načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vidořád – Samantha Shannonová

Vidořád

Elektronická kniha: Vidořád
Autor: Samantha Shannonová

Druhá kniha z plánované dystopické sedmidílné sci-fi fantasy série, kterou autorka zahájila bestsellerovým Kostičasem. Fantaskní dystopie si získala velkou pozornost, v přípravách je filmová verze. Nedaleká alternativní budoucnost lidstva, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 513
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The mime order ... přeložila Lenka Kapsová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1498-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhá kniha z plánované dystopické sedmidílné sci-fi fantasy série, kterou autorka zahájila bestsellerovým Kostičasem. Fantaskní dystopie si získala velkou pozornost, v přípravách je filmová verze. Nedaleká alternativní budoucnost lidstva, ve které svět funguje pod tvrdě represivními totalitními pravidly vlády Scionu. Mladá Paige Mahoneyová je díky svým paranormálním schopnostem zřejmě předurčena pro zásadní poslání. Proto byla unesena k podivné mimozemské rase Refájců a poznala děsivou bytost zvanou Strážce. Paige se tak ale zároveň stala nejhledanější osobou v Londýně. Nyní se musí rychle dostat do spisovatelské čtvrti Grub Street a objevit tajemství camdenských katakomb. Jinak bude osud londýnského podsvětí zpečetěn.

Popis nakladatele

Po románu Kostičas druhý díl dystopické série.

Udělali z nás zloděje. Je načase ukrást, co nám patří.

Paige Mahoneyové se podařilo utéct ze šeolského zajetí, ale tím všechno teprve začíná: mnoho přeživších uprchlíků je nezvěstných a ona se stala nejhledanější osobou v Londýně.

Scion upřel na Bledého snílka své vševidoucí oko; vidopáni a vidopaní městských gangů dostanou pozvání na vzácné setkání Sněmu nepřirozených. Jaxon Hall a jeho gang Sedm pečetí jsou připraveni získat pozornost, ale vztahy mezi jasnovidci kazí staré nevyřízené účty a za každým rohem číhají temná tajemství.

Pak se začnou ze stínů vynořovat Refájci. Ale kde je Strážce? Paige se musí z doupěte u Sedmi ciferníků dostat do spisovatelské čtvrti Grub Street a proniknout do tajných camdenských katakomb, dřív než bude osud londýnského podsvětí zpečetěn.

Vidořád je druhou knihou z plánované sedmidílné série. První díl Kostičas hned po vydání obsadil přední příčky žebříčku bestsellerů The New York Times , byl přeložen do osmadvaceti jazyků a připravuje se jeho zfilmování.

 

Samantha Shannonová se narodila v roce 1991 v západním Londýně. Psát začala v patnácti letech. V letech 2010 až 2013 studovala anglický jazyk a literaturu na Oxfordské univerzitě na St. Anne’s College. V roce 2013 vydala román Kostičas (The Bone Season), první díl z plánované sedmidílné série. Kniha figurovala na seznamu bestsellerů v žebříčcích novin The New York Times , The Sunday Times a  The Asian Age ; Daily Mail , Stylist a  The Huffington Post ji zvolily Knihou roku a knihkupectví Amazon ji zařadilo mezi nejúspěšnější tituly roku. Kostičas byl přeložen do osmadvaceti jazyků a společnosti The Imaginarium Studios a 20th Century Fox zakoupily práva na jeho zfilmování. Vidořád je druhým románem Samanthy Shannonové.

Zařazeno v kategoriích
Samantha Shannonová - další tituly autora:
Kostičas Kostičas
 (e-book)
Kostičas Kostičas
Vidořád Vidořád
A zrodí se píseň A zrodí se píseň
 (e-book)
A zrodí se píseň A zrodí se píseň
Převorství u pomerančovníku Převorství u pomerančovníku
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VIDOŘÁD 3

VIDOŘÁD 5

část první 15

nebezpečný ciferník 15

výstup 17

dlouhý příběh 34

a zůstalo jich pět 52

grub street 68

weaver 85

sedm ciferníků 99

pod růží 117

ďáblův dvorek 139

krvavý král 151

část druhá 163

zjevení refájců 163

óda na londýn

ve znamení kotvy 165

bim, bam, zvoní zvon 168

městská legenda 196

pošetilé hledání 220

zloděj 234

arcturus 249

u ministrovy kočky 260

květina a tělo 277

hazardní hráč 294

loutka mecenášů 314

host



VIDOŘÁD



VIDOŘÁD

samantha

shannonová

brno 2015


The Mime Order

Copyright © 2014 by Samantha Shannon

Published by arrangement with

David Godwin Associates, London

Cover design © David Mann / Bloomsbury

Maps and illustrations © Emily Faccini

Translation © Lenka Kapsová, 2015

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-640-3 (Formát pdf)

isbn 978-80-7491-641-0 (Formát ePub)

isbn 978-80-7491-642-7 (Formát MobiPocket)


*

Bojovníkům —

a spisovatelům

*



Herci předobraz Boha sám,

mumlají role v ztichlý sál,

vrávorajíce sem a tam —

loutky, jež zval i odvolal

rozkaz beztvarých, obrovitých tvorů

edgar allan poe


1 Doupě Bílého vazače

2 Chateline’s

3 Neal’s Yard

4 Černý trh v Zahradě 5 Vstup na černý trh 6 Covent Garden 7 Zchátralá koncertní síň 8 Book Mews

Vidopán: Bílý vazač


PRVNÍ

KOHORTA

sektor 4

(i-4)


1 Klub Spiritus

2 Hostinec U Zvonu

3 Bobbinovo kafe

4 Barbican Estate

5 Rozhledna ve Wood Street

6 Kostel Bow Bells a sklepení Juditheonu

7 Bank of Scion England

8 Old Paul’s

9 Stanice metra Bank

PRVNÍ

KOHORTA

sektor 5

(i-5)

Vidopaní: Marie Ogněna


1 Klub Spiritus 2 Hostinec U Zvonu 3 Bobbinovo kafe 4 Barbican Estate 5 Rozhledna ve Wood Street 6 Kostel Bow Bells a sklepení Juditheonu 7 Bank of Scion England 8 Old Paul’s 9 Stanice metra Bank

DRUHÁ

KOHORTA

sektor 4

(ii-4)

1 Překladiště v Camdenu

2 Psí díra

3 Butik U Agáty

4 Tržiště Stables

5 Camdenské tržiště

Vidopán: Hadrokost


prVnÍ koHortA 1. Kmotr

Hektor z Haymarketu a jeho

ctěná kočena Kudlanka

2. Abatyše 3. Mary Bourneová 4. Bílý vazač 5. Marie Ogněna 6. Létající Jack drUHÁ koHortA 1. Jimmy O’Goblin 2. Skleněná vévodkyně 3. Rváč Ark 4. Hadrokost 5. Odřikloub 6. Zloduše tŘetÍ koHortA 1. Valibuk 2. Král bahňáků 3. Madam Řečnice 4. Pátá sestra 5. Veršotepec Tom 6. Bluďák

S

m

n

e

p

ř

i

r

o

z

e

n

ýc

h

— 2059 —

ČtVrtÁ koHortA

1. Baretka

2. Pohřbený král

3. Perlová královna

4. Neznámá

5. Pán stánků

6. Pohanský filozof

pÁtÁ koHortA

1. Bídná sylfa

2. Věrný havran

3. Charley Pravdomluvec

4. Chlapák

5. Falešný hráč

6. Převozník

ŠestÁ koHortA

1. Zeleňák

2. Zajíc

3. Zámecká paní

4. Čtverák

5. Bludička Jenny

6. Zimní královna

Upozornění: seznam ctěných kočen a kočů lze nalézt v soukromé knihovně

klubu Spiritus


část první

nebezpečný ciferník

Cožpak jim nejsme výrazně nadřazeni, my Nepřirození? Protože

i když paběrkujeme kosti Společnosti, i když se plazíme ve stokách

a pachtíme se za obživou, přece jsme živoucím kanálem vedoucím

do Zásvětí. Jsme důkazem paralelní existence. Jsme katalyzátorem

nejvyšší Energie, věčného Éteru. Dokážeme spoutat i samotnou

Smrt, shodit žence ze sedla.

Neznámý autor, O podstatě nepřirozenosti



17

i

výstup

Příběhy málokdy začínají na začátku. Viděno z širší perspektivy,

jsem se vlastně vynořila na začátku konce tohoto příběhu. Pří

běh Refájců a Scionu se ostatně započal skoro dvě stě let před

mým narozením. A lidský život je pro Refájce stejně pomíjivý

jako jediný úder srdce.

Některé revoluce změní svět za pouhý den. Jiné trvají celá

desetiletí či staletí nebo ještě déle a jsou i takové, které nikdy

nevydají plody. Moje revoluce byla dílem okamžiku a jednoho

rozhodnutí. Začala kvetoucím kvítkem v utajeném městě na hra

nici dvou světů.

Budete si muset počkat, jak to dopadne.

Vítejte zpátky ve Scionu.

✳ ✳ ✳

2. září 2059

Všech deset vlakových vagonů bylo vybaveno čalouněným nábyt

kem, který se spíš hodil do nějakého salonu. Tlusté rudé koberce,

naleštěné stolky z růžového dřeva a na každém křesle zlatě vyšitá


18

kotvička — symbol Scionu. Ze skrytého reproduktoru se linula

klasická hudba.

Na konci vagonu seděl Jaxon Hall, vidopán sektoru i-4 a vůd

ce našeho londýnského gangu vidoucích. Dlaně měl složené na

vršku své vycházkové hole a bez mrknutí zíral před sebe.

Přes uličku stál můj nejlepší kamarád Nick Nygård a ruka

ma s viditelně naběhlými žílami se přidržoval kovových poutek visících ze stropu. Po půlročním odloučení mi jeho jemný obli

čej připadal jako nějaká dávná vzpomínka. Nejbližším okén

kem sledoval, jak se v tunelu každou chvíli míhají bezpečnostní světélka. Na sedadlech seděli schoulení další tři členové gangu. Danica měla ránu na hlavě, Nadine ruce od krve a její bratr Zek se držel za zraněné rameno. Eliza, poslední z gangu, zůstala v Londýně.

Já jsem seděla opodál a sledovala, jak v dálce za námi ubíhá

tunel. Na předloktí jsem měla čerstvou popáleninu v místě, kde mi Danica deaktivovala mikročip, který mi Scion nechal implantovat pod kůži.

Stále ještě mi v uších zněl poslední Strážcův příkaz: Utíkej,

Snílku. Kam by ale utíkal on, být mnou? Zavřené dveře stanice

byly obklíčené ozbrojenými vigily. Na to, jak byl Strážce obrovský, se dokázal pohybovat jako stín, ale těmi dveřmi by ani stín nedo

kázal proklouznout. Nashira Sargasová, jeho bývalá snoubenka

a vůdkyně Refájců, by si takovou příležitost k jeho dopadení

nenechala ujít.

Někde ve tmě byla zlatá šňůra, která propojovala mého du

cha se Strážcovým. Ponořila jsem se do éteru, ale z druhé strany

nepřicházela žádná odpověď.

Nebylo možné, že by se Scion o povstání nedozvěděl. Nějaká

informace musela uniknout, než oheň zničil komunikační sys

témy. Zpráva, varování — i jediné slovo je mohlo upozornit na

krizi v jejich trestanecké kolonii. Určitě na nás čekají s fluxem

a zbraněmi, aby nás mohli poslat zpátky do vězení.

Jen ať si to zkusí.


19

„Musíme se spočítat,“ řekla jsem a vstala. „Za jak dlouho asi

budeme v Londýně?“

„Tak za dvacet minut,“ odhadl Nick.

„Mám se ptát, kde tenhle tunel končí?“

Nick se ponuře usmál. „V Archonu. Přímo pod ním je stanice.

Jmenuje se S-Whitehall.“

Srdce se mi rozbušilo až v krku. „Neříkej mi, žes měl v plánu

utéct přes Archon.“

„To ne. Zastavíme vlak dřív a najdeme jinou únikovou cestu,“

odpověděl. „V téhle vlakové síti musí být ještě další stanice. Dani

si myslí, že možná dokonce existuje propojení s normálním me

trem, přes servisní tunely.“

„Servisní tunely ale můžou být plný četníků,“ otočila jsem se

na Danicu. „Vážně to chceš zkusit?“

„Nebudou hlídaný. Používají je jenom opraváři,“ řekla Danica.

„Ale u těch starších tunelů nevím. Pochybuju, že v nich zaměst

nanci Scirobu někdy byli.“

Scirob byl divize Scionu zaměřená na robotiku a strojíren

ství. Pokud o  tunelech někdo něco věděl, pak nejspíš nějaký

člověk od nich. „Musí existovat ještě jiná cesta ven,“ naléhala

jsem. „I kdybychom se dostali zpátky do sítě metra, u východu

by nás chytili. Nemůžeme odklonit vlak? A nevede nějaká cesta

nahoru na ulici?“

„Vlak nejde přepnout na manuální ovládání. A že by tahle lin

ka měla východ na ulici, tak hloupí podle mě nejsou.“ Danica si

sundala hadr z rány na hlavě a prohlédla si ho — vypadalo to, že

je na něm víc krve než látky. „Vlak je naprogramovaný tak, aby

dorazil přímo do stanice S-Whitehall. Spustíme požární alarm

a vystoupíme na první stanici, kterou najdeme.“

Nápad, že povedeme velikou skupinu lidí zchátralým, ne osvět

leným tunelem, mi nepřipadal zrovna rozumný. Všichni byli slabí,

hladoví a vyčerpaní, bylo třeba postupovat rychle. „Nějaká stani

ce musí být pod Towerem,“ řekla jsem. „Přece by nepoužívali stej

nou stanici pro transport vidoucích i pro zaměstnance Scionu.“


20

„To je moc daleko, než abychom to zkoušeli naslepo,“ přerušila mě Nadine. „Tower je od Archonu pěkných pár mil.“

„V Toweru zadržují vidoucí. Logicky pod ním bude i stanice.“

„Pokud budeme předpokládat, že je u  Toweru stanice, musíme pečlivě načasovat spuštění alarmu,“ poznamenal Nick. „Máš nějaký nápad, Dani?“

„Cože?“

„Jak by se dalo zjistit, kde přesně jsme?“

„Už jsem říkala, že tenhle systém tunelů neznám.“

„Zkus střelit od boku.“

Dani mlčela déle než obvykle. Kolem očí měla modřiny. „Mož

ná... možná že jsou v tunelech nějaký značky tras, podle kterých se orientujou dělníci. Ve scionských tunelech jsou štítky, co ozna

čujou vzdálenost k nejbližší stanici.“

„Ty ale neuvidíme, pokud nevystoupíme z vlaku.“

„Přesně tak. A na jeho zastavení máme jen jeden pokus.“

„Nějak to vyřešte,“ řekla jsem. „Já zatím najdu něco, čím by

chom spustili alarm.“

Nechala jsem je tam přemýšlet a prošla do vedlejšího vagonu.

Jaxon odvrátil hlavu. Zastavila jsem se před ním.

„Jaxone, nemáš zapalovač?“

„Ne,“ řekl.

„Tak nic.“

Jednotlivé vagony od sebe oddělovaly posuvné dveře. Nešly

zamknout a sklo nebylo neprůstřelné. Jestli nás teď chytí, ne

bude šance uniknout.

Upíraly se na mě desítky očí. Vidoucí, kteří přežili, se k sobě

navzájem choulili. Doufala jsem, že se podařilo nastoupit Julianovi, který se mnou plánoval spiknutí, ale nebylo po něm ani vidu ani slechu. Srdce se mi sevřelo. I  kdyby on a  jeho tlupa

komediantů přežili zbytek noci, do svítání by jim Nashira stejně

podřízla hrdla.

„Kam to jedeme, Paige?“ ozvala se Lotte, jedna z komediantek. Ještě pořád měla na sobě kostým z oslavy dvoustého výročí

21

Scionu — historické události, kterou jsme před chvílí zmařili

svým útěkem. „Do Londýna?“

„Přesně tak,“ řekla jsem. „Poslyšte, budeme muset zastavit vlak

ještě před konečnou a dojít k prvnímu východu, který najdeme.

Tenhle vlak jede do Archonu.“

Mnozí zatajili dech a  vyměnili si vyděšené pohledy. „To mi

nepřipadá jako moc bezpečný plán,“ poznamenal Felix.

„Je to naše jediná šance. Byli jste někdo vzhůru, když vás na

kládali do vlaku, kterým jste pak jeli do Prvního Šeolu?“

„Já jo,“ řekl jeden augur.

„Takže je u Toweru stanice?“

„Určitě. Dovedli nás z cely rovnou k vlaku. Tamtudy ale ne

půjdeme, ne?“

„Pokud nenajdeme jinou stanici, tak jo.“

Začali si mezi sebou vzrušeně šeptat a já jsem je mezitím spo

čítala. Kromě mě a zbytku gangu tu bylo dalších dvaadvacet lidí,

kterým se podařilo utéct.

Jak asi dokážou přežít v normálním světě, když se s nimi tolik

let zacházelo jako se zvířaty? Někteří si na citadelu skoro nepa

matují a jejich gangy na ně už dávno zapomněly. Raději jsem na

to přestala myslet a přiklekla si k Michaelovi, který seděl stranou

ostatních. Milý, laskavý Michael, jediný člověk kromě mě, jehož

si Strážce v Prvním Šeolu vzal pod ochranná křídla.

„Michaeli,“ dotkla jsem se jeho ramene. Na vlhkých tvářích měl

zarudlé skvrny. „Poslouchej mě, Michaeli. Vím, že tohle je děsivý,

ale nemohla jsem tě přece nechat v Magdalen.“

Přikývl. Nebyl úplně němý, ale slovy šetřil.

„Nemusíš se vracet k  rodičům, slibuju. Pokusím se ti najít

nějaký bydlení.“ Sklopila jsem oči. „Pokud se nám tedy útěk

povede.“

Michael si otřel rukávem tvář.

„Nemáš Strážcův zapalovač?“ řekla jsem tiše. Michael sáhl do

kapsy šedé bundy a vytáhl povědomý čtverhranný zapalovač.

Vzala jsem si ho od něj. „Děkuju.“

22

Chiromantka Ivy také seděla sama. Její vyholená hlava a pro

padlé tváře byly živoucím svědectvím krutosti Refájců. Její dozor

ce Thuban Sargas s ní zacházel jako s boxovacím pytlem. Všimla

jsem si, že se jí třesou prsty a klepe brada. Neměli bychom ji

nechávat dlouho o samotě, pomyslela jsem si. Posadila jsem se

a zrak mi padl na spoustu podlitin, které jí prosvítaly pod kůží.

Z ramen jí splývala špinavá žlutá tunika.

„Ivy,“ oslovila jsem ji.

Skoro neznatelně přikývla.

„Víš, že do nemocnice tě vzít nemůžeme,“ řekla jsem, „ale chci

tě odvést někam do bezpečí. Máš nějaký gang, který by se o tebe

postaral?“

„Žádný gang nemám.“ Její hlas připomínal prázdnou skořáp

ku. „Bývala jsem... kanálče v Camdenu. Tam se ale vrátit ne

můžu.“

„Proč?“

Ivy jen zavrtěla hlavou. Camden byl čtvrť v sektoru ii-4 s nej

větší komunitou vidoucích, rušné tržní městečko natěsnané po

dél Velkého kanálu.

Položila jsem zapalovač na nablýskaný stolek a opřela si dlaně

o sebe. Pod nehty jsem měla půlměsíčky špíny.

„Nemáš vůbec nikoho, komu bys mohla důvěřovat?“ zeptala

jsem se tiše. Toužila jsem jí nabídnout nějaké útočiště, ale Jaxon

by do svého doupěte žádné cizáky nepřijal, a navíc jsem se tam

už nehodlala vrátit. Bylo ale jasné, že na ulici nikdo z těchhle

vidoucích dlouho nepřežije.

Ivy si zarývala prsty do paže a střídavě si ji hladila a mačkala.

Po dlouhém přemýšlení řekla: „Jedna osoba by tu možná byla.

Agáta. Pracuje v butiku na tržišti.“

„Jak se jmenuje?“

„Prostě butik U Agáty.“ Všimla jsem si, že jí z dolního rtu teče

krev. „Dlouho mě neviděla, ale postará se o mě.“

„Tak fajn.“ Vstala jsem. „Pošlu s tebou někoho jako dopro

vod.“

23

Ivy upírala oči z okénka, ale její pohled mířil někam do dálky.

Když jsem si představila, že její dozorce je možná ještě naživu,

udělalo se mi mdlo.

Dveře vagonu se otevřely a dovnitř vešlo zbývajících pět čle

nů gangu. Sebrala jsem zapalovač a vykročila jim naproti. „To je

Bílý vazač,“ zašeptal někdo. „Ze sektoru i-4.“ Jaxon stál až vzadu

a opíral se o svou špacírku opatřenou ostrou čepelí. Jeho mlčení

bylo deprimující, ale neměla jsem čas na hry.

„Odkud ho Paige zná?“ ozval se další vyděšený šepot. „Snad

to není jeho...?“

„Jsme připraveni, Snílku,“ řekl Nick.

Tohle oslovení potvrdilo jejich tušení. Zkusila jsem co nejlépe

zaměřit mysl na éter. Okolo mě se to hemžilo snovými krajinami

jako včelami v úlu. Projížděli jsme přímo pod Londýnem.

„Tumáš,“ hodila jsem zapalovač Nickovi. „Ujmi se čestného

úkolu.“

Nick vzal zapalovač, přiložil ho k čidlu a odklopil víko. Během

několika vteřin se kontrolka alarmu červeně rozsvítila.

„Požární poplach,“ ozval se hlas Scarlett Burnishové. „Čidlo

zaznamenalo v zadním vagonu oheň. Dveře budou zamčeny.“ Dve

ře do posledního vagonu se s třeskotem zavřely, a když začal

vlak brzdit, ozvalo se monotónní hluboké bzučení. „Přemístě­

te se prosím do přední části vlaku a  zůstaňte sedět. Záchranný

tým obdržel hlášení. Nevystupujte z vlaku. Nepokoušejte se ote­

vřít okna ani dveře. Pokud je potřeba větrat, použijte posuvný

mechanismus.“

„Na moc dlouho je neošidíme,“ prohlásila Danica. „Jakmile

čidlo zjistí, že tu žádný oheň není, vlak se znovu rozjede.“

Na konci vlaku byla malá plošina se zábradlím. Přehoupla

jsem se přes něj. „Půjč mi baterku,“ požádala jsem Zeka. Posvítila

jsem na koleje. „Je vedle nich prostor, kudy můžeme jít. Nedají

se koleje nějak přehodit výhybkou, Fúrie?“ Automaticky jsem

přepnula na Danicinu přezdívku ze syndikátu. I díky nim se nám

dařilo ve Scionu už tak dlouho přežívat.

24

„Nedají,“ řekla Danica. „A je dost pravděpodobný, že se tady

udusíme.“

„Super, díky.“

Pozorně jsem se podívala, kudy vede napájecí kolejnice, a se

skočila jsem z plošiny na štěrk. Zek začal pomáhat ostatním

slézat.

Když byli všichni dole, vyrazili jsme v jednom zástupu vpřed

a pečlivě se přitom vyhýbali kolejnicím i pražcům. Špinavé bílé

boty mi skřípaly na štěrkovém podloží. V prostorném tunelu bylo

chladno. Zdálo se, že snad nikdy neskončí, a intervaly temnoty

mezi bezpečnostními světly byly dlouhé. Měli jsme dohromady

pět svítilen a jedné už docházely baterie. Slyšela jsem vlastní

dech a cítila, jak mi na pažích naskočila husí kůže. Pořád jsem se

rukou přidržovala zdi a snažila se došlapovat na správná místa.

Uplynulo asi deset minut a koleje se náhle začaly chvět. Vrhli

jsme se všichni ke zdi. Prázdný vlak, který nás odvezl z vězení,

prosvištěl okolo nás jako rozmazaná šmouha kovu a světel a mí

řil k Archonu.

Když jsme došli na křižovatku označenou jediným zeleným

světlem, nohy už se mi třásly vyčerpáním.

„Fúrie,“ zavolala jsem. „Víš o tomhle signálu něco?“

„Znamená to, že koleje před náma jsou volný a  vlak byl na

programovaný, aby zabočil druhou odbočkou vpravo,“ řekla Da

nica.

Odbočka vlevo byla zablokovaná. „Tak půjdeme tou první

vpravo?“

„Nemáme moc na vybranou.“

Za rohem se tunel rozšířil. Rozběhli jsme se. Nick nesl Ivy,

která byla tak zesláblá, že bylo s podivem, že vůbec k vlaku do

běhla.

Druhá chodba byla osvětlena bílými světly. Na jednom praž

ci jsme objevili zašlou destičku s nápisem Westminster 2500 m.

První tunel před námi rozevřel svůj tmavý chřtán a bylo u něj

napsáno Tower 800 m. Pokud na nástupišti ve Westminsteru

čekal oddíl četníků, touhle dobou už museli zjistit, že vlak přijel

prázdný. Možná už dokonce vyrazili do tunelů.

Mezi námi proběhla hubená hnědá krysa. Michael ucukl, ale

Nadine na ni posvítila baterkou. „To by mě zajímalo, čím se živí.“

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Cestou krys po

stupně přibývalo a v tunelu bylo slyšet cvakání jejich zoubků. Najednou světlo Zekovy baterky dopadlo na mrtvolu a jemu se roztřásla ruka. Krysy ještě hodovaly na zbytcích těla. Leželo v cárech obleku, jaký v Prvním Šeolu nosili harláci, a hrudní koš mu

zjevně několikrát přejel vlak.

„Ruka leží na napájecí kolejnici,“ řekl Nick. „Ten nebožák tudy

musel jít bez svítilny.“

Jedna vidoucí zavrtěla překvapeně hlavou. „Jak mohl sám

dojít tak daleko?“

Ze skupiny se ozvalo vzlyknutí. Všichni jsme pomysleli na to,

že tenhle uprchlý harlák už byl tak blízko domovu.

Po čase konečně kužely světla z našich svítilen dopadly na

nástupiště. Překročila jsem koleje a s velkým úsilím jsem se na něj vyškrábala. Zvedla jsem baterku do výše očí. Světlo prořízlo tíživou temnotu a odhalilo bílé kamenné zdi, cisternu se stří

kačkou sloužící k dezinfekci a skladovací regály plné složených nosítek. Byla to stanice navlas podobná té na opačném konci, kde

probíhal příjem. Do očí štípal pronikavý pach peroxidu vodíku.

Mají snad tihle lidi pocit, že se od nás nakazí morem? Začnou si

drhnout ruce dezinfekcí hned poté, co nás nacpou do vlaku, aby

na nich náhodou neulpělo trochu jasnovidnosti? Úplně jsem se viděla, jak ležím připoutaná k nosítkům, třeštím v záchvatu

fantasmagorie a doktoři v bílých pláštích se mnou zacházejí jako s kusem hadru.

Četníky nebylo nikde vidět. Posvítili jsme do všech koutů.

Na zdi byla přitlučená obrovská cedule — červený kosočtverec uprostřed rozpůlený modrým pruhem, v němž bylo štíhlým bílým

písmem napsané jméno stanice.

Londýnský tower


26

I bez mapy jsem věděla, že v oficiální síti metra žádná stanice

Londýnský Tower není.

Pod cedulí visela malá cedulka. Naklonila jsem se blíž a sfouk

la prach z vyrytých písmen. Bylo tam napsáno Trasa Pentad.

Map ka pod nápisem zobrazovala polohu pěti tajných stanic pod

cita delou. Drobný text pak sděloval, že tyto stanice byly vybudo

vány během stavby metropolitní železnice, jak se dříve nazývalo

londýnské metro.

Přistoupil ke mně Nick. „Jak jsme tohle mohli dopustit?“ za

mumlal.

„Některý jasnovidce vězní v Toweru celý roky, než je pošlou

sem dolů.“

Nick mi jemně stiskl rameno. „Pamatuješ si, jak tě sem při

vezli?“

„Ne. Píchli mi předtím flux.“

Před očima mi náhle zavířily drobné skvrny. Přiložila jsem

si prsty ke spánku. Amarant, který mi dal Strážce, mi zahojil

většinu zranění ve snové krajině, ale v hlavě mi pořád neklidně

bušilo a občas se mi zamlžil zrak.

„Musíme se pohnout,“ řekla jsem a sledovala ostatní, jak po

stupně vylézají na nástupiště.

Byly odsud dvě cesty ven — velký výtah, dost prostorný, aby

se do něj vešlo několik nosítek najednou, a těžké železné dveře

s nápisem Nouzový východ. Nick je otevřel.

„Vypadá to, že půjdeme po schodech,“ řekl. „Zná někdo půdo

rys areálu Toweru?“

Znala jsem jediný záchytný bod, Bílou věž. Byla to hlavní

hradní věž, srdce celého žalářního komplexu. Sídlily v ní Mimo

řádné stráže, elitní jednotky, kterým jsme v syndikátu přezdívali

Havrani. Byli to krutí vigilové v černých uniformách, vybavení

nekonečným arzenálem mučicích metod.

„Já to tu trochu znám,“ zvedla ruku Nell. „Aspoň některé

části.“

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Nick.


27

„Devítka. Vlastně Nell.“ Hodně mi připomínala mou kamarád

ku Liss, takže nebylo divu, že spolu tenkrát pomocí masky a kos

týmu dokázaly obelstít Biřice — obě měly vílí postavu a kudrnaté

černé vlasy, ale Nell měla ostřeji řezanou tvář a pleť temně olivo

vého odstínu. Liss také měla drobné černé oči, zatímco Nelliny

byly jasně modré.

„Pověz nám, co víš,“ vyzval ji Nick jemně.

„Je to už deset let. Mohli to tu od té doby přestavět.“

„Lepší něco než nic.“

„Pár z nás fluxovou injekci nedostalo,“ řekla. „Předstírala jsem,

že jsem v bezvědomí. Jestli tyhle schody končí poblíž výtahu, pak

bychom měli stát přímo za Branou zrádců, ale ta bude zamčená.“

„Se zámky si dokážu poradit,“ řekla Nadine a zvedla kožený

vak plný paklíčů. „I s Havrany, jestli se budou chtít prát.“

„Moc se nenaparuj. Prát se nebudeme.“ Nick zvedl oči k nízké

mu stropu. „Kolik nás je celkem, Paige?“

„Dvacet osm,“ odpověděla jsem.

„Půjdeme po malých skupinkách. My můžeme jít s Nell jako

první. Vazači a Diamante, můžete dát pozor na...“

„Upřímně doufám,“ přerušil ho Jaxon, „že mi nehodláš udílet

rozkazy, Rudý zraku.“

V chaosu, který vládl při vystupování a teď při šplhání na ná

stupiště, jsem na Jaxona málem zapomněla. Stál opodál ve stínu

a opíral se o špacírku, která zářila jako čerstvě zapálená svíce.

Nick chvíli mlčel a pak našpulil rty. „Chtěl jsem tě jenom po

žádat o pomoc,“ řekl.

„Zůstanu tady, dokud nevyčistíte cestu,“ vyštěkl Jaxon. „Až se

bude odírat peří z Havranů, můžete si při tom špinit ruce sami.“

Vzala jsem Nicka za paži. „To můžeme,“ zamumlal, i když ne

tak hlasitě, aby ho Jaxon slyšel.

„Já na ně dohlídnu,“ řekl Zek. Za celou dobu jízdy vlakem ne

promluvil ani slovo. Jednou rukou si držel rameno, druhou měl

sevřenou v pěst, až mu z toho zbělely klouby.

Nick si povzdechl a pak pokynul Nell. „Veď nás.“


28

Nechali jsme ostatní vězně na nástupišti a s Nickem a Nadine

jsme vyrazili za Nell po příkrém točitém schodišti. Nell byla hbitá

jako opička, měla jsem co dělat, abych jí stačila, protože mě bolel

snad každý sval v  nohách. Naše dupání se rozléhalo nad námi

i pod námi. V jednu chvíli Nick na schodech klopýtl a Nadine ho

zachytila za loket.

Nahoře Nell zpomalila a pootevřela další dveře. Chodbou se

ozval vzdálený jekot sirén civilní obrany. Pokud už vědí, že jsme

zmizeli, byla jen otázka času, kdy nás najdou.

„Vzduch je čistý,“ zašeptala Nell.

Vytáhla jsem z batohu lovecký nůž. Kdybychom použili pušky,

přivolalo by to i toho nejposlednějšího Havrana na stráži. Nick,

který stál za mnou, vyndal malou šedou vysílačku a zmáčkl ně

kolik tlačítek.

„No tak, Elizo,“ zamumlal. „Jävla telefon...“

Pohlédla jsem na něj. „Pošli jí obrázek.“

„To už jsem udělal. Uvidíme, jak dlouho jí to potrvá.“

Jak předvídala Nell, vchod na schodiště byl naproti odpoje

nému výtahu. Napravo stála zeď z obřích cihel a nalevo se pod

masivním kamenným obloukem tyčila Brána zrádců, ponurá

černá konstrukce se zamřížovanou lunetou nahoře, v éře králů

používaná jako vchod. Byli jsme dost nízko, takže ze strážních

věží nás nemohli zpozorovat. Za branou bylo vidět řadu kamen

ných schůdků porostlých lišejníkem a vedle nich úzkou rampu

pro nosítka.

Ve svitu měsíce jsem zahlédla kousek Bílé věže. Mezi hlavní

hradní věží a branou stála vysoká zeď — za tu jsme se mohli

schovat. Z jedné věžičky se linulo ostré, silné světlo reflektoru

a sirény vydávaly jednolitý, nepřetržitý tón, což ve Scionu zna

menalo vážné narušení bezpečnostního systému.

„Tamhle bydlí stráže,“ ukázala Nell na hlavní hradní věž. „Vi

doucí zadržují v Krvavé věži.“

„Kam vedou ty schůdky?“ zeptala jsem se.

„Do nejvnitřnější části věže. Musíme si pospíšit.“


29

Než větu dořekla, na pěšince přímo naproti bráně se objevil

oddíl Havranů. Přimáčkli jsme se ke zdi. Nickovi na spáncích vy

skočily krůpěje potu. Pokud strážci uvidí, že brána je v bezpečí,

možná ani nepůjdou na obchůzku.

Měli jsme štěstí. Havrani šli dál. Jakmile zmizeli z dohledu,

odstrčila jsem se chvějícíma rukama od zdi. Nell se svezla na zem

a polohlasně zaklela.

Nad hlavami se nám rozezněly další varovné sirény. Zkusila

jsem bránu otevřít, ale nešlo to. Řetězy byly spojené visacím

zámkem. Jakmile si toho Nadine všimla, odstrčila mě a vyndala

z opasku malinký plochý šroubovák. Zasunula ho do spodní části

klíčové dírky a pak vytáhla stříbrný paklíč.

„Možná to nějakou chvíli potrvá.“ Kvůli hluku sirén jsme se

sotva slyšeli. „Vypadá to, že je zámek zrezivělý.“

„Nemáme času nazbyt.“

„Zavolejte ostatní.“ Nadine nespouštěla ze zámku oči. „Měli

bychom se držet pohromadě.“

Během jejích slov si dal Nick k uchu telefon a zašeptal: „Múzo!“

Chvíli hovořil tiše s Elizou. „Pokusí se dorazit co nejdřív,“ řekl mi

pak. „Posílá nám na pomoc lapky Létajícího Jacka.“

„Jak dlouho jí to může trvat?“

„Deset minut. Lapkové by tu měli být o něco dřív.“

Deset minut byla příliš dlouhá doba.

Světlo reflektoru kroužilo nad námi a prohledávalo vnitřek

věže. Nell uhnula a oči se jí zúžily do štěrbin. Natlačila se do rohu,

zkřížila ruce na prsou a dýchala jen nosem.

Procházela jsem podél zdí a zkoumala každou cihlu. Pokud

Havrani obcházejí celý komplex, budou co nevidět zpátky. Do té

doby bylo třeba otevřít bránu, poslat vězně do bezpečí a vrátit

zámek na místo. Zabořila jsem prsty do škvíry mezi výtaho

vými dveřmi a  pokusila se je rozevřít, ale nepohnuly se ani

o píď.

Kousek ode mě zkoušela Nadine další paklíč. Vsunula ho do

otvoru v podivném úhlu, protože zámek byl z druhé strany, ale


30

ruce se jí ani nezachvěly. Ze schodiště se vynořil Zek a za ním

hrstka vyplašených vězňů. Pokynula jsem mu, aby zůstali stát,

a zavrtěla jsem hlavou.

V tu chvíli se Nadine podařilo otevřít zámek. Pomohli jsme

jí sundat z mříží těžké řetězy a snažili se nenadělat přitom moc

hluku. Společně jsme otevřeli Bránu zrádců. Křídlo dveří na

štěrku zaskřípalo a nepoužívané panty zavrzaly, ale zvuk na

štěstí pohltilo ječení sirén. Nell vyběhla po schůdcích a mávla

na nás.

„Mají určitě obšancovaný všechny východy,“ řekla, když jsem

přišla blíž. „Tenhle zámek byl jediný slabý místo. Budeme muset

přelézt jižní zeď.“

Šplhání byla moje silná stránka. „Rudý zraku, svolej ostatní,“

zavelela jsem. „Připravte se k běhu.“

V předklonu jsem se vyplížila po schůdcích nahoru. Oběma

rukama jsem svírala revolver. Ukázaly se přede mnou další scho

dy, které vedly k jedné ze dvou věží stojících po obou stranách

kamenného oblouku. Rychlým skokem jsme se mohli dostat mezi

dva zuby cimbuří na přilehlé zdi, která byla mnohem nižší, než

jsem čekala. Scion zjevně nepředpokládal, že by vidoucí, kteří by

navzdory vší pravděpodobnosti unikli z Krvavé věže, mohli do

razit až sem. Naznačila jsem Nickovi, ať přivede ostatní. Vydala

jsem se klusem po druhém schodišti a držela se ve stínu. Když

jsem doběhla k mezeře mezi zuby cimbuří, strnula jsem.

Ležel přede mnou.

Londýn.

Za zdí byla příkrá stráň svažující se k Temži. Nalevo řeku pře

mosťoval Tower Bridge. Kdybychom šli doprava, mohli bychom

neviděni komplex obejít a dostat se k hlavní silnici. Nick vytáhl

z kapsy váček a vetřel si do dlaní drcenou křídu.

„Půjdu první,“ zamumlal. „Ty pomoz ostatním slézt. Eliza bude

čekat dole na silnici.“

Podívala jsem se na most, jestli tam nejsou nějací ostřelovači.

Žádné nebylo vidět, ale cítila jsem tři cizí snové krajiny.


31

Nick se vtěsnal do mezery v cimbuří a opřel se o něj rukama

s čelem obráceným ke zdi. Nohama se snažil najít oporu na ka

meni a udrolil přitom kousek zdiva. „Opatrně,“ řekla jsem celkem

zbytečně, protože šplhání šlo Nickovi snad lépe než chůze. Letmo

se usmál, pak se sehnul a doskočil do dřepu.

Nelíbilo se mi, že je mezi námi najednou zeď.

Podala jsem ruku prvnímu, kdo poleze. Stáli tam Michael

s Nell a podpírali Ivy. Vzala jsem ji za lokty a nasměrovala k cim

buří.

„Pojď sem nahoru, Ivy.“ Shodila jsem ze sebe Nickův kabát

a zapnula jí ho na těle. Zůstala jsem oblečená jen v cárech bílých

šatů. „Podej mi ruce.“

S Michaelovou pomocí se mi podařilo překulit Ivy přes zeď.

Nick ji zvedl za útlé boky a donesl ji na trávu. „Michaeli, do

veď sem zraněné,“ řekla jsem příkřejším tónem, než jsem měla

v úmys lu. Michael odešel pomoct kulhajícímu Felixovi.

Jeden po druhém přelezli zeď. Nejdřív Ella, pak Lotte a vydě

šená krystalistka, nakonec augur se zlomeným zápěstím. Všichni

zůstali poblíž místa, kam doskočili, a hlídal je Nick s pistolí. Pak

jsem podala ruku Michaelovi, jenže v tu chvíli ho prudce odstr

čil Jaxon. Přehodil přes cimbuří svou hůl a pak se na něj lehce

vyhoupl. Naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha:

„Dávám ti ještě jednu šanci, ty má krásko. Vrať se zpátky k Ci

ferníkům a já zapomenu na to, cos mi řekla v Prvním Šeolu.“

Upřeně jsem hleděla před sebe. „Díky, Jaxone.“

Seskočil z cimbuří tak elegantně, jako by po něm sklouzl. Po

hlédla jsem znovu na Michaela. Z pořezané tváře mu tekla krev

až na krk a smáčela mu košili.

„Tak pojď.“ Chytila jsem ho za zápěstí. „Nedívej se dolů.“

Michaelovi se podařilo přehodit nohu přes zeď. Zaryl mi prs

ty do paže.

Nell se z  hrdla vydral výkřik. Nohavicí jí prosakovala po

dlouhlá skvrna od krve. Upřela na mě vyděšený pohled. Zachvě

la jsem se.


32

„Skákejte!“ zakřičela jsem přes jekot sirén. „Skočte, hned teď!“

Nikdo už ale neměl čas poslechnout. Řadou vězňů stojících

na schůdcích prosvištěla sprška kulek.

Padající těla, svíjející se v záškubech bolesti. Pronikavý výkřik.

Michaelova zápěstí mi vyklouzla z rukou. Vrhla jsem se přes zá

bradlí a přikryla si hlavu rukama.

Měli nás v hrsti — dostali zjevně příkaz zabíjet rovnou, bez

okolků.

Slyšela jsem zdola Nicka, jak křičí moje jméno. Volal, ať se po

hnu, ať skočím, ale já jsem byla jako přikovaná hrůzou. Vnímala

jsem pouze tlukot svého srdce a neslyšela nic než svůj mělký dech

a tlumený štěkot pušek. Pak mě uchopily nějaké ruce, zvedly mě

přes zeď a já jsem padala.

Dopadla jsem podrážkami na zem tak těžce, že jsem si zarazila

nohy až do kyčlí, a pak mě někdo odstrčil ještě o kus dál. S žuch

nutím a bolestným zaúpěním vedle mě přistálo další lidské tělo.

Byla to Nell. Se sevřenými rty se vlekla po zemi, pak se postavila

a začala kulhavě běžet, co nejrychleji to šlo. Pokusila jsem se plížit

stejným směrem a  nakonec jsem ucítila, jak si Nick přehazuje

mou paži okolo krku. Vysmekla jsem se mu.

„Musíme se pro ně vrátit...“

„No tak, Paige!“

Nadine se podařilo přelézt, ale další dva členové gangu ještě

šplhali přes cimbuří. Z Bílé věže se znovu ozvala střelba a vězni

se rozprchli do všech stran. Ze zdi seskočili Danica a Zek — viděla

jsem jen jejich siluety v jasném měsíčním světle.

Cítila jsem, že na nás někdo míří. Ze zdi sklouzla prchající

amaurotička s rozraženou lebkou. Michael o ni málem zakopl.

Ostřelovačka na něj zamířila.

Z každého nervu v těle jako by mi vyšlehl rudý plamen. Vy

prostila jsem se z Nickova sevření a z posledního zbytku sil jsem

vymrštila svého ducha a pronikla jím skrz snovou krajinu ostře

lovačky. Její duch odletěl do éteru a tělo přepadlo přes ochoz.

Jakmile prázdná skořápka jejího těla dopadla na trávu, Michael


33

se přehoupl přes zeď a skutálel se na stráň nad řekou. Zakřičela

jsem do zvuku sirén jeho jméno, ale zmizel mi z dohledu.

Nohy se mi pohybovaly rychleji než myšlenky. Praskliny ve

snové krajině se mi rozevíraly jako čerstvé rány.

Blížili jsme se k silnici, už jsme byli skoro u ní. Spatřili jsme

světlo pouličních lamp. Z věže se ozýval rachot střelby. Pak jsme

uslyšeli motor auta a oslnilo nás namodralé světlo reflektorů. Řev

motoru, střelba. Jednolitý vysoký tón. Za roh, přes most. A pak

už jsme byli v citadele, rozlétli jsme se po ní jako prach, proná

sledováni vytím sirén.


34

ii

dlouhý příběh

Objevila se v šest ráno. Jako každý den.

Chňapla jsem po revolveru, který ležel na stole. Ozvala se

znělka zpravodajského kanálu Oko Scionu. Rozmáchlá teatrální

melodie vycházející z dvanácti úderů Big Benu.

Čekala jsem.

Pak se objevila na obrazovce. Scarlett Burnishová, Velká hlasa

telka v černých šatech s načechraným límcem z bílé krajky. Měla

pochopitelně svůj neměnný výraz, který připomínal ďábelského

robota, ale příležitostně, když byl nějaký nebohý občan „napa

den“, nebo dokonce zabit, dokázala se donutit k falešnému výrazu

smutku. Dneska se však usmívala.

„Dobré ráno, vítejte všichni na počátku dalšího dne ve Scion­

ském Londýně. S potěšením vám mohu sdělit dobrou zprávu:

Cech vigilů oznámil rozšíření své denní divize, takže v  pon­

dělí složí přísahu nejméně padesát nových příslušníků. Vrch­

ní velitel vigilských hlídek konstatoval, že začátek nového

roku přinese další, náročnější úkoly. V  těchto nebezpečných

časech je podle něj klíčové, aby obyvatelé Londýna drželi

pospolu a...“

Vypnula jsem to.


35

Žádné zásadní zprávy neproběhly. Nic, říkala jsem si stále

znovu. Žádné tváře uprchlíků. O popravě ani zmínka.

Hodila jsem pistoli zpátky na stůl. Uplynulou noc jsem pro

ležela na gauči a při každém sebemenším zvuku jsem se s trhnutím posadila. Svaly jsem měla ztuhlé a bolavé, takže mi chvíli trvalo postavit se na nohy. Sotva bolest začala trochu odeznívat,

vzedmula se další vlna z podrážděné podlitiny nebo natažené

ho svalu. Věděla jsem, že bych si měla jít lehnout, jak jsem byla

za svítání zvyklá, ale musela jsem zůstat alespoň chvíli vzhůru.

Trocha denního světla mi udělá dobře.

Protáhla jsem si nohy a zapnula přehrávač v rohu. Ozvala se

z něj písnička Billie Holidayové „Guilty“. Nick mi sem z doupěte

přinesl pár zakázaných desek, trochu peněz a hromadu knih, na

které jsem se ale zatím ani nepodívala. Stýskalo se mi po Stráž

cově gramofonu. Zvykla jsem si usínat za zvuku sentimentálních

šlágrů ze svobodného světa.

Od našeho útěku uplynuly už tři dny. Mým novým domo

vem byla špinavá noclehárna v sektoru i-4, schovaná ve spleti

postranních uliček v Soho. Vidoucí většinou přežívali v polorozpadlých dírách sotva vhodných k bydlení, ale můj bytný —

kleidomant, kterého jsem podezřívala, že si otevřel ubytovnu

jen proto, aby mohl profesionálně krást klíče — odsud alespoň

vymýtil hlodavce, když už nedokázal zabránit vlhkosti zalézající

pod kůži. Nevěděl, kdo jsem, Nick mu jen řekl, že nesmím nikomu přijít na oči, protože mě ošklivě zmlátil nějaký vigil a nejspíš mě ještě hledá.

Bylo mi jasné, že dokud se neusmířím s Jaxonem, budu se

muset co týden stěhovat z jednoho pronajatého pokoje do dru

hého. Už teď to stálo pěkný majlant, i když zatím se mi dařilo

vyjít s penězi od Nicka. Byl to jediný způsob, jak se ukrýt před

zraky Scionu.

Rolety byly stažené, takže do místnosti nepronikal ani papr

sek světla. Malinko jsem je povytáhla. Do zarudlých očí mě udeřil

zlatý sluneční svit. Úzkou uličkou dole proběhli dva amaurotici. Na rohu postával nějaký senzibil a vyhlížel vidoucí klienty, kteří

by si nechali bleskově přečíst budoucnost. Jestli je na tom hodně

zoufale, možná to riskne a osloví i nějakého amaurotika, pomys

lela jsem si. I oni občas podlehli zvědavosti, i když někdy to byli špehové. Scion už dávno na ulicích využíval provokatéry, kteří

lákali vidoucí, aby se prozradili.

Zase jsem rolety stáhla a v místnosti se udělala tma. Šest

měsíců jsem žila jako noční tvor, protože se můj spánkový režim

přizpůsobil životnímu rytmu mého refájského dozorce. To se ne

dalo změnit z hodiny na hodinu. Dosedla jsem na gauč, natáhla

se pro sklenici vody na stolku a  zapila jí dvě modré tabletky na spaní.

Moje snová krajina byla pořád dost křehká. Při otevřené kon

frontaci na jevišti Cechovního domu se mě Nashira před zraky scionských vyslanců pokusila zabít. Její padlí andělé mi v krajině nadělali trhliny, takže mi vzpomínky prosakovaly ve spánku do snů. Kaple, kde zemřel Sebastian. Komnata v rezidenci Magdalen.

Ohavné, špinavé chatrče Osady a Šmelinářovo psychomanteum,

kde se mi ve snu znetvořil obličej a odpadla čelist, jako by byla

z vyschlé keramické hlíny.

Viděla jsem taky Liss, jak má rty sešité zlatou nití. Vytáhli ji

ven a dali sežrat Emejcům, obludám, které strašily v lesích kolem

kolonie. Za ní se točilo sedm krvavých karet. Natáhla jsem se pro ně, abych se podívala na tu poslední, která měla symbolizovat mou budoucnost, můj konec, ale jakmile jsem se jí dotkla, vyšlehl

z ní ohnivý jazyk. Za soumraku jsem se s cuknutím probudila,

od hlavy až k patě zalitá potem. Tváře jsem měla rozpálené a na

rtech jsem cítila slanou pachuť.

Tyhle karty mě asi budou pronásledovat dlouho, pomyslela

jsem si. Liss mi v šesti krocích předpověděla budoucnost: Pět

pohárů, obrácený Král holí, Ďábel, Milenci, obrácená Smrt a Osm mečů. Čtení ale nedokončila.

Doklopýtala jsem do koupelny a zapila další dvě tabletky proti

bolesti, které mi tu nechal Nick. Tušila jsem, že ta šedá je nějaké

37

sedativum, které mělo utlumit moje chvění, rozbouřený žaludek

a touhu popadnout zbraň a konat.

Ozvalo se tiché zaklepání. Pomalu jsem uchopila pistoli, ově

řila jsem si, že je nabitá, a schovala ji za záda. Volnou rukou jsem

pootevřela dveře.

Na chodbě stál můj bytný, celý vyparáděný, a na krku se mu

houpal řetízek se starodávným kovovým klíčem. Nikdy ho ne

sundával.

„Dobré ránko, slečno,“ pozdravil mě.

Se značným úsilím jsem se usmála. „Spíte vůbec někdy,

Leme?“

„Moc ne. Hosti bývají vzhůru v každou denní i noční dobu.

Teď je zrovna nahoře seance,“ dodal ustaraně. „Stolek jim hopsá

jako pominutý. Ale vy dneska vypadáte mnohem líp, abych tak

řekl.“

„Děkuju. Nevolal mi kamarád?“

„Staví se prý dneska večer v devět. Kdybyste něco potřebo

vala, zazvoňte.“

„Díky. Pěkný večer.“

„Vám taky, slečno.“

Na majitele ubytovny byl nezvykle ochotný. Zavřela jsem

dveře a zamkla.

V tu ránu mi pistole vyklouzla z ruky. Svezla jsem se na pod

lahu a zabořila hlavu mezi třesoucí se kolena.

Po chvíli jsem se sebrala a došla do malé nevětrané koupelny,

svlékla jsem si noční košili a prohlédla si v zrcadle svá zranění.

Nejnápadnější byl hluboký zašitý šrám nad okem a mělká řezná

rána, která mi vedla přes celou tvář. Mé tělo bylo po všech strán

kách zubožené. Nehty jsem měla skoro průsvitné, pleť nažloutlou

a žebra i kyčelní kosti mi nápadně vystupovaly. Když mi bytný

poprvé donesl tác s jídlem, prohlížel si mě dost podezřívavě,

zvlášť pořezané ruce a modřinu na oku. Ale nepoznal, že jsem

Bledý snílek, chráněnka a kočena Bílého vazače, vidopána zdej

šího sektoru.

38

Když jsem vkročila do sprchového kouta a otočila kohoutkem,

zatmělo se mi před očima. Po ramenou mi stékala horká voda

a cítila jsem, jak mi povolují ztuhlé svaly.

Někde bouchly dveře.

Bleskově jsem hmátla po břitvě schované na poličce s mýdlem.

Vyskočila jsem ze sprchového kouta a  přimáčkla se k  protější

zdi. Stála jsem schovaná za dveřmi s břitvou přitisknutou k tělu

a v žilách mi tepal adrenalin.

Trvalo pár minut, než mi srdce přestalo splašeně bušit. Od

lepila jsem se od mokrých dlaždiček, zalitá vodou i potem. To

nic. Nic se neděje. To jen v horním patře bouchl stolek při seanci.

Celá roztřesená jsem se opřela o umyvadlo. Mokré lokýnky

vlasů mi splývaly podél nezdravě pobledlé tváře.

Pohlédla jsem svému zrcadlovému odrazu do očí. Refájci i ru

dokabáti v trestanecké kolonii zacházeli s mým tělem jako s věcí,

vláčeli ho a bili. Otočila jsem se k zrcadlu zády a prsty si přejela

po zjizveném místě na rameni. XX-59-40. Tenhle cejch už tam

budu mít vypálený do smrti.

Ale přežila jsem. Přetáhla jsem si košili zpátky přes jizvu. Pře

žila jsem a Sargasové poznají, zač je toho loket.

✳ ✳ ✳

Když jsem poprvé po dvou dnech otevřela Nickovi dveře, opa

trně mě objal a dával přitom pozor, aby se nedotkl mých ran

a pohmožděnin. Viděla jsem ho v mnoha vzpomínkách, které

vyvolala Strážcova numa, ale živému Nicku Nygårdovi se to ne

mohlo rovnat.

„Ahoj, sötnos.“

„Ahoj.“

Usmáli jsme se na sebe, i když to byl skoro neznatelný a tro

chu zarputilý úsměv.

Nick mlčky prostřel stůl pro nás oba a já jsem otevřela dveře

na malý balkon. Vítr přivál pach scionského podzimu — odér

benzinu a kouře z ohníčků, které si rozdělávali pouličníci. Z kra

biček s jídlem se však linula tak božská vůně, že jsem si ničeho nevšímala. Byla to úplná hostina: horké pirožky se šunkou a kuře

cím masem, čerstvý chleba, opepřené a osolené lupínky brambor.

Nick mi ještě podal výživovou kapsli.

„Dej se do toho, ale nehltej.“

Na pirožkách se lesklo rozpuštěné máslo a vytékala z nich

hustá šťáva. Poslušně jsem si položila kapsli na jazyk.

„Co tvoje ruka?“ Nick mě uchopil za paži a prohlédl si ránu

kruhového tvaru. „Bolí tě to?“

„Už ne.“ A i kdyby ano, jakákoli bolest stála za to, že jsem se

zbavila mikročipu.

„Hlídej si to. Vím, že je Danica šikovná, ale není doktorka.“

Sáhl mi na čelo. „Hlava tě nebolí?“

„O nic víc než obvykle.“ Rozlámala jsem krajíc chleba na kous

ky. „Na Oku Scionu zatím nic nevysílali.“

„Takže ticho po pěšině.“

I  my dva jsme byli potichu. Kruhy pod Nickovýma očima

prozrazovaly, že strávil pár bezesných nocí. Nocí plných přemýšlení a  nekonečného čekání. Uchopila jsem oběma rukama hrnek s kávou a vyhlédla z okna. Citadela se přede mnou rozprostírala jako pás kovu, skla a  světel, který jako by ubí

hal až do nekonečného vesmíru. Někde tam musí být Michael,

pomyslela jsem si. Nejspíš se schoulil někam pod most nebo na zápraží domu. Kdyby se mu podařilo sehnat trochu peněz, mohl by přespat v nějaké laciné ubytovně, ale tahle místa noc

co noc pročesávali vigilové, aby splnili nařízené kvóty zadrže

ných lidí.

„Podívej, co jsem ti sehnal.“ Nick ke mně přisunul mobil, po

dobný, jaký měl před pár dny v Toweru. „Telefon s chráněnými

kódy. Když budeš často měnit identifikační moduly, Scion tě nedokáže vysledovat.“

„Kdes to vzal?“ Takové telefony se ve Scionu nevyráběly, takže

tenhle musel být odněkud dovezený.

40

„Sehnal mi ho kamarád na tržišti Old Spitalfields. Správně bys

ho měla po použití zahodit, ale překupníci za ně chtějí hrozný

peníze.“ Podal mi krabičku. „Na příchozí hovory moc využitelný

není, protože se pořád mění číslo, ale můžeš z něj volat. Je to

jenom pro případ nouze.“

„Fajn.“ Strčila jsem si telefon do kapsy. „Jak bylo v práci?“

„Všechno v pohodě. Aspoň myslím.“ Promnul si strniště na

bradě, což u něj byla známka nervozity. „Jestli mě někdo viděl,

jak nastupuju do toho vlaku...“

„Neviděl.“

„Měl jsem na sobě scionskou uniformu.“

„Nicku, Scion je obrovská organizace. Pravděpodobnost, že si

někdo dá dohromady věhlasného doktora Nicka Nygårda s tresta

neckou kolonií, je mizivá.“ Namazala jsem si krajíc chleba tlus

tě máslem. „Bylo by mnohem podezřelejší, kdyby ses odtamtud

nevrátil.“

„Já vím. A nestrávil jsem celý ty roky na jejich univerzitách

proto, abych to teď vzdal.“ Když uviděl, jak se tvářím, donutil se

k úsměvu. „Na co myslíš?“

„V Toweru jsme přišli o spoustu lidí.“ Najednou mě úplně přešla

chuť k jídlu. „Slíbila jsem jim, že je všechny dovezu domů.“

„Přestaň, Paige. Jestli budeš takhle uvažovat, úplně tě to zničí.

Tohle má na svědomí Scion, ne ty.“

Nic jsem na to neřekla. Nick si ke mně přiklekl. „Zlato, podí

vej se na mě. Podívej se mi do očí.“ Při pohledu na jeho unavený

výraz se moje bolest ještě zvětšila. „Jestli je někdo na vině, tak je

to ten Refájec. To on tě posadil na vlak a nechal tě odjet.“ Když

jsem neodpovídala, dal mi ruku kolem ramen. „Ostatní vězně

najdeme, slibuju.“

Chvíli jsme tak zůstali sedět. Věděla jsem, že má pravdu.

Ale přesto je tu možná někdo, kdo to má všechno na svědomí.

Někdo, kdo se skrývá pod rouškou Scionu.

Věděl Strážce, že vlak dojede do Westminsteru, přímo do

chřtánu obludy? Zradil mě snad v hodině dvanácté? Konec konců

41

to byl Refájec — nelidský tvor. Musela jsem ale věřit, že udělal, co

bylo v jeho silách.

Když jsme se najedli, Nick sklidil zbytky ze stolu. Ozvalo se

další zaklepání na dveře, takže jsem zase chňapla po pistoli, ale

Nick mě zvednutím dlaně zarazil.

„To je v pořádku,“ řekl. „Někoho jsem pozval.“

Vešla Eliza Rentonová s kudrnatou hlavou mokrou od deště

a ani se u dveří neobtěžovala pozdravit. Vrhla se ke gauči s výra

zem, který napovídal, že mi nejspíš vrazí jednu pěstí do obličeje,

ale nakonec to skončilo bouřlivým objetím.

„Paige, ty jeden magore.“ Hlas jí přeskakoval zlostí. „Ty huso

pitomá, proč jsi tenkrát jela tím metrem? Vždyť jsi věděla, že

jsou všude četníci, že dělají namátkový kontroly...“

„Riskla jsem to. Byla to pitomost.“

„Proč jsi prostě nepočkala na Nicka? Odvezl by tě domů. Mys

leli jsme, že tě vyřídil Hektor... nebo Scion...“

„Taky že jo.“ Poplácala jsem ji po zádech. „Ale už je to dobrý.“

Nick ode mě Elizu jemně, ale rozhodně odtáhl. „Pozor, je samá

modřina.“ Dovedl ji k protější pohovce. „Říkal jsem si, že by tvoje

vyprávění měl slyšet ještě někdo další. Potřebujeme co nejvíc

spojenců.“

„Vždyť spojence máte,“ vyštěkla Eliza. „Jax má o tebe hrozný

strach, Paige.“

„Když mě tenkrát škrtil, moc to nevypadalo, že se o mě bojí,“

namítla jsem.

Z jejího výrazu jsem poznala, že o tom neví. Přelétla očima

ode mě k Nickovi a zachmuřila se.

Zatáhla jsem závěsy a v šeru jsme se posadili na pohovky.

V rukou jsme svírali šálky salepu, který nám Nick nalil ze své

placatice. Byl to hustý nápoj z hlíz orchidejí a horkého mléka

posypaný skořicí, oblíbený hit kaváren. Po měsících hladovění

na mě jeho chuť působila konejšivě.

Na televizní obrazovce právě hovořila jedna z vedlejších hlasa

telek podřízených Scarlett Burnishové. „V průběhu následujících týdnů by se měl v první kohortě zdvojnásobit počet vigilů v sou­ vislosti se zprovozněním druhého prototypu detektoru Senshield.

Jedná se o jedinou dosud známou technologii, jež dokáže odhalit

nepřirozenost. Přístroje by měly být v provozu do začátku prosince.

Obyvatelé ať laskavě počítají se zvýšenou frekvencí namátkových

kontrol v metru, v autobusech a v síti vozidel taxislužby autorizo­

vané Scionem. Divize četníků žádá obyvatele, aby se v nastávajícím

období řídili příkazy jejích příslušníků. Kdo nic neskrývá, nemá se

čeho bát! A nyní předpověď počasí na tento týden.“

„Další vigilové,“ hlesl Nick. „Co to má proboha znamenat?“

„Snaží se najít uprchlíky,“ řekla jsem. „Nechápu, proč se o tom v televizi vůbec nezmínili.“

„Třeba to není kvůli tomu. Za dva měsíce budou Listopadky,“ namítla Eliza. „Během nich se vždycky zesilujou bezpečnostní

opatření. A letos pozvali Velkýho inkvizitora Paříže.“

„Ménardův asistent Aloys Mynatt byl v Prvním Šeolu na oslavách. Jestli je mrtvý, pochybuju, že Ménard bude mít náladu na nějaký slavení.“

„Vsadím se, že tu cestu nezruší.“

„Věř mi, jestli Nashira řekne ‚Zrušte to‘, tak to zruší.“

„Kdo je Nashira?“ zeptala se Eliza.

Tak prostinká otázka. Ale nebyla na ni jednoduchá odpověď.

Kdo je vlastně Nashira? Noční můra. Monstrum. Vražedkyně.

„Až zavedou detektory Senshield, bude všechno jinak,“ řekla

jsem s pohledem upřeným na televizi. „Už s tím Sněm nepřiro

zených začal něco dělat?“

Sněm nepřirozených tvořilo šestatřicet vidopánů a  vido

paní z  citadely, kteří měli sledovat veškeré aktivity syndikátu

ve svých přidělených sektorech. Byli všichni poměrně nezávislí, ale svolávat Sněm bylo úkolem Kmotra, a to byl Hektor z Haymarketu.

„V červenci se tu o tom mluvilo,“ řekl Nick. „Členové klubu v Grub Street vydali prohlášení, že si uvědomují vážnost situace,

ale od té doby se nic neděje.“


43

„Hektor netuší, co by měl dělat,“ poznamenala jsem. „Netuší

to nikdo.“

„Tenhle prototyp Senshieldu není to nejhorší, co nás čeká.

Do káže odhalit jedině vidoucí prvních tří řádů, aspoň se to pro

slýchá.“

Po téhle poznámce Eliza odvrátila oči. Byla médium — pří

slušník třetího řádu. Nick ji vzal za ruku.

„Nic se ti nestane. Dani už pracuje na rušičce,“ uklidňoval ji.

„Ta by si měla se Senshieldem poradit. Není to snadný, ale je to

chytrá holka.“

Eliza přikývla, ale pořád se tvářila zachmuřeně. „Prý by s tím

měla být do února hotová.“

To bylo pozdě a všichni jsme to věděli.

„Jak jste se vůbec dostali do kolonie?“ obrátila jsem se na

Nicka. „Museli mít šílený bezpečnostní opatření.“

„Někdy v srpnu už to Jax málem vzdal,“ přiznal Nick. „Tou

dobou už nám bylo jasný, že v Londýně nejsi. Nedostali jsme

žádnou žádost o výkupný od ostatních gangů, nic nenaznačova

lo, že by tě zabili, a u tvýho táty po tobě taky nebylo ani stopy.

První vodítko jsme získali až tenkrát na Trafalgarským náměstí,

když jsi nám naznačila, že tě odvezli do Oxfordu.“

„Od tý chvíle myslel Jax jenom na tebe,“ poznamenala Eliza

sarkasticky. „Byl posedlý myšlenkou, že tě musí získat zpátky.“

Překvapilo mě to jen částečně. Ztráta drahocenného kraji

nochodce musela být pro Jaxona velká rána, ba potupa, ale přesto

bych nečekala, že bude všechno riskovat, aby mě dostal ze spárů

Scionu. Taková oběť se podstupuje pro lidi, ne pro majetek.

„Pokusil jsem se v práci zjistit o Oxfordu něco víc, ale veškerý

data byly zašifrovaný,“ pokračoval Nick. „Trvalo mi pár týdnů,

než se mi podařilo proniknout do kanceláře hlavní supervizorky

a projet jí počítač. Dostal jsem se k něčemu, co by se dalo nazvat

temný Scionet — je to část sítě nepřístupná veřejnosti. Neby

lo tam moc podrobností, jen to, že Oxford je uzavřený sektor

typu A, což jsme věděli, a že pod Archonem je stanice vlaku, což


44

pro nás byla novina. Taky jsem tam našel seznam jmen, který

zřejmě pokrýval dobu více než sta let. Pohřešovaný osoby. Ke

konci seznamu bylo i tvoje jméno.“

„Danica se toho chytila,“ doplnila ho Eliza. „Našla přístupový

tunel. Měli do něj povolený vstup jenom speciálně vybraní inže

nýři, ale Dani zjistila, kdy se bude otevírat. Jednatřicátýho srpna

se měl opravovat vlak a Jax rozhodl, že v ten den vyrazím



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.