načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Veterinární akademie – Škola začíná - Rebecca Johnson

Veterinární akademie – Škola začíná

Elektronická kniha: Veterinární akademie – Škola začíná
Autor:

I když je Abbey, Hanně a Talice teprve dvanáct let, už moc dobře vědí, čím chtějí být. Milují zvířata a jsou rozhodnuté stát se zvěrolékařkami! Proto nastoupily do prvního ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 127
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Vet cadets - Welcome to Willowvale přeložila Romana Kempná
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3683-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

I když je Abbey, Hanně a Talice teprve dvanáct let, už moc dobře vědí, čím chtějí být. Milují zvířata a jsou rozhodnuté stát se zvěrolékařkami! Proto nastoupily do prvního ročníku internátní veterinární školy. Učí se stříhat ovce, léčit nemocná zvířata a ve volném čase jezdí na koních. Poklidné dny na školní farmě však naruší útok na jednu z oveček, o které holky pečují.

Zařazeno v kategoriích
Rebecca Johnson - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Veterinární akademie –

Škola začíná

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Rebecca Johnson

Veterinární akademie – Škola začíná– e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Rebecca Johnson


Obsah

1. Seznamování 7 2. Podává se večeře 15 3. V houfu 21 4. Koně jsou tady! 29 5. Jezdecká lekce 36 6. Chudinka Poppet 43 7. Jesle pro jehňátka 51 8. Krmení 56

9. Plán B 61 10. Strašné potvory 67 11. Tajemství 72

12. Žalobníček 77

13. Úkol splněn 84

14. Návnada 90

15. Pes a kost 96 16. To to svědí! 102 17. Stříhání 109 18. Bob 114 19. Průšvih 119 Doslov 123

Poděkování 127

Mé mamince Heleně.

Šampionce a mé upřímné a vždy trpělivé posluchačce.

* R

7

Kapitola první

Seznamování

První den ve škole je vždycky trochu na levačku. Doma

všichni překypovali radami, co dělat, co říkat a jaké

má mít člověk pocity. Ale teď, když si Abbey vybalila

svoje věci ve společném pokoji dívčí školy ve Vrbovém

údolí, žádná z těch rad jí nebyla k ničemu.

Člověk nemusí být génius, aby poznal, že spo luby­

dlící Hanna a její rodina se od ní nemohou už víc lišit.

Po rozpačitém představování se obě matky pustily do

nezávazné konverzace a povídaly si o dívkách, jako by

tam nebyly.

„Moc se jí sem nechtělo...“

„Nikoho tu nezná...“

„Jejího koně přivezou zítra...“

„Máme to domů daleko...“

Pak se obě skupinky začaly věnovat úpravě pokoje,

jako by vytyčovaly hranice životního prostoru každé

z dívek. Hanna se krčila na židli u svého stolu a pozo­

rovala matku, jak se snaží pověsit na stěnu zarámova­

nou fotografii nádherného hřebce s tmavou rozevlátou

hřívou.

„To je dobrý, mami, nech to.“

„Ale no tak, Hanno,“ okřikla ji matka a poodstoupi­

la, aby se přesvědčila, jestli obrázek visí rovně. „Víš, že

mám ráda, když je všechno perfektní.“

Z toho, co Abbey zatím viděla, bylo jasné, že si nedě­

lá legraci. Vypadaly jako z televize. Obě byly vysoké

a štíhlé, s dlouhými světlými vlasy, opálenou pletí a do­ konalými bílými zuby. Abbey si všimla, že Hanna ne­ pomáhá s vybalováním. Když si chtěla srovnat knížky na stole, její sestra, které bylo asi šestnáct let, je pře­ rovnala. Hannina postel byla povlečena do vkusných látek s květinovým vzorem s ozdobnými polštářky a její stůl lemovaly barevně sladěné školní potřeby.

Abbey se podívala na svou postel. Nejen že byla při­

krytá sepranou dekou s motivy kraviček, ale bylo ji sot­

va vidět pod vrstvou plyšáků a tašek s oblečením. Její

táta a čtrnáctiletý bratr Jack se museli třikrát vrátit,

než sem všechny její věci nanosili. Nakonec zanechala

pokusů najít pro každou věc nějaké místo a zbytek za­

strkala pod postel. Plakáty krosových kol a rodea byly


9

potrhané a vybledlé. Strhla je doma ze stěny na posled­

ní chvíli, a teď, v porovnání se zarámovaným hřebcem

na protější zdi, vypadaly ošuměle a staře.

Abbey si všimla, že Hannina sestra Elizabeth úko­

sem pohlíží na deku s kravičkami a hračky na její poste­

li, jako by právě nějaké krávy ucítila. Jack si toho také

všiml. Téměř neslyšně na Abbey zabučel, což ji rozesmá­

lo, až zachrochtala... Což na sobě vážně nesnášela!

Slzy ji pálily v koutcích očí, když objala svou rodinu

na rozloučenou. „Hlavu vzhůru, křepelko,“ řekl tatí­

nek, když ho chytla rukama kolem pasu. „Nezapomeň,

že zítra jsem zase tady.“

Když odešli, Abbey se posadila do rohu postele a dí­

vala se na telefon. Snažila se nezírat na dokonalou

Hannu a její dokonalou rodinu. Nemohla si pomoct, ale

každou chvíli mrkla do zrcadla na své svalnaté paže

a pevné tělo. „Je silná a ráda těžce pracuje,“ tak ji vždyc­

ky popisovala maminka. Doteď na to byla pyšná.

Cinkání všechny přimělo, aby se podívali ke dve­

řím. Stála tam indická dívka a v ruce držela dlouhou

šňůrku, na které visely malinké zvonečky. „Ahoj,“ řek­

la a přitom se vznášela ve dveřích. „Jsem Talika, vaše

spolubydlící.“ Podívala se na zvonečky. „Omlouvám se

za ně, ale maminka trvala na tom, abych si je vzala

s sebou. Prý nosí štěstí, když je pověsíte na dveře.

Můžu je zase odnést, jestli vám vadí.“


10

„Mně vadit nebudou,“ řekla Abbey. Hanna jen pokr­

čila rameny, ale Abbey si všimla, že Hannina sestra

udělala na svou matku obličej.

Taličina maminka vešla do dveří a Abbey skryla

úsměv. Přinesla toho mnohem víc než jen malé mosaz­

né zvonky. Taličin stůl byl brzy pokrytý uzavřenými

dózami s podivnými svačinkami a sušenkami, které,

jak Abbey usoudila, měly skončit v úschovně. Voněly

kořením a cukrem a nepodobaly se ničemu, co Abbey do

té doby viděla. Taličina maminka asi deset minut na

všechny kra bičky ukazovala a něco Talice rychle a zpě­

vavě povídala.

Hannina maminka se konečně představila. Mluvi­

la velice pomalu a zřetelně, a trochu hlasitěji než ob­

vykle.

Abbey potlačila úsměv, když jí Taličina maminka

odpověděla perfektní angličtinou. Abbey se podívala

z okna na parkoviště. Taličina rodina přijela ve velké

černé limuzíně se šoférem. Abbey hádala, že Taličin

tatínek dává pokyny řidiči, který pak skoro půl hodiny

vynášel nahoru do pokoje nádherné krabice. Taličina

postel byla brzy pokrytá zářivě vzorovanými přehozy

a polštáři. Byla mezi nimi i hedvábná síť, která se nad

lůžkem dala zatáhnout, aby měla Talika soukromí.

Aby ji šofér mohl zavěsit, musel do stropu vyvrtat otvor

a Taličina maminka mu dávala instrukce.

„Miláčku, jestli už nic nepotřebuješ, pojedeme,“ řek­

la Hannina maminka, zatímco se zdviženým obočím

všechno pozorovala a už počtvrté urovnávala Hanninu

deku a polštáře.

„V pohodě,“ zamumlala Hanna.

Její maminka se téměř nadnášela, jako by čekala,

že se Hanna zvedne a třeba ji obejme, ale ta ani ne­

vzhlédla. Nakonec ji maminka lehce pohladila po hla­

vě rukou s křiklavě nalakovanými nehty a obtíženou

prsteny. Pak popadla koženou kabelu a vyšla ze dveří.

Hannina sestra zírala na Abbey o vteřinu či dvě

déle, než bylo zdvořilé, a pak následovala svou matku.

Malé zvonečky už byly zavěšeny a zdálo se, že vesele

zacinkaly, jakmile obě opustily pokoj.

Nakonec Taličina maminka přestala úzkostlivě po­

bíhat kolem a po uslzeném rozloučení odešla i ona.

Děvčata zůstala v pokoji sama. Vloudilo se mezi ně

dlouhé a rozpačité mlčení. Abbey přešla k oknu a zase

se podívala ven. Všechny ostatní dívky bydlely ve dvou­

lůžkových pokojích, ale protože jich byl letos lichý po­

čet, je tři ubytovali pohromadě. Skoro jako bychom si

zbyly, pomyslela si Abbey.

Dobré na tom bylo, že pokoj byl mnohem větší a na­

cházel se na konci chodby – obvykle byl určený pro uči­

tele nebo školníka. Byl až v nejhornějším patře budovy

a měl vlastní koupelnu. Z okna byl krásný výhled do


12

dálky na výběhy s ovcemi, dobytkem a všemi možnými

dalšími zvířaty. Zahlédla i něco, o čem předpokládala,

že jsou stáje pro koně.

Než sem přijela, Abbey si o dívčí škole ve Vrbovém

údolí vyhledala všechno možné. Zemědělské učiliště

mělo pět set žákyň a sedmdesát dvě z nich zde letos

bydlelo na internátě. Devatenáct z nich bylo v sedmém

ročníku jako Abbey. Škola se nacházela jen deset mi­

nut cesty autem z většího města a kolem něj byl dosta­

tek prostoru pro chov ovcí a dobytka.

Zvonění ručního zvonku přivolalo ubytované dívky do

haly. Svolala je správcová internátu, slečna Beckettová.

Když se toho rána s Abbey a její matkou u zápisu sezna­

movala, působila přátelsky. Vedla je k Abbeyimu poko­

ji a po cestě jim ukazovala, kde je prádelna a úschovna

zavazadel. Měla zvláštní zlozvyk, že občas bez jaké ho­

koli důvodu propukávala v drobné výbuchy nervózního

smíchu, což Abbey považovala za obzvlášť zábavné.

Tři zamlklé spolubydlící se připojily k čile štěbetají­

címu davu dívek, který se sunul dolů po schodech do

zasedací místnosti. Zdálo se, že všechny už stačily uza­

vřít rychlá přátelství.

Dívky byly vyzvány, aby se posadily podle svých

tříd, a každá dostala štítek se jménem. Abbey si všim­

la, že Talika i Hanna měly na spodní části štítku natiš­

těn stejný kód, jako měla ona – PBZ7.


13

Znamenalo to, že všechny patří do sedmého ročníku

programu pro budoucí zvěrolékařky, který školu pro­

slavil.

O tento program mohly studentky zažádat každý

rok. Byl považován za nejlepší přípravku pro ty, které

měly zájem o praxi u zvířat, například pro veterinářky,

chovatelky koní a ostatních zvířat, nebo pro ty, které se

chtěly věnovat veterinárním vědeckým disciplínám.

Tuto speciální skupinu tvořily jak denní studentky,

tak žačky internátní školy, ovšem nezbytné byly výbor­

né výsledky v přírodovědě.

Abbey se rozhlédla. Napočítala devět dalších studen­

tek ubytovaných na internátu s cedulkou PBZ7. Chápala,

že Hanna je součástí této skupiny, nebylo jí ale jasné, proč

je tam ubytovaná. Když totiž toho rána na parkovišti za­

stavilo veliké nablýskané terénní auto, viděla z okna po­

koje jasně nápis na jeho boku: „Plnokrevníci z Vrbového

údolí.“ Hanna očividně pocházela z rodiny, která se zabý­

vala chovem drahých zvířat, a rodiče možná chtěli, aby se

s nimi naučila obchodovat. Abbey ale nemohla přijít na

to, proč je někdo ubytovaný v internátní dívčí škole ve

Vrbovém údolí a přitom ve Vrbovém údolí žije. Hannina

sestra Elizabeth bydlela taky na internátě. Abbey ji vi­

děla, jak sedí o několik řad dál. Převlékla se do své uni­

formy dvanáctého ročníku a hrdě dávala na odiv odznak

kapitánky školy připnutý na klopě.


14

A pokud šlo o Taliku a o to, proč je v přípravce pro

budoucí zvěrolékařky, to už byl pro Abbey úplný rébus.

Nebyl tu jediný náznak toho, že by se nějak zajímala

o zvířata. A její rodiče určitě nevypadali na to, že obdě­

lávají zemědělskou půdu. Její otec měl na sobě tmavý

oblek a maminka jemnou hedvábnou tuniku, která jí

splývala přes hedvábné kalhoty. Vlasy měla stažené do

upraveného drdůlku, který odhaloval malou červenou

tečku uprostřed čela.

„Dobré ráno, studentky školy ve Vrbovém údolí.“

Hlas slečny Sterlingové, ředitelky školy, přerušil její myšlenky. Stála před nimi vysoká žena v modrém s ba­ revnou šálkou kolem krku.

„Mohla byste mi prosím podat seznam studentek, slečno Beckettová?“ Slečna Beckettová seděla stranou a vyskočila, jako by dostala ránu elektrickým prou­ dem, což Abbey přimělo, aby smíchy zachrochtala. Hanna i Talika se zahihňaly.

Elizabeth na ně přes celou místnost vystřelila va­ rovný pohled.

„Jejda. Asi máme průšvih,“ zašeptala Abbey.

Kapitola druhá

Podává se večeře

„Dívky z ročníku sedm pro budoucí zvěrolékařky,“ oslo­

vil je pan McPhail, když stáli před stájemi, „součástí

vašich povinností na této škole bude péče o naše zvířata.“

Pan McPhail byl učitel péče o hospodářská zvířata a dívky právě prováděl po školní farmě. Bylo vidět, že strávil spoustu let na venkově, a Abbey si pomyslela, že vypadá spíš jako jeden z pomocníků na farmě jejích ro­ dičů než jako učitel. Hned se jí zalíbil. Dívky ho násle­ dovaly z ohrad pro hospodářská zvířata k ohradám s koňmi a do chlévů. Mluvil o každém zvířeti, a o tom, jak je potřeba se o ně starat. Poté, co se podívali na ovce, drůbež a dobytek, zastavili se u vepřína.

„Tohle jsou školní prasátka, Henrietta a Boris. Když se podíváte na nástěnku v jejich chlívku, uvidíte, čím

se krmí, v jakém množství a jak často. Krmení je ulo­

ženo ve vedlejším chlévě. Kromě toho dostávají i zbyt­

ky z kuchyně. Sestavíme plán, podle kterého bude kaž­

dý pokoj mít přidělené své úkoly. Ty se budou měnit

jednou za čtrnáct dní.“

Hanna si prsty zacpala nos a Abbey si všimla, že Talika má vyndaný zápisník a horlivě si zapisuje kaž­ dé slovo.

„Doufám, že nebudete moc vybíravé, pokud jde o práci, kterou vám přidělím,“ řekl pan McPhail a oči­ ma zalétl k Hanně.

„Tohle je místo, kde se pracuje, a najde se vždycky spousta úkolů, které nejsou moc příjemné.“

„Trocha špíny a bláta mi vadit nebude,“ řekla Abbey,

když odcházely. „V mé bývalé škole si z nás dělali leg­

raci, když jsme byli my nebo náš kůň moc čistí!“

„Takže máš ráda koně?“ zeptala se překvapeně Han­ na. „Myslela jsem si, že tě baví spíš krávy a krosová kola.“

Znělo to trochu nafoukaně a Abbey se snažila zjistit, jestli je opravdu tak upjatá, jak se zdá.

„Jé, já miluju koně!“ odpověděla jí. „Nejlepší je, když můžu strávit celý den na Pepperovi, svém honáckém koni, a objíždět stáda. I když je pravda, že mám ráda

i krosová kola. Naše hospodářství Pollara má přes

3 000 hektarů. Když se dobytek pase až na konci po­


17

zemku, je občas rychlejší sednout na kolo. Je to docela

zábava.“

„Já mám taky ráda koně,“ zazvonil Taličin hlas, „ale

doteď jsem žádného neměla a teprve se učím jezdit.

Prosila jsem maminku, abych mohla brát lekce v Indii,

ale nikdy jsem nejezdila na otevřených pastvinách jako

tady.“

„Takže ty máš koně?“ zeptala se Hanna.

„Ano, mám,“ nadšeně odpověděla Talika. „Jmenuje

se Pudink a je hrozně tlustý a rád žere. Myslím si, že

moje matka usoudila, že když myslí jen na krmení, tak

se mnou aspoň nikam neuteče! Už se nemůžu dočkat,

až zítra přijede.“

„Když tedy tvoje maminka nemá ráda koně, co pro­

boha děláš na téhle škole?“ zeptala se Hanna. Abbey se

chtěla zeptat na to samé.

„Prosila jsem je, aby mě sem poslali,“ zazářila Tali­

ka. „Udělala jsem doma pořádný rozruch a řekla jsem,

že se budu cítit mizerně až do konce školní docházky,

jestli mi nedovolí zjistit, jaké to je žít v Austrálii.“

Abbey se zasmála, když si tuhle maličkou dívku

před stavila, jak si prosazuje svou. „V Indii jsme žili v bytě. Nemám sourozence, a moji rodiče mají proto

sklony mě pořád ochraňovat. Abych byla upřímná, in­

ternátní školu jsem využila jako záminku, když jsme

přijeli do Austrálie, abych si od nich trochu odpočinula!“


18

„Tohle je poslední místo, kde bych chtěla být,“ řekla

Hanna temně. Abbey a Talika se na sebe podívaly, ale

Hanna už neřekla nic.

„Máš koně, Hanno?“ zeptala se Talika.

„Mám plnokrevníka, jmenuje se Fešák,“ řekla Hanna.

„Budu se toho muset tolik naučit,“ povzdechla si Ta­

lika. „Nemám ponětí, jaký druh koně Pudink vlastně

je, až na to, že je širší než delší. Myslím, že to byl další

důvod, proč se zalíbil mé mamince. Že nebudu padat

z takové výšky!“

„Neboj,“ zasmála se Abbey. „Hanna a já tě naučíme

jezdit, že jo, Hanni?“

„Jé, to by bylo fajn,“ rozzářila se Talika. „Děkuju.“

Hanna se podívala na Abbey a vůbec poprvé se usmá­

la. „Ještě nikdy mi nikdo neřekl Hanni.“

„Promiň,“ omluvila se Abbey.

„Neomlouvej se,“ řekla tiše Hanna. „Mně se to líbí.“

Toho dne u večeře se dívky poprvé setkaly se paní Bris­

towovou, hlavní kuchařkou.

Roznesla se fáma, že paní Bristowová slyší spad­

nout hrášek na dvacet kroků. Když Abbey sledovala,

jak dívky u vedlejšího stolu učí správným způsobům

u jídla, byla ochotná tomu uvěřit.


19

„Podle toho, jak vypadá, hádám, že nebude přidávat zákusky!“ zašeptala.

Paní Bristowová se otočila rychleji, než by řekl švec. Její korálkové oči si důkladně prohlédly skupinu dívek a zastavily se u Abbey.

„Co jsi to říkala?“ pronesla nahlas.

Hanna a Talika vypadaly, že každou chvilku omdlí, ale Abbey jasně odpověděla: „Jé, tolik se omlouvám, paní Bristowová. Jen jsem říkala, že u vás v kuchyni se dělají ty nejlepší zákusky.“

Paní Bristowová zírala dolů na Abbeyinu jmenovku. Abbeyina tvář zářila obdivem.

„No... tedy... ano,“ pronesla nakonec. Otočila se k nim zády a rychle odešla.

Abbey se podívala na ostatní, zašilhala a otřela si čelo. Hanna a Talika se rozesmály. Slečna Bristowová naštěs­ tí začala zrovna určovat, které stoly se nejdřív postaví do fronty na jídlo, a jejich smích tak unikl pozornosti.

Ale ne každého.

Hannina sestra se prodrala k jejich stolku, popadla

Hannu za ruku a odtáhla ji ke stěně. Očividně ji to

nerozveselilo. Talika s Abbey sledovaly, jak Elizabeth

dává sestře jen pár centimetrů od jejího obličeje důraz­

né varování.

Když se Hanna vrátila ke stolku, měla slzy na

krajíčku.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist