načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Věřte císaři – Anton Hykisch

Věřte císaři

Elektronická kniha: Věřte císaři
Autor: Anton Hykisch

Historický román nestora současné slovenské literatury, volně navazující na jeho úspěšné dílo "Milujte královnu", zachycuje přibližně posledních deset let života habsburského císaře Josefa II. Josef II. se hrdě hlásil do řad osvícenců ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 86.6%hodnoceni - 86.6%hodnoceni - 86.6%hodnoceni - 86.6%hodnoceni - 86.6% 100%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 437
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze slovenského originálu Verte cisárovi ... přeložil Miroslav Zelinský
Skupina třídění: Slovenská literatura
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7041-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický román nestora současné slovenské literatury, volně navazující na jeho úspěšné dílo "Milujte královnu", zachycuje přibližně posledních deset let života habsburského císaře Josefa II. Josef II. se hrdě hlásil do řad osvícenců devatenáctého století a proto se rozhodl, že lid, jemuž vládne, učiní za každou cenu šťastným. Jeho panování je proto poznamenáno velkým počtem reforem, z nichž se ale mnohé minuly s předpokládaným dobrým účinkem a vyvolaly zcela opačné reakce. Za zmínku ovšem stojí, že právě Josef II. zrušil nevolnictví, tolerančním patentem povolil další křesťanská náboženství a výrazně omezil cenzurní dohled. Hykisch ve svém plastickém vyprávění líčí tohoto vladaře jako horečně a neúnavně pracujícího muže, který ve jménu svých ideálů slouží zemi s obrovským úsilím a nasazením až do stavu absolutního fyzického vyčerpání. Jak ale podotýká Josefův bratr Leopold, "je velmi těžké vést lid k dobru proti jeho vůli, protože ani nejosvícenější vláda neumí tak dobře posoudit, co je dobré jako sám lid". V druhé linii románu pak autor rozvíjí téma slovenských josefinistů, kteří si v této době začali uvědomovát národní sounáležitost a jejichž snahy se například projevovaly v názorových bojích o vytvoření trvalé podoby slovenského spisovného jazyka.

Popis nakladatele

Historický román o císaři Josefu II. Je možné udělat miliony lidí šťastnými — a to rychle, bez lásky a často i proti jejich vůli? Tuto otázku si klade nový historický román, který se odehrává na konci osmnáctého století, v předvečer Francouzské revoluce. Císař Josef II. dlouho čekal na smrt své matky Marie Terezie a ihned po jejím skonu začal netrpělivě uskutečňovat svůj sen o spravedlivé vládě. Horečnou sebezničující prací chtěl zapomenout na své osobní neštěstí a nedostatek lásky. Kniha odkrývá bolestné soukromí mladého panovníka až k jeho předčasnému tragickému konci. V poutavém románu nahlédneme do života evropských panovníků, vysokých církevních hodnostářů i chudých vesnických kněží, josefínských osvícenců, reformátorů a spisovatelů, kteří probouzeli národní povědomí.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Anton Hykisch - další tituly autora:
Milujte kráľovnú Milujte kráľovnú
Verte cisárovi Verte cisárovi
Věřte císaři Věřte císaři
Milujte královnu Milujte královnu
 (e-book)
Milujte královnu Milujte královnu
Spomeň si na cára -- Román Spomeň si na cára
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Věřte císaři

Půlnoční s obavami

Tajemství neznámých kleriků

Ukřižování císařského dvora

Syn, matka a ostatní

Píseň chodby

Porada o milostech

U Šestinohých lvů

Bůh miluje zemanské sirotky

Císařovy oči a uši

Nejen psaní

Kdo je blíže Bohu?

Pět kněžen

Knihy vznikají tlakem

Svatý otec a svatý syn

Román a skutečnost

Cesty do neznáma

Nebezpečí Věřte císaři

brno 2017

věřte

císaři

Anton Hykisch

Copyright © Anton Hykisch, 2016

Translation © Miroslav Zelinský, 2017

Kniha vyšla s finanční podporou Komisie SLOLIA,

Literárne informačné centrum, Bratislava

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání);

ISBN 978-80-7577-158-2 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-159-9 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-160-5 (Formát MobiPocket)

Půlnoční

s obavami

Obličej mu zbělel, ve tvářích pocítil chvění. Pokoušel se pro­

mluvit.

Co udělá?... Kam udeří?

Hlas mu z úst nevyšel. Rty se chvěly jako podzimní listy.

Co udělá?... Bože, tato nejistota je strašná.

Vášnivě si přál být jasnovidcem. Chtěl uvidět mladého

císaře a vniknout do jeho hlavy, probrouzdat jeho mozkem.

Co udělá lvíče utržené z řetězu? Na koho skočí? Už ho nic

nebrzdí. Energická a silná matka ho držela na řetězu. Matka je už měsíc mrtvá. Je sám, bez dozoru.

Pane Bože, pomoz! Co udělá? Kam padne císařův první úder?

Přidržel se stolku se zkroucenými nohami. Na jejich kon­ cích byly lví drápy.

Kardinál primas měl popelavou tvář. Pozlacené lví drápy se zahryzly do červeného koberce.

Třebaže byl Štědrý den, muž v klerice se očividně bál. Prsty

na intarzii stolku se mu rozklepaly. Nedokázal je zastavit.

Vánoce v roce 1780 byly podivné. Setmělo se hned odpole­

dne. V podvečer začalo prudce sněžit. Mokrý sníh padal na

ztuhlé vesnice a města mocnářství, od Antverp přes tyrolské

Alpy až po hory bájného Sedmihradska. Minutu po minutě

se kontury krajiny ztrácely, jako by příroda chtěla zakrýt žal minulých dnů, pohladit znepokojené tváře. Bílé nebe padalo na země, provincie a župy. Nehřálo, ale mrazilo.

Byl svatvečer. Biskupové, arcibiskupové, vikáři, opati,

eparchové, presbyteři, kazatelé, právě navlékaní do vyzývavě skromných černých komží nebo do bohoslužebných ornátů a zlatem protkávaných dalmatik, nejistě podupávali v sakris­

tiích. Ve střelných modlitbách mezi vklouznutím do alby,

vázáním uzlu na ozdobné šňůře se střapci a pobíháním kap­

lanů, kleriků, ministrantů prosili Boha o dobrou radu. Jak

spojit dva protichůdné pocity? Na jedné straně svátek na­ rození Spasitele — na druhé straně nedávná smrt císařovny, arcivévodkyně, královny, laskavé matky mocnářství. Čas půl­ nočních mší se nebezpečně blížil.

Příval bílých vloček zastřel nejistotu v duši kardinála

primase. Sladká nejistota se rozpouštěla. Možná tady vů­ bec nebyla. Převládl jediný pocit. Strach, co bude zítra, za

týden. Po Novém roce. Co udělá císař? Kdo bude jeho první obětí?

„Co udělá císař?“ zašeptal a rychle dodal: „Ty opravdu nevíš,

co udělá Jeho Veličenstvo?“

„Nevím, Eminence.“

Samozřejmě že neví, blesklo kardinálovou myslí. Měl

bych se uklidnit. Soustředit se. Ten pětadvacetiletý mladí­

ček s černými vlasy nemůže vědět, co se děje ve vídeňském

Hof urgu. Mladý kaplan generálního vikariátu Ostřihomské


9

arcidiecéze v Trnavě stojí bezradně, ne však poníženě, před

svým představeným. Hrabě Josef Batthyány upřel zrak na

kaplana, ale jen na vteřinu. Bál se, že mladý kaplan vyčte

v jeho očích ten nezvladatelný strach ze zítřka. Na Štědrý den

by žádný Boží služebník neměl mít strach, pokud opravdu

prožívá, co hlásá svatá matka církev.

Kaplan, nedávno vysvěcený bohoslovec, hledí na svého

arcibiskupa klidně a beze strachu. Musí se ovládnout, aby

neprozradil vnitřní radost, která v něm od rána panuje.

Primasovy prsty na intarzii stolku se lvími drápy stále

klepaly, jako by hrál na klavír nebo na cembalo. Jak je dob­

ře, že je tu ticho. Mladý kaplan už od dětství nesnáší hu­

dební nástroje a s nežádoucími zvuky bude bojovat po celý

život.

Primas nespouštěl oči z kaplana. Nebyl to pohled suve­

réna ze starého uherského šlechtického rodu. Primasovy

oči připomínaly spíše oči ustrašené matky, která vypro­

vází syna do neznáma. Kaplan nepatrně pohnul špičatou

bradou. Moje matka se teď také chystá na půlnoční. Mož­

ná už otec přikázal pacholkovi, aby odklidil sníh před do­

mem. Možná se i sám chopil lopaty, protože příval sněhu

neustává.

„Nevíš, nevíš, synku,“ zamumlal primas. „Tady u nás jsi

byl vysvěcen. Teologii jsi však ukončil na Vídeňské univerzitě.

Jak dlouho jsi tam studoval?“

„Tři roky, Eminence.“

„Tři roky,“ ušklíbl se primas. „A netušíš, co udělá náš pa­

novník,“ zaváhal, „nejmilostivější císař?“

Kaplan zavrtěl hlavou. Byl napjatý jako struna, primas ne­

mohl z mladíkovy tváře nic vyčíst.

„Přednášeli ti pánové jako Eybel...“


10

„Profesor církevního práva...“

„Exkomunikovaný!“ zachvěl se primas. „A Wittola... šéf­

redaktor Wiener Kirchenzeitung, celým jménem Markus Wit­

tola, že?“

Kaplan přikývl. Venku nepřestávalo sněžit. Vločky se mě­

nily ve vodu a pomalu stékaly po vysokém, úzkém francouz­

ském okně.

Primas pokračoval: „Wittola, ten farářík z vesnice u Vídně.

A ještě...“ Primasovy prsty nepřestávaly klepat na stolek. Bože,

kdy přestane? „A jak se jmenuje rektorův zástupce?“

„Profesor Pehem,“ řekl kaplan.

„Pehem. Ano, ano, můj synu. Nahradil vyhozeného Eybela.“

Kardinál primas se pokusil o úsměv. „Celá slavná tak zvaná

vídeňská teologická škola. Pletou hlavy stovkám boho slovců,

i vám z Pázmánea. Skrze Sonnenfelse, pokřtěného žida, mají

velký vliv na císaře.“ Povzdechl si. „Vídeňská škola. Samý

jansenismus. To bychom vypadali. Uděláme všechno pro to,

aby v seminářích v našich Uhrách tito pánové neuspěli.“

Přestal bubnovat prsty do stolku a v kaplanových očích

hledal souhlas. Kaplan se snažil spočítat, kolik pramínků

vody stéká po vysokém okně. Věděl své. Najednou se nadechl

a trochu pisklavým hlasem řekl: „Přednášel nám také opat

Rautenstrauch. Připravuje reformu teologického studia v ce­

lém mocnářství.“

Primas přistoupil ke kaplanovi.

„Co říkáš, synu? Opravdu mluvili o reformě studia? Po­

dívejme, odkryli karty.“ Zamyslel se. Určitě jim dodal od­

vahu sám císař. Primas sotva zastavil horečnaté myšlenky.

Nebezpečí se přiblížilo na dosah. Chtějí ovládnout mladé,

vychovat jiné kněze, postavit klérus proti Římu, zevnitř zničit

svatou matku církev. Jaká opatření dělá vídeňský arcibiskup?


11

Problémy mu přerůstají přes hlavu. Kardinál Migazzi je už

příliš starý.

Mladý kaplan před ním stál nehybně, takřka zpupně. Ne­

uhýbal očima. Primas se pokusil projevit rozhodnost. „Nepo­

daří se jim to. Ten benediktin s hrozným jménem — všimni

si, synu, všechno to jsou Němci — Rautenstrauch, tuším opat

z pražského Břevnova, naštěstí nemá moc rozhodovat o naší

arcidiecézi.“

Zatím nemá, pomyslel si mladý slovenský kaplan. Uherský

primas hrabě Batthyány nemůže nevědět, že bývalého opa­

ta císař jmenoval rádcem spojené rakousko­české dvorské

kanceláře. Císař tedy určitě pozorně naslouchá jeho radám

a možná brzy (kaplan si povzdechl) se výchova budoucích

kněží v celém mocnářství od základu změní. Nahlas to neřekl.

Podcenil však úsudek svého nadřízeného.

„Tedy, kam udeří císař?“ Primas se pokusil o patetické ges­

to. „Zdá se, že první úder proti církvi bude zaměřen na duše

nás, samotných kněží.“

To je hrozné, pomyslel si primas.

Kaplan jemně přikývl a přes tvář mu přeběhl slabý, sotva

znatelný úsměv. Pohled na primase s vystrašenýma očima jen

posílil kaplanovu radost, která ho ovládala už od brzkého rána.

Během těchto Vánoc se tisíce lidí brodily v čerstvém sněhu.

Ve venkovských kostelících, stejně jako v chrámech a kated­

rálách měst po celé říši hořely tisíce svíček. Svíčky i lidské

duše byly zapáleny. Nevěděly však přesně, zda mají tesknit,

nebo se radovat.

Primas Uherského království, ostřihomský arcibiskup se

sídlem v Trnavě, před dvěma lety poctěný hodností kardiná­

la, Jeho Eminence hrabě Josef Batthyány dal na Štědrý den


12

přednost nebeské radosti. Bez ohledu na to, co se děje v říš­

ském hlavním městě Vídni.

Primas vnímal sněhové vločky jako miliony bílých poslů,

jiskry energie. Dnes večer bude zase veleknězem, pastýřem, který za sebou vede zástupy. Zviditelní Boží moc a rostoucí

věrnost křesťanského lidu. Od poslední sněhem zaváté fary

na severním Slovensku přes plebány protestanty z nakaže­

ných německých měst a nespočetné kláštery až po biskup­

ská sídla království sahá dobře utkaná síť církve. Touto sítí

nesmí proniknout do myslí milionů věřících ďábelské po­ kušení svobodných zednářů, agnostiků, volnomyšlenkářů,

reformá torů. Cítil na hrudi ozdobný pektorál. Velký zdobený kříž připomíná povinnost bránit Ukřižovaného vždy a všu­

de za všech okolností. Primas měl v sobě geny staré uherské šlechty z rozvětveného rodu na rakousko­maďarském pomezí,

zdědil odvahu obránců vlasti před Turky, přidal k tomu nej­

vyšší vzdělání ve filozofii a teologii, navíc lásku k literatuře,

hudbě a vůbec k umění. (Vždyť mě označují přívlastkem Dio­

nýsos uherského areopagu.) Bůh mu dopřál, aby spravoval

obrovské církevní majetky. Byl přesvědčený, že výnosy využí­

vá smysluplně. Svědčí o tom desítky postavených kostelů,

chudobinců a církevních sídel.

Kardinál arcibiskup si za místo triumfu zvolil univerzitní

kostel svatého Jana Křtitele, součást areálu Trnavské univer­

zity, založené jeho velkým předchůdcem kardinálem Petrem

Pázmánym.

Když se hrabě Batthyány blížil ke chrámu, už z kočáru

viděl náměstí přeplněné věřícími, stírali si vločky sněhu

z klobouků a pelerín a snažili se dostat do chrámu už zpola

zaplněného mladými studenty a kleriky.


13

Zahřměly varhany. Nitro univerzitního chrámu vypadalo

z výš ky chóru jako nekonečný bílý tunel pod stále unikající

nebeskou klenbou s mihotavými postavami andělů. Oblou­ ky bočních lodí jako by unášely člověka dopředu ve stále se

zrychlujícím tempu až ke konečnému cíli před mramorový

oltářní stůl vsazený do vysoké stěny. Při podhledu na nadlid­

ské postavy evangelistů a dalších světců, které se postupně

objevily na jednotlivých úrovních, se primas cítil jako Dante

postupující po poschodích Nebeské hory až k Nejvyššímu.

Velký sbor na kůru, seřazený po obou stranách varhan,

se tlačil k zábradlí. Jen v první a druhé řadě viděli, jak se na

podlaze hlavní lodi vlní bílá vřava. Lidský vodopád se blí­ ží ke stříbřitému zázraku, jakési lesklé mušli před oltářem. Z koberců nad kamennou podlahou chrámu se vynořuje ob­

rovská kolébka a v ní nad zlatými palmovými listy se v polo­

sedu zvedá chlapeček s červenými tvářemi, poněkud velký

na novorozeně, s výraznými očními víčky, polekaně hledící na

blížící se vřavu kněží, kleriků a ministrantů. Výtvor místního

řezbářského mistra.

Varhany hřmí všemi manuály, vydávají spodní tóny pekla,

výšiny nebe i naději očistce.

Kardinál primas klečí na červeném koberci, potom se po­

kouší vstát. Je mu něco přes padesát. Ale v těch dobách to

už není věk mládence a zvednout se ze země mu pomáhají kněží z obou stran průvodu. Kardinálský purpur ho vyčlenil

z bělavého společenství. Stojí před svatostánkem jako sloup

a jeho postříbřená hlava se zvedá k nebi.

Rozpřáhl ruce. Z chóru zazní chvalozpěv. Aleluja... aleluja...

Prostor před oltářem oživne, míhají se koncelebranti, bis­

kupové, kanovníci, opati, kněží, ministranti, nádoby, kali­

chy, lesknou se patény, v žilnatých rukou kardinála oslnivě

září bílý oblouk křehké eucharistie, chvíle posvátného ticha,

cinkání neviditelného ministranta, všichni, celý chrám je na kolenou, ti natlačení v uličkách mezi lavicemi, v bočních chrá­

mových lodích klesají do loužiček rozpuštěného sněhu z bot

a botiček, válenek, jen ti předvídavější si přinesli nánožníky.

Jen ti, co mají čest sedět v lavicích, klesají na kolena, na kle­

kátka vystlaná červenou látkou, protože i pokora a ponížení

před Bohem jsou buď mokré a studené či tvrdé, anebo měkké,

vystlané peřím a slámou, aby pokání příliš netlačilo.

Mladý černovlasý kaplan (křtěný jako Jozef Ignác) se necítil

nejlíp. Namačkaný mezi dalšími kaplany, jáhny, kleriky a mi­

nistranty stál na pravém křídle bohaté primasovy asistence

před oltářem. Byli seřazeni podle velikosti, podle polohlas­

ných pokynů ceremoniáře vstávali, klekali, latinsky odpoví­

dali podle rituálu tridentské mše. Obřady mohly trvat určitě

půldruhé hodiny, spíše ale více než dvě hodiny, protože kar­

dinál primas Uher se chtěl zavděčit Bohu, Trnavě a blízkému

okolí náročným chrámovým koncertem v provedení chovan­

ců semináře svatého Štěpána.

Jozef Ignác stál v široké řadě, snažil se sledovat obřady,

jednotlivá latinská slova se rozdrobila, rozpustila v kakofonii

zvuků sboru a různých nástrojů. Zněly housle, violiny, violy,

violoncella, basy, barbory, klarinety, flétny, hoboje, fagoty, kla

vicembala, spinety, tambory, bubny, cimbály a další nejrůznější

nástroje... První slabika z Kyrie eleison se ozývala za takovou

dobu, za jakou odslouží ve Vídni celou mši i nejšouravější výpo

mocný kněz...

Mladý kaplan přimhouřil oči. Půlnoční v rodné vsi, blízko

širokého Váhu praskají ledy na řece. V kostelíku se místní pan

farář na půlnoční jako obvykle připojil k písni:

15

Pásli ovce Valaši

při betlémské salaši,

anděl se jim ukázal

do Betléma jít kázal:

Vstaňte hore a běžte,

Pána Krista najdete,

on tam leží v jesličkách,

ovinutý v plenčičkách,

Maria ho kolébá, svatý Josef mu zpívá

na housličky ju-ju-ju,

a na dudy du-du-du.

Kakofonie orchestru v univerzitním chrámu přehlušila vzpo­

mínku na dětství. V přeplněném chrámu vzduch ztěžkl, ke

klenbě se zvedal opar z namačkaných těl a sněhových kalu­

ží. Jozef Ignác přimhouřil oči, uši si zacpat nemohl. Concer

to grosso bylo nezadržitelně dlouhé. Návaly hudby otevřely

v mladé hlavě tajemné komnaty. Mhouřil oči. Drží se zábradlí

lodě a nad ním bije o stožár plachta bičovaná větrem. Pluje

do Tripolisu a do Káhiry, do neznámých světů. Pootevřel oči,

vidí štíhlé tmavé děvy a svou neznámou sestru Fatimu. Znějí

činely, uslyší křik dervišů, vidí bičované lidi a laskavé vousaté

starce, kteří volají Alláh akbar, Bůh je velký, a těla, kterých se

nedotýká oheň. Chtěl to všechno zaznamenat, napsat, hned

jak se vrátí domů do Benátek. Proč do Benátek? Proč ne do

rodné Drietomy pod hradem Bytča, na severu slovenské

země? Nevěděl proč.

Netušil, že v těch chvílích se stal spisovatelem, otcem pří­

běhů. Zrodil se romanopisec.

Dozněl koncert, utichly nástroje, všichni si oddechli. Na­

stalo ticho. Znalci si pyšně šeptali, že slyšeli vánoční koncert,

Concerto grosso g moll, opus 6, číslo 8 a složil ho Arcangelo

Corelli (štíhlý mnich od paulánů tvrdil, že to sice bylo Con

certo grosso g moll, ale opus 8, číslo 6 a potom autorem musí

být Giuseppe Torelli). Závěrečná slova Ite missa est z úst kar­

dinála primase byla sotva slyšitelná. Dav se opatrně rozhýbal.

Bílá řada asistence se zavlnila, kaplan Jozef Ignác poslušně

odpochodoval do sakristie. Za pomoci spolubratrů jeden dru­ hého svlékali z dlouhé bílé alby. Sotva stáli na nohou a všichni

měli hlad.

Kaplani a bohoslovci posledního ročníku diecézního se­

mináře měli být hosty kardinála primase. Jozef Ignác si rychle

oblékl kleriku, přičísl si vlasy a spěchal do jídelny zasednout ke štědrovečernímu stolu.

17

Tajemství

neznámých

kleriků

Ostrý kardinálský purpur zářil z primasových ramenou ješ­

tě i ve svitu svic.

„Odpusťte, dillectissimi filii, že jsem vás vyrušil ze zpěvu,

máte krásné vánoční písně. Je správné, že lid vlastními pís­

němi oslavuje tajemství vtělení. I když jste z rozdílných žup,

zpíváte stejné slovenské písně. Canti slavici.“

„Canti slavonici, Eminence,“ zašeptal tiše mladík s tonzu­

rou.

Primas se shovívavě usmál: „Slavonici. Jak myslíš, synku.“

Dva trochu vyplašení slovenští klerici v rozpacích vnímali

řady knih za primasovou šedou hlavou.

„Ty jsi křtěný Alexander,“ obrátil se arcibiskup k menšímu

mladíkovi, který ho neopravoval. „Říkají ti Rudnay de Rud­

na et Divéky­Ujfalu.“ Arcibiskup spokojeně pokýval hlavou.

„Ctihodný rod nižší šlechty. Mluvíš maďarsky i slovensky,

samo zřejmě kromě latinského jazyka. Jak by tě oslovili doma,

kdybys nebyl klerikem všeobecné církve?“

Mladík s plnější tváří vyhrkl: „Alexander Rudnay de Rud­

no et Diviacka Nová Ves... Eminence.“

„Kolik je ti let, synku?“

„Dvacet.“

„Pamatuji si tě z kurzu filozofie tady v Trnavě. Vídával jsem

tě v archivu.“

„Vypomáhal jsem jako archivář vikariátu. Teď studuji teo­

logii v Budíně.“

„Snaživý mládenec. Přijel jsi na svátky navštívit rodiče?

Bene, benissime. Miluješ knihy, že?“ Arcibiskup nečekal na

odpověď. „Ještě tě čeká mnoho knih. Pokud budeš tak pilný jako dosud, uděláš si doktorát z teologie v hlavním městě

království v Prešpurku.“

Hrabě Batthyány vstal od stolu seminární knihovny a za­

čal se procházet. Ruka s prstenem zakroužila před tváří mlad­

šího klerika.

„Zjistil jsem si, že i ty jsi nobilis, synku.“

„Antonius Bernolák Slanicensis, Eminence.“

„Takže Bernolák de Slanica. Zeman z nejsevernějšího kou­

tu naší vlasti. Kolik ti je?“

„Osmnáct, Eminence,“ odpověděl a bezděky si hrábl do

vlasů. Arcibiskup se pousmál.

„Nezvykl sis na tonzuru? Do dalšího svěcení bude i hůř, neboj se, synku! Jsi velmi pracovitý. Chceš překonat svého staršího přítele. Pamatuji si tě z Prešpurku ze semináře sva­

tého Imricha.“

„Vystudoval jsem tam rétoriku, filozofii a poetiku.“

„Na zdejší královské akademii si dokončíš filozofii. Když budeš dobrý, nemine tě doktorát z teologie ve Vídni na Pá­

zmáneu. Ještě se uvidí. Prý jsi nadaný na jazyky, říkal mi kap­

lan Bajza.“ Bernolák přikývl. Arcibiskup k němu natáhl dlaň,


19

jako by ho chtěl pohladit. „Osud sirotka je těžký, synku. Vím,

vím. Kdy ti umřel pan otec?“

„Před šesti lety. Bylo mi dvanáct, bratrovi šest.“

„Smutné, smutné. Ale neboj se. Matka církev ani vlast ne­ nechají sirotky bez pomoci.“ Po chvíli se zeptal: „Jsi hrdý na svoje zemanství? Jakou máte erbovní listinu?“

Bernolák si odkašlal a spustil: „Modrý štít příčně rozděle­

ný tekoucí řekou. V horní části jsou nad řekou tři červené růže.

V dolní části na zelené louce jsou dvě bílé solné skály — petra

salis. Nad štítem máme přilbu s korunou.“

„Solné kameny?“

„Moji předkové obchodovali se solí z Polska a dodávali ji i císařskému vojsku. Byla to pomoc v boji proti rebelům.“

„Bene, bene... jaké krásné, přímo biblické podobenství. Vy mládenci máte být solí tohoto království. Zárukou proti zkáze a hnilobě světa.“ Zastavil se před nimi. Dlouhatánské vosko­

vice poznamenaly jeho tvář svatozáří. „Zavolal jsem si vás

jako nobiles, jako syny významných rodin, abyste i nadále byli nápomocni při udržování a šíření katolické víry. Vaše noblesse

oblige, že, pánové?“ Primas zvedl pravici směrem k bohoslov­

cům. „Přijměte požehnání: Benedicat vos omnipotens Deus,“ poslední slova skoro zašeptal. Arcibiskup byl zřejmě unavený.

„A teď běžte ve jménu Božím mezi své spolubratry.“

Klerici pochopili. Primas přistoupil ke dveřím knihovny,

za kterými se ozýval vánoční zpěv. Oba bohoslovci vzorně

vykonali homagio. Jeden po druhém poklekli a políbili bis­

kupský prsten svého představeného.

Bylo po půlnoci. Arcibiskup se opřel o rám okna. Příval

sněhu venku neustával. Bůh nás nenechává úplně bez naděje.

Tito mladí lidé vyzařují klidnou jistotu. Arcibiskup jako by

na chvíli zahnal do kouta strach z budoucnosti.

20

„Tak mluvte, pánové! Dostali jste laudatio? Anebo novo­

roční karcer?“

Mládenci dojídali poslední zákusky ze zpola uklizených

stolů. Otázky se sypaly a dva nešťastníci jaksi neodpovídali.

Kaplan Bajza k nim přišel od kuchyně se dvěma sklenicemi

v ruce:

„Prosím, páni zemané, račte se napít!“ Kaplan byl ve tváři

červený a v úzkých rtech mu cukalo. „Nenechejte se pobízet,

nobiles!“ Rozhlédl se po jídelně, kde zůstal jen hlouček kle­

riků. „Co nám vzkazuje náš arcipastýř? Že také v naší církvi

jsou dva druhy lidí? Nejsme si rovni před Bohem, protože ti

urozenější jsou si rovnější?“ ušklíbl se.

„Pane kaplane... prosím vás...“ zaúpěl malý Rudnay.

Bernolák vzal nabízenou sklenici: „Děkuji, pane kapla­

ne. Na vaše zdraví!“ Rychle vypil bílé víno a vydechl. „Šťastné

a veselé... Nekazme si svátky, páni bratři! Neposadíme se?“

Sesedli se kolem stolu plného drobků a špinavých talířů.

Oči jim jiskřily a mladíci sahali po zpola dopitých džbánech.

Zůstalo jich jen několik, pět nebo šest. Bavili se volně, leda­

byle, jako se mluví po půlnoci po svatvečeru. O dárcích, které

dostali z domova, o rodičích, bratrech, sestrách, o možných

výhodných farách. O Trnavě, Prešpurku, Budíně, Vídni.

Kaplan Bajza nepřestával rýpat.

„Ty, spolubratře Antone, přišel jsi z Prešpurku ze seminá­

ře Emericanum. Byl jsi taky u radnice hlavního města našeho

království?“

Bernolák přestal jíst makovník a přikývl.

„Vedle prešpurské radnice vyrůstá nová velikánská stavba.

Palác.“

„Ano, pane kaplane. Palác, rezidence se skvělou výzdobou.

Uvnitř bude prý malý zázrak. Zrcadlová síň.“

21

„Takže víš, pro koho se tento palác staví?“

„Ano, pro našeho arcipastýře...“

„Bene, domine. Primasův palác je před dokončením. Víš,

kolik takový palác, skvostnější než palác knížete Grasal koviče,

stojí? Nevíš? Ani já to nevím, chlapče. Desetitisíce. Sta tisíce

zlatých.“ Odmlčel se a tvář mu ještě víc zrudla hněvem. „Jes­

le pro dobytek. Kočár se šestispřežím a palác. Pro nástupce

apoštolů. Pro rybáře!“

Trapné ticho. Potom se zvedl malý Rudnay.

„Církev je bohatá, ano. Bohatství však není hřích, pokud se

používá pro všeobecné dobro,“ vyhrkl vzrušeně. „Rád bych

se vás zeptal, pane kaplane: Kdo platil vaše studia, v Preš­

purku, v Trnavě, ve Vídni?“ Kdosi bouchl do stolu. „Kdo platí

naše studia, naše...“

Bajza neodpověděl. Hřmotně si odsedl.

Malý Rudnay vyprávěl, jak ho z Budína služebně vyslali

za sedmihradským biskupem s cenným středověkým ruko­

pisem. Tamním biskupem je hrabě Batthyány. Jiný Batthyány,

křestním jménem Ignác. Ne, není to bratr toho našeho. Jiná

větev. Vědec, historik, astronom. Zakládá sbírku nejstarších

rukopisů Evropy, pergameny, iluminace. Kdyby byl chudý

jako rybáři v Galileji... Takže... V biskupském sídle v Albě

Iulii buduje knihovnu. Kdesi v Německu zakoupil evangeliář

z devátého století. Z dob Karla Velikého... „Ach Rudnayi, jsi

chytrý chlapec, v devátém století jsme i my měli říši starých

Slováků. Taky jazyk starý jako latina nebo řečtina... Lingua

slavica.“

„Ne, ne,“ vyskočil najednou hubený Anton Bernolák de

Slanica. „Lingua slavonica. Slovenský jazyk. Ne slovanský.“

Bernolák se zvedal od stolu. „Jinak, páni bratři, doporučuji

vaší pozornosti knižní novinku. Knihu napsal Juraj Papánek,

22

kněz mezi osadníky na jihu Uher. Historia gentis Slavae.

De regno regibusque Slavorum. O čem je ta kniha? O nás, o na­

šich předcích, chlapci. Méně mluvte! Čtěte! Studujte!“

Potom vykřikl kaplan Bajza: „Páni bratři, odpovězte mi

na otázku: Jak teď spolu mluvíte?“

Napjatá pauza.

„Jak spolu mluvíme? Ha, ha. Po našem. Slovensky.“

„A viděl jsi, Rudnayi, ve slavné knihovně v Albě Iulii sloven

skou knihu? Viděl jsi ty, zemane Bernoláku, v naší seminární

knihovně za zády našeho arcibiskupa slovenskou knihu? La­

tinské jsi viděl. Latinské vidíme všichni. Vždy a všude. Jenže,

páni bratři,“ funěl, „dnes v Evropě národy nemluví latinsky.

Italové, Španělé, Portugalci, Francouzi mluví staletími po ­

změ něnou latinou. Ale ostatní? Rozumí tvůj otec, tvoje mat­

ka latinsky? Žijí tu velké kmeny germánské, keltské. Takže

kromě latinských knih vidíme i knihy francouzské, německé,

ang lické. Já sám,“ zarazil se. „V Anglii žije jeden spisovatel,

John Owen se jmenuje. Napsal epigramy. Trefné, úžasné a já...“

Nenechali ho domluvit. Jedni tleskali, jiní přikyvovali, že

má pravdu. Jsou však národy jako Maďaři, Srbové, Rusíni

nebo Slováci — a ještě nemají knihy ve svém jazyce. Jiní tvr­

dili, že už viděli knihy maďarské, srbské, české. Aha — české.

Dobře, ale mnozí Češi jsou protestanti, odpadlíci. A češti na

se v mnohém od naší řeči odlišuje. Mnohým slovům nerozu­

míme. My tu potřebujeme naše knihy. Nemůžeme zůstat ve

světě jako sine librorum populus. Národ bez knih.

„Jenže, máme my Slováci společnou řeč? Mluvíme v ná­

řečích. V jakém jazyce bys tiskl svou knihu, Juraji Palkovi­

či? Odkud jsi? Z vesnice nad řekou Nitrou? Jak tam mluvíte?

A co ti z východu, z Prešova, Bardějova? Rozuměli bychom ti

všechno?“

Vřava pokračovala. Kdo rozhodne, jak máme slova psát?

Existuje slovenská gramatika? Slovník? Jak napsat hlásku,

která se nevyskytuje v latině, němčině? Musí být nějaká re­

gule... Jinak nastane chaos. A taky jaké písmo použijeme? Německý švabach? Já jsem pro latinku. Už i Maďaři tisknou knihy latinkou. Po vzoru Francouzů a Angličanů. Ale Češi

a Němci se drží německého písma.

Bylo snad už po jedné v noci, když do stolu bouchl mladý

Palkovič.

„Vždyť nemáme slovensky ani Písmo svaté! Knihu knih

nemáme v řeči, které by rozuměli naši rodiče, dědové, babič­ ky. Jen v češtině našich protestantů. Ach, pánové, blouzníme.

Bůh nám odpusť.“

Kaplan Ignác Bajza mlčky seděl v koutě nad dopitým, prázd­

ným džbánem. Bručel si. Bibli, ano, nemáme po našem. Jenže

já jsem nejen kněz. Jsem spisovatel a opravdu jím chci být.

Chtěl vstát a oznámit to všem těm mladičkým chlapcům. Něco

mu však říkalo: Ne, ne! Máš svoje tajemství. Nepochopili by tě.

Posmutněl. Nikdo z těch okolo ještě nepodlehl pokušení

psát příběhy. O světě, o dalekých krajích. O láskách a nelás­ kách, o životě nejen andělů a ďáblů, ale o životě obyčejných lidí.

Najednou vstal a hlasitě zvolal: „Páni bratři, milí boho­

slovci! Ve jménu našeho pána a dobrodince,“ usmál se, „pro­ hlašuji tuto štědrovečerní noc za ukončenou. Vespera finita. Některé z nás čeká ještě jedna kniha. Breviář. A z něho po­

slední nokturno! Latinsky. Takže, pánové, zavíráme. Šťastné

a veselé...“

Co se zrodilo v tuto noc?

Kaplan si uvědomil, že už nemůže čekat. Ani chvíli. Ne­

může čekat na někoho, kdo určí pravidla, reguli. On sám určí

24

pravidla, sám se ujme velkého úkolu. Podle vlastních pravidel

napíše knihu. Ve zneuznávaném a dobrodružném žánru zva­

ném román. Bude to jeho jediné předsevzetí o svatvečeru

léta Páně 1780. Nechť mi pomáhá Bůh a náš císař.

Sbalili se a vytratili do svých pokojíků a komůrek. K vlast­

ním stolkům. Venku stále sněžilo.

25

Ukřižování

císařského

dvora

„Zastav, člověče! Neslyšíš?“

Pod spřežením panského kočáru zavířil sníh a jeho mrač­

no olízlo temné zdi vídeňského Hofurgu. Celou ranní ulicí

se ozývaly rány a potom jako by zapraskalo dřevo.

Z kočáru opatrně sestupoval silný muž v semišových ho­

línkách a rázně seskočil do sněhové kaše. Pohlédl na šedé zdi

císařského Hofurgu a nevěřil vlastním očím. Vchod, kterým

denně chodil do práce, najednou zmizel. Přesněji řečeno ne­

zmizel, ale změnil svou podobu. Přes částečně zasklené dvou­

křídlé dveře byly zkřížené dvě široké latě. Hle, ondřejský kříž,

vzpomněl si hrabě Rosenberg na učebnici heraldiky. Tyto

latě byly navíc nehoblované a přibité ke vchodovému rámu

obrovskými hřebíky, skutečně vhodnými tak pro židovskou

veleradu anebo Piláta Pontského v Jeruzalémě.

Hlavní komorník císaře Josefa II. pobíhal před vchodem.

Údery kladiv ho přivedly před hrstku chlapů v kožiších. Od

oka měřili zbylá okna, aby zatloukli i je.

„Zbláznili jste se? Přestaňte!“

Vídeňský stolař, ještě pořád zaměstnanec císařského dvo­

ra, poznal hraběte a pokusil se o poklonu.

„Osvícený pane, mám takový rozkaz.“

Vzápětí se vpředu ozvaly mohutné údery kladiva a něco

zapraštělo. Masivní vchodové dřevo starého Hofurgu začalo

praskat, nejprve jemně jako vzdech a potom přešlo do zvuku,

který mohl připomínat pokus roztrhat bohatě nařasené šaty

rozechvělé dámy před aktem smilstva. Stoletími zeslabe­ ný lak povolil a na zem dopadly kousky žlutavého lipového dřeva.

„Filigránské ozdoby,“ povzdechl si hrabě. Chtěl ještě na­

hlas říct: „Toto vám, chlapi, neprojde! Přísahám!“ Ale nestačil

se ani nadechnout.

„Je to rozkaz Jeho císařského Veličenstva, osvícený pane.

V jedenáct přijde sám zkontrolovat, jestli...“

Hrabě František Xaver Wolf Rosenberg­Orsini zamířil ke

svému kočáru. Měl promočené holínky.

„Najdi jiný vchod. Nezatlučený. Pohni!“

Císař Josef II. v noční košili pobíhal po modrém salonu a za

ním poskakovali dva tajemníci s psacími podložkami na krku.

Nástěnné hodiny ukazovaly devět hodin a deset minut.

„Máte zpoždění, milý hrabě! Nestihl jste všechny chody své snídaně?“

„Ne, ne. Já...“

„Svou kávičku jsem si už vypil. Taky jsem se oholil.“ (Císař se holí vlastnoručně, což se neobejde bez škrábnutí.) „Teď už jen učesat a obléknout... Co si myslíte o šněrovačkách?“

Hlavní komorník Rosenberg­Orsini se začervenal.

„Mám na mysli dámské šněrovačky, milý hrabě,“ usmál se nad hraběcími rozpaky. „Nedávno jsem si všiml, že šně­ rovačky vážně poškozují ženské tělo. Zdá se, že tento hloupý dámský zvyk budeme muset omezit, či přímo zakázat. Ze

zdravotních důvodů.“

Komorníci pracovali. Jeden vyložil z komody spodní

prádlo, roztáhl dlouhé zimní spodky a už měl připraveny

i vojenské kalhoty, druhý postrčil stolek, aby se císař mohl

navléct do uniformy, další čekal s příčeskem, pudrem a par­

fémem.

„Takže, hrabě? Ztratil jste řeč? Přece nebudeme kauzu šně­ rovaček řešit večer s pěti kněžnami.“ Zasmál se. „Dokážete si představit jejich obličeje?“

„Domnívám se, že máme jiné...“

Císař se rozesmál, až se zvedl obláček pudru.

„Sotva jste ke mně trefil, že? Hofurg je opravdu pořádné bludiště.“ Ironicky zkoumal hlavního komorníka. „Co jste to minule říkal? Že ten starý Prušák Fric prý u nás po smrti mojí matky předpovídá revoluci? Má pravdu. Revoluce opravdu už začala. Přímo tady v Hofurgu. Dal jsem uzavřít všechny už nepo uží vané místnosti, sály, pokoje, chodby. Ušetříme za stráže, nebo ne?“

Rosenberg neodpověděl.

„Revoluce začala. Tady na panovnickém dvoře. Každá

úspěšná revoluce musí začít shora. Od hlavy, abychom ne­ přišli o hlavu,“ zasmál se.

„Ale, Veličenstvo, ty hřebíky...“

„Taky zámek Schönbrunn jsem dal zavřít.“

„Ale...“

„Císařský dvůr? Nic nepotřebuji, stačí mi jedna ložnice a kabinet, kde budu pracovat.“

„Ale, Veličenstvo, panovnický dvůr... reprezentační pro­ story... kde budete přijímat...“

„Za chvíli půjdeme do mezipatra. Tam řemeslníci uvolňují

jednu chodbu. Musí být dost dlouhá, aby pojala hodně lidí.

Bude mít vchod přímo z ulice. Kontrolní chodba. Dobrý název,

ne? Chodba, kde bude císař kontrolovat chod celého státu.“

Hrabě Rosenberg­Orsini stále nechápal nastupující re­

voluci.

„Kontrolní chodba bude otevřená denně — kromě nedě­

le —, řekněme od desíti do jedné. Možná i déle. Pokud ne­

budeme mít hlad. V této chodbě se shromáždí prosebníci, kritici, ukřivdění a možná i spokojení lidé. Ti, co mají něco

do činění s naší vládou. Všichni, kteří mají stížnosti, otázky,

poznatky. A já...“ spokojeně se rozhlédl kolem, protože všich­

ni v saloně jako by na chvíli strnuli, „jako panovník z Boží

milosti znám reálný stav říše. Budu napravovat chyby, křivdy,

řešit stížnosti přímo na místě, z očí do očí. Anebo — pokud

je potřeba případ dál prošetřit — páni tajemníci všechno se­

píšou. Nepořádky budeme řešit plynule a klidně, jako plynou

vody našeho Dunaje. Domluvil jsem. Amen. Neusmívejte se,

pánové. Opravdu to tak chci. Staří Římané měli Forum, shro­

máždění svobodných občanů. Naše mocnářství bude mít — kontrolní chodbu.“ Nervózně se rozesmál. „Co nevyřešíme

v chodbě Hofurgu, vyřešíme na místě. Pojedeme klidně i na

kraj světa. Na kraj našich držav určitě. Mimochodem, hrabě,

po Novém roce se chystám do Nizozemska. Náš strýc Karel

Lotrinský zemřel. Vzdálená bohatá provincie si zasluhuje víc

pozornosti. Už mám tip na nového místodržícího. Co vy na

to, milý hrabě?“

Rosenberg úplně zničeně přikývl.

„Souhlasí i náš kancléř kníže Kounic, byť rapidně stár­

ne a stále méně myslí na zahraniční politiku. Takže, kde je

chyba?“

„Vaše cesty, Veličenstvo... Určitě jsou užitečné. Vaše zdraví

ale...“

„Jako bych slyšel svou drahou matku! Moje cestování neu­

stále doprovázely její nekonečné obavy.“ Císař jako by ztratil rozhodnost. „Tolikrát mě varovala. Bála se o mě. Moje návraty

z cest byly zdrojem jejího štěstí.“ Zesmutněl. Možná i posled­ ní cesta do Ruska, ještě v létě, rokování, oslavy, divadla, plesy, neznámá atmosféra Petrohradu, Moskvy, blízkost stárnoucí, ale stále vyzývavé carevny Kateřiny, to vše mohlo přispět ke

zhoršení stavu císařovny matky.

Císař sáhl po vojenském kabátci ve tmavozeleném od stínu.

„Rosenbergu, dříve než začnu úřadovat, půjdete se mnou

zkontrolovat, zda je kontrolní chodba schopná provozu.“

Hlavní komorník neochotně stoupal za císařem po scho­

dech do mezaninu. V zimním jasu znovu uviděl vchod se

zkříženými deskami.

„Přišli jsme k vašim službám, císařské Veličenstvo.“

Arcivévodkyně Marie Kristina a její manžel kníže Albert

Sasko­Těšínský se blížili ke stolu, za kterým je očekával císař.

Oba byli udýchaní. Pokusili se o jemnou úklonu. Marie Kris­

tina nasadila neodolatelný úsměv. Mimi je stále krásná, i na­

vzdory zimnímu nečasu jí plavé vlasy zdobí mistrný vysoký účes. Je jen o dva roky mladší než císař, ale věk jí spíše půvab přidává, než ubírá. Pohybuje se sebejistě, ztělesňuje majestát, jaký snad měla kdysi jejich matka. Mimi udržuje svou koket­ nost a touhu po dobrodružství na uzdě. Na rozdíl od o mnoho mladší Marie Antoinetty. Mimi je přesně taková (tady se Josef

v myšlenkách zarazil), vlastně se krásou a přitažlivostí po­ dobá Isabele, bytosti dnes už neexistující, ale skryté ve skle­ pení stínů, ke kterým se sestupuje po kluzkých schodech.

30

Když císař přimhouřil oči, pohlédl na obě ženy, sjednocené

v lásce a hříchu, lišící se jen barvou vlasů a drobnostmi těla.

Josefa zamrazilo. Přinutil se otevřít oči a zadíval se na sestru.

„Příliš jste nespěchali předstoupit před svého panovní­

ka.“

„Cesta mezi Prešpurkem a Vídní je zčásti zavátá, Veličen­

stvo,“ řekl tiše Albert. „Podél Dunaje fouká ostrý vítr. Jsme

rádi, že jsme cestu zdolali.“

„Čekají vás ještě mnohem těžší cesty, než je trasa Preš­

purk—Vídeň. Posaďte se, kníže a arcivévodkyně,“ ukázal na

malé kanape v rohu kabinetu. „Za chvíli přinesou čaj.“

Marie Kristina si sedla na kraj.

„Výsosti, to je moje vina. Nechtěla jsem přijet a bránila jsem

manželovi, aby se do Hofurgu dostavil.“

„Kvůli počasí, arcivévodkyně?“

„Dobře víte, že kvůli počasí ne.“ Po chvilce zašeptala: „Ta­

ková urážka. Čím jsme si to zasloužili?“

„Nevím, o čem mluvíte. A hovořte hlasitěji, sestro!“ Sáhl

do spisů. „Mám pro vás dobrou zprávu.“

„Snížení našich příjmů o třicet pět tisíc zlatých považuje­

te za dobrou zprávu, Výsosti? Kníže Albert jako místodržitel

Uher je zároveň hlavním kapitánem království. Dostával tři

sta tisíc. Jako kapitánovi Jazygů a Kumánů mu přináleží dal­

ších sto dvacet tisíc...“

„Kapitán Jazygů a Kumánů?“ rozesmál se císař. „Dávné zdě­

děné tituly, dávno mrtvé funkce... Ty národy už ani neexistují.

Rozhodl jsem se šetřit. Neslyšeli jste o hladomoru? Nevšimli

jste si po cestě, kolik tuláků a invalidů mrzne na ulicích? —

Mimochodem, sestro, proč nenecháte mluvit knížete?“ Mávl

rukou. „V Prešpurku už peníze potřebovat nebudete. Rozhodl

jsem se, že...“

31

Marie Kristina začala fňukat. Císař vstal od stolku a při­

kročil k sestře.

„Mimi, vzpamatujte se! Kdyby vás viděla paní matka.“ Mimi

začala slzet ještě víc. Oba muži vedle ní pocítili strach, že vy­

soký účes s umělými květy se najednou zlomí a sesype se na

krásnou kněžnu. Josef se pokusil zabránit katastrofě a natáhl

k sestře ruku. „Mimi, arcivévodkyně... ovládejte se! Situace

se změnila... Zemřel náš strýc, místodržící v Bruselu... Tak

už neplačte, kněžno. Rozhodl jsem se, že vás dva jmenuji gu­

vernéry našich držav v Nizozemsku. Odcestujete co nejdřív.“

Albert Sasko­Těšínský vyskočil z pohovky a chtěl císaři Jo­

sefovi políbit ruku.

„Ne, ne, milý Alberte!“ Josef štítivě odtáhl ruku s dlouhými

prsty. „S tím je konec. Končíme se španělskou etiketou. Žád­

né klekání. Žádné líbání rukou! Vždyť takové pocty patří jen

Bohu všemohoucímu. Já nejsem Bůh. Jsem jen císař,“ zvolal

Josef.

Kníže Albert byl bledý, mnohem bledší než Mimi.

„Výsosti, děkujeme za důvěru. Takové překvapení! Ale co

se stane s naší rezidencí, s obnoveným hradem? Co s Tere­

zianem? Taková nákladná přístavba! Musíme všechno opus­

tit?“ Povzdechl si. „Moje sbírka rytin a grafických listů. Kdy

přikazujete odjet?“

Císař se kochal rozpaky této dvojice.

„Budete mít dost času, kníže. Nejprve se totiž do Bruselu

vypravím já, abych se podrobně obeznámil se situací. Úřad —

podotýkám symbolický — převezmete až po mém návratu.

Někdy v létě.“

Mimi se otřela růžovým hedvábným kapesníčkem. Tvář

se jí rozjasnila: „Takže ještě stihneme vaši korunovaci. Mám

velkou radost.“

32

Císař si znovu sedl za stůl přetékající papíry.

„Žádná korunovace nebude.“

„Žertujete, Veličenstvo? Apoštolská koruna svatého Štěpá­

na je stále uložena v bezpečí na prešpurském hradě a čeká.“

„Ano, Veličenstvo. Čekají uherští stavové, šlechta, čeká

ostřihomský arcibiskup primas, čekají další biskupové, če­

kají svobodná královská města. Čeká celé Uherské království

a těší se.“

Josef se zachechtal: „Těší? Kde jste to vzal, kníže Alber­

te?“ Zavrtěl hlavou. „A kdyby se i těšili, žádná korunovace

nebude.“

Mimi vyskočila a přiběhla k bratrovi: „To nemyslíte...“ za­

šeptala, „to nemyslíš vážně? Naše matka byla apoštolskou

uherskou královnou, českou královnou, moravskou markra­

běnkou, slezskou vévodkyní. A ty se nechceš dát korunovat?“

Josef cítil její parfém po fialkách, znervózněl. „To je šílenství,

nechápeš? A co naše rakouské země? Jsi přece také arcivévo­

dou rakouským.“ Josef ji zlehka odstrčil.

„Obávám se, Výsosti, že riskujete protiústavní krok,“ zaúpěl

Albert Sasko­Těšínský. „Očekává se od vás přísaha na výsady

všech zemí této říše.“

Josef se nepřestal ironicky usmívat. „Teď jste mě správně

pochopil, milý Alberte! Nechci... nemohu přísahat na tradiční

výsady, na žádnou ústavu. Nechci být křivopřísežníkem ani

v Rakousku, ani v Čechách, ani v Uhrách, nikde. Chci mít

volné ruce,“ vydechl.

„Vaše... naše moc pochází od Boha. Korunovace je obřadem

přijetí vyšší moci. Naše matka by s vaším rozhodnutím nikdy

nesouhlasila. Pamatujte na to, co jste jí slíbil před její smrtí.“

Josef vykřikl: „Arcivévodkyně, ovládejte se! Slíbil jsem cí­

sařovně, že se o vás všechny postarám. Nebyla řeč o žádných

33

korunovacích! A žádám vás, milá sestro, abyste respektovala

moje rozhodnutí.“

Za oknem Hofurgu se vyjasnilo. Sněžení ustalo už v noci.

„Začneme se tedy balit,“ řekl docela zbytečně Albert Sasko­

­Těšínský a zvedl se z kanape.

„To bude nejmoudřejší.“ Císař zlostně zaklapl černý obal

na spisy. Audience skončila. Zapomněli i na jmenovací de­

krety.

Syn, matka

a ostatní

Byl jsem sám. Opuštěn navždy a navěky. Rozčilovali mě všich­

ni, kteří mě chtěli svou přítomností přesvědčit, že nejsem

sám. Začal jsem nenávidět každého, kdo se ke mně choval laskavě. Nepotřebuji soucit. Jsem dost silný, abych svůj další život prožil bez laciných emocí. Nesnažil jsem se zatajit, že

mě všichni kolem rozčilovali. Nepředstíral jsem, že někoho

miluji, protože jsem nikoho nemiloval.

Moji početní bratři a sestry už dříve zjistili, že nepotře­

buji básněmi opěvované city. Španělský dvorní protokol mi

umožnil vnímat je jako arcivévodkyně a kněžny a vévodkyně, kterým patří úcta, ale nemají si nárokovat nic navíc. Motali

se na matčině dvoře jako dobře vykrmená domácí zvířátka, kočičky a psíci, spolehlivě vycvičení lipicánští koníci určení

pro karuselové slavnosti. Žili jako ozdoby Jejího Veličenstva,

dobře vychované a dobře kočírované. Každý člen našeho rodu

byl hoden nejméně padesáti tisíc zlatých, jak se ukázalo v zá­

věti, kterou jsem (přece jen trochu třesoucíma se rukama) ote­

vřel v podvečer po matčině smrti. Císařovna a královna byla


35

strážkyní ctností nejen v oslavných projevech. Každoroční

těhotenství a porody byly vzorem fungování manželské lásky a příkladem, jak křesťanská rodina může a má plnit velký

Boží plán plodnosti nejen v mocnářství a zbytku Evropy, ale

také v civilizačně zaostalých zámořských državách.

Jen já, prvorozený syn, jsem výjimkou. Takřka se stydím

přiznat, že jsem jedinou výjimkou. Stal jsem se vládcem a ne­ mám po boku nikoho. Ani manželku, ani syna, ani dceru.

Nikoho. Zůstal jsem jediný a osamělý. (Starý dýchavičný

pruský král Fric mě rád pomlouvá u vyslanců, že v Evropě jedině ve Vídni sedí na trůně starý mládenec náladovější než nejošklivější staré panny. Ten Fric, o kterém všichni vědí,

že svou ženu držel daleko od sebe na jiném zámku a každý

večer v Postupimi lehával s italským flétnistou.)

Samozřejmě, zůstala zde i arcivévodkyně Marianna, naro­

zená dva roky přede mnou, nejstarší dcera. Žádná krasavice, ostrý úzký nos, tenké rty, po čase ji shrbila záhadná nemoc, jako by jí na zádech ještě něco rostlo. Prostě zůstala bez že­ nicha. Změnila se v pomlouvačnou starou pannu a matčinu obletovatelku. Místo chlapů sbírá mince, mědirytiny a obdi­

vuje přírodovědné názory pana Borna, známého svobodného

zednáře. Podle matčiny vůle ji s radostí odešlu do kláštera alžbětinek v Klagenfurtu, kde se může jako matka představe­ ná věnovat sociální práci. Podobné to bude i s další ukrytou sestřičkou — arcivévodkyní Alžbětou. Kdysi krasavice, po epidemii černých neštovic má znetvořenou tvář, neustále oteklé dásně, zkažené zuby, vole na krku. Už léta se schovává

v komnatách Hofurgu. Volatou Lisl velmi brzy odešlu do

kláštera šlechtičen v Innsbrucku. Bohu zasvěcené dámy tam

mají dovoleno jednou ročně uspořádat ples. Ha, ha. Můj nej­ mladší bratříček, tlusťoučký Max, se taky už deset let motá

v matčině dvorní Kindergarten. Matka mu nedovolila, aby

se oženil, určila mu církevní kariéru. Jen čekám, až Max vy­

padne do Kolína nad Rýnem jako novopečený kurfiřt a bu­

doucí arcibiskup.

Samozřejmě budou říkat, že nikoho nemám rád, ani kní­

žata, ani arcivévody, i když to jsou mí sourozenci. Vyháním

je ze dvora jako parazity. Mají pravdu. Každý by měl plnit

poslání dané mu Bohem a nežít zbytečně. Královna matka

zemřela, naše mateřská škola v Hofurgu ztratila smysl.

Ani svou matku jsem vždycky nemiloval. Po náhlé smrti

otce (ani se neptejte, zda jsem ho miloval, samozřejmě jsem

jím pohrdal) jsem se stal spoluvládcem vedle své matky. Jen

Bohem posvěcené monarchické zřízení (Platon znal aristo­

kracii i demokracii) může strpět absurditu dvojvládí dvou korunovaných hlav. Navíc jde­li o matku a syna. Takový mo­

del obšťastnění poddaných občanů je stěží udržitelný. Ne­ konečné hádky, kompromisy, intriky. Na vídeňském dvoře

byly dvě party, matčina a moje. Potom vznikla i třetí strana kancléře Kounice. Skončily velké evropské války, prohráli

jsme, co se dalo, a přišly roky míru. Prozřetelnost (ten výraz

se mi líbí!) nám poskytla příležitost, abychom ze slepence

provincií, etnik a kultur, jakým je mocnářství Habsburků,

vytvořili moderní centralizovaný stát. Patnáct let jsem se

o to snažil. Patnáct let jsem bojoval, vyhrával a prohrával,

postupoval a ustupoval. Rozum proti citům, pořádek proti laskavosti.

Svou matku jsem mnohdy nemiloval, a stejně tak jsem ji

mnohdy miloval. Byla to prostě moje matka. Nepřestala mě

milovat, i když jsem k ní cítil zlost a nenávist a přál jí smrt. Nic není bílé ani černé. Všechno je v odstínech šedé a člověk

je při hledání správného odstínu ponechán sám sobě.

37

Kolikrát se mě dotkla láska? Určitě jednou, možná dvakrát

v životě. Potom mi Bůh vzal milovanou první ženu a dcerku,

nemilovaného otce, nemilovanou druhou ženu. Přestal jsem

milovat i Boha. Už jsem se ho jen bál.

Zůstala mi jen matka.

Umírala dlouho, celé dny, lapala po dechu, tlustá a ne­

pěkná, v nevětraných temných prostorách Hofurgu v rámci

divadla, jaké podle španělského protokolu představuje smrt

panovníka. Byl jsem vedlejší postavou v posledním výstupu

této hry. Spával jsem na pohovce nebo v křesle vedle ložnice,

abych nakonec nevyspalý zažil poslední dialog, nesmyslný

jako samo umírání. („Vaše Veličenstvo, špatně se vám leží?“ —

„Ne. Dost dobře na to, abych umřela.“) Nikdy jsem nezažil

zblízka, jak se umírá. Chytil jsem matku za ruku. Najednou

její pokožka chladne, skoro jsem se lekl, že její ruka i s mou

se promění v kámen. Rychle jsem matčinu ruku pustil. Po­

klesla jako hadrová.

Každá smrt je důkazem Boha.

Po týdnu jsem psal mladšímu bratru Leopoldovi, velko­

vévodovi toskánskému:

Smuteční obřady mě tak rozrušily, že jsem se k Tobě sotva

zmohl na nějaké slovo. Pohřby jsou to nejstrašnější, co

si člověk může představit. Ztratit matku, které jsem byl

po dlouhé roky oddán, která byla součástí mého života

a které děkuji za tolikeré dobrodiní — je nepochopitelné

a nepředstavitelné. Moje životní plány, všechno je v tros

kách a teď jsem se ocitl na světě úplně sám. Prozřetelnost

mi vzala manželku a dítě, otce i matku. Toužím udržet

si aspoň Tvoje přátelství... prosím Tě o to z celého srdce.

Důvěřovali jsme si od dětství, tisíce důkazů Tě musely

přesvědčit. Jedině Tvoje přátelství a moje životní poslání

mi může udělat život snesitelným. Z hloubky srdce Tě po

zdravuji, můj drahý bratře!

Nemůžu usnout, převaluji se na tvrdém lůžku (dvořané se mi

posmívají, spávám na slamníku jako moji vojáci), zbytečně

natahuji ruku, nemám vedle sebe nikoho, kovová postel je

úzká jako rakev. Noci plné nelogických snů, útržků, obrazů. Leopold. Můj bratr Poldi. Dávná vzpomínka. Matka nás jako

mladíky vyslala do severouherských hornických měst, aby­

chom se seznámili s nejnovějšími technologiemi. Sluncem

zalitý kopec kdesi nad Banskou Štiavnicí, dole klape zázračný

vodosloupcový stroj, mezi jedlemi a smrky umělé vodní ná­

drže. Horký červenec, košile propocené. Stojíme na temeni

hory, můj bratr v rukou zápisník s nákresy čerpacích strojů.

Pod nohama skalnatá, skrz naskrz provrtaná země, šachty

a štoly. Nejvýnosnější doly na zlato a stříbro v monarchii byly

před krachem. Zaplavovala je voda, těžaři bankrotovali. Tehdy

se dolů ujal stát, dvorská komora. Náš otec dal volnou ruku

vynálezcům, strojníkům, přírodovědcům. Bratři Hello vi dali

postavit desítky umělých vodních nádrží a odvodních kaná­

lů. Čerpacími stroji doly zbavili vody a těžařské podniky se

staly znovu rentabilními. Nezasloužily se o to city, vzdychání,

pokora před přírodou, ale rozum. Filozofie těžby skrytých

pokladů. Nejcennější poklady se skrývají v lidských hlavách. Řešení se dají vytěžit z lidského rozumu. Svět kolem nás je

možné změnit.

Spouštěli jsme se strmým chodníkem k umělému jezeru

s divným jménem Klinger. V mysli mi cinkala osvobozující

myšlenka: Svět je možné změnit. „Závidím ti, Poldi, už brzy

budeš vládnout.“ Mladý Leopold měl odjet do Florencie jako

velko vévoda toskánský, které náš otec kdysi získal výměnou za

rodné Lotrinsko. „Pokusím se tvoje Blouznění uvést do života,“

odvětil Poldi. Ach, mladické Rêveries, francouzsky sepsané

myšlenky o proměně našeho mocnářství. Bylo mi osmnáct. Nadchla mě vize, že vládce je Bohem pověřen změnit svěřenou

zemi v moderní stát šťastných poddaných, rovných si před Bo­

hem i před zákonem, zbavených útlaku degenerované šlechty

a vyzbrojených vědomostmi, které jim umožní stát se svo­

bodnými a bohatými. Psal jsem Blouznění po nocích a před­ ložil jsem je matce. Měl jsem ideu a chtěl jsem ji uskutečnit.

Uplynulo patnáct let. Dnes Leopoldovi závidím. Můj mlad­

ší bratr je dlouho šťastně ženatý — aspoň se to tak zdá. Jeho Marie Louisa, dcera španělského krále, mu porodila šestnáct

dětí, z toho jedenáct synů! Je sám svým pánem, rozhoduje

v malé toskánské zemi podle svého rozumu. V politice do­

sáhl více než já. Může si do deníku zaznamenat víc úspěchů

než nezdarů. Mých patnáct let společné vlády s matkou byla léta utrpení, kompromisů. Před pěti lety, právě na Vánoce,

jsem byl na pokraji zhroucení. Prosil jsem císařovnu matku,

aby mě zbavila břemene společné vlády. Chtěl jsem se stáh­

nout někam do ústraní. Zkoumat, proč mě Bůh tak zkouší

a trestá. Kancléř Kounic a císařovna mě prosili, abych zůstal. Zůstal jsem.

Kdysi jsem v dopise napsal, že mi v životě zůstaly jen

dvě lásky: láska k matce a láska ke svěřenému státu. Matka

a stát — dvě milenky.

Kožená matrace vycpaná slámou mě tlačí u srdce. Mu­

sím se obrátit na pravý bok, abych usnul. Teď mi zůstala jen

jediná milenka, blaho státu. Co mi tu pomůže láska?

Konání dobra nevyžaduje lásku, spíš bystrý rozum. Vy trva­

lost. Zbavit se nadbytečných emocí. Rozlomit okovy sou citu. Zasmát se překvapenému okolí. Neochvějně kor mi dlo vat loď k vytčenému cíli. Nebát se rozbouřených vln. Slzy jsou také

jen slaná tekutina.

Konečně jsem sám. Kolik času mi zbývá k uskutečnění

snu? Nesmím ztratit ani chvíli. Teď, anebo nikdy.

Kde začnu? Kam nasměruji první úder? Sám jsem to ještě

nevěděl, ale potěšila mě představa, jak se s chutí zasměju

všem překvapeným okolo sebe. Vzápětí usínám.


41

Píseň chodby

Čekající se uctivě rozestupovali, lokty měl od omítky zane­

dbaných zdí. Císař se prodíral k tajemníkovi. Nad zástupem

čekajících v kontrolní chodbě se vznášel divný pach, na chvíli

se mu zatočila hlava.

„Ulevilo se mi,“ řekl zrzavému tajemníkovi. „Nepotřebuje­

te si odskočit?“ Mladík zavrtěl hlavou. „Chodím dost často.

Asi jsem prochladl na manévrech. Takže, pokračujme.“

Z mumraje čekajících se vydral trochu chraplavý hlas, táh­

lá a smutná melodie se dostala až pod klenbu dlouhatánské

chodby.

„Ticho tam!“ zakřičel zrzek. Hlas zeslábl, ale neutichl.

Dlouhý zástup čekajících se vrtěl a mumlal bez náznaku

změny.

„Nechejte je. Hudba léčí,“ řekl císař nepřítomně. „Je tam

nesnesitelný smrad a špína. V našem paláci. Očekávám ná­

pravu.“ Zrzek nad stolkem znervózněl.

„Ty věci... ehm — exkrementy... odjakživa, vždy...“


42

„Od věků smrděly, že? Jenže odteď už nebudou. Chce to jen

trochu více vápna, mladý pane.“ Zrzavý Vídeňan neurozeného

původu, s čerstvým licenciátem práva v kapse, skoro srazil podpatky. Císař se usmál. „Jaké případy jste zatím vyřídil?“

Tajemník nahlédl do poznámek a referoval. Vdova po za­

městnanci města Vídně. Její manžel, topič a údržbář na ma­ gistrátě, zemřel na tuberkulózu. Mají šest dětí. Vdova bez příjmu. Ze služebního bytu ji vyhodili. Muž pracoval dvacet

šest let. Důchod minimální. Vdovský — nula.

„Jak to, že nula?“

„Důchody se vyměřují podle třídy. Topiči, uklízeči jsou nej­

nižší třída.“

„Tedy čím vyšší úřednická třída, tím vyšší důchod. Vyrábí­ me z bohatých ještě bohatší a z chudých ještě chudší. Vtipné!“

Ohlédl se po dlouhé řadě. „Která to je?“

„Ta ve žlutém plášti, tam u okna.“

„Docela zachovalá, pěkná ženská...“ usmál se. „Takže výše důchodu nezávisí na délce zaměstnání?“ Zrzek přikývl. „Úřed­ níkovi na vysokém postu stačí odpracovat několik let a do­ stane vyšší důchod než městský sluha po



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.