načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vesmírné osudy - Ondřej Šamárek; Lukáš Houška

Vesmírné osudy
-11%
sleva

Elektronická kniha: Vesmírné osudy
Autor: ;

Cesty do vesmíru jsou každodenní realitou moderního světa a kosmonautika každému z nás usnadňuje život, aniž to často tušíme. Kdo ale jsou ti lidé, kteří „mají na svědomí“ ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  665 Kč 592
+
-
19,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 655
Rozměr: 29 cm
Úprava: ilustrace (převážně barevné), portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Dopravní prostředky
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1692-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Cesty do vesmíru jsou každodenní realitou moderního světa a kosmonautika každému z nás usnadňuje život, aniž to často tušíme. Kdo ale jsou ti lidé, kteří „mají na svědomí“ kosmonautiku tak, jak ji známe dnes? Jak vypadaly osudy těch, jejichž myšlenky a práce předběhly svou dobu často i o celé generace? Toto a mnohem více naleznete v této jedinečné knize, jež ve 29 životních příbězích největších osobností mapuje historii i současnost dobývání vesmíru.

Předmětná hesla
Kosmonauti -- 20.-21. století
Kosmická technika -- 20.-21. století
Vesmírné projekty -- 20.-21. století
Kosmické lety -- 20.-21. století
Dějiny kosmonautiky -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Ondřej Šamárek; Lukáš Houška - další tituly autora:
Vesmírné osudy Vesmírné osudy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VESMÍRNÉ

OSUDY

Ondřej Šamárek

Lukáš Houška

CPress Brno 2017


VESMÍRNÉ OSUDY

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Ondřej Šamárek, Lukáš Houška

VESMÍRNÉ OSUDY - e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být

rozšiřována bez písemného souhlasu

majitelů práv.



Cesty do vesmíru jsou každodenní realitou moderního světa.

Kosmonautika každému z nás usnadňuje běžný život, aniž to často tušíme

nebo vnímáme. Jedná se o jedno z nejbouřlivěji se rozvíjejících odvětví

lidské činnosti, jehož vznik a vývoj se datuje mnohem dříve, než první

družice v roce 1957 zamířila na oběžnou dráhu. Kdo ale jsou ti lidé, kteří

„mají na svědomí“ kosmonautiku tak, jak ji známe dnes? Kdo byli oni

snílkové a pionýři, kteří prošlapávali cestu dnešním následovníkům?

Jak vypadaly osudy těch, jejichž myšlenky a práce předběhly svou dobu

často i o celé generace? To se vám budeme snažit přiblížit v této knize.

Najdete zde medailony známých i méně známých osobností,

bez nichž by dnešní kosmonautika nebyla myslitelná...



Verne | Ondřej Šamárek 7

Ciolkovskij | Ondřej Šamárek 15

Oberth | Lukáš Houška 5

Goddard | Lukáš Houška 35

Koroljov | Ondřej Šamárek 45

von Braun | Lukáš Houška 71

Tichonravov | Ondřej Šamárek 101

Gluško | Ondřej Šamárek 117

Očenášek | Lukáš Houška 143

Clarke | Lukáš Houška 149

Gilruth | Ondřej Šamárek 155

Gagarin | Ondřej Šamárek 171

Shepard | Ondřej Šamárek 205

Glenn | Lukáš Houška 245

Těreškovová | Lukáš Houška 259

Armstrong | Ondřej Šamárek 269

Cernan | Lukáš Houška 321

Slayton | Ondřej Šamárek 349

Leonov | Ondřej Šamárek 391

Young | Ondřej Šamárek 419

Schmitt | Ondřej Šamárek 471

Remek | Lukáš Houška 495

Džanibekov | Ondřej Šamárek 503

Musgrave | Ondřej Šamárek 529

Rideová | Ondřej Šamárek 563

Krikaljov | Ondřej Šamárek 577

Hadfield | Lukáš Houška 601

Kelly | Lukáš Houška 621

Musk | Ondřej Šamárek 635



vizionář

8. 2. 1828 – 24. 3. 1905

Jules

Verne


Peter Mrva, Kometa C/2014 Q2 (Lovejoy); astro-foto.sk


Pohled, o němž fantazírují všichni snílci...

9

Hned v první kapitole bychom rádi vzdali hold člověku, který sice

neměl na kosmonautiku praktický vliv, jehož obrazotvornost však

předběhla svou dobu o několik desetiletí a někdy se až překvapivě

blížila realitě kosmických cest. Svým způsobem byl tento muž

postavou, která inspirovala pozdější velikány výzkumu vesmíru

a bez jehož invence a fantazie by možná kosmonautika dnes

vypadala jinak. Právě on ve svých ro má nech předpověděl mnohé

aspekty kosmických cest. V jeho osobě sice přišel svět o řadového

právníka, na druhou stranu ale získal vizionáře, který viděl dále než

jeho současníci.

M

už, který

viděl dále...

Jules Verne se narodil 8. února 1828 ve francouzském Nantes. Město leží nedaleko pobřeží Atlantiku na řece Loiře. V té době bylo Nantes přístavem kypícím životem a malý Jules při pozorování lodí a námořníků poprvé nasává vůni dálek. Ta se mu později stala osudem, i když trochu jinak, než by se dalo očekávat. Jeho otec byl právníkem, a jak bylo v té době obvyklé, od Julese se čekalo, že na otcovu kariéru naváže. Ale ještě jako školák Verne nakrátko utíká z domova a potají se naloďuje na loď Coralia, která měla namířeno do Indie. Jeho dobrodružství však záhy končí, když jej posádka v  Paimboeuf ještě před vyplutím na volné moře objeví v podpalubí. Když mladého Verna otec přiveze zpět domů, Jules musí slíbit, že cestování přenechá pouze své imaginaci. V roce 1847 nastupuje na studium práv v Paříži tak, jak si to otec přál. Jeho hvězdná hodina se ale nezadržitelně blíží...

Ve městě nad Seinou se totiž setkává s Alexandrem Du

masem starším. Verne Dumasovi mezi řečí ukazuje krátké povídky, jejichž psaní se věnoval již od dětských let. Dumas je natolik nadšen, že jej bere pod svá ochranná křídla, a Verne tak spolu s Dumasem mladším může napsat divadelní hru „Les Pailles Rompuess“ (Zlomená stébla). Ta je v  roce 1850 s relativním úspěchem uvedena v Théâtre Historique. Jak se dalo předpokládat, tato událost se stává zlomem v  životě

mladého Verna. Se studiem práv je konec, k velkému zármut

ku j eho otce a  k  pozdější velké radosti milionů čtenářů se

mladý muž vydává na dráhu spisovatele.

Verne se noří do divadelního světa. Nijak závratně úspěš

ným dramatikem se ale nestane, na svou hvězdnou chvíli te

prve čeká. Mezitím si v roce 1857 bere za manželku Hono rine

de Viane, mladou vdovu, která do manželství přivádí dvě

dcery. V letech 1859–1860 se ženou podniká několik cest na

Britské ostrovy. Začíná tak naplňovat svůj sen o  cestování,

který několik let předtím znovu rozdmýchalo setkání s v té

době slavným slepým cestovatelem a  badatelem jménem

Jacques Arago. Verne si v  té době vydělává na živobytí na

pařížské burze. Ani Arago však nemá na další Vernovo smě

řování takový vliv jako osobnost, která se v jeho životě obje

vila už o pár let dříve.

Gaspard-Félix Tournachon, který proslul pod pseudo

nymem Nadar, byl velmi zajímavým člověkem. Byl uznáván

jako jeden z nejlepších fotografů své doby, jako první poří

dil le tec ký snímek Paříže z balonu a založil Společnost pro

podporu navigace těžší než vzduch. V  padesátých letech

19.  století se setkává s  Vernem a  vzniklé přátelství přetrvá

dlouhá dese tiletí. Inspirován vzduchoplaveckými pokusy

Nadara píše Verne román „Pět neděl v balóně“. Díky Alexan

dru Dumasovi st. se dostává do kontaktu s  nakladatelem Hetzelem, který je z rukopisu nadšen. Když kniha v roce 1863 vyjde, budí obrov ský zájem čtenářů. Jedná se o do té doby neobvyklou směs cestopisu, technické a dobrodružné literatury. Kniha vychází jako první svazek edice „Les Voyages extraordinaires“ (Po divuhodné cesty). Po úspěchu „Pěti neděl v balóně“ Hetzel nabízí Vernovi smlouvu na dvacet let a spisovatel ji přijímá. Má podle ní dodat dva romány ročně, což je obrovská řehole, ale Verne je přesvědčen, že závazkům dostojí.

Konečně se může věnovat své zálibě, aniž by měl starost

o existenci své rodiny. V rychlém sledu vycházejí další svazky edice, mezi nimi také v roce 1865 kniha „De la terre à la lune“ (Ze Země na Měsíc), kterou si Jules Verne vysloužil i  místo v tomto seriálu. Kniha je samozřejmě poplatná době svého vzniku a úrovni tehdejšího poznání, přesto z některých paralel skutečného lunárního programu až mrazí. Verne dokazuje svou jasnozřivost a  pozoruhodně přesně nevědomky předvídá některé detaily misí, které se uskutečnily o více než sto let později. Nemá zřejmě smysl připomínat podrobně děj tohoto notoricky známého díla, pro připomenutí ale možná nezaškodí hlavní zápletka.

Baltimorský dělostřelecký klub, konkrétně jeho předseda

Impey Barbicane, přijde s myšlenkou na vystřelení dělostřeleckého projektilu, který by zasáhl Měsíc. Kalkulace ukazují, že tento počin je proveditelný. Dávný rival Barbicana kapitán

Nicholl je však přesvědčen o tom, že celý nápad je absurdní

a nereálný, a uzavírá s Barbicanem postupně několik sázek

v tomto smyslu. Přítel Barbicana Michel Ardan (jehož před

obrazem byl Vernův přítel Nadar) se rozhodne, že se cesty

na Měsíc zúčastní, a nakonec se přidává i Nicholl. Verne se

v této části knihy dopouští jedné z celé řady svých přesných

předpovědí – šéf projektu J. T. Matson tráví v nitru projektilu

týden, aby se přesvědčil o jeho funkčnosti. O sto let později

byly pozemní zkoušky nedílnou součástí konstrukce každé

družice a kosmické lodě... Když je vše připraveno, cestova

telé včetně jednoho psa nastupují do projektilu a  pomocí

děla zvaného Columbiáda jsou vystřeleni směrem k Měsíci.

Tady příběh knihy „Ze Země na Měsíc“ končí.

Zajímavých a někdy až podezřelých shod s pozdější rea

litou bychom v knize našli poměrně dost. Krom zmíněných

pozemních zkoušek je to například místo startu, tedy polo

ostrov Florida, odkud později skutečně startovaly mise pro

gra mu Apollo. Vernovi cestovatelé se sice na svoji pouť vy

dali ze západní části Floridy, zatímco odpalovací komplex na

mysu Canaveral leží na východním pobřeží, přesto se Verne

realitě poměrně hodně blíží. Také název děla, Columbiáda,

každému fanouškovi vesmírných cest cosi neodbytně připo

míná. Tohle ovšem žádná náhoda není. Astronauti Apolla 11

pojmenovali velitelský a servisní modul (CSM) Columbia prá

vě na počest Verneho a  jeho vesmírných hrdinů. Nicméně

další detail je také podivuhodně shodný s  reali tou: Posádka

Nadarův autoportrét

Start výpravy Barbicana a jeho druhů k Měsíci


Jules Verne

11

dělostřeleckého projektilu se skládala ze tří mužů. Stejně tak posádky misí Apollo. Problematicky působí počátek slavné cesty odvážné trojice. Vystřelení z  dělové hlavně by hrdiny vystavilo přetížení přesahujícímu 20 000 G. To si zřejmě Verne uvědomoval, během příprav k letu proto Barbicanovi připsal řešení tohoto problému. Bohužel není blíže specifikováno.

Kniha „Ze Země na Měsíc“ se ihned po vydání těší po

měrně velkému úspěchu, čtenáři však jsou trochu v  rozpacích. Příběh končí vystřelením odvážlivců z  Columbiády, ale co se s  nimi stalo poté, Verne nenaznačuje. Slovy J. T. Matsona: „...jsou tři, mají s sebou v prostoru všechny vymoženosti, které dává umění, věda a průmysl. S takovými prostředky člověk dokáže všechno a uvidíte, že se z toho dostanou.“ Veřejnost si však žádá více, proto Verne v roce 1870 vydává volné pokračování pod názvem „Autour de la Lune“ (Okolo Měsíce).

V tomto pokračování se opět můžeme setkat se zajíma

vými postřehy a  náhodami. Několik minut po startu mine projektil velký meteor, který dobrodruhy vychýlí z  dráhy. Meteor je posléze zachycen v gravitačním poli Země a stává se jejím druhým Měsícem. Barbican, Nicholl a Ardan mezitím pokračují v cestě k původnímu souputníku naší planety. Cesta má trvat přibližně pět dní – zde se opět Verne poměrně hodně blíží realitě, Apollům trvala cesta k Měsíci tři dny. Během přeletu trojice koná také některé pokusy, kupříkladu vystrkuje z okna nebohého psa, ten je otráven jedovatými plyny. Vinou gravitačního působení meteoritu hrdinové zjišťují, že plánované přistání na Luně nebude možné uskutečnit a projektil přechází na oběžnou dráhu kolem Měsíce. Verne správně předpovídá teplotní výkyvy na osvětlené a  ne osvětlené straně a  tři muži na palubě mohou zblízka konat pozorování měsíčního povrchu pomocí divadelních kukátek. Usuzují, že Měsíc je pustý a mrtvý. Projektil se ale pomalu začíná Měsíci vzdalovat a míří do místa, kde se vyrovnávají gravitační síly Země a  Měsíce. Verne evidentně znal práci Leonharda Eulera, který jako první definoval librační body sto let předtím, než kniha Okolo Měsíce vznikla. Mýlil se ovšem v jedné maličkosti: Podle něj by muži zaží vali beztíži nikoli během celého letu, jak je tomu v  realitě, ale pouze v tomto bodě.

Zdá se, že k přistání na Měsíci nedojde, když vtom Arda

na napadne pozoruhodná idea: Kdyby cestovatelé zapálili rakety, které měly původně zbrzdit přistání, možná by se podařilo změnit dráhu projektilu natolik, že by k přistání nakonec mohlo dojít. Zajímavé je, že předtím se nikde neobjevuje ani zmínka o oněch raketách, Verne se zřejmě během psaní dostal do slepé uličky a  potřeboval se z  ní vymanit. Nejenže je toto řešení technicky schůdné, ale v tomto detailu

opět spisovatel neuvěřitelně jasnozřivě předběhl svou

dobu. Použití raket pro kosmický let v knize Julese Verna

přímo inspirovalo Konstantina Ciolkovského, později zná

mého coby „otce kosmonautiky“.

Přes výtečný Ardanův nápad ale dochází k zážehu raket

příliš pozdě a projektil začíná směřovat zpět k Zemi. Vrátit se

má na zemský povrch stejnou rychlostí, jakou byl vystřelen

z Columbiády, nikdo netuší, zda odvážní cestovatelé dokážou

přežít. O pár dní později je pozorován meteor, kterým je sa

motný projektil, jenž se vrací z vesmíru. I tady nese Vernovo

vyprávění podobnost s pozdějšími skutečnými lety – návra

ty kosmických lodí jsou poměrně dobře pozorovatelné ze

země a skutečně připomínají let meteoru. Spisovatel se ni

jak zvlášť nezatěžuje problémem přežití nárazu na hladinu

v obrovské rychlosti, hrdinové jsou živi a zdrávi a dostává se

jim velkolepého přijetí. Mimochodem – přistání do oceánu

opět předznamenalo skutečné mise amerického kosmické

ho pilotovaného programu.

Pokud jsme ochotni pominout zjevné omyly, které byly

někdy dány zjednodušením a  někdy také nedostatečnou

úrovní poznání v době, kdy byla kniha napsána, máme před

sebou dílo vymykající se tehdejším měřítkům a neobyčejně

přesně předznamenávající cestu člověka na našeho nebes

kého souputníka, která se ve skutečnosti odehrála až sto let

poté. Jules Verne se stal de facto otcem populární literární

oblasti, známé dnes pod zkratkou sci-fi. Spisovatel ve svých

Odvážní cestovatelé ve stavu beztíže


12

románech využíval svých vědomostí, které získával i  díky členství v různých technických spolcích. Měl velmi dobrý přehled o nejnovějších objevech z oblasti vědy a techniky a  díky svým knihám je často dokázal zpopularizovat mezi čtenářskou veřejností.

Knihy „Ze Země na Měsíc“ a „Okolo Měsíce“ byly často

vy dá vány v jednom svazku. Spisovatelská kariéra Julese Verna však těmito díly nekončí, pokračuje ve své edici „Podivuhodné cesty“, která kromě vědeckotechnických románů obsahuje také cestopisy. Kontrakt s nakladatelem Hetzelem je neúprosný a  rapidní tempo, s  jakým jsou Vernova díla publikována, dává vzniknout fámám o  údajné skupině pro fe sio nálních romanopisců, kteří chrlí díla, jež jsou poté při pi sována slavnému spisovateli. Skutečnost je však zcela jiná  – Verne se uzavírá do věže svého domu a píše a píše. Rychlost, s jakou knihy přicházejí na svět, se bohužel někdy odráží na jejich kvalitě. Nicméně v  tehdejších měřítcích se jedná o bestsellery a Verne se stává jedním z nejznámějších Francouzů.

Přesto není jeho život zcela bezproblémový. V roce 1886

přežívá střelné zranění, které mu před jeho domem způsobil jistý Gaston Verne. Shoda jmen není náhodná, Gaston byl Vernovým synovcem. Evidentně v  pomatení smyslů Gaston ospravedlňoval svůj čin snahou o  povýšení svého strýce na mučednický piedestal. Zatímco mladý atentátník

putuje do útulku pro choromyslné, Verne se musí naučit žít

s trvalými problémy při chůzi. A jako by nebyl onen rok už

tak dost temný, umírá i Vernův mecenáš a přítel – nakladatel

Hetzel.

Ani angažmá v  komunální politice coby radní města

Amiens však Verna neodrazuje od psaní. Nadále chrlí dvě

a více knih ročně, jejich kvalita však stále více kolísá. Na hli

něných nohou stojí i spisovatelovo zdraví, na kterém se stále

více podepisuje cukrovka. O zdravotním stavu slavného lite

ráta je pravidelně informována široká veřejnost, dalo by se

s nadsázkou říci, že obecenstvo bylo na počátku 20. století

svědky jakési podivné reality show. Je to výmluvný detail,

dokreslující neuvěřitelnou popularitu, jaké se Verne těšil.

24. března 1905 pak do celého světa letí smutná zpráva

o skonu velkého spisovatele...

Jules Verne po sobě zanechal ohromující dílo: více než

70 knih, z toho 54 románů edice Podivuhodné cesty. Edice

nikdy nebyla dokončena, Verne na sklonku života mluvil

o  posledním svazku, ve kterém jeho hrdinové postupně

navštíví všechna místa, na nichž se odehrávala předchozí

dobrodružství. Z tohoto románu se ale bohužel nezacho

valo nic, ani není jasné, zda jej Verne vůbec začal psát. Jeho

díla vycházejí s úspěchem dosud a jsou překládána do de

sítek jazyků. Jedním z nich je i čeština. Jen na okraj – prvním

Čechem, který Vernovo dílo četl a zasloužil se o jeho překlad,

byl tehdy devětadvacetiletý Jan Neruda. A  první knihou

přeloženou do češtiny se stal v roce 1869 román „Ze Země

na Měsíc“.

Verne drží také jeden pozoruhodný primát  – rekordní

dobu mezi napsáním románu a jeho prvním publikováním.

Tento rekord činí neuvěřitelných... 131 let! Jedná se o román

„Paříž 21.  století“. Verne jej napsal v  roce 1863 a  popisuje

v něm osudy jistého mladíka jménem Michel Dufrénoy, kte

rý je nadán v humanitních oborech. Jenže se píše rok 1961

a Paříž a vlastně celý svět jsou v zajetí technologií a tvrdého

byznysu, pro jemné povahy, jako je Dufrénoy, zde není mís

to. Verne vykresluje Paříž jako studené a technicistní město

se skleněnými mrakodrapy, rychlostními vlaky, elektromo

bily, potravinami ze syntetických materiálů a popisuje svě

tový mír, který je postaven na vzájemném odstrašení vel

mocí. Nakladatel Hetzel měl za to, že takto ponurý román

by mohl uškodit Vernově kariéře a doporučil mu, aby s jeho

vydáním počkal alespoň dvacet let. Nakonec kniha spatřila

světlo světa až v roce 1994 a čtenáře zasáhla jednak po nu

rou atmosférou a také popisem technicistního světa, který

se zarážejícím způsobem podobá tomu našemu.

Za více než sto let, kdy mají čtenáři možnost nahlédnout

do světa Vernovy fantazie, je všem jasné, že Verne ve svém

Po přistání v Pacifiku. Nepřipomíná váženým čtenářům tento

obrázek situaci o sto let později?


Jules Verne

13

díle viděl mnohem dále než jeho současníci. Dokázal pozoruhodným způsobem předpovědět mnoho detailů a  postupů, které se posléze skutečně staly realitou. Dodnes najdeme ve světě vědy, techniky a umění mnoho odkazů na jeho osobu a romány – za všechny můžeme jmenovat už zmíněný CSM Apolla 11 nebo vůbec první evropskou dopravní loď Jules Verne ATV, která kotvila u stanice ISS v roce 2008. Hold jeho dílu vzdal také například Georges Méliès, který ve svém trikovém filmu „Le Voyage dans la Lune“ vycházel volně z Vernova námětu. Z novějších děl můžeme jmenovat seriál z produkce Toma Hankse, který svým názvem „From the Earth to the Moon“ odkazuje na Vernův román.

Vernův odkaz ctí i samotní muži vzlétající na palubách

kosmických lodí. Frank Borman, velitel Apolla 8, které jako první obletělo Měsíc, se vyjádřil takto: „In a very real sense, Jules Verne is one of the pioneers of the space age.“ (Ve velmi reálném smyslu je Jules Verne jedním z průkopníků kosmického věku.)

Velmi dojemným okamžikem se pak stal moment, kdy

během závěrečné fáze letu Apolla 11, přesně 7 dní, 9 hodin, 32  minut a  24  sekund po startu, během posledního tele

vizního přenosu před návratem na Zem zazněla slova Neila

Armstronga:

„Good evening. This is the Commander of Apollo 11. A hun

dred years ago, Jules Verne wrote a  book about a  voyage to

the Moon. His spaceship, Columbia, took off from Florida and

landed in the Pacific Ocean after completing a  trip to the

Moon. It seems appropriate to us to share with you some of

the reflections of the crew as the modern day Columbia com

pletes its rendezvous with the planet Earth and the same Paci

fic Ocean tomorrow.“ (Dobrý večer, tady je velitel Apolla 11.

Před sto lety napsal Jules Verne knihu o cestě na Měsíc. Jeho

kosmická loď, Columbia (sic!), odstartovala z Floridy a přistála

v Tichém oceánu poté, co dolétla k Měsíci. Zdá se nám vhod

né, abychom se s vámi podělili o dojmy posádky ve chvíli, kdy

moderní Columbia směřuje k  zítřejšímu setkání s  planetou

Zemí a stejným Tichým oceánem.)

Neexistuje snad vhodnější místo a chvíle pro uznání jas

nozřivosti Julese Verna než paluba kosmické lodi vracející se

z  úspěšné výpravy na Měsíc. Protože to, co si Verne vysnil

a  veřejnost přijímala jako fantastické, ale neuskutečnitelné

plány, se stalo realitou...

„Tout ce qu‘un homme peut imaginer, un jour d’autres hommes le réaliseront.“

„Vše, co si člověk dokáže představit, jednoho dne jiní lidé uskuteční.“

Jules Gabriel Verne

Zřejmě nejznámější Nadarův portrét Julese Verna



Ko n s ta n t i n

Ci o lkovskij

otec kosmonautiky

17. 9. 1857 – 19. 9. 1935


Karel Bůna, Emisní mlhovina IC1848; astrofoto.buna.cz


17

Konstantin Ciolkovskij, zakladatel teroretické kosmonautiky

Člověk odjakživa otáčel hlavu k noční obloze a snil o tom, že jednou prozkoumá

onen prostor, který je tak lákavý. Vesmír lidstvo přitahuje jako magnet po tisíciletí.

Jenže lidské bytosti se od začátku svého vývoje pohybovaly v prostředí, které nám

poskytuje naše Země. Jako štědrá matka nás opečovává vzduchem k dýchání,

tlakem, jemuž jsou naše těla přizpůsobena, gravitací, která nám umožňuje pohyb

a běžné fungování. Ovšem vesmír – to je něco úplně jiného. To, co po miliony let

bereme jako normální a neměnné, zde neplatí. Poměry, které v něm panují, se často

vymykají naší pozemské logice. Přesto nedokážeme odolávat jeho vábení. K tomu,

abychom se do vesmíru dostali, bylo třeba mnoho úsilí, pokusů a výpočtů. Po dlouhé

generace byly cesty do vesmíru romantickým výstřelkem snílků a spisovatelů. Až na

konci 19. století začali někteří tuto problematiku studovat se vší vážností. A tady

začíná náš další příběh Vesmírných osudů.

N

adějný

mladík

Když se 17.  září 1857 (5.  září podle starého datování) ozval

v jedné z chalup vesnice Iževskoje v Rjazaňské oblasti pláč

právě narozeného chlapce, nikdo netušil, že na svět přišel

člověk, který navždy změní způsob, jakým se odedávna dívá

me na hvězdnou oblohu. Chlapec dostal jméno Konstantin

a po svém otci automaticky i „otčestvo“ Eduardovič. Rodina

Ciolkovských se právě rozrostla o pátého potomka. Během

několika dalších let se tento počet zvýší na osmnáct.

Otec malého Konstantina,

Eduard Ciolkovskij, byl půvo

dem Polák. Maminka, Maria

Jumaševa, byla vzdělanou

a  se čtělou ženou a  možná

právě po ní malý Konstantin

zdědil přirozenou touhu po

poznání a  zvídavou povahu.

Krátce po Konstantinově na

rození přišel jeho otec o práci

lesního dělníka, a  rodina tak

byla nucena stěhovat se za

prací. Po krátkém intermezzu

ve vesnici Dolgoje zakotvili

Ciolkovští v Rjazani. Tady se odehrála událost, která měla na

životní osud budoucí klíčové postavy světové kosmonauti

ky zásadní vliv.

Když bylo Konstantinovi deset nebo jedenáct let, rado

val se jako každý kluk na počátku zimy z  možností, které

toto roční období nabízí. A při jízdě na skluzavce se nachla

dil. Z obyčejného nachlazení se ale vyklubaly vysoké horeč

ky a  brzy bylo jasné, že malý Ciolkovskij dostal obávanou

spálu. Nějakou dobu to dokonce vypadalo, že zemře, na

konec přežil. Nemoc však nezůstala bez následků  – malý

Konstantin téměř zcela ztratil sluch. To předurčilo celý jeho

další život.

Vzhledem ke sluchovému hendikepu musel Konstantin

přerušit školní docházku. Touha po poznání však byla velmi

silná – Ciolkovskij se tedy obrátil ke knihám a nasával vědo

mosti jako houba. Určitou roli v jeho zálibě v dlouhých hodi

nách samoty s knihami hrála i smrt jeho matky, která odešla,

když bylo Konstantinovi 13 let. Jeho otec však snahu svého

syna podporoval a na konci šedesátých let dovolil Konstan

tinovi odjet do Moskvy. Tam se mladý muž věnoval samos

tudiu v tamější Čertkovské knihovně. Jeho nejoblíbenějšími

obory byla matematika a fyzika.Pětiletý Konstantin Ciolkovskij


18

Během svého samostudia se setkal s  jistým Nikolajem

Fjodorovem, zaměstnancem knihovny. Tento muž snil o tom, že lidstvo jednou bude schopno kolonizovat vesmír a tak si zajistí pohodlnou existenci. Svou filozofii nazýval „kosmismus“. Cioklovského tato myšlenka doslova uchvátila. Přibližně ve stejné době se také seznámil s  Vernovým románem „Ze Země na Měsíc“ a  to byl poslední impuls, který Konstantin Ciolkovskij potřeboval k tomu, aby jej do svých tenat pola pila myšlenka letů do vesmíru: „Nepamatuji se, kde jsem pochytil nápad zabývat se prvními výpočty ohledně rakety. Zdá se, že první semínka zájmu pocházejí od známého fan tas ty Julese Verna.“ Konstan tin práci velké ho spisovatele obdivoval, ale zároveň si uvědomoval, že má své limity. Například vystře lení živých orga nismů dělostřeleckým pro - jektilem by podle jeho vý počtů posádku spolehlivě roz mačkalo. Ciolkovskij se stal prvním, kdo Vernova díla nejen četl, ale také podrobil vědecké kritice a začal se možností cestování kosmickým prostorem zabývat s  veškerou vědeckou vážností.

Eduard Ciolkovskij nemohl svého syna podporovat více

než pár kopějkami měsíčně, nezřídka měl Konstantin nouzi o jídlo. Většinu peněz utrácel za knihy, nad nimiž trávil dny

a noci. Vypětí usilovného samostudia a strádání se začínalo

podepisovat na jeho zdravotním stavu. Když se to otec

v roce 1876 dozvěděl, povolal jej zpět do vesnice Vjatka, kde

rodina v  té době pobývala. Nicméně roky strávené nad

knihami přeci jen byly mladému Ciolkovskému k  užitku.

V září roku 1879 úspěšně složil zkoušky a stal se kvalifikova

ným učitelem. O čtvrt roku později jej čekala první učitelská

umístěnka: Stal se učitelem geometrie a aritmetiky v měs

tečku Borovsk.

Ospalá vesnice, jejíž obyvatelé zhusta holdovali alkoholu

a k posměchu okolních obcí věřili na čarodějnice, se stala no

vým domovem mladého učitele, který měl v té době za se

bou první pokusy s malou domácí centrifugou a v jehož psa

cím stole už byl první nástin vědecké práce, která později

dostala jméno „Грезы o землe и небe“ (Sny o Zemi a nebi).

Borovsk mu kromě prvního učitelského postu přinesl ještě

něco: Roku 1880 se jeho ženou stala Varvara Sokolovová, dce

ra místního kněze. V  ní našel Konstantin oddanou družku

a opo ru. Spolu postupně vychovali jednu dceru a tři syny (je

den z nich, Ignatij, bohužel v roce 1902 spáchal sebevraždu).

Během pobytu v Borovsku Ciolkovskij experimentoval s fy

zikálními vlastnostmi plynů. Své poznatky shrnul roku 1881

Ciolkovského dům v Borovsku


Konstantin Ciolkovskij

19

ve stati „Теория газов“ (Teorie plynů). Ke svému roz čarování se však po jejím publikování dozvěděl, že jeho závěry jsou již dvacet let vědě známé. Nicméně práce přilákala pozornost několika členů Společnosti pro fyziku a  chemii, mezi jinými i  Dimitrije Mendělejeva. Bylo jasné, že ve třiadvacetiletém mladíkovi se skrývá velký vědecký talent. Přestože se jeho práce dobrala stejných závěrů, jaké už byly nějaký čas všeobecně přijímány, neobvyklé bylo, že k nim Ciolkovskij došel naprosto nezávisle a  svými vlastními postupy. V Borovsku neměl přístup k jakýmkoli soudobým vědeckým studiím, proto musel spoléhat na svůj instinkt. Důležitým pomocníkem mu byla také jeho fenomenální vští pivost a  paměť. A  mimochodem  – jeho stať o  teorii plynů obsahovala ještě jeden zajímavý detail: Ve své době málokým povšimnut, na jedné ze stran byl nákres hvězdoletu. Zajímavý byl náznak jakýchsi primitivních skafandrů; zařízení, podobné kanónu, které celý stroj pohánělo, a  také gyroskopy, které měly let stabilizovat. Ale doba nejdůležitějších prací měla pro Ciolkovského teprve přijít.

Rok 1883 spatřil vznik podivuhodného díla. „Свободное

пространство“ (Volný prostor) se ve formě zápisků v  diáři věnuje problémům mechaniky těles v prostoru bez gravitace a odporu prostředí. Zajímavý je postřeh o neexistenci tradičního „nahoře“, „dole“ a  autor také nastiňuje nejjednodušší způsob pohybu v takovém prostoru – raketu: „... Představme si schránku naplněnou stlačeným plynem. Pokud otevřeme kohout, plyn bude unikat nepřerušovaným proudem a elasticita plynu, která vytlačuje jeho částice ven, bude také setrvale tlačit na schránku samotnou. Výsledkem bude stálá změna v pohybu schránky. Jestliže budeme mít k dispozici dostatečný počet kohoutů (dejme tomu 6), budeme mít možnost dle libosti regulovat pohyb schránky a  schránka

(koule) bude opisovat libovolnou křivku v  souladu s  kte

rým koli pohybovým zákonem. Obecně platí, že stálý po

hyb po křivce nebo nestejnoměrný přímočarý pohyb ve

volném prostoru způsobuje ztrátu hmoty.“ Zatím pouze

kvalitativní popis pohybu v  kosmickém prostoru čekal na

kvantitativní doplnění ve formě výpočtů a rovnic, nicméně

na obzoru kos monautiky začalo publikováním této práce

pomalu svítat...

Mladý vědec se však nespokojil s pouhým jediným obo

rem své práce, jeho další výzkumy se týkaly konstrukce apa

rátů, které se pohybují nikoli mimo zemskou atmosféru, ale

v  ní. Velmi brzy došel k  závěru, že jak u  vzducholodí, tak

u letounů těžších než vzduch je nejpříhodnějším konstrukč

ním materiálem kov. Ten zaručuje dostatečnou pevnost,

odolnost a koneckonců i rentabilitu. Vědec na svém výzku

mu pracoval po večerech – podle vlastních slov miloval své

učitelské povolání, směřoval do něj obrovské množství

energie, takže po návratu ze školy byl zcela vyčerpán. Práci

na vlastních projektech tak musel nechat až na večer a po

sléze, když zjistil, že to nestačí, si ještě každé ráno přivstal.

Práce na návrhu celokovové vzducholodi mu trvala dva

roky, přesto však nedosáhla praktického využití.

Ciolkovskij se věnoval také aparátům těžším než vzduch.

Konal pokusy mimo jiné i  v  jakýchsi primitivních větrných

tunelech; na své výzkumy v tomto oboru získal v roce 1899

grant od Ruské akademie věd ve výši 470  rublů  – jediné

pení ze, které během svého výzkumu obdržel od carského

Ruska. Mezitím však přišel jeden z důležitých mezníků jeho

života. Díky svým pedagogickým úspěchům byl v roce 1892

přeložen do provinčního města Kaluga. To se mu stalo do

movem až do jeho smrti a tam také vznikla jeho přelomová

díla, která položila základy oboru zvaného kosmonautika.

Celokovový aerostat (vzducholoď) – původní Ciolkovského konstrukce


20

K

aluga

Ihned po přestěhování do svého osudového města pokračoval Ciolkovskij ve své práci. V roce 1894 publikoval článek, v  němž navrhnul celokovové letadlo s  aerodynamickým tvarem  – na svou dobu velmi pokrokový koncept. O  rok později vyšlo v  knižní podobě jeho již zmíněné dílo „Sny o Zemi a nebi“, jakási forma tehdejšího sci-fi, kde je popisována kolonizace vesmíru lidmi, včetně těžby na asteroidech a sklenících na orbitální dráze.

Zhruba od roku 1896 se Ciolkovskij začal velmi inten ziv

ně zabývat reaktivním pohonem. O dva roky později měl hoto vou stať s názvem „Исследование мировых про странств реактивными приборами“ (Výzkum vesmíru pomocí aparátů s reaktivním pohonem). Aniž to tušil, řádky této práce vydláždily cestu člověka do vesmíru. Z dnešního pohledu se dílo jeví jako téměř vizionářské: Ciolkovskij se přirozeně spoléhá na raketový pohon, jehož využitím se koneckonců zabýval už po nějaký čas. Ovšem na tu dobu zarážející je jeho názor na paliva, pomocí nichž měla raketa získat dostatečnou energii k  dosažení únikové rychlosti. Ciolkovskij byl toho názoru, že soudobá tuhá raketová pa liva na tento úkol nestačí. Jeho návrhy tedy počítají s vy uži tím kapalných paliv. Takřka neuvěřitelnou paralelou s realitou vzdálenou více než půlstoletí v  budoucnosti je pak konkretizace paliva: Ciolkovskij navrhoval použít kapalný kyslík a kapalný vodík! Tedy stejné palivo a okysličovadlo, které mimo jiné doneslo člověka na Měsíc. Dalším znakem Ciolkovského geniality byla myšlenka využití „raketového vlaku“. Tedy systému, kdy jsou rakety spojeny za sebou, a po dohoření každá odpadne, aby se mohla zapálit následující. Že to váženému čte náři něco připomíná? Není divu, Ciolkovskij zde načrtnul klasický princip vícestupňového nosiče, tedy systému, který je dnes naprosto běžný. Neslyšící učitel z  Kalugy nebyl prvním, koho tato myšlenka napadla (její kořeny sahají až do Číny 14.  století), nicméně díky Ciolkovskému dostal tento koncept teoretický podpůrný aparát v  podobě výpočtů. Součástí práce je také vzorec dodnes na zývaný „Ciolkovského rovnice“  – výpočet odvozující konečnou rychlost rakety s  da nou zásobou paliva a  motorem o  známém výkonu. Z  rovnice jednoznačně vyplývá, že s  ubývající hmotností rakety (díky ubývajícímu palivu, eventuálně díky odhození již nepotřebných částí stroje) roste její akcelerace. Tím se

vlastně potvrzuje správnost myšlenky vícestupňových ra

ket. Myšlenky obsažené v této práci byly nadčasové a mno

hé z  nich inspirovaly budoucí velikány kosmického věku.

Aby se stať dostala do všeobecného povědomí, bylo jí

ovšem třeba poskytnout patřičnou publicitu.

Ta ale nepřišla hned. Ciolkovskij dlouho hledal možnost

publikování, našel ji až v roce 1903. V tom roce jeho práce

„Výzkum vesmíru pomocí aparátů s  reaktivním pohonem“

vyšla v rámci časopisu Научное обозрение (Vědecká revue).

Jenže horší dobu pro publikaci si snad autor ani nedokázal

představit. Číslo s  Ciolkovského prací vyšlo krátce poté, co

majitel časopisu zemřel, a nad Vědeckou revue se měla na

dobro zavřít voda. Do oběhu se dostalo jen několik kusů,

většina nákladu byla konfiskována (podle některých zdrojů

se cosi v  onom čísle revue nelíbilo cenzorovi). Tak zůstala

Ciolkovského přelomová práce relativně „utajena“ a dlouho

se předpokládalo, že se ne

dostala za hranice tehdejšího

Ruska. O to větší pak bylo pře

kvapení amerických bada

telů, kteří v še desátých letech

20.  století našli jeden výtisk

v Kongresové knihovně.

Následovalo několik dalších

článků, rozvíjejících dané té

ma, ovšem zatím Ciolkovskij žil

relativně anonymně v  Ka luze,

kde svůj čas dělil mezi milova

né učitelské povolání a nemé

ně milované výzkumy. Dával

průchod také svým literárním

Dům v Kaluze – místo, kde Ciolkovskij položil teoretické základy

kosmonautiky.

Číslo časopisu Научное

обозрение s Ciolkovského

přelomovou statí


Konstantin Ciolkovskij

21

schopnostem. Mezi jeho novely patří například „Na Měsíci“ nebo „Mimo Zemi“.

Jestliže Ciolkovského život mohl alespoň navenek vypa

dat vyrovnaně, svět kolem něj se neuvěřitelně rychle měnil. Rusko, ve kterém se narodil a vyrostl, se řítilo směrem k velkým společenským zvratům. První světová válka se stala katalyzátorem těchto změn. Rok 1917 byl jejich vrcholem, carské Rusko bylo vrženo do víru revoluce a následující roky se měly nést ve znamení občanské války. Ciolkovskij se několik týdnů před revolucí dožil šedesáti let a o politické dění se pramálo zajímal. To ovšem pro změnu nezajímalo agenty

tajné policie ČEKA, kteří si krátce po převratu přišli i pro stár

noucího křehkého učitele. Ve vězení pobyl několik týdnů,

díky přímluvě vlivného funkcionáře se naštěstí dostal ven.

Ciolkovskij se přesto postavil na stranu revolucionářů, a pro

tože věda byla v  komunistickém Rusku novou vírou na

stoleného režimu, nejenže mu byl jeho kádrový škraloup

ohledně věznění odpuštěn, ale navíc byl roku 1919 přijat do

Socialistické akademie věd (ta později změnila název na So

větskou akademii věd). Od akademie vědec dokonce obdr

žel skromnou penzi, díky níž mohl provádět svůj výzkum

bez finančních starostí.

L

éta

uznání

Ve dvacátých letech se pomalu ale jistě Ciolkovského jméno začínalo stávat mezi nadšenci a  širší vědeckou veřejností pojmem a Kaluga se měnila v poutní místo těch, jež okouzlila idea kosmických cest. Například na podzim roku 1923 se v  Ciolkovského poštovní schránce objevil dopis od tehdy patnáctiletého mladíka, který akademika prosil o zaslání kopií jeho prací. Tím odstartoval několikaletý korespondenční maraton, jenž onoho mládence velmi ovlivnil a v mnohém inspiroval. A  jméno mladíka? Byl jím jistý Valentin Gluško, budoucí fenomenální konstruktér raketových motorů, které dostaly do vesmíru první družici a první lidskou bytost.

Ciolkovskij se nadále zabýval expanzí lidstva do vesmí

ru, jak dokazuje například jeho nástin šestnácti kroků, jež by mohly pomoci lidstvu přežít kolaps naší mateřské hvězdy:

1. Zkonstruování letadel poháněných raketovým

motorem

2. Postupné zvyšování rychlosti a dostupu těchto

strojů

3. Zkonstruování čistých bezkřídlatých raket

4. Ovládnutí technologie, která by umožňovala raketě

přistát na hladině oceánu

5. Dosažení únikové rychlosti a první let do vesmíru

6. Postupné prodlužování délky setrvání raket v kosmu

7. Experimentální využití rostlin k produkci umělé

atmosféry na palubách kosmických lodí Model rakety zhotovený podle Ciolkovského náčrtků


22

8. Použití přetlakových skafandrů pro aktivity mimo

palubu kosmických lodí

9. Sestrojení orbitálních skleníků pro produkci rostlin

10. Stavba velkých orbitálních stanic

11. Využití slunečního záření pro pěstování rostlin

určených k potravě; vyhřívání obytných prostor lodí

a pro účely transportu v rámci sluneční soustavy

12. Kolonizace pásu asteroidů

13. Kolonizace celé sluneční soustavy a dalších prostorů

14. Dosažení individuální i sociální dokonalosti

15. Přelidnění sluneční soustavy a kolonizace galaxie

16. Slunce začíná odumírat a lidé, kteří zůstali ve

sluneční soustavě, se přesunují do jiných soustav

V tomto programu Ciolkovskij mimo jiné jasně načrtnul

budoucí způsob přistání amerických pilotovaných misí, provádění výstupů do volného prostoru, konstrukci solárních plachetnic a  výstavbu orbitálních stanic. Je až neuvěřitelné, jakou jasnozřivostí oplýval skromný vědec, který většinu svých pokusů realizoval na papíře prostřednictvím rovnic a vzorců. Ciolkovskij byl totiž až na výjimky spíše teoretikem než experimentátorem v pravém smyslu slova. To však nic nemění na jeho velikosti. Dalším důležitým počinem byla kniha „Космические ракетные поезда“ (Kosmické raketové vlaky), v níž v roce 1929 rozvinul myšlenku vícestupňových raket a navázal tak na svou přelomovou práci z roku 1903.

Nezajímal se ale pouze o technické problémy, na počát

ku třicátých let například publikoval knihu „Происхождение музыки и её сущность“ (Kořeny a  podstata hudby), tedy dílo, které je neobvyklé zejména tím, že je napsal prakticky neslyšící člověk! Ciolkovskij ke konci svého života zabrousil také do filozofických vod a  rozvíjel své fantazie o  vesmíru plném inteligentních civilizací. Ohledně vývoje lidstva samotného prosazoval kontroverzní názory, které měly základ v eugenice. Těmito postoji si u mocných vysloužil poměrně značnou nelibost, nicméně jeho status v rámci Sovětského svazu i v rámci mezinárodní vědecké komunity už byl v té době takový, že si nikdo nedovolil jakkoli proti němu zakročit.

Postupem času si Ciolkovského úsilí a  dlouhé hodiny

práce a studia začínaly vybírat svoji daň. Jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval a bylo znát, že slavného vědce zmáhá únava. V  kalužské nemocnici podstoupil operaci, která měla zastavit rakovinu žaludku, bohužel, bylo příliš pozdě. 19. září 1935 Konstantin Eduardovič Ciolkovskij vydechl naposledy. Je pohřben v  Kaluze  – ve městě, které přijal za vlastní a v němž strávil nejproduktivnější léta svého života. Své kompletní dílo odkázal své vlasti, Sovětskému svazu.

Je až neuvěřitelné, kolik jeho idejí a nápadů našlo cestu

do reality. Krom výše zmíněných je to například použití gra

fitových kormidel, jež usměrňují výtokové plyny raketových

motorů, chlazení spalovacích komor a trysek pomocí kryo

genik a mnoho dalších. Mnohé nápady, jež jsou mu připiso

vány, vznikly dlouho předem, ale Ciolkovskij byl prvním,

který je dokázal empiricky zpracovat a prokázat jejich živo

taschopnost. Jeho práce navždy změnila osud lidstva – na

něj se odvolávaly největší osobnosti světové kosmonautiky:

V pracovně Valentina Gluška visel jeho portrét; Sergej Korol

jov měl ve své knihovně většinu Ciolkovského prací, všech

ny hustě popsané vlastními poznámkami; Ciolkovského

portrét také dodnes visí v pracovně Jurije Gagarina.

Když si v roce 1975 poprvé podali na oběžné dráze ruce

sovětští kosmonauti a  američtí astronauti, jedním ze sym

bolických úkonů byl mimo jiné podpis obou velitelů na

obálku kopie dodatku k  Ciolkovského nejznámějšímu dílu

Kopie Ciolkovského práce podepsaná veliteli společného letu

Sojuz-Apollo


Konstantin Ciolkovskij

23

„Výzkum vesmíru pomocí aparátů s reaktivním pohonem“. Právě tato podepsaná titulní stránka je asi nejznámější kopií této přelomové práce. Ciolkovskij je ale ve svém vytouženém vesmíru přítomen stále  – na mezinárodní kosmické stanici ISS je na čestném místě vystaven jeho portrét a Ciolkovského jméno nese jeden z velkých kráterů na Měsíci.

Krátce před svým skonem tento slavný a uznávaný vědec

napsal: „Celý svůj život jsem snil o tom, že díky mé práci se

lidstvo posune alespoň o krůček dál.“

Konstantinu Ciolkovskému, neslyšícímu podivínské

mu učiteli z malého městečka pod Moskvou, se jeho sen

splnil...

Kráter Ciolkovskij na odvrácené straně Měsíce

„Планета есть колыбель разума, но нельзя вечно жить в колыбели.“

„Země je kolébkou lidstva, ale v kolébce nelze zůstat věčně...“

Konstantin Eduardovič Ciolkovskij


24


otec kosmonautiky

25. 6. 1894 – 28. 12. 1969

Hermann

Oberth


Martin Myslivec, Mlhovina v Orionu M42; hvbo.cz


Hermann Oberth

Osudy těch, kteří překonávají myšlení své doby a prošlapávají nové cesty, které využije až

budoucnost, nebývají mnohdy nijak záviděníhodné. Často se vizionáři setkávají

s veřejným opovržením, je jim dávána nálepka snílků a jejich snaha je považována za

zbytečné mrhání drahocennými prostředky. Přesto právě takoví lidé posouvají lidské

poznání o významné kusy kupředu a mnohdy tvoří zásadní věci, které nadobro změní

budoucnost. Mnoho z nich najde uznání až po smrti, ti šťastnější – a shodou okolností

jím byl i Hermann Oberth – však uznání vědeckou obcí i veřejností zažijí. Jako jediný

z takzvaných tří otců kosmonautiky se právě Oberth dožil chvíle, kdy na startovací rampě

fl oridského kosmodromu zaburácelo pět motorů F1, které pomohly uskutečnit odvěký

sen člověka o přistání na Měsíci. Jak se asi cítil muž, který ve třicátých letech bojoval za

myšlenku letů do vesmíru, a za toto volnomyšlenkářství byl akademickou obcí odsuzován

jako snílek. Nadaný inženýr, jehož sny uměly ve své době naplnit pouze kulisy a triky fi lmových tvůrců. A přesto právě on mohl sledovat, jak Saturn 5 vynášel Apollo 11 k historické události.

S

krz  lm

ke hvězdám

Samotné jméno Hermanna Obertha nám napovídá, že byl Němec. Jeho rodná vesnice však ležela v Rumunsku. Jednalo se ovšem o německou enklávu, která na území Rumunska žila. V rumunské Transylvánii pobývala v té době velká komunita německého obyvatelstva a  Hermann se narodil právě do rodiny etnických Němců. Není se čemu divit, vždyť tehdy ještě Rumunsko neexistovalo a území patřilo Rakousku-Uhersku. Stalo se tak 25. června 1894. Německá menšina na tomto území prosperovala a  dobře se jí dařilo. Rodina malého Obertha tak byla poměrně dobře fi nančně zajištěna a mohla si dovolit nakupování populárních knih. Jako malý chlapec dostal mladý Hermann spálu a byl poslán do Itálie na vyléčení. Při dlouhých dnech strávených v posteli se nadchl pro tvorbu Julese Verna, zejména byl fascinován knihami Ze Země na Měsíc a Okolo Měsíce. Knihy četl tak často, až je znal nazpaměť. Už v útlém věku se projevilo jeho nadání pro konstruktivní myšlení s  dalekým přesahem. S  fantazií sobě vlastní začal rozpracovávat Vernovy nápady a přicházet s vlastními koncepcemi – snil o letech do vesmíru. Už ve čtrnácti letech postavil první malou raketu na tuhé pohonné látky a  pokusně ji odpálil. V  té době už byl zpět doma

a  pozdvižení, které to vyvolalo v  jeho rodné vesnici, bylo

veliké a napříště si už musel dávat pozor, aby při odpalech

nebyl tolik vidět a slyšet. Při svých pokusech s raketami na

tuhé pohonné látky však poměrně záhy – ještě jako dospí

vající chlapec  – přišel na to, že jeho plánům nedostačují.

Začal uvažovat o  jiné cestě, která ještě nebyla prošlapaná

a  pohybovala se v  rovině úvah. Nicméně Oberth už tehdy

věděl, že cesta do vesmíru vede na vrcholu raket s  poho

nem na kapalné látky a s více stupni.

Oberthův otec byl doktor a jak už to u úspěšných otců

bývá, byl pevně přesvědčen o  tom, že jeho syn musí být

doktorem také. Jistou roli v  tom hrálo i  to, že podmínky

etnických Němců na tomto území byly specifi cké a mnohé

profese se dědily. Omezený počet obyvatelstva si nemohl

dovolit některou z profesí ztratit. Navíc jeho otec vedl své

soukromé sanatorium a počítal s tím, že syn převezme roli

primáře. Oberth tedy v roce 1912 putuje na lékařskou fakul

tu do Mnichova, kde začíná studovat medicínu. Jako každý

medik si musel zapsat dva předměty, které nesouvisely

s  jeho zaměřením. Hermann se rozhodl pro fyziku a  ma

tematiku. Školu poslušně studoval až do vypuknutí první světové války v  roce 1914. Jako studující medik byl převelen do medicínské jednotky, která doprovázela vojáky směřující na ruskou frontu. Po mnoha hrůzných zkušenostech, které zažil během bojů v  Rusku, se rozhodl, že medicínu už dále praktikovat nechce a  že se raději bude věnovat technice. Již během války si osvojuje mnoho matematických disciplín s důrazem na řešení problémů s raketami. V roce 1917 dokonce německé armádě posílá plány na stavbu pěchotní kapalinové útočné rakety. Německá armáda však měla jiné starosti a  v  roce 1918 mu přichází zamítavá odpověď.

Po skončení války a při hledání nového studia se rozhodl

zaměřit více na své oblíbené rakety. Akademiky nepříliš probádaná a  také kvůli tomu opovrhovaná část vědy nenabízela mnoho informačních zdrojů a  některým záležitostem se vlastně vůbec nikdo nevěnoval. Hermann Oberth se rozhodl, že se pokusí zaměřit na některý z doposud akademicky neprobádaných směrů. Jeho zaměřením se tak stalo gravitační pole a potenciál kapalných raketových paliv. Na škole, kde měl původně dokončit své medicínské vzdělání, se přehlásil na studium fyziky a matematiky a začal pilně studovat. Profesoři však považovali jeho zaměření za zbytečné a jeho dlouhé rozpravy o kosmických letech, významu raket a jejich užití za bláznivé povídačky beze smyslu. Sám Oberth tehdy získal v  akademické prostředí punc beznadějného snílka a studenta, který nemá žádnou perspektivu. Začátky prosazování velkých myšlenek bývají obtížné.

Při svém soukromém studiu přišel Oberth, podobně jako

před časem Ciolkovský na to, že pokud chce raketu dostat do co největší výšky, bude potřeba přijít s lepšími řešeními, než nabízely soudobé skromné studie o  tomto tématu. Raketa, aby dosáhla potřebné rychlosti pro usazení na oběžné dráze, potřebuje hodně paliva a velmi výkonné mo

tory. Při současných možnostech a při svých výpočtech do

cházel k  děsivým rozměrům nádrží a  obrovskému počtu

motorů. Matematicky si tak dokázal, že nelze postavit jed

nostupňovou raketu, která by dolétla až do vesmíru. Přišel

tedy na myšlenku rakety o  více stupních, která tento pro

blém ladně řešila. Nutno podotknout, že k  tomuto závěru

došel nezávisle na Ciolkovském.

Závěry ze svých výpočtů začal sepisovat v rámci dizer

tační práce, kterou hodlal předložit svému vedoucímu na

univerzitě v  Heidelbergu. Profesor však jeho práci odmítl

s tvrzením, že není možné sepsat vědeckou práci o nějakých

„pouťových hračkách“. Zklamaný student byl na pokraji zou

falství. Své studii věnoval hodně času a její bezpre cedentní

odmítnutí ho výrazně zasáhlo. Shodou okolností se však

v  tento čas dozvídá o  neznámém americkém profesoru

Goddardovi, který prý o  problematice raket sepsal celou

knihu. Nadšený Goddard si o knihu napsal přímo do USA,

protože v Německu se tato kniha sehnat nedala. Goddard

mu svoji publikaci obratem poslal.

Mladý Oberth knihu přečetl velmi rychle a  byl doslova

překvapen, jak málo konkrétní dílo je a že vlastně on sám je

se svými výpočty a teoriemi dál než Goddard, který o svých

tezích již dokonce přednáší na univerzitě ve Worcesteru.

Goddardovy závěry v podstatě pouze nastiňovaly možnost

jakýchsi souvislostí mezi délkou hoření motoru, potřebné

rychlosti dosažení oběžné dráhy, zatímco Oberth měl všech -

ny tyto záležitosti již vypočítané. Byl o  pořádný kus před

Goddardem! Navíc Hermann měl na rozdíl od amerického

profesora i  některé z  ideových studií toho, jak by stroje

schopné dosažení oběžné dráhy měly konstrukčně vypa

dat. Šlo především o podrobné rozkreslení rakety nazvané

Modell B. Dále uvažoval o kosmické lodi, a dokonce i o kos

mické stanici. Nic takového Goddard ani nezmínil. Tato fakta

přiměla mladého studenta, aby urychleně dokončil svoji

vlastní práci podloženou svými výpočty a vydal ji.

Počtem stránek se útlá publikace Raketou do mezipla

netárního prostoru, kterou Hermann vydal v roce 1923, stala

doslova bestsellerem a zmizela z prodejních pultů. Oberth

ji vydal na vlastní náklady, a byl proto rád, že se mu náklady

vrátili. Co však očekával, bylo to, že bude o svých závěrech

diskutovat na akademické půdě. To se bohužel nestalo.

Publikace byla akademiky přehlížena a nikdo se nechtěl tak

bezvýznamným tématem zaobírat. Oberthovu publikaci si

oblíbila především laická veřejnost, která v ní našla tezi, kte

rou byla fascinována. Oberth v ní tvrdil, že již se současnou

technikou je možné uskutečnit let člověka na Měsíc. Navíc

se veřejnosti zamlouvalo, že tento závěr neučinil kdejaký

spisovatel, ale vzdělaný akademik.

Mladý Hermann Oberth


Hermann Oberth

29

Jediné odborné reakce, které se nakonec Oberth dočkal,

byl poněkud zatrpkle psaný dopis od profesora Goddarda, který Obertha obviňoval z uzurpace jeho myšlenek a lži vého přivlastňování jeho nápadů. Známý je například spor o to, kdo první přišel s myšlenkou, že rakety může pohánět tekutý kyslík a vodík. Goddard se o ní sice kdysi zmínil, ale nepřikládal jí příliš významu a nedomyslel její využití. Oberth oproti tomu říkal, že kombinace tekutého vodíku a kyslíku je velmi vhodné palivo a přidal své výpočty. Dnes už vím, že první, kdo přišel s myšlenkou na užití tohoto paliva v raketě, byl Ciolkovský.

Hermann Oberth byl velmi zklamaný. Nulový efekt

jeho myšlenek na akademickou obec a  jediný akademik

schopný dialogu, který na něj byl za jeho závěry rozhoř

čený. To byla velmi studená sprcha v jeho snaze prošlapat

novou cestu vědy. Nicméně nic nebylo tak černé, jak se na

první pohled zdálo. Zatímco letití profesoři snahu mla

dého Obertha přehlíželi, mladí studenti a  inženýři se pro

myšlenku raket nadchli. V Německu se navíc ve dvacátých

letech probudila vlna zvýšeného zájmu o rakety a lety do

vesmíru, které uměl hladové veřejnosti zprostředkovat za

tím jen němý film. Velká část veřejnosti tak začala Obertha

považovat za člověka, který jim splní jejich sny o letech ke

hvězdám.

N

aděje

mladé generace

Vzhledem k narůstající oblibě raket mezi mladými inženýry, studenty a  laickou veřejností pocítil Oberth prostor pro sdružení lidí, kteří by mohli i  jemu pomoct se sny o  raketách. V roce 1927 proto iniciuje založení spolku Společnost pro cesty do vesmíru (VfR), který si mimo jiné bere za úkol shromáždit schopné lidi, kteří by pomohli s  realizací raket. Spolek nabral hned v prvním roce pět stovek členů a při hlasování v  roce 1928 si zvolil jako svého předsedu právě Obertha. S tímto úspěchem se navíc Hermann dočká ještě jednoho zadostiučinění. Nakladatel jeho první knihy ho žádá, aby své dílo rozšířil a  přepsal tak, aby jej pochopila i laická veřejnost. Oberth velmi rád přijímá a nové Cesty ke kosmickému letu o  čtyřech stech stránkek se stávají dalším velkým bestsellerem.

Německo je fascinováno raketami a mo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist