načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Verbální komunikace a lidská psychika - Jaromír Janoušek

Verbální komunikace a lidská psychika

Elektronická kniha: Verbální komunikace a lidská psychika
Autor:

Vnitřní vazby mezi verbální komunikací a lidskou psychikou včetně jejich projevů v chování, činnosti a vztazích mezi lidmi – to vše přináší publikace „Verbální komunikace a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2007
Počet stran: 169
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-1594-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Publikace zkoumá některé psychologické aspekty problematiky lidské komunikace - především vnitřní vazby mezi verbální komunikací a lidskou psychikou.

Popis nakladatele

Vnitřní vazby mezi verbální komunikací a lidskou psychikou včetně jejich projevů v chování, činnosti a vztazích mezi lidmi – to vše přináší publikace „Verbální komunikace a lidská psychika“ významného českého psychologa prof. Phdr. Jaromíra Janouška, DrSc. Odborné veřejnosti, ale i studentům psychologie, sociologie, lingvistiky a mnoha dalším předkládá výsledky své mnohaleté práce v oboru. Těžiště knihy umísťuje především do psychologické a sociálně psychologické analýzy, zároveň však sleduje aspekty lingvistické, sociologické apod.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jaromír Janoušek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

prof. PhDr. Jaromír Janouek, DrSc.

VERBÁLNÍ KOMUNIKACE A LIDSKÁ PSYCHIKA

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

www.grada.cz

jako svou 3008. publikaci

Odpovědná redaktorka Jana Henlíková

Sazba a zlom Milan Vokál

Počet stran 176

Vydání 1., 2007

Vytiskla tiskárna PB tisk

Prokopská 8, Příbram 6

Š Grada Publishing, a.s., 2007

Obrázek na obálce Š doc. MUDr. Pavel áček, Ph.D.

Recenzoval: PhDr. Ivan Slaměník, CSc.

ISBN 978-80-247-1594-0


OBSAH

PŘEDMLUVA .....................................7

1. PROBLÉM SOUVISLOSTI VERBÁLNÍ KOMUNIKACE A LIDSKÉ

PSYCHIKY JAKO VYÚSTĚNÍ PROBLÉMU VZTAHU ŘEČI

A JAZYKA S LIDSKOU PSYCHIKOU .......................9

1.1 Vztah jazyka a psychiky podle W. Wundta ...................9

1.2 Řeč, jazyk a mluva podle F. de Saussura ....................11

1.3 Co je znak a co je význam ...........................20

1.4 Smysl a denotace ................................22

1.5 Filozofickovědní zkoumání znaku a významu u E. Husserla .........24

1.6 Vztah verbální komunikace a psychiky podle K. Bühlera ...........32

2. VÝZNAMY V OBSAHOVÉ CHARAKTERISTICE LIDSKÉ PSYCHIKY ..39

2.1 Jak vystupují významy v mentální reprezentaci ................40

2.2 Jak se projevují významy v proívání .....................41

2.3 Významy v regulaci chování a činnosti ....................42

2.4 Významovost v psychice jako celku .....................43

2.5 Vztah významu a smyslu ve struktuře vědomí .................45

3. VERBÁLNÍ KOMUNIKAČNÍ AKT A JEHO VÝZNAMOVÁ

STRUKTURA ....................................49

3.1 Pojetí komunikačního aktu podle A. R. Luriji .................52

3.2 Analýza produkce a recepce řeči podle W. Levelta a jeho následovníků . . . 54

3.3 Diskuze o zpětných vazbách ..........................58

4. INTRAPERSONÁLNÍ KOMUNIKACE A VNITŘNÍ ŘEČ ...........61

4.1 Intrapersonální komunikace ..........................61

4.2 Podoby zmnoování já v intrapersonální komunikaci ............62

4.3 Vývoj intrapersonální komunikace v souvislosti s vývojem řeči ........65

4.4 Bachtinova teorie zmnoování psychiky v souvislosti s komunikací .....66

4.5 Jak specifikovat vnitřní řeč? ..........................67

4.6 Problém geneze intrapersonální komunikace a vnitřní řeči u dítěte ......74

4.7 Metakomunikace ve vztahu k vnitřní řeči ...................78

4.8 Koncepty výkladu chybných řečových úkonů .................78

4.9 Experimentální výzkum vnitřní řeči ......................82

5. INTERPERSONÁLNÍ A SKUPINOVÉ ASPEKTY VZTAHU MEZI

VERBÁLNÍ KOMUNIKACÍ A LIDSKOU PSYCHIKOU ............89

5.1 Monosti diferenciace komunikačních aktů ..................89

5.2 Diferenciace komunikačních aktů podle motivace ...............91 Dalí způsoby diferenciace komunikačních aktů ................94

5.4 Klamání a lhaní jako komunikační akty ....................96

5.5 Rozhovor ...................................100

5.6 Sociální a kulturní zprostředkování souvislosti verbální komunikace

a lidské psychiky ...............................104

5.7 Komunikace v malé skupině .........................106

5.8 Podíl komunikace na tvorbě významu ....................108

6. VÝZNAMOVÁ ANALÝZA VERBÁLNÍ KOMUNIKACE JAKO JEDNA

Z CEST K POZNÁNÍ LIDSKÉ PSYCHIKY ...................115

6.1 Monosti obsahové analýzy ..........................116

6.2 Monosti interakční analýzy .........................120

6.3 Monosti etogenického přístupu .......................124

6.4 Monosti analýzy diskurzu ..........................127

6.5 Monosti komplexní významové analýzy ...................129

6.6 Vyuití průběhu verbální komunikace pro její významovou analýzu .....132

6.7 Metakomunikace a její vyuití pro významovou analýzu ...........138

ZÁVĚR .......................................143

SUMMARY .....................................149

Verbal communication and human mind ...................149

LITERATURA ...................................155

REJSTŘÍK VĚCNÝ ................................163

REJSTŘÍK JMENNÝ ...............................167


PŘEDMLUVA

V předloené monografii se zabývám psychologickou problematikoukomunikace. Tato problematika je trvalou součástí mé vědeckovýzkumné činnosti od poloviny

edesátých let minulého století. Tuto činnost lze časově i obsahově rozdělit do tří

období.

První období je souhrnně vyjádřeno v publikaci Sociální komunikace z roku 1968. Je to období snahy o celkové obsáhnutísociálněsychologických problémů komunikace, jak je v té době přináela světová věda, a o jejich uvádění dopsychologie a dalích vědních oborů u nás. Druhé období představuje v souhrnné podoběpublikace Společná činnost a komunikace z roku 1984. V tomto období jsem provedl řadu experimentálních výzkumů zaměřených zejména na komunikaci při řeeníproblémů v malé skupině.

Třetí období je nejdelí, mimo jiné proto, e mé vědeckovýzkumné sledováníproblematiky komunikace, i kdy jsem je nepřeruil, rozsahem ustupovalo práci najiných otázkách. Proto publikace Verbální komunikace a lidská psychika, kterou nyní předkládám a která obsahuje výsledky mé práce z tohoto období, je do jisté míry návratem k vlastním pracovním východiskům i ke kořenům této problematikysamotné. Zároveň je ovem pokusem dosavadní vlastní psychologickou analýzu komunikace prohloubit, a to ve dvou směrech. Jednak výraznějím zaměřením na problematikujazyka, jednak detailnějí analýzou vnitřní souvislosti mezi verbální komunikací alidskou psychikou jak po procesuální, tak po strukturální stránce.

Rád bych při této příleitosti s vděčností vzpomněl na svého kolitele Alexandra Romanoviče Luriju. Kromě svých objevných výzkumů, týkajících se psychologie a neuropsychologie řeči a jazyka, mě seznámil také s epochálním dílem LvaSemjonoviče Vygotského, na jeho znovuobjevování v polovině padesátých let v tehdejí sovětské a světové psychologii měl obrovskou zásluhu. Dále bych tu rád s velkými díky vzpomenul inspirujícího prostředí Centra pro vyí studia v behaviorálníchvědách ve Stanfordu v Kalifornii, kde jsem měl příleitost působit v letech 19901991. Umonilo mi mimo jiné blízké seznámení s americkými výzkumy psychologických problémů komunikace v té době a napsání některých analýz v této práci obsaených.

Za monost vydat tuto monografii velmi děkuji nakladatelství Grada a za velképochopení v této souvislosti paní redaktorce Mgr. Gabriele Plickové. Za velmi cenné připomínky k textu jsem hluboce vděčen prof. PhDr. Janu Kořenskému, DrSc., a PhDr. Ivanu Slaměníkovi, CSc. Za technickou přípravu tabulek a obrázků patří můj dík Ing. Rudolfu Vyskočilovi a Ing. Miloi Novákovi. Monografii věnuji své eně Marii, bez jejího povzbuzování a trpělivosti se mnou by tato publikace asi nevznikla.

Jaromír Janouek

Předmluva / 7



1. PROBLÉM SOUVISLOSTI VERBÁLNÍ

KOMUNIKACE A LIDSKÉ PSYCHIKY

JAKO VYÚSTĚNÍ PROBLÉMU VZTAHU

ŘEČI A JAZYKA S LIDSKOU PSYCHIKOU

Problém souvislosti mezi verbální komunikací a lidskou psychikou navazuje na starí problém souvislosti lidské psychiky s řečí, jazykem, znakem a významem. Tato návaznost je obsahová i odpovídající faktickému historickému vývojipřísluných představ a poznatků. Zřetelně tato návaznost vystupuje zejména v období, které bezprostředně jasné expozici naeho problému předchází. Na výklad tohoto období se omezíme, i kdy v některých poznámkách si vimneme i názorů starích.

Toto období lze do jisté míry diferencovat podle oborů, které jsou s psychologií

v naem problému těsně spjaty. Jde o období vzniku moderní lingvistiky (spojeného

s přisouzením prvotnosti mluvenému jazyku vzhledem k jazyku psanému, srv. Lyons,

1992, s. 38) na jedné straně, a o období vzniku systematického filozoficko-vědního

zkoumání znaku a významu na straně druhé. Obojí se zčásti prolínalo mezi sebou i se

vznikem a vývojem psychologie jako vědy.

1.1 VZTAH JAZYKA A PSYCHIKY PODLE W. WUNDTA

Jako klíčový problém pojímal vztah jazyka a psychiky jeden ze zakladatelů vědecké psychologie W. Wundt (18321920). Jazyk podle něho vedle mýtů a mravů či zvyklostí zakládá realitu skupinové psychiky, Wundtem nazývané due národa (Volksseele) (Wundt, 1911, s. 13). Realita due národa je stejně původní jako realita individuální due. Duí přitom rozumí celkový obsah duevních zkueností. Jazyk stejně jako mýty a mravy či zvyklosti překračuje rozsah individuálního vědomí a jeho schopnosti. Zároveň je stejně jako mýty a mravy určitým prodlouením konkrétníindividuální psychické funkce v nových podmínkách. Jazyk představuje v tomto směru obecnou formu představ a zákonitostí jejich spojení v národním duchu (Volksgeist). Mýtus vyjadřuje citovou a pudovou podmíněnost obsahu představ. Mravy či zvyklosti vyjadřují volní směřování vyplývající z představ a citů. Jazyk, mýtus a mravy seprolínají, jazyk nezůstává pouhým pomocným prostředkem, ale rovně se podílí naobsahu psychiky. Jazyk, mýty a mravy jsou moné jen ve společenství (Gemeinschaft). Pro ná problém je důleité, e tuto společenskost jazyka konkretizuje W. Wundt dvojím způsobem. Jednak jazyk dává duchovnímu obsahu vnějí formu, díky ní se teprve tento obsah můe stát společným. W. Wundt poukazuje na to, e na takovém fyzickém zprostředkování závisí ná duevní ivot (Wundt, 1911, s. 64). Za druhé,jaProblém souvislosti verbální komunikace a lidské psychiky / 9


zyk souvisí se vzájemným duevním působením jedinců. Jevy jazyka je třebapochoit jako výtvor souhrnného ducha. Vzájemné duevní působení vytváří podmínky pro

společné představy, city a vůli ve skupinové psychice. Implicitně, i kdy o ní výslovně

nemluví, je tak ve Wundtově pojetí vztahu mezi jazykem a psychikou obsaena ivzájemná komunikace.

V popředí Wundtova zájmu je předevím geneze a vývojové zákonitosti vztahu jazyka a psychiky. To je obsahem prvního dvoudílného svazku jeho monumentální desetisvazkové Psychologie národů, Völkerpsychologie (Wundt, 1912, 1.svazek, 1. a 2. díl). Jazyk vznikl podle něho z jednoduích forem výrazových pohybů vyjadřujících afekty, zejména gest. Bezprostředně předcházejícím bylo podle něho zvukové gesto (Lautgebärde). Jde o pohyb artikulačních orgánů, který spolu svyjádřením citů zobrazuje děj, který vedl k vyvolání citu. Dalím krokem je vznikhlasových metafor, kde změna zvuku koreluje se změnou citového tónu. Jako příklady uvádí hláskové rozliení pro označení otce a matky ve starých jazycích (pro otce p, t, pro matku m, a), dále rozliení vzdálenosti předmětů silou pronáeného zvuku, azvýení výky, případně prohloubení hloubky zvuku pro vyjádření intenzity činnosti. To se podle něho uchovává v některých jazycích prvobytných společností. Projevuje se to vak třeba i při vyprávění pohádek hluboký drsný hlas pro obra, vysoký jemný hlas pro vílu a podobně. Teprve v rozvinuté zvukové řeči jsou výrazy pro velikost a vzdálenost zvukově neutrální.

Obdobné rysy s předpokládaným jazykem gest jako předchůdcem zvukové řeči hledá W. Wundt v posunkovém jazyce hluchoněmých, dokud nebyl překryt formami vytvořenými analogicky se zvukovým jazykem. Patří sem podle něho gesta ukazovací, gesta zobrazovací i gesta symbolická. Například symbolické gesto pro mluvení pravdy je přímý pohyb prstu od úst, mluvení nepravdy ikmý pohyb prstů od úst do stran a podobně.

I v tomto vývojovém pohledu je u Wundta obsaena implicitně komunikace. Na úrovni gest je to proces, kde cit jednoho člověka vyjádřený gesty vyvolává v druhém odpovídající představu a city, a ty vedou u něho zase k odpovídajícím pohybům. U rozvinuté hlasové řeči je to potom výměna mylenek pomocí jazyka při společném styku. Tyto souvislosti jsou u Wundta ovem jen naznačeny. K některým jeho dílčím tezím se jetě vrátíme později.

Vztah k naemu problému má také Wundtovo pojetí vnitřní jazykové formy(innere Sprachform) (Wundt, 1912, 2. díl, s. 439). Navazuje na W. von Humboldta (17671835), který tento koncept zavedl a zahrnoval do něho intelektuální stránku řečové činnosti, výraz zákonů nazírání, mylení a cítění, a projev individuálního ducha národů. W. Wundt povauje za potřebné osvobodit tento koncept od pojmu ideálnosti formy a chápe jej jako souhrn faktických psychologických vlastností a vztahů, které vyvolávají určitou jazykovou formu vnějí. Konkrétně podle něho jde o jazykové mylení z hlediska souvislostí, směru a obsahu. (Více o tom ve čtvrté kapitole naí práce.) 10 / Verbální komunikace a lidská psychika ŘEČ, JAZYK A MLUVA PODLE F. DE SAUSSURA

Klasický výklad nacházíme u F. de Saussura (de Saussure, 1978, českýpřeklad 1989; dále uvádíme jako f. a č.). F. de Saussure (18571913) rozliuje dokonce

tři fenomény řeč (le langage), jazyk (la langue) a mluvu (la parole). Řeč v jeho pojetí

je dvěma dalím fenoménům nadřazena, zahrnuje jak jazyk, tak mluvu. Sama vak

není de Saussurem přímo definována, je vymezována souvislostí zvuku a mylenky,

má stránku individuální i sociální, v nevydaných poznámkách ji podle překladatele

F. Čermáka de Saussure redukuje na takové duality jako je právě vztah mezi jazykem

a mluvou, a dále vztahy mezi označujícím a označovaným, jedincem a sociálnímasou, zvukem a artikulací i jazykem mluveným a psaným (de Saussure, 1978, f. s. 25,

č. s. 45).

Mluva (la parole) je podle de Saussura individuálním aktem vůle a inteligence. Je vhodné v ní rozliovat kombinace, jejich prostřednictvím mluvčí uívá kódu jazyka k vyjádření vlastní mylenky, a psychofyziologický mechanizmus, jen mu umoňuje tyto kombinace navenek vyjádřit. Je to psychická část řeči, je vdy individuální a je pod kontrolou jedince (de Saussure, 1978, f. s. 30, č. s. 50).

Jazyk (la langue) je sociální částí řeči, vnějí vůči jedinci, jen ho sám o soběnemůe vytvářet ani modifikovat. Zatímco řeč je různorodá, jazyk je stejnorodý.Neshoduje se s řečí, její je pouze určitou, třebae nejdůleitějí součástí. Jazyk je řeč minus mluva. Je společenským produktem schopnosti řeči a souborem nutnýchkonvencí, přijatých společenstvím proto, aby se uití této schopnosti jedinci umonilo (de Saussure, 1978, f. s. 25, č. s. 46). Existuje jen díky určité předchozí úmluvě mezi členy společenství. Je to zásobárna, kterou praxí své mluvy členové tého společenství naplňují, je to gramatický systém, který existuje v mozcích souboru jedinců. Je tonorma vech ostatních manifestací řeči. Jeho sociální povaha je jedním z jeho vnitřních rysů. K tomu, aby byl jazyk jazykem, je třeba masy mluvčích (de Saussure, 1978, f. s. 112, č. s.106). Nejde vak o prostou konvenci, obměnitelnou podle libovůlezainteresovaných osob. Brání v tom působení času, které se kombinuje s působenímsociální síly. Jazyk tedy nemá volnost, nebo čas umoňuje sociálním silám, je na něj působí, aby projevily svůj účinek. Kontinuita tuto volnost ruí a implikuje nutnězměnu, i kdy nikdy ne náhlou a veobecnou.

E. Koerner podle překladatele F. Čermáka sumarizoval de Saussurovo pojetí řeči, jazyka a mluvy takto: n Schopnost řeči jako předpoklad existence jazyka a tvorby mluvy, leící mimooblast vlastní lingvistiky. n Mluvní akt, mluva, parole, jako individuální realizace jazyka a zdroj jazykovéinovace. n Jazyk, langue, jako sociální konvence vytvářející systém znaků, který umoňuje

kódování a dekódování mluvy. n Řeč, langage, jako úhrn jazykových výrazů zkoumajícímu přímo nedostupný

(de Saussure, 1978, č. s. 106).

Toto rozliení lze přijmout. Jen bychom akcentovali v souhlase s de Saussurem, e řeč (le langage) zahrnuje jak jazyk, tak mluvu, co je výhodné při překládáníněmecProblém souvislosti verbální komunikace a lidské psychiky / 11


kého die Sprache, která je obvykle pojímána rovně jako zahrnující obojí, na rozdíl

od mluvy (la parole) v němčině die Rede. Částečně odliné je to v angličtině, kde

vedle termínu language zpravidla pro jazyk a jen výjimečně pro řeč je termín speech

pro řeč a mluvu, a jen výjimečně pro jazyk. Do překladatelských jemností vaknemůeme vstupovat. Dále rovně v souhlasu s de Saussurem bychom akcentovali pojetí

jazyka (la langue) jednak jako faktoru spojujícího určitou etnickou skupinu, jednak

jako obecného systému.

Vrame se vak k de Saussurovi. Studium řeči se tedy podle něho skládá ze dvou částí: první, je je základní, má za svůj předmět jazyk, který je svou podstatouspolečenský a na jedinci nezávislý. Druhá, je je druhotná, má za svůj předmět individuální část řeči, tj. mluvu včetně fonace (de Saussure, 1978, f. s. 37, č. s. 54). Proto také je předmětem de Saussurova výkladu fakticky dvojice fenoménů, jednak jazyk, jednak mluva. Navazuje v tom na Humboldtovo rozliení ergon a energeia. F. de Saussure uplatňuje při jejich výkladu výrazně psychologický zřetel, i kdy ne vudekonzistentně. De Saussurův výklad byl a je předmětem různých interpretací a kritickýchkomentářů (srv. poznámky T. de Maura, in: de Saussure, 1978, f. s. 405, 1989, č. s. 347). Těmito různými interpretacemi a komentáři, vzniklými zčásti proto, e de Saussurovo dílo bylo uveřejněno a posmrtně podle poznámek jeho áků, se zde nemůemezabývat. Podáváme základní obrysy de Saussurova výkladu tak, jak odpovídají podlenaeho názoru publikovanému textu jeho díla a jak souvisejí s naím problémem.

Mluva je přímo charakterizována jako psychická část řeči. Po volní stránce je pod kontrolou jedince. F. de Saussure hovoří zejména o psychofyziologickýchmechanizmech umoňujících s pomocí kódu jazyka vyjádřit vlastní mylenku navenek (de Saussure, 1978, f. s. 30, č. s. 50). Jinde mluví o psychofyzickém studiu řeči (deSaussure, 1978, f. s. 37, č. s. 54).

I u jazyka jako sociálního produktu je zdůrazňována jeho psychická stránka a jeho psychické zkoumání (de Saussure, 1978, f. s. 37, č. s. 54). Jazyk není funkcí mluvčího. Je to produkt, který jedinec registruje pasivně, produkt, který nikdy nepředpokládá předchozí záměr (de Saussure, 1978, f. s. 30, č. s. 50). Jinde F. de Saussure říká, e jazyk se vdy jeví jako dědictví předchozího období (de Saussure, 1978, f. s. 105, č. s. 101). Pokud jde o podíl jedinců na něm, ti jej reprodukují a naplňují a sami musejí projít učením, aby poznali jeho funkci (de Saussure, 1978, f. s. 31, č. s. 51).

Psychologický charakter jazyka je spojen u F. de Saussura s charakterem jazyka jako znakového systému vyjadřujícího ideje. Není jediným znakovým systémem, je srovnatelný s písmem, gesty hluchoněmých, symbolickými rituály, zdvořilostními formami, vojenskými signály a podobně. Je vak z těchto systémů nejdůleitějí. Podle F. de Saussura si lze představit vědu, která studuje ivot znaků v ivotěspolečnosti. Tvořila by část sociální psychologie, a v důsledku toho i část obecné psychologie. Vědu o ivotě znaků nazývá sémiologií. Lingvistika je pouze částí této obecné vědy. Na psychologovi je, aby určil přesné místo sémiologie. Úkolem lingvisty je definovat to, co tvoří z jazyka v souboru sémiologických faktů zvlátní systém (de Saussure, 1978, f. s. 33, č. s. 52).

Psychologický zřetel vystupuje u F. de Saussura i v konkrétní analýze znakové funkce. Jazykový znak nesjednocuje věc a jméno, ale pojem, případně smysl (F. de Saussure zde pojem, smysl a význam nerozliuje) a akustický obraz. Akustický obraz není materiálním znakem, něčím fyzickým, ale psychickým otiskem tohoto zvuku, 12 / Verbální komunikace a lidská psychika reprezentací, o které nám poskytují svědectví nae smysly. Obě uvedené části znaku jsou tedy ve stejné míře psychické povahy. Zároveň nejsou abstraktní. Jsou realitami, které mají své sídlo v mozku (de Saussure, 1978, f. s. 32, č. s. 51).

Psychickou povahu akustických obrazů F. de Saussure zajímavě srovnává spozorováním vlastní řeči. Můeme podle něho mluvit sami se sebou nebo si v duchupřeříkávat verovaný úryvek bez pohybu rtů či jazyka. Protoe slova jazyka jsou pro nás akustickými obrazy, nelze ve výkladu hovořit o fonémech, z nich jsou sloena. Tomuto nedorozumění se můeme vyhnout, budeme-li mluvit o zvucích aslabikách slova, a budeme-li si pamatovat, e jde přitom o akustický obraz (de Saussure, 1978, f. s. 98, č. s. 96). K tomuto de Saussurovu názoru, spojujícímu vnitřní řeč s akustickými obrazy slov, se vrátíme později v souvislosti s naím výkladem vnitřní řeči. Termín vnitřní řeč F. de Saussure nepouívá. Termín parole intérieure lze vak nalézt u V. Eggera. O jeho práci La parole intérieure: Essai de psychologiedescriptive, Paris, Alcan 1904, se zmiňuje G. Lukatela et al. (2004).

F. de Saussure dále navrhuje zachovat slovo znak (signe) a nahradit pojemtermínem označované (signifié) a akustický obraz termínem označující (signifiant). S takto vymezeným znakem jsou spojeny dvě základní vlastnosti: arbitrárnost znaku a lineární povaha označujícího (de Saussure, 1978, f. s. 100, č. s. 98). Pokud jde o arbitrárnost, neznamená to, e označující závisí na svobodné volbě mluvčího (není v moci jedince měnit znak, který je určitou jazykovou skupinou stanoven), ale vyjadřuje to, eoznačující je ve vztahu k označujícímu nemotivované, tj. arbitrární ve vztahu koznačovanému, s ním nemá v realitě ádnou přirozenou vazbu.

Od znaku odliuje symbol, jeho povaha není zcela arbitrární, je v něm zbytekpřirozeného svazku mezi označujícím a označovaným. Například symbol spravedlnosti, váhy, by nebylo moné nahradit libovolným jiným symbolem, třeba vozem. Prvky symboličnosti obsaené v onomatopoích a zvoláních (bimbam, tiktak, k čertu,mordyjé) jsou a druhotné a sama slova tohoto druhu nejsou početná. Nenaruují proto podle de Saussura základní tezi o arbitrárnosti jazykového znaku.

Pokud jde o lineární povahu označujícího, je dána tím, e označující je svoupovahou auditivní a probíhá pouze v čase. Odtud plynou dvě charakteristiky, a to epředstavuje určitý rozsah, a e tento rozsah je měřitelný v jedné dimenzi, linii. Závisí na tom vekerý mechanizmus jazyka.

F. de Saussure jde v rozboru znakové funkce jetě hlouběji. Toto prohloubení je spjato s rozliením současnosti a následnosti, synchronie a diachronie, a s rozliením odpovídajících hledisek, synchronního a diachronního (de Saussure, 1978, f. s. 115, č. s. 108). V souvislosti s tím rozliuje také dvojí lingvistiku, synchronní a diachronní. Synchronie zná jen jedinou perspektivu, perspektivu mluvčích, a její metoda sestává z toho, e získává svědectví od nich. Pro mluvčího následnost v čase neexistuje. Stojí před současným stavem jazyka. Pro masu mluvčích je synchronní aspekt jedinourealitou. Diachronie musí naopak rozliovat dvojí perspektivu, perspektivu prospektivní, sledující průběh času, a retrospektivní, která se v něm vrací zpátky. Předmětemsynchronního studia je tedy soubor faktů, odpovídajících danému jazyku. U diachronního přístupu studované termíny nepatří naopak nutně k jedinému jazyku (de Saussure, 1978, f. s. 129, č. s. 118).

Na druhé straně vak ve, co je v jazyce diachronní, je diachronní jen skrze mluvu. Právě v mluvě se nalézá zárodek vech změn. S kadou změnou napřed začíná jisté

Problém souvislosti verbální komunikace a lidské psychiky / 13


mnoství jedinců, ne se změna dostane do obecného úzu. Vechny inovace mluvy

nemají vak stejný úspěch. V historii kadé inovace vdy nacházíme dva rozdílné

momenty: moment jejího objevení se u jednotlivých mluvčích, a moment, kdy se stává

faktem jazyka, vnějkově totoná, avak přijímaná společenstvím (de Saussure,

1978, f. s. 139, č. s. 125). K tomuto de Saussurově názoru se vrátíme v souvislosti

s naím výkladem tvořivosti verbální komunikace.

Psychologický zřetel, tentokrát sociálněsychologický, vstupuje přímo do de Saussurova vymezení synchronní a diachronní lingvistiky. Synchronní lingvistika se podle něho bude zabývat logickými a psychologickými vztahy, které spojujíkoexistující termíny dohromady a vytvářejí systém, a bude se jimi zabývat tak, jak je vnímá samo kolektivní vědomí. Diachronní lingvistika bude naopak studovat vztahyspojující termíny následně a tým kolektivním vědomím nevnímané, které se navzájem nahrazují, ani přitom mezi sebou vytvářejí systém. K de Saussurově pojetí úlohykolektivního vědomí se vrátíme v souvislosti s naím výkladem sociálního faktoru ve verbální komunikaci.

U de Saussura se setkáváme s rozliením pojmu, jazykové entity, identity,jazykové jednotky a významu či smyslu (tyto dvě poslední kategorie nerozliuje, pojem od nich odliuje jen někde). Rozliení není vude důsledné. Zhruba mono říci, e pro de Saussura pojmy jako dům, bílý atd. patří samy o sobě do psychologie.Jazykovými entitami se stávají a asociací s akustickými obrazy. Jazyková entita existuje jen díky asociaci označujícího a označovaného. Podríme-li z těchto prvků jen jeden, entita mizí a namísto konkrétního předmětu máme před sebou ji jen čistou abstrakci. Jazyková entita není plně určena, není-li delimitována, oddělena od veho, co ji vefónickém řetězu obklopuje. Jednotka je zvukový úsek, který je vyjma toho, copředchází a co v mluvním řetězu následuje označujícím určitého pojmu. Problém identit zčásti splývá s problémem entit a jednotek. Zároveň vak v sémiologických systémech jako je jazyk, kde se prvky podle určitých pravidel udrují navzájem v rovnováze,pojem identity splývá s pojmem hodnoty a naopak. Proto tedy pojem hodnoty pokrývá konec konců pojem jednotky, konkrétní entity i reality (de Saussure, 1978, f. s. 154, č. s. 137).

Pojem hodnoty má ve srovnání s ostatními uvedenými kategoriemi v de Saussurově pojetí systému jazyka do jisté míry centrální místo. Jazyk je podle něho systémčistých hodnot, jen není určován ničím jiným ne okamitým stavem svých termínů (de Saussure, 1978, f. s. 116, č. s. 109). Stejně jako v politické ekonomii, tak i vlingvistice hodnota představuje systém ekvivalence mezi věcmi různých řádů: v politické ekonomii mezi prací a mzdou, v lingvistice mezi označovaným a označujícím. Ke stanovení hodnot je nutné společenství, a jejich existence je dána jedině územ aveobecným konsenzem. Hodnoty jsou utvářeny: 1) z nepodobné věci, kterou lzezaměnit za tu, její hodnotu určujeme, a 2) z podobných věcí, které lze srovnat s tou, o její hodnotu jde. F. de Saussure zde uvádí příklad z ekonomie: v prvním případě lzevyměnit pětifrankovou minci za určité mnoství chleba, v druhém případě ji lze srovnat s jedním frankem. Stejně tak i slovo lze zaměnit za cosi nepodobného, za ideu. Navíc je lze srovnávat s něčím, co má stejnou povahu, to je s jiným slovem. Hodnotu slova tedy jetě neurčíme prohláením, e je lze zaměnit za ten a ten pojem, tj. e má ten a ten význam. Je třeba je také srovnat s podobnými hodnotami, s jinými slovy, která stojí k němu v protikladu. Jeho obsah je skutečně určen a souběhem veho, co exis- 14 / Verbální komunikace a lidská psychika tuje vně něho. Jeliko je součástí systému, je obdařeno nejen významem, ale také a předevím hodnotou, a to je u něco jiného. Například francouzské slovo mouton, ovce, můe mít stejný význam jako anglické slovo sheep, ne vak stejnou hodnotu. To z více důvodů, předevím vak proto, e kdy Angličané mluví o kusu takového masa, které je ji upravené a podává se na stůl, říkají mutton, skopové, a nikoli sheep, ovce. Rozdíl v hodnotě mezi slovem sheep a mouton tkví v tom, e anglické slovo má vedle sebe jetě termín dalí, francouzské slovo vak nikoliv.

Z hlediska naeho problému je zvlátě důleité srovnání hodnoty s významem. Hodnota je nesporně prvkem významu, zároveň je tu rozdíl. Jestlie hodnota je spjata se systémem jazyka, význam je u F. de Saussura podle A. Burgera ekvivalentem fonace, co znamená, e je realizací označovaného, je se uskutečňuje na úrovnimluvy, provedení (de Saussure, 1978, f. s. 465, č. s. 411, poznámka de Maura). Zároveň F. de Saussure zřetel k významu uplatňuje i íře, kdy hovoří o tom, e synchronní se skládá z úhrnu významových rozdílů. To, čím se synchronní lingvistika zabývá, jesouhrou významových rozdílů. Mluvit o věcech synchronních a věcech významových je toté (de Saussure, 1978, č. s. 165, pozn. překladatele F. Čermáka). Zde se zřejmě u F. de Saussura význam sbliuje s hodnotou. Podle R. Godela (de Saussure, 1978, f. s. 465, č. s. 411, poznámka de Maura) můeme přiznat hodnotu kadému z těch prvků, které patří do systému určitého jazyka, včetně fonémů, přízvuku atd. Naproti tomu význam je předevím vlastností výpovědi. Nevyplývá výlučně z hodnot uitých ke sloení sdělení, tj. z označovaného věty. T. de Mauro v poznámce (de Saussure, 1978, f. s. 465, č. s. 411) uvádí, e slabiky jsou pro F. de Saussura fonologickourealitou, ne jazykem, nýbr mluvou. Není proto podle něho náhodou, e F. de Saussure mluví o významech spíe se zřetelem ke slabikám ne pojmům. Význam závisí i na situaci, vztazích, mluvčích a jejich společném zaměření. Podle A. Burgera a L. Prieta (de Saussure, 1978, prý přijatý výklad) označované (signifié) je abstraktní třídou významů, je se nacházejí v jazyku, zatímco smysl (sens) či význam(signification) je konkrétním pouitím označovaného zvlátním společenským vztahem,nastoleným sémickým aktem. Zde se tedy rozliuje význam jako označované a jako konkrétní pouití označovaného. Připomeňme posléze poznámku A. Sechehaye, e význam a smysl jsou synonymní a vztahy zdá se, e vytvářejí hodnotu. Podle Ch.Ballyho de Saussure vlastně význam nikdy nedefinoval (de Saussure, 1978, č. s. 144, pozn. překladatele F. Čermáka).

Určitou de Saussurovu psychologickou sumaci těchto vztahů lze vidět v tezi, e charakteristickou úlohou řeči (ne tedy pouze mluvy, ale zřejmě i jazyka) se zřetelem k mylence není vytvářet materiální fónický prostředek k vyjadřování idejí, aleslouit jako prostředník mezi mylenkou a zvukem, a to za podmínek, za kterých jejich spojení nutně vyústí ve vzájemnou delimitaci jednotek. Mylenka, je je svoupodstatou chaotická, je v procesu své dekompozice přinucena se zpřesnit. Nejde tudí ani o materializaci mylenek, ani o spiritualizaci zvuků, ale o onen poněkud záhadný fakt, e mylenka zvuk implikuje členění, a e jazyk propracovává své jednotky tím, jak se konstituuje mezi dvěma amorfními masami (zřejmě mylenkovou azvukovou) (de Saussure, 1978, f. s. 156, č. s. 140). V ne příli jasném Saussurově vymezení hodnoty a významu případně smyslu tak probleskuje polarizace mezi tou slokouvýznamu (hodnota?), která je vázána na systém jazyka, a tou slokou významu, která je vázána na pouívání v mluvě a mylení.

Problém souvislosti verbální komunikace a lidské psychiky / 15


Strukturu jazyka konkretizuje F. de Saussure svým pojetím syntagmatických a asociativních vztahů. I zde je bohatá psychologická problematika. Syntagmatický vztah je vztah in praesentia, spočívá na dvou či více termínech, které jsou v určitéfaktické řadě přítomny současně. V syntagmatu nabývá termín svou hodnotu jen proto, e stojí v protikladu k tomu, co předchází nebo co následuje, nebo k obojímu. Pojem syntagmatu se nevztahuje jen na slova, ale i skupiny slov, komplexní jednotky vech dimenzí a kadého rozsahu (slova sloená, odvozená, větné členy, celé věty). Nestačí uvaovat vztah, který různé části syntagmatu mezi sebou sjednocuje (např.francouzské contre, proti a tous, vichni do contre tous, proti vem, nebocontre a maître, mistr do contremaître dílenský mistr), je třeba brát v úvahu i to, co váe celek k jeho součástem (např. contre tous na jedné straně v protikladu ke contre a na druhé straně k tous, či contremaître v protikladu ke contre a maître) (de Saussure, 1978, f. s. 172, č. s. 152). Syntagmata F. de Saussure zřejmě vztahuje nejen k jazyku, ale i k mluvě. V řetězu mluvy se podle něho prvky řadí jedny za druhé (de Saussure, 1978, f. s. 170, č. s. 150), mluvíme výlučně v syntagmatech (de Saussure, 1978, č. s. 153, pozn. překladatele F. Čermáka). F. de Saussure hovoří o syntagmatické solidaritě, podle ní téměř vechny jednotky jazyka závisejí buď na tom, co je v mluvním řetězu obklopuje, nebo na po sobě jdoucích částech, jimi jsou samy skládány (de Saussure, 1978, f. s. 176, č. s. 156). Solidaritu chápe zároveň íře, jazyk je podle něho systém, jeho vechny termíny jsou vzájemně solidární, a kde hodnota jednoho vyplývá jen ze současné přítomnosti druhých. Například jednotka jako francouzské slovo désireux, ádostivý, touící, se rozkládá ve dvě nií jednotky désir a eux. Je to produkt dvou solidárních prvků, které nabývají svou hodnotu jen díky svému vzájemnému působení ve vyí jednotce désir x eux (de Saussure, 1978, f. s. 176, č. s. 156).

Asociativní vztah naopak sjednocuje ve virtuální mnémonickou řadu termíny in absentia. Slova, je mají něco společného, vně promluvy v paměti navzájem asociují a vytvářejí se tak skupiny, v nich vládnou značně různé vztahy. Napříkladfrancouzské slovo enseignement vyučování nevědomky vyvolává v mysli mnoho dalích slov (enseigner, učit, renseigner, informovat, nebo armement, zbrojení, changement, změna, nebo éducation, vzdělání, apprentissage, vyučení), která mají po té či oné stránce něco společného (de Saussure, 1978, f. s. 171, č. s. 151). Skupiny vytvářené mentální asociací se neomezují jen na to, e sbliují ty termíny, které vykazují něco společného, mysl vnímá i povahu vztahů, které je v kadémjednotlivém případě váou k sobě, a vytváří tak i stejné mnoství asociací, kolik je různých vztahů. Jakékoliv slovo vdy dokáe evokovat ve, co se s ním můe tím či onímzpůsobem asociovat (de Saussure, 1978, f. s. 174, č. s. 154). Zatímco syntagma vyvolává okamitě představu pořadí a určitého počtu prvků, termíny asociativní čeledinevystuují ani v určitém mnoství, ani v určeném pořadí. F. de Saussure to upřesňuje tak, e syntagmaticky jde o kontext toho, co předchází a co následuje, kdeto asociativně jde o současnost (simultanéité) v důsledku svazku s vědomím, nikoliv s prostorem.Nemůeme dopředu říci, jak velké mnoství slov se nám pamětí připomene, ani v jakém pořadí se objeví. Daný termín je jako střed konstelace, to je jako bod, v něm se sbíhají jiné koordinované termíny, jejich celkové mnoství je neurčité. F. de Saussure uasociací mluví o zásobnici, případně pokladnici asociativních jednotek i skupin či čeledí. 16 / Verbální komunikace a lidská psychika Ze dvou charakteristik asociativní řady, tj. neurčitého pořádku a nevymezeného počtu, lze vak podle něho ověřit jen první, druhá můe chybět.

F. de Saussure demonstruje současné fungování syntagmatických a asociativních seskupení na tomto příkladu: syntagma défaire, rozdělat představuje mluvnířetězec. Zároveň vak, ale na jiné ose, existuje v podvědomí jedna či více asociativních řad obsahujících jednotky, které s tímto syntagmatem mají společný prvek. Například:

défaire

décoller faire

déplacer refaire

découdre contrefaire atd.

Podle de Saussura défaire je syntagma jen do té míry, do jaké lze kolem něhotuit v ovzduí dalí formy dé a faire. Pokud by tyto ostatní formy zmizely, byla by to jen jednoduchá jednotka a její obě části by potom u nestály ve vzájemnémprotikladu. Nae pamě uchovává v zásobě vechny typy více či méně sloitých syntagmat bez ohledu na to, jakého druhu či rozsahu jsou. (To není příli jasné.) V okamikujejich uití svou volbu provádíme tak, e necháme působit tyto asociativní skupiny.

F. de Saussure uvádí následující příklad: Řekne-li Francouz marchons!,pojďme!, má nevědomky na mysli různé asociativní skupiny, v jejich průsečíku senachází syntagma marchons! To na jedné straně figuruje v řadě marché!, marchez!, jdi!, jděte! a danou volbu tu určuje právě protiklad marchons! a druhých tvarů. Na druhé straně evokuje syntagma marchons! řadu montons!, mangeons!vylezme!, jezme! atd., z jejího středu je vybíráno stejným postupem. U kadé řady přitom víme, co je třeba variovat k dosaení diferenciace, je se na ádoucí jednotku bude hodit. Nestačí tedy podle F. de Saussura prohlásit, postavíme-li se na pozitivní stanovisko, e volíme tvar marchons! proto, e znamená to, co chceme vyjádřit. Idea tu ve skutečnosti neevokuje určitou formu, ale celý latentní systém, díky němu dospíváme k protikladům, které jsou ke konstituování tohoto znaku nutné. Sám o sobě by znak vlastní význam neměl. Kdyby někdy tvary marche!, marchez! přestaly proti marchons! existovat, padly by i určité protiklady a ipso facto by se změnila i hodnota tvaru marchons!. To se uplatňuje u syntagmat a vět vech typů, i těch nejsloitějích, i u izolovaných hlásek. A tak v této operaci, spočívající vduevní eliminaci veho, co s sebou nepřináí ádoucí diferenciaci v ádoucím ohledu,zároveň působí asociativní seskupení a syntagmatické typy.

Nejen syntagma, ale i asociace má podle Saussura jak spojující, tak rozliující funkci. Asociovat dvě formy neznamená jen cítit, e vykazují něco společného, ale znamená to i rozliit povahu vztahů, které tyto asociace řídí. Například mluvčí ve francouztině si uvědomují, e vztah, který sjednocuje enseigner, učit aenseignement, učení nebo juger, soudit a jugement, úsudek, není tý jako vztah,který zjiují mezi enseignement a jugement. Právě tímto způsobem se podleSaussura systém asociací váe na systém gramatiky (de Saussure, 1978, f. s. 188, č. s. 166). Lingvistická problematika gramatiky vak překračuje hranice naí práce.

S pomocí syntagmatických a asociativních vztahů osvětluje F. de Saussure takérelativní arbitrárnost a relativní motivovanost jazykového znaku na rozdíl od jeho absolutní

Problém souvislosti verbální komunikace a lidské psychiky / 17


arbitrárnosti a nemotivovanosti. Pouze část znaků je podle něho absolutně arbitrární,

nemotivovaná. U jiných dochází k jevu, který umoňuje v arbitrárnosti rozliovat

stupně, a přitom je nepotlačovat. Například samy o sobě jsou dix, deset a neuf,

devět nemotivované stejně jako vingt, dvacet (dvacet v četině je zřejmě

motivované, poznámka autora J. J.), ale dix-neuf, devatenáct je příkladem narelativní motivovanost. Evokuje termíny, z nich se skládá, a jetě dalí, tedy dix,

deset, neuf, devět, vingt-neuf, dvacet devět, soixante-dix, sedmdesát

aj. Pojem relativní motivovanosti v sobě zahrnuje podle F. de Saussura: 1) rozbordaného termínu, tedy vztah syntagmatický, a 2) poukaz na jeden či více termínů, tedy

vztah asociativní. Není to nic jiného ne mechanizmus, v jeho důsledku se libovolný

termín propůjčuje k vyjádření určité ideje. A potud se nám jednotky jevily jakohodnoty, tj. jako prvky systému, a uvaovali jsme je zvlátě v jejich protikladech. Nyní,

říká F. de Saussure, budeme rozeznávat solidarity, které je spojují. Patří k řáduasociativnímu i syntagmatickému, a jsou to právě ony, které arbitrárnost omezují. Slovo

dix-neuf je asociativně solidární s dix-huit, soixante-dix atd., a syntagmaticky

je solidární se svými prvky dix a neuf. Tato dvojí relace mu propůjčuje část jeho

hodnoty (de Saussure, 1978, f. s. 182, č. s. 162 ). V Saussurových poznámkáchnacházíme jetě obecnějí pojetí arbitrárnosti. Podle něho sevřený systém své termíny vdy

nějak motivuje, a omezuje tedy jejich arbitrárnost. Redukce absolutní arbitrárnosti na

relativní v celém systému jazyka vytváří podle něho systém.

Saussurovo pojetí syntagmatických a asociativních vztahů je poslézevýchodiskem k výkladu tvoření v jazyce. Podle F. de Saussura kadému tvoření musí předcházet neuvědomělé srovnání materiálů uloených v zásobnici jazyka, kde jsou tytoprodukující formy uspořádány podle svých syntagmatických a asociativních vztahů (de Saussure, 1978, f. s. 227, č. s. 194). Vlastním jevem, splývajícím s principem nového tvoření v jazyce, je analogie. Předpokládá vědomí i chápání vztahu, který tvarynavzájem sjednocuje. Mylení se na ní nutně podílí. Nové tvoření, které z analogie vyplývá, můe zpočátku patřit jen k mluvě. Je příleitostným dílem ojedinělého mluvčího, jak to bylo uvedeno ji výe u inovace. Právě v této sféře a na okraji jazyka je podle F. de Saussura vhodné se snait tento jev zastihnout. Je přitom třeba rozliovat dvě věci: 1) chápání vztahu, který k sobě obě produkující formy pojí (tedy zřejmě podle nás mylení), a 2) výsledek naznačovaný srovnáváním, tj. formu, kterou mluvčí kvyjádření mylenky improvizuje. K mluvě tu patří jen tento výsledek. Vzhledem k tomu, e kadému tvoření musí předcházet výe uvedené neuvědomělé srovnání materiálů uloených v zásobnici jazyka, celá část tohoto jevu se uskuteční jetě dříve ne máme před očima novou formu. Je proto chybou se domnívat, e tento proces produkce se rodí a v okamiku, kdy se vynořuje tvoření. Jeho prvky jsou ji dané. Určité slovo, které improvizujeme, například francouzské in-décor-able, ne-(vy)zdob-itelný ji ve schopnostech jazyka existuje. Vechny jeho prvky shledáváme vsyntagmatech jako jsou décor-er, vyzdob-it, décor-ation, výzdob-a, pardonn-able, odpust-itelný, mani-able, ovlad-atelný, in-connu ne-známý, in-sensé ne-smyslný atd. Jeho realizace v mluvě je tu ve srovnání s moností ho utvořitnedůleitá. K tomu zatím jen dodáváme, e zřetel k latentním psychickým procesům je u de Saussura evidentní. Implicitně je to zároveň zřetel k vnitřní řeči.

Saussurovo hluboké rozliení a zároveň propojení syntagmatických aasociativních vztahů bylo později některými autory zplotěno na rozliení syntagmatických 18 / Verbální komunikace a lidská psychika a paradigmatických asociací. Jde o zplotění v dvojím ohledu. Syntagmatické vztahy se ztotoňují s asociativními, a asociativní vztahy v podobě paradigmatickýchasociací se redukují na spojení podřazeného s nadřazeným pojmem. Tento moment spojení podřízené a nadřazené jednotky nalézáme naopak, jak jsme viděli, i v Saussurověpojetí syntagmatu (désir-eux, contre-maître). Z hlediska naeho problému takovézplotění zabraňuje vyuít autentické Saussurovo pojetí syntagmatických a asociativních vztahů pro psychologický výklad vnitřní řeči, mylení, zvýznamňování, tvořivosti a kolektivního vědomí jako psychických procesů spjatých s komunikací.

Pokud jde o samotný proces komunikace, je zmiňován de Saussurem ve srovnání s problémem jazyka a mluvy spíe okrajově. Výslovně hovoří o komunikaci vsouvislosti sestykem mezi lidmi jako sjednocujícím principem, působícím proti rozkladnému účinku ducha provincialismu. Styku vděčí jazyk za své rozíření a koheznost. Styk (a tedy i komunikace) působí podle de Saussura dvojím způsobem. Buď negativně, kdy zabraňuje nářečnímu drobení a potlačuje inovaci na určitém místě v samotném zárodku, nebo pozitivně, kdy přeje jednotě a tuto inovaci přijímá a íří (de Saussure, 1978, f. s. 281, č. s. 230).

Blíe k naemu problému je de Saussurův výklad okruhu mluvy dvou osob, i kdy jej výslovně jako komunikaci neoznačuje (de Saussure, 1978, f. s. 27, č. s. 48). Tento okruh zahrnuje část fyzickou (přenos zvukových vln), fyziologickou fonaci(mluvení) a slyení, a psychickou verbální akustické obrazy a pojmy. Jiné moné dělení okruhu je na vnějí část (vibrace zvuku od úst k uchu), a vnitřní část zahrnující ve ostatní. Okruh lze také dělit na psychickou část a část nepsychickou, přičemnepsychická zahrnuje stejně tak fyziologické fakty, jejich sídlem jsou orgány, jako vnějí fyzické fakty. Dalí dělení spočívá v rozliení aktivní části a části pasivní. Ve, co přechází z centra asociace jednoho z mluvících do ucha druhého, je aktivní, a ve, co jde z ucha druhého do jeho centra asociací, je pasivní. V psychické části umístěné v mozku lze nazvat aktivní postup od pojmu k akustickému obrazu exekutivním, a pasivní postup od akustického obrazu k pojmu receptivním.

K pochopení schopnosti asociace a koordinace, která se projevuje jakmile u nejde o izolované znaky, a která hraje největí úlohu v organizaci jazyka jako systému, je třeba podle de Saussura opustit individuální akt, jen je pouhým zárodkem řeči, apřistoupit k faktu sociálnímu. Zde dochází podle de Saussura k sociální krystalizaci. Mezi vemi jedinci takto řečí spojenými vzniká jisté vyrovnání: vichni reprodukují, i kdy ne přesně ale jen přiblině, tyté znaky sjednocené s tými pojmy.

De Saussure se tak dostává k samotnému prahu komplexního výkladu komunikace. Protoe vak v popředí jeho zájmu je rozliení jazyka a mluvy, zůstávají uvedené části nepropojené. Fyzickou část nechává stranou, psychická exekutivní část je povaována za vdy individuální a pod kontrolou jedince. Je to mluva jako individuální akt vůle a inteligence. Je v ní vhodné rozliovat jednak kombinace, jejich prostřednictvím mluvčí uívá kódu jazyka k vyjádření své vlastní mylenky, jednakpsychofyziologický mechanizmus, jen mu umoňuje tyto kombinace navenek vyjádřit. Jazyk není funkcí mluvčího. Je zásobnicí akustických obrazů vzniklých receptivní a koordinativní schopností mluvčích, je souhrnem asociací utvrzovaných kolektivním konsenzem.Písmo je konkrétní formou těchto obrazů. Jazyk je produkt, který jedinec registrujepasívně, který nikdy nepředpokládá předchozí záměr.

Problém souvislosti verbální komunikace a lidské psychiky / 19




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist