načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vévodům podvlékačky nesluší - Robert Brinda

Vévodům podvlékačky nesluší

Elektronická kniha: Vévodům podvlékačky nesluší
Autor:

Škodolibí zvědavci se zájmem sledují stísněné dušičky úsilovně hledající cestičku bludištěm strachů a úzkostí mezi dětstvím a dospělostí ve snaze dosáhnout blaha všedního ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2133-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Škodolibí zvědavci se zájmem sledují stísněné dušičky úsilovně hledající cestičku bludištěm strachů a úzkostí mezi dětstvím a dospělostí ve snaze dosáhnout blaha všedního bytí. Ti, kteří to již mají úspěšně za sebou, nostalgicky vzpomínají na zářivé dny toho bloudění, jež vedlo a vede k tomu, co objevil již Saturnin: Ano, teta Kateřina se znovu bohatě provdala. Rovněž nostalgicky vzpomínající autor.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Robert Brinda

VÉVODŮM PODVLÉKAČKY

NESLUŠÍ


3

Copyright

Autor: Robert Brinda

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2015

ISBN:

978-80-7512-131-8 (ePub)

978-80-7512-132-5 (mobipocket)

978-80-7512-133-2 (pdf)


4

VÉVODŮM PODVLÉKAČKY NESLUŠÍ

Každé šlechtické sídlo má knihovnu. Ne že by šlechta byla takovými zuřivými čtenáři.

Má svou knihovnu, aby měl pán domu místo, kde si může v klidu vykouřit dýmku, aniž

by mu paní domu nadávala, že jí zasmradí záclony. Kde si tedy může v klidu vykouřit

dýmku a kde si může nenápadně dát loka whisky nebo Napoleona, aniž by mu paní

domu vyčítala, že se zase namazal. Kromě toho je to místo, které majordomus sděluje

návštěvníkům, kteří přijdou otravovat. Takové to: „Jeho excelence vás očekává

v knihovně.“

Je to místo, kde jsou v regálech naskládány knihy. Pokud možno až ke stropu a pokud

možno všechny knihy, které kdy byly vytištěny od vynálezu knihtisku dodnes.

Knihy se nemusí zrovna číst. Knihy se mohou také sbírat. Prvotisky, číslované výtisky,

podepsané výtisky, o některých knihách se tvrdí, že se přece jen mohou číst, ale takové

v knihovně nejsou. Elinor Glynnová nebo Danielle Steelová například. Jejich díla

samozřejmě v knihovně nejsou. Ty se válí vedle postele paní domu v její ložnici. U pána

domu se v ložnici válí vedle postele pojednání o chovu prasat. Aspoň to tvrdí pan

Woodehouse a jeho tvrzením lze bezesporu věřit. A v ložnici synů se válí Biggles nebo

Zane Grey. O ložnici dcer není třeba mluvit, dcerunky jsou cílevědomé, a tudíž se tam

válí tatáž Steelová jako u matinky.

Takže jsme v knihovně, až ke stropu zarovnané policemi. Police jsou až ke stropu

zarovnané knihami, knihy jsou nepochybně prvotisky, číslované výtisky, podepsané

výtisky. Samé úctyhodné kožené vazby, žádná pestrobarevná obálka paperbacku, jak

jsme si zvykli říkat brožovaným románům. Možná, že někde jsou, ale to místo, kde jsou,

není knihovna, to je nijak nepojmenovaný sklad knih, určených na čtení. Sklad, do

kterého se tu a tam zabloudí, když si usmyslím, že budu marnit čas čtením, protože se

v budoárech mluví o novém románu od Terry Pratchetta, což sice není literatura, ale

kdo ho nečetl, není schopen se zúčastnit konverzace a vypadal by tedy jako blb. Pokud

ovšem nejste ten lord od pana Woodehouseho, který dokáže každou diskusi převést na

prasata.

Jsme tedy v knihovně, přecpané vzácnými tisky. Z levé strany do ní vpadá odpolední

slunce řadou oken, k chvále pána domu je nutné říci, že i v dvacátém století stále ještě

gotických. Jsme v knihovně, která by vypadala jako nudle, kdyby to nebyla velice

dlouhá a velice široká nudle, do které by se mohl člověk vydat na odpolední procházku.

Ta knihovna by skutečně na takovou procházku vydala od vyřezávaných dubových

dveří na jedné straně po vzorci do vysokého lesku vyleštěných parket a pod stejně


5

vyřezávaným dubovým stropem podél stejně vyřezávaných dubem obložených stěn

k psacímu stolu na straně druhé. Ten psací stůl je samozřejmě Ludvík, ne zrovna

Čtrnáctý, ale moc daleko od té čtrnáctky to není, jestli se nepletu, bylo těch Ludvíků jen

sedmnáct nebo osmnáct. Co jiného by tam mohlo být než Ludvík, a je to ústupek

modernizaci, protože v té knihovně působí jako nesourodý novotvar. Kromě psacího

stolu je v celé té obrovské knihovně již jen další stůl, ztracený kdesi v jejím středu, ve

své opuštěnosti utěšovaný jen několika židlemi kolem. Pro změnu je to Chipendale.

Pravý, pochopitelně.

Ano, a za psacím stolem v pohodlném, kůží potaženém křesle jeho výsost, lord Grimsey.

Také pravý. Jeho výsost lord Charles Bidon Grimsey vévoda z Houstonu je pán ve

středních letech. V té vysoce stylové knihovně poněkud nesourodý, takové lehké

porušení stylu stejně jako ten Chipendale v sousedství prvotisků z rukou

Guttenbergových, protože je to úplně všední pán v úplně všedním obleku s úplně

všední kravatou na krku úplně všední košile. Nic gotického. Úplně všední člověk

dvacátého století. Tak to je jeho výsost Charles Bidon Grimsey vévoda z Houstonu.

Sedí za psacím stolem a kouří lulku. Něco dělat musí a tak kouří lulku. Mohl by kouřit

cigaretu nebo doutník, ale ani cigareta ani doutník by se nehodily k jeho ostře řezané,

dalo by se říci hubené tváři. To samo o sobě naznačuje, že jeho výsost na sebe dbá, že se

věnuje pohybu načerstvém vzduchu, že trochu sportuje, že dělá všechno pro to, aby si

udržel štíhlou postavu. Golf, taroky, nebo něco podobného. Šachy ne. Šachy jsou sedavá

činnost a bolí od nich za krkem. Kdepak, žádné počínající bříško. Ani nápad! Štíhlá,

vysoká postava, snad by se dalo říci šlachovitá. Prostě takový ten, co popadnu, to

držím. A po pravdě řečeno, Grimseyové drží dobře. Již od Viléma Dobyvatele. Proto je

ten zámek gotický, žádná renesance se ho nedotkla, žádné baroko ho nepoznamenalo.

Je gotický a ta knihovna je nacpaná prvotisky až k prasknutí. Proto jsou ty chipendalské

židle rušivá moderna. Škoda, že Guttenberg nepodepisoval knihy, které tiskl.

Jeho výsost sedí za stolem a s trochu pozvednutým obočím poslouchá majordoma,

který se po tichém zaklepání odvážil vstoupit. Neslyšně připlul asi tak po půlhodinové

procházce k psacímu stolu a takřka šeptem ohlásil:

„Pan Bidon žádá o slyšení, vaše lordstvo.“

Jeho lordstvo odložilo odbornou příručku o chovu prasat. Proboha, ani Woodehouse si

nedokáže své postavy tak úplně vymyslet. Někde, někdy, musel vidět jejich vzor.

„Uveďte ho.“

Načež majordomus neodplul svým neslyšným krokem ke dveřím. Odplul k tomu

nehoráznému stolisku uprostřed knihovny. Vzal jednu z židlí a přenesl ji k psacímu

stolu. Postavil ji nikoliv čelem. Postavil ji tak, aby se dal loket pravé ruky pohodlně

opřít o okraj stolu, aby se dala podepřít skloněná brada, aby se dala uchopit...Prostě

postavil židli příhodně. Ano, to je to správné slovo. Postavil příhodně židli k psacímu

stolu. Pak teprve odplul. Zmizel za dveřmi a místo něj vstoupil:


6

Obyčejný všední člověk v obyčejném všedním obleku s obyčejnou všední kravatou na

obyčejné všední košili, muž s obyčejnou všední tváří, dalo by se říci hubenou, kdyby

neseděla na vysoké, dalo by se říci štíhlé postavě, možná by se lépe hodilo slovo

šlachovité. Prostě takový ten co popadnu, to držím. Není to jeho výsost Charles Bidon

Grimsey vévoda z Houstonu. Je to pan Charles Bidon, správce statku, náležejícího

k vévodskému panství. Pan Charles Bidon, i když jsou si s jeho lordstvem Charlesem

Grimseyem podobni téměř jako vejce vejci, nemá s jeho lordstvem takřka nic

společného. Tedy...nic společného...Ta podoba svůj důvod má. Kdysi, kdysi dávno

v minulosti, jen kovaný genealog by dokázal zjistit kdy, kdysi dávno v minulosti jeden

z Grimseyů hluboce ocenil půvab jedné nepříliš chytré, ale zato milé venkovské

husičky. Na jeho omluvu budiž řečeno, že tehdejší vévodkyně z Houstonu nebyla ani

milá, ani neměla mnoho půvabu, a zřejmě nebyla ani příliš chytrá. Jak bylo řečeno, co

Grimseyové popadnou, to drží dobře. Není divu, že jsou si pan Bidon a lord Charles

Bidon Grimsey vévoda z Houstonu podobni. Byli si podobni jejich otcové i dědové.

Pradědové ne. Tam někde se to totiž stalo.

Pan Bidon mlčky došel k židli a s povzdechem na ni klesl. Nenamáhal se s pozdravem.

Klesl na židli a jenom povzdechl.

„A je to tu zase!“

„Dáš si skleničku?“ odvětila jeho výsost.

Pan Bidon vstal, odkráčel k skupině obzvláště úctyhodných hřbetů knih, odborně

ponořil ukazovák mezi jejich desky a potáhl. Hřbety se poslušně odklopily a odhalily

poličku naprosto nepochybně pečlivě udržovanou a pravidelně doplňovanou. Pan

Bidon přelétl pohledem štítky a neomylně sáhl po pravé sladové, Co jiného by taky

mohl najít v knihovně vévody z Houstonu? Pouze nějakou Glenmorangie speciálně

dovezenou. Jen pro vaše poučení: Glenmorangie je tak vzácná, že ji nepijí ani angličtí

lordi. Kupují ji a vystavují ji ve vitrinách asi tak, jako se vystavují vycpaní tetřevi z honů

nebo vyhrané poháry z kriketu. Pan Bidon vzal dvě sklenice a nenamáhaje se jejich

naléváním, se vrátil k vévodovu stolu se sklenicemi i s láhví. Polička smutně zírala

falešnými hřbety knih do sousedních polic a v duchu patrně přemítala o zvrácenosti

světa. Tak zírat mohla opravdu jen pitomá polička. Inteligentní police by věděla, že lord

Grimsey se také jmenuje lord Glenmore, protože kdo chce pít Glenmorangie, musí mít

ve Skotsku aspoň močál. Panství nestačí. Musí mít močál a pole s ječmenem. Vlastně

pole s ječmen není podmínkou. Ječmen se dá dovézt odkudkoliv. Jen ta bahnitá voda

musí být pravá. Co Grimseyové popadnou, to drží dobře. Ve Skotsku se jmenují

Glenmoreové a na panství Glenmore močál je.

Pan Bidon postavil láhev a skleničky na stůl a se stejně smutným povzdechem klesl

znovu do židle. Bylo to jeho lordstvo, kdo se chopil láhve a štědře nalil. Oběma stejně.

Aspoň v něčem měl být osud k oběma stejně spravedlivý.

„A je to tu zase!“

Jeho výsost se na ten opakovaný povzdech jen soucitně pousmála:


7

„Psal, že jede domů.“

„Prozraď mi jedno: Jak jsi to udělal, že ho nevyhodili?“

„Eton své studenty tak hned nevyhazuje, Charlesi.“

„Mně to budeš povídat!“

Ten páně Bidonův žalostný hlas něco naznačoval. Nějakou vzdálenou vzpomínku snad.

Bolestnou. Nepochybně bolestnou. Nesmírně bolestnou, protože jeho výsost se hlasitě

zasmála.

„Ty toho naděláš! Vždyť to dobře dopadlo!“

Ano, zasluhuje si to vysvětlení. Když pro nikoho jiného, tak pro ty pologramotné, kteří

nečtou Kdo je kdo nebo aspoň dějiny šlechtických rodů či životopisy jejich významných

představitelů.

Charles Bidon Grimsey vévoda z Houstonu samozřejmě znal pana Charlese Bidona,

syna správce grimseyského panství. A věděl o jejich vzdáleném příbuzenství. Pan

Charles Bidon samozřejmě znal jeho lordstvo Charlese Bidona Grimseye, syna vévody z

Houstonu. A věděl o jejich vzdáleném příbuzenském vztahu. Pohříchu jejich rodiče

pokládali toto příbuzenství za dostatečně vzdálené, aby nebylo nutné jejich ratolestem

vštěpovat, že by se měli k sobě chovat ohleduplně. Následkem toho si tolikrát vzájemně

rozbili hlavy, že když měl Charles Bidon Grimsey nastoupit do internátní školy,

kategoricky to odmítl. Odmítal s řevem a slzami tak dlouho, až jeho výsost, tehdejší

vévoda z Houstonu usoudil, že nic jiného nezbývá. Promluvil tedy s otcem pana

Charlese Bidona, malinko sáhl do kapsy, a do školy šli oba. Vyvinul se z toho něco jako

zvyk, takže šli oba i do Etonu. Nevím jak je to možné, ale přes všechny strázně a

překážky to oba dotáhli až k promoci. Pouze s tím rozdílem, že pan Charles Bidon

studoval zemědělství a ekonomii, lord Charles Grimsey se věnoval historii a filosofii.

V obou případech se jedná o hrubý eufemismus, protože oba se věnovali především

kriketu. Mohli hrát něco jiného, ale mlčky se shodli, že kriket je nejvhodnější hra pro ně

dva, protože ať již byli vrhači nebo nadhazovači, vždy si báječně rozuměli a míček vždy

směřoval do těch správných rukou. Možná namítnete, že se měli věnovat ušlechtilejší

hře, dejme tomu kopané, ale to bohužel nemohli, protože hraběcích levobočků nebylo

deset, byl jen jeden, takže tvořili úspěšnou dvojici, z technických důvodů však nemohli

tvořit úspěšnou jedenáctku. Mělo to ještě jeden důvod. Při kriketu se sice člověk také

dost naběhá, ale přece jen ne tolik jako při fotbalu.

Mělo to jednu vadu. Kriket vyžaduje plné soustředění a soustavný trénink. Není divu, že

pak nezbýval čas na přednášky. Lépe řečeno, čas na přednášky a na studium se musel

někde nějak vsunout mezi čas pro vznešenější činnosti, jako je na příklad hraní kriketu.

Tak se stalo, že mezi panem Charlesem Bidonem, studujícím zemědělství a ekonomie a

lordem Charlesem Bidonem Grimseyem, studujícím historie a filosofie, se vyvinula sice

zvláštní ale působivá symbióza. V jejím důsledku lord Charles Grimsey napsal

pojednání, nazvané Vliv vážné hudby na přírůstky prasat. Toto vpravdě nezralé


8

studentské pojednání vzápětí vyšlo tiskem a chovatelé prasat je dodnes citují. Kromě

nich ho pravděpodobně dodnes cituje ctihodný William Arbuckle při večeřích

s operetními zpěvačkami. Dlužno podotknout, že dílo bylo pravděpodobně z vrozené

skromnosti lorda Grimseye zveřejněno pod pseudonymem Charles Bidon.

Snad ze msty či z jiného důvodu pan Charles Bidon stvořil stejně zdařilé dílo, nazvané

Vliv politiky královny Alžběty na odlatinizování angličtiny. Při zpracování této

významné práce se pan Bidon dopustil malé chybičky. Nepochybně chtěl svou práci

dedikovat svému dobrodinci, jeho lordstvu Charlesi Bidonovi Grimseyovi staršímu jako

výraz díků za to, že mu umožnil studium v Etonu. Místo toho si práci zjednodušil tím, že

jako autora uvedl lorda Charlese Grimseye. Ctihodný William Arbuckle tuto práci cituje

rovněž, ale dlužno podotknout, že až kolem půlnoci.

Obě práce ovšem neunikly pozornosti děkanů obou fakult a záhy nebylo nejmenší

pochyby o tom, že se oba pánové studenti chlubí cizím peřím. A zatím co oba provinilci

hráli kriket, oba páni děkanové se nezávisle jeden na druhém usnesli, že oba provinilci

musí být exemplárně potrestáni.

Lordu Grimseyovi měl být zakázán kriket na tři zápasy, panu Bidonovi měla být

uložena distanc na doživotí. Z Etonu.

Když se to lord Charles Bidon Grimsey doslechl, učinil on, konzervativec, torry každým

coulem, něco neslýchaně radikálního. Zašel za svým strýcem a oznámil mu, že jednání

obou pánů děkanů je krajně nespravedlivé, a pokud má být pan Charles Bidon vyloučen

ze studia, pak on, lord Charles Bidon Grimsey odchází zároveň s ním a bakalářský titul

mu může být ukraden. Po tomto prohlášení si strýček Cecil pozval oba děkany na

kobereček a jemně jim naznačil, že zřejmě bude nutné uvažovat o jejich penzionování.

Je třeba uznat, že jemná domluva strýčka Cecila měla na mínění obou pánů děkanů

určitý nezanedbatelný vliv. Nic jiného se ani nedalo očekávat, když uvážíme, že strýček

Cecil, ctihodný Cecil Grimsey, byl rektorem zmíněného ústavu. Oba pánové tedy

projevili porozumění pro mladické prohřešky svých studentů a neprodleně své

verdikty změnili. Lord Charles musel stokrát opsat větu „Nebudu strkat prsty do

prasat.„ Pan Charles měl rovněž stokrát opsat větu „Nebudu svými výplody prznit vývoj

anglického jazyka.“ Laskavý čtenář nepochybně posoudí ryzost anglické demokracie

pouhým součtem počtu slov obou inkriminovaných vět.

To ovšem není důvod bolestného povzdechu pana Charlese Bidona. Pravý důvod je

v tom, že zmíněné elaboráty museli oba dva napsat v době, kdy se hrálo utkání Eton -

Cambridge a bylo to první kriketové utkání v dějinách, které Eton prohrál na vlastním

hřišti. Není tedy divu, že pan Bidon bolestně povzdechl. Spíše je k podivu, čemu se jeho

lordstvo smálo.

Nechť je dovoleno ještě jedno odbočení poté, co byly takto osvětleny vztahy mezi

oběma pány, umocněné tou skotskou mezi nimi. Jeho lordstvo vévoda z Houstonu má

tři potomky. Nejstaršího syna Williama, budoucího vévodu z Houstonu, mladšího syna

Bada, lorda Bada Dominanta Bidona Grimseye a ještě mladší dceru lady Mary

Grimseyovou. Pan Charles Bidon je o něco skromnější, má pouze dceru Rose.


9

Nepochybně tím byli pánové William a Bad ochuzeni, protože dívkám jaksi hlavy

rozbíjet nelze. Na druhou stranu dívka, která má dva byť i jen vzdálené a neoficiální

bratrance, se jaksi bez výuky ve vrhu kamenem neobejde. Nepochybně tím byly

poznamenány vztahy těch tří, lépe řečeno těch čtyř, protože bez obdobné výuky se

neobejdou ani vlastní sestry. Na druhou stranu její výsost vévodkyni z Houstonu

poněkud uvádělo do rozpaků jméno té dívky, protože pojmenování její výsost Rose

Grimseyová, vévodkyně z Houstonu se jí zdálo poněkud plebejské. Smířila se tedy

v duchu s tím, že by vzbudilo méně pohoršení jméno lady Rose Grimseyová a

předurčila tak osudy lorda Bada.

Je nutné přiznat, že o jejích úvahách neměli oba páni Charlesové ani tušení.

Samozřejmě o nich neměli ani tušení ani zmínění potomci obou pánů. Nebo možná o

nich tušení měli, soudě podle toho, že William panu Bidonovi říkal pane Bidone, kdežto

Bad mu říkal strýčku Bidone. Dodejme, že mu tak říkal od té doby, kdy mu pan Bidon

napráskal na zadek poté, když ho ještě jako šestileté mládě sundal z hrušky, na kterou

Bad neprozřetelně vylezl, nemaje po ruce žebřík ani jiný vhodný prostředek k sestupu.

Napráskal jim oběma. Protože Rose byla na té hrušce rovněž. Co si budeme povídat.

Nezralé hrušky jsou nezdravé.

„A je to tu zase,“ povzdechl si tedy pan Bidon.

„Psal, že jede domů,“ odvětilo jeho lordstvo a dalo tím najevo, že ví o kom je řeč. Lord

Bad se vrací z Etonu na prázdniny.

„Už přijel,“ doplnil pan Bidon.

„Kde je?“

„Kde by byl? Sedí na hrušce u brány.“

„Ach jo,“ podotklo jeho lordstvo.

„Kdy už konečně dostane rozum?“ projevil soucit pan Bidon.

„Něco vyvedl?“ Tou otázkou dal lord Charles najevo, že své potomky má prokouknuté

až do morku kostí.

„Sedí na hrušce, má prak a pokouší se odstřelit bažanta.“

„To se mu prakem nepodaří.“

„Neznáš svého syna.“

„Neměl by to dělat. Bažanti jsou ještě měsíc hájeni.“

To byla tak zjevná pravda, že jim nezbývalo nic jiného, než se na ni mlčky napít. Načež

jeho lordstvo znovu nalilo a pan Bidon mlčky vstal, vzal láhev a rezolutně ji odklidil

zpátky mezi literaturu. Pak poličku pečlivě zavřel a pro jistotu rukávem otřel zlaté

nápisy na hřbetech. Shakespeare a Marlowe. Konec konců to bylo správné. Při


10

nejmenším o Shakespearovi se již za Alžběty tvrdilo, že je falešný. A o Marlowovi se to

ví naprosto bezpečně.

„Budeš znovu kandidovat?“ pokusil se lord Charles převést řeč na méně ožehavé téma.

„Asi ano,“ odvětil pan Bidon. „Uznej sám, že ten váš kandidát je úplný pitomec.“

Z toho lze usoudit, že lord Bad se vrací do doby poněkud hektické, do doby voleb

obecního zastupitelstva. A je zřejmé, že jeho lordstvo stojí před těžkým rozporem. Musí

chtě nechtě lobovat pro kandidáta konzervativců, ale volit bude Charlese Bidona. Ne

proto, že je to vzdálený příbuzný a přítel, ale proto, že kandidát konzervativců je

skutečně pitomec.

* * *


11

Pan Bidon se ovšem mýlil. Lord Bad neseděl na hrušce, neměl prak a nelovil bažanty.

Naopak neseděl vůbec, nýbrž stál na dece, kterou měl na břehu řeky rozprostřenu lord

William a na níž lord William blaženě spal. Tak tedy na té dece stál lord Bad na jedné

noze, protože tu druhou nohu měl zaměstnánu. Kopal lorda Williama do žeber a hlučně

k tomu provolával:

„Vstávej, hlavo skopová! Jsem zde, kde je Rose? Tak probudíš se nebo ne?“

Pokud jste nad chováním lorda Bada pohoršeni, musíte pochopit, že stejně jako William

Bada, měl i Bad Williama od srdce rád. Téměř jako by ani nebyli bratři, což ovšem již na

první pohled byli. Když pomineme věkový rozdíl, který se ovšem s přibývajícími lety

vyrovná, stačí popsat jen jednoho z nich, aby bylo zřejmé, kdo je kdo: Úplně všední pán

v úplně všedním obleku, pokud pokládáme za všední oblek plavky. O postavě by se dalo

říci, že je štíhlá, téměř hubená, ačkoliv by se lépe hodilo říci šlachovitá. Obličej

podlouhlý, od brady směrem vzhůru se šířící v myslitelské čelo, ohraničené

rozcuchanou kšticí sluncem až téměř do stříbrna vyšisovaných vlasů. Tak to je lord

William. O lordu Badovi se dá říci jediné: Nemá plavky. Zato je oděn do všedních šatů s

všední kravatou na všední košili, asi tak, jak se člověk obléká na cestu v ušmudlaném

vlaku. Nic gotického. Obyčejný, všední člověk dvacátého století. Pokud vám ten popis

nestačí, podívejte se znovu na lorda Williama. V dětství to měli jednodušší. Lord Bad

byl o kousek menší. A pokud vám popis někoho připomíná, vzpomeňte si, že

v knihovně houstonského zámku se nachází lord Charles. A strýček Charles, potažmo

pan Bidon. Prostě, co Grimseyové popadnou, to drží dobře.

Nelze opomenout, že lord Bad stojí na břehu řeky. A nelze opomenout, že ta řeka není

Temže ale bezejmenný potok, v němž by si člověk ani nesmočil kolena. To ovšem jejich

lordstvům nijak nepřekáželo, když se v té řece topili. Nikoliv najednou. Napřed jeden a

potom druhý. Museli být velmi vynalézaví, když v té stružce nalezli místo dostatečně

hluboké na to, aby se v něm mohli topit. Vynalézavost pětiletého dítěte však zvládne

ledacos, nemluvě ani o jeho tříletém bratříčkovi. Nenapráskal jim tenkrát pan Bidon ale

paní Bidonová. I ten nejvzdálenější bratranec musí mít manželku, chce-li vzdáleným

synovcům pořídit bratrance z pátého kolena. Manželkou pana Bidona byla tedy paní

Bidonová a je nutné uznat, že rodinné tradice přijala zcela za své. Dodnes s mírnou

výčitkou v oku tvrdí, že tenkrát málem potratila, když ty pitomé kluky z té vody tahala.

Tím je vysvětleno, proč má lord William rozprostřenou deku na břehu řeky, která není

řekou, a proč lord Bad stojí nad ním a kope ho do žeber. Protože za potokem stojí dům

pana Bidona a Rose tu není. Kdyby tu byla, nepochybně by ji kopal do žeber rovněž.

Pokud vám připadá to kopání do žeber surové, musíme se vrátit nějakých patnáct,

dvacet roků zpátky do doby, kdy sice měli mladí Grimseyové svou chůvu, ale nejstarší

William, u vědomí své budoucí úlohy hlavy rodiny , shledal výchovné metody řečené

chůvy za nedostatečné a převzal tudíž výchovu malého lorda Bada do vlastních rukou.

Chtěl-li tedy, aby se lord Bad včas nasnídal a aby se včas octl na břehu zmíněné řeky,

jež nezasluhuje jména potok, byl nucen ho nějakým způsobem dostat z postele a záhy

seznal, že toho lze dosáhnout jedině kopáním do žeber. Když později v zájmu rodinné




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist