načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Veronika v Dubaji - Veronika Klesnilová

Veronika v Dubaji

Elektronická kniha: Veronika v Dubaji
Autor:

Chcete vědět, jak se žije české holce v Dubaji, jak je těžké dostat "práci snů" a proč si v Číně neobjednávat pizzu? Jste zvědaví, jaké to je pracovat pro jednu z největších ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 182
Rozměr: 22 cm
Úprava: barevné ilustrace, portréty
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Vodní a letecká doprava
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1704-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Chcete vědět, jak se žije české holce v Dubaji, jak je těžké dostat "práci snů" a proč si v Číně neobjednávat pizzu? Jste zvědaví, jaké to je pracovat pro jednu z největších leteckých společností Blízkého východu, měsíčně navštívit pět kontinentů a dostávat za to výplatu? Nahlédněte za závěs kuchyňky a pod pokličku práce letušky. Ať už se rozhodujete, jestli je tahle práce to pravé, sníte o životě v oblacích, prostě vás jen zajímá, proč sakra při vašem letu došlo to kuře nebo co se může stát, když si nezapnete pás, je tahle knížka určena právě vám.

(ze života letušky)
Předmětná hesla
Klesnilová, Veronika
Palubní průvodčí -- Česko -- 20.-21. století
Palubní průvodčí -- Dubaj (Spojené arabské emiráty) -- 20.-21. století
Cesty a pobyt -- Země světa -- 21. století
Zařazeno v kategoriích
Veronika Klesnilová - další tituly autora:
Veronika v Dubaji Veronika v Dubaji
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Veronika v Dubaji

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Veronika Klesnilová

Veronika v Dubaji – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


3

OBSAH

1. BREAKPOINT ............................................................4

2. ŽIVOT DO DVOU KUFRŮ ................................................28

3. ABINITIO ..............................................................46

4. VÝZVA DOWN UNDER ..................................................72

5. BIG BIRD SMĚR ASIE....................................................93

6. PRVNÍ AMERIKA ......................................................116

7. NESPOUTANÁ AFRIKA .................................................138

8. AROMATICKÁ INDIE ...................................................161


4

1. BREAKPOINT

Je něco málo před sedmou. Do prčic. To vážně musím vstávat? Ne, nemusím. Je totiž

sobota. Jenže já chci. Respektive chtěla jsem. Teď už se mi ten nápad totiž nejeví tak

dobrý jako včera.

Dívala jsem se v kanclu ven z okna. Tři dny zpátky jsem našla tu reklamu. Mrkala

na mě z internetu. Udělejte ze světa svou kancelář! Nebo tak nějak. Je fakt, že jsem

vždycky chtěla procestovat svět. A moje kancelář je aktuálně v Ostravě. V České re

publice, což je ve své podstatě dost nuda. Zasním se. Dubaj... Vždycky jsem se tam chtěla podívat. Zajet si tam na prodloužený víkend na shopping, až budu mít na účtu

zbytečných sto tisíc, abych si tam mohla i něco koupit. Představa, že tam žiju a lítám si po celém světě, není úplně špatná. Tak na tu reklamu kliknu.

Vlastně o tom vůbec nic nevím. Už jsem o tom sice kdysi přemýšlela a zjišťovala

si nějaké informace, ale to už je pár let zpátky. Do výběrového řízení se dá přihlásit celoročně, prostě poslat životopis a čekat, jestli si vás pozvou. Mnohem lepší ale je prý přijít osobně, právě když se pořádají výběrka v jednotlivých městech.

Teď mám před sebou ten inzerát. Hledím na něj jak zjara. Obecné požadavky jsou

docela triviální: minimální věk dvacet jedna a dokončené středoškolské vzdělání.

Angličtina na vysoké úrovni, další jazyky pouze výhodou. Nepožadujou ani žádnou dřívější zkušenost s lítáním, to bych se na to mohla rovnou vykašlat.

Co si mám teda vůbec připravit? Fotky v kostýmku. OK. Jsem reprezentativní ma

nažerka klíčových zákazníků. Kostýmky mám luxusní. Teď jen splašit někoho, kdo mě vyfotí.

5

Uvědomuju si, že spousta holek se na ten pohovor připravuje i několik měsíců.

Hledá si na internetu, jak to probíhá, co by měly říkat, jak by u toho měly vypadat

a co by předtím měly sníst ke snídani. A já tam půjdu úplně nepřipravená, což není

tak úplně můj styl.

Ještě že na těch kostýmkových fotkách není vidět ten jídelní stůl, protože fotit se

u jediné volné zdi u mě v kuchyni byl opravdu nápad za pět minut dvanáct. Nechat

si udělat profesionální fotky za tak krátkou dobu byl vážně nadlidský úkol. Teď už si

jen vytisknout životopis a jsem víceméně ready.

Strašně se mi nechce. Ve čtvrtek v noci jsem se pracovně vrátila z Německa, takže

bych se akutně potřebovala dospat. A je sobota sedm ráno. Veroniko, musíš se hec

nout. Jsi vzhůru? Jsi. Tak vstávej. Pak si budeš akorát vyčítat, žes to nešla zkusit, říkám

si v duchu.

Mám tam být v devět, takže mám čas. Hodím na sebe kostýmek, vlasy sčešu do

drdolu, linky, rtěnka, přesně tak, jak to má vypadat. Svačinu si neberu, moc nepočí

tám s tím, že bych postoupila až do posledního kola. Jak se blížím k hotelu, ve kterém

pohovor probíhá, začínám být lehce nervózní.

No jo, ale kde to mám zaparkovat? Vjíždím do dvora. Nechám to tady, rozhodnu

se intuitivně. Vyhrazeno pro hosty hotelu, což já v podstatě jsem. Beru si lístek a par

kuju. Je osm patnáct a vypadá to, že jsem tu první.

Vlastně jsem tady víceméně díky tomu, že je ten pohovor v Ostravě. Když jsem ten

inzerát našla, dost jsem se tomu divila. Normálně se totiž nábory dělají v hlavních

městech. Kdyby to nebyla Ostrava, asi bych se tak narychlo nerozhodla.

„Jsem tady dobře na ten pohovor, prosím vás?“ ptám se.

„Ano, ve druhém patře,“ usměje se na mě recepční a ukáže směrem k výtahům.

Vážně jsem tu první. Stojím na chodbě a čekám, kdo přijde. Jdou dva kluci, což mi

přijde dost divné, takže se jich zeptám.

„Vy jdete taky na letušku?“ začnu se smát, protože jsem tou otázkou pobavila oči

vidně hlavně sebe.

„No,“ říká ten jeden.

„Aha, já nevěděla, že berou i chlapy.“

Nikdo se nesměje, spíš se ten druhý tváří trochu dotčeně. Asi jsem si o tom vážně

měla něco přečíst. Radši se už nebudu na nic ptát.

Kouknu na hodiny na chodbě. Je skoro půl deváté. Fajn, jsme tady tři, to půjde

rychle. Odcházím na toaletu poupravit rtěnku, ti dva se moc netváří, že si chtějí po

vídat. Obtisknu si rty do ubrousku a zhluboka se nadechnu. Tak jo, buď přirozená,

to dáš.

Když se vrátím, čeká před zasedačkou už asi dvacet lidí. Začíná se to tu lehce za

lidňovat. Musím se dát s někým do řeči a zjistit, co jsou ti lidi zač. Je jich tady totiž čím dál tím víc a pořád chodí další.

Než se naděju, stojí před zasedačkou, tipuju, tak osmdesát lidí. Absolutně jsem nečekala takový zájem. Vlastně jo, možná čekala. Ale tím, že mi víceméně o nic nejde, mi to zas až tak nevadí.

Stát tady s myšlenkou, že tohle je můj celoživotní sen, a pokud nepostoupím, zhroutí se mi život a celý další půlrok nebudu dělat nic jiného, než se poctivě připravovat na další možnost stát se letuškou, asi mám teď docela na krajíčku.

Kolem mě stojí přes třicet perfektně vypadajících holek. Z fleku by se mohly převlíknout do uniformy a ukázat mi nouzový východ.

Dobře, kdybych chtěla být úplně objektivní, dalších třicet ujde. A pak je tady dalších asi dvacet chlapů. S těma se fakt porovnávat nehodlám, ty beru jako separátní skupinu.

Nicméně to vypadá, že spousta lidí přišla ve skupinkách nebo aspoň ve dvojicích.

Přemýšlím, že jsem s sebou z práce měla vzít Zuzičku. Překecat ji, ať jde se mnou dělat letušku, protože mě to napadlo před třemi dny a jeví se mi to jako super nápad. Dobře, uznávám, už před pár lety se mi to jevilo jako super nápad. Jenže teď mám

tendence odjet. Nutkání, jako že tohle je ten správný čas a ta správná věc, která mě

posune dál. Tak jako když mi bylo sedmnáct a rozhodla jsem se odjet studovat do

Ameriky. Prostě jen tak, protože tehdy přišel někdo na gympl a řekl nám, že tady ta možnost je. Tak jsem si prostě všechno zorganizovala, na konci poprosila naše, že už to mám sice zařízené, jen ještě potřebuju založit, a odjela na rok za velkou louži. Naštěstí mám skvělé rodiče, kterým to jako ten nejlepší nápad přišlo taky.

A moje cestovatelské pudy se projevily znova. Po doslova deseti letech. Nutkání vyjet ze zažitého stereotypu. Kdy jindy, když ne teď?

Představa, že pokud neodjedu teď, neodjedu už asi pravděpodobně nikdy, se mi dost neodbytně zaryla hluboko pod kůži. Ano, chci se usadit a mít rodinu. Ale ještě

ne teď. Teď ještě není ta správná doba.

Co potom budu vyprávět vnoučatům? Že jsem ta nudná babička, která celý život

seděla v kanceláři a nikdy nešla za svými sny? Protože ve skrytu duše, i když to asi nikomu neřekla, vždycky chtěla procestovat svět, ale nikdy neměla tu odvahu tady všechno nechat a prostě odjet?

Když nad tím tak přemýšlím, představa odjezdu je na jednu stranu dost děsivá.

Když se dívám na fotky svých kamarádek ze školy, co už mají děti a žijí spokojený rodinný život, docela jim závidím. Říkám si, že tohle je přesně to, co bych teď měla udělat. Protože chci taky mít takovou rodinu. Protože si někdo myslí, že už mám na to věk. Protože by to asi bylo správné.

Jenže já prostě vždycky nedělám věci, které ostatní považují za správné a tak ně

jak „tohle by se mělo“. Vím, že tu rodinu jednou mít budu. Jenom ještě ne teď. Představa tady všechno nechat sice děsivá je, ale na druhou stranu nic víc vzrušujícího mě v posledních dnech nenapadlo.

Horoskopům sice moc nevěřím, ale je pravda, že jako střelec miluju dobrodruž

ství a jdu do všeho po hlavě. Vždycky mám pocit, že když mám šanci něco udělat

nebo zažít, musím toho prostě využít. Co když už tu šanci v životě mít nebudu?

Číslo dvě Pokud nechci být úplně za trapnou, musím ukázat týmového ducha. Vyberu si

nejsympatičtější skupinku tří holek a prostě se vmísím, tohle mi nikdy problém

nedělalo.

„Ahoj, holky, já jsem Veronika,“ otočím se na blondýnu a tmavovlásku. Holky asi

zjišťovaly procentuální úspěšnost. Přijít s kamarádkou se stejnou barvou vlasů je

dost sebevražda.

„Ahoj, já jsem Alka a já Agnieszka.“

Holky jsou očividně z Polska. Poláků je tady zatím převážná většina, co jsem si tak stačila všimnout.

„Čauky, já jsem Zuzka,“ ozve se konečně Češka.

„Čau Zuzi! Odkud jsi?“ jsem nadšená, že tady nejsem úplně sama místní, a navíc

tahle je taky Zuzička.

„Z Frýdku, ty?“

„Já tady kousek, z Ostravy.“

„Aha, tak super!“ zaraduje se taky.

„Jsem docela nervózní, jak jsi na tom?“ zeptá se. „Já tu jsem prvně.“

„To já taky. Ale já to přišla jen zkusit, práci mám, takže když to nevyjde, víceméně

o nic nejde.“


8

„Já taky, už lítám, mám bázi v Itálii, takže tam žiju a lítám odtamtud. Vzala jsem

si volno a přišla to zkusit sem. Už mě to tam dost štve, ale lítání mě baví, víš?“ ob

jasní mi víceméně všechno, aniž bych se nějak konkrétněji ptala. Ale je to sympoška

a navíc má super přízvuk, takže jsem fakt ráda, že je tady. Aspoň se nějak zabavíme a nebudeme muset myslet na to, co nás čeká.

Z toho, co jsem za poslední dva dny stihla nastudovat, by se mělo začínat životopi

sem, který se v prvním kole předloží personalistce, případně týmu personalistů. Pak prý záleží na tom, kolik do daného města přijelo lidí. Když je jich hodně, odkládají se další kola pohovorů na další den, tedy neděli. Pokud je počet lidí personálně zvládnutelný, pokračuje se ještě ten samý den.

Teď nás tady může být kolem stovky, z toho tak dvacet procent kluků. To je docela

dost! Díky svým propočtům tak nějak počítám s tím, že jsem na oběd doma tak jako tak.

„Víš, že do některých měst prý na tyhle pohovory jezdí až několik tisíc lidí? Třeba

Bangkok,“ osvětluje mi Zuzka.

„Tolik?“ zarazím se.

Je pravda, že když jsem projížděla internet, zjistila jsem, že je tahle práce snem

mnoha lidí. A když myslím mnoha, je jich opravdu, opravdu hodně. Desítky tisíc lidí po téhle práci prahnou, a když to nevychází, zkoušejí to pořád dokola. Ale ne dvakrát

nebo třikrát. Třeba desetkrát. Dokonce prý i jezdí do jiných zemí, někteří letí třeba

přes půlku Evropy.

Podle mě to ale funguje tak, že mají určitý prototyp kandidáta, který zapadá do

jejich měřítek. Odpovídá vzhledem, vystupováním, chováním. Takže když to nevyjde

teď, nepředpokládám, že to kdy budu zkoušet znova. Prostě nejsem jejich typ nebo

pro ně z nějakého důvodu nejsem pracovně atraktivní. A to asi nezměním, ani kdy

bych přišla stokrát.

Může se samozřejmě stát, že ten personalista nebo já máme blbý den. Tak jako

většina věcí i tohle bude částečně o štěstí a vzájemných sympatiích, nejen o vzhledu

a ideálním životopisu.

„Čau ženy, já jsem Naty,“ přitočí se k naší skupince další bruneta. „Kolik je nás

tady Češek? Moc ne, co?“

„Ahoj, já jsem Verča a ty jsi zatím třetí, o které vím,“ usměju se na ni.

„Už jsem tu podruhé, ale tentokrát nejsem vůbec připravená,“ pokračuje Naty.

„Ještě jsem se včera byla narychlo fotit, v celé Ostravě všechno zavřený.“

Narazili jsme na studnici informací, co už tu jednou byla. Musíme toho využít.

Holky Polky se kolem Naty sesypou jak vosy.


9

„A jaký to bylo minule? Je to mazec?“ začne ji bombardovat Alka.

„Nebojte, holky. Bude několik kol. V prvním kole si jen vezmou životopisy a maximálně se na něco doptají,“ uklidňuje nás Naty.

„Jo a fotky tam dáte s tím životopisem,“ dodá.

„Já nevím, holky, ty moje fotky jsou dost zlý,“ zhodnotí Zuzka.

„Podívej se na mě, jak mám na nich obří hlavu,“ směje se Naty.

Teď přesně přichází ta chvíle, kdy si všichni začneme ukazovat fotky, a toho se moc účastnit nechci. Moje fotky u zdi jsou jakože půl bídy. Než je stihneme porovnat a uklidnit jedna druhou, že „neblázni, vždyť vypadáš dobře, podívej se na mě“, otevřou se dveře zasedačky.

Vyjde z nich celkem sympaticky vypadající paní, tipuju jí tak na pětatřicet.

„Dobrý den, moje jméno je Miroslava a jménem společnosti bych vás zde ráda přivítala. Budu vás dnes celým výběrovým řízením provázet, s těmi úspěšnými z vás se pak potkám i na osobním pohovoru v některém z dalších dnů. Za okamžik vás pozvu do zasedací místnosti. Na stolečku vpravo se pak zapište pod jednotlivá čísla a sepněte mi dohromady životopis a požadované fotografie. Vaše zvolené číslo pak napište do horního rohu vašeho životopisu a pak se prosím seřaďte a jeden po druhém mi podle čísel dokumenty přineste. Než na vás přijde řada, kdekoli se usaďte,“ uvede se personální Mirka, očividně Češka, i když celý pohovor musí z logických důvodů vést v angličtině.

„Mirku jsem měla i minule, je hrozně fajn,“ mrkne na mě Naty. Ta holka je mi strašně sympatická. A i když tvrdí, že je nervózní, vypadá strašně nad věcí. Navíc by v tom kostýmku mohla z fleku nastoupit do letadla a přivítat pasažéry letící na Seychely.

Nějakým záhadným způsobem se dovnitř dostaneme skoro jako první. Všichni se tak nějak rozhlížejí a nevědí co by.

Využiju situace a mířím ke stolečku. Aspoň to budu mít rychle za sebou a nebudu

čekat dlouho.

Zapíšu se jako číslo dvě. No vida. To půjde rychleji, než jsem si myslela.

Zasedačka je plná židlí postavených v řadách s uličkou uprostřed. Až teď, když

se otočím a vidím proudící dav, si začínám uvědomovat, že je nás tady fakt hodně.

Vepředu je pultík se stolem, co vypadá jako katedra. Mirka se za něj posadí. Všichni

se tak nějak trousí a postupně zapisují, já zabírám místo v první řadě. Ať vidí zájem.

Holky mě následují.

„Tak prosím, kdo jde první,“ vybídne nás Mirka.


10

První jde Alka. Vypadá trochu na umření.

„No vidíš, máš číslo jedna, to je dobré znamení. Neboj,“ snažím se ji uklidnit.

Všeobecná podpora se prý taky počítá, jsem někde četla. Prý mají ti náboráři oči

všude. Ne, že bych to dělala zištně, to vůbec ne. Alka totiž vypadá, že se fakt zhroutí.

Nastoupí ke stolečku a podá Mirce životopis, ta do něj letmo nahlédne a na něco

se jí zeptá. Alka odpoví a obě se začnou smát. Pak si ještě chvíli povídají, Mirka nako

nec poděkuje, odloží životopis na stranu a Alka odchází. Je vysmátá jak lečo. No, tak

to asi bylo pozitivní.

Teď jsem na řadě já. Zhluboka se nadechnu.

Hlavou mi běhají otázky, na které se mě asi dost pravděpodobně zeptá v návaz

nosti na můj životopis. Co jste studovala? Co děláte za práci? Pracovala jste zároveň

při studiu? Co jste dělala v Americe? Proč chcete být letuška? A asi patnáct dalších, ale

než je všechny stihnu myšlenkově zhmotnit, stojím před Mirkou a podávám jí svůj

životopis. Rychlostí blesku jej projede.

„Vidím, že děláte manažerku, proč chcete změnit práci?“ zeptá se na tu nejvíc

blbou otázku, na kterou pořádně neznám odpověď ani já sama.

„Cítím, že potřebuju něco změnit,“ řeknu zcela spontánně a otevřeně. Sama

se divím, že to ze mě tak samo od sebe vypadlo. Asi jsem mohla vymyslet něco

smysluplnějšího.

„Aha, to je vše, děkuji,“ odpoví Mirka a dá můj životopis na hromadu nad ten od

Alky.

No, tak to bychom měli. Věta, která zavírá dveře do světa. Cítím, že potřebuju

něco změnit. Větší blbost jsem fakt plácnout nemohla.

Jdu si sednout a mám asi dost rozčarovaný výraz, protože se mě Naty zeptá, jestli

se mi něco nestalo.

„Dobrý, jen se mě v podstatě skoro na nic nezeptala,“ vysvětlím a je mi fakt líto,

že jsem nedostala větší prostor vyjádřit se k čemukoli jinému než k tomu, proč chci

měnit práci.

„Možná jsi na ně až moc studovaná,“ zhodnotí to Naty. Tohle je teď přesně to, co

jsem potřebovala slyšet. Když už nic, aspoň je ke mně upřímná.

No, nicméně jsem to zkusila a je to nejspíš za mnou. Počkám, až Mirka dovybere

životopisy všech zúčastněných, a pak si zajdu na dobrý oběd. Odměna za to ranní

vstávání.

Naty si jde stoupnout do řady a já v mezičase pozoruju, jak se Mirka baví

s ostatními.


11

S většinou prohodí pár vět, občas se zasměje, všichni odchází naprosto vysmátí

a v pohodě.

Upřímně, po tomhle a po našem mini rozhovoru si moc šancí nedávám. Když se

dívám kolem sebe, do kolonky letuška z časopisu tak nějak nezapadám. Spíš vypa

dám, jako kdybych se vrátila z logistického meetingu. Což teda podle mého asi není

úplně to, co hledají.

Navíc můj životopis Mirku očividně taky moc nezaujal. Měla jsem si vymyslet ně

jakou hotelovku nebo tak něco.

Jakmile odevzdají životopis úplně všichni, Mirka se zvedne a oznámí, že promítne

krátkou prezentaci, vysvětlí základní informace a pak dá prostor pro dotazy.

Pustí krátké video o dokonalých holkách v kostýmcích, které s úsměvem od ucha

k uchu lítají po celém světě.

Je mi jasné, že to taková idylka nebude. Ale kochám se a představuju si, jak jsem

na tom letišti já a všichni se za mnou otáčí, jak si tak suverénně jdu a vezu svůj kuf

říček. Když se podívám kolem sebe, je mi jasné, že si to představuje většina z nás.

Následuje video o Dubaji, a to už tam chceme bydlet úplně všichni, i když si podle mě

nikdo nedovede úplně představit, jaké je to doopravdy. Všechny ty obří obchoďáky,

vodní parky, největší a nejluxusnější budovy světa. Prostě megalomanská Dubaj.

Zasním se. Vzala bych tam mamku nakupovat. Procházely bychom se přes Dubai

Mall, zašly bychom si na kávičku a pak poslaly fotku ségře do Austrálie, aby jakože

záviděla a pak přijela taky. S taťkou bych obrazila vodní parky a pak bychom si šli

pohladit delfíny, přesně jako na tom videu.

No jo, jenže to bych nesměla pohnojit ten pohovor.

Naštěstí jsem našim neřekla, že sem vůbec jdu. Strašně by mě mrzelo, kdyby se

třeba začali těšit a ono by to nevyšlo. Hlavně pak budu naštvaná sama na sebe. Že

nejsem dost dobrá. Že jsem měla říkat něco jiného, že jsem se měla snažit zapadnout

do jejich škatulky. Protože bych určitě byla skvělá letuška. Strašně ráda pracuju s lid

ma. A myslím, že jsem ten typ. Typ letušky, co ji pasažéři milujou.

Začíná mi hrabat. Nebudu zapadávat do ničí škatulky. Buď se jim líbím taková,

jaká jsem, nebo pro takovou společnost stejně pracovat nechci.

Chci, ale snažím se si to v hlavě nějak omluvit. Když mě nevezmou, prostě nejsem

jejich typ. Preferují zmalované vypatlané barbíny. A to já nejsem. Dívám se kolem

sebe. Ta holka vpravo je jasná. To je přesně jejich typ. Ta to má v kapse, do prčic.

Potřebovala bych teď vypadat trochu jako ona. Má husté, do drdolu vyčesané vlasy

a plné, rudě namalované rty. Z fleku by mohla dělat modelku. A je jakože strašně


12

společenská. Ale na mě si nepřijde. Je mi jasné, že to někde vyčetla. Tohle je totiž

přesně to, co chtějí. I když vlastně vůbec netuším, co chtějí. Tohle si tak nějak před

stavuju. Musím být přirozená, zábavná a usměvavá. Ale to já přece jsem. Otázkou

zůstává, jestli jsem o tom přesvědčila i Mirku během těch třiceti sekund, které jsem

na to měla.

Padák, vážený host

a investigativní novinář

„Tak takhle to vypadá u nás v Dubaji,“ oznámí nám Mirka, jakmile video končí. „Teď

už je jen na vás, jestli je to pro vás to pravé.“

Kdyby to záleželo na nás, máš tady přes sto nových letušek, Mirko.

„Máte k tomu nějaké dotazy?“ pokračuje.

Ježíš, dotazy. Úplně jsem zapomněla na to, že si mám připravit dotazy. Pokud

chci, aby si všimla, že žiju, musím mít nějaký dotaz. Jakýkoli. Ale ne zas úplně blbý

dotaz, aby si nemyslela, že jsem mimo. A takový dotaz, který bude dávat smysl, když

ho budu muset celá nervózní zesumarizovat nahlas před sto lidma.

Holka, co sedí vlevo ode mě, zvedne ruku. No bezva. Tady je někdo připraven.

„Prosím vás a jak je to s ubytováním?“ ptá se.

Tohle byla dobrá otázka, proč mě to nenapadlo?

„Ubytování vám samozřejmě zajišťujeme my, máme po Dubaji spoustu budov.

Bydlíte buď po dvou nebo po třech ve velkých bytech. Každý má samozřejmě vlastní

pokoj a sociální zařízení,“ odpoví jí bez zaváhání Mirka.

„A ostatní náklady spojené s bydlením?“ přihlásím se. Nic chytřejšího k tématu mě

tak rychle nenapadlo.

„Co se týká spotřeby elektřiny a vody, s tím také žádné náklady mít nebudete.

Jediné, co si musíte platit, je váš soukromý telefon,“ usměje se Mirka.

Tak aspoň to vím, že jo. Sice mi tahle informace asi ve finále k ničemu nebude, ale

aspoň nesedím jak pecka a na něco jsem se zeptala.

Otočím se na holku vlevo.

„To byl dobrý dotaz ohledně toho bydlení. Myslím, že to zajímalo většinu z nás.“

„Díky,“ odpoví mi. „Já jsem Míla a ty?“

„Verča, těší mě. Jsi tu poprvé?“ ptám se, když Mirka doplní informace o zdravot

ním pojištění. Přispíváme si nějakou směšnou částkou měsíčně.


13

„Jo, prvně. Jako mám něco v záloze, ale tohle bych strašně chtěla,“ zasní se.

Usměju se na ni. Myslím, že takových je tady bohužel většina, takže trošičku silná konkurence.

„Moc ti to přeju, snad ti to vyjde,“ mrknu na ni a jdu radši dávat pozor, ať mi něco neunikne.

„Prozatím všem děkuji, poprosím vás, ať teď počkáte venku. Po každém kole vyvěsím na dveře seznam jmen a barevně zvýrazním ty z vás, kteří postupují do dalšího kola. Dejte mi tak dvacet minut, abych si ještě jednou prošla vaše životopisy,“ zakončí Mirka očividně první vyřazovací kolo.

Rozhodnout o něčím osudu za dvacet minut a na základě dvou vět mi přijde jako dobrý masakr. Nicméně nějak tu stovku zredukovat musí, jinak se tady s náma bude patlat do večera.

Musí být už proti těm zdeptaným odcházejícím obličejům naprosto imunní. Spíš

se na ně teda vůbec nedívá. Vylepí to na dveře.

„Tak co, holky, jaký z toho máte pocit?“ ptám se, jakmile opustíme zasedačku.

Zuzka krčí rameny. „Uvidíme, no. Po tomhle fakt těžko říct.“

„Já jsem tak zvědavá! To je hrozné, tohle čekání,“ přešlapuje na místě Alka.

„Stejně s tím už teď nic neuděláme, holky, takže klid, jo?“ snažím se navodit poho

dovou atmosféru. Na chodbě jsou beztak kamery a Mirka nás zevnitř pozoruje a jistě

se baví. Práce snů.

Než se stihneme upravit a probrat, odkud kdo přijel a co dělá, otevírají se dveře. Tohle snad nemohlo být dvacet minut.

Vychází z nich Mirka s papírem v ruce. Svižně ho přilepí na dveře a otočí se směrem k nám.

„Těm úspěšným z vás gratuluji, počkejte prosím tady na další instrukce, další kolo pohovorů proběhne za chvíli. Těm z vás, kteří dál nepostupují, děkuji za účast, moc mě těšilo a budu se těšit třeba příště,“ stručně se rozloučí a zavře za sebou dveře od zasedačky.

V tu chvíli se kolem dveří nalepí dav, že kdyby teď Mirku napadlo někam si odsko

čit, je bez šance. Naštěstí ji to nenapadne. Asi ví, jak to chodí.

Tak já jakože počkám, přece se tam nebudu mačkat. O nic nejde. Snažím se uklid

nit sama sebe. Buší mi srdce a zvědavost ve mně hlodá zevnitř. V žaludku mám pocit jako před maturitou a k tomu vidím, jak se někteří otáčejí se slovy „tak nic, no“. V takových momentech se prostě nejvíc bojím podívat se. Čelit té hrozné pravdě, že tam moje jméno nebude. Teda ono tam bude. Ale dost možná nebude zvýrazněné.

Už to nemůžu oddalovat, jednou se podívat musím. Navíc dav už trochu opadl a valná většina lidí se loučí a odchází. To nevypadá moc dobře. Kolik lidí tak mohla vyeliminovat?

Blížím se k papíru a zvedám oči. Než stihnu konkrétněji zaostřit, vidím, že některé řádky jsou zvýrazněné žlutě. Tenhle adrenalin je na mě moc. Ostřím na druhý

řádek a číslo dvě.

Jsem žlutá! Nemůžu tomu uvěřit. Musím se podívat ještě jednou. Jsem žlutá!

„Jsem tam, holky! Co vy?“

„Já taky, já taky!“ raduje se Míla a zbytek holek se k ní přidává. Jsme tam skoro

všechny až na dvě Polky, které se k naší skupince přidaly později, a upřímně ani ne

vím, jak se jmenujou.

„Mějte se,“ loučí se a odchází.

„To mě mrzí,“ vyprovázím je pohledem.

Ale jsem tam! Pořád tomu nevěřím. Na jednu stranu je to skvělá novina, na tu dru

hou před sebou máme ještě pár kol. Tohle byl jenom začátek. Pozitivní je, že si hned

od začátku nemyslí, že se pro tuhle práci nehodím. Očividně ani nevadí, že nemám

hotelovku nebo něco podobného jako asi většina holek tady.

„Máme to, holky, to je skvělé!“ pořád se nemůžu vzpamatovat z toho šoku, že

i přes moje počáteční obavy Mirce očividně stačilo, co viděla v mém životopise. Možná se mě na nic neptala právě proto, že jí to stačilo. Možná si udělala obrázek podle prvního dojmu. Nemám tušení, podle čeho se rozhoduje, když vybírá z takového množství lidí.

Než stihnu dopřemýšlet o tom, na co asi stejně nepřijdu, otevírají se dveře a Mirka nás zve zpět dovnitř. Jednoho po druhém si nás pak volá do pravého zadního rohu.

Opět jdu jako druhá, číslo dvě se mě tedy bude držet až do konce.

„Prosím, vyzujte si boty a dotkněte se znamení na zdi,“ pobídne mě Mirka.

Zuju se a mírně se postavím na špičky, abych na značku nalepenou na zdi dosáhla.

„To je v pořádku, děkuji. Musím ověřit, že dosáhnete na zavření palubní přihrádky, klidně to může být na špičkách.“

Něco takového jsem čekala, taky to někde psali.

„Máte nějaká tetování nebo viditelný piercing?“ pokračuje Mirka.

„Nemám,“ odpovídám a ani se nesnažím vtipkovat, Mirka má výraz hráče pokeru, takže nemám nejmenší tušení, jestli má tahle osoba smysl pro humor, případně jestli

jsem jí vůbec aspoň trochu sympatická.

„Děkuji, to mi prozatím stačí,“ pošle mě zpátky na místo a zavolá číslo tři.


15

To je jak do soutěže krásy. Jako další disciplínu čekám promenádu v plavkách.

Jakmile se všichni vystřídáme a Mirka informuje o tom, že tetování na místech, která nejsou v uniformě vidět, nevadí, pár lidí se uklidní.

Prý je horší o tom lhát, protože když se na to ve finále přijde, znamená to okamžitý vyhazov.

Začíná to vypadat dost přísně, naštěstí problém s tetováním řešit nemusím.

„Poprosím prvních patnáct z vás, aby tady zůstalo, dalších patnáct si může dát dvacet minut přestávku. Děkuji,“ pobídne nás Mirka a přesně polovina lidí se zvedne.

Takže je nás aktuálně třicet. Vyeliminovala dobrých sedmdesát procent.

Mirka nás rozdělí do trojic a vezme si do ruky zalisované kartičky.

„Prosím každou skupinu, aby si vybrala dvě karty. Kartičky, které držím v pravé ruce, jsou názvy povolání. V levé ruce jsou na kartičkách namalovány různé věci. Máte ve skupině přesně tři minuty na to, abyste vymysleli, jak danou věc použijete

k danému povolání. Poté své nápady budete prezentovat mně a ostatním skupinám.“

Bezva. Prezentace. V tomhle bych měla být docela dobrá. Budu sice nervózní, ale

bude to dobrý. Hlavně musím být aktivní a převzít iniciativu, to mi jde.

Mirka se k nám otočí. „Vy tři budete první. Prosím, vyberte si,“ předloží nám

kartičky.

Alka, která je se mnou ve skupině, sáhne po kartičce vlevo. S tázavým výrazem se

podívám na holku vedle mě, kterou jsem do téhle chvíle neznala. Vypadá, že je zma

tená a moc neví, která bije.

„Já tedy vyberu,“ usměju se. Vytáhnu jednu z karet z Mirčiny pravé ruky.

Otočím ji. Je na ní napsáno „plánovač narozeninových oslav“. No potěš!

„Co máš ty?“ otočím se na Alku, která právě obrací kartičku s obrázkem.

„Padák,“ podívá se na mě lehce vyděšeně.

Padák. Jak tyhle dvě absolutně neslučitelné věci máme navázat dohromady? O co jí vlastně jde? Jak je tohle podstatné pro práci letušky?

Asi je to v tuhle chvíli jedno, protože nám běží čas.

Padák a narozeninová oslava. Musíme být kreativní. O to tady, předpokládám, jde. Co kdybychom udělaly takový ten foto koutek, naaranžovaly tam ten padák a oslavenec a všichni pozvaní by se tam mohli vyfotit tak, aby to vypadalo, že právě seskočili z letadla?

Prezentuju svoji myšlenku holkám. Obě naštěstí docela nadšeně souhlasí.

„To je dokonce tematické, výskok z letadla,“ poznamená ta neznámá holka a všechny se začneme smát.

„Co kdybychom před ty lidi dali velký větrák, abychom vyvolali iluzi, že letí vzduchem?“ napadne Alku.

Super, to by šlo.

„Tak já nás na začátek asi představím, ne? Jak se vlastně jmenuješ?“ ptám se té holky.

„Jagoda,“ odpoví mi.

„Super, takže Alka a Jagoda,“ rekapituluju si nově nabyté informace.

„Mohla bys to prosím tě říct o tom padáku? Já se moc necítím, když musím mluvit před lidma. Vždycky úplně zrudnu,“ otočí se na mě Jagoda.

Její poznámka mě dost pobaví vzhledem k tomu, že mi její jméno evokuje jahodu.

„Navíc to byl tvůj nápad,“ souhlasí Alka.

Jakmile Mirka oznámí, že je konec, a poprosí o představení našich nápadů, otočí se automaticky na nás jako na první skupinu.

„Zdravím vás všechny, dovolte, abych vám představila naši skupinu. Tohle je Alka, tohle Jagoda a já jsem Veronika,“ vstanu a představím nás.

„Pro toto zadání jsme si vylosovaly následující – padák a plánovače narozeninových oslav,“ ukážu všem naše dva obrázky.

Když to řeknu takhle, zní to dost absurdně. Ten padák a plánovač. Nicméně já jsem tuhle kombinaci nevymyslela, takže to prostě jen odprezentuju.

Mirka stojí opodál a poslouchá, místy si něco zapisuje. To mě asi hodnotí nebo co.

Prezentuju všem náš nápad s foto koutkem a poté předám slovo Alce, aby mě do

plnila. Alka prezentuje větrák. Všichni souhlasně kývou a usmívají se. Mám je všech

ny přečtené. Moc dobře vím, proč to dělají. Taky si to načetli.

Jakmile Alka dokončí myšlenku s větrákem, poděkujeme za pozornost a sedneme si.

Tak to bychom měli. Mrknu na holky, jakože dobrý, tohle jsme daly.

Ve finále jsme to s tím padákem ještě docela vychytaly. Další mají pugét růží a ma

líře. V takovém případě snad ani nejde být kreativní.

Jakmile všichni odprezentují svoje nápady, Mirka sesbírá kartičky a s tím stále

stejným výrazem, ze kterého se nedá absolutně nic vyčíst, přistoupí k další eliminaci.

„Poprosím, aby zde zůstali uchazeči s čísly, která teď přečtu. S ostatními se bohu

žel budu muset rozloučit,“ oznámí nám.

S holkama se na sebe podíváme. Pár lidí se totiž během tohohle kola vůbec nepro

jevilo. Otázkou je, jestli jim dá Mirka ještě šanci, nebo je přesně tohle důvod, aby šli

z kola ven.

17

„Poprosím, aby zde zůstali číslo jedna,“ otočím se na Alku a vidím v jejích očích

úlevu, „číslo dvě, číslo tři, číslo pět...“ pokračuje.

Vydechnu. Mám to. Jsem v dalším kole. Jagoda taky.

„Ostatním velice děkuji a na shledanou,“ rozloučí se krátce Mirka.

Pět lidí se smutně zvedne, vezme si věci a opustí místnost.

Začíná jít do tuhého. Kolik těch kol jako ještě bude?

„Rozdělte se prosím na dvě skupiny po pěti, ano? Opět podle čísel,“ jedeme dál

podle Mirčina scénáře.

„V tomto případě se opět bude jednat o týmovou aktivitu. Chci vidět, jak pracujete

v týmu, což je pro tuto práci velmi důležité. Představte si, že jste manažery hotelu,“

objasňuje nám téma dalšího úkolu.

„Chtějí se u vás ubytovat následující hosté,“ každé skupině předá jednu kartičku,

„ale máte pouze dva volné pokoje. Chci vědět, které hosty upřednostníte a proč. Na

splnění úkolu máte pět minut, poté poprosím, aby mi někdo ze skupiny odprezento

val, na čem jste se jako skupina dohodli,“ zakončí zadání Mirka.

„Prosím, pusťte se do toho.“

Podívám se na kartičku, na které je pět řádků. Významný představitel města,

známá celebrita, host, kterému v jeho pokoji neteče voda, rodina se dvěma dětmi

a vážený host, který je členem našeho věrnostního programu a jezdí k nám do hotelu

pravidelně.

Nevím proč, ale mám pocit, že tady je celkem jedno, pro co se rozhodneme. Pokud

si to budeme umět zdůvodnit, ani jedna z možností vlastně není špatně. Myslím, že

tady jde vyloženě o to, jak dokážeme spolupracovat.

A jedním z předpokladů úspěšného týmu je dát prostor ostatním, aby vyjádřili

svůj názor.

Všichni začnou chrlit svoje myšlenky.

„Lidi, pojďme na to systematicky,“ chopím se iniciativy. „Všichni máme nějaký

nápad a je nesmysl se tady překřikovat jeden přes druhého. Postupně každý řek

něte, které dva hosty byste upřednostnili a proč, a kdo dostane nejvíc hlasů, toho

vybereme.“

„Já si myslím, že bychom měli ubytovat našeho váženého hosta, protože ten se

k nám pravidelně vrací a dává našemu hotelu vydělat. A celebritu, protože našemu

hotelu udělá dobrý marketing, tu nemůžeme neubytovat,“ začne Alka.

„A co ta rodina s malými dětmi? Ty přece taky nemůžeme nechat na ulici,“ ozve

se vedle sedící černovláska. No nemůžeme, ale asi budeme muset, pokud si někdo

nebude chtít ustlat na zemi. Máme jenom dva pokoje.

„Já jsem pro toho, co mu neteče voda, a významného představitele,“ reaguje Míla.

Mirka kolem nás krouží jako žralok, poslouchá a zase si zapisuje. Nebo už je mož

ná rozhodnutá a jenom si kreslí obrázky.

„Osobně si taky myslím, že vyhodit někoho, komu neteče voda, a říct mu pro

miňte, nemáme žádný jiný volný pokoj, dva dny se nebudete mýt, taky není řešení,“ vložím se do toho, protože tady začíná lítat vzduchem spousta názorů a nevypadá to,

že bychom se do pěti minut byli schopni nějak sjednotit.

„Jo, toho, co mu neteče ta voda,“ ozve se poslední z kluků, co nám tady zbyl.

„Tak fajn, takže ten, co mu neteče voda, a jako druhého?“ ptám se.

„Toho váženého hosta?“ navrhuje většina.

„Tak fajn, kdo chce prezentovat co?“ než se stihneme nějak rozumně dohodnout,

Mirka oznámí, že čas vypršel, a otočí se na nás.

„My jsme se tedy rozhodli, že pokoj přidělíme tomu, kterému neteče voda, protože nemůžeme vyhodit někoho, kdo už u nás ubytovaný je, to by si příště určitě zvolil konkurenci. A jako druhého jsme vybrali váženého hosta. Pravděpodobně

k nám jezdí dost často a o takového zákazníka nechceme přijít, určitě tvoří vý

znamný podíl na našich obratech, pokud k nám jezdí opravdu často,“ spustí Alka.

V duchu doufám, že nás snad Mirka pozorovala všechny, když kolem nás chodila a psala si poznámky.

Alka to totiž pokryla víceméně všechno a nedala prostor vůbec nikomu jinému. Cítím, že tady už se láme chleba, každý začíná jet sám za sebe.

„Skvěle,“ zhodnotí to Mirka. „Na tomto jste se tedy shodli jako tým, nebo má někdo z vás ještě nějaký jiný názor?“

„Já si myslím,“ ozve se Míla, „že bychom mohli upřednostnit i významného představitele města. Může nám to pomoci v našem dalším rozvoji.“

Můj vnitřní hlas ji chce zastavit a zakřičet na ni, ať mlčí. Někde uvnitř totiž cítím, že tohle je přesně to, co dělat neměla. Vystupovat z davu a projevovat osobní názor, když se jedná o týmovou práci. Měla držet s týmem.

„Dobře, moc děkuji,“ odpoví Mirka a otočí se na druhou skupinu.

Podívám se na Mílu. Jde na ní vidět, že má radost a je pyšná na to, jak se hezky

prosadila. My ostatní mlčíme.

„Děkuji všem za zvládnuté úkoly, teď si přeberu druhou skupinu, která už prav

děpodobně čeká za dveřmi, a poté vyvěsím na dveře postupující do dalšího kola.


19

Pokud postupujete, vaše číslo bude opět zvýrazněno barevně. Dejte mi prosím od

teď tak čtyřicet pět minut,“ propustí nás Mirka.

„Holky, jdeme na oběd?“ ptám se. Je otázka, jak dlouho tohle ještě může trvat.

„Naty, co nás ještě čeká, prosím tě?“

„No pokud si dobře pamatuju, tak test z angličtiny a pak ten osobní pohovor jeden na jednoho,“ dodá Naty. „Ale to podle mě dneska už nemá šanci stihnout, podívej se, kolik je hodin.“

Fakt se podívám, protože nemám absolutně tušení, kolik vlastně je. Půl třetí. Jsem šťastná, že jsem byla v první skupině, takže mám aspoň malou šanci se najíst.

„Půjdem dolů do restaurace?“ ptá se Zuzka.

„Jo, prosím! Nikam jinam bychom to stejně asi nestihly.“

Dole už se na nás usmívá číšník, myslím, že je mu jasné, odkud jdeme. Vypadáme v těch černých kostýmcích a bílých halenkách všechny jak přes kopírák.

„Můžeme si hned objednat?“ opřu se o bar a rychle proletím jídelní lístek. „Dám si

to rizoto a jemně perlivou vodu.“

Nemůžu si dát kolu, Mirka je s tím číšníkem beztak domluvená, musím aspoň

předstírat, že žiju zdravě. Což vylučuje i možnost dát si panáka.

„Víte co, dám si kolu. Musím doplnit cukry,“ mrknu na číšníka. Na co si tady hraju, že jo.

„Už jste skončili? Ty jsi byla v té první skupině, že?“ promluví na mě kluk od vedlejšího stolu.

„Ahoj,“ otočím se na něj, protože mi připadá povědomý. Sedí tam ještě s jednou holkou v kostýmku. Bingo.

„Jo, teď je tam ta druhá skupina,“ odpovím mu.

„Sedněte si k nám, máme tu místo. Mimochodem, já jsem Petr a tohle je Bára,“ vyzve nás ten kluk.

Mávnu na holky. „Jasně, proč ne.“

„Jak to šlo?“ ptá se Bára.

„Těžko říct, víš, jak to je.“

Rázem si uvědomím, že asi tak úplně neví, když se mnou ve skupině nebyla a teď tady sedí. „Máš z toho nějaký pocit, ale ve výsledku to může být úplně jinak,“ diplomaticky to uzavřu.

„Tak snad to Maťovi vyjde,“ Bára zaťuká na dřevěný stůl. Kdo je zas Maťo?

„My jsme nepostoupili, ale ještě tu čekáme na jednoho kámoše, přijeli jsme spolu vlakem,“ objasní mi Petr.

20

Aha, už se trochu chytám.

„Jste tady dneska poprvé?“ snažím se udržovat konverzaci touhle obligátní otáz

kou a v duchu myslím na to rizoto.

„Ne, já už byla loni. V Bratislavě. Můžeš to zkusit znova každého půl roku, když ti

to nevyjde. Ale letos jsem se nedostala ani přes první kolo. Loni jsem přitom postou

pila až k anglickému testu,“ objasní mi Bára.

„Fakt nevím, podle čeho to vybírají. Já už jsem tady potřetí. A taky jsem dneska

poprvé neprošel ani přes životopis, minule jsem se dostal až k finálnímu pohovoru.

Přitom naposledy jsem měl taky Mirku,“ kroutí Petr hlavou. „Dokonce říkala, že si

mě pamatuje. Nevím, fakt nevím. Asi nám to není souzený.“

Bára se ke mně nakloní.

„Loni jsme začali lítat pro nízkonákladovku. Podle mě spíš chtějí někoho, kdo

není poznamenaný jinou leteckou společností, víš? Někoho, kdo se všechno bude

učit podle jejich pravidel a nemá zažité návyky odjinud.“

Ráda bych jim na to řekla něco pozitivního, ale na stole mi přistane rizoto.

Podle mě už to prostě moc hrotí. Moc se snaží. Nejsem pohovorový expert a sama

nemám tušení, co hledají, ale přílišná snaha dostat se někam za každou cenu to po

dle mě není.

„Je po třetí, půjdem?“ navrhne Alka. „Za chvíli to vyvěsí.“

„Počkej, jenom to rychle dojím,“ hážu do sebe rizoto. Alka je očividně tak nervóz

ní, že jen usrkává svoji vodu.

„Tak jdeme a klídek, jo?“ uklidňuju ji a zároveň tak trochu i sebe. S každým scho

dem do patra jsem nervóznější.

Na chodbě už přešlapuje skupina číslo dvě. Když nakoukneme směrem ke dve

řím, žádný papír na nich zatím nevisí.

„Tak co myslíš?“ mrknu směrem k Naty.

„Jestli jsme prošli tímhle, tak dneska už přežijeme všechno,“ směje se Naty. „Ta

angličtina zas není tak těžká.“

Otočím se směrem k Alce s tím, že jestli teď bude ještě angličtina, měla se rozhod

ně najíst, ale začnou se otevírat dveře.

Už je to tady, zase. Kolikrát dneska ještě?

„Prosím uchazeče se zvýrazněnými čísly, aby se za deset minut připravili uvnitř

na anglický test. Děkuji,“ Mirka se s tím nepáře.

Mám nervy na pochodu, u dveří je zas nával, jako kdyby dávali něco zadarmo.

Tak jo, když se posunu trochu dopředu a postavím se na špičky, na ten papír uvidím.

A dvojka je hned nahoře. Nemačkejte se tak všichni, jo?

Je tam! Jsem tam! Dvojka je žlutá, žlutá!

Nemůžu tomu uvěřit. Otočím se na holky s tázavým výrazem v očích. Naty si posko

čí. Zuzka na mě kývne a doširoka se usměje. Ukážu jí palec nahoru, což je v tuhle chvíli

jediné, na co se zmůžu. Alka mě zezadu obejme a špitne „mám to“. Jde na ní vidět, že se

jí obrovsky ulevilo. I když se snaží vypadat, že jí o nic nejde, je mi jasné, že jí jde o hodně.

Jsme všechny nadšené, že jsme zase o krůček dál, i když to pořád absolutně nic

neznamená. To nejtěžší nás teprve čeká.

Očima vyhledám Mílu. Ta jediná z naší malé party totiž neprojevila žádné nadšení.

„Tak nic, třeba příště,“ loučí se se mnou, když se k sobě konečně prodereme.

„Je mi to strašně líto,“ hlesnu.

„Hodně štěstí,“ popřeje nám zdrceně. Dost ji to sebralo. Myslím si, že v tuhle chvíli

by to sejmulo úplně každého.

Čím dál totiž člověk postupuje, vidina toho, že se to opravdu stane a on uspěje,

začíná nabývat reálných obrysů.

„Tak jdem na tu anglinu?“ poplácá mě po rameni Naty.

Když už jsem se dostala až sem, angličtina je to poslední, co by mě mělo zastavit.

Navíc jsem teď plná elánu a mám radost. Mám fakt radost, že jsem se dostala až sem.

Uvnitř místnosti už jsou rozdělené stolky a židle pěkně po jednom, abychom ne

mohli opisovat. Přesně jako ve škole.

„Prosím, každý dostanete jedno zadání,“ rozdává nám papíry Mirka. „Na přilože

ný arch prosím označte odpověď, která je podle vás ta správná. Minimální úspěšnost je osmdesát procent.“

„Na vypracování testu máte přesně čtyřicet pět minut. Můžete začít,“ doplní.

Připadám si, jako bych skládala testy na vysokou. Volím klasickou metodu, nej

dřív si to celé pročíst, hlavně se u ničeho nezaseknout a taky nezapomenout průběž

ně kontrolovat čas.

Článek o Danielovi, který je investigativní novinář. Článek o delfínech a jejich

schopnosti učit se. Vážně?

Odpovídám, co bylo hlavní myšlenkou článku o Pákistánu a co přesně delfíni vy

jadřují svým pískáním. Všechno bych prý měla vyčíst z přiložených článků. Podle mě jsou ty články ale úplně o něčem jiném, než na co se ptají ty otázky. U některých vyloženě váhám.

Co tím chtěl Daniel říci? Jak to mám vědět? Proč vůbec dobrovolně jezdí do

Pákistánu?

Nemám moc času, použiju klasickou vylučovací metodu.

Pět minut do konce, do háje. Co s těma delfínama?

Než si to stačím projít ještě jednou, Mirka ohlásí konec, sesbírá papíry a za dvacet

minut venku. Nazdar.

Sejdeme se s holkama venku úplně vyplivnuté.

„Co jste dělaly s těma delfínama?“ ptám se.

„Já delfíny neměla, já měla potápěče,“ diví se Zuzka.

No bezva, jedno lepší než druhé.

„Tak to fakt nevím, jestli to mám na těch osmdesát,“ vzdychne Alka. „Bylo na to

strašně málo času.“

Je pravda, že čas hrál v tomhle případě dost zásadní roli. Člověk musí být napros

to koncentrovaný, což se v takovém stresu dá dost těžko ovlivnit. Polovina článku

sloužila akorát ke zmatení jako omáčka a správnou odpověď si člověk stejně musel

vydedukovat sám.

Jestli jsem nezvládla angličtinu, tak to mě fakt střelí.

Všichni tam stojíme a nikdo nic neříká. Myslím, že zažíváme dost podobné pocity

a nikomu se nechce to tak úplně rozebírat.

Neuběhne snad ani patnáct minut, když se opět otevřou dveře a vykoukne Mirka.

„Poprosím Matěje a Terezu, aby šli se mnou dovnitř, děkuji. Ostatní prosím počkejte na chodbě.“

A je to v háji.

Tohle jsou jako ti jediní dva, kteří prošli angličtinou? Tak to je fakt nečekané.

Stojíme tam jak opaření. Je nás pořád relativně dost. A nikdo z nás nedal anglič

tinu až na dva lidi?

Nebylo to zas tak těžké, kruci. Je fakt, že ke konci už mě dost tlačil čas, takže jsem

nad tím nepřemýšlela tak moc, jak bych asi chtěla. Ale na tenhle druh testů jsem celkem zvyklá. Není to žádná novinka. Odpověděla jsem na všechno snad kromě dvou otázek. Teda odpověděla jsem na ně, ale vyloženě jsem to tipla.

Je fakt, že osmdesát procent je docela dost. Jestli tam bylo řekněme čtyřicet otázek

a odpověděla jsem špatně víc jak na osm, mám smůlu. A to se stát mohlo, protože

některé odpovědi byly dost zavádějící.


23

Všechny tyhle myšlenky se mi právě teď honí hlavou a pořád nemůžu uvěřit tomu,

že jsem pohořela na delfínech.

Když se otočím zpátky směrem ke dveřím, vychází z nich Tereza a Matěj, oba dva

docela skleslí.

„Můžete jít zpátky dovnitř,“ informuje nás Matěj.

„Dals to?“ už to nevydržím a ptám se ho přímo.

„Ne, ani jeden jsme neprošli,“ kývne směrem k Tereze.

Co to teda znamená?

Že my jo? Prošli jsme? Máme to?

Myslím, že Matěj bude do konce života proklínat delfíny. Nebo toho investigativ

ního novináře.

„Posaďte se prosím a dovolte, abych vám všem pogratulovala. Všichni jste zvládli

anglický test a tímto jste dospěli až k poslednímu kolu, kterým je osobní pohovor,“

Mirka se na nás významně podívá.

Spadne mi kámen ze srdce. Dala jsem to!

„Pohovory budou probíhat zítra, v pondělí a úterý. Prosím, napište své jméno

k danému termínu a času, který vám nejlépe vyhovuje,“ položí tři papíry na první

stolek.

„Jste dospělí, takže se prosím nějak dohodněte.“

No dospělí sice jsme, ale nikdo se nikoho na nic neptá a polská skupina si sama

pro sebe urve celou neděli. Jsou totiž z daleka.

Než se k papírům dostanu, už je volné jenom úterý. Mrkneme na sebe s Naty,

které se očividně taky nepodařilo prodrat se ke stolu dřív.

„Tak já první a ty po mně?“ bere do ruky tužku.

Sice jsem to chtěla mít co nejdřív za sebou, ale co se dá dělat. Aspoň budu mít čas

se trochu připravit.

„Super, napiš mě tam.“

Půjdu na řadu sice předposlední, ale aspoň si budeme s Naty morální oporou.

Den D

V úterý se vzbudím celá nervózní. Dneska mě to čeká. Dnešek rozhodne, jestli se mi

otočí život vzhůru nohama. Doufám, že se aspoň Mirka dobře vyspala.

Dorazím do hotelu se skoro hodinovým předstihem. Na chodbě potkám Naty.

„Čau, tak co? Připravená?“ vítá se se mnou. „Jsi tu nějak brzo.“


24

„Nemohla jsem dospat, ne?“ směju se.

„Připravovala ses nějak?“ podívám se na ni nejistě.

„No minule jsem se dostala taky až sem a mám pocit, že jsem dobře neodpověděla na otázku ohledně nejkomplikovanějšího zákazníka, jakého jsem kdy měla. Teď jsem ten rok pracovala v hotelu, takže zkušeností mám až sem,“ naznačí rukou nad hlavu.

Ze dveří před námi vyjde Mirka.

Pozdravíme se, Mirka se dokonce usměje.

„Natálie? Tak prosím,“ otočí se na Naty a pokyne jí směrem dovnitř.

„Hodně štěstí,“ zmáčknu jí ruku.

Mrkne na mě a zavře za sebou dveře.

Čeká mě čtyřicet pět minut stání na chodbě. O samotě a v nervech. Proč jsem sem chodila dřív, proboha? Rekapituluju si v hlavě, jak odpovědět na určité otázky. Naštěstí se dá něco málo najít i na internetu a s lidma, co se dostali až sem, jsme si založili společnou skupinu. Takže se vzájemně motivujeme a dáváme si vědět, jak to šlo.

Typické otázky jsou prý o zákaznickém přístupu. Logicky. Jak se popasovat s krizovou situací, jak vyřešit problém. Pokud se mě zeptá na něco naprosto nečekaného, s čím nemám sebeme



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist