načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vetřelec v mém ňadru aneb i nemoc lze brát s nadhledem - Milena Kolářová

Vetřelec v mém ňadru aneb i nemoc lze brát s nadhledem
-4%
sleva

Elektronická kniha: Vetřelec v mém ňadru aneb i nemoc lze brát s nadhledem
Autor:

Diagnóza rakovina prsu vyvolá v každém vzpomínky na hrůzné scénáře z filmů a knížek. Ale všechno může být úplně jinak. Tato kniha je o skutečně prožitém příběhu Mileny ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788075700162
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Diagnóza rakovina prsu vyvolá v každém vzpomínky na hrůzné scénáře z filmů a knížek. Ale všechno může být úplně jinak. Tato kniha je o skutečně prožitém příběhu Mileny Kolářové, kde autorka sama popisuje svůj boj s rakovinou prsu, a to s velkým optimismem, který chce předat dalším pacientkám. Tato kniha dokáže příznivě ovlivnit psychiku i náhled na nemoc.

Související tituly dle názvu:
Dobrý brat, zlý brat Dobrý brat, zlý brat
Rönkä Matti
Cena: 130 Kč
Vetřelec Peklo Vetřelec Peklo
Golden Christopher
Cena: 257 Kč
Vetřelec - Covenant Vetřelec - Covenant
Foster Alan Dean
Cena: 199 Kč
Vetřelec - trilogie v boxu Vetřelec - trilogie v boxu
Lebbon Tim, Moore James A., Golden Christopher
Cena: 657 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah:

Pojď, ty blbečku

Zmiz, ty zmetku

Není koktejl, jako koktejl

Solárko

Pá, pá


Vetřelec v mém ňadru

aneb i nemoc lze brát s nadhledem

Milena Kolářová

2. vydání

vydáno v prosinci 2016 jako 43. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN 978-80-7570-014-8 (epub)

ISBN 978-80-7570-015-5 (mobi)

ISBN 978-80-7570-016-2 (pdf)


Věřte, ţe bude líp...


Pojď, ty blbečku

Mamograf je drtič prsou. Vţdycky, kdyţ mi pokládali ňadro na jednu kovovou desku a druhou na něj spouštěli, vytanul mi na mysli lis na šrotování aut. Při kaţdém takovém vyšetření mi vyhrkly slzy bolesti a pokaţdé jsem kontrolovala, jestli mi z prsou nezbyly jen placky. To byl jeden z důvodů, proč jsem se mamografu vyhýbala. Druhý, naprosto tmářský (ale můj) byl názor, ţe ţena po přechodu nemůţe dostat rakovinu ţenských orgánů, jednoduše proto, ţe uţ se v ní nemlátí ţádné hormony a její organizmus je uţ v klidu. To jsem pak čuměla, kdyţ jsem se informovala na internetu. A za třetí – nikde ţádná boulička, zkrátka ani náznak, ţe by něco bylo jinak, neţ má být. A tak jsem na tom mamografu nebyla dlouhých sedm let!!! Dneska povaţuji těch sedm let za velký příděl štěstí. Byl únor roku 2014, já šla kolem budovy s mamografem a jako by se ze dveří vysunul prstíček a zval mě „pojď, ty blbečku, ty ignorante, pojď se přesvědčit, ţe jsi zdravá“.

Tak jsem šla. Poté, co mě vypeskovala za dlouholetou absenci, paní doktorka pravila: „Je tady nějaký stín, můţe to být jenom tkáňový uzlík, ale taky to můţe být něco horšího. Já to nemám s čím porovnat, kdyţ jste tu tak dlouho nebyla. Přijďte začátkem července, uvidíme, jestli se to bude nějak vyvíjet.“ Přišla jsem začátkem července. Útvar uprostřed prsu měl rozměry přibliţně 1 x 1 cm a hned mi z něj vzali vzorek na histologii.

Poznatek: odebrání vzorku bolí jen docela málo, pro příště není třeba se ho bát. Vzorek prý se posílá do nejkvalitnější laboratoře v Plzni a prý se za týden, ve čtvrtek, mám přijít informovat, jak dopadly výsledky.

Jsem od přírody optimista. Nápady typu: drbne do mě auto, kousne mně vzteklý pes, vyřádí se na mně úchyl, vykradou mně a ne toho hajzla od vedle a podobně, mi nejdou ani kolem hlavy. Proto jsem předpokládala, ţe výsledkem histolky bude nějaká tuková hrudka – koneckonců mám ráda bůček a to se musí někde projevit. Jenţe čas nedospěl ani do čtvrtka. Uţ v úterý mi zvonil telefon a neosobní hlas pravil, ţe histolka potvrdila zhoubný tumor a ať se v ten čtvrtek přijdu domluvit na dalším postupu. Nejdřív jsem jen vyhekla, pak jsem pro jistotu vychrlila své nacionále (to přece musí být nějaký omyl) a pak jsem se ještě slovně ujistila: „Tak na tvrdo - chcete mi říct, ţe mám rakovinu prsu?“ „Ano, tak nashledanou ve čtvrtek.“ Kousek ode mě seděl můj muţ – Petr. Celý rozhovor slyšel. Chvíli jsme na sebe nevěřícně zírali. Pak se on rozčílil, ţe takhle to přece nemůţou pacientům sdělovat. Proč nepočkali do stanoveného čtvrtka a nesdělili mi to osobním a přijatelnějším způsobem? Ale rozčilování a kritizování nic nezměnilo na diagnóze.

Co mi táhlo hlavou? Díky přírodo za dar optimismu. Zopakovala jsem si všechny celebrity, které se vyléčily, ze statistiky jsem si vybírala jen čísla udávající počet uzdravených a vytvořila si vlastní názor na věc: nějaký mrňavý, nechutný vetřelec se mi usídlil v ňadru. Je nutné ho vystrnadit a o nic jiného nejde. Takţe pryč s ním, ať můţu pokračovat v krasojízdě. Svěřím se těm, co si s tím hajzlíkem umí poradit a ať to odsejpá, uţ chci zase slyšet, ţe jsem zdravá. Jen ţádné slzavé údolí, ţádná závěť, ţádné bezesné noci, to si radši vezmu prášek na spaní. A zapálím si cigaretu – ať ten mrňavý podvraťák vidí, ţe on mi nebude diktovat co smím a co ne. Následovala v rychlém sledu řada vyšetření: rentgen srdce a plic, sono břicha, krevní rozbor, praktický lékař. Zároveň jsem začala vyhledávat informace, protoţe aţ do teď jsem o rakovině věděla jen to, ţe je to strašná nemoc, ze které se mnoho lidí uzdraví, ale někteří ji taky nepřeţijí. Aţ do teď jsem ţádný článek nikdy nedočetla do konce, protoţe se mě netýkal, stačily mi titulky „Zabojovala – uzdravila“, „Bohuţel, nemoc ji přemohla“. Teď jsem podobné články četla velice pozorně.

Čirou náhodnou mi padl do ruky časopis, kde přes celou stránku byl vychvalován jako zázračný přírodní lék varumin. Autor uváděl několik světoznámých osobností, kterým lék pomohl. V hlavě mi utkvěl Fidel Castro, jemuţ se s pomocí varuminu podařilo rakovinu zdolat. Cena léku byla kolem 15ti tisíc. Hodně, ale kdo by je nedal za tu šanci. Probírali jsme s Petrem věrohodnost celého článku. Závěr naší diskuse byl: předloţit článek onkologovi, který mi byl přidělen a který uţ mě bude nadále informovat a soustavně sledovat. Šla jsem k němu hned druhý den. Je to pěkný chlap. Sympatický – jen z úst mu vycházejí ne

zrovna pěkné informace. Například: „Jako první vás čeká operace. Při

ní vám bude odstraněn karcinom, ale protoţe ten váš se, bohuţel, rád

vrací, podstoupíte ještě léčbu chemoterapií a potom ozařování. Přijdete

sice o vlasy, ale ty vám zase narostou a moţná lepší, neţ jaké máte

teď.“ „A pane doktore, nějaké pozitivní informace pro mě nemáte?“

„Mám. Nepřijdete o prs. Velice příznivé je, ţe ten nádor je malý, a ţe

nevykazuje ţádné metastáze. Máte tu nejvyšší naději na uzdravení. Teď

vám nebudu říkat, jak bude vypadat celá léčba, protoţe těch informací

by na vás bylo moc. Ze všeho nejdřív se budeme věnovat operaci, ta vás

čeká jako první. Hned zítra přijdete do nemocnice, kde předstoupíte

před mamární tým a dozvíte se vše potřebné.“ Vytáhla jsem z kabelky

časopis otevřený na stránce s varuminem s otázkou, co tomu říká. Řekl:

„To vůbec nebudu číst. Takových zázraků uţ tady bylo! Kdyby se

takový lék opravdu našel, uţ bychom o něm věděli. Dosud uplatňované

onkologické postupy vykazují tak vysokou úspěšnost, ţe je dobře se

jich drţet. Ale, jestli je chcete odmítnout, pro mě není nic jednoduššího.

Stačí, kdyţ mi podepíšete odmítnutí léčby. Uţ jsem tady zaţil

pacientku, která udělala ze svých pěti dětí sirotky, jen proto, ţe radši

absolvovala alternativní medicínu. Věřte, ţe to, co vám doporučuji, je

zatím pro vás to nejlepší.“ Poděkovala jsem a odcházela s vírou ve

stávající medicínu, přičemţ jsem si stále opakovala to příznivé, co mi

doktor řekl. Taky jsem se zamyslela nad svým dosavadním ţivotem

a představovala si, jak tam nahoře, sedí nějaký nebeský úředník, probírá

se kartotékou, narazí na moji skoro prázdnou kartu a začne si brumlat:

„Hele, Kolářová ... ţádný úraz, ţádný ţlučník, ţádná migréna, ani záda

jí nebolí a ještě je to veselá holka. Přitom se vůbec nesnaţí... to je samá

zabijačka, hele taky štamprličce se nevyhybá... A kouří jak čerstvé

lejno na zmrzlém trávníku. Tak takhle by to nešlo... Šoupneme na ni

taky nějakou chorobu, aby poznala, ţe ţivot není peříčko. Nó... no...

tak ... tak aby neřekla, do toho neštěstí jí nadělíme notnou dávku

štěstí.“ A pak ten úředník zopakoval všechno to příznivé, co mi řekl

onkolog.

Hned druhý den jsem předstoupila před mamární tým

v českobudějovické nemocnici. Představoval čtyři lékaře a jednu

lékařku. A tady jsem se, sama proti sobě, pokusila prosadit své plány. Já totiţ strašně ráda cestuju. Našetřené penízky nevydávám za zlato, koţichy, značkovou módu, nezajímají mě drahá auta (mimochodem auta jsou po mě všechna vozidla mezi tříkolkou a autobusem), já si dopřávám dovolené. Jedno jestli v tuzemsku, nebo v zahraničí, krátké nebo dlouhé, hlavně ať vidím něco nového a potkám nové lidi. Absolutní prim ale u mě hraje moře. Jak já ho miluju! Pokaţdé kdyţ k němu přijíţdíme a vidím ho poprvé, říkám klidně nahlas: „ahoj moříčko, ahoj, ahoj, to jsem ráda, ţe jsem u tebe.“ Jsem unesená z kaţdé přímořské scenérie a přátelé, kteří jezdí s námi, uţ mě brzdí v mých projevech nadšení. Ale kašlu na ně. Já si uţívám svůj pocit mravenečka stojícího proti nezměrné, vlnící se ploše. Tam se splachují všechny starosti a kaţdý problém se najednou jeví jako blbost.

1. září toho roku jsme měli s Petrem vycestovat do Portugalska. Rýsovala se před námi kouzelná dovolená. Naše dobrá známá nám propůjčila svůj vlastní, velice dobře vybavený apartmán v domě u moře. Snídat se dalo na terásce z kuchyňky. Večeřet se, za zvuků šplouchající vln, dalo na terásce z obýváku. K dispozici dvě kola a výpisky všech, kdo tam kdy bydleli a podávali informace o tom, kde byli, jak se tam dostali, co viděli a kde nakoupili. Pro mě dovolená snů. Tak jsme s Petrem uţ v únoru zakoupili nejen letenky, ale předem zaplatili i pronájem auta a já si pečlivě začala opakovat angličtinu.

Jenţe teď 14. července jsem stála do půl těla nahá před mamárním týmem, který mi stanovil den mé operace – 30. července. „Ne, prosím to ne! Nemůţu na tu operaci aţ po dovolené?“ a líčila jsem pánům doktorům, jaké krásy mě čekají a kolik uţ mě to stálo. Koukali na mně jak na mimozemské zjevení a ţe prý: „Vy to chcete odloţit? Tady se kaţdý snaţí přijít na řadu co nejdřív, my vám dáváme exkluzivní termín, za čtrnáct dní uţ můţete být bez nádoru a vy to chcete odloţit?“ Jak mi jejich slova mi začala docházet, stávala jsem se menší a ještě menší. Pak ta lékařka pravila: „Ale poslyšte, vţdyť vy na tu dovolenou klidně můţete jet. Máte celý srpen na rekonvalescenci a 1. září uţ budete vyhojená. Kdyţ tam nebudete vylehávat na slunci a nebudete se přepínat, tak vám to jenom prospěje. Naberete sílu na chemoterapii a psychicky to pro vás bude taky dobré. Nic neodvolávejte, já jsem přesvědčená, ţe odjedete.“ Začala jsem se radostně smát, paní doktorku jsem pohladila po rameni a překypovala jsem štěstím. 1. září budu určitě v pořádku a poletím... Poletím k moříčku, všechno mu vypovím a ten přírodní ţivel mi s kaţdou svou vlnou přinese další dávku zdraví, klidu a naděje.

Teď uţ zbývala poslední nemilá povinnost. Sdělit to všechno našim třem synům, kteří uţ s námi pár let nebydleli. Naučila jsem se svou řeč tak, abych je nevyděsila a podala to v rámci moţností co moţná nejlaskavěji. Se stejně navrčeným kolovrátkem jsem postupovala u svých přátel a známých a u své sestry. A má sestřička mi dohodila nejcennější kontakt v mém ţivotě. Kamarádka její dcery – Jana - prý přesně před rokem prodělala totéţ. Stejná diagnóza, stejná léčba. Dostala jsem na ní telefon a od té chvíle se pro mě stala Jana nejvzácnější informátorkou a poradkyní, i kdyţ jsem ji dodnes neviděla. Dělí nás zhruba 60 kilometrů, a i kdyţ jsme si tolikrát slibovaly, ţe se sejdeme, nedošlo k tomu. Jana se ode mě liší tím, ţe je asi o 25 let mladší, má dvě nedospělé děti, vyznává tvrdý rock, motorky a jezdí na fesťáky. Ale v nemoci jsme si byly naprosto rovné. Volala jsem jí ještě před operací. Náš první telefonát, poté, co jsme se představily, probíhal asi takto:

Ona: Nebojte se, fakt se ničeho nebojte, já jsem to všechno prodělala loni a můžu vám říct, že to pro mě byla nejkrásnější dovolená.

Já: Jani, co to říkáte? Mluvíme o rakovině prsu.

Ona: Já vím a nekecám. Když jsem na chirurgii viděla ty strašný případy, tak se mi zdálo, že tam překážím s těžkou angínou. Ty dvě jizvy na prsu se mi rychle zahojily, do práce jsem nemusela a tak jsem si s dětma užívala prázdniny. Jezdily jsme na kole po vejletech, doma si mě všichni hejčkali a kdybych nemusela každé tři neděle do nemocnice na kapačku, tak jsem ani nepoznala, že procházím nějakou chemoterapií.

Já: To není možné. Vždyť se ze všech stran dozvídám, jak je všem špatně, že zvrací a jsou strašně unavení.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist