načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Víc už se nedozvíme - Donal Ryan

Víc už se nedozvíme

Elektronická kniha: Víc už se nedozvíme
Autor:

„Martin Toppy je syn slavného Kočovníka a otec mého nenarozeného dítěte. Je mu sedmnáct let, mně je třicet tři. Byla jsem jeho učitelka. Už dávno bych se zabila, kdybych k tomu měla ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 197
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: překlad Alice Hyrmanová McElveen
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3548-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Martin Toppy je syn slavného Kočovníka a otec mého nenarozeného dítěte. Je mu sedmnáct let, mně je třicet tři. Byla jsem jeho učitelka. Už dávno bych se zabila, kdybych k tomu měla odvahu.“ Těmito slovy začíná první deníkový záznam zoufalé Melody Sheeové, jejíž fascinující příběh sledujeme od dvanáctého týdne těhotenství až k jeho nevyhnutelnému závěru a následkům. Kniha nás vrací do známého prostředí Ryanových předchozích románů a setkáme se v ní tentokrát i s postavami irských kočovníků. Velká témata viny, pokání, oběti a vykoupení se rozvíjejí v každodenní, často humorné realitě malých lidských životů jako „antická tragédie na irském maloměstě“. Autorovo vypravěčské mistrovství dokáže čtenáře vtáhnout do příběhu, udržet v napětí, rozesmát i rozplakat.

Zařazeno v kategoriích
Donal Ryan - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Víc už se nedozvíme

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Donal Ryan

Víc už se nedozvíme – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Donal Ryan

Víc už se nedozvíme


DONAL RYAN

VÍC UŽ SE NEDOZVÍME

V překladu Alice Hyrmanové McElveen



Pro Anne Marii, z lásky



Že víno ústy, láska okem vchází,

to jediné snad pochopíme,

než přijde smrt a skončí stáří,

víc už se nikdy nedozvíme.

Teď sklenku ke rtům pozvednu,

na tebe hledím, povzdechnu.

(W. B. Yeats: Pijácká píseň)



Poznámka překladatelky

Etnická skupina obyvatel Irska, kteří po staletí žilikočov

ným způsobem života, má svou kulturou, tradicemii posta

vením ve společnosti blízko k evropským Romům, geneticky

je však zcela odlišná, příbuzná s usedlým irskýmobyvatel

stvem. Její příslušníci se vyznačují světlou pletí a modrýma

očima, často i rezavými vlasy, ztělesňují vlastně evropskou

představu typických Irů.

Při překladu názvů příslušníků této skupiny jsem sepro

to záměrně vyhnula všem výrazům vyvolávajícím v češtině

asociace s romským etnikem. V knize se vyskytují tři různá

označení:

Traveller – oficiální název – překládám Kočovník

tinker – běžný hovorový výraz spojený s  tradičním způso

bem obživy kočovníků, tj. výrobou a opravami cínového

nádobí – překládám dráteník

knacker – hanlivý, urážlivý výraz, původně označující rasa

či sběrače mršin – překládám mršinář.



13

Dvanáctý týden

Martin Toppy je syn slavného Kočovníka a  otec mého

nenarozeného dítěte. Je mu sedmnáct let, mně je třicet tři.

Byla jsem jeho učitelka. Už dávno bych se zabila, kdybych

k tomu měla odvahu. Miminko by to snad nebolelo. Srdíčko

by se mu zastavilo zároveň s  mým. Ani by necítilo, že pře

chází z jednoho temného světa do jiného, že se mu dušička

odpoutává od mojí.

Kolem sedmého týdne se plod začíná hýbat. Prý jenom

nepozorovatelně, ale já přísahám, že jsem to včera cítila,ta

kový nepatrňoučký pohyb, lehounký jako stín. Celé ty týdny

jen tiše poslouchám, čekám na nějaký náznak. Sedím tu za

zataženými záclonami před televizí bez zvuku při slabém

světle obrazovky, kde vybuchujou bomby, lidé krvácejí, muži

s tmavýma očima nosí své mrtvé na ramenou v rakvíchpři

krytých vlajkami, lidé se hádají nebo líbají, jezdí v  autech,

otevírají a zavírají ústa.

Měřím jeho čas přímo od toho okamžiku, ne od prvního

dne poslední menstruace, jak by to počítal doktor u  ženy,

která má normální sex, normální život, nerozlišuje jednu


14

chvíli od druhé. Ale moje okamžiky jsou teď už všechnypo

znamenané a odměřené, nemilosrdně vystavené na světlo

boží.

Včera kvečeru se Pat po několika týdnech vrátil domů.

Jezdili po celé republice a instalovali vodoměry. Museli prý

bydlet po privátech, pracovali nepřetržitě. Ten den, kdyod

jížděl, se ke mně sklonil a dal mi pusu na tvář. Měl studené

rty; teprve po chvilce se narovnal. Nevzpomínám si už, jestli

jsem se na něj podívala. Byl to druhý den sedmého týdne.

Včera večer jsem stála ve dveřích obýváku a  dívala se

na něj. Ležel tam na gauči bos a  neholený, na sobě teplá

ky a triko Liverpoolu, uvolněný, bezbranný. Jsem těhotná,

řekla jsem. Prudce ke mně otočil hlavu a v očích mu blýsklo

světélko – snad radosti? –, které rychle pohaslo, jak seroz

vzpomenul. Řekla jsem, že otcem je někdo, s kým jsem se

seznámila přes internet. Mluvila jsem tónem, který užívám,

když mu chci dát najevo, že něco myslím vážně. Tišea s roz

myslem.

Posadil se, pak se přede mnou postavil a zařval JEŽÍŠ! Jen

jednou. Potom zvednul pěst, jako by mi chtěl dát ránu, ale

stáhnul se a jenom mi jí máchnul před obličejem a řek: Já tě

zabiju, já tě zabiju, přitisknul si pěsti na oči a brečel, hrozně

moc, oči pevně zavřené a zuby vyceněné jako chlapeček,kte

rý zrovna ucítil neuvěřitelnou bolest.

Potom už nebylo co říct a nic se vlastně nedalo dělat, tak

odešel. Jak s taškou přes rameno kráčel k domovním dveřím,

byl v  obličeji bílý, jen uprostřed tváří měl dvě malá, žhavě

rudá kolečka. Od otevřených dveří se na mě ohlídnul.Vypa

dal jako duch zalitý bledě oranžovým světlem.

Tak už jsme si kvit? Řek to tak tiše, skoro šeptem.Neod

pověděla jsem mu.

Vždycky jsem tě miloval, Melody Sheeová.

A já na to řekla jenom: Sbohem, Pate.


15

Včera jsem spala tvrdě, alespoň nějakou dobu. Nic se mi

nezdálo, a jestli ano, tak si to nepamatuju. Tělo se mizačí

ná chovat podle svého, dělá si, co potřebuje. Jsem těhotná už

dvanáct týdnů a dva dny. Oznámila jsem svoje těhotenství

po dovršení dvanáctého týdne, jak bývá zvykem. Vedvanác

ti týdnech už akutní nebezpečí pominulo, děťátko se naučilo

existovat, udržet se na místě a růst a růst. Někdy tou dobou

se v něm taky probouzí smysl chuti. Mám pocit, že bych mu

měla dolů posílat cukr po lžičkách, abych mu ten jeho svět

trošku osladila. Zkusila jsem to dneska se zmrzlinou, jenže

mi připadalo, že mě v hrudníku moc studí a v žaludku zase

moc hřeje, načež jsem ji za pár minut zvrátila. Mám teďpo

řád strašnou chuť na opečené plátky slaniny zabalené do

krajíčků bílého chleba, s máslem a kečupem. Takže asi bude

spíš na slané.

Hned po rozednění sem přišel Patův otec, otevřel si sám

vlastním klíčem. Vstala jsem a  chodila všude za ním, jako

duch, kterého nevidí. Z  obrovského šatníku, který nám

postavil jako dárek k prvnímu výročí svatby, vybral haldu

oblečení. Sebral Patovu přilbu na hurling, jeho dres a boty,

z  psacího stolu v  kumbálu vzal laptop a  hromadu složek

a papírů. Aby si to dolování usnadnil, nechal domovní dveře

otevřené a vynášel ven jednu náruč synova života za druhou.

Zapomněl vzít kabel k Patovu laptopu, tak jsem ho vytáhla

ze zdi, hezky smotala a podala jsem mu ho. Poprvé se na mě

podíval. V obličeji byl celý rudý zlostí a rozpaky, dýchal těžce

a přerývaně. Měla jsem chuť mu uvařit čaj, hladit ho po ruce

a říkat, ať si nedělá starosti, chtěla jsem slyšet, jak mi zase

říká zlatíčko a beruško, a vidět, jak se na mě láskyplně dívá,

jako vždycky.

Je mi to líto, Paddy, řekla jsem. Srdce mu bušilo tak, že

jsem skoro cítila, jak mezi námi čeří vlnky vzduchu. Chtěla

jsem mu říct, aby se takhle nerozčiloval, musí si přece dávat

pozor na srdíčko.


16

Ále, no, řek. Podívej. Pak už mi neměl co říct a  já jemu

taky ne.

Auto měl na dvorku zacouvané až ke dveřím, kufrotevře

ný, motor zapnutý. Výpary z výfuku se táhly dovnitř dochod

by. Napadlo mi: Takhle by to šlo udělat. Vyjel ven, na cestě

zastavil, vystoupil a vrátil se zavřít vrátka. Jako starostlivý

dědeček, jako člověk, který by asi řek: Jen si ty vrátka radši

zavírejte, aby vám to děcko jednou ještě nevlítlo pod auto.

Ze včerejších vlnek nevolnosti je dneska obrovská pří

bojová vlna, která se přese mě každých pár minut převalí

a zaplaví mě. Ráno mě přemohla hrozná únava a skoro celý

den jsem tu proseděla na gauči s umyvadlem u nohou. Čas

od času ho vypláchnu ve dřezu v kuchyni. Při chůzi mě bolí

všechny svaly, a  když vstávám nebo sedám, tak se mi točí

hlava, brní mě ruce i  nohy a  naskakuje mi husí kůže. Ne

vzpomínám si, že bych jedla, ale něco jsem asi sníst musela,

protože na pracovní ploše v kuchyni jsou drobečky a kůra

od pomeranče.

Pěkná ranní nevolnost, to ať mi teda nikdo nevykládá.

Zvracení polevuje teprve kvečeru. Spala jsem včerav župa

nu, zabalená do dvou prošívaných dek. V  naší ložnici je

vždycky zima, s výjimkou tak dvou tří týdnů uprostřed léta.

Patovi to vyhovovalo, on měl studený vzduch rád: vždyckyří

kal, že je to útulnější, když na člověka někde trochu čiší,tře

ba na hlavu nebo na prsty u nohou, pak si tu postel mnohem

víc vychutná. Ach, Pate. Všechny ty naše hádky a šarvátky,

ve kterých padala hrozná slova, celé ty roky drobných ťafek

a bodanců a mezi nima dny, kdy jsme se navzájem trhali na

kusy a roznášeli na kopytech. Tak tohle jsem provedla, aby

už toho byl konec. Ve dveřích obýváku jsem ti oznámila, že

jsem dopustila, aby jiný chlap udělal to, cos nemoh udělat ty.

Teď se tady hodiny a hodiny svíjím na podlaze na všechčty

řech. Tohle je víc, než dokážu snést, a míň, než si zasloužím.


17

Ale už to nebude dlouho trvat a  zmizíme do tmy, budeme

tam spolu sami, jenom my dva, jen co vyřídím všechno, co

mi tu ještě zbývá udělat.

Dneska ráno jsem bosýma nohama stála na prknechve

randy a  pila čaj. Nevolnost zmizela. Napadlo mi, že bych

si zakouřila. Tělo jsem měla v neutrálu, jen tu a tam sebou

cuknul nějaký břišní sval, jako by v něm zapulzovalyzblou

dilé elektrony, vystřelené jakousi zmatenou žlázou, která až

doteď spala. Vzduch byl jasný a čistý, s lehkou vůní čerstvě

posekané trávy. Někdo v sousedství si asi letos poprvé seká

trávník. Zadívala jsem se na hliněný květináč v rohu nadru

hé straně terasy, který Patovi léta sloužil jako obří popelník,

aniž by mu kdy přišlo na mysl, že by ho měl vysypat.Přeté

kaly z něj špačky cigaret a černá břečka. Trochu se mizved

nul žaludek.

Představila jsem si, že terasa je šibenice a  palubky pod

nohama mi připadaly jako propadliště pod oprátkou.Obe

censtvo bodláků a trsů trávy. Dotkla jsem se pásku županu.

Myslela jsem na věšák v koupelně, až tam vysoko u stropu.

Uvažovala jsem, jak dlouho by to asi trvalo a jak moc by to

bolelo. Napadlo mi, jestli v Patově nové, nepoužité bedýnce

na nářadí, tam v  té popraskané, ještě nenatřené dřevěné

kůlně, nebudou nějaké čepele do stanley nože. Představila

jsem si vanu plnou vařící vody. Čím to, že právě koupelna

se k tomu zdá tak příhodná? Voda a mýdlo, dezinfekce, bílé,

snadno omyvatelné dlaždičky na zemi i na zdech, mlžícíob

laka páry. Přitahuje mě ponurá nepatřičnost takovéhozpů

sobu odcházení ze světa, že se přitom schoulím do těsného,

teplého místečka.

Snědla jsem: vařené vajíčko a suchý toast. Nezvrátila jsem

to. Spala jsem.


18

Třináctý týden

Mám teď všechny dny pěkně úhledně rozčtvrcené.Probu

dím se úderem osmé, jako vždycky. První hodinu každého

dne trávím v přesvědčení, že se zabiju. Uleví se mi. Dalšíhodi

nu se trápím obavami o možných následcích vlastnísebevraž

dy. Úleva se vytratí. Následující hodinu jsem přesvědčená, že

se nezabiju. Uleví se mi. Tu hodinu potom se zaobírámnásled

ky rozhodnutí, že se nezabiju. Úleva se vytratí. Tenhle cyklus

si pak zopakuju ještě třikrát a jdu si lehnout. Spím osm hodin.

Co mě vlastně na tomhle světě drží? Strach z  bolesti.

A představa panické hrůzy v očích mého táty, až uvidí, jak

mu před domem zastavuje policejní auto a vedle řidiče sedí

otec Cotter. Táta roztřesenýma rukama odemyká, zachytí

se rámu dveří, aby udržel rovnováhu. Podlomí se mu kolena

a mohutný seržant Jim Gildea k němu přiskočí, laskavý,sil

ný a celý nesvůj, nebo to možná bude mladičký strážmistr,

rozpačitý a rudý v obličeji, oba si zoufale přejou, aby už to

měli za sebou, podpírají ho a vedou dovnitř k židli. Vidím ho

v duchu, jak stojí sám nad mým hrobem ve studeném větru

s výrazem naprostého nepochopení, jak v rozpacích přijímá

projevy soustrasti od přátel a od známých, které si sotvapa

matuje, jak říká slova, která mu samotnému zní cize: Děkuju


19

vám; To je od vás hezký, že jste přišli; Aspoň že nám neprší;

Je na pravdě boží; Je teď se svojí matkou. Myslím na to, jak

potom bude na světě docela sám, jeho zármutek se tímdovr

ší a nebude už mít v životě vůbec nic než smutek.

Včera v noci se mi zdál sen, jeden z takových těch strašně

živých, z  jakých se člověk probudí, leží tam v  posteli a ješ

tě chvíli si není jistý, co je vlastně skutečnost. Byla jsem na

schůzce Klubu Kurta Cobaina. Na zemi se zkříženýmano

hama seděla Breedie Flynnová, bosa a v šortkách, já seděla

se zkříženýma nohama proti ní a dívala se na ni. Po tvářích

jí tekly potoky slz, na okamžik zalévaly dolíčky od akné

jako malinká jezírka a  padaly k  zemi. Obličej měla sinalý

a zbrázděný; Breediin obličej byl tak krásný, že jsem ji občas

až nenáviděla. V tom snu jsme byly v jejím pokoji, nadhlava

mi prostěradlo natažené mezi její postelí a opěradlem židle,

zabarikádovaly jsme se před světem polštáři, poduškami

a Breediinou sbírkou plyšáků z dětství.

Klub Kurta Cobaina jsme s Breedie Flynnovou založily

v dubnu 1994. Breedie ho uctívala jako boha; mně jenom

připadal nádherný. Kurt Cobain celý svůj krátký život trpěl

chronickou bolestí žaludku. Moje krásná kamarádkaBree

die taky. Mluvívala s jeho obrazem na plakátu, jako kdyby

byl v pokoji s námi; rozpačitě jsem to poslouchala a nikdy

jsem se jí nepodívala do tváře, když mě přitom skoro ne

vědomky vzala za ruku. Bylo mi to ale příjemné. Majetek

Klubu Kurta Cobaina sestával z následujících věcí:prkén

ko ouija, které sloužilo k vyvolávání ducha Kurta Cobaina;

litrová láhev vodky, ze které jsme si vystrašeně ucucávaly;

mikrofon a magnetofon, na který jsme nahrávaly jejídivo

ké historky a imaginární rozhovory postav s perfektněna

podobenými hlasy cool holek, kluků, učitelek i našichro

dičů, podmalované zvukovým záznamem mých hlasitých

záchvatů smíchu.


20

V tom snu se na mě Breedie upřeně zadívala a řekla:Me

lody, proč jsi mě opustila? Natáhla se a stiskla mi ruku,ko

lem hlavy jí plápolala ohnivá svatozář, její ruka pálila jako

rozžhavená a já jsem se probudila se slovy: Breedie, ach,Bree

die, odpusť mi to, ležela jsem tam v tom studeném vzduchu

celá zpocená a  cítila, jak mi ta plíživá nevolnost najednou

zvedá žaludek až do krku.

Táta mi volá každý den a povídá mi o všem, co bych podle

něj měla vědět.

Že jel ráno s lahvema ke kontejnerům na sklo a představ

si, někdo tam do nich naházel spoustu svinstva. No, není to

hrůza? A  kamery tam samozřejmě zase nefungujou. Do ti

cha pauzy pohoršeně zamlaskám a on pokračuje: Včeraod

poledne jsem na hurlingovým hřišti potkal MossyShanley

ho. Junioři prohráli s Kildanganem. Mossy hrozně nadával,

nenechal na chudáku nebožtíkovi Jackovi Matt-Andovi nit

suchou, chrlil ze sebe všechny nadávky, na který sivzpome

neš, a ještě pár, který by ti ani ve snu nenapadly. Řek jsem

mu: Dej si pozor, budeš mít smůlu, takhle mluvit o mrtvým.

Na to prdim, povídá on a odplivne si. Že je mrtvej, to eště

neznamená, že to nebyl hajzl. Tohle mi Mossy řek, představ

si to. Bóže, chudák Jack. Takovej dobrák to byl. Nic od života

nechtěl, akorát si dát pivo a trochu si pokecat. Dneska ráno,

když jsem šel z ranních modliteb, tak ti vidím mladíka v autě,

jednou rukou si drží telefon na uchu a druhou si upravujefri

zúru, na volantu nic. Ledaže snad měl někde třetí ruku, ale

tu jsem teda neviděl. Tu jsem teda fakt nikde neviděl.

Odmlčí se a čeká, co na to řeknu, dobře vím, že poslouchá,

jestli mi v hlase nezachytí smutek. Nezastavíš se tady někdy?

Určitě, tati.

Já vím, že toho teď máš hodně, s  tím učením, to čtení

a psaní.

No, mám toho teď poměrně dost, tati.


21

Pořád ještě učíš toho stejnýho dráteníčka?

Kočovníka, tati.

No jo, Kočovníka. Bóže, dneska jsou najednou všichni tak

strašně háklivý na to, jak se jim říká.

Už brzy budu muset vyjít z domu ven. Čas se teď táhne,

jako by mi něco lezlo po kůži, od temene hlavy až dolůk cho

didlům a  zase zpátky nahoru. Budu si muset opatřit něco

k  jídlu, abych se udržela při životě, než budu moct umřít,

a  taky potřebuju něco na tu nevolnost. Koncem prvního

trimestru těhotenství ranní nevolnost pomine. Tohle si čtu

v knížce, takhle to tam píšou, pod obrázkem krásnéusmě

vavé nastávající maminky to jen tak zběžně uvádějí jakone

spornou, nepopiratelnou skutečnost. A co když ta vaše ranní

nevolnost koncem prvního trimestru doprčic teprve začala?

Já bych teď už snad nejradši spolykala hrst pilulek valia, jen

abych mohla chvíli ležet v klidu a upadnout do bezvědomí.

V lékárničce v koupelně je jich plná lahvička. V barovéskříň

ce stojí láhev vodky, tonik je v ledničce a v mrazáku led. Ježíš,

to bych tady mohla mít mejdan. Tak co, hošíčku, uděláme

to? Nevím, proč jsem si tak jistá, že je to kluk. Představuju

si to děťátko jako miniaturu jeho otce: má červené tvářičky,

je modrooký, tmavovlasý a krásný. Jestli se dožiju toho, že se

ten příliv nevolnosti obrátí k odlivu, rozhodně zajdunavští

vit tátu.

Tak jsem pořád ještě tady, je mi trochu míň zle, alepohy

blivější teda nejsem. To jsem to dopracovala. Kdyby to bylo

před čtyřiceti lety, tak by mě násilím odvlekli někam doprá

delny, abych drhla špinavé hábity svatých mužů, košilea ro

chety, spodky a ponožky těch, kteří si ještě zaslouží přízeň

Všemohoucího; dítě by mi sebrali a prodali, tajně ho odvezli

někam, kde bude žít v  mravní čistotě, neposkvrněné mou

odpornou nízkostí. Mě ta svoboda ale tíží, mám lepivý pocit


22

otevřeného prostoru. Sedím tu takhle už hodiny, neschopná

vstát, neschopná z téhle místnosti vyjít, protože nevím,kte

rým směrem se obrátit ve dveřích: přes chodbu do postele,

nebo ven z domu do auta? Kam bych jela? Peněz mám asi

tak na rok, možná i trochu víc, a tenhle vytoužený klid brzy

pomine a všechno to, co jsem si přála skončit, se na měse

sype a rozjede se znova. Pat bude bušit na dveře a prosit,za

přísahat mě, abych řekla, že jsem si to jenom vymyslela, já

pootevřu dveře na řetízek, on tou mezerou ke mně natáhne

ruku a v slzách bude opakovat: Prosím tě, Melody, prosím.

Melody, já tě potřebuju. Protože on mě vždycky potřeboval

a já dodneška nechápu proč.

Ještě bych mohla letět do Londýna a udělat tomu konec,

vrátit se a říct: Ano, Pate, lhala jsem ti, a on by snaddoká

zal sám sebe přesvědčit, že mi věří, a mohli bychom někam

odjet na víkend, nechat se spolu masírovat, procházet se

ruku v ruce kolem řeky, stát pod vodopádem, cítit spršku na

tváři a smát se, myslet na tu jeskyni za clonou padající vody,

odříznout se od světa, jaký burácející klid tam musí být, po

večeři sedět v baru nad sklenkou a pak jít do postele,obrá

tit se k tělu toho druhého v touze po hřejivém teple a najít

tam jen tvrdý chlad, žádnou vstřícnost, žádné odpuštěníhří

chů; a znovu bychom se od sebe odvrátili, leželi každý zvlášť,

zírali do stropu a vysílali do věčnosti slova o dětech nikdy

nenarozených, o  potřebách nikdy neuspokojených, o pros

titutkách a  internetovém sexu, o  páchání strašných a ne

odpustitelných hříchů, vylévali bychom na sebe navzájem

nekonečná obvinění a  malicherné pomsty až do východu

slunce, pak bychom možná umdleli a v tom dobře známém

stavu vyčerpání se k sobě obrátili zády, usnuli na polštářích

mokrých od slz a spali až do odhlašovací doby.

Myšlenky si brousí ostří jedna o druhou a zatínají se mi

hluboko do útrob jako nůž, kterým někdo pomalu pootáčí.

Jak je to možné, že jsme se nedokázali rozvzpomenout, Pat


23

a já. Na to, jak jsme jeden druhého milovali. Kdybychom se

tak mohli nad to všechno na chvilku povznést, vidět tozven

ku nebo shůry, kdybychom mohli mít mimotělní zážitky,

vznášet se jako duchové osvobození od svých rozřezaných

těl bez srdcí nad zkrvaveným operačním sálem, pozorovat

vlastní evisceraci a necítit tu bolest.

On se ale nechal pěkně zmrzačit, ten můj Pat, padal podtí

hou očekávání druhých lidí: svojí matky, otce, sestry,kamará

dů, svých monomaniackých hurlingových trenérů, i pod mojí

tíhou. Jednou mi řek, a není to ani tolik let, když jsme ještě

byli schopni uvažovat rozumně, že si nikdy nepřipadal malý,

dokud nepotkal velké chlapy. Zasmál se, ale neříkal toz legra

ce. Viděla jsem, že mu za očima číhají slzy. Trhalo mi to srdce;

cítila jsem přímo fyzickou bolest. Neuměla jsem to vyjádřit

slovy, mohla jsem jenom zašeptat, že ho miluju, aspoň to tam

bylo, to tam vždycky bude. A přece, i po tomhle, i když jsem

tohle věděla, i když jsem mu tohle řekla, když jsem si tolikpřá

la vzít tu jeho bolest na sebe a nést ji za něj, přece jsem už za

několik málo let trávila celé dny tím, že jsem ho ponižovala.

Vytáhla jsem proti němu do boje a on válčil proti mně.

Prohlásil třeba: Na to, že pořád držíš dietu, máš pěkně

macatou prdel.

Já zase řekla: A ty jseš jako přiblblý batole, co se teprve učí

chodit na záchod, jak vždycky nachčiješ všude kolem.

Na to on: A že ty toho tolik víš o batolatech, co, přiblblejch

nebo nepřiblblejch?

A já: To tvoje semeno musí stát pěkně za hovno, že seni

kdy pořádně neujme.

On: Hele, proč o tom nenapíšeš básničku? A nepošleš ji

do novin? Jen ať se lidi pobavěj. Ať maj hoši v hospodě u Ciss

zase srandu. To nevíš, že si tam ty tvoje básničky předčítaj

a můžou se pochcat smíchy?

Na to jsem mu řekla, že není žádnej chlap, že chlap nikdy

nebyl.


24

On prohlásil, že ta moje děloha je kurva nehostinná, ve

který žádný dítě nemůže vydržet.

Křičela jsem na něj, že je hnusnej, nechutnej dobytek

a úchyl, ječela jsem do ochraptění. Zařvala jsem, že jsem ho

v životě nemilovala.

On na to pevným a  klidným hlasem prohlásil, že mě

k smrti nenávidí.

Kde se v  nás taková bestiální surovost vzala? Jak nám

všechny vzpomínky na lásku mohly tak dokonale vybled

nout? Co jsme to říkali za hrůzy, co jsme si to mysleli.Chu

dák můj Pat, můj znejmilejší, ten můj krásnej chlapec, můj

hrdina. A co já, bože, tak hrozně, hrozně krutá, vůbec jsem

se nepoznávala. A nazítří jsem se zapomněla znovu.


25

Čtrnáctý týden

Zamilovala jsem se do Pata ten den, kdy jsem ho poprvé

viděla hrát hurling. Vyloučili ho tenkrát, a  když odcházel

z hřiště, tak se na mě podíval a ukázal na mě, jako by chtěl

říct: To jsem udělal pro tebe, a ten kluk, co od něj dostalpěs

tí, ještě ležel na zemi a kolem rozhodčího propukaly drobné

šarvátky. Ten ležící hráč byl kluk, se kterým jsem několik

měsíců předtím na diskotéce Foróige tancovala cajdák a on

mě potom ignoroval, cestou domů se v autobuse cicmals ji

nou holkou a v pondělí pak o mně ve škole utrousil nějakou

poznámku, dodnes nevím jakou; Pat si za chůze jediným

rozmáchlým gestem sundal přilbu, vlasy měl mokréa slepe

né potem dozadu z čela, slunce mu osvítilo obličej, modré

oči mu zářily upřené do mých, a jak si to chladným večerním

vzduchem rázoval k postranní čáře, ukázal si na srdce a mně

se podlomily nohy, až jsem se málem sesula k zemi. Breedie

Flynnová říkala: Panebože, Melody, on ukazuje na tebe,tisk

la mi rameno a já, ježíšku na křížku, já ho milovala, takstraš

ně jsem ho milovala.

Pat byl první kluk, se kterým jsem se kdy líbala a držela

za ruce, a do toho dne před trochu víc než třinácti týdny taky

zůstal tím jediným. Nikdy jsem necítila na tváři dotek jiné


26

mužské ruky, nikdy jsem neviděla pronikavý záblesk touhy

v očích jiného muže. Mám dojem, že se z nás dvou časemsta

la jediná osoba, a ono je snadné být krutý sám k sobě. Teprve

teď jsem schopná se od něj oddělit, když jsme opravdufyzic

ky rozdělení. I přes celá ta léta nenávisti jsme vždycky žili

v těsné blízkosti.

Když jsme se líbali poprvé, bála jsem se, že to nedělám

správně. Nacvičovaly jsme si to spolu s Breedie Flynnovou,

ale jazyky jsme nikdy nezkoušely, protože to by z nás dělalo

lesby, a stejně, chechtaly jsme se tak, že jsme žádný pořádný

výzkum provést nemohly. Jednou se Breedie ode mě odtáhla,

položila mi ruku na tvář, já položila svou ruku na tu její,kou

kaly jsme si do očí a čas plynul jako pomalá řeka ažk rozces

tí, pak jsem se zasmála a ona taky, právě v tom bodu dělení

cest. Vesmír se znovu tvoří a přetváří v každém novémoka

mžiku. Občas ty jiné životy cítím kolem sebe, jak běží dál.

Připadalo mi, že Pat umí líbat opravdu dobře. Nikdy mě

nekousal do rtu, jak to některé holky vykládaly o svýchklu

kách, ani mi nemačkal bradavky, nedral se mi drsně rukou

pod sukni ani do kalhotek. Ze začátku jsem se styděla,ne

věděla jsem, co mám dělat, ale brzy se z líbání s Patem stala

ta nejpřirozenější věc na světě, něco, co prostě dělám, jako

když si při chůzi v duchu zpívám nebo na nebi pozorujurůz

né odstíny modré, jako když v noci poslouchám šelest vánku

a slyším v něm maminčin hlas.

Maminka s tátou se k sobě nehodili. Ona byla o několik

centimetrů vyšší než on; měla štíhlé ruce s dlouhými prsty,

jeho byly široké a prsty měl jako buřtíky. Ona byla estétka

a klasicistka; on ani nevěděl, co ta slova znamenají. Přála si

mít akademickou kariéru, ale nikdy to neuskutečnila. On

pracoval pro obecní úřad jako předák party, většinou nasil

nicích. Maminka vždycky voněla francouzským parfémem

a  luxusní kůží; z  táty jako by pořád čpěl pot a  ještě něco


27

ostrého, těžkého, snad to byl asfalt či nějaká taková temná

dehtovitá substance, jaké vyplňovaly jeho dny. Zdálo se, že

maminku táta nezajímá ani nerozrušuje. Neunavoval ji, jak

by se jí nejspíš stalo s jiným mužem, s takovým, který by lépe

rozuměl jejím odmlkám, který by byl schopný luštit jejíalgo

ritmy. Snad právě to ji na něm přitahovalo.

Už dávno jsi měl být manažerem, slyšela jsem ji jednou

ráno říkat tátovi.

Na takovou práci já nemám, odpověděl jí.

Slyšela jsem, jak frkla nosem, a slyšela jsem dlouhouod

mlku; potom, jak někdo odtahuje židli od stolu a  táta tím

svým tichým hlasem říká: No jo, no, bere si klíče a pak jsem

ji slyšela říkat: A na co, prosím tě, máš? Na co vlastně máš?

K čemu vlastně jsi? K čemu vůbec jsi, Michaeli?

A slyšela jsem, jak táta odpovídá: To nevím. No, hele, tak

zatím pa. Odešel zadními dveřmi, ani s nimi nepraštil,v ku

chyni se nic nehýbalo, ale cítila jsem kouř z cigarety, a jak

jsem tam stála a poslouchala, vzduch na chodbě kolem mě

začal studit.

Když přišel táta ten večer domů, připadal mi jiný. Bylo mi

sotva deset a do té doby jsem se na něj nepodívala nikdyji

nak než očima lásky. Teď nějaká dětinská clona odpadla; to

světlo, které ho v mém vidění vždycky prostupovalo a zářilo

kolem něj, najednou zesláblo a blikavě dohasínalo. Chladně

jsem si ho měřila. K čemu vlastně je?

Když si teď uvědomím, jak jsem tenkrát uvažovala, jak

jsem matčinu zlobu nechala do sebe nasáknout, cítímzoufa

lou potřebu tátu odprosit, nějak zmírnit tu bolest, kterou jsem

mu musela způsobit, když jsem se od něj tak odtáhlaa dopus

tila jsem, aby mou dokonalou lásku k  němu svým chladem

pošpinila, podemlela a rozmělnila žena, která se mi vlastně

ani nelíbila, ale které jsem se ze všeho nejvíc chtěla podobat.

Ten večer jsem k němu neutíkala, abych mu skočila doná

ruče, tak musel hned vědět, že se něco změnilo; toporně jsem


28

ho šla pozdravit ke dveřím a byl mezi námi trapný odstup.

Jistě vycítil, že jsem najednou přestala být dítětem a je ze mě

další žena v  domě, nejen navíc, ale také jako prodloužená

paže té, která už tam byla a která ho snad někdy potřebuje

a jindy jím pohrdá a občas, dost často, ho nenávidí.

Ta moje proměna ho omráčila, i když to na sobě nechtěl

nechat znát. Poznala jsem to z toho, jak se mu vraštilo obočí,

když mi položil předpažené ruce na ramena a z tévzdálenos

ti mě zkoumal, poznával tam to tvrdé, studené světlo, které

denně vídal v očích mé matky, a zasmál se, jako by tomune

moh věřit a zároveň si uvědomil, že to měl vědět od začátku,

tohle se přece muselo stát. Myslím, že ta chvíle odcizení mezi

námi v něm ten den zahájila pomalou proměnu, na jejímž

konci se z  něho stal páprda, tuctový starý chlápek, tichý

a nudný člověk, který už pouze existuje, pokračuje v téexi

stenci ze dne na den jen ze smyslu pro povinnost, nějak už

to musí dotáhnout, vychovat dítě a uživit ženu, platit jeden

účet za druhým, aniž by po tom všem došel odměny; nikdo

mu neustele na růžích vděku, nikdy nepocítí radostnouúle

vu z dobře vykonané práce ani vděk těch, pro které ji koná,

ani jejich lásku a obdiv.

Ale přesto mě miloval, tvrdošíjně, bezmezně, a ji miloval

taky tak, protože co jiného mu zbývalo?

Bylo mi čtrnáct let, když jsem se poprvé pominula naro

zumu. Způsobil to pohled na maminčiny prsty. Měla je tak

nepřirozeně naaranžované a mezi nimi umně vpletenýrů

ženec. Nějak jsem si toho dřív nevšimla, nebo možná jsem

to i viděla, ale nedošlo mi to. Náš rodinný lékař mi večer

předtím dal nějakou injekci, abych mohla trochu spát, aby

mě vzdálil od bolesti. Stáli jsme teď na místě vyhrazeném

pro hlavní pozůstalé, táta a já, Merkur a Venuše u našeho

vyhaslého Slunce. Maminčini bratři a sestry po oboustra

nách kolem nás jako vzdálenější planety, pás asteroidů


29

bratranců a  sestřenic se táhnul blízko dveří a  podél zdí

vestibulu.

Řekla jsem: Tati, co tam doprdele dělá ten růženec? Ona

se přece v životě růženec nepomodlila. Táta se na měnepo

díval. Hlasitě polknul, něco mu cvaklo v krku. Vybavuju si

jeho sinalý obličej, zaťaté zuby a lehounký třas hlavy,pozo

rovatelný jenom mnou, jak jsem mu nažhavená stála po boku.

To nic, zlato, zašeptal. Tak se to dělá vždycky; oni prostě

předpokládali...

Předpokládali? téměř jsem vykřikla, a obloukemotevře

ných dveří jsem zahlédla jednoho bratránka, ještěchlapeč

ka, jak se hihňá ve vestibulu. Rozbila jsem to naše maléde

filé hlavních pozůstalých a řadou smutečních hostů jsem se

drala k dennímu světlu. Hlavní pozůstalí, středně významní

pozůstalí, méně významní pozůstalí, všichni na mě civěli

a  pohledem mě sledovali ven; takové nečekané rozptýlení

ten pochmurný den zničehožnic rozsvětlilo. Hnala jsem se

po hihňavém bratránkovi a on si mě nevšimnul, nebo jestli

ano, tak nevěděl, že jdu právě po něm, a vyťala jsem mufac

ku. Moje ruka přitom vydala zvuk jako rána bičem nalebeč

ní kost. Bylo mu tak osm, nanejvýš devět. Pak jsem se od něj

obrátila na podpatku a  chňapla jsem masité rámě Franka

Doorleyho. Stál na stráži u vchodu, hlídal kasičku namiloda

ry pro hospic. Okamžitě jdi sundat ten růženec z rukou mojí

matky. Nepohnul se. Jdi to. Doprdele. Sundat. OKAMŽITĚ.

A tak, když na něj táta vyčerpaně kývnul, to šel vykonat.

Vstupní dveře museli na několik minut zavřít a  bratránek,

který maminku asi ani neznal, zkřivil obličej a kvílel ječivým

hláskem jako pohřební plačka, lapal po dechu, starší děti ho

objímaly a chlácholily, až ho někdo odved pryč a zkrácená

fronta sousedů a přátel, tátových parťákůa polozapomenu

tého příbuzenstva potřásala podanýma rukama, odcháze

la od celé té trapné situace v zasmušilém procesí, táta tam

stál bledý a nehybně pozoroval Franka Doorleyho, jak se ten




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist