načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Veselou sebevraždu a šťastný Nový rok! – Sophie de Villenoisy

Veselou sebevraždu a šťastný Nový rok!

Elektronická kniha: Veselou sebevraždu a šťastný Nový rok!
Autor: Sophie de Villenoisy

– Osamělá zakřiknutá Sylvie se necítí ve své kůži, po otcově smrti propadne depresi a nabude dojmu, že je k ničemu a žádné štěstí už ji nečeká. Proto se rozhodne, že o Vánocích spolyká prášky a ve voňavé koupeli skoncuje se životem. Na radu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 168
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0988-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Osamělá zakřiknutá Sylvie se necítí ve své kůži, po otcově smrti propadne depresi a nabude dojmu, že je k ničemu a žádné štěstí už ji nečeká. Proto se rozhodne, že o Vánocích spolyká prášky a ve voňavé koupeli skoncuje se životem. Na radu psychoterapeuta zažívá neuvěřitelné situace, jimž by se za normálních okolností obloukem vyhnula: kupuje si skandálně drahé oblečení, krade v obchodě, zpívá bezdomovkyni, a dokonce si začne hledat přítele…

Zařazeno v kategoriích
Sophie de Villenoisy - další tituly autora:
Veselou sebevraždu a šťastný Nový rok! Veselou sebevraždu a šťastný Nový rok!
 (e-book)
Veselú samovraždu a šťastný nový rok! Veselú samovraždu a šťastný nový rok!
 
K elektronické knize "Veselou sebevraždu a šťastný Nový rok!" doporučujeme také:
 (e-book)
Dozvuky mých lásek Dozvuky mých lásek
 (e-book)
Anna Sacher a její hotel Anna Sacher a její hotel
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Sophie de Villenoisy

Sophie de Villenoisy

Veselou sebevraždu

a šťastný Nový rok!

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Sophie de Villenoisy

Veselou sebevraždu a šťastný Nový rok! – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2017

Sophie de Villenoisy

Sophie de Villenoisy



Mattieuovi, který ví za co.

Našim dvěma zázrakům Agnus a Chine,

Valérii, která se nepozná,

mé nejmilejší roztleskávačce Marii,

která mě ve všem podporuje.

Mému zesnulému bratrovi Hervému,

jenž mě nikdy neopustil,

a konečně dobré víle této knihy Tatianě de Rosnay.

Neznámému z nábřeží Seiny,

bez něhož bych nikdy nenašla

odvahu vrhnout se do vody.

Díky.



7

Táta umřel za úsvitu. Když zazvonil telefon, okamži­

tě jsem věděla, že volají z nemocnice, ale neměla jsem

odvahu to vzít. Proč taky? Nepochybovala jsem o tom,

co řeknou. „Váš tatínek dneska ráno zemřel, odešel

v klidu, netrpěl.“ A je ze mě sirotek. Pětačtyřicetiletý

sirotek. Tím teda moc velkou lítost vzbuzovat nebudu.

Ale ten pocit prázdnoty je přitom stejný. Akorát s tím

rozdílem, že adoptovat mě v  mých pěta čtyřiceti ni­

kdo chtít nebude. V tomhle mi totiž ujel vlak, jelikož

v mém věku si každý řekne, že jsem zasloužilá matka

a určitě mám manžela.

Kdybych měla na Facebooku změnit svůj profil, tak

bych napsala, že teď nejsem ničí dcera. Jako ostatně

ani ničí žena nebo matka. Jsem to prostě já. Jenomže

kdo je tohle já?


8

Kdopak jsi, Sylvie Chabertová?

Citlivka, o tom žádná. U zaměstnance pohřební služby jsem se ztrapnila. Jenom jsem brečela, koktala a u nosu se mi z nudle dělaly bubliny. Veledůstojně vy­ hlížející pán v tmavém obleku na mě vejral skrz brej­ ličky a nedával na sobě nic znát.

Pro něj to byl dobrý den. Musela jsem tátovi kou­ pit místo na hrob, protože to mámino bylo plné. A tak jsem mu bez okolků řekla:

„Když už, tak mi dejte rovnou dvě, jedno pro mě.“

Jeho profesionalismus tím utrpěl drobnou trhlinu.

„Nedívejte se tak na mě,“ řekla jsem mu. „Nemám žádného manžela, žádné děti, nikoho. S mojí posmrt­ nou budoucností si kromě mě vrásky nikdo dělat ne­ bude.“

„Tohle neříkejte, slečno, jste ještě mladá, život je samé překvapení!“

„Nemusíte se namáhat,“ opáčila jsem a vysmrkala se. „Když jsem nikoho nesbalila ve dvaceti, tak v pěta­ čtyřiceti nebo v šedesáti už to nehrozí.“

Neřekl nic. Neznamená snad mlčení souhlas?

Pak jsem vytáhla šekovou knížku. Takhle drahý dá­ rek jsem si dala prvně. Někdo si dopřává šperky, te­ rapie mořskou vodou nebo okružní plavby, já flek na krchově. Dárek na míru, ale bez líbivé ambaláže.

Vyšla jsem odtamtud ztahaná, ztrhaná a lehčí skoro o čtyři tisíce eur! To je cena placu šest stop pod zemí s garantovaným výhledem na červy. Líp bych udělala, kdybych si nadělila okružní plavbu na Costě Concordii – s trochou štěstí bych skončila v sicilském moři! To by mělo větší styl. Ale nemám štěstí ani formát.

Ostatně vypadám úplně nemožně. Ze zrcadla pře­ de mnou na mě zírá bruneta s vlasy suchými jak žíně. Takový háro by nezdolala ani rakovina. Mám smůlu, že jsem se narodila jako plochá vychrtlá tmavovlás­ ka zrovna v době, kdy se mužům líbí prsaté macaté blondýny. Jsem prokletá. Odsouzená nikdy se nelí­ bit. Ale zároveň zase nejsem dost nevzhledná, abych budila lítost, ani dost roztomilá, abych podněcova­ la touhu. Jsem prostě průměrná, nevýrazná, průhled­ ná, napůl ošklivka, napůl kdokoli, všechno, jenom ne rajcovní.

Všude mě bolí, jsem zdevastovaná jak bicykl za­ klíněný pod kuka vozem. Poslední týdny, kdy jsem pendlovala mezi kanclem a  špitálem, šedým kovra­ lem a sterilizovaným linem, mi daly obzvlášť zabrat. A teď je po všem. Táta už tu není, takže se můžu vrá­ tit k normálu, jak říkají mí známí. Sem s chuťovkami k televizi! Sushi večery před nevalným filmem nebo polévka, jogurt a alou do peřin!

Budu se teď vůbec mít s lidmi o čem bavit? V roli oddané dcery pečující o hospitalizovaného otce jsem se cítila docela fajn. Mému životu to dodávalo smysl. Byl tam patos, ale v  jistém ohledu i  něco tak trochu „strhujícího“. O tátu jsem pečovala tělem i duší. Ostat­ ní si dělali starost, jestli nejsem unavená, jestli jsem v pohodě: „Šetříš se aspoň trochu? Opatruj se, mysli na sebe, nenech se od otce sežrat.“

Dneska jsem akorát poněkud nevýrazná svobodná ženská před menopauzou, která nikomu nedává svoje tělo ani duši. Kdo by se vůbec zajímal, jestli si to ob­ čas s někým rozdám, nebo kdo by mi chtěl radit v tom smyslu, že je důležité občas zažívat slast a nenechat se pohltit samotou?

Cítím se tak sama, osamělá a nepochopená. A taky hnusná, aby toho nebylo málo.

„Co takhle pořídit si psa?“ napadlo Véronique. „Ni­ kdy tě nezradí a je opravdu s tebou!“

A  proč ne rovnou potkana. Ten taky nezradí a  je opravdu s tebou. Tohle by v mém případě zastal jaký­ koli živý tvor.

„Anebo adoptovat dítě? Třeba černouška? Kvůli AIDS už se na splnění podmínky úplné rodiny dnes­ ka tolik nehledí. To by tě zaměstnalo a přivedlo na jiné myšlenky.“

„A bylo by vážně se mnou?“ chtěla jsem se ujistit.

Ale na to už nereagovala.

V utěšování je Véronique naprostá přebornice.

Zbožňuju ji, ale po několika hodinách strávených v  její přítomnosti mívám chuť skočit pod vlak. To by ostatně, mezi námi, nebylo až tak absurdní. My­ slívám na to čím dál častěji. Je to jako povzbudivá myšlenka, uklidňující teplá ohřívací láhev umístěná v koutě mé hlavy. Ne že bych měla nějakou blázni­ vou chuť vrhnout se pod kola vlakové soupravy, ne­ mám na to dostatek odvahy, jsem až moc měkká! Při své smůle bych to navíc určitě přežila! A dostaň se pak do formy, když máš o  dvě nohy míň! Nemám duši bojovnice.

A co takhle spolykat hrst prášků na spaní a pak se natáhnout na postel... Nakonec proč ne? To je taky výzva.

Jisté dny mívám pocit, jako bych už byla mrtvá. Cí­ tím se prázdná. Mám tělo, srdce, které bije, ale duše jako by vyprchala. Jako bych zhasla světlo nebo mi vy­ lítly pojistky. Z oka se vytratila jiskra. Rak poustevní­ ček zběhl ze své ulity. Jako když skoncuješ s iluzí, že žiješ. Když jsem se dozvěděla, že jsem zdědila pět set tisíc eur, nebylo mi z toho horko ani zima. No nako­ nec to není tak úplně pravda. Naprosto mě to dora­ zilo. Ty peníze, to jsou celoživotní úspory, jenže jaký život to musel být? Co všechno si za to rodiče moh­ li dopřát? Cestování, chvíle štěstí, dovolené u  moře, na poušti, v  Číně, Mongolsku, Tunisku, Chorvatsku, ve vzducholodi, na velbloudím hřbetě nebo na sněhu. Všechna ta labužnická menu, pugety květin, víkendy na venkově, slávky na smetaně, vychutnávané za slu­ nečné neděle vlivem náhle inspirace. Ale kdepak, táta raději hromadil, den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci, rok po roce. Jako galejník, co vrší svoji haldu kamení. Otec hromadil prachy. Jedním slovem mi to vyrazilo dech. Nemám chuť ani se z toho radovat, ani to utratit. Říká se, že peníze nesmrdí, ale není to prav­ da. Tátovy peníze jsou cítit zatuchlinou. Jsou smut­ né a zkažené. Nedávají prostor ke snění, neznamenají příslib ničeho. Možná má Véronique pravdu, asi bych

12

měla vyhledat cvokaře. Zdá se, že by jí to udělalo ná­

ramnou radost! Aspoň by mi přestala posílat všech­

na ta oznámení, co mají za cíl hledat nové páníčky

pro opuštěné psy, jedny hubenější a vypelichanější než

druhé. Jako bych neměla dost co dělat sama se sebou!

13

Jednoho krásného říjnového dne se probudím a vím,

že tuhle neděli se budu cítit osaměle, stejně jako všech­

ny ostatní. Většina lidí trpívá „splínem nedělního ve­

čera“. Padá na ně smutek z  konce víkendu. Rádi by

se dál drže li v teple jako v kuřecí líhni. Mají pocit, že

ještě nedostali svoji dávku bláznivého smíchu, rodin­

ných procházek, muchlování pod duchnou nebo pitek

s přáteli. To já už se nemůžu dočkat, až bude pondělí.

Až vystoupím z toho ticha. Ale dneska je hezky, slu­

nečné dny nejsou v Paříži tak časté, a tak se navzdo­

ry všemu usmívám. Rozhoduju se, že půjdu trochu na

vzduch. Udělám si malou procházku po nábřeží a tře­

ba dám i kino. Proč ne? Když žijete sama, je důležité

mít nějaký program, třeba sebebanálnější. Rozhoduju

se, že si cestou koupím máslový croissant, a  ušetřím

14

si mytí nádobí, i kdyby ho mělo být tak směšně málo

jako šálek a  podšálek. Myčku pouštím nanejvýš jed­

nou týdně. A  stejně švindluju, protože ji uvádím do

chodu zpola prázdnou. Bloudím podél kanálu upro­

střed zevlounů, netečných matek od rodin, zatímco si

jejich dobře zachumlaná droboť v  kočárku dává sie­

stu. Na nábřeží Seiny není žádná tlačenice. Dopřá­

vám si pětiminutovou pauzu se slunečními paprsky.

Trocha luminoterapie nikoho nezabije, a  navíc mám

pro sebe plno času. Najednou zaslechnu křik. Nějaká

ženská ječí a  prstem ukazuje na kanál. Nejspíš hys­

terka, která utopila mobil. Z  jejího vřískotu ale sou­

dím, že jde o  cosi vážnějšího. A  vtom uvidím upro­

střed kanálu tmavou siluetu. Pluje tam nehybné tělo

obličejem dolů. Skoro to vypadá jako kmen unášený

proudem, akorát že je to člověk. Těch několik přítom­

ných šílí jako vyplašené slepice. Dotyčná mladá žena

ječí do prázdna. Rázem se kolem ní utvořil hlouček.

Dívám se, jak mává rukou s telefonem. K jejímu křiku

se přidávají další. Taky bych chtěla řvát, ale z úst mi

nevychází žádný zvuk. Zadrhly se mi hlasivky. Pusu

mám dokořán jako ryba v  zavařovací sklenici. Jsem

ochromená. Uvnitř cítím silné napětí, srdce mi prudce

buší, a přesto se nedokážu ani hnout. Jako bych byla

v  narkóze. To tělo v  kanále je přitom zatraceně sku­

tečné. Ta nehybná silueta, ten lidský splávek mě fasci­

nuje. Vypadá tak klidně, tak pokojně, skoro v pohodě.

A ta holka pak najednou bez varování skočí do vody.

Šesti tempy doplave k tomu člověku. Otáčí ho, ale on nereaguje. Je mrtvý? Přiblížím se k  hloučku, nějaký chlap to tělo chytí a snaží se ho dostat na břeh, vytáh­ nout se nechává i ta mladá žena. Vidím, jak se klepe v promáčených šatech. Aniž si to uvědomuju, přistu­ puju k ní a přihlouple se jí ptám:

„Vy jste záchranářka?“

„Ne, vůbec!“ odpoví a cvaká zuby. „To jsem uděla­ la prvně!“

Vypadá překvapená tím, co se jí přihodilo. Muž leží na zemi a plive vodu v rytmu prudkých pohybů masá­ že, kterou mu dávají, a neurčitě nabývá vědomí.

Hlouček mladé ženě v té chvíli spontánně zatleská. „Bravo! Bravo, madame! Štěstí, že jste tu byla!“ Všich­ ni tohle vítězství života nad smrtí radostně oslavují. Bez zásahu té ženy by umřel pár metrů od nás. Jsem paralyzovaná tím, co se právě stalo, a uvědomuju si, že jsem tam jediná, kdo by raději zatleskal tomu utopenci. Závidím mu, že měl odvahu skočit. Chtěla bych umřít jako on. Je to jako zjevení, samozřejmost, úleva. Chci umřít. Doopravdy. Ne za pět nebo deset let, ale teď hned. Vykročím na cestu k domovu, úplně grogy. Mo­ zek mi vře. Ano, chci umřít, jo, udělám to, ale potře­ buju si o tom s někým promluvit. S Véronique ne, pro­ tože by se mohlo stát, že se moje sebevražedné choutky zvrhnou v chuť vraždit. Je to moje nejbližší kamarád­ ka a nevím, komu jinému bych se mohla svěřit. Chce se mi umřít, ale i když se mi ulevilo, potřebuju o tom mluvit. Musím najít nějaké chápavé ucho, celá moje bytost ve mně křičí, že je to dobré rozhodnutí.

16

Když dorazím domů, otevřu zlaté stránky. Jakpak

se asi hledá cvokař? Co by bylo v  mém případě lep­

ší? Psycholog? Psychoterapeut? Psychiatr? Behaviori­

sta? To ne, to je na draka. Objevuju celou škálu tera­

pií, jsem zmatená takovým výběrem. A tak se spolehnu

na jméno a adresu. Vylučuju ženy. Když už mám pro­

ti někomu vysedávat, tak radši v mužské společnosti.

Jeden sídlí docela kousek ode mě. Franck Marchand.

Franck. To nezní špatně. Jako malá holka jsem byla do

jednoho Francka zamilovaná. Tak teda Francky! „Co pro vás můžu udělat, Sylvie?“

Franck se na mě dívá pěkně zpříma, s nohou přes nohu v černých džínách. Vidím, jak mu pod poněkud příliš přiléhavou polokošilí hrajou bicepsy. Musí být na svoje tělo pyšný. Ostatně je na co. Na svůj věk má hodně vlasů. Je fakt, že dneska je vlasatý muž vzác­ ností. Jako by to byl ohrožený živočišný druh. Jsem hrdá, že můj cvokař má hedvábné vlasy. Je vidět, že o ně pečuje. Doufám, že stejně pozorně si bude hle­ dět i mě. Jeho brýle s obroučkami ze želvoviny do­ dávají jeho vzezření uklidňující nádech. Jako hradba mezi jeho sex ­appealem a mnou. Položit se po jeho boku, totiž na kanape, je spíš příjemné.

„Upřímně? Nic moc.“

„Dobře, tak mi řekněte, proč jste tady.“

„Vlastně mám docela dostatečnou motivaci hodit si mašli... Ale přišla jsem jen tak, abych... abych...“

„Abyste měla jistotu?“

„To je ono.“

Usmívá se na mě, jako bychom se bavili o  všem možném. Nevím, jestli psychiatři procházejí speciál­ ním výcvikem, aby bez hnutí brvou dokázali vyslech­ nout úplně všechno, ale ten můj se mi jeví jako těžký profík. Měla jsem kliku. Když se na něj dívám, říkám si, že to, co potřebuju, není zpovídat se cvokaři, ale po­ řádně si zašukat. Pořádně vymést pavučinu.

„Na sebevraždu myslíte už dlouho?“

„Myslím, že to mám v sobě odjakživa, ale nedávno jsem měla něco jako zjevení.“

„Co tím slovem míníte?“

„Ujišťuju vás, že Panenku Marii jsem neviděla, ne­ stala jsem se obětí halucinace, ale řekněme, že jsem měla výpadek. Byla jsem svědkem jedné scény, a i když ponechám stranou detaily, řekněme, že jsem zažila něco silného, jako když se vám rozbřeskne, a od té doby cítím úlevu, jako kdybych konečně našla řešení.“

„Vypadáte přesvědčeně. Na kdy to tak vidíte, že bys­ te přešla k činu?“

„Přesné datum v hlavě nemám, ale vhodná doba by mohly být pravděpodobně Vánoce.“

„Obáváte se Vánoc?“

„Odjakživa žiju sama. Jsem svobodná a  bezdětná. Jsem jedináček, mamku jsem ztratila před čtyřmi lety a před několika týdny i tátu. Jsem sama a už mi z toho hrabe. Vánoce nejsou ani zdaleka moje oblíbené ob­ dobí.“

„Pracujete?“

„Ano, jako firemní právnička.“

„Fajn. A baví vás to?“

„Nevím, nikdy mě nenapadlo se nad tím zamýšlet.“

„Ale řekla byste, že vás ta práce motivuje?“

„Je to odborná záležitost, nutnost, i když vlastně jo. Řekněme, že mi vyhovuje.“

„Máte kolegy, přátele?“

„Pár přátel, moc jich není. Ale radí mi, abych se ujala nějakého psa. Aspoň vidíte, co jsou zač. Nechá­ pou, o co jde. Nikdo nechápe. Chci akorát umřít.“

„Všichni umřeme, dřív nebo později.“

Je děsně sexy, když skloní hlavu ke straně. Má bílé vlasy, ale sluší mu to. To není fér, musíme být stejně sta ří, ale to, co mě dělá starou, jemu dodává šarm. Jeho vrásky působí půvabně, ty moje smutně. Jeho bílé vla­ sy dávají vyniknout modrým očím, ty moje odhalujou věk. Je svalnatý, já vychrtlá. Být chlap, byla bych v roz­ puku života dobrá partie. Ale zkrátka jsem jenom žena.

„Ano, jenomže já si chci vybrat, kdy a jak. Myslím, že právě tohle se mi na sebevraždě líbí. Rozhoduju já. Myslím, že v životě jsem si sama nic moc nerozhod­ la, tak bych ráda rozhodla aspoň o vlastní smrti. Vím, že to může vypadat jako paradox, ale naprosto mi to vyhovuje.“

„Dobře, tak co kdybychom stanovili datum vaší se­ bevraždy na pětadvacátého prosince?“

„No... ale jo, pětadvacátého by to šlo.“

„V kolik hodin?“

„No... nevím... dobrá otázka. Na to jsem nepo­ myslela. Možná po obědě, něco jako sladká tečka na závěr.“

„Ve dvě? Nebo ve čtyři?“

„Řekněme mezi půl třetí a půl pátou?“

„Dobrá. To bychom měli ještě něco přes dva měsí­ ce. Navrhuju, abyste chodila jednou týdně a toho pěta­ dvacátého prosince byste to, pokud půjde všechno, jak si přejete, skoncovala někdy mezi půl třetí a půl pátou. Vyhovovalo by vám to takhle, Sylvie?“

Dívá se na mě bez ostychu, jako kdyby byla řeč o mé příští kolonoskopii.

„Tak jo, udělejme to takhle. Promiňte, ale trochu mě to zaskočilo...“

„A co?“ zeptá se a k mé radosti znovu skloní hla­ vu ke straně.

„Fajn, takže se mi to nechystáte rozmlouvat? Není to neposkytnutí pomoci člověku v ohrožení?“

„Proč bych to dělal? Vy se cítíte ohrožená?“

„Ne, vůbec ne.“

„Přece chcete umřít, ne?“

„Přesně tak.“

„Takže všechno už bylo řečeno. Na druhou stranu vám navrhuju, abyste se odteď snažila sebe víc poznat. Proto se spolu dohodneme na domácích úkolech, kte­ ré budete plnit mezi jednotlivými sezeními. Už ne­ máte co ztratit, Sylvie! Chci, abyste do příštího týdne provedla něco neslýchaného, něco, co na vás vůbec ne­ sedí, co jde proti vaší osobnosti. Jste stydlivka?“

„Hrozná.“

„Tak udělejte něco, co naprosto odporuje vašemu studu.“

„Co po mně chcete? Abych se ukazovala nahá?“

„Já po vás nechci nic, o všem rozhodujete vy sama! Příští týden na shledanou, Sylvie.“

Mile se na mě usměje a potom mě stejně mile po­ šle pryč.

Abych byla upřímná, cítím se trochu dezorientova­ ná. S tímhle jsem vůbec nepočítala. Ne že bych čeka­ la něco zvláštního, ale tohle rozhodně ne. To není ne­ zajímavé. No, tak se zdá, že to vypukne 25. prosince. A přitom jsem se bála, že na Vánoce nebudu mít žádné plány! Mohla bych si u svého pohřebního agenta ob­ jednat svoji stélu?

Zde leží Sylvie Chabertová, 22. ledna 1960 – 25. pro- since 2015 (mezi 14.30 a 16.30).

Chvěju se a doufám, že jsem nic nechytla, nesná­ ším, když jsem nemocná!

22

Hodně jsem přemýšlela, jak potlačit ostych, a hned mě

napadla moje asistentka Laura. Patří k  ženám, co se

zbavily komplexů, a celé dny se do sebe dokáže strefo­

vat. Není nic, o čem by se styděla mluvit, ať jde o větry,

kterými trpí její mužský v pořadu The Voice, její bolesti­

vé menstruace, nebo tchyninu menopauzu. A jak jsem

pochopila, je bezvýhradnou stoupenkyní brazilské epi­

lace! Nedá na ni dopustit. Podle ní je to přímý výtah

do sedmého nebe! Což mi, mezi námi, přijde jako dob­

rá myšlenka. Kdybych tak do 25.  prosince stihla as­

poň jeden orgasmus! Dala bych si to líbit, vzhledem

k tomu, jak ho všichni velebí... Ráda bych to posou­

dila sama za sebe. Každopádně pro mě, která jsem si

nikdy nenechala epilovat intimní partie, by to byla sa­

kra výzva, jít vystrkovat frndu na cizí ženskou. Navíc

23

ještě kosmetičku. Už tak si musím pokaždé, když jdu

ke gynekoložce, vzít půlku lexomilu. Ovšem pokud jde

o kosmetičku, co tráví dny depilováním neznámých bab

a odstraňováním černých teček, z toho mám teda ují­

mání! Ale zhostím se úkolu jako dobrá žačka! Francka,

který na mě udělal tak dobrý dojem, bych zklamat ne­

chtěla. A  pak, má pravdu, už nemám co ztratit! Svoji

„číču“, jak říká Laura, klidně ukážu.

„Číča“ – jako kdyby v sobě tahle část anatomie měla

něco milého. Je možné, že já sama už jsem jako kus

ledu. Jelikož jsem z toho měla nahnáno, předtím jsem do sebe na ex hodila dvě tři sklenky kiru. Nikdy nepiju, takže jsem se pěkně nametla, ale to mi bylo fuk, ne­ měla jsem co ztratit. To byl můj nový leitmotiv! Když jsem dorazila na místo, dřív než jsem se stihla uklid­ nit ve vstupní hale, vtrhla jsem rovnou do prosklených dveří malého sálu určeného pro výkony. Hlavy všech přítomných se zvedly, aby se podívaly, kvůli které huse sebou trhly. Diskrétnost byla v háji.

Ujímá se mě Cyndie, jestli mám věřit její jmenovce.

„Ta epilace bude standardní, sexy nebo úplná?“

To musí tak hulákat? Být tam jenom ona a já, tak o nic nejde. Ale co je do toho té Arabce nebo té štětce a té babče, co nejspíš přišla kvůli svému kníru? Všech­ ny tři sedí na maličké koženkové lavici v  řadě jako kuličky hrachu v lusku a ve stejném rytmu se probírají starými čísly společenského časopisu Gala.

„Úplná,“ vykoktám ze sebe.

Uši mám v jednom ohni, srdce mi bije na poplach, nevím, jestli za to může ta trocha alkoholu, anebo stud, který jako by mě znovu a znovu bodal velkou dýkou.

Poté mě Cyndie vyzve, abych se nalepila na ty tři hrachy. Jsem tak zmatená, že se okamžitě nořím do četby článku o bulimických záchvatech jedné vege­ tariánské hvězdičky, o které jsem nikdy předtím ne­ slyšela. Jestli mám věřit tomu, co se tam píše, pořádá bulgurové a květákové orgie. Z obvodu jejího hrudní­ ku usuzuju, že vypadla z nějaké televizní reality show, ze světa, který je mi naprosto cizí. V tu chvíli mě na­ padá, že slaný koláč s kozím sýrem a špenátem bych si k večeři klidně dala. Vtom slyším, jak mě Cyndie volá.

„Sylvie, pojďte, nechám vás pohodlně se usadit.“

„A jak to mám provést, to se mám svlíknout do­ naha?“

Mé společnice z lavice si vymění spiklenecký úsměv. Mám dar na pokládání idiotských otázek.

„Ne, vršek si nechte.“

Vršek si samozřejmě nechám. Motá se mi hlava a  myslím, že omdlím nebo budu zvracet. Z  těch řečí o  bulimii se mi udělalo šoufl. A  pak mě Cyndie se svýma čtyřkama vezme útokem. Vedle ní si připadám plochá, stará a hnusná. Horečně si svlékám kalhotky, nechávám si je zmuchlané do kuličky v  pravé dlani



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.