržovat takový dům není maličkost.“ Ulevilo se nám, i když jsme se nezbavili dojmu, že babka může v poslední chvíli couvnout.

Chodbou zazněly kroky a za chvíli u nás stanula statná blondýna, nejspíš čtyřicátnice, která ale určitě nejméně padesát let byla úřednicí.

„Copak si přejete?“

„My jsme přišli s tou výměnou. Už jsem s vámi mluvil telefonem. Já jsem Mach. Doktor Petr Mach, jestli si vzpomínáte.“

„Ano, ano. To je paní Kopřivová. Už vím, to je ta Rokle za Hankovu ulici. Tak pojďte dál.“ Zachřestila těžkým svazkem klíčů a pustila nás do nevlídné kanceláře. Ještě pořád byl čas couvnout, ale za podmínek, které paní Kopřivová přislíbila dodržet, by bylo bláznovství to nevzít. Žena-úřad čněla už zpoza stolu a zřetelně byla ve svém živlu.

„Pane doktore,“ oslovila mě, „byl jste se v Rokli podívat?“

„Ano, zajisté,“ přece nemůže někoho překvapit, že si dům, kam se chceme stěhovat napřed prohlédneme.

„A byli jste i uvnitř? Oba?“

„Pochopitelně. Ovšemže jsme si všechno prohlédli.“ Ještě chvíli se na nás dívala, jako by zapomněla, o čem mluvila, a až po chvíli navázala: „Paní Kopřivová, jistě máte dobře rozmyšleno, co děláte. Přece jen je to veliká vila, a jsou případy, kdy některý z účastníků jednání od dohody ustoupí, a to je pak nepříjemné.“

„Jsem rád, že jste o tom začala. Víte, máme možná obavu, aby do celé akce nevstoupil tady syn paní Kopřivové. Ujišťovala nás sice, že s panem Jakubem o tom mluvila, a ten prý souhlasí, jenomže vůbec nemám představu o tom, jakou roli v tomto případu hraje. Víte, to je hloupé o tom mluvit, ale jde o velkou věc.“

„Myslíte závěť?“ vstoupila do hovoru zcela věcně stará paní Kopřivová. Úřednice těkala z jednoho na druhého a nezasahovala.

„Nezlobte se,“ cítil jsem rozpaky a že trochu rudnu v tváři, „ale je třeba o tom mluvit. Máme za to, že pan Jakub, víte, váš syn...“

„Co vás vede. Říkám vám, že jsem s ním o tom minulý týden mluvila. Naprosto to schvaluje a souhlasí s tím. Já bych se i bála to rozhodnout sama. A nemusíte mít obavu, že tam bude chtít někdy bydlet, Jakub je už sedm let po smrti.“ 6.

Čím blíž bylo stěhování, tím víc jsem byl s Roklí smířen. Dávno jsem totiž pochopil, že stará Kopřivová je možná dobrá žena, ale v každém případě zasluhuje psychiatrickou léčbu. Přestávalo mi vadit, že dvě nebo snad tři z těch pěti vil v Rokli jsou neobydlené, jejich zahrady zpustlé a za zaprášenými okny se nikdy nesvítí. Zdálo se mi, že je v mých silách zlomit ten nesmyslný předsudek a dům po paní Kopřivové oživit plnokrevným životem a zahradu zaplnit dětským výskáním a bezstarostnou náladou.

Teď jsem mohl na blížící se stěhování docela zapomenout a sledovat podzimní krajinu za okny autobusu, ale stejně tady jakési smítko zůstalo. Bylo to nejasné a zcela neostře vyjádřené, sedělo a tlačilo to přesto všechno kdesi uvnitř, jako cosi, čemu je třeba čelit. Pravidelné klokotání motoru, smířená podzimní scenérie a teplo uvnitř autobusu mě uspalo.

Všechno jsem setřepal až v kongresovém sále, teprve když jsem se setkal se starými známými.

„Petře,“ hrnul se ke mně z dálky Jindra Mareš, dnes vědecký pracovník v problematice zoonos. Nedávno jsem od něho četl práci na téma Erysypelothrix rusopathiae. „Jsem moc rád, že jsi přijel. Přednášíš něco nebo jsi jenom, abych tak řekl, pozorovatel?“ Vypadal sebevědomě, ale stejně to bylo on, tak jak ho znám ještě z doby studií v Brně.

„Jindro, co jsem to o tobě všechno slyšel? Ty máš prý čtyři holky? Je to pravda?“ Mávl oběma rukama a žaloval.

„Když k tomu připočítáš ženu, tak je to přesila značná. Ale jak vidíš, tak nestrádám,“ a majetnicky poplácal rozložité břicho, „ale pořád jsi mi neřekl, jestli něco přednášíš nebo ne?“

„Prosím tě, taková blbost je to. Asi jsem to vůbec neměl přihlašovat. Navrhl jsem něco, jako korýtka na fixování uší u psů, aby po kupírování dobře držely tvar. Takové trubičky to jsou. Říkám, kravina.“

„Vůbec ne! Dáme to na uši Mrázkovi. Vzpomínáš si na něj, hahaha. Aby mu držely tvar!“ Smál se, až se zajíkal, ale mně poslední dobou do smíchu nebylo. „Petře, ty nevypadáš dobře. Pohubls, a jako bys trochu zestárl. Nezlobíš se, že ti to říkám?“

„Ne, vůbec ne. Mám starosti. Budeme se stěhovat a nějak se mi to nezdá. Celý ten podnik.“ Jindřich vykulil oči.

„To mi chceš říct, že pořád ještě bydlíte v té nudličce s jedním okýnkem kamsi na chodník?“

„Bydlíme,“ musel jsem připustit, „ale snad si už polepšíme.“

„Už aby to bylo. Ale proč se tak tváříš?“

„Pojď na chlebíček. První přednáška začíná až v devět, máme čas. Zaregistroval ses už?“

„Hned ráno. Povídej, Petře, třeba ti můžu pomoct.“

„Možná ano. Například ta zahrada,“ byl jsem rád, že se mohu někomu otevřeně svěřit a ten mě vyslechne, „je léto, nebo konec léta, září, a ta zahrada je celá chcíplá. Švestka suchá a zčernalá, na jabloni pět jablek velikosti višně, nějaká je ta půda zkažená nebo co. Ta babka, co tam bydlí, chtěla chovat slepice, ale zrušila to. Jsou tam prý nějaké síly a ty slepice pak chřadnou. Ta zahrada se mi zdá divná.“

„To je všechno?“ zdvihl obočí můj tlustý kamarád, „to je skutečně v půdě, ale nejsou to žádné síly. Však si poslechni v jedenáct hodin doktora Velicha. Ten ti to všechno přednese, náhodou jsem ten jeho referát už četl. Prostě, jestli je v tom jenom tohle, tak se stěhuj.“

Spolykali jsme chlebíčky a o Rokli už nemluvili. Já jsem ale na sdělení doktora Velicha čekal víc ze zájmu osobního než profesionálního.

„... takový obraz virózy u drůbeže, přenášené půdními vektory, je typický a charakteristický,“ zaznívalo z pódia a zesíleno reproduktory všechno nabývalo hodnoty nezvratné pravdy, „... histologicky se nám projeví jaké léze jaterní buňky a klinické projevy tomuto obrazu odpovídají...“ Chtěl jsem si to psát, ale po několika větách jsem pero odložil a snažil se vnímat každé slovo přímo a neztrácet čas zápisem. „... právě tím, že může být takto pasážován v půdě cestou živých vektorů, jakými mohou být například roztoči, ovlivňuje nepřímo i vegetaci, na takové, bezdusíkaté půdě rostoucí...“

Je to jasné, babka má tu zahradu zamořenou a vidí v tom síly. Co jiného ale mohu čekat, že v tom bude spatřovat. Cítil jsem se trapně sám před sebou. Jak jsem mohl tak směšně podlehnout představě, že obyčejný dům v Rokli může být nasycen něčím tajemným, nepolapitelným a mocným.

„... obklopuje zejména kořeny ovocných stromů. Je však třeba vědět nově zjištěnou skutečnost, že nákaza prakticky vymizí v zimním období a pokud půda promrzne do hloubky alespoň dvacet centimetrů, lépe třiceti centimetrů a hodnota deseti stupňů pod nulou se udrží nejméně čtyři týdny, je nákaza likvidována úplně. Děkuji za pozornost.“

Jindřicha jsem ještě zahlédl u chlebíčků, ale už jsem za ním nešel. Pospíchal jsem na autobus, aniž bych čekal na odpolední přednášky. Za tepla jsem chtěl Lídě vyložit, co to má Kopřivová na zahradě a že se do Rokle vlastně už těším taky. Vánoce oslavíme konečně ve vlastním.

Zasunul jsem klíč do dveří, ale zůstal jsem ještě chvíli stát. Měli jsme návštěvu. Odemkl jsem a tiše vstoupil do předsíňky. Lída vůbec nepostřehla, že jsem už přijel, takže jsem v tichosti postavil boty vedle velkých černých polobotek a vstoupil do pokoje.

„To je dobře, že už jsi tady, Petře,“ obrátila se v křesle Lída, „paní Kopřivová si přišla upřesnit postup stěhování.“

„Ano, to je v pořádku, dobrý den,“ a v dlani jsem sevřel její chladnou slabou ručku.

„Pane doktore, nezlobte se, já mám toho všeho tolik, mám z toho strach.“

„Ničeho se nebojte, my vám s tím pomůžeme, rozhodně na to nebudete sama.“

Lídu překvapilo, že tak ochotně rozdávám pomoc, protože nikdy předtím ze mě nadšení nesálalo, pokud šlo o Rokli. Jenomže já jsem už věděl víc: „Nemusíte si s ničím lámat hlavu, já jsem to vymyslel. My vám tady ten byt vyprázdníme a vy si sem můžete klidně složit, co potřebujete.“ Babka zase vykulila ty utopené oči a podivila se.

„Ale kampak byste to naskládali, taky toho nemáte málo.“ Musel jsem se zasmát.

„To je přece jasné. Na zahradu. Tam se toho vejde dvakrát tolik, než máme.“ Zvedla dlaně proti mně, jako bych se proměnil v satana, a přitlačila se do křesla.

„Jen to ne! Do všeho nábytku vám vstoupí ty síly, to by bylo strašné. To nesmíte udělat.“

„Ale, paní Kopřivová,“ usmíval jsem se, „zahrady se bát nemusíte. To už přece můžete nechat na nás.“ Vážně mě pozorovala, než opět promluvila.

„Vy myslíte, že si to vymýšlím, že jo. Vy si určitě myslíte, že v té zemi je jenom nějaká nemoc kolem kořenů stromů a z toho že to všechno je. Jenomže, pane, v té zemi je to už několik let. A letos v zimě mrzlo, až praštělo. Aspoň čtyři týdny bylo pořád nejméně deset pod nulou a ta zem promrzla na dvacet, možná třicet centimetrů hluboko.“ Civěl jsem na ni, ale odpovědět jsem nedokázal. 7.

Ten rok se léto natáhlo až do začátku listopadu. Slunce už tolik nehřálo, ale sytá modř z oblohy ještě nezmizela. Letní pohoda panovala i mezi lidmi, známí se na sebe usmívali a neznámí se nemračili. Kdosi však narežíroval právě na den stěhování první zataženou sobotu. Vítr se znatelně ochladil a na stromech probral usychající listy. Nikomu se nechtělo vstávat, a kdo přece vstal, byl zamlklý, protože cítil, že na další prohřáté dny bude muset čekat celou dlouhou zimu.

„V kolik přijedou?“ Věděl jsem, že v sedm ráno, ale nesmyslné mlčení se už protáhlo tak, že mohlo připomínat záměr.

„Za chvíli tady budou. Možná jsme měli to sklo, Petře, odvézt zvlášť. Není to sice daleko, to je pravda, ale to nic nemění na tom, že by se to mohlo potlouct.“

„S tím už nic nenaděláme. V těch plenkách se tomu nemá co stát. Poslouchej, já slyším zvuk motoru. To je náklaďák.“ Lída vyhlédla do pošmourného dne a zaradovala se.

„Tak můžeme začít nosit.“

„No, konečně.“ Se vzdychnutím jsem se zvedl z krabice číslo třicet dva, obhlédl holé zdi s oknem bez záclony a trochu rozpačitě přešel do kuchyně ke sporáku, abych zatáhl už beztak zatažené plynové hořáky. Vzápětí u dveří zazvonili.

Vím, že se mi svíralo hrdlo, když jsme vyjeli prázdnou sobotní ulicí a pokračovali tichým ranním podmračeným šerem dál, až za město, na konečnou autobusu a pak na neupravenou cestu. Vůz se kymácel ze strany na stranu a oba boky nechával rachotivě očesávat hrubými větvemi. Právě jsme míjeli po levém okraji cesty onu zídku. Snažil jsem se teď z výšky kabiny nákladního auta shlédnout za vydrolený hřeben zdi, ale přes Lídu a řidiče tam vidět nebylo a ptát jsem se nechtěl. Bylo by to nepřípadné ve chvíli, kdy se šofér plně soustředil na řízení a má volantu plné ruce. Konečně se automobil dokolébal přes můstek na širší cestu, prudce uhýbající doleva. Babka už stála před branou. Blesklo mi hlavou, že mohla dobu našeho příjezdu odhadnout jen velmi těžko a na to, aby tam čekala delší dobu, byla příliš nalehko. Nepřemýšlel jsem o tom.

„Dobrý den, paní Kopřivová,“ volal jsem, hned jak jsem vyskočil z kabiny. Na můj pozdrav odpověděla velmi tiše a hned si položila prst na ústa.

„Musíte tiše, pane doktore, dnes je toho plný dům, celá zahrada, je to všude,“ naklonila se ke mně, takže jsem opět ucítil její studený dech a sevřela mi zápěstí svou chladnou kostnatou rukou, „nemluvte o Síle dřív, než vám řeknu.“ Sevření povolila a zvala nás dál. Lída naše uvítání ani nevnímala, protože byla zabrána do hovoru s řidičem. Zůstal jsem na babku hledět, ale ona už byla zase v reálu a věcně se zapojila do rozhovoru Lídy s řidičem.

„Vyklidila jsem dva pokoje v přízemí, tam to můžete seskládat.“

„Paní Kopřivová,“ uvědomil jsem si, že jsem vlastně nedomyslel jednu základní věc, „vy máte svůj nábytek kde?“

„V předsíni a v kuchyni. Vždyť já toho nemám moc.“ V jejím pohledu jsem četl, že se ptám na prostoduchost.

„A to jste stěhovala sama? Paní Kopřivová, teď si vyčítám, že jsem sem nepřijel včera a nepomohl vám s tím.“ Vrtěl jsem hlavou nad tím, jak jsem se mohl dopustit takové neomalenosti. „Jak jste mohla pohnout tou žlutou skříní? Nebo sama vystěhovat tu manželskou postel?“ Usmívala se na mě jako děcko.

„Ale já jsem na to nebyla sama. Nelámejte se s tím hlavu.“

„Vám někdo pomáhal?“ ujišťoval jsem se s úlevou.

„Jakoubek, přece, můj syn. Ten by mě v tom nenechal.“ Zůstal jsem stát v půli cesty od brány ke dveřím domu a pozoroval vzdalující se shrbená záda stařenky Kopřivové.

Pomalu jsem se za ní vydal a v předsíni jsem stanul. V cestě mi stála ohromná žlutá skříň a mohutná dubová manželská dvojpostel. Vztyčena se opírala o zeď.

„Tady to můžete obejít a tudy to noste. Já jsem vám tu nechala volno.“ Prohlížel jsem si její paže, tenounké jako pletací dráty, ale neptal jsem se na nic.

Bral jsem krabice tak, jak mi přišly pod ruku, a skládal je ke stěně většího z pokojů. Pohledem jsem poletoval po zdech se světlými obdélníky po obrazech. Viděl jsem už sám sebe na štaflích se štětkou v ruce a už jsem se těšil. Apsidové okno hledělo přímo do zahrady a dál pak přes svažitou louku do smrčiny.

„To jsme tady nepostavili moc chytře, tu postel,“ zabručel řidič a já jsem trhl hlavou. Musel jsem se usmát. Vždyť je to prosté. Babka Kopřivová si najala tady toho řidiče a ve své stařecké pomatenosti a ulpívavosti si prostě Jakuba převtělila do robustního šoféra. Tak je to jednoduché. S novou chutí jsem se pustil do nošení a byt se pomalu začal zaplňovat vším známým a bylo znát, že se tu rodí domov.

„Sem si musíme koupit nový lustr,“ oznámila mi v kratičké přestávce žena. Z čela si odhodila hřbetem dlaně ofinu a odkryla tak orosené čelo, „chtěla bych, víš, nějaký starobylý, dřevo a ramena, rozumíš...“ rozmáchle rozhazovala rukama, když v tom se z předsíně ozval břinkot skla.

„Paní Machová,“ vyvolával do pokoje řidič, „střepy! Ty sklenice se nám zrovna moc dobře zabalit nepodařilo.“ Ten řidič nám přece nepomáhal ani prstem. Pohled mi zase sklouzl na postavenou manželskou postel a pak na babku. Ta si ale povídání nevšímala a unavenými pohyby šátrala někde na dně nočního stolku. 8.

„Pan Siegl,“ obrátil jsem se na veterinárního technika, „viděl jste to?“

„No jo, to jsme tu ještě neměli,“ a já jsem zase neviděl tak překvapeného Siegla, „skoro se bojím tu čekárnu otevřít.“

„Ale budeme muset, pane Siegl. Máme už několik minut ordinovat. Je tam vůbec někdo z našich?“ Technik mi odpovídal vážně s obočím vysoko, jako dítě při loutkovém představení.

„Jediná ze známých je tam paní Kadrnožková s tím svým psem. Jinak jsou tam jenom ti..., však jste viděl, pane doktore.“

„Vemte ji první,“ šeptal jsem, jako se šeptá v chrámu.

Myšlenkami jsem zůstal v čekárně za dveřmi ordinace, když jsem ošetřoval to dobré psisko.

„Podejte mi, pane Siegl, ten telefon.“

„Prosím?“

„Tampon, promiňte,“ upravil jsem, potřebuju tampon, víte, a ten tampon, pane Siegl, ten tampon...“

„Do jodisolu?“

„Ten tampon mi, pane Siegl, podejte. Děkuju.“ Pokukoval jsem po dveřích do čekárny, jako by tudy měl v kohoutím spřežení přijet kouzelník Žito.

„Není vám něco, pane doktore?“ strachoval se šeptem můj pomocník a první asistent ve všem všudy, starý pan Siegl.

„Ale ne, nic mi není,“ odpovídal jsem mu stejně šeptem, „jenom mi prosím pěkně podejte ten tampon,“ a napřáhl jsem ruku, v níž se mi bělal mulový smotek.

„Ale, vždyť...“

„Promiňte, já už mám. Tak mi natáhněte penstrepten,“ opět jsem procitl a zaznamenal udivený pohled paní Kadrnožkové, „ano, je to tak. Budete sem teď muset každý den docházet. A venčit jenom krátce, kratičce, paní Kadrnožková.“

„Vy ho píchnete?“

„Budu muset. Vy jste měla přijít dřív. Teď už jenom doháníme to, co jsme honit nemuseli.“ Otočil jsem stříkačku jehlou ke stropu a pomalu vypudil sloupeček vzduchu. Pes reagoval přesně tak, jak jsem si už zvykl u některých psů vídat.

„Chyťte si ho, paní Kadrnožková.“ Zezadu jsem přistoupil ke zvířeti a do stehna mu zanořil kovový hrot jehly. Kvikl, poskočil trochu dopředu a rozfuněl se jako po běhu za mopedem. Když jsem jehlu ale opět vysunul ze svalu a psa podrbal za ušima, olízl mi ruku.

„Vy psiska.“ Myšlenky se seběhly a zase jsem se cítil ve své kůži, „takže, paní Kadrnožková, zítra byste se zastavila asi tak touto dobou. Myslím, že koncem týdne by to mělo být v pořádku.“

„Děkuju vám, pane doktore, děkuju, na shledanou.“

„Za nic, na shledanou. Tak zítra.“ Otevřel jsem dveře do čekárny a zkameněl. Bylo toho na mě v poslední době asi příliš, nechoval jsem se asi přiměřeně.

„Pojďte dál. Nezlobte se, ale co chcete s tou žábou? Děláte si legraci? Nejsme tady, abychom cvičili žáby nebo co. Má snad teplotu?“

„Ne, pane doktore, má nějakou divnou vyrážku, ale jestli nechcete, tak...“

„Ukažte to, člověče,“ díval jsem se nejistě na zelený hřbet a v naprostých rozpacích předepsal k obkladům roztok hypermanganu.

„Slabě růžový roztok, rozumíte, rů-žo-vouč-ký, pane,“ šišlal jsem, „a pojďte si další.“

„Víte, já mám něco podobného.“ Muž otevřel tašku, abych na jejím dně spatřil něco, co ve své ordinaci vídám jen zřídka.

„... leží a vůbec nežere. Zkoušeli jsme vajíčka, maso, ale nic.“ Při pohledu na hada, kterého muž vylovil z tašky, jsem si nebyl jist, o jaký druh jde. Že ale nežere, už jsem věděl.

„Tak mu dávejte třeba to, víte? Zeleninu jste zkoušel?“

„Zkoušeli jsme všechno. Dokonce ztrácí barvu. Mám strach, že nám odejde.“ Čelo se mi rosilo a nedokázal jsem se vpravit do toho, co jsem kdysi snad uměl. Lovil jsem v paměti herpetologii a její patologii, ale nic.

„Víte co? Pusťte mu infrazářič, aby mu bylo teplo, pěkně se prohřál a aby se taky zahřál. Můžete se ještě přijít ukázat.“ Bylo mi nanic. Tak bezcenný až škodlivý jsem nikdy dřív nebýval, ale den pokračoval. To dopoledne jsem ještě léčil gekona, jiného hada, černého kocoura, vlastně chyběl už jen netopýr. Posledním oříškem to dopoledne byla poměrně veliká želva.

„Co mi to nesete, člověče nešťastná.“

„To je naše želva.“

„Vidím, ale želvy já...“ nedokázal jsem dopovědět. Byl to jakýsi záhadný úklad, jemuž jsme to dopoledne s panem Sieglem čelili.

„Začal se jí olupovat a drolit krunýř. Nevím, co to je. Měla to už loni na podzim, taky touto dobou, ale letos je to horší. Asi jí něco chybí. Ale co to je, pane doktore?“

„Co, co... to je přece prosté. Chybí ji některé látky,“ začal jsem přecházet ordinací a pan Siegl mě sledoval, „a ty látky musíme dodávat, milý pane, a to proto, že chybějí. Jsou to zejména látky minerální, které se podílejí na stavbě krunýře želv.“ Odmlčel jsem se a přecházel jsem dál. Teprve po chvíli jsem se zastavil, zahleděl se na krunýř a rychle napsal recept.

„Děkuju mockrát, pane doktore, my jí to budeme dávat.“

Třásly se mi trochu ruce, když jsem vyzýval pana Siegla, aby pozval dalšího.

„Nikdo tu není,“ oznamoval konejšivě technik, ale než stačil dovřít dveře, vsunula do nich svou tenkou ruku paní Kopřivová. V duchu mi blesklo hlavou, jak to, že ji pan Siegl přehlédl, ale odpověď jsem nehledal. Prostě tu byla.

„Pane doktore, já jsem vám přišla říct něco moc důležitého.“ Když na mě kulila ty hluboko zapadlé oči, napadlo mě, že v dnešní skladbě ordinace může mít prsty právě ona. Je divná. Nikdy jsme se o ten dům neměli ucházet. Ta vila v Rokli je prosycena podivnou tajemností, kterou jí nejspíše vdechla tato pomatená stařena.

„Copak mi chcete tak nutného?“

„Pane doktore, musím vám prozradit, že dnes je to rovných sedm let, co syn zemřel tou podivnou smrtí. Podívejte se dnes, prosím, k tomu ořešáku vlevo vzadu.“ Prohlížel jsem si ji a nedovedl přesně odhadnout, jak to myslí. Měl jsem za sebou opravdu vysilující dopoledne a myšlenky připomínaly mraveniště. „Chci jen, abyste věděli, že je to právě sedm let, co se Jakub zřítil z toho ořešáku,“ Zase jsem vnímal její studený dech a nebylo to příjemné.

„Tak dnes večer,“ připomněla.

„Ano, dnes večer,“ tiše jsem přitakal, ani přesně nevěděl čemu.

„... a nezlobte se, jestli jsem vás zdržela, viděla jsem, že jste se měl dneska co ohánět. Ti chlapíci s tím vivateráriem, nebo co to mají, si vás hned našli, jen k nám přijeli. 9.

Za našimi zády se ozývalo pravidelné tikání hodin a tiché praskání krbu.

„Lído,“ zašeptal jsem do ticha, „já na to nemám trpělivost, nervy ani čas.“ Neodpovídala. Pomalu jsem na ni pohlédl a uviděl tak profil její bledé tváře a oči, vytřeštěné na okenní tabuli.

„Slyšíš mě? Lído?“ Odpověděla mi šeptem ještě tišším, ačkoli kromě Čertíka a nás v místnosti nikdo nebyl. Noční, a přece světlá obloha, potažená rychle plynoucími mraky nechala vyniknout černým větvím stromoví zahrady. Haluze se ohýbaly ve studeném větru, až v nich praštělo.

„Ty, Lído, není ti něco divné?“

„Co teď ale myslíš? Zvláštního je tady víc než dost.“

„Teď je začátek prosince.“

„No, a co?“ šeptala.

„Co dělal ten Jakub na začátku prosince na stromě?“ Lída se na mě obrátila a v obličeji, bledě ozářeném chladnou nocí, se zračil údiv. Aniž odpověděla, stočila svůj pohled na ořešák. Pomalu se napřímila a její výraz vypovídal o velkém pohnutí.

„Petře,“ zašeptala. Podíval jsem se také na ten strom, ale nechápal jsem.

„Co je, ty něco vidíš?“ hledal jsem odpověď na její překvapení.

„Ten ořešák, ten kmen...“ Až teď jsem si toho všiml. A nebyl to jen ten strom samotný, ale vlastně všechny černé vlhké větve. Nedovedl jsem rozlišit, zda se mi to zdá, nebo opravdu získaly červený nádech. Ano, bylo to zřetelné. Jako by je prohřál vnitřní žár, podobně jak v temné místnosti žhne komínová roura nad roztopenými kamny.

„To jsem ještě neviděl, co to má znamenat?“ šeptal jsem užasle.

„Nemyslíš, že je to ta...“

„... asi ano.“ Obrátila se od okna a zadívala se do místnosti.

„Petře, rozsviť, prosím tě. Já to nechci vidět. Celé mě to děsí.“

Díval jsem se na její tvář, příjemně teď omývanou karmínovým teplem z krbu. Právě se rozhořel jasným plamenem, sycen nejspíš nějakým polínkem notně prosáklým pryskyřicí, aby vysoko nad komínem sršel do noci oblak jisker.

„Petře, já jsem moc ráda, že jsi tady se mnou.“ Jistým a pevným krokem jsem prošel naším novým pokojem a rozsvítil. Čerstvě vymalované stěny a obrazy na nich vypadaly najednou tak civilně, že všechno to, čeho jsme byli svědky před chvílí, nám přišlo směšné.

„Nemluvme o tom,“ snažil jsem se do hlasu vložit racionálnost a snad se mi to i dařilo, „jistě najdeme pro ten úkaz nějaké rozumné vysvětlení. I když připouštím, že do určité míry přece jen cosi, jako by tady jaksi, jak se zdá, a tak dále, že ano.“ Sledovala mě, jak rázuji po vrzajících parketách sem a tam.

„Asi máš, Petře, pravdu. Určitě je to, jak říkáš, trochu, řekla bych snad možná, taky si myslím, to co ty.“

„Vždyť to říkám.“

Byli jsme oba nesmírně vážní. Teď už jsme věděli, že síla, na kterou nás ta babka připravovala, skutečně v té staré zahradě vězí.

„Petře, ty máš zítra noční. Nemůžeš si to s někým vyměnit? Třeba s doktorem Hrachovinou?“ Zamyslel jsem se nad tím, ale v témže okamžiku jsem tu možnost zavrhl.

„Nesmysl. Hrachovina má pohotovost dnes a navíc to věc stejně neřeší, protože noční služby budu mít dál.“ To jsem ovšem nemohl tušit, že tak vystavím Lídu poměrně strastiplné noci.

Už jsme leželi a naslouchali tiché, praskavé samomluvě krbu, ale i když jsme nemluvili, oba dva jsme bděli. Hleděli jsme do potemnělého stropu, ošlehávaného měkkými stíny. Teprve po několika dlouhých minutách mi Lída prozradila něco překvapivého.

„Petře,“ oslovila mě, stále pozorujíc stínohru nad sebou, „dověděla jsem se, že té staré babce Kopřivové, té třicetikilové sušince v květované zástěrce, té osůbce s roztřesenýma rukama je něco málo přes čtyřicet.“ Otočil jsem se ke své ženě, ale ta se bez pohybu dál dívala na strop. Viděl jsem, že o něčem přemýšlí, a dokonce se mi zdálo, že vím, na co myslí. Bála se to vyslovit, jenomže já jsem její myšlenky četl. Promluvil jsem až za chvíli.

„Ty bys chtěla, abych na tu zahradu... šel.“ Hlas mi při tom slově směšně přeskočil, takže jsem si musel odkašlat a pevným hlasem zopakovat: „Šel.“ Neodpověděla, ale v jejím pohledu jsem četl jasnou prosbu.

Určitě, kdybych byl doma sám, nikdy by mě nenapadlo na tu vlhce studenou zeminu takto v noci vstoupit. Zahrada byla totiž dost odpudivá už přes sklo okenní tabule. S odhodlaným výrazem jsem se vyhrabal z přikrývky a zasunul bosé nohy do pantoflí.

„Proč ne?“ povzbuzoval jsem víc sám sebe, ale trochu jsem záviděl Lídě, které z postele vykukovala jenom hlava mezi bílým povlečením, „vyjdu do zahrady,“ hlásil jsem, „a prostě to omrknu.“ Šoural jsem se ložnicí sem a tam ve víře, že mě Lída vybídne, abych nikam nechodil. Chvíli bych odporoval, že to pro mě nic neznamená, sebejistě bych se pousmál, ale Lída nic. Nemělo cenu dál otálet. Přes pyžamo jsem si přehodil sako, na hlavu nasadil čepici a skočil do polobotek.

Hned za dveřmi mi vítr vhodil do tváře ledovou spršku drobounkých vloček a zastavil mě tak hned na prahu. Myslím, že jsem tehdy pronesl něco strašlivého, v čem drnčelo „r“. Zima zalézala hluboko pod kůži, kalhoty pyžama se přilepily vlhce na stehna, ale věděl jsem, že musím dojít až k tomu ořešáku, abych přinesl nějaké svědectví. Pomalu jsem prošlapával cestu dosud neznámou zahradou a stanul na dva kroky před kmenem ořešáku. Zkoumal jsem kmen, ale nic jsem na něm nezjistil. Kůra ořešáku, hluboce zvrásněná a přece hladká na dotek, nebyla ničím nápadná. Nezdržoval jsem se u toho zpropadeného stromu a otočil jsem se k návratu. Připadal jsem si v tom pyžamu a saku jako dokonalý kašpar. Můj zrak upoutal najednou narudlý obláček nad komínem, pořád ještě trochu zářící proti zatažené noční obloze. Obrátil jsem se znovu na mokrý kmen, pak zase na ten komín a musel jsem se usmát.

„Tak co, Petře,“ stála v předsíni, halíc se do županu. Byl jsem v okamžiku hrdinou večera, odhodlaným a neohroženým prospektorem. Mlčky jsem přešel ke krbu a pohrabáčem rozhrabal ohniště. Polena vydechla proud jisker, ale roztříštěna a rozptýlena za okamžik pohasla. Z ohniště se stala žhnoucí, zborcená stavba polen a popela, která už neměla sílu udržet při životě plamínky. Krb potemněl a teď jsem si mohl být jist, že nad komínem je černočerná noc.

„Tak a teď se pojď podívat.“ Vlekl jsem ji tmavým pokojem až k oknu a užasl. Ořešák žhnul právě tak jako dřív.

„Pane doktore, to jsem moc rád, že máte službu zrovna vy, dobrý den.“ Starý pan Tomíšek se vrhl do dveří, jako by se o ně dlouho opíral.

„Ale, ale, copak máte, pane Tomíšku? Že by se nám to vrátilo?“ obával jsem se.

„Vůbec ne, pane doktore. To je už úplně v pořádku. Vyrážka jí zmizela, hned jak jsem ji natřel tou žlutou mastičkou. Vynikající mast, pane doktore, vynikající.“ Z tašky vylovil těžkou želvu mírně pohybující nohama. Uvědomil jsem si, že jsem jinou želvu nedávno léčil. Ano, to jak tady byli ti „umělci“ s exotickými plazy. Nemohl jsem si v té chvíli nevybavit babku Kopřivovou. Říkám babku, a vlastně je jen o několik málo let starší než já. To snad není možné.

„... a teď to nemůže vytlačit.“ Zachytil jsem až konec Tomíškova vyprávění, i když jsem se pořád soustředěně díval na nešťastnou želvu, soustavně natřásanou v Tomíškově ruce.

„Promiňte, co že nemůže vytlačit, nezlobte se,“ bylo to trapné.

„Vždyť o tom mluvím,“ pomrkával Tomíšek a pořád natřásal želvu, „kompotovanou třešni snědla. I s peckou. Teď to tam má někde uvnitř a tlačí ji to.“ Až teď jsem si všiml, že želva musí mít značné bolesti, protože už na první pohled bylo zřejmé, že chce něco vydávit. Z ruky pana Tomíška jsem si ji vzal. Prohlížel jsem ji zepředu, zezadu, ale byl jsem v rozpacích.

„Podívejte, pane Tomíšku,“ a aniž jsem si to uvědomoval, začal jsem želvou potřepávat v rytmu svých slov, podobně jako před chvíli pan Tomíšek sám, „to rozhodně není jednoduchá věc, taková želva, myslím taková, jako máte vy, pane Tomíšku, tedy taková želva, pokud sní nebo sežere pecku, pak to samozřejmě takové želvě...“ chtěl jsem říct neprospěje, ale pochopil jsem, že by mi pan Tomíšek želvu odebral. Už tak o tom, myslím, uvažoval. Prostě jsem nebyl ve své kůži. Po odmlce jsem dodal, co bylo nejvhodnější: „... musíme odstranit.“

Právě včas na stole zazvonil telefon. V pravé ruce jsem třímal želvu a levou jsem položil na sluchátko. „Počkejte si, pane Tomíšku, za dveřmi. Já vás zavolám.“ Muž tiše zavřel dveře.

„Copak je? To jsi ty, Lído?“

„Petře, já volám z města za poslední korunu, kterou jsem našla...“

„... z města? Jak to, že nejsi doma? Vždyť je tři čtvrtě na osm. Stalo se něco?“ natřásal jsem želvu v krunýři.

„Ne, nic. Já jsem jenom chtěla vědět, jestli sis náhodou tu službu neprohodil. Dnes to bude vlastní první noc ve vile, kdy budu sama. Jenom s Čertíkem.“

„Lído, vždyť o nic nejde. Pochop přece, že tam bydlíme. Je to náš byt, domov. Jde jenom o zvyk.“ Želva se zmítala v mé ruce, ale odporovat mi nemohla. „Lído, ničeho se neboj, všechno je to nesmysl.“ S tím slovem vypadla z tlamičky zvířete třešňová pecka a vlhce ťukla na skleněnou desku psacího stolu.

„Vida!“ utrousil jsem radostně do telefonu.

„Co je, Petře, jaké vida, s kým tam mluvíš?“

„To nic, tady ta potvora vyplivla pecku.“

„Petře, mluv, vážně. Já se tam prostě bojím.“

„Tak dost. Liduško, můžu pro tebe udělat teď to, že tě tam nechám dovézt. Ale bát se nesmíš. Nakonec vždycky všechno dobře dopadne.“ A zrak mi spočinul na mokré pecce.

„Tak ty pro mě přijedeš?“

„Pan Siegl pro tebe přijede. Kde teď jsi?“

„Stojím v bude na rohu Zolovy a Dürenmattovy.“

„Jak to, že tam? No nic, zůstaň, kde jsi, pan Siegl pro tebe za chvíli přijede a vyzvedne si tě. Stůj v budce a jako telefonuj, než pan Siegl přijede. Znáš to naše veterinární auto?“ Želvu jsem už nenatřepával.

„Znám, zelené ARO,“ radovala se.

„Za chvilku je tam. Ahoj,“ zavěsil jsem sluchátko.

„Pane Siegl, můžu vás poprosit?“ Technik si už přehazoval přes ramena kabát.

„Jistě, pane doktore, jenom doufám, že to pojede.“

„Proč to říkáte, pane Siegl?“ polekal jsem se představy, že se Lída v budce nedočká.

„Neříkal jsem vám to, ale včera mi to nějak škytalo.“

„Pane Siegl!“ V ruce jsem pořád nesmyslně svíral krunýř.

„To nic, určitě to pojede.“

Dlouze jsem se na něj díval, než jsem ho vybídl: „Jeďte.“ Otevřel dveře a vyšel do čekárny. Do ordinace vpadl pan Tomíšek právě tak, jak to udělal před několika minutami.

„Tak co, pane doktore, co s tím budete dělat? Vymyslel jste něco?“

Podal jsem mu želvu tak, jak jsem mu ji vzal: „Tady ji máte. Pecka je venku.“

„Cože?“ vykulil oči ten starý dobrák, „venku?“

„Jistě, leží támhle na stole,“ myšlenky jsem měl u Lídy v budce.

„To není možné, jak jste to dokázal, pane doktore? Vy máte zlaté ruce. Tomu bych nevěřil. Úžasné! Díky, díky vám mockrát, pane doktore.“

„To víte, když taková želva, myslím jako třeba ta vaše želva, například sežere, sní nebo jednoduše spolkne – prostě už jí ty pecky nedávejte. Nezlobte se, pane Tomíšku, jinak to nešlo.“ Udiveně si mě prohlížel a mírně vrtěl hlavou, když jsem mu vtiskl do dlaně mokrou pecku.

„Na shledanou,“ šeptal a couval ze dveří.

„Na shledanou, pane Tomíšku, a ty pecky už nejezte. Vidíte, co vám to dělá.“ Zavřel jsem dveře, unaveně sedl za stůl a roztřeseně si zapálil. Byl jsem moc rád, že čekárna je prázdná. Já jsem získal trochu času, abych se uklidnil. Co ale čekalo tu noc Lídu jsem vůbec nemohl odhadnout. 11.

Lídino srdce se stalo kladivem v krku a jako zvon rozeznělo tepny ve spáncích. Stála v telefonní budce, svírající sluchátko tak křečovitě, až jí zbělely prsty. Předstírala, že pořád mluví, ale přitom pozorovala kapky, stékající po sklech kolem, kymácející se lampu a muže, který těsně za skleněnou stěnou budky čekal, až domluví. Zpříma ji pozoroval. To bylo zřetelné, i když obličej byl části utopen ve tmě a dílem byl též deformován mokrým sklem. Věděla, že nesmí přestat mluvit, protože hlas by ji pak mohl zradit. O překot žvanila do sluchátka: „... třicet pět, třicet šest, Ema má maso, ó my se máme, maminka má dneska svátek, koupil bych jí hezký šátek, ale dnes, ale dnes, docela jsem bez peněz, vysvětloval jim oblohu, líčil ty světlé drtky, mluvil o pánech hvězdářích, zove je světa krtky...“ Proč jen tak dlouho nejede. Muž vážně a nehybně patřil do Lídiných očí, těsně teď přilepen na sklo. Hlas se jí posunul o tercii výš a zdálo se, že skoro pláče: „... dům z tvrdého sněhu bych postavil, tam kde mráz práská, jak z pistole a ručička kompasu nalezla cíl...“

Ulice zela pustotou už ale jen několik vteřin. Ze zatáčky vyjela dvojice automobilových světel a zářivě bílé tratoliště se rozprsklo na mokrém skle. Vůz skutečně zastavil u budky a Lída už na nic nečekala, prudce zavěsila a vyběhla ze skleněných dveří, až zadrnčely o panty. Skloněna před mrznoucím deštěm třemi skoky dostihla vůz, bez váhání otevřela dveře, usadila se, zabouchla za sebou a auto se rozjelo. Palcem a ukazovákem sevřela kořen nosu, sklonila hlavu a chvíli jen zhluboka dýchala. Trochu si uvědomovala, jak auto zvyšuje



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist