načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Víc než láska - Jaroslava Hofmanová

Víc než láska
-4%
sleva

Elektronická kniha: Víc než láska
Autor:

Karolíně Mayerové přichystal osud za krátkou dobu života nejedno nepříjemné překvapení. Maminka ji jako novorozeně odložila do dětského domova a o několik let později ji ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788088061281
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Karolíně Mayerové přichystal osud za krátkou dobu života nejedno nepříjemné překvapení. Maminka ji jako novorozeně odložila do dětského domova a o několik let později ji v době těhotenství opustil muž, kterého milovala Karolína se rozhodla dítě si ponechat a v tom okamžiku si také přísahala, že ho bude milovat nadevše a nikdy ho neopustí. O několik měsíců přivede na svět holčičku Lauru, která je naplněným smyslem doposud prázdného života. Složitou výchovu temperamentního človíčka těžce zvládá a najednou si uvědomuje, že převzala na svoje bedra příliš velkou odpovědnost. Laura připravuje mamince nejednu horkou chvilku a proto Karolína usoudí, že by bylo dobré najít sobě mužskou oporu a Lauře pevnou otcovskou ruku. Jenže osud nechce unavené matce vyjít vstříc a karty života nepředvídatelně zamíchá. Karolína se zamiluje do bratra svojí nejlepší kamarádky a on ji přemlouvá, aby s ním odjela za prací do ciziny. Protože Karolína v jednom kuse bojuje s financemi, kterých se jí jako atce samoživitelce nedostává a proto je postavena před životní volbu. Má svoji dceru opustit a odejet se svoji lásku za sladkou vidinou peněz, nebo splnit slib, který si dala při Lauřině narození?

Související tituly dle názvu:
Láska je víc než láska Láska je víc než láska
Romanská Lydie
Cena: 217 Kč
Víc než láska Víc než láska
Hofmanová Jaroslava
Cena: 109 Kč
Šťastné blues aneb z deníku Jaroslava Ježka Šťastné blues aneb z deníku Jaroslava Ježka
Cinger František
Cena: 197 Kč
Přátelství je víc než láska Přátelství je víc než láska
Mendonca José Tolentino
Cena: 212 Kč
Láska nejen láska Láska nejen láska
Marková Jiřina
Cena: 101 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Víc než láska Jaroslava Hofmanová Vydáno v kv ětnu 2015 jako 12.publikace vydavatelství Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz) ISBN: epub: ISBN 978-80-88061-26-7 mobi: ISBN 978-80-88061-27-4 pdf: ISBN 978-80-88061-28-1



Část I.

Jmenuji se Karolína Mayerová, ale kamarádky a známí m ě oslovují zdrobn ělinou Lina.

Můj život je napínavá detektivka, plná ne čekaných událostí, překvapení a zvrat ů. Zažívám horké chvilky doslova denn ě. T řeba práv ě dnes, kdy jsem si p řipadala jako komik ve zt řešt ěné komedii.

Jela jsem z práce na kole, ulicí plnou lidí a proti mn ě let ěl b ělásek. Kdepak se tady bere? Podivila jsem se, otev řela jsem pusu a motýl mi vlítl do krku. Za čala jsem kuckat, ale nežli jsem se nadala, sklouznul mi do žaludku. Ot řesné. Všechny vnit řnosti se mi bou řily a já m ěla co d ělat, abych nehodu strávila bez masivních následk ů.

A to byl teprve za čátek. P ůvodní slune čná pohoda, se jako mávnutím proutku prom ěnila ve fujavici, která hrozila p řívalem dešt ě. Nad hlavami se mi za čaly kupit tmavé mraky a rekordní vítr se prohán ěl sout ěžním tempem, takže jsem se musela hodn ě snažit, aby m ě nesrazil z kola. Opírala jsem se do pedál ů a najednou moji rozt ěkanou pozornost upoutal st ředn ě velký, mikrotenový sá ček, který kroužil nafouknutý v ětrem ve vzduchu a dorážel na m ě. Jako by si cht ěl hrát na hon ěnou. Kli čkovala jsem po krkolomné vozovce a snažila se mu vyhnout. Jenže on si m ě vybral, patrn ě jsem se mu líbila nejvíc ze všech okolojdoucích. Zvolnila jsem tempo a špi čka nohy na okamžik strnula ve vzduchu. Pytlík toho okamžit ě využil a navlékl se mi na dolní kon četinu obutou v zá řiv ě bílých plát ěnkách jako elastická ponožka. Svišt ěla jsem dál a snažila se nepohodlného obalu zbavit. Cukám nohou dop ředu, dozadu i do strany, pokouším se ho set řást, ale a ť se snažím sebevíc, n ějak se mu nechce dol ů. Za normálních okolností bych pravd ěpodobn ě zastavila a vak svlékla. Jenže m ě v práci zdrželo mytí oken a te ď jsem pospíchala do mate řské školky, kde na m ě už netrp ěliv ě čekala moje dcera.

Za jízdy jsem tedy vyst řelovala špi čkou dolní kon četiny do asfaltové vozovky a škubala nohou jako p ři záchvatu padoucnice. Jenže sá čku se dol ů necht ělo. Držel se m ě zuby nehty a já zu řila. Nakonec jsem revolu čně máchla údem do strany tak, až jsem si málem vykloubila ky čelní kloub a díky akrobatickému kousku m ě ambaláž opustila. Zdolala jsem následujících n ěkolik desítek centimetr ů a mému dopravnímu prost ředku se ne čekan ě zablokovalo p řední kolo. Jelikož to zadní pokra čovalo v krasojízd ě, ukon čila jsem cestu pádem na asfaltovou silnici, kde jsem se rozplácla. Vítr p řinesl po četné kr ůpěje dešt ě a m ůj bicykl byl absolutn ě nepojízdný.

„Krucifix!“ ulevila jsem si vskutku nevybírav ě, zalomcovala vztekle šlapkami a až posléze si všimla neviditelného jem ňou čkého igelitu, který byl namotaný v řet ězu. Byl to, jak jinak, mikrotenový sá ček, který jsem pracn ě sklepala ze svojí nohy! Práv ě se o m ě pokoušel kolaps celého organismu, když mi do oka padl ten kluk. Vypadal docela tuctov ě, nic extra.

Žádné st říbrné náušnice, hroty z chirurgické ocele, výst řední roští na hlav ě místo vlas ů, ohromující tetování.

Prost ě byl to úpln ě normální kluk, a p řesto se mi p ři pohledu na n ěj sev řel intenzivn ě žaludek. Cítila jsem chv ění, jako by m ě zasáhl elektrický proud.

Mladík p řecházel ulici sm ěrem ke mn ě a p ři tom m ě hypnotizoval pohledem. Byl drobné postavy, možná malinko menší nežli já a dlouhé hn ědé vlasy, m ěl lehce rozcuchané v ětrem. Šedomodré o či si m ě soucitn ě prohlížely a záhadný úsm ěv magnetizoval.

Vysutá brada prop ůjčovala mladíkovi vzez ření silné osobnosti, člov ěka, který ví, co chce a také to dostane. Šel mi z něj mráz po zádech. Jak přecházel silnici sm ěrem ke mn ě, nasadil si na hlavu kapucu proti dešti zcela zbyte čně, nebo ť krémov ě bílá mikina na jeho t ěle byla nasáklá vodou stejn ě, jako moje tri čko. Sklonila jsem zmaten ě hlavu a snažila si uspo řádat myšlenky.

Nebyla jsem ve své k ůži. Z vlas ů i oble čení mi cr čela deš ťová voda, zu řiv ě jsem rvala pytlík ze řet ězu a dusila se vzteky.

„Co se vám stalo? Nepot řebujete pomoct?“ zaslechla jsem suverénní tenor a srde ční sval se mi rozbušil jako pekelný zvon.

Nejist ě jsem t ěkala o čima po napršelých kalužích, které

lemoval žlutý pyl spláchnutý z kvetoucích strom ů a sou časn ě se

potopila se do sivých duhovek, které svítily z oválného obli čeje.

„Já...Nejede mi kolo!“ vykoktala jsem a podala mu automaticky řídítka.

Sklidila jsem chápavý pohled. Mladík se řidítek jemn ě dotkl. Jak se k nim p řiblížil, z klokaní kapsy na b řiše mu vykoukla mali čká šedivá hlava s předkusem a p ěkn ě m ě vyd ěsila.

„Hrome! Co to je?“ vyjevila jsem se.

„Osmák,“ prohodil ledabyle, jakoby se jednalo o kapesník a moje kolo při tom popadl energicky pod paží.

„Fofrem! Dolítneme pod podloubí a já se vám ho snad zprovozním. A ť nezmokneme ješt ě víc!“

***

27. dubna

Moje p ětiletá dcera se jmenuje Laura. Cukrová panenka, na které se příroda extrémn ě vy řádila, je kulatý cvalík s rovnými bronzovými vlasy, které mají ve slune ční zá ři oranžový nádech. Zjednodušeno - vlasy mají barvu jako zralý pomeran č a Laura je nosí ost říhané do mikáda. O či má sice sv ětle modré, ale protkané hustými žlutými nitkami. Když na váš p řišpendlí zkoumavý pohled, odráží se v nich slunce.

Shrnuto, Laura se pyšní oranžovými vlasy a žlutýma o čima. Okrouhlý nosánek má p řesn ě na bambulce výraznou okrovou pihu a od špi čky brady se táhne dvojitý puklina až k hornímu rtíku. Je neuv ěř iteln ě upovídaná, činorodá, čiperná a na m ě p říšern ě citov ě závislá. Jakmile jí zmizím p ět minut z dohledu, už m ě hledá. Chodí za mou i na toaletu. Celá říčná m ě v jednom kuse stopuje, protože má strach, abych ji neopustila.

Chvíli nepostojí, neposedí, nepoleží, všechno jí neuv ěř iteln ě zajímá a do všeho se neuctiv ě plete. Mám s ní starostí až nad hlavu, v podstat ě jí dělám otroka, protože ona si nic nedokáže ud ělat sama. Zapínám jí knoflíky, zipy, tkani čky, češu vlasy, utírám zadek. Laura tvrdí, že to sama neumí, protože je ješt ě dít ě. Jen já tuším, že to říká proto, abych jí byla blíž.

„Mami, kolik je hodin?“ ptá se každý ve čer, když nedo čkav ě čeká na ve černí pohádku.

„Bude p ůl sedmé,“ halekám z kuchyn ě, kde p řipravuji n ěco rychlého, lehkého a laciného k ve čeři.

„Ale kolik je te ď!“ Lau řina hlava se objevuje ve dve řích a vysoké čelí čko se p řísn ě mra čí.

„Nechci v ědět, kolik bude, ale kolik je!“

Rezignovala jsem. „Je čtvrt na sedm!“

„A kdy bude t ři čtvrt ě?“

Zvrátila jsem o či k nebi. Jak mám vysv ětlit dít ěti, které nemá pojem o čase, za jak dlouho uplyne p ůl hodina?

***

Nah řívala jsem svojí bílou k ůži na probouzejícím se jarním sluní čku, které ješt ě nem ělo velkou sílu, ale dovedlo m ě nabít energií. Nesm ěle m ě zalechtalo teplými paprsky do o čních ví ček a já mu slastn ě nastavovala bledou tvá ř. N ěkolik rozpustilých d ětí skota čilo na sídlišti nedaleko lavi čky, kde jsem lelkovala. D ěti prohán ěly svoje kolob ěžky, a když je jízda p řestala bavit, usadily se na čtverhranném pískovišti, nedaleko mne. „Popozít ří budou ve školce čarod ějnice!“ prohlásila d ůležit ě malá drobná plavovláska s nakrátko ost říhanými vlasy a šibalským úsm ěvem v dětské naivní tvá řičce.

„Já vím!“ odv ětila h řejiv ě Laura, která se oslavy čarod ějnické maškary nemohla do čkat.

„Maminka mi koupila v obchod ě klobouk, jako má Harry Potter!“ Sd ělila všem dost v ěrohodn ě fakt, který byl pouhou fikcí. Klobouk stojí v papírnictví Na ostrém rohu n ěco p řes stovku a já peníze netisknu.

„M ě taky!“ zapojila se do hovoru dlouhovlasá blondýnka.

„A moje maminka,“ vytahovala se dál Laura, „mi šije z pytle šaty. Koukej!“

Výjime čně prozradila Laura pravdu. Zraky všech prck ů se obrátily zv ědav ě ke mn ě a se zaujetím sledovaly, jak se snažím ru čně zaobroubit jutové šaty u krku. Posléze naskákaly na svoje kolob ěžky a jaly se objížd ět náš panelák.

Laura byla ze skupinky nejmladší a m ěla kolob ěžku s malými postranními kole čky, jaké mívají nejmenší d ětská kola. Dostala nevšední dopravní prost ředek od mojí nejv ětší kamarádky Mariky pod strome ček. Kolob ěžka m ěla levé i pravé p řední sv ětlo, tachometr, t ři barevná tla čítka, která nahrazovala rychlosti, dále brzdu a stojánek. Laura vozidlo milovala a byla na n ěj náležit ě hrdá.

Skupinka d ěcek zmizela v mžiku z mého dohledu a já se dál zlobila s dod ěláváním karnevalového kostýmu, když se ozval d ětský plá č.

„Bé! Maminko! Leni čka mi rozbila kolobrndu!“ Laura p řitáhla sv ůj dopravní prost ředek za řidítka a cedila krokodýlí slzy.

Postranní kole čko bylo ulomené a na kolob ěžce se nedal udržet balanc. Uklidila jsem čarod ějnický ohoz do prout ěného koše. Nu což. Zajdu za tatínkem té hol čičky a požádám ho, aby dílo zkázy dal do p ůvodního stavu. Já sama to nedovedu.

***

„Mladá paní,“ oslovila jsem zdvo řile sousedku, která mi otev řela dve ře v druhém pat ře. „Vaše hol čička rozbila té mojí kolob ěžku!“

„Ješt ě tohle!“ zašt ěkala zmalovaná fiflena zna čně nasupen ě. „Já asi nemám jiné starosti!“

Pokr čila jsem nerozhodn ě rameny. „No já nevím. Ale když jí vaše dcera rozbila, budete nám muset sehnat bu ď jinou, nebo jí zaplatit,“ dodala jsem výmluvn ě.

„Tak jí tady nechte!“ zavr čela sousedka a p řitáhla k nahému t ělu mohérový svetr.

***

Do banky jsem s ní vstoupila pravd ěpodobn ě chvilku poté, co byl nainstalován vyvolávací systém. Vládl tam totiž nepopsatelný guláš. Hejno lidí stálo shluknuté u nového p řístroje a št ěbetalo. Všichni najednou se domáhali čtení nápis ů na tla čítkách, aby si mohli vytisknout registra ční číslo. Držela jsem Laurinku za ruku a snažila se o to samé. N ějakým zázrakem se mi pošt ěstilo dopracovat se k po řadovému líste čku. Ale když jsem p řečetla astronomické numero 777, pokoušela se o m ě smrtelná mdloba. Na digitálním panelu jsem zjistila, ze poslední obsluhované číslo je 760. V podstat ě to znamenalo jediné, že je p řede mnou ve front ě sedmnáct nad ějných čekatel ů! Posadila jsem se tedy na prázdné místo po stran ě a posouvala zoufale číslice o čima. Laura p ět minut nepostála. B ěhala neúnavn ě od jedné pokladny k druhé, schovávala se za sloupy a já nedo čkav ě poposedávala. Na řadu jsem p řišla p řibližn ě za t řicet minut a notn ě si oddechla. Uchopila jsem dcerku za ru čičku, pochválila jí, že byla vcelku hodná a vyrazila jsem k jedné ze čty ř p řepážek. Náhle jsem zpozorovala p řekvapivou v ěc. P řepážky byly volné všechny, a čkoliv čísla na tabuli nep řetržit ě svítila. Zpívající gong vyzýval zákazníky, aby přistupovali a zá řící číslice blikaly. „Asi se vám to rozbilo, ne?“ otázala jsem se paní pokladní a radovala se, že m ě se to netýká, protože já jsem kone čně na řad ě! Jenže vzáp ětí vypukl p ěkný zmatek. Lidé za čali rozho řč en ě nadávat, st ěžovat si, a kdosi p řivolal dokonce vedoucí pošty. Prý se tabuli objevují čísla, která nikdo nemá! Vedoucí udiven ě zjistila, že od čísla 777, chybí dvacet lístk ů!

Náhle cítím, jak m ě n ěkdo tahá za lem sukn ě. „Mami? Nechceš, jeden papírek?“

„Jaký papírek?“ ptám se vyjeven ě. „No p řece tenhle!“ žvatlala Laura, vyndala ruku z kapsy, rozev řela buclaté prstí čky a já v nich spat řila on ěch dvacet ztracených po řadových čísel! Hned mi došlo, že zatím co já jsem trp ěliv ě čekala, až p řijdu na řadu, ma čkala Laura vesele tla čítka a líste čky schovávala state čně do kapsi čky u kabátku. Rychle jsem se rozhlédla a čísla, za ohromného k řiku Laury, uschovala do batohu na zádech.

***

Marika je má nejv ěrn ější kamarádka. Znám ji spoustu let, od základní školy. Po jejím ukon čení, se naše cesty rozd ělily a spojily nanovo v moment ě, kdy jsem si na černo sehnala pronájem bytu ve stejném m ěst ě, kde ona bydlela. Naše kamarádství se po letech obnovilo a pokra čovalo, jako by neexistovala desetiletá pauza.

***

Marika se jevila všem jako krasavice. Vysoká dívka s olivovou pletí a hustými dlouhými sv ětlými vlasy, které jí padaly p řes ramena jako t ěžká clona. Její nejv ětší p ředností byla vyvinutá ňadra a Marika si nep řehlédnutelné p řednosti byla v ědomá. Nosila p řiléhavé svet říky sladkých barvi ček a její smyslné rty, rozdávající peprné úsm ěvy s nevyzpytatelným p říslibem, každého chlapa rozhodily. Na základní škole Mariku kluci zvolili Miss r ůžové tri čko a tím jí pozvedly už takhle dost vysoké sebev ědomí.

Vystudovala st řední pedagogickou školu, ne snad proto, že by byla extra chytrá, ale proto, že um ěla d ělat na profesory fantasticky slibné o či. Ihned po maturit ě ulovila nejbohatšího kluka v širém okolí a po roce bezd ětného manželství se rozvedla. Potom si pronajala luxusní obchod v centru nám ěstí a vrhla se st řemhlav do podnikání. Prodávala na zakázku šité, pohádkové svatební i ve černí roby, které m ěly brilantní výhodu. Každý kus byl jedine čný originál a všechny krásné dámy, které u Mariky nakupovaly, m ěly absolutní jistotu, že ve stejných šatech, nikdy jinou ženu nepotkají.

Proto m ěla zákaznic dostatek. P ředevším z vrstev bohatých a znud ěných pani ček, které se topily v pen ězích a utrácely je za hlouposti.

***


Já jsem vyr ůstala v dětském domov ě, kam m ě umístila moje svobodná matka jako t řím ěsí ční miminko. Pro č, to nevím, a také jsem po d ůvodech, které jí k tomuto nehezkému činu p řim ěly, nikdy nepídila. Možná se ocitla v těžké životní situaci, možná ne. Ale a ť jí vedlo cokoliv, nedokázala jsem jí odpustit.

Vždycky jsem si p řísahala, že nikdy nedopustím, aby moje dít ě, potkal stejn ě smutný osud, jako m ě. Nikdy bych neopustila vlastní krev, i když m ě ob čas p ěkn ě potrápí.

Vyu čila jsem se na st ředním zem ědělském u čilišti a ud ělala si dvouletou nástavbu ukon čenou maturitní zkouškou. P ři tom jsem se spustila se š ťastn ě ženatým mistrem odborného výcviku, majitelem š ťavnaté, nohaté krasavice a vlastníkem dvou p řechytralých, slušných d ěti ček.

Když jsem mu sv ěř ila radostnou novinu o budoucím potomkovi, nutil mě k potratu. Jenže já to dít ě cht ěla hrozn ě moc. P ředstava vlastnit miniaturního človí čka, který bude částí mého já, m ě nadchla a fanaticky lákala. Budu mít prvn ě v život ě n ěkoho blízkého! Hrd ě jsem z nesoum ěrného vztahu vycouvala, i když jsem se vehementn ě bránila, ocitla jsem se v podobné situaci, jako moje matka, kterou jsem nikdy nepoznala a poznat necht ěla. Po řídila jsem si dít ě za svobodna.

Epizodu týkající se otcovství jsem ukon čila tím, že jsem do kolonky jméno otce, udala vymyšlené jméno a uzav řela si cestu k jakýmkoliv aliment ům, takže jsem korunou v jednom kuse „smrd ěla.“

***

Zam ěstnání po ukon čení mate řské dovolené jsem hledala beznad ějn ě. Když jsem na každém konkurzu p řiznala, že mám malé dít ě bez tatínka a babi ček, zá řiv ě mi pod ěkovali s dodatkem, že se ozvou. Neud ělali to nikdy.

Pracovní kariéru jsem nakonec odstartovala v pomocné škole, jejíž ředitel m ě zam ěstnal jako uklíze čku. Místo mi vyhovovalo z jediného důvodu. Nebylo nijak extra náro čné na čas. M ěla jsem sice smlouvu na čty ři hodiny, ale panu řediteli bylo jedno, jak dlouho se v práci zdržím. Hlavn ě, že m ěl všude po řádek.

Zam ěstnání m ělo také nevýhody a jednou z nich, byla stránka finan ční odm ěny. Pár tisícovek, co jsem za lopotu dostala, mi sta čilo jen na zaplacení školného, ob ědů ve školce a na nájem. Malý krcálek, kterému jsem honosn ě přezdívala garsonka, jsem zaplatit musela, když jsem necht ěla skon čit s dcerou jako bezdomovec na prašné ulici. A tak jsem se snažila neutrácet za hlouposti a šet řit na jídle pro sebe.

***

Vešla jsem do salonu „Kakali“, který Marika vlastnila a zastihla jí, jak přišívá drobné perli čky k roztomilému závojí čku.

„Ahoj kot ě!“ oslovila jsem ji d ůvěrn ě a usedla na židli vedle ní. „Nesu ti novinky. Máš čas? V čera jsem se seznámila s úžasným klukem!“

„Fakt?“ Mariku zážitek velkomysln ě zajímal. P řestala dokonce vyšívat. Jak šlo o chlapy, tak byla ve st řehu. Muži byli její koní ček.

„Jak se jmenuje?“

Pokr čila jsem rameny. „No, já vlastn ě ani nevím. Ale p ři tom lijáku mi pomohl dom ů odnést kolo!“

„Takže ví, kde bydlíš,“ konstatovala kamarádka.

„Jo!“

„Rande na spadnutí?“

Zesmutn ěla jsem. „No, to zrovna ne, ale už jen tím, že mi pomohl, snad projevil zájem, ne?“

„No, možná ti pomohl jen ze slušnosti!“ uzemnila mě Marika a mě se zmocnil zármutek. Pravd ěpodobn ě má pravdu. Vypadala jsem škared ě a neupraven ě, on projevil lítost a já svoje vzpomínky zkreslila a vyretušovala.

„Hele, ty dovedeš pot ěšit!“ m ňoukla jsem kapitáln ě otráven ě. „Já už musím jít. Za chvíli jdu pro Lauru do školky!“

„Pozdravuj ji. Co budete d ělat odpoledne?“ otázala se Marika všete čně, kontrolujíc pokladnu.

„Pojedeme p řece krmit labut ě! To je náš rituál, víš? Ve t ři letím do školky, potom k rybníku zbavit se starého chleba a pot ěšit dít ě. Ve čty ři už musíme být doma, protože za číná kouzelná školka. Po Lau řin ě nejoblíben ějším po řadu jdeme p řed d ům, jezdit na kolob ěžce s ostatními dětmi. V sedm je ve černí ček, po n ěm ve čeře a pak umýt, vy čů rat a Laura jde spinkat. M ě za číná notorický koloto č. Va řit, umýt hromadu nádobí, pov ěsit, nebo vyžehlit koš plný prádla a stále dokola. Kolem jedenácté padnu za vlast a doufám, že se klidn ě vyspím.“

„A nevyspíš?“ podivila se Marika slabomysln ě.

„Je vid ět, že nemáš d ěti. Jinak by ses takhle neptala! Laura vstává každi čké ráno vícemén ě pravideln ě s úderem šesté hodiny. Ve všední dny ji odvedu do školky, ale o víkendu, je jí hned její všude plno. Musím s ní jít na záchod, protože se sama bojí. Prý je tam strašidlo. Potom jí musím dát zubní pastu na kartá ček. Protože když to neud ělám, vyplácá jí na mytí umývadla. Potom jí musím p řipravit snídani a pustit televizi. Když tohle zdolám, uva řím si kafe, protože spánek je v nenávratnu. Laura se dívá na pohádky a chodí m ě informovat, co se d ěje na st říbrném plátn ě. Snad pouze jedinkrát se mi stalo, že chrn ěla do p ůl osmé. Nevyspala jsem ses snad sto let!“

„A v kolik chodí spát? Nedáváš ji brzy?“ strachovala se Marika.

„Chodí spát hned po ve černí čku, ale pokud ten den po b ědě spinká, usne ve čer až kolem desáté. Vlastn ě je lhostejné, v kolik usne. Má minimální pot řebu spánku. Vstává pravideln ě, a ť jí dám spát, v kolik hodin chci. Je p řesn ější nežli budí ček!“

„Máš toho hodn ě!“ politovala m ě Marika. „Tak mi jí dej n ěkdy na víkend. Já to ob čas vydržím, že m ě brzo probudí!“ polemizovala s nadhledem Marika.

„Nevím,“ zapochybovala jsem. „Ona je Laura nemožn ě nesamotná. Myslím, že by tady u tebe nez ůstala sama!“

„Tak bys sis m ěla najít n ějakého spolehlivého chlapa, který by ti pomohl! Sob ě manžela a Lau ře tátu!“

„No, já vím. Laura by tatínka pot řebovala jako s ůl. Jenže kde ho vzít? Jednodušší bude, sehnat jí št ěně,“ doložila jsem zamyšlen ě. „Jenže mám obavy, že je na n ěj ješt ě malá. Ven čení a krmení by z ůstalo zase jen na m ě. Pomalu neuživím dít ě, natož psa. Nebo jí mám koupit mor če?“ lámala jsem si mozkové závity nahlas a Marika mi v ěnovala symbolický úsm ěv. „Možná by to bylo lepší. Mor če tolik nežere. Sta čí mu patka tvrdého chleba.“

„Ale ne,“ nápad s mor četem jsem zavrhla. „Mor če smrdí a v paneláku by mohlo chcípnout! Co myslíš?“

„Já nevím. M ůj brácha chová v paneláku potkana, nebo co to je a nest ěžuje si.

Vlažn ě jsem se zazubila a pokusila o pichlavý vtip. „Ten potkan, nebo brácha?“

„Oba.“

***


Pár dní na to jsem dostala parádní kašel, který jsem patrn ě chytila zase od Laury. Abych ji v noci

tuberáckým chrchláním nebudila, p řest ěhovala jsem se, když upadla do spánku na rohovou lavici do kuchyn ě, která stojí kousek od malého pultového mrazáku, který mi v ěnovala Marika, když si kupovala modern ější. Jen jsem za čala usínat, spína č teploty zapnul a za řval u mého ucha. Já jsem se vyd ěsila, že už jsem nedokázala zabrat. Díky kraválu jsem se p řevalovala z boku na bok a neda řilo se mi usnout. V afektu m ě nenapadlo nic chyt řejšího, nežli to, že jsem ho vytáhla ze zásuvky. Kone čně jsem usnula a zdály se mi r ůžové sny, které m ěly šedivé o či.

***

Marika p řišla na návšt ěvu další den pozd ě odpoledne. Laura skládala vedle na stole puzzle a ješt ě stíhala va řit v dětském nádobí čku. Marika se posadila do kuchy ňky a položila na ubrus balí ček brazilské kávy, jako by věděla, že mi práv ě došla.

„O víkendu jedu s kamarádkou do zoologické zahrady. Nechceš pustit Lauru s námi?“

Chvilku jsem p řemýšlela a došla k názoru, že nebude na škodu, když strávím jeden den bez svojí aktivní ješt ěrky. Prosp ěje to ob ěma. „A ví, že jo?“

Zapnula jsem varnou konvici a p řichystala dva šálky. „Hele, jak jsi minule mluvila o svém bráchovi, kde chová toho potkana? V krabici?“ zhmotnila jsem myšlenku, která se mi usadila v šedé k ůř e mozkové. Koupit Lau ře ve zverimexu bílou myšku, je vcelku dobrý nápad.

„Pro č?“

„Chci Lau ře koupit p řece jen n ějaké zví řátko a sbírám užite čné informace. Malá myška bude rozhodn ě lepší, nežli pes, nebo mor če.“

„Nevím. Má ho asi v akváriu. On u nás brácha nebydlí, takže ani nevím. Víš, že takový potkan se dá ocho čit?“

„Jo. Ten kluk, co jsem se s ním seznámila, m ěl s sebou osmáka. Dnes je asi v kurzu, chovat takovou hav ěť v byt ě.“

Zamyslela jsem se. „Brácha se jmenuje Tomáš, že? Kolik už mu je rok ů? Vid ěla jsem ho naposledy jako malé dít ě.“

„Máš dobrou pam ěť . Vloni maturoval, bylo mu devatenáct. Toho bys nepoznala. Hrozn ě se zm ěnil, ale docela mu to sekne. Holky po n ěm jedou!“

„A co d ělá?“

Cht ěl jít na vysokou, ale nevzali ho a tak jel vyd ělávat prachy do Anglie. Za čátkem roku se vrátil a od našich se nedávno odst ěhoval. Ani nevím kam, zatím m ě ješt ě nepozval.

„Hm.“ Ptala jsem se vícemén ě ze slušnosti, protože malý Tomáš m ě skute čně nezajímal.

***

Následující sobotu jsem se rozhodla, že si s Laurinkou uva říme n ěco dobrého. Plátek masí čka a hranolky. Otev řela jsem mrazák a byla jsem blízká smrtelné mdlob ě. T ěch pár zbytk ů masa, co jsem si šet řila, bylo rozmrzlé a zkažené!

Jen s hr ůzou se mi v hlav ě vyrojila vzpomínka, jak jsem mrazák p řed několika dny sama vypnula. Jelikož byla zásuvka umístěna za zadní st ěnou mrazícího za řízení, tak to z hlavy zcela vypustila. Že vládne v noci v byt ě ticho, mi divné nep řišlo.

Všechno jsem to vyhodila. Taková škoda!

***

Laura m ěla malou rýmu a m ě škrábalo v krku. Po časí se mra čilo a Laura zlobila. Stále otravovala, že si nemá s kým hrát. „Mamko, poj ď si se mnou malovat! Vyst říháme obrázky, vymalujeme je a pov ěsíme na š ňů ru! Stejn ě, jako v čera ve školce!“

A tak jsem st říhala, malovala a v ůbec m ě to nebavilo. „Nechceš si jít jezdit p řed barák?“ navrhla jsem a Laura se rozzá řila, ale ihned zase pohasla.

„Nemám p řece kolob ěžku. A na kole to neumím!“

„Já t ě to nau čím. Nic to není. Já už jsem to v tvém v ěku um ěla,“ zalhala jsem. Na kole jsem se nau čila jezdit až v první t říd ě.

„Tak jo,“ souhlasila. „Ale budeš m ě hlídat. Co kdybych spadla? A budeš tam se mnou celou dobu?“

Zašklebila jsem se. „Neboj!“

Laura nikdy nechodila ven sama. Je pravda, že si cht ěla hrát venku s dětmi, ale necht ěla mezi nimi být beze m ě.

Mn ě to nevadilo, protože se o ni tolik bojím, že bych jí samotnou na ulici nenechala. Myslím, že je ješt ě malá, než aby se sama toulala venku.

Uklidily jsme pastelky a hromadu úst řižk ů a vystartovaly sm ěrem ven. První co jsem spat řila, když jsem vyšla p řed d ům, kde bydlím, byl klavír. Stál tam sám a opušt ěný. Rozhlížela jsem se, abych zjistila, kdo je š ťastným vlastníkem a v tom jsem spat řila kluka s krysou.

Sed ěl na lavi čce, listoval si v nějakém časopise a zárove ň telefonoval. V první chvíli jsem ho nepoznala, protože m ěl antracitové o či schované za nepr ůsvitnými skly slune čních brýlí a vlasy o kus kratší. Vytla čila jsem Laurince staré p ředpotopní kolo z bazaru a skoro si ho ani nevšimla. Teprve, když jsem se cht ěla posadit na lavi čku, uv ědomila jsem si, že na ní n ěkdo sedí. Z ůstala jsem stát a snažila se proniknout kou řovými skly.

Když zav řel časopis a ukon čil telefonní hovor, sundal si pravou rukou brýle. Srdce mi posko čilo jako Lau řin gumový mí č s medvídkem PÚ. „Dobrý den,“ pozdravil klidn ě a usmál se. „Ahoj!“ řekla jsem ve stejném okamžiku a hned si pomyslela, že je to p ěkný trapas. Já mu tykám a on mi vyká.

Taky jsem byla na sebe p ěkn ě navztekaná. Neu česala jsem se, nenamalovala pusu a na sob ě jsem m ěla staré rifle a tri čko barvy, která mi vůbec nesed ěla.

Ukázal o čima k Lau ře. „To je dcera?“

Zrudla jsem. Nevím, co m ě to popadlo, ale svojí jedinou dceru jsem zap řela. Asi jsem m ěla pocit, že když odpovím kladn ě, vstane a odejde.

„Ne!“ zakvákala jsem nep řirozen ě a ješt ě se málem zakoktala.

„To je moje mladší sestra!“ vysv ětlila jsem rozpa čit ě a on fantasticky zasmál. Ost říhané vlasy zp ůsobily, že vypadal hrozn ě mlad ě. Ur čit ě je mladší, nežli já, napadlo m ě instinktivn ě. Možná vypadám povadle, proto mi vyká! Mohla bych zjistit, kolik mu je rok ů? Pátrala jsem po vhodných slovech.

„Ani jsem t ě nepoznala. Jsi ost říhaný, ne? P ěkn ě t ě to omladilo!“ složila jsem mu planý kompliment.

Pousmál se, ale ok řídlená v ěta ho nezmátla. Chytit se nedal. V ěk mi neprozradil. „Jo. Zm ěnil jsem image.“

Lámala jsem si hlavu jak vést dál primitivní dialog, o čima hlídacího psa provázela Lauru a modlila se, a ť mi p řed ním ne řekne mami. Dcerka moje monumentální modlitby vyslyšela. Nasedla na kolo a k mému údivu se rozjela, jako by to d ělala každý den. Ani se po m ě neohlédla.

„Já tu bydlím!“ pokra čoval veled ůležit ě krysí kámoš a vyslal mi povzbudivý signál o čima.

„Vážn ě?“ podivila jsem se nev ěř ícn ě a nezvratn ě rozhodla, že mu budu tykat. A ť si myslí, co chce. „Nikdy jsem t ě tu nevid ěla!“ řekla jsem podle pravdy.

„To se nedivím! Bydlím tady teprve dva týdny. Pronajal jsem si byt támhle naproti vám!“ prstem ukázal na okno bez záclonky ve třetím poschodí.

Tahle odpov ěď m ě katapultovala do nebeských výšin. Pono řila jsem do nekone čné šedi jeho o či, v ěděla jsem, že existuje láska na první pohled.

Dva svalnatí st ěhováci vytvo řili mezi námi ne čekan ě nepr ůst řelnou hranici a vložili na svoje rozložitá bedra popruhy, v nichž se topil klavír.

***

Pat řím k lovkyním nákup ů za p říznivé ceny a mojí zálibou, či nemocí, jsou slevy všeho druhu. Jak vidím zajímavou prodejní akci, neodolám. V supermarketu, kam jsem si vyrazila s Laurinkou na nákup, jsem si p ůvodn ě cht ěla koupit jen nový deštník, protože ten starý mi dosloužil.

Vybrala jsem malý vyst řelovací deštník vínové barvy podle ceny a úsp ěšn ě se prokousala kolosálním množstvím deroucích se zákazník ů i lákav ě vypadajícího zboží. Laura nenápadn ě i okat ě p řihazovala r ůzné dobroty a já nem ěla to srdce, vrátit je na místo.

U regálu s výrazným nápisem „Výprodej“, jsem probrala rukou pár kousk ů spodního prádla, bot i kapesník ů a m ůj zrak padl na d ětské pun čochá če s barevnými proužky. M ěly nejen moderní dizajn a vypadaly podstatn ě kvalitn ě a jejich nízká cena m ě doslova omrá čila. V soukromém obchod ě s prádlem jsem stejné pun čoch vid ěla ve výloze za sto dvacet korun a tady stály t řetinu. Čty řicet ká čé jedny!

„Líbí se ti?“ zeptala jsem se Laurinky a ta horlivě zat řepotala hlavi čkou s medovými vlasy. „Jo. Ty proužkovaný má Nikolka ve školce!“

„A cht ěla bys je taky?“

„Jo!“

„Které? Mají r ůzné proužky.“

Laura vybírala prstem. „ Červené, žluté a modré.“

„P řece ti nekoupím všechny!“ zhrozila jsem se a všimla si, jak zesmutn ěla. Ur čit ě ji mrzí, že nemá stejn ě hezké v ěci, jako kamarádky ze školky.

„Tak jo!“ souhlasila jsem d ůstojn ě. „Za cenu jedn ěch budeš mít troje, rozhodla jsem a str čila do koše všechny.

Nakonec jsme zapustily ko řeny u jedné z přepln ěných pokladen. Vnímala jsem čekání jako bezd ůvodnou ztrátu drahocenného času a p ři tom jsem s čítala, kolik bude nákup p řibližn ě stát pen ěz.

Když došlo k markování, nesta čila jsem se divit. Namísto sto dvaceti korun, mi za d ětské pun čochá če mladá prodava čka naú čtovala t ři sta šedesát korun!

„Prosím vás,“ upozornila jsem jí jemn ě. „Není to n ějaký omyl? Vždy ť tam byla cena t řicet dev ět devadesát za jedny!“

Prodava čka zavrt ěla odmítav ě hlavou, zvedla malý domácí telefónek. „Mám u kasy paní, která tvrdí, že ty pun čochá če máme za jinou cenu. Můžete se na to mrknout?“

Plnotu čná t řicátnice p řiplula na vysokých podpatcích a tvá řila nad míru důležit ě. „Kdepak,“ sd ělila mi p řík ře. „Tyhle pruhované pun čochá če stojí jedny sto dvacet! Je to poslední výk řik mody!“

„Ale...“ odst řihla moji úpornou snahu o vysv ětlení.

„Odpoledne, když se doprodaly pun čochá če za nízkou cenu, zapomn ěla jsem odstranit starou cedulku. Tyhle jsou dražší, ale jestli je za tuhle cenu nechcete, tak vám je odpo čítáme!“

Za velkého plá če Laurinky jsem nerada souhlasila, ale nem ůžu si dovolit, koupit nek řes ťansky drahé pun čochy hned troje najednou.

***

Slunce stálo pom ěrn ě nízko nad rašící jarní krajinou, když jsme s Laurou vyjížd ěly na kolech krmit labut ě.

Nevzpomínám si, kdy se zabydlely na Podm ěstském rybníce, ale za dobu svého koupání na vodní hladin ě, se staly pozoruhodnou atrakcí našeho malom ěsta. Denn ě p řicházejí k vodní nádrži desítky rodin a bílé ope řence hojn ě krmí. Chodíme taky. Já i moje Laura. Jakmile se nám nahromadí starý chléb, jdeme okamžit ě v ěnovat potravu labutím. Já lámu, Laura hází. Držím jí bezpe čně za kabátek, aby nespadla do vody, a raduji se s ní, když labut ě připlují do naší blízké vzdálenosti a jídlo si vezmou. Často bývají totiž tak přejedené, že potravu p řenechávají kup ě barevných divokých kachen, kterých je zde bezpo čet.

Dnes bylo pohádkové po časí a Laura m ě p řinutila jet k rybníku na kole. Na poslední jízdu, jsem nem ěla práv ě nejhez čí vzpomínky. Spolknutý motýl, igelitový pytlík... A kluk s šedýma o čima. Vzpomínka m ě zah řála u srdce. Narazila jsem Lau ře na hlavu jahodov ě červenou helmu a vyvedla z ko čárkárny našeho paneláku kola.

***

Cesta trvala n ěkolik málo minut a vedla okolo m ěsta, po cyklistické stezce. Na hrázi jsem zastavila a jukla, jestli jsou tu bílí ope řenci. Na vodní hladin ě se vznášely dva páry krásn ě vybarvených divokých kachen a pár sn ěhobílých labutí i s celou rodinou. Sedíc stále na skláda čce, jsem se op řela pravou nohu o obrubník. Laura jedoucí na kole čku za mnou, m ě pravd ěpodobn ě cht ěla napodobit. Zastavila a noži čkou se cht ěla o lem op řít též.

„Mamko?“ zeptala se letmo. „Tyhle labut ě jsou také nemocné?“

„Nevím. Doufám, že ne!“ sta čila jsem zodpov ědět Lau řinu otázku tak, abych jí uklidnila, protože se díky reklamám hrozn ě bojí pta čí ch řipky.

Laura moji odpov ěď možná ani nezaslechla, protože se ne čekan ě překlopila i s kolem do rybníka, jak m ě cht ěla napodobit. Uslyšela jsem jen jemné šplouchnutí.

„Mami!“ její výk řik zanikl v řevu labutí.

„Proboha!“ Já hystericky zaje čela, kachny polekan ě zat řepotaly k řídly, labut ě natáhly zlov ěstn ě dlouhé krky a za čaly nebezpe čně sy čet. Šokovaná Laura neum ějíc ješt ě plavat, se plácala v pom ěrn ě studené vod ě, v řískala jako pominutá. V prvním okamžiku jsem jen je čela a ani se popohnula. Já totiž také neumím plavat a prakticky ani netuším, jaká je v tomhle míst ě hloubka. Nem ěla jsem však čas p řemýšlet a moje reakce byla spontánní. Sko čila jsem do vody a Lauru vylovila. Hloubka byla našt ěstí minimální. Mohla jsem se zde postavit a dokonce se mi poda řilo po chvíli i vylovit utopené kolo.

Ovšem musely jsme vypadat jako dva blázni, když jsme pádily zkratkou p řes celé m ěsto mokré, jako hastrmanky. Lidé se za naší dvojicí dost podivn ě ohlíželi a já se jim ani nedivila. To dít ě skute čně pot řebuje otce, který by mi s ní pomohl. Ale kde ho vzít?

***

Když jsem Laurinku vykoupala a uložila do postýlky, lehla jsem si vedle ní a zahájila pravidelné čtení ve černí pohádky o perníkové chaloupce, kterou Laura d ůvěrn ě nazývala „Perníkovka.“

Já hltala o čima písmenka a Laura poslouchala a p ři tom se stále vrt ěla. Když četba skon čila, zašermovala mi n ěč ím p řed nosem. „Mamko! Koukej! Překvapení! Nastav ruku a zav ři o či!“

Splnila jsem p říkaz a natáhla dla ň.

„Co to je?“ zeptala jsem se zv ědav ě, když se mi do ní skutálelo n ěco drobného. „Už m ůžu o či otev řít?“

„Jo!“ Laura nadsko čila radostí, když spat řila, jak kulím o či na bílé zrnko.

„To je rýže?“ divím se.

„Ne! To je m ůj zub! Koukej!“

Laura vycenila zuby a já si všimla, že jí skute čně chybí spodní špi čák. „Ty sis ho vytrhla sama?“

„Pochopiteln ě!“ pronesla moud ře.

„A nebolelo to?“ zeptala jsem se soucitn ě a prohlížela Lau řin d ěravý úsm ěv bez stopy krve.

„Ne!“

Rentgenovala jsem o čima zoube ček, který jsem si spletla se zrnkem rýže a vstala, abych došla do sekretá ře pro krabi čku od sirek.

„Na co to je?“ čučela p řekvapen ě Laura, když jsem vzala piksli čku do kone čků prst ů.

„Tam posbírám tvoje zoubky.“

„A pro č?“

„Až vyrosteš, tak abys v ěděla, jaké jsi m ěla malinkaté zoube čky. Ty druhou ti totiž narostou velké, jako mám já. Koukej! A vysmrkej se. Máš rýmu a stále jí popotahuješ do ucha. Víš, že až ti tam vleze, za čne t ě bolet ucho a budeš muset do nemocnice?“

Laura si m ě nev ěř ícn ě prohlédla, nicmén ě ud ělala ne p říliš poda řený pokus o troubení do p řipraveného kapesníku.

„To je málo!“ zkritizovala jsem to. „Musíš víc!“

„Když já to neumím,“ odsekla Laura a zlezla pod peřinu.

***

Prolítla jsem televizní program, ale žádný po řád m ě nezaujal a tak jsem se rozhodla, že si uva řím čaj a p ůjdu se v ěnovat n ěč emu prakti čtějšímu. Třeba zašiji Lau ře tu novou díru v riflích, nebo urvané knoflíky u šati ček. Vklouzla jsem do kuchyn ě a dala va řit vodu na čaj.

Čas jsem si krátila vzpomínkou kluka s popelavýma o čima. Říkal, že

bydlí naproti. Automaticky jsem se mrkla z okna a zamí řila o ční

dalekohledy do míst, kde m ěl m ůj nový známý byt. V třetím pat ře v okénku

bez záclonky mladá dívka se záplavou černého vlnobití, které jí padalo do

obli čeje, myla okno a moje nálada poklesla pod bod arktického mrazu. Kdo

to m ůže být? Kysla jsem bez zábran u okna tak, že jsem ji m ěla jako na

dlani. Dívka se rozpustile smála se a p ři tom se stále otá čela do pokoje.

Najednou jí objaly drobné mužské ruce a stáhly jí dol ů.

Moje plastická p ředstavivost je odjakživa mým úhlavním nep řítelem. Často mi p řehrává v mozku p říb ěhy, které se ve skute čnosti nestaly. Tentokrát byly výplodem mojí duši čky h říšné p ředstavy o tom, co ti dva spolu d ělají. Varná konvice cvakla. P řipravila jsem si sá ček s jitrocelovým čajem, zalila ho vodu a p řikazovala se nedívat do prot ějšího okna.

Neda řilo se mi poslouchat rozum. Lovila jsem ve sk řínce sklenici s medem a moje o či stále ujížd ěly k bytu naproti, kde zhaslo velké sv ětlo. Přibližn ě po deseti minutách se ozá řilo okno sv ětélko tlumené, které patrn ě pocházelo se stolní lampi čky.

Nemohla jsem si pomoct a i když jsem v ěděla, že je to vrchol nestydatosti, rozhrnula jsem záclonu a vyklonila se ven, aby mi nic neuteklo. Hypnotizovala jsem okenní tabulku a slídila jako zv ědavá bába. Až jsem se zastyd ěla. Po dalších minutách se okno v krémovém rámu pohnulo v pantu a ven vykoukl obli čej orámovaný ost říhanými vlasy. M ůj tep nastartoval a st řemhlav se rozb ěhl. Cítila jsem, jak mi pulzuje žíla na krku. Nedokázala jsem se od okna odlepit. Klouzala jsem pohledem po sympatické tvá ři a dívala se, jak si mladík zapaluje cigaretu a nasává kou ř. Zčistajasna se podíval mým sm ěrem a zaregistroval m ě. Mrštil po m ě úsm ěvem a kývnul na pozdrav. Odsko čila jsem od okna, jako by m ě kousl škorpión.

***

Přesto, že pršelo, p ěkn ě jsem se naparádila a necht ěla si v žádném případ ě p řiznat, že to d ělám kv ůli n ěmu. Šla jsem na Lau řinu besídku do školky a p řitom doufala, že ho potkám.

Hodila jsem na sebe r ůžovou mikinu s kapucou, t říčtvrte ční kalhoty stejné barvy a p řibrala deštník. Sjela jsem výtahem do přízemí, rozev řela nový deštník a vyrazila. Cestou jsem se nenápadn ě rozhlížela, ale ulice byla jako po vym ření. Po chvíli jsem cítila, jak mi vlhne nalakovaný ú čes a rosí se mi tvá ř. Sáhla jsem ze spodu na sukno, kterým byl deštník potažený, a vyt řeštila oči. Ten deštník propoušt ěl vodu. Normáln ě pod ním pršelo! Po nějaké té minut ě jsem bylá mokrá, jako když stojím pod okapem. Z vlas ů mi cr čely proudy vody, řasenka na o čích byla rozmazaná a oble čení k mému tělu p řilepené jako druhá k ůže. Vypadala jsem jako obvykle, hrozn ě!

Radši jsem p řidala do kroku.

***

Další nep říjemné p řekvapení na m ě číhalo v mate řské škole.

Na lavi čce v chodb ě ležela úhledn ě složená hromádka ložního prádla.

„Paní Mayerová, Laura má rýmu a stále pokašlává. Nem ěla by chodit do d ětského kolektivu,“ drmolila suše mi paní u čitelka a já se pousmála oslovení, které mi nep říslušelo. Jsem svobodná sle čna!

„A m ěla dnes malou nehodu. Po čů rala se. Tady máte prádlo, a prosím vám do zítra to vyperte a p řineste. Jinak nebude mít v čem spát!“

Věděla jsem, že když se Laura po čů rá, bude marodit. To už se stalo pravidlem. P řikývla jsem. Prádlo zmizelo v torn ě a já si v letu sta čila p řečíst papír p řipíchnutý na nást ěnce, kde stálo, že máme d ětem prohlédnout hlavy, protože se ve školce objevily vši. Vši? Kdo s těch sladkých d ěti ček, které tu denn ě potkávám, p řinesl do školy takovouhle nadílku? Podivila jsem se, ale to už jsem se ocitla ve t říd ě, kde nedo čkav ě sed ěli maminky a tatínkové, vyzbrojení videokamerami a fotoaparáty. Posadila jsem se na mali čkou dřev ěnou židli čku a zamávala Lau ře, která stála v chumlu d ětí u piána. Paní učitelka zatleskala, p řivítala rodi če a zabrnkala pár ton ů. Laura se zp ůsobn ě uklonila, až jí dva zlaté copy posko čily, špi čkami prst ů zvedla kostkované šati čky, které jsem jí koupila v obchod ě z druhé ruky, sklopila stydliv ě o či a spustila.

***


„Maminko mámo, já t ě mám rád!

Cht ěl bych ti n ěco k tvému svátku dát!

Růži čku, kyti čku, že t ě nosím v srdí čku

A k tomu velkou pusinku.

***

Maminko mámo, to se poda ří,

Tatínek nám dnes uva ří,

Na vrchol pudinku dá velkou rozinku

A k tomu sladkou pusinku!“

***

Snažila jsem se zamá čknout slzy dojetím protože, když za čala zpívat Laura o tatínkovi. Nám tedy tatínek rozhodn ě neuva ří!

***

„Vysmrkej se!“ touhle v ětou jsem za čínala snad každý hovor s Laurou a pokaždé dopadl stejn ě. Nezda řený pokus a nebety čné kvílení. Proboha, jak mám nau čit skoro p ětileté dít ě smrkat?

„P řipravím ti čaj proti nachlazení, a jestli ti ráno nebude lépe, budeme muset k doktorovi, abys nenakazila d ěti ve školce!“ papouškovala jsem po paní u čitelce.

Odemkla jsem venkovní dve ře a s balí čkem prádla pod paží a nákupní taškou v jedné ruce a s Lau řinou dlaní v ruce druhé.

Schránka na dopisy jako vždy p řetékala letáky všeho druh, i když jsem měla na p řední stran ě nalepenou cedulku REKLAMNÍ LETÁKY NEVHAZOVAT. P řivolala jsem nosem výtah a ob ě jsme nastoupily.

„Copak to máš na o čičku?“ podivila jsem se a d řepla k ní na bobe ček. Cípem rukávu jsem jí cht ěla set řít žlutou kuli čku, která se jí usadila v oční jamce, a p řitom jsem jí rozmázla. Ihned mi došlo, že je to hnis.

„Bolí to?“ nadhodila jsem s účastí a Laura p řekotn ě p řitakala. „Jo. Pálí!“

Nerada jsem p řiznala, že tohle vypadá na hnisavý zán ět. Spojivka byla zarudlá a já se pozastavovala nad tím, že si té zm ěny v oku nepovšiml nikdo ve školce. Co mám d ělat? Je čtvrtek odpoledne a já zcela ur čit ě žádného léka ře v ordinaci nezastihnu.

„Hodn ě?“ otázala jsem se pro jistotu a dcerka kvapn ě p řikývla. Vzdychla jsem. „Víš co? Zastavíme se v lékárn ě. Oni nám tam doporu čí nějaké kapi čky!“

***

Příjemná mladá magistra v místní lékárn ě, nám prodala dezinfek ční kapi čky bez receptu a já je doma nakapala bránící se Lauře do o čního koutku. Posléze jsem jí nasadila slune ční brýle a šla p řipravit k ve čeři va řené špagety se sýrem a ke čupem. Hned potom jsem se vrhla na prádlo. Rozt řídila jsem bílé i barevné a první várku vhodila do pra čky i s ložním prádlem ze školky. Za dv ě hodiny jsem ho skoro za tmy v ěšela na balkon a dost pochybovala, že do rána uschne.

***

Ráno jsem vstala o hodinu dřív, abych vlhké prádlo vyžehlila a složila. Byla jsem jako zmlácená, protože Laura se celou noc mlela, kopala do m ě a kašlala mi p římo do obli čeje. Doufám,že nedostanu kašel také, protože mám slabé pr ůdušky. Skoro každý kašel u m ě skon čí zápalem plic.

Složila jsem prost ěradlo a cíchu na do balí čku, p řipravila jsem k snídani kakao a d ětské piškoty a šla vzbudit Lauru. Její oko bylo slepené hnisem tak intenzivn ě, že Laura nedokázala bez mojí pomoci rozlepit řasy. Když se jí to kone čně poda řilo, zjistila jsem, že má zarudlé b ělmo a vytvo řily se jí na n ěm podez řelé uzlíky. Místo do školky jsme kormidlovaly na zdravotní st ředisko.

***

Praktická léka řka podrobn ě o čko prohlédla. „A co jí kapete?“ zeptala se a já podle pravdy odpov ěděla, že kapky, které nám prodala v lékárn ě paní magistra. P řikývnutí na česané hlavy potvrdilo, že zán ět lé čím správn ě, ale ne dostate čně.

„Teplota je?“ tipla si. „Nevím,“ p řiznala jsem. Doktorka sáhla Lau ře na rozpálené čelo. „Hm. Má. Kupte jí Ibalgin v sirupu. Na ty o či vám n ěco přidám. Máme dv ě možnosti. Bu ď vám p ředepíšu mast, kterou budete na noc aplikovat do oka a která je bez doplatku. Nebo dostanete p ředpis na viskózní antibiotika, která se velice dob ře aplikují do oka, ale doplatíte devadesát korun. Je to velice ú činná novinka.“ Okamžik jsem se rozmýšlela. P ředstava, jak vkládám té mojí malé ješt ěrce do oka mast, mi nahnala okamžitou hr ůzu. Už jenom vzpomínka, jak jí každou hodinu pod

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist