E-kniha: Veselí - Radka Třeštíková

Ve s e l í

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Radka Třeštíková

Veselí – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Radka Třeštíková

Praha 2018

Rodině a jižní Moravě

Poděkujme jak děti za jablko

za vše co bývalo a znovu kdysi bude

za to že věrná po dni přicházela noc

za zarputilé ráno Poděkujme jak děti za jablko

za to že příští dávno je už za námi

že nás měl čas

jak rybář rybu v síti

Poděkujme jak děti za jablko

a bez výčitek bez pokorné pýchy

za radost která pomohla nám přebolet

za odebraný dar Poděkujme jak děti za jablko

jan skácel Poděkování ze sbírky a znovu láska

13

13.

Kdyby mi Rostislav nevmetl do tváře to, co mi do ní vmetl,

nejspíš bych tady neseděla. V kupé expresního vlaku Šohaj, na

sedadle číslo třináct. Třináctka je ostatně moje šťastné číslo,

vnímám to dost symbolicky, navzdory faktu, že v místě opěr

ky za mojí hlavou si někdo od drah trénoval šití cikcak

a výsledek působí jako kosočtverec. Třináctého mám naroze

niny. Třináctého května. Právě dnes. Začíná poslední etapa mé

ho dětství, což se dozvím, až skončí, to se nikdo nedozví dřív.

Pomalu ubíhající krajina za oknem přesně odpovídá rych

losti naší jízdy, která má se slovem „expresní“ společného

pramálo, ale mně to nevadí, já nikam nepospíchám, já mám čas.

Nasadím si sluneční brýle, protože oknem teď svítí slunce přímo

na mě, a když mžourám, tak se mi kolem očí dělají vrásky, které

mi připomínají, že je mi už třiatřicet. Trojka je první skutečné

číslo, proti jedničce jako jednotě a dvojce jako jejímu protikladu.

Trojka je počátek, průběh i konec. Trojka je minulost, přítom

nost i budoucnost. Trojka je otec, matka a dítě, to jako já. Troj

ka je víra, naděje a láska, aspoň Google to tvrdí, dokud mám

ještě signál na mobilu, pak už jen odevzdaně sleduju všechno

to barevné prádlo rozvěšené na balkonech podél trati. Ručníky,

trenýrky, tepláky s vyboulenými koleny, pyžama a sepraná

trika s potisky vlají ve větru na oslavu vítězství pracujících

14

žen, nebo tedy lidu, abych byla genderově korektní − v naší firmě

se na tohle dost dbalo, na rovné příležitosti, stejné platové ohod

nocení, stejné přesčasy, stejné firemní pozornosti při různých

příležitostech, něžné květiny i pro muže, lahve kvalitního

alkoholu i pro ženy, dva měsíce se dokonce intenzivně jedna

lo o zavedení unisex toalet a společném oslovení v e-mailech,

které se nakonec ustálilo na tradičním „ahoj všichni“, toalety

zůstaly rozděleny. Než se kolem toho prádla náš vlak zběsile

prožene, stihnou ho ženy/muži posbírat, ty/ti obratnější i vy

žehlit a složit. Zívnu.

„Jízdenky!“

Z obyčejné černé peněženky, kterou mi věnovala manželka

mého bývalého milence s jízlivými slovy, že už si mám laskavě

všechno platit sama, vytáhnu lístek a čekám, až na mě v tom

chumlu natažených rukou dojde řada. Dala bych si panáka a ži

vot do pořádku anebo se opila a bordel ve svém životě ještě

na den vytěsnila, jenže já už nemám kam vytěsňovat všechny

svoje nezdařené pokusy, nezodpovězené otázky a nedorozumění.

Moje duše je jako tohle přeplněné kupé, nemůžu dýchat, ale

okno nejde otevřít, přestože použiju všechnu svoji sílu. Je mi

tak trapné říct si o pomoc, že si o ni neřeknu. Kdyby ten po

starší elegantní pán v šedém klobouku, co sedí vedle mě, okno

neotevřel, třeba bych se udusila.

„Je tady hrozný vzduch,“ řekne a zase si sedne.

V kupé je nás dohromady osm. Já, ten pán v klobouku, rázná

paní s holemi a dvěma dětmi předškolního věku, student s učeb

nicí francouzštiny On y va! a mladý pár, který se už dobrou ho

dinu zcela nestydatě přetlačuje jazyky. Kdyby hned na protější

stěně z překližky nebylo sprejem napsáno co čumíš debile

(se zvýrazněnými písmeny Č a D), nechala bych se snadno unést

15

pocitem, že cestuju do Paříže. Já ale mířím jinam. Na 48°57′13′′

severní šířky a 17°22′35′′ východní délky. Zkuste si to najít

na mapě. Dřív jsem byla přesvědčená, že tam někde je konec

světa nebo minimálně jeho prdel. Bez lítosti jsem opovrhovala

vším, co se mi nelíbilo, co nesplňovalo moje představy o velkém

světě. Vysmívala jsem se nevkusu, dialektu, vidláctví, všechno

mi připadalo včerejší a nic z toho jsem k sobě nechtěla pustit

anebo si přiznat, že to v sobě pořád mám, já – holka z velkého

města, co holkou z velkého města není. Jsem jen nenapravitelně

neschopná stát se někým, kým nejsem.

Skáče do řeči.

Srká.

Mlaská.

Mluví nahlas.

Mluví sprostě.

Pořádně se neholí.

Neumí řídit.

Olizuje nůž.

Nemá vkus.

Leze mi do věcí.

Buranka!

Měli jsme se s Davidem brát, ale vzali byste si někoho, kdo

je schopný napsat si takový seznam do svého deníčku?

16

Před patnácti lety jsem jela tuhle trasu po opačné koleji... nebo

je to možná stejná kolej a přehodí se jenom mašinky? Těžko říct,

až znovu přijde průvodčí, tak se ho na to zeptám. Seděla jsem

na stejném místě u okna jako teď, dva dlouhé copy po stranách,

jahodovou žvýkačku v puse, a na usazenou špínu na okně jsem

si mezi vyrytá srdíčka, kosočtverce a nalepené pivní etikety

malovala svoji růžovou budoucnost. Neúspěch jsem si nepři

pouštěla, ještě jsem ani netušila, co to slovo znamená. Kdyby

dráhy tenkrát vytěžily moje nadšení, naivitu a touhu, nemusely

do vlaku po cestě vůbec sypat uhlí. Hnala bych ho sama, vstříc

světlým zítřkům.

Za lístek k dospělosti koupený z kapesného od rodičů jsem

statečně ujížděla svému dětství. V krosně přímo nad mojí hlavou

byla mezi úhledně složeným prádlem svačina od mámy, srnčí

guláš od táty a ze smrkového dřeva vyřezaná ryba od Hynka.

Jeho dlouhá paže mi mávala z peronu a jeho vysoká postava se

najednou dala do běhu, běžel a běžel a nakonec upadl a zůstal

tam ležet natažený jako prostěradlo na matraci. To muselo bo

let, to všechno, ale já to nechala za zády úplně bez výčitek a ono

to bylo menší a rozmazanější a potom ještě menší a ještě roz

mazanější, až za tím vším zbyla jen malá rozmazaná tečka, co

se rozplynula někam do minula.

17

„Nejezdi,“ prosí Hynek.

Sedíme kousek od splavu ve vlhké udupané trávě. Slunce si

jde pomalu lehnout za obzor, v dálce zní kytara, do nebe stoupá

dým z ohniště a Amor mi v tlamě přinese cizí botu.

„Kde jsi to šlohl, ty dacane?!“

„Eliško, Liško,“ škemrá Hynek dokola a stále znovu. Nechce

se smířit s představou, že už nebudeme pořád spolu, nechce mě

pustit. Copak je tohle opravdová láska?

Amor zatím odběhne se svou kořistí pár metrů stranou

a přikrčený v trávě vyčkává, až ho začnu honit v kruhu, jako

štěstí, co ve skutečnosti nemusíte těžce hledat, ale můžete

ho snadno poztrácet, proměnit ve zbytečně velká očekávání,

nakonec se to všechno utrhne jako uši od tašky s těžkým ná

kupem a rozkutálí do stran. Jogurt, mléko, čtyři rajčata, milion

zklamání.

„Amore, stůj. Amore, kurňa. Počkej, až tě chytím, já tě seřežu,

že budeš mět prdel jak pavián. Amoreee!“

Hynek nervózně sleduje svůj nahozený prut. „Neřvi,“ požádá

mě. „Jak mám chytat, když řveš?“

„Tak nechytej,“ odseknu zadýchaně, ruce zapřu o pokrčená

kolena. Amor pustí botu na zem a s jazykem vyplazeným z ote

vřené tlamy se chladí, ukrytý za Hynkovými zády.

„Nečórnúl mi ten čokl nahodú jeden škrpál?“ Z chodníku vy

šlapaného do hlíny na nás volá tramp v rozepnuté zelené košili.

Má tvář, hruď i břicho zarostlé tak hustě, že kdybych Amora

navlékla do košile a plátěných šortek, vypadali by oba stejně.

18

„Když si ho dohóníš, je tvůj,“ odpovím odevzdaně. Tramp

z toho není dvakrát nadšený, vlastně není nadšený ani jed

nou, ale rychle si spočítá, že mu moc jiných možností ne

zbývá, a začne se s Amorem honit. Já si znovu sednu do trávy

a hlavou kývnu směrem k nahozenému prutu. „Tak už zas možeš

chytat.“

„Neni co, leda bys je přemluvila, ať připlavú nazpátek.“

Dám si ruce před ústa a volám: „Ryby, ryby, ryb je jako kvítí,

Hynek si vás chytí, chytí si do sítí, ryby, ryby!“

„Miluju tě,“ přeruší Hynek moje blbnutí.

„Já tebe taky.“ Pohladím ho po mastných vlasech. „Zas sis

je neumyl.“

„Promiň, byl jsem celý den u vody,“ omluví se a zní to tro

chu nelogicky.

Přes klín mu proběhne rozdivočený Amor a vzápětí přes

něj přeskočí vytočený tramp. „Kurvadrát,“ vydechne, když se

přerazí o látkový batoh plný návnady.

„Nejezdi,“ opakuje vytrvale Hynek, odloží prut do vidličky

a chytne mě za ruce.

„Musím.“

„Nemusíš.“

„Nech toho.“

Když slunce zajde docela a tramp se konečně na dvou pod

rážkách vrátí dozadu k ohni, přetáhnu si přes hlavu bílý nátěl

ník a svléknu červenou bavlněnou sukni.

„Hynku?“ zašeptám.

Mlčí, trucuje.

„Hynku,“ oslovím ho hlasitěji a ze strany do něj strčím ra

menem. „Hynku, sakra!“

Hynek se konečně otočí. Do tmy svítí moje nahá bílá prsa

19

a Amorovy oči. Hynek se ke mně nakloní a políbí mě, jeho

obavy z mého odjezdu se pomalu rozpouští do kapek vzdechů

a tlumených výkřiků. Leží na mém břiše jak ranní rosa na

pavučině babího léta.

„Přistoupili?“ zjišťuje průvodčí a očima za skly dioptrických brýlí

nás zběžně přepočítá. Nepřistoupil nikdo, takže všichni krou

tíme hlavou.

Než za sebou zavře dveře, stihnu se zeptat: „Jezdí se tam

i zpět na stejné koleji?“

„Jak to myslíte?“ Zarazí se s rukou na madle.

Netuším, jak otázku přesněji formulovat, takže to zkouším

znovu a pomaleji, jako uklízečka, co se na kolejích Hvězda snaži

la vysvětlit studentům z Ghany, kam si musí jít vyzvednout po

vlečení, PO-VLE-ČE-NÍ. „Jako jestli se tam i zpět jezdí na stejné

KO-LE-JI.“ Prstem přitom ukážu tam i zpět, aby bylo jasno, že

tam je někde přede mnou a zpět někde za mnou.

„Aha,“ řekne průvodčí a mlčí.

„Rád si sedám na koleje před jedoucí vlak. Když uskočím,

vím, že jsem porazil smrt.“

Zmateně se podívám vedle sebe na pána v klobouku.

„Takové máme vůbec nejradši,“ kárá ho průvodčí.

„Možem si taky sednút na koleje?“ dožadují se děti.

Jejich matka na chvíli přestane loupat pomeranč a pohoršeně

20

kroutí hlavou. „Opovažte sa!“ zahřmí, s těžkým heknutím se

nakloní přes kupé a oranžové slupky naštvaně mrskne do

malého koše pod oknem.

Jedna z nich se odrazí od plechového poklopu a dopadne

studentovi přímo do klína. „La peau,“ řekne a vyhodí ji.

„Byl to jen citát,“ vysvětluje muž.

Průvodčí otráveně mávne rukou a odchází.

„Jak je to teda s tou kolejí?“ ptám se.

„Já si na ňu sednu!“ křičí jedno z dětí.

„Ne, já si na ňu sednu,“ přidá se i druhé.

„Tož jste na palicu? Naváďat děcka k takým kravinám?“ ob

viní nás jejich matka, průvodčí odejde a vlak dofuní do Kolína.

Dofuní, jako by umřel, jako by se už nikdy neměl rozjet, ale

takhle dofuněl i do předchozí zastávky, takhle dofuní všechny

podobně expresní vlaky do všech zastávek.

Otevřeným oknem se dovnitř dere nádražní znělka Kolíne,

Kolíne a do kupé rozložitá mužská postava, jejíž stín neurva

le stlačí všechny sluneční paprsky až na podlahu. Jmenuje

se Laďa, což se všichni dozvíme o malou chvíli později, a ve

své kulaté zarudlé tváři má odhodlaný výraz posadit se někam

mezi nás.

„Ideš ode mňa!“ vyjekne paní u dveří, když jí Laďa šlápne

na nohu, a rychle se natahuje po holi připravená ubránit své

potomky a jejich společné teritorium i za cenu použití síly. Laďa

vypustí páru, za kterou by se nemusela stydět ani Kryšpínova

lokomotiva, a řekne „pardon“ takovým tónem, jako by si ta paní

svoji nohu, na kterou on bezohledně šlápnul, jenom vymyslela.

Napřáhnutá francouzská hůl ho ale nakonec přece jen donutí

ustoupit o krok vzad.

„Strach ze zbraní je podle Sigmunda Freuda znakem sexuální

21

a emocionální nedospělosti,“ zaheká pán v klobouku a snaží se

přitom dostat Laďu pryč ze svého klína, kam dosedl, když nemotor

ně couval.

„Ladine, de si?“ Ve dveřích stojí jeho žena Maňa, což se taky

dozvíme jen o malou chvíli později. Jídlem vysportované břicho

a naducaná prsa jí těsně obepínají černé šaty s květinovým

vzorem, který je pod náporem tukové tkáně roztahován do všech

stran. Původní kopretiny tak budí dojem zmutovaných slunečnic.

„Lécu tu jak hadr na holi,“ vyčítá Laďovi. Její hlas je tak inten

zivně nepříjemný, že se po něm student francouzštiny dokonce

mimoděk ožene učebnicí.

„Tu su, de bych byl?!“ haleká Laďa. „Poď si sednút.“

Maňa se cpe dovnitř i se dvěma nákupními taškami z vosko

vaného plátna. Co na tom, že v kupé pro osm nás bude de

set? Žena u dveří roztahuje paže a tiskne k sobě obě děti. Pán

naproti si sundává klobouk, kapesníkem si utírá orosené čelo

a oznamuje nám, že si právě vzájemně narušujeme všechny pro

xemické zóny. Mladá dvojice se ještě nepřestala líbat, student

dál pološeptem drmolí francouzská slovíčka a já mám žízeň

a v uších mi zní hlas mojí matky:

Když máš žízeň,

daj si nohy křížem

a ruky si daj za hlavu,

vypi celú Moravu!

„Jízdenky!“ volá průvodčí z chodby, dovnitř už se nevejde.

Laďa vytáhne z tašky řízky.

„Jízdenky,“ zopakuje průvodčí a Maňa mu podá zavařovačku

okurek.

22

„Co s tím?“ diví se průvodčí a odmítá si sklenici převzít.

„Šak enem mi to na chvílu podržte.“

„Podívejte se, paní, já tu nejsem od toho, abych vám něco

držel, kde máte místa? Tady už je plno.“

„Ano, plno,“ zopakuje pán v klobouku.

„Plno, plno!“ křičí děti.

„Oui, beaucoup de monde,“ ozve se od okna.

Dvojice se stále líbá.

Průvodčí rychle vyvede Laďu i Maňu pryč z kupé, vynese

i jejich tašky, okurky a řízky a v chodbě jim rázně domlouvá:

„Sem se nevejdete, zkuste si najít nějaká volná místa v zadní

části soupravy.“

„Vzadu najdem leda hovno,“ rozčílí se Laďa.

To mě rozesměje. „Občas holt najdeme něco jiného, než co

jsme hledali.“ Chci si to jenom myslet, ale řeknu to nahlas.

Muž v klobouku souhlasně pokyvuje hlavou. „Jako když

na louce hledáte čtyřlístek. S hlavou skloněnou dolů k trávě.

A náhle vám zezadu na krk sedne štěstí. Kdo by čekal, že bude

mít motýlí křídla?“

Opřu hlavu o okýnko a zavřu oči.

No právě.

23

„Liško!“

Přistiženě vytrhnu svoji dlaň ze sevření spolužáka Tomáše

a otočím se po známém hlase. Hynek přede mnou stojí v bílé

nažehlené košili s tím svým látkovým batohem na ryby na zá

dech a vypadá dojemně trapně. Modlím se, aby odešel, ne

chal mě být, pochopil všechno bez vysvětlení, netrval na ničem,

zmizel. Co tady vůbec dělá? Pod světlem z vrátnice se krčí moje

špatné svědomí a neschopnost sdělit mu věci na rovinu.

„Kdo je to?“ zeptá se a ukáže na Tomáše.

„Kamarád.“

Tomáš se urazí a odkráčí pryč; stejně má v Opavě holku.

Vyzvu Hynka, aby šel se mnou, a ruku strčím do kapsy,

aby mě za ni nemohl chytit. Naše tiché kroky ve tmě našlapují

do vzpomínek. Moje slova definitivně škrtají naši společnou

budoucnost a jeho mlčení, to není souhlas, ale snaha pochopit

něco, co pochopit stejně nechce. První ranní paprsky za tím

vším udělají tlustou čáru. Hynek odejde na vlak a já se vrátím

na koleje, co chvíli vedou úplně jinam a pak zase zpátky, pro

tože když dojdete na konec slepé ulice, máte jen dvě možnosti −

stát a přešlapovat na místě, anebo se vrátit. Spolknout pýchu.

Zahodit předsudky. Přijmout svoji minulost, svůj strom, celý

i s kořeny.

24

„Kde jsme?“ vyhrkne slečna s krátkými vlasy. Rtěnku má roz

mazanou po celém obličeji, ale neví o tom, takže si prostřed

níčkem jen zlehka setře jeden a druhý koutek.

„De sme, desmet, des met,“ šeptá student s vypilovaným

francouzským přízvukem a zmateně listuje ve svém slovníku.

Já si z nudy projíždím svůj Instagram. Moře, pláže, bikiny,

úsměvy, ta malá kulatá okýnka v letadle s kouskem křídla

za nimi, úzké uličky v Provence, kytice růží, Eiffelova věž, fotba

lový zápas Chelsea, Paul, nová kabelka, boty, šaty, rovnátka, pak

zas zuby bez rovnátek, selfie ze skútru na Srí Lance, Ondřej, vlny,

lotosový květ, bojovník jedna, dvě a tři, pes hlavou dolů a taky

ten pes, co byl jen na týden vypůjčený od Honzových rodičů,

hokejový stadion v Dubaji, velký plyšový medvěd, co mi dal

Robin k Vánocům, vodopády v Zimbabwe, kanál v Troji, Michal

v kánoi, David v závodním autě a prstýnek s malým kamínkem

od něj, štěstí koncentrované do čtvercového rámečku. Svět, kde

na všechny emoce stačí klávesové zkratky. Srdíčko, smajlík, ruce

sepjaté v modlitebním gestu, opice s dlaněmi na očích, filtr

na nedostatky. Dokonce i já bych uvěřila, že můj život je jen

jedna velká barevná zábava, že jsem dokonalá, ale není, nejsem.

„Za Českou Třebovou,“ odpoví muž v klobouku.

„Šmarjá, přejeli jsme!“

Kluk, co tu holku tak vytrvale líbal, v rychlosti sundává

z kovové police obě zavazadla, bere ji za ruku a žene se ven.

„Kam se hrnete, mládežníci?“ zarazí je průvodčí a podívá se

na hodinky. „Další zastávka je až za deset patnáct minut.“

„A nešlo by to, že bysme vyskočili?“

„Tak to jsem neslyšel!“ řekne průvodčí přísně.

„Že bysme vyskočili,“ zopakuje slečna o něco hlasitěji.

„Jeden by si na ty koleje pořád sedal, druzí by na ně nejradši

skákali, já vám něco povím, panstvo, ty koleje jsou tu hlavně

od toho, aby po nich jezdil vlak.“

„Byl to jen citát,“ opakuje muž v klobouku poněkud zbytečně.

„A jezdí ten vlak tam i zpět na stejné koleji?“ ptám se já.

Průvodčí vytáhne z kožené brašny lahvičku s léky a jednu

tabletu si odsype do dlaně. „Na tlak,“ hlesne.

„My si na ně sednem!“ řvou děti.

„Pardon,“ přeruší nás student. „To slovo, ehm, ‚desme‘, tak to ve slovníku není, žádné takové tady není.“ Kroutí přitom nechápavě hlavou a očima se od nás dožaduje vysvětlení.

„Co?“ vydechne průvodčí a lahvičku vrátí do brašny.

„Možem teda skočit?“ ptá se znovu mládežník a nenápadně

se natahuje k ruční brzdě, jejíž zneužití se přísně trestá. Hlasitý

nesouhlas průvodčího se ztrácí v ostrém hvízdání způsobeném škrtáním kovu o kov. Když vlak s trhnutím zastaví, z prostoru nad mojí hlavou se sesune malá cestovní taška od Louise

Vuittona – byl to dárek, sakra! Dosud v klidu ležela na mém

velkém kufru a teď udeří průvodčího do ramene.

„Au!“ vykřikne a tvář zkřiví bolestí. „Co v tom vezete?“

„Štiku.“

26

Při výstupu z vlaku mě ovládne nervozita, to není, jako když při

jedete na víkend a je vám fuk, že zas nefunguje kotel, že ve sprše

neteče teplá voda a studená jen malým čúrkem, že lednice je

na chodbě místo v kuchyni, že v obýváku nepřetržitě běží te

levize strašně nahlas, že z vaší staré matrace už lezou pružiny

a na dveřích upadávají kliky, že matka pořád mluví o lidech,

co vůbec neznáte, a otec zas nemluví vůbec, že je internet

pomalý a pomalé tak nějak všechno; je vám to fuk, protože se

tady chcete jen vyspat z kocoviny velkého města a nejpozdě

ji v neděli večer zas z téhle díry odjedete pryč, to těžké z vás

sklouzne jak mokrý sníh ze střechy vagonu, sotva průvodčí

zapíská. Roky jsem se ze sebe pokoušela setřást něco, co je mojí

součástí, jako ruce a nohy a duše a kůže všude po těle a taky ta

vrstva hned pod ní. Tohle je moje město, moje díra, ostatně už

bych mu tak nemusela říkat!

Zhluboka se nadechnu a odhodlaně se rozhlédnu kolem

sebe. Trafika stojí pořád na stejném místě, záchody taky, bo

dejť by ne, lavičky jsou nové, hezké, jedna je počmáraná, ale

z Prahy jsem zvyklá, že jsou počmárané všechny ještě dřív, než

na nich doschne nový lak, nádražní restaurace je hnusná jako

všechny nádražní restaurace, to se od nádražních restaura

cí tak nějak očekává, že hnusné budou, před ní stojí dva po

starší chlapi s lahváčema, ale zahlídnu i několik mladých lidí,

což mě potěší a zmírní moje obavy, že malá moravská města

představují jen cosi příjemného na dožití. Zakloním hlavu a pře

čtu si nápis nad elektronickou tabulí s příjezdy a odjezdy vlaků

27

vyvedený ve slováčtině. Už jsem na něj s nezájmem zírala v životě

nesčetněkrát a nedojímal mě ani trochu, ale teď mě trochu dojme.

Jedeme, jedeme, cestičky nevíme,

Veselané věďá, oni nám pověďá.

Uhladím si dlouhou širokou sukni a v černých páskových

botách na vysokém podpatku vykročím pravou nohou. Snažím

se výjimečně nehodnotit, co to mají ostatní, proboha, na sobě –

tak ne, zase to hodnotím. Nepadnoucí džíny, ponožky v out

doorových sandálech, křiklavé barvy, haleny z divných materiálů,

džínové minisukně, umělé nehty s divokými aplikacemi, řetízky

s křížkem na krku, šortky, co vypadají jako trenýrky. Na všech

ny kolemjdoucí Veselany se usmívám a vesele je zdravím, mě

nezdraví nikdo kromě kluka, co působí zhuleně a co nejspíš nabyl

dojmu, že jsem dost divná na to, abych si od něj kupovala drogy.

Jde za mnou až ven a pořád dokola se mě ptá, jestli nechci trávu.

„Nechci.“

„Za tři kila.“

Moje matka stojí na autobusové zastávce, co je hned před

vlakovým nádražím, zrzavé vlasy má sestříhané těsně po ramena,

na očích velké sluneční brýle, na sobě květované šaty až na zem,

vypadá, jako by ji někdo vystřihl z časopisu a nalepil na fotku

maloměsta, usmívá se, volá „Elinko!“, volá přesně tak nahlas, jak

na mě dřív volávala z okna paneláku, a mně to vadilo, i teď mi ta

hlasitost vadí, já ji přece vidím, nemusí volat ani mávat jak Havel

z balkonu při sametové revoluci. „Co je to za hňupa?“ zhodnotí

můj doprovod a vyzve Amora, aby trhal, ale Amor je na dlouhém

nataženém vodítku až vzadu v křoví a něco tam žere, v lepším

případě to nebude hovno, ale obvykle to hovno je.

28

„Amore!“ zavolám přísně. Kdykoliv přijedu domů, mám

tendence ho vychovávat a obviňovat matku, že ho nevychovává

vůbec, přitom ona psa vůbec nechtěla, říkala, že to dopadne

tak, že se o něj bude muset starat sama, a taky to tak dopadlo,

už dvanáct let se o něj sama stará, ale kdo mohl tušit, že je

matka jasnovidka?

„Ahoj Elinko,“ usměje se a políbí mě na pusu, vždycky na

pusu, na tvář nikdy, Morava není Paříž! Amor nastraží svoje

prošedivělé uši, nechá keř keřem a běží ke mně. Dřív než ho

stačím aspoň pohladit, strčí hlavu do mojí kabelky a za celou

cestu ji z ní nevytáhne. Poskakuje vedle nás po zadních, dojídá

zbytek mého croissantu a gumových medvídků i s pytlíkem.

„Tobě to sluší!“ zvolá matka. „Nasmažila jsem řízky.“ Ona

vždycky usmaží řízky, nikdy nic jiného, vždycky řízky, kuřecí

nebo vepřové, a brambory k tomu.

„Táta je doma?“

„Jo, asi jo. Nevím, esi jich nebude málo.“

„Čeho?“

„Tych řízků.“

„Já nemám moc hlad.“

Matka se zhrozí. „Neblbni, takého masa, musíš jest, ináč

to budem jest tři dni.“

„On je dneska nějaký státní svátek?“

„Ne, proč?“ diví se matka a pak mi oznámí, že k narozeninám

dostanu šaty od Vietnamců, ale to prý nevadí, že jsou od Viet

namců, stejně se to všechno šije v Číně, měli dvoje, tak si je

koupila taky, nezlobím se, že ne, stejně spolu nikam nechodíme.

To je pravda, kromě společných rodinných akcí jsme spolu

někam šly opravdu jen výjimečně. Na kafe, do kina, do divadla,

na koncert, na kuželky, na koupaliště... ne, nikdy. Přemýšlím,

29

která z nás dvou nechtěla víc, a matka zatím dál mluví, ale jinak

všude kolem panuje zvláštní ticho, přestože právě procházíme

samým centrem města. Ostré sluneční paprsky malují na chod

ník obrázek všudypřítomné nudy a vzduch je těžký, plný nedefi

novatelného napětí, ale možná se dusím jenom já. Matka dýchá

normálně, jde strašně rychle, táhne Amora a stíhá komento

vat výlohu každého obchodu a přidat k tomu příběh o majiteli,

jeho potomcích i předcích. Zapáleně hovoří o lidech, které jsem

v životě neviděla, ale hovoří o nich tak, jako bych je měla znát

už od narození. Překvapení v jejím hlase je nehrané.

„Jak to, že neznáš mladú Olinu? Stříhala na Hutním projektu,

mladú Olinu určitě znáš, no mladú, ona už neni zas tak mladá,

kolik jí može byt...“

„Já ji neznám.“

„Ale prosim ťa, ani malú Olinku? S tús musela chodit do jed

nej třídy. No ona už není zas tak malá, bude jak ty.“

„S žádnou Olinou jsem do třídy nechodila.“

Matka mávne rukou. „Ale chodila, akorát si to nepamatuješ.

Už se vdala aj rozvedla, dvě děcka má, hezkú holčičku, tak štyry

roky može mět, jak ona se enem menuje...“

Čekám, až si matka vzpomene, jak se jmenuje dcera ně

jaké holky, kterou vůbec neznám, a pomalu, krok za krokem,

rychlostí vánku, s každým dalším nádechem a výdechem,

s každým metrem a za každou další zatáčkou se mě zmocňu

je čím dál tím větší úzkost, která se mě tady zmocní vždycky.

Něžně mě obejme a pak mě svírá, svírá mě tak, že mi praskají

kosti v těle.

„Olívia!“ vykřikne matka, když mineme velkou bílou bu

dovu finančního úřadu, postavenou přímo před kinem. Jako

děti jsme si tady hráli, Patrik ze 7.C mi tu na jedné z laviček

30

dal pusu, a teď tady trčí tahle obluda jak činžák na dvorku, jen

proto, že někdo bez špetky vkusu nejspíš potřeboval rychle

utratit eurodotace.

„Oni nechtěli Olinu, že je to nemodérní, no hlavně že oni

sú hrozně v módě.“

„Nevíš, proč tady postavili tuhle hrůzu?“

Matka se na ten barák ani nepodívá a jde dál. „Protože sta

rosta je vůl. Stokrát jsme ho žádali, ať porazí ten strom u nás

v parčíku, ten bordel z něho nám za chvílu zdevastuje celú stře

chu, ale to je zbytečné, svojich práv sa člověk nedovolá, ani kdyby

hulákal jak na lesy.“

„Ten strom tam stojí dýl než náš barák,“ připomenu jí.

„Tak si ty rýny čisti sama,“ poradí mi ona.

Nenamítám nic, protože ohledně kácení stromů pro vlastní

potřebu jsem se s rodiči neshodla nikdy, a matka stejně znovu

změní téma.

„Tu jsem ti kúpila ty šaty,“ řekne a ukáže do jedné z výloh

malého vietnamského krámku na hlavní třídě, dá-li se to hlavní

třídou vůbec nazvat, ale jiná hlavní třída tady není, tak ji tak

nazýváme.

Dívám se do vitríny na malou zlatou kočku, která setrvačně

mává packou a zve nás dovnitř. Napadne mě, že bych se nejradši

otočila a běžela zpátky na vlak, ale matka mě pevně drží za paži,

táhne mě dál přes celé město a pak zkratkou přes sídliště Cha

loupky a mluví a mluví. Domov je nejbezpečnější, nejteplejší, nej

milovanější a nejkomplikovanější místo na světě. Nic vás nikde

nedožene tak rychle, jako vás všechno dožene doma. Stačí otevřít

dveře a vejít nebo se jen podívat na ten dům zvenku. Na zele

nou fasádu, okap plný listí, okna za pevnými žaluziemi, žluté

rámy, prosklené vstupní dveře, jediný odraz, ve kterém jste to

31

skutečně vy, i když před sebou utíkáte. Otázky vás táhnou zpátky

jako karety na pláž, kde se vylíhly, protože doma jsou odpovědi.

Jsme tady.

Odemkne matka, protože já ještě nemám klíče, dostanu

staré sešlapané papuče plné Amorových chlupů, protože od pod

lahy jde zima, a doporučení, abych tu skříň u sebe v pokojíčku

otvírala opatrně.

„Ináč ti ty dveře hňápnú na palicu.“

Rychle vynáším svoje věci nahoru, abych se matky na chví

li zbavila, ale ona je mi v patách stejně jako Amor a všechny

těžké emoce spojené s návratem, který se mi ještě včera zdál

tak naivně lehký.

„Esi máš nejakú špinu, tak mi ju daj, budu prat.“

„Přece bych si nezabalila špinavé prádlo.“ Bráním svoji tašku,

kterou se mi matka snaží uzmout. Chce ji vybalit a vyskládat

mi věci do poliček. Do komínků. Dokonale. Je mi třiatřicet, ale

cítím se, jako by mi byly znovu jenom tři. Tenhle pocit umí

v dospělém jedinci spolehlivě vyvolat jen rodič, především mat

ka, především ta moje.

„To je hezká taška,“ chválí tašku. „Nefunguje kotel. Ráno eště

fungoval, ale už nefunguje.“

„Já si ji vybalím sama. Proč zas nefunguje?“

„Ta musela byt drahá, taká hezká taška. Nevím, jak to mám

vědět, vypadám jak kotelník?“ rozčílí se matka, ona se vždycky

rozčílí, když jde o kotel, a já taky.

„Já si ji vybalím sama,“ zopakuju o něco hlasitěji. „Nechápu,

proč nepořídíte nový kotel.“

„A já nechápu, proč s sebú taháš také velké poleno,“ diví se,

když z tašky vytáhne dřevěnou štiku.

„Protože chci,“ odseknu. „A nehrab se mi ve věcech.“

32

„Málem bych zapomněl,“ zarazí mě Hynek, když se spolu loučíme

kus od našeho domu, nechci, aby matka viděla, jak se s ním

loučím, nechci, aby nás viděla spolu, aby se pak vyptávala, co

Hynek, co já, co my dva; možná že kdybych s ní mluvila, kdy

bych se jí svěřovala, kdybych ji k sobě tenkrát pustila blíž nebo

pustila k sobě blíž ona mě, mohl se náš vztah vyvíjet jinak, líp,

aspoň o něco.

„Na co?“

Hynek si sundá batoh a vytáhne z něj kus opracovaného

dřeva.

„Ježiš, to je těžké, co to je?“

„Štika.“

Přetáčím to poleno v rukou, opravdu to připomíná rybu,

nevím, jestli štiku, ale rybu určitě. „Nemohl jsi vyřezat nejakú

čudlu?“

„Mohl, ale musel bych ju pustit zpátky do lesa.“ Hynek se

nahlas rozchechtá a klátí se u toho ze strany na stranu jak cho

vanec ústavu pro duševně choré, já přivřu oči a počítám do deseti.

„Ty ju nechceš?“ zeptá se, když si všimne, jak se tvářím. Proč

mu neřeknu, že už nechci jeho?

„Chcu.“

„Tak si ju nech.“

33

A tak jsem si ji nechala. Pět let ležela ta štika na dřevěné poličce

vysokoškolských kolejí. Rok ve Francii. Rok ve Španělsku. Dva

roky na Andělu. Rok na Zvonařce. Rok v ulici Podplukovní

ka Sochora. Tři roky pod rozkládacím gaučem mojí garsonky

na Vinohradech. Ten ošklivý kus dřeva se pro mě stal větším

důkazem, že moje minulost je skutečná, než všechny fotky,

pohlednice a dopisy. Nožem vyřezaná jizva první lásky. Pevně

ji držím v ruce a v nových sytě růžových šatech, které jsem si

na sebe musela pod matčiným nátlakem navléct – no vidiš, sú ti

akorát –, stojím ve dveřích, přesně na hraně dlaždiček v předsíni

a plovoucí podlahy uvnitř. Chtěla bych se vysprchovat, na chvíli

si lehnout do postele, kde nejsou psí chlupy, a poslouchat ticho.

„Večer určitě poteče teplá!“ volá na mě matka z kuchyně. „Ko

lik chceš tych řízků? Zasekla se venkovní žaluzia, musíš si rožnút.

Přines máslo!“

Rozsvítím a nahlížím do svého pokoje na svoje bývalé já,

které tady zůstalo úplně beze změny, autentické, upřímné a vcel

ku, přestože jsem části z něj už sama v sobě dávno popřela. Jako

vytrvalostní běžec na dlouhou trať jsem utíkala před minulostí,

ale ona nezmizela, ona neumí zmizet. Když po chvíli konečně

vkročím dovnitř a sednu si na válendu potaženou béžovou

larisou, připadám si jako vetřelec, zloděj vzpomínek, někdo,

komu to tady už dávno nepatří, protože nechtěl, aby mu to

patřilo. Zírám do skleněné vitríny sektorového nábytku, kde

jsou vyskládány dívčí romány od Lenky Lanczové a detek

tivky od Jamese Hadleyho Chase, staré sešity, plyšáci, kazety

34

do magneťáku i ten starý magneťák, který můj otec ještě za to

tality přivezl z Etiopie. Jednu kazetu do něj strčím a čekám.

Sice jsem v Praze všem tvrdila, že jsem v pubertě poslouchala

Depeche Mode, ale ne všechno, co o sobě člověk tvrdí druhým,

je pravda, pokojem se namísto Davea Gahana rozezní hlas Jardy

Garguláka ze skupiny Reflexy.

„Neříkej, že to láska není, neříkej, že se to změní, neříkej,

že láska bolí, né, né, to neříkej. Líbej mě...“

„Kde jsi tak dlúho?“ ozve se za mými zády.

Ve dveřích stojí otec a usmívá se očima, tak jak to umí jenom

on. Dám mu pusu na pusu, chtěla bych ho obejmout, ale my se

neobjímáme, nikdy jsme se neobjímali, nevím proč.

„Někdo zatáhl za ruční brzdu,“ vysvětluju mu cestou do kuchy

ně, máslo nesu, cítím přepálený olej a spečenou strouhanku tak

jako vždycky, když přijedu domů.

„Lidi sú kurvy. Znáš ten vtip, jak přistúpí do kupé Pražák

k Moravákovi?“

Zavrtím hlavou, asi neznám.

„Přistúpí do kupé Pražák k Moravákovi a požádá ho, aby se

posunul až k voknu. Nic, Moravák se ani nehne, Pražák do něho

strčí a zopakuje, pane, prosím vás, posuňte se až k voknu!

Moravák se naňho zadívá. Tak už nepičuj a kvokni.“

„Sníš si to tady?“ ptá se otce matka, vezme mi to máslo

a hlavou kývne k talíři naloženému jídlem.

„Kde jinde by si to měl sníst?“ divím se a sednu si na svoji

židli. Otec vždycky seděl v čele jídelního stolu, ale teď u něj

stojí a neví, kam s talířem. Tváří se zvláštně a matka taky. „Co

se děje?“

„Nic. Nic. Dobrú chuť,“ popřeje nám a jeden řízek hodí Amo

rovi rovnou do otevřené tlamy.

„Ty máš tetování?“ všimnu si, když se pootočí.

Matka si zálibně prohlídne svoji levou paži. „No, holubicu,

to je symbol lásky a míru a...“

„Zasrané kapoty,“ ozve se otec. Nakonec si přece jen sedl

do čela stolu, ale necítí se úplně dobře, to na něm vidím.

„Děje se něco?“ zeptám se znovu.

„Nic. Nic,“ zopakuje matka a hodí Amorovi do otevřené tlamy

bramboru.

„Psi by brambory jíst neměli.“

„Proč?“

„Nemají na ně enzymy.“

„Prosim ťa, Amorek má enzymy aj na plechovku.“

Táta něco zabručí, máma po něm švihne pohledem a já si

posté upravím hluboký výstřih, ze kterého mi lezou ven prsa.

Nervozita u stolu by se dala krájet jako ty řízky a výrazy obou

rodičů jsou kyselejší než okurkový salát.

„Dalas tam moc octa,“ řeknu tiše.

„Tak si příště uvař sama,“ doporučí mi matka nahlas.

„Děje se něco?“ zeptám se už potřetí.

„Co by se furt mělo dět?“

„Chováte se divně.“

Otec si utře pusu do ubrousku, ani nedojí, poděkuje, zne

chuceně překročí louži slin, co kapou Amorovi z tlamy, a ode

jde do hospody na pivo. Já odejdu do svého pokoje a naštvaně

zprudka otevřu skříň, abych si do ní vyskládala věci. Ozve se

rána a místo poliček se mi před očima objeví hvězdičky.

„Říkala jsem ti, že ti ty dveře hňápnú na palicu!“ volá matka.

36

Ráno jdu běhat. V Praze jsem ráno běhala, tam běhá spousta

lidí a tady určitě lidi běhají taky, běhat se dá všude.

„Kam?“ diví se matka a Amorovi strčí do tlamy celý rohlík,

jak do strojku na strouhanku.

Skloním se, abych si zavázala tkaničky od svých nedávno

zakoupených adidasek. „Do města nebo do parku, podél Moravy,

tam asi lidi běhají, ne?“ vydechnu, narovnám se a povytáhnu si

svoje běžecké legíny sladěné s těmi teniskami. V Praze musíte

při běhání nějak vypadat, tady to bude pravděpodobně jedno,

ale vzdávat to hned na startu, to prostě nechci.

„Tady nikdo neběhá,“ oznámí mi matka.

„Proč ne?“

„Protože tu sú všeci z práce ztahaní jak šňůra od hajzlu. Běhat

v parku, ha,“ matka se tomu zasměje jako vtipu, a dokonce to

hned převypráví otci, který se objevil v chodbě.

Oba se smějí, na chvíli vypadají jako dřív, jako rodiče, jako

dva lidi, co patří k sobě, co si na dovolené v Bulharsku vzájemně

mažou záda niveou s faktorem čtyři, co se spolu večer dívají

na detektivky a škrábou si přitom nohy a na Vánoce si dávají

dárky ne z principu, ale z lásky; neumím si představit, že by

to bylo jinak, ale nejspíš budu muset. Otec vůbec nespal doma!

Nasadím si sluchátka a rovnou do nich pustím hlasitou

hudbu, protože matka si vzpomněla na nějakou historku

z Kauflandu, jejíž začátek sahá až někam do roku 1983, kdy

jsme se sem přistěhovali ze Zlína. Do pouzdra na iPod, upev

něného na levé paži, zastrčím papírek a malou tužku z Ikey,

37

při vyklízení pražského bytu jsem jich našla hned několik, byl

to ostatně čtvrtý byt, který jsem si v Praze nábytkem z Ikey

zařizovala, pořád znovu a znovu, pokaždé s jiným chlapem, ale

vždycky se stejnou naivní představou, že teď už je to opravdu

naposledy, poslední ze všech posledních klippanů. Matka zatím

stále mluví a divoce u toho gestikuluje rukama, naštěstí už ji

neslyším. V rytmu Shoot to Thrill od AC/DC vybíhám z domu.

Běžím přes náměstí, které pořád vypadá, jako by tu někdo

vyhlásil stanné právo ještě dřív, než se setmí. Obsazeno má

pouze zahrádka před hospodou. Na pivo zřejmě bude, i kdyby

na chleba nebylo.

„Kam utěkáš, krasavico?“ zařve na mě štamgast od jednoho

stolu tak hlasitě, že v úleku špatně došlápnu na obrubník a noha

se mi z něj sveze do travnatého příkopu.

„Do háje,“ zaúpím. Sednu si na zem a třu si zvrtnutý kotník.

Ze zahrádky se ke mně nese družný rozhovor, který se mě přímo

týká, ale já dělám, že se mě netýká vůbec. Za hlasitého smíchu

a opileckých poznámek se stavím na nohy a pomalu odkulhávám

pryč. Za zády nechávám pozvání na panáka, na noc strávenou

v zahradní chatce a nabídku k sňatku od někoho, komu tady

říkají Zlaťák.

„Tož neblbni, víš, kolik má zlata? Zlaťáku, ukaž!“

Všichni se smějí, já nereaguju, ale přidám trochu do kroku.

„Čapni ju, nebo ti uteče!“ zařve někdo a já se rozběhnu, co

když mě ten Zlaťák bude opravdu honit? Ženu se městem jak

věřící na nedělní mši, pálí mě lýtka a na plicích, ale když se

po chvíli otočím, tak zjistím, že mě nikdo nehoní, a v klidu

se vydýchám zády opřená o kmen vzrostlého dubu před Billou.

Kolem mě projede několik aut, pán s trakařem plným šrotu

a dvě postarší cyklistky. Na hlavě mají šátky a na řídítkách

38

žluté igelitové tašky s nákupem. Budiž to důkazem, že na chle

ba je tady taky!

Po chvíli se odlepím od stromu, proběhnu pod nízkým

železničním mostem, kde pravidelně uvízne nějaký zmatený

tirák ze Slovenska, pokračuju podél trati zahrádkářskou kolonií

a zastavím se až u barevných pavilonů Základní školy Hutník.

Osm let jsem se tady stresovala tím, abych měla dobré znám

ky, dokonce jsem kvůli tomu půl roku nosila jeden a ten samý

svetr, tmavě červený s áčkem na prsou, odmítala jsem ho sun

dat, protože pověrčivost, protože jedničky, protože navzdory

všem těm jedničkám jsem zjevně byla úplně blbá. Osm let jsem

čekala, až mi narostou vlasy do pasu, a neustále jsem kvůli

tomu trochu zakláněla hlavu dozadu. Osm let jsem se snaži

la zapadnout do nějaké party, do Skautu, do pěveckého sbo

ru, do volejbalového týmu, jenže samotář nikdy nezapadne

nikam, samotář chce být sám a občas se litovat, že je úplně sám,

k tomu společnost nepotřebuje. Z pouzdra na paži vytáhnu

tužku a papírek a z nástěnky si opíšu pár důležitých informací,

totéž zopakuju u obecního úřadu, kina a městské knihovny, pak

se vrátím domů a papírek položím na psací stůl.

Kino přes léto nehraje

Každé pondělí cvičení maminek s dětmi

Naučte se esperanto snadno a rychle

Večerní kurz vaření za 350 Kč ( jídlo v ceně)

Malování kraslic (svoje vajca)

Prodám slepicu, zn. živú

„Už teče, poď se rychle vykúpat!“ houkne na mě matka

z chodby, šťastná, že mi může nabídnout luxus teplé vody, a já

39

všeho nechám a jdu, protože v některých domácnostech teče

teplá voda jen někdy a jen po vymezenou, velmi krátkou dobu,

jako třeba v té naší.

Zlehka zaťukám na dveře pokoje pro hosty a počkám, než

se zevnitř ozve hlasité: „No?“

Otec sedí u okna za psacím stolem, před sebou má rozlože

né noviny. Pozorně si je pročítá s lupou u pravého oka. Vejdu dál

a na stůl položím talíř s obědem. Už vím, že rodiče neoběd

vají společně; než aby tu hrůzu museli kvůli mně podstupovat

znovu, radši mi to řekli.

„To ti posílá mamka.“

„To mi posílá mamka?“ diví se otec a lupu nevěřícně namíří

na kuřecí stehno. Matka mu už tedy zjevně ani nevaří. To včera,

to byla jenom hra, kterou na mě při mých občasných návštěvách

hráli po celý minulý rok, a já si toho nevšimla, protože jsem si

toho všímat nechtěla. Některé věci by měly zůstávat beze změny,

aspoň tady, aspoň doma, kde jinde?

„Proč si nekoupíš brýle?“ zeptám se otce, abych se ho ne

musela ptát, proč už nejsou s matkou spolu, proč už to nefun

guje, kdo co udělal, kdo co zavinil, kdo co zkazil. Mám pocit,

že mi nepřísluší řešit tuhle situaci, přijdu si jako dítě, co

sobecky potřebuje lásku obou rodičů a lásku mezi nimi,

třebaže hranou.

40

„Brýle?“ diví se otec a sportovní přílohu odloží stranou. „Šak

já vidím.“

„S lupou!“

„Elouchu, ty nevíš, že lupa funguje na úplně stejném prin

cipu? Dáš si kafe?“

Kývnu a sednu si do křesla v rohu u knihovny. Otec složí

noviny, vstane od stolu a odejde do vedlejší místnosti, kde

na provizorní dvouvařič postaví hrnec s vodou. Z majitele domu

se stal pouhý host, spodní patro si nicméně při rozchodu zvolil

sám. Prý se mu nechtělo chodit pořád do schodů, ale já myslím,

že se prostě chtěl cítit tak trochu jako utečenec. Že si tím říká

o kousek soucitu, o pozornost, o něhu. O tu moji taky. Slyším,

jak teče voda z kohoutku, pak cinká nádobí, to asi rychle opla

chuje špinavý hrnek, podle klení soudím, že nádobí nemyje rád,

nikdy ho nemyl, myla ho vždycky jen matka.

„Koupím ti varnou konvici, je to s ní rychlejší!“ volám na něj.

„Já sa nikam neponáhlám!“ volá on na mě. „Ty jo?“ zeptá se,

když se vrátí. Mokré ruce si utírá do zelených kalhot, které si

oblékl nejspíš proto, že se chystá do lesa.

„Chystáš se do lesa?“ zeptám se.

„Až večer.“

„Na čekanou?“

„No jo, na srnca, chceš jít se mnú?“

„Ne.“ Je to vražda.

Když začne voda v hrnci bublat, nabídnu se, že si tu kávu za

liju, ale otec mě zarazí, jsem přece jeho host − to už jsme v tom

hle pokoji pro hosty dva −, a odejde to udělat sám. Po chvíli

přinese hrnek naplněný horkou kávou téměř až po okraj.

„Černá jak shnilá noha,“ zhodnotí ji a třesoucí se rukou

postaví hrnek přede mě na stůl. Trochu kávy přitom vybryndá

41

a v těch několika kapkách, které se pomalu roztékají po stole,

se odráží otcovo stárnutí. Vytáhnu papírový kapesník a rychle

to setřu, jako by šlo setřít čas, zastavit ho nebo aspoň zpomalit.

„Co je nového?“ zeptám se opatrně.

„To mi řekni spíš ty,“ vyzve mě otec. Cítím v té otázce desít

ky dalších otazníků, věcí, na které se mě bojí zeptat. Na celý

můj život, do něhož nechce zasahovat, protože už nejsem malá.

Možná čeká, že o něm začnu mluvit sama. Že jednou řeknu

i něco víc než jen, že je všechno v pohodě.

„Všechno v pohodě,“ ujistím ho jako vždycky.

„Já taky. V pohodě.“

„A mamka?“

„V pohodě.“

„Tak to je v pohodě.“

„Kdy vlastně začínáš?“ zeptá se otec a v šuplíku hledá nějaké

sušenky ke kávě. Hlasitě přitom hodnotí jejich počet, stav a čas,

který uplynul od data spotřeby.

„Zítra.“

„Všecky sú prošlé.“

„To nevadí, já nic nechci.“

Otec pokrčí rameny a vrátí se s lupou k novinám, zaujatě si

pročítá stránku s inzeráty a víc si mě nevšímá, přesto vnímám

jeho tichou spokojenost s mojí přítomností. Tady v pokoji,

v domě, ve městě. Nebude sám a je za to rád, akorát mi to ne

umí říct. Místo toho na mě jen mrkne a suše poznamená, že

se ženou mraky a večer bude asi pršet. Chvíli tam ještě sedím,

mluvíme o počasí, o rododendronech na zahradě a kosákovi,

který se už otce vůbec nebojí. Lítá sem za ním každý den a ne

chá se krmit téměř z ruky.

„Už si na mňa asi zvykl.“

„Asi.“

Přes den krmí kosáka a v noci klidně zastřelí srnce, když

mu nějaký vhodný kus přijde až před posed. V tom je přece tak

obrovský rozpor, ale kdykoliv se na to otce zeptám, tak on mi

odpoví, že v tom žádný rozpor není, že k životu smrt patří, že

stav zvěře se musí regulovat. To já vím, že stav zvěře se musí

regulovat, já akorát nechápu, proč ho musí regulovat právě on!

Natahuje ke mně ruku s balíčkem sušenek a já si na chvíli při

padám jako ten kosák, ale já si ty sušenky nevezmu, tati, kvůli

tomu jsem za tebou nepřišla! Zbytek kávy vyleju do dřezu, umy

ju hrníček a odcházím zase nahoru. Nejsem si jistá, co je horší,

jestli přízemí, kde se nemluví skoro vůbec, nebo první patro, kde

se mluví bez přestání. Amor leží natažený na schodech v mezi

patře. Kdyby se na nich udržela postel, udělám to nejspíš taky.

„Co tam furt vyváďá?“ vyzvídá matka a vyčítavě se dívá

ze schodiště dolů jak bůh do pekla. „Kúpila jsem šunku na Kauf

landu, půl kila, byla v akci.“

„Čte si inzeráty.“

„Že by sháňal prácu?“ přemýšlí nahlas.

„Třeba si hledá novou ženu,“ rýpnu si.

„Proč by to dělal?“

Protože všichni potřebujem lásku. Zadaní, nezadaní, mladí,

staří, děti i rodiče. „Možná už ho nebaví být sám. To tě nena

padlo?“

Odraz zrcadla mi vrátí překvapený matčin výraz, ze kterého

je víc než zřejmé, že tohle ji nenapadlo určitě. Vidím lítost a hra

nou lhostejnost. „Udělám chlebíčky.“ Otočí se a jde.

45

12.

Říká se, že když budete v životě dělat jen to, co už děláte, budete

mít vždycky jen to, co už máte. A taky se říká, že život by byl

tragédií, kdyby nebyl vtipný. Já jsem nikdy nechtěla podnikat

a mít obchod s rybářskými a loveckými potřebami mi nepři

padalo ani jako dobrý vtip. No a teď ho mám! Pronajala jsem si

malý nebytový prostor v centru města, kde nedávno zkrachovala

prodejna zdravé výživy. Ze stěn jsem odlepila reklamy na ce

lozrnné pečivo a vymalovala je nazeleno. Z lustru jsem sun

dala závěsnou dekoraci v podobě zaprášených chilli papriček

a česneku. Umyla jsem okna a savem vymýtila plíseň kolem rámů,

která mi zdravá a výživná nepřipadala ani trochu. Z podlahy

jsem vymetla sezam a dýňová semínka a doprostřed položila

koberec z umělé trávy, který mi z Bauhausu přivezl prodavač

z lahůdek odnaproti. Matka mi přinesla několik pytlů plných

ponožek, které nám doma zbyly, potom co otci zkrachovala

fabrika na jejich výrobu, a otec přinesl deset dalekohledů, které

získal výměnou za uloveného srnce. Původně to měl být krám

jen pro rybáře, ale který blbec by chodil na ryby s dalekohledem

a v barevných ponožkách? Rozšířila jsem tedy sortiment i na mys

livce a ponožky strčila dozadu do skladu, matka se naštvala, ale

otec byl upřímně nadšený. Najevo to dal tichým zabručením

a slibem, že mi na druhý den po práci přinese nějaké parohy.

46

„Na výzdobu,“ oznámí mi zadýchaně a přitluče je na zeď

hned za pokladnu, takže to z určitého úhlu bude vypadat, že

mám ty parohy přímo na hlavě, a každý, kdo vejde, se začne

smát. Nakonec mi nezbude než tu pokladnu přesunout jinam,

ale stejně už tomu tady nikdo neřekne jinak než U Jelena. Zní to

jako hospoda na růžku s výhodným obědovým menu, ale i chlap,

co jde na svíčkovou se šesti, může odejít s prutem, Rostislave.

Chování zákazníka nelze předem stoprocentně odhadnout, Ros

tislave. I nejlepší marketingová strategie může selhat, Rostislave.

Já umím prodat produkt, Rostislave.

„Panebože, ty jsi fakt kráva!“ zařve Rostislav a vyskočí ze židle,

aby dal všem najevo, jak moc je naštvaný, skoro že pěstí nepraští

do stolu. V obličeji a na krku má rudé fleky a prská, když mluví.

Z mého místa to v protisvětle vypadá nechutně.

„Prosím?“ hlesnu uraženě.

Ostatní překvapeně mlčí. Nikdo se za mě nepostaví, ani šéf,

ani zástupce šéfa, ani senior asistentka zástupce šéfa, ani junior

asistent senior asistentky zástupce šéfa, ani recepční, co přede mě

zrovna postavila sklenici s vodou, ale to by stejně bylo k ničemu,

kdo je zvědavý na názor někoho, kdo říká do faxu „haló“? Mám

chuť hodit tu skleničku Rostislavovi do obličeje zkřiveného zlostí.

„Chápeš, že jsme kvůli tobě přišli o VIP klienta?“ pokračuje

Rostislav, udělá přitom tři dlouhé kroky až ke mně a nakloní

47

se, abych ho líp slyšela. „Víajpíčko, rozumíš tomu? Byli ochotný

do tý kampaně nalejt dvanáct míčů.“

Uhnu stranou a utřu si tvář.

„Kdo nám to zaplatí?“ křičí rozčíleně. „Ty? Dáš nám dvanáct

míčů?“

Já mu žádné míče dávat nebudu a on to dobře ví, ale stejně se

mě zeptá znovu. „Ty? Ty nám je dáš? Zaplatíš to? Co? Došly ti slova?“

„Jdi někam,“ nabídnu mu hned dvě.

„Já? Já nikam chodit nebudu, holčičko, ale řeknu ti kdo...“

„Je to chyba celého týmu, Slávku,“ zasáhne konečně šéf.

„Houby celého týmu, kdyby tady madam Morava nebyla tak

chytrá...“

Proč mi Pražáci pořád předhazují, že jsem z Moravy? „Nemo

hla jsem tušit, že se u nás vůči uprchlíkům zvedne taková

vlna nenávisti,“ bráním se a pak pokračuju. „V jiných zemích,

například v sousedním Německu, byla obdobná kampaň...“

„V Německu!“ zvolá Rostislav. „Ty si opravdu myslíš, že jsme

na úrovni Německa?“

„Ne, v Německu by na mě kolega na poradě určitě neřval,

že jsem kráva.“

Rostislav tuhle poznámku přejde, přimhouří oči a namíří

na mě ukazováček. „Mohla jsi to tušit. A měla. Od toho tady jsi,

jestli neumíš předvídat, můžu sem posadit kokršpaněla a vyjde

to nastejno.“

„Sociálně laděná marketingová kampaň má nesporný po

tenciál, podobnou strategii využívá zejména v zahraničí řada

firem, mnohdy bývá taková strategie efektivnější než standardní

marketingové nástroje, buduje kvalitní image a značku, spojuje

výrobek s kladnou emocí...,“ vmísí se do toho Otakar, junior

asistent, ale Rostislav ho ani nenechá domluvit.

48

„S kladnou emocí? S kladnou emocí?!“ zopakuje ještě o něco

hlasitěji. „Tím myslíš ty čmoudy?“

„To už přeháníš, Slávku,“ ozve se senior asistentka zástupce

šéfa, ale jen proto, že – jak všichni víme – chodí s Maročanem.

„Hovno přeháním!“ štěkne Rostislav, ale aspoň si konečně

zase sedne. „Nepotřebuju v týmu lidi, co neuměj prodat produkt.“

Tím myslí mě, aby bylo jasno.

„Tím myslíš mě?“ zeptám se zbytečně. „Já umím prodat pro

dukt!“

Rostislav se uchechtne. „Prosím tě, ty? Ty neumíš prodat

nic. Nic! Slyšíš?“

Abych měla vůbec co prodávat, musela jsem investovat všechny

své dosavadní úspory do nákupu zboží. Původní plán na vlastní

byt vzal zasvé a stavební spoření bylo zneužito na pruty, obrat

líky, navijáky, splávky, podběráky, spacáky, stoličky, háčky,

dvojháčky, trojháčky a další nezbytné potřeby, o kterých jsem

až dosud netušila, že by je mohl vůbec kdo nezbytně potřebo

vat. Přečetla jsem tři knihy o rybaření, dvě o podnikání, jednu

o chybách v marketingových strategiích, abych už žádnou další

neudělala, a jednu od Joa Nesbøho, ale ta s tím mým pod

nikáním nijak nesouvisí, tu měl na nočním stolku otec.

„Kdyby ses radši vdala a měla děcka,“ vyčte mi matka, za

tímco si nedůvěřivě prohlíží přívlačový prut značky Berkley.

49

Poněkud zmateně ho pře