načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Věřím na osud… -- aneb příběh Kathy Riwellové - Věra A. Jorová

Věřím na osud… -- aneb příběh Kathy Riwellové

Elektronická kniha: Věřím na osud… -- aneb příběh Kathy Riwellové
Autor:

Lehce humorný román s detektivní zápletkou se odehrává v Anglii na počátku jednadvacátého století. Hlavní hrdinka, šestadvacetiletá Kathy, se s vyhlídkou na lepší život ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Santini
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 166
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-880-1440-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Lehce humorný román s detektivní zápletkou se odehrává v Anglii na počátku jednadvacátého století. Hlavní hrdinka, šestadvacetiletá Kathy, se s vyhlídkou na lepší život naivně provdala za zámožného a vlivného Artura Riwella, ředitele psychiatrické kliniky v Londýně. Manžel ji sice zahrnul očekávaným luxusem, ale kvůli jeho despotické povaze a jiným zvrácenostem, zejména v soukromí, bylo toto manželství pro ni deprimující a tím i zklamáním. Jednoho dne, nastává v životě Kathy osudový zlom a tady začíná její příběh. Nebezpečně naplánovaná pomsta a štěstí v neštěstí způsobí, že se ocitá v cizím prostředí, daleko od domova, na panství přitažlivého lorda Zewiga. Během pár dní Kathy pozná nové přátele, jejich neobvyklé zájmy a neobyčejné zážitky. Pocítí i touhu po lásce, která se nabízí a je neodvratná. V myšlenkách se však stále vrací do reality, jak vyřešit minulost, následky nastalé situace a svou budoucí existenci. Jelikož se cítí ohrožena na životě, je potřeba, co nejrychleji jednat. Avšak její poklidné plány, při návratu do Londýna, se v jediné chvilce zvrhnou do nečekaných až bláznivých situací a Kathy se musí rozhodnou. Trvá i nadále na své pomstě, nebo zvolí cestu svého srdce? Co ji učiní šťastnou – zarputilá nenávist a touha po zadostiučinění či obejde-li zákon s vyhlídkou na nový život, naplněný láskou? Obě cesty mají svá rizika. Řeší tedy nelehkou otázku, jakým směrem se bude ubírat dál její osud. A nejen její, nerozhoduje totiž už jen sama za sebe. Příběh Kathy Riwellové je od začátku do konce smyšlený, jako i osoby, jejich jména a názvy některých lokalit, vyskytující se v něm. Jeho podobnost je tedy čistě náhodná.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


Věřím na osud aneb příběh Kathy

Riwellové

Věra A. Jorová

Z českého originálu Věřím na osud aneb příběh Kathy

Riwellové

Odpovědná redaktorka Jana Pátková

Grafická úprava Jana Pátková

Vydalo nakladatelství: Pátková Anna – Santini 8. 7. 2015

eknihysantini.cz

Vydání druhé

ISBN 978-80-88014-40-9 (pdf)

ISBN 978-80-88014-14-0 (epub)

ISBN 978-80-88014-71-3 (mobi)

3


4


Obsah

Část I.

Prolog....................................................................................7

I............................................................................................11

II..........................................................................................44

III.........................................................................................64

IV.........................................................................................84

V..........................................................................................98

VI.......................................................................................114

VII...............................................................................133

Část II.

VIII.....................................................................................155

IX.......................................................................................191

X.........................................................................................220

XI.......................................................................................244

XII......................................................................................276

XIII.....................................................................................332

Epilog................................................................................388

5


6


Část I.

“Člověk považuje svůj osud za cosi

cizího, protože nechápe jeho spojení se

sebou samým – události, které ho

postihnou, jsou jen aktualizací jeho

myšlenek.“

/R. W. Emerson – esej

Osud/

PROLOG

Stojím jen kousek od strmé rokle. Ztěžka oddychuji a hledím

na šedé mraky plynoucí po obloze. Nemohu se pohnout z

místa, nohy mám ztuhlé, jako by přirostly ke skále. Vítr, který

se zčistajasna zvedá od země, si začíná pohrávat s mými šaty

a vlasy. Prudce je nadzdvihne a zas zlehka pohladí, celou mě

olizuje chladivým větrným jazykem.

Neměla by ses tam podívat, Kathy? No tak, přesvědč se, že je po něm! nabádá mě vnitřní hlas už pěknou chvíli. Uvažuj, nemohl ten pád přeci jen přežít? To ne! Musím se ujistit, že tam opravdu bezvládně leží. Alespoň kousek z něj, když uvidím v té polotmě – , jen kdyby se dalo čeho chytit?

Mraky na obzoru se naráz shlukly a zčernaly, blíží se bouře. Měla bych rychle zmizet, než do mě udeří blesk a odporoučím se za tím, který mi chtěl udělat ze života peklo. Sílící vítr se do mě víc a víc opírá. Popohání mě: Tak už se rozhodni, pomohu ti za ním, nebo rychle pryč!

Hledám v podřepu cokoli k zachycení. Nahmátnu vyčnívající

7


kus skály, akorát pro mou dlaň. Drží pevně, neměl by povolit.

Zbývá jen nakouknout dolů. Hlavou mi probíhá zrychlená

scéna hrůzy, která se tu před chvílí odehrála. Táhl mě za ruku

až sem, nohy se mi motaly a byly jak z olova. Musel mě něčím

omámit? Stále nemohu uvěřit, že dole jsem měla skončit já!

Jeho odporný plán nevyšel.

Nesnáším výšky, dělá se mi zle i v londýnském Doubledeckeru, přesto se snažím nahlédnout přes okraj... Marně. Úchyt je daleko, nejde to. Musela bych se pustit té jediné opory, ale to bych...

Vzhlédnu zoufale k nebi: „Pane bože, slyšíš mě? Nechci

ještě zemřít!“

Všemohoucí odpovídá mocným zahřměním a zablýsknutím v dáli. Začíná pršet.

Vzdávám to. Je mi zima, jsem vysílená a v krku mám Saharu, jako bych absolvovala alkoholový maratón. Lezu po čtyřech, pryč od smrtící pasti jak vyčerpané zvíře, které opouští území boje. Ale vítězně, já přeci vyhrála! „Dobře ti tak, surovče, nic jiného nezasloužíš!“ Můj vzkaz, směrovaný k rokli, rezonuje ozvěnou mezi skalami. Těžko říct, co si teď přeji víc, aby mě slyšel, nebo už raději ne? Vztyčím se a běžím k domnělé silnici. Déšť se náhle mění v krupobití. Za ten dar z nebe děkuji, i kdyby se nezabil volným pádem, tak nahoru se po mokré a kluzké skále nedostane. Jsem na dně svých sil po tom zápasu, ale kdo je na tom hůř? On! Artur Riwell, ten agresivní despotický tyran, šéf psychiatrie a bohužel i můj manžel.

Setmělo se rychle, pomalu nevidím na cestu a nemohu se orientovat. Kde je to zatracené auto, kterým mě přivezl? Krčím se pod zítkou nízkého rozpadlého stavení a čekám, až ta pohroma trochu ustane. Necítím nohy, jsem promrzlá a ty kroupy příšerně štípou.

Snad jsem nenechala nic v autě? Až ho najdou, mohla bych být podezřelá. Nemohu si vzpomenout, mám okno. Jedno vím jistě, chybí mi kabelka, která letěla s ním. To když mě chtěl s

8


její pomocí svrhnout dolů, pustila jsem ji. On se nepustil –

smůla. Ještě teď slyším jeho zoufalý výkřik a drkotání kamení,

které ho provázelo. Vzpomněla jsem na Rolling stones.

Poněkud sarkastické, uznávám, ale v té chvíli příznačné.

Uběhla jsem jistě celou míli, vůbec nevím, kde jsem. Toužím být odsud rychle pryč, chci domů! Musím najít silnici a někoho stopnout. Co si ale pomyslí, Kathy, až tě spatří v tomto stavu, nemáš doklady, třeba tvé pravdě neuvěří? A odvezou mě rovnou na policii! Přeci jen byl známá, vlivná a uznávaná osoba. Na oko Archanděl Gabriel, ve skutečnosti – Asrael, anděl smrti! Je tedy potřeba něco věrohodného vymyslet. Ale teď mě nenapadá vůbec nic. Cítím jen únavu, žízeň a chlad.

Krupobití se přehnalo, déšť však neustává a ta příšerná tma mě děsí čím dál víc. Potřebuji pomoc, sama se odsud nedostanu. Odhodlaně vystupuji z úkrytu a opatrně našlapuji. Oči i uši mám nastražené. Mokré šaty se mi lepí na tělo, mé dlouhé vlasy splývají obtěžkány vodou a rozedřené nohy pálí.

Rukama, nohama šmátrám kolem sebe a začínám se orientovat ve tmě. Rozeznávám kmeny stromů, jeden vedle druhého. To ne! Musím zpátky a ne hlouběji do vlhkého tlejícího lesa, to bych se dočista ztratila, ale kudy z toho ven?! Čím dál víc propadám panice. Napjaté ticho naráz protne zvuk párání mých šatů, zasekly se do trnitých větví. To snad ne! Zoufale sebou zmítám. Za chvíli tu budu pobíhat nahá! Neboj, nebudeš, utopíš se v bažině. Necítíš to? Tvé sandály se právě ponořily do něčeho blátivého a slizkého! Pomyšlení vdechovat bahno mi nahání větší hrůzu, než to hrobové ticho, kdy je slyšet jen můj přerývavý dech.

Sláva! Po několika těžkopádných krocích, cítím zas pevnou půdu pod nohama. A teď, jako bych zdáli zaslechla zvuk vozu? Přibližuje se a už je zřetelný, snažím se zavětřit směr. Z jedné strany les, z druhé bažina, za mnou chladná zřícenina. Zbývá tedy cesta přímo! Tam musí být silnice. Rychle! Záblesk reflektorů magicky přitahuje a dopředu mě žene pud sebezáchovy. Větve a trní mi znovu drásají tělo a z šatů moc

9


nezbývá. Teď však nemyslím na bolest, musím jakkoli zastavit

ten vůz! Nemohu popadnout dech, ale nohy mě sami nesou

vpřed. Ježíši, buď se mnou!

Vtom mě prudce oslní světlo a já dopadám na rozmáčenou

zem. Konečně záchrana, vydechnu a pak... ztrácím vědomí.

10


I.

Píše se rok 2000 – Východní Anglie.

Na panství Zewington po dvou dnech hlubokého

spánku.

Několikrát mě život nemile překvapil, naposledy, když Artur Riwell odhalil svou skutečnou tvář. A teď znovu. Proč se probouzím v neznámém prostředí?

Svírá mě podivný pocit nejistoty, nepříznivě ovlivňující mé myšlenky. Stále spím, nebo to byl jen hrozný sen? Co se vlastně stalo? Nemohu si vzpomenout.

Je tu šero. Jen přes zatažené okenní závěsy se sem vtíravě

vkrádá slunce. Uprostřed vysokého stropu, pokrytého

ornamenty, visí na řetězu velký křišťálový lustr a tlumený zvuk

těžkého kyvadla hodin dává tušit, že se nejedná o nemocniční

pokoj. Jak jsem se tu proboha ocitla? Chci se nazdvihnout a

porozhlédnout, avšak prudká bolest těla mě sráží zpět na

lůžko. Zatmí se mi před očima. Žádný sen, ale skutečnost!

Pomalu se rozpomínám – rokle, déšť, zima, tma, strach,

bolest... a víc nic. Pod přikrývkou je však příjemné teplo a já

zjišťuji, že jsem docela nahá. Vypadá to, že mé šaty přeci jen

vzaly za své. Zpoza mé robustní postele vykukuje drobný

stolek a na něm štíhlá váza s bílými růžemi. Zaměřím také

žíznivý zrak na sklenici, naplněnou po okraj. Ráda bych se

napila, nemám však sílu ji udržet, s tříštivým zvukem dopadá

na podlahu. Vždyť ten rámus by přeslechl jen hluchý, každou

chvíli musí někdo přijít.

Nikdo nepřichází.

Ach, ta nesnesitelná žízeň. „Ha... ha... lóóó!“ vydere se mi

z plic skřek, až se sama leknu a ostře mě píchne na prsou.

Neboj, Kathy, oni přijdou. Přeci se o tebe někdo postaral, jinak

bys tu neležela. To má logiku, uznávám. Nezbývá než čekat.

11


xxxxx

O hodinu později, o poschodí níž.

Ve vstupní hale zewingtonského sídla, jindy tak tiché jako celý dům, kde z každého rohu dýchá staletí, je to ráno nečekaně narušen zaběhlý klid. „Proč jsi mi nezavolal ještě tu noc, Deane? Neměl si náhodou také volat příslušné orgány? Říkal si, že nemá doklady. Myslíš, že se bez důvodu producírovala o půlnoci v lese sama a polonahá? No, co mi řekneš na to, že ji tu máš dva dny a ani nevíš, kdo to je? A vůbec, já přijedu z takové dálky, dům prázdný, nikde nikdo.“ Libi Zewigová vrtí nechápavě hlavou a s malým zavazadlem v ruce usedne unaveně na sofa, to značí, že končí s uvítacím proslovem. Zapálí si Chesterfildku, lačně nasaje kouř a zabodne zrak do syna. Očekává přijatelné vysvětlení.

Dean Zewig je sice poněkud zaskočen sprchou slov, která ho zasáhla na prahu domu, vystavěného ve stylu windsdorských zámků, ale i tak se tváří nevzrušeně. „Promiň, máti, byl jsem ve stájích a Berta jela nakupovat. Mimoto jsme tě čekali až zítra. Ale dobře, že jsi tu. Chystám se totiž do Londýna a potřebuji s tebou projednat důležité věci, které nejdou říkat po telefonu,“ odloží pracovní vestu, holínky a přisedne k matce. „Máš jistě na mysli neuváženost s tou ženou?“

Dean zavrtí hlavou, o ni přeci vůbec nejde, má na srdci jiný problém. Ale vidí, že máti nebude mít klid, dokud tu příhodu s neznámou neobjasní. „K té ženě ti mohu říct jen tolik, že skutečně nevím, co je zač, to máš pravdu. Snad se to brzy dozvíme. Můj dobrý známý, doktor Jeremi, znáš ho přeci. Vyšetřil ji ještě tu noc z pátku na sobotu, když jsem ji přivezl.“ „Vím, ale volal si až včera a to byla neděle. To kvůli té ženě si byl tak popletený a zmatený? Ničemu jsem nerozuměla.“

12


„Musela prožít těžké chvíle,“ odpoví Dean zamyšleně. „Má

lehký zápal plic a tělo samý šrám. Sám jsem zvědav, co se

tam přihodilo. Naložil jsem ji do auta, hned co vyběhla

z Vyloňského lesa, upadla a zůstala ležet u silnice. To je celé,

víc toho zatím nevím.“

„Tím spíš má být v nemocnici. Nechápu tvůj úmysl? Byl si

rozrušený, naléhal si, abych přijela, že prý máš důležité plány.

Mlel si páté přes deváté! Nediv se, že jsem tu už dnes. Až se

zabydlím a převléknu, promluvíme si. Zajímá mě například, co

na to říká tvá snoubenka, nepochybně s tím souhlasí?“

Je mu jasné, že si teď matka s chutí rýpla, posedlá plánem oženit ho. Ale o tom s ní musí také mluvit, už to nemůže déle odkládat. Ne však zde v hale, s akustikou koncertní síně. Nejistě poposedne. Jak je řeč o jeho nastávající, pokaždé ztrácí sebejistotu. Prsty si prohrábne tmavé vlasy a sklopí zrak. „Amanda nic neví, zatím.“ „Hm, to se dalo čekat. Ale vždyť je to tvá budoucí žena! Nemůžeš si tu jen tak ubytovat nějakou nalezenku. Co tomu řeknou lidé? Znáš vůbec jméno té...“

Dean se prudce vztyčí ze sofa, ale snaží se ovládnout: „Už jsem ti řekl, že zatím ne. Ještě jsem s ní nemluvil, stále spí.“ „Skvělé, synu!“ zvolá Libi afektovaně. „A co jí budeš vyprávět, až se probere? Jestli se vůbec probere. Co s ní zamýšlíš?“ „Pochop, máti, byla to nečekaná situace. Neviděl jsem jiné řešení. Dostalo se jí první pomoci, na tom není nic zlého, ba naopak. Než se uzdraví, zůstane tu. Smiř se s tím.“ „Ale, Deane...“ „Děkuji, žes přijela, vážím si toho. Teď však musím neodkladně do města. Jak jsem řekl, nečekal jsem tě. Běž si odpočinout, promluvíme si, až se vrátím. Probereme všechno, abychom měli oba klid.“

Jeho hlas zní už zase sebejistě, ale ještě před pár dny, si tak jistý nebyl. Bude potřebovat hodně odvahy, chystá se matce sdělit vážnou věc a ta nečekaná páteční příhoda mu dodala kuráž. Na druhou stranu nechce, aby na něj zanevřela kvůli

13


jeho rozhodnutí, které se netýká jen plánované svatby, ale i

Zewingtonu. Obezřetnost bude na místě.

Libi odevzdaně kývne. „Dobrá, jdu nahoru. Ale stejně bych přijela, i kdybys nezavolal. Musíme projednat svatební záležitosti.“ „No právě,“ prohodí Dean úsečně. „Ukaž, pomohu ti s taškou,“ nabídne se, i když její zavazadlo obsahuje, jako vždy, jen kosmetiku a pár knížek.

Oblečení s sebou Libi nevozí, toho má ve svém pokoji plné skříně. Pokaždé, když přijede ze slunné Itálie, převlékne se do usedlého stylu, snad aby splynula s domem. Tak jako se herci v kostýmech snaží zapadnout mezi kulisy a dobu, ve které hrají.

Mlčky stoupají po dřevěném obloukovém schodišti. Libi je unavena z cesty a Dean myslí na neznámou za dveřmi, jen pár kroků od pokoje matky. Tak trochu váhá, zda neudělal chybu, neunáhlil se? Máti má v lecčem pravdu. Až se ta žena probere, co jí poví? Ani sobě nedokáže odpovědět, proč ji přivezl právě sem.

Vzpomene na noc před dvěma dny, kdy se vracel od Amandy. Měla opět tu svou zatrpklou hádavou náladu, ve které si libuje. Jednu z těch svých inventurních chvil, při kterých přichází na přetřes všechno, čím se proti ní provinil. Je jedna z těch, které se potřebují hádat a usmiřovat. Ale Deana to přestalo bavit už dávno a ten večer jeho trpělivost přetekla. K jejímu úžasu se o půlnoci sebral a odjel. To nečekala a nezmohla se na slovo. Cestou v autě se mu honilo hlavou, jak ten vztah ukončit. Vždyť to je stále stejná opakující se fraška. Nesmyslné hádky pro malichernosti a krom toho si připadá jako štvaná zvěř, kvůli té svatbě. Má to denně na talíři. Ne, tohle nemá zapotřebí, řekl si. V té chvíli se utvrdil, že Amandu nemiluje. Netouží po ní jako muž po ženě a že celé to zasnoubení byl velký omyl. On nemá v úmyslu se s ní oženit, vlastně nikdy neměl.

Touží po jiné, po dívce ze svých snů, s bílou pletí a dlouhými

14


světlými vlasy. Ví, že je to naivní, ale pokaždé, když k němu

ulehá, je tak skutečná. Jen do tváře jí nikdy neviděl. Ne, že by

ji odvracela, ale chybí, je zastřena mlhovinou, jako by čekala,

až ji sám dosadí.

Když tak za volantem svého Austinu dumal, jak se nejlépe vyhnout chomoutu, který mu matka s Amandou přichystaly a míjel serpentiny, světlomety zachytily postavu ženy v potrhaných šatech. Zdálo se mu, že vidí přelud. Vypotácela se z lesa a padla do nízkého porostu vedle krajnice. Zastavil. V první chvíli ho napadlo, jestli nemá vidiny. Byl z té hádky s Amandou tak rozrušený, že by se ani nedivil. Vzal baterku, vystoupil z vozu a přelezl svodidla. Ležela v mokré trávě, celá se třásla, byla promrzlá a vyčerpaná. Jednal rychle. V náručí ji odnesl do auta a přikryl dekou. Ani na okamžik ho nenapadlo, odvést ji jinam než k sobě domů. Na Zewington to byla slabá půlhodina. Pokaždé, když na ni pohlédl, viděl raněného anděla, spadlého z nebe. Oči měla zavřené, nemluvila, jen ztěžka oddychovala. Zubožená, ale krásná. Dlouhé vlasy barvy obilí, jako ta ze snu. Když si uvědomil tu souvislost, jeho srdce se náhle rozbušilo. Ano! To byl ten impuls, to byl ten důvod, proč ji neodvezl do nemocnice jen o tři míle dál. Tehdy o tom nepřemýšlel, rozhodl se podvědomě a udělal, co mu řeklo srdce, pokládal to za správné. Ale copak může matce vykládat o svých snech? Vysmála by se mu.

Bylo něco po půlnoci, když na Zewington po rychlém telefonátu dorazil přítel Jeremi, aby neznámou prohlédl. Nezjistil žádná závažná poranění, konstatoval pouze lehký zápal plic a celkové vyčerpání. Teď jezdí každý den a sleduje stav pacientky. Podle jeho slov, je z nejhoršího venku.

Za dveřmi, kam se chystá vstoupit, je ticho. Zato šramot z pokoje odnaproti, kde se zabydluje jeho svérázná matka, se nedá přeslechnout. Rád ji zase vidí, to ano, ale kdyby nutně nepotřeboval, aby s ním odjela do Londýna, nezavolal by ji, už kvůli té ženě. Upraví si neposlušné vlasy a límeček u košile,

15


ledabylým pohybem ruky si přejede po plátěných nohavicích

kalhot a zaklepe. Chvíli čeká a pak bez vyzvání vejde. Přes

závěsy do pokoje zlehka prosvítá slunce. Zčásti osvětluje spící

tvář jeho anděla a dlouhé světlé vlasy visící přes okraj postele

až k zemi. Všimne si, že oddychuje lehčeji než v minulých

dnech. Střepy z rozbité sklenice na podlaze a dlaň se štíhlými

prsty vykukující zpod peřiny naznačují, marnou snahu ji

udržet.

Byla tedy vzhůru, pomyslí si. „Slyšíte mě? Jestli ano, otevřete oči, prosím.“

Slyším tichý vlídný hlas muže. „Pít,“ hlesnu. „Jsem Dean Zewig. A vy? Odkud jste? Vy nejste zdejší, znám tu v okolí deseti mil každého. Neberte to doslova, ale vás bych si určitě všiml.“ Mluví neobyčejně živě. „Kathy..., ale... kde to...“ „Jste v mém domě, Kathy, na Zewingtonu.“ „Zewin...?“ zakašlu. „Jste nachlazená, ale budete v pořádku. Také by se mi líbilo prospat dva dny, potřebuji to jako sůl,“ zažertuje.

Spala jsem dva dny? To je k neuvěření.

Pozoruji, jak nalévá z konvice čaj a vůně bylinek se line až k mému nosu. Když mi dává pít, skloní se nade mnou a já nasaji mužské aroma tolik odlišné od Londýňanů. Je to vůně venkova, připomíná mi dětství. Cítím seno, slunce a horský vzduch dohromady. Přesto, že je v pokoji šero, zkoumám jeho obličej. Má ostré rysy, temně pronikavé oči, tmavé krátké vlasy nad čelem uličnicky rozhozené a na tváři znaky oholeného strniště. Vypadá mladě a je pohledný. „Děkuji... za...,“ soukám ze sebe jen stěží. „Myslím, že by to udělal každý,“ domyslí si. „Otázkou je, kam by vás odvezl. Já mám to štěstí, že můj přítel je znamenitý lékař. Postaral se o vás a přijede i dnes. Teď ale spěchám, Kathy, až se vrátím, řeknete mi, co se vám přihodilo?“

Nerozhodně kývnu. Těch vjemů je na mě moc. „Chápu,“ řekne, „ale rád bych vám pomohl více. Zatím na

16


shledanou a nebojte, tady jste v bezpečí.“

Zaklapnou dveře. Domem se rozléhá zvuk spěšně se vzdalujících kroků a já zůstávám poněkud omráčená smrští slov a odérem, který po něm v pokoji zůstal.

Zato Dean je radostí bez sebe. Konečně s ní hovořil! Ale... neudělal jsem špatný dojem? Měl jsem se trochu ovládat a ne hned vyrukovat otázkami a nevhodnými poznámkami. Copak ji zajímá, že tu znám každého? Snad jsem ještě k tomu nebyl cítit stájemi? I když se jeden osprchuje, vůni koně jen tak nepřebije, to je známá věc.

Poslední dobou bývá ve stájích často a dnes časně zrána pomáhal Jonatanovi čistit žlaby. Bude muset přijmout pomocníka. Jonatan už je v letech, na všechno sám nestačí a Dean se bude věnovat matce a Kathy. I přes všední starosti cítí, že pro něj nastal rozhodující den. Ty předešlé plynuly stále ve stejném rytmu, byly fádní a nezajímavé. Ale dnes se už od rána něco děje.

V hale div nevrazí do Berty, která si navléká zástěru a chystá se začít s každodenními povinnostmi. „Zdravím tě, Berto!“ spustí celý rozjařený. „Máti už přijela. Je trochu podrážděná, však ji znáš. A ta žena se jmenuje Kathy. Postarej se o ni, prosím. Vrátím se k obědu!“

Berta za ním hledí s povytaženým obočím, než zmizí za vchodovými dveřmi. V tak dobré náladě Deana již dlouho neviděla. „No no, to je povyku před polednem,“ zamručí si pod nos.

Když pak stoupá s rozevlátou zástěrou po schodišti, aby se přivítala s paní Libi, vzpomene, že je dnes domluvena s přáteli na odpolední seanci. Nejspíš ji bude muset vynechat, kvůli nenadálým událostem. Libi je nevyzpytatelná! Ještěže jsem připravila její pokoj včas, oddychne si. Ale absence na dnešní seanci, by ji vážně mrzela.

Pro Bertu je Zewington domovem, narodila se tu a vděčí za to prarodičům Deana. Ve službách této rodiny byla dlouhá léta

17


i její matka. Berta je drobná žena, kulaťoučké postavy a

nadmíru klidné povahy. Pečlivá hospodyně, správce

domácnosti a vynikající kuchařka. Poslední roky svůj volný čas

věnuje převážně okultním vědám. Účastní se spiritistických

akcí všeho druhu a zasvěcuje se o praktikách jejich poznání.

Nikdy se neprovdala. Začlenila se do rodiny jako potřebný

inventář a neměnila by. Pro Deana je zpovědnicí, pro paní Libi

důvěrnicí. Přestože si za pět let připíše sedmý křížek života, je

věčná optimistka a věk si nepřipouští.

Zato Libi Zewigová, její vrstevnice, je pravý opak. Impulsivní energická žena, které v žilách koluje jižanská krev. Převážně pobývá u svých příbuzných v Itálii. Pár let po smrti manžela ještě sama spravovala Zewington a jakmile Dean dokončil studium práv, přenechala panství jemu. Ale samo sebou, přijíždí na kontroly. Když před necelým rokem Dean s Amandou oznámili zasnoubení, byla nadmíru spokojena. Má na tom svůj podíl. Je přesvědčena, že bez jejího přičinění, by se nikdy neoženil a panství by v budoucnu chátralo dál. Počítá tedy s brzkou svatbou, vždyť mu táhne na čtyřicet a to už má nejvyšší čas! Libi je generál v sukni, příčí se jí každý vzdor. Husté tmavé vlasy vyčesané vzhůru, ještě podtrhují její výšku a bujné ženské tvary umocňují jižanský temperament.

Dvě ženy s odlišnými zájmy a názory na život, každá tak jiná. Přesto je něco spojuje. Obě dokázaly žít dlouhá léta pod jednou střechou bez konfliktů, navzdory protikladným povahám, především kvůli Deanovi. Pro Bertu, která děti nemá, je jako vlastní syn. Byla mu chůvou a dodnes je jeho srdci nejbližší osobou.

xxxxx

Po odchodu Deana Zewiga nemohu usnout. Až zas přijde, bude chtít slyšet pravdu. Co uděláš, Kathy, vždyť ho ani neznáš? Budeš mu vykládat, že na dně rokle, někde tam mezi skalami, leží tvůj manžel? To nevím, musím být opatrná.

18


Zachránil mě, ale kdoví, co plánuje. Proč jsem například v jeho

domě a ne v nemocnici?

Má úvaha je přerušena kroky z chodby. Po chvíli stojí ve dveřích starší drobná žena v bílé zástěře a nese osušky. „Dobré ráno!“ zvolá povzbudivě. „Jmenuji se Berta. Venku je tak krásně a vy jste tu jak v kobce,“ namíří si to k oknu a roztáhne závěsy. Rázem se pokoj zalije sluncem. „No vidíte, Kathy, hned je to lepší. Přinesla jsem vám pár věcí, hřeben, zrcátko, malé rádio, kapesníky,“ všechno to vytahuje z velkého kapsáře a pokládá na stolek vedle mě. „Také blok a pero, abyste mi napsala, co ještě potřebujete. A jestli chcete, mohu vás umýt.“

Vděčně kývnu, sama to určitě nezvládnu. „Půjčím vám svou noční košili. Je sice větší na šířku, ale lepší než nic,“ předvede své negližé v celé šíři, přitiskne si ho na prsa a přidá drobné valčíkové kroky.

Je legrační a nejraději bych se rozesmála. Namísto toho mě popadne kašel. „Vidím, že na tanec to ještě zdaleka není,“ zkonstatuje. „Ale uvařila jsem vám speciální čaj. Je to starý recept po mamince a zaručeně pomůže.“

Chopím se pera a píšu: děkuji je výborný. Co je za den? Kolik je v domě lidí? Jak daleko jsem od Londýna? Kdo je Dean Zewig?

Písmo je kostrbaté a má ruka sotva udrží pero. Berta mezitím přináší z koupelny, která navazuje na můj pokoj, malé umyvadlo. Kolíbá se pod jeho tíhou a při každém kroku z něj vyšplíchne na podlahu. „Víte, vlastně se jmenuji Beatris,“ pokračuje, „Berta, bylo Deanovo první slovo a mě to zůstalo. Bože, to už je pětatřicet let...“ na pár sekund se zahledí oknem, jako by naráz byla myšlenkami jinde. Zasnění však netrvá dlouho, začne mě omývat mýdlovou vodou a já se dozvídám, že je pondělí, v domě přebývá jen ona a Dean Zewig a že ráno přijela jeho matka až z Neapoli, kterou prý brzy poznám.

19


„A jak daleko je Londýn?“ zeptá se sama sebe. „Necelých sto

mil. Jste z Londýna?“

Kývnu. „Byla jste u někoho na návštěvě?“

Zavrtím hlavou podle pravdy. Další, komu se budu muset zpovídat? Vlastně je to logické, že jí nejde na rozum, co dělám v těchto končinách v tomto stavu. Naštěstí se dál nevyptává a zatímco uklízí pocákanou podlahu, snažím se obléci do noční košile. Není to snadné, při každém pohybu se mé ochablé svaly ozvou tupou bolestí.

Když se mi to konečně podaří, rozhlédnu se po pokoji. Je tu vysoká knihovna plná beletrie ve starých vazbách a kromě robustní postele, která zabírá třetinu místnosti, také prádelník, velké zrcadlo s toaletkou, stůl a dvě židle u dveří. Na podlaze pak několik kožešinových předložek. Nábytek je velmi obstarožní, ale pečlivě udržovaný. Je znát, že se tu dbá o zachování původního stylu. Zaujal mne obraz visící nad stolem. Zachycuje rozlehlé staré sídlo s fontánou před průčelím, obklopené zasněženým parkem. Celý objekt je lemován vysokou zdí. Příjezdovou cestu k domu uzavírá zdobená kovaná brána a nad tím vším se mračí nebe. Celé to dílo působí ponuře až tajemně.

Berta si všimla, že ho zkoumavě pozoruji. „To je náš Zewington, Kathy a tady jste. Na panství rodu Zewigů. Je tam rodový erb, vidíte? Tam v rohu,“ přejde k obrazu a názorně ukáže.

Opravdu, je tam jakýsi erb a v něm bílá růže. Teď vidím na vlastní oči, kde jsem a ten muž, co se představil jako Dean, bude nejspíš lord, říkal přeci: Jste v mém domě. Tedy lord Zewig a já jsem na jeho panství. To se povedlo! Už zbývají jen duchové či fantómové, neodmyslitelní obyvatelé těchto objektů. Mezi nimi pak přízrak někoho, na koho nechci ani pomyslet. Brrr! Alespoň ne teď. Musím se z toho všeho nejdříve vzpamatovat.

Při odchodu se Berta opět povzbudivě usměje. „Hned vám

20


přinesu silný hovězí bujon, to vás postaví na nohy!“ zahlaholí a

je pryč.

Měla bych vážně něco sníst, pomyslím. Prohlížím se v zrcátku a zjišťuji, že mám na tváři zaschlý nevábně vyhlížející škrábanec, mé rty jsou rozpraskané a vlasy též potřebují vydatnou koupel. Zavírám oči a přemítám o tomto domě, o obrazu, který mne zaujal, o milé hospodyni Bertě a lordu Zewigovi. Z obou vyzařuje jisté charisma, po kterém se cítím příjemně, jako bych tu ani nebyla cizí.

Ale hlavu mám stále plnou otázek. Co bude, až se vrátím

domů? Všechno mi tam bude připomínat toho tyrana! Určitě už

našli auto a prohledávají okolí. Najdou jistě i jeho tělo v rokli,

spolu s mou kabelkou. Jasný důkaz, že jsem tam byla! Budou

hledat i mě. Polije mě pot. Sáhnu po peru a píšu: Prosím o

noviny z posledních dnů.

Až najdou vůz a tělo Artura Riwela, ředitele významné

psychiatrické kliniky v Londýně, zabere zcela jistě tato zpráva

hlavní stránky tisku. Vzkaz určený Bertě ponechám na stolku,

zakryji se dekou až po bradu a snažím se na nic nemyslet.

xxxxx

Do kuchyně, odkud se ozývá lomoz nádobí, vejde rázným krokem Libi Zewigová. Nedočkavě upře zrak na Bertu. „Tak co, mluvila si s ní?“

Berta, která si nalévá bylinkový čaj, sáhne i po druhém hrnku. Libi ji však rukou zarazí a klepajícími prsty o stůl naznačí svou netrpělivost. „Je sympatická,“ odpoví Berta a usrkne čaj. „Pomohla jsem ji umýt, snědla polévku, sice nemůže mluvit, to ten zápal plic, ale píše mi vzkazy,“ praví poklidně, i když ví, že je to pro Libi sotva dostačující odpověď. Dostala jasné instrukce, aby o té ženě zjistila co nejvíc. „Leze to z tebe jak z chlupaté deky. Jak vypadá? Co je zač? Proč myslíš, že ji Dean přivezl právě sem? Chová se, jako by

21


mu přeskočilo, vždyť je zasnoubený!“ Libi pisklavě zvýší hlas a

svým pozadím velikosti XXL se sveze do židle, až to

nebezpečně zaskřípe.

Berta má pocit, že si s Kathy bude rozumět a je nad věcí: „Nemyslím, že mu přeskočilo. Ta žena je milá a moc hezká.“

Zato Amandu, finanční spásu Zewingtonu, nemá příliš v oblibě. Je to oboustranné, nepadly si do oka. Představa, že by s ní žila zde pod jednou střechou, se jí příčí. Už dávno na Deanovi poznala, že tu panovačnou aristokratku nemiluje. Jen se nechce vzpouzet matce. Trápí ho, že má na krku celé panství a do toho hrozící svatbu. Ale teď, když je tu Kathy, svitla podle ní určitá naděje. Nemohla si nevšimnout změny jeho chování. Od soboty mu jiskří oči a srší vtipem jako dřív, před zásnubami. „Milá, hezká... No, to mi ani neříkej, Berto! Chceš snad naznačit, že se ten potřeštěnec do ní zakoukal a proto ji přivezl sem?“ „Paní Libi, říkám, co vidím. Nejspíš se nechal unést okolnostmi.“ „A to je podle tebe, co?“ „Tak si to představte, je bouřlivá noc, prší, z lesa vyběhne žena a omdlí. Ke všemu to není žádná tuctovka. Nedivte se, vždyť je to mužský. Až se vrátí z města, jistě se k tomu vyjádří.“

Libi si zapálí cigaretu a nervózně potáhne. „Tu možnost už měl a nejsem o nic moudřejší.“ „Asi jste na něj šla moc zhurta, jak vás znám. Víte, co má práce. A vy na něj, s prominutím, vybafnete hned po ránu.“ „No právě, ještě že jsem přijela včas! A práce nikomu neuškodí. Jenomže na nějaké citové úlety není vhodná doba. To by nám ještě scházelo!“ „Uklidněte se, nebo vás zase odvezou jako tenkrát. Strávila jste půl roku v nemocnici.“ „Máš pravdu, neměla bych se rozčilovat. Ale dobře víš, že ta svatba je nutná, jinak nám dům spadne na hlavu. Jestli Dean

22


couvne, nepřežiju to. Právě teď musíme být obě ostražité! Po

svatbě, ať si dělá, co chce.“

„Navrhuji, zajít za Kathy. Uděláte si vlastní úsudek,

seznámíte se a třeba se i něco dozvíte.“

„Kathy?“

„Ano, jmenuje se Kathy a je z Londýna. Ale jak jsem řekla,

moc toho nenamluví.“

„Stejně ji měl odvést na patřičná místa a ne sem. Brzy se to

rozkřikne,“ pokračuje zatvrzele Libi.

„Slabý zápal plic se léčí doma a po mých bylinkách se

uzdraví rychle.“

„To doufám, ale přípravy na svatbu mohou klidně začít.

Tentokrát se tu zdržím déle. Předpokládám, žes o té Deanovo

nerozvážnosti s nikým nemluvila? Amanda se nesmí nic

dozvědět, nebylo by to vhodné.“

„Proč bych to dělala, mám svých starostí dost, paní Libi.“

„To máme všichni, nejsi sama. Například já si musím

promluvit s Jeremim. Prý za ní jezdí?“

„Ano, před obědem. Prohlédne ji a zase odjede, ani se

nezdrží, pospíchá za pacienty. A nebojte, není to žádný žvanil,

spíš podivín.“

„Vím. Tím lépe. Připrav oběd i pro něj.“

„Jak myslíte. Ale to děvče je v tom nevinně a má dobrou duši,

na to mám čich.“

Libi se zvedá ze židle, opět následována skřípotem. „Prosím tě, jaký čich a duše? Já jsem realistka, zatímco ty máš plnou hlavu toho svého okultismu a podobných nesmyslů. Ale jak myslíš, představíš mě. Pojďme!“

V hale se obě srazí s doktorem Jeremi Pardonem, který právě přijel. „Zdravím, paní Zewigová, dlouho jsem vás neviděl, jak se vám daří? Přijel jsem za pacientkou. Dean mi volal, že už je při smyslech.“ „Prý ano,“ odvětí suše Libi. „Pokud zas neusnula. Asi před hodinou komunikovala s Bertou písemně. A také vás zdravím,

23


pane Jeremi. Ptáte se, jak se mi daří? Dařilo se mi skvěle do

doby, než mne Dean požádal, abych přijela a mlhavě mi

nastínil situaci. V telefonu byl zmatený, stále opakoval něco o

cestě do Londýna a pak zase o té polonahé ženě, kterou

našel. A dneska ráno byl klidný, jako by se nic nedělo! Měl

byste mu domluvit, jste jeho přítel a ne ho v tom ještě

podporovat s tou divoženkou.“

Jeremi má pocit, že mu praskne hlava. Jen pokývne a bezradně pokrčí rameny. Neví, co odpovědět. Sám je z toho Deanova rozhodnutí na rozpacích. „Moment,“ ozve se Libi na schodech tlumeným hlasem. „Nemyslím, že bychom tam měli chodit všichni naráz jako procesí. Víte, Jeremi, já ji ještě neviděla. Navrhuji toto, půjdu s Bertou první, představím se a pak vás ohlásíme. Mimochodem, nemáte tušení, co tím samaritánským skutkem Dean zamýšlí? Přijde mi to od něj hloupé!“ pohlédne na něj tím svým ostřížím pohledem, značícím, že odpověď – Nevím, se nepřijímá.

Jeremi hbitě reaguje: „Vím jen tolik, paní Zewigová, že se té ženě snaží pomoci.“

Myslí si však to samé co Berta, že přítomnost neznámé na Zewingtonu, změnila Deana k nepoznání. Vlastně se mu nediví, vždyť zapůsobila i na něj samotného. Přistihl se, že na ni myslí nejen jako na pacientku. Ty myšlenky však rychle z hlavy vypudil, je přeci Deanův přítel.

Libi se však nehodlá smířit s tak strohou odpovědí: „Zvu vás na oběd, doktore. Snad vás to tolik nezdrží.“ Vyznělo to jako rozkaz.

Jeremi tuší, proč má dělat paní Libi společnost. Nadechne se sice k odmítavé odpovědi, ale její výraz, mu vezme odvahu. Rezignuje: „Děkuji, na chvíli bych snad mohl.“ xxxxx

24


Korpulentní vysoká dáma vstupuje do mého pokoje a za ní Berta o dvě hlavy menší. To bude jistě paní matinka. Vůdčí typ od pohledu. Avšak její prapodivný účes, vyčesané vlasy vzhůru, na temeni rozpláclé, mě nutí k pousmání. Činí to dojem, jako by na hlavě měla ptačí hnízdo. A ten přísný výraz? V jejích očích se nezračí mírumilovnost. A co to oblečení, zjevila se z minulého století? Černá dlouhá sukně od půli lýtek plisovaná a krémová halenka s fižím, zbytečně upnutá ke krku, spolu s účesem působí puritánsky. Jen co vstoupila, ovzduší pokoje zhoustlo.

Jsem u vytržení, od rána už třetí návštěva. Kolik jich ještě bude? „Kathy, toto je paní Libi Zewigová,“ oznámí Berta.

Ona lady se právě zastavila u mé postele. Zpod peřiny mi kouká jen hlava s vlasy rozhozenými po polštáři. Mlčí, prohlíží si mě a tváří se odměřeně. Není mi to zvlášť příjemné a Berta, zřejmě tušíc konverzaci, podá mi blok a pero. Přitom si letmo přečte můj vzkaz, týkající se novin a tiše přikývne.

Sluší se, lady Zewigové vyjádřit svůj vděk. Píšu tedy: Děkuji za pomoc, ráda vás poznávám. Podám jí to. „Abych pravdu řekla,“ spustí, „nevím, co to mého syna napadlo, že vás přivezl právě sem, ale budiž.“ Svůj zrak teď nasměrovala k oknu, jako by tam někdo stál a ona hovořila s ním. „Doufám, že se brzy uzdravíte a vrátíte domů. Měla byste dát zprávu, kde jste, určitě pro vás přijedou. Jestli nemáte telefon, použijte náš.“ „Špatně se jí mluví, paní Libi,“ připomene Berta. „Ach ano, tak to můžeš zařídit ty. Její rodina by měla vědět, kde se nachází.“

Nepopírám, že má pravdu. Ale vím jistě, že tu nabídku nevyužiji. Nemám komu zavolat. Rodinu mám až ve Walesu, důvěrné kamarádky žádné, manžela v rokli a pravděpodobně mě hledá policie. „Také byste měla vědět, že můj syn je zasnoubený a brzy se ožení,“ pokračuje už zase směrem ke mně. V jejích pohybech

25


a přízvuku, který není čistý, je skutečně cosi velitelského.

„Svatba bude velká. Budou se připravovat ložnice pro hosty,

stěhovat nábytek, zkrátka celý dům bude vzhůru nohama. To

ale neříkám proto, abyste se znepokojovala, spíše se na to

připravila. Buďte tu hostem, dokud vám nebude lépe. Promiňte

mi otázku, jste svobodná?“ Zavrtím hlavou. Na tváři se jí

mihne spokojený výraz. „Tedy vdaná. Tím spíš, byste měla

obeznámit manžela.“

To půjde těžko, pomyslím a když důstojně odkráčí, oddychnu

si. V úsměvu, který mi věnovala při odchodu, bylo přesto

jakési napětí a obava.

Mám po tom setkání smíšené pocity. Nač ta přísnost a co ta maškaráda? Vzpomenu, že u Riwella na klinice byla pacientka podobného vzezření. Trvala na tom, že je Scarlett O' Harová. Bývala hysterická a často ji museli izolovat. Ne, Kathy, Libi Zewigová slabomyslná není, ta moc dobře ví, co říká a jak to říká! Jasně, připomínka o stěhování ložnic, byl zřejmě pokus, taktně naznačit, že tu překážím. To nebylo moc zdvořilé. Copak za to mohu? Jen co se dám trochu dohromady, vrátím se do Londýna a odtud se s nimi finančně vyrovnám. Nezůstanu jim nic dlužna. Snad mi Berta přinese nějaké noviny a dozvím se, zda se už píše o zmizení manželů Riwellových.

Jeremiho zavalitější postava zamyšleně přechází z jednoho

konce dlouhé chodby na druhý. Než je však vpuštěn za

pacientkou, Libi ho u dveří ještě zadrží: „Prosím, udělejte vše

proto, aby se ta žena co nejdříve vrátila domů. Rozumějte,

tento Deanův neuvážený čin, by ho mohl vážně

zkompromitovat. Jistě víte, že je zasnouben?“

„Vím to,“ přikývne. „A udělám, co je v mých silách. Až

skončím, budu vám referovat.“

Ví, ale své, to co Libi ani netuší. Dean se mu před časem svěřil o neúnosném vztahu s Amandou, chce si to vyřešit po svém a hlavně bez matky. Jeremi jeho rozhodnutí respektuje

26


a ji o tom informovat nehodlá. Nebude se plést do rodinných

záležitostí, už ze zásady. Není ani rodinným lékařem, má svou

praxi ve městě. Jen z letitého přátelství přijal tu noc Deanovu

naléhavou prosbu, aby urychleně přijel.

Zvláštní příhoda, pomyslel si už tehdy. Neznámá vysílená žena nalezena o půlnoci u Vyloňského lesa? Přesto v duchu zalitoval: proč se to nestane mně? „Paní Libi,“ začne Berta opatrně. „Viděla jste sama, že ta mladá žena...“ „Za nic nemůže, já vím, alespoň to tak vypadá.“ „To jsem vám právě chtěla říct, kdoví zda si pamatuje, co se jí přihodilo a vy jste na ni uhodila tak zostra.“ „Ano, souhlasím s tebou, ale jen pomyšlení, že by se Dean do ní... Však víš, co. To mě k tomu vedlo.“ „A co si myslíte teď?“ „Nevím, co si mám myslet, Berto, ale měla jsi pravdu, je něčím přitažlivá, něco na ní je...“ Libi se zamyšleně kousne do rtu. „Už proto je v našem zájmu, aby tu dlouho nesetrvávala.“ „To záleží na tom, kdy bude schopna odjet.“ „Samozřejmě. Počkáme na vyjádření doktora a musíme jednat. Hlavně si musím důkladně promluvit s Deanem!“ a rázným gestem ruky, Libi zdůrazní svá slova.

Berta však netouží po tom, být vtažena do jejích intrik, zejména, týkají-li se citů Deana. Přeci už není malý chlapec, aby nevěděl co dělá. Je to dospělý muž a Libi ho podceňuje. Fanaticky touží po jeho sňatku s Amandou a je proto ochotna udělat cokoli. Ale na druhé straně bude u zrodu toho, co Libi naplánuje a v případě nutnosti, v zájmu Deana, zasáhne a usměrní ji. Takto uvažuje a skládá na hromádku několik výtisků novin, které po domě posbírala. Až Jeremi sejde do salónu, odnese je nahoru Kathy. Napadá ji, k čemu je asi potřebuje? Ale co na tom záleží, má k tomu jistě své důvody a Bertě nepřísluší vyzvídat. I když by ji samotnou zajímalo, co se té chudince přihodilo.

27


xxxxx

Velká prostorná jídelna, sloužící zároveň jako přijímací salón, je dominantou Zewingtonu. Na pěti vysokých oknech, vlají v letním vánku dlouhé lehké záclony spuštěné až k zemi a do místnosti příjemně proudí svěží vzduch zvenčí. Uprostřed kazetového stropu, plného fresek, je usazen rozměrný lustr. Všude na stěnách, pak desítky zarámovaných podobizen předků rodu Zewigů, jako by ožilým zrakem, sledují každého příchozího. Tajuplnost jídelny doplňuje mohutný krb, který dosahuje výšky dospělého člověka a jehož vyhaslé útroby jsou zakryty mříží. Chladnou dlažbu podlahy zahřívají stylové koberce, notně ošlapané, zato svědomitě udržované, tak jako ostatní relikty v domě. „Posaďte se, poobědváme spolu, jistě vás to nezdrží,“ vybídne Libi Jeremiho a usedá do čela oválného stolu uprostřed místnosti. „Promluvme si o té ženě. Jak to s ní vypadá?“

Libi pozoruje každý jeho pohyb a Jeremi znervózní. Tuší, co chce slyšet. Nejbližší termín, kdy propustí pacientku domů. „Děkuji za pozvání, paní Zewigová. Její stav se zlepšil, dostala léky a na ty hlasivky kloktadlo. Ale do konce týdne nedoporučuji odjezd.“

Libi se na robustní židli nervózně zavrtí. „No to je pěkné! Ale říkáte přeci, že se její stav zlepšil?“ „Ano, oproti prvnímu dni. Stále je tam zánět na plících, byla tehdy dost prochladlá a to se projevilo. Ještě není schopna cesty. Pochází prý z Londýna, je to poměrně dálka, mohly by nastat komplikace a to si nemohu vzít na svědomí.“ „Rozumím, co se dá dělat. Víte, jde mi hlavně o Deana. Není přípustné, aby se rozneslo, že má v domě cizí mladou ženu, chápete?“

Jak by mohl nechápat, dozvědět se o té krásce Amanda, ta fúrie, ztropila by skandál. Otře si ústa ubrouskem a důležitě

28


zamrká. „Ujišťuji vás, že jsem se nikomu ani slovem nezmínil a

nemám v úmyslu tak činit. Mezi přáteli se to nedělá.“

„Vím, že jste gentleman, doktore, ale je tu ještě jedna věc.

Obávám se, že ta Kathy pobláznila Deanovi hlavu. Poté, co

jsem ji viděla, jsem si tím téměř jistá. Představte si, když o ní

mluví, má v očích jiskry, ale jak je řeč o svatbě a snoubence,

zaškaredí se!“

Jeremi si dá větší sousto do pusy a žvýká, chce získat trochu času na odpověď. Ani by se nedivil, kdyby se Dean do Kathy zamiloval. Vzpomene na svou návštěvu u ní v pokoji, kterou před chvílí absolvoval. Vyšetřil ji, jenže tentokrát nespala jako jindy, napjatě ho pozorovala velkýma smaragdovýma očima a to ho zmátlo tak, že si popletl i stetoskop s ušním naslouchátkem. Tak roztržitý už dlouho nebyl.

V zamyšlení teď málem přeslechl naléhavý hlas od čela stolu: „Nemám pravdu, pane Jeremi...? Pane Jeremi!“ „He, ehm... omlouvám se, poněkud jsem se... Co prosím?“ „Povídám, že si musím s Deanem znovu promluvit, ráno jsem z něj nic kloudného nedostala. A taky si myslím, že kdyby vám snad on sám něco naznačil, vy byste mě jistě informoval, jelikož je to v jeho zájmu, nebo se mýlím?“ zapíchne do něj svůj upřený pohled a začne bubnovat prsty, jak má ve zvyku.

Tak to je podpásovka, pryč odsud, pomyslí si Jeremi.

Nadechne se a s úmyslem rychle se odporoučet, spustí: „Paní

Zewigová, ale... jak víte, s Deanem se moc nevídáme, ehm...

on má dost své práce a já též. Ostatně... už budu muset jet,

mám další pacienty, ale děkuji za oběd.“

Nezná paní Zewigovou natolik, aby mohl posoudit, jak se bude rozhovor vyvíjet dál. Jistě mu nabídne další chod, čaj, moučník, kávu, whisky a bude z něj postupně dolovat vše, co ví o Deanovo soukromých záležitostech! „Ale, pane Jeremi, chtěla jsem si s vámi dát čaj, to ani na Deana nepočkáte?“ Na Libi je patrná neukojená touha po informacích.

Přesně, podle jeho očekávání. „Opravdu, musím...ehm, ale

29


Deanovi se ozvu a za pacientkou přijedu za tři dny. Jen kdyby

se její stav zhoršil, zavolejte, na shledanou!“

Vychrlil ze sebe vše tak rychle, že Libi nestihla ani odložit příbor a je pryč. Spěchá k vozu, rád, že už nemusí jezdit každý den. Alespoň se vyhne výslechům, které tu číhají na každém rohu. „Nu, pěkný podivín, ten Jeremi. Zvláštní, byl nesvůj? Ten určitě něco ví, proto tak pospíchal!“ zhodnotí Libi situaci. Nepodařilo se jí vyzvědět ani náznak příčiny Deanova podivného jednání. „Berto, slyšela si ho? Choval se podezřele, ani nedojedl.“ „Slyšela a myslím, že opravdu spěchal a nervózní byl z vás. Říkala jsem, že jdete na každého moc hrr.“ Berta je upřímná, za ta léta si to může dovolit a Libi si toho kupodivu cení. Ať je jakkoli panovačná, nesnesla by přetvářku. „Ale já se domnívala, že Jeremi alespoň něco málo naznačí?“ brání se Libi. „Nevěřím, že se mu Dean ani trochu nesvěřil a nenapadlo mě, že ho vyplaším.“ „To se vám povedlo, teď už jen zbývá počkat na Deana a radím vám, hlavně v klidu. Třeba sám poví, co se s ním děje. Nepodceňujte ho, už není malý kluk.“ A Berta zrakem prosí Libi, ať si to vezme k srdci. „Pokusím se, Berto, ale obávám se, že na jeho rozumné vysvětlení budu čekat do soudného dne. Teď si dám trochu skotské a půjdu si lehnout, jsem unavena z té úmorné cesty. Vzbuď mě, až se Dean vrátí.“ Nalije si whisky ze skotské palírny Gragganmore a letitý mok znalecky vychutná. „Ale teď mě napadá Berto, že tobě se jistě svěří. Když ne mně, tak tobě určitě. Vždycky se ti svěřoval, neříkej že ne?“

Berta na ni úkradkem pohlédne. „No, v jistém ohledu se mi párkrát svěřil, ale poslední dny byl skoupí na slovo,“ zarazí se – zase to její bubnování! Musí ji uspokojit alespoň nějakou odpovědí, ale podstatnou. „Jen si Dean párkrát stěžoval na Amandu, že neustále vyvolává hádky.“

30


„Co říkáš? Co myslíš, tím neustále?“

„To tvrdí on. Že je nesnesitelná cholerička. Ale určitě vám to

poví sám, když na něj nebudete tlačit. Poslední dobou k nám

Amanda přestala jezdit a Dean, když se jednou za čas vrací

od ní, bývá zachmuřený a ustaraný.“

Libi je však znalá věci: „Ale to se stává i v manželství, že se dva nepohodnou a za chvíli se vyjasní!“ „Vždycky také ne, to mi nenamluvíte. Deana ty věčné neshody s Amandou trápí, je to vážné. Snad proto se upnul na Kathy. Říkám – snad, jisté to není,“ opraví se, aby ji Libi nechytla za slovo. „Možná máš pravdu, podle mě se jenom zjančil a potřebuje napravit hlavu. Potkal tajemnou ženu, žádnou tuctovku, jak jsem se sama přesvědčila. Zkrátka, pokušení a nejistotu jako dávku adrenalinu. Na druhou stranu Amandu má jistou. To muži dělají, něco si neustále dokazují, bohužel mi ženy to trpělivě snášíme.“ Svou úvahu zakončí Libi povzdechnutím, jako by mluvila sama za sebe.

Berta k tomu nemá co dodat, tyto strasti nikdy nepoznala. Sleduje, jak Libi se sklenkou v ruce dumá o svém synovi a stoupá po schodišti. Doufá, že ji trochu přibrzdila v ukvapenosti, bylo by načase! Berta má jasno, Libi od rána co přijela, nadělala víc škody než užitku a to máme teprve odpoledne... Odpoledne! Vždyť by málem zapomněla na dnešní seanci! Snad Dean brzy dorazí, aby ho stihla informovat o všem, co se tu událo, ještě než bude hovořit s matkou.

Zvuk vozu, na příjezdové cestě, zaslechne Berta ve chvíli, kdy se vrací od Kathy. Podle kvílícího svistu gum poznává Deana a spěchá mu naproti. Kolikrát už mu vytýkala zběsilou jízdu? Nesčetněkrát. Ale tentokrát nabývá jistotu, že o seanci nepřijde. Alespoň nějaká pozitivní zpráva pro dnešní den. „Copak, Berto, něco se stalo?“ zeptá se Dean obávaně, neboť Berta vybíhá z domu jako vítr a chvíli trvá, než nabere dech.

31


„Deane..., konečně jsi tu...!“

Udivený Dean nechápe její rozrušení: „Co se děje?“ „Od rána tvá matka šílí! Chce s tebou vážně promluvit. Zkoušela vyslýchat Jeremiho a ten vzal raději nohy na ramena.“ „Řekl jsem jí, že si promluvíme, ale nerozumím, proč šílí?“ „Kvůli tobě a té tvojí Kathy. Před ní se předvedla také v plné parádě.“ „Co je s Kathy? Co jí máti řekla?“ naléhá Dean.

Berta ho zatáhne do kuchyně. „Je v pořádku, ale představ si, že je vdaná. Možná si to vymyslela, aby měla klid, ale považ, tvá matka na ni vychrlila, že se budeš ženit!“ „To se dalo čekat, použila taktický manévr. Ale Kathy je skutečně vdaná, je to v novinách. Dal jsem si dohromady všechny skutečnosti té noci. Přečti si to.“ A s překvapivým klidem ukáže na titulek v čerstvém výtisku The new Reports .

Berta čte: „Záhadné zmizení Dr. Artura Riwella, ředitele londýnské psychiatrické kliniky! O víkendu zmizel beze stopy. Včera k večeru byl nalezen jeho opuštěný vůz pětaosmdesát mil od Londýna, ve starém lomu, poblíž Vyloňského lesa. Po Arturu Riwellovi se okamžitě rozjelo pátrání, zatím bezvýsledně. Jeho manželka Kathy se také pohřešuje. Od pátku se neukázala v místě bydliště...,“ ani nedočte a vzhlédne na Deana. „Co budeš dělat? Snad bys měl...“ „Volat policii? Ne, až co řekne Kathy. Kdyby chtěla, aby se o ní vědělo, požádala by nás, nemyslíš? Bylo už tehdy jasné, že se tam něco stalo a ona nám to jistě poví. Myslím, že potřebuje čas. V žádném případě, to nesmí vědět máti, víš co by ztropila?“ „Nebudu jí o tom říkat, ale je to vážná věc.“ „Já přeci vím, neboj, noviny schovám a nech to na mně.“ „Deane, slib mi, že budeš rozumný. Ona je vdaná a já jsem na tobě poznala, že...“ s pochopením mu hledí do očí, čeká, že se sám vyjádří. „Co si myslíš, Berto...? Že jsem se do ní...?“

32


Berta žmoulá cíp zástěry a rozpačitě přikývne. „No víš, pociťuji v její blízkosti něco zvláštního. Něco k ní cítím, něco na ní je. Sám to neumím popsat.“

Ten výrok: Něco na ní je... už dnes jednou Berta slyšela. A

když se zamyslí, má takový dojem, že Kathy přinesla do

tohoto archaického domu naději, v jakousi změnu k lepšímu,

která už je dlouho zapotřebí.

„Chci jen, abys byl opatrný na své city, Deane. A až budeš

mluvit s matkou, važ slova! Ale už mám nejvyšší čas, máme

ve Stringfordu seanci. Bude se vyvolávat duch jedné

významné osobnosti,“ řekne tajuplně. „Drž se chlapče!“ odhodí

zástěru, bere plášť a mizí za dveřmi.

Dean slyší, jak startuje svůj malý vůz a odjíždí. Posadí se ke kuchyňskému stolu a řeší dilema, co udělá jako první. Půjde nejprve za Kathy, nebo za matkou? Rozhodl se, že nejdřív promluví s máti, ať to má za sebou. Potom půjde za Kathy, ale není si jistý, zda jí hned ukáže tu zprávu v novinách, aby ji nevyplašil. Je to vážná věc, jak řekla Berta. Proto nesmí nic uspěchat.

Pln odhodlání obeznámit matku o svém životním rozhodnutí, čeká Dean v pracovně.

Není to velká místnost, zato velmi důležitá. Pamatuje celoživotní vypjaté úsilí mužské části rodu Zewigů, jejich obchodní transakce vedené k udržení panství i plemenného chovu koní, zdary i nezdary při prodeji a nákupu akcií. Tady se po dvě staletí vyvíjel osud Zewingtonu.

Dean se snaží pokračovat ve šlépějích svých předků, ale staré sídlo, kdysi výstavné a velkolepé, je těžké udržet. Pomalu a jistě se začíná rozpadat. Spolu s matkou sice investují nemalé finanční částky do oprav nejen domu, ale i stájí, parku a zahrady, ale stále to nestačí. Financí na opravy není nazbyt a provádí se i s několikaletým odkladem. Podle Deana jsou to nerentabilní investice. Proto také pozítří odjíždí do Londýna, vyjednat prodej Zewingtonu, dokud ještě drží

33


pohromadě. Původně plánoval, zdržet se tam několik dní,

dnes ale ví, že ho to potáhne domů za Kathy. Zvláštní, nic na

tom nemění skutečnost, že je vdaná. Kdepak asi je Artur

Riwel?

Ozve se rázné zaklepání a do pracovny vstoupí Libi, která nikdy nečeká na vyzvání. Zapálí si cigaretu a sedá do křesla, pamatující hlavně lehčí pozadí uživatelů místnosti. Letitý kus nábytku ihned pronikavě zaprotestuje. Libi odpoví ušklíbnutím a nostalgicky zavzpomíná: „Pamatuji, jak jsem zde sedávala a hleděla na tvého otce, když pracoval, jako by to bylo včera. Měla jsem na tebe tolik otázek a teď nevím, kde začít, synu.“ „Pomohu ti máti, myslím, že máš neopodstatněné obavy. Ta žena se uzdraví a odjede. A jestli si neustále lámeš hlavu, proč je zrovna zde? To už jsme probrali brzy ráno, snad jsem se unáhlil, stačí?“ Nestačí, poznal to na její tváři.

Libi se napřímí. „Nemysli si, že mě jen tak odbudeš. Ta tvá zbloudilá ovečka mě už tolik nezajímá, je prý vdaná, i když kdoví. Teď chci vědět, co je mezi tebou a Amandou.“

Dean vstane od stolu a začne přecházet po místnosti s rukama v kapsách. Nahrála mu na smeč. „Právě o ní chci s tebou mluvit, mimo jiné a je dobře, že sis na to sedla. Víš, s Amandou si poslední dobou nerozumím,“ řekne rozvážně. „Hádá se čím dál častěji a já už to vzdal. Jsem z toho unavený, chci se s ní rozejít a zrušit to unáhlené zasnoubení,“ ohlédne se na reakci matky, která naň nevěřícně hledí. „Máti, já ji nemiluji, vlastně to vše snáším hlavně kvůli tobě a tady tomu dědictví,“ zoufale rozhodí pažemi.

Oči paní Libi nabyly kamenný výraz. „Deane? Ale to... to přeci ještě nic neznamená, my se s tvým otcem také hádali. Promluvím s ní, všechno bude zas dobré, co když máte jen špatné období? To se přeci stává.“ „Ty mi nerozumíš, já ji ne-mi-lu-ji!“ slabikuje, aby to pochopila. „Už dlouho k Amandě nic necítím, všechno je pryč. Z mé strany jednoznačně.“ Posadí se znovu za stůl a skryje si tvář do dlaní. Ví, že matku ranil. To ticho, které nastalo, se zdá

34


nekonečné, vnímá jen zvuk hodin a svůj dech.

„Deane,“ vzpamatuje se Libi. „Já myslela... doufala jsem, že

Zewington tím sňatkem zachráníme, to přeci víš? Domnívala

jsem se, že je mezi vámi vše v pořádku, to mi nesmíš

zazlívat.“

„Bál jsem se tvých výbušných reakcí, proto ti to říkám až

dnes, promiň.“

„Toto je památná místnost, neměla bych zde zvyšovat hlas,

ale copak to jde?! Moc dobře víš, že potřebujeme finanční

pomoc. Co si sám počneš? Co bude s naším domem?!“

„Který se rozpadá? Prodám ho. Proto jedu do Londýna zařídit

vše potřebné a rád bych, abys jela se mnou. Měla by ses také

účastnit prodeje, nechci tě nevděčně obejít. Uvidíš, že to tak

bude lepší. Já se konečně budu naplno věnovat tomu, co jsem

vystudoval a koupím si byt, třeba zrovna v Londýně,“

nadšením se mu rozzáří oči. Pohlédne na skleslou matku –

nechal se příliš unést? „Pochop,“ hovoří vlídněji, „chci odsud

pryč, žít jinak, věnovat se naplno právu a advokacii. Tys také

musela cítit to, co já, odstěhovala ses –,“ na chvíli se odmlčí.

„A měl jsem to udělat už dávno.“

„Ano, odstěhovala, ale nikdy by mě nenapadlo, to tu prodat!

Je to kus tebe, tvých předků, jejich životy a celá historie rodu

Zewigů, jsou navždy ukryty v těchto zdech! Nesmíš to udělat,

Deane, už kvůli otci!“

„Otec už tu není, máti. Ty sem přijedeš třikrát do roka, jsem tu

sám s Bertou. Oba víme, že finančně na to nestačíme, ale

kvůli tomu se přeci nebudu ženit? To po mně nemůžeš chtít.

Jednou se ožením, ale ne s Amandou a ne pro peníze. Vtom

mám jasno jako i s prodejem. Když se mnou nepojedeš,

pojedu sám.“

Libi se prudce napřímí a vyráží ke dveřím: „Já jen doufám, že

si to necháš znovu projít hlavou!“ zaburácí. „Panství je psané

na tebe a je to tvé rozhodnutí, ale já... Já se s tím nikdy

nesmířím!“ a uraženě, s razancí svou vlastní, opouští napjaté

ovzduší pracovny.

35


Dean má v hlavě najednou prázdno. Věděl, že nebude jednoduché ji přesvědčovat. Ale může se volně nadechnout a nic ho netíží. Dokázal to! Dokázal matce říct všechno, co ho dlouho užíralo a kolikrát mu nedalo spát. Konečně je to venku!

Zahledí se otevřeným oknem do zahrady. Slunce už zapadá a jemný vánek mu chladí rozpálené líce. Vzpomene na dívku bez tváře, která se mu zjevovala ve snách, ulehala k němu a on cítil teplo její kůže. Byla pro něj neznámou, ale od té doby, co přivezl Kathy, už se mu neukázala. Snad proto, že tam u Vyloňského lesa ji poznal. Je to ona, našel ji! Řeklo mu to srdce.

xxxxx

Den druhý – menší deprese.

Prolistovala jsem všechny noviny několikrát a nikde zpráva o Riwellovi, o jeho vozu, o mně, zkrátka nic! Potřebuji jistotu, žije - nežije? Jednu už mám. Musím tu zůstat do konce týdne, podle slov doktora, menšího obrýleného čtyřicátníka. Byl značně roztržitý a neustále si otíral čelo a krk kapesníkem. Dostala jsem léky a návod jak je užívat, ale návod jak to tu mám vydržet, mi nedal.

Před chvílí jsem zkusila vstát a jít. Musela jsem se přidržovat nábytku, stále se mi motá hlava. Obešla jsem půl pokoje, což je slušný výkon. Doufám, že se můj stav r



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist