načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vesmír je ženatý – Karin Krausová

Vesmír je ženatý

Elektronická kniha: Vesmír je ženatý
Autor: Karin Krausová

Román o třech ženách, které musí řešit těžké životní situace v roli milenek ženatých mužů. S hlavní hrdinkou Karin se seznamujeme v okamžiku, kdy po těžkém období prožitém s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 293
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí
Skupina třídění: Slovenská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0686-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Román o třech ženách, které musí řešit těžké životní situace v roli milenek ženatých mužů. S hlavní hrdinkou Karin se seznamujeme v okamžiku, kdy po těžkém období prožitém s ženatým mužem odlétá do Anglie. Ona sama se vždy smála své sestře Lee, která se ve dvaceti zapletla s ženatým profesorem, i kamarádce Soně z podobného důvodu. Její komentáře byly plné sarkasmu a poznámek o tom, jak s nimi jejich milenci manipulují a využívají jejich naivity. Jenže jednoho dne potká v obchodním centru záhadného muže, který se jí ani nepředstaví, a ona začne prožívat to, od čeho své kamarádky i sestru vždy odrazovala. Zaplétá se postupně stále víc a víc do vztahu, který se komplikuje a vypadá, že z něj není úniku.

Popis nakladatele

Příběh o ženách, které se zapletou se zadanými muži.
Lea, sestra hlavní hrdinky Karin, miluje ženatého muže. Karinina nejlepší kamarádka Soňa má dokonce se ženáčem syna. Obě jsou pravidelně terčem Karininých sarkastických poznámek o tom, jak s nimi jejich milenci manipulují a využívají je. Úspěšná, samostatná a střízlivě uvažující Karin je přesvědčená, že jí se něco takového nemůže stát. A i kdyby ano, byl by to pouze nezávazný vztah, čistě fyzická záležitost bez hlubších citů, bez budoucnosti. Jenže pak se seznámí s Petrem a musí sama sobě připustit, že to, čemu se celá léta posmívala, potkala i ji. Akorát že kamarádkám musí lhát, že je svobodný a bez závazků.

Zařazeno v kategoriích
Karin Krausová - další tituly autora:
Sukničkár Sukničkár
Rebelka Rebelka
Babinec Babinec
Vesmír je ženatý Vesmír je ženatý
Babinec Babinec
 (e-book)
Babinec Babinec
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vesmír je ženatý

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Karin Krausová

Vesmír je ženatý – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Karin Krausová

r o m   n

Vesmír je ženatý

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Karin Krausová

Vesmír je ženatý – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí


5

Kapitola 1

„Na co myslíš?“

„Na britskou královnu a na tu jejich odpornou kávu, která se nedá pít.“

„Můžeš být chvíli normální?“

„ Ne.“

„Ty jsi fakt problematická.“

„Spisovně je problémová, Soňo,“ opravila jsem ji laskavě.

„Až přistaneš, pošli zprávu, ať se nestresuju z toho, že už se s tebou nikdy nepohádám.“

„Chceš se hádat?“

„Zvykla jsem si.“

„Neměla jsi mi to dovolit.“

Podívala jsem se na lidi kolem sebe.

V rukou měli palubní lístky a tvářili se unaveně.

„Tobě se dá něco zakázat?“

„Ne, ale ty ses ani nepokusila.“

„Protože tě mám přečtenou.“

„Já sebe ne.“

„No tak, hlavu vzhůru, Karin.“

Přikývla jsem.

„Máš všechno sbalené?“ položila mi poslední otázku v rodné řeči.

„Všechno. Vleču s sebou třicetikilový kufr pesi­ mismu a nemíním cvakat za nadváhu. Ale přede­ vším...“

„Kašleš na lásku,“ skočila mi do řeči. „Už jsi to říkala aspoň stokrát.“

Dívám se na Soňu a najednou se neubráním slzám. Takovým skrytým. Takovým, které nesté­ kají po tvářích, jenom hrozně pálí v očích a není je vidět.

Natáhla jsem ruce.

Objala mě.

Pevně jsem ji sevřela.

V jejích objetích jsem měla vždycky pocit, že jsem v bezpečí.

Někteří lidé nás objímají „bezpečně“ a někteří zase „nebezpečně“.

Ale o tom později...

Kapitola 2

Letištní hala se netvářila nijak. Já zoufale a Soňa, jako by nebylo nic přirozenějšího v životě než můj právě chystaný odlet do Londýna.

Práci jsem si našla přes internet.

Hledáme guvernantku ke třem dětem. Anglický jazyk nutný. Tak zněl inzerát.

Jednoho bezvýznamného úterý jsem s gestem klavíristky položila svých deset pečlivě pěstěných prstů na klávesnici notebooku a napsala obratem odpověď. Mám kladný vztah k dětem, ke koním a k Eltonu Johnovi. Dokážu si přeložit jeho texty bez pomoci slovníku.

Karin


8

Upřímně řečeno, nečekala jsem odpověď. Za­ reagovat na takovýhle bonmot bych byla schopná pouze já, moje přítelkyně Soňa a ještě pár týpků se smyslem pro dobře pěstovanou imageovou a nezá­ vaznou komunikaci na stránkách Facebooku.

Odpověď však překvapivě přišla.

Obratem.

V podobě minidotazníku, který jsem vyplnila a vrátila po deseti minutách na adresu přímo do Londýna.

Po několika e­mailech a jednom telefonátu od mého budoucího zaměstnavatele bylo vše domlu­ vené. Přiletím desátého února na letiště Luton v Londýně letem F 345. Pan Cook na mě bude čekat spolu se svými třemi dětmi, abych prý s nimi byla v kontaktu od první chvíle svého příjezdu do Vel­ ké Británie.

Občas dělám v životě hlouposti, ale tahle bude medailová, blesklo mi hlavou, když jsem si sedala k okénku v letadle vedle štíhlé blondýnky. Blon­ dýnky se špatně odbarvenými vlasy a s řídkými řasami.

Každý člověk dělá v životě hlouposti, ať už si to přizná nebo ne. Za hloupost většinou považuje­ me každý něco jiného, a tak jejich přesná definice není jednoznačná, utěšovala jsem se alibisticky. Pohodlně jsem se usadila a sledovala letušku, kte­ rá nacvičenými pohyby demonstrovala, jak ustát pád letadla a za pomoci čeho částečně nebo zcela přežít. Vždycky jsem při pohledu na letušky, které dělaly tuto povinnou gymnastiku, pochybovala, jestli to jejich představení má pro pasažéry nějaký smysl. Pokud by opravdu došlo k nějaké katastro­ fě, nastala by nekontrolovatelná panika. Byla bych první, kdo by ji svou slušně hysterickou výbavou udržoval až do úplného konce. A co je na tom nej­ horší, bylo by nás víc.

Letuška docvičila, letadlo nabralo rychlost a odlepilo se od asfaltu startovací dráhy. Zamíři­ lo o něco blíž ke „království nebeskému“ a já měla strašnou chuť položit někomu tam nahoře aspoň pár otázek. V té chvíli jsem však byla na toho, kdo to tam má celé pod palcem, pořádně naštvaná.

Proč mi to udělal?

10

Kapitola 3

Moje sestra Lea

(příklad číslo 1, jak to nefunguje)

Léta prožitá po boku ženatého muže jí už nikdo

nevrátí. Když jsme se jí spolu s matkou snažily

otevřít oči a domluvit jí, práskla za sebou dveř­

mi našeho třípokojového bytu, neodkoupeného

od bytového družstva. Dveře sice zůstaly nějakým

zázrakem v pantech, ale omítku kolem zárubně

nám přišel opravit soused, který se matce nabídl

úplně dobrovolně. Určitě ji litoval, protože klevety

se v paneláku šíří rychleji než mor.

Faktem bylo, že se moje sestra ve svých dvaceti letech jako studentka VŠVU zapletla se svým pro­ fesorem dějin umění. S Richardem.

Richard měl charisma, byl o dvacet let starší než Lea, měl dvě děti se svojí manželkou a ještě jedno nemanželské dítě jako corpus delicti toho, že prv­ ní vrásku na jeho akademickém čele nezpůsobil fenomén zvaný věrnost.

Richard byl skvělým znalcem dějin, ale o třídu lepším znalcem umění, jak oblbovat holky inte­ ligentními přízemnostmi. Moje sestra z něj byla úplně hotová.

„Miluje mě, ne svoji ženu,“ opakovala svůj ever­ green, který už neolizoval ani poslední příčky hit­ parády, pokaždé když se jí matka zeptala, kdy se Richard konečně rozvede.

„Netrvám na rozvodu. Stačí mi, že si rozumí­ me,“ oponovala paličatě.

„Já si taky rozumím se svým šéfem a nevím, jaký je v posteli,“ kontrovala matka.

„Tak jsi to měla zjistit.“

„Je ženatý!“

„Je to chlap!“

„Je to ženatý chlap!“

„No a?“

„Ženatí muži už někomu patří!“

„I ženatí muži mají právo na omyl.“

„Mají, ale nesetrvávají v něm dlouhá léta.“

„Patří mně.“

„Odkdy meleš takové blbosti?“

„Jaké blbosti?“

„Ty, co ti Richard cpe do hlavy,“ zapojila jsem se, protože od té doby, co Lea tvořila s Richardem a jeho ženou milostný trojúhelník, si pravidelně stála na vedení. Nedocházely jí ani základní věci, natož ještě nějaká nadstavba.

„Sklapni, Karin.“

Sklapla jsem.

„Mami, já fakt nemůžu za to, že ti to po otcově smrti nevyšlo. Nemůžu za to, že se ta tvoje student­ ská láska oženila. A už vůbec nemůžu za to, že se nerozvedl, když jsi ty ovdověla,“ nervózně gestiku­ lovala a perlila první ligu.

„Byl ženatý, respektovala jsem to.“

„Jsme o sto let dál.“

„Já mluvím o morálce, o čem ty?“

Matka vyšla z kuchyně a utěrka na nádobí, kte­ rou utřela kuchyňskou linku, přistála na kleci našeho vypelichaného papouška.

Bože, ne. Přestala jsem si lakovat nehty a sunda­ la utěrku z Roriho klece. Chudák Rori, myslel by si, že je zase noc, a spát čtyřiadvacet hodin v kuse je hodně i na papouška.

V podstatě jsme měly v bytě papoušky dva. Roriho a moji matku, která dokola opakovala mé nezdárné sestře totéž. Odsuzovala její vztah se ženatým chlapem a nepromeškala jedinou pří­ ležitost, aby jí to naservírovala se vším všudy. Lea však bez zábran táhla životem a nemínila o tom s nikým diskutovat. Kromě Richarda III., jak jsme ho s matkou familiárně nazývaly.

Jestli tu byl někdo z minulého století, tak to byl Richard III. Historicky překonaný model ženatého chlapa, který svoji rodinu postavil na piedestal, ale potřeboval někoho, kdo by na ten piedestal vysa­ dil jeho. Občas pofoukal, občas podržel a nedělal problémy. Naše Lea vyhrála konkurz.

Konkurz na místo „slečny Fajn“. Slečny, která byla ochotná uvěřit těm kecům o tom, že kdyby nebylo jeho ženy, jsou spolu až do skonání světa. Do té doby, než se to vyřeší, musí být trpělivá a váš­ nivá, protože obě věci se mu náramně hodily.

První dva roky ten spiklenecký a ilegální vztah vyhovoval oběma. Po dvou letech se Lea rozhodla nárokovat si postavení oficiální milenky a začal nekonečný seriál rozchodů a návratů. Takové typicky slovenské italské drama. Občas lítaly facky, které střídaly kytice květin a ujištění, že ještě ten týden koupí Richard kolky a společně je nalepí na jeho žádost o rozvod s „nemilovanou ženou“...

„Jdeš pracovat přes agenturu?“ oslovila mě štíhlá blondýna s řídkými řasami sedící vedle mě v letadle.

Zamračila jsem se na ni.

„Jmenuju se Marcela,“ přátelsky se zazubila.

„Ne, přes agenturu ne,“ odsekla jsem.

Nechtělo se mi seznamovat se.

Nechtělo se mi vést dialogy typu „kdo jsi a o co ti v životě vlastně jde“. Nechtělo se mi odpovídat ani se nějak tvářit. Dívenka s porozuměním poký­ vala hlavou a ztichla.

Když Richard půl roku vždycky zapomněl kou­ pit kolky, přešla Lea do útoku. Vydala se jednoho slunečného odpoledne s černými trendy brýlemi na očích za jeho ženou a svěřila se jí se vším, co mělo zůstat mezi ní a Richardem. Druhý den to pocho­ pitelně od profesora dějin schytala, ale protože bez něj nedokázala žít, litovala toho a slíbila mu, že se to už víckrát nestane. Svým unáhleným činem způsobila, že Richardova žena hlídala a špehova­ la manžela na každém kroku. Americké stíhačky typu F­16 byly proti ní zkušebními modely.

Matka po nocích plakala, já jsem jí psala ese­ mesky a maily. Sledovala jsem Facebook, a když byla online, patřičně jsem si ji podala.

Přestala být online a mě si podala moje matka.

„Karin, tvoje sestra se zbláznila... Doufám, že aspoň ty máš rozum...“

Bože, tyhle marné naděje.

Kapitola 4

„Jmenuju se Karin,“ přerušila jsem pro změnu já svoje myšlenky na Leu a usmála se na blondýnku vedle sebe. „Našla jsem si práci přes internet, dou­ fám, že to vyjde,“ dodatečně jsem jí poskytla infor­ maci, o kterou před chvílí projevila zájem.

„Já jedu pracovat přes agenturu a taky doufám, že to vyjde. Jestli to nevyjde, tak budu hledat jen tak. Mám v Londýně přítele, který tam na mě bude čekat,“ pohodlně se opřela a vyndala z kapsy oplat­ ku Horalku.

„Ženatý?“

„Ne!!!“ Marcela zpozorněla a podívala se na mě jako na pacientku z Pezinku.

„Promiň, žertovala jsem.“

Sledovat svoji sestru, jak šest let skotačí se žena­ tým chlapem, nemůže přece zůstat bez následků, to jistě každý pochopí. Blondýna letící do Londýna se zatvářila legračně.

Zakmitala těmi svými řídkými řasami a nasa­ dila si do uší sluchátka iPodu.

Pohodlně jsem se opřela a zavřela oči.

„Ne že budeš v životě tak hloupá jako tvoje sest­ ra, hloupější jako kamarádka Soňa a úplně nej­ hloupější jako Táňa. Ženatí chlapi nejsou chla­ pi.“ To byla mámina definice mužů se snubními prsteny a já jsem vždycky, když to dořekla, zvedla palec a naznačila souhlasný like. Chodila jsem v té době s Robim, studentem práv a svobodným klu­ kem, a nechápala jsem ani Leu, ani Soňu a Táňu, a pokud mám být upřímná, ani Robiho. Tehdy...

Tehdy bylo tehdy...

Po chvilce jsem otevřela oči a znovu se podívala z okénka letadla. Letěli jsme nad mořem. Marcela seděla tiše a už se mě na nic neptala. Letuška níz­ korozpočtových aerolinií oznámila přistání. Při­ poutali jsme se a čekali, až bude mít letadlo přistá­ vací výšku a ozve se pilot: „Give me position.“

Když dostal z věže pozici a já poslední záchvat stesku po své rodné hroudě, kde mají v každých potravinách Horalky, přistáli jsme. Pasažéři od­ měnili pilota potleskem, přestože přistál třemi megaskoky. Nebylo to na potlesk, ale kolika lidem se v životě tleská za mnohem slabší výkony...

Marcela vstala ze sedadla jako první.

„Vyměňme si čísla mobilů,“ navrhla pohotově a už mi diktovala to svoje.

Nechápala jsem, proč bych si s ní měla vymě­ ňovat číslo mobilu. Dohromady jsme si řekly tři věty a nijak zvlášť jsme si ani nesedly. Kdybych si na Slovensku měla vyměňovat číslo s každým, kdo mi řekl tři věty, zkolabuje i ten nejlepší přístroj a spadne i ta nejlepší síť. Neochotně jsem naťukala do mobilu její číslo.

„Marcela, let F 345,“ komentovala jsem vytvoře­ ní nového kontaktu ve svém telefonu, který chvíli stávkoval, než naběhl na britský Vodafone.

Vzala jsem si příruční zavazadlo a rozlouči­ ly jsme se ještě před výstupem z letadla. Věnova­ la jsem jí poslední pohled, neosobní stisk ruky, možnost naposledy ucítit vůni mého pronikavé­ ho značkového parfému a vykročila jsem dlouhou chodbou do příletové letištní haly... Kapitola 5 Do Anglie jsem v podstatě utekla. Zbaběle utekla před osudovým vztahem, který mě okrádal o moji identitu, obracel moje životní zásady naruby a vtáhl mě do sexuální závislosti na někom, kdo mým pro­ střednictvím hledal sám sebe. (Ten posledně jme­ novaný důvod mé legální emigrace by měl být trest­ ným činem.)

Strašně jsem ho milovala, až tak, že jsem to vzdala.

Seznámili jsme se úplnou náhodou, pokud věří­ me, že náhody existují. Jestli ne, tak jsme se sezná­ mili díky neznámým souvislostem.

Bylo to v nákupním centru. V takovém tom velkém, barevném, na okraji města, s přeplněným parkovištěm a hlasitě hrající hudbou. V té době jsem pracovala pro jednu farmaceutickou firmu a byla jsem na služební cestě v místě jejího sídla. Vpodvečer, v rámci psychohygieny, jsem se vyda­ la nakupovat. Spokojená se svým novým svetrem zelené barvy, který mi náramně ladil s očima, jsem se rozhodla dát si dobrou kávu.

Nepatřím k ženám, které mají problém zajít si samy na kávu. Upřímně řečeno, vyhovuje mi to. Já, káva a moje myšlenky, to bývá občas dobrá troj­ ka. I když ne právě ta, která boduje v žebříčcích mužských snů.

Sedla jsem si do jedné z těch kaváren v přelid­ něném nákupním centru a objednala si vídeňskou kávu. Se šlehačkou. Vytáhla jsem z kabelky krabič­ ku s cigaretami, krátila si čas nikotinovým požit­ kem a nezainteresovaně jsem sledovala davy lidí potulující se mezi obchody a obchůdky nákupní­ ho centra.

Strašidelné množství závisláků. Bez supermar­ ketů a hypermarketů nedokážou přežít ani jeden víkend. Celé rodiny se sem táhnou jen proto, aby neodkladně koupily to, co už mají. Posedávají v kavárnách, zatímco jejich děti bezcílně běhají kolem jako nepříčetné a občas se přiběhnou napít. Reklamují už koupené a kupují reklamované. Na závěr zaútočí na potraviny a na parkovišti je potom přes vrchovatě naložený vozík není skoro vidět. Chvíli trvá, než to všechno přeloží do auta, a stejný rituál se opakuje, když to zase doma vyloží.

Další krásný víkend je za nimi.

Takhle ne, Karin. Takhle určitě ne. Takhle nebu­ dou nikdy vypadat tvoje víkendy s rodinou, dala jsem řeč sama se sebou.

K vedlejšímu stolku si právě sedal chlápek. Nebyl to přesně můj typ. Byl středně vysoké postavy, měl tmavé vlasy a tmavé sluneční brýle. Na sobě měl sportovně elegantní sako dokonale barevně sla­ děné s kalhotami, ale nepůsobil dojmem metro­ sexuála. Působil dojmem muže, který dbá o svůj zevnějšek, nebo se o jeho zevnějšek stará někdo, kdo má solidní vkus.

Objednal si kávu a neustále telefonoval. Vytáhl krabičku cigaret, vzal jednu mezi prsty, a aniž pře­ stal telefonovat, hledal druhou rukou zapalovač. Zachytila jsem jednu větu.

„To nebude čistá linie, tapety musíme vyměnit.“

Než vyměníš ty tapety, tak si dej aspoň kávu a zapal si. Sundej si ty brýle a pij kávu jako člověk, ne jako workoholik na vycházce, pomyslela jsem si a čekala, až se naše pohledy setkají.

Setkaly se.

Chlápek si sundal brýle a upřel na mě nepří­ tomný pohled. Dívala jsem se mu přímo do očí. Do tmavohnědých očí s výrazem pokerového hrá­ če. Chladných, vnímavých a nepřístupných. Vzala jsem do ruky zapalovač a učinila pohyb směrem k němu.

Pochopil.

Přistoupil k mému stolku a připálil si. Poděko­ val kývnutím hlavy a vrátil se ke své kávě, přičemž nepřestával řešit svoje čisté linie.

Kývla jsem na číšníka, abych zaplatila.

„Zachránila jste mě,“ jeho hlas zněl víc než pod­ manivě. Najednou stál nepřehlédnutelně u mého stolku, usmíval se, v jedné ruce držel mobil a v dru­ hé jakési barevné prospekty.

„Žertujete? Kouření ještě nikdy nikoho neza­ chrá nilo.“

„Krásná a ještě k tomu vtipná. Nebezpečná kom­ binace.“

„A vy? Vy jste kombinací čeho?“ přijala jsem výzvu k dialogu.

„Já? Já jsem kombinací egoismu a vtipu.“

„Naprosto běžná kombinace u mužů, nepřekva­ pil jste mě.“

Hráli jsme si a začalo to mít děj.

„Nechtěl jsem vás překvapit, dáte si se mnou aspoň džus?“

Ukázala jsem na prázdnou židli u svého stolu, i když džus nepiju od svých deseti let. Asi tak v dese­ ti letech jsem po sklenici pomerančového džusu pozvracela polovinu našeho třípokojového bytu.

Přisedl si, vypnul mobil, objednal džus a nasta­ lo ticho. To ticho mi však nevadilo. Dívali jsme se zkoumavě jeden na druhého. Synchronizovaně jsme vytáhli cigarety z krabičky a ve stejné vteřině sáhli po mém zapalovači. Naše prsty se na krátkou chvíli dotkly, ale ani jeden z nás ruku neodtáhl.

„Známe se z minulého života?“

„Myslím, že důvěrně.“

„Reinkarnovali jsme se najednou?“

„Podařilo se.“

„Slabost pro ženy jste si přinesl s sebou?“

„Ani v minulém životě mi neunikla žádná při­ tažlivá žena.“ Ta jeho odpověď normálně provo­ kovala. Usmála jsem se.

„A co čisté linie? Taky vás bavily před vaším ny­ nějším narozením?“

„Bavily a budou mě bavit vždycky. Obávám se, že i v tom budoucím. Mám vztah ke krásným věcem. Věcem, které mají hezký design, hezké barvy. Mám vztah k dokonalosti jako takové. K dokonalým tva­ rům, které jsou dokonalé právě ve své nedokonalos­ ti,“ prohlašoval zaníceně s důrazem na každém slo­ vu. Na chvíli zmlkl a skoro chlapecky se na mě usmál.

Hleděli jsme na sebe. V tom přeplněném obchod­ ním centru. Doslova jsme se do sebe vpíjeli pohledy a mlčeli jsme.

Netušila jsem, co viděl on v mých očích, ale já jsem v těch jeho vycítila něco tajemného a zároveň důvěrně známého. Zaregistroval můj myšlenkami podbarvený pohled a pokračoval ve svém mono­ logu. Mluvil poutavě a sugestivně. Vtipně komen­ toval některé svoje postřehy. Inteligentně reagoval na moje otázky, které ho skoro vždy rozesmály. Po chvíli jsem měla pocit, že mi je ten jeho svět tapet a čistých linií důvěrně známý, že sedím s přítelem, kterého znám odnepaměti, a že skutečně spřízněné duše vedou právě takovéhle rozhovory.

Mobil, volala moje sestra Lea.

„Ještě jsi v Bratislavě?“

„Ano, děje se zase něco? Richard?“

„Richard. Včera byla za mnou jeho dcera.“

„Zavolám ti později.“ Vykolejený rychlík, který moje sestra připomínala už několik let, jsem na chvíli přesunula na vedlejší kolej.

„Jdeme?“ zeptal se řešitel čistých linií a já jsem přemýšlela, jestli se toho džusu aspoň nenapiju.

Mlčky jsem přikývla a smočila ve sklenici as­ poň r t y.

Zaplatil účet a společně jsme vyšli z nákupního centra do podzemní garáže. Navzdory šeru, které v podzemních garážích panuje, jsem si všimla, že si mě pozorně a se zájmem prohlíží. Jeho pohled pomalu klouzal shora dolů a zase zpátky. Na tvá­ ři se mu sem tam mihl téměř požitkářský úsměv. Zpomalila jsem. Otočila jsem hlavu jeho směrem a širokým úsměvem jsem přerušila jeho studium mojí maličkosti. Klouzavý pohled vystřídal pohled obdivný. Došli jsme k mému služebnímu autu.

Neměl zájem představit se.

Neměl zájem vyměnit si telefonní číslo. Pouze na mě tiše hleděl.

„Bylo mi s vámi fajn, šťastnou cestu.“

„Díky za džus a přednášku o krásách v běžném životě.“

Chtěla jsem mu podat ruku, moji snahu ale igno­ roval.

No tak. Aspoň za mnou zavolej. Jak se jmenuješ? Kde tě najdu? vybízela jsem ho v duchu a snažila jsem se tak pomoct velmi příjemné náhodě, která mě v životě potkala, a zapínala si při tom bezpeč­ nostní pás.

Nic.

Vrhla jsem pohled do zpětného zrcátka. Stál tam bez náznaku jakékoli emoce. Žádný úsměv, žád­ né gesto. Pouze dlouhý pohled, jímž mě provázel a který nezůstal nic dlužný pohledu hráče.

Dnes už vím, že nejen pokerového...

Kapitola 6

Cestou z Bratislavy jsem se v myšlenkách neustále vracela k setkání s člověkem, s nímž jsem se teprve před hodinou rozloučila.

Nevěděla jsem o něm v podstatě nic. Hovořil zajímavě, ale o věcech, které neprozrazovaly detai­ ly. Nevěděla jsem nic o jeho osobě, postavení, věku nebo stavu. Dodatečně jsem si uvědomila, že ani nevím, jak se jmenuje. Ani on se mě nezeptal, jak se jmenuju.

Po rozloučení za mnou nevolal – hej, slečno, bylo mi s vámi strašně dobře. To mě vážně dost štvalo. Řídila jsem uražená.

Kašli na něj, navrhla jsem sama sobě a předjela jsem autobus.

Takoví tu už byli. S kolika jsem už pila kávu, kolu, minerálku?

Kolik jich zavolalo i se představilo. Bože! Bylo jich mraky!

Pitomec. Nezaslouží si ani půl mojí myšlenky.

Ale zase...

Byl to neobyčejně zajímavý muž. Fúúú.

V uších mi dozníval jeho hlas. Sametový. Hlu­ boký... Asi jsem přepracovaná nebo co, když jsem schopná snít jako puberťačka... Ale o svých tou­ hách a snech mluvil s takovým zanícením... Přesně jako já, vždy když se chci vypovídat. Donekoneč­ na probírám svoje pocity, postřehy a nechávám se unášet sny. Potom to všechno promítnu do svých tužeb, o nichž jsem okamžitě přesvědčená, že se splní.

Byli jsme si podobní, velmi podobní.

Byli jsme si nebezpečně podobní.

Přesněji řečeno, měla jsem pocit, že jsem potkala samu sebe. Vždycky jsem v životě toužila potkat svůj přesný obraz.

A ještě – měl sexy zadek. Nechápu, co mají ty holky pořád s očima, rukama, hodinkami.

Na mužích je nejpřitažlivější hlas a zadek.

Mobil, volala Soňa.

„Karin, kde trčíš? Mám pocit, že jsem tě nesly­ šela celou věčnost.“

„Vracím se z Bratislavy a jde to pomalu, to víš, konec týdne. Všichni Bratislavani se vracejí domů na konec republiky.“

„Já jen, kdy si dáme kafe...“

„Mám neodkladnou otázku, Soňo,“ předjela jsem další autobus a málem jsem předběhla i Soni­ nu úvodní větu.

„Tvoje otázky miluju.“

„Potkala jsi už někdy v životě chlapa, o němž bys byla přesvědčená, že ti rozumí i beze slov?“

„Srážka s osudem?“

„ Jo.“

„Kdy?“

„Přede dvěma hodinami. Nezávazná srážka s trvalými následky.“

„Přežil to?“

„Žije, ale já jsem skoro mrtvá.“

„Poslouchá m.“

„Okouzlil mě a pila jsem s ním kávu. Tedy nej­ dřív kávu a potom džus. Vlastně je úplně jedno, co jsme pili, a podle všeho jsem ho neokouzlila. Málem mě z toho trefil šlak! Ale aspoň vím, že existuje! Chápeš?“

„Yes .“

„Muž, o němž jsem tajně snila při všech svých dosavadních milencích, normálně reálně existuje. Soňo? Jsi tam a závidíš?“

„Poslouchám tě a jsem zelená závistí.“

„Jako sedma?“

„Jako mariášová zelená sedma!“

„Ty fakt závidíš!“

„A jak! Musím končit, uvidíme se,“ zavěsila.

Soňa taky patřila mezi expertky na ženaté muže. Typická představitelka románu ze současnosti s názvem Láska z kanceláře. Hned po vysoké škole nastoupila do jedné takové románové. Uprostřed ní stál masivní stůl a vedle něho sedačka, na níž se dalo i ležet. Netrvalo dlouho a podlehla svému kolegovi na pracovišti, který sice neměl ve své kan­ celáři pohodlnou sedačku, ale zato to měl k Soně do její kanceláře tak maximálně dvě vteřiny. Přes­ ně tak dlouho mu trvalo, než zavřel svoje dveře a zároveň druhou rukou otevřel ty její na společné chodbě. Postupně se zlepšil a za ty dvě vteřiny stihl Soniny dveře i zevnitř zamknout.

Mladá, svobodná, emancipovaná a dobře vypa­ dající Soňa otěhotněla se ženatým kolegou na sedačce v kanceláři ekonomického oddělení Insti­ tutu pro výzkum práce a rodiny. Působivé.

Ale musím uznat, že na ni šel rafinovaně.

„Co bys řekla Londýnu na jaře? Paříži v květnu? Římu v pozdním podzimu?“ Soňa se jenom čer­ venala.

„A co takhle tvoje kancelář o polední pauze?“

Soňa vždycky přikývla.

Rozhodnutí porodit dítě nikdy nelitovala, na rozdíl od vztahu, který jí k synovi dopomohl, ale ona si nepomohla. Vztah neukončila.

Když mi před třemi lety oznámila, že je těhot­ ná, v duchu jsem si pomyslela, že je na tom hůř než naše Lea. Ta se s Richardem na rozdíl od Soni tahá aspoň bez následků. Když se však narodil malý Jakub, Sonin syn, poopravila jsem svůj názor. Zvlášť když Lea po sto osmdesátém rozchodu s Richardem snědla všechny nurofeny i s ibalginy a zapila to vodkou. Stály jsme s matkou na nemoc­ niční chodbě a já jsem ji držela za ruku.

Slova lékaře, který nám oznámil, že je z nejhor­ šího venku a že Leino jednání patří do kategorie demonstrativních sebevražd, moji matku uklidni­ la. Mě pouze utvrdila v mém záměru. Vrazím své starší sestře takovou facku, až ji propustí z nemoc­ nice, že ji tam může okamžitě vzít zpátky sanitka, která ji právě přivezla.

Podle mě musela Lea v dětství spadnout nepo­ zorovaně z prolézačky vedle našeho pískoviště rov­ nou na hlavu a nikdo si ničeho nevšiml. Jinak si její počínání v souvislosti s Richardem nedokážu vysvětlit.

A Soňa? Kdoví, možná měla taky zálibu v pro­ lézačkách.

Ženatí muži mají přece svoje ženy.

Ženatí muži už někomu patří.

Ženatí muži jsou muži jiných žen. Je to přece tak srozumitelné.

30

Kapitola 7

Cesta domů začala ubíhat rychleji. Přestala jsem

přemýšlet nad „osudem z nákupního centra“

a věnovala se dvojkombinaci brzda­plyn. Po chví­

li jsem přestala používat brzdu a tvořila dvojici

pouze s plynem. Doprava v pátek odpoledne připo­

mínala Babylon. Všichni se někam vraceli, někam

spěchali nebo právě vyrazili plni optimismu, který

jim na přecpaných silnicích dlouho nevydržel.

Věděla jsem o tom víc než své. Pracovala jsem

ve farmaceutické firmě jako oblastní manažerka

a za volantem jsem trávila celé hodiny. Nekoneč­

né hodiny přesouvání se za klienty, na odborné

i méně odborné semináře a firemní akce, které byly

organizovány pokaždé v jiném městě a s jinými lidmi. Moje firemní auto by se klidně mohlo uvá­ dět jako moje trvalé bydliště, jen s adresou by to bylo horší.

Nikdy ve stejném městě a nikdy na stejném místě.

A pomalu ani nikdy ve stejné posteli.

Na muže jsem neměla v životě štěstí. Pár škol­ ních lásek poslal do zapomnění Robert. Ani nevím, jak jsme se vlastně dostali do vztahu bez vztahu.

Volal, chodil, oblboval.

„Karin. Jak se máš?“

„Dobře, a kdo volá?“

„Tv ů j R o b e r t .“

„ Nemá m Roberta .“

„Máš, jenom o tom ještě nevíš. Kam půjde­ me?“

„My?“

„Ano. Já a ty.“

„Z Kočičí planety?“

„Pá a Pí?“

„Pohád kové.“

„A tvůj Robert zná i jiné pohádky.“

„ Nemá m Roberta .“

„Opakuješ se, lásko.“

„A ty se vnucuješ.“

Zavěsila jsem. Zavolal znovu.

„Pá zdraví Pí.“

„Já jsem Pá.“

„Dobře, Karinko, pojď, pohádáme se o tom u ka fe.“

Šla jsem. Hádat se s ním u kafe, čaje, džusu i ko­ foly. Hádali jsme se nonstop. V kavárně, v kině, v autě i v autobusu. Vždycky se díval na život úplně jinou optikou. On měl dioptrie šest plus na levém i na pravém oku a já stěží půl dioptrie na obou svých zelených očích. Dívali jsme se stejným smě­ rem a každý z nás viděl něco jiného. Jediné, v čem jsme si rozuměli, byly hlouposti. Trochu málo na život. Trochu málo na skutečnou lásku. A k bílým šatům se závojem ze sněhobílého mušelínu se to neubíralo ani čistě teoreticky.

Zapnula jsem blinkr a odbočila na parkoviš­ tě. Vystoupila jsem z auta a vytáhla cigaretu. Ten chlap mi nešel z hlavy.

Koho mi...? Komu se...? Už vím...

Připomínal mi Leonarda Cohena. Když byl mladší. Vzhledem i svým hluboko posazeným hla­ sem. Měl podmanivý hlas. Pořád jsem nedokáza­ la přijít na to, co mě nutí vracet se myšlenkami k němu. Začala jsem hledat zapalovač.

SMYSLNOST.

To je to správné slovo. Z toho chlapa vyzařovala neskutečná smyslnost. Během naší debaty nepadlo ani slovo, ani narážka na sex, a přece mi z toho vyšla smyslnost. Jasné. Cohen. Znervózněla jsem.

Kde je k čertu ten zapalovač?

Došlo mi to.

Ten můj slovenský Cohen ho musel sbalit spolu se svými cigaretami. Vsunula jsem cigaretu zpát­ ky do krabičky a sebe do auta. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a snažila se ještě jednou si vybavit ten jeho pohled. Nedařilo se mi to. Zhluboka jsem se nadechla a zapnula si bezpečnostní pás. Nechtě­ lo se mi nastartovat. Znovu pohled do zrcátka. Zavřela jsem na pár vteřin oči a úplně jasně jsem viděla ty jeho. Přišlo mi líto, že už ho nikdy neu­ vidím. Jemu po mně zůstal aspoň můj zapalovač. Mně jen marný pohled do zpětného zrcátka.

Možná až si s ním bude připalovat cigaretu, nechá se inspirovat plamenem a i on zahoří tou­ hou znovu se se mnou setkat.

Občas mám nereálné představy.

Zařadila jsem jedničku a přeřadila na čtyřku. Tedy, tohle se mi vážně nestává jen tak.

34

Kapitola 8

Letiště Luton v Londýně nepatří mezi největší ani

počtem přepravených cestujících, ani svou rozlo­

hou. Od centra Londýna ho dělí necelých třicet

dva mil a od severní části Londýna, kam bych se

měla díky své doslova prvoplánové aktivitě dostat,

zhruba třicet mil. Alespoň tak jsem se to dozvěděla

z oficiálních stránek letiště na webu. Je to marné,

všechno je na webu.

V příletové hale bylo strašně moc lidí. Nechybě­

li pochopitelně Japonci, kteří okamžitě po příle­

tu vytáhli svoje nářadí značky Sony a fotili první

záběry. Do konce svého pobytu ve Velké Británii

zaplní několik digitálních karet. Dívají se na to

potom doma vůbec? Chvíli jsem je pozorovala.

Co tu krucinál fotí a natáčejí, když letištní haly se podobají jedna druhé asi jako já s Lenkou ve školce?

Vysvětlím.

S Lenkou jsme nebyly sestry. Byly jsme jenom kamarádky, ale neustále si nás pletli.

„Honem, honem, Lenko. Umyj si ruce a jdeme na oběd.“

„Já jsem Karin.“

„No dobře, tak pojď, Lenko, ať nejsi poslední.“

Bylo to k zbláznění.

Doma jsem brečela, že do školky už nejdu. Moje matka mě pořád utěšovala.

„Karinko, tak to řekni paní učitelce hlasitěji, možná tě neslyší.“

Vždycky to slyšela.

Nikdo se už nikdy v životě nedozví, proč jsem byla ve školce Lenkou. Matka mi nakonec ze čtvrt­ ky udělala papírovou jmenovku, na kterou fixem výrazně napsala moje jméno. Po příchodu do škol­ ky mi ji připnula na kšandy kostkovaných kalhot, do nichž jsem se převlékala v šatně.

Nepomohlo to. Ztráta mojí identity pokračovala závratnou rychlostí.

„Lenko, pojď nám zazpívat.“

Se jmenovkou připevněnou na kšandách kostko­ vaných kalhot, na níž stálo Karinka, jsem zpívala Snížek se nám chumelí a chybělo málo a byla bych jedi­ ným dítětem na světě, které při této písničce pláče.

Až přišel den D.

Den, kdy jsem měla nikomu nic neříkající jme­ novku připnutou na svých kostkovaných kalho­ tách ve školce naposledy.

Hned po obědě se ve dveřích naší třídy objevila Lenčina matka. V jedné ruce držela velký papíro­ vý sáček a v druhé kytici květin. Všichni jsme se postavili do řady a pravá Lenka nám za pomoci své matky vtiskla každému do ruky lízátko. Bylo to rozloučení. Lenčina rodina se přestěhovala na jiné sídliště a Lenka do jiné školky.

Konečně jsem byla Karin.

Lenku jsem už v životě neviděla, ale na to jméno budu do smrti alergická. Otevřeně se přiznávám k lenkofobii, a pokud to teď nějaká Lenka čte, dou­ fám, že mi to nemá za zlé.

Po chvíli jsem se začala intenzivněji rozhlížet po příletové hale. Moje snaha byla marná. Nikdo ani podobný, ani se třemi dětmi tam nebyl. Přepadla mě vnitřní panika. Zastavilo se u mě pár Poláků, kteří se motali kolem mě a usmívali se, blekotali cosi jednou anglicky, jednou polsky. Čekání jsem trávila tím, že jsem je nenápadně pozorovala. Při­ cházelo jich čím dál víc a já nabyla dojmu, že v Pol­ sku už nikdo nezůstal.

Jsem přesvědčená, že největšími cestovateli na světě nejsou Japonci, ale Poláci. Jsou určitě i tam, kde to Japonci ještě neobjevili. Když Kolumbus při­ plul ke břehům Ameriky a vylodil se, z prvního keříku se nejspíš ozvalo: „Dzień dobry.“ Poláci tam byli jistě před ním.

„Karin from Slovakia?“

Otočila jsem se za hlasem.

„Yes, Mr. Cook?“

Podal mi ruku. Byl to docela fešák. Možná pro­ to, že nebyl Angličan. Byl poloviční Angličan. Jeho matka byla Italka a pocházela odněkud ze Sicí­ lie, jak jsem se dozvěděla později. Mohlo mu být takových pětačtyřicet. Měl skvělou postavu a hez­ ký úsměv, takový sicilský.

Za ním stály jeho tři děti. Ve věku dvanáct, čtr­ náct a patnáct let. Jedna holčička a dva kluci. Mo­ je představa o dětech byla tak pět, osm a deset let. Ztotožnila jsem se pouze s poměrem jedna holka a dva kluci.

Proboha, vždyť tihle tři puberťáci nepotřebu­ jí dozor každý den a představa, že bych jim měla denně připravovat program, byla pro mě anglická tragédie online.

Děti nejevily téměř žádný zájem přivítat se se mnou. Zlehka jsem je objala. Bylo jim to vcelku jedno. Klukům určitě. Holčička se stydlivě usmála a nešikovně opětovala moje objetí.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se s anglickým přízvukem, který jsem měla ze školy.

„Margaret, ale říkají mi Megy,“ odpověděla mi s tím svým severolondýnským.

„O. K., Megy, ráda tě poznávám,“ použila jsem jednu z nekonečného počtu anglických frází.

V anglicky mluvících zemích se všichni ptají jeden druhého, jak se má, ale nečekají odpověď. V podstatě je jim to dost jedno. Při vzájemném střetnutí se navzájem ubezpečí, jak jsou rádi, že se potkali. Potom následuje pár frazeologických slov­ ních rošád, bye, bye nebo see you, které provázejí hlasité projevy náklonnosti, a emotivní rozloučení, aby nevypadli z formy.

Docela osvobozující jazyk, ta angličtina, díky frázím nemusíte nic nového formulovat a při setkáních se známými jste stále in.

Pan Cook mi galantně vzal kufr a zamířili jsme k východu.

Cesta z letiště byla nekonečná a jízda vlevo mě neustále nutila podvědomě uhýbat autům jedou­ cím v protisměru. Ale bůhvíco to není, povím vám.

Unavená jsem byla hlavně z toho, že jsem to uhý­ bání na sobě nechtěla nechat znát. Děti se znuděně dívaly z oken a komunikace v autě vázla. Nikdo se nikoho na nic neptal, nikdo nikomu nic neřekl. Bylo to takové hrozivé ticho, které dávalo ještě víc vyniknout zvuku už tak hlučného motoru spor­ tovního auta.

Asi po pětačtyřiceti minutách podvědomého uhýbání autům jsme konečně dorazili do místa mého budoucího bydliště.

Už na první pohled překonalo veškeré moje oče­ kávání...

39

Kapitola 9

Staré anglické domy mě vždy přitahovaly jako

magnet, co si dáváme na dveře ledničky a má tvar

rajčete, slunečnice nebo Apeninského poloostrova.

Obložený cihlami, obrostlý břečťanem, s okny, kte­

rá se otevírají zdola nahoru. Ta okna mě vždy fas­

cinovala. Až budu jednou velká a budu mít dům,

pořídím si okna, která se budou otvírat zdola

nahoru a zavírat opačně. Při neopatrném zachá­

zení sice můžou posloužit jako gilotina, ale hlavu

vám opravdu nesetnou. Mnohem pravděpodob­

nější je, že vám ji setne nějaký chlap, s nímž žijete

v nevyváženém vztahu.

Takovéto domy, stejně jako všechny staré domy

kdekoli na světě, mají svoji duši. Vždycky jsem byla přesvědčená, že dětství prožité ve staletých domech musí být úplně jiné než dětství prožité kdesi v paneláku.

Jeden takový tu teď stál přede mnou. Honosné sídlo staré nejméně sto padesát let nezůstávalo nic dlužné svému viktoriánskému stylu. Bílá „giloti­ nová“ okna, dělená na malé čtverečky, a břečťa­ nem obrostlé tlusté zdi mu dodávaly pohádkový rozměr.

Chystala jsem se vystoupit z auta, provázená svý­ mi více než pozitivními dojmy, ale narazila jsem na dost velkou překážku. Z vnější strany dveří mi to znemožňovali dva obrovští angličtí chrti. Upřeli na mě svoje smutné psí oči a rytmicky vrtěli ocasy. Byli to dva výstavní exempláře loveckého pleme­ na, které je jedním z nejrychlejších na světě. Měli jemnou až hedvábnou srst černo­bílo­světlehnědé barvy a překrásné obojky, které skoro nahrazovaly tituly, které je nejspíš v době králů neminuly. Ang­ lické chrty vždy považovali za psy šlechty a doko­ nale ladili s domem.

Mr. Cook se s nimi přivítal s láskou, jaká se pro­ jevuje pouze ženám.

Vystoupil z auta jako první a zvenku mi pomohl otevřít dveře.

„Moje děvčata,“ prohodil s úsměvem.

Nebyla jsem daleko od pravdy.

Děti se ihned vyhrnuly z auta a vřítily se do domu. Mr. Cook zachytil moje rozpaky. V jeho očích běžel text jako karaoke. No co, jsou to přece děti. Vešel až po mně. Pronesl jednu z těch frází, že mě tu vítá, a zamířil ke schodům. Beze slova jsem ho následovala.

Ve svém domě už nebyl džentlmenem, a tak jsem si kufr vlekla sama.

On pouze galantně počkal, dokud jsem nevstou­ pila na první schod, a aby mi nebylo smutno, dopřál mi společnost.

Dalo mi zabrat, než jsem vyvlekla svůj kufr a pří­ ruční zavazadlo po stoletých dubových schodech a postavila je doprostřed pokojíku pro uprchlíky. Dobrovolné uprchlíky od svých blízkých k nega­ lantním cizím sexy Poloangličanům. Pochybnosti, nejistota, smutek a vztek mi asistovaly při vytváře­ ní druhého dojmu z budoucího bydliště.

Vešla jsem do pokoje a rozhlížela se jako Alenka v říši divů. Květované tapety na stěnách mě upou­ taly na první pohled. Byly to žluté hortenzie, které jsem milovala. Stylový masivní nábytek pozůstá­ val ze skříně, toaletního stolku a postele. Všechno strašně staré a strašně stylové. Měla jsem pocit, že jsem se s příletem do Londýna neposunula pouze o hodinu zpátky. Měla jsem pocit, že jsem s přícho­ dem do tohoto domu opustila aktuální století.

„Za půl hodiny vás čekám dole. Přijde moje žena a domluvíme se na tom, jak u nás budete praco­ vat,“ oznámil mi Poloangličan a zavřel dveře toho mého cizího pokoje.

Zůstala jsem sama.

Ještě pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem udělala. Odjet a nikomu kromě Soni nic nepově­ dět. Posadila jsem se na masivní dřevěnou postel a byla jsem bezradná. Nepřipadala jsem si jako hrdinka.

Měla jsem strašnou chuť popovídat si o svém citovém rozpoložení s blízkým člověkem. Ale ne si stěžovat.

Vyndala jsem mobil a napsala esemesku.

Už jsem v Londýně, show začala.

Příjemce: Soňa.

Na víc jsem se nezmohla...

Kapitola 10

„Štve mě, že jsem nebyla aktivnější.“

„To se mi k tobě nehodí.“ Soňa si malovala rty a s napětím sledovala displej svého mobilu.

„Má volat?“

„Má. Dohodli jsme se, že si dneska vezme Jakub­ ka, tak čekám.“

„Chápu, střídání.“

„Proč jste si nevyměnili telefonní čísla?“

„Neměl zájem,“ přendala jsem svůj cukr ke kávě na Sonin talířek.

„Osud neměl zájem?“ vrátila mi cukr.

„Nevím, jestli by to byl osud. Možná by se z něj vyklubal intimní fastfood.“

„Nic o tom chlapovi nevíš, tak už nekňourej.“

„Přitahoval mě.“

„A to je všechno?“

„Přitahoval mě svou duší.“

„Přitahoval mě svou duší,“ napodobila mě afek­ tovaně.

„Super kamarádka,“ odsekla jsem jí.

„Měla jsi po něm aspoň vyjet. Život je krátký.“

„Jiné je sbalit chlapa, kterého chceš, jiné tako­ vého, kterého nechceš.“

„V tom bude rozdíl,“ uznala Soňa a nespouštěla oči ze svého mobilu. „To ani nevíš, jak se jmenuje? To jste se ani jeden druhému nepředstavili? To po celou dobu rozhovoru neměl nikdo potřebu oslovit toho druhého? Já nevím, Karin,“ mudrovala dál.

„Nezačínej.“

„Kolik je mu let?“ vyzvídala.

„Jako nám. Kolem třiceti,“ lhala jsem dospělácky.

Kolik mu tak mohlo být? Čtyřicet? Pětačtyřicet?

Znovu jsem si vybavila ten jeho podmanivý pohled. Byl určitě nejméně o deset let starší než já. Možná o patnáct. Ale co je mi do jeho rodného listu? Okouzlil mě.

„Víš aspoň, čím se živí? Do háje i s tím sladkým kafem,“ zvolala Soňa a odsunula hrnek na okraj stolu.

„Je architekt.“

„Duší?“ Soňa začínala být protivná, ale sama sobě připadala zřejmě vtipná.

„Řeší čisté linie.“

„Cože řeší?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist