načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Veřejné finance - vybrané problémy - Bojka Hamerníková

Veřejné finance - vybrané problémy
-6%
sleva

Kniha: Veřejné finance - vybrané problémy
Autor:

Již čtvrt století odborníci i laická veřejnost u nás používají termín veřejné finance a řadu dalších s ním souvisejících pojmů (veřejné výdaje a příjmy, deficit, veřejný ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Wolters Kluwer ČR
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 10.04.2017
Počet stran: 164
Rozměr: 21 cm
Úprava: 162 stran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ISBN: 978-80-7552-577-2
EAN: 9788075525772
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Učebnice přibližuje jednotlivé termíny z oblasti veřejných financí.

Popis nakladatele

Již čtvrt století odborníci i laická veřejnost u nás používají termín veřejné finance a řadu dalších s ním souvisejících pojmů (veřejné výdaje a příjmy, deficit, veřejný dluh apod.). Politici a média nás přímo zahlcují nespočetnými informacemi o nebezpečí v této oblasti a o hrozících problémech, ať už hypotetických, či reálných. Co se však z mediálních debat či politických půtek vytrácí, je význam a účel veřejných financí, rozbor příčin a důsledků jejich existence, hlubší analýza jejich dopadů.
A o tom kniha pojednává. Je určena všem, kdo chtějí vědět víc o tom, proč jsou ukládány a vybírány daně, jak je s prostředky daňových poplatníků zacházeno, kdo rozhoduje o veřejných příjmech, výdajích, deficitu či dluhu a čím se při tom řídí, kdo nese větší část daňového břemene a kdo to nakonec všechno zaplatí. To jsou otázky, na které autorka hledá odpovědi se znalostí současné teorie a praxe veřejných financí. Vysokoškolákům určitě přijde vhod struktura knihy, kde kromě sedmi kapitol první (meritorní) části najdou v repetitoriu otázky k opakování (v druhé části knihy) a výkladový slovník základních pojmů na jejím konci. Kniha pomůže čtenářům vytvořit si základní představu o veřejných financích a vzbudit zájem o studium dalších témat a problémů.
(vybrané problémy)

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Veřejné finance Veřejné finance
Hamerníková Bojka, Maaytová Alena
Cena: 355 Kč
Veřejné finance - teorie a praxe Veřejné finance - teorie a praxe
Hejduková Pavlína
Cena: 512 Kč
Veřejný sektor a veřejné finance Veřejný sektor a veřejné finance
Ochrana František, Pavel Jan, Vítek Leoš, kolektiv
Cena: 302 Kč
Veřejný sektor a veřejné finance Veřejný sektor a veřejné finance
Ochrana František, Pavel Jan, Vítek Leoš, kolektiv a
Cena: 302 Kč
Veřejné finance Veřejné finance
Hejduková Pavlína
Cena: 270 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

15

1 ÚVOD DO VEŘEJNÝCH FINANCÍ

V této kapitole se zaměříme na tři otázky:

● o čem veřejné finance jsou a jaká je jejich podstata (1),

● jaké jsou důvody jejich existence aneb proč vlastně jsou (2),

● jaké subjekty a vztahy se vyskytují v jejich rámci anebo kdo je v něm (3). 1.1 Když se řekne „veřejné finance“ (aneb o čem vlastně jsou) Chceme-li pochopit podstatu veřejných financí, musíme si především uvědomit, že tímto pojmem označujeme něco reálného, něco, co se odehrává vkaždodenním životě a dotýká se každého občana, každé instituce, každé firmy. Při zmínce o těchto financích se laikovi většinou vybaví další pojmy jako např. daně, výdaje, deficit, veřejný dluh. Pod vlivem aktuálního dění u nás (ale i jinde ve světě) se mu bohužel dost často vybaví i asociace spojené s korupcí při zadávání veřejných zakázek anebo při čerpání prostředků z evropských fondů.

„Vstup“ pojmu veřejné finance do naší společenské reality úzce souvisí spolitickými a ekonomickými změnami po r. 1989. Pro centrálně plánovanouekonomiku byly charakteristické spíše pojmy typu socialistické anebo státní finance. Avšak transformace této ekonomiky v ekonomiku tržní přinesla radikální změny i v oblasti finančních vztahů státu k ostatním ekonomickým subjektům.

Došlo totiž ke změně základních principů, na kterých se ekonomický systém zakládal, ke změně jeho institucionální struktury a legislativního rámce, ve kterém se ekonomické činnosti měly odehrávat. Znamenalo to přiblížení naší ekonomiky ke standardům tržních ekonomik v demokratických zemích. A pro finance státu to znamenalo jejich přeměnu ve finance veřejné.

Proč jsou tyto finance veřejnými financemi? Souvisí to s jejich podstatou (1) a účelem (2). Jde totiž o finanční vztahy a operace mezi státem na straně jedné a všemi ekonomickými subjekty v národním hospodářství na straně druhé.Důvodem toho, proč se tyto procesy odehrávají, je snaha získat finančníprostředky k poskytování tzv. veřejných statků a služeb v oblasti zdravotnictví, školství, sociální péče, dopravy, k zabezpečení obrany státu a bezpečnosti obyvatelstva, k poskytování sociálních dávek, transferů, dotací apod.

Jde ale o specifické finanční vztahy lišící se např. od vztahů a operací vobchodu, bankovnictví či pojišťovnictví. Zatímco ve všech uvedených oblastech platí VEŘEJNÉ FINANCE – VYBRANÉ PROBLÉMY 16 princip ekvivalence, tj. „něco za něco“ (a to do konce i u barterového obchodu), ve veřejných financích tomu tak není.

To, že občan nebo firma zaplatí daň, neznamená přímou návratnost této daně. A i když daňový poplatník využije služby veřejného zdravotnictví, školství,doravy apod., nikdy to není ekvivalentní tomu, co odvedl na daních. Navíc daně platí i občané, kteří nepoužívají veřejné služby, nejezdí městskou hromadnou dopravou apod.

Nenávratnost a neekvivalence jsou právě příčinou toho, proč jsou daněnedobrovolné, a tudíž povinné ze zákona. Tři základní „ne principy“ veřejných financí – nenávratnost, neekvivalence a nedobrovolnost – jsou příčinnou jejich specifiky v porovnání s ostatními finančními vztahy a jsou zároveň dobrým důvodem toho, proč by se každý daňový poplatník měl zajímat a vědět víc o veřejných financích.

Účelem specifických finančních vztahů probíhajících v rámci veřejnýchfinancí je tvorba postačujícího objemu veřejných příjmů k profinancování tzv.veřejných statků a služeb (1), k poskytování transferů, zejména sociálních (2) či ke stimulaci ekonomických subjektů prostřednictvím dotací, daní anebo pokut k určitému chování, např. ekologickému, kulturnímu apod. (3). 1.2 Důvody pro existenci veřejných financí

(aneb proč vlastně tyto finance jsou)

Jsou-li veřejné finance založené na principech nenávratnosti, neekvivalence anedobrovolnosti, proč tyto finance vůbec existují? Proč jsou vybírané daně, i když je

to velmi nepopulární záležitost? Proč jsou následně z veřejných rozpočtůpřerozdělovány ohromné částky finančních prostředků na různé účely, jsou-li názory, ale

i příklady toho, že se to často provádí neefektivně? Jsou to zdánlivě jednoduché,

ale ve skutečnosti velmi složité otázky.

Společným jmenovatelem odpovědí na tyto otázky je existence státu a chápání jeho úlohy ve společnosti. Hlavní příčinou toho, proč se v rámci veřejných financí odehrává celá řada procesů (často nepopulárních a někdy neefektivních), je názor, že stát by měl (nebo dokonce musí) plnit určité úlohy v různých oblastech života jedince a společnosti, včetně ekonomické.

Tento názor není všeobecně sdílen, a už vůbec není převládající. Vyskytují se totiž kritické dotazy, jako např. proč by stát měl zasahovat do choduekonomických procesů. Žijeme přeci v tržní ekonomice a to, co bylo platné pro centrálně plánovanou ekonomiku, už neplatí. Anebo proč jsou daně a veřejné výdajenezbytné? Jak tomu bylo předtím, než vznikl stát anebo i v současnosti např. u tzv. přirozených společenstev někde v Polynésii nebo v Amazonských pralesích?

ÚVOD DO VEŘEJNÝCH FINANCÍ

17

Laická debata o potřebě vybírat daně či o efektivnosti přerozdělováníveřejných prostředků má svou sofistikovanější verzi v rámci odvěké diskuse filozofů a politologů o úloze státu ve společnosti (1) a diskusi ekonomů o státních zásazích do ekonomiky (2). V rámci první skupiny lze zmínit názory dvou významných filozofů – Thomase Hobbese (1588–1679) a Johna Lockeho (1632–1704), kteří se zasloužili o rozvinutí tzv. smluvní teorie státu. První z nich ve své knize„Leviathan“ prezentoval stát jako výsledek společenské smlouvy pod vládouabsolutního vládce. John Locke se pokusil přizpůsobit teorii státu tzv. konstituční formě vlády, tj. vlády založené na ústavě. Jean Jacques Rousseau (1712–1778) později označil vztah mezi státem a občany za smluvní, odvíjející se od ústavy jakožto základu demokratického systému; považoval to však za vztah dobrovolný a dočasný.

1

Podle reprezentanta soudobé ekonomické teorie J. M. Buchanana je to ale smlouva o otroctví, neboť se občané každým jejím rozšířením vydávají většímu vlivu vládních institucí.

2

Diskusi ekonomů o potřebě a efektivnosti státních zásahů do ekonomiky lze považovat za pokračování filozofických debat o úloze státu. Tato diskusezačala nabývat na intenzitě v modernějších dějinách, kdy ke klasickým funkcím státu v oblasti zákonodárné nebo správní přibyla funkce ekonomická. Výkon této funkce souvisí s některými činnostmi státu v oblasti alokační, redistribuční a stabilizační. Tato ekonomická úloha státu je v současnosti aktivnější v určitých odvětvích, jako jsou např. zdravotnictví, sociální péče, školství, doprava apod. Výkonem této funkce se stát stal silným ekonomickým subjektem vybaveným k její realizaci institucionálním aparátem a legislativní a donucovací pravomocí.

Letitá diskuse ekonomů se vede o:

● potřebě státních zásahů do ekonomického systému,

● efektivnosti těchto zásahů,

● způsobech (nástrojích) jejich realizace.

Pokud jde o to, zda jsou státní zásahy do ekonomického sytému v tržníchpodmínkách nutné či nezbytné, vychází jejich zastánci z výskytu tzv. tržních selhání a z potřeby jejich korekce. 1

Hobbes, T. Leviathan. Praha: OIKOYMENH, 2010. (Leviathan, 1651).

Locke, J. Druhé pojednání o vládě. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1992. (Two Treatises of Government,

1689).

Rousseau, J. J. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Dobrá voda: Aleš Čeněk,

2002 (Du contrat social ou Principes du droit politique, 1762).

2

Viz k tomu Klvačová, E. Funkce státu v ekonomice. Politická ekonomie, 1990, r. 38, str. 691.


VEŘEJNÉ FINANCE – VYBRANÉ PROBLÉMY

18

1.2.1 O tzv. tržních selháních a o fiskálních funkcích státu

(aneb argumenty „pro“)

Proč je důležité zabývat se touto problematikou v souvislosti s veřejnýmifinancemi? Zejména proto, že z jednotlivých druhů tržních selhání jsou odvozovány

tři základní fiskální funkce státu a na tom se pak zakládají praktické činnosti

vlády v rámci její rozpočtové, fiskální, a dokonce i sociální politiky. Jinýmislovy, i když jde o teoretický problém, má tento problém závažné praktické dopady

projevující se na straně jedné ve výši daňového zatížení všech ekonomických

subjektů a na straně druhé v souhrnu různých veřejných statků a služeb, dotací,

sociálních dávek apod.

Ekonomická teorie má v jistém smyslu ideální představu o tom, jak by měl

vypadat optimální ekonomický systém. Je to (nebo by to měl být) systém efektivní,

stabilní a spravedlivý. Dle nejrozšířenějšího ekonomického kritéria optima, tzv.

Paretovského optima, jde o takový stav ekonomického systému, kdy produkční

faktory (vzácné zdroje) jsou rozdělené mezi ekonomickými subjekty takovým

způsobem, že žádný ze zúčastněných ekonomických subjektů nemá důvod cokoli

na tomto stavu měnit. Jde o kritérium optima dle italského ekonoma VilfredaPareta (1848–1923). Je to stav, kdy už nelze nikomu přilepšit, aniž bychom přitom

zhoršili situaci někoho jiného – viz následující box.

Box 1.1 – Ekonomické optimum

V. Pareto (1848–1923) byl italský ekonom, sociolog a politolog. Svým

výzkumem v oblasti ekonomie je zařazován do tzv. Lausanské školy, k jejímž

klíčovým reprezentantům patří francouzský ekonom L. Walras (1834–1910).

V. Pareto rozvinul Walrasovu teorii všeobecné rovnováhy. Tento ekonom je

považován za jednoho ze zakladatelů ekonomie blahobytu.

Ekonomie blahobytu je normativní ekonomickou teorií zabývající sedoady tržních procesů a vládních zásahů na společenský blahobyt. S analýzou

těchto dopadů jsou spojena i jména dalších ekonomů J. Hickse (1904–1989)

a N. Caldora (1908–1986). Do dějin ekonomických teorií se tito dvaekonomové zapsali mimo jiného tzv. kompensačními testy. Uplatněním těchto testů

lze zkoumat, zda určité ekonomické činnosti anebo opatření znamenají posun

ekonomiky k paretoefektivnímu stavu, či nikoli.

Paretovské zlepšení je situace, kdy změnou alokací zdrojů dochází ke

zvýšení blahobytu některého ze zúčastněných subjektů, aniž by se přitom

snížil blahobyt jiného subjektu.

ÚVOD DO VEŘEJNÝCH FINANCÍ

19

Ale protože nic není dokonalé, ani trh (podle názoru některých ekonomů) nefunguje dokonale a za určitých okolností selhává. Jsou to situace, ve kterých podmínky nutné k efektivnímu fungování trhu buď neexistují, anebo jsou silně porušovány. A proto v ekonomice nejsou produkční zdroje efektivně využity,neanuje makroekonomická stabilita anebo bohatství a příjmy (důchody) nejsou spravedlivě rozděleny.

Ekonomická teorie rozlišuje tři druhy tržních selhání:

● mikroekonomická,

● makroekonomická,

● neekonomická.

K mikroekonomickým příčinám tržních selhání jsou většinou zařazovány:výskyt různých forem nedokonalé konkurence, neúplná informovanost, výskyt tzv. veřejných statků nebo externalit. V těchto případech dochází k deformaci tržních cen a tyto ceny pak nemohou fungovat jako nástroj efektivní alokace. Někdy může tržní mechanismus sám zvládnout nápravu těchto selhání (např. v případě externalit cestou jejich tzv. internalizace). V jiných případech lze k nápravě těchto selhání uplatnit např. fiskální nástroje – daně anebo výdaje. Pokud k tomu dojde, lze tuto nápravu označit za uplatnění alokační fiskální funkce státu.

Použití fiskálních nástrojů ke korekci tržních selhání je možné i na makro-úrovni. Každá vláda v demokratických podmínkách si klade za cíl dosáhnout vysokou úroveň a rychlé tempo ekonomického růstu, vysokou míru zaměstnanosti, cenovou stabilitu, rovnováhu mezi vývozem a dovozem. Jde o cíle prospěšné, avšak obtížně dosažitelné, jak to znázorňuje tzv. magický čtyřúhelník – viz Box 1.2. Box 1.2 – Magický čtyřúhelník

Vysvětlení: Z uvedeného grafu, znázorňujícího ve zjednodušené podobězmíněný vztah, je zřejmé, že by „posun” jednoho z vrcholů čtyřúhelníku nahoru

(vpravo/vlevo) vedl k posunu ostatních vrcholů. A proto nelze dosáhnoutkýžené makroekonomické cíle zároveň.

inflace ekonomickýrƽst

zamĢstnanost platebníbilance


VEŘEJNÉ FINANCE – VYBRANÉ PROBLÉMY

20

Pokud k jejich dosažení budou použity fiskální nástroje, lze tyto činnostioznačit jako uplatnění stabilizační fiskální funkce. Jde o „nejmladší“ anejdiskutovanější fiskální funkci vlády.

V každé společnosti v daném okamžiku existuje určité rozdělení bohatství a příjmů (důchodů) mezi ekonomickými subjekty. Daný stav rozdělení alenemusí splňovat představu všech subjektů o spravedlivém rozdělení. Názory na to, co je spravedlivým rozdělením bohatství a důchodů (příjmů) ve společnosti, se liší. I když nelze vyhovět všem představám, hledá se v této otázce konsenzus, a to politickou cestou.

Jaká je úloha ekonoma v této otázce? Ekonomické metody umožňují zjistit, jaký je reálný stav rozdělení příjmů (důchodů), a to pomocí tzv. Lorenzovy křivky a tzv. Giniho koeficientu – viz Box 1.3.

Je-li stav rozdělení nevyhovující dle platného společenského konsenzu vnázorech na spravedlivé rozdělení, může docházet k redistribuci, tj. k přerozdělování příjmů (důchodů). Pokud jsou k tomu uplatněny fiskální nástroje, tj. daně anebo výdaje, jde o realizaci tzv. redistribuční fiskální funkce.

K shrnutí ohledně tzv. tržních selhání jakožto argumentu „pro“ realizaci tří základních fiskálních funkcí lze použít následující tabulku: Tabulka 1.1 – Vazby mezi cíli, tržními selháními a fiskálními funkcemi

Cíl Tržní selhání Fiskální funkce

Efektivnost Mikroekonomická selhání při alokaci Alokační

Stabilita Makroekonomická selhání při zabezpečení

makroekonomických agregátů

Stabilizační

Spravedlnost Mimoekonomická selhání při zabezpečení spravedlnosti Redistribuční

Zdroj: autorka.

Alokační fiskální funkce související s korekcí některých foremmikroekonomických tržních selhání se zaměřuje na rozhodování o struktuře a objemuveřejných statků a služeb. Určujícím kritériem je přitom dosažení efektivnosti.

Redistribuční fiskální funkce je realizovaná zejména v oblasti přerozdělování důchodů (příjmů) ve společnosti s cílem dosáhnout větší spravedlnosti dlespolečností uznávaného konsenzuálního kritéria. Cílem realizace této funkce je dosažení spravedlivého rozdělení.

Doménou tzv. stabilizační fiskální funkce je ovlivnění ekonomickýchprocesů z důvodu dosažení žádoucích makroekonomických cílů. Cílem realizace této funkce je dosažení stability v ekonomice.

ÚVOD DO VEŘEJNÝCH FINANCÍ

21

Box 1.3 – Lorenzova křivka a GINI koeficient

Vysvětlení: Lorenzova křivka dle jména amerického ekonoma Maxe O.Lo

renze byla sestavena v r. 1905. Tato křivka znázorňuje jednak reálné a jednak

rovnostářské rozdělení důchodů (příjmů) ve společnosti. Na křivceabsolut

ní rovnosti leží body znázorňující rovnostářské rozdělení důchodů (příjmů).

Realita je však většinou odlišná a tzv. Lorenzova křivka znázorňuje skutečný

stav rozdělení důchodů (příjmů).

Vysvětlení: GINI koeficient

G = B / 0,5 = 2B = 1 – 2A, kde:

A – plocha pod Lorenzovou křivkou,

B – plocha mezi osou kvadrantu a Lorenzovou křivkou.

Gini koeficient dle jména italského statistika Corrada Giniho (1884–1965)

byl sestaven v r. 1912. Rovná se dvojnásobku odchylky od absolutní rovnosti,

tj. 2B. Nabývá hodnoty od 0 do 1. Pokud se rovná nule, znamená toabsolut

ní rovnostářské rozdělení příjmů; kdyby se rovnal 1, znamená to absolutně

nerovné rozdělení. VEŘEJNÉ FINANCE – VYBRANÉ PROBLÉMY 22

Jelikož mezi třemi fiskálními funkcemi existuje vztah nekonzistence, je jejich koordinace důležitá a stanovení priorit rozpočtové či fiskální politiky nutností.

3

Tento požadavek má v současnosti stále větší význam s ohledem např. na snahy

vlád napříč Evropou dodržet pravidla fiskální disciplíny na straně jedné a zároveň

podpořit ekonomický růst na straně druhé.

1.2.2 Argumenty „proti“ státním zásahům (aneb o neefektivnosti

těchto zásahů a o tzv. selháních vlády)

Korektní výklad o důvodech existence veřejných financí si žádá zmínku i oargumentech „proti“ státním zásahům a „proti“ uplatnění fiskálních nástrojů knáravě selhání trhu. Tak např. G. S. Becker (1930–2014), nositel Nobelovy ceny

za ekonomii, se v r. 1995 k této otázce vyjádřil takto:

„... dnes je všeobecně úloha státu v ekonomice příliš velká, vlády se starají o příliš mnoho věcí a starají se špatně. Nezvládají regulaci trhů, dělají chyby, ustupují politickým tlakům. Chtějí nahradit mravenčí práci trhu mravenčí prací státních úředníků, ale to nelze.“

4

Mnoho ekonomů zdůrazňuje, že nejen trh, ale i stát, resp. vláda selhávají. K nejčastějším příčinám těchto selhání patří:

● obtížný odhad dopadů vládních opatření,

● problém časového a implementačního opoždění,

● omezená možnost kontroly nad realizací těchto opatření a nad jejichdoady,

● specifické preference správního aparátu (úředníků),

● apod.

5

V reálném životě lze najít mnoho příkladů selhání vlády z některého z výše uvedených důvodů.

Pokud jde o specifikum preferencí státního aparátu a jeho úředníků, jetřeba si uvědomit, že dle teorie byrokracie a některých autorů mají státní instituce a úředníci monopol na informace a tendenci k rozpínavosti. Jejich preferencí je 3

Nekonzistence mezi třemi fiskálními funkcemi spočívá v tom, že snaha o nápravu určitého tržního

selhání fiskálními nástroji může vést k porušení rovnováhy v jiné oblasti vládní politiky. Proto je

zapotřebí stanovit priority v rámci rozpočtové a fiskální politiky.

4

Becker, G. S. Stát by neměl škodit. Ekonom, č. 14, Praha: Economia, 1995.

5

Viz k tomu Klvačová, E. Funkce státu v ekonomice. Politická ekonomie, 1990, r. 38, str. 691.


ÚVOD DO VEŘEJNÝCH FINANCÍ

23

maximalizace vlastních pravomocí a kompetencí, a i proto mohou tyto subjekty

vyvolávat zdání nepostradatelnosti – viz následující box.

Box 1.4 – Teorie byrokracie

Byrokracie představuje specifický druh monopolu. Jde o monopolní právo

na výkon státní správy. Monopolní chování byrokracie může vést kalokační a technické neefektivnosti v případě produkce a poskytování veřejných

statků.

Pojem byrokracie vznikl z francouzského slova bureau (psací stůl, úřad)

a řeckého slova cratein (vládnout). Tento pojem byl poprvé použitfrancouzským ekonomem Vincentem de Gournay (1712–1759).

K rozvinutí teorie byrokracie přispěl zejména německý sociolog aekonom Max Weber (1864–1920). Byrokracie v jeho pojetí tvoří nezbytnousoučást společnosti.

Dle M. Webera: „Byrokracie je technicky nejčistším typem legálního

panství.“

6

Jeho myšlenky a postoje byly později rozvinuty dalšími autory, jako

např. americkým ekonomem a sociologem T. H. Veblenem (1857–1929),

americkým sociologem R. K. Mertonem (1910–2003), americkýmsociologem Ch. W. Millesem (1916–1962), francouzským sociologem M. Crozierem

(1922–2013).

Ve 20. století vznikla řada podnětných prací o ekonomickém chováníbyrokracie, jako např. práce G. Tullocka, W. A. Niskanena, A. Downse, K.Arrowa a dalších.

Další faktor, který může podstatně ovlivnit rozhodování o zásazích vlády do

ekonomiky, je specifikum politických procesů. Jde o to, že i v demokratických

podmínkách o činnostech, které svými dopady ovlivňují mnoho subjektů,rozhoduje omezený počet zvolených reprezentantů. Tito reprezentanti mohou jednat ve

prospěch svých voličů, ale mohou také upřednostňovat zájmy svých politických

stran, určitých zájmových skupin, lobby anebo svůj vlastní prospěch.

Dle G. J. Stiglera (1911–1991), nositele Nobelovy ceny za ekonomii v r. 1982,

není stát schopen nikdy nic udělat rychle, zabývá se detaily, což znemožňuje

kontrolu, z důvodu administrativního zjednodušení zachází se všemi osobamistejně, a nakonec nikdy neví, kdy s tím vším přestat. Zatímco v soukromém sektoru

6

Weber, M. Metodologie, sociologie a politika. 2. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2009.


VEŘEJNÉ FINANCE – VYBRANÉ PROBLÉMY

24

existuje bankrot, nic takového v politických procesech není. A neúspěšná politika

nemá konce.

7

Nabízí se otázka: „Jak v podmínkách demokratického uspořádání státuprobíhají rozhodování o veřejných záležitostech a o problémech, jejichž řešení je v zájmu všech členů společnosti?“ Alternativou k tržnímu rozhodování je tzv. veřejná volba. 1.2.3 Veřejná volba a její uplatnění ve veřejných financích Veřejná volba je často označovaná za netržní způsob rozhodování o různýchzáležitostech ve společenském životě politickou cestou. Jejím hlavním cílem je integrace množství odlišných zájmů a preferencí zainteresovaných subjektů do jednoho kolektivního rozhodnutí. Je to zároveň i její největší problém. Je potřeba si uvědomit, jak velké množství subjektů s velmi odlišnými preferencemi může v rámci této volby vstupovat do rozhodovacího procesu – viz následující schéma: Schéma 1.1 – Subjekty rozhodující v rámci veřejné volby Zdroj: autorka.

V rámci veřejné volby lze uplatnit různé hlasovací postupy. Tyto postupy mají své plusy a minusy. Výsledky rozhodování v rámci těchto postupů mohou být paretoefektivní, nebo jen přerozdělovací, či dokonce škodlivé. 7

Viz k tomu podrobněji Klvačová, E. Funkce státu v ekonomice. Politická ekonomie, 1990, r. 38, str. 691.

voliēi

volebnísystémzákony

politickáhra

pravidla

byrokracie

zájmovéskupiny

kolektivnírozhodnutí veƎejnýstatek nedĢlitelnost

Hl.problém:Jakintegrovatindividuálnípreferencevoliēƽdokolektivníhorozhodnutí

politici


ÚVOD DO VEŘEJNÝCH FINANCÍ

25

Jde o následující postupy:

● jednohlasná nebo jednomyslná shoda,

● většinové pravidlo,

● pluralitní hlasování,

● hlasování podle počtu bodů.

Existují i různé modifikace těchto postupů.

Podstatou tzv. jednohlasné (nebo též jednomyslné) shody je dosažení úplnéshody všech rozhodovacích subjektů při hlasování o nějakém projektu či opatření.Plusem uplatnění tohoto postupu v rámci veřejné volby je skutečnost, že přitom nelze schválit neefektivní anebo nespravedlivé opatření, neboť každý rozhodovatel musí s navrhovaným řešením souhlasit. Zápory jsou dva: hrozí časové průtahy v rámci procesu rozhodování anebo nebezpečí výskytu „vydírání jedincem“. Jde o případ, kdy jeden z rozhodovatelů zablokuje celý rozhodovací proces ve snaze prosadit opatření ve svůj vlastní prospěch anebo ve prospěch skupiny, kterou reprezentuje.

Dalším možným postupem je tzv. většinové pravidlo, kdy k úspěšnémuzavršení rozhodování o různých možných opatřeních postačuje většina hlasůrozhodovatelů, nikoli jednohlasná shoda. I když je tento postup rychlejší, hrozí zde nebezpečí schválení neefektivních, či dokonce nespravedlivých opatření. Tento jev se označuje pojmem „tyranie většiny“. Aby se tomuto problému předešlo, lzemísto zásady „prosté většiny“ uplatnit zásadu „kvalifikované většiny“ (2/3 nebo 3/5).

Dalším problémem většinového pravidla a jeho uplatnění v rámci veřejnévolby je nebezpečí výskytu tzv. hlasovacího paradoxu [někdy označovaného jako Condorcetův paradox dle J. A. de Condorceta (1743–1794)].

Jde o situaci, kdy žádné z navrhovaných opatření nemůže v rámci hlasování na principu většinového pravidla získat potřebnou většinu hlasů. V souvislosti s tím může docházet k manipulaci s pořadím hlasování o jednotlivých návrzích anebo k tzv. zacyklení volby. V této souvislosti formuloval K. Arrow, nositel Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1992, tzv. teorém nemožnosti, dle kterého neexistuje žádná hlasovací metoda na principu většinového pravidla, která:

● nezávisí na pořadí hlasování,

● zaručuje efektivnost,

● respektuje individuální preference.

8

8

Arrow, K. J. (1951b). Social choice and individual values (1. vydání). New Haven, New York /

London: J. Wiley / Chapman & Hall. OCLC 892549124. Další vydání: Arrow, Kenneth J. (1963).

Social choice and individual values (2nd ed.). New Haven: Yale University Press. Kniha vyšla

v češtině: Arrow, K. Společenský výběr a individuální hodnoty. Praha: Svoboda, 1971.


VEŘEJNÉ FINANCE – VYBRANÉ PROBLÉMY

26

Tento paradox se však vyskytuje jen v případě hlasování o více než dvou

návrzích, a to jen tehdy, kdy některý z rozhodovatelů má nestandardní tzv.dvouvrcholovou preferenci.

9

V rámci veřejné volby se lze vyhnout nebezpečí volebního paradoxuuplatněním dalších postupů, jako např. pluralitního hlasování aneb hlasování podle

počtu bodů. V případě pluralitního hlasování musí rozhodovatelé umístitjednotlivé návrhy na první, druhé atd. místo dle svých preferencí. Vyhrává návrh, který

byl nejvícekrát umístěn na prvním místě. V případě hlasování podle počtu bodů

vyhrává návrh, který získá nejvíc bodů přidělených jednotlivými rozhodovateli.

Existuje celá řada modifikací (variant) těchto metod.

Problematikou veřejné volby se zabývá tzv. teorie veřejné volby. K jejímreprezentantům lze zařadit J. Schumpetera (1883–1950), A. Downse (1930), J. Buchanana

(1919–2013), nositele Nobelovy ceny za ekonomii v r. 1986, G. Tullocka (1922–2014),

K. Arrowa (1921), nositele Nobelovy ceny za ekonomii r. 1972 a další.

10

Teorie veřejné volby považuje za významného aktéra v rámci rozhodovacích

procesů tzv. voliče – mediána (někdy označovaného za „pozičního diktátora“).

Volič – medián rozděluje soubor rozhodovatelů na dvě stejné skupiny a kam se

svým rozhodnutím přikloní, komu dá svůj hlas, ten návrh vyhraje.

V rámci rozhodování na základě veřejné volby hrozí celá řada nebezpečí,

jako např. prosazování zájmů určitých skupin (lobby, zájmových či nátlakových

skupin), „obchodování“ s hlasy rozhodovatelů apod.

V rámci rozhodování o veřejných záležitostech mají někteří aktéři výhodnější

pozici (někdy až monopolní). Dle A. Downse je jedním z těchto aktérů politik.

Ve svém tzv. Downsovém modelu politického cyklu definuje tento autor odlišný

způsob chování a odlišnou míru reakcí politika na požadavky voličů „před“ a „po“

volbách, v prvním a druhém volebním období:

9

Jde o voliče se specifickou preferencí vůči navrhovaným variantám, o kterých se má hlasovat.

Tak např. při rozhodování o třech variantách veřejného rozpočtu s nízkým, středním a vysokým

objemem výdajů a třech rozhodovatelích by nestandardním chováním bylo, poněkud zjednodušeně

formulováno, kdyby někdo z těchto rozhodovatelů preferoval zároveň variantu s nízkým avysokým objemem výdajů. O tomto rozhodovateli lze tvrdit, že má dvouvrcholovou preferenci oproti

ostatním dvěma rozhodovatelům (preferujícím buď nízký, anebo vysoký objem výdajů). Vtakovém případě může docházet k manipulaci s pořadím hlasování o jednotlivých variantách s cílem

zaručit vítězství kterékoli z nich na objednávku. 10

Schumpeter, J. Capitalism, Socialism, and Democracy. New York: Harper, 1942.

Downs, A. An Economic Theory of Democracy. New York: Harper and Row, 1957.

Buchanan, J. M., Tullock, G. The Calculus of Consent: Logical Foundations of Constitutional

Democracy. University of Michigan Press 1962.

Arrow, K. J. Social Choice and Individual Values. New York: John Wiley & Sons, Inc. 1951b.

ÚVOD DO VEŘEJNÝCH FINANCÍ

27

Graf 1.1 – Volič – medián

Vysvětlení: Uprostřed volebního souboru se se svými preferencemi ohledně objemuveřej

ných statků nachází volič V

3

. Ke kterému ze dvou subsouborů se volič V

3

přikloní, tomu

subsouboru zaručí vítězství.

Zdroj: Hamerníková, B. a kol. Veřejné finance. Praha: Victoria Publishing, 1996, str. 22.

Graf 1.2 – Downsův model politického cyklu VEŘEJNÉ FINANCE – VYBRANÉ PROBLÉMY 28 Vysvětlení: Zatímco v období před I. volbami aktivita politika a míra jeho reakcí napožadavky voličů rostou, poté, co zvítězí ve volbách, dochází k poklesu citlivosti jeho reakce na zájmy voličů. Avšak před začátkem nového volebního období, má-li tento politik naděje na znovuzvolení, jeho aktivita směrem k voličům roste. Zdroj: Downs, A. An Economic Theory of Democracy. New York: Harper and Row, 1957.

V této souvislosti pokládá J. E. Stiglitz (1943), nositel Nobelovy ceny zaekonomii za r. 2001, otázku: „Existuje altruistický politik?“.

11

Nelze na tuto otázku

odpovědět jednoznačně, avšak:

„Demokracie zvolily Hitlera, Mussoliniho a Peróna stejně jako Lincolna, Churchilla a Kennedyho. Stejně jako se ekonomové musí zabývat korekcemitržních selhání, analytikové veřejné volby musí zkoumat způsoby, jak se vyhýbat selháním.“

12

Obdobně se může chovat i další aktér veřejné volby – úředník. W. A. Niskanen ve svém modelu zkoumajícím vyjednávání mezi politikem a úředníkem o objemu produkce veřejného statku ukazuje, že hlavně z důvodu lepší informovanosti se úředník bude snažit prosadit opatření schvalující produkci většího objemuveřejného statku, než by bylo ekonomicky efektivní. Proč? Protože větší objem této produkce znamená vyšší rozpočet instituce, jejímž zaměstnancem úředník je, a tudíž garanci jeho zaměstnání a platu.

Tento model znázorňuje situaci vyjednávání politika a úředníka ohledněefektivního objemu produkce nějakého veřejného statku. Tato produkce má nejen své přínosy, ale zároveň i náklady.

Úředník předpokládá, že politik zastupující voliče bude akceptovat jakýkoli návrh, pokud přínosy budou převyšovat náklady. Posledním bodem, ve kterém k tomu bude docházet, je bod E na grafu. Od tohoto bodu dál by při zvýšení objemu veřejného statku docházelo k převisu nákladů nad přínosy. V bodě E jde o objem Q

B

veřejného statku. Optimální objem veřejného statku s ohledem na

vztah nákladů (C) a přínosů (V) je však objem Q*, kde mezní přínosy se rovnají

mezním nákladům (sklony křivek CC a VV jsou v tomto bodě stejné).

Je-li množství Q

B

méně efektivní než množství Q*, proč reprezentant voličů

(tj. politik) ten návrh přijme? Jde o případ informační asymetrie. Úředník má

lepší informace o objemu veřejného statku, a proto snadno přesvědčí voleného

zástupce, tj. politika.

13

11

Stiglitz, J. E. Ekonomie veřejného sektoru. Praha: Grada Publishing, 1997, str. 206.

12

Samuelson, P. A., Nordhouse, W. D. Ekonomie. Praha: Svoboda, 1991, s. 770.

13

Viz k tomu podrobněji Jackson, P. M., Brown, C. V. Ekonomie veřejného sektoru. EurolexBohemia – edice Ekonomie, Praha 2003, s. 237–238.


ÚVOD DO VEŘEJNÝCH FINANCÍ

29

Graf 1.3 – Niskanenův model

Zdroj: Urbánek, V. Byrokracie, její vlastnosti a alokační nehospodárnost, 1998; Niskanen,

W. A. Bureaucracy and Representative Government. Chicago: Aldine, Atherton, 1971.

V rámci veřejné volby je nutno rozlišovat mezi rozhodováním na základě přímého hlasování (kde rozhodují a hlasují občané přímo), nebo nepříméhohlasování (tj. hlasování volených zástupců). Jak přímé, tak i nepřímé hlasování má svá úskalí.

K zamezení eventuálním problémům jsou např. v rámci nepřímého hlasování předem schvalovány jednací řády rozhodovacích institucí (parlamentů nebo jiných veřejných institucí). V rámci přímého hlasování může např. dojít ke schválení neefektivních projektů z ekonomického hlediska.

V rámci nepřímého hlasování je potřeba pamatovat i na to, že o opatřeních v zájmu mnoha osob rozhoduje úzká skupina volených zástupců, reprezentantů. Tak např. Parlament ČR čítá celkem 200 poslanců Poslanecké sněmovny a 81 senátorů Senátu. A tito zástupci voličů (celkem 281) rozhodují o zákonech pro 10 milionů obyvatel.

VEŘEJNÉ FINANCE – VYBRANÉ PROBLÉMY

30

O efektivnosti jednání v rámci veřejných financí může rozhodnout i chování

hlasujících subjektů. Např. tzv. Vězňovo dilema ukazuje, že odlišné chováníroz

hodovatelů vede k odlišným výsledkům jejich vyjednávání.

Schéma 1.2 – Vězňovo dilema

Strategie jednotlivce B

Strategie

jednotlivce

A

SN

S

Buňka I.

(3,3)

Buňka II.

(1,4)

N

Buňka III.

(4,1)

Buňka IV.

(2,2)

Preference A: Preference B:

Buňka III. Buňka II.

Buňka I. Buňka I.

Buňka IV. Buňka IV.

Buňka II. Buňka III.

Pozn.: S = spolupracovat; N = nespolupracovat

Vysvětlení: Máme dva subjekty A a B. Tyto subjekty „přistižené na místě činu“ nemohou

spolu vyjednávat, a proto nikdo z nich neví, jak se zachová ten druhý. Oba hráči mohou

buď spolupracovat, anebo nespolupracovat.

Zdroj: Jackson, P. M., Brown, C. V. Ekonomie veřejného sektoru. Eurolex Bohemia – edice

Ekonomie, Praha 2003.

Optimálním výsledkem by byl výsledek znázorněný v I. buňce (obazúčast

něné subjekty spolupracují). Z nejistoty každého z nich však vyplývají výsledky:

v II. buňce, která je optimální pro subjekt „B“, nebo v III. buňce, kde se nachází

optimální řešení pro subjekt „A“, nebo v IV. buňce, kde je znázorněn výsledek

v případě nespolupráce obou subjektů.

Názory na to, co bude prospěšnější pro jednotlivce nebo pro společenství,

jsou odlišné. Dle P. A. Samuelsona velmi záleží na úloze rozhodčího nebo soudce

(nebo nakonec vlády).

ÚVOD DO VEŘEJNÝCH FINANCÍ

31

Dvojice autorů P. M. Jacksona a C. V. Browna ale poznamenává, že i když zúčastněné subjekty mohou získat více v případě kooperativního chování (tj. když budou spolupracovat), mohou více získat, i když se jeden z nich bude chovat nekooperativně, zatímco druhý zúčastněný bude spolupracovat.

14

Uplatnění veřejné volby při rozhodování v rámci veřejných financí jevýchodiskem z obtíží při hledání efektivních řešení tehdy, kdy tržní rozhodování není možné z důvodu jejich specifické povahy. Na straně druhé je nutno mít na paměti, že kolektivní rozhodnutí vznikající v rámci veřejné volby mají donucovacícharakter. Navíc jak zdůrazňuje J. Stiglitz při uplatnění veřejné volby, vždy někdo získává a někdo ztrácí.

15

1.3 V rámci „rámce“ veřejných financí (aneb kdo je v něm)

Z definice veřejných financí jakožto specifických vztahů a operací probíhajících

mezi státem a ostatními ekonomickými subjekty vyplývají klíčoví aktéři jednání:

stát na straně jedné a ostatní ekonomické subjekty na straně druhé.

Kdo reprezentuje stát v demokratických podmínkách? Jsou to:

● orgány a instituce veřejné správy,

● politici,

● úředníci (zaměstnanci veřejné správy).

Orgány a instituce veřejné správy mají určitou strukturu. Jak v unitárním, tak i ve federálním státě jde minimálně o dvě úrovně: státní správa a místní správa. Někde je ještě meziúroveň – regionální správa. A někde (jako např. v Českéreublice) existuje i územní samospráva.

Pod pojmem „ostatní ekonomické subjekty“ rozlišujeme různé subjekty jako

např. firmy, neziskové organizace, domácnosti a jednotlivce. Tyto subjekty jsou

důležitými aktéry v rámci veřejných financí.

Vymezili jsme subjekty vztahů a operací v rámci „rámce“ veřejných financí.

Položme si otázku, čím se tyto subjekty řídí? Jaké jsou jejich motivace, záměry

a cíle? U soukromých subjektů je motiv zřejmý: dosáhnout co nejlepšího výsledku

s co nejnižšími náklady.

14

Jackson, P. M., Brown, C. V. Ekonomie veřejného sektoru. Eurolex Bohemia – edice Ekonomie,

Praha 2003.

15

Stiglitz, J. Ekonomie veřejného sektoru. Praha: Grada, 1998, s. 160.


VEŘEJNÉ FINANCE – VYBRANÉ PROBLÉMY

32

Čím se ale řídí reprezentanti státu, tj. politici a úředníci? Je to „veřejný zájem“

a co je možné si pod tímto pojmem představit?

Vymezení podstaty tohoto pojmu „veřejný zájem“ nezpůsobuje problém jen

v rámci veřejných financí. Je to důležitý celospolečenský problém, jehož řešení

nedává spát celým generacím filozofů, historiků, sociologů a ekonomů – viznásledující box.

Box 1.5 – Veřejný zájem

V souvislosti s tzv. veřejným zájmem lze uvést různé názory, koncepce ateorie. A je vůbec otázkou, zda diskuse o tomto pojmu je pro ekonomickou teorii

relevantní. Dle P. M. Jacksona a C. V. Browna je veřejný zájem spíšedoménou politologie.

16

Dle F. Ochrany jde o nadindividuální zájem, jehožnositelem je společenský subjekt (např. veřejná instituce). Základními motivačními

faktory jsou pro ni společensky uznávané cíle a potřeby.

17

Dle J. Nemce a G.

Wrighta lze považovat za veřejný zájem opatření zvyšující celkový rozsah

užitečnosti ve společnosti.

18

V jakém vztahu jsou veřejné a individuální zájmy? Princip individuálního

(osobního) zájmu vychází z toho, že jednotlivci mají své preference a jejich

cílem je maximalizace vlastního užitku.

Lze ve světě jednotlivců dospět ke konsenzu ohledně vztahů meziveřejným a individuálními zájmy? Připomeňme si na straně jedné názor A. Smitha

z Bohatství národů (1776) o tom, že jednotlivec sledující a prosazující svůj

vlastní zájem prosazuje (veden „neviditelnou rukou“ trhu) i zájemspolečenství v daleko větší míře, než kdy ho opravdu zamýšlel prosadit.

19

Připomeňme si na straně druhé další rozšířený názor T. Hobbse z Leviathana (1651)

o světě, kde v důsledku absence vlády (a tudíž i veřejné volby) panuje strach

a nuzný, ošklivý život.

20

Je společnost, která neprovádí veřejnou volbu a řídí se zásadou„Laissez-faire“ lepší než společnost provádějící veřejnou volbu? Na tuto otázku

neexistuje jednoznačná odpověď. 16

Jackson, P. M., Brown, C. V. Ekonomie veřejného sektoru. Praha: Eurolex Bohemia – ediceEkonomie, 2003, s. 117 a další.

17

Ochrana, F. Veřejné projekty a veřejné zakázky. Praha: Codex Bohemia, 1999, s. 69–76.

18

Nemec, J., Wright, G. Verejné financie. Teoretické a praktické aspekty verejných financií v procese

transformácie krajín strednej Európy. Bratislava: NISPAcee, 1997, s. 16.

19

Smith, A. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: SNPL, 1958 (An Inquiry into

the Nature and Causes of the Wealth of Nations. London: Methuen & Co., Ltd., 1776).

20

Hobbes, T. Leviathan. Praha: OIKOYMENH, 2010.


ÚVOD DO VEŘEJNÝCH FINANCÍ

33

V souvislosti s veřejnými financemi musíme zmínit i další důležitý pojem –

veřejný sektor. Jde o součást národního hospodářství v podmínkách tzv. smíšené

ekonomiky (spolu se soukromým sektorem). Jde o ten sektor ekonomiky, který

je ve veřejném vlastnictví (státním nebo municipálním) a jehož účelem jeuspokojování potřeb občanů v tzv. veřejném zájmu. Oproti soukromému sektoru má

veřejný sektor určitá specifika, a to: ve způsobu financování jeho činnosti (1), ve

specifice jeho produkce (2), v managementu (3) a ve způsobu poskytování jeho

produktů, tj. veřejných statků a služeb (4).

Veřejný sektor a jeho organizace jsou částečně anebo úplně financovány zveřejných výdajů a jsou napojeny na fiskální systém. Veřejný sektor je nejenproduktem, ale zároveň i „motorem“ veřejných financí – viz následující box.

Box 1.6 – Veřejný sektor

V odborné domácí a zahraniční literatuře existuje množství pokusů odefinici veřejného sektoru a o vymezení jeho podstaty, rozsahu a struktury. Dle

J. E. Stiglitze:

„Životy všech obyvatel civilizovaných států jsou od narození až do smrti

výrazně ovlivňovány činností vlády.“

21

Autorská dvojice P. M. Jackson a C. V. Brown zdůrazňuje, že:

„Moderní státy poskytují prostřednictvím státního rozpočtu celou řadu

služeb. Tyto služby zahrnují např. bydlení, vzdělávání, služby policie apožárních sborů, národní obranu, systém justice a zákonů i penze. Rozsah, v němž

se stát zapojuje do zabezpečování zboží a služeb prostřednictvím rozpočtu,

a druhy skutečně poskytovaných služeb se liší u každého státu a rovněž se

mění s časem.“

22

Dle R. A. Musgravea a P. B. Musgraveové v moderní ekonomicesoukromý a veřejný sektor koexistují. Tito autoři vymezují veřejný sektor skrze

činnosti a funkci vlády (v rámci korekce tzv. tržních selhání) a v souvislosti

s rozpočtovou politikou.

23

21

Stiglitz, J. E. Ekonomie veřejného sektoru. Praha: Grada, 1997, s. 23.

22

Jackson, P. M., Brown, C. V. Ekonomie veřejného sektoru. Praha: Eurolex Bohemia – ediceEkonomie, 2003, s. 46.

23

Musgrave, R. A., Musgraveová, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi. Praha: Management Press,

1997, s. 3–8.


VEŘEJNÉ FINANCE – VYBRANÉ PROBLÉMY

34

Po r. 1989 vznikla i u nás řada odborných publikací zabývajících seveřej

ným sektorem. Prakticky prvním počinem v této oblasti v tehdejšímČesko

slovensku byla práce J. Nemce a D. C. Lawsona (1992) a práce autorského

kolektivu ekonomů z VŠE (1992). Později se tomuto tématu v ČR věnovaly

práce B. Hamerníkové a kol. (1996), R. Dubna (1996), Y. Streckové (1997),

Y. Streckové a I. Malého (1998), B. Hamerníkové a K. Kubátové (1999),

F. Ochrany (1999), J. Rektoříka (1999), B. Hamerníkové (2000) a další.

V současné době lze zmínit zejména práce B. Hamerníkové, A.Maay

tové a kol. (2010), F. Ochrany, J. Pavla, L. Vítka a kol. (2010), Maaytové,

A., Ochrany, F., Pavla, J. a kol. (2015) v ČR a J. Medvedě, J. Nemce a kol.

(2011) na Slovensku a další.

24

Na závěr této kapitoly lze shrnout:

● Pojem veřejné finance zahrnuje reálné vztahy, procesy a operaceodehrá

vající se v každodenním životě;

● Veřejné finance a z nich vyplývající povinnosti, ale i přínosy se dotýkají

každého občana, každé instituce, každé firmy;

● Jde o finanční vztahy a operace mezi státem na straně jedné a všemieko

nomickými subjekty na straně druhé;

● Jsou to specifické finanční vztahy založené na třech „ne principech“ –ne

návratnosti, neekvivalence a nedobrovolnosti;

● Hlavní příčinou existence veřejných financí je stát a jeho úloha vespoleč

nosti – konkrétně v ekonomice;

● O této úloze se vede letitá odborná diskuse a existují jak argumenty „pro“,

tak i „proti“ zásahům státu;

● Tzv. tržní selhání jsou jedním z klíčových argumentů zastánců státních

zásahů; odpůrci však zdůrazňují, že nejen trh, ale i stát (resp. vláda) může

selhat;

● Ze tří základních druhů tržních selhání jsou odvozené tři základnífiskál

ní funkce státu – alokační, redistribuční a stabilizační; mezi nimi panuje

vztah nekonzistence, což vyžaduje stanovení priorit v rámci rozpočtové

a fiskální politiky vlády;

24

Jako např. Peková, J., Pilný, J., Jetmar, M. Veřejný sektor – řízení a financování. Praha: Wolters

Klu wer ČR, 2012; Hejduková, P. Veřejné finance, teorie a praxe. Praha: C. H. Beck, 2015;Lajtke

pová, E. Veřejné finance v České republice: teorie a praxe. Brno: Akademické nakladatelství

SERM, 2007. atd.


ÚVOD DO VEŘEJNÝCH FINANCÍ

35

● Problémům souvisejícím s tzv. tržními selháními lze při rozhodování oveřejných financích čelit tzv. veřejnou volbou; i zde však může docházet ke

komplikacím při rozhodování v tzv. veřejném zájmu;

● V rámci „rámce“ veřejných financí vystupuje jednak stát a jednak tzv.

ostatní ekonomické subjekty (firmy, domácnosti a jednotlivci). KLÍČOVÁ SLOVA VEŘEJNÉ FINANCE STÁTNÍ FINANCE SOCIALISTICKÉ FINANCE ZÁKLADNÍ TŘI „NE PRINCIPY“ VEŘEJNÝCH FINANCÍ – NENÁVRATNOST, NEEKVIVALENCE A NEDOBROVOLNOST TRŽNÍ SELHÁNÍ SELHÁNÍ VLÁDY ZÁKLADNÍ FISKÁLNÍ FUNKCE STÁTU (ALOKAČNÍ, REDISTRIBUČNÍ, STABILIZAČNÍ) VEŘEJNÁ VOLBA VEŘEJNÝ ZÁJEM VEŘEJNÁ SPRÁVA VEŘEJNÝ SEKTOR



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist