načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Věrní Přemyslovci a barbarští Čechové - Jakub Razim

Věrní Přemyslovci a barbarští Čechové
-11%
sleva

Kniha: Věrní Přemyslovci a barbarští Čechové
Autor:

Česko-říšské vztahy v raném a vrcholném středověku
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  520 Kč 463
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
15,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Leges
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 201709
Počet stran: 416
Rozměr: 207,0x145,0x25,0 mm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Hmotnost: 0,518kg
Jazyk: česky
Vazba: Pevná bez přebalu lesklá
ISBN: 978-80-7502-218-9
EAN: 9788075022189
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace je věnována jednomu z „velkých“ témat českých právních dějin, poměru středověkých Čech a říše, které se v našich končinách těší letité akademické tradici a jehož potenciál nebyl dosud ani zdaleka vyčerpán. Výklad se snaží ukázat, že stávající diskuse o soužití obou sousedních národů málo reaguje na posun, kterým prošly společenské vědy na Západě ve druhé polovině 20. století a který se skrývá pod heslem cultural turn. Protože se moderní kulturně historické přístupy a metody setkaly na jiných badatelských polích s úspěchem, domníváme se, že by bylo chybou jich nevyužít a sledovat česko-říšské „stýkání a potýkání“ úzkým prizmatem událostních dějin, aniž bychom vzali v potaz normativní struktury a představy, usměrňující jednání soudobých aktérů. Cílem monografie je tedy zmapovat soužití politických elit, tvořících pouto mezi otonsko-sálskou říší a přemyslovskými državami, v celé jeho právní rozmanitosti. Pohybujeme se v rozmezí od „temného“ 10. století do „renesančního“ 12. století, které se v mnoha ohledech jeví jako přirozené mezníky vývoje. Jelikož se nám nedostává zpráv domácí provenience, nezbývá, než abychom na vztahy mezi oběma sousedními zeměmi, jejich obyvateli a panovníky hleděli očima říšských kronikářů a letopisců, z nichž jsou bližšímu zkoumání podrobeni ti, jejichž díla jsou mezi odborníky pokládána za kanonická. Nové čtení pramenů má prokázat, že česko-říšský prostor nebyl ovládán pouhým fyzickým násilím a politickým kalkulem, jak hlásá naše právní historiografie od roku 1945 do dneška, ale že podléhal všeobecně přijímaným regulativům, jež vtiskovaly právní mantinely přeshraničním stykům na nejvyšší úrovni.

Předmětná hesla
* 10.-12. století
Právní dějiny -- Evropa střední -- 10.-12. století
Stát a církev -- Evropa střední -- 10.-12. století
Historické prameny -- Evropa střední -- 10.-12. století
Středověk -- Evropa střední
Politické elity -- Evropa střední -- 10.-12. století
Česko -- zahraniční vtahy -- 10.-12. století
Německo -- zahraniční vtahy -- 10.-12. století
Svatá říše římská -- zahraniční vtahy -- 10.-12. století
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

200

4. Altašský letopis

hodnocení amicitiae nevyhneme, jelikož normativním vyústěním„přátelství“

153

i vazality

154

byl soubor povinností, seskupených pod heslem consilium et auxilium . Synergický efekt a strohá řeč pramenů brání, abychom se

mohli zodpovědně odhodlat a zkusit byť jen odhadnout, odkud a v jaké míře

byl Břetislav vystaven negativním tlakům, aby neškodil zájmům německého

dvora, nebo pozitivním tlakům k obesílání říšských shromáždění (consilium ) a ke spoluorganizaci vojenských kampaní ( auxilium ). I když se nám

nedostává uspokojivé odpovědi, závažnější je pro nás poznatek, že obé, jak

amicitia , tak lenní právo, se zasloužilo o „naturalizaci“ českých knížat, kteří

se co do práv a povinností vyšvihli na roveň svým říšským protějškům.

155

4.3. Rituální společenství Čech a říše

4.3.1. Břetislavovo deditio roku 1041

Není tak dávno, co se historikové s důvěrou obraceli ke klasikům svého

oboru, jmenovitě Heinrichu Mitteisovi, Marcu Blochovi či Françoisi-Louisi

Ganshofovi, aby u nich hledali poučení o zákonitostech vývoje a uspořádání

středověkých politických útvarů. Obhajovat koncept feudalismu se mohlo

jevit jako zbytečné plýtvání silami, dokud vědeckému světonázorudominoval syntetizující výklad dějin z pera Mitteise, Blocha a Ganshofa a dokud

jeho autoritě podléhaly práce o česko-říšských vztazích, kladoucířímskoněmecké panovníky do nadřazené pozice lenních pánů a přemyslovskáknížata do podřadné role vazalů. V mezidobí prošla nicméně odbornádiskuse dramatickou proměnou, která rozkolísala obecně sdílené jistoty. I proto

153

FRITZE, Wolfgang Hermann. Die fränkische Schwurfreundscha< der Merowingerzeit,

s. 84–87; SCHNEIDER, Reinhard. Politische Freundscha<, s. 374–375; GARNIER,Claudia. Amicus amicis – inimicus inimicis , s. 163 a násl.; TÁŽ. Freundscha< und Vertrauen in

der politischen Kommunikation des Spätmittelalters, s. 119–123. 154

Kromě standardní příručky Mitteisovy a Ganshofovy srv. analytické sondy FRANÇOIS,

Michel. Auxilium et consilium dans la langue et la pensée médiévales; DEVISSE, Jean.

Essai sur l‘histoire d‘une expression qui a fait fortune „Consilium et auxilium“ au IXe siècle.

Heslovitě KRIEGER, Karl-Friedrich. Consilium et auxilium. In: Lexikon des Mittelalters

3, sl. 162. 155

MIKUŠEK, Eduard. Ideové pojetí vztahu českého státu k říši německé, s. 33–34;BUCHNER, Rudolf. Die frühsalische Geschichtsschreibung in Deutschland, s. 909.


201

stojí za námahu podrobit zkoumání proslulé setkání mezi přemyslovským

knížetem Břetislavem I. a římským králem Jindřichem III. v Řezně roku

1041.

156

O tomto setkání se vedou polemiky a nejzasvěceněji o němreferují mniši kláštera v Niederalteichu, vzdáleného zhruba 70 km vzdušnoučarou od středověké bavorské metropole. Nejde přece o podružnou záležitost.

Řezenská schůzka jednak předurčila směr budoucí česko-říšské spolupráce,

jednak se stala „místem paměti“, které si ještě ve 12. století připomínají  –

byť každý jinak  – Kosmas a saská analistika, když chtějí vyjádřit parametry

soužití mezi oběma zeměmi a jejich reprezentacemi.

157

Už jsme mohli zjistit, že písemnictví dolnoaltašského kláštera jenepřebernou „zásobárnou“ faktogra}e o zahraničních aktivitách Břetislava I.Z letoiscova vyprávění se dozvídáme o česko-říšské válce v letech 1039 až 1041,

stejně jako o Břetislavově kapitulaci, vynucené nejen převahou sálského

krále Jindřicha III. a jeho spojenců, ale především zradou zemskýchpředáků v čele s pražským biskupem Šebířem. V linii příběhu, načrtnuté pro náš

účel v hrubých obrysech, měření sil mezi Sálci a Přemyslovci odstartovalo

roku 1039 českou expanzí do Polska a k de}nitivnímu rozuzlení dospělo

v září roku 1041.

158

Spor byl ukončen před Prahou, k níž přitáhly vítězné

říšské oddíly, aby bezmocného českého knížete uzavřely v sídelní pevnosti.

Břetislav, dohnán nespolehlivou šlechtou k ústupkům, vyhledal Jindřicha

ve vojenském ležení a zavázal se k poslušnosti. Vyvázl ale jen podpodmínkou, že se dostaví před krále do Řezna a pokoří se. Bavorské město nebylo

156

V kontextu česko-říšských vztahů KÖSTER, Arnold. Die staatlichen Beziehungen der

böhmischen Herzöge und Könige zu den deutschen Kaisern , s. 12–13; WEGENER, Wilhelm.

Böhmen/Mähren und das Reich im Hochmittelalter , s. 67–68; HOFFMANN, Hartmut.

Böhmen und das Deutsche Reich, s. 32. Z českých historiků se problematikou soustavně

zaobíral FIALA, Zdeněk. Vztah českého státu k německé říši do počátku 13. století.Fiala však citovanou pasáž přešel jen stručnou, argumentačně slabou poznámkou (pozn. 58

na s. 63). Bilance ŽEMLIČKA, Josef. Dux „Boemorum“ und rex Boemie immitteleuroäischen Wettstreit, s. 100 a násl. 157

K pramenné situaci LÜBKE, Christian. Regesten 4 , č. 656 a 657, s. 212–214;STEINDORFF, Ernst. Jahrbücher des deutschen Reichs unter Heinrich III. 1 , s. 111–113;NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I–2 , s. 51–54; ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí (1034–1198) ,

s. 62–63 a 427 v pozn. Telegra}cky o události informuje mj. Lamp., s. 56, o kterém bude

zařazena samostatná kapitola. 158

Bojové manévry vedle Barbary Krzemieńské do detailu popisují PERLBACH, Max. Die

Kriege Heinrichs III gegen Böhmen 1039–1041; CHOC, Pavel. Boje o Prahu zafeudalismu , s. 151 a násl.

4.3. Rituální společenství Čech a říše


202

4. Altašský letopis

zvoleno náhodně. Tvořilo důležitou mocenskou oporu sálské dynastie na

východě a díky své výhodné poloze hostilo během 11. století přemyslovská

knížata, která sem vícekrát přicestovala s diplomatickým posláním.

159

Jak

bylo slíbeno, v horizontu týdnů podnikla česká družina nedobrovolnouzajížďku za šumavskou hranici, aby v čele s Břetislavem vjela do Řezna. Český

kníže se zúčastnil so}stikované ceremonie, během níž dal průchod lítosti

nad spáchanými skutky, usmířil se se Sálcem a přijal od něj přemyslovské

knížectví. Historická obec donedávna bez větších rozpaků přijímala, že při

té příležitosti Břetislav podstoupil lenní rituál a že z něj vyšel jako Jindřichův

vazal. Abychom dokázali, že zdání může, ale nemusí klamat, rozebereme si

dikci literární památky slovo od slova. Dotčená pasáž by se do češtiny dala

převést následovně:

„Zástup českých předáků s pražským biskupem přišel k císaři Jindřichovi, podrobil se bez vědomí knížete Břetislava, obdržel odpuštění a přednesl názor obyvatelstva: Buďto se musí kníže za císařem vypravit sám o své vůli, nebo bude brzy přivlečen v  řetězech. Jakmile se kníže Břetislav dozvěděl o úkladech, předešel jim tak, že vyslal posly, kteří, jak se patří, poprosili o milost. S upřímnou prosbou o pomoc a podporu se obrátil na říšská knížata, s nimiž byl v důvěrném kontaktu, aby mu bylo povoleno vydat se s celým knížectvím na milost císaři, a ten ať s Břetislavem naloží, jak se císaři a jeho velmožům zlíbí. Břetislav přísežně slíbil, že se dostaví do Řezna, odevzdá se pokorně do rukou císaře, zaplatí osm tisíc semisů královské váhy, vydá polské zajatce a králi a jeho velmožům plně vynahradí vše, o co je násilím a lstí připravil. Za tyto sliby se zaručil pěti rukojmími, vlastním synem a syny čtyř zemských předáků, které mohl císař usmrtit, jak jen chtěl, kdyby Břetislav nemínildodržet slovo. Lesní opevnění, která dal předtím zbudovat, nechal český kníže strhnout a zajistil průchod velmi širokou cestou, po níž se celé říšské vojsko, poklidně a bez nehody, navrátilo domů se ctí a značnou kořistí.

Dva týdny nato přijel kníže ve stanovený den do Řezna. Jak se sluší,dostavil se s množstvím velmožů a královských darů. Zatímco císař jednal ve svém paláci obklopen velmoži, předstoupil bosý Břetislav před vznešené shromáždění a vrhl se na zem, jak žádá královský majestát. Ponížil se více, než se před tím nad sebe povýšil. Avšak naše knížata, která s Břetislavem soucítila, jejpodořila a dala císaři uctivou radu, aby prosebníka milostivě přijal a vrátil mu 159

KOLMER, Lothar. Regensburg in der Salierzeit, s. 198.


203

jeho někdejší panství. Když Břetislav dostal knížectví nazpět, slíbil Jindřichovi

pod přísahou, že mu chce být věrný tak, jak je bojovník zavázán věrností vůči

svému veliteli, že chce být přítelem jeho přátel a nepřítelem jeho nepřátel a že

si nechce z Polska nebo jiných říšských krajů udržet nadvládu nikde než na

dvou územích, které mu po zásluze náležejí. Tak byla, chvála Bohu, odčiněna

porážka, již naši utrpěli v minulém roce, a poté, co bylo vše nejlepším možným

způsobem vyřízeno, navrátili se všichni domů, odkud přišli.“

160

Úvodní pasáž nečiní obtíže. Proměnlivá Jindřichova královská a císařská

titulatura je snadno vysvětlitelná genezí textu, neboť příhoda bylazaznamenána s větším časovým odstupem po římské korunovaci Jindřicha III.

v roce 1046, avšak za použití starší předlohy, odrážející situaci předzískáním císařské hodnosti. Zajímavější než formality je obsah, který měla

mírová rokování, vedená sálskou a přemyslovskou stranou v ležení před

Pražským hradem. Zaprvé, Břetislav se zapřisáhl ( sub iuramento promisit )

dojet osobně do Řezna a vydat se s pokorou svému někdejšímuprotivníkovi na milost ( omnis subiectionis humilitate caesari subditurum ). Zadruhé,

uvolil se zaplatit 8000 semisů královské váhy, jež lze chápat jako náhradu

za ušlý roční tribut, eventuálně i jako kompenzaci válečných škod.V antice byly semisy nazývány drobnější mince o poloviční ceně zlatých solidů,

avšak v „poetickém“ dějepiscově podání, inspirovaném ústním folklórem

i klasickou literaturou,

161

jsou pro změnu rozpoznávány zlehčené denáry po

říšské mincovní reformě v 11. století, jež zavedla novou váhovou jednotku,

severskou marku (hřivnu) o váze 218 g namísto dosavadní karolínské libry

o váze 408 g.

162

Poražený Břetislav slíbil zatřetí propustit rukojmíukořistěná na válečné výpravě do Polska roku 1039 a začtvrté navrátit vše, co bylo

160

Ann. Altah., s. 27–28.

161

Tak EHRENFEUCHTER, Ernst. Die Annalen von Niederaltaich , s. 67–68.

162

KRZEMIEŃSKA, Barbara. Boj knížete Břetislava I. o upevnění českého státu , s. 57 a v pozn.;

BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české 1 ,

s. 714, pozn. 104. Dále WAITZ, Georg. Deutsche Verfassungsgeschichte 8 , s. 334 v pozn.,

337 a v pozn.; DANNENBERG, Hermann. Die deutschen Münzen der sächsischen und

fränkischen Kaiserzeit 1 , s. 11–14, 399; VON SCHRÖTTER, Friedrich. Wörterbuch der

Münzkunde , s. 38 a násl., 622, 642–643; SPUFFORD, Peter. Money and its use in medieval

Europe , s. 74 a násl.; KLUGE, Bernd. Deutsche Münzgeschichte von der spätenKarolingerzeit bis zum Ende der Salier . Za zasvěcení do spletité numismatické problematiky jsem

povděčen dr. Romanu Zaoralovi, kterému tímto srdečně děkuji.

4.3. Rituální společenství Čech a říše


204

4. Altašský letopis

silou a lstí odňato Jindřichovi, případně některému z říšských knížat,skrývajících se opět za antikizujícím označením purpuratorum

163

.

Protože benediktin kláštera v Niederalteichu dal ve svém historickém

líčení vyniknout bohatému výrazovému repertoáru prosebných gest, lze

v úvodním dějství Břetislavovy řezenské anabáze poměrně spolehlivěrozoznat tzv. deditio

164

. Zopakujme, o jaký právní rituál běželo. O svébytnou

metodu mimosoudního vyrovnání mezi panovníkem a privilegovanýmiosobami, jež upřednostňovaly diplomacii před konfrontací. Scénář rituálního

představení nabízel přihlížejícím víceméně stereotypní obraz, který byl pro

každého hřešícího a kajícího se křesťana evidentní. Před zraky obecenstva,

strážícího symbolicky obnovovaný pozemský řád, se poražený soks bosýma nohama a v rouše kajícníka vrhal k nohám milosrdného panovníka, aby

odčinil příkoří a upustil od svého závadného jednání.

Přemyslovec, jenž detaily svého pokání dojednal před Prahou, zavítal

ve stanovený den ( die condicto ) na říšský sjezd do Řezna, jsa obklopen

početným zástupem zemských předáků a vybaven královskými dary. Do

Bavorska přicestoval v krátké lhůtě dvou týdnů, což znamená, žeopravdu pospíchal, aby svůj díl dohody splnil. Zaručil se koneckonců životem

vlastního syna. Před Jindřicha, který rokoval právě ve své falci s vybraným

osazenstvem, předstoupil český kníže bosky ( discalciatus ) s rezignací a se

žádostí o odpuštění ( supplicem ). O rituální výbavě se nedozvídáme nic víc,

než že Břetislav sdělil svou supliku s gestem nejhlubší pokory ( procidit ).

165

163

O  purpurati  letopisů altašských EHRENFEUCHTER, Ernst. Die Annalen vonNiederaltaich , s. 67; WAITZ, Georg. Deutsche Verfassungsgeschichte 5 , s. 475 a v pozn.

164

Rituálu deditia se věnuje dlouhodobě Gerd Altho‰, z jehož textů vybíráme ALTHOFF,

Gerd. Das Privileg der deditio; TÝŽ. Huld. Überlegungen zu einem Zentralbegri‰, zvl.

s. 211 a násl.; TÝŽ. Demonstration und Inszenierung, zvl. s. 236 a násl.; TÝŽ. Fußfälle.

Realität und Fiktionalität einer rituellen Kommunikationsform; TÝŽ. Die Macht derRituale . s. 68 a násl. Dále kupř. SCHREINER, Klaus. „Gerechtigkeit und Frieden haben sich

geküßt“ (Ps. 84,11) Friedenssti<ung durch symbolisches Handeln, zvl. s. 65 a násl.; TÝŽ.

,Nudis pedibus‘ Barfüßigkeit als religiöses und politisches Ritual, zvl. s. 74 a násl., s. 99

a násl., s. 111 a násl. 165

Takřka identicky ( discalciatus ... procidit ) jsou charakterizovány zbožné úkonyJindřicha III. před dřevěným křížem po bitvě u Menfő poblíže Györu roku 1044, kde porazil

pretendenta uherského trůnu Samuela Abu. Aby oslavou vítězství nepřivolal hněv boží

pro svou pýchu, projevil Jindřich raději pokoru a díky za boží pomoc. Ann. Altah., s. 37:

„Denique caesar discalciatus et laneis ad carnem indutus ante vitale sanctae crucis lignum

procidit, idemque populus una cum principibus fecit, ipsi reddentes honorem et gloriam, qui

205

Jsme na pochybách, zda měl kajícný akt obvyklou podobu genu‹exe(kle

čení), či prostrace (ležení s hlavou sklopenou k zemi).

166

Jisté je tolik, že se

Přemyslovec před hosty řezenského paláce „ponížil více, než se dřívepový

šil“ (iam plus humiliatus, quam antea supra se fuerit exaltatus ), neboť musel

respektovat kulturní vzorce, podle kterých poloha lidského těla signalizuje

hloubku ponížení.

167

Pramen mezi řádky odkazuje rovněž na rozšířenýbib

lický motiv humiliatio – exaltatio (Lk 14, 11; Fp 2,6), proniknuvší na stránky

otonské historiogra}e z vladařské praxe.

168

Aby mohl pomýšlet na úspěch

proti vzdorovitým Čechům, musel se Jindřich po drtivé porážce u Brůdku

roku 1040 sám sklonit před Bohem a opakovat nahlas ( dicens ore )biblic

ký žalm „byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru“ (Ž 119, 71).

169

Až tehdy jej

Bůh vyslyšel a daroval mu zasloužené vítězství.

170

Od Břetislava se čekalo

totéž, chtěl-li žít v míru s říší a v souladu Bohem stvořeným řádem světa.

illis dederat tantam victoriam, tam miriOcam, tam incruentam, sed st pro divino munere

omnes omnibus dimiserunt, qui quippiam in se committentes eis debitores fuerunt.“ Srv.

WEINFURTER, Stefan. Ordnungskon}gurationen im Kon‹ikt. Das Beispiel KaiserHein

richs III., s. 79–80; KÖRNTGEN, Ludger. KönigsherrschaQ und Gottes Gnade , s. 151–152.

166

Předhledně HAMILTON, Sarah. Œe unique favour of penance; ZAKHARINE, Dmitri.

Medieval perspectives in Europe. Oral culture and bodily practices.

167

BURROW, John Anthony. Gestures and looks in medieval narrative , s. 17 a násl. DáleSUN

TRUP, Rudolf. Die Bedeutung der liturgischen Gebärden und Bewegungen , s. 142 a násl.,

153 a násl., kde autor upozorňuje na metodologická úskalí při rozpoznávání prostrace

a genu‹exe v pramenech latinského středověku (s. 154 v pozn.).

168

BORNSCHEUER, Lothar. Miseriae Regnum, s. 76 a násl., 197 a násl.; CORBET, Patrick.

Les saints Ottoniens, s. 100 a násl., 165 a násl.; ALTHOFF, Gerd. Humiliatio – exaltatio.

Œeorie und Praxis eines herrscherlichen Handlungsmusters.

169

Vulg.: „Bonum mihi quia humiliasti me“ .

170

Ann. Altah., s. 26: „Item ad Boemos facta est expeditio meliori, quam pridem, Deo gratias

auspicio. Ipsi quidem Sclavi regiae noluerant subdi potestati, sperantes semet nunc quoque

victores fore, ut fuerant prioris anni expeditione. Rex autem Henricus cum omnibus suis

principibus humiliavit se Deo, cum propheta dicens ore et animo: Bonum mihi, Domine,

quod humiliasti me, illam scripturam semper meditans, quod Dominus corripit castigando,

corripit omnem Olium, quem recipit. Hinc iustus iudex omnium, nullum reorum impunitum

dimittens, nostrorum humilitatem respiciens ac illorum protervitatem: quatenus nostros ele -

vavit passionis adversitas, tantum illos deiecit prior prosperitas.“ Srv. KÖRNTGEN, Ludger.

KönigsherrschaQ und Gottes Gnade , s. 151. Že dějinné zvraty a vyústění zápasu s Čechami

byly v Alteichu interpretovány jako gesta dei , si dávno uvědomoval EHRENFEUCHTER,

Ernst. Die Annalen von Niederaltaich , s. 81–82. Po něm BUCHNER, Rudolf. Diefrühsa

lische Geschichtsschreibung in Deutschland, s. 933–934; CRAM, Kurt-Georg. Iudicium

4.3. Rituální společenství Čech a říše 4. Altašský letopis

V politickém zákulisí ostřílený Břetislav nejel ale do Řezna „na slepo“.

Aby si pojistil, že s ním bude zacházeno podle nepsaných „pravidel hry“

a předchozích ujednání, obrátil se s žádostí o pomoc na Jindřichovy dvořany.

Mezi vyvolenými byl Břetislavův švagr Ota ze Schweinfurtu

171

a spolu s ním

míšeňský markrabí Ekkehard II.

172

Oba si byli údajně s českým knížetem

blízcí ( omnium familiarium purpuratorum ), přirozeně jim tak při padl úkol

u Jindřicha intervenovat.

173

Ačkoliv zásah Břetislavových mocnýchzastánců můžeme spíše tušit než prokázat, ceremoniál se odbyl podle plánu. Čelní

mužové sálského dvora byli prosebnými gesty a slovy pohnuti do té míry, že

poradili římskému králi, aby kajícníka přijal shovívavě ( supplicemclementer susciperet ) a vrátil mu vládu nad českými zeměmi ( priorem dominatum

illi redderet ). Jindřich III. stanovisku knížat přisvědčil. Jakožto náměstek

Kristův na zemi ctil příkaz milosrdenství ( misericordia ) a prosazoval ho

v praxi, nesené snahou po celoříšském míru ( auctor pacis ). K umírněnému

belli , s. 210–211. K motivu bitvy jako božího soudu SCHIEFFER, Rudolf. „Iudicium Dei“.

Kriege als Gottesurteile, zvl. s. 223 a násl. s bibliogra}í. 171

LHO, s. 389: „Anno 1041 Henricus imperator hostiliter invadit Boemiam, et igne vastateamsui ulcisciens iniuriam, et usque ad Sybenu montem perveniens, ibi castra metatus est, et dux

Bracizlaus redit in eius gratiam per coniugem suam (sc. Jitka ze Schweinfurtu – pozn. J. R).“

K Otovi a jeho rodu SEIBERT, Hubertus. Adlige Herrscha< und Königliche Gefolgscha<.

Die Grafen von Schweinfurt im ottonischen Reich, zvl. s. 879–880; ENDRES. Rudolf. Die

Rolle der Grafen von Schweinfurt in der Besiedlung Nordostbayerns, s. 18–19; DÖBERL,

Michael. Die MarkgrafschaQ und die Markgrafen auf dem bayerischen Nordgau , s. 22–24.

K příbuzenským vazbám mezi Přemyslovci a hrabaty ze Schweinfurtu HILSCH, Peter.

Familiensinn und Politik bei den Premysliden, s. 224–225. 172

NASS, Klaus. (ed.). Die Reichschronik des Annalista Saxo , s. 385: „Rex vero et marchio

(sc. Jindřich III. a míšeňský markrabě Ekkehard II.  – pozn. J. R.) inde moventes castra ex

utraque parte [uminis Uulte longe lateque vastaverunt Boemiam, donec in festivitate sancti

Michahelis in superiori parte Prage Deo donante victores honoriOce convenerunt, ibique

data pace et accepta reversi sunt Imbripolim. Dux namque Boemicus quantocius se Odei

marchionis a Ekkihardi conmittens humillima satisfactione venit ad regem o]erenscensum Boemice terre cum maxima honoriOcentia regalium donorum. Deinde pro Odelitate ac

servitute facto iuramento datisque obsidibus reversus est in patriam . K osobě Ekkehardově

RUPP, Gabriele. Die Ekkehardiner, Markgrafen von Meissen , s. 141 a násl., zvl. s. 146–147;

POSSE, Otto. Die Markgrafen von Meißen und das Haus Wettin , passim a zvl. s. 104 a násl.

Ve zkratce SCHÖLKOPF, Ruth. Die Sächsischen Grafen 919–1024 , s. 71–72. 173

O  familiaritas GILSDORF, Sean. ^e favor of friends , zvl. s. 52 a násl., 87 a násl. Dále LE

JAN, Régine. Famille et pouvoir dans le monde franc (VIIe–Xe siècle) , s. 83–85; ALTHOFF,

Gerd . Verwandte, Freunde und Getreue , s. 77 a násl.; FICHTENAU, Heinrich. Lebensordnungen des 10. Jahrhunderts , s. 113 a násl.


207

postoji vedla Sálce nejen christocentrická idea panství, ale i pragmatický

kalkul. Jestliže povstalci složili zbraně a povedlo se obnovit klidový stav,

ráznější postih hrozil veškeré předtím vynaložené úsilí zhatit, jelikož mohl

rozdmýchat novou vlnu nevole v řadách elity, která se svými potrestanými

členy solidarizovala.

174

Pakliže shrneme jednotlivé Břetislavovy kroky, završené řezenskýmsmířením, můžeme sotva přehlédnout paralely s „altho‰ovským“ schématem

deditia a s jeho nezaměnitelným symbolickým koloritem: (1.) Česko-říšské

vztahy zkalilo nejprve o]ensio , resp. iniuria . Břetislavův vpád do Polska

a obranná válka se sálským sousedem byly na západě traktovány jakootevřená dehonestace Jindřicha III. ( dedecus suum ), která si žádápotrestání.

175

(2.) Když se válečná štěstěna otočila k přemyslovskému knížeti zády

a on se ocitl v bezvýchodném obležení ve zdech Pražského hradu, vsadil

na reconciliatio . Za prostřednictví spřátelených knížat, pohybujících se na

sálském dvoře, domohl se Břetislav audience u krále Jindřicha, během níž

se vzdal, uznal Jindřichovu svrchovanost a dohodl se na odškodnění. (3.)

Pokojné rozřešení sporu se neobešlo bez satisfactio , ústupků, k nimž se

Břetislav uvolil a jejichž hlavní podmínka spočívala v rituálním pokoření

se před publikem, shromážděným v Řezně a složeným z panovníkaa předních zástupců římskoněmecké říše. Materiální kompenzace, zahrnutá do

předběžné dohody ve vojenském táboře u Prahy, byla naopak odsunuta na

vedlejší kolej a její litera byla naplněna jen zčásti. Jak se zdá, Jindřich na ní

nijak zvláště nelpěl, neboť klíčové pro něj bylo deditio a budoucíspolupráce ve „východní“ politice.

176

174

Pro ideové pozadí vlády Jindřicha III. WEINFURTER, Stefan. HerrschaQ und Reich der

Salier. Grundlinien einer Umbruchzeit , s. 75 a násl.; TÝŽ. Ordnungskon}gurationen im

Kon‹ikt. Das Beispiel Heinrichs III., s. 83 a násl., 92 a násl. Ve vývojové perspektivě TÝŽ.

Idee und Funktion des „Sakralkönigtums“ bei den ottonischen und salischen Herrschern,

zvl. s. 117 a násl. Ze starších prací SCHNITH, Karl. Recht und Friede. ZumKönigsgedanken im Umkreis Heinrichs III., zvl. s. 37 a násl.; SCHMIDT, Paul Gerhard. Heinrich III.

Das Bild des Herrschers in der Literatur seiner Zeit. O kon‹iktním vladařském stylu Sálce

s odkazy na starší literaturu ZIEMANN, Daniel. Heinrich III.  – Krise oder Höhepunkt

des salischen Königtums, s. 25 a násl. 175

Ann. Altah., s. 24: „Diebus rogationum principum conventum in Saligenstat evocavit,consilium habiturus, qualiter dedecus suum esset correcturus.“

176

NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I–2 , s. 51–52 a v pozn.; KRZEMIEŃSKA, Barbara. Břetislav I. Čechy a střední Evropa , s. 332–334; TÁŽ. Boj knížete Břetislava I. o upevněníčeského státu , s. 62.

4.3. Rituální společenství Čech a říše


208

4. Altašský letopis

Závěrečné dějství „rituálního divadla“ se pak v Řezně točilo koleminauguračního aktu, což byl jakýsi říšský pandán k domácímu nastolovacímurituálu, konanému odnepaměti na Pražském hradě. Břetislav souhlasils převzetím vlády z rukou triumfujícího Sálce ( Quem ubi recepit ) a nikterak se

nevzpouzel složit přísahu věrnosti ( iusiurandum... Odelis illi maneret ).

177

Podržel si dokonce část slezských území, která získal vojenskými výboji

na úkor Polska a v rozporu se zájmy říše.

178

A tady vyvstává otazník, zda je

oprávněné spekulovat o transferu moci symbolickým předáním lénaa dovozovat, že Břetislavova inaugurace měla charakter lenního rituálu. Musíme

bohužel předeslat, že zpravodaj nám práci neulehčil. Po několika úsečných

tvrzeních o zkrocení vzpurného Jindřichova šlechtice ( dux suus ), míněno

Břetislava, uzavřel dějovou zápletku spokojeným konstatováním, že škody,

které utrpěl sálský majestát, byly řádně odčiněny ( rebus bene compositis )

a že účastníci dvorského sjezdu se mohli v poklidu vrátit do svých domovů.

O víc se altašský pisatel nestaral a bez okolků odvrátil pozornostk rakouskému markrabímu Liutpoldovi.

Moderní, terminologicky orientované přístupy a jejich badatelské pokroky,

jež si nemůžeme dovolit ignorovat, nabádají při studiu řezenskýchudálostí k opatrnosti. Nejsme totiž schopni prolustrovat slovní zásobu altašských

letopisů a poté v ní jednoznačně identi}kovat „technické“ výrazy,odvozené z domnělého či skutečného lenního systému. Práva svěřená Břetislavovi

v Řezně roku 1041 nejsou označena jako beneOcium , které se v letopise mihne

někdy ve smyslu dobrodiní,

179

většinou ale jako majetkoprávní institut,u něhož je těžké prima facie odhadnout, zda se řídil lenním, anebo výprosným

režimem.

180

Když jsou Břetislavovi předávány Čechy s Moravou, skrývají se

naopak pod vágním termínem dominatus . Ten mohl ovšem ve středověku

177

Iusiurandum užívá letopisec pro různé typy přísahy, maje na mysli buď promisornípřísahu (Ann. Altah., s. 32; Ann. Altah., s. 27), nebo asertorní přísahu očistnou (Ann. Altah.,

s. 74). V záznamu k roku 1041 se domníval, že rozpoznal autentickou dikci vazalského

slibu věrnosti GANSHOF, François-Louis. Les relations féodo-vassaliques aux tempspost-carolingiens, s. 78. Dnes jsou však medievisté v lingvistických úvahách zdrženlivější.

178

Přehled názorů na rozsah územních zisků KRZEMIEŃSKA, Barbara. Boj knížeteBřetislava I. o upevnění českého státu , s. 67–70; BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ,

Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české 1 , s. 714, pozn. 106.

179

Ann. Altah., s. 25.

180

Ann. Altah., s. 38; Ann. Altah., s. 47; Ann. Altah., s. 71; Ann. Altah., s. 76; Ann. Altah.,

s. 81; Ann. Altah., s. 82; Ann. Altah., s. 83. Srv. KASTEN, Brigitte. Bene}cium zwischen implikovat vládu či vlastnictví na jakékoliv hierarchické úrovni: od Boha přes panovníka až po nejposlednějšího šlechtice.

181

V niederaltašsképísemné tradici je dominatus kladen naroveň svrchované autoritě, příslušejícíkrálům (Jindřich I.

182

, uherský král Aba

183

, Jindřich III.

184

), potažmo knížatům

(Břetislav I.)

185

, avšak s nevysloveným dovětkem, že superiorita římské říše

není konkurující mocí ostatních královských a knížecích „dominátů“ nijak

ohrožena. Povaha přemyslovské domény, jež by měla ztělesňovat věcnou

stránku lenního svazku, zůstává ale i tak z juristického hlediska nezřetelná.

V rovině osobněprávní není benediktin kláštera v Niederalteichuo mnoho sdělnější. Operuje pravda výrazivem typu miles   – senior  – Odes , z nichž

první dvě slova byla v minulosti kvapem ztotožňována s vazalem a lenním

pánem, zatímco ve Odes a  Odelitas byl ochotně shledáván morální, resp.

právní závazek k oboustranné věrnosti. Dnes se ale korelace mezi jazykem

a realitou lenního práva nejeví stejně harmonicky jako dřív. Obecně sesoudí, že funkcionální pojmenování miles bylo sociálně i právně ambivalentní.

Neomezovalo se na vazaly, nazývané původně vassi , nýbrž zahrnovalobojovníky různého postavení, kteří se přísahou zavázali k vojenské službě.

186

Obraz altašských análů se s tímto poznatkem beze zbytku shoduje. Milites

byly osoby zmiňované jedním dechem s válečným běsněním a jejichposláním byl boj.

187

Nejinak si stojí označení senior , strati}kující různékolektivy podle libovolných v úvahu přicházejících kritérií (věk, pohlaví, politická

Landleihe und Lehen, zde zvl. s. 257 a násl.; TÁŽ. Das Lehnswesen  – Fakt oder Fiktion;

FOURACRE, Paul J. Œe use of the term bene}cium in Frankish sources. 181

NIERMEYER, Jan Frederik et al. Mediae Latinitatis lexicon minus , s. 349; DU CANGE,

Charles et al. Glossarium mediae et inOmae latinitatis 3 , sl. 165a–165b. Srv. REYNOLDS,

Susan. Kingdoms and Communities in Western Europe , s. 219–224; BRUNNER, Otto. Land

und HerrschaQ , s. 243–254. 182

Ann. Altah., s. 16.

183

Ann. Altah., s. 29.

184

Ann. Altah., s. 45.

185

Ann. Altah., s. 27.

186

JOHRENDT, Johann. „Milites“ und „Militia“ im 11. Jahrhundert in Deutschland; FLORI,

Jean. L’idéologie du glaive. Préhistoire de la chevalerie , s. 24 a násl., 112 a násl.Rozvětvenou diskusi o pojmu miles sumarizuje HECHBERGER, Werner. Adel, Ministerialität und

Rittertum im Mittelalter , s. 100 a násl. 187

Ann. Altah., s. 14; Ann. Altah., s. 15; Ann. Altah., s. 40; Ann. Altah., s. 42; Ann. Altah.,

s. 44; Ann. Altah., s. 57; Ann. Altah., s. 76.

4.3. Rituální společenství Čech a říše


210

4. Altašský letopis

moc, status).

188

Můžeme se proto dočíst, že seniorem byl Ota II., zatímco

juniorem byl pro lepší srozumitelnost nazýván jeho stejnojmenný syn.

189

Jindřich III. byl Břetislavovi I. seniorem už před řezenským aktem 1041,neboť disponoval vyšším, královským rankem.

190

Mezi seniores náležela svým

politickým vlivem říšská knížata

191

a vůči svému nekanonicky dosazenému

nástupci Arnulfovi byl seniorem rovněž rodem spřízněný milánskýarcibiskup Guido da Velate.

192

Do třetice Odes/Odelitas

193

platila za dynamický, mravní, subjektivněvnímaný závazek loajality, ležící kdesi na pomyslné škále mezi pasivníakceptací cizí nadřazenosti a poskytováním aktivní součinnosti. Pokud byl někdo

tímto atributem nadán, spojovalo ho s panovníkem pouto osobní důvěry,

díky němuž byl Odelis regis jednak pověřován důležitými „státními“ úkoly,

jednak náležitě odměňován: lénem, alodem nebo jinými hodnotami. Asi

nepřekvapí, že ani v posléze uvedeném případě nelze Odeles letopisualtašského pokládat apriorně za vazaly, nakolik se prezentují jako blíže neurčení

stoupenci vrchnosti pozemské (klientela)

194

či nebeské (věřící)

195

. Nemáme

sice ponětí, co konkrétně bylo důvodem porušení věrnostního závazku, za

něž byl popraven roku 979 hrabě Gero z Alslebenu

196

. Zato víme dobře, proč

byl jako nečestný ( inOdelis ) stigmatizován magdeburský arcibiskup Hatto

188

DEUTINGER, Roman. KönigsherrschaQ im Ostfränkischen Reich , s. 80–81. DáleSCHLESINGER, Walter. Die Anfänge der deutschen Königswahl, s. 365; BARTMUß,Hans-Joachim. Königtum und Feudaladel, s. 82. 189

Ann. Altah., s. 10.

190

Ann. Altah., s. 25.

191

Ann. Altah., s. 27.

192

Ann. Altah., s. 82. Srv. SCHWARTZ, Gerhard. Die Besetzung der Bistümer Reichsitaliens ,

s. 112.

193

Kromě výše citovaných prací Františka Grause a Karla Kroeschella viz zejm. DEUTINGER,

Roman. KönigsherrschaQ im Ostfränkischen Reich , s. 94–107; ALTHOFF, Gerd., Verwandte, Freunde und Getreue, s. 134 a násl. Ke spojení léna a přísahy, vytvářející fundamentální

předpoklad komunikace na bázi vzájemné důvěry, WEINFURTER, Stefan. Lehnswesen,

Treueid und Vertrauen. Grundlagen der neuen Ordnung im hohen Mittelalter. 194

Ann. Altah., s. 25; Ann. Altah., s. 70; Ann. Altah., s. 75.

195

Ann. Altah., s. 75.

196

Ann. Altah., s. 14. Zprávy o události snesli BÖHMER, Johann Friedrich; MIKOLETZKY,

Hanns Leo (edd.). Regesta Imperii II. Sächsisches Haus 919–1024 2, č. 787b. s. 347. K hraběti

Gerovi stručně SCHÖLKOPF, Ruth. Die Sächsischen Grafen 919–1024 , 52–53;ALTHOFF, Gerd. Adels- und Königsfamilien im Spiegel ihrer Memorialüberlieferung , s. 410–411,

G 104.

211

I. Ne porušení vazalského slibu, ale záliba v pletichaření a despektk nepsa

ným zásadám veřejného života zapříčinily, že Hatto pozbyl důvěryhodnosti

v očích současníků, jakož i následovníků.

197

K řezenské přísaze zbývá dodat, že ani formule amicus amicis, inimicus

inimicis , která splývala s apelem na Břetislavovu věrnost, žádné vyloženě len -

ní konotace nemá. Lze v ní ale spatřovat obsahem příbuzný svazek„přátel

ství“ ( amicitiae ). Jak již bylo objasněno, jednalo se o nástroj vladařské praxe,

mobilizující ke společné akci. Vyvíjel morální a právní nátlak na partnery,

aby se navzájem uznávali, zachovávali mírové styky, pomáhali jedendru

hému a zdrželi se podpory nepřátel.

198

„Přátelství“, manifestující navenek

ideál rovnosti, umožňovalo zachovat tvář a důstojnost při rituálníchinsce

nacích, jež stavěly na odiv statusovou propast mezi privilegovanými„her

ci“ a jejichž učebnicovými příklady jsou deditio a infeudace. Jestliže seprv

ky společenské koordinace a subordinace ve veřejné komunikaci prolínaly,

ustavovaly do budoucna poměr pro obě strany přijatelný, zvaný přiléhavě

„rovnost v podřízenosti“ (něm. Gleichrangigkeit in der Unterordnung ).

199

A z dostupných údajů vysvítá, že právě „rovnost v podřízenosti“ zavládla

mezi římským panovníkem a českým knížetem po Řezně roku 1041.

Až doposud jsme posuzovali každou indicii hovořící ve prospěchlenní

ho systému. Seznali jsme však, že je složité, ba nemožné dopátrat semeto

dou sémantické analýzy právně relevantního závěru. Čtenář by mohlna

být dojmu, že spolu s Levi Roachem

200

spějeme nezadržitelně k takovému

197

Ann. Altah., s. 7. K Hattově komplikované osobnosti STAAB, Franz. Das ErzstiQ Mainz

im 10. und 11. Jahrhundert , s. 21 a násl. O jeho pověsti odchylně ALTHOFF, Gerd.Ver

formungen durch mündliche Tradition. Geschichten über Erzbischof Hatto von Mainz;

FRIED, Johannes. „... vor fünfzig oder mehr Jahren“, s. 43 a násl.

198

Fundovaně pro raný středověk ALTHOFF, Gerd. Verwandte, Freunde und Getreue , s. 88

a násl.; FRITZE, Wolfgang Hermann. Die fränkische Schwurfreundscha< derMerowin

gerzeit; WIELERS, Margaret. Zwischenstaatliche Beziehungsformen im frühen Mittelalter ,

s. 81 a násl.; EPP, Verena. Amicitia. Zur Geschichte personaler, sozialer, politischer undgeist

licher Beziehungen im frühen Mittelalter , s. 32 a násl., 176 a násl.; TÁŽ. Ritualefrühmittel

alterlicher „amicicia“.

199

Blíže VAN EICKELS, Klaus. Vom inszenierten Konsens zum systematisierten Kon[ikt , s. 287

a násl., s. 399–403; TÝŽ. Vom freundscha<lichen Konsens zum lehenrechtlichenKon

‹ikt; TÝŽ. Gleichrangigkeit in der Unterordnung. Lehensabhängigkeit und die Sprache

der Freundscha< in den englisch-französischen Beziehungen des 12. Jahrhunderts, zvl.

s. 29 a násl.

200

ROACH, Levi. Submission and Homage. Feudo-Vassalic Bonds and the Settlement of

4.3. Rituální společenství Čech a říše 4. Altašský letopis modelu souvztažnosti mezi Čechami a říší, který si vystačí s rituály holdu či podřízenosti ( deditiones ), aniž by byl nucen kalkulovat s nějakouhypotetickou formou feudální závislosti. Opak je pravdou. Sonda do altašského dějepisného díla, izolující články v řetězu jednotlivých po sobě jdoucích rituálních úkonů (tzv. Ritualketten ), rozptyluje pochybnostia demonstruje, že se inaugurační rituály Přemyslovců vymykaly organickým prolnutím komponentů osobně- a věcněprávních. K těm prvním bychom mohlizařadit přísahou založenou povinnost účastnit se dvorských sjezdůa ozbrojených výprav, k těm druhým říšskou investituru v obecném smysludosazení do úřadu. Ať chceme, nebo ne, obřadné delegování panovnické moci na Břetislava, jeho předchůdce Oldřicha

201

i jeho nástupce Spytihněva,

202

nemělo u běžných holdovacích

203

a podrobovacích rituálů

204

obdoby. Bez

investitury se odbylo skládání slibu věrnosti pretendentovi, nastupujícímu

na říšský trůn, stejně jako deditio , při němž byl protivník buď omilostněn,

anebo získával majetková práva nazpět po uplynutí trestu. Dokud nepřispějí

„dekonstruktivisté“ mezi současnými historiky výkladem, který byvyhovoval českým speci}kům, nic nebrání setrvat na tezi, že pro česko-říšskou

interakci na nejvyšší úrovni jsou kontury lenního zřízení dovoditelné a že

spolupůsobí v „nadnárodních“ právních strukturách.

205

Pro ilustraci provedeme malé srovnání, během něhož odhlédneme od

veškeré další dokumentace, mapující genezi vztahů mezi Břetislavem I.

a Jindřichem III. od nepřátelství po roce 1039 ke spojenectví po roce 1041.

Abychom se vyhnuli nařčení z nepřípustné kombinace pramenů a jejichskládání do mozaiky, stírající autorské individuality,

206

zaměříme se výhradně

Disputes, s. 376–377.

201

Ann. Altah., s. 19. 202

Ann. Altah., s. 51. 203

Holdování při nástupu sálských panovníků na trůn se věnují SCHEIBELREITER, Georg.

Der Regierungsantritt des römisch-deutschen Königs; SCHMIDT, Roderich. Königsumritt

und Huldigung in ottonisch-salischer Zeit, s. 196 a násl., 200 a násl.

204

O řešení kon‹iktů za panování sálské dynastie REUTER, Timothy. Peace-breaking, Feud,

Rebellion, Resistance, Violence and Peace in the Politics of the Salian Era, zvl. s. 372 a násl.;

ALTHOFF, Gerd. Königsherrscha< und Kon‹iktbewältigung im 10. und 11. Jahrhundert,

zvl. s. 38 a násl.; TÝŽ. Kon‹iktverhalten im 10. und 11. Jahrhundert.

205

Metodickým vodítkem pro skloubení klasické lenní nauky s moderním rituálnímbádáním může být ALTHOFF, Gerd; STOLLBERG-RILINGER, Barbara. Rituale der Macht in

Mittelalter und Früher Neuzeit, s. 145 a násl.

206

Tak v polemice s Altho‰em BUC, Phillipe. Warum weniger die Handelnden selbst als eher na altašský letopis. Máme-li k dispozici zaručené informace o Břetislavovu deditiu , můžeme provést synopsi dvou typově shodných životních situací, v nichž se uplatnil Altho‰em častokrát skloňovaný a propagovaný rituál. Budeme přitom pozorovat, jakou úlohu v něm hrály právní institutysměrodatné pro teoretickou konstrukci lenního poměru. Kauzu Břetislava I. už známe, takže víme, že po jeho podrobení následovalo předání českého knížectví ( dominatus ) a složení přísahy věrnosti. Za připomenutí stojínicméně příběh ‹anderských hrabat, otce Balduina V. a syna Balduina VI.

207

,

který vrhá světlo na fungování mechanismů využívaných při řešení sporů

ve vysokých kruzích říšské nobility.

Letopiscově pozornosti neuniklo, že roku 1056 doprovázel papež Viktor II.

tehdy již římského císaře Jindřicha III. na cestě do Cách, aby ho slavnostně

pozdvihl na římský trůn. Odtud se oba přesunuli do Kolína nad Rýnem,

do kterého byl svolán říšský sjezd. Jak se dozvídáme z nezávislého zdroje,

208

papež během sněmovních jednání zprostředkoval usmíření s ‹anderským

hrabětem Balduinem (VI.), jenž „dříve vytrvale rebeloval proti svému otci“

(qui diu patri suo rebellaverat ). Poté, co mladší z Balduinů projevil ochotu

podrobit se císařskému majestátu, byl vzat na milost ( in deditionem suscepit )

a složil Jindřichovi přísahu věrnosti ( sibi post haec Ormum et Odelem foreiurare facit ). Nezáleží teď na tom, že původci zprávy unikly hlubší souvislosti

kolínského deditia , které mělo ‹anderským hrabatům zjednat Jindřichovu

podporu proti vévodům z Lotrinska, nacházejícím se zrovnav nemilosti sálského dvora. Větší váhu má fakt, že u rituálů pokory, zachycených na

die Chronisten das politische Ritual erzeugten. Dále TÝŽ. Political ritual. Medieval and

modern interpretations, zvl. s. 269–272; TÝŽ. Ritual and interpretation. Œe earlymedieval case, zvl. s. 185–186, 193–195, 199–200. 207

Ann. Altah., s. 53: „Rex vero Henricus per dominum papam ad Aquasgrani deducitur et

in sede regali collocatur. Post haec Coloniam venit, ubi Baldwinum comitem, qui diu patri

suo rebellaverat, in deditionem suscepit et sibi post haec Ormum et Odelem fore iurare facit.“

Prameny shromáždili, byť s jiným hodnocením BÖHMER, Johann Friedrich; STRUVE,

Tilman (edd.). Regesta Imperii III. Salisches Haus 1024–1125. 2. 1056–1125. 3. Abt. Die

Regesten des Kaiserreichs unter Heinrich IV. 1056 (1050)–1106. 1. Lief.: 1056 (1050)–1065 ,

č. 83, s. 28–29. K Balduinovu deditiu blíže BOSHOF, Egon. Lothringen, Frankreich und

das Reich in der Regierungszeit Heinrichs III., s. 80 a násl., 101 a násl., 116–118; TÝŽ. Das

Reich in der Krise. Überlegungen zum Regierungsausgang Heinrichs III., s. 268 a násl;

TÝŽ. Die Salier , s. 141 a násl. 208

Sig. Gembl., s. 360: „Coloniae generali conventu habito, Balduinus et Godefridus mediante

Victore papa ad gratiam regis et pacem reducuntur, et omnes bellorum motus sedantur.“

4.3. Rituální společenství Čech a říše


214

4. Altašský letopis

stránkách análů altašských, není po symbolickém aktu předání léna nikde

ani památky. Svědectví o oblénění Balduina-otce říšskými Flandrami a jeho

syna Henegavskem jsou mnohem mladšího data, zatímco soudobé prameny

přecházejí událost mlčením. Můžeme se tudíž právem domnívat, žeoproti řezenskému setkání v roce 1041 chyběla kolínskému sjezdu v roce 1056

podstatná složka, investitura. Srovnáme-li obě rituální zřetězení, vystoupí

disproporce mezi deditiem Balduinovým a Břetislavovým do popředí:

Deditio Břetislava I. (1041) Deditio Balduina VI. (1056)

1. rituál podrobení 1. rituál podrobení

1.1 (mediace) 1.1 (mediace)

1.2 porada s velmoži 1.2 královská milost

1.3 královská milost 1.3 přísaha věrnosti

2. inaugurační rituál

2.1 investitura

2.2 přísaha věrnosti

Doklady altašských letopisů o podrobovacích praktikách by se dalysnadno rozhojnit.

209

Aquilejský patriarcha Poppo, kterému roku 1037 z vazby

uprchl milánský arcibiskup Aribert, a který byl proto nařčen ze zločinuproti majestátu ( reus maiestatis e]ectus ), se nejprve v obavách z trestu zdráhal

vrátit ke dvoru císaře Konráda II. Po čase ale sebral odvahu, předstoupil

před Konráda bos a v kajícném rouše a byl omilostněn ( veniensdiscalciatus et laneis ad carnem tectus, gratiam impetravit imperatoris ).

210

Budeme se

209

Odboj a  deditio Oty z Northeimu (Ann. Altah., s. 81–82) necháváme stranou. Případ

je svérázný, poněvadž Ota se podrobil Jindřichovi IV. teprve po vynesení odsuzujícího

soudního rozsudku v kontumačním řízení na sjezdu v Goslaru 1070. Srv. BÖHMER,Johann Friedrich; STRUVE, Tilman (edd.). Regesta Imperii III. Salisches Haus 1024–1125.

2. 1056–1125. 3. Abt. , č. 553, s. 92–93. Podrobně BORCHERT, Sabine. Herzog Otto von

Northeim , s. 86 a násl.; LANGE, Karl-Heinz. Die Stellung der Grafen von Northeim in der

Reichsgeschichte, s. 31 a násl. 210

Ann. Altah., s. 21. Srv. BÖHMER, Johann Friedrich; APPELT, Heinrich (edd .). Regesta


215

opakovat, jestliže konstatujeme, že po infeudaci není památky ani u Poppa,

ani u korutanského vévody Konrada III., jemuž bylo Jindřichem III. pro

změnu odpuštěno podílnictví na protikrálovském spiknutí Welfaa řezenského biskupa Gebharda, z něhož se vévoda kál na sněmu ve Wormsu roku

1055 (Chuononem nepotem suum poenitentem pro rebellione suscepit ).

211

Bavorskou anabázi, kterou musel Břetislav podstoupit po prohrané válce

s Jindřichem III. a která se bez debat odlišuje, není možno sevřít jena pouze do myšlenkových kategorií rituálu podrobení a holdování. Obě formy

symbolické komunikace, protežované postmoderní medievistikou, si vystačí

s fenoménem přísahy. Kdo kráčí ve šlépějích Susan Reynoldsové, nepotřebu -

je feudistiku a její „zaprášené“ poučky. Vyvozuje přísahy z antických tradic

a zkoumá je nezávisle na transferu lenního majetku.

212

Připusťme, že heslo

ve slovníku středověké latiny nemusí být nijak bezpečným vodítkem pro

právněhistorický rozbor konkrétního letopisu nebo kroniky. Co si ale počít

s říšskými investiturami českých knížat, které máme v pramenechzachyceny a v domácí literatuře dopodrobna analyzovány? Dokud nebudenalezeno lepší východisko, není důvodu, abychom na vztahy Čech a říše nemohli

pohlížet „brýlemi feudalismu“. Tváří v tvář rituálnímu představení, které

se odehrálo na půdě Řezna roku 1041 a přineslo knížeti Břetislavovi I. na

straně jedné pokoření, na straně druhé lenní držbu přemyslovských krajin,

si dovolíme tvrdit, že není obstojnějšího explanačního nástroje.

4.3.2. Darovací rituály

Bádání o česko-říšských vztazích má ve zvyku uchylovat se radějik jistotám politické faktogra}e, než aby vynakládalo úsilí na mapovánísociálního prostoru,

213

v němž neustále probíhal symbolický zápas o pozice

Imperii III. Salisches Haus. 1024–1125. 1. 1024–1056. 1. Abt. Die Regesten desKaiserreiches unter Konrad II. , č. 258b, s. 127; ERKENS, Franz-Reiner. Konrad II. Um 990–1039.

HerrschaQ und Reich des ersten Salierkaisers , s. 179–180; WOLFRAM, Herwig. Konrad

II., 990–1039. Kaiser dreier Reiche , s. 309–310. 211

Ann. Altah., s. 52–53. Srv. HOHENBICHLER, Eduard. Die Besetzung der Herzogtümer

Bayern, Kärnten und Schwaben , s. 133; ZIEMANN, Daniel. Heinrich III.  – Krise oder

Höhepunkt des salischen Königtums, s. 37–40. 212

Programově HYAMS, Paul R. Homage and Feudalism. A Judicious Separation.

213

O pojmu BOURDIEU, Pierre. Sociální prostor a symbolická moc.; TÝŽ. Teorie jednání ,

4.3. Rituální společenství Čech a říše


216

4. Altašský letopis

mezi reprezentacemi obou národů usazených ve středovýchodní Evropě.

Antropologické směry v současném dějepisectví přitom varují předsentimentálním lpěním na pomíjivých výsledcích „vysoké diplomacie“, vedené

mírovými, častěji pak násilnými prostředky. Namísto válečných taženía mírových smluv se do popředí tlačí symbolická komunikace mezi monarchy,

která se zdá být spolehlivým seizmografem vztahů mezi jejich zeměmi.

214

V diplomatickém styku je spatřován nepostradatelný vladařský instrument,

který formoval obraz středověkého člověka o povaze panství a hierarchiisvěta. Není divu, „mezinárodní“ komunikace se většinou neobešla bezobecenstva a veřejně inscenovaných rituálů, artikulujících nejen moc nadpoddanými, ale také rozdíly mezi monarchy a nadřazenost jednoho nad druhým.

215

Pod náporem inovativních metod s interdisciplinárními přesahya rozvětveným pojmovým instrumentáriem, které vnesl do humanitních věd tzv.

kulturní obrat, ztrácejí na přesvědčivosti některá po generace přejímanávýkladová schémata o Čechách a říši. Vyvstává tudíž potřeba vykročit zahorizont politických dějin a pátrat po společenských mechanismech, jimiž se

české elity začleňovaly do mocenského soukolí říše, nebo se z něj naopak

vydělovaly. Vodítkem na této cestě nám mohou být návštěvy Přemyslovců

na říšských sjezdech, jejichž soustavné studium vyneslo v poslední době na

světlo dva pozoruhodné momenty. Zaprvé, setkání nad „ústavněprávními“

tématy nabývala během času pevnějších rysů a konala se stále pravidelněji,

takže zvyšovala kvalitu a intenzitu přeshraničních kontaktů. Zadruhé,podmínkou pro vstup do bezprostřední blízkosti římského trůnu a jehodržitele, o jehož přízeň se Přemyslovci ucházeli, byla účast na sjezdovýchrituálech, manifestujících společné aristokratické hodnoty a pravidla chování.

216

Pokud se vůbec kdy přemyslovská medievistika o rituálechčesko-říšských vztahů rozepisuje, omezuje se na lenní a usmiřovací praktiky.

217

Méně

s. 9 a násl. Kriticky k tradičnímu pojetí dějin mezinárodních vztahů VOLLRATH,Hanna. Geographischer Raum  – politischer Raum  – historischer Raum. 214

Tak GÖRICH, Knut. Diedeutscholnischen Beziehungen im 10. Jahrhundert, s. 323;ALTHOFF, Gerd. Symbolische Kommunikation zwischen Piasten und Ottonen, s. 295–296,

307. 215

LE JAN, Régine. Les relations diplomatiques pendant le premier Moyen Âge, s. 29–30;

KINTZINGER, Martin. From the Late Middle Ages to the Peace of Westphalia, s. 614. 216

WIHODA, Martin. Česká knížata na dvorských sjezdech.

217

ŽEMLIČKA, Josef. Dux „Boemorum“ und rex Boemie im mitteleuropäischen Wettstreit;

RYCHTEROVÁ, Pavlína. Aufstieg und Fall des Premyslidenreiches, s citátem na s. 646:


217

štěstí má fenomén daru, který je na Západě studován jako „totální sociální

skutečnost“ (le fait social total ), pronikající všemi sférami pospolitéhoživota a kterému je zasvěceno nespočet publikací z různých vědních oborů. Na

domácí půdě se dary a s nimi spojené rituály ocitly na okraji diskuse,přestože tvořily obvyklou kulisu dvorských shromáždění a zanechaly v dějinných

peripetiích Čech a říše nesmazatelnou stopu. Nesmíme zapomínat, ženobilita zblízka i zdaleka byla s hlavou říše propletena celým složitým předivem

osobních svazků, které vnášely řád do „bezstátní společnosti“ ( GesellschaQ

ohne Staat ) a stabilitu do jejích archaických mocenských struktur.

218

Na

vrcholku společenské pyramidy se kolem trůnu seskupovaly někdykooperující, jindy si konkurující šlechtické kolektivy, vystavěné na půdorysu

příbuzenství, pospolitosti a panství.

219

Vnitřní uspořádání otonsko-sálské

monarchie a její poměr k okolním dvorům závisely proto na konkrétních

jednotlivcích a vladařské praxi, v jejímž repertoáru nechyběl koloběh darů

spolu s jeho rituální výbavou.

220

Abychom se vyhnuli zmatkům, budeme pod pojem dar zahrnovat jak

hmotné, tak nehmotné plnění všeho druhu, které je poskytováno naprinciu dobrovolnosti. Pokud se od obdarovaného očekává reciprocita, musí být

protiplnění časově a věcně neurčité, v opačném případě se jedná o směnu

„Daher scheint es dringend geboten, vergleichende Analysen auf den Gebieten derStrukturbildung, deren symbolischen Vermittlung, der Erinnerungskultur und der narrativenStrategien einzelner schriQlicher Denkmäler anzustellen. Dazu bedarf es ganz besonders auch

der Kenntnis der zeitgenössischen westlichen Quellen. Neu durchdacht werden muss dabei

auch die Lehensabhängigkeit des HerrschaQsgebildes der mährischen Herrscher wie auch

der böhmischen Přemysliden vom Reich.“ 218

Stav poznání shrnuje POHL, Walther. Staat und Herrscha< im Frühmittelalter:Überlegungen zum Forschungsstand.

219

Koncept uvedl do obecného povědomí SCHNEIDMÜLLER, Bernd. KonsensualeHerrscha<. Ein Essay über Formen und Konzepte politischer Ordnung im Mittelalter.O kometitivní prvky doplnil PATZOLD, Ste‰en. Konsens und Konkurrenz.

220

Dary v říšské politice vůči Polsku a Uhrám připomínají GÖRICH, Knut. Diedeutsch-polnischen Beziehungen im 10. Jahrhundert; ZUPKA, Dušan. Rituály a symbolickákomunikácia v stredovekej strednej Európe , s. 55, 74 a násl. Dále WIELERS, Margaret. Zwischenstaatliche Beziehungsformen im frühen Mittelalter , s. 72 a násl.; VOSS, Ingrid. Herrschertre]en im frühen und hohen Mittelalter , s. 151 a násl.; KOLB, Werner. Herrscherbegegnungen

im Mittelalter , s. 103; NELSON, Janet L. Œe role of the gi< in early medieval diplomatic

relations; SCHELLER, Benjamin. Rituelles Schenken an Höfen der Ottonenzeit zwischen

Ein- und Mehrdeutigkeit.

4.3. Rituální společenství Čech a říše


218

4. Altašský letopis

či prodej.

221

Při hlubším promýšlení otázek, které se točí kolem darů, se lze

odrazit od pionýrské práce Essai sur le don z pera francouzského sociologa

a antropologa Marcela Mausse.

222

Maussovi následovníci chápou dar coby

antropologickou konstantu, která jednak (re)produkuje závislostnívztahy mezi dárci a obdarovanými, jednak má symbolický přesah,vypovídající o statusu a vlivu osob zúčastněných na bezúplatné transakci hodnot.

V retrospektivním pohledu tak vzniká dojem, že středověký člověk, byl-li

bohatší a štědřejší, byl schopen k sobě těsněji připoutat ostatní a stával se

mocnějším, což nezapomínal dávat okázale najevo. Kdo přijímal více, než

byl schopen dávat, klesal naopak do podřízeného postavení, čímž seupevňovalo panství jednoho nad druhým. Systém výměny darů ale fungovalpodle všeho také „horizontálně“. Jednou prohluboval „přátelství“ ( amicitiae )

a mírová spojenectví mezi rovnými, podruhé doprovázel proces kontraktace

a garantoval nedotknutelnost vzájemných práv a povinností mezismluvními partnery.

223

Řečeno trefně spolu s Chrisem Wickhamem: „výměna darů

promazávala soukolí moci na všech úrovních.“

224

Na Mausse se odvolává i Hannigův koncept artis donandi , s nímž se musí

vyrovnat každý, kdo se chce problematikou darů ve středověku vážnězabývat. Hannig přejímá tezi o společenském tlaku na solidární chování podle

hesla do tu des , které nutí člověka dávat, přijímat a oplácet dary. V návaznosti

na to konfrontuje Maussův etnogra}cký výzkum s historickým materiálem

a formuluje trojici pravidel, jež ovládala výměnu darů v předmoderní době:

1. publicita, 2. snaha o překonání daru hodnotnějším protidarem, 3.povinnost dar přijmout. Pravidla vzájemnosti měla ve svém souhrnu účinkovat na

dárce a obdarované jako tmel, který jednak strati}koval, jednak konsolidoval

221

ALTHOFF, Gerd; STOLLBERG-RILINGER, Barbara. Die Sprache der Gaben, s. 1, 5.

222

Český překlad MAUSS, Marcel. Esej o daru . Srv. GEARY, Patrick Joseph. Gi< Exchange

and Social Science Modeling: Œe Limitations of a Construct. 223

Úvod do problematiky STOLLBERG-RILINGER, Barbara. Rituale , s. 78 a násl.;ALTHOFF, Gerd; STOLLBERG-RILINGER, Barbara. Die Sprache der Gaben, včetně bibliogra}e.

Dále sborníky ALGAZI, Gadi; GROEBNER, Valentin; JUSSEN, Bernhard (edd.). Negotiating the giQ ; DAVIES, Wendy; FOURACRE, Paul (edd.). ^e languages of giQ in the early

Middle Ages ; GRÜNBART, Michael (ed.). Geschenke erhalten die FreundschaQ .Historiogra}cký nástin podávají BIJSTERVELD, Arnoud-Jan A. Œe medieval gi< as agent ofsocial bonding and political power; MAGNANI, Eliana. Les médiévistes et le don. 224

WICKHAM, Chris. Conclusion. In: DAVIES, Wendy; FOURACRE, Paul (edd.). ^elanguages of giQ in the early Middle Ages , s. 238–261, citát na s. 249. mezilidské vztahy. Vedle „dobrých darů“, jejichž konstruktivní působení jsme si před chvílí popsali, existovaly ovšem tzv. „špatné dary“, které byly naopak znakem rivality a vrážely klín mezi kontrahenty, předhánějící se, kdo dá víc.

225

Přestože Hannigova „ekonomie daru“ zůstává pro současnoumedievistiku hlavním inspiračním zdrojem, nevyhnula se pokusům o  revizi.

Pochybnostem Florina Curty o „systémovosti“ darů, které si mezi sebou

vyměňovali Frankové, se sice nedostalo všeobecného přitakání, stojí nicméně

za zaznamenání.

226

Vět



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist