načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Veselá vdova - Vladimír Neff

Veselá vdova

Elektronická kniha: Veselá vdova
Autor:

Románová pentalogiesvazek čtvrtý Historie Nedobylů a Bornů pozbývá ve čtvrtém dílu již nadobro charakteru gründerství, který dodával zakladatelům obou rodů určité sociální ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 300
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Deváté vydání v českém jazyce
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7081-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Čtvrtý díl rozsáhlé rodinné kroniky Nedobylů a Bornů je věnován druhé generaci zakladatelů obou rodů, těch, kteří už nepoznali tvrdé životní podmínky svých otců. Blahobytný poklid Nedobylovy rodiny nevšímavé k sociálním třenicím rakousko-uherské monarchie 90. let min. stol., naruší smrt nejstaršího syna, který se stane jednou z obětí omladinářského procesu. Také dědicové Jana Borna nemají otcovy vlastnosti pro podnikání. Obě vdovy nakonec stmelují rodiny sňatky svých dětí.

Popis nakladatele

Románová pentalogie
svazek čtvrtý Historie Nedobylů a Bornů pozbývá ve čtvrtém dílu již nadobro charakteru gründerství, který dodával zakladatelům obou rodů určité sociální opodstatnění. Ke slovu se dostává druhá generace, která nepoznala tvrdé životní podmínky svých otců, nesdílí ani jejich ideály a jen lehkomyslně tyje z ovoce jejich práce. Osou tohoto románu je příběh Nedobylovy vdovy a jejích dospívajících dětí – rodiny důsledně nevšímavé ke světu národnostních a sociálních třenic, jimiž je zmítána rakousko-uherská monarchie v 90. letech a v prvním desetiletí dvacátého věku. Blahobytný rodinný poklid naruší nešťastný konec prvorozeného Metoděje, jenž se shlukem náhod stává jednou z obětí omladinářského procesu. Ani z druhého syna, do jehož osudu je promítnut vzrušující životopis Emy Destinnové, ani z mladších dvou chlapců a dcery se matce nepodaří vypěstovat osobnosti, jak si po smrti svého přízemního a praktického manžela předsevzala. Rovněž Jan Born, gründerský vrstevník starého Nedobyla, nenachází u svých dědiců vlastnosti nezbytné k úspěšnému obchodnímu podnikání. Důstojně stárnoucí Hana Bornová a veselá Nedobylova vdova stmelují své rody rozumovými sňatky dětí, přitom bezděky přejímají donucovací metody vlastních rodičů, proti nimž kdysi zoufale hájily právo na svobodnou volbu životního partnera. Vladimír Neff (1909–1983) se zapsal do povědomí veřejnosti především monumentálními historickými díly, pentalogií Sňatky z rozumu , trilogií Královny nemají nohy a románem Srpnovští páni . Neméně významná je i jeho tvorba v oblasti společenského románu. Mysteriózní Třináctá komnata a romaneto Marie a zahradník patří k literárním klenotům. Neprávem opomíjený je jeho politický román Trampoty pana Humbla , popisující ideové zvraty českého intelektuála, od kolaboranta přes stalinistu po osmašedesátníka. Významná je i Neffova tvorba scenáristická, především jeho životopisné filmy Mladá léta (A. Jirásek) a Tajemství krve (objevitel krevních skupin dr. J. Janský).

Zařazeno v kategoriích
Vladimír Neff - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2015

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © Vladimír Neff – dědicové c/o DILIA, 1961

All rights reserved.

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Grafická úprava obálky © 2010 Jan Matoška

Ilustrace na obálce: Jakub Schikaneder (Zimní večer ve městě, 1907–1909)

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-319-8


ČÁST PRVNÍ

Osobnosti



KAPITOLA PRVNÍ

Tajný spolek

1

Poslední desetiletí minulého století, jemuž se s jistým přídechem neváž

nosti říkává fin de siècle, bylo u nás mimo jiné časem veselých vdov. První

generace gründerů stárla, vyžívala se, první gründeři, tito tvrdí a ctihodní

zakladatelé moderních průmyslových a obchodních podniků, kteří dovedli

svého času bystře a chladnokrevně využít otřesů a převratů a zmatků, jež

vnesl do lidské společnosti vynález parního stroje, počali soustavně umírat,

přičemž po sobě zanechávali nemalé majetky. Nu a protože se ponejvíce

dočkávají ženy delšího věku než muži, neboť vedou, jak výslovně pravípo

pulační statistikář oněch dob, méně namáhavý, méně nebezpečný, leč také

spořádanější život než jejich manželé, ujímaly se gründerských miliónůpo

zůstalé vdovy, a činily tak vesele a s chutí; zpravidla se už nevdávaly, protože

nevěděly a neviděly, proč by tak měly činiti. Doba veselých vdov nastala

dřív, než lehkonohý vídeňský komponista Franz Lehár napsal svouproslu

lou operetu o veselé vdově. Došel s ní ohromného úspěchu, protože – a to

je v umění podmínka každého úspěchu – vyjádřil myšlenku, jež visela ve

vzduchu a čekala na někoho, kdo po ní vztáhne ruku; zvedl tak říkajíc svou

minci zdaru se země, z dlažby velkoměstské ulice, a byl za to právem pokryt

slávou a uznáním.

Také paní Marie Nedobylová tragickou smrtí svého manžela, jehož život

byl sice spořádaný, ale namáhavý, a jak podle jeho děsného konce vidno,

i nebezpečný, zařadila se do šiku veselých vdov. Hrdince Lehárovy operety

zemřel její milovaný manžel už týden po svatbě, kdežto Marie prožila se

svým mužem, než ho byla zbavena, téměř osmnáct let, ale to je, jak by byl

7


řekl její nebožtík otec, profesor filosofie Hugo Schönfeld, pouhý rozdíl

stupně, nikoli kategorie.

To první, čím Marie zahájila dlouhou dobu svého vdovství, bylo, že si dala ušít pohodlné a půvabné domácí šaty na způsob japonského kimona, jaké v přísném soukromí nosívala její vzácná starší přítelkyně a protectrice paní Hana Bornová, choť známého velkoobchodníka z Příkopů, takégründera, jenže dosud živoucího. Požadavek, aby vdovy nosily nejméně šest měsíců po mužově smrti hluboký smutek a dalších pak šest měsícůpolosmutek, býval za oné doby dodržován velmi přísně; i žena, jež postrádá všeho důvodu, aby skon manžela považovala za největší neštěstí svého života, dopustila by se neodpustitelné necitelnosti, kdyby se předuplynutím této lhůty oděla šatem barevným, praví se doslova ve výborné knize Der gute Ton in allen Lebenslagen, kterou Jan Born dal svého času na vlastní útraty přeložit do češtiny a vytisknout. Ale Marie Nedobylová si rozumně pravila, že do toho, co ona nosí doma, když nemá hosty, nikomu nic není, i vybrala si na své kimono látku, jež hrála všemi barvami, od zlaté přes nachovou po brčálově zelenou. Když už, tak už.

To druhé, co učinila, bylo, že zakoupila dva kočáry, zavřené kupé aotevřeného mylorda, a k nim pár grošáků podobných těm, jež nebožtíkNedobyl svého času v záchvatu skrblictví prodal.

To třetí, co učinila, bylo, že darovala své bývalé kuchařce, jež se právě provdala za rechnungsfeldvébla, tmavý a ponurý nábytek své bývalémanželské ložnice a za účasti paní Hany Bornové, jejíž vkus byl neomylný, opatřila si ložnici novou, světlou, s nízkou postelí, nad níž trčel až k stropu baldachýn ze zeleného sametu. Když na této posteli spočinula poprvé, povzdechla si blahem; nepřítomnost lože sousedního, na němž hlučněspával Martin Nedobyl, byla jí příjemná nevýslovně.

– Endlich allein, pomyslila si, a potom: – Für immer allein.

Pak bylo nutno přikročit k závažnějším záležitostem.

Marie měla, jak pověděno jinde, pět dětí, totiž čtyři syny a malou dceru, a protože i nejstarší z jejích synů, Metoděj, byl tehdy velmi mlád – v době otcova skonu mu šlo teprve na osmnáctý rok – a měl pro život, jak uvidíme, lepší plány než rozvážet cihly a stěhovat nábytek, závod zesnulého Martina Nedobyla beznadějně osiřel, i bylo nutno jej zlikvidovat. Marie Nedobylová

8


to učinila za ochotné, arci nikoli nezištné pomoci svého švagra, jurisdok

tora Jaroslava Helebranta, který spravovával Nedobylův majetek a vyznal se

tedy v jeho pozůstalosti na kventlík. Rozprodala pak, rovněž zaHelebran

tovy asistence a na jeho radu, veškeré odlehlé parcelové pozemky naŽiž

kově, které nebožtík koupil na spekulaci a jež neuspěl zastavět, především

pusté latifundie pod vrchem Svatého Kříže, na nichž správa města Žižkova

mínila zřídit park. Potom se vdova zčerstva zbavila většiny chudinských,

přelidněných činžáků v strmých uličkách na jih od Karlovy třídy, hlavní

žižkovské tepny, za něž se Martin Nedobyl, jak tvrdíval, styděl a ježzbu

doval jen proto, že k tomu byl přinucen tlakem doby, totiž překotnýmrůs

tem městského proletariátu, kterýžto překotný růst městského proletariátu

byl v přímé souvislosti s překotným růstem průmyslu. Beze změny zůstalo

prozatím parádní jádro Nedobylova nemovitého majetku, Komotovka

s Opařilkou, veliké území, které se prostíralo mezi třídami Karlovou

a Husovou, dnešní Kalininovou a Husitskou, až nahoru k ulici Orebitské,

kdysi ovocnářské zahrady a vinice, pak soukromý francouzsko-anglický

sad, jemuž vévodil Nedobylův činžovní palác s kalichy na střeše, chlouba

a okrasa Žižkova. Městská rada sice naléhala, aby i Komotovka sOpařil

kou byly rozparcelovány a zastavěny, ale Marie se tomu bránila, neboť po

zrušení sadu by její děti neměly kde si hrát. Metoděj sice měl onačejšísta

rosti než hrát si na zahradě, ale Theodor, pouze o rok mladší, takto

nadějný, jak ještě uvidíme, malíř, nalézal na Komotovce nepřebernémnož

ství vděčných námětů k malbě v plenéru. Babile pak, nejmladší, bylo teprve

šest, Emanovi deset, Viktorovi třináct, a taková děcka přece potřebují

výběh a čerstvý vzduch.

Ostatně Marie měla navíc této úrody vlastních dětí ještě synovceAchil

les jménem, kterého milovala jako vlastního syna, protože ho samaodko

jila současně s Viktorem; přišel totiž na svět v stejný čas jako Viktor, apro

tože jeho matka Laura, choť advokáta Helebranta, Mariina, sestra, měla

špatné mléko, prý sražené od její věčné žárlivosti, ujala se Mariezrozeňá

tek obou, svého i Lauřina. Byl tedy Achilles Viktorův, jak Rusové i Němci

pěkně říkají, mléčný bratr, po našem soukojenec, a bylo mu třeba výběhu

a čerstvého vzduchu ze všech dětí nejvíc, protože jeho zdraví, jak setrado

valo, bylo nebývale křehké, neslýchaně choulostivé, tolik, že byl zproštěn

9


povinnosti školní docházky a studoval gymnasium doma, za nepatrné

pomoci studenta instruktora; a to prakticky znamenalo, že se neučil vůbec,

protože měl prý paměť tak pružnou, že stačilo, aby mrkl do knížky, a hned

všechno věděl, všechno pochopil.

Tento vzácně privilegovaný, z jemně defektní látky utvořený panáček, tento vyvolenec, který dovedl svůj šťastný osud nést s úsměvně milousamozřejmostí, pročež nebyl za svou odlišnost od ostatních dětí ani vysmíván, ani pronásledován, měl patnáctiletého bratra Ludvíka, nohatého, kolenatého, dlouhokrkého studiosa, stálého premianta, který dovedl jen sedět nad knížkami a učit se, a proto výběhu a čistého vzduchu nepostrádal; zato tím více ho potřebovala Marie Nedobylová sama, jíž v době mužovy smrti bylo teprve pětatřicet a navzdory svému pětinásobnému mateřství byla dosud velmi hezká, půvabně útlá, s nezmarně dívčí hlavou, ozdobenou bohatstvím pískově zbarvených vlasů. Možná proto, že její mládí, jež prožila ve stínu svého učeného otce, bylo tiché a odříkavé, prostoupené vážnýmimyšlenkami a usilováním nejušlechtilejším, v zralém věku nebyla s to senabažit honiček a schovávaček, jimž se oddávala se svými dětmi, ohýnků, jež s nimi za teplých letních večerů zapalovala na louce za rybníčkem narozhraní Opařilky a Komotovky, pouštění draka nebo vytloukání píšťaliček, klouzaček a koulovaček nebo projížděk s žebřiňáčkem, v němž vozila,představujíc koně, Babilu nebo Emánka. V skalní jeskyňce na Opařilce si hrála s dětmi na bydlení, chodila kupovat mléko a máslo do Babilina krámku pod krmítkem pro ptáky, a když jeskyňku s dětmi opouštěla, svědomitě říkala, jak učiněno pravidlem, „zamyky, zamyky“. Byla nejen myslí mladá, ale i filosoficky vzdělaná, a věděla proto dobře, jak veliký a blahodárný význam má v lidském životě smyšlenka, představa, iluze, a že nejen dítě, ale téžčlověk dospělý a vážný, především myslitel a vědec, musí leckdy sám sebepřesvědčovat, že věci mají jiné vlastnosti, než jaké se jeví jeho rozumu asmyslům, a musí leccos předstírat, chce-li jakžtakž obstát na tomto zlém světě neřešitelných otázek a protikladů.

– Největší chudák, poučovala Marie své děti, – není ten, kdo nemá peníze, nýbrž ten, kdo nemá představivost.

Jí samé ovšem bylo v obou těchto punktech přáno měrou vrchovatou; představivosti měla ažaž, a ve věci peněz nemohla nepřiznat, že doktor

10


Helebrant nepřepínal, když ji v den manželova úmrtí, jak vyprávěno jinde,

špatně informovanou a přesvědčenou, že nebude mít z čeho žít, vyvedl

z omylu a nazval ji bohatou, velmi bohatou paní. Hotovosti, jež zaNedo

bylova života obnášely asi čtvrt miliónu zlatých, dorostly prodejem podniku

a realit miliónu dvou set tisíc, a pozemky a domy, jež zbyly, měly cenu asi

tří čtvrtin miliónu.

2

Jak vidno tedy, dostalo se veselé vdově nejpříznivějších podmínek k tomu,

aby své veselosti dala volný průchod; zabezpečena majetkem, zdálo se,

nevyčerpatelným, mohla se obrátit zády k chmurným událostem, jež v té

době otřásaly střední Evropou, vídeňským parlamentem a pražskými uli

cemi. Martin Nedobyl měl věčně na krku stávky, stávky a zase stávky; nuže

likvidací podniku se Marie této mrzutosti zbaví jednou provždy, neboť, jak

s jemným vtipem prohlásil doktor Helebrant, peníze nestávkují.Neutucha

jící a zmrzující otázka sporů mezi Čechy a Němci, jež nepřestávaly zuřit

v naší zemi, řešila Marie moudře a jednoduše tak, že pečovala o to, aby její

děti pokud lze ovládaly oba jazyky. Jí osobně byly česko-německénárod

nostní patálie z té duše lhostejné. Z obdivu a náklonnosti k své skvělépří

telkyni, paní Haně Bornové, jejíž hudební salón byl nejskvostnějšímspole

čenským prostředím, jež jí bylo dáno poznati, Marie sympatizovala

s Čechy, aniž se přestávala znát k svému němectví. Měla však na paměti

jeden ze subtilních postřehů, jimiž její otec, profesor filosofie HugoSchön

feld, obohacovával mysl svých dcer, Marie a Laury, že totiž pražští Němci

nejsou praví Němci, protože jim chybí kontakt s živou jazykovou půdou, již

za normálních okolností, v městech jazykově jednotných, představujepro

stý lid, mluvící přirozenou řečí. Pražští Němci jsou vyšší úředníci, profe

soři, zámožní patricijové, ale není tu německých hokyň, trhovkyň, dělníků,

služek, posluhů, domovnic, kočí, drobných řemeslníků, a proto pražská

němčina nemůže být jiná než umělá, vzdělanostní, knižní. Nuže než aby

její drahé děti, mínila Marie, byly nepravými Němci, ať jsou raději pravými

11


Čechy, a ať spánembohem chodí po přání svého otce do českých škol. Ale

přitom je pilně vzdělávala ve své německé mateřštině a dbala toho, aby

měly vždy dostatek hodnotné německé četby.

I ve všech ostatních úkolech matky a vychovatelky, jež Marie plnila se svědomitostí sobě vlastní, uplatňoval se odkaz jejího zvěčnělého otce. Jak podrobněji pověděno jinde, profesor Schönfeld po celý svůj život neúnavně hlásal v početných svých knihách, že cílem všeho dění, smyslem vývoje a korunou veškerého stvoření jsou vynikající, všední své okolí převyšující Persönlichkeiten, osobnosti; a Marie, prošlá jeho láskyplnou, leč tuhoumyšlenkovou školou, snažila se odevždy, aby své děti vychovala ve smyslu otcova učení. Za tímto cílem odmalička zkypřovala jejich mysl, aby jiučinila přístupnou velikým ideám, jež od starověku jednak zmítaly dušíevropského člověka, jednak mu svítily na cestu; namísto pohádek jim vyprávěla příběhy z řeckého bájesloví, mezi něž pozvolna a nejvýš opatrně a citlivě vsouvala mystické alegorie Platónovy, takže než se například Metoděj a Theodor, její nejstarší, naučili číst, věděli už neomylně, že svět,rozkládající se před jejich očima, je vlastně jen vnitřek jeskyně, na jejíž stěnědefilují stíny věcí, procházejících za Metodějovým a Theodorovým zadkem. Takto poučena, dítka hravě vnikala do velikého systému Aristotelova, z něhož, jak známo, vyrostla filosofie křesťanská, a odtud, po krátkém a úctyplném zastavení u obřího díla svatého Augustina a TomášeAquinského, bez obtíží vstupovala do myšlenkové oblasti jejich mateřské učitelce nejznámější a nejmilejší, do světa německých romantických filosofůdevatenáctého století. Výsostným následovníkem těchto mužů pak už byl Mariin otec sám, jehož dílo, ač neznámé a neprávem opomíjené, bylo po jejím názoru tím posledním a nejvyšším, co se kdy v lidské hlavě zrodilo. Tady končila teoretická průprava Mariiných dětí a tady současně začínalo to hlavní, praktické pěstování jejich osobností.

Za života Martina Nedobyla, který mladé dovedl jen okřikovat a brzdit jejich rozvoj, se Marii sice dost možná občas ve chvílích slabosti zazdálo, že její úsilí bude korunováno zdarem jen částečným a že z toho či onoho z jejích děcek vyroste člověk venkoncem tuctový, například z Emánka, poslušného, tichého blonďáčka, u něhož bylo těžko objevit jakékoli skvělé nebo aspoň svérázné vlastnosti, anebo z Babily, která neměla talent ani

12


k hudbě, ani k řečem, ani k zpěvu, a byla nadto na rozdíl od svých bratří

nepříliš povedená, krátká, s malýma nevýraznýma očima pod vypouklým

čelem. Ale takového záchvaty malodušnosti byly velmi řídké, a nikdy, nebo

téměř nikdy se netýkaly jejího druhého syna Theodora. Veliký, ramenatý,

s širokou, pěkně klenutou hrudí a svalnatými údy, jež rozumně posiloval

denními ranními prostocviky a jízdou na bicyklu, vypadal dospěle a mužně;

ze všech Mariiných dětí podědil největší porci tělesných vlastností svého

otce, který zamlada býval tak silný, že byl s to holýma rukama zdvihnout

kočár; a Theodor uváděl své mladší sourozence v úžas tím, že drtil v dlani

vlašské ořechy, a když utáhl šroubový uzávěr Papinova hrnce, nikdo jej po

něm nedovedl otevřít; jednou, když se rozhněval, ohnul o koleno železný

pohrabáč. Tyto fyzické bravury mladého Herkula ovšem, pospěšme si

poznamenat, jeho matce neimponovaly, naopak; všechno, čím jí Theodor

připomínal zesnulého manžela, jí bylo proti mysli – dcera doby, dosud

neznající kult tvrdých pěstí, hranaté brady a tuhých bicepsů, dávala vždy

přednost mohutnostem spirituálným před silami tělesnými, jež pro ni byly

spíš znakem neurozenosti než vlastností hodnou obdivu. Ale naštěstíTheo

dor plně vyvažoval své – mluvíme tu z hlediska Marie Nedobylové – fyzické

plebejství četnými výtečnostmi duševními. Brnkat na klavír a číst noty se

naučil dřív, než společně se svým starším bratrem dostal řádného učitele

hudby; dovedl kouzelně a s neomylným sluchem zpívat, takže když seshro

mážděné rodině někdy podařilo, což bylo dosti obtížné, zlomit jehozarpu

tilou ostýchavost a on spustil hláskem malého anděla „Nekamenujtepro

roky, neb pěvci jsou jak ptáci“, nebylo lze se ubránit dojetí. Když začal

v třinácti letech mutovat a byl nucen zpěvu zanechat, vzal si do hlavy, že

bude malířem, a ve volných odpoledních hodinách, když měl po škole,

počal chodit do soukromé malířské školy profesora Václava Jansy u Karlova

mostu. V klasickém gymnasiu v Truhlářské ulici, jež navštěvoval, byl

žákem hluboko podprůměrným, neboť neměl zájem o matematiku,klasic

kými jazyky pohrdal a dějepis a zeměpis ho nudil, ale u Jansy se naráz stal

prvním z prvních. Jeho spotřeba skicářů, které podle učitelova příkazu plnil

kresebnými záznamy všeho, nač pohlédl, ať to bylo kopyto stojícího koně,

policajt na rohu nebo prádlo na šňůře, zmítané větrem, byla nesmírná.

Když si v učitelově ateliéru sedl k oknu, bylo radost se podívat, jak hravě

13


dovede zaplnit kreslicí papír přehršlem obrysů malostranských střech, na

něž odtud byla vyhlídka přes řeku. Pilný, věděl zpaměti, jaký je poměrvelikosti lidského kolena k velikosti hlavy, šířka štěrbiny úst k štěrbině oka,

a nebylo mu tajemstvím, že délka nosu se ideálně rovná délce čela, jakož

i délce ušního boltce. V teorii barev, jíž se Jansovi žáci učili za pomoci

dlouhého pruhu papíru, na němž bylo vyznačeno a očíslováno podle pořadí

spektra třináct tónů barev od karmazínu po fialovou, byl Theodornepřekonatelný; i kdybys ho o půlnoci vzbudil, dovedl by říci bez váhání apřemýšlení, co z toho vzejde, smíchá-li se barva lichá s jinou barvou lichou,

sudá se sudou, lichá se sudou, a co vyleze ze směsi tří barev lichých, co

z liché s dvěma sudými a tak dále.

Za těchto okolností není divu, že když Martin Nedobyl zemřel, rozhodla se veselá vdova bez váhání, že přestane Theodora – stejně jako jehostaršího bratra Metoděje – posílat do gymnasia, aby se mohl věnovat malířství naplno. Rakouské střední školy byly podle názoru Marie Nedobylové řízeny duchem zmrtvujícího, křídla výjimečných osobností podvazujícího pozitivismu, a proto čím dříve její děti uniknou z toho ohlupujícího prostředí, tím lépe.

Svému třetímu synovi, Viktorovi, připovídala Marie Nedobylová skvělou dráhu vynikajícího vojevůdce. Byl sice ducha prostého, nesložitého, amyšlenky plnící jeho veselou kulatou hlavu s krátce ostřihanými vlásky, jež ráda hladívala proti srsti, byly zaměřené převážně jen k jeho předurčenému povolání, ale nešť: Generäle braucht man auch, myslívala si Marie. A pokud pak jde – to nejlepší vždy nakonec – o jejího nejstaršího syna Metoděje, z toho ani nebylo třeba osobnost vychovávat, neboť jí byl už v peřince, od samého narození nose znak výlučnosti na svém čele.

Byl tak hezký, že Marii až srdce trnulo, když na něj pohlédla, tmavooký, snědý, štíhlý a útloboký, s důlkem v bradě, který znamenitě slušel jeho svěží tváři, jež s příchodem puberty pozbyla své okrouhlé dětské měkkosti, aniž kdy byla znešvařena ošklivostmi chlapeckého, tak řečeného nevděčného věku. Když, jak pověděno, dostal společně s Theodorem řádného učitele hudby, který byl regenschorim u svatého Haštala, uprosil ho Metoděj, aby mu příležitostně prý „docela malinko“ ukázal, jak se hraje na varhany. Po několika pokusech osedlal Metoděj varhany tak, že jedna svíčková bába,

14


zděšena nesmírným přívalem tónů, který se v kostele znenadání rozehřměl,

dala se na útěk, neboť měla za to, že k varhanům usedl sám ďábel. – A ani

se jí nedivím, řekl chmurně učitel, když referoval Marii o tomtoMetodějově výkonu. – Štěstí, že to neslyšel pan farář – jistě by trval na tom, že je

nutno kostel znovu vysvětit.

Metodějovou hlavní silou a předností však byla hra na housle. Odmalička, přesněji řečeno od oněch pamětihodných vánoc, kdy našel, chlapec osmiletý, pod stromečkem své první skřipky, projevoval talent tak pronikavý, tak nesporný, že Marie nepochybovala, že z něho vyroste druhý Paganini. Svěřila ho péči koncertního mistra Františka Hudra, a Metoděj prospíval pod jeho vedením tak, že po roce hrál obstojně Mazasovy Etudes d’artistes a po dalším roce Bachovy sólové sonáty. Když se Marie tázávala Hudra, jak je s jejím synem spokojen, mistr jen zavíral oči.

– Nemám slov, věru, nemám slov, říkal jí. – Mluvím proti svémuvlastnímu zájmu, ale zájem umění nade všechno: takový bohem požehnaný talent patří na konzervatoř.

Nu, na konzervatoř Marie Metoděje poslat nemohla, protože dokud byl otec živ, nechtěl o tom, snadno si lze představit, ani slyšet, a když konečně skonal, překročil už Metoděj nejvyšší věk, stanovený správou konzervatoře pro příjem žáků instrumentální školy. Udělala tedy veselá vdova něco jiného. Koupila Metodějovi nové housle, pravé kremonky – francouzské housle, na něž hrál až dosud, byly sice ne špatné, ale poněkud směšné,protože jejich dřívější nerozumný majitel je zmrzačil tím, že jim kapesním nožem ořezal okraje desek, přečnívající nad luby, aby se při svém nadměrně velikém formátu vešly do normálního pouzdra. A pak poslala Metoděje k jednomu z nejvyhlášenějších a také nejdražších učitelů houslové hry v Praze, bývalému koncertnímu mistru v Salcburku a ve Vídni, tou dobou profesorovi pražské konzervatoře, Otakaru Ševčíkovi. Dobrý, poctivý František Hudr byl učitelem zdatných amatérů, profesor Ševčík vychovával své žáky ke koncertní virtuozitě; a o to v Metodějově případu šlo.

Když profesor Ševčík na zkoušku vyslechl Metodějovu hru, neupadl sice, jak by bylo si přát, ve vytržení, ale řekl aspoň: Dobrá, snad to půjde, a vyhradil mu tři vyučovací hodiny týdně, v pondělí, ve středu a v pátek, vždy od třetí do čtvrté hodiny odpolední. Marie Nedobylová bylapohor>15


šena, že profesor, namísto aby spravedlivě ocenil nadání jejího syna, tváří se,

jako by mu prokazoval milost, když ho za drahé peníze – požadoval deset

zlatých neboli dvacet korun nové zlaté měny za lekci – přijal mezi svésoukromé žáky, ale nepochybovala, že Metoděj ho přesvědčí o své genialitě.

Bylo tedy všechno v pořádku dokonalém a světlém, v pořádkuneskonalém; věru Martin Nedobyl umřel právě včas, aby svým dětem uvolnil cestu k výšinám. Veselé vdově už nezbývalo než složit ruce v klín a s úsměvem sledovat vývoj svých dětí. Byla přesvědčena, že si ve všem všudy povedou zdárně, když pro nic jiného, tož přinejmenším z ohledu k nadějím, jež na ně byly vždy kladeny, a především z lásky k ní, Marii Nedobylové, která jim byla netoliko matkou, ale i moudrou přítelkyní, shovívavou učitelkou,citlivou rádkyní a pomocnicí. Když se procházela svým zjasnělým, vhodně nakoupenými novými kusy nábytku okrášleným příbytkem, cítila téměř fyzicky, jak na ni ze všech koutů vane láska, již rozdávala a kterou jí děti vracely, ta líbezná atmosféra vzájemné úcty, vzájemného schvalování,vzájemné důvěry; mein Herz, myslila si, – mein Herz, was willst du mehr? Vzpomínala, jak jí před osmnácti roky, zaskočené, zahnané do kouta, nezbývalo než se prodat za muže nemilovaného a odporného; ach jak se všechno obrátilo, jak se všechno změnilo, jak divně si dovede osud hrát!

Jako na potvrzenou správnosti této její úvahy o hravosti osudu hned po první dvacetikorunové lekci, již profesor Ševčík udělil jejímu nejstaršímu synovi, necelé tři neděle po smrti starého Nedobyla, došlo k příhodě pro Metoděje tak fatální, že se tu nemůžeme omezit na pouhý konstatujícízáznam a musíme ji vylíčit se žádoucí zevrubností.

3

Nestalo se zprvu nic víc, nic míň, než že když odcházel, minul vprofesorově předsíni dívku, která právě přicházela do hodiny; a její zjev způsobil,

že chlapcem prošlehl horký úlek i chlad, a vlasy, chtějíce se naježit, ho vkoříncích zabrněly, což se ve chvílích nejvyššího vzrušení stávalo už jeho otci.

Věku byla útlého, jak řečeno dívka ještě, dosti malá a hubená, ale výrazná

16


vážnost její tváře, promodelované, jak se mohlo zdáti, obsáhavou zkušeností životní, jí přidávala let, takže by plným právem mohla být zvánamladou ženou. Byla krásná, ale zcela nezvykle, zcela po svém; oči měla veliké

a tak divoce černé, že Metoděj by si do té doby ani nebyl dovedlpředstavit, že je možno být tolik černooký, byla černovlasá, až z té černi přecházel

zrak, se světlou pěšinkou, protínající její hladký havraní účes jako energický

škrt křídou. Nevadilo, že její pleť nebyla něžně růžová, jak se za oněch dob

požadovalo od ženské krásy, nýbrž pobledle snědá, brada ne okrouhlá

a něžná, ale pevná a smělá, a hlavně ústa ne malá, ne špulivá – móda malých

úst byla tenkrát tak naléhavá, že děvčatům se doporučovalo, aby denněprováděla stahovací cvičení opakováním slov „fotr, obr, kmotr, kopr, holport,

joj, roj, sloj“ – tedy její ústa nebyla malá, ne špulivá, ale bohatá, kyprá

a k tomu červená jako krev, a zuby, jež maličko poodhalila, když Metoděje

míjela, upírajíc na něho svůj uhrančivý zrak, silné a bílé, až mrazilo.Oblečena byla hladce a stroze do tmavých šatů s límečkem, obepínajícím její

pevné hrdlo, ale přitom jí na uších visely dva veliké, nadobro cikánské zlaté

kruhy; mimochodem řečeno pozorujeme tu s podivem, kolikrát bylo nezbytno užít spojky „ale“, tohoto slůvka nápravy, výhrady a zvratu, při popisu

té malé, ale unikavě složité a poutavé osoby.

Pouzdro s houslemi v ruce, prošla v Metodějově těsné blízkosti, přičemž na něj vážně a zkoumavě pohlédla divokýma očima a vážně se usmála bohatými ústy, než vkročila do profesorovy pracovny a zavřela za sebou dveře s ozdobně leptanými výplněmi z mléčného skla; a Metoděj, otřesený jejím zjevem, zmrazený i rozpálený jejím pohledem, vzápětí s úžasem zaslechl zeza těchto dveří její hlas, jímž poklidně pronesla tato slova:

– Kdo je to, ten mladý bůh s důlečkem v bradě? Váš nový žák?

– Zdá se tak, na to profesor neochotně, a už bylo slyšet, jak se dotýkáklavíru. – Tak prosím, prosím, ať neztrácíme čas.

Pak bylo slyšet jen ladění houslí; rozmluva byla u konce. A Metoděj, opatrně se vytrativ na chodbu, opřel čelo o chladnou, vlhkou stěnu, nadobro zpitomělý náhlým vzbouřením smyslů, dobře sice věda, že neurvalé proměně, která se s ním v několika posledních vteřinách udála, se říká zamilovanost nebo láska na první pohled, ale přitom nechápaje, co se s ním popravdě děje, vždyť znalost slova, znalost označení či nálepky je jen špatná

17


náhrada za pravé pochopení. Čítal o lásce, slýchal o lásce a myslíval na

lásku, jak se na lásku myslívá, když je člověku šestnáct, sedmnáct a – jako

Metodějovi – půlosmnácta let, i představoval si lásku jako něco úchvatného, jako vystupňovaný stav vší radosti, vší něhy, vší libosti, slovem všeho

krásného, co poznal až dosud. Nuže to, co cítil nyní, poprvé v životězamilován, nebylo ani krásné, ani libé, ani úchvatné – podobalo se to spíše

náhlému záchvatu bolestí zanícené okostice, ovšem takovému podivnému

záchvatu bolestí okostice, jehož by se postižený, byť jeho trápení bylosebehorší, netoužil zbavit.

Profesor Ševčík bydlil na konci tiché, fádní ulice zvané Lipovou, nedaleko Štěpánského kostela; a třebaže byl právě Metodějovi nařídil, aby štandopede, vrátiv se domů, pilně až do večera cvičil stupnice v rozsahu tří oktáv, v hezky volném tempu, neboť – to byl jeden z jeho slavných výroků, jehož často užíval – „člověk musí umět dokonale hrát stupnice, dříve než se zamiluje“, mladík, zaskočen skutečností, namísto cvičení bloumal horkými ulicemi, vzrušeně přemítaje o tom, byla-li slova neznámé krásky o mladém bohu a o jeho důlečku v bradě míněna vážně, jako projev zalíbení. Bylo-li tomu tak, bylo to totéž co vyznání lásky, neboť dívka zajisté věděla, že on,Metoděj, ji uslyší; jenže co když to byl výrok ironický, projev posměchu anevážnosti? Paní Hana Bornová, maminčina přítelkyně, měla nepříjemnou starou tetu, jistou paní Elsassovou, vdovu po lékaři, která se jednou o Metodějovi vyjádřila v ten smysl, že „ten chlapec bude mít v životě kfret – je tak hezký, že mu nikdo neuvěří, že není příslušně pitomý“. Možná, že neznámáčernovláska s ní sdílela názor, že moudrost, chytrost sídlí jen v těle ezopsky škaredém, kdežto mužská krása je příznak hlupství. V tom případě siMetoděj zdrásá své nenáviděné hladké tváře, uřízne si špičku nosu, roztrhne si nozdry a předstoupí před ni, zkrvácený a strašný: Hle, řekne jí, tvé dílo...

Když prochodil, muče se těmito myšlenkami, nekonečné tři čtvrti hodiny, vrátil se deset minut před pátou k Ševčíkovu obydlí, a stanuv za rohem, vyčkával, až černovláska bude od profesora odcházet. Jednal tak, jak jinak ani jednat nemohl, neboť mu připadalo, že kdyby ji neuviděl znovu, trefil by ho šlak.

Vyšla, když pátá ještě odbíjela, a ihned pohlédla svým plamenným zrakem k rohu, za nímž Metoděj hlídkoval, takže chlapec jen taktak ustoupil včas,

18


aby nebyl spatřen. Vydala se pak, nevážně klátíc pouzdrem s houslemi,Štěánskou ulicí k Václavskému náměstí, a on, své vzácné kremonky pečlivě

tiskna k tělu, vykročil za ní. Cítil, že mu vlhnou ruce, a tato nepříjemná

okolnost v něm vzbudila celý vír trapných a pokořujících myšlenek. I kdyby

našel – jako že nenajde – odvahu k tomu, aby krásku oslovil a představil se

jí, nemůže to učinit, neboť nelze jí podat zpocenou ruku, ergo jeho počínání

nemá vůbec žádný smysl, je beznadějné, bezcílné, oslovské. A přecesledoval dívku dál, ba co víc, osměloval se postupně a zkracoval vzdálenost, která

ho od ní dělila, a než došla ke konci Štěpánské ulice, kráčel už těsně za ní.

Na Václavském náměstí mu nastala zlá obtíž, neboť bylo tam plno krámů se zajímavými výkladními skříněmi, a černovláska, stále nezpůsobněkmitajíc svým pouzdrem, se u nich co chvíle zastavovala. Když to učinila poprvé, Metoděj se duchapřítomně uchýlil ke kiosku s limonádami, kdež vypil, zatímco sledovaná otálela před krámem s obuví, sklenku sodové vody. Ale při druhém zastavení už nemohl tento manévr opakovat, a proto sledovanou směle předešel, sám také stanul, kremonky v podpaží, před výkladní skříní asi o dvacet kroků vzdálenější, a předstíraje, že se zájmem pozoruje vystavené zboží, pátral v odrazu skla, kdyže ona nastoupí další cestu. Takto dospěli až k rampě Muzea, uzavírající Václavské náměstí, a tam se stalo něco strašlivého; dívka se znenadání otočila a s maličkožalostivým, maličko ublíženým úsměvem bohatých úst oslovila Metoděje takto:

– No tak, pane Nedobyle, co je? Jsem už skoro doma, a vy pořád nic!

Bylo to neuvěřitelné; oslovit cizího muže na ulici, to se nedělalo, to se nesmělo, to se neslušelo na mladou, slušně oblečenou dámu, žákyniprofesora Ševčíka, který bral deset zlatých za hodinovou lekci. Bylo tonepravděpodobné, bylo to nemožné, ale současně také výsostně pravděpodobné, výsostně možné, ano samozřejmé, neboť byl-li zjev černovlasé krásky tak půlnočně nevšední, jaký byl, bylo lze se nadíti, že i její chování bude nevšední. Její oslovení vyrazilo z Metoděje dech, ale protože už z něho vyrazila dech i její nevídaná krása, nestalo se tu popravdě nic nečekaného. Nevídané se tu vhodně zasnoubilo s neslýchaným, a jestliže nevídané Metoděje fascinovalo, nebylo důvodu, proč by ho neslýchané mělopohoršit. Proto namísto aby se od ní pohrdavě odvrátil, jak by se slušelo namladíka z dobré rodiny, smekl zdvořile klobouk a představil se:

19


– Nedobyl.

– Já vím. Ševčík mi nakonec přece prozradil vaše počestné měšťanské jméno, kterému bohdá dodáte nového lesku a slávy, řekla s rychlostí,svědčící o zběhlé pohotovosti jazyka. Metoděj si teprve později uvědomil význam slov „nakonec přece“, jimiž dala bez ostychu najevo, že si je plně vědoma toho, že její výrok o mladém bohu s důlečkem dolehl kMetodějovu sluchu.

– Já jsem Ema Kittlová, pokračovala. – Teď, když se známe, můžete mě ve vší počestnosti doprovodit, bydlím hned za Muzeem.

Praha byla tenkrát příliš malé město, aby Metodějovi mohlo být neznámo, že „hned za Muzeem“ bydlí ve svém domě, před nímž, jakpravila fáma, „se kočáry netrhnou“, rodina pověstného boháče Emanuela Kittla, majitele dolů na stříbro a antimon, velikého prý světáka arozmařilce, který svého času, chtěje ho vyvést z pražského žabomyšího prostředí a ukázat mu svět, pozval spisovatele a básníka Jana Nerudu na cestu do ciziny a projel s ním končiny, do nichž noha rozumného Čecha do té doby snad nevkročila, mimo jiné Turecko, Palestinu a Egypt. Jeho pohádkové jmění, vyprávělo se, pocházelo z pokladu, jejž jeho otec našel ve svém domě v Panské ulici, na místě dnešního hotelu Palace, v podstavci sochy svatého Jana z Nepomuku: romantické to zvěsti, nadobro se vymykající životnímu stylu Nedobylů a Bornů, kteří nikdy neobjevili poklad, natož aby zvalispisovatele na výlety do země palestinské a egyptské, nicméně – vzhledem k těm antimonovým a stříbrným dolům – neskonale ctihodné. Nužepřináleží-li krásná černovláska k rodině tak vážené, je-li dokonce, jak vše tomu nasvědčuje, Kittlova dcera, je to skvostné a povznášející a skvělé, neboť dívka z takového domu si může dovolit jistou volnost, jistou extravaganci způsobů, může chodit po Praze sama, bez průvodkyně, klimbajíc pouzdrem s houslemi, ba smí svými výroky a činy po libosti z mladých mužů vyrážet dech, aniž se tím společensky deklasovala. Toto si Metodějpomyslil, když zvěděl dívčinu totožnost, neboť ač matka ho vychovávala filosoficky, a ač sama nebesa ho nadala, jak víme, talentem od boha požehnaným, byl v jádru duše přece jen Nedobyl, to jest měšťák; a posílen touto úvahou zahájil nejkrásnější dobrodružství svého života, svůj první doprovod ženy, jež zaujala jeho smysly, událost tak nečekanou a neuvěřitelnou, že

20


zatímco kráčel v Emině blízkosti, jen postupně se osměluje k ní otáčet

hlavu a hledět jí zpříma do tváře, otázal se sám sebe několikrát, je-li to

vůbec možné a není-li to jen sen. Jejich společná cesta, třebaže jiprodloužili tím, že zbytečnou oklikou prošli parčík za Muzeem, byla jen kratičká,

ale obsahem přebohatá.

– Proč chodíte k tomu Ševčíkovi, také vás tam vehnali? – Těmito slovy zahájila rozmluvu, a než Metoděj mohl odpovědět, pokračovala. – Tatínek mě neustále kamsi posílá, i na klavír se učím hrát, pořád někdo o mněrozhoduje, takže věru nemám ani špetku vlastní vůle. Co tomu říkáte, jak s námi dětmi zacházejí?

– S námi dětmi? To ovšem míníte, slečno, toliko generačně, ne doslova, odpověděl Metoděj vzdělaně.

– Generačně i doslova, vždyť nám oběma teče mléko po bradě, řekla bych, že vám ještě více než mně, i když jste nakrásně o růček o dva starší,odpověděla Ema. – Naši otcové si uspořádali svět po svém, a po svém chtějíuspořádat i naše životy, lhostejno zda se nám to líbí nebo ne. Proto musím hrát na klavír, i když bych jej nejraději rozštípala na polínka, a musím chodit k Ševčíkovi do hodin. Ach, jak mě ten sekýrmajstr dnes prohnal! Na jedné noze mě nechal při hře stát, nahlas počítat – leč nic platno, já ne a ne se soustředit, protože jsem neustále myslila na vás, čekáte-li na mne dole. – Vzhlédla k němu blouznivýma očima, a protože se při jejích posledních slovech prudce začervenal, řekla s úsměvem: – tak vidíte, jaké jste dítě. Ale zůstal jste mi dlužen odpověď: proč ten Ševčík? Chodíte k němu z vůle vlastní? Nebo cizí?

– Vlastní, odvětil Metoděj, nesmírně se mrze na své červenání; a čím víc se mrzel, tím byl červenější, a zrudl pak nadobro jako krocan, když sepokusil napravit chudobu své jednoslovné odpovědi tímto dodatkem:

– Chci být českým Paganinim.

To je konec, pomyslil si, smrt v srdci. Co to mluvím, já vůl! Teď se mi vysměje a víckrát se mnou nepromluví.

Ale dívka kupodivu přijala jeho slova se vší vážností.

– To je správné, řekla. – Když hrát, tak jako Paganini, nic jiného nemá smysl. Jak dlouho už hrajete?

– Od osmi let, řekl Metoděj.

21


– Začal jste trochu pozdě, ona na to uvážlivě. – Já jsem v osmi letech už vystupovala na koncertech, a přece ze mne velká houslistka nikdy nebude. Proto všechny inštrumenty tak nenávidím. Ale vy jste muž, snad vámŠevčík pomůže dohnat ztracený čas. On je tyran, ale naučí.

– Co byste chtěla dělat, kdyby bylo po vašem? zeptal se.

– Zpívat a psát, řekla Ema. – Musíte si přečíst mé básně, je to něco zcela nového a moderního. A právě jsem dopsala hru, přiznejte sám, nemá-li podivuhodný titul: Se srdcem není žádný špás, mohlo by to mrzet nás. – Osvícena myšlenkou zastavila se na pokraji parkové pěšinky. – Už to mám, vy mi budete hrát roli Roberta. Jste přesně onen typus, jejž jsem měla na mysli, když jsem tu postavu vytvářela. Robert musí být krásný, aby se ženám před ním chvěla kolena, ale přitom nebuď domýšlivý, spíš buďostýchavý, jemný, trochu zajíkavý, a velmi, velmi mladý, právě tak, jako jste vy. Mezi mými ctiteli je nemálo pohledných mladíků, ale všichni jsou až běda sebevědomí, zpychlí, a to se mi příčí – sebevědomá smím být toliko já sama.

– Máte hodně ctitelů? zeptal se zachmuřeně.

– Nemohu si stěžovat, že by jich bylo málo. A vy se stanete jedním z nich, ano? – Sehnula se k trávníku, utrhla drobounkou sedmikrásu a pak, když byla odložila své pouzdro na parkovou lavičku, vetkla mu kvítko do klopy. – Musíte pilně nosit margeritu, to je odznak mých ctitelů. Neslyšel jste o tom? Vypráví si prý o tom celá Praha. Až někde uvidíte mladého muže s margeritou v klopě, dovtípíte se ihned: Aj, toť ctitel Emy Destinnové?

– Destinnové? podivil se.

– To je jméno, které jsem zvolila za svůj umělecký pseudonym. Máučitelka zpěvu se jmenuje Loewe-Destinnová, a to je žena tak zbožňováníhodná, že ji chci poprosit, abych směla přijmout její jméno. Chtěla jsem se původně jmenovat Malá, protože chodím do dramatické školy k paníSklenářové-Malé, která si také zaslouží vší lásky a respektu, leč rozhodla jsem se pro Destinnovou, protože... sama nevím. Že jsem malá, to na mně shledá každý, i když není nadán zvláštním pozorovacím talentem, inemusím tento atribut nosit napsaný na štítu. Kdežto Destinnová, toť jiné. Jak vy se budete jmenovat, až budete hrát Paganiniův repertoár?

Metoděj přiznal, že o tom dosud nepřemýšlel; měl až dosud za to, že jeho pravé jméno je dobré dost pro všechny příležitosti.

22


– Chyba, pokárala ho Ema. – Jméno Nedobyl bylo výborné pro stěhovací vozy vašeho otce, ale ne pro koncertní pódium. Neuvědomil jste si, že vumění, mluvím tu ovšem o umění reprodukčním, vězí trochet tatrmanství? Na jedné straně přísná řehole a sebekázeň, odříkavost a námaha, o které běžný smrtelník nemá ani představu, na druhé straně frak a dekoltáž, pudr a šminky, pentle a vavříny, zkrátka cirkus. Je to hloupé, ale nutné. Čím by bylo divadlo a koncert bez aplausu? Rozumím tomu úžasně. Ne, Nedobyl se nemůžete jmenovat. Budu o tom přemýšlet, jak vás překřtít. Škoda, že jméno Paganini už existuje, pasovalo by k pohanství vašeho zjevu. Ale neřekl jste mi, jak se vám líbí jméno Destinnová. Hodí se pro mne?

– Hodí, řekl Metoděj. – Protože destiny znamená po anglicku osud.

Vážně přikývla.

– Právě. Znamená to tedy: Dej si přede mnou pozor.

Metoděj nabral dechu, než vyhrkl:

– Ale já si před vámi nechci dát pozor, slečno. Snad ani nevíte, jak jste nádherná.

– Pozor, zadržte, nebo nebudete hrát Roberta! přerušila ho se smíchem. – Přestáváte být ostýchavým, vypadl jste z Robertovy role. Aj, jaký to bude poprask, až uvedu do našeho domu mladého Nedobyla s čerstvoumargeritou v klopě! Je zatím maličká, protože se známe nedlouho, ale nic vám nebrání v tom, aby dorostla rozměrů třeba slunečnice. Ano, do našeho domu vás uvedu, netřeba se žinýrovat, tatínek dnes přijímá děti. Můžete nám zahrát na housle.

– Nebo na varhany, řekl.

– Jak to víte, že máme doma varhany?

– Můj nebožtík otec o tom hovořil, když ty varhany k vás stěhoval, řekl Metoděj. – Bydlíte v Praze teprve dva roky. Vím o vás vše.

– Každý o nás ví vše, řekla Ema. Procházeli právě uličkou spojující parčík za Muzeem se širokou třídou Jungmannovou, dnešní Vinohradskou. – I já o vás vím vše a znám váš dům – máme oba vyhlídku na nádraží, každý od jiného konce, a vidíme si jeden druhému do oken, třeba na dlouhou dištanc. Až se budete dívat z okna, myslete si, že tamhle v dálce se EmaDestinnová možná také dívá z okna. Řekl jste přece, že si přede mnou nechcete dát pozor, nebo to nebyla pravda?

23


– Nechci se před vámi dát pozor, řekl Metoděj, znovu se červenaje.

– To je dobře. Buďte rád, že bydlíte na pevné půdě, kdežto já jsem se stále vznášela nad hlubinami. Když jsme žili venku na Příbramsku, měli jsme pod nohama ty tatínkovy štoly, ty potvorné doly – bála jsem se těch otevřených hlubin země, je v tom něco nedovoleného a mně nepřátelského. Nu a teď? Z třiadvaceti domů, jež nám v Praze patří, vybral si tatínek k bydlení právě tady ten. – Ukázala pohybem hlavy na solidní patricijský dům se zabedněnými okny v přízemí, stojící na rohu Jungmannovy třídy a ulice Rubešovy. Naproti tomuto domu byla Jungmannova třída lemována úzkým zděným zábradlím nad skalním srázem, do něhož byl zavrtán tunel a který uzavíral volnou rozlehlou prostoru železničního seřadiště. V dálce za protilehlým severním koncem tohoto seřadiště a za hranatou budovou Františkova nádraží bylo vidět Nedobylův dům s kalichy. – Tunel máme pod nohama, pokračovala Ema. – Zase to nedovolené prázdno, cesta, jíž lidé užívají, ač jim k tomu příroda nedala pasíršajn. – V té chvíli z tunelu pod ulicí s duněním vyrazil vlak, neviditelný v černobílém mraku kouře a páry.

– Fujtajxl, řekla Ema, otvírajíc dveře ve vratech domu, na nějž byla prve ukázala, a nad nimiž byl napodobeninou gotických písmen vryt nápis U božjho požehnánj, a Metoděj vstoupil za ní do chladného, tmavéhoprůjezdu, vyloženého napodobeninou mramoru.

4

Rohák U božího požehnání byl dům nájemní, ale Kittlova rodina jej zaujala

sama pro sebe celý. Velikou místnost v přízemí, původním projektemurčenou pro kavárnu, dal Kittl upravit na soukromý koncertní sál pro produkce

svých pěti dětí, které všechny na něho hrály; v době, o níž tu je řeč, mínila

tam Ema uspořádat představení své zmíněné aktovky o srdci, s kterým není

žádný špás. Aby jeho ohromný byt tvořil celek a aby při přechodu z patra

do patra nebylo třeba vycházet na chodbu, dal Kittl v předpokoji v druhém

poschodí probourat část podlahy a spojit jej dřevěným schodištěm spředokojem v poschodí prvním. V druhém poschodí se bydlilo, v prvním

24


poschodí – dnes bychom řekli v mezaninu – byly místnosti společenské, to

jest hudební salón s barokními varhanami, knihovna s poloprázdnýmire

gály – Kittl sice nakupoval spousty knih, ale přátelé jeho dětí, kteří semcho

dili v proudech, byli ponejvíce velcí milovníci literatury – dále lovecký sál

s trofejemi parohů, zubů a per, a konečně soukromý budoár Emin, v němž

jeho prvorozené dítě spisovalo divadelní hry, povídky a verše, malovalo,

jakož i modelovalo ze dřeva, vosku a hlíny. Jestliže se v druhém patře, jak

praveno, bydlilo, v prvém patře se žilo, a to tak bouřlivě a plně, tak hlučně

a marnotratně, že nešťastná Emina maminka, drcená osobnostmi svého muže

a starší dcery, bezradná nad rozplýváním rodinného jmění, ztrácejícím se

v strašlivých chřtánech hladových hostí, jichž u Kittlů bývalo v kteroukoli

denní dobu víc než lidí domácích, malomyslněla. Kittl dovoloval svým dětem,

to jest Emě a Jindřiši – synkové byli tehdy naštěstí na venkově u babičky –,

aby si braly domů, koho chtěly ze svých přátel, a těmto přátelům pak

nebylo bráněno v tom, aby si přiváděli své vlastní přátele; a oni využívali

této výsady tak vydatně, že neměla-li pravdu fáma tvrdící, že předKittlo

vými se kočáry netrhnou – mládež tenkrát ponejvíce chodila po svých –,

bylo aspoň lze říci bez nadsázky, že se u nich netrhnou dveře; v kuchyni si

věčně někdo cizí, mladý a lačný tlustě mazal chléb máslem, v knihovně

stále kdosi lozil po štaflích, pátraje ve vysokých regálech, anebo klimbaje

nohama ležel na koberci na břiše, pohřížen v četbu, u šachového stolku se

napořád starostlivé střapaté hlavy skláněly nad rozehranou partií, někdo

štrachal ve spíži, tamhle se kdosi s kýmsi hádal, nazývaje ho copařem,ome

zencem a vůbec reakčníkem, a i v koupelně se někdo šplouchal a špinilruč

níky; a nedosti na tom, Kittl pořádal pro mládež tak řečené dětské čaje, jež

bývaly tak ryčné, že Emina maminka se před nimi nejčastěji utíkávala do

kostela nebo na hřbitov. Byl to pro ni trudný život, tím trudnější, žemaji

tel dolů sám také měl přátel a přítelek bezpočtu, a co dovoloval svým

dětem, dovoloval i sobě, takže dětské čaje se střídaly s karetními večírky,

hostinami a domácími bály. O masopustu a na Silvestra se otvíral přízemní

koncertní sál, protože společenské místnosti v patře nestačily pro tolik

hostí, a na zahrádce za domem se pouštěly rachejtle, jež vypaloval vlastní

rukou proslulý iluminátor Jubilejní výstavy, vynálezce Křižík; na Kittlovy

varhany hrával před svým odjezdem do Ameriky sám Antonín Dvořák.

25


Nuže, zatímco Marie Nedobylová, jak praveno, se obracela – či spíše v sebeklamu ubezpečovala sebe samu, že se obrací – zády k veřejnýmudálostem, jež otřásaly monarchií rakousko-uherskou, mládenci shromáždění u Kittlů na dětském čaji, většinou studenti a mladí kumštýři, přetřásali tyto události tak vášnivě, že když je uslyšel z předsíně, měl Metoděj za to, že se všichni porvali, a i když, odloživ housle a klobouk, vkročil za Emou do loveckého pokoje, nemohl se zprvu zbavit dojmu, že se poperou co nevidět. Mladí muži s margeritami i bez margerit, dobře oblečení i ošumělí, všichni důležití, rozpaření čajem, jejž čepovali z ohromného měděného samovaru, všichni nahněvaní na bídný stav světa, do něhož se před kratičkem narodili, a především pak opilí – nikoli vínem, neboť u Kittlů se mládeži podávala k pití kromě čaje pouze sklenka šampaňského na rozchodnou, ale idejemi, jež za oné doby po dlouhých desetiletích myšlenkové stagnace, uměleudržované první generací hospodářských a politických gründerů, se prudcerozbujely v naší zemi – postávali v hloučcích a posedávali na křeslech s utrhanými franclemi, v hudebním pokoji hřadovali jako vlaštovky na drátě na pokraji pódia, na němž stál omšelý klavír, mačkali se, šlapajíce si na nohy, před bufetem, zavaleným horami biskupského chleba a závinu a bejglí, jakož i smažených růží a koláčů důlkových i krájených, jahodových mušlí amedvědích pazourků a dortů bezpočtu, a mluvili bez konce a nenasytně o všem, co věděli nebo co se domnívali vědět, o všem, čemu rozuměli nebo čemu se domnívali rozumět, o otázce dělnické i české, slovanské i židovské, o demonstracích, o nedávné krvavé bitce dělníků s policií v Strašnicích, o repertoáru Národního divadla, o socialismu, o anarchismu, o LvuNikolajeviči Tolstém, o puči srbského krále Alexandra, který dal zatknout regenty a prohlásil se plnoletým, o světové politice, o Bourgetově románu Žák, o ateismu; hovořit o věcech méně závažných považovali za nedůstojné, a kdo začal třebas o holkách, či kdo si dokonce zamanul vyprávět anekdoty, třeba i dobré, byl trestán pohrdáním a mlčením.

Stárli a odumírali vlastenci v čamarách, v našem dlouhém vyprávění Jan Born a jeho spolkoví přátelé, kteří se v šedesátých a sedmdesátých letech na politických táborech dovolávali pro český národ autonomie a posílali do Vídně císaři Františku Josefovi uctivé petice, aby splnil svůj mnohokrát obnovený slib, že se dá korunovat na českého krále a potvrdí tak existenci

26


českého státního práva. Mládež devadesátých let už chtěla víc – úplnépolitické samostatnosti pro český národ se dožadovala, demokratického lidového státu, v němž továrny, doly a půda by se staly společným majetkem

všeho lidu a kde všem občanům by se dostalo hlasovacího práva a svobody

svědomí, slova a tisku.

Jako opojné víno, řekli jsme, zachvátily tyto myšlenky generaci našich otců, když byli ještě bezvousí a zanícení pro cokoli velikého a nového. Hněv na všechno, co stálo v cestě pokroku, láska k svobodě, naděje a víra v lepší budoucnost lidstva, pocit hrdosti a mužnosti, vzestupu, rozmachu, síly a hlavně nadšení, nadšení a znovu nadšení, to vše znělo z těch mladých, rozechvělých hlasů, to spojovalo ty nevinné a horoucí, dnes už propadlé do nebytí. – Ta léta devadesátá, píše za časů první republiky do svýchVzpomínek básník S. K. Neumann – zdají se mi něčím tak krásným pro mne a tak skvělým pro národ, že mě opouští radost života, kdykoli události nebo osoby připomenou mi onu dobu.

Emin otec správně usuzoval, že člověk dřív než tělem stárne duchem, ba že k stárnutí fyzickému možná dochází v důsledku stárnutí vnitřního, a že toto vnitřní stárnutí se urychluje trváním na obvyklých hodnotách, lpěním na minulých lepších časech a nedbáním nových myšlenek; proto seobklooval mládeží, snažil se s ní držet krok a nastavoval sluch všemu, co k němu jeho nohatí vlasatí hosté, jeho děti, jak je všechny šmahem něžně nazýval, přinášeli ze svých spolků a kroužků, ze svých redakcí, táborů a besed, četl všechno, co četli oni, mluvil o všem, co je rozpalovalo, a snažil se zachovat klidnou tvář, i když k němu přicházeli s novotami pro něho neslýchanými a hrůznými, jako když například před rokem levice mladočeských studentů se odtrhla od své mateřské strany, přijala do svého programu zásadysocialistické a když se o málo později spojila se sociálně demokratickou mládeží dělnickou v stranu, která si říkala pokroková. Tehdy se starý pán nezdržel a otázal se svých dětí, není-li v tom jistá nesrovnalost, navštěvovat čaje, jež pořádá majitel dolů, a mluvit přitom o nutnosti socializace dolů.

– Vážený pane, řekl mu na to jeden z jeho hostů, – jak se dívám naprovoz vaší domácnosti, tak si myslím, že než by mohlo dojít k socializaci dolů, vy už ty své doly dávno nebudete mít.

Tato odpověď Kittla rozesmála.

27


– Ostatně je to jen utopie, řekl smířeně.

V téže době nebo přibližně v téže době v povolžském městě Samařetřiadvacetiletý právník Vladimír Iljič Uljanov, který tehdy ještě nepřijal své bojové jméno Lenin, mladík drobného vzrůstu, s nepatrnou bradkou a s krátce ostřihanými, nad čelem už řidnoucími vlasy, skláněl se nadstolem přistrčeným k oknu svého tichého studentského pokojíku a dopisoval svou první knihu, která pojednávala o třídní diferenciaci ruské vesnice a o vzniku selského proletariátu.

5

Ema si dala záležet na tom, aby její entrée po boku mladého boha sdůlečkem v bradě a s margeritou v klopě bylo co nejokázalejší a nejobšírnější.

Provedla Metoděje, zmámeného a stísněného tolikerými cizími tvářemi,

lehounce se opírajíc o jeho rámě, vpravo vlevo kynouc svým přátelům

a usmívajíc se na ně svými krásně bílými zuby, z loveckého pokoje do

hudebního sálu a odtud do knihovny, a všude, kudy se svým novýmctitelem procházela, mládenci se napřimovali, vypínali prsa a jejich tvářenabývaly inteligentně výbojného, oduševnělého a přitom pátravě ostražitého

výrazu. Kdo to je, říkali si asi, koho si to zase přivedla? Někteří jí vzdávali

čest tím, že před ní povstávali, v hudebním pokoji jakýsi dlouhán, znedostatku lepšího místa sedící na klavíru, s rachotem seskočil na pódium, a i ti,

již zůstávali vzdorovitě sedět, pohrdajíce konvencí a společenskými předisy, mimoděk se rozvrtěli, ten si sáhl na kravatu, ten schoval nohy pod

židli, ten honem spolkl bejgli, již právě žvýkal.

Rozpaky otupují a oslepují; když Metoděj později v duchu prožívalpočátek tohoto výjevu, nebyl s to si vybavit přesnou posloupnost jednotlivých dějů – všechno se odehrálo jako ve snu, najmě v onom nepříjemném, obecně známém snu, kdy snící, oděn noční košilí nebo venkoncem nahý jako palec, znenadání se octne ve společnosti dobře oblečených a vybraně se chovajících lidí. Ema ho v knihovně představila svému otci, krevnatému silnému muži s rudou, do fialova zahrávající tváří, ozdobenou francouz>28


ským knírem, který ho poctil tak srdečným stiskem své masité ruky, že

Metoděj, jehož prsty byly křehké a jemné, jen taktak potlačil zasténání. To

byl prožitek velmi přesný a jasný; to však, co následovalo, se rozplynulo

v jakémsi zahanbujícím zmatku. Jisté bylo jen to, že zatímco Metodějusiloval vetřít se v Kittlovu přízeň tím, že mu oznámil, že jeho nebožtík otec

ke Kittlovi svého času stěhoval ty varhany, které stojí ve vedlejším pokoji –

jako by pán domu mohl nevědět, kde stojí jeho varhany! – Ema najednou

zmizela, neznámo, jak k tomu došlo a jak se jí to mohlo povést; před chvíli

tu ještě stála, a pak najednou tu už nebyla. O něco později ho Kittlseznámil s urostlým hochem veselého, trochu pobledlého obličeje, s tmavým

knírkem pod nosem a s malou margeritou v klopě; jeho jméno Metodějovi

uniklo, a teprve později zvěděl, že se zove Václav Čížek a že je povoláním

advokátní písař a člen redakce Pokrokových listů. Hned vzápětí se Kittl

proměnil v zavalitého mladého muže poklidného zevnějšku, nápadného

svými pěkně červenými, kulatými tvářemi; Kittl totiž zmizel stejně

tajemně, jako byla před chvílí zmizela jeho dcera, a červenolící mladý muž

stál z ničeho nic na jeho místě, takže dojem proměny byl zcela neodbytný.

Aniž se pak o Metoděje sebeméně starali, oba mladí muži se počali bavit

o čemsi, o čem zřejmě hovořili už předtím, takže Metoděj nebyl s tovniknout v smysl jejich rozpravy; zdálo se, že mladík s knírkem, Čížek,prohlašuje – patrně v jakémsi obrazném slova smyslu –, že bude ticho, čemužčervenolící oponoval co nejrozhodněji, tvrdě, že ticho nebude.

Co se toto dělo, Metoděj trpěl a myslil si s hněvem, proč ho sem, hrom do toho, slečna Kittlová vůbec zavlekla, když neměla v úmyslu se mu věnovat, a kterak to, že opomněla ho seznámit s paní domu – netušil totiž a věru tušit nemohl, že paní domu tou dobou dlí na horoucích modlitbách v chrámu svatého Jindřicha. Srdce mu poskočilo, když ve dveřích, spojujícíchknihovnu s hudebním salónem, se objevila usmívajíc se na něho, Ema, ale ihned vzápětí mu zas pokleslo, neboť shledal, že to není Ema a že je jí pouze matoucím způsobem podobná. Přiblížila se k Metodějovi, se zájmem na něj upírajíc své veliké, černé, na rozdíl od Emy maličko našikmělé oči, a pravila:

– Ema se vás nechá ptát, jestli nechcete čaj.

– Nedobyl, řekl Metoděj, neboť měl od matky vcepováno, že není slušné mluvit s dámou, aniž se jí představil.

29


– Já vím, řekla dívka. – Čaj nechcete?

– Prosím, neračte se obtěžovat, řekl Metoděj.

– Já vám ho stejně nosit nebudu, to si pro něj musíte dojít sám, ona na to a odběhla. A než si Metoděj mohl pomyslit, jakéže ti Kittlovi – nebylo totiž pochyby o tom, že Emě podobná černovláska je druhá Kittlova dcera – mají nemožné způsoby a kamže by si pro ten čaj měl doj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist