načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vikingové -- Záhada rohatých přileb - Veronika Válková; Petr Kopl

Vikingové -- Záhada rohatých přileb

Elektronická kniha: Vikingové
Autor: Veronika Válková; Petr Kopl
Podnázev: Záhada rohatých přileb

Ocitnout se mezi vikingy není žádný med. Smrdí cibulí, chrápou jako medvědi a neustále se vytahují, kdo pobil víc nepřátel. Jsou to ale vůbec vikingové, když nemají na přilbách ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  152
+
-
5,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Bambook
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 172
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: ilustrace Petr Kopl
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2013
ISBN: 978-80-247-4762-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ocitnout se mezi vikingy není žádný med. Smrdí cibulí, chrápou jako medvědi a neustále se vytahují, kdo pobil víc nepřátel. Jsou to ale vůbec vikingové, když nemají na přilbách rohy?! Téhle záhadě chce Bára přijít na kloub, v první řadě však musí překazit chystanou vraždu náčelníka dračí lodi Sigurda. Tentokrát se Bára pomocí starého atlasu přenese mezi vikingské bojovníky ve východní části Skandinávského poloostrova a na Kyjevské Rusi na sklonku 10. století.

Popis nakladatele

Ocitnout se mezi vikingy není žádný med. Smrdí cibulí, chrápou jako medvědi a neustále se vytahují, kdo pobil víc nepřátel. Jsou to ale vůbec vikingové, když nemají na přilbách rohy?! Téhle záhadě chce Bára přijít na kloub, v první řadě však musí překazit chystanou vraždu náčelníka dračí lodi Sigurda...Historička Veronika Válková ve svých knihách přenáší čtenáře do reálné historie, kde spolu s Bárou zažívají napínavé chvilky, zároveň se toho ale také hodně dozvědí. (záhada rohatých přileb)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Veronika Válková; Petr Kopl - další tituly autora:
Vikingové -- Záhada rohatých přileb Vikingové
Terezínské ghetto -- Tajemný vlak do neznáma Terezínské ghetto
Egypt -- V nitru pyramidy Egypt -- V nitru pyramidy
Mezi piráty -- Dobrodružství za třicetileté války Mezi piráty
Řím -- Pozdvižení v Pompejích Řím -- Pozdvižení v Pompejích
Vznik ČSR 1918 -- Velezrada se trestá Vznik ČSR 1918
Morgavsa a Morgana - Dračí chůvy Morgavsa a Morgana
Břetislav a Jitka -- Klášterní intriky Břetislav a Jitka
 
K elektronické knize "Vikingové -- Záhada rohatých přileb" doporučujeme také:
 (e-book)
Já chci být archeologem! Já chci být archeologem!
 (e-book)
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
 (e-book)
Král Karel IV. -- Osudový turnaj Král Karel IV.
 (e-book)
Karel IV. -- Únos v Paříži Karel IV.
 (e-book)
Svatý Václav -- Vraždou to nekončí Svatý Václav
 (e-book)
Za Marie Terezie -- Zamilovaný dragoun Za Marie Terezie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VIKINGOVÉ

Záhada

ROhaTÝCh PŘILEB

kouzelný a tlas Putování Časem


Jmenuju se Bára.

Je mi dvanáct, teď půjdu do šesté třídy a jako každé dítě

se pořád rozčiluju s rodiči. Opravdu by mě zajímalo, proč do

spěláci myslí jen na sebe a jsou přesvědčení, že pro jejich

dítě je dobré zrovna to, co oni si myslí, že je dobré. Někdy si

připadám jako šachová figurka. Šoupnou mě tam, kde mě chtějí

mít, a ještě čekají, že z toho budu nadšená. Nemůžu se dočkat, až vyrostu a přestanou si se mnou dělat, co chtějí.

Tak třeba: jsem jedináček. Nikdy mě nebavilo být jedináčkem. A když jsem se naše pokoušela přemluvit, aby mi pořídili sourozence, snažili se mi namluvit, že takhle je to pro mě lepší. Kdyby nás bylo víc, nemohla bych prý chodit na francouzštinu a gymnastiku a na piáno a nemohli bychom na dovolenou do Řecka, protože bychom na to neměli peníze. A v dětském pokojíčku bychom si skákali po hlavě. Vůbec je nenapadlo, že bych klidně oželela francouzštinu nebo gymnastiku nebo piáno. Kdybych měla ségru, mohly bychom chodit třeba jen na gymnastiku, ale spolu. Nebo že bych byla radši celé léto se ségrou na chalupě u babi jizerské a lítala po lese, než se s nimi sama škvařila na pláži v Řecku. A že bych si se ségrou s radostí skákala po hlavě, v pokojíčku i jinde. Pravda je, že pro ně je pohodlnější mít jen jedno dítě. Slyšela jsem, jak se o tom maminka baví s tetou Mirkou, která má dva kluky, moje bratrance. A teta jí říkala, ať si uvědomí, že sice teď oni mají na starosti jen jedno dítě, ale že to dítě, tedy mě, taky odsoudili k tomu, že ono bude mít jednou na krku dva nemohoucí staříky. Maminka pak s tetou nějakou dobu nemluvila. Ale mně připadá, že teta má pravdu. Jak já mám jednou zvládnout sama se postarat o ně oba, když pro ně dva je teď náročné starat se o mě jednu? Není to fér.

A druhá věc: naši nás přestěhovali. Donedávna jsme bydleli v paneláku v Praze na Jižním Městě. Podle mě nám tam nic nechybělo. Ale naši přišli s tím, že byt je malý, že je v Praze hrozné životní prostředí a vůbec, a koupili dům se zahradou kousek od Prahy. Mamince je to jedno, ona pracuje jako překladatelka, takže většinu práce vyřizuje přes maily, tatínkovi taky, protože to má do práce autem skoro stejně rychle, jako když dřív jezdil metrem a tramvají. Ale odskákala jsem to já, protože odsud nemůžu dojíždět do staré školy. Takže jsem přišla o všechny kamarády a kamarádky, se kterými jsem pět let chodila do třídy. O Terezku, mou nejlepší kamarádku, se kterou jsme vždycky seděly v jedné lavici, o Mikuláška, kterému jsem dávala opisovat úkoly z matiky, Katku, Dášu... Ale hlavně že jsem na čistém vzduchu, že? Další dospělácké sobectví. Přestože je ten dům opravdu veliký a je porostlý zeleni, o kterých si dospěláci myslí, že je to břečťan nebo psí víno, ale zeleni se jen tak tváří, a když je nikdo nevidí, pobíhají po omítce a šustí. A můj pokojíček je stejně velký jako náš starý obývák.

Je ale jedna věc, kvůli které jsem ochotná našim to přestěhování odpustit a která by se nikdy nestala, kdybychom zůstali ve starém bytě.

Vlastně dvě věci.

S domem jsme koupili kočku Barču. Je černá s bílým bříškem, náprsenkou a tlapkami a chová se jako pravá dáma. Dělá si, co chce, ale dělá to, jak tatínek říká, s noblesou. Kočky jsou všechny tajemné a Barča dvojnásob, a to je super. Ko- nečně mám jiné zvíře než želvu Píďu, protože v paneláku mi naši nic chlupatého dovolit nechtěli, ani myš nebo křečka, natožpak potkan, a To je ta první prima věc.

Ta druhá je, že jsem na půdě ve staré truhle našla kouzelný atlas. Na první pohled vypadá jako starý školní dějepisný atlas, ale hodně starý, protože je vázaný v kůži a ta kůže je už dost ohmataná. Na první straně je napsáno:

Atlaff

Hjstorjcky

od

.................

..

.............

sestaweny

Od koho sestavený, to nejde přečíst, protože je tam kaňka. Na dalších stránkách jsou mapy. Většinou jsou to mapy Evropy, ale našla jsem tam i mapy jiných světadílů. Nejsou barevné jako v normálních atlasech, ale zažloutlé a nakreslené vybledlým hnědým inkoustem. Tam, kde je les, je místo zelené barvy spousta malých stromečků. Města nejsou vyznačená kolečkem, ale opravdu je tam namalované malé městečko, většinou s hradbami a s bránou, nebo jenom hrad nebo vesnička. Tam, kde mají být hory, jsou nakreslené různě velké kopečky a v mořích plavou velryby a různé nestvůry a plují po nich koráby s plachtami. Někde je prázdná plocha a na ní je napsáno HIC SUNT LEONES. Zjistila jsem, že to znamená ZDE JSOU LVI a psalo se to do map na místa, která ještě nebyla prozkoumaná a nikdo nevěděl, co tam je. Taková už dneska asi nejsou, a to je škoda.

Když sáhnu na mapu, přenese mě atlas do minulosti.

Opravdu.

Už se mi to stalo několikrát.

A mám důkazy, protože když v minulosti něco dostanu, vrátí se

to se mnou k nám na půdu. Tyhle suvenýry si schovávám do krabice pod postelí - už tam mám náhrdelník od Karla IV. a vyřezávaný drahokam a sandály z Pompejí a další věci.

Snažila jsem se vyzkoumat, jak atlas funguje. Na něco už jsem přišla. Čím déle nechám ruku na mapě, tím déle jsem v minulosti. Do minulosti se dostanu vždycky oblečená tak jako lidé, kteří tam žijí, ale jakmile se vrátím na půdu, mám na sobě zase svoje šaty. A v minulosti také vždycky umím mluvit jazykem, který se tam používá.

Zatím jsem ještě nepřišla na to, jak si vybrat, kam do minulosti se dostat. Snad na to časem přijdu, protože mám jeden závazek, který bych ráda splnila. Při svojí první cestě do minulosti jsem se setkala s řeckým hrdinou Achilleem. Strašně se hádal s jiným bojovníkem. Když jsem se vrátila, všechno jsem si o něm zjistila a dozvěděla jsem se, že se kvůli té hádce urazil a trucoval a odmítal dál bojovat ve válce a že pak šel jeho přítel Patroklos do boje v jeho zbroji, ale protože nebyl tak dobrý válečník jako Achilleus, nepřátelé ho zabili. Rozhodla jsem se, že se tam vrátím a budu Achillea varovat, že když bude tvrdohlavý jako mezek, ztratí nejlepšího kamaráda. Ale zatím jsem se tam znovu netrefila.

Taky mám podezření, že kočka Barča má s atlasem něco společného. Jenom nevím, co...

Kapitola 1

7

„tak nasedat, mladá dámo!“ pobídl tatínek Báru.

​Bára​vklouzla​do​ auta​a​ zapnula​si​ pás.​Maminka​právě​vycházela​

z​ branky​a​ branka​příšerně​zavrzala.​Jako​by​ zívala.​Ííííííýýýýýíííííí. Bára se jí po ránu nedivila.

​„Luboši,​tys​ to​ ještě​nenamazal,“​spíš​oznámila​než​se​ zeptala​

maminka​a​přirazila​branku​trochu​prudčeji,​než​musela.

​„Kdy​jsem​to​asi​měl​udělat?“​zamračil​se​tatínek.​

​„Třeba​dneska​ráno,“​navrhla​maminka​a​ zamkla​branku.​„Místo​ čtení​novin.“

​„Pane​ bože,“​ řekl​ tatínek.​ „Nemůžu​ mít​ klidné​ ráno​ ani​

o​víkendu?“

​„A ​ ten​internet,“​připomněla​maminka,​když​nastupovala​do​ auta.​„Jak​to,​že​ještě​v​úterý​fungoval,​a​včera​už​ne?“

„na ten se podívám odpoledne,“ slíbil tatínek.

​„Já​ to​ nutně​potřebuju,“​upozornila​maminka.​„Do​pondělka​ musím​poslat​nakladateli​ten​překlad.​Dneska​ho​ snad​dodělám,​ když​se​vrátíme​brzo.“

​„Odpoledne​to​ dám​dohromady,“​zopakoval​tatínek​důrazně​ a nastartoval.

​To​ je​ zajímavé,​pomyslela​si​ Bára​při​pohledu​na​ jejich​nový​

dům​z​ okénka​auta.​Tedy​ne​ nový,​on​ byl​ starý,​ale​ nově​koupený.​ Bydlím​tu​ skoro​týden,​a​ viděla​jsem​ho​ zvenku​jen​jednou,​když​

jsme​přijeli​od​ babi​jizerské.​Protože​celou​dobu​pršelo,​odpovědě-

la​ si,​ a​ protože​jsem​byla​pořád​zalezlá​na​ půdě​nebo​někde​v​ minulosti​nebo​jsem​si​ psala​deník.​Ale​dneska​neprší,​dneska​je​ krásně,​ takový​sluníčkový​prázdninový​den.​Škoda​že​ už​ prázdniny​končí.​ A​Bára​měla​po​ náladě.​Je​ sobota.​Už​ jen​ jeden​a​ půl​dne​prázdnin​ a​v​pondělí​jde​do​nové​školy,​kde​vůbec​nikoho​nezná.

​Z​chmurných​úvah​ji​vytrhl​maminčin​hlas.

​„Baruško?“

​„No,“​řekla​Bára,​jako​že​slyší.

​„Už​sis​vymyslela,​co​budeš​chtít​k​narozeninám?“

​A​jo,​ hned​se​ Báře​spravila​nálada.​Dneska​nejedou​jenom​na​ obvyklý​sobotní​velký​nákup,​ale​ taky​koupit​Bářin​narozeninový​ dárek.​Poprvé​v​ životě​měla​Bára​dovoleno​vybrat​si​ dárek​úplně​ sama.

​„Já​ chci​knížky,“​odpověděla​a​ ve​ zpětném​zrcátku​zahlédla,​jak​ tatínek​překvapeně,​ale​ potěšeně​překvapeně,​mrkl​na​ maminku.

​„Dobře,“​ řekl,​ „tak​ vypustíme​ Krakena​ do​ knihkupectví​

a​dáme​si​s​ním​sraz​až​u​pokladny.“

​Kraken​byla​Bára.​Kdysi​totiž​dávali​v​ televizi​nějaký​starý​

film,​který​se​ odehrával​ve​ starověkém​Řecku​a​ byli​tam​i​ řečtí​

bohové​a​ Medúza,​která​dokázala​pohledem​proměnit​lidi​v​ ká

men.​A​taky​tam​byla​obrovská​mořská​nestvůra,​která​měla​se-

žrat​princeznu​Andromedu,​a​ ta​ se​ právě​jmenovala​Kraken.​Báře​

se​ obluda​líbila,​zvlášť​scéna,​kdy​bůh​moře​Poseidon​zavelel:​

Vypusťte Krakena!​a​ z​ podmořské​jeskyně​se​ začal​soukat​nekonečný​hadovitý​trup.​S​ tatínkem​si​ ještě​dlouho​potom​hráli​na​ koupališti​na​ „vypouštění​Krakena“,​což​znamenalo,​že​ se​ Bára​ snažila​ve​ vodě​tatínka​chytit​a​ potopit,​ale​ obvykle​to​ dopadlo​ tak,​že​chytil​a​potopil​tatínek​ji.​

​„A ​kolik​knížek​si​můžu​koupit?“​vyzvídala​Bára.

​„No,​kolik,“​zamyslel​se​tatínek.

​„Spíš​za kolik,“ poznamenala maminka.

​„Já​ bych​to​ udělal​tak,​že​ si​ vybereš​knížky,​přineseš​nám​uká- zat,​co​ sis​ vybrala,​a​ podle​toho​se​ domluvíme.​Co​ myslíš,​Jani?“​

obrátil se na maminku.

​„Proč​ne,“​řekla​maminka.

„super,“ zaradovala se Bára.

​Za​ chvíli​zastavili​na​ parkovišti​u​ nákupního​centra.​Bylo​ na​ okraji​Prahy,​takže​to​ k​ němu​měli​z​ nového​domu​vlastně​ skoro​ stejně​ daleko​ jako​ z​ Jižního​Města,​ kde​ bydleli​ předtím.​

​Bára​se​ ještě​nerozhodla,​jestli​má​velká​nákupní​centra​ráda​

nebo​ne.​ Něco​na​ nich​bylo​fajn.​Bylo​tu​ všechno​pohromadě,​dal​ se​ tu​ obstarat​celý​nákup,​ale​ na​ druhou​stranu​ty​ malé​obchůdky,​ kam​chodily​nakupovat​s​ babi​jizerskou,​měly​takovou​zvláštní​ atmosféru.​

​Třeba​když​šly​ do​ řeznictví,​tak​ nešly​do​ řeznictví,​ale​stavovaly

se u paní Samkové,​ protože​paní​Samková​byla​řeznice,​a​ paní​

Samková​je​ zdravila​od​ pultu​hned,​jak​vešly​do​ dveří,​a​ říkala:​ Že​ vás​zase​vidím,​paní​Dorazilová,​vždyť​jste​tu​ byla​naposledy​ minulé​úterý,​už​ jsem​si​ říkala,​jestli​se​ vám​něco​nestalo,​takže​ jako​vždycky​hovězí​na​ polévku​a​ vinnou​klobásku,​viďte,​a​ co​ pro​ slečnu,​nebudete​dělat​karbanátky,​děti​to​ mají​rády,​mám​čerstvě​

umleté​maso,​podívejte,​jak​ je​ krásně​červené,​to​ víte,​já​ do​ toho​

tuk nemelu jako v supermárketech,​ co​ myslíte,​že​ je​ ten​hambur

ger​ (paní​ Samková​ to​ opravdu​vyslovovala​ hamburger),​ vždyť​

to​ by​ se​ člověk​bál​i​ nadrobit​slepicím,​aby​se​ mu​tím​neudávily.​

A​babi​jizerská​obvykle​vzala​půl​kila​toho​krásného​mletého,​které​

Báře​vůbec​nepřipadalo​krásné,​protože​vypadalo​jako​hromada​

chcíplých​žížalek,​jak​z​ mlecího​strojku​lezky​takové​ty​ masové​

nudličky,​ale​ babi​jizerská​jednak​uměla​opravdu​výborné​karba

nátky​a​ jednak​bylo​potřeba,​aby​měla​paní​Samková​obrat a ne

musela​zavřít​krám.​

​A​v​ samoobsluze,​protože​v​ Jizerkách​neměli​supermarket,​ale​

samoobsluhu,​ tam​zase​měla​Bára​odmalička​dovoleno​mlít​kávu​

a​ kávou​to​ tu​ vonělo,​hned​jak​ se​ otevřely​dveře.​Protože​v​ samoob

sluze​se​ prodávala​nejenom​umletá​káva​ve​ sklenicích​a​ instantní​

káva,​ale​také​káva​zrnková​v​ sáčcích​a​ babi​jizerská​si​ vždycky​

kupovala​dva​sáčky,​jeden​do​ zásoby​a​ jeden​na​ umletí​hned.​A​na​

to​ umletí​hned​byl​ v​ samoobsluze​elektrický​mlýnek.​To​ se​ nejdřív​

rozstřihl​pytlík,​na​ to​ Báře​půjčovala​nůžky​paní​pokladní,​pak​se​

nahoru​do​ trychtýře​nasypala​zrnka,​prázdný​pytlík​se​ přicvaknul​

takovým​pérem​ke​ kovové​trubičce,​ze​ které​bude​padat​umletá​

káva,​a​ zmáčknul​se​ knoflík.​Zavrčelo​to​ a​ za​ chviličku​byl​sáček​

plný​horkého,​voňavého​prášku.​Bára​ho​ sundala​a​ paní​pokladní​

ho​ secvakla​sešívačkou,​aby​se​ jim​káva​nerozsypala​v​ tašce.​Proto​ samoobsluha​voněla​kávou.​To​ žádný​supermarket​nevoní.​A​ tu​ zrnkovou​kávu​do​ zásoby,​tu​ potom​Bára​babičce​mlela​na​ chalupě​ ručním​mlýnkem.​

​„Proč​se​ říká​supermarket​a​ ne​ samoobsluha?“​zeptala​se,​ když​ vystoupili​z​auta.

​„Supermarket​je​větší,“​řekl​tatínek.

​„A ​hypermarket?“

​„Ten​je​ještě​větší.“

​„Já​ si​ myslím,​že​ ten​název​někdo​vymyslel​jen​proto,​aby​to​ znělo​úžasněji,“​pokrčila​rameny​maminka.​„Vždyť​to​ znamená​to​ samé.“

​„Jak​to?​Já​jsem​myslela,​že​super​je​velký​a​hyper​větší.“

​„Ne,“​zavrtěla​hlavou​maminka.​„Super​znamená​latinsky​nad​ a hyper​je​také​nad,​ale​řecky.“

​Maminka​těmhle​věcem​rozuměla,​protože​byla​překladatelka.

​„Takže​obojí​je​nadmarket?“​užasla​Bára.

​Tatínek​se​zachechtal.

​„Kdyby​ se​ to​ mělo​přeložit​ celé,“​ řekla​ maminka,​ „tak​ je​ to​ vlastně​nadtrh.​Market​je​anglicky​trh.“

​Teď​se​rozřehtala​i​Bára.

​„Nadtrh!​My​jdeme​na​nákup​do​nadtrhu!​No​to​je​hustý!“

​„Vidíš,​Luboši,​a​ přesně​takhle​reagovali​lidi,​když​viděli​nad​ samoobsluhou​poprvé​nadpis​samoobsluha.​Nebo​místo​fusekle​ ponožka,“​poučila​maminka​tatínka.

​Bára​udiveně​zmlkla.

​„Ponožka?​Co​ jim​připadalo​divného​na​ ponožce?​Copak​se​ ponožkám​dřív​neříkalo​ponožka?“

​„Ne,​zejména​ne​ v​ dobách,​kdy​ponožky​neexistovaly.​To​ se​ jim​ neříkalo​nijak,“​uťal​jazykovědnou​rozpravu​tatínek.​„Šviháme​do​ nadtrhu,​maminka​potřebuje​být​brzo​doma​a​ Kraken​si​ musí​vybrat​čtivo.“

​„Luboši,​ta​ tvoje​čeština​je​ taky​pomalu​žalovatelná​podle​zákona​o​hanobení​národa,“​vzdychla​maminka,​ale​neodporovala.

​„Tak,“​řekl​tatínek,​když​byli​uvnitř,​a​ ukázal​na​ lavičku​u​ umě

lé​ palmy​a​ umělého​jezírka.​„Tady​je​ sraz,​kdybychom​v​ nadtrhu​


11

zabloudili,​jinak​se​ sejdeme​u​ pokladny​v​ knihkupectví.​Jani,​ty​ se​ vydej​za​ kořistí​do​ potravin,​já​ se​ půjdu​zeptat​na​ ten​modem​k​ po

čítači​a​ cestou​vypustím​Krakena​mezi​knihy.​Velitelský​čas​je,“​

tatínek​koukl​na​ hodinky,​„devět​patnáct.​Sraz​s​ Krakenem​bude​ v​deset​nula​nula.​Všichni​stíhají?“

​„Jak​malej​Jarda,“​vzdychla​maminka.​„Ano,​veliteli,“​řekla​pak​

nahlas,​„stíháme.“

​„Rozchod,​jednotko!“​zavelel​tatínek,​což​znamenalo,​že​ ma

minka jde vpravo a oni dva vlevo.

​„Tak,​v​ deset​tady,“​vstrčil​Báru​tatínek​do​ obrovského​knih

kupectví​ a​ zmizel​v​ davu.​Bára​ opatrně​ vstoupila​ mezi​ regály​ jako​do​ soutěsky​plné​číhajících​obrů​a​ skřetů.​Ne​ že​ by​ v​ životě​ v​ knihkupectví​nebyla,​ale​ nikdy​tu​ sama​nehledala​žádnou​knihu,​a​ tak​byla​trochu​bezradná.​Zeptat​se​ styděla,​protože​nerada​ oslovovala​cizí​lidi.​Chvíli​jen​ tak​bloumala​mezi​regály​a​ zoufala​ si​ nad​tou​záplavou​knih,​ze​ kterých,​a​ to​ si​ byla​jistá,​si​ nebude​ umět​vybrat.

​„Copak​hledáš,​holčičko?“​ozvalo​se​ za​ ní.​ Prodavačka.​Dívala​se​

na​ Báru​dost​podezíravě,​protože​samotných​dětí​se​ jí​ obvykle​po​ obchodě​moc​nepotloukalo.

​„Potřebuju hodně velkou​encyklopedii​o​ minulosti,“​řekla​pro-

vinile​Bára,​protože​prodavačka​se​ na​ ni​ dívala,​jako​by​ něco​provedla​nebo​se​k​tomu​aspoň​chystala.​

​„Dětskou?“

​„Velkou.​Co​největší.“

​„Takže​spíš​pro​dospělé?“

„no.“

​„Tak​pojď​se​mnou.“

​Prodavačka​Báru​vedla​cik​ cak​mezi​regály.​Bára​si​ byla​jistá,​že​ cestu​zpátky​k​ pokladně​už​ nikdy​nenajde​a​ jednou,​až​ tu​ budou​

uklízet,​najdou​někde​v​rohu​její​vysušenou​mrtvolku.​

​„Podívej​se​ tady,“​ukázala​paní​prodavačka​Báře​na​ jeden​regál​

a​ odešla.​Bára​koukla​na​ regál​a​ na​ hodinky.​Devět​dvacet​pět.​No,​ za​ půl​hodiny​to​ snad​zvládnu,​vzdychla​si​ a​ začala​prohlížet​knihy.​ Ty​nejtlustší.

​Samozřejmě​ji​ lákalo​sáhnout​po​ knize​se​ spoustou​barevných​ obrázků,​nejlépe​přes​celou​stránku.​Jenže​jak​ už​ se​ nějakou​dobu​

kvůli​svým​výpravám​do​ minulosti​hrabala​v​ knihách​po​ babi​dej

vické,​zjistila,​že​ čím​víc​ obrázků​v​ knize​je,​ tím​méně​se​ toho​z​ ní​ dozví.​Že,​ač​ je​ to​ k​ nevíře,​nejlepší​knížky​na​ zjišťování​jsou​ty,​ ve​ kterých​obrázky​skoro​nejsou.​Bezobrázkové​encyklopedie​tu​ sice​ neměli,​ale​ za​ čtyři​minuty​deset​držela​Bára​v​ náručí​obrovskou​ knihu,​ve​ které​sice​nechyběly​ani​obrázky,​nákresy​nebo​mapy,​ ale​ hlavně​v​ ní​ bylo​hodně,​hodně​povídání.​Zkusila​si​ v​ ní​ najít​ některé​věci,​po​ kterých​už​ po​ návratu​z​ minulosti​pátrala,​a​ byla​ spokojená.

​Když​dorazila​k​pokladně,​tatínek​s​maminkou​už​na​ni​čekali.

​„Tohle?!“​nepředstíral​úžas​tatínek.​„Encyklopedii​dějin?“

​Bára​horlivě​kývala.

​„Na​co?“​zeptala​se​ maminka.​„Vždyť​tě​ vlastivěda​loni​moc​nebavila,​a​ to​ byly​samé​dějiny.​Mělas​co​ dělat,​aby​ti​ z​ ní​ paní​učitelka nedala dvojku.“

​Bára​už​ měla​připraveno,​co​ odpoví.​Samozřejmě​nemohla​ro- dičům​prozradit​pravý​důvod,​proč​encyklopedii​potřebuje.​A​tak​ musela​vymyslet​válečnou lest.

​„No​právě,“​řekla.​„A ​v​ šesté​třídě​budeme​mít​dějepis​a​ já​ z​ něj​ dvojku​mít​nechci,​tak​potřebuju​encyklopedii.“

​„A ​nestačila​by​ti​ta​tatínkova?“

​„Já​chci​vlastní.“

​„No,​konec​konců,​domluvili​jsme​se,​ že​ si​ můžeš​vybrat,​co​ chceš,​ tak​ dostaneš​ encyklopedii,“​ pokrčil​ rameny​ tatínek.​Vzal​ knihu​do​ruky​a​podíval​se​na​cenovku.​Trochu​mu​ztuhly​rysy.

​„Ale​stojí​dvanáct​stovek!​Všimla​sis​toho?“

​Bára​se​ zarazila.​Ne,​na​ cenovku​nekoukala.​Páni,​to​ je​ ale​ drahá​ kniha...

​„To​je​ k​ narozeninám​moc​velký​dárek,​Barborko,“​řekla​trochu​

rozpačitě​maminka.​Jenže​Bára​byla​rozhodnutá​o​knihu​bojovat.

​„Ale​je​to​taky​pomůcka​do​školy!“

„I tak.“

​Bára​vytáhla​poslední​trumf.

13

​„A ​taky​bych​měla​dostat​něco​jako​náplast​na​ bolístku​za​ to,​ že​

jste​mě​přestěhovali​do​nové​školy!“

​To​rodiče​očividně​zarazilo.

​„Nikoho​tam​nebudu​znát​a​ oni​se​ všichni​kamarádí​od​ první​

třídy,“​přisadila​si​ a​ začala​trochu​krčit​pusu​a​ bradu,​jako​by​ se​

jí​ chtělo​brečet.​Popravdě​řečeno​k​ tomu​neměla​daleko,​když​si​

představila,​jak​na​ ni​ budou​noví​spolužáci​pokřikovat​Pražák​–​

rejžák​a​kdo​ví,​co​ještě.

„tak jo,“ kapituloval​tatínek​a​šel​knihu​zaplatit.

​Maminka​se​ tvářila​trochu​popuzeně,​protože​jí​ asi​ připadalo,​

že​tatínek​kapituloval​moc​snadno.

​„Když​chce​dítě​knihu,​mají​ho​ rodiče​podporovat,“​řekl​tatí-

nek,​když​se​ vrátil.​„Tak,​jede​se​ domů,​mám​moc​práce,​musím​

naolejovat tu branku a zprovoznit internet.“

​Jo​ tak,​došlo​Báře,​usmiřovací tanečky.​ Jinak​ovšem​proti​brz

kému​odjezdu​domů​vůbec​nic​neměla,​protože​už​ se​ nemohla​

dočkat,​až​ novou​encyklopedii​vyzkouší​po​ návratu​ze​ své​další​

výpravy.

​Doma​pomohla​mamince​vybalit​nákup,​což​ji​ vždycky​bavilo,​

protože​si​připadala​jako​při​třídění​válečné​kořisti.

​„A ​ty​ sešity?“​ztuhla​najednou​maminka​jako​solný​sloup.​„My​

jsme​úplně​zapomněli​koupit​ty​sešity!“

​„Nojo,“​pípla​Bára​a​ čekala,​že​ jí​ maminka​vyhubuje,​jak​ to,​ že​ na​

to​ nemyslela.​Protože​si​ už​ včera​měla​udělat​seznam​toho,​co​ bude​

potřebovat​do​ školy,​jenže​Bára​se​ zatoulala​do​ doby​Rudolfa​II.​ a​ně

jak se k tomu nedostala...

​„Dneska​už​ se​ tam​vracet​nebudeme,“​vzdychla​maminka.​„Buď​

zítra,​nebo​v​ pondělí,​v​ pondělí​nebudete​ve​ škole​nic​dělat,​tak​

taky​nebudeš​nic​potřebovat.​Ale​stejně​nechápu,​proč​si​ na​ to​

nemyslíš.​Vždyť​je​ to​ tvůj​zájem,​abys​měla​pomůcky​v​ pořádku.​

Pamatuj​si,​ že​ je​ důležité​udělat​dobrý​první​dojem.​Když​si​ tě​ uči

telé​hned​na​ začátku​zapamatují​jako​lempla,​těžko​je​ pak​budeš​

přesvědčovat,​že​je​to​jinak.“

​Tyhlety​mravokárné​proslovy​Bára​nesnášela.​Ale​také​už​ vědě

la,​ že​ nemá​smysl​se​ hádat,​protože​tím​se​ maminka​dostane​do​

ráže​a​ Bára​buď​slízne​pohlavek,​což​je​ aspoň​rychle​odbyté,​nebo,​

v​ horším​případě,​bude​muset​vyslechnout​ještě​delší​přednášku.​

A​tak​ si​ začala​prohlížet​špičky​bačkor,​protože​to​ vždycky​vypadalo,​ jako​když​se​ stydí​nebo​je​ jí​ něco​líto,​a​ proslovy​většinou​brzy​ skončily.

​„Prosím​tě,​ běž​už,“​vzdychla​maminka.​„Oběd​bude​asi​ za​ dvě​

hodiny.​Koupila​jsem​pizzu.“

​Bára​popadla​do​ náručí​obrovskou,​stále​ještě​v​ papíře​z​ obcho

du​ zabalenou​knihu​a​ vytratila​se​ do​ svého​pokojíčku.​Oknem​sem​

zaznívalo​vrzání,​jak​ tatínek​zkoušel,​jestli​branku​dobře​namazal.​

Položila​knihu​na​ stůl,​skoro​nábožně​ji​ vybalila​a​ pohladila​ji​ po​

deskách.​Nebyly​úplně​lesklé,​ale​matné,​skoro​hebké​na​ dotek,​

a​ byla​na​ nich​fotografie​zlaté​Tutanchamonovy​masky.​Ve​ chvíli,​

kdy​chtěla​encyklopedii​otevřít,​se​ ozvaly​za​ dveřmi​jejího​pokojíč

ku​divné​zvuky.

Zbystřila.

Bylo​to​ škrábání​podobné​tomu,​jaké​vyluzovala​želva​Píďa,​když​

lezla,​ale​ jednak​to​ Píďa​být​nemohla,​protože​se​ krmila​v​ ohrádce,​

a​ jednak​bylo​tohle​škrábání​velmi​rytmické.​Šrr – šrr – šrr – šrr

– šrr.

S​ tlukoucím​srdcem​a​ po​ špičkách​se​ Bára​připlížila​ke​ dveřím.​

Zeleni​to​ určitě​nejsou,​protože​zeleni​neškrábou,​ale​ šustí​a​ šumí,​

a​ navíc​pobíhají​jenom​po​ fasádě​a​ ne​ po​ chodbě,​a​ kdykoliv​se​ na​

ně​ člověk​koukne,​předstírají,​že​ jsou​břečťan​a​ psí​ víno.​Ti​ by​ do​ domu​nešli.​Že​ by​ to​ byla​hlavička​ze​ zábradlí?​To​ ne,​nic​jsem​jí​ neprovedla,​a​ když​jsem​šla​ po​ schodech​nahoru,​nepodrazila​mi​ nohy,​uvažovala​Bára.

Pak​se​za​dveřmi​ozvalo:

„Mňa!“

Barča!​otevřela​Bára​s​úlevou​dveře.

Na​ chodbě​skutečně​seděla​Barča.​Když​zjistila,​že​ drápání​na​ dveře​

přineslo​kýžený​výsledek,​rychle​se​ zvedla​a​ popoběhla​ke​ dveřím​na​

půdu.​Stoupla​si​ před​ně,​ upřeně​se​ dívala​na​ kliku​a​ rozčileně​mňoukala.​


15

„Barčinko,​čičičiči!“​zavolala​na​ni​Bára.

Barča​se​po​ní​otočila.

„Mňa!“​řekla​velmi​důrazně.

„Ty​chceš​na​půdu?“​dovtípila​se​Bára.​„Pojď​radši​ke​mně!“​láka-

la​ji,​ale​Barča​se​ode​dveří​ani​nehnula.​Bára​k​ní​došla,​Barča​za-

čala​radostně​pobíhat​kolem​dveří​v​naději,​že​jí​je​Bára​otevře,​ale​

Bára​ji​místo​toho​vzala​do​náruče​a​chtěla​si​ji​odnést​do​pokoje.

Barča​se​jí​se​zlostným:​„I-i!“​vyrvala​z​náruče​a​znovu​se​posta

vila​přede​dveře.​Báru​až​překvapilo,​jakou​sílu​drobná​kočička​má.​

„No​Barčo,“​řekla​pohoršeně.​„Jak​se​to​chováš?“

Barča​se​pokusila​tlapkou​v​bílé​punčošce​dosáhnout​na​kliku​

u​dveří,​ale​marně.

„Mňa-a!!“​poručila​Báře.​

​„Tak​dobře,“​zmáčkla​Bára​kliku​a​pootevřela​dveře.​Barča​se​

rychle​protáhla​dovnitř,​ale​když​zjistila,​že​za​ní​Bára​nejde,​zůsta-

la​stát​na​třetím​schodu,​otočila​se​a​řekla:

​„Mňa!​Ňrrrr-ňa?“

​„Ty​ chceš​ pohladit?“​ zeptala​ se​ Bára​ a​ vztáhla​

k​ní​ruku.​Barča​laškovně​uskočila​a​vyběhla​

po​schodech.​Nad​nimi​se​zastavila.

​„Ňrrr?“​zavrkala​na​Báru.

​„Já​ si​ s​ tebou​ mám​ hrát?“​ za

smála​se​Bára​a​popošla​ke​kočce.​

Ta​ zase​ o​ několik​ kroků​ uskočila​

a​takhle​za​sebou​vedla​Báru​až​na​

druhý​konec​půdy.​Tady​hupla​na​

židli​a​počkala,​až​k​ní​Bára​dojde.​

Když​se​ji​Bára​pokusila​pohladit,​

neutekla,​naopak​–​nastavila​hlavič-

ku​na​drbání​za​ušima,​slastně​při-

vřela​oči​a​začala​vrnět.

​Když​už​jsem​tady,​mohla​bych​

zase​ otevřít​ atlas,​ napadlo​ Báru.​

Stejně​ jsem​ chtěla​ vyzkoušet​ tu​

encyklopedii...

+


16

​Sáhla​do​ truhly,​kde​svoje​tajemství​ukrývala​pod​hromadou​ starého​šatstva,​a​ položila​atlas​na​ zaprášenou​podlahu.​Barča​oka- mžitě​seskočila​z​židle​a​začala​se​Báře​otírat​o​ruce.​

​Bára​jednou​rukou​hladila​kočku​a​druhou​listovala​v​atlase.

​Kterou​mapu​zkusit?​dumala,​protože​pořád​ještě​nepřišla​na​ to,​jak​si​vybrat,​kam​do​minulosti​se​dostat.

​„Poraď,​Barčo,“​vybídla​v​legraci​kočku.​

​„Ňaurrr,“​řekla​Barča,​což​mohlo​znamenat​poraď si sama nebo samozřejmě, nějakou ti vyberu.​ Bára​obrátila​ještě​dvě​strany,​ale​ neobjevila​nic,​podle​čeho​by​ poznala,​kam​která​mapa​vede.​Barču​ zřejmě​listování​v​ atlase​zaujalo,​a​ protože​kočky​mají​ve​ zvyku​

pomáhat​tím,​že​ si​ lehnou​na​ to,​ čím​se​ člověk​zrovna​zabývá,​ho-

tovila​se,​že​atlas​zalehne.

​„To​nesmíš,​Barčo!“​polekala​se​ Bára​při​ představě,​že​ by​ atlas​

do​ minulosti​odnesl​chudinku​kočičku.​Snažila​se​ ji​ odstrčit,​ale​

sama​se​přitom​opřela​o​stránku​v​atlase.​

​Krucikráter,​stačila​si​pomyslet,​než​se​jí​zatmělo​před​očima.

​Pak​ucítila​zhoupnutí,​jako​když​zastaví​výtah.


17

Kapitola 2

​Bára​se​ chtěla​rozhlédnout,​kde​se​ to​ ocitla,​jenže​kolem​byla​tma.​ No​to​ je​ pěkné,​pomyslela​si.​ Nevím,​kde​jsem,​nevím,​kdy​jsem,​ a​ ještě​ke​ všemu​je​ noc.​Podle​šplouchání​vody​poznala,​že​ je​ u​ řeky​ nebo​u​ jezera.​U​ moře​určitě​ne,​ to​ hučí​úplně​jinak,​to​ si​ Bára​pa

matovala​z​ loňské​dovolené​z​ Chalkidiki.​Moře​taky​zvláštně​voní,​

to​ se​ nedá​splést.​Kromě​šplouchání​vody​tu​ bylo​hluboké,​skoro​

strašidelné​ticho.​Bára​se​ tmy​moc​nebála,​tedy​ne​ víc​ než​ostatní​

děti.​Když​byla​ve​ třetí​třídě​na​ táboře,​měli​noční​bojovku,​museli​

s​ baterkami​po​ dvojicích​projít​lesní​cestou​od​ tábora​na​ hlavní​sil

nici.​V​lese​je​ přitom​strašili​vedoucí.​Jenže​Bára​jednak​věděla,​že​

jsou​to​ vedoucí,​a​ jednak​tu​ cestu​dobře​znala,​protože​kdykoliv​šli​

na​ výlet,​museli​jít​ k​ silnici​po​ ní.​ Tady​to​ ale​ Bára​neznala​a​ nebyla​

tu​ ani​její​nejlepší​kamarádka​Terezka,​se​ kterou​by​ se​ držely​za​

ruce.​Takže​si​chtě​nechtě​musela​přiznat,​že​strach​má.

​Naštěstí​se​ ve​ tmě​začala​rozkoukávat.​Měsíc​sice​nesvítil,​ale​

nebe​bylo​plné​hvězd.​Vypadalo​to,​ jako​by​ někdo​špendlíkem​hustě​

propíchal​černou​látku​nataženou​před​reflektorem.​Tak​překrás-

ně​ hvězdnaté​nebe​viděla​Bára​naposledy,​když​byla​v​ době​císaře​

Rudolfa​v​ Praze.​Protože​tam​nebyl​světelný smog.​ To​ znala​z​ před

nášky​v​ planetáriu,​kde​byli​ještě​se​ starou​školou.​Jeden​pán​jim​tam​ vysvětloval,​že​ ve​ městě​je​ vidět​jen​ málo​hvězd,​protože​jejich​záře​

úplně​zaniká​ve​ světle​pouličních​lamp.​Což​je​ ten​světelný​smog.​

Takže​nejlepší​je​ pozorovat​hvězdy​tam,​kam​se​ ještě​nedostala​civilizace​a​ s​ ní​ elektřina.​Což​se​ do​ renesanční​Prahy​nedostala​a​ sem​také​ ne,​ takže​tu​ obloha​vypadala,​jako​by​ na​ černém​sametu​zářily​tisíce​ diamantů.​A​proti​tomu​třpytivému​nebi​se​ tyčila​černočerná​silueta​ hradu.​Aspoň​Báře​to​ hrad​připomínalo,​ovšem​určitě​ne​ Karlštejn​

nebo​Kost​nebo​Křivoklát.​Tenhle​hrad​byl​ jiný.​Jednak​ nestál​ na ​


18

žádném​vysokanánském​kopci​a​ jednak​byl​ celý​takový​nízký​a​ do

široka.​Žádné​mohutné​věže,​jenom​hradba​a​ v​ ní​ zasazených​pár ​

strážních​věží​a​ za​ hradbou​byly​vidět​střechy​nějakých​obytných​

budov.​Takový​hrad​naplacato,​připadalo​Báře.​Ani​se​ nestačila​roz

myslet,​jestli​se​ k​ němu​má​ vydat​nebo​ne,​ když​zaslechla​kroky.​Bez ​

váhání​se​přikrčila​za​nejbližší​keř.​Kroky​se​zastavily​nedaleko​od​ní.

​„Olafe!“​zavolal​polohlasem​muž,​který​právě​přišel.​„Olafe!“

​„To​jsi​ty,​Ásláku?“​ozval​se​stejně​tiše​druhý​mužský​hlas.​

​„Já.“​

​„Neviděl​tě​nikdo?“

​„Buď​bez​obav.​Nikdo​o​nás​neví.“

​„Dobře.​Jaký​tedy​máš​plán?“

​Báře​se​ rozbušilo​srdce.​Kdo​se​ asi​ může​tajně​scházet​v​ noci​

pod​hradbami​a​ kout​nějaké​plány?​Z​ toho​nic​ poctivého​nekouká!

​Zapraskaly​větvičky,​jak​si​Áslák​sedal​na​zem​k​Olafovi.

​„Plán​mám​jednoduchý,​a​ když​se​ podaří,​neprodělá​na​ tom​ ani​ jeden​z​ nás.​Pozítří​vyplouvá​Sigurd​Thorvaldsson​s​ Thorkelem​ Prchlivým​do​Mikligardu.“

​„To​vím.​Koupili​si​ dohromady​loď​a​ Thorkel​mě​jako​svého​

příbuzného​vzal​do​posádky​mezi​prvními,“​řekl​Olaf.

​„A ​já​ chci,​abys​mi​ také​obstaral​místo​na​ lodi.​Thorkel​ti​ to​

neodmítne.“

​„Odmítne,​ví,​že​jste​se​Sigurdem​ve​při.“

​„Neříkej​mu,​pro​koho​to​ místo​chceš,​dokud​ti​ ho​ neslíbí.​Pak​ už​bude​muset​slovo​dodržet.“

​„Dobrá,​Ásláku.​A​co​ dál?​Co​ z​ toho​budeš​mít,​když​se​ dosta

neš​do​posádky?“

​„Pak​vyčkáme,​než​se​ dostaneme​na​ Dněpr.​Dokud​se​ bude​mu

set​veslovat​proti​proudu​Lovatě​a​ přetahovat​loď​mezi​řekami,​ bude​každý​pár​rukou​dobrý.​Ale​potom​poštveme​Thorkela​proti​

Sigurdovi.​Thorkel​nenosí​přízvisko​Prchlivý​nadarmo.​Nebude​to​

těžké.​A​v​souboji​Sigurd​padne.“

​„Jak​si​tím​můžeš​být​tak​jistý?“​zapochyboval​Olaf.

​„Thorkel​je​ mladší​a​ vyšší​než​Sigurd​a​ zatím​vyhrál​každý​souboj,​do​kterého​se​pustil,“​uchechtl​se​Áslák.

​„Dejme​tomu,​že​to​vyjde.​Co​potom?“

​„Thorkelovi​ jako​ společníkovi​ připadne​ Sigurdova​ polovina​

lodi i nákladu.“

​„Pořád​z​toho​nekouká​nic​pro​nás!“​nezdálo​se​Olafovi.

​„Kouká​z​ toho​pro​nás​celá​loď​ i​ s​ nákladem.​Jsi​ přece​Thorkelův​

příbuzný!“

​„Vzdálený.“

​„Ale​všichni​bližší​příbuzní​jsou​až​v​Hedeby.“

„no to ano.“

​„Takže​pokud​by​ nějakou​nešťastnou​náhodou​Thorkel​cestou​

do​Mikligardu​zahynul,​jeho​majetek​připadne​tobě.“

​„Zdá​se.​A​co​z​toho​budeš​mít​ty?“

​„Sigurdovu​smrt​a​jeho​podíl,“​zachechtal​se​Áslák.

​„Takže​jestli​to​ správně​chápu,“​shrnul​celou​věc​Olaf,​„naším​ plánem​je​ přimět​Thorkela,​aby​v​ souboji​zabil​Sigurda,​a​ pak​nenápadně​nastražit​Thorkelovu​smrt.​A​potom​se​ rozdělit​rovným​ dílem.“

​„Přesně​tak.“

​„Jak​se​chceš​zbavit​Thorkela?“

​„To​ještě​nevím.​Ale​máme​spoustu​času​to​ vymyslet,​protože​

Thorkela​ můžeme​ odstranit​ až​ před​Mikligardem​ nebo​ přímo​ v​něm.“

​„Máš​nebezpečné​plány,​Ásláku,​ale​ líbí​se​ mi​ to!“​zachechtal​se​ tiše​a​zle​Olaf.

​„Plácneme​si?“

​„Máš​moje​slovo.​Dej​mi​ peníze,​abych​ti​ mohl​u​ Thorkela​koupit​místo​na​lodi,​a​ztrať​se.​Uvidíme​se​až​pozítří​v​přístavu.“

​Bára​zaslechla​zacinkání​pořádně​naditého​míšku​s​ penězi,​kte- rý​ právě​změnil​majitele,​a​ vzápětí​kroky,​jak​ Áslák​odcházel.​Bez ​ hnutí​setrvávala​v​ úkrytu,​protože​ještě​musel​odejít​Olaf.​Kdyby​ zjistil,​že​ celou​dobu​poslouchala,​určitě​by​ to​ s​ ní​ nedopadlo​dobře.​ Bára​měla​pocit,​že​ to​ Olafovi​trvá​celou​věčnost,​protože​na​ obzo

ru​ se​ začínalo​šírat.​Ale​Olaf​si​ zřejmě​chtěl​být​opravdu​jist,​že​ ho​

s​ Áslákem​nikdo​neuvidí.​Teprve​když​se​ začalo​rozednívat,​sebral​se​ i​on​a​odešel.​



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist