načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vešla do moře – Mark Douglas-Home

Vešla do moře

Elektronická kniha: Vešla do moře
Autor: Mark Douglas-Home

Druhý případ detektiva a oceánografa Cala McGilla, který bude tentokrát pátrat po ženě, jež před mnoha lety zřejmě zmizela pod mořskou hladinou. Je to už dvacet šest let, co Megan Batesová v odlehlé vsi u skotského pobřeží vešla do moře a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 343
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Tereza Vlášková
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0753-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý případ detektiva a oceánografa Cala McGilla, který bude tentokrát pátrat po ženě, jež před mnoha lety zřejmě zmizela pod mořskou hladinou. Je to už dvacet šest let, co Megan Batesová v odlehlé vsi u skotského pobřeží vešla do moře a nadobro zmizela. Její tělo se nikdy nenašlo, ale její dcera Violet stále doufá. Požádá o pomoc Cala McGilla, který umí v moři najít téměř cokoli. Avšak jeho přítomnost v uzavřené komunitě, rozdělené dávnými vášněmi a záští, vyvolává neklid. Zdá se, že hodně lidí nestojí o to, aby dávná tajemství vyplula na povrch...

Popis nakladatele

Je to už dvacet šet let, co Megan Batesová v odlehlé vsi u skotského pobřeží vešla do moře a nadobro zmizela. Její tělo se nikdy nenašlo, ale její dcera Violet stále doufá. Požádá o pomoc Cala McGilla, který umí v moři najít téměř cokoli. Avšek jeho přítomnost v uzavřené komunitě, rozdělené dávnými vášněmi a záští, vyvolává neklid. Zdá se, že hodně lidí nestojí o to, aby dávná tajemství vyplula na povrch. I druhý případ Cala McGilla, mladého doktoranda v oboru oceánografie, je plný dějových zvratů a překvapení.

Zařazeno v kategoriích
Mark Douglas-Home - další tituly autora:
Mořský detektiv Mořský detektiv
 (e-book)
Mořský detektiv Mořský detektiv
Vešla do moře Vešla do moře
Zlověstné vlny Zlověstné vlny
 (e-book)
Zlověstné vlny Zlověstné vlny
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vešla do moře

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Mark Douglas‑Home

Vešla do moře – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


DRUHÝ DETEKTIVNÍ

PŘÍPAD OCEÁNOGRAFA

CALA MCGILLA



PŘELOŽILA

TEREZA VLÁŠKOVÁ

PLUS


THE WOMAN WHO WALKED INTO THE SEA

ORIGINAL ENGLISH LANGUAGE EDITION FIRST PUBLISHED BY

PENGUIN BOOKS LTD, LONDON

COPYRIGHT © MARK DOUGLAS-HOME, 2016

THE AUTHOR HAS ASSERTED HIS MORAL RIGHTS

ALL RIGHTS RESERVED

TRANSLATION © TEREZA VLÁŠKOVÁ, 2017

COVER DESIGN © TOMÁŠ CIKÁN, 2017

ISBN 978-80-259-0753-5

PRO COLETTE, REBECCU A RORY


7

1

Kostelní výklenek zaplňovala váza modrých kalokvětů, Dianiných oblíbených květin. Mary Andersonová se před nimi zastavila a chvíli je obdivovala, načež si z dubového stolku v zadní části chrámové lodi vzala modlitební knížku. Rozhlédla se kolem sebe a očekávala, že někdo už bude sedět v lavicích, jenže kostel zel prázdnotou. To se hodí, pomyslela si. Může tak chvíli nerušeně zavzpomínat na Dianu a pak si vybrat místo, aniž bude muset čelit komukoliv z poltownských a té nepříjemné auře, jakou vždycky vyzařují.

Procházela uličkou a s úžasem pozorovala květinovou výzdobu: kaskádu červeně a nahnědlé oranže vedle kazatelny a další podobně pestrý mix barev nalevo od oltáře. Diana milovala květiny pozdního léta. Paní Andersonová se zachvěla pod náporem vlastní smrtelnosti, pak si však pomyslela, že když už Diana musela odejít, aspoň se tak stalo v tom nejlepším možném období, aby mohli kostel nazdobit přesně podle jejího vkusu. Tahle myšlenka ji trochu uklidnila a ona se pustila do výběru lavice. Příslušela by jí třetí řada, možná dokonce druhá, vždyť měla k Dianě i její rodině tak blízko. Jenže první čtyři lavice po obou stranách uličky střežil modrý hedvábný provaz. Cedulka s nápisem „rezervováno“ vyvedla paní Andersonovou z rovnováhy, až si rozechvěle zakryla ústa dlaní v rukavičce. Otočila se, jestli už náhodou nedorazil někdo další – třeba ceremoniář, zkrátka někdo, koho by mohla požádat o radu –, ale pořád byla o samotě.

Důkladně si prohlédla jednotlivé lavice a nakonec zvolila místo ve čtvrté řadě nalevo, hned u uličky. Vyvlékla provaz z mosazného háčku, posadila se a okamžitě ji zalila vlna

1


8

spokojenosti, jak dobře si vybrala. Rodina ji odsud bude moci

bez problémů přesadit o nějakou tu řadu dopředu, což se ta

ké bezesporu stane. A pokud k tomu dojde, až když se kostel

zaplní, všichni ji u toho budou pozorovat. Vyhlídka na takové

veřejné protežování vyvolala v paní Andersonové příjemný,

byť kratičký záchvěv potěšení. Pohodlně se usadila, odložila

si modlitební knížku s tvrdým, vínově červeným potahem na

dřevěnou poličku těsně nad koleny a sklopila hlavu.

Šeptem odříkala otčenáš a potom s prázdným pohledem

upřeným na vitrážové okno nad oltářem vzpomínala na Dia

nu: jak se chovala během svého prvního víkendu v sídle Brae,

už jako snoubenka pana Williama Ritchieho – celý románek

(jestli to tedy lze tak nazvat) se odehrál v předchozích měsí

cích v Edinburghu. Jak si ji Diana odchytila v kuchyni pod

záminkou toho, že jí pomůže s obědem, ale ve skutečnosti

přišla na výzvědy kvůli svému budoucímu manželovi. „Bude

si na vás dovolovat,“ varovala ji paní Andersonová upřímně,

„protože se snažíte všem vyhovět.“ To jí bylo jasné už po pěti

minutách v Dianině společnosti. Diana se řadila k ženám,

které opustil první manžel (pan William varoval paní Ander

sonovou předem) a ony se rozhodly, že odteď budou všem

s úsměvem ustupovat, jen aby se to neopakovalo. „Nesmíte se

dát, jinak po vás začne šlapat,“ povzbuzovala ji paní Ander

s onová. Ne že by to tehdy řekla na rovinu, ale copak nebylo

jasné i to, že tohle nebude sňatek z lásky? Ano, Diana ho sice

měla dost ráda, ale podle paní Andersonové se jednalo spíš

o obchodní výměnu: pan William finančně zabezpečí Dia

nu a její šestiletou dcerku Alexandru a za to se mu dostane

osobní sekretářky, někoho reprezentativního, kdo mu bude

organizovat aktivity v Edinburghu a doprovázet ho na večír

ky advokátní komory, a zároveň po něm nebude vyžadovat

téměř žádné, či dokonce vůbec žádné projevy citů. Existují


9

i horší důvody pro manželství, říkávala jí paní Andersonová, když jí Diana volala z Edinburghu celá ubrečená po dalším manželově výčtu svých chyb – od zanedbaného vzhledu přes nadváhu až po nízké vzdělání (nechodila na vysokou školu).

Za těchto okolností o sobě paní Andersonová ráda přemýšlela jako o lepidlu, které drží jejich manželství pohromadě. Pan William byl starý mládenec a ona mu na jeho víkendovém a prázdninovém sídle Brae, ležícím severozápadně od Ullapoolu, dělala hospodyni už tolik let, že se s ním i přes tu jeho odtažitost a náladovost naučila jakž takž vycházet. Nezasloužila si snad odměnu za to, že z Diany učinila svůj projekt? Na první pohled byl tou odměnou domek hned za zdí braeské zahrady, kde paní Andersonová bydlela už přes třicet let, ale byly tu i další výhody – dárky od Diany a bezpočet laskavostí jakožto uznání za její loajalitu. A také ono privilegium (jak o tom sama uvažovala), že může patřit do takové rodiny, jakou jsou právě Ritchieovi. Občas jí dělalo dobře pomyšlení na jistou vlastnost, jež ji s panem Williamem spojovala. Oba dokázali vycítit slabinu a vytěžit z ní maximum. Bohatí lidé jako pan William toho mohou využívat tak, že si na ostatních vybíjejí své tyranské sklony a výbušnost, hospodyně zase tak, že se postará o to, aby se stala nepostradatelnou, a přesně takovou pro Dianu byla.

Paní Andersonová zavřela oči a trochu se otřásla – záchvěv minulosti.

Jak dlouho trvalo, než Diana přerušila zaběhlý režim a přestala svého manžela každý týden doprovázet na víkendové sídlo? Asi tak osm, možná devět let, spočítala si paní Andersonová. To už Alexandra oslavila patnácté narozeniny a byla naprosto nezvladatelná. Chodila s jistým starším chlapcem z Poltownu a Diana byla odhodlaná utnout jejich vztah tím, že bude s dcerou trávit většinu víkendů v Edinburghu. Trvala


10

na tom, že si pan William stejně užije pobyty v Brae víc, když bude mít dům sám pro sebe a bude se o něj starat jen hospodyně, přesně jako dřív. Paní Andersonová ale věděla, že ve skutečnosti za tím stojí nejen touha oddělit Alexandru od onoho nevhodného nápadníka, ale v téhle fázi manželství už stejnou měrou i potřeba konečně si odpočinout od protivného muže. Pokud snad paní Andersonová měla na Dianinu strategii nějaký názor, pak rozhodně ten, že si pan William tuhle víkendovou svobodu oblíbí, a až se vždy v neděli večer vrátí za rodinou do Edinburghu, nebude mu po chuti ani dočasnost té svobody, ani Diana. Ukázalo se nicméně, že se mýlily obě dvě.

Ani jednu totiž nenapadlo, jak snadno pan William podlehne svůdkyni. Paní Andersonová tuto možnost opominula převážně z pragmatických důvodů – takový typ žen se v pobřežní části severozápadního Skotska vyskytuje stejně vzácně jako čistokrevné divoké kočky – a částečně také na základě dosavadního pozorování. Královský soudní rada William Ritchie nikdy nebyl ani romantik, ani sukničkář. Od přírody dával přednost spíše společnosti mužů, ideálně jiných právníků, a v blízkosti žen vždycky znervózněl, vyhýbal se dokonce i společenskému polibku na tvář, pokud to šlo. A pak tu byl jeho věk: muž, kterému táhne na šedesát, je už přece na krizi středního věku moc starý, zvlášť takový, co si zakládá na váženém postavení, má rád svou rutinu a zarputile odsuzuje veškeré úlety a chyby ostatních.

Paní Andersonová o celé té aféře i její dohře ještě pořád mluvila jako o jeho „pomatení“. Byla to zoufalá doba vyžadující složitá rozhodnutí, agonie pro všechny zúčastněné – ten příšerný průšvih se musel dát do pořádku. Co se stalo, stalo se, říkala si v duchu a zamyšleně kroutila hlavou. Nešlo jen o pomatení pana Williama; copak šílenství nezachvátilo více


11

či méně úplně všechny? Diana se potom tak moc bála, aby její manžel nespáchal sebevraždu, že proseděla noc před za - m čenými dveřmi jeho ložnice. Paní Andersonová si vzpomínala, jak brečel. Tolik emocí – nechápala, kde je celou dobu skrýval. Diana mu odpustila, jak taky jinak, vinila samu sebe, protože ho nechala o samotě, zkrátka se mu opravdu snažila ve všem vyhovět. Co se týče pana Williama, zdálo se, že lituje jak celého pozdvižení, které vyvolal, tak i svého morálního zaškobrtnutí. Paní Andersonová tu hromádku neštěstí sledovala a přišlo jí, že je teď lepším manželem, a dokonce i lepším mužem, rozhodně alespoň milejším. Než zemřel, strávil s Dianou dalších dvacet let, šťastných let, na něž paní Andersonová vzpomínala s láskou; let, kdy se s každým novým kalendářem dostávala blíže k nejužšímu rodinnému kruhu.

Najednou ji zaplavil pocit ztráty: pan William je pryč, a teď už i Diana. Vytáhla z kabelky kapesník a osušila si oči.

Samozřejmě se nabídla, že přijede do Edinburghu a bude o Dianu pečovat, ale Alexandra ji odmítla s tím, že matčina hrdost by jí nedovolila, aby se této povinnosti ujal někdo známý, a není nadto paní Andersonová sama už dost stará a sešlá? Paní Andersonová jí odpověděla značně zpříkra, což bylo omluvitelné. Bolelo ji i to, že Alexandra tak rychle zařídila kremaci, navíc až v Edinburghu. Paní Andersonová by se o tom potřebovala dozvědět s větším předstihem, aby mohla dorazit. Alexandra se jí tím svým typicky neupřímným způsobem omluvila a prohlásila, že to ani jí, ani Mattovi, tomu slabochovi, kterého si vzala, nepřišlo důležité. Nemůžou prostě lidi jako paní Andersonová dorazit na zádušní mši v braeském kostele? Paní Andersonová se neudržela. Ona přece nepatří mezi „lidi“. Občas se divila, kde vzala Diana tak bezohledného potomka. „Slečinka Alexandra,“ utrousila paní Andersonová přes zaťaté zuby.


12

Kostel už se zaplňoval a pár pozůstalých, nejspíš členů Dianiny rozvětvené rodiny, zabralo místa v rezervovaných lavicích. Jednoho muže s bílými vlasy znala paní Andersonová z Dianiných fotoalb. Zdvořile mu kývla na pozdrav a on její gesto napodobil.

Příjemný pocit, pomyslela si paní Andersonová.

Zanedlouho nezbylo v zadních řadách skoro žádné místo. Pár lidí, jejichž obličeje znala z poltownské samoobsluhy, jí opětovalo upřený pohled, ale ani jedna strana nedala najevo, že by tu druhou poznala. U paní Andersonové se jednalo o slušnost (nejsou tu snad kvůli tomu, aby zavzpomínali na Dianu?), ale u nich to považovala spíš za žárlivost a nevoli. Znovu pocítila uspokojivé vzrušení z té jistojisté vyhlídky, že ji co nevidět přesadí na ještě prominentnější místo; zrovna totiž zahlédla, jak uličkou kráčí Dianina rodina: Matt, Alexandra v tmavomodrých šatech ze šustivého hedvábí a jejich děti, Richard a Sophia. Páni, rostou jako z vody! Dorazila i Mattova sestra a Dianini synovci a neteře, děti jejího bratra Malcolma, jemuž kráčela po boku manželka. Na její jméno si teď paní Andersonová nemohla vzpomenout, ale čím víc se všichni blížili, tím zoufaleji se snažila zachytit pohled někoho z nich, kohokoliv. Modlitební knížku už svírala v ruce a seděla na krajíčku lavice, připravená vyrazit z místa, jen co dostane pokyn.

Přední řadu zaplnili rodinní příslušníci, jež neznala: rodiče a dva náctiletí habáni. Neviděla přes ně, což jí značně ztížilo veškerou snahu o to, aby na sebe upozornila, respektive aby si jí konečně někdo všiml.

Potom se vedle ní zjevil jakýsi drobný muž a požádal ji, ať ho pustí do lavice. Neznala ho a zdálo se, že on si její tvář také nevybavuje, jinak by si odpustil ten blahosklonný tón. Nadzvedl provaz a ona vstala, aby mohl projít, jenže on namísto toho nahnal do řady čtyři jiné hosty: dvě ženy střední


13

ho věku oblečené do zářivých odstínů zelené a růžové (podle paní Andersonové naprosto nevhodných) a dvě mladé dívky. Jedna měla takovou nadváhu, že jí mezi kalhotami a košilí vyhřezávala otlačená pneumatika. Usadily se a pro muže už na lavici nezbylo místo. Zašeptal paní Andersonové do ucha: „Jste si jistá, že sedíte správně?“

Co mu na to asi měla odpovědět? Samozřejmě že nesedí. Měla by sedět víc vepředu. Nervózně se usmívala a vší silou se pokoušela nebrat si to osobně, a pak tu její ošemetnou situaci díkybohu zaregistroval Matt a vydal se za ní uličkou. „V pořádku, Henry,“ oznámil muži, který postával vedle paní Andersonové, jako by tam snad hodlal strávit celou mši. Paní Andersonová zlehka zavrtěla hlavou, aby dala Mattovi najevo, že za nic z toho nemůže. Naklonil se k ní a ona nemohla uvěřit ani jeho slovům, ani příkrému tónu, jakým byla pronesena. „Mohla byste se přesunout někam dozadu?“

Co mohla dělat? Shromáždění v zadních řadách ztichlo. Cítila, jak se na ni všichni dívají, jako by snad tenhle problém způsobila ona. „Prosím, paní Andersonová,“ pokračoval Matt. „Nestojíme o žádnou scénu.“ Vzal ji za loket a najednou ji postrkoval pryč od jejího místa. Zostra se šeptem ohradila, ale Matt ji buď neslyšel, nebo ignoroval. „Omlouvám se za tu nepříjemnost, chlape,“ prohodil směrem k Henrymu a ten okamžitě zabral její místo pro sebe. Než stihla Mattovi to nedorozumění vysvětlit, stiskl jí paži ještě pevněji, nahnul se k ní a zlostně ucedil: „Diana měla celé ty roky bůhví proč pocit, že má povinnost vás trpět, ale my už tohle tolerovat nebudeme.“ A pak ji nechal stát samotnou v uličce a vrátil se do první řady. Rozhlédla se. Lidé do sebe šťouchali, ukazovali na ni a cosi si špitali. Udělala to jediné, co šlo. Pokračovala dál. Při každém kroku si byla jistá, že už ji nohy přestanou poslouchat. Namísto toho ji však zradil obličej – zrudl a rozhořel se, jako


14

by měl každou chvíli vybuchnout. U východu se nad ní slitoval jakýsi mladík s krátkými tmavými vlasy a nabídl jí svoji židli. „Jste v pořádku?“ zeptal se, ale ona se nezmohla na nic jiného než si sednout. Potom naštěstí kněz ohlásil první chvalozpěv a kongregace povstala. Paní Ander sonová ale nebyla ve stavu, kdy by se dokázala zvednout. Točila se ve víru ponížení. Jen pár kroků od ní byly dveře, teď vedle nich stál onen mladík. Zůstaly otevřené, kdyby někdo dorazil pozdě.

Zničehonic se paní Andersonová ocitla venku na štěrkové pěšině a srdce jí bušilo rychleji, než by u sedmasedmdesátileté ženy bylo radno. Chvátala, aby se odsud co nejrychleji dostala pryč, až zakopla a upadla. Modlitební knížka, kterou zapomněla vrátit na dubový stolek, se zabořila do trávy u cesty. Drobné kamínky se jí zabodly do kolen. Vykřikla a přesně v tu chvíli začala kongregace zpívat „Land of Hope and Glory“, oblíbenou píseň pana Williama a Diany. Paní Andersonová se překvapeně podívala na kapičky krve prosakující roztrhanými silonkami a na třepotající se stránky modlitební knížky. Pak ucítila, jak ji někdo zvedá – byl to ten mladík, který ji předtím pustil sednout. Zeptal se, jestli nepotřebuje pomoc, a ona na něj nechápavě zírala. Jediné, co pořád slyšela, bylo Mattovo jedovaté syčení: „Diana měla celé ty roky pocit, že má povinnost vás trpět...“

Měla pocit, že má povinnost...

Znovu ublíženě zasténala a setřásla ze sebe toho mladíka. „Určitě jste v pořádku?“ volal za ní, když se na nejistých nohou vzdalovala pryč kolem hrobu pana Williama a odvracela tvář, aby zakryla slzy. Dřevěnou brankou prošla na pěšinu vedoucí přes vřesoviště – byla to nejrychlejší cesta k jejímu domku. Trvala jí dvacet minut, déle než obvykle, protože se musela často zastavovat, aby si osušila oči. Když konečně dorazila na verandu a ztěžka se opřela o dveře, ještě pořád vzlykala.


15

Tak hanebné jednání jsem ještě nezažila, běželo jí hlavou, zatímco si stahovala rukavičky a odkládala je na poličku v chodbě.

Měla celé ty roky pocit, že má povinnost vás trpět...

Matta nikdy neměla ráda ani si ho nevážila, stejně jako všech mužů, kteří o sobě mluvili jako o „dealerech“ či „makléřích“ – v Mattově případě s přívlastkem „realitní“. Teď k němu však pocítila čistou nenávist. K němu i ke slečince Alexandře.

Bezmyšlenkovitě sebrala ze země dopis, který se tam v době její nepřítomnosti objevil. Tuhle obálku znala, takové se tu používaly na vyřizování záležitostí kolem celého pozemku. Odnesla ho do kuchyně, kde bylo více světla, a otevřela ho. Ruce se jí ještě pořád třásly.

Vážená paní Andersonová,

analýza účetnictví farmy, kterou jsme provedli po smrti

paní Ritchieové, nám odhalila, že užíváte domek zahrad

níka za tak výhodných podmínek, jakých se nedostává

žádnému jinému nájemci na celém panství Brae. Musím

vás proto informovat, že nadále již nebude možné, aby za

vás panství hradilo veškeré náklady a obecní daň, jako

tomu bylo za života paní Ritchieové. Jsme také nuceni

ukončit dosavadní úmluvu, na jejímž základě jste byla

v duchu dobré vůle zproštěna povinnosti platit nájem.

S okamžitou platností vám tedy bude účtováno tržní ná

jemné ve výši 575 £ měsíčně.

S pozdravem

Matthew Hamilton


16

Paní Ritchieová. Nikoliv Diana. Matthew Hamilton. Nikoliv Matt. Dokonce bez vlastnoručního podpisu.

Dopis se snesl na podlahu kuchyně. Ruce sáhly po opěrce židle. Čím dál rychleji lapala otevřenou pusou po dechu a kaž - dičký výdech provázelo tiché zakňourání. Pomaličku se rozhlédla kolem sebe a přemýšlela, jestli tu ještě bude moct žít.

Rány se vršily jedna na druhou.

Důchod měla malý a dům byl větší, než si mohla takhle sama dovolit. Projela jí bolestivá vlna úzkosti, bodavá křeč. Její zahrada, její hortenzie – i o ty by mohla přijít, došlo jí. Zapotácela se, ale podařilo se jí zapřít se o židli a nespadnout.

Rána za ranou.

Zavrtěla hlavou. Proč se jí to jenom děje? Nebyla snad tou nejloajálnější přítelkyní, jakou si Diana mohla přát? Co by si asi bez paní Andersonové počala?

Povinnost vás trpět...

Takže Diana paní Andersonovou trpěla jenom proto, že musela. Jenom proto, co všechno paní Andersonová věděla. Pro to, co pro ni paní Andersonová udělala, když ji Diana zoufale potřebovala.

Diana se zkrátka vždycky snažila všem vyhovět, a tak to nejspíš bylo i s paní Andersonovou.

Paní Andersonová seděla u čtvercového jídelního stolu. Uprostřed stál keramický hrnek s tužkami, propiskami a nůžkami. Kolem dokola se vršily úhledné hromádky užitečných předmětů každodenní potřeby: nákupní katalogy, diář, blok, obálky, známky a Zlaté stránky. Vzala si tužku a papír. V rychlosti naškrábala dvě věty velkými písmeny, aby nikdo nepoznal její rukopis. Přeložila list a zastrčila ho do obálky. Musela ji suchým jazykem olíznout několikrát, než se jí povedlo dopis zalepit. Přisunula si k sobě Zlaté stránky a opsala adresu invernesského úřadu sociálního zabezpečení. Přidala


17

ještě známku v příslušné hodnotě a vrátila se ke vchodovým

dveřím. Jakmile vyšla ven, nasadila lhostejný výraz, jako po

každé, když potřebovala zajet k poštovní schránce u poltown

ského obchodu.

Jela po příjezdové cestě k silnici a sama pro sebe si rekapi

tulovala, jak byla vůči Ritchieovým loajální: jak střežila Dia

nino tajemství, a jak by jí tudíž měla být zavázaná i slečinka

Alexandra. Copak paní Andersonová Dianu nezachránila, byť

kvůli tomu sama skončila s krví na rukou? Opakovala si, že

ji rodina neměla brát mezi sebe, pokud ji pak plánovali za

vrhnout. Že zaplatí za to, co jí teď provedli. Ach, jak za to

jenom zaplatí!


18

2

Cal McGill stál v zadní části kostela a začínal si připadat

nápadný. Zástup těch, kdo přišli vyjádřit soustrast rodině

Diany Ritchieové, se pomalu přesouval k východu a na Ca

lovi ulpívaly rozmrzelé pohledy, jen aby se vzápětí odvrátily.

Nevěděl jistě, čím přesně k sobě přitahuje tolik pozornosti.

Možná za to mohla divná kombinace oblečení – bílá košile

zapnutá až ke krku, sepraná černá bunda (oboje si na sebe

navlékl jenom kvůli téhle příležitosti), černé džíny a hnědé

pohorky, co si ráno vycídil. Nebo to bylo tím, že se vetřel na

místo, kde bylo zcela běžné prohlédnout si každého cizince

od hlavy k patě. Ať už za tím stálo cokoliv, být předmětem

zvědavosti ho znervózňovalo. Rozhodl se proto nečekat, až

k němu dojde poslední dvojice, a raději se sám připojil na

konec zástupu. Vydal se uličkou směrem k oltáři, protaho

val se kolem poltownských sousedských hloučků a sem tam

k němu doléhaly poznámky na adresu té staré paní, která

hned na začátku mše utekla z kostela. Cal tak zjistil, že se

jmenuje paní Andersonová a že tu není zrovna v oblibě. „Paní

velkomožná,“ zaslechl hned dvakrát, jako by ty komentáře

byly určené přímo pro něj, snad aby pochopil, proč jí nepo

mohl nikdo jiný, nebo možná aby mu naznačili, že do toho

jakožto vetřelec neměl co zasahovat. „Kdo si ta ženská mys

lí, že je? Dobře jí tak,“ zaznívalo pomalu v každičké jízlivě

hlasité poznámce, kterou Cal po cestě vyslechl. Když už byl

skoro u prvních lavic v přední části kostela – u místa, z ně

hož vyhodili paní Andersonovou –, jakýsi pomenší zavalitý

muž s pleší a zarudlými tvářemi mu gestem naznačil, aby se

zařadil před něj.

2


19

„Děkuju,“ usmál se na něj Cal a muž ustoupil vzad, aby mu uvolnil místo.

„To od vás bylo hezký,“ poznamenal.

„Co?“

„Že jste se postaral o paní Andersonovou.“

Cal pokrčil rameny. To by přece na mém místě udělal každý, chtěl tím říct.

Muž k němu popošel blíž a ztišil hlas. „Ne každý ji tu má rád...“

„To jsem pochopil.“

„Já s ní vycházím dobře, ale občas je sama sobě tím největším nepřítelem.“ Ujistil se, že je nikdo neposlouchá, a dodal: „Co se stalo tam venku? Byla v pořádku?“

„Ne tak úplně,“ odpověděl Cal. „Zakopla na cestě a sedřela si kolena, ale odmítla si nechat pomoct.“

Muž zavrtěl hlavou. „To je celá ona, hlavně neztratit tvář. Odešla postranní brankou?“

Cal přikývl.

„Tudy se jde k jejímu domu. Později se za ní zastavím, akorát jí samozřejmě neřeknu proč. Ukousla by mi hlavu, kdyby pojala podezření, že jsem ji přišel zkontrolovat. Řeknu jí, že jsem se chtěl jenom zeptat, jestli nepotřebuje něco koupit.“

Muž napřáhl ke Calovi ruku. „Jim Carmichael. Rozvážím tady nákupy. Všichni mi tu říkají Jime.“

„Cal...“ Pustil Jimovi ruku, bojoval s vlastní upjatostí a odtažitostí. „Cal McGill.“ A protože nevěděl, co jiného by ještě měl dodat, řekl: „Moje máma se s Dianou Ritchieovou znala. Z Edinburghu, kdysi bývaly sousedky. Po mámině smrti poslala paní Ritchieová tátovi dopis. Mamka by určitě chtěla, abych sem šel.“

„To jste přijel až z Edinburghu?“ Zdálo se, že to na Jima udělalo dojem.


20

„Měl jsem cestu kolem, chci strávit pár dní na severozápadním pobřeží.“

„Co tam?“

„Jsem oceánolog, je to spíš pracovní cesta,“ zatvářil se Cal omluvně. „I když většině lidí to asi jako práce moc nepřijde.“

„Vážně?“ odpověděl Jim. „Něco mě napadalo. Zajímají vás divný věci, co se po přílivu najdou na pláži?“

„Občas jo, záleží, o co se jedná.“

„Tady totiž žije jeden farmář, co tu pláž pročesává, a před pár týdny narazil na něco zajímavýho – flašku od piva, co byla v moři už...“ Jim se snažil se zachmuřeným obočím rozpomenout. „... už od roku 1959 nebo tak nějak... Bez jedinýho škrábnutí, vypadá jako nová, rozhodně sběratelskej kousek. Ten chlápek se jmenuje Duncan Boyd. Odsud byste jel na sever, je to první odbočka vlevo a pak znova vlevo u dvou kamennejch sloupů. Nevypadá to tam moc jako farma, spíš jako skládka. Nenechte se tím odradit. Řekněte mu, že vás posílá Jim.“ Trochu se zamračil, jako by toho začínal litovat. „Duncan je teda tak trochu jinej... Ale jestli si s ním budete chtít promluvit o tý flašce, a ne o tom ostatním, jako o tý větrný farmě, bude to v pohodě.“

~

Někdy tu nenašel vůbec nic, jindy to tu vypadalo přesně takhle – pláž v Jižní zátoce byla posetá vyplaveným harampádím. Duncan Boyd si ten výjev prohlížel s natěšeným výrazem sběratele, který se chystá vlézt do antikvariátu. Kdo ví, na co může za pár minut narazit! Nedávno tu mezi řasami našel starou hnědou láhev od piva Guinness. Okamžitě mu došlo, jaký právě učinil objev. Zátka byla neporušená a papíry uvnitř se zdály být ve stejně dokonalém stavu, jako když společnost


21

Guinness v rámci reklamní akce u příležitosti dvoustého výročí založení naházela do moře i těch dalších 149 999 naprosto identických láhví. Podél východního pobřeží Spojených států a Kanady jich plavaly tisíce, přesně jak Guinness zamýšlel. Další se nakonec vyplavily v Jižní Americe, v Arktidě, a dokonce i v Evropě. A tu a tam je zanesl příliv na pláž ještě teď, o více než padesát let později, poté co ve vodě urazily tisíce a tisíce kilometrů. Svitek krále Neptuna, jeden z dokumentů vytažených z láhve, teď visel zarámovaný na trámu ve stodole, kam Duncan chodil třídit své úlovky. Za posledních pár dní si ten barevný list papíru přečetl už tolikrát, že dokázal zpaměti přeříkat celou tu dlouhou první větu, a pokaždé to činil tónem, jaký pro tuhle příležitost považoval za vhodný: hlubokým basem, jenž jako by vycházel z hlubin oceánu.

„Zdravím nálezce tohoto svitku a dávám všemu lidu na vědomí, že já, Neptun, vládce moří...“ Duncan se odmlčel, vystrčil bradu a přejel pohledem po své imaginární říši. Pak pokračoval. „... že já, Neptun, vládce moří, jsem udělil Pivovaru Guinness svolení odevzdat mému království – konkrétně pak Atlantickému oceánu – láhev obsahující tento dokument, a povoluji též, aby s Vámi touto cestou mohl pivovar bez jakýchkoliv zábran a/nebo překážek sdílet příběh černého piva Guinness.“

Okamžitě se mu po tváři rozlil úsměv, až jeho větrem ošlehané tváře vypadaly jako skalní reliéf. Promnul si neoholené strniště na bradě a vydal se po kamenité pěšině z mysu dolů na pláž. V polovině cesty, kde se stezka začínala prudce svažovat mezi kolmými skalními deskami, se zastavil a zakřičel: „Já, Neptun, vládce moří,“ a naklonil hlavu na stranu. Když k němu dolehla ozvěna, usmál se. „Dnešek,“ soudil, zatímco opatrně našlapoval na uvolněné kameny, „bude skvělej, Duncane.“ Nedočkavě zamlaskal.


22

Hned s prvním krokem po pláži se jeho optimismus jevil jako oprávněný. Z písečného sevření vykukovala modrá kotvící bójka, tenhle typ ještě nikdy neviděl. Prohlédl si ji ze všech stran, jestli nenajde jméno výrobce, ale žádné tam nebylo. Chtěl bójku vytáhnout, ale nejdřív si zkontroloval, jestli v okolí někoho nezahlédne. Viděl však pouze auta u kostela, kde právě probíhala zádušní mše za Dianu Ritchieovou.

Při vzpomínce na její odchod se zamračil a ohrnul spodní ret, ale pak ho vědomí, že je tu stále sám, znovu přimělo k úsměvu. „Moje království,“ pokusil se majestátně rozezvučet svůj hlas. Výsledek ho pobavil: zněl spíš jako Darth Vader než jako římský bůh moří. Vyprostil bójku a odnesl ji na točnu na konci silnice, kde předchozího večera zaparkoval svůj prázdný přívěs. Chvilku přemýšlel, jestli má tenhle úlovek přidat k ostatním modrým bójkám ve sbírce – bójky se snažil třídit víceméně podle velikosti a barvy –, nebo jestli by ji neměl uložit zvlášť, když ještě žádnou takovou nemá. Jakmile si Duncan tu otázku zformuloval v hlavě, přemohla ho netrpělivost a on do bójky strčil, až se odkutálela do zadní části přívěsu. Pohled se mu zatoulal zpátky k pláži. Jaké další objevy ho ještě čekají?

Naplnit celý přívěs obvykle trvalo pár dní, ale tohle dopoledne bude jiné. Díky větru a přílivům byla úroda na pláži za posledních pár dní bohatá. To slovo se mu líbilo. „Úroda.“ Vzápětí ho zaujala zeleno-modrá změť předmětů, jež zcela změnila barvu písku. Objevil gumový míč, poskočil a radostně vykřikl. Ten si schová pro Pepeho, pejska paní doktorky Bellové, místní nové praktické lékařky – občas se po ordinačních hodinách v Poltownu prochází po Jižní zátoce.

Přes hodinu pak pobíhal po písku sem a tam a posbíral jednu síť, dvě klece na humry, čtyři černé plastové trubky, všehochuť naplaveného dřeva a měkkých prken, jednu bedýn


23

ku na ryby, další dvě bójky (bílou a oranžovou), rozlámané

kousky polystyrenu, prázdný ropný barel a cosi, co vypadalo

jako list vesla. Všechno to navršil na přívěs, ubalil si cigaretu

z posledních zbytků tabáku a pokoušel se rozpomenout, co

je za den. Jestli je čtvrtek, bude ho u brány farmy čekat kra

bice s nákupem včetně nového pytlíčku tabáku. Ovšem pod

le Duncana byla teprve středa, takže si radši dopřál jen dvě

potáhnutí a pak stiskl doutnající konec cigarety mezi palcem

a ukazováčkem. Schoval si rozkouřenou cigaretu do náprs

ní kapsy denimové košile a chystal se vrátit do práce, když

vtom mu došlo, že už docela dlouho nezkontroloval silnici.

Nechce přece, aby ho tam někdo překvapil.

Vylezl na přívěs a pomaličku se narovnával. Nejprve se

před ním vztyčily vysoké hřebeny kopců za Poltownem. Poté

napřímil celá záda i krk a objevily se lesy kolem sídla Brae

a kostel okupující smaragdově zelený vršek na půli cesty mezi

sídlem a městečkem. Všiml si, že auta už zmizela: zádušní

mše za Dianu Ritchieovou skončila. „Bůh žehnej její duši,“

pronesl se zasmušilým výrazem, načež se zakřenil – došlo

mu, že je vlastně sám určitou formou boha, a tudíž nemusí

vzývat další božstvo. To už stál téměř vzpřímeně a měl výhled

na převážnou část silnice vedoucí na pláž. Viděl bránu své

farmy, dva kamenné pilíře, pole poseté starými stroji a hroma

dami vyplavených objevů a o něco více vpravo také svůj dům

a hospodářská stavení. Pak se vztyčil v celé své metr osmdesát

vysoké kráse a spatřil kapotu nějakého auta. Parkovalo pří

mo na prostranství před hospodářskými staveními. Okamži

tě přidřepl a zanadával, že už ho zase otravují. Ať už to byl

kdokoliv, Duncana si nevšiml. Ale kdo to vlastně je? Bujará

nálada z toho, že má pláž sám pro sebe, se vytratila. Krčil se

za přívěsem a mumlal cosi o tom, že tohle je jeho pozemek

a on ho nikdy neprodá, ať už mu budou nabízet a slibovat


24

cokoliv. Duncan věděl o přítomnosti vozidla jen pár vteřin, přesto se mu na tváři stihlo v rychlém sledu vystřídat hned několik emocí – panika, obavy a nakonec vzpurnost. Ne, on ze své farmy nikdy neodejde.

Najednou se mu v hlavě zrodil plán. Napíše na starý traktor značky Ferguson „Tenhle pozemek NENÍ na prodej. Otočte se“ a postaví stroj hned ke vchodu, aby ho přestali obtěžovat.

Nápad mu dodal kuráže a Duncan se znovu odvážil narovnat. Natahoval krk, aby dohlédl až na velkou stodolu. Po vyjetých kolejích, vedoucích od prostranství před hospodářskými staveními až ke kamenným sloupkům, jel červený pick- up. Návštěva byla na odjezdu. Duncanovi se znovu změnil výraz v obličeji – vzpurnost ustoupila zmatení. To auto vypadalo staře a otlučeně, na dveřích spolujezdce dokonce zahlédl promáčklý důlek. Lidé, kteří ho jezdili přemlouvat, ať prodá pozemek konsorciu pro výstavbu větrné farmy, vždycky seděli ve sportovně užitkových vozech, lesklých černých BMW a podobně. Pick-up jel směrem k poltownské silnici, zrovna byl na úrovni točny u pláže. Duncan si počkal, až mu zmizí z dohledu, a pak se poklusem vydal k farmě, proběhl zkratkou mezi písečnými dunami a přelezl polorozpadlý plot kolem pole. U zbytků starého koňského povozu se zastavil, aby popadl dech. Námaha mu navrátila alespoň část původního optimismu.

„Já, Neptun,“ prohlásil náležitě vítězoslavným tónem, jako by se zrovna odehrála velká krvavá bitva, bitva bohů, z níž vyšel jako vítěz, zatímco jeho nepřátelé bezhlavě prchají. Duncan si to rázně štrádoval k domovu, celý rozohněný svým triumfem. Zaváhal až ve chvíli, kdy stanul v otevřených vratech stodoly. Na udusané hliněné podlaze ležel kamenem zatížený list papíru. Okraje se mu třepotaly v průvanu. Duncan si ho ostražitě prohlédl a váhavě se sklonil, aby si vzkaz přečetl.


25

Vážený pane Boyde,

jistý Jim mi na zádušní mši za Dianu Ritchieovou pro

zradil, že jste našel láhev Guinnessu z roku 1959. Pro

hledávám pláže stejně jako vy a mám obrovskou sbírku

artefaktů (i když Vy budete nejspíš úplně jiná liga, jak se

tu tak rozhlížím). Nálezy z pláže mi pomáhají s výzku

mem: zabývám se tím, kudy a jak unáší vítr a podmořské

proudy různé předměty, které skončí v oceánu. Zajímám

se o východní a severní Atlantik včetně skotského pobře

ží. Vzhledem k tomu, jak dlouho už se téhle činnosti vě

nujete, bych se od Vás rád něčemu přiučil (a podíval se

na tu láhev). Nemohl bych se u Vás za pár dní zastavit

cestou na jih? Můj e-mail je morskydetektiv@gmail.com.

Těším se na shledání!

Cal McGill

V doušce stálo telefonní číslo.

Duncan se zachechtal tomu, jak ho vystrašil kus rozvlněného papíru – jednu chvíli je neohrožený bůh moří, další rozklepaná myška.


26

3

Něco podobného už viděl na Texelu. Tenhle nizozemský ost

rov se nachází na pomezí Severního moře a Waddenzee, a na

jeho plážích tudíž končí cesta velkého množství ztracených

lodních nákladů. Cal ho navštívil loni v létě, bylo mu totiž ře

čeno, že si tam někteří jeho „kolegové“ vedou záznamy o ná

lezech z pláže. Porovnal jejich zápisy o těch nejcennějších

úlovcích – kabelkách Burberry z Británie, částech německých

dřevostaveb, italských bedýnkách na víno – se soupisem ztrát

nahlášených majiteli lodí. Když teď věděl, kde se náklad do

stal do vody i kde se vyplavil, mohl vypočítat rychlost, s ja

kou se ve vodě pohybují předměty různé váhy, tvarů a rozmě

rů, porovnat je s počítačovými modely a ty následně upravit.

Nejužitečnější údaje získal od jistého Olafa, obchodního ná

mořníka z Norska, který po ztroskotání své lodi také skončil

na Texelu. Olafův domek byl postavený z vyplaveného mate

riálu – Cal si během své návštěvy nebyl ani zdaleka jistý, co

je ještě součást domu a co už sbírka artefaktů.

Na farmě Duncana Boyda si připadal stejně, rozjímal Cal

cestou směrem na sever. Hospodářská stavení i pole byla plná

chátrajících farmářských strojů a naplavenin. Na první po

hled se vše jevilo chaoticky, ale Cal měl přesto dojem urči

tého vnitřního řádu, stejně jako na texelské farmě. Olaf své

objevy ukládal podle data nálezu – jedna hromada za každý

rok. Duncan Boyd je zase třídil podle barvy a druhu. Cal tedy

odhalil metodický přístup na místě, které by ostatní nejspíš

považovali za pouhou skládku, v čemž by je ještě utvrdil po

hled na boty přibité ke stěně stodoly. Visela tam rybářská ba

gančata, kožené polobotky, sandály i tenisky, několik desítek

3


27

bot. Pod stropem stodoly se skvěl bíle načmáraný nápis „Památník mrtvých jazyků“. Calovi to přišlo vtipné: zdálo se, že Duncan Boyd má smysl pro humor i metodičnost.

Pak se Cal zamyslel nad tím, co s Olafem či Duncanem Boydem spojuje jeho samotného. Žil sám, oni nejspíš také. I Calova kancelář lomeno garsonka, nacházející se v zástavbě lehkého průmyslu ve starém edinburském přístavu Leith, působila na první pohled chaoticky. Jeho dlouhý pracovní stůl sice pod všemi těmi oceánografickými proprietami – komínky desítek map, složek a knih, jež každou chvíli hrozily sesutím – nebyl ani vidět, Cal však přesně věděl, kde co najde. Olaf měl také takový stůl. A v Duncanově stodole viděl Cal to samé. Navíc si taky rozvěšovali po stěnách výstřižky z novin, zprávy o významných objevech z pláží sahajících hluboko do minulosti: o sto let starých vzkazech v láhvích, opuštěných člunech, jež před vyplavením absolvovaly cestu napříč oceány, o kadeři a milostném dopisu zapečetěných v dřevěné krabičce, o nálezech exotických semen, či dokonce vzácné ambry.

Cal měl stěny podobně vytapetované, byť se zaměřoval spíš na různé hrůzostrašné objevy. Sbíral zprávy o neidentifikovaných tělech, jež moře vyplavilo na britském pobřeží, a příběhy ztracených lidí, které smetla bouře z paluby. Vyvěšoval si poli - cejní snímky dvojic, jež se rozhodly společně utopit, a ohavné fotografie rozložených těl s pahýly kostí namísto chybějících končetin. Pár takových fotek dokonce vyšlo v novinových či časopiseckých článcích o samotném Calovi. Pochmurné titulky se vždy týkaly téhož: „Mořský detektiv objevil klíčovou stopu v případu nalezené hlavy“; „Rodiny obětí z trauleru prosí mořského slídila: ‚Najděte nám těla našich otců‘ “; „Za záhadou pohřešovaného jachtaře nejspíš stojí srážka s ropným tankerem“; „Mořský detektiv se stal doktorem oceánů“ a tak dále. Poslední jmenovaný se od ostatních článků lišil,


28

pojednával o Calově doktorátu, který před třemi měsíci úspěšně zakončil.

Můj vlastní Památník mrtvých jazyků, pomyslel si Cal s kyselým úsměvem.

Později zastavil u motorestu, jenž sliboval Wi-Fi zdarma. Dal si černou kávu a otevřel si e-mailovou schránku. Měl sedmnáct nepřečtených zpráv. Většinou se jednalo o dotazy od potenciálních klientů, dalších otců, matek, manželů a manželek orodujících za to, aby je zavedl k tělům jejich utopených a pohřešovaných dětí a partnerů. Přečetl si prvních šest e-mailů. Jejich zoufalý tón byl jako vždy dojemný, jejich očekávání na něj kladla příliš velký tlak. Odpovídal účastně a lítostivě zároveň. Vysvětloval, jak je zavalený prací – „nevýhoda toho, když je člověk na tu práci sám“. Doufá, že „za měsíc až dva si snad bude moct přibrat nové případy“. Pokud ano, ozve se jim.

Cal zkontroloval meteorologickou mapu. Večer se na pevninu přižene bouře. Podle předpovědi potrvá dvaasedmdesát hodin, dost dlouho na to, aby mohl zmizet. Zavřel notebook, zandal ho zpátky do batohu a dopil kávu. Vyrazí na cestu a najde si nějaký opuštěný kus pobřeží, kde se bude moct od rána do noci procházet a hukot větru a moře přehluší všechno ostatní.


29

4

Anna si pod stolem v tureckém sedu malovala nehty na nohou červeným a třpytivě růžovým lakem a její matka se zatím pokoušela přivést garsonku do „aspoň trochu slušného stavu“. Čím víc ale Violet ometala, otírala a oprašovala, tím beznadějnější se jí vytyčený cíl zdál. Všechno, čeho se dotkla, bylo nedokonalé a volalo po opravě či výměně. Violetiny obavy z toho, jaký dojem si očekávaný host – sociální pracovník z Inverness – odnese z jejich bytečku, se přenesly i na Annu.

„A snaž se mi neříkat křestním jménem,“ upozornila dceru. Anna jí říkala Violet, pokud tedy nebyla naštvaná nebo rozrušená. Pak ji oslovovala „maminko“.

„A snaž se mi říkat křestním jménem,“ papouškovala Anna přesný opak.

„A nezapomeň se usmívat.“

„A nezapomeň se neusmívat.“

Anna vykoukla zpod záhybu ubrusu zrovna ve chvíli, kdy Violet sbírala ze židle svetry a včerejší spodní prádlo a zastrkávala to všechno pod postel.

„A kdyby se tě na něco ptal, odpovídej slušně.“

„A kdyby se tě na něco ptal, odpovídej neslušně.“

Violet věnovala dceři ztrápený pohled. „Anno, zlatíčko, tohle je moc důležité. Pan Anwar tu bude co nevidět.“

„Pan Anwar tu... nebude co nevidět.“ Anna se rozesmála, zakopala nožkama ve vzduchu a převrhla otevřený lak. Po dřevěné podlaze se rozlila růžová loužička.

„Ale no tak, Anno, podívej, cos provedla!“ Violet popadla špinavý hadr, doběhla k dceři a rychle sebrala převrhnutou lahvičku. „Proč musíš tak strašně zlobit?“

4


30

Violet si klekla, aby utřela podlahu, a zjistila, že má růžovou skvrnu i na džínách. Anna si toho všimla taky a potichoučku se rozvzlykala v předtuše, že dostane znovu vynadáno. Violet se zadívala na tu hromádku neštěstí a usoudila, že za to může sama, když je celé dopoledne jako na trní. Tohle prostě muselo skončit slzami. Omotala lak hadrem, aby se už znovu nevylil. Pak si přidřepla k Anně, pobídla ji: „Pojď ke mně,“ a zatahala ji za ruku. Matka s dcerou se o sebe opřely. Violet políbila Annu na čelo, dlaní jí osušila oči a uhladila tmavé kudrnaté vlásky. Vzala její ruce do dlaní a foukáním urychlovala schnutí laku. „Kámošky?“ zeptala se po chvíli.

„No tak jo,“ přistoupila Anna na nabídku smíru a vrátila se zpátky do doupěte pod stolem, zrovna když se ozval zvonek. Violet by ji nejradši ještě jednou objala, aby měla jistotu, že jí bylo odpuštěno, ale nemohla dopustit, aby pan Anwar viděl pokoj v tomhle stavu. Co by si pomyslel? Že je taky neschopná máma?

Posbírala zbylé laky a uklidila je do šuplíku, kam už schovala špinavou pánev ze dřezu. Cestou ke dveřím to vzala kolem postele a otočila peřinu, aby zakryla natržené povlečení. Zastavila se a zvažovala, jestli ještě nemá odvázat zpola ušlý balonek z čela postele. Z nápisu „Všechno nejlepší“ už zbyl jen nesmyslný shluk písmen: „Všnelpší.“ Ozvalo se další zazvonění, tentokrát dvě cinknutí za sebou, a Violet nechala balonek balonkem. Pohlédla na sebe v malém zrcadle po pravé straně dveří a pak se znovu otočila na Annu, jež měla od pláče tvářičky samý flek. „Otři si obličej, šup,“ vytáhla z kapsy papírový kapesník a poklusem ho odnesla dceři.

Anna si kapesníčkem znuděně přejela přes pusu a pak ho odhodila za sebe. „A nezapomeň se usmívat,“ zopakovala Violet a vrátila se ke dveřím.


31

Naposledy si zoufale prohlédla stroze zařízený pokoj s vysokými stropy a rozpraskanou omítkou. Nic nebylo podle jejích představ.

Zmáčkla bzučák, uhladila si svetr a prsty si pročísla vlasy – zvyk z dob, kdy je ještě mívala dlouhé. Než k ní z posled ního křídla schodiště před bytem dolehly zvuky kroků, zbyl z ní jen rozklepaný uzlíček nervů. Zhluboka se nadechla a otevřela dveře.

Ukázalo se, že pan Anwar je menší postavy, má dohladka učesané černé vlasy a podlouhlý obličej, jemuž dominují brýle s kovovými obroučkami. Měl na sobě sako v barvě námořnické modři, bílou košili a tmavě černé, příliš dlouhé kalhoty. „Slečna Wellsová?“ Napřáhl k ní ruku. Violet jí krátce potřásla a zase ji pustila, tak rychle, jak to jen slušnost dovolovala, aby náhodou nevycítil její rozrušení.

„Prosím, pojďte dál,“ pobídla ho.

Zavřela dveře a představila pana Anwara Anně, která (díkybohu!) udělala přesně to, o co ji Violet prosila. Usmála se a po - zdravila: „Dobrý den.“

„Vaše dcera?“ obrátil se pan Anwar na Violet.

Violet přikývla. Už si na tu otázku zvykla. „Její otec pochází ze severní Afriky,“ vysvětlila, proč má Anna jiný odstín pleti než ona, medově hnědý. Nic víc nedodala: ani že ji ještě těhotnou opustil a vrátil se do Maroka, ani nic o svém pocitu viny, že přivedla na svět dítě bez otce a nedokázala se tak vymanit z toho bludného kruhu.

„Anna – to je moc hezké jméno, pro hezkou holčičku.“ Pan Anwar ten kompliment adresoval Violet. Anna se zakřenila, jako by se jí chtělo zvracet, ale Violet ten škleb nevadil. Naopak, měla chuť dát jí pusu. Anna si totiž během toho krátkého rozhovoru pana Anwara naprosto získala. Bylo to patrné z jeho pobaveně shovívavého úsměvu.


32

„A kolik jí je?“

„Jsou mi čtyři roky a tři měsíce,“ odpověděla Anna pobo uřeně na protest proti tomu, že otázka nebyla směřována přímo jí.

„Tohle je krásný věk, co?“ prohodil pan Anwar. „Člověk s nimi má plné ruce práce, to bezesporu, ale stejně je to úžasné.“

„Většinou ano.“

Violet mu nabídla čaj, ale pak jí došlo, že mléko v lednici už bude dávno prošlé. „Může být černý?“

„Samozřejmě – černý mám vlastně radši, díky.“

Pan Anwar a jeho zdvořilé způsoby se Violet začínali líbit. Hodila čajové sáčky do hrnečků a ukázala na křeslo. „Posaďte se, prosím, pane Anware.“ Zaváhal, v místnosti totiž nebyla jiná židle, ale Violet hned dodala, že si sedne na postel, aby předešla možným námitkám.

Pan Anwar jí dal lehkou úklonou najevo, že místo rád přijme, a usadil se na kraj křesla. Violet donesla hrnečky s čajem, jeden mu podala ouškem napřed a pobídla ho: „Přišel jste mi říct něco o mojí matce.“

„Ano, slečno Wellsová.“

Odložil si hrneček na podlahu mezi mokasíny – šedivé, neokázalé a nemoderní, stejně jako jejich majitel – a vytáhl z kapsy bílou obálku. „Doufám, že vám nevadí, že jsem se spojil s panem Wellsem... Jak jsem pochopil, nejste spolu v pravidelném kontaktu... Měl akorát vaši e-mailovou adresu.“

„To je v pořádku.“

Zdálo se, že panu Anwarovi opravdu záleží na tom, aby ho snad Violet nepodezírala z narušování soukromí. „Poprosil jsem ho, aby vám předal kontakt na mě – moje jméno, telefonní číslo a e-mailovou adresu. Ani se neptal proč. Nic jiného jsme si neřekli.“ Odmlčel se. „Vaše adresa...“ rozhlédl se po pokoji, „... samozřejmě zůstane jen mezi námi.“ Violet sle


33

dovala, jak pan Anwar během hovoru přejíždí ukazováčkem po hraně obálky.

„Nemáme toho moc společného...“ Violet mu pohlédla do očí a zvažovala, jestli by mu měla vysvětlit, proč se s adoptivními rodiči navzájem odcizili a že spolu vlastně nikdy nevycházeli. Pan Anwar znovu zlehka pokýval hlavou, aby dal najevo, že není zapotřebí říkat nic dalšího, a Violet si usrkla čaje. Host se řídil jejím příkladem a pak pozvedl obálku do vzduchu. „Tohle nám přišlo do kanceláře v Inverness,“ vysvětlil.

Violet obálku mlčky sledovala.

„Víte, co se stalo, když jste se narodila?“

„Jo, řekli mi o tom rodiče...,“ odpověděla Violet, „moji adoptivní rodiče.“

„Fajn, aspoň to bude jednodušší.“ Tvářil se mile a chápavě. „Pro nás pro oba.“

Znovu se odmlčel a zahleděl se na Violet. „Obvykle anonymní korespondenci nikomu nepředáváme, ale vzhledem k okolnostem – zvláštním okolnostem...“ Natáhl levačku, aby překonal vzdálenost mezi křeslem a postelí, a nabídl obálku Violet.

„Navrhoval bych,“ dodal, když mu došlo, že Violet je nejspíš naprosto konsternovaná, „abyste si to nejdřív přečetla, pak si promluvíme.“ Mluvil pomalu a uvážlivě, jako by chápal, jaký význam pro ni následujících pár minut bude mít a že by na ni neměl spěchat. Jeho tón jako by napovídal, že takovéhle věci je lepší neuspěchat.

„Najdu tam i jméno svojí matky?“

Přikývl a natáhl ruku s dopisem ještě o kousek blíž. Violet si ho převzala, ale neotevřela, jen mnula rohy obálky mezi prsty. „Máte děti, pane Anware?“

Tuhle otázku nečekal. „Syna... ano, syna...“


34

„Dokázal byste mu udělat něco takového?“ Ve tváři se jí zračila bolest.

„Ne. Rozhodně nedokázal.“ Zavrtěl hlavou, aby dodal svým slovům důraz. Violet ta empatická odpověď příjemně překvapila. Pan Anwar podotkl: „Jenže ne vždycky jsou okolnosti stejné. Kdo ví, co se tehdy vaší matce honilo hlavou, jaké měla problémy? Třeba si myslela, že se o vás nedokáže postarat.“

Violet začala pulsovat žíla na krku. „Po tomhle jsem vždycky hrozně toužila... a teď si nejsem jistá.“ Zavřela a znovu otevřela oči. „Co byste dělal na mém místě vy, pane Anware?“

Povzdechl si a zvažoval, jak má odpovědět. „Vzal bych si čas na rozmyšlenou.“

„Ale přečetl byste si to nakonec?“

„Asi ano, myslím.“

„I když se tím všechno změní.“

Pan Anwar přitakal. Ani jeden chvíli nepromluvil. Pak Violet odložila obálku na područku křesla, v němž seděl její host, a přešla na druhou stranu pokoje. „Co se stane, když to psaní neotevřu?“

„Schováme ho pro vás. Kdybyste si to rozmyslela, můžete si ho přečíst později.“

Violet sepjala dlaně ve výši obličeje, jako by se modlila. Co to s ní jenom je? Copak ji každý den či noc nesužují myšlenky na matku? Pořád dokola si v hlavě přehrává teorie o tom, proč ji asi opustila.

Byla nezletilá, moc mladá na to, aby se postarala sama o sebe, natožpak o dítě?

Bála se, co by to pro ni znamenalo, kdyby si Violet nechala?

Opustil ji snad Violetin otec?

Pan Anwar se na chvilku zaměřil na Annu, která právě objímala nohu stolu a zírala na obálku, jako by se z ní co nevidět mohla jako džin z láhve vynořit její babička.


35

Usmál se na ni a Violet se zeptala: „Když to otevřu, zavážu... zavážu se tím k něčemu?“

„Myslíte, jestli se s ní pak budete muset setkat?“

„Ano...“

Pan Anwar zaváhal a nejprve si odpověď zformuloval v hlavě, aby se vyhnul nechtěnému faux pas. „Nevím, jestli vám to tahle informace usnadní... nebo spíš naopak.“ Počkal, až se Violet připraví na to, co se jí chystá říct, a chvilku tu ránu oddaloval. „Celé jsem si to předběžně prošetřil, jestli ten dopis náhodou neposlala žena jménem... abych měl jistotu, že to není jenom trik vaší biologické matky, jak s vámi navázat kontakt. To se občas stává.“

„A byl to jenom trik?“

„Ne. Nebyl.“ Pan Anwar zavrtěl hlavou. „Moc mě to mrzí, slečno Wellsová. Ta žena, o níž se v dopise píše, už nežije. Zemřela den poté, co jste byla ponechána v nemocnici.“

Violet zůstala jako přikovaná. Nejen kvůli zprávě o matčině úmrtí, ale také kvůli tomu, že to nikdy nevycítila – ani jednou jedinkrát, za celá ta léta, kdy po matce pátrala a každodenně si představovala jejich shledání s takovou pravidelností, že už dávno přestala pochybovat, že k němu jednoho dne opravdu dojde. Už to nebylo „jestli“, ale „až“: dlouho očekávaný okamžik.

„Aha, takže je mrtvá,“ dostala ze sebe, když se probrala z prvotního šoku. A o pár vteřin později dodala: „To jsem nevěděla.“ Jako by to snad měla vědět. Jako by to snad byla povinnost každé dcery.

„Božínku.“ Tenhle výraz moc často nepoužívala – nejspíš to byla vzpomínka na dětství. Vždycky ke své ztracené matce cítila hluboké niterní pouto, kam až jí paměť sahala. Nutilo ji hledat matku na ulicích a v davech a byla si jistá, že ona dělá to samé. Violet zkrátka pořád měla oči na stopkách, co chvíli


36

si říkala: „Není tohle ona?“ Občas v ní tu otázku vyvolal pouhý způsob chůze nějaké ženy, účes nebo barva vlasů – odstín hnědé shodný s Violetiným. Jindy ani nešlo o nic konkrétního, jenom o nevysvětlitelný pocit blízkosti. Nebo třeba o věk – všímala si žen, které by v době Violetina narození byly teprve náctileté, příliš mladé na to, aby chápaly, co svým jednáním dítěti způsobí, zkrátka mladicky nerozvážné. Na jejím vytrvalém hledání nezměnilo nic ani to, že žije v Glasgow, odkud je to do nemocnice, v níž ji tehdy našli opuštěnou, téměř dvě stě šedesát kilometrů autobusem. Nějaký povědomý rys spatřovala Violet u cizích žen často, až jednou týdně. Obvykle tehdy, když zrovna sama aktivně nehledala. Už ani nevěděla, za kolika ženami se kvůli tomu vydala. S některými dokonce navázala kontakt, třeba prosbou, zda by jí nepomohly najít cestu, zkrátka čímkoliv, co je přimělo zůstat v její společnosti dostatečně dlouho, aby si o nich udělala alespoň hrubou představu. Po každém takovém zklamání pak Violet v noci ležela s otevřenýma očima vedle oddechující Anny. Jednoho dne. Jednoho dne se její sen splní.

Jak se jenom mohla takhle splést?

Uprostřed toho přívalu vzpomínek, lítosti a výčitek se na ni pan Anwar vytasil s další šokující novinkou. Omlouval se, že to musí udělat, ale soudil, že bude lepší, když jí to řekne rovnou, než aby na to přišla až později. „Podle záznamů si vzala život...“

Violet zalapala po dechu, přitáhla si kolena k tělu a zády ke zdi se začala pohupovat dopředu a dozadu.

„Je mi to moc líto, slečno Wellsová.“ Pan Anwar si poposedl, takže už opravdu seděl jen na krajíčku křesla, jako by se připravoval na to, že pokud bude Violet potřebovat podporu, okamžitě k ní přiskočí.

„Zabila se... potom, co si mě pochovala?“ zeptala se Violet.


37

„To nedokážu posoudit. O vašem narození neexistuje oficiální záznam. Nezbývá než předpokládat, že vás porodila bez pomoci, případně že jí pomáhal někdo nekvalifikovaný.“ Pak ještě dodal: „Pokud to tedy opravdu byla vaše matka...“ Znovu se odmlčel. „Třeba měla sourozence a ti ještě žijí... Mohla byste si nechat udělat nějaké testy.“

Violet ho poslouchala jen napůl ucha. „Jak to mohla udělat – pochovat si mě a pak mě opustit, zabít se?“ Ještě pořád se kolébala.

„To nevím, slečno Wellsová.“

Violet rozezleně vykřikla a Anna stiskla nohu stolu ještě pevněji. Takhle maminku nikdy nezažila. „Pardon,“ omluvila se Violet panu Anwarovi, „ale já se na ni teď vážně hrozně zlobím. Jsem ráda, že je mrtvá...“ Zněla naprosto chladně. Zničehonic se přestala kolébat. „Zabila se kvůli mně?“

„To bohužel nevím. Kdybychom tak měli k dispozici více informací...“

Violet zaregistrovala Annin vyděšený výraz a přivolala si ji k sobě. Holčička neochotně přešla na druhou stranu místnosti a přikrčila se ke zdi po vzoru maminky. Pan Anwar se omluvil za to, že Violet tak rozrušil a že „ten náročný úkol vůbec nezvládl a ještě zhoršil už tak špatnou situaci“.

„Vy za nic nemůžete. Opravdu,“ vyvrátila mu to Violet, jednou rukou objala Annu a přitiskla ji k sobě. Pak se ještě zeptala: „Nepřečetl byste mi ten dopis nahlas, pane Anware?“

„Jste si jistá?“

„Jo. Teď už na tom stejně nezáleží, ne?“

Pan Anwar vzal obálku do ruky, rozevřel nezalepenou zadní stranu a vyňal přeložený list papíru. Pohlédl na Violet, chtěl jí dát šanci zarazit ho, kdyby si to snad rozmyslela. „Jak sama zjistíte,“ prohodil, jen aby jí dopřál více času, „ten dopis je psaný rukou, ale chybí na něm jak podpis, tak zpáteční


38

adresa a datum.“ Zakašlal, posunul si brýle ke kořeni nosu a spustil. „V Raigmoreské nemocnici v Inverness byla dne 9. září 1983 krátce před půlnocí opuštěna novorozená holčička. Její matka se jmenovala Megan Batesová a v té době žila v chatě Orasaigh u Poltownu.“

Znovu si dopis v duchu přečetl a pak stránku přeložil. „Mož - ná ten dopis přišel, protože je zrovna výročí – devátého bylo před dvěma dny.“ Zadíval se na Violetina narozeninová přání na krbové římse. „Ale s jistotou to samozřejmě říct nelze ...“

„Kde je Poltown?“ zajímalo Violet.

„Asi sto třicet kilometrů od Inverness, akorát na západním pobřeží.“

Violet se zamyslela nad tím, co to znamená. „Matka ode mě chtěla být co nejdál, nechala mě úplně na opačné straně země.“

„I to by se z toho dalo vyvozovat, ale určitě existují i jiná vysvětlení, jen nám chybí všechna fakta.“

„Kolik jí bylo?“

„Třiatřicet.“

Violet opětovně zavrtěla hlavou: právě padl další z jejích předpokladů. „Takže byla dost stará na to, aby měla víc rozumu.“

„Těžko říct.“

„Měla ještě jiné děti?“

„Žádný takový záznam neexistuje, jenže ten koneckonců nemáme ani o vašem narození.“

Violet se opřela o zeď. Anna ji napodobila. Pan Anwar sepjal dlaně a zase je rozpojil.

„Kde je pohřbená?“ zeptala se Violet.

Zdálo se, že pana Anwara ta otázka zarazila, jako by mu snad Violet četla myšlenky. Zajíkl se a zakašlal. „Nezlobte se na mě, slečno Wellsová. Nechtěl jsem vás rozčilovat víc,


39

než bylo nutné.“ Zachvěly se mu rty. „Ona pohřbená nikdy nebyla.“

„Proč ne?“

„Nikdy se totiž nenašlo tělo. Zabila se tak, že prostě odplavala daleko do moře, alespoň podle tehdejšího policejního vyšetřování.“

Poslední matčina zrada přiměla Violet zavřít oči. Ta žena zkrátka nestála o to, aby ji dcera našla, dokonce ani po smrti. Anna se k ní přimáčkla ještě blíž.

„Mrzí mě, že vám přináším tak nehezké zprávy,“ omluvil se znovu sociální pracovník. Odložil dopis na područku křesla a z vnitřní strany saka vytáhl malou hnědou obálku. „Říkal jsem si, že tohle by se vám možná mohlo hodit. Jsou to novinové články o Megan Batesové a o pátrání po jejím těle... a je tam i fotografie.“

„Její?“

„Ano.“

Další šok.

Tíživá s



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.