načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vikingové: Nájezdy synů – Lasse Holm

Vikingové: Nájezdy synů

Elektronická kniha: Vikingové: Nájezdy synů
Autor: Lasse Holm

Po hádce mezi Hasteinem a Železným Bjornem, jejímiž svědky byla většina osazenstva, padlo rozhodnutí, že válečníci zamíří ještě před zimou do Hispánie. Toto rozhodnutí změní navždy jejich osud. Na cestu se vydávají nejen Rolf, Hastein, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fobos
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 419
Rozměr: 21 cm
Úprava: mapy
Spolupracovali: z dánského originálu Lodbrogsønnernes ran přeložila Miroslava Gajzlerová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0913-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Po hádce mezi Hasteinem a Železným Bjornem, jejímiž svědky byla většina osazenstva, padlo rozhodnutí, že válečníci zamíří ještě před zimou do Hispánie. Toto rozhodnutí změní navždy jejich osud. Na cestu se vydávají nejen Rolf, Hastein, Sigurd Hadí oko, Halfdan Bílý šat či Železný Bjorn, ale i Sigurdova žena a nevlastní Rolfova sestra Bella. Zpočátku se zdá, že vše vychází podle plánu. Pak ale přijde prudký pád. Na palubě někdo vraždí a každý je podezřelý. Kdo stojí za vraždami na palubě? A jak odhalení vraha poznamená osudy ostatních?

Popis nakladatele

Jaro roku 868. Flotila 80 lodí z Nourmountieru u francouzského pobřeží směřuje na jih.

Na palubě je Rolf Rapkaft, jeho přítel Hastein, bratr Jarvis a Ylva, kromě nich i Bjorn Jernside, Sigurd Slangeoje, Halfdan Hvidsark a další dva tisíce Vikingů. Cílem je muslimské Španělsko, kde by se mělo rabovat samo. Spousta měst padla a lodě jsou plné stříbra, ale když se flotila dostane do protiútoku, jedna loď zůstane osamocená ve Středozemním moři.

Někdo začne posádku jednoho po druhém zabíjet a je na Rolfovi, aby přišel na to kdo. Nájezdy synů jsou založené na skutečných událostech. Kniha je druhým dílem historické trilogie z raných dob Vikingů.

Zařazeno v kategoriích
Lasse Holm - další tituly autora:
Vikingové Pomsta synů Vikingové Pomsta synů
Vikingové Nájezdy synů Vikingové Nájezdy synů
 (e-book)
Vikingové: Pomsta synů Vikingové: Pomsta synů
 
K elektronické knize "Vikingové: Nájezdy synů" doporučujeme také:
 (e-book)
Nůž Nůž
 (e-book)
Právo první noci Právo první noci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NÁJEZDY SYNŮ

VIKINGOVÉ


© Lasse Holm og JP/Politikens Hus A/S 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Miroslava Gajzlerová, 2019

Cover © Kreatika s.r.o., 2019

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2019

ISBN 978-80-7642-703-7 (pdf)


NÁJEZDY SYNŮ

LODBROG

SØNNERNES

HÆVN

LASSE HOLM

ROMAN | POLITIKENS FORLAG

L ASSE HOLM

VIKINGOVÉ


ANGLIE

NAVARRA

KASTILIE

ANDALUSIE

KATALÁNSKO

LEON

ASTURIE

NAKUR

MODRÁ ZEMĚ

VELKÉ MOŘE

Ifriqiya / Afrika

Atlantský oceán

GALÍCIE

ŘÍŠE

KARLA II.

HOLÉHO

ZÁPADNÍ ZEMĚ

Tórův ostrov

Minorcia

Maiorica

Bab al-Mahgrib

Iviza

Seina

Loira

Charente

Dordogne

Garonne

Rhôna

Wadi Ana

Wadi al-Kabir

War al-abait

Minho

Douro

Ebro

(Guadiana)

(Guadalquivir)

(Segura)

(Noirmoutier)

(Menorca)

(Mallorca)

(Gibraltarský průliv)

(Ibiza)

Thorsø

Tagus

Júcar

Lindisfarne

Paříž

Valence

Nîmes

Arles

Perpignan

Narbonne

Aurariola

Qurtuba

Ishbiliya

Shaluqa

Al-Mazimma

Qadis

Al-Jazira

Malaqa

Al-Mariya

Palmaria

Oporto

Undaribia / Thorsgård

Bregancio

Santiago de

Compostela

Lundene

Brissarthe

Mundaka

Pamplona

Angers

Nantes

Al-Lishbuna

Al-Hamra

Al-Turtusha

(Orihuela)

(Córdoba)

(Sevilla)

(Sanlucar)

(el Hoceima)

(Cádiz)

(Algericas)

(Málaga)

(Almería)

(Palma)

(Porto)

(Hondarribia)

(A Coruña)

(Londýn)

(Lisabon)

(Alhambra)

(Tortosa)


HISPÁNSKÝ POLOOSTROV,

ZÁPADNÍ ČÁST

STŘEDOZEMNÍHO MOŘE

A NEJDŮLEŽITĚJŠÍ

MĚSTA

VNITROZEMSKÉ MOŘE

Středozemní moře

SICÍLIE

VÝCHODNÍ ZEMĚ

ŘÍŠE

LUDVÍKA II.

NĚMCE

ŘÍŠE

LUDVÍKA II.

KOKTAVÉHO

ŘÍŠE

LUDVÍKA II.

KOKTAVÉHO

LOMBARDIE

BYZANTSKÁ

ŘÍŠE

Reno

Tibera

Volturno

Arno

Adiže

Pád

Rhôna

S

J

Z V

Napol

Řím

Luna

Fiesole

Pisa

Florencie

KORSIKA

PAPEŽ

SKÝ STÁT

SARDINIE


9

FINSKO

MØRE

OPPLANDY

ZEMĚ

NORŮ

GOTLAND

GÖTALAND

SVEARIGET

ZEMĚ VENDŮ

FRÍSKO

DÁNSKÁ ŘÍŠE

VIRLAND

Ripa

Lethra

Haithabu

(Ribe)

(Lejre)

(Hedeby)

VIKEN

S

J

Z V

SEVERSKÉ ZEMĚ

A SOUSEDNÍ ŘÍŠE

LAPONSKO

HÅLOGALAND

TRØNDELAG

Skiringssal

Uppsala

(Kaupang)


9

Osoby

Bella Saská manželka Sigurda Hadího oka.

Bjarni Člen Strážců vatry, starší bratr Bårda.

Železný Bjørn Nejstarší z Lodbrokových synů a Hasteinův

pěstoun.

Bård Člen Strážců vatry, mladší bratr Bjarniho.

Dagfinn Fagre Člen Strážců vatry, krásný mladík.

Dlouhý Fridtjof Člen Strážců vatry, zrzavý, pihovatý námoř­

ník.

Halfdan Bílý šat Nejmladší z Lodbrokových synů, prchlivý

a ctižádostivý válečník.

Hastein Schovanec Železného Bjørna, nejlepší přítel

Rolfa Troufalce.

Hjalmar Hårfager

neboli Hjalmar

Krásnovlasý Holohlavý jarl s dlouhým vousem z norské­

ho Møre.

Jarvis Ranhojič a bývalý fráter.

Khalid Maurský chlapec.

Ravn Buesøn Vikinský válečník s kostmi v plnovousu.

Rolf Troufalec Vypravěč a Hasteinův nejlepší přítel.

Sigurd Hadí oko Prostřední z Lodbrokových synů, jarl s po­

malejším chápáním.

Sture Sjællanďan Člen Strážců vatry, upovídaný chlubílek.

Thorvald Tříska Člen Strážců vatry, řezbář z Vikenu.


11

Uggla Ugglason Švédský jarl, oběť Železného Bjørna se zne­

tvořeným obličejem.

Vímara Peres Vojevůdce ve službách krále Alfonsa z Leónu,

Asturie a Galicie.

Ylva Štítonoška a Bellina osobní strážkyně.


11

Podzim 870 – Den první

Zbytky vraků nám za zádí zůstaly už před notnou dobou. Plujeme

uprostřed nicoty. Obloha je zatažená, moře temné a neklidné. Tyhle

dvě plochy se ztrácejí v šedé mlze, kvůli níž se místo jejich setkání na

obzoru dá jen nejasně tušit.

Sedíme na bednách těsně vedle sebe. Když se ze svého místa u vesla

rozhlédnu, nikdo můj pohled neopětuje. Kolem nás se vznáší ostré pižmo potu a nakyslý pach vlhkých, špinavých oděvů. Opustila nás naděje, že přežijeme katastrofu, ve kterou se naše výprava změnila. Veslujeme

a v našich tvářích se zřetelně zračí známky rezignace. Věčný zpěv větru

a vln narušuje pouze vrzání vesel skřípajících ve vyhlazených otvorech

na bocích lodi.

Právem se nabízí otázka, jestli má smysl veslovat dál, když jsme

beznadějně zabloudili v neznámých vodách, ale nikdo nemá chuť tohle

téma otevřít, a uhasit tak poslední chatrnou naději, která nás pohání

dál. Dokud se pohybujeme, žijeme. Zastavit se znamená zemřít.

Na okraji mírně zvýšené plošiny lavice u kormidla sedí Železný

Bjørn. Nohy má roztažené a paže zkřížené na břiše. Nepřítomný a ne­

vyzpytatelný výraz z šedovousého obličeje nemizí. Světle šedé oči jsou přivřené do úzkých štěrbin.

U levoboku se Bella choulí do tmavé kápě, jež jí zakrývá dlouhé, čer­

né vlasy. Vidět je jen bledý oválný obličej. Mlčky zírá na omšelá prkna paluby. Rukama objímá hlavu Sigurda Hadího oka. Černovousý jarl leží

na podlaze na zádi lodi. Vypadá, jako by si jen na chvíli zdříml s hlavou v klíně své ženy. Je v bezvědomí už od chvíle, kdy jsme ho vytáhli z vln.

U kormidla stojí štítonoška Ylva, vysoká a ramenatá jako ostatní

muži. Černá kožená svrchnice jí těsně obepíná plochou hruď a zavrže pokaždé, když se Ylva zhoupne ve stejném rytmu jako loď. Zachytím pohled jejích blízko posazených očí. Mezi námi se vznáší nevyslovená

otázka: jak se to mohlo takhle pokazit? Ještě před pár dny se moře kolem nás hemžilo pyšnými plavidly. Teď jsme tu sami.

Dívám se na Halfdana Bílý šat. Bledý a zarputilý usilovně vesluje

na místě přímo u zadního sedátka a na zádech se mu značí tmavý pruh potu. Ucítí můj pohled a napůl se otočí. Na tváři – za normálních

okolností vždy hladce oholené – mu vyráží strniště. Obličejem mu pro­

jíždějí křečovité záškuby, a jeho úsměv je tak spíš nepříjemnou grimasou.

Hnědé oči jsou zrakem šílence.

Není divu.

Námořní bitva připomínala scénu z křesťanského pekla. Nepřátelské

lodě na nás vrhaly oheň, až vzplála i sama mořská hladina. Plameny nenasytně stravovaly všechno: trupy lodí, stěžně, ráhna, plachty, lanoví i posádku. Mnoho mužů uhořelo. Ještě víc jich zabily hordy maurských

bojovníků, kteří s ohlušujícím řevem přeskakovali ze svých plavidel na

naše lodě.

Vzpomínka na porážku je zlá a všichni se při té myšlence schoulí.

Jenže brzy to bude mnohem horší. Zatím to ještě nevíme, ale zanedlouho

naši sklíčenost a beznaděj přiživí další události. Už brzy se začne vraždit.

Jeden po druhém se naši muži stanou obětí neznámého vraha. Po­

stupně si začneme uvědomovat, že jeho motivy úzce souvisejí se vším, co se dělo už od začátku výpravy. Úmrtí na lodi změní osudy posádky způ­ sobem, který by nikdo nedokázal předvídat. Při objasňování událostí se u přeživších dostane na povrch to nejhorší, co v nich je. Po odhalení

vrahovy totožnosti už nic nebude takové jako dřív.

Veslujeme do prázdna a o tomhle všem zatím ještě nic nevím. Myš­

lenky se mi místo toho toulají ve vzpomínkách na den, kdy celá tahle mi­ zérie začala – o dva a půl roku dřív v jedné malé vesnici ve Franské říši.

První díl

Jaro a léto roku 868

Første del

Forår 866

15

1

„Zataraste vrata!“ Hasteinův hlas zněl zrale a rozhodně. „Lu­

kostřelci k oknům! Všichni muži k obraně! Však my s těmi za­

tracenými parchanty zatočíme!“

Blonďatá patka mu kdysi neustále padala do očí – teď ji měl

sčesanou dozadu a s ostatními vlasy svázanou do uzlu nad hlad­

ce vyholenou šíjí.

Ze skrovného světlého chmýří kolem úzkých rtů mu na bradě

narostly pořádné vousy. Hastein se už nepodobal tomu klukovi,

kterého jsem potkal v Anglii. Dospěl, získal si autoritu a vážnost

a při vydávání rozkazů a povelů napravo i nalevo ani na chvíli

nezaváhal. Téměř osmdesát mužů, kteří nám v naší jednotce zby­

li, ho poslouchalo bez sebemenší odmluvy.

„Co když Frankové hodí na střechu pochodně?“ zeptal jsem se.

„Tak to budeme v háji.“

Šeptal, aby ho ostatní neslyšeli. Přes veškerou bujnou nenu­

cenost nedokázal skrýt, že jsme se ocitli v úzkých.

Před deseti dny jsme se ze západního pobřeží Franské říše

vydali proti proudu řeky, které místní říkají Loira. Propluli jsme

kolem Nantes, jehož obyvatelé se už dávno ukryli za nepronik­

nutelnými tlustými zdmi, a dorazili do města Angers. To bylo

před rokem vyrabováno tak dokonale, že nestálo za to se jím

vůbec zabývat. Pronikli jsme dál do vnitrozemí, kde řeky byly

už obtížně splavné a kde bychom mohli nalézt nový cíl, jak se

Hastein domníval.

Byl jsem teď plnohodnotný člen vikinské vlčí smečky a ze

všech sil jsem se snažil osvědčit. Po celý rok jsem se se svými

druhy plavil na lodi, cestoval na koni a raboval. Zpíjel jsem se

do němoty při večerním ohni a další den v kocovině cvičil boj

ve štítové hradbě. Vychloubal jsem se a křičel a hájil svou čest

a před výzvou jsem nikdy neuhnul.

Totéž platilo i pro Hasteina. Proto jsme si nedělali žádné

starosti, že opouštíme lodě a vydáváme se do vnitrozemí s voj­

skem čítajícím přibližně čtyři stovky mladých mužů. Touha po

dobrodružství nás opájela tak, že jsme nedbali na nebezpečí, jež

přináší boj za podmínek určených nepřítelem. Teď jsme toho

litovali.

Franské vojsko vedené hrabětem Robertem z Anjou nás od­

řízlo od pobřeží. Během pouhých čtyř dnů nás hrabě a jeho muži rozptýlili do několika menších skupin, porazili nebo zajali muže, kteří zůstali pozadu, a hnali nás dál a dál na sever. Teď nás obklíčili poblíž místa, které se jmenovalo Brissarthe – byl to

shluk baráčků s doškovými střechami soustředěný kolem kostela, kde jsme se zabarikádovali i se svými koňmi. V porovnání se

skromnou rozlohou vesnice byla budova kostela nezvykle vel­ ká – patnáct kroků po jedné straně a víc než třicet po druhé. Zdi byly vybudované z mohutných šedých kamenů, ale krov střechy

pokrývaly šindele.

„Zastřelte každého, koho uvidíte s pochodní!“ zakřičel Hastein

nahoru na hrstku lukostřelců, kteří po žebříku vyšplhali na ploši­ nu pod dvěma vysokými okenními oblouky ve štítu. Lukostřelci rozbili sekerami malé, kosočtvercové skleněné okenní tabulky

a sledovali okolí skrz olověné rámy. Ostatní se nachystali ke střel­

bě u škvír ve střeše nad kostelní lodí. Frankové shromáždění

venku na návsi před kostelem však nevypadali, že by se chystali

zaútočit.

„Ti zbabělci se neodvažují zkusit, co umí naše zbraně,“ volal

Hastein.


„Nebo jen mají jiný plán,“ podotkl jsem. „Pokud budou chtít

kostel zapálit, mohou vystřelit zápalné šípy.“

Hastein mě umlčel zlostným pohledem. Oba jsme věděli, že

mám pravdu, ale bylo důležité udržovat bojovou náladu.

Celé odpoledne jsme strávili čekáním. Současně s podvečer­

ním soumrakem, který se začal snášet na pole a lesy, klesala i od­

vaha mužů v kostele. Hastein se otázal lukostřelců u štítových

oken, co vidí.

„Bojovníci hraběte Roberta se hádají s místními,“ odpověděl

jeden z pozorovatelů. „Nějaký kněz se hodně hlasitě dohaduje

s hraběcím velitelem.“

„Vesničané nechtějí, aby jim kostel spálili. Jejich lakota nám

nahrává.“ Hastein se rozhlédl kolem. „Zajímalo by mě ostatně,

jestli odtud nevede nějaká podzemní chodba.“

Na jaře se několik jednotek pokoušelo vyrabovat jeden klášter

na pobřeží. Ukázalo se, že mnichové odtud uprchli tajným tu­

nelem, a tenhle příběh se u večerních ohňů vyprávěl mnohokrát.

I když se dalo pochybovat, že by obyčejný venkovský kostel byl

vybaven podobným způsobem, naši sklíčení muži se té myšlenky

chytli.

„Pátrejte po volných kamenech v podlaze,“ volal Hastein. „Po

skrytých otvorech ve stěnách. Zkuste odsunout oltář.“

Nastala noc a my jsme ve svitu pochodní dopadajícího do

kostela zvenčí hledali dál. Po pár hodinách to mnozí vzdali, ale

někteří v hledání vytrvale pokračovali. Čas od času se ozývaly

hádky a nadávky, když hledači vrazili do spáčů. Krátce před

rozedněním se z kněžiště ozval hlasitý jásot. Při poklepání na

velkou dlaždici za kamenným oltářem se ozval dutý zvuk.

Pustili jsme se do škrabání a hrabání podél okrajů dlaždice

meči a sekerami. Horlivost a naděje nabíraly na síle. Spící bo­

jovníci se probudili a přišli nám pomoct. Nakonec se někomu

podařilo strčit do škvíry špičku kopí. S velkou námahou jsme

dlaždici zvedli.


Z prohlubně sahající zhruba po kolena na nás ze základů

kostela zasvítil pohár a čtyři svícny z masivního stříbra. Skříň­

ka s rudou skleněnou perlou zasazenou do víka ukrývala hrst prstenů a mincí. Na nich ležel stříbrný kříž zdobený drahými

kameny. To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem zažil, že Seveřané při pohledu na takový poklad vydechli zklamáním.

„Tak proto hrabě zatím nenechal kostel zapálit,“ poznamenal

jsem. „Vesničané se bojí, že by jim žár jejich stříbro roztavil.“

„Takže našemu nově získanému bohatství můžeme poděkovat

za to, že jsme ještě naživu.“

Hastein zdvihl kříž, až na něj zasvítily první sluneční paprsky,

jež sem šikmo dopadaly okny za oltářem. Odlesky se zatřpytily na

kamenných stěnách. „Copak by nás Tór nechal najít takové jmě­

ní, jestliže by naším osudem měla být smrt pod franskými meči?“

Mnozí se usmívali plni důvěry a naděje, protože takhle ošk­

livě by si s námi vládce hromu, jednající vždy na rovinu, nikdy

nezahrával. Ostatní byli toho názoru, že jestliže nás do téhle

vesnice zavedl Ódin nebo zlomyslný Loki, pak si nikdo nemůže

být jistý ničím. Nebylo by to poprvé, kdy odvážní mužové získali

majetek a krátce nato zemřeli v boji, takže mohli rozmnožit řady

einherjů – mrtvých bojovníků, kteří se shromažďují ve Valhale,

aby bránili svět bohů Ásgard proti jejich odvěkým nepřátelům

jotunům.

„Jste houf užvaněných bab,“ posmíval se Hastein váhavým

a nerozhodným. „Ódin má na práci důležitější věci než se míchat

do lidských záležitostí a Loki je zbabělec, který se drží stranou,

když se táhne do boje. Do Brissarthe nás zavedl bůh hromu.

V noci jsem slyšel bušit jeho kladivo – Mjölnir.“

Teď se přidali i další s tím, že také slyšeli vzdálené hřmění,

i když noc byla jasná a tichá.

„Jsem vaším velitelem a Tórovým stoupencem jsem byl odjak­

živa,“ zasáhl Hastein, jako by se tím všechno vyřešilo. „Však se podívejte na kladivo, které nosím na krku.“

Na malý stříbrný talisman, který vytáhl ze záňadří a nechal

pohupovat na kožené šňůrce, pohlédl leckdo, ale ozvaly se

i protesty. Nespokojenci prohlásili, že vůbec není jasné, jestli

je Hastein velitelem výpravy, protože není ani velmož, ani jarl.

Spoléhali na to, že se v místní krajině vyzná, a teď jsou v pasti.

„Nikdo z vás by výpravu lépe vést nedokázal,“ bránil se Has­

tein.

Pod střešními trámy kostela zazněly rozzlobené hlasy. Vzdu­

chem prolétala vzájemná obvinění. Ti nejhorkokrevnější už saha­

li po zbrani. Všiml jsem si, že Hastein začíná trochu chraptět a že

jeho patka je zbrocená potem, když vtom se náhle ozval křik od

dvou vysokých oken nad vraty, kde stále drželi hlídku lukostřelci.

„Frankové se hýbají.“

„Co dělají?“ pospíšil si Hastein s otázkou.

„Hloubí příkopy!“

Vylezli jsme po žebříku k nim nahoru. Venku se Frankové na

návsi před kostelem opravdu pustili do kopání hlubokého pří­

kopu a z vykopané hlíny vrstvili obléhací násep, do nějž zaráželi

špičaté kůly.

Hastein pohlédl dolů na koně, kteří stáli v kostele těsně jeden

vedle druhého jako ve stáji, a dostal nápad.

Náves spalovalo dopolední horko. Frankové při práci se sekerami

a motykami odložili svrchnice a kroužkovou zbroj. Když uslyšeli,

jak z vnitřní strany kostelních vrat sundáváme závoru, narovnali

se a otřeli si pot z čela. Nepočítali, že bychom se vzdali tak rychle.

S úsměvem na sebe pohlédli a vítězoslavně pokývali hlavami.

Kostelní vrata se rozlétla. Naši koně vyrazili do slunečního

světla. Ubohá zvířata byla vyděšená, protože jsme je vyhnali ven

kopími a holemi, a šlapala po každém, kdo jim dostatečně rychle

neuhnul z cesty. Ty, kdo přežili, jsme zahnali na útěk ranami do

zad a kopanci, ale uniknout jsme nedokázali. Koně zmizeli mezi

domy a franští pěšáci, kteří se rozložili kolem vesnice, sem rychle přispěchali a vytvořili štítovou hradbu. Následoval je tlustý muž

na bílém hřebci. Horečně se snažil navléknout do pancíře. U sed­

la se mu pohupovala naleštěná přilba.

„A tady máme hraběte Roberta z Anjou,“ zvolal Hastein ve­

sele do bojové vřavy. „Dřív či později si dá výstroj do pořádku,

takže se raději připravíme na obranu.“

Shlukli jsme se do štítové hradby, ramena těsně u sebe. Vzá­

jemně se překrývající kruhové štíty byly jedinou ochranou proti

nenávisti Franků. Jejich zbraně tvrdě dopadaly na štíty z malo­

vaného lipového dřeva, velké asi jako poklop studny a tlusté ani

ne jeden palec, s koženým lemem, který v zápalu boje rychle

bral za své.

Vytáhl jsem svůj sax – nůž dlouhý jako předloktí dospělého

muže. Jmenoval se Krvežíznivec, protože dobrá zbraň musí mít jméno a její síla roste pokaždé, když okusí krev nepřítele. V tlače­

nici uvnitř štítové hradby se se saxem zachází snadněji než s me­

čem nebo sekerou. Bodal jsem jím pod franskými štíty, abych

zasáhl co nejvíc nepřátel do podbřišku nebo nohou, a způsobil jim tak co nejvíc škod. S Krvežíznivcem v ruce jsem během své­

ho dlouhého života vybojoval spoustu bojů a už tenkrát onoho

rána v Brissarthe, když jsem byl mladý zelenáč a chyběly mi zku­

šenosti, jsem ovládal správnou techniku díky mnoha bojovým

cvičením, jimiž jsme po celou zimu trávili volné dny. Přesto jsem

měl strach. Když člověk nemá možnost ze štítové hradby prch­

nout, dokonce i ty nejodvážnější a nejzkušenější válečníky často

zachvátí děs, takže začnou zvracet nebo si nadělají do kalhot.

Jakmile Frankové vyrazili, stáhli jsme se zpátky. V odulé tváři

hraběte Roberta se objevil triumfální úsměv. Udílel zvučně roz­

kazy z koňského hřbetu všem kolem sebe a už se nestaral o to,

aby si srovnal kroužkovou zbroj nebo nasadil přilbu. S obnaže­

nou hlavou hnal své bojovníky pomocí rozkazů a hrozeb vpřed.

Frankové nebyli zdaleka tak zdatní válečníci jako my, ale bylo

jich čtyřikrát tolik a rozhodně neměli chuť nechat nás uniknout.

Krok za krokem nás tlačili zpátky a naše štítová hradba už ne­

byla rovná, nýbrž postupně nabývala tvaru půlkruhu, protože

jsme museli bránit obě křídla. Muži bojovali, křičeli a umírali na

tomto omezeném místě a po zuby ozbrojených Franků v drátěné

zbroji stále neubývalo.

Uprostřed zmatku se Hastein obrátil a dal signál lukostřel­

cům nad kostelními vraty. Do horní části nechráněného těla hra­

běte Roberta se zaryly dva šípy. Překvapeně pohlédl na opeřené

konce dříků šípů, jež mu trčely z hrudi a nadloktí. Při další spršce

mu šíp proletěl pravým okem. Zakymácel se v sedle, zaklonil

hlavu a sesunul se z koně k zemi.

„Le comte est mort!“

Ozval se výkřik, který se nesl dál od úst k ústům po celém

prostoru před kostelem. Z franského útoku se vytratila síla a od­

hodlání. Toho jsme využili, abychom se stáhli zpátky do kostela

a zavřeli za sebou vrata.

„Uvidíme, co dokáže franský vůl bez hlavy,“ zvolal Hastein

a plnými doušky si vychutnával jásot svých mužů.

Před výpadem nám vysvětlil, že velkou slabostí Franků je

jejich oddanost autoritám. Když si hrabě Robert, kterému se

rovněž říkalo Robert Silný, vzal něco do hlavy, nepřestal, dokud

svou vůli neprosadil. Byl to surovec, tyran a mistr v zastrašování

vlastních lidí, kteří se neodvážili jeho rozkazy nesplnit. Byl však

i velmi schopným vojevůdcem a stratégem. Jenže právě proto

nebyli jeho vojáci zvyklí samostatně projevit vlastní iniciativu.

Spousta mužů Hasteinově vyprávění o Francích naslouchala

s nedůvěrou, protože mezi Seveřany se jen opravdu nemnozí

nechali vést někým jiným než vůlí bohů a vlastním zdravým ro­

zumem. Po spoustě dohadování však muži přece jen s Hasteino­

vou lstí souhlasili. Všichni moc dobře věděli, že Hastein se už od

dětství účastnil rabování v zemi Franků s Železným Bjørnem –

nejstarším z pěti synů proslulého Ragnara Lodbroka – a když

mu teď bylo už skoro sedmnáct, většina se domnívala, že se na

23

něj mohou spolehnout, i když to byl pořád jen mladík bez jizev

nebo vrásek.

Ukázalo se, že měl pravdu. Při západu slunce jsme mohli vyjít

na náves, aniž bychom potkali živou duši. Napůl vyhloubené pří­

kopy a rozestavěné valy zůstaly opuštěné. I když měli Frankové

drtivou přesilu, vytratili se jako pára nad hrncem.

23

2

Může to vypadat divně, že jsem se před rokem snažil zastavit

plenění Seveřanů v Anglii, a teď se bez váhání účastním rabování

v zemi Franků, zejména když jsem se rychle naučil jejich jazyk.

Ale byl jsem mladý a nechal jsem se snadno ovlivnit. Radost

z pocitu, že mě někdo uznává, mě přiměla přivírat oči před smrtí

a bídou, jež jsme šířili. Dnes jsem starý muž a hořká zkušenost

mě naučila vyhýbat se každému zbytečnému riziku, ale tenkrát

jsme si oba s Hasteinem připadali nezranitelní. Přestože jsme se

po hlavě vrhali do jednoho nebezpečného dobrodružství za dru­

hým, z každého jsme vyvázli. Vrcholem pro nás byla prozatím

epizoda u kostela v Brissarthe. Proto jsme hýřili dobrou náladou,

když jsme se blížili k ostrovu Hasteinova pěstouna Železného

Bjørna nedaleko od pobřeží naproti ústí řeky Loiry.

Místní obyvatelé říkali ostrovu Noirmoutier. Byl dlouhý dob­

rých šestnáct mil a v nejširším místě měl necelých deset mil. Na

západním břehu bičovaném větry od moře ležely rozvaliny kláš­

tera, jenž kdysi býval dobrým a stálým zdrojem příjmů divokých

mužů na loupežných výpravách, ale mnichové zmizeli dávno

před tím, než si Železný Bjørn Noirmoutier zabral pro sebe a pře­

křtil ho na Thorsø – Tórův ostrov. Dorazili jsme na místo pozdě

kvečeru čtvrtého dne, právě když se u jižního konce ostrova ve

vlhkých písčitých mělčinách vytvořila pevninská šíje a poletující

rackové nám svým křikem dávali najevo, že nás tu nevidí rádi.

Když jsme se přiblížili k úzké, kamenité pláži ostrova, čekala na

nás poblíž skalisek velká jednotka ozbrojených mužů. Co do

počtu byly naše dvě skupiny zhruba rovnocenné, jenže oni byli

odpočinutí, zatímco my jsme byli unavení po dlouhém pochodu.

„Nestává se každý den, že by člověk uviděl vikingy, co chodí

pěšky,“ zašklebil se jejich vůdce, ramenatý válečník se světlými

vlasy a úsměvem plným očekávání.

„A už vůbec se každý den nestává, že by se někdo vracel s tak

bohatou kořistí, jakou máme my,“ odvětil Hastein.

„Mohli bychom vám od toho nákladu pomoct.“

„V zájmu vašeho zdraví bude lepší, když na to zapomenete.

Jsem Hastein, chráněnec Železného Bjørna, a ten už se určitě

diví, kde vězím.“

Muži patřili k jedné z mnoha posádek, které za časného

jara přistávaly na pláži u pevnosti. Chtěli se dovědět, kde bude

drancování na pevnině nejlepší, ale stejně jako všichni ostatní se

dočkali zklamání. Velmoži na Tórově ostrově si už dávno údolí

Loiry rozdělili na teritoria a se zlou se potázal každý, kdo do­

hodu porušil. Muži se vážně radili mezi sebou a neochotně se

shodli na tom, že právě teď bude nejlepší nechat nás na pokoji.

Pokračovali jsme směrem na sever rovinatou krajinou ostrova

přes louky poseté mimózami a tetelící se odpoledním horkem.

Hastein nechal naše druhy vpředu. Čekal jsem, co od něj

uslyším, protože jeho zamyšlený výraz ve tváři jsem dobře znal.

„Na Tórův ostrov přitáhla opravdu velká spousta dobrodruhů

a zelenáčů,“ začal. „Třeba tihle Švédové.“

„Oni jsou ze Švédska?“

„Samozřejmě,“ zašklebil se. „Copak jsi neslyšel to jejich

huhňavé koktání a šišlání?“

Vyrostl jsem v Anglii, ale matka byla Dánka. I když mě jazyk

Seveřanů naučila, pořád jsem měl potíže rozeznávat jednotlivé

dialekty.

„Každopádně nevypadají na to, že by se chystali na podzim

odplout domů,“ pokračoval Hastein.

„Těžko tomu může být jinak. Hodně chlapů díky proslulos­

ti Železného Bjørna nabylo dojmu, že dokážou získat majetek

a bohatství jen tím, že se budou držet v jeho blízkosti.“

„Doufejme, že snad zmoudří. Nikdy předtím jsem chudší rok

nezažil. Před deseti lety bychom se nad pokladem, který s sebou

máme dneska, jen ošklíbali.“

„Myslím, že to nebyla špatná výprava.“ Pohlédl jsem na kořist,

kterou neslo několik mužů společně v koženém vaku. „A ty jsi

nás vedl jako opravdový jarl.“

„Měli jsme štěstí. Kdyby měl hrabě Robert na sobě přilbu

a pancíř, všichni bychom teď leželi pobití v prachu. Mám se po­

řád co učit, než budu schopen vést muže do boje.“

„Zřejmě nikdo tě toho nedokáže naučit víc než Železný Bjørn,

ne?“

Hastein pokrčil rameny a ve tváři se mu objevil mrzutý výraz.

„Můj pěstoun by pořád víc a víc nejradši jen seděl na svém

tlustém zadku a hromadil stříbro.“

„Však už taky není nejmladší. Určitě je unavený.“

„Já jsem unavený. Unavuje mě tenhle pitomý ostrov i jeho

škaredí obyvatelé.“

Hastein i já jsme vyrostli ve společnosti šelem – já v saském

lese s opravdovou vlčí smečkou, on na Tórově ostrově s mořskými

vlky vyzbrojenými přilbou a pancířem. Často mi o svém dětství

na rovinatém ostrůvku vyprávěl: o dlouhém létě, kdy plavával

poblíž pláže a rybařil v mělkých zálivech, o lovu kachen v měl­

činovém moři a honu na králíky na skaliscích, o svém prvním

rabování ve městě Nantes, které bylo tenkrát špatně chráněno,

o drancování na lodích, jež se marně snažily nenápadně proplout

výše proti proudu řeky, a o přepadávání kupců, kteří byli právě

tak bohatí jako bezbranní. Natahoval jsem uši a v duši mi hloda­

la závist, protože jsem byl mladý a hloupý a toužil jsem vydobýt

si čest a stříbro. Když bylo Hasteinovi čtrnáct, z bezstarostného

života ho vytrhla výzva nevlastních bratrů Železného Bjørna, aby

pomstili smrt Ragnara Lodbroka. Po dva roky raboval a dran­

coval v Anglii, a teď už se na malém ostrůvku nedokázal cítit

dobře a spokojeně.

„Viděl jsi ty místní holky?“

Ukázal na skupinku mladých žen. Vkleče na všech čtyřech

se brodily bahnem mělčinového moře a pátraly po mušlích. Na

nízko položených mokřadech a slaniscích uprostřed Tórova

ostro va získávali místní z mělkých lagun mořskou sůl. Na sever­

ním výběžku bylo několik rybářských vesnic, kde se daly koupit

všechny druhy ryb a korýšů. Ostrované žili se Seveřany v míru,

ale po staletí tu nikdo kromě nich nebyl a děti plodili jen sami

mezi sebou, takže jejich ženy teď měly placaté nosy a nohy jako

krabi.

„Tyhle žáby mi stačily, dokud jsem byl mladší. Ale teď, po

zkušenostech z Anglie a Irska, už jsem si zvykl na lepší. Tady už

není žádná, kterou bych měl chuť obskočit.“

Kdyby Hastein chtěl, snadno mohl najít hezčí děvčata na

pevnině. Oběma nám bylo jasné, co je skutečnou příčinou jeho

neklidu, ale pečlivě jsme se vyhýbali tomu, abychom to vyslovili

nahlas. Přiblížili jsme se k bytelné bráně pevnosti uprostřed pa­

lisády z omšelých dřevěných trámů. Hastein přikázal mužům na

hradbách, aby nám otevřeli.

„Kde je můj pěstoun?“ otázal se.

„Železný Bjørn sedí u ohně před svým sídlem,“ zněla odpo­

věď. „Buď opatrný, protože pije už od samého poledne.“

Na Hasteinově tváři vytanul úsměv. Uhodl jsem, na co myslí.

„Nechceš s ním, doufám, diskutovat zrovna teď?“ otázal jsem

se. „Víš přece, jaké je s ním těžké pořízení, když je opilý.“

„Nevrlost a podrážděnost Železného Bjørna má i své kladné

stránky. A v každém případě musí dostat zprávu o naší výpravě.“

Každý, kdo měl základnu na Tórově ostrově a vyjel rabovat

do říše Franků, musel Železnému Bjørnovi odevzdat část kořisti.

To platilo i v případě jeho chráněnce.

„Dělej, jak myslíš,“ vzdal jsem to. „Já si jdu promluvit s bra­

trem Jarvisem.“

„Pozdravuj ode mě toho starého křesťanského psa.“

Opustil jsem ostatní a pokračoval dál po haťovém chodní­

ku mezi náspem a posledními roztroušenými domky. Vdecho­

val jsem přitom dobře známý vzduch, který byl směsicí dehtu,

slané vody, ryb a kouře. Na nevelkých pozemcích venku před

chatrčemi s doškovými střechami pracovali u stolů a na lavicích

řemeslníci a v záři posledních slunečních paprsků vyráběli všech­

no od bot, varkočů, suknic a šperků až po meče, sekery a štíty.

Žen tu bylo málo a děti žádné, protože Tórův ostrov byl spíš

vojenskou základnou než opravdovou vesnicí. Teprve poté, co

Železný Bjørn před deseti lety pevnost zabral, byly uvnitř palisá­

dové ohrady vystavěny stálé domy pro přezimování. Zamířil jsem

k jedinému domu s křížem ve štítu, sehnul jsem hlavu a nízkými

dveřmi jsem sešel dolů po třech schodech. Malá místnost byla

vyhrabaná v zemi a podél stěn vyztužená trámy.

„Obrátil jsi někoho na víru, zatímco jsem byl pryč?“ otázal

jsem se hrbaté postavy klečící před bednou z chatrného dřeva,

která sloužila jako oltář. Na víku bedny svítila jediná svíčka v cí­

novém svícnu.

„Jako vždy s důvěrou spoléhám na zítřek.“

Bratr Jarvis vstal, uchopil mě v podpaží a vlídně na mě po­

hlédl. Vrásky se mu od koutků očí rozbíhaly přes obě tváře.

„Jak se dařilo na pevnině?“ otázal se. „Měl jsem trochu obavy.“

Za jeho obvyklou mírností jsem cítil, že nesouhlasí s věcmi,

kterých jsem se, jak věděl, účastnil.

„Hrabě Robert nás vyčenichal a pronásledoval se svým voj­

skem,“ vykládal jsem. „Museli jsme najít útočiště v jednom kos­

tele. Byl o něco větší než ten tvůj.“

Jeho malý vykopaný dům měl v nejdelším místě sotva čtyři

kroky.

„A hrabě vás nechal uniknout?“

„Nikoliv dobrovolně. Museli jsme se probojovat na svobodu,

a to se mohlo snadno zvrtnout. Tenhle výlet zaplatilo životem

hodně mužů.“

Bratr Jarvis přikývl, ale nijak zvlášť se mrtvými pohany neza­

býval. Zajímalo ho něco jiného.

„Přimělo tě to, abys zvážil své obrácení?“

Stále doufal, že se vrátím zpátky k Bílému Kristu, jako tomu

bylo před sedmi lety. Jarvis byl tenkrát mým zpovědníkem, ale mé tehdejší obrácení v klášteře sv. Kutberta u Crecy bylo spíš

otázkou nutnosti než náboženského přesvědčení.

„To ne,“ odpověděl jsem. „Roberta Silného zasáhl šíp do oka,

a když jeho muži uviděli, že je mrtvý, rozprchli se. Pod podlahou

kostela jsme našli poklad a zpátky jsme se vrátili bez obtíží.“

Bratru Jarvisovi se úsměv z tváře vytratil. Prohrábl si husté,

bílé vlasy. Bylo mu padesát a byl to nejstarší člověk, jakého jsem znal – byl dokonce starší než sám Železný Bjørn –, ale nikdy nevypadal tak staře jako právě teď.

„Hrabě Robert z Anjou je mrtev?“ otázal se.

„No a co? Snad ten šílený válečník nebyl jedním z tvých přá­ tel?“

„Ne, ale v těchhle končinách nejhorlivěji bojoval za víru.“

Člověku by mohlo být divné, že bratr Jarvis se v ležení plném

pohanů mohl pokojně pohybovat. Jenže on byl ranhojičem, kaž­

dého ošetřil tak, jak bylo potřeba, a nepožadoval za to žádnou

jinou odměnu, než že bude mít možnost trochu promlouvat o Bí­

lém Kristu, což většina posádky dokázala vydržet. Kromě toho

se uměl zdatně ohánět mečem. Ale hlavně byl zpovědníkem dru­

hého jediného pravověrného křesťana na Tórově ostrově, který

právě teď klepal na dveře kostela a zároveň jeho obydlí.

„Bratře Jarvisi? Neruším?“

„Ty nerušíš nikdy, milé dítě. Pojď dál.“

Kdysi bývala Bella nejhezčí děvče v malé saské vesničce, kde

jsem vyrůstal. Teď byla nejhezčí mladou ženou na Tórově ostrově.


Obličej tvořil pravidelný ovál kolem malého, pihovatého nosíku,

plných rtů a velkých modrých očí. Na rovných zádech se jí leskly

tmavé husté vlasy. Bella byla sotva o dva roky starší než já, ale

díky sebejistému až povýšenému chování, jež z ní vyzařovalo,

působila mnohem dospěleji. Byl jsem do ní beznadějně zami­

lovaný od chvíle, kdy jsem ji uviděl poprvé, jak kráčí vesnicí se

dvěma džbery vody, až do oné noci o půl roku později, kdy mi

její otec svěřil, že je i mým otcem.

Bella nevěděla, že jsme nevlastní sourozenci. V podstatě

mě vlastně moc neznala. Nikdy jsme spolu nemluvili, a to ani

v Anglii, ani na Tórově ostrově. Byla manželkou jarla, zatímco já

bezejmenným členem násilnické bandy drsných mořských vlků.

Byl bych nejraději, kdyby to tak zůstalo i nadále.

„Promiň, Jarvisi,“ pronesla Bella a věnovala mi chladný po­

hled. „Nevěděla jsem, že máš hosty.“

Uprostřed houfu bojovníků hovořících jednotným severským

jazykem si Bella stále zachovávala svou saskou mateřštinu. Také

Jarvis přešel do saštiny.

„Rolf přináší novinky z pevniny, ale nejsem si jistý, jestli si

dokážu vyslechnout i další zprávy.“

„Žádné další zprávy už nemám,“ prohlásil jsem, „a nebudu

vás obtěžovat, když se žena jarla Sigurda chce vyzpovídat.“

Belliným mužem byl vznešený Sigurd Hadí oko. Co do po­

čtu lodí, jež vlastnil, a množství bojovníků, kteří tvořili jejich

posádky, byl druhým nejmocnějším mužem na Tórově ostrově,

a já jsem svou poznámku mínil jako výraz úcty a respektu. Bella

ji pochopila zcela opačně.

„Z čeho bych se měla zpovídat?“ otázala se příkře. „Co si

o mě myslíš, ty mamrde? Že jsem nějaká čubka, co před každým

roztáhne stehna?“

Bella měla vzhled anděla a slovní zásobu pouliční běhny.

A leckdo by dodal, že navíc ještě srdce lvice.

„Nechtěl jsem tě urazit,“ začal jsem.


31

„Bratr Jarvis mě učí latinsky,“ přerušila mě a počastovala

pohledem, jako bych byl toulavý pes s prašivou kůží. „Nejde

o žádné modlitby. A o žádnou zpověď. Ale vím moc dobře, co

se povídá: že se kaju, protože šoustám s mladším bratrem svého

muže, s Halfdanem Bílým šatem. Je to pravda?“

Na takovou otázku existovala pouze špatná odpověď, ale po­

kusil jsem se vyjádřit co možná neutrálně.

„Je pravda, že někteří to tak říkají. Já jsem ale naštěstí dost

chytrý na to, abych o Halfdanovi Bílém šatu roztrušoval nějaké

řeči.“

„Ale dost hloupý na to, abys je roztrušoval o mně?“

Vyvolat vztek dokážou i neurčité formulace. Odkašlal jsem si

a nervózně jsem zakoktal něco v tom smyslu, že tomu tak není.

„Mluvíš výborně sasky. Kde ses to naučil?“

Byl bych si ukousl jazyk. Vzhlédl jsem a střetl jsem se s jejím

klidným pohledem. Velké, nebesky modré oči čekaly na odpověď.

„Naučil jsem se sasky v Anglii, paní.“ Byla to jen poloviční

lež. „Tyhle dva jazyky se příliš neliší, protože Sasové pocházejí

z Anglů a Jutů, kteří do Anglie přišli před stovkami let. V pod­

statě jde o to, aby si člověk zvykl vyslovovat slova jinak.“

Takhle mi to svého času vysvětlovala maminka, nicméně teď

nebyl sebemenší důvod, abych to po ní opakoval. Jenže tok slov

způsobil, že Bella o mě ztratila zájem a pokynula mi, že mohu

odejít. Pospíšil jsem si ven nízkými dveřmi. Když jsem byl ven­

ku na vlahém večerním vzduchu, měl jsem stále pocit, že cítím

v zádech její ostrý pohled.

Slunce zapadalo a před kostelíkem bratra Jarvise na mě čeka­

ly dvě ramenaté postavy.


31

3

První z nich byl Sigurd Hadí oko, rovný a silný jako stěžeň a vy­

braně oděný ve žlutých a modrých barvách, což dalo vyniknout

jeho zeleným očím. Zornička se mu v levém oku roztekla a za­

nechala za sebou černou stopu, která na pozadí duhovky vypa­

dala jako had. Své přízvisko získal právě kvůli tomuto znamení.

Dlouhý pletenec černých vlasů spínala zlatá spona a na každém

předloktí se mu blyštělo osm stříbrných náramků.

Druhou postavou byla štítonoška Ylva. Na dlouhých ru­

kávech své kožené haleny neměla ani náramky, ani žádné jiné

šperky, protože o všechny přišla v Anglii. Postříbřená byla pou­

ze rukojeť dýky, zatímco odřená dřevěná rukojeť meče končila

hrotem ze šedé oceli, jenž byl sám o sobě nadmíru nebezpečnou

zbraní. Věděl jsem, že čepel je pevnější než mnohé franské meče.

Nejednou mi zachránila život.

„Tak ses nám vrátil z pevniny,“ prohodila Ylva a v úsměvu

odhalila nepravidelný chrup. Mezi Seveřany byla po Hasteinovi

mým nejlepším přítelem.

„S bohatou kořistí,“ dodal jsem, „a se zprávou o tom, jak mi

Hastein pomohl porazit hraběte Roberta z Anjou.“

Vyprávěl jsem o střetnutí u kostela v Brissarthe. Notně jsem

zveličoval důležitou roli, jíž jsem já sám přispěl ke šťastnému

konci, protože ten, kdo svůj význam podceňuje, si nikdy žádnou

pověst nezíská – a slavná pověst je jediná forma nesmrtelnosti,

která existuje.


„Takže Frankové přestali bojovat, když hraběte zasáhl váš

lukostřelec?“ otázal se se zdvořilým zájmem Sigurd Hadí oko.

„I když jich bylo mnohem víc než vás?“

„Nebyli už schopni pokračovat v boji,“ odpověděl jsem.

„Proč ne?“

„Protože už neměli žádného velitele.“

„Proč ho neměli?“

„Protože ho ten lukostřelec zastřelil.“

V případě jarla Sigurda bylo nutné obrnit se trpělivostí. Když

mu bylo sedm, utrpěl ránu do hlavy. Zůstala mu po ní jizva na

čele, jež byla jediným prvkem narušujícím symetrii černovou­

sého obličeje, nicméně rovněž způsobila, že chápal podstatně

pomaleji než většina lidí.

„Jak mohli lukostřelci vědět, kdo je Robert Silný?“ otázal se.

„Ukázal jsem jim ho,“ odpověděl jsem, „než jsem se odvážně

vrhl do boje.“

„Ty už ses s ním předtím setkal?“

„Ne, ale Hastein ano.“

„A neukázal jim hraběte spíš Hastein?“

Chtě nechtě jsem musel přiznat, že Hastein byl možná pro­

spěšnější, než jak jsem se vyjádřil prve.

„Nebyl to ve skutečnosti jeho plán?“

Mlčel jsem. Váhal jsem s odpovědí, protože takhle bystrý Si­

gurd Hadí oko nebýval.

„Jdeme právě od ohně před domem Železného Bjørna,“ vy­

světlovala Ylva. „Hastein tam vykládá stejný příběh a hlavní roli

v něm hraje on.“

Bylo mým údělem, že vyprávění jiných mé příběhy vždycky

zastínila. Mé činy se s kdovíjakou odezvou nesetkaly nikdy. Má

pověst bude mít nepatrný význam a mým osudem se stane za­

pomnění.

„Nevěš hlavu,“ utěšovala mě Ylva. „Hastein o tobě mluvil.

Když zamíříš k ohni, pořád ještě můžeš stihnout závěr.“


„Jen jdi s ním,“ vyzval ji Sigurd Hadí oko.

„Ale já jsem přísahala, že nasadím vlastní život, abych střežila

život tvé ženy, jarle Sigurde.“

„Však si zasloužíš, abys měla na chvíli volno.“ Sigurda Hadí­

ho oka kromě nepříliš rychlého myšlení charakterizoval i velmi

vyvinutý smysl pro spravedlnost. „Já si Bellu ohlídám, než se

s mnichem vypovídá.“

Jarvis nebyl ani mnich, ani kněz, nýbrž fráter. Sigurd Hadí

oko v tom v podstatě žádný rozdíl neviděl, ačkoliv sám byl

pokřtěný a zasvěcený do křesťanské víry. Obrácení na víru mu

zajistilo Bellinu ruku, ale o věrouku se nijak zvlášť nezajímal.

O svátcích s námi dokonce obětoval. Bratr Jarvis to určitě věděl,

ale nikdy mu to nevytknul. S Ylvou jsme ho zanechali u kostelíku

a za chladného jarního večera jsme kráčeli směrem k ohni, jehož

plameny jasně probleskovaly mezi doškovými střechami domků.

„Bella mě obvinila, že roznáším řeči o ní a o Halfdanovi Bílém

šatu,“ prohodil jsem.

„A je to pravda?“

„O tom, co jsme my dva slyšeli v Jorviku, jsem nikdy nikomu

nevykládal. Ty určitě taky ne?“

Před rokem Ylva vyslechla hádku mezi Bellou a Lodbrokový­

mi syny, z níž jasně vyplynulo, že jarlova žena měla před svatbou

románek s mladším bratrem svého muže. Mlčky jsme se dohodli,

že budeme držet jazyk za zuby.

„Když už se mě na to ptáš, tak ty fámy šíří spíš sám Halfdan,“

usmála se Ylva hořce.

Nejmladší Lodbrokův syn, řečený Bílý šat, protože vždycky

nosil čisté oblečení, byl prchlivý, ctižádostivý a zdatný válečník.

Nikdo nestál o to, aby se s ním dostal do křížku.

„Proč by měl Halfdan Bílý šat roznášet řeči, které mohou ško­

dit věhlasu jeho bratra?“ otázal jsem se.

„Věhlasu Sigurda Hadího oka nedokáže uškodit nic,“ usmála

se Ylva, aniž by mi na otázku odpověděla. „Je odvážný a štědrý


35

a to jsou vlastnosti, které ocení každý. Co je ti ostatně po tom,

co Bella provádí?“

Pronesla to spikleneckým tónem. Ylva byla jediný člověk, kte­

rý o mém příbuzenství se ženou Sigurda Hadího oka věděl. Ani

o tomhle však nikomu nevykládala. Dál jsme procházeli mezi

domy Tórova ostrova mlčky, protože už nebylo moc o čem ho­

vořit. Nakonec přece jen Ylva promluvila.

„Všichni považují Halfdana za netvora. Ve skutečnosti je to

chudák.“

Chudák, pomyslel jsem si, který se baví tím, že vymýšlí nové

bolestivé způsoby zabíjení a s navyklou rutinou mučí k smrti

zajaté Franky, pokud jsou příliš chudí na to, aby za ně získal ně­

jaké výkupné. Chudák, jenž stahuje oběti z kůže a pak je zaživa

upaluje, takže při jejich křiku tuhne krev v žilách všem, kdo jsou

na doslech. Nedokázal jsem sám sebe přesvědčit, že mi má být

Halfdana Bílého šatu líto.

Náhle večer prořízl řev, který nás přiměl zůstat stát. Oba jsme

poznali hluboký hlas Železného Bjørna zaznívající od prostran­

ství s ohněm.

„Zabiju tě, Hasteine. Tentokrát tě tvá drzost bude stát život!“


35

4

Oběhli jsme poslední nároží a ocitli se ve svitu ohně před Bjør­

novým sídlem. Žár plamenů stoupal nad muži sedícími ve vel­

kém kruhu na kládách. Obr s mohutným šedým plnovousem se

pokoušel vstát, ale překáželo mu v tom velké břicho. Mimo jeho

dosah poskakoval Hastein.

„Nelíbí se ti, když slyšíš pravdu, staré psisko?“ tázal se Has­

tein.

„Tobě se nebude líbit ještě víc, ty štěně, až tě popadnu a na­

seru ti do tý tvý nevymáchaný huby.“

Když byl Železný Bjørn opilý, hrozil takhle často, ale zatím

nikdo neviděl, že by to kdy opravdu udělal. Ke hvězdám stoupal

mužský smích.

„To je možné.“ Hastein uhnul před obrovskou prackou svého

pěstouna. „Ty ale o Hispánii pořád jen mluvíš a mluvíš, a nikdy

z toho nic nebude. Raději dřepíš na Tórově ostrově a hromadíš

poklad – přesně jako Ivar Beznohý v Jorviku.“

Mnoho mužů v kruhu kolem ohně zabručelo a souhlasně

přikývlo.

„Ty mě nebudeš srovnávat s Ivarem,“ zařval Železný Bjørn

a vyskočil na nohy.

O Ivarovi Beznohém jsme neměli žádné zprávy už rok, co

jsme ho zanechali v Anglii coby pána druhého největšího ang­

lického města. Lidé, kteří z té končiny přišli do Francie, říkávali,

že pořád vládne zemi se saským loutkovým králem na trůnu.


„Nesrovnávám vás ve všech ohledech,“ pronesl Hastein. „Ale

oba se jako staří dědci zuby nehty držíte toho, co znáte.“

„Mám moc dobrých důvodů, proč do Hispánie nejezdit, a ty to moc dobře víš.“

Hastein rozpřáhl ruce.

„Tak nám je řekni.“

„Cestu tam i zpátky do zimy nestihneme,“ začal Železný

Bjørn a založil si ruce křížem na břiše.

„Neříkal jsi snad, že v Jižním moři je v zimě jako u nás v létě?“

„To je pravda. Ale jsou tam hrozné bouře...“

„Tady se nikdo z nás nějaké malé přeháňky nebojí.“

„... a Maurové bojují jako jotunové, i když jsou malí a nená­

padní. Můj přítel Åsgeir, který na Tórově ostrově žil přede mnou,

mi o své výpravě do Hispánie vyprávěl často. A to, o čem mluvil, to nebyly žádné maličkosti.“

Shromáždění velmožové dali hlasitě najevo, že by rádi slyšeli

celý příběh.

„Tak dobrá. Ale jen proto, abyste ztratili odvahu.“

Železný Bjørn se znovu uvelebil na kládě a začal vyprávět:

„Åsgeir vyplul z Tórova ostrova se dvěma tisíci bojovníky a pěta­

šedesáti loděmi do Zrádného zálivu. Jmenuje se tak proto, že člo­

věk nikdy předem neví, jestli natrefí na bouři, nebo ne. Loďstvo

pokračovalo podél větrného severního pobřeží Hispánie, kde

křesťané vládnou říši, která se jmenuje Asturie. V malých přístav­ ních městech nalezl Åsgeir pěknou kořist – plno zboží a hedvá­ bí a kromě toho mnoho pěkných drobností ze stříbra. A i když

je král té země nakonec zahnal zpátky na lodě, a dokonce pár

plavidel potopil zápalnými šípy, Åsgeir si nemyslel, že by s tou

návštěvou neměl být spokojený.“

Kolem ohně se rozhostilo ticho. Jeden z posluchačů podal Že­

leznému Bjørnovi svůj plný džbán, aby při vyprávění neztratil nit.

„Ale nádhery Asturie nebyly ničím ve srovnání s tím, co če­ kalo Åsgeira, jakmile obeplul nejzápadnější výspu Hispánie

a pokračoval směrem na jih, kde sídlili Maurové. Vítr a počasí

měl na své straně a dvacátého dne v měsíci, kterému Frankové

říkají srpen, připlul se čtyřiapadesáti plavidly k městu, jež se na­

zývá al­Lishbuna. Směrem do vnitrozemí bylo opevněno vysoký­

mi hradbami, ale od moře nebylo chráněno dostatečně, protože

obyvatelé města nikdy dřív útok z tohoto směru nezažili. Když už

byl Åsgeir hodně starý, říkával, že při téhle výpravě litoval jediné

věci, a sice že město al­Lishbuna nevyplenil důkladněji, protože

naprosto jasně cítil, že si odtud mohli odnést mnohem víc. Dál

směrem na jih narazil na malé přístavní město na nejzazší pevnin­

ské šíji, jemuž Maurové říkali Qadis, a to vyplenil také. Odtud se

pustil do vnitrozemí po široké řece a zřídil si základnu na ostrově

uprostřed proudu. Tady zanechal dvě stovky mužů. Pak se plavil

dál a narazil na největší město, jaké kdy v životě viděl – na město

Ishbiliya. Tam drancoval a raboval bez překážek sedm dní a nocí,

až se jeho lodě prohýbaly pod nákladem stříbra a pokladů. Åsgeir

nevěděl, že se maurský vládce dověděl o jeho činech a zmobili­

zoval vojsko, které se sice pohybovalo po souši, ale přesto to byl

nepřítel, s nímž člověk musel počítat. Åsgeirovy muže bohužel

kvůli mnoha vítězstvím natolik zaslepila pýcha, že se samolibě

pustili do boje, místo aby uposlechli jeho rady a s kořistí odpluli.“

Po tolika slovech Železnému Bjørnovi vyschlo v krku. Vy­

prázdnil džbánek a navzdory hlasitému povzbuzování odmítl

ve vyprávění pokračovat, dokud mu nádobu znovu nenaplnili.

Ta doba byla k nepřečkání, protože všichni tušili, že teď příběh

dosáhl vrcholu.

„Bitva se odehrála na planině jižně od Ishbiliye. Emírovi vá­

lečníci na sobě měli pestrobarevné oděvy, široké kalhoty a zvlášt­

ní čepce, ale když sklonili kopí a přešli do útoku, už na nich nic

k smíchu nebylo. Padlo na pět stovek Åsgeirových mužů, než

zbývajícím bojovníkům došlo, že nejrozumnější bude použít

taktiku, kterou jim doporučoval, a vrhli se zpátky k řece. Při

útěku se Maurům podařilo zapálit čtyři lodě, ale ve všeobecném

zmatku mnohem víc plavidel ztroskotalo. Přišli o polovinu ná­

kladu, a zatímco prchali na moře, nikdo si ani nevzpomněl, že

by s sebou měli vzít dvě stovky mužů, které zanechali na říčním

ostrově. Říká se, že ti chudáci museli přijmout místní víru a dnes

se živí jako pastevci koz a výrobci sýrů.“

Železný Bjørn se popisem osudu opuštěných bojovníků bez­

pochyby snažil posluchače zbavit touhy po cestování. Kdosi se

zeptal, jak se Åsgeirovi vedlo dál, protože se určitě musel vrátit

ve zdraví domů, když mohl zanechat tuto zprávu.

„To je pravda,“ zabručel Železný Bjørn a zkoumal svůj džbá­

nek, který byl opět prázdný. „Åsgeir se se svými posledními tři­

ceti loděmi proplížil podél pobřeží směrem na sever. Přezimoval

v nehostinné skalnaté krajině a domů na Tórův ostrov se dostal

teprve příští rok. A i když měl velké množství stříbra, hedvábí

a vína, nikdy ho nepřestalo mrzet, o co všechno přišel.“

Zpráva o dlouhé výpravě se horlivě probírala. Mnozí se do­

mnívali, že jedinou Åsgeirovou chybou bylo, že opustil lodě

a střetl se s nepřítelem na pevnině.

„Přesně totéž se nám stalo před pár dny u kostela v Brissarthe,“

vyhrkl Hastein. „Hrabě Robert nás mohl porazit, protože jsme se

neplavili, ale jeli na koních. Unikli jsme jen díky mé mazanosti.

Vrátilo se sotva osmdesát ze čtyř set mužů, kteří vyrazili, a i když

jsme si stříbro přivezli, byly to v porovnání s dřívějšími kořistmi

jen paběrky. Říše Franků už je skoro vypleněná a nejrozumnější

bude, když potáhneme na jih. Je to už čtvrt století, co tam byl

Åsgeir se svými pětašedesáti loděmi. Když spočítám stěžně na

naší pláži, je jich přes osmdesát, a nikdo z nás si snad nemyslí,

že nám chybí Åsgeirova vůle a odvaha?“

Řev stoupající k večerní obloze nenechal nikoho na pochy­

bách, že přítomní muži se s Åsgeirem mohou přinejmenším srov­

návat. Železný Bjørn se nad jejich domýšlivostí posměšně ušklíbl

a přes všeobecný hluk podotkl, že zopakovat tuhle výpravu je

příliš nebezpečné.

„Jestliže se Železný Bjørn s námi jet neodvažuje,“ přerušil ho

nějaký hlas, „může si přece zůstat na svém malém, větrném os­

trůvku a dál poslouchat pohádky kupců, kteří se tu cestou za­

staví.“

Železný Bjørn nevěřícně zamžoural světle šedýma očima a po­

stavil se na nejisté nohy. Všichni se obrátili k člověku, jenž pro­

mluvil. Hastein i já jsme poznali světlovlasého muže ze Švédska,

který nás se svými chlapy v zádech dneska zastavil ve skaliscích.

„Zůstat na svém ostrůvku?“ zopakoval Železný Bjørn.

Ten druhý se sebejistě usmál a představil se.

„Mé jméno je Uggla Ugglason a jsem jarl z Birky. Říkali

mi, Železný Bjørne, že jsi příliš zestárl, než abys vydržel útrapy

dlouhé výpravy. Ale kvůli tomu se o svou pověst bát nemusíš.

Pořád se povídá o všem, co jsi vykonal, a možná je na čase, abys

přenechal dobrodružství jiným. Pokud vím, na vybírání cla od

všech na Tórově ostrově vyděláváš víc než dobře, takže stříbro

ti určitě nechybí.“

Slova sama vyjadřovala úctu, ale opovržlivý tón v hlasu švéd­

ského jarla se nedal přeslechnout. Železný Bjørn naklonil hlavu

ke straně a dlouho mlčel.

„Možná máš pravdu,“ zabručel nakonec.

„Tak si tu zůstaň v bezpečí,“ pokračoval Uggla Ugglason,

„a já povedu výpravu do Hispánie. Bude dobré...“

Nikdo se nedověděl, co chtěl říct, protože Železný Bjørn bez

varování mrštil džbánem proti Švédově obličeji. Džbán se rozbil

a Švéd upadl. Šedovousý obr popadl svou oběť a začal ji mohut­

nými tlapami mlátit hlava nehlava. Zpočátku se Uggla Uggla­

son bránil. Brzy to však vzdal. Trvalo ještě celkem dlouho, než

ho Železný Bjørn pustil, narovnal se, zdvihl krví pokrytou ruku

a zvolal: „Pokud má ještě někdo chuť zjišťovat, jestli se odvážím

na výpravu nebo ne, myslím, že by se mě měl zeptat teď, dokud

jsem opilý a shovívavý. Moje zítřejší odpověď by už mohla být

trochu ostřejší.“

4140

5

Ještě dnes se chvěji blahem, když si vzpomenu na onen jarní

den, kdy flotila Železného Bjørna odrazila od pláže Tórova ostro­

va a vydala se na jih. Štíhlá plavidla prorážela pyšně vodu pod

vysokou, modrou oblohou. Provázel nás křik racků a vlny nás

přes zábradlí skrápěly sprškami slané pěny. Vesla se mocně opí­

rala o vodní masu, jak jsme se rytmicky zakláněli na lavicích,

a jakmile jsme rozvinuli pestrobarevné plachty, třepetaly se ve

svěžím větru.

Kam až oko dohlédlo, všude bylo moře zaplněné loďmi a pří­

dě a zádě dlouhých trupů s klinkerovou obšívkou se zvedaly

z vody v elegantních obloucích. Mnohá plavidla měla na přídi

dračí hlavy, které měly zastrašit duchy a božstva v oblastech, do

nichž jsme se vydávali.

Každý jarl a velmož velel jedné až pěti lodím, které na Tórův

ostrov připluly z pobřežních osad a vesnic z celé dánské říše,

z Norska a z ostrovů kolem Anglie. Sigurd Hadí oko měl na

povel šest lodí, ale vla



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.