načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vespasián: Padlý římský orel -- Padlý římský orel - Robert Fabbri

Vespasián: Padlý římský orel -- Padlý římský orel

Elektronická kniha: Vespasián: Padlý římský orel -- Padlý římský orel
Autor:

Caligula je mrtvý, Řím má v rukou slintající blázen Claudius. A Vespasián musí udělat, co bude v jeho silách, aby zachránil svého bratra a našel ztracenou standartu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 351
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Jaroslav Žerávek
Jazyk: česky
Téma: romány, dobrodružné, historické, starověk, Řím
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5037-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Caligula je mrtvý, Řím má v rukou slintající blázen Claudius. A Vespasián musí udělat, co bude v jeho silách, aby zachránil svého bratra a našel ztracenou standartu Sedmnácté legie.   Na počátku roku 41 Římem zmítají nepokoje. Sabinus a členové pretoriánské gardy vedení Sabinovým švagrem Clementem zavraždili Caligulu a císařem prohlásili Claudia. Aby nevypukl chaos, snaží se Claudiovi propuštěnci Narcissus, Pallas a Callistus co nejrychleji znovu nastolit pořádek.   Jenže slintající a kulhající Claudius je pouhou karikaturou svých statečných předků Caesara, Tiberia a Germanika a nemůže se odvolávat na vlastní válečnické úspěchy. Proto se pro něj jeho propuštěnci snaží zajistit nějaké rychlé vítězství. Pallas navrhne, že by císařovo postavení mohl upevnit nález orla, o nějž Sedmnáctá legie přišla před lety v Germánii, a poté úspěšná invaze do Británie. Vespasián a jeho bratr Sabinus, kteří dostanou za úkol standartu najít, však brzy zjistí, že se dostali do mocenského boje mezi Claudiovými rádci a někdo se jim snaží ve zdárném splnění mise zabránit.   Padlý římský orel je čtvrtým svazkem autorova románového cyklu Vespasián .

Zařazeno v kategoriích
Robert Fabbri - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vespa siá n

Padlý římský orel

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bbart.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Robert Fabbri

Vespasián – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Přeložil Jaroslav Žerávek


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2018

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2013 Robert Fabbri

All rights reserved.

Z anglického originálu Vespasian IV. Rome’s Fallen Eagle

(First published by Corvus; Great Britain, 2013) přeložil

© 2018 Jaroslav Žerávek

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-759-5037-6 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-759-5141-0 (ePDF)

ISBN 978-80-759-5139-7 (ePUB)

ISBN 978-80-759-5140-3 (Mobi)


Mé sestře Tanye Potterové a jejímu muži Jamesovi

a jejich třem krásným dcerám Alici, Claře a Lucy

P. S. Ty, kteří přemýšleli nad tím, jak dopadlo mé věnování

z minulé knihy, potěším, protože Anja řekla „ano“!


R

h

e

n

u

s

G

e

s

o

r

i

a

c

u

m

T

a

m

e

s

i

s

C

a

m

u

l

o

d

u

n

u

m

C

H

A

U

K

O

V

É

F

R

Í

S

O

V

É

V

e

c

t

i

s

A

l

b

i

s

Ami

sia

V

is

ur

gi

s

T

a

n

a

t

i

s

R

u

t

u

p

i

a

e

B

A

T

A

V

O

V

É

T

E

U

T

O

B

U

R

S

K

Ý

L

E

S

M

A

R

S

O

V

É

M

a

t

t

i

u

m

C

o

l

o

n

i

a

A

g

r

i

p

p

i

n

a

C

H

A

T

T

O

V

É

A

r

g

e

n

t

o

r

a

t

u

m

H

E

L

V

É

C

I

O

V

É

A

v

e

n

t

i

c

u

m

L

u

g

d

u

n

u

m

R

ho

da

nu

s

M

a

s

s

i

l

a

G

e

n

u

a

S

C

H

E

R

U

S

K

O

V

É


PROLOG

ŘÍM

24. LEDNA ROKU 41 PO KR.



K

ŘIKLAVĚ POMALOVANÁ MASKA upřela ztuhlý, vytřeštěný škleb do

publika. Její nositel, komediální herec, poskočil, hřbet levé ruky měl

přitisknutý k bradě a pravici napřaženou. „Věř mi, to, co tě tak trápí, to

jsem spáchal já a jdu, abych se teď k tomu přiznal.“

Diváci zaburáceli smíchem nad touto dobře pronesenou promluvou,

plácali se do kolen atleskali. Herec představující mladého milence sklonil

maskou zakrytou hlavu na znamení díků za potlesk a poté se obrátil ke

svému partnerovi na scéně, který měl v tomhle kuse ještě groteskněji se

šklebící masku zloducha.

Než mohli herci pokračovat, Caligula vyskočil. „Počkat!“

Deset tisíc diváků v provizorním divadle těsně přiléhajícím k severnímu

svahu Palatinu obrátilo zrak k císařské lóži, která vyčnívala na dřevěných

sloupech v přesném středu nové stavby.

Caligula zopakoval hercovu pózu. „Plautus by jistě chtěl slyšet tuhle

promluvu takto.“ Poskočil, napodobil široký škleb masky, vytřeštil zapadlé

oči tak, že bělmo ostře kontrastovalo s vaky tmavými nevyspáním. „Věř

mi, to, co tě tak trápí, to jsem spáchal já ajdu, abych se teď ktomu přiznal .“ Skončil a s poslední slabikou zvedl levou ruku od brady k čelu amelodramaticky pohodil hlavou.

Jásot publika byl ještě divočejší než při prvním podání, hlasitý a chrap -

lavý – jenže nucený. Oba herci se drželi za břicha a smáli se jako šílení.

Caligula přerušil pózu. Srozpjatými pažemi se pomalu obrátil doleva, pak

doprava, jako by chtěl obejmout všechny diváky v půlkruhové stavbě,

a slunil se v jejich obdivu.

9


Titus Flavius Sabinus stál úplně vzadu vdivadle, ve stínu jedné zmnoha markýz připevněných nad strmým hledištěm, a znechuceně si císařeprohlížel zpod hluboké kápě.

Caligula máchl paží, dlaní k publiku. Diváci okamžitě ztichli. Posadil

se. „Pokračujte!“

Zatímco herci uposlechli rozkaz, muž středního věku v senátorské tóze,

usazený u Caligulových nohou, začal líbat červené trepky mladého císaře.

Hýčkal je, jako by to byly ty nejkrásnější věci, jaké kdy viděl.

Sabinus se obrátil ke svému společníkovi, muži po třicítce sbledou tváří a rudohnědými vlasy. „Kdo je ten odporný patolízal, Clemente?“

„To, můj milý švagře, je Quintus Pomponius Secundus, letošní první konzul, a tímto způsobem ve svém úřadě vyjadřuje svůj nezávislý názor.“

Sabinus si odplivl a sevřel jílec meče skrytého pod pláštěm. Cítil, jak se mu potí dlaň. „Už je tedy opravdu načase.“

„Naopak, dávno už je pozdě. Moje sestra žije přes dva roky v hanbě, že ji Caligula znásilnil. Mnohem déle, než velí čest.“

Dole na pódiu zatím mladý milenec nakopl svého nově příchozího otroka tak, že se svalil na zem, a publikum znovu zaburácelo. Smích sílil, zatímco se herci pronásledovali po jevišti za mnoha zakopnutí, zastavení a kliček. Caligula v císařské lóži také předváděl svoji verzi probíhajícíkomedie, proháněl svého chromého strýce Claudia nahoru a dolů poschodech, tentokrát k upřímnému pobavení davu, který nikdy nezapomněl ocenit výsměch, jehož se tomu mrzákovi dostávalo. Dokonce i šestnáct

vousatých germánských tělesných strážců, kteří stáli bok po boku u zadní

stěny lóže, se bavilo ponižováním bezmocného muže. Dva pretoriánští

tribuni, každý po jedné straně lóže, se ani nesnažili své podřízené kárat.

„To opravdu chcete z toho kašpara udělat císaře?“ zvolal Sabinus do

vzrůstajícího smíchu, když pod Claudiem podklesly nohy a on se svalil na

podlahu.

„Máme snad jinou možnost? Je to poslední dospělý člen juliovskédynastie. Moji muži v pretoriánské gardě nepřipustí obnovení republiky.

Vědí, že by to vedlo k jejich propuštění. Vzbouří se, zabijí mě i všechny

ostatní důstojníky, kteří jim budou stát v cestě. Potom stejně z Claudia

udělají císaře.“

10


„Ne, pokud ho taky zavraždíme.“

Clemens zavrtěl hlavou. „Nemůžu čestně nařídit jeho smrt, jsem jeho klient.“ Ukázal na dva pretoriánské tribuny aztišil hlas, zatímco Caligula, kterého už unavilo ponižování strýce, znovu usedl na místo. Publikum se ztišilo a věnovalo se naplánované zábavě. „S Cassiem Chaereou aCorneliem Sabinem jsme se dohodli, že se Claudius musí stát císařem. Je naší nejlepší nadějí, že tohle přežijeme. Už jsme tajně jednali sjeho propuštěnci Narcissem a Pallasem – i s Caligulovým propuštěncem Callistem.Uvědomuje si, že je tenhle stav neudržitelný, a spojil se s Claudiovýmistouenci. Slíbili, že nás zkusí ochránit před pomstou, kterou bude muset Claudius vykonat kvůli zabití člena své rodiny, i když z toho bude těžit...

a bude hodně překvapený.“

„Claudius to ještě neví?“

Clemens zvedl obočí. „Svěřil bys tomu užvaněnému idiotovi takovétajemství?“

„A vy byste mu přesto svěřili celé impérium?“

Clemens pokrčil rameny.

„Říkám, že by měl zemřít.“

„Ne, Sabine, ažádám tě, abys to odpřisáhl Mithrovi. Mohli jsme toudělat už před pár měsíci, ale odložili jsme to, aby ses stihl vrátit do Říma, zasadil ránu a pomstil tak svoji čest. U Jupiterova pytle, už jsem dokonce císaři odhalil jiné spiknutí, abych měl jistotu, že padne naší rukou.“

Sabinus souhlasně zavrčel. Dobře věděl, že není v postavení, kdy by se mohl přít. Celé dva roky, které uplynuly od znásilnění jeho ženyClementiny a jeho jmenování legátem Deváté legie Hispany strůjcem téohavnosti, byl se svou legií umístěn na severní hranici provincie Panonie,odříznutý od Říma. Byl nucen čekat, dokud Clementinin bratr Clemens,

jeden ze dvou prefektů pretoriánské gardy, nenajde skupinku důstojníků,

kteří budou dostatečně nespokojení s Caligulovým vyšinutým chováním

a budou ochotni riskovat své životy při pokusu o císařovo zavraždění.

Tento postup byl zdlouhavý – jak ho informoval Clemens vzašifrovaných

dopisech – kvůli pochopitelné neochotě jeho mužů svěřovat se mu svelezrádnými názory. Kdyby špatně odhadli svého posluchače, byli byokamžitě popraveni.

11


Zlom nastal v předchozím roce, poté co se Caligula vrátil z nijak slavné

trestné výpravy do Germánie a navíc musel zrušit invazi do Británie,protože se legie odmítly nalodit. Ponížil je za jejich neposlušnost tím, že je

nechal sbírat mušle, s kterými potom táhl v předstíraném triumfu ulicemi

Říma. Poté, co si znepřátelil vojsko, udělal totéž se senátem apretoriánskou gardou. Zůstal zcela osamělý, bez příznivců, když vyhlásil svůj záměr,

že hlavní město impéria přemístí z Říma do Alexandrie. Svýmrozhodnutím konsternoval důstojníky i devět tisíc příslušníků gardy. Obávali se,

že budou buď donuceni přesunout se do nepříjemně horké provincie

Egypta, nebo, ještě hůř, zůstanou opuštěni v Římě, a tam skončí vzaomnění, protože pouze v blízkosti císaře měla jejich existence smysl.

Spojeni ve svém strachu z budoucnosti se začali důstojníci váhavěsvěřovat se svým znepokojením druhým. Clemens vzápětí naverboval tribuna

Cassia Chaereu, jehož už dávno podezíral z touhy zavraždit císaře, který

se mu neustále vysmíval kvůli jeho vysokému hlasu. Chaerea mezikonspirátory přivedl dalšího tribuna, svého blízkého přítele Cornelia Sabina,

a ještě další dva nespokojené centuriony. Když už konečně shromáždil

spiklence, dodržel Clemens svůj slib Sabinovi, že bude tím, kdo zasadí

první ránu. Napsal mu, že je vše připraveno a že by se měl tajně vrátit do

Říma. Sabinus dorazil před dvěma dny. Od té doby se skrýval vClementově domě. Dokonce ani jeho bratr Vespasián, ani jejich strýc, senátor

Gaius Pollo, které viděl sedět vedle sebe blízko císařské lóže, nemělitušení, že je ve městě. Jakmile bude po všem, vrátí se ke své legii. Bylpřesvědčen, že dokáže odjet bez povšimnutí a že záminka, kterou uvedlnižším důstojníkům, jimž svěřil velení legie v zimovišti, je bezpečná. Jede navštívit svoji ženu a dvě děti, kteří žili mimo Caligulův dosah u jehorodičů v Aventiku na jihu provincie Germania Superior. Podle Clementa to bylo bezpečnější, protože kdyby nový režim chtěl potrestat spiklence, ztratí Clementina pouze bratra, ale ne manžela.

Na scéně dole už zápletka dospěla ke šťastnému rozuzlení apostavyodcházely na svatební hostinu dveřmi ve scaenae frons , dvoupatrové kulise

zdobené sloupy, okny, dveřmi a oblouky. Sabinus si stáhl kápi hlouběji

do čela, když se poslední herec obrátil k publiku.

„Vás všechny, naši přátelé zde, bychom také rádi pozvali, ať jdete snámi.

12


Jenže ačkoli se té hostině nic nevyrovná, to, co stačí pro šest, by bylo jen

skromným pokrmem pro tolik tisíc. Proto vám popřejeme příjemnéhodování doma a na oplátku vás požádáme o váš dík.“

Zatímco publikum aplaudovalo, germánští tělesní strážci se rozestoupili a vpustili do císařské lóže vysokého muže v purpurovém rouchu a sezlatým diadémem na hlavě. Uklonil se Caligulovi po východním způsobu a složil přitom obě ruce na hrudi.

„Co ten tady dělá?“ zeptal se Sabinus překvapeně Clementa.

„Herodes Agrippa? Je tu už tři měsíce. Žádá císaře, aby rozšířil jehokrálovství. Caligula si s ním hraje jako kočka s myší, nutí ho trpět za jeho nenasytnost. Zachází s ním skoro stejně špatně jako s Claudiem.“

Sabinus sledoval, jak židovský král usedl vedle Claudia aprohodil sním pár slov.

„Caligula už brzy odejde, aby se vykoupal,“ řekl Clemens, když začal potlesk slábnout. „Cestou si chce poslechnout aitólské mladíky, kteří mají vystupovat zítra. Callistus je nechal čekat nad námi, u Augustova paláce, hned u vstupu do chodby, která vede přímo ke schodišti v císařské lóži. Můžeš se tam dostat tamhle tím východem.“ Ukázal k vratům zcelanalevo v zadní části divadla. Byla zavřená. „Zaklepej na ně třikrát, jednu dobu počkej a opakuj signál. Hlídají je dva moji muži, oba centurioni. Očekávají tě avpustí tě dovnitř. Heslo je ‚svoboda‘. Adej si přes tvář šátek. Čím méně lidí tě pozná, tím lépe, kdyby došlo k nejhoršímu. Chaerea, Cornelius ajá doprovodíme Caligulu zlóže apotom po schodech. Jakmile nás uvidíš odcházet, běž do té chodby akráčej směrem dolů. Měli bychom

se sejít v polovině cesty. Zdržím germánské strážce tím, že jim nařídím,

aby zastavili všechny, kdo by nás chtěli sledovat nahoru, takže budeme

mít trochu čas, ale moc ne. Udeř, jakmile to bude možné.“ Clemensnařáhl pravici.

„Udělám to, příteli,“ odpověděl Sabinus a sevřel mu paži. „Bude to rána

přímo do krku.“

Na okamžik si pohlédli do očí – stisk předloktí byl pevnější než kdy

dříve – potom přikývli a beze slova se rozešli. Oba věděli, že tenhle den

může být jejich poslední.

Ö

13


Sabinus se díval, jak Clemens vchází do císařské lóže. Zaplavil ho klid.

Nezáleželo mu na tom, zda bude na konci dne živý, nebo mrtvý. Jehojedinou starostí bylo pomstít brutální a opakované znásilnění Clementiny

mužem, který zaujal postavení nesmrtelného boha nad všemi lidmi. Dnes

tenhle falešný bůh pozná meze své nesmrtelnosti. Před vnitřním zrakem

stále viděl Clementininu tvář, v níž se zračila prosba, aby ji zachránil před

jejím osudem. Tehdy to nedokázal. Udělá to teď. Znovu sevřel jílec.Tentokrát měl ruku suchou. Zhluboka dýchal a cítil, jak mu srdce tlučepomalu a pravidelně.

Na pódium nastoupila skupina akrobatů a začala metat kozelce, točit

se, válet sudy. Publikum však jevilo jen vlažný zájem bez ohledu na to, jak

vysoko nebo daleko akrobaté skákali. Všechny zraky se upíraly na císaře,

který se chystal k odchodu.

Sabinus spatřil, jak Germáni salutují Clementovi, který na ně vyštěkl

rozkaz. Cassius Chaerea a Cornelius Sabinus přešli ze svých míst zacísařovo křeslo. První konzul ještě jednou zasypal vášnivými polibky překrásné

červené trepky a vzápětí ho předměty zbožňování odkoply stranou, když

Caligula vstal.

Diváci s jásotem zdravili Caligulu jako svého boha a císaře. Ale jejich

bůh a císař pozdrav neopětoval. Místo toho shlédl na Claudia. Zvedl mu

bradu a zahleděl se mu na krk. Pak mu přes něj přejel prstem jako nožem.

Claudius sebou v hrůze zaškubal a poslintal synovci ruku. Znechucený

Caligula otřel sliny Claudiovi do šedivých vlasů apřes hluk vládnoucívdivadle něco strýci zakřičel do obličeje. Claudius okamžitě vyskočil a plížil se z lóže. Germáni se před ním rozestoupili a on se vytratil tak rychle, jak to jeho slabé nohy dokázaly. Sabinus nespouštěl zrak z Caliguly, který

vzápětí obrátil pozornost k Herodu Agrippovi, dvakrát po něm něcozahulákal a král se za neustálého uklánění vzdálil. Caligula se smíchempohodil hlavou a potom, k pobavení publika, napodobil Herodův podlézavý

odchod. Poté, co vytěžil z komické stránky celé situace maximum, vyšel

rychle z lóže a cestou poplácal Chaereu po zadku. Sabinus si všiml, žetribun ztuhl a ruka mu sjela k meči. Zarazil se v půli pohybu, když se jeho zrak střetl s Clementovým. Znovu se postavil po jeho bok a zatínal prsty,

když společně sCorneliem následovali Caligulu ke schodům. Těsněpřed>14


tím, než Clemens opustil lóži, mu pohled zalétl nahoru k Sabinovi. Pak

prošel kolem germánských strážců, z nichž polovina ho následovala, aby

schody bránila před veřejností, dokud po nich stoupala císařská společnost.

V lóži zůstal jen konzul, který si hladil zhmožděný obličej, a osmzbývajících Germánů.

Všechno bylo připraveno.

Sabinus se obrátil azamířil kolem poslední řady sedadel kvratům, která

mu ukázal Clemens. Vytáhl si šátek přes tvář, zvedl klouby k dřevu azaklepal. Vzápětí už se odsunula petlice, vrata se pootevřela a on hleděl do

tmavých, tvrdých očí pretoriánského centuriona.

„Svoboda,“ zašeptal Sabinus.

Centurio zlehka kývl hlavou, ustoupil stranou a otevřel vrata. Sabinus

vešel dovnitř.

„Tudy, pane,“ vybídl ho druhý centurio, v tu chvíli již obrácený zády,

zatímco první muž znovu vrata zavřel a zajistil.

Sabinus kráčel za pretoriánem po dlážděné cestě stoupající posledních

pár stop na Palatin. Z výšky se k němu nesl pomalý harmonický zpěv. Za

sebou slyšel rytmický klapot sandálů prvního centuriona.

Po třiceti krocích dorazili na vrchol. Nalevo viděl Vespasián dvěpretoriánské centurie, oblečené v tunikách a tógách, které stály v pohovu vedle

aitólských mladíků pějících svůj melancholický hymnus před kdysiimozantní fasádou Augustova paláce. Dřívější architektonickou studiispojení elegance a moci nyní hyzdila řada přístaveb, které přidal Caligula.

Plazily se vpřed, každá vulgárnější a hůře promyšlená než předchozí.Postupně klesaly zkopce kchrámu Kastora aPolluxe na úpatí Palatinu, který

nyní – podle názoru řady lidí svatokrádežně – sloužil jako vstup do celého

palácového komplexu. Právě k nejbližší přístavbě přímo před nimi teď

vedl centurio Sabina.

Centurio sundal z opasku klíč, odemkl těžké dubové dveře a nehlučně

je rozevřel na veřejích promazaných husím sádlem. Za nimi se objevila

široká chodba. „Doprava, pane,“ řekl austoupil stranou, aby mohl Sabinus

projít. „Zůstaneme zde, aby za tebou nikdo nešel dolů.“

Sabinus přikývl avykročil. Pravidelně rozmístěnými okny na oboustranách proudilo dovnitř sluneční světlo. Vysunul meč zpochvy pod pláštěm,

15


z opasku vytáhl dýku a kráčel vpřed. Tvrdý klapot jeho kroků se odrážel

od bíle natřených stěn.

Po několika tuctech kroků zaslechl zpoza zákrutu vlevo hlasy. Zrychlil krok. Zdivadla dole se ozval výbuch smíchu následovaný aplausem. Zvedl meč a připravil se k útoku, až bude za ohybem. Zahnul prudce doleva a podnikl výpad. Cítil, jak se mu srdce zastavilo v hrudi, když zaslechldivoké vyjeknutí a hleděl do dvou vyděšených očí v dlouhém ztrhanémobličeji. Z dlouhého nosu vytékaly hleny. Claudiovi odumřel výkřik v hrdle. Pohlédl na meč mířící přímo na něj a potom na Sabina. Vedle něj stál celý ztuhlý, se zděšeným výrazem v obličeji Herodes Agrippa.

Sabinus ustoupil. Dal Clementovi slovo, že Claudia nezabije.„Vypadněte, oba dva!“ zařval.

Po okamžiku zmateného váhání se Claudius vrhl vpřed. Škubal sebou

a bručel. Zůstala po něm kaluž moči. Herodes Agrippa se zhlubokanadechl, shrbil se a pak se zahleděl nahoru, pod kápi, do Sabinova skrytého

obličeje. Jejich zraky se na okamžik střetly. Herodes zlehka vykulil oči.

Sabinus udělal výhružné gesto mečem a Judejec zamířil za Claudiem.

Sabinus poklekl amodlil se kMithrovi, aby to nebylo poznání, co spatřil

vkrálových očích. Hlasy dál zchodby mu vyhnaly obavy zmysli. Jeden znich

patřil rozhodně Caligulovi. Ustoupil za roh a čekal, až se hlasy přiblíží.

„Jestli budou ti aitólští hoši hezcí, mohl bych si dva vzít s sebou do lázně,“ říkal právě Caligula. „Chtěl bys taky dva, Clemente?“

„Jestli budou hezcí, božský Gaie.“

„Ale jestli ne, tak můžeme pořád mít Chaereu. Rád bych slyšel ten jeho sladký hlas sténat vzrušením.“ Caligula se zachechtal. Jeho společnícimlčeli.

Sabinus s připraveným mečem vyšel zpoza rohu.

Caligulův úsměv pohasl. Zapadlé oči vytřeštil hrůzou. Uskočil dozadu.

Chaereovy silné ruce mu sevřely paže a držely ho na místě.

Sabinus máchl mečem. Zařízl se Caligulovi do masa v dolní části krku.

Caligula zaječel. Chaereovi do tváře vytryskl pramínek krve. Sabinovi se

zachvěla paže a uvolnil meč, když se ostří prudce zaklínilo do Caligulovy

klíční kosti.

Nastal okamžik šokovaného ticha.

16


Caligula hleděl vytřeštěnýma očima na meč, který zněj trčel, apaknajednou propukl vmanický smích. „Nemůžeš mě zabít! Pořád jsem naživu. Jsem b...“ Prudce se zachvěl. Ústa mu ztuhla uprostřed smíchu a vyvalil oči.

„Tentokrát naposledy slyšíš můj sladký hlas,“ zašeptal mu Chaerea do ucha. Levou rukou stále svíral Caligulu, ale druhou měl vtu chvíli skrytou. Chaerea trhl pravou stranou těla prudce vpřed a Caligulovi vyjela z hrudi špička gladiu . Zvrátil hlavu a prudce vydechl. Do vzduchu vylétla jemná karmínová mlha. Sabinus vyškubl svoji zbraň a stáhl si šátek. Falešný bůh bude vědět, kdo ukončil jeho život a proč.

„Sabinus!“ zaskřehotal Caligula a po bradě mu stékala krev. „Jsi přece můj přítel!“

„Ne, Caligulo, jsem tvoje ovce, pamatuješ?“ Pak prudce bodl zbraní do Caligulových slabin, zatímco Clemens a Cornelius tasili meče a vnořili je každý z jedné strany do zraněného císaře.

Sabinus se usmál hořkou radostí zpomsty. Otočil zápěstím dolevaadorava adrtil Caligulovy útroby, pak zatlačil, až cítil, že hrot vyjel ven mezi hýžděmi.

Všichni čtyři vrazi vyprostili své meče současně. Caligula stál okamžik nepodpíraný, než se zhroutil bez hlesu na podlahu do louže moči poClaudiovi.

Sabinus hleděl na svého bývalého přítele. Pak mu plivl do tváře a znovu si nasadil šátek. Chaerea prudce kopl Caligulu do krvácejících slabin.

„Musíme to dokončit,“ řekl tiše Clemens a obrátil se k odchodu.„Pospěšte si. Germáni brzy najdou mrtvolu. Řekl jsem jim, ať počítají do pěti

set, aby nás nikdo nesledoval po schodech nahoru.“

Čtveřice vrahů kráčela svižně nahoru chodbou. U dveří čekali obacenturioni.

„Lupe, přiveď do paláce svoji centurii,“ rozkázal Clemens, když je míjel.

„Aetie, ty nechej svoji venku a nikoho nevpouštěj dovnitř. A zbav se těch

vyjících Aitólanů.“

„Zahlédli vás Claudius a Herodes Agrippa?“ zeptal se Sabinus.

„Ne, pane,“ odpověděl Lupus, „viděli jsme je přicházet a drželi jsme se stranou, dokud neprošli.“

„Dobře. Teď jděte.“

17


Oba centurioni zasalutovali a rychle vyšli dveřmi ven za svými muži.

Z nitra chodby se ozval hrdelní řev.

„Sakra!“ sykl Clemens. „Ti pitomí Germáni neumí počítat. Utíkejte!“

Sabinus se rozběhl ze všech sil a vrhl pohled přes rameno. Zpoza rohu

vyrazilo osm statných postav stasenými meči. Jedna se obrátila arozběhla

se zpátky k divadlu. Zbývajících sedm se pustilo do pronásledování.

Clemens rozrazil dveře a vedl je nahoru po mramorovém schodišti,

místností s vysokým stropem plnou malovaných soch Caliguly a jeho ses -

ter v životní velikosti a dál do paláce. Zabočili doleva a dorazili do atria

ve chvíli, kdy první z Lupových mužů vstupovali dovnitř.

„Seřaď svoje chlapce do útvaru, centurione,“ zařval Clemens, „možná

budou muset zabít pár Germánů.“

Zazněl Lupův ostrý rozkaz a gardisté vytvořili řadu. Vzápětí do atria

vtrhli Germáni. „Meče!“ zařval Lupus.

S precizností, která se očekávala od římských elitních vojáků, se zazvo

nivého unisona objevilo v rukou mužů osmdesát mečů.

Germáni, v beznadějné menšině, ale rozzuření vraždou císaře, kterému

přísahali absolutní věrnost, vydali válečný pokřik své lesnaté domoviny

a zaútočili. Sabinus, Clemens a oba tribuni proklouzli za pretoriánskou

linii v okamžiku, kdy za hlasitého řinčení kovu o kov, které se rozléhalo

sloupořadím v místnosti, Germáni narazili plnou vahou za svými štíty do

gardistů. Bodali dlouhými meči do hlav a trupů nechráněných obránců.

Čtyři klesli vzápětí pod divokým náporem, ale jejich druhové udrželi linii.

Používali levé paže místo štítů a bodali kratšími meči do slabin a stehen

útočníků, jejichž počet se rychle zmenšoval. Brzy už pět jejich druhůle

želo mrtvých nebo umírajících na podlaze a poslední dva Germáni seob

rátili a zamířili, odkud přišli.

Do vřavy zazněl ostrý ženský hlas. „Co se to tady děje?“

Sabinus se otočil a spatřil vysokou ženu s dlouhým koňským obličejem

a výrazným aristokratickým nosem. V náruči držela asi dvouleté dítě.

Děvčátko lačně hledělo na krev rozlévající se po podlaze.

„Můj manžel se o tom dozví.“

„Tvůj manžel se nedozví nic, Milonie Caesonie,“ sdělil jí chladněCle

mens, „už nikdy.“

18


Na okamžik zaváhala. Pak se napřímila a pohlédla Clementovi do očí. Její zrak planul vzdorem. „Jestli mě chceš taky zabít, můj bratr mě pomstí.“

„Nepomstí. Tvůj nevlastní bratr Corbulo tě považuje za hanbu rodiny. Jestli má jen trochu rozumu, přesvědčí svoji legii, Druhou Augustu, aby odpřisáhla věrnost novému císaři. Potom, až si odslouží svoje roky jako legát, se vrátí do Říma a bude doufat, že na skvrnu, kterou jsi zanechala na jeho charakteru, se do té doby zapomene.“

Milonia Caesonia zavřela oči, jako by se smiřovala s pravdivostí jeho slov.

Clemens k ní přistoupil s taseným mečem.

Zvedla dítě. „Ušetříš Julii Drusillu?“

„Ne.“

Milonia Caesonia si přitiskla dceru pevně k ňadrům.

„Ale prokážu ti laskavost. Zabiju tě první, abys ji neviděla umírat.“

„Děkuju ti, Clemente.“ Milonia Caesonia políbila dítě na čelo apostavila je na zem. Holčička okamžitě začala kvílet, s nataženými pažemi se sápala po matce. Po několika okamžicích, kdy si jí nikdo nevšímal, se vrhla zuřivě k matce a rvala ji ostrými nehty a zuby stolu .

Milonia Caesonia pohlédla unavenýma očima na ječícího spratka u svých nohou. „Udělej to hned, Clemente.“

Clemens ji popadl levou rukou za rameno avrazil jí meč pod žebra.Vytřeštila oči atiše vydechla. Dítě hledělo na krev vytékající zrány apo chvíli bezradnosti se dalo do smíchu. Clemens zatlačil meč hlouběji a Milonia Caesonia zavřela oči. Vytrhl meč z rány a smích děvčátka ustal. Svyděšeným vyjeknutím se obrátilo a cupitalo pryč.

„Lupe! Chyť tu stvůru,“ zařval Clemens a položil mrtvou Milonii Cae - sonii na podlahu.

Centurio se rychle rozběhl za malou postavičkou a po pár krocích ji

dostihl. Vyrazila proti němu nehty, podrápala ho na předloktí, zatímco ji

zvedal, a pak mu zabořila zuby do zápěstí. Lupus vykřikl bolestí, popadl

holčičku za kotník a držel ji za něj, svíjející se a vřískající, na délku paže

od sebe.

„U všech bohů, skonči to!“ rozkázal Clemens.

Při výkřiku následovaném strašlivým křupnutím sebou Sabinus škubl.

19


Lupus rychle obhlédl své dílo a pak odhodil nehybné tělíčko na zem k patě zakrváceného sloupu.

„Dobře,“ řekl Clemens s úlevou, že v místnosti náhle zavládlo ticho. „Teď vezmi polovinu svých mužů a hledejte ve východním křídle paláce Claudia.“ Ukázal na pretoriánského optiona. „Grate, ty vezmi druhoupolovinu do západního křídla.“

Lupus a Gratus zasalutovali a odvedli své muže pryč.

Clemens se obrátil k Sabinovi. „Půjdu se podívat, kam se ten můjslintající patron ukryl. Ty bys měl už jít, příteli, je po všem. Dostaň se změsta, než se to rozkřikne.“

„Myslím, že už k tomu došlo,“ podotkl Sabinus. Pobavený jásot, který se předtím ozýval z divadla pod kopcem, teď přešel v řev.

Sabinus sevřel švagrovi rameno, obrátil se a vyběhl ven z paláce. Když sbíhal dolů z Palatinu, vzduch naplnil jekot a zděšené výkřiky.

Lidé začali umírat.

20


ČÁST I

ŘÍM

TÉHOŽ DNE



KAPITOLA I

V

ESPASIÁN SI UŽÍVAL představení navzdory císařovu neustálémupřerušování. Komedie o hrnci nepatřila kjeho oblíbeným kusům od Plauta,

ale rozesmávaly ho dvojsmyslné dialogy, nedorozumění a rozpustiléhoničky, když se lakotný protagonista Euclio snaží udržet si svoje nověnalezené bohatství. Jeho problém shrou spočíval vtom, že spíš sympatizoval

s Euclionovou touhou rozloučit se s co nejmenším množstvím peněz.

Skupinka mladých mužských akrobatů, kteří v tu chvíli poskakovali po jevišti, Vespasiána nevzrušovala zdaleka tak jako jeho strýce Gaia Vespasia Polla, který seděl vedle něj, proto při čekání na začátek další komediezavřel oči a poklidně podřimoval. Myslel na svého malého synka Tita,kterému teď bylo něco přes rok.

Vespasiána vytrhl zdřímoty chraplavý hrdelní výkřik, který náhle prořízl vlažný aplaus akrobatům, jejichž číslo dospělo k finále. Pátral pohledem nad hlavami publika po zdroji apříčině řevu. Dvacet kroků nalevo sezkrytého schodiště vyřítil císařův germánský tělesný strážce. Pravou ruku měl zdviženou a pokrytou krví. Rychle utíkal a něco nesrozumitelně volal ve svém rodném jazyce na osm kolegů střežících vstup do císařské lóže, z níž před chvílí odešel Caligula. Diváci sedící blízko hleděli vyděšeně na muže, který mával zakrvácenou rukou před vousatými tvářemi svých druhů.

Vespasián se obrátil k strýci, jenž stále aplaudoval skromně oděným

mladíkům právě odcházejícím z pódia. Vstal a zatahal Gaia za rukávtuniky. „Mám pocit, že se děje něco zlého. Měli bychom okamžitě odejít.“

„Cože, drahý hochu?“ zeptal se Gaius nepřítomně.

„Musíme jít. Hned teď!“

Při naléhavém tónu v synovcově hlase zvedl Gaius své korpulentní tělo,

23


shrnul si pečlivě nakadeřený pramen vlasů z očí a vrhl poslední pohled na

mizející akrobaty.

Vespasián se nervózně ohlédl přes rameno. Germánští strážci tasili

všichni současně svoje dlouhé meče. Jejich spojený zuřivý řev umlčel dav

v bezprostřední blízkosti. Zaražené ticho se šířilo jako vlna, až zasáhlo

všechny diváky.

Germáni drželi meče ve výši, tváře zkřivené vztekem, v hrdlech jimdozníval řev. Na okamžik se v celém divadle rozhostilo ticho, hluboké azlověstné. Všechny pohledy se tázavě upíraly na oněch devět barbarů. Potom

se zableskl meč a vzduchem prolétla hlava. Tryskající krev padala vtěžkých kapkách na lidi zírající s otevřenými ústy na strašlivou střelu nad svými hlavami. Z těla bezhlavého diváka – nějakého senátora – ještě asi dva až tři stahy srdce tryskala krev. Mrtvola seděla vzpřímeně akrevzmáčela zděšené lidi kolem. Pak padla dopředu na jakéhosi nechápajícího

starce – také senátora, jenž se s vytřeštěným pohledem obrátil na sedadle

o řadu níž. Do jeho otevřených úst vjel meč a hrot mu vyrazil ven týlem, aniž jeho oči vůbec změnily výraz.

Ještě chvíli bylo naprosté ticho. Pak nastal zlom, když se ozvalo zaječení

ženy, které uťatá hlava přistála v klíně. Rozpoutala tím kakofonii hrůzy.

Germáni se hnali za záblesků kovu vpřed, prořezávali si hlava nehlava

cestu davem a zanechávali za sebou údy a mrtvoly těch, kteří byli příliš

pomalí, aby se přidali k všeobecnému úprku. V císařské lóži hledělparalyzovaný první konzul na šklebícího se barbara, jenž se k němu blížil. Pak

rychle přeskočil přední balustrádu a dopadl s roztaženýma rukama anohama na záda zpanikařeného davu dole.

Vespasián odstrčil stranou jakousi ječící matronu, pak tlačil strýce před

sebou k nejbližšímu průchodu směřujícímu mezi uličkami se sedadly

k pódiu. „Není čas na dobré mravy, strýčku.“ Když se prodíral tlačenicí

a používal mohutného strýce jako beranidlo, sledoval koutkem oka zkázu

kolem. Nalevo od něj padli pod přívalem ran dva senátoři. Vzadu se tři

zdivočelí Germáni prosekávali spěchajícím davem a blížili se k nim.Vespasián pohlédl do očí jejich vůdce a cítil, že se zaměřil na něj. „Vypadá

to, že jejich hlavním cílem jsou senátoři, strýčku,“ zařval a stáhl si tógu

z pravého ramene, aby byl široký purpurový senátorský pruh méně vidět.

24


„Ale proč?“ odpověděl Gaius, který právě šlápl na nešťastníka, jenž klesl v tlačenici k zemi.

„Nevím, hlavně se nezastavuj.“

Společnou vahou svých těl se jim dařilo tlačit se pryč od postupujících Germánů, kteří se zamotali do spleti mrtvých a umírajících. Když sedostali do relativně méně přecpané orchestry mezi hledištěm a jevištěm,odvážil se Vespasián znovu ohlédnout a šokovaně sledoval spoušť, kterou mezi tolika bezbrannými lidmi dokázalo napáchat pouhých devětozbrojenců. Hlediště bylo poseto mrtvolami, z nichž mnohé na sobě mělyzakrvácené senátorské tógy. Popadl strýce za paži a rozběhl se. Vydrápali se po krátkém schodišti nahoru na pódium a pokračovali, jak jennejrychleji se Gaius svedl kolébat, k oblouku ve scaenae frons na protější straně, ucpanému zoufalými lidmi. Skrumáží těl se pak pomalu prodírali dál. Snažili se zůstat na nohou a pod chodidly cítili měkké maso nešťastníků, kteří klesli kzemi. Nakonec se přece jen vynořili zdivadla na ulici vedoucí kolem úpatí Palatinu.

Dav zamířil doprava, protože zleva rychle postupovaly vpřed vyrovnané řady tří centurií městské kohorty. Vespasián a Gaius neměli na vybranou. Dali se unášet davem, ale celou dobu se tlačili kokraji proudu. Pak Vespasián ucítil, že se ramenem otírá o stěnu domu, a začal vyhlížet únikovou cestu.

„Připravený, strýčku?“ zavolal, když se blížili k jedné boční uličce.

Gaius funěl a hvízdavě dýchal. Kývl hlavou, po masitých tvářích mu stékaly perličky potu. Vespasián s ním trhl doleva a vzápětí už panikou hnaný proud opustili.

Když se rozběhli, Vespasián téměř zakopl o mrtvolu germánskéhotělesného strážce ležící napříč rozbahněnou uličkou. Těsně před koncem

přeskočili dalšího Germána, holohlavého, ale s dlouhým plavým vousem,

který seděl opřený o zeď a svíral si pahýl pravé paže ve snaze zastavit

proud krve. Všoku zíral na useknutou ruku stále svírající meč, která ležela

vedle. Dorazili na konec uličky. Gaius lapal po dechu a Vespasián rychle

obhlížel okolí. Napravo se belhal se skloněnou hlavou pryč jakýsi muž.

Zpod pláště mu po pravé noze vytékala krev. Vruce držel zakrvácený meč.

Vespasián se rozběhl doleva, k Via Sacra. Gaius se vlekl za ním, skaždým přerývaným nádechem pomalejší.

25


„Pospěš, strýčku,“ zavolal Vespasián přes rameno, „musíme se dostat domů pro případ, že by se to mělo rozšířit po celém městě.“

Gaius se zastavil, ruce na kolenou, alapal po dechu. „Běž napřed, hochu. Nedokážu s tebou držet krok. Půjdu do Senátu. Ty se spěchej postarat o Flavii a malého Tita. Přijdu domů, jakmile budu mít zprávy o tom, co se stalo.“

Vespasián mu zamával a chvátal za svou ženou a synkem. Z Palatinu se blížily dvě centurie pretoriánské gardy. Odbočil na Via Sacra a mířil k Foru Romanu, pryč od nářku a úzkostných výkřiků, které nepřestávaly zaznívat ze severního svahu kopce. Vespasián byl nucen počkat, zatímco garda přecházela po Via Sacra. Uprostřed nesli v nosítkách Claudia.Škubal sebou a slintal, po tvářích mu stékaly slzy a žadonil o život. „Zamkni a zajisti dveře,“ rozkázal Vespasián mladému a velmipohlednému vrátnému, který ho právě vpustil do strýčkova domu, „a potom obejdi dům a zkontroluj, že jsou všechna okna vedoucí ven zavřená.“

Mladík se uklonil a spěchal splnit rozkaz.

„Tata!“

Vespasián se obrátil, zhluboka se nadechl a usmál se na svéhotřináctiměsíčního synka Tita, který se za ním batolil po čtyřech po mozaikové podlaze atria.

„Co se děje?“ vzhlédla od předení u krbu v atriu Flavia Domitilla, už dva roky Vespasiánova manželka.

„Nevím jistě, ale díky bohům, že jste v pořádku.“ Vespasián s úlevou

zvedl synka, políbil ho na obě tváře a kráčel k ní.

„Proč bychom neměli být?“

Vespasián se posadil proti své ženě a houpal Tita na koleni. „Nevím

přesně, ale myslím, že někdo konečně...“

„Nerozdováděj ho moc. Chůva ho zrovna nakrmila,“ přerušila ho Flavia a pohlédla nesouhlasně na manžela.

Vespasián si nevšímal manželčiny prosby a pokračoval v divoké jízdě.

„Nic mu neudělám. Je to malý drsňák.“ Počastoval chichotajícího se synka

úsměvem a štípl ho do baculaté tváře. „Že ano, Tite?“ Chlapeček sezatetelil štěstím, zatímco předstíral, že jede na koni, a pak vyjekl, kdyžVe>26


spasián najednou trhl kolenem doleva, až malý jezdec málem vylétl ze

sedla. „Myslím, že někdo konečně zavraždil Caligulu, a kvůli Sabinovi se

modlím, aby to nebyl Clemens.“

Flavia vytřeštila vzrušeně oči. „Pokud je Caligula mrtvý, mohl byskonečně vybrat nějaké své peníze bez obavy, že tě kvůli nim zabije.“

„Flavie, tohle mi teď leží na srdci ze všeho nejméně. Jestli císařezavraždili, musím přijít na to, jak nás všechny udržet během změny režimu v bezpečí. Pokud budeme dál trvat na té hlouposti, že vybereme císaře mezi potomky Julia Caesara, tak jasným nástupcem je Claudius, což může hrát ve prospěch naší rodiny.“

Flavia mávla netrpělivě rukou a nevšímala si manželových slov.„Nemůžeš čekat, že budu pořád žít v domě tvého strýce.“ Ukázala nahomoerotická díla, která zaplňovala atrium, a útlého germánského mladíka splavými vlasy, jenž na ně čekal diskrétně udveří do triklinia . „Jak dlouho musím ještě snášet pohled na všechno tohle, tohle...“ Odmlčela se,neschopná nalézt správné slovo pro vkus senátora Gaia Vespasia Pollona, co se týče výzdoby a otroků.

„Jestli toužíš po změně, připoj se ke mně na cestách na můj statek v Cose.“

„A co bych tam asi tak dělala? Počítala mezky a bratříčkovala se sprouštěnci?“

„Potom tedy, má drahá, pokud trváš na tom, že zůstaneš v Římě,budeme žít zde. Můj strýc je k nám velmi pohostinný a já nemám v úmyslu

vmést mu jeho štědrost zpátky do obličeje tím, že se odstěhujeme, když

tady všichni máme tolik místa.“

„Jinými slovy, nemáš v žádném úmyslu investovat do toho, abys měl vlastní dům,“ odsekla Flavia a prudce otočila vřetenem.

„To taky,“ přitakal Vespasián adopřál Titovi další trysk svyhazováním.

„Nemůžu si ho dovolit. Nepodařilo se mi nashromáždit dost peněz, když

jsem byl prétorem.“

„To bylo před dvěma lety. Cos dělal od té doby?“

„Snažil se zůstat naživu tím, že budu předstírat, že jsem chudák!“Vespasián pohlédl přísně na svoji ženu s bezvadně upraveným účesem podle

poslední módy amnohem více šperky, než on považoval za nutné. Litoval,

27


že si nikdy nepadli do noty, pokud šlo o finance. Jenže vzdorovitost anezávislost v jejích velkých hnědých očích, půvab jejích plných ňader atěhotenské bříško – nejspíš pod další novou stolou – mu připomněly tři

hlavní důvody, proč se s ní oženil. Zkusil rozumný přístup. „Flavie, má

drahá, Caligula popravil spoustu senátorů stejně bohatých jako já jen

proto, aby se mohl zmocnit jejich peněz. Proto jsem já svoje peníze vložil

do statku, tedy mimo Řím, zatímco žijeme v strýčkově domě. Někdy ti

může to, že vypadáš jako chudák, zachránit život.“

„Nemluvila jsem o statku. Mám na mysli peníze, které sis přivezl zAlexandrie.“

„Ty jsou pořád schované a zůstane to tak i dál, dokud nebudu mítjistotu, že máme císaře, který nenakládá tak rozhazovačně smajetkem svých poddaných. Nebo taky s jejich manželkami.“

„A co s jejich milenkami?“

Několik Titových škytnutí, po nichž následoval proud natrávené čočky, který vytryskl Vespasiánovi do klína, přišlo jako na zavolanou. Hovory smanželkou openězích nebyly nikdy příjemné, zvlášť když vždyckyskončily u toho, že si vydržuje milenku. Věděl, že Flavia nežárlí na Caenidu sexuálně. Zazlívala mu to, co podle jejích představ utrácel za svojimilenku, a tím ji, svou zákonitou ženu, připravoval o možnost pohodlného života. A to hlavní, čeho se jí nedostávalo, byl vlastní dům v Římě.

„Vidíš, neříkala jsem to?“ zvolala Flavia. „Elpido! Kde jsi?“

Do místnosti vešla pohledná otrokyně ve středních letech. „Ano, paní?“

„Dítěti se na pánovi udělalo zle. Očisti je.“

Vespasián vstal a podal Tita chůvě. Čočka se svezla na podlahu.

„Pojď sem, ty malý rošťáku,“ vrkala Elpis a vzala Tita do náruče. „Jako

bys otci z oka vypadl.“

Vespasián se usmál. „Ano, ten chudáček bude mít taky kulatý obličej

a stejně velký nos.“

„Doufejme, že bude mít větší tobolku,“ zabručela Flavia.

Hlasité zabušení na přední dveře ušetřilo Vespasiána nutnostiodpovídat. Atraktivní vrátný vykoukl špehýrkou a vzápětí už odtáhl petlici.Vestibulem se do atria vřítil Gaius, tělo se mu pod tógou prudce natřásalo.

Kadeře měl nyní zplihlé potem, lepily se mu na čelo a tváře.

28


„Clemens zavraždil to monstrum. Ten lehkovážný hlupák,“ zaburácel

Gaius, než se zastavil, aby popadl dech.

Vespasián zavrtěl smutně hlavou. „Ne, statečný hlupák. Jenže podle mě

to bylo nevyhnutelné po tom, co Caligula provedl jeho sestře. Jenom jsem

si myslel, že po dvou letech už získal znovu navrch jeho pud sebezáchovy.

Díky bohům, že Sabinus není v Římě. Přidal by se k němu. Slyšel jsem,

jak si odpřisáhli, že to provedou společně, a čest by mi velela se k nimpřiojit. Clemens je mrtvý muž.“

„Obávám se, že ano, dokonce ani Claudius by nebyl tak hloupý, aby ho

nechal naživu. Odvedli ho do pretoriánského tábora.“

„Ano, viděl jsem. Po šílenci budeme mít blázna. Jak dlouho to může jít

takhle dál, strýčku?“

„Dokud bude na světě caesarovská krev, a obávám se, že Claudiovi jí

v žilách jeho znetvořeného těla proudí spousta.“

„Ten blázen žadonil oživot. Vůbec mu nedošlo, že se ho jen snaží dostat

do bezpečí, dokud ho senát neprohlásí za císaře.“

„Což by mělo být velmi brzy. Očisti si tu tuniku od zvratků, drahý

hochu. Konzulové svolali za jednu hodinu v Jupiterově chrámu naKapitolu zasedání senátu.“

Postup vzhůru po Gemonských schodech na vrchol Kapitolu byl pomalý.

Netlačili se na nich jen členové senátu, kteří se dostavili na výzvu konzulů,

ale rovněž skupiny otroků s těžkými truhlicemi obsahujícími celouměstskou pokladnu, aby je uložili v Jupiterově chrámu, nejposvátnější budově

v Římě. U paty schodiště, před chrámem Concordie na Foru, stály celé

tři městské kohorty z rozkazu Cossa Cornelia Lentula, městskéhoprefekta, aby střežily římské zlato před pokusy o jeho uchvácenípretoriánskou gardou. Na protější straně Fora, na Palatinu, bylo vidět ztichléprozatímní divadlo, jehož prázdná sedadla stále pokrývaly mrtvoly.

Konečně se přes čtyři sta senátorů shromáždilo v šeré místnosti.Zatímco konzulové obětovali berana hostitelskému božstvu, kolemnepřestávali proudit otroci s truhlicemi.

„To by mohlo být ošklivé,“ pošeptal Gaius Vespasiánovi, zatímcoQuintus Pomponius Secundus, první konzul, kontroloval příznivá znamení,

29


doprovázen svým kolegou Gnaem Sentiem Saturninem. „Pokud vynesli

pokladnu sem nahoru, musí uvažovat o tom, že se postaví gardě.“

„V tom případě bychom odsud měli vypadnout, strýčku. To, že seClaudius stane císařem, je nevyhnutelné.“

„Ne tak docela, drahý hochu. Poslechněme si, co k tomu povědí lidé, než učiníme nějaký zbrklý a možná nebezpečný závěr.“

Spokojený s tím, co viděl, prohlásil Pomponius Secundus den zapříznivý pro jednání senátu a ujal se slova. Modřina na obličeji způsobená Caligulou byla teď nateklá a tmavá. „Patres conscripti a vy všichni, kdo milujete svobodu, dnešek je dnem, kdy se náš svět změnil. Právě dnes byl konečně svržen muž, který v nás budil rovným dílem nenávist a strach.“

Aby zdůraznil svá slova, kývl k soše Caliguly vedle sedící sochynejposvátnějšího římského boha. Skupina otroků do ní právě zezadu strkala. Postava zesnulého císaře se vzápětí zřítila na mramorovou podlahu aroztříštila se na bezpočet kusů. Síní se rozlehl mohutný jásot senátorů. Ves - pasián si na okamžik vybavil toho kdysi dobráckého, nezkrotného mladíka

a zalitoval ztráty přítele. Vzápětí se však vrátily vzpomínky na netvora,

který se z něj stal, a Vespasián začal jásat spolu s ostatními.

„Právě dnes nastal den,“ pokračoval Pomponius Secundus a zvýšil hlas, aby přehlušil veselí, „kdy my všichni, kdo jsme tak neohroženě stálivopozici proti Caligulovu tyranskému režimu, se můžeme znovu zvátsvobodnými muži.“

„Líbání Caligulových trepek v divadle dnes odpoledne bych osobně za neohroženou opozici neoznačoval,“ zabručel Gaius, když na konzulova

slova odpověděl další jásot. Soudě z výrazů ve spoustě tváří poznalVespasián, že jeho strýc není jediným člověkem s tímto názorem.

První konzul pokračoval dál, netuše, že jásot, který se rozléhá, jeponěkud ironický. „Pretoriánská garda se rozhodla, že se nám pokusí vnutit

nového císaře: Caligulova strýce Claudia. Vážení senátoři, já říkám ne!

Claudius nejen koktá a slintá a belhá se způsobem, který by jen znevážil

důstojnost vlády, navíc ho neznají, atudíž nemilují, naše legie. Nemůžeme

dovolit, aby nám pretoriánská garda tímto způsobem diktovala. Pokud se

legie na Rhenu a Danubiu rozhodnou jmenovat své vlastní, bojovnější

kandidáty, mohlo by to skončit občanskou válkou. Jako svobodní muži

30


bychom si za nového císaře, který bude vládnout společně s věrnýmsenátem, měli zvolit člověka ze svých řad. Mělo by jít o muže přijatelného

pro nás, legie i gardu. Měl by to být...“

„Ty... to se snažíš naznačit,“ zvolal Gnaeus Sentius Saturninus, druhý

konzul, a vstal. Čelisti a břicho se mu třásly. Zvedl výhružně prst proti

svému kolegovi a pak upřel pronikavý pohled modrých očí na přítomné.

„Tento muž by chtěl, abychom známou tyranii jedné rodiny nahradilineznámou tyranií rodiny druhé. Opravdu se tak chovají svobodní muži? Ne!“

Tato poznámka se setkala sbouřlivým souhlasem aSaturninus zaujalstátnickou pózu, jakou mu jeho ochablá postava dovolovala. Levou paži složil

přes tělo, aby mu přidržovala tógu, apravou měl svěšenou podél těla.„Patres conscripti, dnes máme historickou příležitost vzít si zpět své dávné

pravomoci a stát se znovu zákonnou vládou Říma. Zbavme se těchtocísařů a vraťme se ke skutečné svobodě svých předků, svobodě, která nám

byla tak dlouho upírána, že si již jen hrstka přítomných pamatuje její chuť.

Svobodě, která náležela k době, kdy i nejstarší muži zde byli ještě chlapci.

Svobodě republiky.“

„Tvař se neutrálně, drahý hochu,“ sykl Gaius Vespasiánovi do ucha.

„Teď není vhodná chvíle na to, abys dával najevo, že máš svůj názor.“

Téměř polovina shromážděných propukla v nadšený aplaus a jásot, ale

dosti velká menšina se mračila a bručela. Zbylí stáli s apatickým výrazem

jako Gaius a čekali, která frakce získá navrch.

Gaius zatahal Vespasiána za loket a vlekl ho zpátky davem. „Bylo by

dobré, kdybychom zůstali nenápadnými pozorovateli, dokud se celázáležitost nerozhodne, tak nebo jinak.“

„A v tu chvíli pak odpřisáhneme věrnost vítězné straně, co, strýčku?“

„To je rozumný postup, který skýtá mnohem vyšší šanci na přežití než

ukvapený jásot nad tím, čemu člověk věří.“

„Myslím, že souhlasím.“

Jásot pomalu utichal a slova se ujal bývalý konzul Aulus Plautius.

„Tohle by mělo napovědět,“ zabručel Gaius, „Plautius se vyzná v tom,

jak se udržet v přízni.“

Vespasián se ušklíbl. „Chceš říct, že se vyzná v tom, jak včas změnit

strany.“

31


Téměř o deset let dříve dokázal Aulus Plautius přežít to, že bylstouencem odsouzeného Seiana, tím, že jako první požadoval smrt svéhobývalého dobrodince.

„Patres conscripti,“ prohlásil Plautius. Napřímil široká ramena anadmul

svalnatou hruď. Žíly na tlustém krku mu naběhly. „Ačkoli chápu rozdílné

názory našich dvou vážených konzulů a rozumím, že každé z těchtostanovisek je svým způsobem cenné a stojí za debatu, rád bych připomněl

tomuto shromáždění, že přehlédlo jednu věc. Je jí moc pretoriánské gardy.

Kdo se jí postaví?“ Pohlédl na prefekta městských kohort Cossa Cornelia

Lentula. „Tvoje městské kohorty, Lentule? Tři kohorty o necelých pěti

stech mužích proti devíti kohortám gardy, z nichž každá čítá skoro tisíc

mužů? I kdybych k vám připočítal vigily, pořád by garda měla přesilu tři

ku jedné.“

„Lid by se přidal,“ odsekl Lentulus.

Plautius nakrčil pohrdavě rty. „Lid! Ajakými zbraněmi by proti elitním římským silám bojoval? Noži asekáčky na maso, spekáči místo štítůastarým chlebem jako střelivem do praků? Ale no tak. Na lid zapomeňte.Patres conscripti, ať už to vaši dignitas uráží nebo ne, pragmaticky musím říct, že v celé této záležitosti nemá naše slovo žádnou váhu.“

Vespasián se rozhlédl ze svého místa do zadních řad shromáždění a viděl, že přítomným začíná docházet nepříjemná pravda Plautiových slov.

Plautiovi ztvrdl pohled, když viděl, že jeho argument zapůsobil. „Zde je můj návrh, patres conscripti. Pošleme delegaci za Claudiem dopretoriánského tábora. Musíme se ujistit, zda se skutečně chce stát císařem,

apokud ano, jak chce vládnout. Pokud nechce, adokážeme ho přesvědčit,

aby nabídku gardy odmítl, kdo by byl pro gardisty přijatelný místo něj?

Protože jedno vám můžu říct s jistotou. Garda nikdy s návratem krepublice souhlasit nebude.“

Senátoři mlčeli, zatímco v sále doznívala ozvěna posledního slova, až

konečně zanikla jako nejasná vzpomínka na příjemný sen, který zmizí po

probuzení do všední reality.

„Měli bychom okamžitě odejít,“ pošeptal Vespasián Gaiovi, „apředstoupit před Claudia.“

32


„A co když senát přesvědčí Claudia, aby se vzdal nároku? Co si pak po - čneme? Je příliš brzy na nějaké rozhodnutí. Musíme se zatím držet vhoufu.“

Vespasián se zamračil a nemohl se zbavit pochyb. „Cokoli v tuhle chvíli uděláme, je nebezpečné. Měli bychom vsadit na nejpravděpodobnější běh událostí.“

„Vsadil bys životy své ženy a dítěte?“

Vespasián nemusel nad odpovědí vůbec uvažovat. „Ne.“

„Tak nevystrkuj hlavu. Nerozhoduj se, dokud nebudeš mít všechnyinformace.“

Slova se opět ujal první konzul a vypadal značně zkrotle. „Jsem nucen souhlasit sbývalým konzulem anavrhnout, abychom jmenovali poselstvo, které budou tvořit nejváženější členové tohoto shromáždění. Měli by jít všichni konzulové a prétoři, minulí i současní.“

Ozvalo se souhlasné bručení.

„Výborně, konzule,“ ozval se jízlivě Plautius, „a kdo by měl tuhledelegaci vést?“

„Přirozeně jako první...“

„Žádné přirozeně... viděli by vtobě možného uchazeče ohodnostaneůsobil bys nestranně. Tohle poselstvo musí vést někdo, kdo, ačkoli je ze senátorské vrstvy, nemůže nikdy být císařem ani konzulem. Musí to být člověk, kterého Claudius považuje za přítele, aby neměl pocit, že ho někdo manipuluje. Zkrátka to nemůže být nikdo z tohoto shromáždění.“

Secundus se zatvářil zmateně. „Kdo tedy?“

„Král Herodes Agrippa.“ Nastala už noc, než židovského krále našli apovolali před senát. Vchrámu

zapálili pochodně a svícny. Po naleštěném mramoru tančilo světlo,mnohem jasnější než za dne. Sedící socha římského ochranného bohadohlížela na konání. Kdyby se v Jupiterově přísné tváři mohly zračit emoce,

nejspíš by teď pohrdavě shlížel na prořídlé shromáždění. Běhemposledních pár hodin, kdy už bylo zřejmé, že má garda navrch, si řada senátorů,

kteří otevřeně podpořili obnovení republiky, náhle uvědomila, že mají

různé naléhavé důvody, aby se odebrali na svá sídla mimo Řím. Vespasián

aGaius zůstali sklidným vědomím, že zatím ještě nevyjádřili žádný názor.

33


V očích Heroda Agrippy se pobaveně zablesklo, když se přes svůj velký zahnutý nos rozhlédl po zbývajících senátorech. „Velmi rád povedu vaši delegaci, patres conscripti. Vaše nabídka je pro mě ctí. Bohužel všaknechápu, čeho chcete dosáhnout.“

„Chceme znát Claudiův názor,“ odpověděl popudlivě PomponiusSecundus. „Možná by byl ochotný odmítnout nabídku gardy, že z něj učiní císaře.“

„Zkoušel to, ale přesvědčili ho, aby to nedělal.“

„Garda, svými meči?“

„Ne, Secunde. Já to byl.“

„Ty!“ Pomponius Secundus se málem zadusil a musel se plácnout do hrudi, zatímco upíral nevěřícný pohled na Heroda Agrippu, který před ním klidně seděl ve svém zlatě vyšívaném purpurovém šatu a se zlatým královským diadémem.

„No, někdo to udělat musel.“

„Nikdo nic nemusel ,“ vybuchl první konzul. „Zvlášť ne ty. Ulízanývýchodní klientský král, který se dokonce nedokáže ani překonat a jíst vep - řové, jak by měl každý Říman, co má v sobě špetku sebeúcty.“

„Myslím, že tohle byla poslední informace, kterou jsem potřeboval, abych se rozhodl, strýčku,“ pronesl Vespasián koutkem úst.

Gaius moudře pokýval hlavou. „Právě se ze mě stal vášnivý stoupenec Claudia. Vždycky jsem se domníval, že je to ten nejlepší muž pro tento úřad, přirozený vůdce.“

Herodes Agrippa nehnul nad konzulovým výbuchem brvou. „Tenhle

ulízaný východní klientský král – který, mimochodem, má vepřové moc

rád – vzal dnes odpoledne věci do svých rukou, aby zachránil krky vám

pitomcům, protože jsem jasně chápal, kam to všechno spěje. Na rozdíl od

některých jiných. Šel jsem za Claudiem do pretoriánského tábora a byl

jsem u toho, když ho garda prohlásila císařem. Claudius však považoval

za neústavní, aby obdržel purpur od gardy...“

Gnaeus Sentius Saturninus vyskočil a dal najevo výbuch skrytéhoreublikánského rozhořčení. „Je to naprosto neústavní, to může učinit jen

senát!“

Herodes Agrippa se klidně usmál. „Ano, to byl i Claudiův názor, i když

34


garda zastává očividně jiný, když zabila jednoho císaře anahradila hodruhým. Claudius velmi dychtil – dokonce naléhal –, aby ho senát prohlásil

za císaře ihned poté, co ho odnesli do tábora. Chtěl, aby to aspoň zdánlivě

vypadalo, že si jeho jmenování vyžádalo toto shromáždění. Čekal dlouhé

hodiny, ale vy jste se neozvali. Místo toho jste se tady usadili na svých

truh lách, plánovali jste aintrikovali – oč vám šlo, to se můžu jen domýšlet.

Jedna věc mu ale byla jasná. Že vaše otálení s tím, abyste ho prohlásilicísařem, znamená, že ho nechcete.“

„To jsme ale nikdy neřekli,“ prohlásil rezolutně Pomponius Secundus.

„Neponižuj se tím, že mi budeš lhát. Každé slovo, které jste zde pronesli, už dávno tlumočilo Claudiovi několik senátorů, včetně jednoho prétora, kteří se vší naléhavostí zdůrazňovali, že oni s tím nemají nic společného, ale přitom kupodivu prosili za odpuštění.

Ztoho, co jsem pochytil, jako jediný mezi vámi ztoho vyšel celkem dobře Aulus Plautius.“ Herodes se pousmál na přítomné, kteří se v tu chvíliusilovně rozpomínali, jakou přesně pozici zastávali během debat toodpoledne. „Poté co ho vaše mlčení několik hodin ohlušovalo, rozhodl seClaudius, že by možná bylo nejlepší, kdyby se pro vlastní bezpečí vzdal svého nároku, než se události vyhrotí do ozbrojeného střetu. Přesvědčil jsem ho, aby to nedělal, že by to bylo stejné, jako by podepsal sobě i vám všemrozsudek smrti. Jeho propuštěnci měli týž názor. Proto souhlasil s výrokem gardy a projevil své díky tím, že každému z jejích členů slíbil sto padesát zlatých aureů.“ Z davu zaznělo nevěřícné hvízdání. „Teď se cítí v napros - tém bezpečí amá vúmyslu zůstat císařem. Postavte se tomu čelem, pánové.

Tím, že jste se nechopili iniciativy a rychle jste nepřijali nevyhnutelné,

jste připustili, aby garda a Claudius vytvořili velmi nepříjemný precedens.

Od této chvíle může o císařích rozhodovat garda a císaři jí za to ještě

štědře zaplatí. Právě jste ztratili itu nepatrnou moc, kterou jste ještě měli.“

Cossus Cornelius Lentulus,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist