načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Veselé chvíle v životě lidu českého - Čeněk Zíbrt

Veselé chvíle v životě lidu českého

Elektronická kniha: Veselé chvíle v životě lidu českého
Autor:

- Kulturní dějepisec a národopisec dr. Čeněk Zíbrt sleduje ve svém populárně vědeckém díle obyčeje českého a slovenského lidu a zachycuje zejména humor, kterým byly tyto zvyky ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  268
+
-
8,9
bo za nákup

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2006
Počet stran: 636
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 2.
Spolupracovali: uspořádala, doplnila, úvodem, poznámkami ... opatřila Zdena Hochová-Brožíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Vyšehrad, 2006
ISBN: 978-80-702-1624-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kulturní dějepisec a národopisec dr. Čeněk Zíbrt sleduje ve svém populárně vědeckém díle obyčeje českého a slovenského lidu a zachycuje zejména humor, kterým byly tyto zvyky okořeněny.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Čeněk Zíbrt - další tituly autora:
Z historie piva Z historie piva
Pivo v písních lidových a znárodnělých I Pivo v písních lidových a znárodnělých I
 (e-book)
Pivo v písních lidových a znárodnělých I. Pivo v písních lidových a znárodnělých I.
 (e-book)
Česká kuchyně za dob nedostatku Česká kuchyně za dob nedostatku
 (e-book)
Staročeské umění kuchařské Staročeské umění kuchařské
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VESELÉ CHVÍLE

V ŽIVOTĚ

LIDU ČESKÉHO



Veselé chvíle

v životě

lidu českého

ČENĚK ZÍBRT

VYŠEHRAD


Kniha vychází za finančního přispění Ministerstva kultury ČR

ISBN 80-7021-624-7


PŘEDMLUVA

Rád bych síly svoje všecky obětoval, chtěje zachovati v době

moderních hesel a všelijakých -ismů budoucnu věrný obraz

jak lid český od dob nejstarších až do doby nynější žil.“ Z

dnešního pohledu možná nadnesený, ale jistě upřímně zamýšlený záměr Čeňka

Zíbrta prostupuje pojetí i kompozici jeho knihy „Veselé chvíle v životě lidu českého,“

která podává obsáhlý obraz o lidových slavnostech, zábavách, obyčejích a zvycích v průběhu kalendářního roku. Publikace představuje dnes již klasické, materiálově cenné dílo, které stále zůstává inspirujícím zdrojem poznatků o lidovém životě. Jde o dílo aktuální, jenž patří nejen k fundamentálním pramenům české lidové kultury, ale v širších srovnávacích souvislostech i k cenným dokladům kultury evropské.

Abychom lépe pochopili jeho poselství a význam, přibližme si nejprve Zíbrtovu

osobnost i okolnosti, které provázely vznik této knihy. Čeněk Zíbrt, universitní profesor, významný národopisec, kulturní historik a bibliograf se narodil 12. října 1864 v Kostelci nad Vltavou, pokřtěný jako Vincenc Jan (jméno Čeněk začal používat teprve na gymnasiu). Byl prvorozeným synem v zámožné rodině řezníka a hospodského Josefa Zíbrta a také jeho matka Anna, rozená Hrochová, pocházela z bohatého selského rodu z blízkých Předbořic. Zážitky z raného dětství, pocit sounáležitosti s prostředím domova, s rodnou venkovskou krajinou se později odrážejí i v jeho díle. Život prostých lidí mu nebyl cizí, jak sám vyznává: „Jsem a zůstanu dítě českého venkova, v jehož ovzduší jsem rostl, dospíval, přičiněním šlechetné pěstounky tetičky M .Soulkové přilnul upřímnou láskou k tomu lidu jihočeskému...“ V necelých třech letech Zíbrt ztratil oba rodiče, díky pěstounům (prarodičům Zíbrtovým) a také otcově sestře se mu však dostalo dobrého vychování a později i vzdělání na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy university v Praze. Byl vychován v hluboké zbožnosti, avšak přes očekávání rodiny, že bude studovat teologii, se věnoval humanitním vědám, jako byla filosofie, historie, sociologie, estetika, hudební věda a získal tak značně široký základ pro svou bohatou a plodnou vědeckou činnost. Výsledkem jeho usilovné práce, doplněné studiem na zahraničních universitách, byly desítky různých spisů z oblasti národopisu (nazývaného také lidověda), folkloristiky, historiografie, bibliografie a v širším smyslu kulturní historie.

Zíbrt byl badatelem nebývalé rozsáhlé odborné erudice. Je pokládán za zakla

datele českých kulturních dějin a podílel se na organizaci moderního národopisného studia, které se u nás začalo formovat od osmdesátých let 19. století. Systematické a cílevědomé rozvíjení zájmu o kulturní historii poznamenalo také jeho pojetí studia

(7)


obřadů a obyčejů (tehdy zvykosloví) českého lidu, které se snažil oprostit od dosavadních mytologizujících přístupů a postavit na základy kritického zkoumání a srovnávání. Jako uznávaný znalec evropské kulturně historické a etnografické literatury si uvědomoval citelnou mezeru v českých národopisných snahách zachytit a uchovat mizející hodnoty tradičního způsobu života a ve srovnání s široce založenými národopisnými sběry jiných evropských národů ji chtěl relevantně naplnit. Spolu s Luborem Niederlem založil v roce 1891 časopis Český lid, který se stal hlavní platformou národopisného bádání, zaměřeného zejména na sběr a popis specifických jevů české lidové kultury. Vedle odborných pracovníků byli jeho přispěvateli také nadšení laičtí sběratelé a dopisovatelé. Na stránkách tohoto časopisu se tak podařilo soustředit a prezentovat množství mimořádně cenného materiálu, založeného na živě tradovaných, popřípadě v paměti lidu uchovávaných jevů z různých oblastí lidové kultury. Takto získaný materiál pak Zíbrt hojně využil i ve svých pracích o lidových obyčejích a zvycích.

V polemikách o povaze národopisného bádání na přelomu 19. a 20. století se Zíbrt soustředil především na prosazování zájmu o poznávání kulturních tradic českého lidu. Spory o pojetí kulturních dějin a množství nashromážděných dokladů o starobylých jevech ho přivedly k přesvědčení, že dějiny národa nejsou jen „velkými“ dějinami, ale že jsou neseny rovněž událostmi obyčejného, každodenního života prostých lidí. Právě proto chtěl, aby smysl národopisného bádání směřoval především k historicky konkrétní rekonstrukci způsobu života a kultury lidových, zejména venkovských vrstev. Díky své historiografické průpravě a neobyčejným znalostem archivních pramenů našel a využil velké množství dosud neznámých historických dokumentů, které česká pozitivistická historiografie tehdy přezírala. Vydával rukopisy a vzácné tisky, mající vztah k národopisu a středověkým tradicím, k literatuře a historii. Pro národopis mají význam zejména kulturně-historické spisy, které zachycují jednotlivé výjevy z kulturního života českého národa, např. typy právních znamení, pověrečné tisky, dějiny šachové hry, nápisy ze starých památníků, obyčeje a pověry určitých profesních skupin (sladovníků, pivovarníků, mlynářů, myslivců) a řada dalších. Zíbrt vydal i monografická díla, zabývající se dějinami českého kroje, dějinami tance, staročeskou tělovědou a zdravovědou, staročeským kuchařským uměním. K jeho předním pracím náleží publikace Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku (1894), ve které podává výklad latinského seznamu církví zakázaných pověr, jejichž přežitky sleduje v širším historicko-srovnávacím pohledu až do 19. století.

Zpracování díla Veselé chvíle v životě lidu českého předcházela na tehdejší poměry výjimečná monografie Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk (1889), příznivě oceněná v domácím i zahraničním odborném tisku. Na rozdíl od této monografie však ve Ve - selých chvílích Zíbrtovi nešlo o obdobně zaměřené, cíleně vědecké pojednání: nepokoušel se v nich o srovnávací studium, o řešení otázek prolínání kulturních vrstev, stanovení starších a nových vývojových etap. Směřoval k zachycení a vykreslení věrné podoby jednotlivých projevů v obyčejích, zvycích a folkloru lidu v Čechách a na Moravě. Jak sám zdůrazňoval, jeho záměrem bylo populární, čtivou formou seznámit čtenáře s rozmanitými podobami slavností, obyčejů a her, dosud žijících v jednotlivých

Předmluva(8)


regionech na určitém místě a v konkrétní době a srovnat je s jejich staršími formami, uchovanými v paměti lidu či rekonstruovanými ze starých pramenů.

Knihu prostupuje přesvědčení o závislosti tradiční rolnické kultury na existenčních potřebách, zájmech a zkušenostech lidových vrstev. Byla rytmizována střídáním ročních období, přírodních cyklů a period života člověka a založena na respektu k božímu řádu stvoření, v němž se duchovní svět, systém rituálů i konkrétních pracovních činností spojovaly v jediný harmonický celek a v němž významné místo zaujímaly i chvíle, plné bujarého veselí, obyčejů a zábav. Zíbrt dokládá, jak hluboce byly obřady a slavnosti venkovského života spjaty s potřebou svátečnosti, dokládanou dávnými pohanskými pověrečnými představami a magií, a později kultivovány agrárně cyklickým, a duchovně fundovaným liturgickým kalendářem. Zjevným rysem díla je propojení svátků církevního roku s rokem zemědělce, provázání křesRanského času s časem každodenního života.

Výsledky terénních sběrů Zíbrt doplnil o materiály z národopisných a folkloristických prací řady autorů, bez nichž by toto dílo nebylo tím, čím je. UveSme alespoň některé – Karla Adámka, Františka Bartoše, Josefa Dufka, Jana Herbena, Jiřího Horáka, Františka Hrušky, Václava Krolmuse, Beneše Metoda Kuldy, Jana Máchala, Jaroslava Mančala, Vincence Praska, Karla Rozuma, Jana Soukupa, Matouše Václavka, Jana Vluky, Jana Vyhlídala, Zikmunda Wintra. Využil též výňatky z beletristických děl Boženy Němcové, Aloise Jiráska, Karolíny Světlé, bratrů Aloise a Viléma Mrštíkových, Jana Nerudy, čerpal z písňových sbírek Karla Jaromíra Erbena, Františka Sušila, Leoše Janáčka a dalších. Cenný materiál mu poskytly také edice středověkých pramenů i vlastní studium archivních fondů, staré české letopisy, legendy a kroniky, církevní kázání, různé náboženské traktáty a spisy náboženských reformátorů, soudní a církevní nařízení, poddanské řády jednotlivých panství, obecní a městské řády, knížky lidového čtení aj. Získal členitý a pestrý materiál, který, jak je zřejmé z odkazů, dokázal spojovat v širších souvislostech s domácí i zahraniční literaturou. Mohl se tak opřít o obtížně zpochybnitelná svědectví o podobách a specifice projevů, charakterizujících českou lidovou kulturu a na jejich základě vytvořit poutavé vylíčení svátečního i všedního života lidu.

V některých případech přiřadil Zíbrt k materiálům z českého, slezského a moravského území i poznatky ze Slovenska (masopust, Řehořské obchůzky, vynášení smrti, rusadlné svátky, požatevní obřady, svatební bití kohouta) a místy poukazuje na příbuzné jevy v středoevropském kulturním prostoru. Tento obraz pak doplnil staršími i soudobými ilustracemi a fotografiemi, aby co nejvěrněji přiblížil dobovou atmosféru a prostředí, v němž se obyčeje a zvyky odehrávaly.

Nakladatelství Vyšehrad se rozhodlo prezentovat toto Zíbrtovo přední dílo v podobě, jakou vydalo v roce 1950, tedy v redakční úpravě Zdeny Hochové, rozené Brožíkové, která byla Zíbrtovou blízkou důvěrnicí a spolupracovnicí. Hochová uspořádala původních devět samostatných svazků, publikovaných v rozmezí let 1910–1911 v rámci edice Veselé chvíle v životě lidu českého, v ucelenou publikaci. Ta byla k tisku připravená již v roce 1942, v protektorátní době však nemohla vyjít.

Při bližším srovnání redakce Hochové-Brožíkové s původními svazky neunikne, že

Zíbrtův text zpřehlednila a aktualizovala. S ohledem na dobové poměry jej především Předmluva (9) jazykově upravila: zastaralé výrazy a vazby nahradila novějšími, některé formulace vynechala nebo drobně upravila (např. místo „Obrázek podrobněji líčí Bož .Němcová v ten rozum:...“ píše „Podrobnější obrázek líčí Bož. Němcová:...“ a vyřadila údaje či pasáže, které podle ní zřejmě poněkud narušovaly jednotný ráz výkladu, jako např. staR o přástkách na lužicko-srbské výstavě v DrážSanech 1895 nebo podrobný popis a vyobrazení 47 maškarních masek z průvodu ve Zhoři a okolí. Pro větší přehlednost také přerozdělila kapitoly a podkapitoly a místy upravila, popřípadě zestručnila jejich názvy. Např. první svazek, nazvaný Toč se a vrč, kolovrátku s podtitulkem Obrázky z přástek bývalých, zařadila do knihy jako první kapitolu s názvem Přástky s podtitulkem Toč se a vrč, kolovrátku a rozdělila ji na tři podkapitoly: Z dějin přástek, Moravské přístky a Slezské přidky.

Některými svými zásahy se redaktorka snažila prohloubit Zíbrtův text, obohatit ho o cenné záznamy písní a koled nebo doplnit o některé údaje, např. o lokalitu, z níž pochází určitá píseň. Jak sama uvádí v předmluvě, mezi ukázky zařadila navíc starodávné obyčeje sladovnické chasy, zvláště koledování v předvečer sv. Tří králů u pana starého, přidala celý text písně „Nuž andělíčkové, boží poslíčkové“, kterou kališi zkomolili při obchůzkách, přiřadila tanec, zvaný „hulan“ atp. Všechny tyto úpravy nemění koncepci a kulturu Zíbrtovy práce a jen zvýrazňují provázanost jednotlivých obyčejových projevů.

V badatelském úsilí, orientovaném na obřadní kulturu se v české etnologii nesetkáváme s tak bohatě dokumentovaným dílem širokého tematického a regionálního záběru. Zíbrt zachoval sdělný, barvitý a působivý obraz rituálů, které prostupovaly život minulých pokolení a zároveň zpřístupnil čtenářům pramenný materiál, který podává svědectví o konturách české národní kultury v minulosti, o jejich zdrojích i o širších, zejména evropských a slovanských souvislostech. Veselé chvíle v životě lidu českého inspirují nejen odborníky z kulturní historie, etnologie či historické antropologie, ale zaujmou i široké publikum. Čeněk Zíbrt se v této publikaci představuje jako český, v dobovém významu vlastenecky orientovaný nadšenec, který – u vědomí toho, že lidovou kulturu českého venkova nelze probudit k někdejšímu životu – sledoval i praktický cíl: začlenit lidové obyčeje a zvyky jako stylizované formy do soudobého kulturního života a spolkových zábav, podávat návod k jejich scénickému předvádění a uchovávat tak jejich hodnotu jako kulturní dědictví.

Kniha o Veselých chvílích v životě lidu českého patří k těm dílům, které nabízí vedle vylíčení situací, spjatých s lidskými starostmi a utrpením, poučený pohled na radosti života v pojetí našich předků. Na jejich umění dát životu rozměr společně sdílené radosti, kterou přináší vědomí ukotvení člověka v řádu soužití, založeném na zájmu o druhé, na solidaritě a vnímání souvislostí lidské existence.

Alexandra Navrátilová

Předmluva(10)


I.

PŘÁSTKY

Toč se a vrč, kolovrátku



„Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,

v světnici teplo u kamen;

v krbu se svítí, stará podřimuje,

děvčata předou měkký len.

Toč se a vrč, můj kolovrátku...!“

K. J. Erben

Z

ima přišla s nekonečně dlouhými, smutnými večery. Na polích, po návsi plno

sněhu... Nebylo polní práce, jen po domácku v chatách, sněhem zachumele

ných, robili muži potřebné věci do hospodářství. Ženy také ledacos podělkovaly, upravovaly; předly po chvilkách len, v létě sklizený. Aby jim bylo při kolovratu a přeslici veselo, jednak aby ušetřily světla a paliva, scházívaly se za zimních večerů do některé chalupy. Při praskající louči předly... K podobným schůzkám chodili mnohdy také muži. Četná společnost vedle práce přástevnic se bavila žertovnými připovídkami, smutnými povídačkami, často škádlivými hádankami, někdy zanotila písně, jindy se dávala do hry, do tance. Hojnými doklady toho všeho oživíme zapomenutý, vybledlý již obrázek ze života českého lidu, obrázek starodávných přástek, které asi nynější a jistojistě budoucí pokolení po dnešní tovární výrobě látek a zpracování lnu strojem ani podle jména za několik desítek let znát vůbec nebude. Nuže – nabízím se za průvodce laskavému čtenáři po staročeských přástkách, jež osvětlím líčením souvěkých svědků, i pak po přástkách českého lidu, jak sám jsem je poznal a vídal. Ve shonu, víru starostí a klopot o chléb vezdejší chvilku si odpočineme, popustíme uzdu vzpomínkám, až se rozezvučí sladkým zvukem na sta zvonků v srdci a všecky vyznívají v dojemnou, tklivou píseň o luzném, nikdy se nevracejícím štěstí dětského věku. Kde jsi poetické kouzlo našich starodávných českých přástek...

Dá-li Pán Bůh, v pondělí Dá-li Pán Bůh, ve čtvrtek

můj kůželíček naději: můj kůželíček jak chrtek.

kůželíček, přeslička, Dá-li Pán Bůh, na pátek

děvče jako růžička, (v každé sloze se opakuje) můj kůželíček má svátek.

můj kůželíček naději. Dá-li Pán Bůh, v sobotu

Dá-li Pán Bůh, v outerej předena budou na plotu.

můj kůželíček hotovej. Dá-li Pán Bůh, v neděli,

Dá-li Pán Bůh, ve středu aby to všichni věděli.

můj kůželíček opředu.

Z Boleslavska a Klatovska

K. J. Erben, Kůželíček

AR soudili mravokárci o přástkách, jak soudili, kulturní jejich význam je přece

nepopiratelný. Při nich se scházeli staří i mladí, kmet a babička vyprávěli zkazky z dávných dob, děvčata a mládenci zpívali. Přástky byly takřka pokladnicí, v níž se skrýval a částečně i zachoval drahocenný poklad – naše prostonárodní podání české. Při krbu v chatách zachována přes všecky pohromy mluva česká, české písně, pohádky, pověsti, hádanky a podání lidové vůbec. I. Přástky (13)

Blahořečme přástkám. Přástky byly sice kolébkou i pramenem vesnických kle

vet a nešRastných mrzutostí, jež letopisy nezaznamenaly, ale bez nich bychom neznali na sta nejbásničtějších našich pohádek, nejroztomilejších vtipů, hloubavých hádanek národních a ryzích, různých písní, které pilní sběratelé poznamenali. To bývala první škola chlapců i děvčic. NeboR pohádky měly účel výchovný, nahrazovaly školu. Může-li být šlechetnějších zásad nad ty, kterými končily pohádky: „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem! Ani mravenečkům neubližuj!“ Na přástkách sdělovaly se národní tradice z pokolení na pokolení... Vhodně kreslí obrázek přástky básník:

„A při krbu, když mrazný přijde leden,

o vašich rumech divné báje snuje

a dětem svým je s chvěním vypravuje:

o polednici, o ohnivém muži,

o světélkách, jež do bran vašich vběhnou,

o plamenech, jež ze zdí vašich šlehnou

a šerem noci modrou hoří růží...“

Jar. Vrchlický, Na Krakovci

Na přástkách tedy si vyprávěl a udržoval náš lid pohádky, báchorky a pověsti,

rozprávěl o nadpřirozených čarovných i strašidelných zjevech, jež mu vykouzlila obraznost a zahalila zároveň tajemnou mlhou, pro kterou nikdy o oněch bytostech neměl pravého a vždy stejného ponětí. Na přástkách dědil mladší druh od staršího písně, obřady, zvyky, zkazky.

Z DĚJIN PŘÁSTEK

J

ak si představíme u nás nejstarší schůzky našeho lidu za smutných zimních ve

čerů na přástvu? Pryč s ustálenou představou o vrčících kolovratech, vesele pohrá

vajících přeslicích, jak je zná věk XVIII. a XIX. Tiše, tiše zahájena přástka, předení lnu, starším způsobem, leda že chvilkami přeslen zavadil o kužel, o stolici, a zachrastil. Jinak se nepředlo ještě přeslicí, umělým nástrojem.

Starožitné nálezy hliněných, skleněných, kovových přeslenů, často okrášlených,

ukazují, že předení vřeteny s přeslenem je způsob prastarý, původní, předhistorický. Nasvědčují tomu také staročeské památky, kde jsou vyobrazeny předoucí ženy. Např. Velislavova bible ze XIII. stol., chovaná v Lobkovické knihovně v Praze, a bible Pavla Severina z Kápí Hory z r. 1529 znázorňují předoucí ženy bez kolovratu, jak s obláče lnu, uvázaného ozdobnou páskou na kuželi, „vrtají“ (předou) vřetenem, i potom ještě, kdy se v stol. XVI. zdokonalila přástva vynálezem kolovratu, přeslice, udržovalo se „vrtání“ vřetenem při předení lnu jako kulturní přežitek stále mezi lidem a udržuje se posavad v některých místech na Chodsku (1937). Přeslen býval na Chodsku nutným závažím vřetena, a pomáhaje mu svou vahou k stálé poloze, dělal z něho jakéhosi užitečného vlka (jako je dětská hračka), jejž přadlena, zavázavši na hořejší počátek příze, roztočila v rukou a pak po světnici nechávajíc běhat a zase znova roztáčejíc, tak předla. Proto bylo třeba, aby byl přeslen těžký a aby byl hezky stejnoměrně

I. Přástky(14)


vykroužen jako vlk. Nejobyčejnější přesleny byly mačkány z hlíny a vypalovány bez polévání, jiné se lily ze skla, jiné byly porcelánové, polévané i malované. Nejvíce bývaly na Chodsku oblíbeny přesleny z tvrdého dřeva, zvláště červeného, švestkového, aby byly těžší a aby nepukaly, oblévali je cínem. Takové přesleny bývaly často dárky zamilovaných hochů děvčatům na přástkách. Bývaly mnohdy uměleckým dílem jejich prostých, necvičených rukou, vedených milostnou touhou a houževnatou vytrvalostí. Musíme se obdivovat jemným okrasám a vzorům, jež člověk, neznající třebas ani číst a psát, vedlabal do tvrdého dřeva kudlou a šídlem (jiných nástrojů neměl) a obléval cínem na staré lžíci v krbu taveným. Ještě úpravnější a bohatší výzdobu nalézáme na přeslicích. Ty jsou často prokládány sklíčky a kaménky, všelijakými korálky, ba i pravými granáty. V krajích jihoslovanských, na Rusi i v Polsku místy posud se přede přeslenem.

Seznali jsme starožitný způsob předení na staročeských přástkách. Zavítáme nyní do jizeb, kde se pořádaly přástky. Prvními, bezděčnými a často až zbytečně rozmrzelými a bručivými průvodci jsou nám staročeští mravokárci. Těm se přástky nelíbily. Podezřívali je a haněli. Štěstí však při tom, kdyby stesků těch nebylo, nevěděli bychom o přástkách ničeho. Učení historikové, letopisci, kronikáři zaznamenávali kdejakou bitvu, smrti panovníků a jejich činy, podivné zjevy na nebi i na zemi, ale k zmínkám o přástkách prostého lidu se nikdy nedostali. Ty byly příliš nízko pro jejich vznešenost. A tak, aR si jen mravokárci hartusí, láteří, sočí proti přástevníkům...

Vavřinec Leander Rvačovský touží (běduje) ve druhé polovici stol. XVI. na „noční toulky“, kde „lid obecný sejde se na přástky, na kterýchž častokrát čert držívá tarmark o vrkoče, za čímž jde přikázání Božských přestupování, vší pobožnosti zlehčování“.

Tomuto stesku a všem podobným třeba tehdy rozumět tak, že scházela se mládež obojího pohlaví a tím dávala přástka příležitost k umluveným schůzkám, zábavám, hrám, tancům a podobným zjevům z veselého, mladého života, na něž mravokárci neustále žalovali. Kárali tedy přástevníky. Vyčítali jim neplechy, páchané prý na přástkách, často snad přibarvujíce příliš na černo schůzky takové. Z dějin přástek (15)

Přástevnice v bibli Severinově

z r. 1529 v Starém Městě Pražském.

Přástevnice ve Velislavově

bibli z XIII. století.


Štelcar Želetavský se osopil slovy příkrými, drsnými na vesnický lid, co všechno tropí na svatbách, o letnicích, na přástkách i na posvíceních. Přísný mravokárce sám několikráte spatřil neplechy, které vesničané provozovali. – Štelcar chtěl patrně také působit přibarveným líčením hříšných nezbedností. Na přástky mládeže si stěžovali podobně Lukáš Martinovský, Havel Žalanský a Klement Plzeňský.

Daniel Adam z Veleslavína přísně kárá zlořády vesnické chasy na přástkách ve vydání Čeledního Sábla r. 1586: „Ve vsích sedlská čeládka obyčejně tu ráda slouží, kdež se nebrání jíti na posvícení, k obecnému krčemnímu tanci a nočním časem na přástku, ježto vědomé jest, že při takových schůzkách velicí se neřádové sbíhají... – Při přástkách se děvečky nočně více pro klevety než pro přádlo a dílo scházívají a někdy přes půlnoc sedají. Mnohá nebohá mladice dříve plakati musí s Markoltovou sestrou loňského smíchu, a bycha honiti. Tož tu kratochvíl na přástce dlouho perně platiti musí. A protož náleží dobré vrchnosti takové kormaše, posvícení, nepoctivé tance a noční přástky přísně zapovídati a přetrhovati. Anobrž žádný hospodář neměl by čeládky své v ta místa odpouštěti.“

Jednou zavítal na české přástky vzácný, věru převzácný host. Snad bohatý měštěnín nebo urozený pán, vznešený, učený mistr? Nikdo z nich. – Ti se přástek a lidových schůzek vesnických vůbec štítili. – Host až z končin nebeských, sám svatý Petr. Vypravil se kdysi na pouR po hříšném světě. Po trpkých zkušenostech líčil Kristu Pánu, co viděl, slyšel, jak pochodil. Staročeský rýmovník r. 1585 líčí živě, jak sv. Petr vedle jiného zle žaluje na české přástevníky: „Všecku ves na kříž jsem schodil, však jsem nikdež neuhodil, bych sobě zjednal hospodu. Tak, až jsem trefil náhodú k jednomu, kdež byla přástka, sotva jsem tu dopadl místa. Tu od děvek a pacholků viděl jsem v tom jejich spolku mnohé rozličné neřády, hanba o nich mluvit všady. Skákali s lavic a se stolů a potom trhali smolu, též karytona honili, divné neřády plodili. Zpívali frejířské písně...“

Svatý Petr se rozhorlil, jaké neplechy to páchají. – Kromě dívek byly na přástkách i baby; jedna z nich se obořila na nepovolaného kazatele, aby pomlčel:

„Nic, vy děvčátka, netbajte,

jedno vy sobě pohrajte.

Když jsem já bývala mladá,

skákala jsem také ráda.“

Světec ve zbožném zanícení napomíná prostořekou, že je nezpůsobná. Baba se však neleká a vyhrožuje, pustí-li chasu na sv. Petra, že mu oškube vlasy – a „...vtom mne uhodí přeslicí, a toR mladí i velicí vespolek chtěli mne rváti, mělR jsem tu teprv vyhráti, než že jsem utekl ze světnice, nevracel jsem se tam více. Běžel jsem spat do stodoly, téměř jsem zmrzl napoly, neměl jsem se přikrýti čím.“

Vylíčený obrázek nejlépe ukazuje, jak soudili mravokárci o schůzkách na přástky, jak viděli v přástkových zábavách rozpustilou veselost. Stesky na přástky opakují se často a často. Pejtovi Hostounskému nelíbí se toulání po přástkách.

Nathanael Vodňanský vytýká na zač. stol. XVIII. nemoudrým matkám, že samy učí svoje dcerky toulat se po panketech (hostinách) a přástkách. Matouš Konečný o něco později napomíná čeleS, aby se varovala rozpustilosti, prostopášnosti, světského šprýmování, aby nechodila na přástky.

I. Přástky(16)


Záhy si všímala přástevních zlořádů i světská spravedlnost. Na sněmu na hradě pražském 7. ledna 1545 vydali páni poddanému lidu zákaz přástek. „Tolikéž i přástky a hry, na kteréž se scházejí a při nichž hříchy páchají, aby každý pán, rytířský člověk, Pražané a jiná města na gruntech svých opatřili a je zastavili pod trestáním týchž lidí, jak by se jednomu každému pánu mírně a slušně vidělo.“

Usnesli se na zákazu a vydali jej sněmovním nařízením. – Ale málo to pomohlo. Se zimou a dlouhými večery se vracely každoročně přástky, se svým neodolatelným půvabem i obvyklými, kaceřovanými zábavami. Sněm na hradě pražském vydal znovu artikul proti zbytečnému popíjení, „item posvícení, kolednímu pivu, přástkám a hrám selským.“ A r. 1595 sněmovní usnesení zase přísně nařizuje a vyhlašuje, že se zapovídají přástky, schůzky a tance a jiná rozpustilá noční zasedání, jež se páší a provozují.

Stejně na Moravě Žerotín zapisuje o soudě panském r. 1597: „Zvláště pak nařídilo se vrchnostem, aby přetrhovaly hříchův a rozpustilostí proti Pánu Bohu, nemírná pití a obžerství, neřádná posvícení a hody, tance i hry, hromování, přísahání, lání, noční toulání a schůzky, povyky, přástky a střelby.“

Páni se řídili sněmovním artikulem. Když o masopustě k „soudu“ shromážděným poddaným vrchnostenský úředník vykládal, co činit mají a co ne, pravidelně na všech panstvích se zapovídaly přástky po celé století XVI. a XVII.

Zřízení Jiřího z Valdštejna poddaným panství hostinského a miletínského r. 1566 poroučí: „Hry a přástev žádný, v karty ani v kostky, i tolikéž tanců, aby u sebe nedopouštěl, o peníze, ani jinak žádným vymyšleným způsobem.“

Griespekovský řád selský r. 1588 zakazoval: „Přástek aby žádný u sebe nedopouštěl a zvláště pacholkům a pacholatům a kdož by je u sebe dopouštěl, Jeho Milosti pánu pokuty bečku soli aby dal. Rychtář aR na to pozor se vší bedlivostí má, neprohlídajíc ani pomíjejíc v tom nižádnému. Kdož by se toho dopustil, o tom každému aby vrchnosti oznámil, a pakli by rychtář v tom se tak nezachoval, o tom věda, takovou pokutu bude též povinen.“ Z dějin přástek (17)

Vřeteno

s přeslenem.

Zdobené přesleny z Chodska, oblévané cínem.


Poddanský řád na panstvích rychmburském, rosickém a slatiňanském r. 1626 stanoví: „Přástek, ani jakých veřejných schůzek a povykův, žádný u sebe nedopouštěj, pod pokutou vrchnosti 2 kopy grošů míš. a rychtáři též 30 grošů míš.“

Řád poddanský na panství kláštera doksanského r. 1648 předpisuje poddaným: „Na přástky aby nechodili. Ten, kdo by je přijal, pokaždé pokuty dáti povinen bude 10 kop.“

Řád poddanský na panství jindřichohradeckém z r. 1660 nařizuje: „Přástky, tance, ani žádných schůzek pacholkům s děvkami hned u žádného hospodáře, zvláště pak v domech šenkovních, aby více nebývalo. Dopustil-li by se kdo toho, den a noc v kládě seděti má, a dá pokuty milostivé vrchnosti jednu prostici soli. A nad tím rychtář a konšelé pozor míti mají; jestliže by to od nich dopuštěno a přehlídáno bylo, tehdy oni také touž pokutou vrchnosti povinni budou, k tomu den a noc v věži seděti mají.“

Podobné zápovědi a pokuty opakují se až do omrzení i s pokutami skoro doslova i ve století XVIII. Ještě roku 1847 úřední návod rychtáři předpisuje, jak má přihlížet k přástkám, aby se tam neděly neplechy, ač jinak schvaluje společné předení v zimě pro úsporu světla a paliva: „Přástva. Tak nazvané schůzky k předení, kdež se vesničtí obyvatelé za zimních večerů k předení střídavě do domů scházívají, dílem aby světla a paliva ušetřili, dílem aby se vzájemně k práci pobízeli, jsou povolené. Rychtář však má na to hleděti, aby se všelijakým nezbednostem a nemravnostem, kterým by schůzka taková příležitost dávala, přítrž učinila.“ Rychtář z polovice věku XIX. podává si tu ruku s rychtáři a panskými úředníky z věků XVI. až XVIII., ve snaze na zastavení podezřívaných přástek... Aby nás toto věčné vyčítání nevrlých mravokárců a úřední zakazování přástek neomrzelo, přestaneme na uvedených ukázkách a vrátíme se ze století XIX. přes všecky výstrahy na staročeské přástky. Jen ještě jedno pozdní svědectví:

V r. 1854 dovolával se městský úřad v České Třebové německým přípisem k politickému úřadu v Lanškrouně, aby bylo zakročeno proti častému strojení maškar v přástvách, při čemž prý se neplechy prováděly. Strojení za maškary bylo tak oblíbeno, že se v letech šedesátých pravidelně dělo od přástevníků v úterý a v sobotu od adventu až do Popeleční středy. Ke konci r. 1890 stěžováno do přástek, jak mladé dívky, ještě školačky, k sobě vábí k tancům až přes půlnoc. Neslavné skončení přástev vybízí ke srovnání se smutným zánikem jiných, někdy skvělých nebo prospěšných zřízení lidských... – Ve čtvrtek na přástky nesmíme. Na přástkách udržela se památka pocty, vzdávané starodávné ochranné bytosti rodinného krbu, skřítkovi. Čtvrtek byl od pradávna pro přástky svátečním dnem, kdy na počest skřítkovu nesmělo se příst, kdy byly skřítkovi připravovány oběti, nechávány drobty a zbytky jídel na noc.

Na zimních schůzkách předly ženy a dívky. Také muži při nich nezaháleli. Zachovalo se o tom zajímavé svědectví. Motivu přástek zmocnila se totiž u nás za Bedřicha Falckého polemika protijezuitská. R. 1620 byl vydán leták s vyobrazením, jak muži-jezuité sedí, předou a rozprávějí. Předou vřetenem, starým primitivním způsobem. Při práci rozsazeni jsou na stoličkách, jak se asi sedávalo na souvěkých přástkách při předení. Že také ostatní muži chodili na přástky a předli, potvrzují mnohá vyobrazení chodských přástevníků.

I. Přástky(18)


Věrný obrázek ze života v lidové chalupě u nás, načrtnutý několika jasnými a názornými rysy, podává J. A. Komenský v líčení domácích prací ve své domovině. Původními, svéráznými názvy vzpomíná práce v pazdernách, na přástkách s kolovraty a přeslenem i na primitivním stavu tkalcovském v nizounké chatě, zakouřené a očazené plápolavým svitem hořících loučí, zapalovaných troudem a křesadlem z troudníku. Praví: „Přadlí kužel k přeslici přiložíce předou buS na kolovratě, aneb na vřeteně s přeslenem. Z motovidla neb svijadel svíjí se klubka, a bývá příze. Tkadlec do osnovy outek protkávaje, plátno a kment dělá; kteréž aby zbělelo, na slunci se bílí... Louč kouří a čadí. K rozsvěcování křesadlo s troudem aR jest tu... Přástka, přístka, schůzka k společnému předení.“

Se zálibou se obveselovali na přástkách hádankami, čili po staročesku pohádkami. V divadelní hře staročeské o Samsonovi přiznává se Taret: „Slýchal jsem já pohádek velmi mnoho, ve vsech na přástkách dosti bejvá toho.“ Ovšem mravokárci vyčítají, že mládež podivnými pohádkami pokrytě se popouzí, že vtipnými pohádkami vychází z míry dovolené čtveračivosti. Proto také podezřívali přástevníky a vyčítali jim tuto přástevní zábavu. Výčitky však nezastavily záliby přástevníků v ostrovtipné a napínavé hádankářské zábavě.

Jan Jeník rytíř z Bratřic (1752–1845) ve svých pamětech ze zkušenosti popisuje, jak si liboval lid český na přástkách v zábavných i rozpustilých hádankách: „Při všech svých schůzkách v sousedském shledání, zvlášR zimního času, za dlouhých večerů obyčejně se při přádle u přeslice vesele zpívalo. A když se někdy ten jejich zpěv něco časněji skončil, tu se teS předkládaly jakési hadačky k uhodnutí. Z kterýchžto se některé opravdu za vtipné a nemálo čiperné pokládati mohou...“

Této záliby přástevníků v hádankách chopili se v dobách pobělohorských kněží. Použili hádanek, z bible upravených pro vycvičení mládeže a lidu v znalosti Písma sv., tak zvaných „duchovních pohádek“, pro ušlechtilou zábavu a zároveň jimi vyučovali křesRanským naukám. O tom zachoval svědectví Tanner v knize o apoštolské činnosti známého kněze A. Chanovského. Co bychom teoreticky předpokládali, doloženo tu skutečným příkladem. Chanovský chodíval po přástkách i se šlechtičnami a tam bavil shromážděný lid kromě světských kratochvílí Z dějin přástek (19)

Chodský přástevník.


duchovními pohádkami a rozjímáním. Tanner píše: „Jest v Čechách obyčej mezi selským lidem, že děvečky, které v zimě předou, scházívají se večer do jisté chalupy na přízi a říkají tomu na přástky, kdežto když předou, dlouho na noc rozprávívají, rozmanité pohádky sobě vespolek přednášejíce, směšné básně, klevety a frašky sobě připomínajíce a někdy také rozličné písničky, aby se jim čas krátil a teskno nebylo, zpívajíce.“ Rarášek pak používá příležitosti a navádí je i k zlým a mrzkým věcem, čemuž Chanovský chtěl zabránit. Proto se účastnil sám přástek a přičiňoval se, aby z nich učinil školu křesRanské pobožnosti. Přinášel s sebou pobožné dárky a knížky, které vždycky míval pohotově. Všem přítomným vypravoval nábožné historie nabádající k ctnostem. Aby na přástkách nebyl obtížný, promluvil někdy něco svatě kratochvilného, zasmál se, předkládaje shromážděným duchovní hádanky, např.: Co je spolu troje a jedno? Nejsvětější Trojice Boží. – Co je ze všech věcí nejhorší? Hřích. – Kdo jsou ti, již by rádi zemřeli a nemohou? Zatracenci v pekle. – Kde mohou lidé býti živi beze vší bídy a těžkosti? V nebi. – Kdo nám prokázal největší dobrodiní? Kristus Pán. – Kdo je ten, jenž každého svátečního dne bývá v kostele, avšak nikdy ho tam žádný nevidí? Kristus Pán u velebné svátosti oltářní. – Která je matka a panna? Nejsvětější Rodička Boží. – atd. Když některá z přástevnic dobře odpověděla, pochválil ji přede všemi a také jí daroval nějaký duchovní dáreček. Nato nějakou pobožnou písničku jim začal a sám s nimi zpíval. A tak až do půlnoci, ano i přes půlnoc s nimi na přízi setrval. – Může-li býti zdařilejší a věrnější obrázek staročeských přástek?

Ve stol. XVII. a XVIII. se venkovský lid v zimě stále scházel na přástky. Selská pranostika r. 1710 rýmuje, že po sv. Havlu ve vsích

„potom na přástkách sedí

a vodnici neb kolník jedí“.

To dosvědčuje také výčitka kněze Bohumíra Hynka Bilovského na začátku stol. XVIII., že rodiče, aby ušetřili světla, posílají děti na podezřelou přástku, „kterou prý sám čert nočního času vymyslil“. Posílají je do té neb oné chalupy na přástku mezi čtverácké tovaryše a tovaryšky.

Vzácná knížka Pravidlo o vrchních a obci představených z r. 1752 přísně hrozí: „Běda těm, kteří na svém gruntě zloděje, lotry, kacíře, bludné knihy, nestydaté schůzky a jiné neřesti při celonočních muzikách, ožralství a výskání též při noční práci, přádle, kde se schází rozpustilé obojí pohlaví, netoliko proti zemskému, ale i božskému přikázání, s folkem a svědomitostí svou trpí, které by vykořeniti měli, ti zajisté i tenkrát, když se modlí, neb spí, notně službu Sábelskou zastávají, neb skrze svůj bezbožný folk na věčné časy hříchy rozmnožují a celá stáda ovčiček Kristových do pekelného ovčince ženou. Ti všichni měli by sobě železnou rafikou na dveře příbytku i srdce svého vyrýti tato slova sv. Petra Damiána: Co nám pomůže, že nezahyneme pro hříchy vlastní, zahynem-li věčně pro cizí hříchy...“

Ve století XIX. věnovali již spisovatelé, kteří si všímali lidového života a lidového podání, přástkám bedlivou pozornost. Škoda, že to, co nám zachovali ve svém líčení, dnes již patří mezi zkazky z dávných dob. Jako by to již ani pravda nebylo, jak rozmanité zábavy, hry, písně, obyčeje mívali přástevníci. Bývávalo, bývávalo.

I. Přástky(20)


Nejdříve zajdeme se podívat na přástevnickou slavnost „vrkoč“ a na dlouhou noc přástevnic s vyvolenou královnou noci. O tom zachovala zprávy Božena Němcová, jednak v dopise, kterým se dotazovala po tomto přástevnickém obřadu, jednak v líčení, kde použila lidového podání v rámci povídkovém.

Dne 7. ledna 1846 píše z Domažlic do Skalice faráři Ludvíkovi: „Dlouho jsem přemýšlela, ke komu se obrátit mám, aby mi nížepsanou slavnost důkladně popsal, a byla jsem věru na rozpacích, an mi bezděky staročeské přísloví: ,Sejde s očí‘ atd. na mysli tanulo, a ono bývá začasté pravdivé. Tu jsem vzpomněla na Vašnosti, a znajíc šlechetné a vlastenecké Vašnostino srdce, začala jsem ihned psát, doufajíc, že mi moji prosbu neodepřete, neboR nevím, ke komu bych se potom obrátila. Potřebuji do jedné povídky národní obyčej děvčat aneb spíše přástevnic z našeho kraje. Tuším, že je to tak: Děvčata, která dohromady chodí a přástvy drží, spočtou v druhém aneb třetím masopustním týhodni svoji přízi a která nejvíce napředla, ta je královnou a dává dlouhou noc. Každé děvče od příze něco má, a to potom prodá a koupí něco k dlouhé noci. Která je královnou, ta musí dát ale nejvíce, a u té se večeře drží. Večer pozvou děvčata své hochy, a všickni jdou k večeři. Na stole musí být naditý kužel s pěknou pentlí otočený. Když jsou po večeři, dá se kužel na přeslici, královna ho vezme a každá se svým milým jdou v páru s muzikou do hospody. Ovšem, že královna nejvíce tančí. Její hoch je povinen jí vrkoč dát, který v půlnoci přinese a jí věnuje. Nyní nevím, je-li to tak, čili není, a jaké písně se při tom zpívají. Je mi velmi mnoho na tom záleženo, abych to důkladně věděla, a co možná záhy. Velmi škoda by bylo, kdyby se ta národní slavnost byla již opovrhla, což ale nemyslím... S nejhlubší úctou zůstávám Vašnostina služebnice Božena Němcová.“

Podrobnější obrázek líčí Bož. Němcová: „Jak přestanou polní práce, nastanou ve vesnicích přástvy. Děvčata zvolí si jedno neb dvě místa, kam se po celý čas scházejí, buS u mladých manželů neb u vdov neb kde dcera ve statku a nikdo mrzut aneb nemocen není: na světlo platí dohromady. Po celý čas přástvy má dovoleno buSsi dcera neb služebná to pro sebe schovati, co přes úkol napřede. Druhý neb třetí týden masopustní se slaví „dlouhá noc“; děvčata přepočtou přízi, nejpilnější jest pak královnou noci. Na Starém bělidle a ve mlýně nebylo jako ve vsi, kde bylo mnoho chasy; tam si volili královnu a krále, byla muzika, strojila se přeslice a vrkoč se dával. Na Starém bělidle vystrojila se dobrá večeře, přástevnice se sešly, zpívalo se, jedlo a pilo, a když se za dveřmi ozval flašinet, začalo se v kuchyni tančit. Ve vsi na den slavnosti jest před muzikou u královny večeře, ke které každá přástevnice něco koupí z peněz, které stržila za přízi přes úkol napředenou: za to si pozve každá svého hocha. U večeře není kromě přástevnic nikdo, ale každá pošle od jídla výsluhu domů. Královna Z dějin přástek (21)

Okrášlená přeslice

k slavnosti

„Dlouhá noc“.


zvolí si krále; ten dá vrkoč a platí muzikanty, ona musí nejvíce k večeři přidati, kužel strojiti, hochům dát píti. Děvče volí toho za krále, koho má nejraději. Kde královna bytem, již od rána pekly se koláče, po celý den bylo šukání ve statku, aby večer vše jak zrcadlo se lesklo. Sednice bílým pískem jest posypána, na lipových stolech čisté jsou rozprostřeny ubrusy; majolikové talíře, dvoušpicové vidličky, plechová lžíce a krátké ostré nože ležely na stolech. Zrcadlové obrázky dvěma řadami visely na stěně, kdežto nad stolem visela papírová holubička (sv. Duch). O čtyřech hodinách dostavili se muzikanti (housle, klarinet, flétna a fagot); když snědli několik placek, šli pro krále. Zatím děvčata se shromáždila. Krále provází houf dětí do statku královnina. Po příchodu králově zasedlo se ke stolu, královna do rohu, vedle ní král. Nejdříve děvečka roznášela na čisté ošatce rozkrájený chléb a pak dva pekáče jahelníku, mezi tím co pacholek naléval pivo. Nato jsou podávány na dvou mísách buchtičky odvárkou polité (omáčkou z povidlí), slepice s rýží a rozinkami, jitrnice se zelím, pečeně a naposled koláče a rosolka. Chasa se brzo rozveselila. Po večeři šla královna pro přeslici; tato byla cínem vykládána, kužel byl nadit hebkým lnem, otočen červeným fáborem, na špici maje kytici rozmariny a od vršku strakaté stužky. Jak královna vešla, muzikanti počali hráti, král vzal královnu pod paží a vše se hrnulo do hospody. Tam byl již stůl uprázdněn, kde postavena přeslice, muzikanti jej obsedli a počali

hráti skočnou. Tancem, zpěvem a povídáním čas

utekl do půlnoci. Tu se král ztratil; kam šel? Pro

vrkoč. Král musí totiž dáti královně vrkoč, jenž vy

hlíží jako homole cukru. Na kulatém, barevným

papírem obloženém prkénku leží věnec z dobrého

těsta upečený; v tom jsou zastrčeny hůlky as čtvrt

lokte dlouhé, na nichž leží menší a tak pět až šest,

vždy menších. Na hůlkách jsou navlečeny švestky,

rozinky a jiné mlsky; také na věncích jest toho

dost nalepeno. Na vršku nalézá se rozmarina se

strakatými fábory. Ten věnec nese si královna

domů; něco rozdá mezi přástevnice, něco nechá

pro sebe. Po půlnoci starší se rozešli a chasa zůs

tala. Již svítalo, když královnu provázel s muzi

kanty k vratům; stiskli si ruce, dali si dobrou noc

a když muzikanti vyprovodili i krále, bylo po

dlouhé noci... Dnes již není ani po dlouhé noci,

ani po vrkoči potuchy. Všecko jako by se do země

propadlo. Jiný čas, jiný věk, nevrátí se již přástka

s dlouhou nocí a s vrkočem a s něžnou, symbo

lickou radovánkou zimní... Jak si představíme

přástky podle líčení Boženy Němcové, znázornil

akademický malíř Ad. Kašpar zdařilou kresbou ve

skvostném vydání Babičky. Zároveň připojil kolo

vrat, loučník, křesadlo s hubkou, jak to vše čekalo

na příchod přástevnic.

I. Přástky(22)

Vrkoč pro královnu „Dlouhé noci“.


Vyslechněme nyní svědka, jenž se rozpovídal o přást

kách v Posázaví: K přádlu byl určen zimní čas s dlouhými

večery, kdy venku nevlídně a mrazivo. Tu to ovšem lákalo

k teplým velikým kamnům do dřevěné „seknice“, do níž

nezabloudil téměř ani ohlas počasí mrazícího kolem sta

vení. Lákalo to tím více, že zřídkakdy tu bývalo navečer

smutno. I ráno vstávalo se časně ku přádlu. Již o čtvrté ho

dině selka vzbudila děvečky a předlo se při mihotavém plá

polu „tříštěk“. Ty za večerů štípal sedlák nebo vejminkář.

Syrové dříví borové dalo se rozpařiti, aby se dobře štípalo.

„Voskolky“ (vnitřní, ze štěpiny uštípnutá tříska) a „vod

korky“ (tříska od kůry) se odhazovaly jako nepotřebné

k spálení. Tříska se rozsvítila a vložila do svícníku, aby od

tud čadícím světlem ozařovala seknici. Kouř se plazil pod

stropem a usazoval se na trhanicích a trámech, které po

dnes najdeme ve staré selské světnici tak černé, jak je před

časy nabarvil tento čoud třísek. Bývalo potřeba jednoho,

jenž třísky na svícníku stále opravoval a udržoval svítící

plamen. Od čtyř hodin tedy již ve statcích vrčívaly kolo

vraty a přeslice. Když byl čas krmení, šla děvečka krmit,

jiná vařila a ostatní předly dále. Ve dne dělala se práce jiná,

nebylo-li jí, předlo se také. Jednotvárná, uspávající práce

stala se teprve zajímavou večer. Tu se ovšem hledělo dříve

uvařiti, aby „ta chamraS“ ulehla a ženské, seskupivše se se

svými stroji kol svícníku, předly... Panímáma (teta) a starší

děvečka přádaly len, mladší děvečky nebo dcery, které ne

byly ještě zručnými přelkami, pačísku a koudel na plátno

hroubný a na pytle. Brzy se trousili „muzcí“ svobodní. Po

vídalo se, různé hry a šprýmy vyváděly, ale nejvíce se prý

zpívalo. Do této veselé společnosti přišel mnohdy potulný

šumař, jenž býval daleko znám. Toho vítali s radostí. Na

před hrával na poslech, aby přelky ještě něco upředly.

Když se společnost naposlouchala do sytosti a hochům se

již nechtělo čekati, odklidili přelkám přeslice do kouta a za

čalo se „do kola“...

Přástvy začínaly po posvícení a trvaly až do Popeleční

středy. Bývalo veselo. Hospodyně, v jejímž stavení se přad

leny sešly, neopominula přinést ošatku „křížal“ na „posli

nek“. Děti se těšívaly již po delší dobu na pohádky a po

věsti, jež při přádle bývaly vypravovány. Kde se scházívaly

dívky, bývalo ještě veseleji; když napřadly svůj úkol, zazpí

valy si, vypravovaly různé příběhy a pověděly tajnosti. Pak

se hrály rozmanité hry a prováděly se zábavy, zvláště když

přišli mládenci. Mnohá manželství měla původ z těchto

Z dějin přástek (23)

Chodská přeslice.

Ze sbírek

národopisného

oddělení Národního

muzea v Praze.


přástev. Aby přišlo hojně hochů na zábavu, hleděly je dívky přivábit tímto způsobem: Smetaly ze všech koutů světnic smetí doprostřed a říkaly: „Smetáme smetí, mládence, vdovce, aR přijde, kdo chce; od východu, od západu, zpředu, zezadu, přes zahradu.“ Potom vyhodily smetí před stavení na cestu. (Lužany.) Na Moravě smetaly dívky smetí a říkaly: „Smetáme smetí, mládence, vdovce, nechR přijde, kdo chce, zhory, doly, do stodoly.“ Některé z děvčat pak vzalo smetí a doneslo je na rozcestí.

Jak děvčata předla len, takové muže očekávala. Předla-li pokaždé málo, vdala se za malého. Napředla-li vždy veliký „potáč“, dostala velikého muže. Vinula-li niti na vřeténko buclatě, věřila, že bude její manžel buclatých tváří. Vinula-li na dlouho, doufala, že si ji vezme muž dlouhých tváří atd. Po celý měsíc hleděly přadleny v Hradecku každý den „umotat“ několik pásem pro sebe. Pak prodaly přadlena, koupily za ně mouky a „koření“, aby strojily „přástvu“. Před „dlouhou nocí“ (před sv. Lucií) napekly housek a strojily v hospodě společnou večeři; mužští platili „pití“. Pak se tančilo a zpívalo obyčejně do božího dne. To již vylíčila B. Němcová.

Na konec přástvy se prováděly zvláštní slavnosti: Přeslička byla do nedávna slavena v Hradecku. Hospodyně se dohodly, že vystrojí „přesličku“; vybraly nejváženější selku a ta si přibrala dvě hospodyně. Šly pozvat všechny selky a chalupnice ve vsi, při čemž vybíraly 2–5 zl. Potom přidaly účastnice pšenice (od čtvrtce až do korce), kterou daly semlít nebo ji prodaly a nakoupily mouky a koření na věnce a koláče, jež pekly před zábavou. „Přeslička“ se odbývala některou neděli masopustní, obyčejně před „ostatky“. V den slavnosti odpoledne naložila se „přeslička“, ověnčená fábory, na žebřinový vůz, kolem ní zasedly hospodyně a jely po celé vsi, při čemž je provázely rozmanité maškary. Když přejely celou ves, odebraly se do hospody, složily „přeslici“ a postavily ji na konšelský stůl. Mezitím sešli se do hospody hospodáři, aby „licitovali přesličku“, někdy podáno až 30 zl., jež hospodyně vzaly a zaplatily hudbu. Pak nastala večeře, při níž se prodávaly věnce a koláče; také pivo a rosolku platily pořadatelky ze sebraných příspěvků. Po večeři nastal tanec, který trval až do rána. (Rozběřice.)

Místy byl strojen „kužel“. Rozmanité maškary provázely za zvuku hudby vůz, na němž seděly kolem kužele lnem „naSatého“ a všelijak ozdobeného. Zábava končila v hospodě tancem. Na Hradecku se strojil „kužel“ chudé nevěstě, aby měla len do hospodářství. Po svatbě ve středu (v úterý při svatbě se hospodyně dohodly) zapřaženo do žebřinového vozu, na který se posadilo několik hospodyň, a jelo po celé vsi. Maškary předcházely nebo předjížděly povoz, aby oznámily hospodyni, že má mít připraven len. Přidány buS klouby nebo „obláče“; místy také „netřený“ len na vůz nakládán; že se při tom připíjelo a žertovalo, rozumí se samo sebou. Sebraný len dovezen nevěstě, u které byla potom společná večeře. (Rozběřice.)

Ptejte se dnes mezi lidem a hledejte ve slovnících název „rozchodnice“a„přá- ;átka“... I to jsou zvyklosti z přástek našeho lidu, dnes již vyhynulé, neznámé ani podle jména. Co to bylo? O tom zachoval paměR J. Stěhule:

Za mého dětství scházely se v naší chalupě za adventních večerů přadleny, dívky dospívající a dospělé. Doma bylo každé přadleně uloženo, kolik cívek pěkné příze má za večer upřísti a doma odvésti. O některé přástvě bylo u nás přes deset přadlen. Přádky (kolovrat byl jiný nástroj) vrčely, že nebylo slyšeti slova; proto se přádalo

I. Přástky(24)


mlčky. Ale do přestávek některá předčítala z knížky (pohádky a pověsti od Němcové, Genovefa aj.); vyprávěly se smyšlené i skutečné příběhy, žertovné i vážné, zpívaly se lidové i kostelní písně. V noci po deváté hodině přicházeli za přadlenami též mládenci a po přástvě odnášeli jim přádky domů.

Večer před Štědrým dnem (tj. 23. prosince) byla poslední

valná přástva. Přástevnice, poděkovavše za pohostinný pobyt hospodyni a hospodáři, rozloučily se vzájemně a rozešly. Tento den i se svým večerem byl jmenován rozchodnice. Přástevnice, které byly na provdání o nejbližším masopustě, po Vánocích nepřicházely na další přástvy; i ty, které ještě neměly naděje, že budou toho času shozeny s kazatelny, zůstávaly doma při té neb oné práci. Po svátcích na MláSátka ještě se nepředlo; ale matky říkaly: dnes ještě je MláSátek, ale zejtra, děti, je Přá;á- tek, totiž zejtra bude se příst.

Pozvat někoho na „přástvu“ znamenalo, aby přišel příst navečer po večeři, tak asi od 7–10 hodin. „PřijSte k nám s kuželem“, tomu se rozumělo, že má přijíti s přádlem za dne na odpoledne, od oběda do večera, do domu zvoucí hospodyně. (Olešnice u Vysokého nad Jizerou v době asi do roku 1856.) V prosté mluvě venkovského lidu na Vysocku říká se dosud „chodiR, s kuželem“, což znamená jít s nějakou ruční prací na návštěvu. Např.: „Půjdu k Bartoňovům s kuželem,“ tj. vezmu s sebou šití, apod.

Z přástek českého lidu zvláště jsou zajímavé přástky na Chodsku. Již postup práce se lnem upoutá pozornost.

Na přástce na Chodsku bývalo všecko primitivní, starobylé. Poznali jsme přesleny původu takřka předhistorického. Sotva vcházíme do světnice, abychom neklopýtli při matném blikotu hořících loučí, špánů, jež B. Němcová popisuje: Při předení zastrčily se v železná ramena, u stropu zavěšená, hořící špány, děvčata posedala dokola na stolice a „lajce“, udělala kříž a s Kristem Pánem pustila se do přádla a do zpěvu. Každý z chlapců, který tam měl své vyvolené děvče, sedl buS vedle, buS za ní. Kteří žádných neměli, utírali špány, pletli se mezi vřetánky, povídali pohádky a některý pomáhal hospodáři drát špány. Konec přástev byl o Vánocích.

Visutý krb býval zvláštností chodských přástek. Bude se již dnes ukazovat jako vzácnost. Nevíme, připomíná první znalec chodského lidu prof. J. F. Hruška, že by něco podobného měli jinde:

Podstata visutého krbu je železná kovaná obruč 2–4 cm široká, o průměru 2–3 dm. Na dolejší stranu obruče přikován je rošt z podobných plátků, tvaru dvojitého kříže nebo hvězdy. Nahoru trčí z kruhu dvě železné uši, přidělané souměrně každé s jedné strany tak, aby byl kruh v rovnováze. Uši jsou na koncích zahnuty v oka a do ok zasazen pohyblivý železný oblouk, do něhož je nahoře uprostřed zapuštěna též pohyblivě delší železná tyčinka. Tyčinkou zavěšoval se visutý krb buS do zvláštního železného oka při stropě, nebo, měl-li níže viset, do řetězu, upevněného ve stropě uprostřed světnice. Z dějin přástek (25)

Visutý krb

z Chodska.


Z toho stálého umístění i z tvaru visutého krbu vysvítá už částečně i jeho účel:

jako krb zděný měl krb visutý ve větší míře dávat světnici světlo i teplo, a to, vise uprostřed světnice, stejnoměrně na všecky strany. Věříme proto, co pamětníci krbu visutého vykládají, že to bylo zařízení moudré a výhodné. Rozdělávali na něm zvláště za studených dlouhých večerů: sedlo se kolem krbu a každý měl pro sebe dosti světla i tepla. Nejlepší služby dělal visutý krb přástkám a všem podobným schůzkám. Přadleny rozsedly se s kolovraty nebo vřeteny na dlouhé lavice tváří ke krbu, a mohlo jich být čtvrt kopy, jedna druhé nezacláněly. Vařit se ovšem na visutém krbu nemohlo.

Aby měl takový krb průvan, udělán nad ním ve stropě čtverhranný otvor, jímž

také kouř odcházel – na půnebí a z půnebí kudy mohl, všelikými děrami a štěrbinami. Na některých takových půnebích svítilo se všecko dřevo jako nejpěkněji na hnědo hlazeno. Někde pořizovali k otvoru ve stropě prkenný komínek, jenž odváděl dým střechou přímo ven. Komínek míval u ústí záklopku, opatřenou dvěma provazci, jimiž se mohla záklopka ze světnice otvírat a zavírat.

Aby oharky s krbu padající nepopálily podlahy, stavěn pod krb škop s vodou.

Místy měli k tomu účelu v zemi zasazenu zvláštní kamennou plotnu nebo opotřebovaný mlýnský kámen. Za dne visíval krb visutý na hřebu podle krbu zděného.

Pohodlnější nové světlo a drahé dříví vytlačily poslední visutý krb nadobro. Ale

ve starých nevyhořelých staveních najdete na starém půválkovém stropě čtverhranný otvor hlínou zalepený – poslední a jistá památka visutého krbu. Visutý krb zanikl před Národopisnou výstavou asi r. 1892.

Kromě světla v krbech obyčejné a zrovna nejobyčejnější bylo po všem Chodsku

svícení dračkami – „špány“. Kde byl bližší les dubový, svítilo se špány, kde borový – dračkami. Svícení dračkami i špány souvisí s předením a je tedy s ním stejně časově omezeno. Na špány měli zvláštní, zajímavý „svícen“. V kuse prkna hezky širokém a jako stolička nohami opatřeném zasazena je dřevěná tyč, asi metr dlouhá. K této tyči přiléhá rovnoběžně jiná podobná na straně, jí k první přiléhá hladká, na protější hrubě ozubená. Na zubech je dolejší zářez vodorovný, hořejší šikmý. Do zubů zapadá

dřevěný obojek, k tyči první nahoře dřevěným hřebem připevněný. Po

dobným obojkem jsou opatřeny také tyče dole, aby jejich konce nemo

hly od sebe. Tento druhý obojek připevněn však k tyči druhé, na první

může se libovolně posunovat. Mělo-li se dát světlo níže nebo výše, po

volil se obojek zapadající do zubů a tyč vrchní, „držák“, mohla se posu

nout. Držák je opatřen kováním, které je na konci v podobě čtyř prutů

rozčísnuto. Mezi pruty zaskřípí se špán a tak hořel. Jeden z prutů je na

konci rozšířen v plátek a zahnut dvakrát tak, že je v něm vodorovná

štěrbina: do této se kladl špán „točený“. Špány točené dělaly se na

zvláštním soustruhu. Dělali je z válků tvrdých, jež se na soustruhu otá

čely a zvláštním ostřím brala se z nich libovolně tříska ve spirále, třeba

kolik sáhů dlouhá. Tříska byla krájena přes léta, byla tudíž křehká; proto

se zavěšovala na svícen vodorovně, aby se tak nelámala. Kolik se tako

vých špánů spálilo, ukazuje okolnost, že „točení špánů“ byla zvláštní

a dobře placená živnost. Na oharky bylo pod svícnem opatření jako pod

visutým krbem. Tím jsme na Chodsku s přástkami hotovi.

I. Přástky(26)

Svícen

s fidibusy.


Staří pamětníci, vypravujíce o přástkách, vzpomínali, jak si zapalovali fajfky fidi

busy, jež byly u zámožnějších hospodářů zastrkány do kalíšků „okolků“, ozdobně vysoustruhovaných kolem hůlek, rovněž ozdobných, nezřídka upravených nahoře za svícny. Dokud nebyly sirky ještě tak rozšířeny, skládaly se fidibusy, papírky, tence na dlouho. Kuřáci vytáhli fidibus, papírek, o louč si zapálili a podpálili fajfku. Název vznikl z francouzského jména fil de bois, nit, pásek ze dřeva, jako jsou špány na Chodsku, posvěty, třísky podobné hoblovačkám na Moravě. Původní tenké proužky dřevěné, vyhoblované, „posvěty“, nahrazovaly se stejně hořlavým papírem, skládaným nejčastěji z novin a ze starých papírů.

Přástevnické zábavy, žerty z Podkrkonoší popisuje J. Petrák. S příchodem zimy nadešla i doba přástev. Bývalo o přástvách veselo, zvláště tam, kde se scházívala dívčí mládež. Brzy přišli do světnice i hoši, a tu žerty, veselé písně, povídačky, šprýmy a čertoviny nebraly ani konce. Do přástvy neměl přístupu, kdo se napřed neopověděl (neohlásil). Takový nezvaný host (zvláště byl-li to mladší hoch) špatně pochodil: přástevnice přinesly vanu s vodou, notně ho „zmyly“ a pak vystrčily vesele na mráz. Přišel-li hoch z cizí vesnice, musil zaplatit výkupné: mládenci jej „vzali“, totiž došli si pro něho, přivedli jej mezi přástevnice a zde za pokutu musil (kleče ve vodě) přeříkat růženec. Nebo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist