načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Veronika a srdíčka pod lavicí – Jitka Saniová

Veronika a srdíčka pod lavicí

Elektronická kniha: Veronika a srdíčka pod lavicí
Autor: Jitka Saniová

– Mezi srdíčky, kočkami a růžovou. – Veronika miluje kočky, srdíčka, růžovou a nejšťastnější je, když je mezi kamarádkami, a když se na ni Marek nenápadně usměje... Verča má štěstí i na rodinu, jenomže jejího supertátu si kolem prstu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 189
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-3080-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mezi srdíčky, kočkami a růžovou.

Veronika miluje kočky, srdíčka, růžovou a nejšťastnější je, když je mezi kamarádkami, a když se na ni Marek nenápadně usměje... Verča má štěstí i na rodinu, jenomže jejího supertátu si kolem prstu omotává Alice, což je něco mezi modelkou a přízrakem z hororu s nebezpečně zákeřným chováním. Navíc se množí i trable ve škole. Veronika se ale nevzdává. Vyráží do boje a nezapomíná být sama sebou, šťastnou pohodovou holkou.

(... a srdíčka pod lavicí)
Zařazeno v kategoriích
Jitka Saniová - další tituly autora:
 (e-book)
Společenství safírového srdce - Volba Společenství safírového srdce - Volba
Správná parta - Záhada -- Velký detektivní případ Správná parta - Záhada
Příběhy o zvířátkách s poučením Příběhy o zvířátkách s poučením
 (e-book)
Příběhy o zvířátkách s poučením -- Jak být prima kamarádem Příběhy o zvířátkách s poučením
 (e-book)
Čteme sami – Pohádky kocoura Šikuly Čteme sami – Pohádky kocoura Šikuly
Veronika a srdíčka pod lavicí Veronika a srdíčka pod lavicí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ver o n i k a

a srdíčka pod lavicí

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Jitka Saniová

Veronika a srdíčka pod lavicí – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Veronika

... a srdíčka pod lavicí

Jitka Saniová


Obsah

Kapitola 1

Hrozné ráno. Blbé zprávy. Prima sms. ...........................................................7

Kapitola 2

Puntíky. Báječná horká čokoláda... a otravná masařka. ......................10

Kapitola 3

Hranolky. Důchodkyně. Důležitá slovíčka. .................................................13

Kapitola 4

Erika. Hedvika. A já. ...............................................................................................19

Kapitola 5

Jsem bezva. Fuj líbání. Zmrzlina s bráchou. ............................................24

Kapitola 6

Holčičí posezení. Dlouhovlasá blondýna versus

krátkovlasá tmavovláska. ...................................................................................29

Kapitola 7

Srdíčka. Hezké jméno. I bolest v srdci. ........................................................33

Kapitola 8

Možná, že jsem dospělejší. Opět srdíčko. Hlávka zelí. ........................36

Kapitola 9

Hvězda třídy. Blbec. Zvířecí mišmaš. ...........................................................39

Kapitola 10

Hédin Láďa. Bitva s Alicí. Obavy. ...................................................................45

Kapitola 11

Tajný test. To bolí! Hurá, první výhra! .........................................................49

Kapitola 12

Vidím dobře? Slyším dobře? Radka zasahuje. .........................................56

Kapitola 13

Vítej v klubu! Praštěná jako já. Útok. ............................................................61


Kapitola 14

Dietní blivajs. Je mi na zvracení. Nálada jako pizza. ............................66

Kapitola 15

Áňa a Dara. Pokoušíme se pomoci. Jupí, jsem Micka! .........................73

Kapitola 16

Já versus padouch. Slib, vlastně sliby. Rozhovor s tátou. ..................80

Kapitola 17

Eričina máma. David. Hnusná videa. ...........................................................89

Kapitola 18

Já versus padouch. Já a David. Dita překvapuje. ..................................96

Kapitola 19

Děsně divný rozhovor. Brácha, já a Erika. ...............................................104

Kapitola 20

Špiónky. Nálada tancujícího šimpanze. Test. ........................................112

Kapitola 21

Spisovatelka s kočkou. Sním. Den D. .........................................................121

Kapitola 22

Je to tady! Paráda i... proč je život tak komplikovaný?.....................127

Kapitola 23

Smajlíkovská nálada. Kraťas. Kde je Áňa? ................................................135

Kapitola 24

Akce na pomoc Áni. Náhodné setkání. Babi a Marek........................142

Kapitola 25

Noví sousedé. Podrazácká Erika. Hnusný Marek. .................................151

Kapitola 26

Nechci být lhářkou. Klára. Věřily byste tomu? ......................................159

Kapitola 27

Nečekané setkání. Áňa se vrací. Holčičí sraz na záchodě. ..............166

Kapitola 28

Srdíčko. Holčičí parta. Horor v domě. ........................................................174

Kapitola 29

Hedvika a konkurz. Klára překvapuje. Rande v šesti. .........................184


Když je vám náct,

a zároveň nejpodivuhodnější, co může být.

Neměnila bych...

je to to nejlepší


7

Právě mám náladu jako ty plandavé kalhoty našeho matikáře

(a ty jsou fakt hnusné). Moje špatná nálada má důvody. Ráno jsem se těšila na bezva snídani, kterou nám táta slíbil. Kakao, toast s oříškovou pomazánkou a maliny. Když jsme však přišli s bráchou do kuchyně lomeno obýváku, ležela na stole cedulka: Mám náhlý výjezd, snídani máte na lince. Ahoj večer. Táta. Táta je hasič a tohle se občas stává. Dneska jsme ale kvůli tomu schytali hororovou snídani. Na lince stála termoska s čajem, talířek s rozpůlenými včerejší houskami a vedle krabička s nějakým margarínem. S Filipem jsme vzdechli. Jo jo, tohle byla nečekaná a rozhodně nevítaná změna. V autobuse, zrovna když jsem si v mobilu prohlížela na Instagramu fotky těch nejbáječnějších účesů, do mě narazila ženská a vyjela na mě: „Nemůžeš dávat pozor, holčičko!“ Já? Já jsem stála namáčknutá v rohu. To ona narazila do mě, když autobus prudce zabrzdil. Mávla jsem rukou a raději se vrátila k prohlížení fotek. Nejbáječnější byl účes „mořská víla“ – dlouhé vlnité blond vlasy s akvamarínovými prameny. Začala první hodina a já se zasnila, že mám takový účes, když náhle zaznělo mé jméno. Byla jsem vyvolaná z fyziky. Trochu jsem se učila a z pěti posledních hodin jsem uměla tři témata. Co udělala naše fyzikářka? Trefila se do jednoho ze dvou, které jsem neuměla. Dostala jsem čtyřku. Učitelka se škodolibě usmála: „Buď ráda, Veroniko.“ Kapitola 1 Hrozné ráno. Blbé zprávy. Prima sms. Tyhle stupidní poznámky zbožňuju. Uměla jsem přes půlku učiva, stejně jsem schytala čtyřku. Jak můžu být ráda? O.K. Mohla to být pětka, to uznávám. Čtyřka ale přece není žádný důvod k úsměvu. Další hodinu byla matika. Kraťas rozrazil dveře od třídy a se zamračeným pohledem, z něhož se dalo vyčíst, že zábava na nejbližších 40 minut definitivně končí, zamířil ke katedře a začal cosi o úpravě zlomků. Blá blá blá... Kraťas mu říkáme, protože často nosí kalhoty, z nichž mu koukají černé ponožky, a i svetry mu jsou leckdy krátké. „Veroniko, posloucháš mě, anebo zase jen tak koukáš do blba?“ „Cože? Jo... No... Jo... Koukám na vás.“ Třída vybuchla smíchy a mně v tu chvíli došlo, jak to vyznělo. A tak jsem rychle vyjekla: „Chci říct, no jo, poslouchám vás a přitom koukám na vás.“ „Myslíš, že jsi vtipná?“ A je to tady. Už od školy nás učitelé vedou k tomu, abychom lhali. Chtělo se mi odpovědět: „Jo, pane učiteli, myslím, že to vyznělo vtipně. Kdybyste měl smysl pro humor, taky by vás to rozesmálo.“ Nahlas jsem ale musela samozřejmě říct: „Ne, to si nemyslím.“ Matikář se otočil, strčil ruce do těch svých otřesných plandavých kalhot a zase začal kázat ty své matematické blbiny. Marek se na mě spiklenecky zahihňal. Pozor! Tohle by mohlo vést k zlepšení nálady. Marek je prima kluk. Všichni to říkají. Holky nejvíc. Když se na vás usměje Marek, všechno je hned lepší. Nebylo. O přestávce jsem narazila na chodbě na bráchu. Filip zaťukal na displej mobilu a suše mi oznámil. „Psal mi táta. Na večeři k nám přijde Alice.“

Momentálně mám náladu, jako je tátova sekaná

(táta umí dobře vařit, ale sekanou dělá odpornou). „Ségra, co budeme dělat?“ „Zatlučeme dveře hřebíky a nevyndáme je, dokud táta neslíbí, že Alice nikdy nepřekročí práh našeho bytu.“ „K večeři bude sekaná.“ „Cože?“ „S těmi bramborami, co jsou už dva dny v lednici. Na slanině.“

Moje nálada... ta se právě nedá popsat

(nesnáším slaninu, nenávidím sekanou a Alici,

mám ráda čerstvé brambory, a ne ty staré z lednice). Začala jsem být zoufalá. Zapípal mi ale mobil. Esemeska od babičky. Chceš si zajít po škole koupit tu puntíkovanou košili? Jasně! Odepsala jsem rychle. Brácha do mě drknul loktem. „Snaž se s babičkou vymyslet, jak se zbavit Alice. Vražda samozřejmě nepřichází v úvahu. Do vězení kvůli Alici nejdu.“ Na Filipa mávali dva kamarádi, takže se rozloučil a kráčel pryč. A já věděla, že večer bude trapný, protože Alice patří mezi ženské, které říkají jednu ubohou poznámku za druhou. Hihňá se, jako když ji bolí zuby. Jedno sousto přežvykuje půl hodiny, aby se za další půl hodinu zhrozila a ječela, kolik kalorií do sebe dostala. Načež ji každý musí utěšovat, jak je štíhlá. Což právě chce. Potom se totiž trapně naparuje a mele: „No, to víte, já se snažím udržovat v kondici, ale je to těžké.“ Bože, jak se může tátovi líbit? Brácha má pravdu. Musíme vymyslet plán, jak tátovi opatřit lepší přítelkyni. Takovou, jakou byla máma. Máma... Před několika lety jsme ztratili mámu. Táta dlouho s žádnou ženou nechodil. Až tento rok. Po Novém roce se seznámil s Alicí. No to si tedy vybral! Vyhlídky na večer nebyly růžové, ale odpoledne bude fajn. Mám totiž tu nejlepší babičku – vlastně babi neboli babču (dovysvětlím později).

10

„Tak ta ti opravdu sekne,“ rozplývala se babička, když jsem odhrnu

la závěs zkušební kabinky. Červená košilová halenka s bílými puntí

ky v kombinaci se světlounce modrými džínsy a bílými teniskami

vypadala skvěle. Blond vlasy jsem měla svázané do culíku. Dívala

jsem se do zrcadla a připadala si moc hezká.

„Verušáčku, jsi krásná,“ potvrdila mi babička. „Jé, to je krásný svet

řík,“ rozplývala se babička nad bílou věcí s velkými květy švestkové

barvy. Bože, to je hadřík asi tak pro čtyřicítky.

„Co ty na to, Verušáčku? Líbí se ti?“

„Babi, fakt mně stačí ta halenka. Jsem z ní nadšená...“

„Líbí, nebo ne?“

„No, víš, myslím si, že... tyhle obří květy... podle mého...“

„Pro mě, ne pro tebe!“

„Jo, aha! Je skvělý.“

„Jdu si ho vyzkoušet.“

Babičce bude příští rok šedesát, ale nikdo by jí to neřekl. Když vyšla

z kabinky, dala jsem obdivně palec nahoru. V černých kalhotách,

v lodičkách na podpatku, v tom svetříku a novém krátkém účesu

vypadala úžasňácky. „Babi, ten musíš mít.“

„Já vím,“ přikývla babička. Poté zapadla opět do kabinky, a když z ní

vyšla, jako dvě dámy jsme zamířily k pokladně.

Když jsme vyšly z obchodu, babička se zahihňala. Ona se umí do

spělácky usmívat jako pravá dáma, ale i uličnicky hihňat jako ško

lačka.

„Co bys dělala, kdybych ten svetr koupila tobě?“

Kapitola 2

Puntíky. Báječná horká čokoláda...

a otravná masařka.

11

Přimhouřila jsem oči a vytáhla nejvyšší trumf. „Začala bych ti říkat

babičko.“

„Jen to ne! Radši babča než babička.“

To, že chce, abychom ji oslovovali „babi“, chápu. V životě ale nepo

chopím, že by byla raději „babča“ než babička. A tak jsem se koneč

ně zeptala proč.

„Co si vybavíš, když se řekne babička?“

Trošku jsem se ošívala, ale nakonec jsem začala pomaličku popi

sovat. „Taková... asi starší... asi...“

„Stará. V šátku. Scvrklá. Bez make-upu.“

„Možná.“

„Žádné možná. Slovo babička v hodně lidech probudí tuhle před

stavu. Babi. To se mi líbí nejvíc. Radši ale budu babča než babička.

To mně alespoň trošku připomíná někoho, kdo je moderní. Jak se

říká „in“. Chápeš?“

Ne. Marně jsem hledala v oslovení „babča“ něco moderního, ale to

hle je prostě moje babička. Tedy „babi“ neboli raději „babča“.

„Pojď, zajdeme k Bajerovi. Dáš si horkou čokoládu, já kapúčo a po

kecáme o večeru.“ Tázavě jsem se podívala na babičku a ta dodala.

„Táta mě pozval na večeři, abych poznala Alici. Sedneme si a něco

mi o ní povíš.“

„Tak to budou samé příšernosti.“

„To zní zajímavě,“ nadšeně vyjekla babička

a opět se uličnicky zahihňala.

Já ne.

Bavit se u lahodné horké čokolády se šlehačkou o té náně mě moc

nelákalo. Nejdříve mě ale babička zatáhla v obchodním centru

na záchod. Ukázala na tašku, na mé staré tričko a můj batůžek. Po

chopila jsem. Svlékla jsem si tričko, složila ho a dala do batůžku.

Z tašky jsem vyndala novou halenku, babička utrhla cedulku a já

si ji navlékla na sebe. Upravila jsem si culík. Nanesla trochu lesku

na rty. Babička na mě stříkla parfém.

Moje nálada právě připomínala tu horkou čokoládu se šlehačkou,

kterou budu za chvíli popíjet. Vše bylo dokonalé. Až na Alici. Ta do mé nálady vnesla rozmrzení. Asi tak jako když kolem vaší horké čokolády a kopce šlehačky poletuje otravná masařka. I přes dobrou náladu vás to štve. Zašly jsme do známé čokoládovny. Ráda si objednávám čokoládu sama a babička mě vždy nechá. Když jsem tedy servírce řekla své přání, babička si s ní začala povídat, co si objednat ke cappuccinu. Vzala jsem mobil a napsala své nejlepší kamarádce Erice vzkaz.

Já: Mám tu halenku. Je úžasňácká. Sluší mi.

Erika: Paráda. Pošli fotku.

Já: Tak co ty na to?

Erika: S těmi džínsy a v tom culíku jsi boží.

Já: A ještě k tomu mě babička pozvala na čokoládu se šlehačkou.

Erika: Závidím!!! Máma luxuje, já vyndávám nádobí z myčky a pak

úkoly. V sedm ale jdeme do kina.

Já: V sedm ti budu závidět já. Dnes přijde na večeři Alice.

Erika: To bude mela.

Já: Přijde taky babi.

Erika: Paráda. Uvidíš, že tvoje babi Alici převálcuje.

Já: A třeba nám pomůže vymyslet plán, jak se jí zbavit. Už jsem jí

o tom říkala, ale zatím vyčkává. Prý musí nejdřív Alici poznat.

Erika: Neboj. Ještě nedojíte večeři, a babi už bude na vaší straně.

Já: To doufám.

Erika: Musím letět. Máma šílí, že to nádobí snad leštím. Čauky.

Já: Čau! Budu průběžně informovat.

13

Bylo to tady. Večeře s mojí báječnou rodinou a úhlavní nepřítelkyní.

Chyběl tu jen děda, který byl na služební cestě.

Máme hezký byt. Jeho hlavní částí je obývák spojený s kuchyní. Os

trůvek odděluje světlounce zelenou kuchyni od pokoje, kde je náby

tek ve stejném odstínu dřeva jako deska na lince a ostrůvku. Násle

duje stůl, u kterého jíme, a od něj začíná malý obývák. Celý prostor

je napěchovaný věcmi v zelené a žluté barvě. Například teď se dívám

na zarámovanou fotku koše slunečnic v trávě a hned vedle fotka pa

mpelišek v trávě. Pod ní stojí na komodě zelená keramická mísa, kam

dáváme ovoce. Návštěvám se náš byt líbí. Působí radostně.

Alice však o něm neřekla jediné pochvalné slovíčko.

Dnes se ale Alice snažila vtírat do babiččiny přízně poznámkami

typu „ráda poznávám maminku chlapa, do kterého je tak snadné

zamilovat se“... „vám to ale sluší, paní Skálová“... „na tuhle chvíli jsem

se tak těšila“.

„Tohle musela někde vyčíst. Její mozeček je vyvinutý akorát na se

bechválu,“ pošeptal mi brácha a já málem vyprskla smíchy.

„Veru, nebude sekaná a staré brambory,“ hlásil táta, když začala ba

bička dávat talíře na stůl.

„Hurá! I zázraky se dějí.“ Táta zpoza ostrůvku přimhouřil oči a sna

žil se tvářit přísně. „Tati, vaříš dobře, ale tvoje sekaná je hnusná.“

„Veroniko, takhle se přece s tátou nemluví!“

Babička se překvapeně podívala na Alici. „Vždyť nic hrozného neřek

la. Alice, u nás se mluví o všem narovinu. Svého syna miluju a bůh

ví, jak jsem na něho pyšná, ale sekanou dělá opravdu příšernou.“

Kapitola 3

Hranolky. Důchodkyně. Důležitá slovíčka. „Mně chutná,“ mumlal táta. „Synku, jsi jediný,“ uzemnila ho babička. Alice se zamračila. I když ji nesnáším, musím uznat, že je hezká. Má dlouhé vlnité vlasy, jejichž barva připomíná lískové oříšky. Vždy se jí krásně lesknou (jak to ukazují reklamy). To se mi taky líbí. Hezky se líčí. Hlavně obdivuju její do srdíčka vykrojené rty, které si maluje výraznou rtěnkou. Chodí vždy v těsných šatech, které jí obepínají skvělou postavu. Dnes měla veselé elastické šaty na ramínkách s vlnitým vzorem. Seklo jí to. Tím ale moje chvála končí. Zamračená Alice se nadechovala a táta raději vyhrkl: „Proto vaše babi navrhla, že přijde a udělá ty svoje domácí hranolky a krůtí plátky na smetaně.“ „Hurá!“ zvolali jsme s bráchou nadšeně. Babička dělá ty nejlepší hranolky. Z čerstvých brambor. Ty křupou! Krůtí plátky na smetaně nám taky moc chutnají. Táta se mlsně podíval na talíř. Taky se těšil. Jediná Alice se tvářila, jako když se napije octa. „Já si hranolky nedám. To je příliš kalorií.“ Alice připomínala mučedníka před popravou. „A z toho plátku masa odhrňte, prosím vás, smetanu. Co nejvíc se dá. Smetana je na mě moc tučná.“ Brácha do mě kopnul pod stolem. Koukli jsme se na sebe a snažili se nesmát. Alice začala u babičky ztrácet body. „To víte, musím se udržovat takhle štíhlá. Nemůžu se přecpávat kalorickými bombami.“

Moje nálada se nyní začala podobat dortu vytaženému z trouby

(už ho stačí jen ozdobit a pochoutka je hotová,

chce to ale ještě trochu trpělivosti). Večeře probíhala normálně. Táta chválil hranolky i maso. My jsme si s bráchou přidali. Alice dloubala do masa a každé sousto útrpně přežvykovala. Snažila se ale tvářit, že je spokojená.

15

A pak můj bratr pronesl větu, která dokončila proces „babička taky

nesnáší Alici“.

„Babi, dneska jsme byli s Jirkou u jeho mámy v obchodě a ona mi

říkala, že tě mám pozdravovat. Máš se u ní stavit.“

„To víš, že se stavím,“ usmála se babička a začala se rozplývat, jak je

Jirkova máma senzační. „Vždycky mně dá ty nejlepší housky a ten

nejčerstvější chleba.“ Jakmile babička začne někoho chválit, nemá

to konce. I táta si opřel bradu o dlaň.

Až Filip zastavil proud jejích slov s povzdechem: „Ona tě taky po

chválila.“ Babička se důležitě napřímila a bráška zahuhňal: „No, po

vídala takové ty zbytečnosti. Prý ti sluší ten nový účes a ta barva.“

Alice právě polkla rozžvýkané sousto. Dala si ruku na hruď a pro

nesla: „Až budu v důchodu a zešediví mi vlasy, taky bych si dala

takovouhle bílou barvu na vlasy.“

Já a Filip jsme ztuhli.

I táta.

Babička je totiž na některá slova alergická, když se ona slova pojí

s její osobou. Například slovo „důchod“ a „důchodkyně“ ji dovedou

pěkně naštvat.

Brácha se snažil nesmát. Já taky. Měli jsme vyhráno. Táta se nade

choval, ale babička ho předběhla a zavrčela. „Já nejsem důchodky

ně,“ zdůraznila prostřední slovíčko.

„Promiňte, věk na to ale máte.“

„Já podnikám. Mám překladatelskou agenturu. Malou, ale velmi

úspěšnou. Překládali jsme materiál i pro pardubického starostu.“

„Jo, ale mohla byste už být v důchodu. Každý stárne.“

Tohle sice babička nepopírá, jakmile to ale někdo poví o ní, netěší ji

to. A tak se babička s Alicí daly do diskuse, z níž byl táta otráven (sor

ry), ale já s bráchou nadšení (taky sorry, ale nám se to prostě hodí).

„A tohle není bílá, ale platinová blond,“ odsekla babička.

Moje „nálada upečeného dortu“ byla završena. Nyní jsem si připa

dala, jako když ten dort právě někdo ozdobil. U stolu opět zavládla normální atmosféra, ale babi na nás oba mrkla. Na to jsme s bráchou čekali.

***

Když Alice odešla a babička začala uklízet kuchyň, odešli jsme s Filipem do našeho pokoje připravovat si věci na zítra. Bylo něco málo po deváté hodině. Erika by už měla být doma z kina, a tak jsem popadla mobil a naťukala.

Já: Jsi už doma? Jaký bylo kino?

Erika: Jo, právě házím věci na zítra do batohu. Film byl bezva.

Budu vyprávět. A co ty?

Já: Alice byla pěkně trapná.

Erika: Jako vždy.

Já: Naštvala babičku.

Erika: Je to jasný. Alice to má spočítaný. Z kuchyně se ozvalo: „Mami, ty víš, co myslím.“ S Filipem jsme se na sebe podívali a kývli. Potichoučku jsme se přiblížili ke dveřím a poslouchali. „Jestli si myslíš, že se mi Alice nezamlouvá, protože mi řekla, že jsem stará...“ „A není to tak?“ táta mluvil zvýšeným hlasem, to nebylo dobré. Babička ale zůstala naprosto klidná. „Ale prosím tě! Nebuď hlupák!“ S bráchou jsme nakoukli dovnitř. Babička stála proti tátovi. Pohladila ho. „Jsem tvoje máma a chci pro tebe to nejlepší. Věř mi, že Alice to není. Představ si, kdyby tady bydlela. Tvoje dcera ti nesmí ani v legraci říct, že tvoje sekaná je příšerná.“ Táta se usmál. Babička pokračovala. „Za chvíli by ses mohl rozloučit s řízky, hranolky, švestkovými knedlíky a třeba tím tvarohovým koláčem s meruňkami, protože tam dávám plnotučný tvaroh. A jak by ti řekla Alice, to je moc kalorické.“ Podívali jsme se s bráchou na sebe. V našich očích byl děs. Rozloučit se s hranolky, řízky, švestkovými knedlíky a dalšími dobrotami kvůli té pošahané fanatičce kilokalorií? Nikdy! Opět jsme nakoukli dovnitř. „To je začátek. Ty ještě nevíš, co všechno by chtěla tady měnit. Ty i děti si zasloužíte někoho lepšího.“ Jo! S bráchou jsme couvli a začali tancovat. Brácha tancuje šíleně, ale to mně právě nevadilo. Babička je na naší straně, to stálo za veselí. „Mami, ty si myslíš, že hasič se dvěma dětmi má od ženských přehršli nabídek?“ Slyšeli jsme babičku odfrknout. Asi proto, že o něm každý říká, jak je pohledný. Vysoký, ze své práce má opravdu vypracované svaly. Světlé vlasy mu padají do čela, každý den se ráno holí a rád nosí bílé košile a trička (a babička nadává, kdo to má prát). Máma o něm říkávala, že je jako blonďatý bratr prince z pohádky Tři oříšky pro Popelku. Což nyní potvrdila babička. „Takovýhle chlap, jako jsi ty, nezůstane dlouho sám.“ „Mami, uvidíme. Ty víš, že jsou pro mě děti to nejdůležitější. Zatím jsem s Alicí, třeba se to nějak srovná.“ Ta slovíčka „nejdůležitější“, „uvidíme“ a „zatím“ byla pro nás to nejlepší, co jsme mohli slyšet. Teď už jen stačí udělat plán, jak tátu definitivně přesvědčit, že k nám Alice nepatří. Vrátili jsme se do pokoje. Měla jsem v mobilu vzkaz. Myslela jsem, že to je Erika, ale nebyla. Psala mi moje druhá kamarádka.

Hedvika: Byla u mě Áňa. Je fakt divná. Nevíš, co s ní je?

Já: Ne, nevím. Já s ní v poslední době moc nemluvila.

Jak je divná?

Hedvika: Povím ti to zítra. Nechce se mi to psát. Čau.

Já: Tak jo, zítra.

18

Erika a Hedvika jsou moje nejlepší kamarádky. Áňa se jmenuje

Anička, ale všichni jí říkají Áňa. Je to taková třídní vejtaha. Moc si

jí nevšímám. Hedvika se s ní ale často baví. Civěla jsem na mobil

a přemýšlela o Áně. Jak je divná? A hlavně proč!

A pak jsem si uvědomila: No jo, už se několik dní nevytahovala

tím svým nakřáplým hlasem: „Holky, mám nový mobil s tím nejlep

ším foťákem... tsk, vy řešíte data? Máma mi předplatila neomezený.

Vám ne?... Holky, mám nový tenisky. Stály skoro dva tisíce!“ Naše

třídní vejtaha je asi fakt divná.

19

Tak tohle je Erika. V minulosti někdy brečela, protože se jí spolu

žáci smáli, že je příliš bledá, že má spoustu světlých pih na nose

a až nepřirozeně světlé šedé oči. I ty její kudrnaté blond vlasy pů

sobí na sluníčku až bíle. Ve čtvrté třídě jsme se fotili na společnou

školní fotku a fotografka obdivovala Eriku: „Ty vypadáš tak zvláštně.

Seversky. Jo, seversky jako nějaká Švédka. Jsi tak krásná. Zeptej se

maminky a tatínka, jestli bys mohla přijít ke mně na focení. Samo

zřejmě s nimi.“

Kluci se snažili chechtat, ale moc jim to nešlo. Fotografka dodala:

„Udělala bych s tebou krásné fotky. Pohádkové.“ Kluci zírali. Holky

záviděly. Já trošku taky, ale přála jsem to Erice. Konečně se jí pře

stali posmívat.

Mimochodem ty fotky, co poté nafotila, byly úžasné. Nafotila na

příklad snímky v lese, na sobě má bílý plášť a ve vlasech stříbrnou

korunku. Stojí vedle bílého koně a na ruce jí sedí bílá sova. Prostě

nádhera.

„Takže večeře dopadla skvěle. Jé, a v té nové halence ti to fakt slu

ší.“

Objala jsem Eriku. Její upřímná radost byla nakažlivá. „Nová košile.

Babička na naší straně a táta řekl, že jsme pro něho ti nejdůležitější.

A k tomu babiččiny hranolky.“

„Já ti říkala, že to dobře dopadne.“

Erika je optimistka. I když se jí občas zhoupne hlas, jako by měla

trošku strach. Ale opravdu jen maličko. A co já? Já se občas klepu

obavami jako sbíječka (jak říká můj brácha).

Kapitola 4

Erika. Hedvika. A já.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.