načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Vídeňské bratrstvo - Ingar Johnsrud

  > > > > Vídeňské bratrstvo  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Vídeňské bratrstvo
Autor:

První díl série o Fredriku Beierovi. Když je vyšetřovatel Fredrik Beier přivolán k masové vraždě na předměstí Osla, vypadá to, že jde o případ náboženské msty — oběti ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 444
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z norského originálu Wienerbrorskapet .. přeložila Eva Dohnálková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1597-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

První díl série o Fredriku Beierovi. Když je vyšetřovatel Fredrik Beier přivolán k masové vraždě na předměstí Osla, vypadá to, že jde o případ náboženské msty — oběti patří k podivné sektě Boží světlo, která se připravuje na soudný den. Fredrik a jeho nová kolegyně Kafa však mají své pochybnosti a podezřelé souvislosti je brzy dovedou k objevu hrůzných vědeckých experimentů, odkazujících až k dobám druhé světové války. Musejí se ponořit do temné minulosti členů sekty a to, co na začátku vypadalo jako tragický, ale jasný případ, se náhle mění v dramatický hon za brutálním zabijákem. Prvotina Ingara Johnsruda  Vídeňské bratrstvo  ohlašuje příchod smělého a nápaditého nového hlasu skandinávské krimi literatury. Johnsrud v důmyslně utkaném a akčním thrilleru předvedl své schopnosti mistrovského vypravěče. ----- Energický a velkolepý počin v rámci krimi žánru, těžící z propojení historického kontextu se současným strachem z terorismu. -  Aftenposten Jednoduše impozantní! Velmi ctižádostivá zápletka, pestrá škála postav a několik skoků v čase jsou do cíle dovedeny pevnou rukou bez jediného nudného momentu.  - Verdens Gang Johnsrud spřádá s přesvědčivou lehkostí celistvý příběh s vazbami na druhou světovou válku, současný Afghánistán a náročný každodenní život osloské policie. Román strhává napínavým dějem a vyvrcholením v souladu s přísnými pravidly krimi žánru.  - Dagsavisen Akční scény míří, stejně jako výstřely, přímo do černého. Dej žene dopředu především pořádná porce napětí, kdesi hluboko se však ozývá i chvějivý podtón potlačené agrese. Je to proste neskutečné dobře napsané. -  Sindre Hovdenakk, VG   Ingar Johnsrud (nar. 1974) je norský novinář. Se svou ženou a třemi dětmi žije v Oslu.  Vídeňské bratrstvo  (2015) je jeho debut a první díl plánované trilogie. Díky smyslu pro detail a schopnosti vystavět bohatý a zajímavý příběh se autorovi dostalo obrovské pozornosti. Pochvalné kritiky vystřelily Johnsruda mezi vycházející hvězdy skandinávské krimi scény. Kniha vychází ve dvaceti zemích.

Zařazeno v kategoriích
Ingar Johnsrud - další tituly autora:
Vídeňské bratrstvo Vídeňské bratrstvo
Johnsrud, Ingar
Cena: 279 Kč
Viedenské bratstvo Viedenské bratstvo
Johnsrud, Ingar
Cena: 405 Kč
Vídeňské bratrstvo - CDmp3 (Čte Petr Stach) Vídeňské bratrstvo
Johnsrud, Ingar
Cena: 292 Kč
Vídeňské bratrstvo Vídeňské bratrstvo
Johnsrud, Ingar
Cena: 299 Kč
Kalypso Kalypso
Johnsrud, Ingar
Cena: 279 Kč
Kalypso Kalypso
Johnsrud, Ingar
Cena: 187 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

První díl série o Fredriku Beierovi
Smělý a nápaditý nový hlas skandinávské krimi
Host
ingar johnsrud
Část
první
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28










Vídeňské bratrst Vo
Ingar johnsrud










b rno 2016





Copyright © Ingar Johnsrud, 2015
Published by agreement
with Salomonsson Agency
Cover photo credit: untitled photo by eflon
(www.flickr.com/photos/eflon/5028370554/),
CC bY 2.0, modified
Translation © Eva Dohnálková, 2016
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016
(elektronické vydání)
This translation has been published
with the financial support of norLa.
Překlad této knihy vychází s laskavou
finanční podporou nadace norLa.
Isbn 978-80-7491-800-1 (Formát PdF)
Isbn 978-80-7491-801-8 (Formát ePub)
Isbn 978-80-7491-802-5 (Formát MobiPocket)





V každé  populaci, jakou jest například společnost lidská, hraje vý-
běr — selekce — rozhodující význam. Čím striktnější selekce, tím 
lepší se druh uchová.
Tento výběr nejlepších, nejživotaschopnějších jedinců svého 
druhu původně zajišťovala příroda sama a lidé, kteří jednali v sou-
ladu s ní. První „zásahy“ lidské se totiž přírodě nevzpěčovaly, nýbrž 
přírodě napomáhaly v jejím díle. Že prostředky k tomu využívané 
jeví se nám bezohlednými, jazykem dnešním bychom snad řekli  
až hrůznými, je ovšem věcí jinou. Jest otázkou, zda se doba dnešní, 
kte  rá svojí dopomocí všemu slabému a neduživému směřuje v krajnost zcela opačnou, nedopouští nových hrůz, které se mohou hrdě 
měřit s barbarstvím dob minulých.
Z úvodu knihy Rasová hygiena od Jona Alfreda Mjøena,
Nakladatelství Jacoba Dybwadse, 1938.
Jon Alfred Mjøen zemřel v roce 1939.










ČÁST
PRVNÍ










11
1
Letuška v pološeru rychlými pohyby sklidila tác s netknutým
uzeným lososem, mořským okounem z Bosporu a vídeňským
štrůdlem. Pohyby měla tak zautomatizované, že mohla klidně
zavřít oči. Nechala ruce pracovat a letmo na něj pohlédla. Stejně
jako mnohé další, kteří jej viděli zblízka, ji výraz v jeho tváři
zarazil. Jako by na tom obrazu bylo cosi rušivého, co nelze přesně
popsat. Když se natahovala po láhvi od šampaňského, položil
svoji ruku na její. Okamžitě ucukla.
Opatrně povytáhl stínidlo na okénku. Spolucestující spali.
Ve skle se odráželo světlo blikající na vnější hraně křídla. Dole,
hluboko dole ubíhaly shluky zlatavých bodů. Evro pa. Je to už
dávno. Zavřel oči, ukazováčky uhladil okraj masky na krku a
začal vzpomínat, co prožil.
V mírném odpoledním vánku líně tančil zvířený prach a
žhnoucí slunce skryl bledý šedomodrý závoj. Náhorní plošina ležela
tisíc metrů nad mořem, kde byl řidší vzduch a slabý odpor větru.
Lepší podmínky už si nemohl přát.
Leželi bez hnutí na kamenném schodě, za pootevřenými
dvířky na vrcholku starého minaretu. Venkovní teplota
přesahovala čtyřicet stupňů. Tady uvnitř se vzduch alespoň trochu
pohyboval, ale pořád tu bylo vedro k zalknutí.
Ulevil unaveným očím. Zamrkal a zadíval se dolů do stínů.
Dobře totiž věděl, že Velryba situaci sleduje teleskopem.
Schůzka trvala už skoro čtyři hodiny. Jestli se chce guvernér vrátit do
svého opevněného domu dřív, než padne noc, bude se muset
brzy vypravit na cestu.





12
Velryba mu zaklepal na rameno. Věděl, co to znamená, a
nabil. Přiložil oko k optice zbraně. Uviděl neomítnutou,
červenohnědou zeď a balkonové dveře, které otevřel prostovlasý muž
v tmavé vestě. Jmenoval se Hassam a měl na sobě světlou
tradiční halenu perahan tunban, kterou s oblibou nosilo mno ho
afghánských mužů. Tento informátor sem guvernéra vy lákal.
Hassam ustoupil a nechal postaršího muže, aby si na
kovaném balkonku vybral místo, kam se postaví. Byl to guvernér
Osman Abdullah Kamál. Zaměřovací terčík klouzal z hnědého
turbanu na plný šedavý vous. Zdálo se, že oba muži stojí mlčky.
Hleděli na maková pole.
Kvůli zpětnému nárazu ztratil svůj cíl z očí, ale když zbraň
sklonil, viděl, že patrona 338 Magnum Lapua zasáhla Kamála
skoro pět centimetrů vpravo od středu hrudi. Střela by klidně
mohla skončit i na horším místě, a stejně by pořád dokázala
zabít, ale i tak ho to zamrzelo. Místo toho, aby se guvernérovi na
bílé haleně objevila rudá díra velikosti pomeranče, mu téměř
rozerval hrudník vejpůl. Krvavá fontána pokryla světle rudou
barvou balkon, Hassama i zeď za nimi. Guvernér se zapotácel
a padl na dveře. Ty jeho pohyb prudce zastavily a on zůstal v
jakémsi zvláštním mírném předklonu stát, dokud křehké dřevo
dveří nepovolilo a mrak zvířeného prachu nenapověděl, že jeho
tělo dopadlo na zem.
Nabití zbraně. Zvuk prázdné nábojnice dopadající na schod.
U guvernérových nohou v sandálech se krčil Hassam.
Možná se modlil. Možná zpanikařil. Možná hrál divadélko pro členy
ochranky, kteří se přiřítili. To bylo jedno. Střelec upravil
míření, započítal odpor větru a stiskl spoušť. Chvilku nato přepadlo
Hassamovo tělo na bok. Mozek, krev, zbytky vlasů a lebky
vykreslily na hliněné zdi oranžovorudou svatozář.
Vrah zamrkal a představil si, že jeho oko je fotoaparát a
mrknutí že je ten kratičký, stěží postřehnutelný okamžik, kdy se za-





13
vírá závěrka a čas se zastaví. Tahle chvíle patřila jemu a navždy
si ji uložil.
„Sbohem, Hassame,“ konstatoval Velryba.
Střelec sbalil zbraň do šátku. Zatímco Velryba skládal tele -
skop, vstal a sešel po třech kamenných schodech až ke
svázanému muži, který ležel na odpočívadle pod nimi. Kolem zaschlé
krve na čele bzučelo několik much. Starý imám měl přes oči
pásku, a tak nebylo poznat, zda je při vědomí, či nikoliv. Dýchal
rychle a přerývaně. Střelec vytáhl z pouzdra na stehně pistoli.
Velryba neznatelně zavrtěl hlavou: „Není třeba.“
Před minaretem si podali ruce.
„Organizace ti přeje hodně zdaru v Norsku,“ řekl Velryba.
Střelec sykl.





14
2
„Fredrik Beier. S měkkým i, ne s ypsilon.“
„Adresa?“
„Veselá šest, ve čtvrti Majorstua.“
„To je Heineckeho dvůr?“
„Cože?“
„Ten dům, ve kterém bydlíte, se myslím jmenuje Heineckeho
dvůr. A narodil jste se...?“
„...tady v Oslu. Je to důležité?“
„Omlouvám se. Šlo mi o rok. Kolik vám je let?“
„Čtyřicet osm. Je mi čtyřicet osm.“
Policejní důstojník v koženém křesle natáhl mohutnou ruku.
Uchopil lžičku, kterou dostal k rozpustné kávě, a otáčel s ní tak
dlouho, dokud v ní nezahlédl svůj matný odraz. V zohýbaném
kovu spatřil proužky na stranicích elegantních moderních
šedavých brýlí, které mu zakrývaly spánky. Úzký pěstěný knírek
najednou vypadal, jako by mu ho v opilosti kdosi namaloval
na obličej.
Před ním seděl služební psycholog. Nad ním visel plakát s
Ernestem Hemingwayem, vysvlečeným do půli těla. Spisovatel
s neutrálním výrazem ve tváři pózoval s dvojhlavňovou puškou.
„Hemingway se zastřelil, že?“
„Stejně jako jeho otec.“
„Není to zvláštní, že si psycholog vyvěsí fotku chlapa, co si
ustřelil hlavu?“
„Asi stejně zvláštní, jako že zrovna vy bydlíte ve Veselé
ulici,“ vrátil mu to psycholog a neomylně pohodil hlavou směrem
k tlusté lékařské kartě, která ležela na stole mezi nimi.





15
Policista nepřátelsky zafuněl. Ta adresa je zcela náhodná.
„Ten byt vybírala bývalá manželka.“
„Takže jste byl ženatý. Co děti?“
„Tři... Dvě. Dvě, jsem chtěl říct.“
„Tři, nebo dvě?“
„Jedno umřelo.“
„To mě mrzí. Co se stalo?“ mozkovlez s dvojitou bradou si
utáhl gumičku ve vlasech.
To sem si přicházeli policisté z celého města vylít srdce. Z
pachu zášti, nedostatečnosti a strachu, které se tu dennodenně
zapíjely do špinavě bílých zdí, se mu navalovalo. Ordinace
psychologa byla velká jako vězeňská cela a Fredrik Beier potřeboval
vzduch. Vstal a ošuntělý kožený potah sedačky zavrzal. Když stál
zpříma, téměř se dotýkal stropu. Postavil se k oknu. Zažloutlé
závěsy povlávaly přes deštěm zmáčený hliníkový rám okna.
Psycholog se ani nenamáhal, aby se otočil, a když se Fredrik
zadíval jeho směrem, zahlédl jenom rozcuchaný culík a
lesknoucí se zpocené temeno. Pod ním, v láku z nejhrůznějších
tajemství místních policistů, se nachází mozek. Tenhle chlap
funguje jako žumpa pro všechny policisty z Osla. Ani ho
nenapadne, aby se s ním bavil o svém synovi.
„Děti žijí s vámi?“
Fredrik si promnul oči. „Ne, žijí v Tromsø. S matkou. S Alicí.
A jejím novým manželem.“
Když se znovu ukládal na pohovku, bolestivě mu luplo v
koleni. „Nejsem tady z vlastní vůle. Mohl jsem si vybrat tohle, nebo
dlouhodobou dovolenou.“
Psycholog si prstem přejel záhyb mezi bradami. „Takže si
myslíte, že nejste nemocný?“
Tón jeho hlasu nemohl nikoho nechat na pochybách, jak
hluboce pohrdá těmi, kteří si diagnózu stanovují sami.
„Psychicky?“ opáčil Fredrik a podíval se na něj. „Ne.“





16
3
Nad náměstím u Hlavního nádraží viselo šedivé červencové
nebe. Za okénky automobilu se míhali osloští občané s
deštníky a v bundách do deště. Fredrik sklopil stínítko, podíval se na
sebe do zrcátka a rukou si projel nakrátko střižené vlasy. Pak
vytáhl z kapsy své nové brýle. Měly kovové obroučky a velká,
téměř hranatá skla. Připadalo mu, že vypadá jako nějaký
východoněmecký agent, a ta představa se mu líbila. Stiskl rty, prstem
přejel po kníru a kradmo pohlédl na spolujezdce.
„Kari Lise Wetreová,“ zopakoval podporučík Andreas
Figueras o trochu hlasitěji než předtím a bubnoval prsty na volantu.
„Neměla od nás jednu dobu ochranku?“
Fredrik si opřel hlavu o dřevěné kuličky opěrky: „Z toho
sešlo.“
Kolega mlaskl, jako že mu to došlo. Zrovna odbočovali na
Královu ulici, směrem k liduprázdnému centru, které sestávalo
z kanceláří a administrativních budov — útočišti zbloudilých
turistů, druhořadých úředníčků a městských prostitutek.
Posmutnělá čtvrť, nazývaná Kvadrát.
„Ještě jednou, o co v tom případu šlo?“ ozval se Andreas.
„Něco s homosexuálama?“
„No. Viděla, jak někdo zmlátil dva homosexuály před kinem
Colosseum. Pár dnů před procesem jí zavolal nějaký chlap a
vyhrožoval, že jí prořízne břicho, jestli bude svědčit. Zastrašoval
víc lidí, ale protože je to docela známá osoba, byl z toho poprask.“
„Jo, to je jasný, že se s ní jednalo jinak. Zasraní politici,“
zavrčel Andreas a stáhl si brýle z šedivých kudrnatých vlasů na
nos. Andreas měl o pár let víc, a přesto byl Fredrikův podřízený.





17
„Souvisí to nějak s tímhle případem?“ pokračoval, když se
Fredrik nijak neměl k tomu, aby si taky zanadával na politiky,
kteří vyhráli volby.
„Ne, nic tomu nenapovídá.“
„Ale teď zmizela její dcera, ne?“
„Dcera a vnuk. Patří údajně k nějaké divné církvi.“
„Jinými slovy — další zasranej případ,“ zasténal Andreas a
vystrčil svoji širokou bradu viditelně vpřed. V těch nemnohých
chvílích, kdy nebyl rozčilený, patřil díky svým hlubokým
hnědým očím, olivové pleti a hranatému obličeji k nejpohlednějším
policistům ve městě.
Fredrik zavřel oči a pomyslel na ženu, se kterou se
zanedlouho setkají. Měla tak vybraný vkus, až bylo těžko uvěřit, že
je Norka. Poté, co — podle médií — prohrála otevřenou bitvu
o předsednictví Křesťanské lidové strany, působila jako její
místo předsedkyně. Na televizní obrazovce patřila k těm
několika málo politikům, kteří vypadali mile, aniž měl člověk pocit,
že se přetvařují.
Zaparkovali na štěrkovém prostranství před osloským
Domem vojenských organizací — elegantní budovou připomínající
osekaný dřevěný špalek — který zdí přiléhá k Akershuské
pevnosti. Fredrik si upravil manšestrové sako a bílé tričko si
zastrčil do kalhot. Dlouze se zadíval na kolegu. Andreas vlastnil tři
žlutobílé košile, troje šedé kalhoty a dvě obepnutá saka. Slušelo
mu to a Frederik ho zřídkakdy viděl v něčem jiném.
„Je tam nějaká slavnostní akce pro veterány z války,“
vysvětloval Fredrik, když minuli dva zaslepené kanóny u vstupních
dveří. Uvnitř byly cítit krevety a citrony. Ve velkém slavnostním
sále seděly stovky životem zkušených mužů a několik žen.
Bojovníci proti nacistům, islamistům a bojovníci za mír. Ministru
obrany a několika známým veteránům přidělili čestná místa
pod portrétem královského páru. Kari Lise Wetreová byla na





18
druhé straně sálu, v místech, kde se pod stropem skvělo zlatě
vymalované královské volební heslo Vše pro Norsko. Zapáleně
hovořila se svými spolustolovníky. Jeden z nich byl statný
zrzavý padesátník s vousem připomínajícím ztuhlou ochlupenou
larvu, v druhém případě šlo o sešlého staříka. Kdysi dávno mu
něco znetvořilo tvář. Vypadalo to na popálení. Kůži na hlavě
měl z velké části zkrabatělou a vybledlou jako karton, který
navlhl a znovu uschnul. Křídově bílé ruce spočívaly na zaobleném
držadle černé vycházkové hole.
Fredrik se prodral mezi stoly a Wetreová si ho všimla. „Jsem
nadporučík Beier. Telefonovali jsme spolu...“
Politička se usmála.
„Pánové, tak to se budu bohužel muset omluvit. Pane Beiere,
tohle je pan Stein Brønner, válečný historik,“ usmála se směrem
k larvímu vousu. „A tohle je Kolbein Ihme Monsen. Pan Monsen
je jeden z našich hrdinů z druhé světové války.“
Veterán ho pozoroval tmavýma, jasnýma očima. „Beier...“
zamumlal Fredrik. Potřásli si rukou. Pak stařík z náprsní
kapsy vytáhl kostěnou krabičku s ozdobným vyrytým nápisem
KIM a rozložil ji ve skládací hřebínek. Třaslavě si sčísl zbytky
vlasů na krku.
Andreas na ně čekal v jednom z bočních salonků. Na zdech
visely ručně malované mapy a obrazy důstojníků, kteří je
provrtávali pochmurnými pohledy.
Politička se nezdržovala zdvořilostními frázemi: „Jsem
oprav du zklamaná, že to trvalo tak dlouho. Je to víc než měsíc,
co jsem vás kontaktovala.“
Andreasovi se neklidně zablýsklo v očích.
„Vaše dcera je dospělá,“ začal. „Ani s jistotou nevíme, zda
došlo k nějakému trestnému činu, mohlo se prostě stát, že si
nepřeje...“ podíval se na ni přes brýle, „být s rodiči v kontaktu.“
Wetreová se nadechla, ale Fredrik ji předběhl:





19
„Můj kolega chce říct, že jsme nejdřív museli podniknout
nějaká opatření, vzhledem k povinnosti zachovávat mlčenlivost
a tak.“ Rychle pokračoval: „Sociální pracovníky i nás situace
vašeho vnuka dost zneklidnila. Jmenuje se William, že?“
„William David Wetre Andersen,“ potvrdila. „Brzy mu budou
čtyři roky.“
„Přesně tak. No, sociální pracovníci s tím náboženským
sborem, do kterého vaše dcera patří, měli problémy už dříve.
Zahájili jsme tedy vyšetřování a vycházíme z toho, že by mohlo jít
o zmizení.“
„Dobře,“ řekla Wetreová a pronikavě se zahleděla na Andrease.
Posadili se.





20
4
Kdyby měl hádat, řekl by, že je jí čtyřicet pět, ale věděl, že už má
přes padesát. V době, kdy usilovala o post předsedkyně,
používali často její věk jako argument proti ní. Tmavé vlasy měla na
krku sčesané a oblékla si úzký šedý kostýmek. Na krku jí visel
malý stříbrný křížek.
„Anetu jsem neviděla půl roku, ani jsem s ní nemluvila,“ začala.
Hlas posadila hlouběji, než když spolu hovořili předtím.
Očividně chtěla ukázat, že své pocity zvládá. Běžný rys lidí, kteří
jsou zvyklí, že se na ně ostatní dívají. Pohrdají slabostí. Nejvíce
svojí vlastní.
„Většinou je to tak, že jsou rodiče zoufalí, když jejich děti
rebelují. Když se opíjí, experimentují s drogami, souloží, co já
vím... U nás to tak nikdy nebylo. Moje dcera je na mě naštvaná,
protože si myslí, že jsem příliš liberální. A já jsem naštvaná na
ni, protože zmizela s mým vnukem. A protože je to
konzervativní megera,“ usmála se slabě a pokračovala:
„Pro Anetu...“ opřela se a židle zavrzala. Upřeně hleděla ke
stropu, jako by kdesi mezi štuky nacházela slova, která hledala.
„Aneta žije jen Bohem.“
Wetreová měla lesklé pěstěné vlasy a každičký pramínek ji
snad poslouchal na slovo.
„Začalo to v pubertě. Aneta s námi nechtěla chodit do kostela,
protože neuznávala ženské kazatelky. Nebo homosexuální
kněží. Nebo změny v liturgii. Myslela si, že církev pošpinila svého
vlastního Boha.“
Wetreová se zasmála a zavrtěla hlavou. Vrásky kolem očí
měla možná maličko hlubší, než kolik odhalovaly televizní





21
kamery, ale Fredrika skoro zneklidnilo, jak neskutečně se
politička podobá svému alter egu z televize. Dokonale nanesený
nenápadný make-up, červené rty jako symbol důvěryhodnosti
a lidského tepla. A i něco víc, uvědomil si zdráhavě. Tón
rtěnky byl dokonale zvolený tak, aby působil smyslně, ale ne
vulgárně. Jak elegantní. To, co na první pohled vypadá jako
rtěnka, je ve skutečnosti znamení, které apeluje na hlavy, srdce
a penisy.
Vpravdě hodno političky.
„Ale stejně jsme se tak nějak respektovaly. Změnilo se to, když
se dala dohromady s Božím světlem... s tím sborem, jak tomu
říkáte.“
Zrzavý švédský číšník jim přinesl kávu. Dokud stál u stolu,
Wetreová mlčela.
Před sedmi lety začala Aneta navštěvovat mše Božího
světla, jakési sekty odpadlíků z Filadelfie. Nechala studií na
laborantku jen několik měsíců před tím, než měla skládat poslední
zkoušku.
„Taková blbost,“ ulevila si politička. Dýchala těžce. „Pak Aneta
prodala byt na Svatojánském kopci, který jsme jí koupili, a
nastěhovala se do sboru. Tam potkala Pera Olava, Williamova otce.
Nechtěli se brát v kostele, ale nějaký obřad asi měli. Nás
nepozvali.“
Wetreová rychle zamrkala a hubenými ukazováčky si přejela
pod očima. „To všechno se muselo stát hrozně rychle, protože si
nedovedu představit, že by Aneta s někým spala, pokud by ten
vztah nebyl... požehnaný, jestli chápete. Není taková...“
„Ne, to tak opravdu nezní.“
„Ale štěstí trvalo jen krátce. Per Olav zemřel nedlouho poté,
co se William narodil. Nějaká infekce. V nemocnici nám toho
moc neřekli. Životní loterie. Nebo Boží vůle. To záleží na tom,
koho se ptáte,“ řekla Wetreová přemýšlivě.





22
Andreas vzhlédl od poznámkového bloku: „Kde ten sbor sídlí?“
„V Mariánském údolí. Na statku, kterému říkají Sluneční
paseka. Nesmíme je s manželem navštěvovat. Aneta říká, že je
nesmí navštěvovat nikdo. Takové mají paranoidní opatření.“
Wetreová propnula prsty a pozorovala své dokonale
nalakované červené nehty.
Aneta rodiče navštěvovala. Ne pravidelně, ale čas od času.
Možná ji dojalo, jak matka plakala, když uviděla vnuka, možná
se v ní hnulo špatné svědomí, že opustila krásný život, který jí
rodiče připravili. Ale teď už uběhlo půl roku. Půl roku bez
jediného slůvka.
„Účastnila jsem se v rozhlase debaty o dívkách a potratech.
Já jsem proti potratům, ve straně nenajdete moc lidí, kteří by
byli pro, ale taky si uvědomuji, že se můžou vyskytnout situace,
kdy je potrat jednou z alternativ. Aneta to zřejmě poslouchala.
Rozčílilo ji to, křičela na mě, jestli bych si přála, aby šla s
Williamem na potrat.“ Wetreová obrátila oči v sloup. „Jako kdyby to
s tím nějak souviselo. Měla pocit, že posuzuji dílo Stvořitele, že
se stavím proti Bohu. Od té doby nejsme v kontaktu.“
Sklopila oči. „Během těch posledních měsíců jsem jí volala
každý den. S manželem jsme jí poslali nespočet zpráv, prosili
jsme ji, ať se ozve, jestli je vůbec naživu. Dvakrát jsme jeli na
ten statek, ale tam nás jenom nevlídně odbyli. Mají u cesty své
lidi. Strážce.“
Zachytila Fredrikův pohled. „Kvůli náboženskému sboru!“
Venku Wetreová schovala Fredrika pod svůj černý deštník.
Loudali se Dolní zámeckou ulicí podél cihlové zdi Ministerstva
životního prostředí. Kolem nich se snášel jemný letní deštík.
Andreas už odjel autem zpátky na ředitelství.
„Co o tom náboženském sboru víte? O tom Božím světle?“
zeptal se Fredrik.





23
„Pamatujete si na Bjørna Alfsena mladšího?“
Zavrtěl hlavou.
„Rodiče i starší bratr Bjørna Alfsena zahynuli při autonehodě
a jemu jako jedinému dědici rodinného podniku Alfsenových
lesních závodů spadlo do klína několik set milionů korun.
Kdyby s nimi nakládal rozumně, mohl ještě teď patřit mezi
nejbohatší muže v Norsku, ale on všechno prodal krátce poté, co
zemřel jeho dědeček, někdy v polovině sedmdesátých let. Během
chvilky dokázal rodinné dědictví rozházet — večírky a
nezdařilé investice. Hodně peněz utopil v nějakém diamantovém dole
v Jihoafrické republice. Spolupracoval s apartheidním režimem,
ale podvedli ho místní obchodníci. Začátek osmdesátých let
prožil víceméně před soudem — samé bankroty a naštvaní
finanční partneři.“
To je prokletí bohatých, napadlo Fredrika. První generace
peníze vydělá, druhá rozmnoží a třetí je rozhází. Vlastně to není
zas až tak divné — člověk si těžko váží něčeho, o co nikdy
nemusel usilovat.
„Na delší dobu se pak stáhl z veřejného života, ale v polovině
devadesátých let se najednou zase objevil. Jako vlivný sponzor
letničního hnutí.“
„Takže se znovu vzmohl?“
„Nevím. Tyhle děti bohatých rodičů mají přece vždycky
někde ulité nějaké peníze. Najednou byl hrozně konzervativní, co
se týká otázek životních hodnot, a začal od církve, kterou
podporoval, něco vyžadovat. A mnohým se jeho požadavky
nelíbily. Rozkmotřili se a on z církve vystoupil. A založil svoji vlastní
sektu.“
„Boží světlo,“ konstatoval Fredrik.
„Dokonce si říká pastor.“
Fredrik zabloudil očima k fasádám hrázděných domů na
christianském trhu. Nacházely se tu jedny z nejstarších budov





24
ve městě, postavené lidmi, kteří měli hodně peněz. Dnes už je
nikdo nezná. Kolem nich těžce produněla tramvaj, až jim asfalt
zavibroval pod nohama.
„Boží světlo, vlastně si vzpomínám. To musí být tak jedenáct
dvanáct let. Hlásali něco násilného, ne?“
„Ano. Brojili proti společnosti, o které tvrdili, že morálně
upadá,“ řekla Wetreová. „Protestovali proti výstavbě mešit a před
nemocnicemi, kde se prováděly potraty. Účastnili se sňatků
homosexuálů a dělali tam nechutné věci. Nebo demonstrovali před
kostely, kde celebrovaly ženy. Domnívali se, že Bůh nás potrestá,
že poslední soud je nevyhnutelný... Ale pak se nějak uklidnili.
Zmizeli. Popravdě, myslela jsem si, že ta sekta zanikla.“
Před budovou parlamentu se zastavili, aby se rozloučili. Před
budovou, kde Kari Lise Wetreová prožila větší část svého
dospělého života jako veřejně činná osoba. Napadlo ho, jaké asi je mít
matku, která vlastně patří všem. Nejde v tomhle případu právě
o tohle? O opožděnou mladickou revoltu fracka jedné političky?
„Proč říkáte, že to je sekta?“
„Protože to je sekta. Věří, že mají absolutní pravdu. Silný
vůdce. Izolace na statku. Proroctví o soudném dni,“ počítala na
prstech. „To je jak vystřižené z učebnice. Co myslíte, je to vhodné
místo na to, aby tam někdo vyrůstal?“ Na odpověď nečekala.
Namísto toho mu podala ruku.
„No. Mám před sebou volby, které musím vyhrát. Díky, že
nám pomáháte. Vážíme si toho. Manžel a já.“
Usmála se. Jako v televizi.





25
5
Pach hnijící hlíny se mísil s vůní vypečené slaniny.
Fredrik odsunul jedno křídlo balkonových dveří do strany
a mžoural na nevelký dvůr městského domu pod sebou. Ovanul
ho chladný letní vzduch a ztvrdly mu bradavky. Vyklonil se přes
okraj balkonu, oběma rukama zvedl pohupující se zavěšený
truhlík a postavil jej na betonovou podlahu. Mezi prsty na
nohou se mu řinula zapáchající hnědá tekutina. Rostliny, jejichž
světle modré a červené květy měly kvést pod letním sluncem,
visely celé oslizlé přes okraj květináče. Začínal červenec.
Ve dveřích zahlédl sám sebe. Měl na sobě jenom světlé džíny.
Když truhlík zvedl, rozbolelo ho koleno a uvědomil si, že zase
kulhá. Z jeho úzkého obličeje vystupovaly lícní kosti. Slabý
knírek směřující ke koutkům byl jakýmsi přežitkem z mládí.
Několikrát jej oholil, ale nikdy si na svůj obličej bez něho nezvykl.
Obočí měl výrazné a pod ním úzké oči. „Koukáš jak starej
labrador,“ řekla mu, když se na ni znovu pokládal. „Nejde odmítnout.“
Věděl, že má psy ráda, ale ta poznámka se mu nelíbila.
Zastavil se v průchodu do kuchyně. Už dlouho tu takhle
nestál. Jako host. Žil tu sám, ale rozhodně to nebyla žádná
staromládenecká nora. Linku měl uklizenou, nádobí naskládané
v myčce a většinu prázdných lahví v igelitových taškách. Stěny
byly bílé, jenom nad sporákem se střídaly červené a oranžové
kachličky. Trochu řvavé, to byl její nápad. Když se odstěhovala,
sundal plakát s Eiffelovkou i druhý s kouřící kočkou s
lorňonem. Chtěl si tam vyvěsit svoje — černo-žlutou kopii fotografie
Rolling Stones před koncertem v Altamontu v
devětašedesátém, poutač festivalu na ostrově Kalvøya z roku 1977 s kapelou





26
Smokie jako hlavní hvězdou a s německým dvouplošníkem
řítícím se k zemi. Ale prozatím zdi zůstávaly holé. Namísto toho
tu byla ona. Zase.
Její nahý zadek hned vedle sporáku. Pohledem spočinul na
těch velkých bílých polokoulích, jedna z nich byla ještě pořád
zarudlá. Z této bezpečné, zakulacené základny vyrůstala
nejkrásnější část jejího těla — anatomicky dokonalé prohnutí
páteře centrující pas doprostřed těla, které se díky tomu podobalo
vio loncellu. Léta a gravitace na ní zapracovaly, zakulatily ji a
nechaly na ní své stopy. Tak, jako vlny ohladí úlomek pazourku.
Zralé ovoce, napadlo ho a pozoroval ji přimhouřenýma očima.
„Na co se díváš?“
Přehodila si rozcuchaný culík přes rameno a podezíravě se
na něj zahleděla.
„Co myslíte, paní Beierová?“
Alice se otočila a on se usmál. V ruce držela obracečku. A
úplně nahá nebyla — kolem krku a pasu si uvázala jeho jedinou
zástěru. A její středně velké prsy se tak rýsovaly pod natištěným
zlatým tankem a tresčí hlavou. Byla v tom nějaká symbolika?
Každopádně ji nepochopil.
Potom se v tichosti najedli. Opečené kousky chleba, tuk, vaječné
žloutky a jezírka z rozvařených rajčat vytvářely na talířích
zajímavou barevnou kombinaci. Fredrik upil vlažnou kávu, mlaskl
a prolistoval noviny Naše hospodářství, aniž by je vlastně četl.
Z přehrávače v pokoji slyšel skladby Diany Krall z playlistu,
který sestavil pro včerejší večer. Práce, kterou si s ním dal, se mu
rozhodně vyplatila.
„Škoda, že každý den v životě není jako tahle sobota,“ řekla
Alice.
Sklonila se nad telefonem, napsala zprávu a pokračovala:
„Letí mi to za pár hodin, tak vyrazím.“





27
Zvedla hlavu a škádlivě na něj pohlédla. Pozoroval ji. Jeho
exmanželka už si oblékla nařasenou červenou halenku, která jí
zakrývala postavu. Pojede domů do Tromsø, za Erikem, novým
partnerem. K zeleným očím se jí sbíhaly jemné vrásky od
smíchu a na nose šlo ještě pořád rozeznat několik pih.
„Netuší, že jsi tady?“
„Že s tebou spím? Myslím, že by ho to nenapadlo ani v
nejdivočejším snu.“
„Nikoho dalšího nemáš?“
Alice zamávala řasami. „Ale no tak, Fredriku,“ zaváhala s
odpovědí, „to by stačilo.“
Na okamžik se na něj pátravě zadívala. „A jak to jde s...
s tou...“
„S Bettinou. S Bettinou je všechno v pohodě.“
„Ještě pořád se vídáte?“
„Ano.“
„Spíte spolu?“
„To si můžeš taky odškrtnout.“
„Tak fajn! Je na ni spoleh?“ zeptala se Alice asi o půltón
vyšším hlasem.
„Docela jo.“
„Co že to dělá? Něco u policie, ne?“
Usmál se na ni. Věděl, že to ví. „Pracuje pro policejního
ředitele.“
„Jo, vlastně! Tak to bylo.“
Odsunul dřevěnou stoličku, vstal a posbíral talíře. Chtěl
změ nit téma hovoru.
„Věděla jsi vůbec, že se tomuhle domu říkalo Heineckeho
dvůr? Dostal jméno po architektovi, který ho stavěl. Nějaký
Geor ges Heinecke.“
Alice se na něj tázavě zahleděla. „Odkdy tě zajímá
architektura?“





28
„Hezký věci se mi líbily vždycky,“ opáčil a kývl směrem k
horní polovině jejího těla. Přešla to.
„Říkal to služební psycholog.“
Na čele se jí objevila znepokojivá vráska, kterou tak nesnášel.
Proč jí nic neřekl? Sakra. Vždyť jí to říká teď.
„Není to nic vážného. Jen mě to zase párkrát přepadlo. Strach,
říkal ten chlapík.“ Přihlouple se usmál. „Myslí si, že to ‚souvisí
se stresem‘. Řekl mi, že mám míň pracovat, takže se ta dovolená
docela hodí. Už se na děcka těším.“
Alice se na něj podívala tím svým pohledem plným
porozumění, kterým mu naznačovala, že je úplně nesvéprávný. Znám
tě, říkala mu tím. Znám tě líp než ostatní. Líp než všichni
kolem. Vím, co cítíš.
„Jaký je ten psycholog?“
„Netuším. Byl jsem tam jen pro razítko.“
Tázavě zvedla obočí.
„Jeden šéf si na mě stěžoval. Abych mohl dál dělat svoji práci,
potřeboval jsem razítko.“
Alice si navlékla drahé průhledné pončo a on ji vyprovodil
do chodby.
„Na ten pohřeb nepřijedu, to doufám chápeš. Byla by to pro
nás s dětmi dlouhá cesta. A Jacob se Sofií ji sotva znali.“
„Ani jsem s tím nepočítal. Myslím, že mámu zvládnu
pochovat sám.“
Položila mu ruku na tvář.
„Bettina přijde?“
Přikývl.
„Fajn. Možná přece jen nebude tak špatná.“
Falešně se usmála a rychle se objali. „Tak se opatruj,
Fredriku. Děti se těší. Táta jim chybí, však víš. Postarej se, ať si to
užijí.“
„No jo,“ odpověděl a pleskl ji po zadku.





29
Jen co si otevřel plechovku Carlsbergu, zazvonil telefon.
Nechal to záznamníku. V poklidu vypil pivo a pak si došel k
nočnímu stolku pro mobil.
Z hlasové schránky se ozvala jeho nadřízená Synne
Jørgensenová, která patřila k vedoucím Oddělení násilných trestných
činů a sexuálních deliktů osloské policie.
„Fredriku, zavolejte. Došlo k masakru. Náboženský sbor na
místě zvaném Sluneční paseka. Posílám auto, vyzvednou vás.“





30
6
O čelní sklo pleskaly těžké kapky, stěrače se míhaly jako důtky
galejníků a odháněly vodu pryč. Za okny Fredrik v rychlosti
zaznamenal pole v Mariánském údolí a už uháněli dál.
U ruin kostela svaté Margarety na severní straně
Mariánského jezera zapnul jeho mladý kolega modrý majáček a zpomalil.
Od svatojánské noci uplynuly sotva dva týdny, přesto byla
neskutečná tma.
Dokonce i postarší cyklisté dnes zůstali doma.
Odbočili z hlavní silnice. Jak stoupali do kopce, vystřídal
pole neprostupný smrkový les a štěrková cesta se jím
proplétala. Chvíli nato se stromy zbarvily modře a červeně od
blikajících světel. Zastavili na konci dlouhé řady policejních vozů
a záchranek.
„Díky za odvoz,“ poděkoval Fredrik a ze zadního sedadla vzal
pláštěnku.
Vzduch byl chladný a déšť tlumil vůni vlhké hlíny a mechu.
Menší postava s vlasy znehybněnými gelem mu mávnutím
naznačila, aby přišel pod hustý smrk. Policejní inspektorka
Synne Jørgensenová.
„Dobrý večer,“ řekla jedním dechem.
Blikl zapalovač a Synne se narovnala a zhluboka si potáhla.
V cigaretě zapraskalo. Na okamžik působil její oválný obličej
s drobným plochým nosem a nenamalovanýma očima skoro
spokojeně. Šátrala po pláštěnce a hledala kapsu, kam by
vrátila krabičku cigaret.
„Jo, a je to dobrý večer?“ zeptal se.
Nakrčila nos.





31
„Je to docela síla, Fredriku. Máme tu pět mrtvých. Zastřeleni
několika výstřely z blízka, jednoho zřejmě popravili v ložnici
ještě v pyžamu. Žádní zranění, nikdo nepřežil.“ Konečně
kapsu našla.
„Je Aneta Wetreová mezi...“ začal.
Synne mu skočila do řeči.
„Ne, všechno to jsou muži. Ale ještě vůbec nevíme, o koho jde.“
Udiveně se na ni podíval. „A víte určitě, že je to Sluneční
paseka? Kde je zbytek sboru?“
Zatlačila jazykem zevnitř spodního rtu na jizvu po piercingu.
„Na hlavní budově je nad vstupem velký nápis Sluneční paseka,
takže jsem si tím celkem jistá. Ale není tu ani noha. Zbytek lidí
z toho sboru prostě zmizel.“
Na tři šluky stáhla polovinu cigarety, típla ji, znovu vytáhla
krabičku a nedopalek do ní vložila. Pak začala znovu šátrat po
kapse.
„Pojďte se mnou,“ přetáhla si kapuci přes hlavu a vykročila
do deště.
Lesem vedla úzká rozbahněná cestička. Došli na svažitou
paseku, kde se v namodralém světle silných přenosných reflektorů
hemžili policisté v pláštěnkách. Paseka měla rozměry
basketbalového hřiště a na konci stála bílá vila. Napravo od ní si všiml
nízké červené stodoly, na jejíž nájezdové rampě právě několik
nebohých policistů vztyčovalo stan nad dvěma mrtvolami.
Uprostřed prostranství ležela další dvě těla. Jedno na zádech,
druhé na boku a s podivně zkroucenýma nohama.
„Kdy se tohleto stalo? Kdo to ohlásil?“
Synne našlapovala zeširoka a vedla ho kolem mrtvol k vile.
„Tísňová linka obdržela telefonát ve 12.56. Anonym. Určitě půjde
o nějakou pomstu. Ve jménu Alláha.“ Ohlédla se přes rameno.
„Chvíli trvalo, než to lokalizovali. Sluneční paseka není
oficiální název.“





32
„Já vím,“ mumlal Fredrik. „Takže když jste mi volala...“
„...tak jsem si zhruba stihla udělat nějakou představu. Se
bastian Koss je na cestě. Vyhlásili jsme úplnou pohotovost.“
Do vily se vstupovalo dřevěnými dveřmi. Nad vchodem visela
široká deska, na které skutečně velkými písmeny stálo Sluneční 
paseka. Za dveře dali technici bednu s návleky, gumovými
rukavicemi a rouškami. Jednu zeď v úzké chodbě zakrýval veliký
obraz Ježíše v haleně, jak vystupuje ze zářícího slunce.
„Pomsta. Ve jménu Alláha,“ zopakoval Fredrik pomalu, když
si sundával pláštěnku. „Takže myslíte, že šlo o nějaké
náboženské vyrovnávání účtů?“
„Neříkal jste vy sám, že tenhle sbor islám hodně kritizoval?
Že demonstrovali proti mešitám a tak?“ zeptala se ho.
„To jo, ale masová vražda je přece jenom trochu moc.“
„A je toho ještě víc,“ poznamenala Synne.
Jaké šílenství vede k tomu, že někdo navštíví sbor uprostřed
lesa a popraví tam lidi jako dobytek? Fredrika napadlo, co si asi
vrah nebo vrazi říkali, když vstoupili sem do chodby. Když
uviděli nepravidelnou řadu háčků a jmenovky nadepsané
rozklepanými písmenky, které tam vykreslily nemotorné dětské ruce.
Zastavili se a přečetli si je? Aneta, stálo nad jedním opuštěným
dřevěným háčkem. A William, hned vedle, nad věšáčkem s
kšiltovkou ze zoologické zahrady ani ne metr nad zemí.
Když se dostali dovnitř, muselo tady vládnout hrobové ticho.
Možná nahlédli do pokojíčku a viděli všechny hračky úhledně
vyrovnané v krabicích. Možná zaznamenali vůni čerstvě
vytřené podlahy v kuchyni, nepozorovaně se dostali do šicí dílny
s košíky plnými pletací příze a šicími stroji zakrytými obaly,
aby žádná dětská ručka nepřišla k úhoně, kdyby náhodou
nějaký chlapec nebo děvče vylezli z postýlky dřív než dospělí.
U scho diště do druhého patra jim muselo být už úplně jasné, že
všichni spí.





33
Členové sboru byli bezbranní. Ale útočníci pokračovali. Vkrad -
li se nahoru, kde byli lidé.
Nad schodištěm visel další obraz Ježíše Krista. Portrét o
rozměrech jeden a půl krát jeden a půl metru. Kristus měl trnovou
korunu a otevřenou ránu na čele. Pramínky krve mu stékaly
po tváři. Ta přehnanost Fredrika nepříjemně zneklidňovala.
Obličej byl zobrazen tak detailně, že to vypadalo, jako by je
každý pór, každá drobná nečistota obviňovaly. Jako by se komusi
přiblížili, ale nejenom to. Pociťoval něco silnějšího.
Rozhořčení nad člověkem, který se sem rozhodl ten obraz pověsit. Byla
to poslední věc, která obyvatele dřevěné vily každý den čekala.
Kaž dý večer cestou do postele míjeli Ježíšovo utrpení. A každé
ráno, sakra. Ještě si ani nevyčistili zuby a nedošli si na záchod,
a už se jim připomínalo všechno zlo světa.
V široké chodbě nad schodištěm bylo patrné, že odtud někdo
ve zmatku prchal. Všechny dveře otevřené, oblečení a hračky
ležely poházené u zdí, zarámovaná letecká fotografie usedlosti
spadla na zem a sklo se rozbilo.
„Už se ozvali novináři?“ zeptal se Fredrik.
„Ne. A pokusíme se, aby to tak i zůstalo. Ráda bych to tady
zmapovala, než se tu začnou motat fotografové.“
„Fajn. Měl bych varovat Kari Lise Wetreovou, než se jí z
novin ozvou.“
Vydali se k místnosti na konci chodby. Šlo o malý,
staromódně zařízený pokojík s háčkovanými záclonami v oknech
a rozkvetlou begonií na parapetu. Na zemi ležela peřina.
Obyvatel pokojíku, menší bledý muž v pruhovaném pyžamu, klečel
před postelí. Tvář měl položenou na prostěradle. Velkýma
skelnýma očima zíral do prázdna.
„To je pastor Alfsen,“ prohlásil Fredrik.
„Kdo?“
„Bjørn Alfsen mladší. Vedl celý sbor.“





34
Fredrik se sklonil a prohlížel si mrtvého. Měl prořídlé,
šedivé, nakrátko sestřižené vlasy. Vousy oholené do podkovy si
pamatoval z fotografie, kterou mu poslala Wetreová. Těsně nad
pravým uchem měl pastor malou rudočernou dírku. Matraci
potřísnila temná krev.
„Popraven při modlitbě před postelí,“ konstatovala Synne.
„A podívejte, tady.“
Z náprsní kapsy vytáhla propisku a nadzvedla shrnuté
prostěradlo. Prsty měl pastor oteklé až k prasknutí. Bylo to kvůli
zelené hedvábné šále, která mu pevně stahovala zápěstí. Synne
na šál zamířila propiskou a Fredrik zaostřil na umně vyvedený
bílý nápis.
„Arabština.“





35
7
Když dorazili technici, byl Fredrik ještě pořád v ložnici Bjørna
Alfsena. Prohlédl si během té chvíle obsah knihovny. Úplně dole
ležely tlusté svazky starých poznámkových bloků, věci
vytištěné z internetových stránek a okopírované texty volající do boje
proti vší bezbožnosti světa, kterými členové sboru plánovali
zaplavit celou zemi. Ale měl tam i recepty, žalmy, zápisky ke
kázáním a zaprášený mobilní telefon.
Čtyři prostřední police byly pozoruhodně uklizené. V každé
stály dvě fotografie a Fredrik si je důkladně prohlédl.
Pastor se nacházel na všech, ale měnili se lidé, se kterými na
nich pózoval. Stál tam před zářivě bílou vilou, ve které ho teď
našli mrtvého. Musel být překrásný letní den. Červenou
proužkovanou košili měl na prsou rozepnutou a mžoural do sluníčka.
Až příliš opálená pleť vypadala jako kůže starého muže. Bylo
tam několik dětí. Dva třicátníci. Muž a žena. A Aneta a William.
William vypadal na dva nebo tři roky, takže to mohlo být
foceno vloni. Světlovlasý usměvavý kluk stál hned před pastorem.
Na sobě měl zelené kraťasy a příliš velké tričko s nápisem Pán 
je můj pastýř. Alfsenovy snědé ruce spočívaly na chlapcových
ramenou. Matka seděla na stoličce vedle nich a držela
synovu ruku v klíně. Fredrik věděl, že jí je okolo sedmadvaceti, ale
vedle autoritativního pastora vypadala skoro jako malá holka.
Oči měla doširoka otevřené a jasné, slunce, které oslepovalo ty
dva, jí zřejmě nevadilo. Do drobné tváře házel stín výrazný nos
a dlouhé světlé vlasy jí volně povlávaly. Na sobě měla bílé šaty,
kolena tiskla k sobě a nohy nechala bosé. Byla opravdu krásná.
Mladší, světlovlasá verze své matky.





36
Na horní polici stály vyrovnané náboženské příručky, knihy
žalmů a několik biblí. Jedna z nich se od ostatních lišila. Die 
Bibel, stálo zlatým písmem na omšelém hřbetě. Fredrik ji
opatrně vytáhl a rozevřel ji. Na předsádku kdosi krasopisně vyvedl:
Professor E. Brinch. Unsere tiefste Dankbarkeit. Der Wiener Gesell-
schaft für Rassenpflege. Wien 1936.
Fredrik se obrátil na techničku, která Alfsena ohledávala.
Zdálo se, jako by jeho pohled vycítila.
„Je mrtvý už minimálně půl dne,“ oznámila a opatrně
mrtvolu stiskla. „Střela zblízka, ale zbraň se mrtvého nedotkla.
Tipovala bych vzdálenost tak mezi pěti a patnácti centimetry.“
Ukázala pinzetou na drobné částečky sazí po výstřelu kolem
rány. „Malá ráže, ale ne zase tak malá, aby to neprošlo lebkou.“
I přesto, že byla od hlavy až k patě navlečená do igelitového
overalu, vybavil si, že ji zná. Z jiných míst, kde lidé přišli o život.
Ale na její jméno si nevzpomněl.
„Než ho otočím a mrknu se na tu ránu, co mu tam po
výstřelu zůstala, bude mi to chvilku trvat. Tak jestli máte na práci
něco jiného...“
Tereza se jmenovala. Tereza Grøftingová. Původně soudní
lékařka, ale říkalo se, že se doškolila na kriminalistickou
techničku proto, že má zálibu ve všem morbidním. Bylo jí něco přes
čtyřicet, vedoucí skupiny techniků, svobodná s deseti letým
synem.
Ignoroval její poznámku.
„Umíte německy?“
„Jo, vlastně jo.“
Překoktal pro ni text z předsádky bible.
„Profesoru E. Brinchovi,“ překládala. „Nejvřelejší díky.
Podepsáno Vídeňské bratrstvo pro rasovou hygienu. Vídeň 1936.“
Odkašlala si. „Celkem vtipné, když jde o pastora.“
„Jo, to bych řekl,“ odpověděl.





37
Když Fredrik znovu stanul na zápraží před vilou, byla už noc.
Jaká to tu asi bývala idylka — slunečné letní večery na pasece
uprostřed lesa, chladivé stíny, těžká vůně pryskyřice a hub
mísící se s vůní posečené trávy, listí maliníků a čerstvé šťávy z
černého rybízu. Dokázal si představit dětský smích, kvokání slepic ze
stodoly, tlumený šum z kuchyně ve vile za ním. Teď bylo slyšet
jenom hučení generátorů.
Déšť se proměnil v chladné mrholení, které se na něj lepilo
jako vlhká deka. Nad těly v zahradě vztyčili stany. Kromě toho
jeden vyrostl i na prostranství před stodolou — velký
velitelský stan. Proč je zastřelili venku? Proč neleželi ve svých
pokojích stejně jako pastor? Když mířil k tělům na plácku, zaslechl
z velitelského stanu dunět dobře známý hlas. Dorazil Sebastian
Koss.
Na Oddělení násilných trestných činů a sexuálních deliktů
na největší policejní stanici v Norsku existovala tři božstva —
prvním byl všemocný otec, policejní ředitel Trond Anton Neme.
Zjevoval se zřídka, ale vždy nad nimi kroužil. Vše viděl, dokázal
přehlédnout jejich největší kopance, ale stejně tak mohla jeho
ruka dopadnout při té nejmenší chybičce.
Ale Neme si nerad špinil ruce. K tomu si vybral své dvě
opory — jednou z nich byla Synne Jørgensenová, která přešplhala
všechny hodnosti v modré uniformě a dostala se až na vrchol
kariérního žebříku, a ten druhý byl Sebastian Koss. Tenhle
vznešený právník nikdy nezastíral, že policii pouze propůjčuje
několik let svého života. Narodil se pro moc, peníze a vliv. Měl
vytrénované tělo a bystrou hlavu obrostlou hřívou hladkých světlých
vlasů, hubený obličej bez poskvrnky a na internetu vystupoval
pod přezdívkou Legolas.
Společně měl tenhle nesourodý pár vést poměrně náročná
vyšetřování vražd, násilí a dalších nepravostí, které obyvatelům
a návštěvníkům Osla přišly na mysl.





38
Jednou věcí si mohl být policejní ředitel Neme naprosto jistý.
Tihle dva inspektoři se proti němu nikdy nespolčí — byli jako
jin a jang. Superman a Lex Luthor.
„Jørgensenová! Co tady do prdele dělá Fredrik Beier? Labilní
policajti se nám na place motat nemůžou. Měl jsem za to, že
jsem ho zaparkoval v kanclu na ředitelství v Grønlandu,“ duněl
hlasitě jeho hluboký hlas. Fredrik se zastavil ve vchodu stanu
a zíral přímo na Kossova záda v saku. Dva skoky a byl by na něm.
Synne, která inspektorovi sahala sotva do půlky prsou,
rozčileně kontrovala: „Jednu věc si musíme ujasnit. Za Fredrika
zodpovídám já a věřím mu. Takže ty si můžeš třeba...“
Přerušilo je Andreasovo hlasité odkašlání. Společně se
dvěma dalšími policisty našel i on útočiště u masivní várnice v rohu.
Teď se zašklebil a ukázal na Fredrika, který vkročil dovnitř.
„Taky vás rád vidím, Kossi,“ odtušil temně Fredrik.
Policejní inspektor cosi zamumlal v odpověď.
„Fajn,“ konstatovala Synne.
„Všichni ven. Fredriku, vy tu zůstanete. Sebastiane...“ Přísně
na něj pohlédla.
Zbytek policistů kolem Fredrika neochotně vyklusal do noci.
Jen Andreas se mu podíval do očí: „Takovej zmrd...“ zamumlal
dostatečně nahlas, aby to Koss zaslechl.
Fredrik s Kossem se posadili k vybledlému rozkládacímu
stolu. Do desky kdosi vyryl penis a k němu mocná varlata. Fred rik
prstem přejížděl po nerovné lince a civěl přes stůl. Synne štědře
nabrala rozpustné kávy a zalila ji horkou vodou z termosky. Moc
dobře věděla, že Koss má raději čaj.
„To já jsem ho našel, víš? Úplně bez sebe. Nedokázal to
vysvětlit a válel se ve výslechovce u koše.“
Koss vypadal, jako že se dívá skrze Fredrika.
„Copak to nechápeš, Synne? Chlapi o tom mluví. Policisti
musí mít jistotu, že se na sebe můžou spolehnout. A shodli jsme





39
se na tom, že Beiera odstavíme od velkých případů, které by
v něm mohly... něco spustit. S tím, pokud vím, souhlasil i on, ne?“
Koss se na vratké židli opřel a založil si ruce. „Nemůžeme si
hodit na plac plnej mrtvol takovou časovanou bombu. To nejde.“
Synne zavrtěla hlavou. „Ty meleš takový kraviny, Sebastiane.
Fredrik je zdravý. Má na to papír, to dobře víš.“
Podívala se na Fredrika. „Chcete k tomu něco říct?“
„Ne. Chtěla jste, abych sem přijel. Tak jsem přijel. Nevadilo by
mi, kdybych si mohl užít klidný léto...“ řekl a otočil se ke
Kossovi, „zaparkovanej v kanclu v Grønlandu. Dělal bych na tom svým
pohřešování. Problém je, že holka a dítě, který hledám, bydleli
tady. Takže teď se z toho v podstatě stal můj případ.“
Koss podezíravě zamžoural na Synne. Ta si odkašlala, jako
že to potvrzuje.
„Ve Sluneční pasece bydleli lidi ze sekty Boží světlo. Aneta
Wetreová k nim patřila.“
„Dcera Wetreové z Křesťanské strany? Do prdele.“
O deset minut později se Fredrik venku potkal s Andreasem
a s jízlivostí v hlase mu povyprávěl, jak na smrt bledý Koss volal
řediteli Nememu, aby mu sdělil, že dcera a vnouče jedné z
nejznámějších norských političek beze stopy zmizely. Neme z toho
opravdu velkou radost neměl.
„Dobře mu tak, blbcovi,“ zavrčel tiše Andreas, když mířili k
bílému stanu na louce.
Uvnitř klečeli dva kolegové ze soudního lékařství. Mrtvola
s půlkou hlavy ještě pořád ležela s nohama rozhozenýma jako
vylomené ručičky hodinek. Jeden z mužů v bílém vstal a šel
k nim.
„Dva muži, oba kolem třiceti, zastřelení automatickou
zbraní na poměrně krátkou vzdálenost. Jeden to dostal dvakrát,
druhý třikrát. Když nepočítám kulku, která nám toho druhého,
jak bych tak řekl, otevřela.“





40
„Chápu,“ zamručel Fredrik shovívavě.
Těmhle chlápkům jejich práci nezáviděl. Jen díky takovému
šibeničnímu humoru se jim dařilo všechny ty podělané dny pře -
žít. Nahlédl jednomu z nich přes rameno. Oba mrtví měli boty
nazuté naboso, na sobě tepláky a trička. Těla i oblečení
promáčené skrz naskrz.
„Tohle vás asi bude zajímat,“ pohodil jeden z mužů hlavou
k průhledným sáčkům rozloženým na celtě.
V jednom z nich byl pepřový sprej, ve druhém paralyzér.
Paprsek, který měl zneškodnit útočníka, hroty nikdy nevypustily.
Fredrik s Andreasem se na sebe podívali. Tohle byly zbraně
určené k sebeobraně, v Norsku nezákonné. Proč si proboha sekta
uprostřed ničeho pořizuje něco takového?





41
8
„Fredrik Beier! Je tu Fredrik Beier?“
Plátěné dveře stanu někdo prudce odhrnul a dovnitř
nahlédl chlapík v bílém overalu a s kulatými brýlemi.
„To jsem já.“
„Pojďte.“
Muž spěchal přes prostranství ke stanu na rampě stodoly
a zastavil se teprve uvnitř, před mrtvými těly. Hnusný pohled.
Andreas zalapal po dechu.
Před nimi ležel muž a horní částí těla přepadával přes rampu.
Vlastně — Fredrik předpokládal, že jde o muže. Nikdy nikoho
tak rozstříleného neviděl. Nohy, hlava a všechny ty tělní kližky
byly úplně rozervané. Mikinu s kapucí pokrývalo maso a krev
a z obličeje už nezbylo vůbec nic.
„Nejmíň dvanáct zásahů. Na krátkou vzdálenost, z automatu.
Hodně agresivní,“ oznámil technik věcně.
Fredrik na rozcupované tělo dlouho zíral, pak se mu zrak
podařilo odtrhnout.
„Panebože.“
Podíval se na Andrease. Bledý kolega bez hnutí civěl na
mrtvolu.
Pod stehnem mrtvého ležel paralyzér. „Použitý?“
Technik zaváhal.
„Nevím, ještě jsme ani neskončili s focením.“
Fredrik se sklonil k rozstříleným nohám. Paralyzér někdo
použil. Vzhlédl ke kolegům. Chlapík s brýlemi překročil
druhou mrtvolu.
„Pojďte. Chtěl jsem vám ukázat tohle.“





42
Seskočil do zarostlého záhonu vedle rampy. Fredrik ho
následoval. Technik oběma rukama odstrčil velký kus betonu. Ma -
sivní kovové panty nevydaly při pohybu těžké konstrukce žádný
zvuk. Betonové dveře pokrýval kámen, takže s rampou splývaly.
Byly tlusté zhruba třicet centimetrů, téměř metr široké a vysoké
stejně jako Fredrik.
„Co to tam do prdele je?“ vyhrkl Andreas, který je pozoroval
seshora.
Technik tázavě pohlédl na Fredrika. „Jo. Co to tu do prdele
je?“
Za drsnými betonovými dveřmi se nacházely další. Hladké,
ocelové. Fredrik v odrazu zaznamenal svůj překvapený výraz.
Byla to matná ocel bez jediného škrábnutí. Nikde žádná klika,
jen malá prohlubeň přesně uprostřed dveří. Na displeji hned
vedle nich blikalo šest zelených hvězdiček.
„Je otevřeno?“
„Zdá se, že jo,“ řekl technik.
Fredrik si navlékl latexové rukavice. V prohlubni nebylo kde
se zachytit, takže se pokusil dveře odstrčit dopředu. Nepohnuly
se. Vtom mu to došlo. Nebyly na pantech, ale posuvné.
Stačilo slabé zatlačení špičkami prstů a kdesi v konstrukci se
hlasitě ozval posuvný mechanismus a dveře se lehce rozevřely
jako japonská papírová zeď. Byly dvakrát silnější než obyčejné
dveře a zdálo se, že jsou vyrobené z těžké oceli.
Za nimi se nacházela kruhová místnost o průměru sotva
jeden metr, která však neměla žádnou podlahu. Namísto toho
klesal dolů do tmy po bíle natřeném betonu hliníkový žebřík.
Zářivka na zdi byla rozbitá.
„Vem si tohle.“
Andreas podával Fredrikovi baterku. Ten s ní posvítil do
temnoty. Měl pocit, že kdesi dole zahlédl podlahu.
„Jdu dolů.“





43
Baterku si vzal do zubů. Po pár metrech klesání zvuky shora
odumřely a Fredrik slyšel jen jasné skřípění žebříku. Ale jak se
blížil k podlaze, zaslechl i něco jiného. Nejdřív se ozýval
hluboký kovový hukot. Pak přišlo cvaknutí a svistot vypouštění
stlačeného vzduchu. Celá sekvence se opakovala v deseti- nebo
jedenácti vteřinovém intervalu. Ještě pár příček. Tady. Pod
nohama pevná zem. Instinktivně se skrčil. Popadl baterku a
rozhlédl se kolem. Od obličejů nahoře jej dělilo asi šest metrů. Po
pravé straně betonová zeď ustupovala a do tmy odtud ubíhala
chodba. Odtud přicházel ten zvuk. Přišlo mu až neuvěřitelné, že
se nachází ve sklepě pod stodolou. Vůně hlíny, hnojiva a plísně
sem nepronikla. Ale přece jenom tady dole něco cítit bylo. Cosi
nemocničního. Suchý vzduch. Minimálně dvacet stupňů. Než se
vydal dál do chodby, zhasl baterku — dělala z něj až příliš dobrý
terč. Musel se spolehnout na to, že ve tmě něco uvidí. Po deseti
nebo dvanácti krocích chodba prudce zatáčela. Zaposlouchal
se a vyhlédl za roh. Neproniknutelná tma, jen maličký proužek
světla. Jako z pootevřených dveří.
Vyčkával. Zdálo se, že světlo v dálce pulzuje ve stejném rytmu
jako zvuk. Světlá linie na podlaze pravidelně mizela. Fredrik se
rozhodl a vyrazil vpřed.
Ten kravál vydával vzduchový píst. Nespokojeně kvílel,
protože mu něco bránilo v jeho úkolu. Nemohl zavřít dveře. Cosi
mu překáželo. Ranec. Lidský ranec. Těžké kovové dveře znovu
a znovu narážely do zakrvácené hlavy. Fredrik hmatal po těle,
až zachytil bezvládná ramena. Ze všech sil zabral a přetáhl tělo
přes práh. Dveře zapadly. Tma. Předklonil se, zašátral kolem
sebe a poslouchal.
Do prdele.
Rozsvítil baterku a spěchal zpátky k žebříku.
„Zavolejte sem záchranáře! Někdo to tu přežil!“





44
9
Záchranáři pracovali rychle a tiše.
Společně se dvěma uniformovanými policisty v helmách a se
samopaly utvořili Fredrik s Andreasem kruh kolem
bezvládného muže. Každý z nich mířil svojí baterkou na ruce zasahujících
záchranářů.
Muž s pohmožděnou hlavou na sobě neměl totéž, co ostatní
oběti. Mrtví lidé nahoře byli obutí naboso a vypadali, že se
oblékali ve spěchu. Tenhle člověk měl utažené tkaničky, na sobě
džíny se zapnutým páskem a přes košili natažený slabý svetr
s véčkovým výstřihem. To nasvědčovalo tomu že byl vzhůru,
když pachatel dorazil. Co to znamená? Znali se?
Výhled na hlavu Fredrikovi zakrývala záchranářova záda ve
žluté bundě, ale stačilo mu, co z toho lesknoucího se obličeje
viděl, když se muže při čekání na pomoc snažil rozdýchat —
zavřené oči, pootevřená bledá ústa pokrytá rudobílou pěnou,
světlé vlasy slepené krví. Že v těle ještě sídlí život, naznačoval pouze
tichý, nepravidelný bublavý zvuk. Fredrik odhadoval, že je muži
asi čtyřicet. Při pomyšlení na to, jak dlouho tam asi takhle ležel
a kovové dveře mu deformovaly tkáně, chrupavky a lebku, se
Fredrikovi udělalo nevolno.
Vůle žít je mimořádná. Už to viděl dřív — zmrzačená těla na
zakrvácených místech činu, schoulená a tichá, jako kdyby bez
života. Ale přece jenom se ukáže, že kdesi hluboko, nejhlouběji,
schoulené jako lidský plod, plápolá jakési mihotavé světýlko.
Stojí za to bojovat?
Později se s některými těmito schoulenými uzlíčky potkal.
Ve výslechové místnosti. Na rehabilitaci. Spleť jizev a transplan-





45
tovaná kůže nasvědčovaly, že v těle se to za pomoci ocelových
drátků a šroubů pomalu usadilo na stará místa, ale ty oči. Tiché,
nekontrolovatelné hlasy. Třes. Opatrný soucit rodiny a přátel.
Slintání a pach moči zachycené v plenách pro dospělé. Ani
náhodou. Ani náhodou to za to nestojí. Ani náhodou nemá cenu
něco takového přežít.
„Co myslíte?“
Právě připevňovali popruhy k nosítkům a Fredrik se snažil
zachytit lékařův pohled. Ten neodpověděl. Místo toho stiskl rty
a zavrtěl hlavou.
„Zbytek prohledáváme se zbraněmi. Rozkaz od Synne.“
Andreas podal Fredrikovi pouzdro s poloautomatickou
pistolí značky Heckler & Koch. Polymerové pouzdro Fredrikovi
ztěžk lo v dlani. Zkontroloval zásobník a přetáhl si přes hlavu
neprůstřelnou vestu. Potil se. Nebyl neklidný — až doteď. To
ta zbraň ho zne


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist