načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Verum - Cole Courtney

Verum

Elektronická kniha: Verum
Autor:

Jmenuji se Calla Priceová a topím se. Můj nový svět je temný, temný oceán a všechna tajemství mě tlačí ke dnu. Můžu vůbec někomu věřit? Už nevím. Lži jsou jako spirály. Točí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 261
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Adéla Špínová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4393-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jmenuji se Calla Priceová a topím se. Můj nový svět je temný, temný oceán a všechna tajemství mě tlačí ke dnu. Můžu vůbec někomu věřit? Už nevím. Lži jsou jako spirály. Točí se a kroutí, oslepují mě svými trny a hadími jazyky. A když už si myslím, že jsem našla pravdu, všechno ze dna vystoupí. A obklopí mě temnota. Ale pravda mě osvobodí. Je jen kousek přede mnou, můžu se jí skoro dotknout. Ale i když září a třpytí se, vidím její blyštivé tesáky a vím, že mě rozerve. Zničí. Bojíte se? Já ano.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ver u m

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Courtney Coleová

Verum – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


VERUM

Courtney Coleová

Verum:

lat.,

subst.: pravda

adv.: po pravdě



Natashe.

Protože ve mě vždycky věříš,

dokonce i když si nevěřím sama.



7

Předmluva

Milý čtenáři,

Dante ve svém Pekle napsal:

„Neboj se; náš osud nám nemůže nikdo vzít; je to dar.“

Dante lhal.

Na svém osudu musíme pracovat.

Musíme za něj zaplatit.

Slzami.

Krví.

Vším, co máme.

A až na samotném konci,

na úplném konci,

zjistíme, jestli to stálo za to.



9

Prolog

„Uvidíme se později, Cal. Jsi si jistá, že vážně nechceš jet se

mnou?“

Vzhlédnu od toho, co právě dělám, a  uvidím bráchu ve dveřích salónu.

„Jsem si naprosto jistá,“ odpovím rychle. „Potřebuju být chvíli sama. Jděte s tím tvým kamarádem sami.“

„Musel to odříct,“ zabručí Finn. „Takže jsem asi zůstal na ocet. Fakt nechceš jet se mnou?“

V duchu zasténám, protože nejsem zrovna fanynka Quid Pro Quo, jenomže Finn se na tenhle koncert těšil celé měsíce. Takže ho prostě nemůžu odmítnout.

Ale pak do místnosti vejde máma a zachrání mě.

„Já pojedu,“ nabídne se a Finn zajásá.

„Paráda!“ Ohlédne se na mě. „Propásla jsi životnípříležitost, Cal. Padáme odsud.“

Nemůžu si pomoct, abych se neusmála, když odcházejí. Protože tahle maličkost udělala Finnovi takovou radost, i  když by většina kluků nikdy s  vlastní mámou na koncert nešla. Jenomže Finn není jako většina kluků.

Svalím se do křesla u okna, opřu si hlavu o sklo a sleduju, jak zadní světla auta mizí pryč.

Můj milý Finn.

Obzvlášť teď, po tom, co mi řekl Dare... po jeho doznání, svého bráchu potřebuju.

Finn a já nesmíme být rozděleni. Teď to vím líp než kdy předtím. Musíme jeden druhého chránit. Musíme udržovat jeden druhého při smyslech.

Zvednu telefon.

Máma to musí vědět, a až se s Finnem vrátí domů, už na to bude pozdě, takže to nemůže počkat.

Jenomže máma to teď nechce vůbec slyšet. A pak vykřikne.

Hlasitě a ostře a přímo mně do ucha.

„Mami?“ zeptám se a páteř mi svými mrazivými prstysevře hrůza.

Žádná odpověď.

„Mami!“ zaječím už v naprostém zděšení.

Ale pořád se mi nedostává žádné odpovědi.

Všechno se kolem mě zatočí, obrazy a pachy a zvuky, a já v  tom okamžiku vím, že už mi ani nikdy neodpoví. Ve své mysli vidím její tvář a ta je krvavá a potlučená.

Nemůžu dýchat, a  jak vybíhám na verandu a  dívám se na kouř stoupající ve zkroucených chomáčích k nočníobloze jen o kousek níž po silnici od našeho domu, v srdci cítím, že je navždycky pryč.

Vím to, když se s  telefonem sevřeným v  ruce sesypu na schodech před domem.

Vím to, když mě v  prudkých vlnách přemáhá nevolnost a točí se se mnou celý svět.

Vím to, když po trávníku přichází Dare s čelem od krve.

Vím to, když se zastaví přede mnou, potlučený a odřený.

„Callo, jsi v pořádku?“ zašeptá a položí mi ruku na rameno.

Prsty má taky celé od krve.

„Jsi v pořádku?“ opakuje svoji otázku.

Nějak se mi podaří pohnout hlavou, vzhlédnout k tomu muži, kterého miluji, kterého nenávidím, kterého se bojím. Přes to všechno, přes všechnu tu krev a kouř se dokážusoustředit jenom na jednu jedinou věc.

Na jednu jedinou otázku.

„Proč jsi tady?“ zeptám se ho hystericky. „Vůbec tonedává smysl.“

„Ty víš, proč jsem tady, Cal.“ Z čela mu skane kapka krve.

Vím to?

Najednou jako bych nevěděla vůbec nic.

Nic už mi nedává smysl.

Moje myšlenky jsou jako hromádka střepů.

„Kde je Finn?“ vysloví moje rty.

Dare se na mě dívá a jeho pohled je ostražitý a naléhavý.

„Musíme zavolat záchranku.“

Jsem jako zamrzlá, a  tak Dare chňapne po mém telefonu a vyťuká číslo.

Když mluví s  dispečerem záchranné služby, jeho hlas se ztrácí v  noční tmě, ale jedna věta prorazí mlhu v  mém vědomí.

„Stala se dopravní nehoda.“

Počkám, až dotelefonuje, počkám, než položí mobila zadívá se na mě, a pak teprve promluvím.

„Opravdu?“ zeptám se ho tenkým, křehkým a roztřeseným hlasem. „Opravdu to byla nehoda?“

Dare zavře oči.

1

Všechno se děje ve zpomaleném pohybu.

Vlny, Dareovy promlouvající rty, jeho slova. Zírám na něj, na tmavé strniště, které mu roste na čelisti, na to, jak polyká. Na to, jak mě probodávají jeho temné oči, jak mě drží a jak mě děsí.

„Zbývá ti ještě jedna otázka, Callo,“ připomíná mi.„Polož mi ji.“

Hlavou mi v  rozmazaných skvrnách a  útržcích zavíří celý poslední rok. Dare tady celou tu dobu byl. Byl tady se mnou, držel mě, miloval mě.

Nebo snad ne?

Rty se mi chvějí, jak se pokouším jimi pohnout.

„Proč jsi tady ten večer byl?“ zeptám se nakoneca pečlivě při tom vybírám slova. „Neměl jsi tady být. Ale ipřesto jsi tu byl.“

Dare mi na otázku odpoví další otázkou a obezřetně mě při tom pozoruje.

„Který večer myslíš, Callo?“

Zírám na něj, neschopná slova.

„Ty víš, který večer. Ten večer. Ten večer, kdy umřel můj brácha.“

V Dareově pohledu něco zakolísá, ale nakonec se udrží.

„Už si na to vzpomínáš? Vzpomínáš si na to, jak jsem byl krvavý?“

V tu chvíli v šoku pomalu kroutím hlavou ze strany na stranu. Ne proto, že bych si na to nevzpomínala, ale proto, že si vzpomenout nechci.

„Byla tam spousta krve,“ odpovím a myslím na to, jak Dareovi stékala po spánku a  skapávala mu na triko. Dělala mu na něm karmínové skvrny a  rozlévala se v  děsivé louži na jeho hrudi. „Nevěděla jsem, jestli je tvoje, nebo... Finnova.“

A na jednu kratičkou vteřinu jsem tehdy zapomněla, že se mi předtím Dare k něčemu přiznal.

Zapomněla jsem, že jsem z něj kvůli tomu měla hrůzu.

Protože uprostřed vší té krve jsem neviděla nic jiného než svůj strach, že o něj přijdu. Nemohla jsem si pomoct, i přesto jsem ho pořád milovala.

„Držel jsi mě.“ Chvějí se mi rty. „Když jsem sepropadala. Držel jsi mě, když jsem čekala... na Finna.“

Čekala jsem, až mi Finn zavolá.

Čekala jsem a čekala a čekala.

Temnotou zahoukaly sirény a já jsem chodila popokoji sem a tam.

Finn nezavolal.

Dare přikývne. „Vždycky jsem tě držel, Cal.“

„Když přišel můj táta a řekl mi, že... když mi řeklo Finnovi, všechno ostatní pro mě přestalo existovat,“ vzpomínám si a dívám se přitom na oceán. Bože, proč ve mně oceánvyvolává pocit, že jsem tak nepatrná? „Na ničem jiném minezáleželo. Na ničem kromě něj. Přestal jsi pro mě existovat, Dare.“

Pravda je tvrdá.

Pravda zraňuje.

Vyložím ji tady na světlo jako otevřenou ránu, jakosyrové maso, jako krev.

Dare zavře oči, svoje blýskavé černé oči.

„Já vím,“ odpoví něžně. „Nepamatovala sis mě. Celé měsíce sis mě vůbec nepamatovala.“

Víme to. Oba to víme. Proto jsme taky tady, proto tady stojíme na kraji oceánu a pokoušíme se oživit moji paměť. Moc dlouho už je venku na moři, vzdálená ode mě,ztracená ve vlnách.

Teď po ní chňapnu dychtivými prsty ve snaze získat zpátky všechny svoje vzpomínky. Jenomže ony jsouzarputilé. Nehodlají se vrátit všechny.

Jedna ale přichází.

Pálí mě v očích, když svůj pohled upírám na Darea.

„Něco jsi mi přiznal. Vyděsilo mě to.“

Dare má ztěžklá a stažená víčka, nejspíš pod tíhou viny.

Přikývne. Jediným krátkým a odměřeným pohybem.

„Pamatuješ si, co jsem ti řekl?“

Odmlčí se, upřeně se na mě zadívá, spaluje mě svým pohledem.

Probírám se svými vzpomínkami, rychle, rychle, ještě rychleji... ale skončím s  prázdnýma rukama. Zůstane mi jenom jakýsi pocit.

Zděšení.

Dare ho zahlédne v mých očích a odvrátí pohled.

„Pokoušel jsem se ti to říct, Cal,“ řekne téměř prosebně. „Ty jsi to jenom nechápala.“

Jeho hlas se odmlčí a mně jako by úplně přestalo tlouct srdce.

„Co jsem nechápala?“ zeptám se nakvašeně. Prostě mi to řekni.

Dare teď nakloní hlavu do strany.

„Není tak těžké to pochopit,“ prohlásí jednoduše. „Když si vzpomeneš na všechno, co jsem ti řekl. Zkusíš to?“

Otupěle na něj zírám. „Už jsem se o  to pokoušela. Jenomže... nic tam není, Dare.“

O malilinkatý kousek svěsí hlavu, téměř neznatelně, ale já si toho všimnu. Nemá se mnou trpělivost. Je zklamaný.

Zavrtí hlavou. „Je to tam, Callo. Prostě se uvolni. Vrátí se to. Ale měla bys vědět, že nejsi v bezpečí. Musíš mivěřit.“

„Přijel jsi sem kvůli mně,“ řeknu mu. „To si pamatuju. Celou dobu jsi tu byl kvůli mně.“

Dare zakroutí hlavou. „Ne. To není pravda. Přijel jsem sem z nějakého důvodu, ale ten důvod se pak změnil a byla jsi to ty. Přísahám na život své matky.“

„Tvoje matka je po smrti,“ upozorním ho ostře. „Stejně jako ta moje. A teď ti mám prostě začít věřit?“

Dare si povzdechne a ten zvuk je ochraptělý a zlomený. Pokusí se mě vzít za ruku, ale já se mu vytrhnu. Nenechám ho, aby na mě sahal. Teď už ne.

„Nechápeš to,“ prohlásí tiše.

Upřeně se na něj zadívám. „Ne, to nechápu.“ A ty nemáš nejmenší tušení, jaký je to pocit.

„Ale pochopíš to,“ odpoví vyčerpaně. „Přísahám Bohu, že to pochopíš.“

V  hrdle se mi udělá knedlík a  mořský vánek mi čechrá vlasy. Zhluboka se nadechnu a nasaju jeho čistou vůni.

„Miloval jsi mě někdy vůbec?“ zeptám se a ta slova mě dusí, protože i přes to všechno, co se stalo, je to teď pro mě ta nejdůležitější věc na celém světě.

Dareovou tváří prokmitne bolest, opravdová bolest, a já se pokouším připravit na jeho reakci.

Ne.

Ne.

Ne.

Neubližuj mi.

„Samozřejmě že ano,“ odpoví rychle a pevně. „A pořád tě miluju. Právě teď.“

Dívá se na mě tak prosebně a  já mu tolik chci věřit. Chci poslouchat tahle slova a přitisknout si je pevněk srdci a chovat je tam ve zlaté kleci.

Jenomže Dare mluví dál: „Nejsi v bezpečí, Callo. Musíš se mnou teď odjet. Je tu něco, co potřebuješ vědět.“

Zůstanu jako přimrzlá, paralyzovaná situací. Odjet s ním

do Whitley? S člověkem, o kterém už si ani nejsem jistá,jestli ho vůbec znám, s člověkem, o kterém si myslím, že bych se ho

měla bát? Pohltí mě zmatek a nic už mi nepřipadá skutečné.

Nic až na dvě věci.

Musím přiznat, že to nebezpečí doopravdy cítím.Skříe kolem mě, je všude okolo. Přišlo si pro mě. Jenomnetuším proč.

Nejsi v bezpečí, Callo.

A pak samozřejmě Dare. Je tady, je skutečný a já ho zcelého srdce miluju.

Jenomže.

Nemůžu mu věřit.

Nemůžu věřit vůbec ničemu.

„Nevím, co mám dělat,“ zašeptám roztřeseně. „Chci tě nenávidět, Dare, kvůli tomu, že jsi mi lhal. Ale nedokážu to.“ Jsem příliš zmatená a Dare je moje kotva.

Chytí mě za ruku a  přitáhne si mě k  sobě, nenechá se odradit mým vzdorem a já úplně ochabnu.

Protože obklopená jeho vůní, teplem a silou zjistím, že tohle je místo, kam patřím. Jak bych o tom mohlapochybovat?

„Tvoje místo je tady a nikde jinde. Se mnou,“ řekne mi a jeho rty se mi přitom pohybují ve vlasech. „Nemůžeš mě nenávidět, Callo. To nemůžeš. Nelhal jsem ti. Pokoušel jsem se ti to říct.“

V  jeho hlase zaznívají obavy, možná dokonce zděšení, které se mě dotýká na nějakém citlivém místě, někdehluboko, kde chráním svoji lásku k němu. Na tom místě, kde bývalo moje srdce, dokud nebylo takhle zlomené.

„Jsi můj osobní antikrist,“ zašeptám mu do trika. Dare mě horečně hladí dlaněmi po vlasech, přejíždí mi prsty po zádech a tiskne si mě blíž k sobě. „Proč mi to všechnonemůžeš prostě říct teď?“

„Protože nemůžu,“ zasípe. „Protože je to hrozněsložitá věc, a  pokud by sis to nepřebrala v  hlavě sama, došla bys k závěru, že jsem netvor. Miluju tě, Callo. Ochráním tě. Musíš mi jenom věřit.“

V tu chvíli se mu vyškubnu, seberu odvahu a sílu.„Věřit ti? To si ze mě snad děláš legraci.“

Darea to překvapí a já celá zdrcená vyběhnu přes pláž, nohy se mi boří do vlhkého písku a vítr mi cuchá vlasy.

Miluju ho, víc než cokoli na světě, ale věřit munemůžu. Jediný člověk, kterému jsem kdy mohla plně důvěřovat, je mrtvý.

Potřebuju svého bráchu.

Potřebuju Finna.

Běžím ze všech sil po stezce nahoru, do našeho domu a do bratrova pokoje v patře.

Vypadá to tu přesně tak, jak to tady zanechal.

Hned za dveřmi se svezu do dřepu.

Stěny jako by se na mě začaly sypat, všechny čtyři i se stropem se ke mně přibližují, polykají mě, drtí mě.Přikryju si uši a houpu se na patách sem a tam, protože uprostřed tohohle všeho pořád ještě slyším bráchův hlas.

Bude to v pořádku. Bude to v pořádku. Bude to v pořádku.

Bude to v pořádku.

Nesmím dál slýchat hlasy.

Ani ten Finnův.

Nesmím.

Nesmím.

Nejsem šílená, proboha.

Jsem zahlcená Dareovým lhaním, svým vlastním strachem... a  tou neoddiskutovatelnou skutečností, že jsem tak strašně, strašně křehká.

„Její spojení s realitou je hodně slabé.“

Tohle zamumlání prořízne moji paniku.

Zastavím se, úplně se přestanu hýbat, dokonce aninedýchám. Šepot přichází z opačné strany pokoje.

„Ne, to nechci udělat. Zatím ještě ne.“ Tenhle hlas jesyčivý a  neústupný a  prostě nemůže být skutečný. To není možné. Jsem jako přimražená, jak mě ten hlas obklopuje, jak mi realita prokluzuje mezi prsty.

„Musíme to udělat. Ona by to takhle nechtěla.“

Zmateně zírám na dřevěnou podlahu, na její kresbu.

Opravdu se tohle děje?

Nebo si se mnou zase jenom zahrává moje vlastní mysl?

Ztěžka polknu a roztřeseně se nadechnu.

„Cokoli by ji teď mohlo zase vrhnout zpátky,“ namítne ten známý hlas, opatrný, hluboký a povědomý. Ale topřece nemůže být on. To prostě není možné.

Ale i  přesto se do toho zvuku chci zachumlat, chci se v něm schovat, utéct do něj.

Jenomže nemůžu.

Protože odpověď přichází okamžitě.

„Proto s ní musíme nakládat opatrně.“

Nakládat se mnou?

Dveře se otevřou a já uvidím, jak se nade mnousklánějí tři stíny.

Můj táta.

Dare.

A  někdo, komu nevidím do tváře, neurčitá bezejmenná postava skrývající se ve stínu. Snažím se zaostřit, abych zjistila, jestli je to on, přestože v  srdci vím, že to nemůže být Finn.

Není to možné.

Couvám dozadu, dokud se páteří nepřitisknu až na bráchovu postel. Jsem plachá srna a oni jsou lovci na honu. Jsem jejich kořistí, protože jsem v  nebezpečí a  nevím proč.

Ale oni to vědí.

„Callo,“ osloví mě táta vlídně a konejšivě. „Jsiv pořádku. Jsi v pořádku. Ale potřebuju, abys mi teď věřila.“

Obličej má vážný a bledý. Podívám se na Dareaa všimnu si, že má ruce zaťaté v pěsti a úplně bílé kloubky. Vzduch v místnosti je teď plný napětí a nebezpečí a já siuvědomuju, že sotva dýchám.

Snažím se sebrat síly.

Protože hluboko v  břiše cítím, že nemůžu věřit vůbec nikomu.

Pevně zavřu oči a přitisknu obličej do Finnovy peřiny. Přes zmuchlanou látku slyším slova. Cítím Dareovu ruku na svém rameni. Cítím, jak se vibrace jeho hlubokéhohlasu ozývají v mé hrudi.

A potom ucítím jeho nepřítomnost.

Otevřu oči.

Pokoj je prázdný.

Vzdali to.

Ať už mi chtěli říct cokoli, teď jsem před tím v bezpečí.

Protože nyní jsem o samotě.

Pomalu se postavím na roztřesené nohy a dojduk Finnovu nočnímu stolku. Zvednu z něj jeho medailon se svatým Michaelem a pověsím si ho na krk.

Stisknu ho v  prstech, rychle šeptám modlitbu a  každé slovo se mi zadrhává na rtech.

Svatý Michaeli, archanděli, opatruj nás v boji. Proti zlobě a  úkladům ďáblovým budiž nám ochranou. Přikažiš jemu Bůh, pokorně prosíme, a ty, kníže vojska nebeského, uvrhni Satana a jiné duchy zlé, kteří ke zkáze duší světemobcházejí, božskou mocí do propasti pekelné. Amen.

Zopakuju modlitbu třikrát za sebou, pro jistotu.

Jsem chráněná.

Jsem chráněná.

Jsem chráněná.

Teď jsem v  bezpečí. Mám na krku Finnův medailon. Jsem v bezpečí.

Právě se celá roztřesená s úlevou nadechuju, když sedveře skřípavě otevřou a já se znovu ocitám tváří v tvář svému šílenství.

Očima vyplašeně kmitnu nahoru a uvidím nemožné.

Finna.

Mého mrtvého bráchu.

Jak stojí ve dveřích svého pokoje.

2

„Jsi v pořádku,“ vyhrkne rychle Finn s očima upřenýma do

mých, těmi rty, které měly být mrtvé. Vidí, jak panikařím,

vidí, jak jsem vyděšená. Protože mě zná ze všech nejlíp.

Rychle přejde přes místnost, klekne si vedle mě a svýma studenýma rukama chytí moje.

Svatý Michaeli, archanděli, opatruj nás v boji.

Nemůže to být on. A  přece, když se dívám na Finnovy bílé prsty, na tu bledou pihu, kterou má na prostředním kloubku, vím, že je to on. Musí to být on. Znám tu pihu, znám tyhle ruce.

„Finne,“ dostanu ze sebe šeptem.

Finn přikývne. A je teplý. Celá zmatená mu přejedurukou po prsou, abych zjistila to, co potřebuju vědět. Skrz tenký hrudní koš ucítím tlukot jeho srdce, silný a opravd ov ý.

Bum-bum.

Bum-bum.

Bum-bum.

Ne. Tohle nemůže být pravda.

„Je,“ přikývne znovu Finn a  mně dojde, že jsem promluvila nahlas.

Proti zlobě a úkladům ďáblovým budiž nám ochranou.

„Zešílela jsem?“ zeptám se ochable. Veškeré pocity se mi z těla odplavily. Jsem úplně otupělá. Jsem jako kusdřeva. Jako houba, která nemá žádné vlastní pocity a která tak dlouho vstřebávala tohle šílenství, až je teď sama šílená. To je jediná možná odpověď.

Finnova štíhlá ruka se mi natáhne za záda, obejme mě kolem ramen a  já zůstanu bezvládně opřená o  jeho hruď a pořád tisknu ucho k jeho srdci, abych měla jistotu.

Bum-bum.

Bum-bum.

Bum-bum.

„Tohle není možné.“

Ta slova stěží zašeptám. Tři slova. Šest neskutečných slabik.

„V tuhle chvíli nemůžeš věřit svojí mysli, Cal,“ řekne mi Finn vážně. Jeho bleděmodré oči jsou tak zářivé, tak jasné, tak důvěrně známé. „Takže místo toho budeš musetvěřit mně.“

Budu. On je ten jediný.

A ví to.

Jenomže...

Tohle není realita. Realita je rozmlácené červené auto a bílý náhrobek. Dobrou noc, milý Finne.

Ten den svítilo slunce a  létaly vážky. Byl tam hřbitov a byly tam slzy.

Přikažiš jemu Bůh, pokorně prosíme, a  ty, kníže vojska nebeského, uvrhni Satana...

„Jak by to mohla být pravda?“ zeptám se rozechvěle, ze strachu tomu uvěřit, ze strachu vůbec doufat.

Finn na chvíli odvrátí pohled s rukou pořád omotanou kolem mojí.

... a jiné duchy zlé, kteří ke zkáze duší světem obcházejí, božskou mocí do propasti pekelné. Amen.

„Protože prostě je,“ odpoví rozhodně. „Nemůžu ti to říct. Musíš k tomu dojít sama. Ale jednou dojdeš k tomu, Callo. Dočkáš se.“

Panebože, a jsme zase zpátky u toho „nemůžu ti to říct, protože by tě to zlikvidovalo“.

Vydechnu.

Zůstanu bez dechu.

Tohle celé znova nezvládnu.

Tohle ne.

Je to na mě moc.

Finn vidí můj výraz a zachytí mě, když se na něj svezu, celá ochablá a utahaná. Vždycky mě chytí.

„Tvoje mysl je úžasná věc,“ ujišťuje mě. „Je to dar, a ne žádné prokletí.“

Zná mě tak dobře. Poznal na mně, na co myslím.

„Jsi skutečný?“ zeptám se ho šeptem a zavírají se mi při tom oči.

Finn se usměje.

To je ta poslední věc, kterou spatřím.

Pak nastane úžasná, blažená černá tma.

Děkuju ti, svatý Michaeli.

Když se znovu probudím, už je tma. Místnost jeztemnělá, ale i tak si rychle uvědomím, že už nejsem veFinnově pokoji. Ležím v jiné posteli, oblečená v pyžamu a ruku mám ovázanou čistými obvazy.

Zírám do stropu, na stěny, do stínů a pak se podívám na postavu sedící vedle postele skrytou v temnotě.

„Finne?“ zeptám se tiše, protože čekám, že to je můj brácha.

Nečekám ten hlas, který mi odpoví.

„Lilie Callo.“

Dare.

Samozřejmě. Finn tady být nemůže, protože Finn je m r t v ý.

Polknu, když se Dare nahne blíž ke mně, když na hranu jeho čelisti dopadne měsíční světlo a zalesknou se mu oči.

„Jsi skutečný?“

Mluvím šeptem.

Dare mi věnuje svůj vyzývavý úsměv.

„Jsem tady s tebou, nebo snad ne?“ odpoví tiše.

„To už v  poslední době nemusí vůbec nic znamenat.“ Hlas mám tenoučký. „Už toho moc nevydržím, Dare.Vůbec ničemu nerozumím.“

„Zklamal jsem tě.“ Dare vstane ze židle a  s  vážným a zmučeným obličejem si klekne vedle mě. „Zklamal jsem tě. Ale napravím to.“

„Jak?“ zeptám se šeptem a pomyslím si, že to ani nechci vědět. „Čím jsi mě zklamal? Co jsi mi udělal?“

Nemůžu.

Nemůžu to vědět.

Nemůžu to vědět, protože by mě to mohlo zabít.

Moje mysl je jako seschlý dutý rákos, do kterého fouká vítr a odfukuje ho po kouscích pryč. Chci se za těmikousky vrhnout, ale nejde to.

Mou ruku drží Dare.

Jeho prsty se třesou a já najednou vím, co musím udělat.

Musím se odříznout od muže, kterého miluju.

Musím to udělat.

Musím.

Musím.

Protože jinak už to nezvládnu.

Moje mysl je pružná, ale teď už by se přetrhla.

„Udělal jsem strašlivou věc,“ přizná mi a každé jehoslovo zní staccatem. „Nečekám od tebe, že bys mi toodpustila. Ale napravím to. A  abych to mohl udělat, potřebuju tvoji pomoc. Musíš mi pomoct, Callo. Pomoct mi, abych tě zachránil.“

Zachraň mě, a já zachráním tebe.

Nebo ne?

Cítím... cítím... cítím.

Cítím vlnu déjà vu. Cítím vlnu emocí, vlnu pocitů, věcí, které bych měla vědět, a nevím.

„Co jsi udělal?“ zeptám se ho skrz rozlámané myšlenky. „Před čím potřebuju zachraňovat? Před tebou? Protože já si nemyslím, že by mě něco mohlo zachránit.“

„Pleteš se,“ trvá na svém Dare a jeho oči se na mědívají prosebně. „Já tě zachránit můžu.“

Zavrtím hlavou a i ten pohyb samotný je pro měbolestivý. „Je jenom jeden způsob,“ zašeptám a moje vlastní slova mi zraňují duši. „Musíš mě nechat být, Dare. Musíš mě nechat jít. Už to dál nevydržím. Nezvládnu všechna ta tajemství.“

„Miluješ mě,“ připomene mi a jeho pohled mě trhá na kousíčky.

„Já vím,“ zašeptám a  všechny ty kousíčky smetu pryč. „Ale připadá mi, že jenom tohle teď nestačí. Zhroutím se, Dare. Takhle se zhroutím.“

Přitáhnu si kolena ke hrudi a s hlubokým roztřeseným nádechem uhnu pohledem stranou.

„Já vím, že to, co říkám, zní šíleně,“ připustím.„Uvědomuju si to. Ale nemůžu změnit to, co cítím. Potřebuju se před tebou ochránit. Vím, že přinejmenším tohle je pravda. Moje srdce mi říká, abych se před tebou měla na pozoru.“

Je to tak. Říká mi, že k tomu mám pádný důvod.

Cítím to v  kostech, ve všech svých dutých rákosových kostech.

Dare zavře oči a trvá několik minut, než je zase otevře, a  když to nakonec udělá, jsou úplně prázdné, úplně ztracené.

„Dobře,“ odpoví prostě. „Ochraň se přede mnou. Bože, já sám tě před sebou budu ochraňovat. Ale pojeď se mnou do Whitley. Tam najdeš odpověď na všechny svoje otázky. Můžeš tam mít svůj prostor, budeš tam mít ticho a klid a zotavíš se, Cal.“

„Odpovědi najdu ve Whitley?“

Dívám se na Darea, na to tělo, které miluju, na ty oči, do kterých se propadám, na srdce, které mě podrželo nadvodou... a které skrývá tolik tajemství.

Přikývne a mně se zdá, že je to pro něj bolestivé. Nechce se do Whitley vracet, ale je ochotný to udělat kvůli mně.

„Tvůj táta taky chce, abys tam jela,“ dodá. „Dokážeš to udělat kvůli němu?“

Dokážu to?

Zaplaví mě zlá předtucha, až se málem svezu na kolena. Nevím, jestli to dokážu. Vím jenom to, že... pokud tyodovědi nenajdu, mohla bych přijít o rozum.

Odpovědi najdu ve Whitley.

Vydechnu a  uvědomím si, jak dlouho jsem zadržovala dech.

„Dobře. Pojedu tam s tebou.“

Kvůli svým otázkám a kvůli tátovi. Protože už takhle si toho prožil moc. Neměl by teď ještě sledovat, jak sehroutím já.

Dareovy nádherné oči se zavírají. „Miluju tě, Callo.“

Sevře mě vlna bolesti, která je tak silná, až mám pocit, že zastaví moje zlomené srdce.

„Já vím.“

Ale myslím si, že to nestačí.

To nahlas neřeknu.

Protože Dare už to stejně ví. Vidím to v  jeho zmučeném obličeji.

Mám nutkání natáhnout ruku a dotknout se ho, utěšit ho, obejmout ho.

Jenomže nemůžu.

Je tam něco, čeho se musím bát.

A dokud nevím, co to je, potřebuju si udržet odstup.

Je to jediný způsob, jak přežít.

3

Let je strašně dlouhý, přestože sedíme v první třídě.

Letuška mi věnuje obzvláštní pozornost, nosí mi deky a  teplé oblečení a  ledové nápoje, ale vedle Darea jsem po celou dobu letu jako na jehlách.

Protože ho miluju.

Protože teď je pro mě jako cizí člověk.

Sedí vedle mě na širokém koženém sedadle a pokouší se mě rozmluvit, povídat si se mnou, jenomže já se veškerým jeho pokusům bráním.

Je to tak bolestně, neskutečně těžké, ale musím to dělat.

Musím, dokud se nedozvím, co přede mnou skrývá.

Ubližuje mu to, vidím to na něm. Protože mojejednání je bolestivé. Je bolestivé pro nás oba. Jenomže nad mojí hlavou teď visí něco obrovského, černého a děsivého a já to na nás nemůžu nechat spadnout.

Všechno záleží na mně. Vím, že přinejmenším tohle je pravda.

Jenomže co je to všechno? To nevím.

Dokonale nalíčená a upravená letuška se ke mně sehne. „Už za několik minut budeme sestupovat na přistání naletišti Londýn-Heathrow. Máte ještě nějaké přání?“

Chci zpátky svoje duševní zdraví, prosím.

Zavrtím hlavou, letuška odejde a  zanedlouho už procházíme rušnou letištní halou. Dare mě drží za loket, a i když to nechci udělat, jeho ruku setřesu.

Stiskne rty k sobě a nakloní se ke mně.

„Nejsi v bezpečí, Callo. Ať už se ti to líbí, nebo ne, teď musíš zůstat se mnou.“

Zůstanu zkoprněle stát, Dare mě chytí za loket a já ho nechám.

Nejsem v bezpečí.

Jsem zahalená v  mlze, když přicházíme k  vysokému muži v černé řidičské uniformě, který čeká na koncichodby. Má šedivé vlasy a baňatý nos. Jeho obličej je odměřený a přísný, ale když mě uvidí, zahlédnu v něm náznaksrdečnosti. Pak se ale podívá na Darea a jeho tvář zase ztvrdne.

„Pane DuBrayi,“ pokyne nám, když přicházíme, a já si na okamžik pomyslím, že si nás s někým spletl. Ale Dare odpoví.

„Doufám, že máte auto blízko, Jonesi. Jsme unavení.“

Rty toho muže se pevně sevřou k  sobě. „Je hned venku, pane.“ Mám z  toho pocit, jako by Darem opovrhoval. Ale přesto vezme naše zavazadla a my ho následujeme ven, kde stojí zaparkovaná leskle černá limuzína. Jedlouhá a nablýskaná a já jsem se nikdy ničím takovýmnevezla. Vykulím oči.

Z jaké rodiny to pocházím?

Dodneška jsem byla odjakživa z  normální střední třídy a za otce mám provozovatele pohřebního ústavu. V tom ústavu bydlíme a  Finn a  já jsme kvůli tomu ve škole byli terčem milionu vtípků. Byli jsme tam obklopení smrtí,izolovaní na kopci, blázni.

Ale tady... tady... mám pocit, že by to mohlo být jinak.

Možná.

„Vy musíte být Calla,“ odtuší Jones, když přebírá můj kufr. Přikývnu.

„Ano.“

„Vypadáte úplně stejně jako vaše matka,“ řekne mi a na vteřinu se do jeho očí vrátí srdečnost. Ztěžka polknu,protože mi chybí, protože bych udělala úplně cokoli pro to, aby tu teď se mnou mohla být. „Vítejte v Anglii.“

„Děkuju,“ zamumlám a on mi otevře dveře a paknakládá naše zavazadla do kufru.

Když auto couvá od obrubníku, zavřu oči a přitisknu si čelo ke sklu. Snažím se to všechno zatlačit do pozadí.

Nejsem sama.

Nepřišla jsem o mámu a o bráchu.

Nemusím se vzdávat muže, kterého miluju.

Usilovně se snažím si to namluvit.

Jenomže ze zkušenosti vím, že to nebude fungovat. Vím to, protože jsem se o  to milionkrát pokoušela ve škole, abych se ukryla před narážkami a zesměšňováním.

Tehdy to nikdy nezabralo a nezabírá to ani teď.

Pořád jsem tady v  Anglii, pořád jsem sama, nejsem v  bezpečí před něčím, a  přitom nevím, před čím. Muž, kterého miluju, je vedle mě, ale klidně by mohl být milion kilometrů daleko... protože už mu nemůžu věřit. Protože moje mysl je křehká a uvědomuju si to dokonce i já sama.

A  proto se soustředím na to dobré, když to nemůžu všechno vytlačit z hlavy.

Odjíždím někam, kde bude ticho, kde budu daleko od toho smutku. Budu se tam moct soustředit, zotavit se,najít odpovědi.

Odjíždím z londýnského letiště obklopená luxusem.Zarazím se nad tím.

Kdyby tu byl Finn, byl by celý unešený z honosného auta, z luxusní balené vody připravené v kbelíku ledu jenom pro nás nebo z ručníků srolovaných do malých parníčků.Nikdy jsme nebyli takhle rozmazlovaní a  já si s  knedlíkem v krku pomyslím, že je to nespravedlnost, když tu Finn není.

Protože jeho už nikdy nikdo takto rozmazlovat nebude.

Když si tyhle věci nemůže užívat Finn, nebudu si jeužívat ani já.

Odolám vodě i ručníkům, a dokonce i maličkýmkouskům mátové čokolády. Nehodlám si nic z toho brát.

Otevřu oči a  dívám se z  okna, jak se živý ruch města mění ve venkovský klid.

„Vezměte to prosím vyhlídkovou trasou, Jonesi,“zavolá Dare na řidiče. Jones neodpoví, ale odbočí ze své trasy a já zanedlouho tu a tam mezi stromy a skalamizahlédnu oceán.

„Bydlíme nedaleko od Hastings. Je to blízko Sussexu,“ řekne mi Dare, jako by u mě předpokládal nějakéznalosti zeměpisu Anglie. Přikývnu, jako bych je měla, protože spousta toho, co teď říkáme, je stejně jenom přetvářka.Komunikujeme spolu úplně mechanicky.

O  třicet minut později naše auto pořád pokračuje po klikaté silničce, ale v dálce už konečně uvidím hřbetstřechy a věžičky vykukující mezi stromy.

Dare se pohne, otevře oči a já vím, že jsme už skoro na místě.

Natáhnu krk, abych viděla víc. A tím, co uvidím, jsem ohromená natolik, že ze sebe nedostanu ani slovo. Dech se mi zadrhne mezi rty.

Tohle nemůže být domov mojí rodiny.

Ten dům je obrovský, je okázalý, je strašidelný.

Je prastarý, je kamenný, je nádherný.

Po obou stranách se táhne vysoká kamenná zeď, kam až dohlédnu. Obklopuje pozemek jako zlověstný ochrannýzávoj. Je tak vysoká a mohutná, až na okamžik zauvažuju, jestli má udržet lidi venku... nebo jestli je má udržet uvnitř.

Je to hloupá myšlenka, já vím.

Když naše auto odbočí z cesty, otevře se před nímvelikánská kovaná železná brána, jako kdyby ji ovládala nějaká magie, jako kdyby ji tlačily neviditelné ruce. Obláčky bílé mlhy se zvedají od země, a jak se kroutí mezi větvemistromů, napůl zakrývají všechno, co leží za branou.

Přestože zemi pokrývá bujná zeleň, je tu něco těžkého, něco temného. Něco víc než ten takřka nepřetržitý déšť, víc než těžká tmavá mračna.

Něco, co nedokážu úplně přesně pojmenovat.

Naplňuje mě zvláštní strach, když auto projíždí branou a pokračuje k tomu, co se skrývá dál. A přestože to, co „se skrývá“, je jenom dům, mám pocit, jako by to bylo mnohem víc, něco zlověstného a téměř výhružného.

Za jízdy občas zahlédnu kousek budovy mezi větvovím a při každém z těch záblesků mě zamrazí.

Strmá sedlová střecha.

Sloupy a věžičky a mech.

Ze stromů padají kapky deště na auto, na příjezdovou cestu a všechno se leskne tlumeným světlem.

Je to tu vlhké a šedivé a slovo, které mi stále přichází na mysl, je gotické.

Gotické.

Přes všechnu tu nádheru a  výstřednost to tady pořád

vypadá trochu děsivě.

Počítám vteřiny, zatímco jedeme směrem k domu,a naočítám do patnácti, než limuzína konečně zastaví navelkém kruhovém prostranství z dlažebních kostek.

Dům stojící před námi je postavený z kamene a táhne se

tak daleko, kam jenom dohlédnu. Okna nejrůznějšíchtvarů a velikostí má ztemnělá.

Zvlněné udržované trávníky, obrovský dům, bujná zahrada. Za velikánskou stavbou se prohánějí bouřkovémraky a jedna věc je nezpochybnitelná. Zlověstné nebo ne, tohle sídlo je opravdu honosné, a to když použiju umírněná slova.

„Je moje rodina bohatá?“ zeptám se otupěle.

Dare se na mě podívá. „Ne v takových věcech, nakterých záleží.“

Odmlčí se a  já cítím lano, které je napnuté mezi námi a přitahuje nás k sobě navzájem, ale zároveň se kolem nás obtáčí a drží nás od sebe.

„Callo, nenech se ukolébat k nepozornosti,“ řekne mi Dare

rychle. „Tohle místo... není takové, jak vypadá. Musíš...“


36

Jones otevře dveře a Dare okamžitě zmlkne.

Musím co?

„Vítejte ve Whitley,“ řekne mi Jones s lehkou úklonou. Oba s Darem vystoupíme z auta a já jsem najednoustrašně nervózní.

Jsem v cizí zemi a mám se za chvíli setkat s rodinouneznámých lidí, o kterých nevím vůbec nic.

Znepokojuje mě to.

Dare mi krátce stiskne ruku a  já ho nechám. Protože tady jsem sama.

Tady je pro mě Dare tím jediným, co znám.

Tady je tím jediným, kdo zná mě.

Jones jde napřed s našimi zavazadly, a než vůbecdojdeme k přednímu vchodu, dveře se otevřou a objeví se v nich drobná vrásčitá žena. Je trochu shrbená, malinká,s olivovou kůží a vlasy zabalenými do barevného šátku svázaného nahoře do uzlu. Vypadá, jako by jí bylo aspoň sto let.

„Sabine!“ Dare stařenku pozdraví srdečným objetím. Malá žena ho sevře v náruči a její hlava mu sahá sotva po prsa.

„Vítej doma, chlapče,“ řekne hlubokým chraplavýmhlasem. „Chyběl jsi mi.“

Dare se odtáhne, podívá se na mě a já v jeho obličejividím, že Sabine je důležitá. Přinejmenším pro něj. „Tohle je Sabine. Byla mojí chůvou, když jsem vyrůstal. A takychůvou tvojí matky. Sabine, tohle je Calla Priceová.“

Sabine se na mě zadívá, zvědavě a posmutněle.

„Jako bys mamince z oka vypadla,“ prohlásí.

„Já vím,“ odpovím a zabolí mě u srdce, když si na mámu vzpomenu. „Ráda vás poznávám.“

Podám jí ruku, ale místo aby mi s  ní potřásla, chytne mě za ni. Sehne se a prohlíží si ji s tváří skloněnou skoro až k mojí dlani. Pevně mě stiskne, nechce mě pustit a já cítím, jak mi v sevření jejích prstů prudce pulsuje krev.

Vylekaně čekám, co bude dál.

Nevím, co jiného bych mohla dělat.

Ta drobná žena je překvapivě silná a její stisk mě drží na místě, zatímco ona něco hledá v  mojí dlani. Přejíždí prstem po žilách a čarách v kůži. Má obličej tak blízko k mojí dlani, že na kůži cítím každý její výdech.

Kdyby tu byl Finn, teď by se strašně rozesmál.

Jenomže Finn tady není, a  tak absurditu tohohle okamžiku nemám s kým sdílet, protože i když si Dare nepřeje, aby to tak bylo, zapadá sem. Je jedním z nich, a já ne.

Sabine moji ruku nečekaně upustí a narovná se.

Její oči se setkají s mými a já v nich uvidím tisíc životů. Jsou tmavé jako obsidián a na rozdíl od očí většiny starých lidí nejsou zamlžené věkem. Dívá se do mě a já mámpocit, jako kdyby se doopravdy probírala mými myšlenkami a prohlížela si moji duši zevnitř.

Znepokojuje mě to a běhá mi z toho mráz po zádech.

Sabine se podívá na Darea a ten sotva znatelně přikývne.

Kdybych ho neznala, skoro bych si mohla myslet, že se zděsil.

Co to má znamenat?

Jenomže nemám čas nad tím hloubat, protože Sabine vyrazí zpátky a vede nás do domu.

„Pojďte. Eleanor vás očekává,“ řekne nám vážnýmhlasem přes rameno, když vší silou otevírá těžké přední dveře.

Dare si povzdechne. „Myslím, že bychom si nejdřív měli trochu odpočinout. Byl to dlouhý let, Sabby.“

Chůva vypadá soucitně, ale zůstává neústupná.„Omlouvám se, Dare. Trvá na tom, abyste šli oba rovnou za ní.“

Dare si znovu povzdechne, ale oba poslušněnásledujeme Sabine do honosných chodeb. Přes mramorovépodlahy a okázalé koberce, kolem stěn obložených mahagonem a oken s extravagantními závěsy, pod blyštivýmikřišťálovými lustry. Mám vykulené oči, jak si to všechno prohlížím. Nikdy v  životě jsem takový dům neviděla, snad ani v televizi.

Ale jakkoli je okázalý, je v něm ticho.

Je nehybný.

Vypadá to tady jako život v mauzoleu.

Zastavíme se před masivními, zdobně vyřezávanými dřevěnými dveřmi. Sabine na ně dvakrát zaklepe a zevnitř se ozve ženský hlas.

„Vstupte.“

Jak podivně formální.

Sabine dveře otevře a  všichni se najednou ocitneme v neuvěřitelně obrovské pracovně vymalované sytýmibarvami a patinovými odstíny, celé obložené dřevěnýmipolicemi se stovkami a stovkami knih vázaných v kůži.

U  stolu z  těžkého třešňového dřeva sedí žena otočená čelem k nám a zády k oknu.

Má přísnou tvář a prošedivělé vlasy, ale je znát, žedříve bývaly zrzavé. Jsou stažené do těsného uzlu, ze kterého neutekl ani jediný pramínek. Kašmírový svetr má zapnutý na knoflíky až ke krku, který jí zdobí jediná šňůra perel. Ruce bez jakýchkoli šperků má založené na stole předsebou a čeká.

Čeká na nás.

Jak dlouho už tu takhle čeká? Měsíce? Roky?

Z nějakého důvodu, který nedokážu vysvětlit, mámpocit, jako bych se dusila. Jako by se na mě celá místnostsyala. Zůstanu stát jako přimrazená. Dare mě musí táhnout, silněji a silněji, abych se vůbec pohnula z místa.

Mám pocit, že nemůžu dýchat, že když se k ní přiblížím, stane se něco zlého.

Něco strašlivého.

Je to směšná myšlenka a Dare mě sleduje koutkem oka.

Zastavíme se před stolem.

„Eleanor,“ řekne Dare přiškrceně.

Žádná láska mezi nimi nepanuje. Vidím to. Cítím to. Visí to ve vzduchu, v té formálnosti, v té odměřenosti.

„Adaire,“ přikývne žena. Žádné objetí, žádný úsměv. Přestože to musí být nejmíň rok, co ho neviděla, ta žena ani nevstane od stolu.

„Tohle je tvoje babička, Eleanor Savageová,“ oznámí mi Dare a jeho slova jsou obezřetně klidná. Eleanor se na mě zadívá a přeměří si mě od hlavy k patě. Zrudnou mi z toho tváře.

„Ty musíš být Calla.“

Přikývnu.

„Můžeš mi říkat Eleanor.“ Podívá se na dveře. „Sabine, počkej venku.“

Sabine beze slova vycouvá ze dveří a zavře je za sebou. Eleanor obrátí svoji pozornost zpátky k nám dvěma.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist