načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Věštby na každý den - Robert Moss

Věštby na každý den

Elektronická kniha: Věštby na každý den
Autor:

Synchronicita je navazování osobního vztahu s vesmírem. S pomocí této knihy plné her a kouzelných příběhů se naučíte vnímat souhru okolností a symbolickou rezonanci ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  240
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 270
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Jana Žlábková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-7500-271-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Synchronicita je navazování osobního vztahu s vesmírem. S pomocí této knihy plné her a kouzelných příběhů se naučíte vnímat souhru okolností a symbolickou rezonanci událostí v běžném životě, abyste byli schopni napojit se na jejich hlubší logiku, přijímat výjimečné rady a dobře se bavit. Základy kairomancie, zábavné hry a příběhy.

Popis nakladatele

Synchronicita je navazování osobního vztahu s vesmírem. S pomocí této knihy plné her a kouzelných příběhů se naučíte vnímat souhru okolností a symbolickou rezonanci událostí v běžném životě, abyste byli schopni napojit se na jejich hlubší logiku, přijímat výjimečné rady a dobře se bavit. Máte možnost stát se kairomancerem, tím, kdo dokáže přijímat zprávy ve zvláštních okamžicích, kdy je ve hře synchronicita – a aktivně využívat příležitosti, jaké mu ony chvíle nabízejí. Chcete-li být kairomancerem, musíte na cestách tímto světem důvěřovat svým pocitům a rozvíjet osobní schopnosti. Vaše osobní prožitky vám pomohou pochopit, že víte mnohem víc než jen to, co se nachází na povrchu vědomí. Jde o opravdové kouzlo, o umění přinášet do tohoto světa dary z hlubšího světa. Jděte touto cestou a váš každodenní život bude jiskřit a šumět jako nejlepší šampaňské.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Robert Moss - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložila Jana Žlábková


K ATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Moss, Robert

[Sidewalk oracles. Česky]

Věštby na každý den : hry se znaky, symboly a synchronicitou v každodenním životě

/ Robert Moss ; z anglického originálu Sidewalk oracles ... přeložila Jana Žlábková.-

První vydání v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2017. -- 270 stran

ISBN 978-80-7500-271-6

159.961-022.358 * 133.3

– synchronicita

– věštění

– populárně-naučné publikace

159.96 - Zvláštní duševní stavy a procesy. Hlubinná psychologie [17]

Robert Moss

Věštby na každý den

Sidewalk Oracles

Copyright © Robert Moss, 2015

Translation © Jana Žlábková, 2016

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2017

ISBN 978-80-7500-271- 6


Pochvalné recenze na knihu Věštby na každý den

„V knize Věštby na každý den Robert Moss odstraňuje roušku, jež

nás odděluje od základních vzorců a  procesů, jaké dávají životu

smysl, směr a  radostný údiv. Jde o  nesmírně potřebný lék proti umrtvujícím tvrzením materialistické vědy, která říká, že život

nemá účel a že záměr a vůle jsou pouhé iluze. Tato kniha jevzpruhou pro duši.“

Larry Dossey, MD, autor knihy One Mind: How Our Individual

Mind Is Part of a Greater Consciousness and Why It Matters

„Když jsem přečetl prvních pět stran knihy Věštby na každý den,

nemohl jsem se už od ní odtrhnout. Robert Moss nabízí čtenářům

z  nesmírně široké historické perspektivy pohled na smysl života,

jenž je velmi názorný a ukazuje cestu k  osvícení. Vyzkoušel jsem

jeho osmnáct her se znameními, symboly a synchronicitou a můžu

potvrdit, že nechat se vést autorovými radami je ohromně přínosné

a  zábavné. Mossova kniha je inspirací a  umožňuje nám poznávat

vzájemné propojování energií z různých realit a prolínání událostí

z paralelních světů. Ukáže vám, jak můžete procházet rozšířenou

realitou s novým vědomím a schopností všímat si pomoci, jaké se

nám všem dostává na každém kroku.“

Joyce Hawkesová, PhD, autorka knihy Cell-Level Healing


OBSAH

ÚVod: ZEMĚ PRoMLoUVÁ ...................................................................1

1. oPRaVdoVé koUZLo ........................................................................3

2. PRochÁZka koLEM jUngoVy VĚžE ......................................... 21

3. jak sE stÁt kaiRoMancEREM .................................................... 51

DVANÁCT PRAVIDEL KAIROMANCIE ........................................... 54

1. Vesmír schvaluje všechny vaše myšlenky a pocity .......................... 54

2. Příležitost přeje připravené mysli .................................................. 58

3. Co vám náleží, se samo dostaví ..................................................... 60

4. Žijeme v promlouvající zemi ........................................................ 63

5. Rozvíjejte své poetické zdraví ........................................................ 65

6. Na cestě se shody znásobují .......................................................... 68

7. Všechno zlé je pro něco dobré ...................................................... 73

8. Bohové jsou přítomni, i když je nevoláte ...................................... 74

9. Procházíme mnoha světy .............................................................. 78

10. Navažte vztah se svým polem ........................................................ 80

11. Tanec se šprýmařem ..................................................................... 82

12. Cesta vám ukáže cestu .................................................................. 84

4. kniha PoULičních oRÁkUL ...................................................... 89

HRY KE ZPŘÍJEMNĚNÍ DNE

1. hra: Hrajte pouliční tarot ............................................................. 92

2. hra: Choďte se snem ..................................................................... 99

3. hra: Pište tajnou knihu ............................................................... 105

4. hra: Naslouchejte každodennímu kledonu .................................. 110

5. hra: Raďte se s knihou ................................................................ 115

6. hra: Hrajte si s policovými skřítky .............................................. 122

7. hra: Náhodná setkání ................................................................. 128

8. hra: Všímejte si, co říkají přeřeknutí ........................................... 136

9. hra: Vnímejte vnitřní zvukovou stopu ........................................ 146

10. hra: Neustálé déjà vu .................................................................. 151

11. hra: Čekejte nečekaného hosta .................................................... 160

12. hra: Hledejte spirálový otazník ................................................... 164

13. hra: Rozpoznávejte osobní znamení ............................................ 168

14. hra: Zkuste postupovat jako Bílá královna .................................. 175

15. hra: Hrajte bleskovou hru ........................................................... 180

16. hra: Raďte se s lístkovým orákulem ............................................. 185

17. hra: Napište zprávu, kterou nepošlete ......................................... 190

5. VE VZdUšných sféRÁch ............................................................ 195

6. Liščí PříbĚhy ................................................................................. 219

PodĚkoVÁní ....................................................................................... 239

PoZnÁMky ........................................................................................... 241

doPoRUčEnÁ LitERatURa ........................................................... 251

REjstřík ............................................................................................... 261


1

ÚVOD

ZEMĚ PROMLOUVÁ

Všechno k vám promlouvá.

Tarotový Blázen vyskočil z balíčku

a kráčí po cestě

s pytlem plným vzorců tohoto světa,

aby vám připomněl (budete-li naslouchat),

že kdo je moudrý, jeví se ostatním jako šílený

− ale nechová se jako naprostý hlupák.

Slepice na dvoře vás mohou naučit

rozvíjet vše, co potřebujete,

aby se z vejce skrytého uvnitř vyklubal drak.

Kolem přeletí jestřáb a bude se víc zajímat o vás

než o slepici, jež bývá jeho večeří.

Jste připraveni vzlétnout na jeho křídlech,

sdílet jeho pohled a shlížet z jeho oblohy

na cesty svého života?

Vše se spojuje, abyste byli schopni vnímat,

co chystají nebe a země.

Když si myslíte, že jste sešli z cesty,

když jsou mezi vámi a vašimi sny

hory ze skla a betonu,


2

objeví se ti, kteří se pohybují za oponou

našich konsenzuálních halucinací,

a promlouvají jako vítr ve stromech,

jako volání ptáka, jako štěkání lišky

a odhalí vám naprosto nečekané cesty.

Stačí mít bystrý sluch a svěží zrak.

Věštby na každý den


3

PRVNÍ KAPITOLA

OPR aV dOV é

kOUZLO

Existuje pouze jeden společný dech a jeden společný proud,

protože všechno je ve vzájemném souladu.

HIPPOKR ATES

VYDÁVÁME SE NA CESTU opravdového kouzla, jež nám

umožňuje přinášet dary z jiného světa do tohoto světa. Děláme to,

když se nám zdají sny a vzpomeneme si, že se z nich můžemes něčím navrátit. Ve snech se odebíráme do jiných realit nabízejících

vedení, zasvěcení, výzvy, dobrodružství a léčení. Když si z těchto

výprav něco přineseme a v běžném životě pak využíváme získané

rady a energii, uvádíme v praxi opravdové kouzlo.

V  noci sníme. Do snů se odebíráme naprosto spontánně. Ale můžeme to dělat i  tak, že naše noční dobrodružství jsou záměrná. Sníme s jasnou hlavou a vnímáme, že se nám zdají sny, a jsme schopni vědomě putovat do říše snů. Můžeme se stát šamanya cestovat záměrně v naprosto bdělém stavu, abychom zanesli bubínek na neobvyklá místa a navrátili se zpět s dary.

Stejně vědomě jako ve snech můžeme kráčet i  po cestách běžného života, na nichž se učíme rozpoznávat, jak k  nám svět promlouvá pomocí znamení a symbolů a jak se ve hřesynchronicity odhaluje hlubší řád událostí. Při vědomých výpravách, jaké podnikáme v  noci ve snech, se dostáváme blíž či dál do jiných řádů reality, kde neplatí zákony lineárního času a  newtonovské fyziky. Síly hlubší reality se prostřednictvím synchronicity snaží proniknout zdmi našich konsenzuálních halucinací, aby násprobudily. Občas to dělají, protože nás chtějí podnítit k určitéčinnosti a potvrdit, že jde o správné rozhodnutí. Jindy se projevují, aby nás zastavily, a upozorňují, že se dopouštíme velkých chyb.

Díky synchronicitě dostává vesmír osobní rozměr. Každý, kdo vědomě sní, ji využívá každý den po celých čtyřiadvacet hodin. Přestože slovo synchronicita pochází z  moderní doby – Jung ho vymyslel, protože si všiml, že lidem činí problémy mluvit o  shodě okolností – jde o  jev, jenž je známý a  vysoce uznávaný od pradávných časů. Řecký filozof Hérakleitos prohlásil, že nejhlubší řád vesmíru, jejž prožíváme, je důsledkem faktu, že si „dítě hraje s kostkami“ v jiné realitě. A podle toho, jak kostky padnou, si všímáme dozvuku projevujícího se jako souhra okolností.

Jsme-li hodně pozorní, zjistíme, že každý den dostáváme z  okolního světa různá znamení. Synchronní událost funguje jako dopravní značky oznamující, kde máme zastavit, kde jesleá ulice a  který pruh je vyhrazený rychlým vozidlům. Kromě takových znamení se pohybujeme v  poli symbolické rezonance, jež odráží nejen naše vnitřní témata a úvahy, ale navíc potvrzuje správná rozhodnutí nebo upravuje nasměrování. Symbol je víc než znamení a spojuje vše, co už víme, s tím, co ještě nevíme.

Pomocí odvíjející se synchronicity poznáváme a  prožíváme skrytý řád událostí, základ našeho světa a našeho života. Ve filmu Matrix je scéna, v  níž černá kočka projde dvakrát úplně stejným

Věštby na každý den


5

způsobem po místnosti, a stejně tak nám motivy shody okolností

(v  angličtině se jim souhrnně říká „coincidence“, ale já jsem vymyslel slovo reincidence, abych zdůraznil jejich opakování) mohou

ukázat, že konsenzuální realita nemusí být tak pevná a hmotná, jak

jsme předpokládali.

Tato kniha vám nabízí vedení a  pomoc při vědomém cestování ve snu bdělého života. Ukážeme si, jak k vám světpromlouvá mnoha hlasy prostřednictvím znamení, symbolůa synchronicity, a zjistíme, jak z nich můžeme získávat vedení, radost a hlubší poznání o smyslu všeho, co se s námi a kolem nás děje. Jde spíše o praktickou než o teoretickou knihu, protože se řídím radou Gryfona:

„To nám vysvětlete,“ řekl Paželv.

„Ne, ne! Nejdřív dobrodružství,“ zvolal netrpělivě Gryfon,

„vysvětlování trvá vždycky příšerně dlouho.“

[Lewis Carroll, Alenka v říši divů]

Dobrodružství jsou mnohem zábavnější než vysvětlovánía příběh je nejsnazším způsobem, jak se dostaneme k  pravdě o  určité záležitosti a  můžeme ji dál šířit. Začnu třemi osobními příběhy, protože souhlasím s Markem Twainem, který řekl: „Nepřeji si, aby mi o Měsíci vyprávěl někdo, kdo tam nebyl.“ Následující příběhy se netýkají cesty na Měsíc (o té jsem psal v jiných knihách), ale líčí setkání s hlubší realitou na zcela obyčejných místech: v hospodě, na běžné městské ulici a na dvorku.

Chcete-li se setkat se silami hlubšího světa nebo slyšet, jakpromlouvají orákula, nemusíte putovat daleko. Pořád se nacházíte v  centru mnohorozměrného vesmíru. Brány do jiného světa jsou otevřeny všude, kde jste, a doprava proudí oběma směry.

Opravdové kouzlo


6

MÍSTO V LIŠÁkOVĚ HOSPOdĚ

Lišák dal svolení, aby v  názvu hospody bylo jeho jméno, a  už to

samo mě mělo upozornit, že pokud si tam dám pivo a něco malého

k snědku, určitě nepůjde o běžnou záležitost. Na ceduli byl nápis:

The Firkin and Fox. Zní sice hodně staroanglicky, ale používá se

na americké straně velké louže pro řetězec restaurací na letištích, ve

kterých nemají točené pivo a  na jídelním lístku nejspíš nenajdete

párek v  rohlíku. Ale v  dlouhé hale letiště Washington Dulles to

bylo zjevně jediné místo, kde měli otevřeno, a protože jsem dostal

chuť na kapku alkoholu, řekl jsem si, že si to stejně pořádně užiju.

Ten den byl od samého začátku hodně zvláštní. Nastal jakýsiposun a já jsem cítil, že tenhle svět není hmotný a pevně daný. Takový pocit se dostaví, když se roviny pokřiví a  vy náhle cestujete podle úplně jiného itineráře, než jaký jste si původně vymysleli a potvrdili e-mailem. Bylo časně ráno a já jsem zjistil, že první let, kterým měla začít moje dlouhá cesta, byl zrušený. Musel jsem čekat dvacet minut v dlouhé frontě, než mi ochotný pán za přepážkou našel jiný spoj. A tím jsem se ocitl v Dulles místo v Newarku. Prostě se tostalo. Takové změny plánu vnášejí do hry energii Šprýmaře. Pokud se dokážete vyhýbat poruše osobnosti a nejste alergičtí na překvapení, často zjišťujete, že věci a lidé se spojují velmi neobvyklými způsoby a přinášejí vám přinejmenším dar nového zajímavého příběhu.

Nicméně zpočátku to nevypadalo, že Firkin a Fox se stanoučástí mého příběhu. To místo bylo plné a doslova tam nebylo k hnutí.

Už jsem chtěl odejít a náhle jsem si všiml, že jedna žena zjevně chce sestoupit ze židle stojící u baru. Vedle ní stál mladík, jenž se ochotně sehnul, aby jí pomohl se zavazadly. Vydal jsem se k baru, a když mě žena míjela, poděkoval jsem jí a dodal: „Načasovala jste t o s k v ě le .“

Věštby na každý den


7

„S  tím mladíkem se nebudete nudit,“ zněla její dost nejasná reakce.

Mladík u baru se choval dost podivně a právě přeskočil z místa, na němž předtím seděl, na uvolněnou židli. Nakonec usoudil, že na jeho původní místo si sednu já, což jsem chápal jako jasně daný závazek. Mladík měl bledý obličej, ve kterém pluly oči modré jako pomněnky, a tvářil se značně zoufale.

Pak prohlásil: „Já vím, že patříte mezi staršiny. Požádal jsem o pomoc někoho staršího.“

A pak mě vyzval, ať zkusím uhodnout jeho věk. Udělal jsem to a trefil jsem se. Bylo mu dvacet dva let. Jeho hlas zněl velminaléhavě: „Můžete mi dát nějakou radu do života?“ „Nikdy neodcházejte z domova bez smyslu pro humor.“

„Já vím. Ale když já jsem hrozně prudký a dost agresivní. Třeba když někdo vrazí do okraje židle, na které sedím“ – a  bouchl do okraje mé židle, abych věděl, jak to myslí – „mám chuť vyskočit a dát mu pěstí.“

Ještě jednou prudce udeřil do mé židle, ale já jsem udržel pivo i trpělivost. A pak jsem rozvážně řekl: „Povím vám ještě jednudůležitou věc o životě. Vždycky se můžu svobodně rozhodnout, jaký zvolím postoj.“

Přestal bušit do mé židle. „No jasně, máte pravdu. Je úžasné, že sedíte vedle mě a říkáte mi zrovna tohle.“

Naklonil se ke mně, jako by potřeboval podrbat za uchem.Někoho mi připomínal. Ale koho? Pak mi to došlo. Podobal seGlumovi z Pána prstenů, když byl v lepším a příjemnějším rozpoložení. Navíc neměl na hlavě jediný vlas, což onu asociaci ještě posilovalo.

Pak mi řekl, že se vypravil do San Franciska, kde chce začít nový život. A dodal, že v Bay Area vůbec nikoho nezná. Ujistil jsem ho, že si určitě brzy najde přátele, a dal mu pár užitečných rad o městě.

Opravdové kouzlo


8

Ten mladík ode mě chtěl ale ještě něco jiného, což jsem v  tu chvíli ještě nedokázal rozpoznat.

Povídal a vyptával se a já jsem postupně cítil, jak jehopotřeba nabývá podobu a  jaká je za ní skryta historie. Mluvil o  své rodině, která žije ve Virginii, a o otci, jehož vylíčil jako tvrdého vojáka ze staré jižanské školy. Prý si s ním vůbec nerozumí.A dodal, že nedávno ho otec zesměšnil a  v  podstatě se ho zřekl, což mladíka velmi ranilo. Nemusel jsem využít svou intuici naplno, abych poznal, že jeho otec nebyl schopný přijmout fakt, že syn je homosexuál.

Řekl jsem mu, že i  já pocházím z  podobné rodiny a  s  otcem jsem se mnoho let nestýkal. Náš vztah se obnovil až tři roky před jeho smrtí, kdy se z nás stali nejlepší přátelé. Poradil jsem mu, že kdybych byl v  jeho situaci, snažil bych se s  otcem alespoň nějak vycházet, dokud ještě žije.

„Naskočila mi z  vás husí kůže.“ Ukázal mi ji. Napřáhl paži, abych viděl, že si nevymýšlí.

„Z pravdy naskakuje husí kůže.“

Mladík se rozplakal a jeho slzy smáčely moje rameno.

„Přišel jste do baru,“ řekl přerývaně a zavzlykal, „posadil jste se a pak jste mi řekl nejdůležitější věc, jakou jsem kdy slyšel.“

„A  teď vám povím ještě něco. Svět k  nám promlouvá pomocí shody okolností a takzvaně náhodných setkání. Jde o jakýsi zázrak.“

„Takže vy jste kouzelník? Proboha, vždyť jste mě u baru přiměl k pláči.“

„Ta paní, která mi uvolnila místo, mi na vás podala velmidobrou referenci.“

Začal jsem se chystat k odchodu.

„Uvidím vás ještě někdy?“

„Ne, tohle byla naše chvíle. Už se nebude nikdy opakovat.“

Věštby na každý den


9

Chtěl mi zaplatit hamburger a  pivo. Samozřejmě jsem mu to

nedovolil.

„Můžete mě aspoň obejmout?“

Objal jsem ho.

Jak jsem kráčel odletovou halou, otočil jsem se a  podíval se na

lišáka na ceduli. A  v  duchu jsem řekl: Děkuju. Měl jsem hluboký

pocit, že naše náhodné setkání stáhlo zoufalého mladíka zpátky přes

okraj sebevraždy. Náhodná setkání často nebývají vůbec náhodná.

„NEMŮŽE NÁS ZaBÍT OBa

SOUČaSNĚ, ŽE NE?“

JEDNO Z K AŽDODENNÍCH OR ÁKUL, kterých si Řekové

vždy velmi vážili, se nazývá kledon. Kledon jsou zvuky, slova či

nejasný hluk přicházející z  ticha. V  ruchu a  shonu městské ulice

jsem jednou v létě obdržel kledon, jenž mi poskytl naprosto přímé

vedení v hodně složité situaci. Nejenže mi ji odhalil tak, že jsem byl

schopný pochopit její podstatu, ale navíc mi ukázal rychlýa praktický způsob, jak jsem ji mohl ohleduplně zvládnout a  dovést do

šťastného konce.

Kledon bývá často něco, co jen tak zaslechnete – napříkladútržek rozhovoru, píseň z  kolemjedoucího auta, výkřik ptáka nebo

siréna sanitky. Inspirací kledonu, jenž mi byl toho dne poslán, se

stal můj pejsek Oskar.

Oskar je malý knírač a  váží asi devět kilogramů. Má spoustu obdivovatelů. Často se stává, že než obejdeme blok, třikrát se

ozve zvolání: „Ten je ale roztomilý!“ Ale onoho rána byl podnětem

k úplně jiné poznámce.

Po snídani jsem se vydal s Oskarem do parku a v duchu jsem

rozebíral otázku, jestli jsem schopný zvládnout dva velké projekty,

Opravdové kouzlo


10

do nichž jsem se chtěl toho roku pustit. Oba by vyžadovaly hodně

času, energie a  soustředění. A  navíc hrozila možnost, že by spolu mohly soupeřit, takže bych nakonec nejspíš upadl v  nemilost

u obou manažerů, kteří je řídili.

Toho rána jsem nepožádal o  určité vedení a  radu. Ale to téma mi stále znělo v  mysli, když náhle kdosi vystoupil z  auta stojícího u chodníku kousek od našeho domu. Vyndal z vozu velkou krabici, dal si ji na rameno, a  když se ke mně přiblížil na doslech, ukázal bradou na mého psa a řekl: „Nemůže nás zabít oba současně, že ne?“

Překvapeně jsem na něj pohlédl. Většinou mívám v zásoběpohotovou odpověď, ale tehdy jsem šel dál a snažil se přijít na kloub oné nečekané poznámce. Cítil jsem, že je za ní skrytý vtipálekvětšího kalibru.

Pohrával jsem si s různými spojeními humorné otázky, kterou pronesl ten neznámý muž, a  vnitřním konfliktem, jaký mi chvíli předtím probíhal myslí. Vnitřní otázka zněla: Dokážu zvládnout dva nové projekty současně? A kledon, který jsem dostal, říkal:„Nemůže nás zabít oba současně, že ne?“ Nemusel jsem si příliš lámat hlavu, abych odhalil spojení. Bylo mi sděleno, že se mám zabývat projekty postupně.

Přijal jsem tu zprávu. Nemohl jsem „zabít“ dva velké projekty současně. Musel jsem „zabít“ jeden, jinak řečeno vzdát se ho, abych se mohl pořádně věnovat druhému a úspěšně ho dokončit. Věděl jsem, jaký projekt nechám zatím být. Jakmile jsem se rozhodl,potřeboval jsem najít správný způsob, jak mám jednat s velmipříjemným manažerem, kterého budu muset zklamat.

O pár hodin později jsem zvedl telefon. Manažer nebyl nadšený, když jsem mu sdělil, že se plán nebude realizovat, protože jsem dal přednost jiné společnosti a jinému projektu. Náš rozhovor bylznačně napjatý až do chvíle, kdy jsem mu vyprávěl příhodu se psem.

Věštby na každý den


11

Když jsem opakoval kledon „Nemůže nás zabít oba současně,“manažer se hlasitě rozesmál. A vykřikl: „Chápu to!“

Poděkoval jsem mu a spokojeně jsem pokynul Šprýmaři, jehož

jsem toho dne cítil skrytého za neobvyklým vtipem na ulici.

kNIHa MRTVÝCH

a NEZBEdNÁ VEVERka

ČÍM JE SITUACE vážnější, tím důležitější je uchovat si smysl pro

humor. A  smrt je příliš závažná, než abychom k  ní přistupovali

s vážností.

Jedné mrazivé noci jsem seděl doma a usilovně pracoval naknize, která pak vyšla pod názvem Snílkova Kniha mrtvých (TheDreamer’s Book of the Dead), když jsem náhle ucítil, že do hry vstupuje

mytický Šprýmař v podobě malého chlupatého zvířátka, žijícího na

našem dvorku. Byly čtyři hodiny, ale ještě jsem byl vzhůru, protože

jsem byl odhodlaný rozluštit právě oné noci Yeatsův kód. Slavný

irský básník William Butler Yeats si za jeden z největších cílů svého

života stanovil předat lidem velký moderní mýtus, jakousi Knihu

mrtvých, jež by byla v souladu s klasickými díly z Egyptaa Tibetu, ale používala by obrazy a formy, jaké se víc hodí dosoučasného světa. Yeats měl díky nesmírné síle svého básnického projevu

schopnost rozvíjet onu představu. Celý život zasvětil experientálnímu zkoumání říší duchů a duší a jeho experimenty se „sdílením

vizí“ a dovednosti zkušeného člena slavného ezoterického řádu mu

umožnily nashromáždit spoustu materiálu k  napsání Knihy mrtvých, jež by byla založena na osobních zkušenostech a pojednávala

o zásadních věcech.

Nakonec se mu sice podařilo vytvořit dvě verze knihy, kterou

nazval Vize (A Vision), ale vyčerpal tím sám sebe i své čtenáře.

Opravdové kouzlo


12

Oné  noci jsem byl rozhodnutý následovat ho až tam, kam tehdy dospěl. Ve čtyři hodiny v noci mě bolela hlava a složitost jeho

poslední verze Vize mě úplně udolala. Yeatsova poezie od mládí

podněcovala moji fantazii a  nechával jsem se s  nadšením unášet

na jejích křídlech, ale v případě jeho pokusu o napsání Knihymrtvých (části Vize nazvané „Rozsudek duše“) jsem cítil, jak midoslova třeští hlava a brána vnímání se pomalu uzavírá.

Té zimy jsem žil a  pracoval v  přízemí svého rodinného domu v malém městě ležícím v průmyslové zóně na severovýchodě. Ten prostor byl moje jeskyně. Vydal jsem se do ložnice, naházel šaty na zem a nahý jsem vklouzl pod pokrývku. Vydal jsem se na cestu do země snů, ale náhle jsem zaslechl přímo za hlavou podivné zvuky. Cosi tam škrábalo a drápalo a chrastilo a poskakovalo a – no vážně – hryzalo a chroupalo.

Veverky. Uvědomil jsem si, že občas slýchávám, jak pobíhajíkolem verandy i pod ní. A protože venku výrazně klesla teplota,sbíraly starý papír a listí a různé věci ze zahrady, aby si pod schodyvybudovaly pelíšek, kde by se trochu zahřály. A až do oné chvíle jsem necítil potřebu zasahovat do jejich aktivit a v něčem jim bránit.

Byl jsem velmi unavený. Možná kdybych si přetáhl přikrývku přes hlavu, dokázal bych nevnímat zvuky ozývající se za zdí.

Slyšel jsem škráby, chrasty a BUCH! Poslední zvuk přesně zněl, jako kdyby někdo klepal.

Uvědomil jsem si, že moje snaha ignorovat veverky neníúspěšná. Nedaleko postele byly schody vedoucí do zahrady, ale mnoho let jsme je nepoužívali. Odtáhl jsem stolek, který stál před nimi, a  začal zápolit se zámkem. Když se mi konečně podařilo otevřít dveře, veverky ztichly. Stál jsem tam nahý, díval se na závějesněhu na dvoře a  rozčíleně jsem veverkám sděloval, co se jim stane, jestli budou dál rušit můj spánek. Potřeboval jsem si odpočinout

Věštby na každý den


13

a zároveň jsem chtěl, aby mi sny přinesly slova vystihující věci, jaké

není snadné přesně vyjádřit.

Škráby, rachty, škráby. Náhle jsem zjistil, že mi kousek od hlavy pobíhá jedna veverka nahoru a dolů po zdi domu. Viděl jsem, jak je velká a drzá a předvádí se ostatním veverkám z hejna (nebo jak se vlastně nazývá jejich komunita).

Klep, klep, bum!

To už bylo příliš. Ještě pořád nahý jsem rozrazil dveře a vykřikl do tmy vražedné hrozby. A doufal, že veverky budou tentokrát brát moje slova vážně. Honem zpátky do postele.

Ratata, bum-bác! A hlasitěji než předtím.

Hodil jsem na sebe šaty a vyběhl ven, na zasněžený dvůr. Dělal jsem sněhové koule a házel je do temnoty pod schody. Pak jsem našel motyčku a rýpal s ní pod verandou, kde bylo zjevně veverčí hnízdo.

Když jsem se vrátil do své jeskyně, chvíli jsem naslouchala čekal, jestli můj poslední zásah zase rozpoutá veverčí divoké řádění. Ale v mém světě zavládlo hluboké ticho. A já byl naprosto bdělý.

Když si potřebujete uspořádat myšlenky, jděte vyvenčit psa.Slyšel, že se dole něco děje, a začal tancovat nad mou jeskynípřipravený vyběhnout ven. Jednal rychle a racionálně, protože vyrazil do blízkého parku, který byl jen jeden blok od našeho domu, a nevydal se do hlavního parku ležícího o něco dál. Přestože jsem byl hodně unavený, usmíval jsem se, protože příhoda s veverkami mě hodně pobavila. Řekl jsem si, že je to určitě zpráva, jakou brzyrozluštím. V případě Yeatse jsem bral práci příliš vážně a zabýval jsem se jí už moc dlouho. Když jsem si vybavil veverku, která běhalanahoru a dolů po zdi domu, vzpomněl jsem si, že v severské mytologii je veverka, jež pobíhá nahoru a dolů po Stromě života, Yggdrasilu, a podněcuje věčné nesváry. Říká se jí Ratatösk a její jméno velmi dobře vystihuje hopsání a neklid.

Opravdové kouzlo


14

Bylo zvláštní, že jsem oné mrazivé noci potkal několik hodin před úsvitem rudovlásku, která venčila krásného rudosrstéhoirského setra. Jmenoval se Fergus. Samozřejmě jsem hned začal recitovat Yeatsovy verše:

Neboť Fergus v měděném povoze

ovládá stíny v tajemných lesích

a bílá ňadra na temném moři

a hvězdy bloudící po noční obloze.

Náhle jsem si uvědomil, že jsme duet. Fergusova majitelka napůl zpěvně odříkávala verše se mnou. Bylo jasné, že svého psa opravdu pojmenovala podle Yeatsovy básně „Kdo jde s Fergusem?“

Veverka mě vyhnala z postele a básník kráčel se mnou.

Po návratu do jeskyně jsem se pustil do psaní. Pracoval jsem mnoho hodin a nástin nové knihy se najednou objevoval rychleji a  snadněji. Když jsem si šel po obědě na chvíli zdřímnout, řekl jsem: Děkuju. Jakmile jsem vstal, ucítil jsem, jak se uvnitřvzdouvají příboje slov jako na neklidném jezeře, a když jsem psal, zjistil jsem, že z oněch vln se bez jakéhokoli úsilí začíná rodit moje kniha.

Život je harmonicky sladěný. O deset let později jsem za úplně stejného počasí, kdy teploměr klesl pod nulu, usedl ve čtyři hodiny v noci ke stolu a napsal tento příběh. V tom okamžiku začala před vchodem veverka rachotit mezi odpadky. Když se jí podařilo vytáhnout ven cosi hodně velkého a těžkého, ozvalo se hlasité BUCH! Ratatösk na dvorku se stal Ratatöskem pouličních orákul.

‹›

Tyto krátké příběhy názorně ukazují, jaká bývají setkánís úžasnými, i když hodně podivnými věcmi v každodenním životě. Víme,

Věštby na každý den


15

že nastala zvláštní chvíle. Rozechvějeme se, protože se děje cosi

jedinečného. Máme pocit, že vesmír je nesmírně osobní. Máme

pocit, jako by náhle fungovala skrytá ruka nebo jiná mysl.Setkání se zoufalým mladíkem v  lišákově hospodě bylo sice náhodné,

ale já tušil, že šlo o volání od něj nebo od něčeho, co na něj dohlíželo. Bylo dokonale načasované a  naplánované, včetně paní se

zavazadlem, která v tom okamžiku opustila tu židli. Neznámý muž s těžkou krabicí, jenž žertem řekl, že nás můj pes nemůže zabít oba současně, mi pomohl zbavit se nesmyslného břemene, jaké jsem na sebe chtěl naložit. Měl jsem pocit, jako by jakási neviditelná síla, duch mající smysl pro humor, použila své hlasivky, aby mi poskytla radu. Hlučná veverka, která mě udržela v bdělém stavua v podstatě mě donutila psát, se snažila zahřát uprostřed zimní noci.A zároveň se stala Ratatöskem z dvorku, proporčně přesným zosobněním Šprýmaře, jehož nezbedné kousky udržují světy v chodu.

Na dvoře s neposednou veverkou i v parku s Fergusemz „hvězdy bloudící po noční obloze“ jsem měl pocit, že jsem se ocitl namystickém okraji, jenž člověka ponouká k žití a k vyprávěnívýznamnějších a smělejších příběhů. Cítil jsem to velmi silně, protože když

jsem přijal obrovskou výzvu a chtěl jsem se do ní naplno ponořit,

přilákal jsem pozornost hráčů skrytých za scénou. Stanovte si větší

úkol a dostane se vám podpory vyšších sil. Všechny naše činy jsou

výživou různých duchů a přitahují nebo odpuzují různé lidia události. Zákon přitažlivosti je stále ve hře a pro ty, kteří žijí bděle ve

vědomém vesmíru, není nic tajemstvím. Ve zvláštních okamžicích

si všímáme, že hra je rozehrána mnohem výrazněji. Všichni máme

podivuhodnou schopnost přitahovat různé věci a v takovýchchvílích je naše magnetická síla – nebo síla, jakou vysílají druzí –obzvláště silná. Kdykoli se soustředěně věnujete potřebám svéhosrdce, ať už jste zamilovaní, nebo pracujete na nějakém kreativním

Opravdové kouzlo


16

projektu, přitahujete pozornost vyšších sil. Podle toho, jak serozhodnete využívat své dary, vás jiné inteligence buď podporují, nebo

o vás nejeví zájem.

Slova jsou důležitá. Odmala jsme slýchali, že na počátku bylo

slovo, logos. Australští domorodci říkají, že když přišli na tento

svět naši předci, tvořili věci tím, že je pojmenovávali. Když Isis

poznala tajné jméno Ra, získala moc nad nejvyššími bohy. Proto si

v první kapitole ve stručnosti řekneme, jak mluvíme o synchronicitě a jak ji chápou moudré tradice. Nabídnu vám nové slovo, jímž

je možné popsat praktické následování synchronicity. To slovo zní

kairomancie. Skládá se z řeckého slova kairos, jež znamená „zvláštní

okamžik“ a  ze slova manteia, což je „orákulum“ neboli „věštění“.

Kairomancie (nezaměňovat s chiromancií) je schopnost věštitpomocí zvláštních okamžiků v příhodném čase (kairos), jenž podnítí

tělo a mysl novými možnostmi, které mohou otřást vaším světem.

V čase kairos jste třeba jen na chvíli oproštěni od porušitelných

zákonů lineárního času a  prostoru a  věci přicházejí k  vám a  vy

k  nim prostřednictvím úplně jiné logiky. V  takových úžasných

chvílích se vše odvíjí způsoby, jaké znali dávní šamani a věštci a zná

je i  nová fyzika a  další současné vědy, které pro ně mají dokonce

i názvy, například „sjednocení interakcí a sil“, „retro kineze“ nebo

„kvantové účinky na makro stupnici“.

Některé z těchto poznatků vědy jsou upraveny tak, aby jecháala i  nevědecká mysl, například ve filmu Interstellar a  v  knize

Věda Interstellaru (The Science of Interstellar), kterou napsal fyzik

Kip Thorne. Ve filmu byly použity některé nejvíce strhující scény

z jeho knihy, například když se astronaut, který je mrtvý nebo žije

v  budoucnosti (případně obojí), snaží dostat z  určité dimenze do

3-D reality, čímž se vytvoří fyzické účinky, jež mu umožní předat

dceři zprávu (a  zachránit svět). S  nesmírným úsilím se přesouvá

Věštby na každý den


17

z  čtyřrozměrného prostoru a  pak odsune knihu stojící vpředu na

poličce a do prachu napíše čtyři písmena. A poté vloží donáramkových hodinek kód, který se dá přečíst pomocí vteřinové ručičky.

Ve hře synchronicity se setkáváme s podobnými jevy. Každýmilovník knížek důvěrně zná chování policových skřítků, kteřívyndavají knihy z knihovny a dávají je na různá místa nebo je nechávají zmizet. První kurz šamanského snění, jenž jsem vedl, se konal ve Winsconsinu v  Madisonu. Pozvali mě, protože slavný šamanský představitel se z oné kreativní oázy odebral do knihkupectvív jiném státě ve snaze najít něco nového a inspirativního. V tu chvíli spadla z  police moje kniha Vědomé snění (Conscious Dreaming) a  praštila ho do čela, přímo nad třetí oko. Nikdy o  mně neslyšel a kniha – první z mnoha mých děl o snění – vyšla pár dní předtím. Ten muž poctil duchy synchronicity tím, že si ji koupil. Když ji přečetl, usoudil, že spojení šamanismu a práce se sny, jež minečinilo sebemenší problémy, je natolik důležité, že chtěl, abych přijel do města, kde žil.

Od chvíle, kdy jsem ve filmu Interstellar viděl scénu, kterou jsem vám vylíčil, jsem si říkal, je-li možné, že policoví skřítci bývajíobčas lidé, kteří se k  nám mohou dostat z  budoucnosti nebo z posmrtného života, protože umějí putovat v čase. Osobně jsem zažil situace, kdy jsem cítil zásahy nějakého budoucího já, jež provedlo přínosné změny v mém životě. V okamžicích kairos můžemevnímat vzájemné prolínání energií z různých realit a protínáníudálostí přicházejících z paralelních světů.

Čekají nás ještě podivnější příběhy a úvahy, hlavně v poslední kapitole této knihy. Nicméně je velmi pravděpodobné, že hodně zvláštní věci naleznete v  jakékoli části knihy. Jakmile si za téma zvolíme synchronicitu, uvedeme do hry Šprýmaře. Byl přítomen v úvodním příběhu z lišákovy hospody, kde se ale jen letmo

Opravdové kouzlo


18

mihnul. V  příběhu o  nezbedné veverce bylo jeho ra-ta-ta-tösk už

hlasitější. A  budeme se s  ním na následujících stranách setkávat

znovu a znovu, až do chvíle, kdy se mu v jeho liščí podobě dostane

vlastní kapitoly.

Na stránkách knihy budou promlouvat víc básníci než fyzici. Což však neznamená, že se kniha straní vědy o synchronicitě.

Nabízí aplikovanou vědu a říká, jak můžete rozpoznávat znamení,

symboly a synchronicitu a nechat se jimi vést v běžnémkaždodenním životě. Nesnaží se předkládat nějakou vědeckou teoriivysvětlující, jak věci fungují, přestože čerpá z pradávných i ze současných

způsobů chápání. Otázka, jak a proč tyto věci fungují, není až tak

moc zajímavá. Podstatné je, že prostě fungují, a pokud s nimipracujeme – lépe řečeno si s nimi hrajeme – nabízejí nám bohatou úrodu.

V  takových situacích přicházejí na scénu básníci. Chcete-li se

stát kairomancerem – tedy tím, kdo využívá vědu o synchronicitě

v praxi – musíte mít ve své duši básníka. Proč? Protožesynchronicita vás povede jen v případě, že budete rozvíjet schopnostrozpoznávat, co vzájemně ladí v průběhu dne, týdne nebo celého života.

Potřebujete toto nadání stále posilovat, abyste odhalovali„podobnosti“, což býval ve starém Řecku základní požadavek kladený na

každého vykladače snů.

Pouliční orákula jsou především knihou her. Čtvrtá kapitola je

jich plná. Hry vás vyzývají, ať jste co nejvíc pozorní a  vnímaví,

protože musíte probudit a  oživit své tělesné i  vnitřní smysly. Povzbuzují vás, ať přijímáte vše, co vstupuje do vašeho zorného pole,

jako osobní zprávy od živoucího vesmíru, jenž vám jejichprostřednictvím sděluje poznatky o  vaší současné situaci. Brzy zjistíte, že

čelíte velké výzvě v podobě kontroly svého postoje, a všimnete si, jak

si váš postoj buď vesele vykračuje, nebo klopýtá, či se vleče před

vámi a připravuje události a setkání, jež mu dokonale odpovídají.

Věštby na každý den


19

Dokud nebudete mít kouzlo uvnitř, nenajdete kouzlo v  okolním

světě. Pouliční orákula vám říkají, že je možné brát každý den jako

hru a skvělou příležitost k provádění opravdového zázraku.

Při sestavování této knihy jsem se prodíral džunglemispletitosti, odsekával dusivé šlahouny plané révy a říkal krajtám, ať mluví

a  jednají – a  to vše proto, abych mohl otevřít jednoduchou cestu, jež vás zavede mimo dobře známé mapy a  pole. Na územích,

do nichž se chystáme vstoupit, nebývá nikdy cesta rovná. Na kraji

džungle spatříte úžasné hybridy a plížící se kočkovité šelmy a nad

hlavou vám budou poletovat ryby. Ale já jsem se upřímně snažil,

aby cesta byla jasná – a plná čerstvých značek – a tak jednoduchá,

že když po ní půjdete, možná si řeknete, že jste ji měli znát už před

pár desetiletími, nebo budete mít pocit, že po ní kráčíte celý život

ve svých snech, přestože do této chvíle jste si jí nebyli vědomi.

Opravdové kouzlo


21

DRUHÁ KAPITOLA

Procházka kolem

JUNgOVy VĚŽE

Když laik mluví o „realitě“,

má vždy na mysli cosi zcela evidentně známého,

zatímco podle mě je nejdůležitějším

a nesmírně obtížným úkolem naší doby

pracovat na vytvoření nové představy o realitě.

WOLFGANG PAULI, DOPIS MARKUSI FIERZOVI,

12. SRPNA 1948

SMYSLUPLNé SHODY OKOLNOSTÍ jsou spojeny s prolíná

ním nadčasových sil se světem času, s příběhem, jenž je skrytý pod

povrchem životních událostí a  zasahuje do našeho pole vnímání.

Právě tak vznikají s největší pravděpodobností synchronní zážitky.

Ovšem zároveň mohou vznikat „souladné“ sekvence odehrávající

se ve snech i v bdělém stavu v průběhu dní, týdnů či let.

Synchronicita nám dokáže vzít dech. V  okamžicích kairos se

zastaví i svět a náhle se otevře.

Když detektivové hledají stopy, aby vyřešili případ, podotýkají,

že nejde o „shodu okolností“. Inspektor Ayala, detektiv z oblíbené

španělské telenovely Grand Hotel, se ptá: „Víte, čemu říkáme v mé


22

profesi shoda okolností? Všemu podivnému!“ Když dva podezřelí

přiletí ve stejný den z  různých končin světa a  ubytují se ve stejném hotelu, detektiv nejspíš dospěje k závěru, že nejde o náhodu.

A předpokládá, že jsou domluveni a že se za jejich schůzkou skrývá

nějaký tajný plán.

Ve chvíli, kdy v domě v zamčené skříni explodoval ocelový nůž, Jung prohlásil: „To není náhoda.“ Tehdy mu bylo dvacet tři let, dokončil střední školu a v onom okamžiku stál na zahradě. Slyšel zvuk připomínající výstřel a rychle vběhl do domu, kde stála jeho vyděšená postarší matka a celá se třásla. Začali hledat zdroj exploze a nakonec našli nůž, který se roztrhl na čtyři kousky. Leželv košíku na chléb, ale ani košíku ani chlebu se nic nestalo. Jung později řekl parapsychologovi J. B. Rhineovi: „Explozivní síla měla zjevně jen tolik energie, aby dokázala zničit nůž, a tím se úplně vyčerpala.“

Jung odnesl nůž k nožíři, který ho prozkoumal pod lupoua prohlásil, že na kovu není patrna známka kazu. A dodal, že ho mohl rozbít pouze člověk. „Někdo si z vás utahuje.“ Z fyzického hlediska to prostě nebylo možné.

Tato příhoda byla součástí určitého vzorce. Za pár dní se v domě zase ozval zvuk podobný výstřelu. Tentokrát byl jeho zdrojem těžký stůl, na jehož povrchu byla prasklina táhnoucí se od kraje ke středu.

Jung si byl jistý, že se tyto události nedají přičítat náhodě. Byla za nimi skryta nějaká síla. Jung si zahrál na holistickéhodetektiva a  nakonec dospěl k  závěru, že ony události byly spojeny s exlozivními emocemi podnícenými experimentem s jeho sestřenicí „Helly“ Preiswerkovou, s níž pořádal seance, ale v té době s nimi už skončili. Jung usoudil, že výbuchy byly znamením, že mápokračovat ve svých experimentech. Přestože pak věci nabraly úplně jiný směr, stejně považoval období seancí s Helly za „počátek všech zásadních idejí“.

Věštby na každý den


23

Jung popsal synchronicitu jako „akauzální spojující princip“. Nicméně spojení mezi psychickou atmosférou se silným nábojem a jevem typu poltergeist – opakující se v Jungově vztahu s Freudem v  období před jejich rozchodem – zjevně není bez příčiny. Nůž sice nedržela žádná hmotná ruka, ale fungovala určitá skrytá ruka. A  právě to často cítíme, když se projeví synchronicita. Může být hodně divoká, ale zdá se, že nikdy není úplně náhodná.

kdyŽ TO CÍTÍTE, POZNÁTE TO

Pravidlo říká: Z pravdy člověku naskočí husí kůže (lidově řečeno

husina). A taky vám běhá mráz po zádech a s tím vším je spojena

schopnost učit se rozpoznávat a respektovat, co se děje, když je ve

vzduchu cosi zvláštního a  tělo reaguje ještě dřív, než mysl začne

onu věc zpracovávat. Za dávných časů a  v  šamanských tradicích

bývalo rozechvění z  jiného důvodu, než jsou vnější nebezpečí či

chlad, vždy považováno za znamení příchodu nadpřirozenéhotajemna, příchodu bohů či duchů.

Neustále nechápeme základní podstatu.

A z toho důvodu říkáme, že je to numen.

[Jorge Luis Borges, „Měsíc“]

Borges nám s básnickou čirostí sděluje, jak je obtížné definovat zážitek zázraku nebo ho nějak pojmenovat. Byl milovníkem Virgilia a klasických děl, a proto použil latinské slovo numen. Velmi dobře vystihuje, co často cítíme, když se setkáme s nějakousmysluplnou shodou okolností. Slovo numen neoznačuje jen „božskou sílu či božskou vůli“, ale znamená i „pokyn“. Jde o přítomnost či požehnání posvátných sil, o  pokyn shůry. Cicero používal toto

Procházka kolem Jungovy věže


24

slovo k označení „aktivní síly“ božstva. Obyvatelé Colorada by to

měli vědět, protože motto jejich státu zní „Nil sine numine“, což

by v doslovném překladu znamenalo „nic bez božího pokynu“.Pochází z Vergiliovy Aeneidy, kde se říká, že „non haec sine numine

devum eveniunt“ (takové věci se nemohou dít bez pokynu shůry).

O tomto posvátnu psal i německý učenec a teolog Rudolph Otto. Byl rozený Prus a  jeho vzhled – knírek, typický oblek a  vzpřímená chůze – příliš nenaznačoval, že má hluboký zájem o  mystické prožitky. Jeho klasické dílo nazvané Das Heilige výrazně ovlivnilo Junga a zaměřuje se na samotný základ úsilí pochopit, jak můžemerozpoznávat a popisovat situace, v nichž cítíme přítomnost čehosipřicházejícího shůry – prostě odjinud – a existujícího mimo struktury běžné reality. Otto vypozoroval, že podstatu posvátna dokážeme pochopit pouze prostřednictvím pocitů. Říká, že posvátno „se nedá naučit, protože musí procitnout v mysli.“ A dodává, že „posvátno cítíme jako cosi objektivního, mimo naše já“. Takové pocity bývají velmi záhadné a člověk se často celý roztřese. Jejich škála je nesmírně široká, od„jemné vlny“ přes náhlé křeče, „nejpodivnější vzrušení“, „divokédémonické projevy“ po „tiché chvění a němou pokoru stvoření“.

Na cestách každodenním životem většinou mluvíme – nebo se snažíme mluvit – o „shodě okolností“ nebo o „synchronicitě“a neříkáme, že jde o  jakési numen. Nicméně Otto měl v  jedné věci naprostou pravdu. Kdykoli se setkáte s posvátnem, ať ho nazýváte jakkoli, poznáte to podle svého pocitu. Cítíte ho v prstech, v palcích u nohou a hlavně v kůži. Především pocity nám umožňují poznat, že nastala smysluplná shoda okolností. Můžete cítit šimrání nebo se vám sevře žaludek. Může se vám zastavit dech nebo poskočíte radostí. Může vás mrazit nebo vás poleje horko. Můžete mít pocit, že vás někdo plácá po rameni nebo vám dává pusinku na tvář nebo vás jemně dloubá do zad.

Věštby na každý den


25

Pocit je vodítkem k významu. Nedávno jsem provedlinformativní průzkum mezi osmi stovkami lidí, kteří sledují mou práci.Položil jsem jim následující otázku: Jaký máte pocit a co řeknete, když

se setkáte s významnou shodou okolností (neboli synchronicitou)?

Zde je několik odpovědí:

• „Většinou řeknu: ‚Jen tak dál!‘ Mám pocit, že je mi tímukazována správná cesta.“ • „Poděkuju. Cítím to jako motivaci k  větší bdělosti a  k  žití

v přítomnosti.“ • „Rozklepu se. Mám pocit, že věci nabírají spád. A  řeknu:

‚Sakriš!‘“ • „Na okamžik se celý svět zastaví a  já jsem v  jednotě

s vesmírem.“ • „Pokaždé cítím obrovskou vděčnost a jedinečnost. Občas se

zasměju a jindy cítím posvátnou úctu a jednotu.O nejúžasnější chvíle se podělím s lidmi, kteří je dokážou ocenita využít, a zároveň je zapisuji do deníku, abych přivolal další.“ • „Jsem velmi šťastná a  cítím podporu a  spojení. Vyprávím

o těchto chvílích ostatním, abych jim připomněla příběh, do

něhož jsme všichni zapojeni.“ • „Začnu se smát a pak vykřiknu: ‚Jo!‘ a ‚Díky!‘“ • „Mám hřejivý pocit, že mi vesmír umožňuje spatřit pár nitek

za zvláštními efekty.“ • „Mám pocit, jako bych náhle procitla.“ • „Cítím, že jsem na správné cestě, že jsem ve spojení.“ • „Mám pocit, jako by si mě dobíral někdo s velmi osobitým

smyslem pro humor. Většinou se zasměju a  řeknu: ‚No tak

dobře.‘“ • „Vím, že je mi tím naznačováno, že mám být ve střehu.“

Procházka kolem Jungovy věže


26

• „Řeknu: ‚No vida... přece jen mě někdo slyší.‘“

• „Poděkuju vesmíru a duši a pak se snažím zjistit, co jsemopomenula, když jsem si nevšimla synchronicity kolem mě.“

• „Řeknu: ‚Jen tak dál, prosím! Děkuju!‘ a ‚Jak daný poznatek

můžu využít?‘ Dodává mi to spoustu energie a radosti a svět

je mnohem jasnější.“

Na tomto informačním průzkumu je velmi zajímavé, že nikdo neoznačil prožívání synchronicity za děsivé. Všichni řekli, že je vzrušující a podnětné. Synchronicita jim nepřipadala podivnáa nikdo ji nepovažoval za cizí prvek v rámci běžných zážitků ani za cosi výjimečného. Všichni říkali, že díky takovým prožitkům majípocit příjemného spojení s vědomým a laskavým vesmírem, v němž se jim dostává uznání a podpory. Někteří lidé uvedli, že vidí „božské zamrkání“ nebo cítí „tajné potřesení rukou“.

Nikdo neřekl, že synchronicita je „divná“, což je slovo, nakteré jsem se zaměřil v pozdější diskusi. Velmi časté byly odpovědi typu „Ještě něco dalšího, prosím“ a  „Jen tak dál!“ Synchronicita jim nepřipadala „divná“, protože za „divnou“ považovali její nepřítomnost.

kÁMEN, kTERÝ JUNgŮV ZEdNÍk OdMÍTL

Jung snil o  věži a  postavil ji na chrámové půdě, na kraji vesnice

Bollingen na horním břehu Curyšského jezera. Začal na ní pracovat

v roce 1923, zanedlouho po smrti své matky. Stavba, která měla být

prostým jednopatrovým domkem, se díky přílivům inspiracea fantazie postupně rozrostla v  malý zámek. Do poslední fáze stavby se

Jung pustil v  roce 1955, když mu zemřela manželka Emma. Tehdy přidal další patro k  budově stojící mezi dvěma věžemi, kterou

Věštby na každý den


27

nazýval „kaple“. Na zdi namaloval výjevy z  jiných časů a  místnost

byla plná věcí, jež ho odváděly „mimo čas, mimo přítomnost“.

Jung odmítl, aby do domu byla zavedena elektřina, a  nechtěl v něm ani tekoucí vodu. Žil stejně jako kdysi sedláci, sám sipumoval vodu, štípal dříví do krbu, svítil svíčkami a petrolejkoua vařil si vydatná jídla. V Bollingenu trávil několik měsíců v roce. Stal se pro něj útočištěm, kde byl sám, vedl prostý život a kdesi daleko zanechal své pacienty, přednáškové sály a  svou osobnost profesora a  profesionálního analytika. Nosil starý pohodlný oděv nebo pracovní kombinézu a  občas i  džíny. A  jeho nejpodnětnější spisy vznikly právě tam, v posledním období života.

Kdybyste tehdy byli poblíž, slyšeli byste ťukání Jungova dláta nebo údery kladiva. Kámen používal stejně jako papír a  vytvářel na něm různé obrazy a nápisy. Celé místo se stalo jeho „vyznáním vytesaným do kamene“. Některé z těchto věcí mohou dnesnávštěvníci vidět, ale mnohé jsou skryty, například latinský nápisPhilemonis sacrum − Fausti poenitentia, což znamená „svatyně Filémónova − Faustovo pokání“. Filémónem nazýval Jung svého duchovního průvodce a jeho význam plně objasnil v Červené knize, kde napsal, že právě on ho seznámil s objektivní realitou psýché a s jejístrukturou. Jméno Filémón se objevuje také v řecké mytologii a jehonositelem je laskavý stařec, který se stará o bohy putující v přestrojení – a tato postava se objevuje i v pátém aktu Goethova Fausta, kde Filémóna a jeho hodnou manželku zabije chamtivá megalomanie Fausta, jenž představuje bezohledného západního člověka.

Když Jung psal esej o synchronicitě, vytesal na západní zeďpůvodní věže obličej smějícího se Šprýmaře.

Jungova vyznání vytesaná do kamene obsahují mnoho obrazů podněcujících imaginaci, ale jejich význam není na první pohled jasný. K některým Jung připojil slova, většinou řecká nebo latinská,

Procházka kolem Jungovy věže


28

protože oba jazyky plynně ovládal. Můžeme na nich vidět ženu

sahající na klisnu a za ní medvěda, který kutálí míč. Nebo Salome

či rodinný erb.

Nejzajímavější výjev je na kameni, který Jungův zedník odmítl přijmout. Jung chtěl tehdy postavit zeď kolem zahrady. Zedník v  jeho přítomnosti nadiktoval přesné míry majiteli kamenolomu. Když byly kameny na člunu přivezeny a  vyloženy, ukázalo se, že takzvaný rohový kámen má špatné rozměry. Místo trojhranného kamene byla přivezena krychle. Byla to dokonalá kostka mnohem větších rozměrů, než bylo objednáno. Zedník se zlobil a řekl lidem ze člunu, že si ho hned mohou vzít zase zpátky. Když Jung kámen spatřil, prohlásil: „Ne, to je můj kámen – ten musím mít!“ Věděl, že kámen, který zedník odmítl, se mu bude hodit, jen ještě netušil, k jakému účelu.

Zanedlouho se rozhodl, že na jednu stranu krychle vytesá citát alchymisty, jehož si velmi vážil. Jung cítil, že díky spřízněnosti s  kamenem se rodí něco nesmírně hlubokého. Když se díval na druhou stranu kamene, spatřil jakési malé oko, jež na něj upřeně hledělo. A  tak ho vytesal do kamene a  do středu zasadil malého človíčka zahaleného do pláště s  kapucí, o  kterém řekl, že je cosi jako Telesforos neboli „průvodce na cestě k  dokončení“. V  řecké mytologii je Telesforos syn Asklépia, boha léčitelství, a představuje archetyp, jenž se v Jungově vnitřním životě často objevoval, a proto se mu snažil dát fyzickou podobu pomocí pera, dláta, a když byl malý, tak i kapesním nožíkem. Jung v deseti letech vyřezalz dřevěného pravítka malou postavičku, kterou pak schoval do krabičky. Byla jeho prvním tajemstvím v  životě a  „vyvrcholením a uzavřením“ jeho dětství.

Na kámen vytesal kolem Telesfora řecká slova, jež muautomaticky přicházela. V knize Vzpomínky, sny, myšlenky je přeložil takto:

Věštby na každý den


29

„Čas je dítě – hrající si jako dítě – mlýnek si hrající – království

dítěte. Toto je Telesforos, jenž putuje temnými oblastmi kosmu

a  vysvitne jako hvězda z  hlubin. Ukazuje cestu k  branám slunce

a  k  zemi snů.“ První věta je parafrází na jeden z  nejzáhadnějších

a nejpodnětnějších výroků řeckého filozofa Hérakleita. Klíčováslova bývají vykládána různými způsoby. Slovem „čas“ je v podstatě

míněn aión, což je termín sám o sobě. Hérakleitův výrok bylpřeložený například takto: „Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami:

království náleží dítěti“.

Zajímalo by mě, jestli si Jung ve chvíli, kdy tesal do kamene tato slova, pohrával s ideou, že to, o čem Hérakleitos mluví, je tajný zákon projevení, tedy vlastně jev, jejž Jung nazval synchronicita. Hra sil mimo čas zdánlivě nelogicky a bez příčiny určuje, co se děje v  rámci lidského prožívání času. Právě hru je třeba brát naprosto vážně. Přesněji řečeno hru v duchu dítěte, které si hraje bez ohledu na důsledky, protože hra je to, oč tu běží.

Ta k ž e : „Synchronicita je dítě, které si hraje s kostkami.“ Na naší straně reality vidíme jen pohybující se kostky, nikoli ruku, jež jimi pohybuje.

Jung kdysi řekl, že by se nebránil představě, že budeinkarnovaný zpátky do tohoto světa, kdyby mohl mít opět Bollingen.Nicméně na samém konci života s naprostou jistotou věděl, že na druhé straně je pro něj připravený druhý Bollingen. Spatřil ho ve snuzalitý sluncem. Jakýsi hlas mu řekl, že už je dokončený, takže se do něj bude moct nastěhovat. Pod věžemi spatřil ve vodě vlčici, jak učí mláďata plavat a potápět se.

Jung vyprávěl svůj sen dvěma ženám, které se zabývaly analýzou a patřily do okruhu blízkých přátel. Jung si je vybral jako svénásledovnice. V té době mu bylo skoro osmdesát pět let, jeho zdravínebylo takové jako dřív, neměl moc energie a ztratil své „dvě manželky“,

Procházka kolem Jungovy věže


30

Emmu a Toni Wolffovou. Jung, stejně jako ony ženy, usoudil, že sen

o  Bollingenu ho měl seznámit se smrtí, ukázat mu, že na druhém

břehu má krásné místo, a připravit ho na přechod do další fáze učení,

jež bude zahrnovat fungování v novém elementu, tak jako vlčata ve

vodě. Po snu už necítil nutkavou touhu vrátit se do Bollingenu, který

ho předtím tolik přitahoval. Nenavštívil ho několik týdnů a  devět

měsíců po snu se odebral do druhého Bollingenu.

Kolem Jungovy smrti kroužila synchronicita, a jak sám řekl,přesně to se často stává při zásadních změnách v průběhu celého života. Když si naposledy vyjel na výlet, zdržely ho tři svatební kolony vozů, což je zajímavé spojení s filmem o „třech svatbách a jednom pohřbu“, který byl natočený o několik desetiletí později. Jungova pomocnice Barbara Hannahová zjistila půl hodiny předtím, než dostala zprávu o jeho smrti, že má úplně vybitou baterii v autě. Hodinu po Jungově smrti udeřil blesk do vysokého topolu stojícího na kraji jeho zahrady poblíž jezera a kusy kůry se rozletěly po celém trávníku.

Gerhard Adler popsal, jak Jung několik týdnů před smrtí seděl u stolu v bollingenské „kapli“ a díval se na jezero, ale „zjevněhleděl mnohem dál a hlouběji. Vůbec nevnímal mou přítomnost, byl naprosto klidný a  soustředěný, sám se sebou, a  zabýval se svými vnitřními představami – byl to obraz mudrce zcela ponořeného do vlastní



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist