načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Větrná hůrka rodiny Bronteových - Hana Whitton

Větrná hůrka rodiny Bronteových

Elektronická kniha: Větrná hůrka rodiny Bronteových
Autor:

- Strhující román zachycuje příběh výjimečně umělecky založených sourozenců Brontëových, známých spisovatelek Emily (1818–1848), Charlotte (1816–1855) a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 436
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4558-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický román o životě sourozenců Brönteových, kteří významným podílem zasáhli především do anglické literatury devatenáctého století. Strhující román zachycuje příběh mimořádně umělecky založených sourozenců Brönteových, známých spisovatelek Emily (1818-1848), Charlotty (1816-1855) a Anny (1820-1849) i jejich nadaného, ale nezdárného bratra Branwella (1817-1848). Autorka na základě podrobného studia nedávno odhalených pramenů i osobních návštěv míst, kde pobývali a jež inspirovala jejich tvorbu a poznamenala jejich život, zejména severoanglického Haworthu, volně rozvíjí dramatické líčení mnohdy neuvěřitelných osudů výjimečné rodiny.

Popis nakladatele

Strhující román zachycuje příběh výjimečně umělecky založených sourozenců Brontëových, známých spisovatelek Emily (1818–1848), Charlotte (1816–1855) a Anny (1820–1849) i jejich nadaného, ale nezdárného bratra Branwella. Autorka na základě podrobného studia nedávno odhalených pramenů i osobních návštěv míst, kde pobývali a je ž inspirovala jejich tvorbu a poznamenala jejich život, zejména severoanglického Haworthu, volně rozvíjí dramatické líčení mnohdy neuvěřitelných osudů výjimečné rodiny.

Předmětná hesla
Brontë, Charlotte, 1816-1855
Brontë, Emily, 1818-1848
Brontë, Anne, 1820-1849
Anglické spisovatelky -- 19. století
Zařazeno v kategoriích
Hana Whitton - další tituly autora:
Reálie Velké Británie a Severního Irska Reálie Velké Británie a Severního Irska
Královna Dagmar - česká princezna, milovaná panovnice dánského lidu Královna Dagmar
 (e-book)
Sedmý hřích se trestá smrtí Sedmý hřích se trestá smrtí
Zimní královna Zimní královna
Ten, který se měl stát králem -- Román o životě a době Albrechta Jana Smiřického Ten, který se měl stát králem
Sidonie Česká Sidonie Česká
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Větrná hůrka


rodiny Brontëových



MLADÁ FRONTA

Hana Whitton

VĚTRNÁ HŮRKA

RODINY

BRONTËOVÝCH


Text © Hana Whitton, 2017

Photography © Paul Whitton, 2017

ISBN 978-80-204-4781-4 (pdf)


♦ 7 ♦

I.

„Ten, kdo se bojí trnů, by nikdy neměl zatoužit po růži.“

Anne Brontëová, báseň Úzká cesta „Tady nás určitě čeká šťastný a klidný život! A skvělá budoucnost!“ Maria Brontëová zapomněla na usedlé způsoby manželky duchovního a rozpřáhla paže, jako by se chystala teď, za bílého dne, obejmout manžela Patricka, což bylo v jejich kruzích něco nepřípustného. A pak se roztančila po prostorném salonu haworthského vikářství, neschopna potlačit radost. Dlouhý tmavý pléd, na okrajích ozdobený prořídlými třásněmi, jí přitom vlál kolem útlé, nevysoké postavy jako křídla. Patricka Brontëho při pohledu na ni napadlo, že vypadá jako ptáče, které se marně chystá vzlétnout.

„V Thorntonu to přece nebylo zase tak špatné,“ namítl. „Dům nebyl sice velký, ale zato útulný. A mimoto jsme tam měli spoustu přátel. A i v Thorntonu jsme byli šťastní, nemyslíš? Dala jsi mi tam pět z našich šesti dětí.“

„To ano, to ano!“ ujistila ho rychle Maria a zastavila se uprostřed místnosti na malém kulatém koberečku, který tam zapomněli předchozí nájemci. Ano, v Thorntonu, vesnici kousek od průmyslového Bradfordu v Yorkshiru, kde Patrick dosud působil jako anglikánský duchovní, sice byli šťastní, ale když se jim narodilo šesté dítě, byl pro ně dům prostě nedostačující. Maria byla zvyklá na větší pohodlí. Tohle však Patrickovi říct nemohla.


♦ 8 ♦

Hana Whitton

Patrick Brontë ji sice nepřestával sledovat s jistým okouzlením, avšak současně se vzrůstajícími pochybnostmi, zda se podobné frivolní způsoby slučují s chováním manželky duchovního. Alespoň pro tuto chvíli se pokusil potlačit strohou přísnost, v níž mnozí z jeho okolí mylně viděli úzkoprsou bigotnost.

Jsem už prostě takový, vážný a hloubavý, omlouval se v duchu. A to proto, že mě život naučil. V hloubi duše však věděl, že to je trochu jinak – maska uměřené rozvážnosti měla zakrýt divoké výbuchy zuřivého hněvu, impulzivní záchvaty vzteku, během nichž skončil nejeden předmět jeho nelibosti v plamenech krbu.

Jen Maria znala tuhle jeho temnou stránku. A jen ona ho dokázala uklidnit. Pouze ona dovedla vždy obratně zahrát na jeho romantickou strunu.

Zahleděl se na ni znovu, tentokrát se vzrůstající touhou. Výstřední chování se jí dalo odpustit, protože tohle byla skutečně výjimečná situace. I pro něj představovalo místo vikáře v Haworthu vysněnou metu. Na chvíli zavřel oči. Vmžiku se mu vybavila rodná chalupa v irském Emdalu, starý zchátralý domek se střechou nachýlenou až k zemi. Tísnil se v něm s devíti sourozenci. Jako by na něj znovu dýchl vlhký zatuchlý chlad jejich světnice prosycené všudypřítomným pachem dušené kapusty. I to nelibozvučné jméno Brunty, které tehdy nosil, jako by je všechny předurčilo k věčné dřině na poli. Rodiče, negramotní rolníci, otročící od rána do noci na cizím, jen aby uživili početnou rodinu, sice děti do školy poslali, ale pro Patrickovu přehnanou zálibu v knihách neměli pochopení.

„K čemu ti to, prosím tě, bude?“ utrhl se na něj otec, kdykoli ho nachytal s knížkou. „Tímhle se neuživíš! Jen oči si zkazíš! Na studia peníze tak jako tak nemáme!“


♦ 9 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

Patrick mu na to pokaždé zůstal dlužný odpověď. Jemu totiž vadila víc duchovní bída než hladové strádání.

Rychle ty dotírající vzpomínky zahnal a oči raději opět otevřel. Útulný pokoj byl zalit zlatavým přísvitem zapadajícího slunce a ze zahrady se sem otevřeným oknem linula svůdná jarní vůně. Maria se na něj šťastně usmívala a rusé vlasy jí v lichotivém světle zaplály kolem hlavy jako koruna ze starého zlata.

Nebyl to přelud. Byla to skutečnost, sen, který se naplnil, a to jeho přičiněním.

A přesto nechybělo mnoho a mohl místo na haworthském vikářství skončit v nějaké začouzené kovárně v rodném kraji Drumballyroney, pomyslel si a zachvěl se.

„Vyučíš se u kováře,“ rozhodl jednoho dne jeho otec. „Řemeslo má zlaté dno!“

Podvolil se tehdy, co mu také zbývalo, ale vzdělávat se nepřestal. To neuniklo jeho okolí. Místní duchovní reverend Hardshaw mu půjčoval knihy a dopomohl mu k místu učitele v místní jednotřídce. Mzda tam byla mizerná a popravdě řečeno, mladý Patrick to s dětmi moc neuměl. Věděl však, že se ocitl na začátku té jediné správné cesty. Měl vysoké cíle. A byl pevně rozhodnutý jich dosáhnout.

Tvrdošíjná vytrvalost se mu vyplatila. Povšiml si ho totiž další duchovní, reverend Thomas Thighe, a vybral si ho jako vychovatele pro své syny. Patrick se tak ocitl o další krůček blíž k vysněné metě, neboť týž reverend Thomas Thighe posléze usoudil, že v současné politicky i nábožensky převratné době by zapálený Patrick mohl výrazně přispět k irské duchovní obrodě. Dopomohl mu proto ke studiu na univerzitě.

A tak se Patrick jednoho dne ocitl v Cambridgi. Nikdy nezapomene na okamžik, když stanul před kolejí sv. Jana, kde měl studovat teologii. Dokázal jsem to! Triumfální pocit


♦ 10 ♦

Hana Whitton

ho opíjel jako silné víno, ale jen do chvíle, než se k němu přikradl tiše a nezván strach.

A co když ne? Co když je to příliš velké sousto? Je mi přece už pětadvacet, pomyslel si Patrick. Mnozí v mém věku mají početnou rodinu a zajištěné postavení. Zato já teprve postávám před prestižní cambridgeskou kolejí jako nedospělý studentík, a navíc chudý jako kostelní myš.

Nenáležím sem, uvědomil si bolestně. Co když jsem se vetřel někam, kam nepatřím?

V mysli mu v tu chvíli vytanula vzpomínka na vesnickou jednotřídku, k níž vedla věčně zablácená cesta. Možná jsem mohl mluvit o štěstí, že jsem to vůbec dotáhl tam!

I to jméno Brunty se mu najednou zdálo hloupé, jako by prozrazovalo jeho nízký původ.

Musím s tím něco udělat, umínil si s obnovenou energií.

Pohlédl opět k honosné budově svatojanské koleje. Tentokrát však vnímal její majestátní vznešenost jako výzvu.

Dokážu to! Musím!

A také že to dokázal.

Teologii vystudoval. Ovšem jméno si předtím změnil v elegantněji znějícího Brontëho.

Měl pocit, že se před ním nyní otevřel celý nový svět, i když se musel zpočátku protloukat jako kurát. Věděl, že jeho největším bohatstvím je vzdělání, proto mu nouze nevadila. A mimoto před ní zdárně unikal do psaní veršů.

Materiální nouze mu opravdu nevadila, zato nedostatek lásky ano.

I lásku však nakonec našel, když konečně potkal Mariu.

Pohlédl nyní na manželku, která dotančila a přistoupila k oknu, z něhož byl výhled na nevelkou zahradu, za níž se tyčil majestátní obrys kostela sv. Michaela a všech andělů, Patrickova nového působiště. Maria mu dala už šest dětí,


♦ 11 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

Mariu, Elizabeth, Charlottu, Patricka Branwella, Emily Jane a Annu, ale i přes četná těhotenství byla pořád štíhlá jako proutek. Krásná nikdy nebyla, zato půvabná ano, a půvab jí zůstal.

Vlasy má dosud bez jediné stříbrné nitky, povšiml si její manžel s potěšením, pořád se třpytí jako naleštěná měď.

Přistoupil k ní a objal ji kolem ramen. Neuniklo mu přitom, že se jí pár měděných kadeří stočilo na bělostné šíji do svůdných lokýnek. Pocítil, jak v něm znovu vzrůstá touha, kterou se marně snažil potlačit.

Nikdy ti nemůžu být dost vděčný za všechnu lásku, kterou jsi mi věnovala, to by jí teď nejraději řekl. A nikdy ti nemůžu dostatečně poděkovat za štěstí, které jsi vnesla do mého života.

Věděl však, že se podobná sentimentální vyznání k vážnému muži jeho věku a postavení nehodí. Po celý život jako by se v něm však svářela romantická duše poety s přísnou disciplinovaností duchovního.

A přesto stačilo málo, a Maria nemusela být jeho. Pocházela ze zámožné rodiny a její otec Thomas Branwell, dobře situovaný cornwallský obchodník s vínem, by jistě váhal, zda dát dceru za manželku chudému irskému kurátovi. Jenže Thomas Branwell v době Patrickových námluv už nežil, stejně jako Mariina matka. A ostatní příbuzní byli jen rádi, že bude o tehdy již sedmadvacetiletou Mariu, jíž jinak hrozilo staropanenství, v manželství postaráno.

„Je tu krásně. A je tu takový klid,“ ozvala se znovu Maria. Toužila o tom však přesvědčit samu sebe. Její slova byla dobře míněná lež, která vyzněla tak trochu nepřesvědčivě. Což o to, dům se jí líbil. Byl prostorný, rozhodně prostornější než příbytek, v němž se tísnili v Thorntonu. Zato okolí haworthského vikářství ji téměř děsilo. Kostel svatého Michaela


♦ 12 ♦

Hana Whitton

a všech andělů, kde bude Patrick kázat, se tyčil jako výstražný ukazovák mezi vysokými stromy, v jejichž dosud holých korunách se černaly desítky vraních hnízd. Zdál se hrozivě blízko, téměř na dosah.

Od kamenné zídky lemující nevelkou zahradu obklopující vikářství se až ke kostelu táhl hřbitov. Nebyly to však pouhé rovy porostlé trávou, s křížem či náhrobním kamenem obrostlým zlatavým lišejníkem či skrytým v temně zeleném břečťanu. Hroby byly zatížené masivními kamennými deskami, jako by se Haworthští chtěli ujistit, že se ti, kdo pod nimi spí věčný sen, probudí skutečně až v soudný den.

Vikářství leželo na kopci, sice nevysokém, ale strmém, odděleno od rozrůstající se vesnice, jako by tak chtělo dát místnímu obyvatelstvu najevo svou výlučnost. I ty stromy obklopující sv. Michaela se zastavily jakoby v posvátné úctě pod příkrým vrškem s obydlím duchovního, jež mělo být archou poklidu v rozbouřených vodách času. Z Haworthu sem vedla úzká ulička vydlážděná oblými kameny.

Jak se dostaneme dolů do vesnice a pak zase zpátky k vikářství, až napadne první sníh, pomyslela si plna obav Maria. Vždyť už teď, po prvním jarním lijáku, jsem měla co dělat, abych se na ten kopec vyškrábala!

Vzadu za vikářstvím se táhla donekonečna vřesoviště a neúrodné mokřiny porostlé tuhou ostřicí a trsy zlatavé kručinky. Tu a tam se na nich popásaly vyhublé, neduživé ovce, jejichž žalostné bečení odnášel bez přestání dující vichr kamsi do té rozlehlé pustiny, až ke zchátralému opuštěnému statku rýsujícímu se v dáli. Zdálo se, že ten ledový severák, který nenechal nic na pokoji, rachotil okenicemi a hvízdal zlověstně v komínech, byl všudypřítomný.

Patrick k ní teď přistoupil a objal ji kolem ramen. „Půjdeme? Je sice ještě brzy, ale měla by sis odpočinout. Nancy se Sarah


♦ 13 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

nám už přichystaly ložnici a o děti se také postarají. Byl to skutečně dobrý nápad, vzít si služebnictvo z Thorntonu.“ Patrick ji jemně postrčil ke dveřím vedoucím do úzké chodby zakončené schodištěm.

Nebránila se té nepokryté výzvě. Patrick ji nepřestal přitahovat, i když mu ohnivě rusé vlasy, které na něm tolik obdivovala, dávno zešedivěly. Postavu si však uchoval štíhlou a zvolna se blížící stáří mu ramena nenahrbilo.

Vydala se za ním poslušně do schodů, ale do prvního patra se sotva dovlekla. Únava na ni dolehla jako těžký olověný plát, takže zatoužila pouze po dlouhém, nerušeném spánku, a ne po manželských objetích. Z nedávného porodu jejich zatím posledního dítěte, dcery Anny, se dosud nedokázala vzpamatovat.

Pokusila se však ovládnout, a když jí Patrick dvorně otevřel dveře do ložnice s hezkou sloupkovou postelí, vykouzlila dokonce na tváři šťastný úsměv. Maria se zprudka posadila na posteli, neboť ji cosi vytrhlo z hlubokého spánku. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, kde se nachází. V Thorntonu nebyla, na to se tahle ložnice zdála příliš útulná a prostorná.

Měsíc, který pokoj zaléval, navodil falešnou iluzi denního světla. Hluk, který ji probudil, se ozval znovu.

Jsem v Haworthu, uvědomila si. Opatrně vyklouzla zpod přikrývky, aby neprobudila spokojeně oddychujícího Patricka. Holá prkna podlahy, na níž ještě chyběl koberec, ji zastudila do bosých chodidel.

Přikradla se k oknu, dosud bez závěsů, a vyhlédla ven. Z hospody hned za kostelem, U Černého býka se tam prý říká, se vyhrnul hlouček rozjařených pijáků. Dvě tři lucerny, které s sebou nesli, se míhaly temnou nocí jako zbloudilé světlušky.


♦ 14 ♦

Hana Whitton

Maria si povzdychla. Měla za to, že v Haworthu podobným jevům unikne nejen ona, ale hlavně děti. V průmyslovém Bradfordu, v jehož blízkosti předtím bydleli, byly podobné opilecké výjevy na denním pořádku. Textilky se tam rozrůstaly jako houby po dešti a tkalci a námezdní dělníci pak po celodenní dřině unikali alespoň nakrátko do vábných alkoholických snů, aby se probudili s kocovinou do kalného rána drsné reality.

V Haworthu byly podle všeho hospody hned dvě, jak stačila zjistit při první rychlé procházce s Patrickem, při níž si nový domov prohlédli. Haworth ji překvapil svou rozlehlostí – nebyla to ani tak vesnice, na kterou byla připravená, jako spíš menší městečko. I apatyku tu měli, hned naproti hospodě U Černého býka, a také pár krámků. Několik výstavnějších domů přilepených na vršku příkrého kopce, na němž se tyčil kostel s vikářstvím, vypovídalo o velikosti tohoto místa nepravdivě. Roztroušené domky se odtud táhly dolů po svahu, jako by prchaly před rozlehlým hřbitovem obklopujícím kostel a sahajícím až k vikářství.

Maria se zachvěla, jako by na ni v tu chvíli sáhla smrt. Intimní blízkost hřbitova ji děsila. Jistě, dům mají teď pěkný, ale nebyla si jistá, zda si zvykne na ty všudypřítomné hroby. Náhrobní kameny se táhly od nízké zídky kolem vikářství až dolů ke kostelu. Jména na nich vytesaná už dávno smyl déšť a odnesl vítr, který tu dul bez přestání od rána do noci. Tlusté zčernalé úponky břečťanu se mezi kameny plazily jako tuční hadi.

Vzpomněla si na svůj cornwallský domov. V Penzance, kde se narodila, svítilo slunce po celý den a vítr, který tam vál, byl mírný a vlahý vánek přinášející svěží slanou vůni od moře. Penzance byl přístav, nejzápadnější výspa na cornwallském pobřeží, to proto se tam obchodu dařilo. Také Branwellovi


♦ 15 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

zbohatli obchodováním s vínem a luxusním zbožím a jejich elegantní prodejna na penzanceském náměstí byla vyhlášená. Maria pocházela ze dvanácti dětí, ale otec dokázal všechny své potomky náležitě zajistit. Branwellovi žili v blahobytu a těšili se značné vážnosti, neboť představovali váženou oporu místního společenství, ať už jako starostové či radní.

Maria vyhlédla opět z okna. Světlo luceren se dávno vytratilo v houstnoucí mlze, která se plížila k vikářství úzkou uličkou, jejíž nerovné dláždění se ve světle měsíce vlhce lesklo. Mlžný opar milosrdně zakryl nekonečné řady náhrobků, jen zčernalé kmeny stromů u kostela z ní čněly jako paže z bělostné bažiny.

Vzpomínky se opět vrátily a Maria usoudila, že ji pohled na nedaleký hřbitov tolik skličuje proto, že jí připomíná předčasnou smrt rodičů.

Zůstaly pak se sestrami v Penzance samy, zatímco bratři se rozutekli dobývat svět. Její šestatřicetiletá sestra Betty se tou dobou už dávno smířila se staropanenstvím, zato Maria ne. Bylo jí sice už dvacet devět let a věděla, že krásy zrovna nepobrala, po lásce a manželství však toužit nepřestala.

A lásku také nakonec potkala, když se na návštěvě u sestřenice seznámila s kurátem Patrickem Brontëm. Zamilovala se do něj na první pohled. Náhlé vzplanutí se snažila vysvětlit jeho charismatickou osobností a tím, že byl vzdělaný a chytrý. A mimoto vydal už dvě básnické sbírky, co na tom, že vlastním nákladem?

Ovšem pravda byla taková, že se jí prostě líbil. Byl vysoký a štíhlý a měl zajímavou tvář s výraznými rysy. Husté ryšavé vlasy se mu leskly jako měď.

Maria byla sice bohatá a z vážené rodiny, ale vedle hezkého, byť chudého kuráta Patricka si připadala jako ubohá nicka – příliš malá a příliš nehezká.


♦ 16 ♦

Hana Whitton

A přesto se jí Patrick začal dvořit.

I nyní musela rychle potlačit podezření, že ho na ní okouzlilo hlavně její společenské postavení. A tučné věno.

Už tenkrát, v prvních dnech jejich známosti, ji podobné pochybnosti pronásledovaly, ale potlačila je, zahnala je do toho nejhlubšího kouta podvědomí, protože prostě toužila být šťastná.

Patrick se brzy vyjádřil a požádal ji o ruku. Zasnoubili se pak tajně v romantických ruinách Kirkstallského opatství.

Teprve později si uvědomila, že se vše odehrálo až příliš rychle a že se pustila na tenký led. Patrick jí totiž neodpovídal na dopisy. Omlouval se jí pak, že se k psaní nedostal pro množství práce.

Věřila mu. Na ničem nezáleželo, jen na něm ano.

Vzali se po známosti tak krátké, že nad tím mnozí z jejich kruhů pohoršeně vrtěli hlavou. Ani na tom jí nezáleželo, jen Patrickova mínění si cenila.

První dítě, dcera, která dostala jméno Maria po matce, se jim narodilo po roce. A pak následovaly další – Elizabeth, Charlotta, Patrick Branwell, Emily Jane a Anna.

Šest dětí za osm let manželství.

Přejela si nyní dlaní po břiše. Bolest, kterou tam v poslední době pociťovala, se v tu chvíli ozvala znovu a projela jí jako nůž až k páteři. Maria jen doufala, že není opět těhotná. Mateřství jí přinášelo pocit naplnění a manželské povinnosti se jí líbily víc, než by se to podle dobové morálky slušelo, ale další dítě si v tuto chvíli nepřála. Cítila se vyčerpaná a potřebovala si odpočinout. Alespoň nakrátko, na nějaký čas, než ty bolesti ustanou. Jistě časem přejdou, jako všechna podobná ženská trápení.

Od Černého býka k ní nyní nedoléhal už ani opilecký zpěv, který se předtím občas vyřinul do uličky, když někdo otevřel


♦ 17 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

dveře téhle vyhlášené putyky. Mariu náhle roztřásl se znásobenou silou předjitřní chlad, který předtím nevnímala. Roztřásla se zimou, a tak se raději rychle po špičkách vrátila na lůžko. Stočila se pod přikrývkou do klubíčka a ostrá bolest postupně otupěla, až posléze ustala zcela.

Všechno bude jistě zase dobré, usmála se Maria z polospánku. Ostatně, co by se nám tady, ve vysněném novém domově, mohlo stát?

Temné nebe se na východě rozzářilo prvním svítáním, bylo ostře žluté, s purpurovým pruhem táhnoucím se po okraji jedovatě sírového pásu. Světlo probudilo hejno vran sídlících v korunách stromů u kostela. Maria však už jejich pronikavé skřehotání, tu varovnou předzvěst neblahé budoucnosti, neslyšela, upadla do hlubokého spánku.

Nancy Garrsová našlapovala opatrně na úzké stupínky vnějšího schodiště vedoucího od pokojíku pro služky k zadním dveřím do kuchyně haworthského vikářství. Dávala velký pozor, aby na mlhou zvlhlých stupních neuklouzla. Ledový vítr vanoucí od mokřin se do ní nelítostně opřel a uvolnil jí z vlasů stažených do přísného uzlu několik neposlušných pramenů.

„To je naposledy, co jsem na tomhle hřadu spala!“ zahučela si Nancy pro sebe. „Tenhle kamrlík ochotně přenechám sestře Sarah! Může ho mít celý pro sebe! Já přespím raději někde na lavici v kuchyni než tohle.“

Nancy a Sarah Garrsovy sloužily u Brontëových už v Thorntonu, a tak je potěšilo, že jim reverend Brontë nabídl službu i na haworthském vikářství. Byly za ni vděčné, to však neznamenalo, že si nechají všechno líbit.

Nancy byla ráda, když konečně stanula na pevné zemi. Otřela si zvlhlé dlaně do dlouhé bílé zástěry a zamířila do


♦ 18 ♦

Hana Whitton

kuchyně, aby se pustila do přípravy snídaně. I tady se dosud kupily bedny a krabice s nevybalenými věcmi a kuchyňským zařízením.

Zastavila se u nich na chvíli, ponořená do filozofického rozjímání.

Nebudou to tady mít lehké, Patrick ani Maria. A ani jejich děti ne.

Jsou jiní.

O Haworthu už slyšela své, vždyť nebyl od Thorntonu zase tak daleko. A pak, jí stačilo jen se tady krátce porozhlédnout. Tvrdost místních obyvatel, jakkoli v daných podmínkách pochopitelná, hraničila s krutostí. Haworth bylo nezdravé místo s drsným podnebím a znečištěnými vodními zdroji. Pokud se tu někdo dožil třicítky, mohl mluvit o štěstí. Na usedlostech roztroušených v okolí živořily početné rodiny, do nichž navíc přibylo každým rokem další dítě.

Útěchu tu hledali spíš v metodistických a baptistických církvích, ne v té oficiální anglikánské. A bradfordský vikariát napjatou situaci zrovna nevylepšil, když do Haworthu bez předchozího souhlasu zdejších činitelů dosadil Brontëho předchůdce. Haworthští se sice na jeho první bohoslužbu dostavili, ale uprostřed kázání ostentativně odkráčeli a další bohoslužby prostě bojkotovali. Novému duchovnímu tehdy nezbylo než rezignovat.

Skutečně, Patrick Brontë to tu jako anglikánský vikář jednoduché mít nebude, a ani jeho rodina.

Nancy sice považovala Brontëovy za jemné, a tím pádem změkčilé lidi, kteří v Haworthu jistě dlouho nevydrží, netušila však, že Patrick prošel stejně tvrdou školou jako nejeden z místních. Haworth bral jako výzvu.

No co, není na mně, abych tohle řešila, mávla nad tím Nancy posléze v duchu rukou a zamířila ke konvím s vodou,


♦ 19 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

aby se přesvědčila, zda jí vystačí na dopoledne. Spokojeně přikývla, když zjistila, že Sarah vodu podle všeho nanosila ještě zvečera.

Na dalekou budoucnost už nemyslela, spokojila se s tím, co jí přinášel dnešek.

Maria Brontëová přelétla přísným, zkoumavým pohledem kuchyň. Vše bylo, jak má být.

Spokojeně se usmála. Na Nancy se Sarah bylo skutečně spolehnutí. Blahopřála si, že je s sebou vzali z Thorntonu.

„Reverend Brontë si snídani pochvaloval,“ ohlásila služce. Patrick Brontë měl podivné stravovací zvyky – jedl vždy sám a bývalo výjimkou, když jídlo pochválil. „Ráda bych dnes přichystala slavnostnější oběd. Budeme mít hosty,“ pokračovala.

„Jistě, paní.“ Nancy se po těch slovech pokusila o pukrle, protože chtěla ukázat, že ví, co se v novém, nóbl prostředí sluší a patří. Moc se jí ale nepovedlo.

Dvě Brontëovic nejstarší dcerky, Maria a Elizabeth, které vykukovaly za matkou, se rozhihňaly. Další, čtyřletá Charlotta, se k nim připojila.

Nancy krátce zauvažovala, zda by se neměla urazit, nedokázala to však. Děti měla ráda, byly milé, i když plaché a uzavřené. Už nyní se dalo tvrdit, že dívky krásy příliš nepoberou. Výjimečně malou a drobnou postavu zdědily po matce a z jejich tvářiček byly hezké pouze velké, hluboké oči. Zdály se být bezedné a Nancy občas znepokojovalo, když na ni upřeně hleděly a neuhnuly. Zato jejich bratr Patrick Branwell, kterému se však říkalo jen Branwell, zdědil výrazné rysy po otci. Emily a Anna byly dosud příliš malé na to, aby se nad nimi Nancy odvážila podobné soudy vynášet.

„Dívky! Nezapomínejte na dobré mravy!“ okřikla je Maria, které chování dcer neuniklo.


♦ 20 ♦

Hana Whitton

Charlotta se k Nancy zkroušeně rozběhla a pak se před ní nerozhodně zastavila. „Nezlob se, Nancy!“ zaprosila.

Nancy vmžiku zjihla. „Jak bych mohla, slečno Charlotto!“ Obrátila se pak k Sarah: „Odvedeš slečny k panu Branwellovi? Já se postarám o kuchyň.“

Sarah, která převážně dohlížela na děti, jen poslušně přikývla. „Hraje si spolu s malou Emily a Annou nahoře v dětském pokoji.“

Maria počkala, dokud se za Sarah s dětmi nezavřely dveře, a teprve potom ztěžka dosedla na židli u krbu. Bolest v břiše se ozvala znovu. „Jsem tak strašlivě unavená, Nancy,“ postěžovala si téměř provinile. „Nějak se z toho stěhování nemůžu vzpamatovat.“

Nancy se na ni pozorně zahleděla. Maria jako by i za tu krátkou dobu v Haworthu ještě víc pohubla. Už takhle byla útlounká, nyní však připomínala vychrtlé děcko. Tvář měla tak bledou, že se zdála průsvitná, jen pod očima se jí rýsovaly velké temné kruhy.

Nancy napadlo, zda není opět těhotná. Jako by nestačilo, že dala manželovi už šest dětí! Také by si mohl dát pokoj, ten velebný pán Patrick Brontë, pomyslela si neuctivě. Působí takovým oduševnělým dojmem, ale je stejný jako ostatní mužští.

„Měla byste si jít odpočinout, paní,“ navrhla. „Sarah se postará o děti, o to žádný strach. A já dohlédnu na ostatní. Pojďte, pomůžu vám nahoru do ložnice.“

Zdálo se, že Maria pomoc skutečně potřebuje. Nepodepírat ji Nancy, nevyšla by sama do schodů. Když ji pak služebná uložila do postele, odměnila ji Maria jen vděčným pohledem, neschopna ze sebe vypravit jediné slůvko.

Nancy za sebou poté tiše zavřela dveře Mariina pokoje. Ještě že má Patrick Brontë alespoň tolik rozumu, že manželce nakonec ponechal jednu místnost pouze pro ni.


♦ 21 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

Vrhla přitom téměř nepřátelský pohled na protější dveře, za nimiž se nacházela Patrickova ložnice.

K manželce to zase tak daleko neměl. „To opravdu neexistuje nějaký silnější lék, který by Marii ty bolesti alespoň na nějaký čas ztlumil?“ Patrick Brontë obrátil ztrhanou tvář k přivolanému doktorovi.

Ukázalo se, že Mariina slabost a sílící bolesti nepramení z toho, že je opět těhotná. Nebyla v požehnaném stavu a to, že se doslova ztrácela před očima, způsobily jisté ženské obtíže, jak to Patrick Brontë vyhýbavě nazýval. Zpočátku měl za to, že se tohle ženám občas stává a že se vše časem nějak samo spraví. Jenže Maria se cítila čím dál hůř a nakonec už vůbec neopouštěla svůj pokoj.

„Bohužel ne,“ pokrčil doktor bezmocně rameny. Patricka mu bylo líto. Staral se obětavě o početnou rodinu a vše nasvědčovalo tomu, že i Haworthským bude dobrým duchovním pastýřem, i když mu ten úkol rozhodně neusnadňovali. Snažil se mimoto vnést do vsi osvětu, otevřít tu školu, zavést sem kanalizaci, zajistit zdroj pitné vody.

„Jak můžete žít takhle, ve vlastních splašcích?“ rozkřikl se prý přednedávnem na haworthské radní.

Nu, při takovém poslání mu pomáhej Pán Bůh, pomyslel si doktor a zaklapl objemnou koženou brašnu. „Můžu jí ale předepsat znovu laudanum. To ji alespoň... na nějakou dobu uklidní.“

„Je tu... nějaká naděje?“ odvážil se zeptat Patrick Brontë, i když odpověď znal. Upřel na doktora neuhýbavý pohled.

Doktor se vydržel do těch modrých očí, průzračných jako horská jezera a stejně chladných, dívat jen krátce. Nakonec pohled odvrátil jako první.

„Říká se sice, že ta umírá poslední, ale...“ Odmlčel se na chvíli a pak dodal: „Zmiňoval jste se o starší sestře své


♦ 22 ♦

Hana Whitton

manželky. Myslím, že nastal nejvyšší čas, abyste pro ni poslal.“ „Měla bys ji propustit,“ pronesla rázně Mariina sestra Betty Branwellová, sotva se za ošetřovatelkou, najatou Patrickem, zavřely dveře. „Podle mě je to nepředstavitelná klepna. Donáší té místní paničce, Janet Kayová se myslím jmenuje. A ta si s ní, pokud jde o drby, ani v nejmenším nezadá.“

Maria se zasmála, ale zaznělo to spíš jako tiché zachrčení. Pak se se pokusila posadit na lůžku, podařilo se jí to však až s pomocí Betty.

Ztrácí se nám doslova před očima, pomyslela si smutně Betty, které se původně do Yorkshiru, tak nevlídného na podzim, z příjemného Cornwallu dvakrát nechtělo. Vyhověla nicméně švagrovu naléhání, aby navštívila nemocnou Mariu, a teď tomu byla ráda. Netušila, že je sestra takhle vážně nemocná. Po příjezdu z Penzance do Haworthu se zděsila Mariiny zažloutlé, propadlé tváře.

Bylo mimoto zjevné, že Maria už na domácnost nestačí, a to i přes pomoc služebných Nancy a Sarah. Patrick jí navíc obstaral ošetřovatelku, i když podle Betty ne zrovna nejlepší. Chyběla zde prostě pevná ženská ruka, která by udávala chodu domácnosti řád.

„Já vím,“ řekla Maria, když se konečně pohodlně usadila. „Ale klepnám ústa tak jako tak nezavřeš, Betty.“ Pravda byla jiná. Bála se cokoli měnit na Patrickově rozhodnutí, na jeho výběru, na jeho příkazech. Dříve dokázala vzdorovat jeho hněvivým, impulzivním výbuchům, anebo je přešla nějakým žertem, jemuž se pak oba nakonec zasmáli. Nyní jí na to však nezbývaly síly.

Nebyl to však jediný důvod, proč si ho nechtěla pohněvat. Během dlouhých hodin vynucené nečinnosti se jí hlavou


♦ 23 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

honily nejrůznější myšlenky. Co když Patricka omrzí nemocná manželka upoutaná na lůžko? Víc než dobře znala jeho náruživost. Jak se s ní vyrovnává nyní, když jeho choť nemůže plnit manželské povinnosti? Patrick byl pohledný muž a výsadní postavení duchovního mu jistě dodávalo na přitažlivosti.

Maria nebyla první, ke komu vzplál vášnivým citem. Už předtím byl zasnoubený. Jistě, neopustil by ji, ne v této chvíli, a už kvůli dětem ne, ale člověk může opustit toho druhého, i když s ním nadále setrvá ve zdánlivě vyrovnaném manželském svazku. „A pak, jaké pikantnosti by o nás asi tak mohla po Haworthu roznášet?“ dodala proto rychle. „Že mi Patrick jednou rozstříhal ty hezké květované šaty, protože si myslel, že jsou příliš... frivolní? Každý přece zná ty jeho impulzivní záchvaty, stejně jako to, že nesnáší světskou marnivost, a tu ženskou zejména!“

I hlas jí ta strašlivá nemoc, jejíž jméno se tu každý bojí vyslovit nahlas i pouhým šeptem, změnila, pomyslela si zdrceně Betty.

„Tvůj poraženecký postoj se mi nelíbí, Mario!“ Betty usoudila, že ráznost možná zmůže víc než nářek, slzy a shovívavá slovíčka. „Ty jsi tu paní! Tak proč nezměnit Patrickovo rozhodnutí? Přestaň se bát jeho hněvu! Ani on přece není neomylný, a někdo by mu to už konečně měl říct! Omluvil se ti tenkrát vůbec za ty zničené šaty?“

Maria se opět pokusila zasmát, ale vyšlo jí z toho zase jen tiché zachrčení. „Hned druhý den mi koupil hedvábí na nové. Chápala jsem to jako omluvu. Já... nebojím se jeho hněvu, Betty.“ Maria se krátce odmlčela a pak dodala tak tiše, že sestra téměř nerozuměla jejím slovům: „Bojím se toho, že se ode mě odvrátí.“

„Kvůli tvé nemoci?“ zeptala se jí Betty užasle.


♦ 24 ♦

Hana Whitton

Maria mlčky přikývla a pevně semkla víčka. Po zažloutlé tváři, na níž jí nyní vyrazil horečnatý ruměnec, jí sklouzla nejprve jedna osamělá slza, za níž však následovaly další.

„To by přece Patrick nikdy neudělal, Mario! Jsi jeho milovaná manželka, matka jeho dětí. A mimoto... Patrick je muž přísných zásad. Sama ses o tom před chvílí zmínila.“

Podobné morální zakolísání by s určitostí zničilo Patrickovu kariéru a připravilo ho o výhodné postavení, o něž odjakživa usiloval. Vikářství v Haworthu, jakkoli drsném a téměř nepřátelském, mu muselo připadat jako dar z nebes ve srovnání s bídou v irském Emdalu. Pouze tímhle pragmatickým prohlášením však Betty nechtěla Marii uklidňovat.

„Nebyla jsem jeho... první,“ odvážila se Maria pronést nahlas a opět oči otevřela. Víčka měla zarudlá a napuchlá. „Byl přece už jednou zasnoubený, než jsme se poznali.“

„Zasnoubený mohl být, ale to zasnoubení zrušil dávno předtím, než potkal tebe. Tímhle by ses neměla trápit vůbec nikdy, Mario, a zejména teď ne! Teď musíš myslet hlavně na to, aby ses co nejdřív uzdravila!“

„Máš pravdu,“ přikývla Maria, i když obě věděly, že z téhle nemoci se nikdy neuzdraví. „Vyprávěj mi o Penzance,“ poprosila ji po chvíli. „Když někdy zavřu oči, jako bych slyšela šumění moře. A také hluk z přístavu – řízné rozkazy, podroušený zpěv námořníků, pronikavý křik racků. Vzpomínáš, jak nás občas vyděsil? Zněl jako zoufalý dětský pláč.“

Betty vzala sestru za ruku. Dlaň měla rozpálenou a zvlhlou potem. „Bylo tam moc krásně, když jsem odjížděla,“ začala. „Naše zahrada byla v plném květu.“

Maria její stisk chabě opětovala a na tváři se jí rozlil šťastný úsměv, jako by se po dlouhé cestě vracela domů.


♦ 25 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

Patrick Brontë se zastavil na úzké stezce klikatící se po návrší nad Haworthem. Vikářství odsud viděl jako na dlani. Tyčilo se osaměle na okraji hřbitova kousek od kostela, jako by jej strážilo.

Náhle ho napadlo, jak symbolické to je. I vikářství, jejich vysněný domov, jako by se proměnilo v hrobku.

Nemohl si nadále zastírat, že Maria umírá a že se z té hrozné zhoubné choroby už nikdy neuzdraví.

Od vřesoviště v tu chvíli zadul ledový poryv větru, zmocnil se jeho kabátu a zacloumal jím, jako by tak chtěl doložit oprávněnost Patrickových obav.

Do zimy bylo sice ještě daleko – srpen se teprve chýlil ke konci –, ale vítr byl mrazivý jako v prosinci a pronikal mu až do morku kostí.

Patrick se zachvěl a neochotně vykročil k domovu.

Bylo mu jasné, že by měl být u Marii, že by jí měl setrvávat po boku ve dne v noci, ale nevěděl nějak, jak s celou tou složitou situací naložit. Jedna věc byla vyznávat Marii lásku, věnovat jí básnickou sbírku, zasnoubit se s ní za svitu měsíce v ruinách opatství, a druhá stát se milosrdným Samaritánem. To by mu jako duchovnímu nemělo být cizí, a přesto se do této role nutil, jakkoli se to zdráhal přiznat sám sobě. V jeho rodném Irsku se každý musel s podobnými věcmi vypořádat sám, protože na soucit nebyl čas.

To přece není jediný důvod, proč se Marie vyhýbám, pomyslel si znepokojeně.

V poslední době v něm vzrůstaly obavy, že Maria, zmučená bolestí, opustila pravou křesťanskou cestu. Co když její duše zbloudila na křivolakou pěšinku, na jejímž konci čeká zatracení? Mohl by jí to za daných okolností vůbec vyčítat?

Zděsil se podobných myšlenek.

Náhle si vybavil Mariinu vyhublou, jakoby voskovou tvář. Na vysoké čelo se jí lepily pocuchané prameny prořídlých


♦ 26 ♦

Hana Whitton

vlasů, které ještě přednedávnem zářily jako lesklá měď. Víčka měla pevně semknutá, jako by nechtěla nikoho, ani Patricka ne, vpustit do podivného, temného světa utrpení, který se za nimi skrýval.

A když pak nakrátko oči otevřela, připomínaly mu dvě bezedné studny, jejichž zlověstná hloubka mu naháněla hrůzu.

Jako by při té vzpomínce ucítil vtíravý, nasládlý pach, kterým nasáklo vše v jejím pokoji. Rychle se zhluboka nadechl chladného vzduchu, aby potlačil vzrůstající nevolnost.

Nakonec se musel zastavit a opřít se o nízkou kamennou zídku, kterou prorůstaly tuhé trsy kručinky a kapradí. Byla neudržovaná, napůl zbořená, jako všechno tady v Haworthu.

Přejel si kostnatými prsty po tváři. Tenhle kraj se mu najednou zdál prokletý a jeho veškeré snažení na zdejší vinici Páně marné.

Možná je marný celý můj život, možná si pořád jen něco nalhávám. Co když i moje manželství nebylo nic jiného než chladná vypočítavost? Vybral jsem si přece nepříliš hezkou dívku, kterou dělil pouhý krůček od staropanenství!

Odpověď na tuto mučivou otázku neznal, nebyl si jí jistý ani v této upřímné chvilce. Zabořil tvář do dlaní a sklesl do zakrnělých keříků vřesu krčících se vedle zídky. Pár ledabyle naskládaných kamenů, z nichž byla sestavena, se přitom svezlo na rozblácenou stezku. Drobné trsy kapradí, které se na nich už stačily uchytit, skončily v rozbředlé břečce s nimi. Zdobily je velké dešťové krůpěje a Patricka napadlo, že jejich svěže zelené lístky připomínají jemný filigrán ozdobený smaragdy.

Syrová vůně vřesu, který Patricka nemile zastudil do kolenou, ho posléze vzpamatovala a vrátila ho do neradostné skutečnosti.

Odlepil se od zídky zvlhlé snášející se mlhou, jejíž cáry sem teď přivál vítr odněkud z blat, a pokračoval dál v cestě


♦ 27 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

k vikářství. Úzká ulička, jejíž dláždění se vlhce lesklo, před ním mizela v houstnoucí mlze. Na jejím konci matně zářilo červené světlo hospody U Černého býka.

Na tu peleš, v níž utápějí životní beznaděj mnozí z Haworthských, si pořádně posvítím, umínil si, neboť se do něj začalo vlévat nové odhodlání. A nepřestanu ani s návštěvami nemocných a trpících, třebaže mi téměř pokaždé místní div nepřibouchnou dveře před nosem, jako právě dneska. A nesmím se vzdávat naděje, ani pokud jde o Mariu.

Užuž se chystal stisknout ozdobnou kliku postranní branky vedoucí do nevelké zahrady prostírající se kolem vikářství, pak si to však rozmyslel a rychlým krokem zamířil k nedalekému kostelu, jako by se tam chtěl skrýt sám před sebou. „Neloudej se, Branwelle! Podívej, i Emily s Charlottou tě předběhly!“ Starší sestry Maria a Elizabeth se v malém Branwellovi marně snažily vykřesat jiskřičku nadšení pro tuhle odpolední procházku, na niž se všichni vydali téměř na zapřenou. Děti věděly, že by měly být u lůžka nemocné matky, ale atmosféra doma se jim zdála jako k zalknutí.

Charlotta s Emily už mířily k opuštěnému polorozbořenému statku. Top Withens se tam říkalo. Nejstarší Maria však nechtěla, aby se tam mladší sestry zdržovaly dlouho samotné. To místo, častý cíl jejich dobrodružných výprav, v ní vyvolávalo podivnou, znepokojivou tíseň. Zdálo se však, že ostatní sourozence přitahovalo uhrančivým kouzlem, a zejména Emily jím byla doslova posedlá.

Branwell začal uraženě natahovat.

„Tatínkův mazánek!“ nezdržela se Elizabeth posměšku. Bratr byl podle ní opravdu rozmazlený.

„Přestaň!“ okřikla ji Maria. „Teď, když je maminka nemocná, přece musíme držet všichni pospolu! A měli bychom na sebe


♦ 28 ♦

Hana Whitton

být hodní!“ S těmi slovy popadla Branwella za ruku a vyrazila s ním za mladšími sestrami.

Ty však mezitím stačily zdolat povlovné návrší před statkem a ocitly se na jeho zápraží.

Emily se zastavila a zaposlouchala se dychtivě do skučení větru, který se proháněl prázdnými prostorami opuštěné usedlosti.

„Jak tu asi žili? A proč odsud všichni odešli?“ položila si víceméně řečnickou otázku. Nečekala na Charlottinu odpověď a vykročila ke dveřím, nebo spíš k tomu, co z nich zbylo. Opatrně strčila do poloztrouchnivělého dřeva pokrytého bělavou plísní. Ozvalo se pronikavé zaskřípání a pak se před ní otevřel temný jícen prázdné jizby. Nakoukla opatrně dovnitř. Nepociťovala strach, jen zvědavost. Vyrušila párek holubů, který se tu usídlil. Vyrazili poděšeně ven rozbitými okny bez okenic a Emily rychle ucouvla na nerovný kamenný práh, poděšená tím nečekaným hlukem. Srdce se jí rozbušilo tak hlasitě, že se to téměř rozléhalo dutou ozvěnou od začouzených stěn a nízkého stropu. I Charlotta to jistě musela zaslechnout.

Ale Emily přesto nedokázala odolat vábení, kterým ji to dávno opuštěné místo přitahovalo, a vykročila opět vpřed, do prostoru, který podle všeho býval kuchyní. Přitiskla dlaň na jednu z nerovných stěn opocených vlhkostí. Ten dotyk jako by k ní promlouval dávným tragickým příběhem, který se tu odehrál a kterému zatím nedokázala porozumět.

„Tady jste!“

Emily i Charlotta sebou trhly, když zaslechly Nancyin hlas. Nancy by právě tady a teď nečekaly.

„Honem! Pospěšte si! Maminka s vámi chce mluvit! Se Sarah vás všechny hledáme už jakou dobu! Mělo nás napadnout, že se budete zase potulovat po vřesovišti!“


♦ 29 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

Emily s Charlottou ji okamžitě poslechly. Nancy vrhla cestou zpět nevraživý pohled na opuštěný statek. Co na tomhle strašidelném místě mohlo ty dvě upoutat? Po odpovědi nicméně nepátrala. Už dávno si zvykla na výjimečné podivínství vikářovy rodiny.

Nesmím se ohlédnout! přikazovala si Emily cestou k vikářství. Pokud to vydržím a neohlédnu se, tak se maminka určitě uzdraví.

Emily sice pokušení odolala a neohlédla se, ale Maria Brontëová přesto zemřela, a to ještě v týž den, 15. září 1821, poté co si k sobě narychlo povolala své děti.

Ze života v Haworthu, kde chtěla najít štěstí, se těšila pouhých několik krátkých měsíců.


♦ 30 ♦

Hana Whitton


♦ 31 ♦

II.

„Naděje, ta jen plachý přítel byla...“

Emily Brontëová, báseň Naděje

1

Patrick Brontë rozvážně vystoupal k vysokým stojacím hodinám na podestě, aby je jako vždy o deváté večer natáhl. Byl to každodenní rituál, který navozoval mylné zdání, že je vše v pořádku, že se nic nezměnilo.

Maria zemřela, a tím se změnilo úplně všechno, uvědomil si však vzápětí, když se vracel opět do své pracovny v přízemí, aby tam dokončil zítřejší kázání. A také ten dopis radním o nutnosti nedělní školy by měl už konečně sepsat.

Záměrně se utápěl v práci v marné naději, že mu to přinese zapomnění. Jenže se mu to nějak nedařilo.

Maria byla mrtvá a propastné vakuum, které po sobě zanechala, zůstávalo nezaplněné a bylo horší než předchozí dny nekonečných muk a utrpení. Častokrát se v té době modlil, aby se jí z té bolesti už konečně dostalo vykoupení –, všechno se však zdálo ještě horší, alespoň pro něj, když byly jeho modlitby nakonec vyslyšeny.

Rychle za sebou zavřel dveře pracovny, jako by je chtěl přibouchnout před dotěrnými vzpomínkami.

I tak se tam však vedraly za ním, ač nezvány.

Raději se rychle usadil k psacímu stolu a sklonil se nad rozepsaným kázáním.


♦ 32 ♦

Hana Whitton

Dům se už dávno ponořil do nočního ticha, i služky dokončily úklid a přípravy na zítřejší časnou snídani a sváteční oběd.

Patrick napsal dva tři řádky, nespokojeně je po sobě přečetl a pak je přeškrtal.

Začínáme nový rok, pomyslel si. Měl bych kázat na optimističtější notu. Každý z Haworthských si přece nese svůj kříž, nejen já! A kdo jiný by do nich měl vlít novou naději?

Otevřel Bibli a nalistoval v ní v Novém zákoně Matoušovo evangelium a v něm příchod Tří králů. To bude vhodný motiv pro mé kázání, rozhodl se okamžitě. Příchod tří moudrých mužů s dary, příchod nové naděje, nového života.

I já bych měl konečně začít nový život, napadlo ho přitom, jako už mnohokrát v poslední době. Jistě, je to pouhých pár měsíců, co Maria zemřela, ale jejích šest dětí potřebuje matku. A já potřebuji manželku.

Hluboké ticho přerušilo zaťukání na okno, jak se ledový vítr opřel do větví přerostlého keře v zahradě.

Také Maria vždy takhle tichounce zaklepala na dveře, když vysedával dlouho do noci nad knihami.

„Nepůjdeš si už konečně lehnout, můj drahý?“ Jako by opět slyšel její laskavý hlas.

Odložil pero a přejel si zoufale rukou po tváři, jako by chtěl tu dávnou vidinu zahnat.

Věděl nicméně, že se mu to podaří jedině tehdy, ožení-li se znovu. Děti skutečně potřebují matku. Šest sirotků nemůže pořád opatrovat jejich tetička Betty Branwellová, která zůstala v Haworthu po Mariině smrti.

Ano, musím se znovu oženit, ujistil se opětovně. Rozhodnutí mu přineslo jistou úlevu, po níž následovala nová naděje.

A hned zítra odpoledne si o tom promluvím s Betty, slíbil si.

Znovu se sklonil nad rozepsané kázání. Věty mu nyní splývaly z pera s nevídanou lehkostí.


♦ 33 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

Dotěrné větve začaly opět dychtivě poťukávat na okenní tabulky jako neodbytní vetřelci dožadující se okamžitého vstupu, ale Patrick Brontë je už nevnímal. Patrick Brontë stál na prahu kostela sv. Michaela a všech andělů a díval se za hloučkem odcházejících věřících. Slova jeho ohnivého nedělního kázání jako by dosud doznívala ozvěnou pod chrámovou klenbou. Slib, který si dal na začátku roku, také dodržel – jeho kázání byla plná nadějných příslibů v nový život.

Po chvíli však pohlédl ke kryptě, kam loni pochovali jeho manželku Mariu. Děti jí tam položily kytičku narcisů, které teď, v dubnu, odvážně rozkvetly na zahradě vikářství i v nevlídném haworthském počasí.

Jako pokaždé v poslední době přitom pocítil výčitky svědomí, neboť se nedokázal zbavit pocitu, že se Marii hledáním nové manželky zpronevěřuje.

„Promiň!“ zašeptal, rychle se odvrátil a vykročil z kostela.

Neduživé jarní slunce, které se dnes výjimečně neskrývalo za olověnými mračny, jeho výčitky poněkud rozptýlilo. Ne však zcela. Mimo jiné proto, že si o nové ženitbě, na niž pomýšlel, dosud nepromluvil se švagrovou Betty, která zatím zesnulou Mariu zastupovala v domácnosti ve všem.

Tedy téměř ve všem.

V té starší, nehezké staropanenské příbuzné ženu nikdy vidět nemohl.

K domovu se vydal cestičkou vedoucí přes hřbitov. Chtěl být na chvíli sám. Náhrobky, mramorové i ty prostší žulové, pokrývaly svah táhnoucí se od vikářství ke kostelu jako kamenné moře. Slunce se teď zlatě zatřpytilo na jejich věčně vlhkém povrchu a zalesklo se i na úzké cestičce, po níž se jako vždy řinula stružka bahnité vody z vřesovišť.


♦ 34 ♦

Hana Whitton

S tímhle by se mělo také něco udělat, usoudil Patrick jako pokaždé, když tudy procházel. Znečištěná voda protékající hřbitovem znečišťovala místní studny, a tohle nebyl pouze jeho názor. Ovšem přimět místní radní k nějakému činu byl úkol nad lidské síly.

Ano, s tímhle se musí něco udělat, utvrdil se v duchu, ale hlavně musím konečně nějak vyřešit vlastní situaci, než začnu radit ostatním.

Zastavil se a zahleděl se k vikářství, které odsud ze hřbitova připomínalo spásný ostrov plný nadějí.

Jenže ty jeho se zatím příliš nenaplňovaly.

Jako první se rozhodl požádat o ruku dceru doktora Firtha, dávného přítele z  Thorntonu. Byla krásná, kultivovaná a mladá. Bylo jí pouhých pětadvacet let. Na chvilku zavřel oči, aby si vybavil její půvabnou tvář.

Jenže slečna Firthová ho odmítla, i když s elegancí sobě vlastní a s příslibem věčného přátelství. To bylo nicméně vše, co mu mohla nabídnout.

Zranilo ho to, ale vzápětí v něm narostl hrdý vzdor.

Slečna Firthová přece není jediná pod sluncem!

Byla tu ještě sestra jeho kolegy kuráta Druryho. Isabella se jmenuje. Slečna Firthová v něm vyvolávala něhu, zato Isabella v něm probudila marně potlačovanou vášeň, i když se toho zděsil. Něco takového se neslušelo a nesrovnávalo se to s jeho postavením. Zdálo se, že Isabella jeho dvoření přijímá celkem ochotně, což zavdalo místním klepnám důvod k pikantním úvahám.

Patrick nyní dospěl k závěru, že nastal opravdu nejvyšší čas, aby o svých plánech promluvil s Betty, než jí je nějaká dobrá duše z Haworthu prozradí neurvalým způsobem, vlastním místním. Potřeboval Betty a nesměl si ji pohněvat. Jistě ho pochopí, vysvětlí-li jí vše taktně a včas.


♦ 35 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

A s tímto pevným rozhodnutím zamířil k domovu. „Pochutnal sis? Byl jsi se vším spokojený, Patricku?“ zeptala se Betty ode dveří studovny. Její švagr Patrick Brontë neudělal ani v neděli výjimku a poobědval jako vždy sám. Nechápala sice, jako mohla Maria na tohle podivné uspořádání vůbec přistoupit, ale dodržovala je.

„Oběd se ti dnes obzvláště vydařil, má milá!“ pochválil ji Patrick s úsměvem.

Je mu už pětačtyřicet, o rok méně než mně, ale léta jako by mu přidala na zajímavosti, pomyslela si Betty.

Patrick se jí vždycky líbil. Byl vysoký a štíhlý a měl zajímavou, výraznou tvář. Jenže ona v něm až dosud viděla pouze bratra. To se však nyní změnilo. Ta změna se jí vkrádala do srdce postupně, s každým novým dnem, který uplynul od Mariiny smrti, s každým novým týdnem, který strávila na haworthském vikářství spolu s Patrickem a jeho dětmi.

Patrick zůstal sám. Potřebuje ji. Byl to příjemný pocit.

Už dříve sice vypomáhala v rodinách svých sourozenců jako stárnoucí staropanenská laskavá tetička, ale tohle bylo jiné. V Haworthu jako by konečně našla svou vlastní rodinu, kterou si nikdy nedokázala založit. A v Patrickovi mohla mít druha, kterého marně hledala po celý život, třebaže se už dávno vzdala naděje, že ho kdy nalezne.

Nechtěla být nadále sama.

Patrick vstal od stolu, zamířil ke křeslu u okna a ukázal jí na druhé naproti. „Rád bych si s tebou o něčem důležitém promluvil, Betty,“ spustil vážně. „Nevím, jak začít, ale... odkládat to už nelze.“

Betty cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Tváře jí znachověly ruměncem. Věděla moc dobře, že je starší než Patrick a že na svá léta na rozdíl od něj vypadá. Co na tom však sejde?


♦ 36 ♦

Hana Whitton

Patrick v tuto chvíli potřebuje spřízněnou duši, ne nějakou naivní mladici, možná půvabnou, ale nezkušenou. Potřebuje někoho, na koho se může spolehnout, o koho se může opřít, a hlavně – kdo bude matkou jeho šesti sirotkům.

Posadila se tedy poslušně naproti švagrovi a s nedočkavostí, za niž se styděla, mu doslova visela na rtech.

„Od Mariiny smrti uplynul již nějaký čas a tu dobu jsme všichni zasvětili důstojnému smutku. Prázdné místo, které po sobě zanechala, nelze nikdy zaplnit. A přesto... já... musím myslet na budoucnost, Betty. Kdo jiný než ty by mě mohl pochopit lépe?“ Patrick si odkašlal a chvilku si pohrával s ozdobnými třásněmi na potahu křesla. „Musím se znovu oženit, Betty. Děti potřebují matku. A pak... už v Písmu přece stojí psáno, že člověku není dobře žít samotnému.“

Betty cítila, že jí teď ruměnec zalévá i hrdlo. Patrick si toho všimnout nemohl, protože je pevně svíral bělostný krajkový límeček, sepnutý pro jistotu ještě broží.

Opatrně vztáhla ruku a položila ji na tu Patrickovu.

„Jistě, chápu tě, Patricku!“ řekla tiše. „A schvaluju ti takové rozhodnutí. Je správné.“ I Maria by tomu porozuměla, chtěla ještě dodat, ale pak jí to přišlo nevkusné.

Švagr se na ni usmál, v očích náhlou úlevu. „Ty jsi mi vždycky rozuměla, má milá!“ S těmi slovy sevřel její ruku ve své, pak ji ale nenápadně vyprostil. Betty neuniklo, jak štíhlé, jak ušlechtilé prsty má, a zatoužila v tu chvíli, aby ji alespoň polaskal po tváři.

„Ano, my dva jsme k sobě měli přece vždycky blízko, Patricku,“ dodala. Vybavila si náhle, jak jí před dávnými léty věnoval sbírku svých veršů, Vesnické básně, tak se jmenovala. Zdály se jí přehnaně sentimentální a tak trochu neumělé. Ten názor sice nezměnila, ale cenila si Patrickova věnování, které už tehdy promlouvalo o hlubokých sympatiích.


♦ 37 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

„Nechci nic uspěchat, Betty, to rozhodně ne,“ ujišťoval ji. „V téhle rozmluvě budeme určitě pokračovat, až... nadejde ten pravý čas.“

A s těmi slovy povstal, aby jí dal najevo, že je rozhovor u konce.

„To určitě ano.“ Také Betty po těch slovech ochotně vstala. Zatoužila být sama, aby si po Patrickově proslovu urovnala myšlenky.

Na prahu se ještě otočila a usmála se na něj.

Rád jí ten úsměv oplatil. Netušil, že si neporozuměli, třebaže mluvili týmž jazykem. Betty se rozkošnicky probírala látkami, které jí přinesl sám úslužný majitel luxusního obchodu v Keighley, neboť v ní svým neomylným podnikatelským instinktem vycítil lepší zákaznici, a hlavně lepší zákaznici, která má peníze. A to nebýval ve zdejším kraji jev zase tak častý. Příručí, který postával v uctivé vzdálenosti, čekal na příkaz, aby přinesl ze skladu další štůčky látek.

Betty byla nyní ráda, že se z Haworthu konečně vypravila do nedalekého městečka Keighley, i když domov opouštěla vždy jen s nechutí. Keighley, středisko textilního průmyslu, se rychle rozrůstalo a bohatlo, jak se dalo usoudit z výstavných domů a hezkých obchodů. Nové textilky s sebou přinesly i řadu sociálních problémů, ale na to teď myslet nechtěla.

Znovu zálibně pohladila hedvábí. V Haworthu se něco podobného koupit nedalo. A Betty teď přece potřebuje nějakou lepší výbavu, když se Patrick v podstatě vyjádřil. K nedávné rozmluvě o manželství se sice zatím nevrátili, ale ona si ji vyložila po svém, jako zastřenou nabídku k sňatku, i když ji hlas chladného rozumu nabádal k opatrnosti. Potlačila ho však, protože chtěla být alespoň jednou konečně šťastná.


♦ 38 ♦

Hana Whitton

Po celý život jsem byla opatrná a dbala přísných společenských pravidel, až jsem nakonec zůstala sama. Samota jí na haworthském vikářství rozhodně hrozit nebude.

Usmála se pro sebe a obrátila pozornost k zlatavé tkanině, kterou majitel obchodu zručným pohybem rozložil na pultu z cedrového dřeva. Neuniklo jí, že se mu do tváře vkrádá poněkud unavený výraz.

„To hedvábí si vezmu,“ oznámila mu proto raději. „A pro ostatní látky si pošlu někdo ze služebnictva.“ Nedovedla si sice představit, při jaké příležitosti bude na tom věčně vichrném Vidrholci jménem Haworth nosit právě šaty z jemného hedvábí, ale svůdné vidině elegantní róby prostě nedokázala odolat.

Zvonek nade dveřmi vesele cinkl, když z obchodu odcházela, jako by schvaloval její rozhodnutí. Betty se venku rychle vmísila do davu chodců a nechala se tím proudem chvilku unášet. Do odjezdu objednané drožky jí zbýval ještě nějaký čas, a tak se rozhodla, že si před návratem do Haworthu zajde na šálek čaje.

Čajovna, kterou znala z předchozích návštěv Keighley, se nacházela nedaleko a Betty byla ráda, když se konečně usadila u jednoho ze stolků a objednala si čaj. Náhle na ni dolehla únava z dlouhého dne. Nedokázala se začíst ani do keighleyského deníku, jistě plného pikantních novinek, jen bezcílně vyhlížela velkým oknem na rušnou ulici.

Vtom se z  davu kolemjdoucích vynořila nějaká žena a chvilku krátkozrace mžourala do čajovny, jako by tam někoho hledala. Teprve po chvíli, když Betty poznala, na ni vesele zamávala a bez dalšího váhání zamířila dovnitř.

Betty v duchu zaúpěla, neboť v té osobě poznala vyhlášenou místní klepnu, obstarožní slečnu Phyllis Wardtsovou, kterou jí Patrick kdysi představil při návštěvě u keighleyského


♦ 39 ♦

Větrná htrka rodiny Brontëových

kuráta a svého dlouholetého přátele Druryho. Na rozprávění s touhle ozdobou zdejší společnosti, která ji určitě zahrne nejnovějšími zprávami z Keighley a přilehlého okolí, dnes opravdu neměla náladu.

Phyllis Wardtsová skutečně neztrácela čas, objednala si čaj, vyměnila s Betty pár obvyklých nicneříkajících zdvořilostí a vzápětí přešla k věci.

„Vidím, že jste se vydala do Keighley na nákupy, slečno Branwellová. Ten balíček bude jistě z obchodu s látkami na náměstí. To je dobrá volba!“

„Koupila jsem si tam nějaké hedvábí,“ připustila neochotně Betty, ve které se najednou vzedmul nepochopitelný pocit viny. Možná se pro mě podobná paráda už nehodí! blesklo jí hlavou. Do padesátky mi moc neschází. Na světskou marnivost bych měla zapomenout a myslet spíš na duši a na poslední věci člověka.

„To chápu! To chápu!“ Phyllis nyní se spikleneckým výrazem popleskala Betty po paži. „Oficiální oznámení o zasnoubení a o datu svatby na sebe jistě nenechá dlouho čekat! Pak budete mít jiné starosti než chodit po obchodech!“

Betty postavila šálek na stolek tak zprudka, až hlasitě a jaksi nepatřičně cinkl o podšálek a trochu vonného čaje z něj přitom vyšplíchlo na bělostný ubrus.

Zdráhala se uvěřit vlastnímu sluchu. Patrick by přece bez jejího vědomí chystaný sňatek s nikým neprobíral! Ani s Drurym ne, a to byl jediný zdroj, ze kterého se slečna Wardtsová něco podobného mohla doslechnout.

Zamrzelo ji, že se o vlastní svatbě musí dozvědět od nějaké keighleyské klepny. Není sice nejmladší, ale přesto doufala, že se jí Patrick bude alespoň trochu dvořit, než se vezmou. A když ne, tak bylo na místě, aby si spolu přinejmenším promluvili o podrobnostech společné budoucnosti.


♦ 40 ♦

Hana Whitton

Betty si v ten okamžik překvapeně uvědomila, že se Patrick vlastně jasně a jednoznačně nevyjádřil. Pokusila se vybavit si jejich nedávnou rozmluvu. Byla plná mlhavých narážek, nic víc. Nezeptal se jí zpříma: „Vezmeš si mě, Betty?“

Do srdce se jí vkradla temná předtucha.

Phyllis Wardtsová ji chvilku pobaveně pozorovala a pak ze sebe vyrazila pronikavý smích. „Vidím, že ta novinka zaskočila i vás!“

„Já... měla jsem za to, že to pan Brontë zatím nikomu neprozradil,“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist