načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Věřím na osud… aneb příběh Kathy Riwellové – A. Věra Jorová

Věřím na osud… aneb příběh Kathy Riwellové

Elektronická kniha: Věřím na osud… aneb příběh Kathy Riwellové
Autor: A. Věra Jorová

Lehce humorný román s detektivní zápletkou se odehrává v Anglii na počátku jednadvacátého století. Hlavní hrdinka, šestadvacetiletá Kathy, se s vyhlídkou na lepší život naivně provdala za zámožného a vlivného Artura Riwella,ředitele ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  59
+
-
2
bo za nákup

hodnoceni - 70.4%hodnoceni - 70.4%hodnoceni - 70.4%hodnoceni - 70.4%hodnoceni - 70.4% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Santini
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Jazyk: česky
Popis

Lehce humorný román s detektivní zápletkou se odehrává v Anglii na počátku jednadvacátého století. Hlavní hrdinka, šestadvacetiletá Kathy, se s vyhlídkou na lepší život naivně provdala za zámožného a vlivného Artura Riwella,ředitele psychiatrické kliniky.

PROLOG

Stojím jen kousek od strmé rokle. Ztěžka oddychuji a hledím na šedé mraky plynoucí po obloze. Nemohu se pohnout z místa, nohy mám ztuhlé, jako by přirostly ke skále. Vítr, který se zčistajasna zvedá od země, si začíná pohrávat s mými šaty a vlasy. Prudce je nadzdvihne a zas zlehka pohladí, celou mě olizuje chladivým větrným jazykem.

Neměla by ses tam podívat, Kathy? No tak, přesvědč se, že je po něm! nabádá mě vnitřní hlas už pěknou chvíli. Uvažuj, nemohl ten pád přeci jen přežít? To ne! Musím se ujistit, že tam opravdu bezvládně leží. Alespoň kousek z něj, když uvidím v té polotmě – , jen kdyby se dalo čeho chytit?

Mraky na obzoru se naráz shlukly a zčernaly, blíží se bouře. Měla bych rychle zmizet, než do mě udeří blesk a odporoučím se za tím, který mi chtěl udělat ze života peklo. Sílící vítr se do mě víc a víc opírá. Popohání mě: Tak už se rozhodni, pomohu ti za ním, nebo rychle pryč!

Hledám v podřepu cokoli k zachycení. Nahmátnu vyčnívající kus skály, akorát pro mou dlaň. Drží pevně, neměl by povolit. Zbývá jen nakouknout dolů. Hlavou mi probíhá zrychlená scéna hrůzy, která se tu před chvílí odehrála. Táhl mě za ruku až sem, nohy se mi motaly a byly jak z olova. Musel mě něčím omámit? Stále nemohu uvěřit, že dole jsem měla skončit já! Jeho odporný plán nevyšel.

Nesnáším výšky, dělá se mi zle i v londýnském Doubledeckeru, přesto se snažím nahlédnout přes okraj… Marně. Úchyt je daleko, nejde to. Musela bych se pustit té jediné opory, ale to bych…

Vzhlédnu zoufale k nebi: „Pane bože, slyšíš mě? Nechci ještě zemřít!“

Všemohoucí odpovídá mocným zahřměním a zablýsknutím v dáli. Začíná pršet.

Vzdávám to. Je mi zima, jsem vysílená a v krku mám Saharu, jako bych absolvovala alkoholový maratón. Lezu po čtyřech, pryč od smrtící pasti jak vyčerpané zvíře, které opouští území boje. Ale vítězně, já přeci vyhrála!

„Dobře ti tak, surovče, nic jiného nezasloužíš!“ Můj vzkaz, směrovaný k rokli, rezonuje ozvěnou mezi skalami. Těžko říct, co si teď přeji víc, aby mě slyšel, nebo už raději ne? Vztyčím se a běžím k domnělé silnici. Déšť se náhle mění v krupobití. Za ten dar z nebe děkuji, i kdyby se nezabil volným pádem, tak nahoru se po mokré a kluzké skále nedostane. Jsem na dně svých sil po tom zápasu, ale kdo je na tom hůř? On! Artur Riwell, ten agresivní despotický tyran, šéf psychiatrie a bohužel i můj manžel.

Setmělo se rychle, pomalu nevidím na cestu a nemohu se orientovat. Kde je to zatracené auto, kterým mě přivezl? Krčím se pod zítkou nízkého rozpadlého stavení a čekám, až ta pohroma trochu ustane. Necítím nohy, jsem promrzlá a ty kroupy příšerně štípou.

Snad jsem nenechala nic v autě? Až ho najdou, mohla bych být podezřelá. Nemohu si vzpomenout, mám okno. Jedno vím jistě, chybí mi kabelka, která letěla s ním. To když mě chtěl s její pomocí svrhnout dolů, pustila jsem ji. On se nepustil – smůla. Ještě teď slyším jeho zoufalý výkřik a drkotání kamení, které ho provázelo. Vzpomněla jsem na Rolling stones. Poněkud sarkastické, uznávám, ale v té chvíli příznačné.

Uběhla jsem jistě celou míli, vůbec nevím, kde jsem. Toužím být odsud rychle pryč, chci domů! Musím najít silnici a někoho stopnout. Co si ale pomyslí, Kathy, až tě spatří v tomto stavu, nemáš doklady, třeba tvé pravdě neuvěří? A odvezou mě rovnou na policii! Přeci jen byl známá, vlivná a uznávaná osoba. Na oko Archanděl Gabriel, ve skutečnosti – Asrael, anděl smrti! Je tedy potřeba něco věrohodného vymyslet. Ale teď mě nenapadá vůbec nic. Cítím jen únavu, žízeň a chlad.

Krupobití se přehnalo, déšť však neustává a ta příšerná tma mě děsí čím dál víc. Potřebuji pomoc, sama se odsud nedostanu. Odhodlaně vystupuji z úkrytu a opatrně našlapuji. Oči i uši mám nastražené. Mokré šaty se mi lepí na tělo, mé dlouhé vlasy splývají obtěžkány vodou a rozedřené nohy pálí.

Rukama, nohama šmátrám kolem sebe a začínám se orientovat ve tmě. Rozeznávám kmeny stromů, jeden vedle druhého. To ne! Musím zpátky a ne hlouběji do vlhkého tlejícího lesa, to bych se dočista ztratila, ale kudy z toho ven?! Čím dál víc propadám panice. Napjaté ticho naráz protne zvuk párání mých šatů, zasekly se do trnitých větví. To snad ne! Zoufale sebou zmítám. Za chvíli tu budu pobíhat nahá! Neboj, nebudeš, utopíš se v bažině. Necítíš to? Tvé sandály se právě ponořily do něčeho blátivého a slizkého! Pomyšlení vdechovat bahno mi nahání větší hrůzu, než to hrobové ticho, kdy je slyšet jen můj přerývavý dech.

Sláva! Po několika těžkopádných krocích, cítím zas pevnou půdu pod nohama. A teď, jako bych zdáli zaslechla zvuk vozu? Přibližuje se a už je zřetelný, snažím se zavětřit směr. Z jedné strany les, z druhé bažina, za mnou chladná zřícenina. Zbývá tedy cesta přímo! Tam musí být silnice. Rychle! Záblesk reflektorů magicky přitahuje a dopředu mě žene pud sebezáchovy. Větve a trní mi znovu drásají tělo a z šatů moc nezbývá. Teď však nemyslím na bolest, musím jakkoli zastavit ten vůz! Nemohu popadnout dech, ale nohy mě sami nesou vpřed. Ježíši, buď se mnou!

Vtom mě prudce oslní světlo a já dopadám na rozmáčenou zem. Konečně záchrana, vydechnu a pak… ztrácím vědomí.







I.

Píše se rok 2000 – Východní Anglie.

Na panství Zewington po dvou dnech hlubokého spánku.





Několikrát mě život nemile překvapil, naposledy, když Artur Riwell odhalil svou skutečnou tvář. A teď znovu. Proč se probouzím v neznámém prostředí?

Svírá mě podivný pocit nejistoty, nepříznivě ovlivňující mé myšlenky. Stále spím, nebo to byl jen hrozný sen? Co se vlastně stalo? Nemohu si vzpomenout.

Je tu šero. Jen přes zatažené okenní závěsy se sem vtíravě vkrádá slunce. Uprostřed vysokého stropu, pokrytého ornamenty, visí na řetězu velký křišťálový lustr a tlumený zvuk těžkého kyvadla hodin dává tušit, že se nejedná o nemocniční pokoj. Jak jsem se tu proboha ocitla? Chci se nazdvihnout a porozhlédnout, avšak prudká bolest těla mě sráží zpět na lůžko. Zatmí se mi před očima. Žádný sen, ale skutečnost!

Pomalu se rozpomínám – rokle, déšť, zima, tma, strach, bolest… a víc nic. Pod přikrývkou je však příjemné teplo a já zjišťuji, že jsem docela nahá. Vypadá to, že mé šaty přeci jen vzaly za své. Zpoza mé robustní postele vykukuje drobný stolek a na něm štíhlá váza s bílými růžemi. Zaměřím také žíznivý zrak na sklenici, naplněnou po okraj. Ráda bych se napila, nemám však sílu ji udržet, s tříštivým zvukem dopadá na podlahu. Vždyť ten rámus by přeslechl jen hluchý, každou chvíli musí někdo přijít.

Nikdo nepřichází.

Ach, ta nesnesitelná žízeň. „Ha… ha… lóóó!“ vydere se mi z plic skřek, až se sama leknu a ostře mě píchne na prsou. Neboj, Kathy, oni přijdou. Přeci se o tebe někdo postaral, jinak bys tu neležela. To má logiku, uznávám. Nezbývá než čekat.



xxxxx



O hodinu později, o poschodí níž.

Ve vstupní hale zewingtonského sídla, jindy tak tiché jako celý dům, kde z každého rohu dýchá staletí, je to ráno nečekaně narušen zaběhlý klid.

„Proč jsi mi nezavolal ještě tu noc, Deane? Neměl si náhodou také volat příslušné orgány? Říkal si, že nemá doklady. Myslíš, že se bez důvodu producírovala o půlnoci v lese sama a polonahá? No, co mi řekneš na to, že ji tu máš dva dny a ani nevíš, kdo to je? A vůbec, já přijedu z takové dálky, dům prázdný, nikde nikdo.“ Libi Zewigová vrtí nechápavě hlavou a s malým zavazadlem v ruce usedne unaveně na sofa, to značí, že končí s uvítacím proslovem. Zapálí si Chesterfildku, lačně nasaje kouř a zabodne zrak do syna. Očekává přijatelné vysvětlení.

Dean Zewig je sice poněkud zaskočen sprchou slov, která ho zasáhla na prahu domu, vystavěného ve stylu windsdorských zámků, ale i tak se tváří nevzrušeně.

„Promiň, máti, byl jsem ve stájích a Berta jela nakupovat. Mimoto jsme tě čekali až zítra. Ale dobře, že jsi tu. Chystám se totiž do Londýna a potřebuji s tebou projednat důležité věci, které nejdou říkat po telefonu,“ odloží pracovní vestu, holínky a přisedne k matce.

„Máš jistě na mysli neuváženost s tou ženou?“

Dean zavrtí hlavou, o ni přeci vůbec nejde, má na srdci jiný problém. Ale vidí, že máti nebude mít klid, dokud tu příhodu s neznámou neobjasní.

„K té ženě ti mohu říct jen tolik, že skutečně nevím, co je zač, to máš pravdu. Snad se to brzy dozvíme. Můj dobrý známý, doktor Jeremi, znáš ho přeci. Vyšetřil ji ještě tu noc z pátku na sobotu, když jsem ji přivezl.“

„Vím, ale volal si až včera a to byla neděle. To kvůli té ženě si byl tak popletený a zmatený? Ničemu jsem nerozuměla.“

„Musela prožít těžké chvíle,“ odpoví Dean zamyšleně. „Má lehký zápal plic a tělo samý šrám. Sám jsem zvědav, co se tam přihodilo. Naložil jsem ji do auta, hned co vyběhla z Vyloňského lesa, upadla a zůstala ležet u silnice. To je celé, víc toho zatím nevím.“

„Tím spíš má být v nemocnici. Nechápu tvůj úmysl? Byl si rozrušený, naléhal si, abych přijela, že prý máš důležité plány. Mlel si páté přes deváté! Nediv se, že jsem tu už dnes. Až se zabydlím a převléknu, promluvíme si. Zajímá mě například, co na to říká tvá snoubenka, nepochybně s tím souhlasí?“

Je mu jasné, že si teď matka s chutí rýpla, posedlá plánem oženit ho. Ale o tom s ní musí také mluvit, už to nemůže déle odkládat. Ne však zde v hale, s akustikou koncertní síně. Nejistě poposedne. Jak je řeč o jeho nastávající, pokaždé ztrácí sebejistotu. Prsty si prohrábne tmavé vlasy a sklopí zrak. „Amanda nic neví, zatím.“

„Hm, to se dalo čekat. Ale vždyť je to tvá budoucí žena! Nemůžeš si tu jen tak ubytovat nějakou nalezenku. Co tomu řeknou lidé? Znáš vůbec jméno té…“

Dean se prudce vztyčí ze sofa, ale snaží se ovládnout: „Už jsem ti řekl, že zatím ne. Ještě jsem s ní nemluvil, stále spí.“

„Skvělé, synu!“ zvolá Libi afektovaně. „A co jí budeš vyprávět, až se probere? Jestli se vůbec probere. Co s ní zamýšlíš?“

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.