načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vidím v tobě Boha, vidím v tobě Bohyni -- Partnerství třetího stupně – Jan Bílý

Vidím v tobě Boha, vidím v tobě Bohyni -- Partnerství třetího stupně

Elektronická kniha: Vidím v tobě Boha, vidím v tobě Bohyni
Autor: Jan Bílý
Podnázev: Partnerství třetího stupně

Další z motivačních knížek lektora osobního rozvoje, systemických konstelací a mužských kruhů. Tentokrát se Jan Bílý zabývá partnerskými vzahy, konkrétně formou vztahu, kterou nazývá "partnerstvím třetího stupně". V dosažení partnerství ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 80.7%hodnoceni - 80.7%hodnoceni - 80.7%hodnoceni - 80.7%hodnoceni - 80.7% 90%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Synergie Publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 112
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: [Praha], Synergie, 2014
ISBN: 978-80-7370-327-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další z motivačních knížek lektora osobního rozvoje, systemických konstelací a mužských kruhů. Tentokrát se Jan Bílý zabývá partnerskými vzahy, konkrétně formou vztahu, kterou nazývá "partnerstvím třetího stupně". V dosažení partnerství třetího stupně je ukryto poznání, že Bůh a Bohyně jsou pouze dva aspekty téhož, oné jednoty, která se rozděluje, aby se její části mohly v extázi a blaženosti opět spojit, a tímto “velkým třeskem” vytvořit něco nového - vesmír život, dítě.

Popis nakladatele

Další z motivačních knížek lektora osobního rozvoje, systemických konstelací a mužských kruhů. Tentokrát se zabývá partnerskými vzahy,  konkrétně formou vztahu, kterou sám nazývá "partnerstvím třetího stupně". V dosažení partnerství třetího stupně je ukryto poznání, že Bůh a Bohyně jsou pouze dva aspekty téhož, oné jednoty, která se rozděluje, aby se její části mohly v extázi a blaženosti opět spojit, a tímto “velkým třeskem” vytvořit něco nového - vesmír život, dítě.

"Na cestě vztahu už nejsou žádná tajemství. Najevo vyjde všechno, co bylo ukryté. Pokud si nechcete vyprázdnit kapsy, nevstupujte do vztahu. Vztah vás zbaví všeho, co máte. Vezme vám peníze, šaty, výzbroj i hněv, jenž se za ním skrývá. Pokud nechcete být nazí, nepouštějte se do vztahu. Za starých časů bylo zvykem vstupovat do vztahu proto, aby se člověk schoval. Jenže to bylo kdysi......"

(dvanáct esejí o pokročilém partnerství)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Bílý - další tituly autora:
Láska, vztahy, konstelace Láska, vztahy, konstelace
Další osudy Popelky po svatbě Další osudy Popelky po svatbě
 (e-book)
Další osudy Popelky po svatbě -- Konstelace pohádek a mýtů pro pokročilé dospělé Další osudy Popelky po svatbě
 (e-book)
Růže pro Plúta -- Bohatství, krize a transformace v konstelacích Růže pro Plúta
 (e-book)
Láska, vztahy, konstelace -- Partnerství jako možnost růstu a transformace Láska, vztahy, konstelace
Soví skřítek Huhugo Soví skřítek Huhugo
 
K elektronické knize "Vidím v tobě Boha, vidím v tobě Bohyni -- Partnerství třetího stupně" doporučujeme také:
 (e-book)
Živoucí kruh -- Návrat do cyklického času Živoucí kruh
 (e-book)
Žít s lehkostí Žít s lehkostí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

OBÁLKA


DVANÁCT ESEJÍ O POKROČILÉM

PARTNERSTVÍ

VIDÍM V TOBEˇ

BOHA, VIDÍM

V TOBEˇ BOHYNI


TIRÁŽ

Vidím v tobě Boha,

vidím v tobě Bohyni

Jan Bílý

Odpovědný redaktor Vlastimil Lapáček

Návrh obálky Jan Bílý

Produkce V Síti s. r. o.

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE

www.synergiepublishing.com

Vydání první

Copyright © 2014 Synergie Publishing SE

ISBN 978-80-7370-098-0

Elektronické formáty připravil KOSMAS, www.kosmas.cz

Elektronické vydání první


JAN BÍLÝ

DVANÁCT ESEJÍ O POKROČILÉM

PARTNERSTVÍ

VIDÍM V TOBEˇ

BOHA, VIDÍM

V TOBEˇ BOHYNI


Motto

Na cestě vztahu už nejsou žádná tajemství. Najevo vyjde

všechno, co bylo ukryté. Pokud si nechcete vyprázdnit kap

sy, nevstupujte do vztahu. Vztah vás zbaví všeho, co máte.

Vezme vám peníze, šaty, výzbroj i hněv, jenž se za ním skrý

vá. Pokud nechcete být nazí, nepouštějte se do vztahu. Za

starých časů bylo zvykem vstupovat do vztahu proto, aby se

člověk schoval. A některým dvojicím se dařilo skrývat jeden

před druhým třicet, čtyřicet nebo i padesát let. Jenže to bylo

kdysi. Teď trvá jen tři roky, než zůstanete vy i  váš partner

totálně nazí jako Adam a  Eva, když byli vyhnáni z  Ráje.

Jenomže tentokrát se nepokoušejte ani o  bederní roušku.

Zůstaňte nazí a dívejte se jeden druhému do očí. Dovolte si

vidět a být viděni. Buďte společně zranitelní. Prožívejte spo

lečně strach, nechte své tělo, ať se třese bolestí a žalem a držte

se přitom v náručí. To je ta skutečná zahrada, kde se setkáte

tváří v tvář se svým milovaným.

Paul Ferrini: Klid, moudrost a štěstí pro každého

Věnováno Šárce, bez níž bych spoustu věcí nepochopil.


9

1. NA ÚVOD

Sedím v malé řecké restauraci na jihu Kréty. Moře šplou

chá deset metrů od posledního stolečku, je nádherný ve

čer, na západě se třpytí jasná Venuše, planeta bohyně krásy

a  lásky. Vedle mne sedí pár ve svých „nejlepších letech“,

on možná pětačtyřicet, jí je o něco méně. Celý večer spolu

promluví možná tři slova. Mají problém. Vidím (nebo si to

aspoň namlouvám) jejich auru. V té jeho vidím především

zlost, zoufalství a  nakonec rezignaci malého dítěte, které

nedostává, co potřebuje – lásku mámy. V  její auře vidím

bezmezné zklamání, že „to opět není on“. Žádný princ, na

kterého už tak dlouho čeká, princ, který je ve skutečnos

ti její zakletý, milovaný, ale pořád nepřítomný táta. A  tak

i teď: Nepřítomnost partnera ji zrovna tak přivádí k zoufal

ství, jako jeho její „neláska“. Vysoko nad nimi slyším zvo

nivý smích Venuše a vnímám její slova: „To je ale škoda, vy

dvě bytosti, jak jste si to mohli krásně užívat. Ale nevadí,

já mám čas. Neskutečně mnoho času. A já miluji každého.

Bezpodmínečně a bez očekávání.“


10

Proměna. Kateřina* je krásná, divoká žena a matka dvou

neméně krásných a  divokých dětí (hloupé učitelky někdy

tvrdí, že jsou zlobivé). Ale Katka je matka-samoživitelka. Její

muž Daniel, kterého si celá v bílém brala, ji opustil právě bě

hem porodu druhého dítěte. Znám ho také dobře; je to můj

klient. Prostě už nemohl, jak říká. Co nemohl? Zdá se, že ani

moc neví, prostě to všechno nesedělo, a pak zachytil volání

dálky, svobody, dalších dobrodružství a když se rozhodoval

mezi „zůstat“ a „jít“, řekl si, že nemůže a nesmí dělat kom

promisy, a tak se rozhodl pro to druhé. Nyní má mladší ženu

ještě bez dětí, možná, že by nějaké mohly přijít – Dan by

nebyl proti. Opustí i tu druhou, až bude rodit? Mám Dana

rád a nedávám mu vinu. Jeho situaci, zrovna tak jako situaci

Kateřiny jsem několikrát stavěl coby rodinnou konstelaci.

„Ano, tak to je,“ říká téměř vždy konstelace, kterou na po

dobná témata stavíme; ukazuje, že Kateřina to podvědomě

chtěla – její rodiče se sice nerozvedli, ale její otec byl buď

v práci, nebo u milenky, a pro rodinu naprosto nepřítomný.

A  tak si na nepřítomnost mužů zvykla. Také Dan přitahu

je situace, které souvisí s  jeho dětstvím. Jako malý kluk se

musel starat o mámu a to bylo něco nad jeho síly. A tak má

dodnes implantovanou hrůzu ze „starání se“ a  volí raději

svobodu a útěk. Vše se zdá být pokračováním toho, co oba

zažili v dětství. Tečka. Jak jednoduché.

* Jména a celé příběhy v této knize jsou změněny tak, aby byla zachová

na anonymita. Případné paralely se skutečnými osobami jsou nechtěně

způsobeny velikou podobností toho, co se mnohým z nás děje.


11

Jenže Katka říká: „Mám své děti moc ráda a je to vlastně všechno v  pořádku. Ale někdy mě přepadne ohromná bolest, která se skoro nedá vydržet. Někdy se úplně rozsypu a brečím hodiny, až pak už nemůžu a jen ležím, hlavu v polštáři a chci umřít. Jenže nemůžu, kvůli dětem. On mi prostě chybí, nějaký ten chlap, který je před tou jeskyní a hlídá nás, loví mamuty a já mu za to dávám domov a lásku. A  pak bych něco chtěla rozbít, popadnout vázu nebo talíř a  hodit to po něm – ‚Kde sakra jsi?!‘ – ale nikdo tu není. Jen ty děti, které nic nechápou.“

Dan ale říká: „S  Evou (jeho nová přítelkyně) je to výborné. Katka mě manipulovala a držela. Teď jsem opravdu svobodný.“ Jenže má podivné záchvaty úzkosti a prázdnoty. A  nedávno jsem si všiml, že je z  něj příliš často cítit alkohol. Za svůj útěk ze „zajetí“, jak tomu někdy říká, zaplatil bolestí duše, jíž se nikdy nenaučil rozumět a kterou se snaží otupit prací, alkoholem nebo i sexem.

Proměna. Petr je dlouholetý kamarád. Půjčoval jsem mu svého koně Indiho, když jsem se učil jezdit. Petr byl z jezdecké rodiny a tak mě učil různým „fíglům“, jak zvládnout mého divokého, občas sebevražedně panikařícího, nezvladatelného, ale nikdy zlého plnokrevníka, jehož celé jméno ke všemu znělo „Independent in the Wind“, tedy Nezávislák ve Větru. Znal jsem i jeho ženu Lenku, se kterou měl dvě docela povedené děti. I Petr byl „nezávislák“, milující dálky, divoké jízdy krajinou, táborák s  kluky-kamarády. Vlastně takový český cowboy, který se umí láskyplně


12

starat o zvířata. Jen své ženě, kterou miloval, moc nerozu

měl. A  své nepochopení vyjadřoval stále častěji hádkami

a nadáváním, záchvaty zuřivosti, nebo ho utápěl v pařbách

po barech do čtyř do rána. Až toho jednou jeho žena měla

dost a  odešla. Tu noc mě vytáhl jeho telefonát z  postele,

muselo být už hodně přes tři ráno: „Jane, co mám dělat,“

bojoval jeho hlas se slzami, „já ji strašně miluju a  vůbec

si nedovedu představit, že by mohla odejít. Mně se hroutí

celý život. Poraď mi něco, ať se vrátí.“ Možná že to bylo

pokročilou noční dobou, ale já v  jeho hlase slyšel malé

ho kluka, který má ohromný strach být sám doma. Který

nezvládá svá třesoucí se kolena a  klepající se bradu, pro

tože ho rodiče už zase nechali samotného, nebo ho, úplně

stejně jako mého chudáka koně, nutili dělat kousky, které

byly nad jeho síly. A když je nezvládal, dostal facku od táty

a máma se ho nezastala, aby ji její zuřivý (a stejně bezmoc

ný) manžel také nezbil. A ten strach malého kluka a bolest

neporozumění se Petrovi zahryzla do duše a  nyní, v  půl

čtvrté ráno, zase po jedné hádce, když ho jeho žena, kterou

si celý život pletl se svou mámou, defi nitivně nechala na

holičkách, je tato strašná bolest opět tady.

Bolest. Někdo jednou řekl, že my lidé (byl to mimo

zemšťan) se stále ještě vyvíjíme jen skrze bolest. Nyní,

v nepřítomnosti válek, morových ran, divoké nás ohrožu

jící zvěře, v  dobách civilizovaných a  umírněných, kdy na

vše máme svá pravidla, normy a  zákony (a  na ten zbytek

pojišťovny), staly se nám naše partnerské vztahy zdrojem


13

a  příčinou vývoje a  předtím ještě, zákonitě, bolesti. A  tak

bude tato malá knížka pojednávat nejen o lásce, ale často

také o  krizi vztahů, která je předpokladem a  podmínkou

jakéhokoli vývoje, ale kterou provází vždy bolest. Budu

zde o bolesti hovořit možná častěji, než by leckterá harmo

nická a esoterická duše čtenáře nebo čtenářky chtěla. O té

přiznané, akutní bolesti, otevřené jako krvácející rána, ale

i  o  té latentní, nepřiznané a  mnohdy vůbec necítěné, jež

pomalu otravuje naše vztahy a tím nás samé. Po několika

desetiletích práce s  lidmi a  také po bezmála čtyřiceti le

tech mých vlastních vztahů, rozchodů, lásky i bolesti jsem

přesvědčen, že máme-li se dostat do onoho vytouženého

pokročilého partnerství, musíme nejprve zpracovat všech

ny závislosti, vyléčit dětská traumata a opustit nenaplněná

přání, krásné, ale nefungující iluze a stud z našeho selhání.

A  jako vždy ten jediný způsob, jakým to můžeme udělat,

je přestat s nimi bojovat a přijmout každou krizi a každou

bolest jako naši součást, jako ten díl nás samých, který nás

vede skrze naši nespokojenost k něčemu, co ještě neznáme,

co je ale vývojově dál.

Říkám tomu „terapie objetím“ – tedy obejmout to,

s  čím bojujeme. Nebo ještě lépe, nechat se tím obejmout.

„Terapie pevným objetím“ je výraz Jiřiny Prekop, velké

dámy psychoterapie, která, ač českého původu, žije v Ame

rice. Jednou jsem ji potkal kdesi na konstelačním kongresu

v Německu. „Vy jste pan Bily? Jirina chce s vámi mluvit...“

mě zatahala za rukáv pohledná dívka, zjevně její asistentka.


14

„Fakt?“, řeklo mé ego, „Tak proč nepřijde?“ Ve skutečnosti

jsem neřekl nic a poslušně jsem dívčinu následoval. Jiřinu

jsme našli zabranou s  kýmsi do rozhovoru, takže neměla

času nazbyt: „Tak ty jsi ten člověk, co dělá rodinné kon

stelace v  Praze,“ změřila si mě od hlavy k  patě. Napadlo

mě, že jsem si „velkou dámu“ nepředstavoval tak malou,

ale oč byla menší, o to statnější. „To je hezké, potkat kraja

na. No, slyšela jsem o tobě a chtěla jsem tě vidět... Tak ať

se ti daří!“ Tím byla audience u konce. Zůstal jsem tam stát

a najednou jsem pochopil, co vše bych musel pustit, kdyby

mě tato „příšerná“ matróna chytla a pevně, minuty, možná

hodiny držela. Jakých očekávaní, nároků, soudů a zklamá

ní bych se musel vzdát. I já se musel starat o mámu, která

svého prvního syna neuměla držet, protože novou situaci

prostě neunesla. I já, namísto abych byl pevně držen, jsem

to všechno musel vy-držet. A tak jsem si později z mé „vý

drže“ vyhrabal noru vlka-samotáře, do které se v  případě

zranění tak lehce mohu schovat. Už opět sám jsem postá

val kdesi ve frankfurtském kongresovém hotelu a měl jsem

vlhko v  očích. Když opouštíme naše závislosti, když od

cházejí stará zranění, když se nám hroutí obranný krunýř,

který jsme po desetiletí budovali, tak to prostě vždy strašně

bolí. A  protože jsem nezažil mnoho protipříkladů, tak se

domnívám, že když to nebolí, tak to není ono. Prostě ješ

tě nejsme na úrovni mimozemšťanů, kteří se vyvíjejí „jen

tak“, úplně bez utrpení.


15

2. LÁSKA

Jeden z  mých učitelů, Osho, o  lásce často říkal, že ji

vlastně ještě vůbec neumíme žít. Pokusím se jeho slo

va dát do nějakého shrnutí, a  to s  plným vědomím fak

tu, že jakákoli interpretace je v  případě osvícených

vždy trochu mimo. Ale budiž, takhle nějak to bylo:

Vy vlastně ani nevíte, co je láska. Vaše láska je z  osmde

sáti procent závislost (procentuální údaj pokaždé varioval,

pozn. neosvícený Jan). Vy jste závislí na svých představách,

tužbách, a  co je nejhorší, na svých nadějích. Proto tohle

všechno zapomeňte. Vy se nejdříve musíte naučit, jak mi

lovat. Na to jsou vaše milenky a milenci (hezčí v originále:

Your dates) absolutně k  ničemu, protože vám příliš při

pomínají rodiče, učitele a  učitelky, do kterých jste se za

milovávali, vaši první romantickou lásku – prostě pořád

někoho z dřívějška. A tak milujete stále a stále někoho ji

ného. A on nebo ona taky. Pokud se chcete naučit milovat,

začněte něčím hodně vzdáleným. Třeba nějakou hvězdou.

Vyberte si hvězdu a  té vyznejte lásku. Ciťte to. Milujte ji

a nečekejte, že ona jednoho dne udělá přesně to, co od ní


16

očekáváte. Že vám vaši „investovanou“ lásku oplatí. Ona

to už dělá, pořád, celý ten čas. Naučte se to cítit, vnímat.

Poslouchejte její lásku, když v noci září na nebi, chutnejte

ji, vnímejte ji na své kůži, ve vlasech, v odlesku na hladině

klidného jezera. Pak, když jste to praktikovali jistou dobu,

přejděte k něčemu bližšímu. Třeba ke Slunci nebo k Měsíci.

To už bude těžší – tam je kontakt užší. Pozorujte třeba, jak

se Luna mění. A berte ji takovou, jaká je. Staňte se „luna

tikem“, bláznem, úplně po okraj naplněným láskou. Nebo

jako Slunce – zářícím, vyzařujícím lásku. Nebo to zkuste

s mořem, s horou, s řekou. Ale teprve když zvládnete mi

lovat řeku, teprve pak přejděte k rostlinám, třeba ke stro

mům. Až pak, to už je pro opravdu pokročilé, ke zvířatům,

k některým nezávislým. Všimli jste si, že například kočka

nikdy nepřijde, když ji zavoláte? Pes je závislý, kočka ne.

Ovšem takový brouk je na procvičování vaší lásky ještě

lepší. A možná že někdy za delší dobu, když už jste hodně

procvičovali, to budete moci zkusit se ženou či s mužem...

JSI TEN JEDINÝ, JSI TA JEDINÁ

Když se poprvé zamilujeme, myslím tím tu první „velkou“

lásku, cítíme často, že bez něho nebo bez ni prostě nemů

žeme žít. Krásné a tragické příběhy Romea a Julie, Tristana

a Isoldy nebo Didony a Aenease nás v tom utvrzují, stejně

jako tvrdošíjně se udržující teorie o druhé půlce duše (soul

mate), kterou třeba ve světě hledat, najít a  konečně a  na

vždy s ní či s ním zůstat. Pokaždé, když slyším větu „On je


17

ten jediný/ona je ta jediná,“ vzpomenu si na mnoho rodin

ných a partnerských konstelací, které ukazují, že ten nebo

ta jediný/á jsou vždy jen máma a táta. Ti jsou opravdu je

diní ve smyslu, že máme vždy jen je, jedny rodiče. Partneři,

i když to tak možná na chvíli vypadá, ovšem nikdy „jediní“

nejsou. Dáme-li nešťastné lásce („když ne tebe, tak raději

nikoho!“) trochu čas, ukáže se to velice brzy. Kdyby Romeo

a Julie spolu utekli třeba do Padovy a chvíli by se tam mi

lovali, pak by Julie buď otěhotněla a stala se tou jedinou –

matkou – pro své děti (a Romeo tím jediným otcem), nebo

by toho po jisté době nechali, Julie by se vrátila do Verony

a  vzala si nakonec Parise. Romeo by po vzoru dnešních

Italů chvíli bagroval turistky a pak by se oženil... a možná

i rozvedl (já vím, že to tenkrát moc nešlo) a znovu oženil...

A i kdyby spolu zestárli, a bůh-div-se žádný z nich neměl

ani jednoho milence či milenku, byli by pro sebe jediní

pouze ve smyslu „jen jeden, tento, a stačil mi“. Ale nikoli ve

smyslu „Bez tebe nemohu žít, neboť jsi ten jediný.“

Takže můj první krutý závěr zní: Kdykoli si myslíme, že

ten druhý je jediný, nejenže jde o omyl, ale my tím vlast

ně potvrzujeme, že v  partnerovi* vidíme jednoho z  rodi

čů. A  to je ošemetná věc. Neboť – na rodičích jsme byli

coby děti závislí. Velice často se ovšem stává, že od nich

* Nadále budu z důvodu čtivosti používat střídavě jen jeden, většinou

mužský rod, tedy například „partner“ namísto „partner/partnerka“.

Myslím tím vždy oba. Pokud budu mít na mysli jen muže nebo ženy,

upozorním na to.


18

nedostaneme to, co potřebujeme. Nejde jen o lásku, mys

lím tím především důležitý pocit dítěte, že rodiče jsou vel

cí, a  že se na ně dítě může spolehnout. To, že rodiče jsou

něčím, o co se děti mohou opřít, není nezbytně podmíně

no tím, že žijí spolu. I  rozvedení rodiče mohou dát svým

dětem pocit bezpečí, mohou je nechat zažít svoji vlastní

„velikost“. To esenciální, co k tomu potřebují, je ovšem je

jich vzájemná úcta. To platí samozřejmě i pro rodiče, kteří

žijí spolu. Je to pocit (nikoli pouze myšlenka, ta nestačí!),

že ačkoli mě ten druhý svým jednáním nebo dokonce roz

chodem hluboce zranil, je to stále ten nejlepší možný otec

nebo ta nejlepší možná matka našich společných dětí. Ta

kové děti se potom můžou ať už fyzicky, nebo jen v poci

tech volně pohybovat mezi oběma rodiči a vnímat je jako

své nezměnitelné, neohrožené rodiče, na které na oba mají

právo. Mohou se na ně spolehnout, mohou se o  ně opřít,

a to i tak, že o tátu se opřou v Aši a o mámu ve Zlíně.

Jenže když jsme byli malí, tak rodiče často nebyli velcí.

A  tím nám chyběli, což v  nás vytvořilo jakousi černou

díru, kterou se později, v pokročilejším věku, snažíme za

plnit. Vypráví se, že súfi jská mystička Rabia, údajně velice

krásná a  nekonvenční žena, jednoho večera před svým

domem cosi zoufale hledala. Lidé si toho všimli a začali

se jí ptát, co hledá a  zdali by jí nemohli nějak pomoci.

„Ztratila jsem jehlu“, vysvětlila jim. „No, to bude těžké ji

najít, pomalu se už stmívá, ale pověz nám, kde přesně si ji

ztratila, víš, cesta je tu široká, možná kdybychom všichni


19

hledali tam, kdes ji upustila...“ „Přesně řečeno, upadla mi v mém domě,“ na to Rabia. „No a proč ji hledáš venku?“ divili se lidé. „No, venku je aspoň trochu světla, v  mém domě je tma.“ Na to se jí lidé začali smát. „Ona už úplně ztratila soudnost, prostě se zbláznila,“ klepali si na čelo a chtěli už odejít. „Počkejte chvíli,“ zastavila je Rabia, „já nedělám nic jiného, než co děláte vy. Vy hledáte venku, ale ztratili jste to vevnitř. Vy hledáte teď a tady, ale ztratili jste to v minulosti. Takže hledáte a pokoušíte se najít někde, kde to prostě není.“

Tato krásná historka (od Osha) je příznačná i pro naše vztahy. Pokud v našem dětství vznikl jakýkoli nedostatek ohledně našich rodičů, většinou tedy především chybění rodiče toho opačného pohlaví, nelze tento nedostatek zaplnit současným vztahem. Ta černá díra v nás je prostě jinde, než kde se ji pokoušíme zaplnit.

Pokud nám tedy od partnera něco chybí, je nutné se zeptat, opravdu zpytovat naše pocity, co přesně to je. Chybí nám sex, tělesné dotyky, objetí, něžnost, fyzická blízkost? Tak jak to bylo s naší matkou? Chybí nám opora, síla, někdo, kdo rozhodne, kdo pomůže, na koho je spoleh? Jak to bylo s  naším otcem? Chybí nám důvěra, že ti, koho potřebujeme, zůstanou, protože vztah našich rodičů také nebyl stabilní? To vše jsou příklady „chybění“, které mohou patřit někomu jinému, než partnerovi nebo partnerce. Jsou to často skryté závislosti, které s  láskou nemají mnoho společného.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.