načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Víkend v Londýně - Jan Folný

Víkend v Londýně
-11%
sleva

Elektronická kniha: Víkend v Londýně
Autor:

Petr sedí holým zadkem v heřmánkovém čaji a sní o divokém sexu. Marek plánuje sebevraždu. Adam chce svatbu a možná i dítě. Průměrný český muž se dožívá sedmdesáti šesti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 244
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7412-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Petr sedí holým zadkem v heřmánkovém čaji a sní o divokém sexu. Marek plánuje sebevraždu. Adam chce svatbu a možná i dítě.

Průměrný český muž se dožívá sedmdesáti šesti let, což znamená, že jste-li muž a je-li vám čtyřicet, nacházíte se ve druhé polovině svého života. V té horší polovině. Dostavuje se úzkost z toho, kolik vám zbývá času, kým jste se stali a kým už nikdy nebudete. Šance na změnu vám připadají mizivé a začínáte si uvědomovat konečnost svého života. A pokud máte navíc pocit, že jste v té první půlce něco zanedbali, nestihli nebo si ji dostatečně neužili, právě teď přichází poslední možnost to napravit.

Tři kamarádi a bývalí spolužáci se chystají na víkendovou pařbu v Londýně, při které chtějí oslavit své čtyřicátiny. Chlast, sex, jídlo, fotbal a kecy o všem i o ničem. To všechno proto, aby zahnali společný neklid z toho, že v jejich životech nadešel čas bilancovat. Během nadcházejícího víkendu se však změní víc než jen jejich věk.

Jan Folný (nar. 1977) je původním povoláním učitel českého a ruského jazyka, po „vyhoření“ se přestěhoval do Londýna, kde už několik let žije a pracuje. Jako spisovatel debutoval knihou Od sebe / k sobě (LePress 2010), v níž zúročil své zkušenosti a zážitky z tříletého pobytu v Irsku. Velký kritický i čtenářský ohlas pak zaznamenala jeho povídková kniha Buzíčci (Host 2013). Jeho nejnovějším počinem je Víkend v Londýně – vyprávění o třech kamarádech, kteří se chystají na víkendovou pařbu v Londýně, kde chtějí oslavit své čtyřicátiny. Kniha vyjde v nakladatelství Host v únoru 2018.

Zařazeno v kategoriích
Jan Folný - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Folný

Host



VÍKEND

V L NDÝNE

Jan Folný



Jan Folný

Brno 2018


Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury ČR

© Jan Folný, 2018

Cover design © Denisa Peľo Avuk, 2018

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-442-2 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-443-9 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-444-6 (Formát MobiPocket)

Věnováno mužům v nejlepších letech, kteří doposud

nepřečetli žádnou knihu. Tahle musí být vaše první!

Je to ztracené?

Tak rád bych věřil, že ještě ne.

Z textu písně „Jak je to dojemné I“

od skupiny Chinaski

Život stojí za to žít, protože doufáme, že bude líp

a že se všichni v pořádku dostaneme domů.

Deborah Levy — Doplavat domů

Where two and two always makes up five.

Z textu písně „2 + 2 = 5“ od skupiny Radiohead

11

Kapitola první

PETR

Přestože ví, že z toho zase nic nebude, stejně to udělal,

tak jako každý večer předtím, než jdou spát. Vyčural se —

stejně bude muset v  noci jít zase  — a  kromě rukou si

v umyvadle rychle ošplouchl i penis. Co kdyby náhodou.

Teď leží v  posteli, Monika si čte. Asi zase nějakou

pi tomou soft erotiku pro ženy středního věku.

Myje si ho pro ni, aby se nemohla vymlouvat na hy -

gienu. Aby to měla co nejmíň nepříjemné, případně aby

ji nepříjemným pachem či chutí naprosto a  nevratně

a navždy nezablokoval, kdyby čirou náhodou dnes v noci

nějakým zázrakem zahřmělo, svět se zbláznil, země se

otřásla a ona vzala jeho penis do pusy.

Petr ovšem na zázraky nevěří. Zázraky se nedějí

v  oby čejném panelákovém tři plus jedna na malém

městě. A už vůbec ne uprostřed týdne, uprostřed října,

uprostřed jejich životů, kdy jsou dny jeden jako druhý

a  všechny všední a  plynou neměnně a  nevzrušivě ně

kam do šedivé dáli, kde je čeká konec, který vlastně zas

až tak daleko není.

12

Dokdy bude pociťovat sexuální touhu? napadlo ho.

Dokdy bude sexuálně aktivní? Do šedesáti? Nebo snad

do sedmdesáti? Těžko. Moničiným rodičům je přes

sedm desát a je to tam podle všeho už desítky let úplně

vyschlý. Že by jen do padesáti? To spíš. Sakra, tak to

mám před sebou posledních deset let šukání. Tedy

jestli se tahle předem naprogramovaná a  mechanicky

odvede ná činnost, které se pravidelně jednou týdně

s  Monikou dopouštějí, ještě vůbec dá nazvat šukáním.

Mám před sebou posledních deset let nadějí plného,

ale přesto ve výsledku marného mytí penisu! A  co po

té padesátce sexuální touhu vlastně nahradí? Křížovky,

letáky super marketů a  dlouhé ospalé posedávání na

gauči, tak jak to vidí u  Moničiných rodičů? Anebo

ještě hůř  — sex nebude nahrazen ničím a  tohle nic se

začne postupně rozšiřovat a  prohlubovat, až nakonec

obepne vše...

Vzdychne. A to tak hlasitě, že tím vyruší Moniku ze

čtení.

„Co je?“

„Nic. Jen jsem unavenej.“

„Ty jsi pořád unavenej.“

Petr zavře oči. Ty její zasraný komentáře. Tak jsem

pořád unavenej, no a co, řekne si v duchu. Ano, je často

unavený, ale například usmívat se stále ještě zvládne.

Ona se neusmála už celé týdny, celé měsíce. V  tom je

mezi nimi rozdíl. Jasně, Petr se taky neusmívá pořád.

A  když tak činí, tak je to většinou jen takový znavený,

líný úsměv nad kolotočem všedních starostí a  taky se

neusmívá proto, že by byl vyloženě šťastný, ale spíš

proto, že se to od něj tak nějak očekává. Ale pořád to

13

ještě dovede. O Monice v tomhle smyslu pochybuje. Úča

s povislými koutky — jeho žena.

Vlastně bych se ale měl cítit víc než jen unaveněspo

kojenej, měl bych se cítit šťastnej, uvědomí si náhle. Má

přece svou rodinu. I přes její zapšklost má Monikupo

řád rád. Miluje své děti. Jenže někdy je tohle všechno

bůhvíproč upozaděno a  on místo toho pociťuje, hlav

ně třeba ráno po probuzení, jako by byl lapený. Uvázlý

v síti. Neví, jestli je to tím, že by v životě něco zásadního

postrádal. To asi ne, má přece všechno, co jenejdůleži

tější. Je spíš otázka, co od života vůbec chce. Chce něco

jiného? Jenže co chtít místo toho, co má a co spousta lidí

nemá a je kvůli tomu nešťastná? Co tedy vlastně chce?

A pak ho znovu přepadne ta znepokojující myšlen ka,

ta, která na něj poslední dobou útočí až příliš často:

jestli to dávné, pradávné rozhodnutí spojit svůj život

s touhle holkou byla opravdu ta nejlepší cesta, po které

se mohl vydat.

Jasně, tehdy mu to tak připadalo: bylo mu třiadva

cet, náhodné seznámení, rychlé vzplanutí, snad i láska.

Nečekaně rychlé otěhotnění, rychlá svatba, bum, bum,

dvě děti. A pak dlouhé poklidné roky vedle ní. Jenže —

neměl tenkrát třeba počkat? Neodbočil příliš brzya ne

připravil se tím o jiné a — cítí se provinile na to slovo

byť jen v duchu pomyslet — lepší možnosti? Neuzavřel si

cestu k hezčím, záživnějším a — zas to kacířské slovo —

lepším dnům?

Mají se s  Monikou rádi, respektují se, to jo. Taky

toho spolu dost prožili, i  když to asi spíš jen pokud

jde o  čas (žije s  ní už skoro půlku svého života), a  ne

o nezapomenutelné a úžasné zážitky či jejich intenzitu,

14

ale Petr stejně cítí, že je něco špatně. Nebo spíš že něco

chybí. Ne že by se něco během těch sedmnácti letvypa

řilo, ale že to tam možná ani nikdy nebylo.

A co Monika, cítí to stejně? Cítí, že mezi nimi něco

chybí?

Už je jak ženská, napadne ho. Pitomé přemýšlení

o neurčitostech, samé „možná“ a „co by kdyby“. Musím

se přestat takovýma podvratnýma úvahama zaobírat,

řekne si, tohle nikam nevede. Třebaže o  mnohém po

chybuje, jedno je mu nadevše jasné: změna by nyní byla

příliš riskantní. Na změnu je pozdě.

Jasný a  naprosto nevyvratitelný fakt bohužel je, že

přestože vedle sebe žijí celé ty dlouhé světelné roky,

přesně šest tisíc a jednadvacet dní od svatby — spočítat

to takhle přesně není vůbec složité  —, moc se o  sebe

vlastně nezajímají. Ani spolu nekomunikují tak často

a tak do hloubky, jak by asi měli. To už se opravdu znají

do poslední molekuly a už není co objevovat? To už se

na sebe nikdy nebudou upřímně a bez jasného důvodu

usmívat tak jako dříve? Kdy se spolu byli naposledypro

jet na kolech? Už se skutečně nemají čím překvapit? Jak

by vlastně Monika reagovala, kdyby na jejich počítači,

záměrně utopenou ve složce Hrady a zámky ČRa v pod

složce Kraj Moravskoslezský, našla jeho sbírku porna

s orientací na orální sex? Vyšilovala by? Nebo neměl by

se jí svěřit s tím, že od léta trpí bolestivými hemoroidy?

A co mu neříká ona? Skrývá před ním něco? Každo pádně

by se o ni měl víc zajímat. A začne hned teď!

„Co čteš?“

„To by tě nebavilo,“ odpoví Monika, aniž vzhlédne

od stránek knihy.

15

„To je ale blbej název. Takovej neprodejnej. A o čem

je To by tě nebavilo?“

„Petře...“

„Co? Tak mě to fakt zajímá, ne? Chci vědět, co tě baví.

Co čteš. A třeba bych si to mohl taky přečíst.“

„Ty jsi ještě nikdy žádnou knihu nepřečetl.“

„To není pravda. Četl jsem tu Markovo nevydanou

knihu.“

Monika konečně zvedne pohled a  s  úšklebkem se

na Petra podívá.

„Přečetl jsi první dvě stránky z  rukopisu svýho ne

talentovanýho houmlesáckýho kamaráda, co si myslí,

že je novej Hrabal, a  pak jsi mu to vrátil se slovy, že

to je skvělý, hlavně ten dramatickej konec. Přitom to

jeho lyrický veledílo žádnej děj, natož dramatickej,

nemělo.“

„Čtu průběžně tu kamasutru pro šťastně zadaný, co

nám dala tvoje ségra k  našemu desátýmu výročí. Což

mimochodem pořád považuju za dost vyšinutý.“

„To je příručka stimulační jógy. A  už šest let jsi na

straně devět.“

Petr cvrnkne do Moničiny knihy. „No ale třeba by

tohle mohla být moje první knížka, kterou kdy dočtu.

Když tak baví tebe...“

Teď pro změnu hlasitě vzdychne Monika.

„Nech mě si číst.“

Petr jí však vytrhne knížku z ruky a zblízka si jipro

hlédne.

„Petře, přestaň!“

„Dotkni se mě,“ přečte Petr pobaveně název knihy

z  jejího přebalu. No jasně, porno pro ženy, co jiného.

16

Přesně jak si myslel. Kdoví jestli je to vůbec lehké porno.

Třeba je to pěkný hardcore. A třeba by ho to fakt mohlo

bavit číst.

Na obálce Moničiny knihy se vyjímá křiklavá ilus

trace svalovce v  obleku, z  něhož, přestože se ležérně

opírá o  pracovní stůl, vyzařuje jakési napětí, možná

vzrušení, ruce na povolené kravatě a vypadá to, že si ji

v příští vteřině jediným trhnutím rozváže. Druhýmrych

lým pohybem si pravděpodobně roztrhne bílou košili

a odhalí tak dennímu světlu kanceláře svou nahou hruď.

V pozadí na obrázku stojí další stůl, u něhož sedí zády

ke svalovci mladá žena s  dlouhými světlými vlasy, asi

sekretářka, a  telefonuje. Telefon drží v  jedné ruce, za

tímco ta druhá jí podezřele leží v klíně. Obličej má napůl

otočený k muži, jako by čekala, že na ni každou chvíli —

nyní již polonahý — zaútočí zezadu.

„To je nějaký sado maso z ministerský kanceláře?“

„Jseš blbej. Nech mě si číst. Říkals, že jsi unavenej,

ne?“ řekne Monika, nyní už vážně naštvaně, a vezme si

svou knihu zpět. Upraví si polštář za zády. Pak v knížce

listuje a  hledá místo, na kterém ji Petr vyrušil. Ten ji

pozoruje. Ano, asi se opravdu znají do poslední mole

kuly. Asi se nemají čím překvapit. Líbí se mu Monika

ještě pořád?

Když Petr Moniku poprvé uviděl, jak vešla do ob

chodu telefonního operátora Paegas, nikterak zvlášť

ho nezaujala. Mladá vysoká černovláska. Petr siodjak

živa myslel, a myslí si to pravděpodobně pořád, že jeho

oblíbeným typem žen jsou svůdné, prvoplánově krásné

sexy blondýnky, ze kterých čiší záliba v  peroxidovém

ošetřování svých vlasů a divokém sexu. Jediné, co čišelo

17

z téhle nabručené a nepřívětivě se tvářící zákaznice, byla

chladná strohost. Asi jde něco reklamovat, napadlo ho

tehdy. Taky si dodnes vybavuje slova svého kolegy:„K tý

hle nasupený gazele nejdu, běž ty.“ Kdyby k ní tenkrát

onen kolega šel, asi by dnes — sedmnáct let poté — ležel

vedle ní v  posteli on. Petr se tehdy zákaznici věnoval

dobrých třicet minut. Žádná nepříjemná reklamace,pro

dal jí telefonní bestseller — Nokii 3310. Monika hona

víc překvapila příjemným hlasem a smyslem pro humor.

Vůbec nebyla tak chladná, jak navenek působila. Taky

se mu líbilo, jak svírala telefon v dlani.

Týden nato se Monika vrátila. Nyní chtěla nějaký

jedno duchý přístroj pro své rodiče. Mobil pro seniory

však nebyl tím hlavním důvodem, proč do Petrova ob

chodu přišla.

Petrův kamarád Marek se o třináct měsíců později na

jejich svatbě při proslovu svědka dokonce pokusilo vtip

nou analogii mezi světem mobilních telefonů a vztahem

Petra a  Moniky. Jeho nevhodná hláška o  tom, že Petr

uhranul svou nastávající svými hbitými prsty a tím, jak

umí hrát hada, zůstala díkybohu většinou svatebních

hostí nepochopena. Petrův obchod s telefony změnil po

nějaké době jméno, jednotlivé modely telefonů Nokia se

postupem času propadaly do zapomnění, ale manželství

Petra a Moniky vydrželo. Nedávno oběma svým dětem,

šestnáctiletému Pavlovi a o tři roky mladší Patrice, Petr

koupil se zaměstnaneckou slevou Lumii 950, úplněpo

slední nokii všech dob. Usilovně se snažil téhleskuteč

nosti, totiž že se telefony značky Nokia přestaly nadobro

vyrábět, že nadobro zemřely, nepřikládat hlubší význam.

Nehledat v  tom paralelu se svým vztahem s  Monikou.

18

„Tak o čem to je?“

„Co?“

„No ta knížka přece.“

„Ty mi nedáš pokoj, viď?“

„Nedám, dokud mi neřekneš, o čem to je.“

Monika hlasitě zaklapne knihu, vzdychne a zapíchne

prst do svalovce na obrázku. Pořád má sexy ruce, na

padne Petra okamžitě. Mrštné, dlouhé jemné prsty,kte

ré dokážou pevně stisknout. Mohla by si ty své jinak

upravené nehty nalakovat nějakou vyzývavou barvou,

třeba temně rudou, a bylo by to dokonalé.

„Tak když to teda musíš vědět... Tohle je Damián.

Ředitel významné právnické firmy. Rozmazlený sexy

fracek. Ke všemu přišel jak slepej k  houslím. Díky bo

hatýmu otci. Nezná hodnotu peněz. Navíc chronickej

Casanova. Kurevník, rozumíš? Noci tráví v  luxusních

klubech pro bohatý. Šampaňský, drogy. Ženský na něj

stojej frontu, on je ale jen zneužívá, neváží si jich. Neví,

co je pravá láska.“

„Šťastnej chlap,“ pokusí se Petr zavtipkovat, ale aby

Moniku nenaštval, rychle předstírá zájem: „Kolik mu

je?“

„Asi čtyřicet.“

„Mně bude čtyřicet!“

„No jasně.“

„A kdo je tohle?“

„Tohle,“ Monika teď poklepe prstem na telefonující

sekretářku  — ano, nehty na tmavě rudo nebo takovou

tu křiklavě růžovou, co mají na nehtech pornoherečky

předstírající, že jsou o půlku mladší, než ve skutečnosti

jsou —, „tohle je Izabela.“

19

„Sekretářka?“

„Stážistka. Aspoň to si zatím Damián myslí. Ve sku

tečnosti je Izabela majitelkou konkurenční firmy a snaží

se Damiánovi přetáhnout významné klienty. Damián se

ji samozřejmě pokusí svést, Izabela si ale na aférkyne

potrpí, má svoji hrdost. O to víc ji ješitný Damián chce.

A  nad tím vším je ďábelský plán jejich rodičů: vědí, že

zákonům sexuální přitažlivosti neporučíš, a rozhodnou

se spojit svoje rodinný právnický firmy v jednu velkou,

nejvlivnější firmu v  celým New Yorku. Ne smlouvami

a  vyjednanými fúzemi, ale vášní a  pak i  láskou svých

dětí.“

„Takže se spolu nakonec vyspí?“

„No, asi jo. Doufám teda. Tak daleko ještě nejsem.

Třeba i proto, že mě nenecháš číst.“

„Vsadím se, že netykavka Izabela je ve skutečnosti

pěkně divoká a perverzní...“

Ještě chtěl dodat, že Izabela ho zcela jistě vezme

Damiánovi ve vášnivých chvílích do pusy, takže on, Petr,

manžel, nikoli šéf, nevidí důvod, proč by ona, Monika,

manželka, matka jeho dětí, nikoli žádná začínajícípráv

nička a  podřízená, nemohla učinit taky tak. Aspoň ně

kdy, aspoň jednou za čas, třeba jednou za rok, třeba na

jeho narozeniny. On se do orálního sexu prováděného

na ní příležitostně pouští, tak proč ne ona? Neměla by

to snad být elementární slušnost  — opětovat mu laska

vost? Copak jí o  orálním uspokojování mužů stačí jen

číst v  přiblblých knížkách? Nahlas nic z  toho ovšem

samozřejmě neřekl. Vydat se takhle nečekaně do ne

bezpečných vod jejich intimního života neměl odvahu.

Gazela by se mohla nasupit a nepěkně ho porafat.

20

„Hm. No já ti pak řeknu, jestli je divoká a perverzní.

Ale protože mě furt vyrušuješ, tak pochybuju, že se

k tomu vůbec dostanu,“ odpoví Monika studeně. Jako by

mu četla myšlenky. Jako by moc dobře věděla, co chtěl

dodat. Otevře svou knížku, chvíli v  ní listuje a  pak se

znovu začte.

Jasně, něco mezi nimi chybí a felace asi není tohlav

ní, ale možná by to byl dobrý začátek na cestě k jejich

ještě většímu sblížení. Úplnému sblížení. Konec konců

mají spolu být až do smrti, děti si stejně půjdou po svých,

tak proč si tuhle dlouhou cestu ve dvou vzájemně ne

zpříjemňovat. Petr najednou cítí, jak se v  něm tahle

jedna konkrétní, obecně vzato asi dost pošetilá, přesto

pro něj poměrně určující sexuální nenaplněnost na

dobro uhnízdila. Jak v něm pomalu, ale zřetelně bobtná,

jak pomalu získává na důležitosti a pozvolna ovlivňuje

další stránky jeho života. A brzy už nepůjde jenom o sex,

ale i  o  jeho život. Bující rakovinný nádor neuspokoje

nosti, napadne ho nyní nepatřičně.

Aby vypudil z  mozku tyhle pitomé myšlenky, sáhne

Monice mezi nohy. Její vlhkost ho překvapí, ale nevzruší.

„Ty mě prostě dneska večer nenecháš, viď,“ řekneMo

nika naštvaně, Petr však ví, že se jí to líbí. Její stehna,

která se nesevřela, ba naopak proti jeho prstům nicne

namítají, to potvrzují. A  Petr taky teď ví, že to skončí

akcí. Sakra, proč to vlastně začal? Vždyť to přece dělali

včera. A  najednou ho to otráví. Že bude muset znovu

absolvovat to staré známé, mnohokrát prověřené. Že

musí znovu bez vzrušení z  neznámého vyloupit vylou

pené. Po tisící první navštívit tisíckrát navštívené. A tady,

co se týče čísel, nepřehání, naopak lehce podhodnocuje,

21

protože už mají za sebou o  trochu víc než tisíc společ

ných milování. Nedávno se vydali na tisícovku druhou

(je jasné, že dovršit metu 2K bude náročnější, pokud

vůbec možné). Ani tohle totiž není složité dopočítat

nebo spíš průběžně počítat. Je otrávený, protože ví, že

se nemají čím překvapit.

Přesto se Petr přemůže a  řekne s  předstíranou laš

kovností: „Já tě ale nemůžu nechat číst tuhle knížku. Já

jsem bojovník proti pokleslé literatuře pro ženy. A bo

juju celým svým tělem.“

Monika naoko naštvaně mlaskne v  předstírané ne

voli. Její stehna ještě více povolí, tak akorát, aby Pet

rovy prsty přesně našly, co hledaly. Vzápětí knihu zavře

a odloží na stolek. Svalnatý Damián, který za okamžik

uvolní uzel své kravaty, nyní hloupě civí do stropulož

nice. Ne však dlouho — Monika zhasne lampičku.

Tma. Pohyby.

A po chvíli: „Neříkals, že bojuješ celým svým tělem?

Tady mám kus tvýho těla, který nevypadá, že by bojo

valo.“

„Jsem ti říkal, že jsem unavenej.“

„S tebou je teda práce,“ řekne Monika a vezme mu ho

do ruky. Čeká ji náročná pětiminutová manuální činnost.

Vidíš, ty citlivko, ty vděčná čtenářko literárních felací,

kdybys ho vzala do pusy, měla bys to hned a bez bolení

ruky. Navíc je umytej.

Petr si dodnes pamatuje jejich první milování. Třetí

rande, pozvání k ní, dvě sedmičky veltlínskéhozelené

ho, zůstal celou noc. Misionářská a pak mazlivě z boku.

Na samotném sexu ho tenkrát onu první noc překvapily

dvě věci.

22

Zaprvé to, že mu v rámci předehry vcelku bolestivě

kroutila bradavkami. Nevzrušovalo ho to, přišlo mu

to divné, nepatřičné a  napadlo ho tehdy, že když už

by se tedy měly kroutit nějaké prsní dvorce, tak by to

rozhodně měly být ty její. Velké a  tmavé. Druhou

skutečností, která ho během jejich prvního milování

zaskočila, bylo to, že ho těsně před jeho vrcholem

silně stiskla  — Petr si vybavil její dlaň pevně svírající

novou lesklou nokii s  výměnným krytem  — a  jako by

odstrčila a  nasměrovala jeho ejakulující úd stranou.

Petr se udělal vedle ní na prostěradlo. Krouceníbrada

vek se vyřešilo ještě tu noc: Petr se jí svěřil, že to není

nic, co by ho nějak zvlášť vzrušovalo, a  ona to pocho -

pi la a  dalších bezmála sedmnáct let se jeho bradavek

ne dotkla.

Zato ta druhá věc mezi nimi zůstala nedořešena:

o jejím prudkém vyhazování rychlosti a odstředění jeho

vášně doprava, doleva, kamkoli, jen ne na ni, onu první

noc Monice neřekl. Ani později. Ani o  tisíc milování

později. Petr si tak postupem času ke své tiché, skryté

nevoli uvědomil, že Monice je zkrátka kontakt s  jeho

semenem nepříjemný. Něco, s čím se musel časemsmí

řit a  co pravděpodobně bylo i  příčinou toho, že nikdy

nevzala jeho penis do pusy.

Jen jednou jedinkrát  — před lety  — se odvážil na

vrhnout, zda by ho nechtěla protentokrát uspokojitpu

sou, protože to je něco, co by se jemu, ale možná i  jí,

domnívá se, mohlo líbit. Ona ho však rázně odbyla, že

tohle by se jí určitě, ale určitě nelíbilo, a se slovy„nepří

jemný“ a „ponižující“ celou diskusi uzavřela. V podstatě

navždy.

23

Orální sex a ejakulace na různé části ženského těla

tak byly Petrovi přístupny jen v říši internetovéhopor

na. Hrady a zámky na severu Moravy.

„Furt nic? Mám přestat?“ ozve se do ticha Monika.

„Ještě chvíli. A pak už to půjde.“

Na druhou stranu, Moničino zjevné odmítání man

želova ejakulátu jim oběma poskytlo unikátní šancipa

matovat si ony výjimečné chvíle, kdy zplodili své dva

potomky. Protože Monika dovolila Petrovi, abyvyvrcho

lil do ní, skutečně pouze dvakrát. Syn Pavel: nocv kem

pové chatce na Hracholuskách, dcera Patrika: první noc

v jejich novém panelákovém tři plus jedna.

„No sláva, to byla doba,“ neodpustí si po několika

dalších dlouhých minutách Monika. Jednou ji za ty její

jízlivý poznámky vážně praští.

Petr se přemůže a nic neřekne. Převalí se na ni.

„Tak pojď, Izabelo. Damián ti teď ukáže, zač je toho

loket.“

„Prosím tě, nech si ty srandičky a  radši se soustřeď.

Ať ji nevyplašíš. Tu svoji těžce nabytou erekci.“

Odmítal být nespokojeným, nevděčným rouhačem,

a  tak tvrdošíjně odháněl své zcela zřejmé zjištění: sex

s Monikou ho už dost dlouhou dobu nebaví. Provozuje

ho vlastně jen takříkajíc ze zdravotních důvodů.A s ohle

dem na jejich vztah z  důvodů čistě udržovacích. Dvou

tisícovka je stoprocentně k nedostižení. A vůbec — proč

se za ní hnát, když je cesta k ní tak nudná a mono tónní?

Jeho současná situace, rekapituluje si pro sebe Petr

upro střed právě probíhajícího sexuálního aktu, neníni

jak veselá: za dva týdny mu bude čtyřicet, trápí hohemo

roidy a  s  manželkou vede neuspokojivý intim ní  život.

24

Ano, občas ho napadají myšlenky na změnu. Na ni

ovšem, jak si před chvílí ujasnil, nemá odvahu. Nemám

odvahu na změnu úplnou, ale co takhle změnu částeč

nou? Nebo spíš posun k něčemu jinému. Co takhle najít

si milenku, holku, která nemá s orálem problém? Nebo

co kdybych si vymyslel služební cestu na dva dny a tam se

opil a měl sex s neznámou ženskou? S ženskou, o které

bych nevěděl vůbec nic, neznal bych ani její jméno, a na

které by toho bylo tolik co objevovat. A  téhle nezná

mé bych se pak opakovaně udělal na břicho, mezi prsa

anebo rovnou na obličej. Jenže všechny tyhle nápady

jsou spíš jen vzrušivé představy patřící do tajnépočíta

čové složky. Jen porno fantazie, které se tříští o realitu

každodennosti a  které se rozpouštějí v  klidem ho na

plňujícím vědomí, že mimo sex má víceméně spokojený,

i když možná spíš jen poklidný rodinný život. Všechny

tyhle rajcovní myšlenky na aférku jsou přebíjenyvýčit

kami, že po šestnácti letech manželství by měl oceňovat

nějaké ušlechtilejší kvality jejich vzájemného soužití,

a ne si neustále nadrženě stěžovat na svůj neuspokojivý

sexuální život.

Monika se pod ním začíná vlnit a  přerývavě vzdy

chat. Tahle poslední fáze ho přece jen pořád baví. Teď

se udělala a on bude asi za minutu po ní. Minuta jen pro

něj. Minuta, kdy nic jiného neexistuje. Na jejím konci

se chce odtáhnout, ale ona ho překvapivě podrží tam,

kde je.

„Zůstaň, prosím,“ zašeptá Monika vzrušeně.

Petr se jí však vysmekne a udělá se tak jako vždycky.

Tak jak jsou zvyklí. Vedle na prostěradlo. A s představou

ženského obličeje jako terče svého vyvrcholení.

25

Tohle mu vlastně dělá poslední dobou často, i včera,

snaží se ho přidržet v sobě. Vzhledem k tomu, že takový

způsob milování je pro ně naprosto výjimečný, je zcela

zřejmé, že Monika ignoruje jeho předešlé negativníroz

hodnutí a chce mít třetí dítě.

Letos někdy na jaře spolu vedli dlouhé debatyo tře

tím dítěti. Monika by ho chtěla: tohle je poslední šance

si to ještě jednou znova celé prožít. On ale nechce. On

nechce být jedním z těch trapných přestárlých otců, co si

pořídí dítě po čtyřicítce a pak, když je potomkovi dvacet

pětadvacet a otvírá se před ním dospělý život, on už jako

starej fotr, kterého si budou potomkovi vrstevníci plést

s dědou, se v lepším případě ze života rychle odporoučí,

v  horším bude potomkovi na obtíž. Takových případů

má kolem sebe docela dost, řekl jí tenkrát. On chce být

plnohodnotnou a  funkční součástí dospělého života

svých stávajících dětí. A hlavně: Petr si nemyslí, že řešit

nudu a banalitu jejich životů uřvaným novorozenětem

je nejlepší nápad. Monika tenkrát řekla: „Tak dobře, jak

chceš.“ A  pak se tvářila, že tím je všechno dohodnuté

a uzavřené, že tedy mají Pavla a Patriku a tím to hasne.

Jenže Petr tušil, že to v pohodě není, že Monika by třetí

dítě opravdu chtěla. A to včerejší a dnešní přidržení jeho

zadku mu to jen znovu potvrdilo.

Petr se po chvíli natáhne k nočnímu stolku prokra

bici papírových kapesníků a vysuší svou část prostěradla.

Rád by spal na suchém. Zmuchlané kapesníky pak hodí

na zem, hlavně na ně ráno nezapomenout, a  lehne si

zpět vedle Moniky.

Oba takhle chvíli bez hnutí leží, potichu a  potmě,

a oba vědí, jaké téma mezi nimi uvázlo.

26

Petr je nakonec ten, kdo ticho nevyřčených otázek

a odpovědí, na kterých by se neshodli, přeruší:

„Marek chce, abych s  ním jel přespříští víkend za

Adamem do Londýna. Že bychom spolu jako všichni tři

oslavili naše narozeniny.“

„Na ten víkend naši plánují grilování. Určitě poslední

v tomhle roce. A má to být grilovačka pro tebe. K tvým

narozeninám. Už jsem ti o tom říkala.“

„Aha.“

„To je vidět, jak mě posloucháš.“

Teď se k nočnímu stolku natáhne Monika a rozsvítí

lampičku.

„No ale čtyřicet je čtyřicet, chápej. Navíc společnej

víkend, to je něco, co jsme s klukama už dlouho chtěli

podniknout.“

„A ty chápej, že na rozdíl od Marka a Adama mášro

dinu a tahle tvoje rodina by s tebou ráda oslavila tvoje

narozeniny. Navíc kulatý.“

„Adam přece má rodinu. A Marek, právě proto, že ji

nemá a že je poslední dobou dost mimo, nás potřebuje.

Pochop to.“

„No jasně, já to chápu,“ řekne ještě Monika ironicky

a  opět otevře svou knihu. Očividně je zase čas na Iza

belu a Damiána. A než se definitivně znovu začte, ještě

dodá: „Dělej si, co chceš. Stejně to bude nakonec zase

podle tvýho.“

Petr opětovně nahlas vzdychne a  otočí se na bok

zády k Monice. Není to rezignace — celé to mázname

nat, že tohle od ní není fér, a taky to, že on už teď nemá

náladu ani sílu na další konverzaci, natož na nějakou

hádku. Zavře oči a  najednou si vzpomene na to, jak

27

kdysi dávno  — v  dobách prvních nokií, v  dobách, kdy

oba ještě měli mezi sebou co objevovat — spolu usínali

a drželi se přitom za ruce. Teď mu přijde líto, že tyhle

časy jsou už nenávratně pryč.

Vybavuje si jednu konkrétní vzpomínku. Byla hor ká

let ní noc, nemohli usnout, bylo to u jeho mámy veSlav

kově. Už měli i Patriku. Vzpomíná si totiž, že poté co malá

usnula v postýlce v rohu, se milovali a dávali pozor, aby

ji neprobudili. Taky aby neprobudili Pavla, který spal

dole s  babičkou. V  malém, ale útulném domečku, kde

to vonělo sušenkami, které Petrova máma sama pekla,

bylo všechno hrozně slyšet. Leželi zpocení nazmuchla

ném prostěradle, drželi se za ruce a šeptali si o hudbě.

Poté co jí Petr vyjmenoval kapely, které se mu líbily na

střední a které se mu vlastně líbí dodnes, se Monikapo

baveně zhrozila. Byla překvapená, jak mi zerný je Petrův

hudební vkus. On tedy rozhodně hudeb ní rozvoj jejich

dětí na starosti mít nebude, smála se tiše. Pak mupus

tila svou hudbu. Něco hodnotnýho, jak řekla, něco, co

dostala nedávno od sestry jako dárek. Dodnes si to Petr

pamatuje, originální cédéčko Hail to the Thief odRadio

head. Dotýkali se navzájem boky svých nahých těl, každý

s jedním sluchátkem v uchu. Vydržel však jen jednupís

ničku. Jen tu první. Namítal, že to nedává žádný smysl,

že to není ani trochu melodické, navíc tomu nejde po

řádně rozumět kvůli rychlé a těžké angličtině. A tenne

smyslný název: Dva plus dva je pět. Dva a dva přece není

pět, rozčiloval se šeptem, naoko vážně. Copak všechno

musí dávat smysl, odpověděla mu tenkrát. Zapomněla

na šepot a řekla to až příliš nahlas. Přiložil jí ukazováček

na rty, zasyčel pšššt a usmál se na ni. A ona na něj.

28

Od té doby tu písničku už nikdy neslyšel, ale dodnes,

vlastně i  právě teď, v  téhle chvíli po milování a  před

usnutím o dvanáct třináct let později, si ji vybavuje. Její

pomalý rozjezd a pak rychlý nástup a zpěvákůvdrama

tický hlas.

Leží zády k Monice a snaží se usnout.

„Tak dobrou noc, Moni.“ Už dlouhé měsíce ji takhle

neoslovil.

„Dobrou.“

„Kolik je dva plus dva?“

„Co?“ zavrčí Monika.

„Ne, nic. Dobrou.“

Napadne ho, že ji vezme za ruku. Ale nakonec tone

udělá. Nejde to. Je k ní zády.

O pět dní později se Petr probudí asi o půl hodiny dříve,

než mu má zazvonit budík. Monika už v  posteli není.

Musí být pondělí, v  pondělí totiž Monika učí nultou

hodinu, a tak chodí do práce dříve. I děti už jsou pryč,

Moni ka je vozí na gympl. Petr sáhne po své lumiia de

aktivuje alarm. Na displeji má nepřijatý noční hovor od

Marka.

Vstane. Sprcha, oholit, rychlá snídaně. Mrkne na

hodiny: do práce ještě jít nemusí, stále má onu půlho

dinu k dobru. Sedne si k počítači. Hemoroidy se znovu

bolestivě ozvou, musí si sednout nakřivo. To nepomáhá,

a  jelikož má čas, rychle si uvaří heřmánkový čaj. Sá

ček s  čajem nechá chvíli louhovat ve vroucí vodě, pak

ji vyleje a  horký pytlík položí na utěrku, kterou zatím

29

rozprostřel na židli. Kalhoty i trenýrky si stáhne kekot

níkům a poté holým zadkem pomalu a opatrně dosedne

na horký sáček spařeného heřmánku. Když si na horkost

mezi svými půlkami konečně zvykne, vrací se k počítači.

Nejdříve chvíli jen tak brouzdá internetem, niczajíma

vého, pak skoro automaticky zabrousí myší do složky

hradů a zámků a začne si prohlížet obrázky.

Po chvíli se otevřou dveře a  do kuchyně vejde krás

ná vysoká blondýnka. Zabalená jen tak v ručníku, vlasy

mokré.

„Odkdy se sprchujete v  práci, Izabelo?“ zeptá se jí

Petr.

„Promiňte, šéfe. Já dnes zaspala a  nestihla jsem to

doma. Ani nasnídat jsem se nestačila.“

„Já měl zrovna misku müsli s banánem, nechcete taky

trochu odsypat?“

„Já müsli nerada. Já po ránu radši do pusy něco po

řádnýho, něco teplýho. Nějaký párek nebo spíš klobásu

byste tu neměl?“ zeptá se Izabela, a  protože si začne

ručníkem, tím jediným, co ji zakrývá, vysušovat vlasy,

odhalí svá úžasná ňadra. Petr si teď jedním rychlým

tahem uvolní kravatu.

„Klobásu ne, ale mám tady ještě jeden banán, kdy

byste chtěla.“

„Ale ten je váš, šéfe.“

„Ano, je můj. Ale rád se o něj s vámi podělím.“

„A je tvrdej a velkej?“

„Je hodně tvrdej. A  hodně velkej. Počkejte, Izabelo,

hned ho vyndám a bude celý jen váš,“ řekne ještě Petr

a vtom se za Izabelou, která se nad ním teď sklání, ozve

šramot. Někde v bytě se otevřely dveře.

30

Sakra, někdo je doma. Petr spěšně pozavírá obrázky

na počítači, rychle si natáhne kalhoty a  utěrku s pytlí

kem heřmánkového čaje položí na stůl vedle počítače.

O  pár vteřin později do Petrovy newyorské právnické

kanceláře, ze které se zase stala paneláková kuchyně,

vejde rozespalý Pavel.

„Čau fotří,“ řekne ochraptěle a  sedne si ke stolu na

proti Petrovi. Ten si začne uvazovat kravatu.

„Proč nejsi ve škole? Myslel jsem, žes jel do školy

s ženama.“

„Je mi blbě. Jsem se probudil s  horečkou. Tak jsem

řekl mámě, že dneska do školy nejdu.“

„Šťastnej to život.“

Pavel je pohledný kluk. Petra napadne, jestli byl i on

v jeho věku takhle hezký. Asi ne, tuhle nespornoukva

litu určitě zdědil po Monice. Co má pak ale po něm?

Petr dováže uzel na kravatě a utáhne si ji těsně ke krku.

„Co děláš?“ ptá se syn a pokývne hlavou ke stolu.

„Jen tu řadím nějaký soubory.“

„Ne, myslím s tím pytlíkem od čaje. Když si děláš čaj,

neměl bys použít i vodu?“

„Ha ha. A neměl bys ty, když ti není dobře, zahučet

zpátky do postele?“

„Čekám na Simču. Slíbila, že mi o  volný hodině při

nese něco na uzdravení. Zahučím do postele až pak.

Dou fám, že to zabere,“ řekne Pavel a  mrkne na otce.

A pak dodá: „Vod čeho ty ženský máme, ne?“

„No jasně. Od čeho ty ženský máme. Tak čau, já jdu

do roboty.“

„Užij si to,“ zašklebí se Pavel ještě.

„Ty taky.“

31

A najednou to Petrovi dojde: synátor má v šestnácti

pravděpodobně mnohem lepší, naplněnějšía vzrušivěj

ší sexuální život než on sám. A  asi ani orální sex mu

není odpírán. Opravdu šťastnej to život.

Možná ani nepotřebuju milenku, napadá Petra, když

se pak v  předsíni obouvá. Možná nakonec ani nemu

sím vymýšlet žádnou služebku, možná bude stačit jen

víkend s klukama v Londýně. No jasně. Rychle vyťuká na

svém mobilu textovku pro Marka: „Tak dobře, ukecals

mě  — Londýn! V  pátek letíme!“ Zpráva odeslána, teď

i doručena. Petr konečně může vyrazit do práce.Prodá

vat telefony. Ty, které přežily nokie.

Když dole v  domovní hale vystupuje z  výtahu, po

tkává Simonu. Krásnou mladou blondýnečku s krátkými

vlasy, přítelkyni jeho syna.

33

Kapitola druhá

MAREK

Milý Petře, milý Adame, moji milí kamarádi!

Připravte se, za několik málo vteřin si v tomhledo

pise přečtete větu, tu patetickou, zprofanovanou větu,

kterou jste už stoprocentně někdy zaslechli, ale nikdy

by vás nenapadlo, že se s  ní setkáte takhle přímo, že

bude takhle surově zasazena do vašich reálných životů.

Ta věta zní:

Pokud čtete tenhle dopis, znamená to, že už jsem

po smrti.

Klidně si teď dejte pauzu ve čtení, chvilečku naroz

dejchání šoku, já to pochopím a počkám.

Já už stejně nikam nepospíchám, já už jsem v  cíli.

Ano, pochopili jste to správně, vzal jsem to do cílezkrat

kou.

Ta nešťastná nehoda s autobusem nebo metrem(v tu

hle chvíli ještě nevím, rozhodnu se až na místě, pro

a  proti: metro je jistější, ale bus zase umožňuje, teda

při shodě náhod, že pokud budu mít to štěstí a dostanu

vteřinku dvě navíc, můžu se na konci dívat na nebe, stíny

34

modra nebe... truchlenci... v tiché se slzy celí rozplýváte, ne

na začouzený tunel metra a  nějaký dráty) vlastně žád

nou nešťastnou nehodou nebyla. Ta neblahá nehoda byl

blahý plán.

Vím, je těžký o tom takhle číst. A já vám za to děkuju.

Zároveň chci, aby bylo zcela jasný, že nestojím o žádný

zpětný litování, na lítost se, kluci, vyserte. Já chci jen

částečný porozumění. Chci, abyste to celý aspoň trochu

pochopili. Abyste si na konci tohohle dopisu řekli: Jo,

aha, trochu extrém, ale vlastně už to teď chápu. Aspoň

trochu.

Každopádně kromě zcela pochopitelnýho šoku z toho,

že čtete kamarádův dopis na rozloučenou, vám tahle

truchlivá epištola přinese i  pár nových objevů. Navíc

je tohle neveselý počteníčko taky dost trapně vzletný,

patetický, plný velkých slov a určitě je přehnanýv meta

forách a podobných literárních svinstvech, za to se vám

omlouvám předem. Ale zároveň se domnívám, že si to

já, Marek Byl, vlastním jménem Marek Přibyl (alias

Ma rek Obyčka, Banál nebo Kliš — ano, žádný skutečný

umělecký slovní výtvor, ale zato hafo trefných nápadů

na umělecký pseudonymy, to jsem celý já), ročníknaro

zení 1976, třebaže neúspěšný, nikdy nevydaný pisálek,

ztroskotaný na úrovni profesionální i  v  osobním živo

tě, můžu dovolit. Aspoň ve svým posledním textu vůbec.

Takže postupně.

První velkej objev tohohle listu: váš zesnulý kamarád

Marek Byl byl lhář. Prvotřídní.

Ano. Lhal jsem Martině, lhal jsem Moničce, vlastně

všem lidem kolem sebe. I vám dvěma. Ale hlavně jsem

lhal, a ještě pořád lžu, sám sobě.

35

Poslední dobou jsem v těch nekonečných výmyslech

a sebeobranných klamech utopenej jako v hluboký vodě,

co stahuje dolů a  nenechává nadechnout. A  v  marný

snaze zachytit se nějaký pravdivý opory lžu ještě víc,

v podstatě bez přestání, a nořím se tak níž a níž, marně

doufaje, že někde tam dole bude konečně něco pevnýho,

od čeho se odrazím a popluju zas nahoru. Jenže teď už

jsem tak hluboko, že už zkrátka nad hladinu lží vyplavat

nedokážu.

Zjistil jsem, že lžu skoro pokaždý, když s někýmmlu

vím. V  pondělí jsem lhal tobě, Petře, když jsi mi psal

a pak i volal a konečně potvrdil, že do toho Londýna za

Adamem nakonec přece jen poletíme. Navrhoval jsi, že

mě v pátek odpoledne vyzvedneš v Praze v práci, dáme

u mě doma dva tři panáky proti cestovní horečce a pak

spolu pojedeme na Ruzyni. Lhal jsem ti, že mám ten den

dovolenou, a  proto v  práci nebudu, ale že nebudu ani

doma, poněvadž mám nějaký běhání a vyřizování, a že

se teda sejdeme až na letišti.

Lhal jsem i tobě, Adame, a to právě teď, když jsem ti

poslal  esemesku s  informacemi o  našem letu: do Lon

dýna letíme zítra odpoledne a  v  neděli večer zpět do

Prahy. Pravda je ale taková, že tohle platí jen pro Petra.

Já mám totiž jenom jednosměrnou letenku. Já zpátky

domů už nepoletím.

Taky jsem ti lhal, když jsem tvrdil, že to Petr mě

uhání, abychom za tebou do Londýna přijeli na náš

narozeninový víkend. Ne, byl jsem to já, kdo chtěl do

Londýna mermomocí letět. Jasně že za tebou. Vidět tě.

Ještě jednou, naposledy tě vidět. Ale taky proto, že jsem

nedávno v nějakým časopise četl, že radnice v Londýně

36

dává ročně přes milion liber na sebevrahy. Respektive

na rychlý odstraňování jejich ostatků. Což mi přijde

správný a praktický. A taky jste tam prý, Adame, naty

hle skokany pod vlak zvyklí, máte to tam prý v podstatě

na denním pořádku. V  Praze jsme v  tomhle ještě dost

zaostalí, je to pro nás tady furt novum. Teda pokud samo -

zřejmě nepočítáš Nuselák. Ten je pořád jistota.

Hoši, tipnete si, který den v týdnu lidi nejčastějipá

chají sebevraždu? No jasně, v pondělí. Nejméně často se

pak lidi zabíjejí o sobotách a nedělích. A co je nejčastější

způsob? U  mužů provaz, u  žen prášky. Skok pod do

pravní prostředek je — možná překvapivě — statisticky

nevýrazný. Já plánuju neděli a bus nebo metro. A přijde

mi to tak správný a vlastně i logický: jak líp totižvystih

nout ve zkratce můj život než jen jako solidní příspěvek

k všeobecnému zprůměrování statistických hodnot?

Vím, že vám to asi přijde divný takhle o tom mluvit,

ale jak říkám  — můj poslední dopis, není proč si brát

servítky a neříct, jak to je, jak to cítím. Navíc vy dva,ač

koli to možná zní divně, protože poslední roky jsme se

moc neviděli, vlastně skoro vůbec, jste pro mě nejbližší

lidi. Ale vzhledem k mýmu současnýmu nulovýmuspo

lečenskýmu životu to vlastně až zas tak moc divný není,

že právě bývalí spolužáci jsou těmi, ke komu se obra

cím s tímhle umrlčím poselstvím. Taky se omlouvám, že

vám nakonec zkazím tenhle víkend v Londýně — když

už byl můj život ubohej, nebo spíš promarněnej a plnej

hloupých banálností, tak chci mít aspoň ten konec ve

velkým stylu.

To, co v Londýně udělám, vnímám jako poslední, dost

neohrabaný pokus o záchranu zbytků vlastní sebeúcty.

37

Musím skoncovat s  tím pnutím. Nějakej antickej filo -

zof, už nevím kdo přesně, interpretuje sebevraždu jako

návrat do matčina lůna. To se mi líbí, takhle to pojímat.

Velký slova. Každopádně doufám, chlapci, že mě snad

aspoň trochu chápete.

Cítím, že je nutný — takhle před koncem — říct vám

pravdu. A  tou je to, že jsem obyčejnej lúzr. Zevl. Flá

kač. Žádnou práci ve smyslu zaměstnání a  pravidelný

měsíční výplaty nemám. Nemám ani novou přítelkyni,

ani ten malej, útulnej byt na Letný. Všechny tyhle věci,

o  kterých jsem před váma několikrát blábolil, byly lži.

Falešný obrázky. I ten můj trapnej a od začátkunepove

denej dopravně-turistickej byznys je už dávno v prdeli.

O tom, že jsme se s Martinou rozvedli, samozřejmě víte.

Co ale nevíte, protože jsem o tom lhal, je pravej důvod,

proč jsme to s Martinou skrečovali. Taky nevíte, žeMo

ničku v podstatě nevídám.

Dneska ráno jsem si procházel svůj zápisník. Jen

takový hloupý nápady, myšlenky, pitomý plky, rychlý

nástřely mých budoucích povídek. Povídek, který nikdy

nenapíšu. Došlo mi, že moc zajímavýho v  tomhle zá

pisníku není a  bude lepší, když se takováhle trapárna

v mý pozůstalosti raději nenajde. Ale ještě než tyhle Zá­

pisky zbytečnosti definitivně zničím, něco sem do toho

hle dopisu přece jen přepíšu. Následující krátký náčrtek

mýho plánovanýho románu — ach ano, takhle nabubřelý

jsem byl — má totiž vcelku vypovídající hodnotu. O mně.

O vás, kluci.

Tři spolužáci. Vejvoda, Hájek, Přibyl. Všichni tři s  naroze­

ninami v  rozmezí několika dní. Stávají se kamarády hned



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist