načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Věra Čáslavská život na Olympu – Pavel Kosatík

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS či aktualizovanou Zásilkovnou. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Věra Čáslavská   život na Olympu
-33%
sleva

Elektronická kniha: Věra Čáslavská život na Olympu
Autor: Pavel Kosatík

Autobiografický životopis jedné z nejvýznamnějších českých sportovkyň, mimo jiné držitelky sedmi zlatých olympijských medailí.


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 241
Rozměr: 21 cm
Úprava: 48 stran obr. příl. : ilustrace (některé barev.), portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788020428691
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sportovní gymnastka Věra Čáslavská (1942 2016) byla nejúspěšnější českou sportovkyní. Na dvou po sobě následujících olympijských hrách v Tokiu (1964) a Mexico City (1968) získala celkem sedm zlatých medailí a tři stříbrné. Rovněž se stala čtyřnásobnou mistryní světa a jedenáctinásobnou mistryní Evropy. Po ukončení vlastní sportovní kariéry působila jako trenérka a sportovní funkcionářka, stala se mimo jiné předsedkyní Československého olympijského výboru a později členkou Mezinárodního olympijského výboru.
Měla vyhraněný politický postoj, který dala jasně najevo podpisem manifestu "Dva tisíce slov" a veřejnými projevy, za které by byl kdokoliv jiný přísně potrestán. Díky těmto názorům byla po roce 1969 vyloučena z veřejného života. Po revoluci dostala několik možností k návratu, mimo jiné byla poradkyní Václava Havla.
Soukromý život neměla jednoduchý, manželství, které začínalo jako z pohádky sňatkem během OH v Mexiku, bylo poznamenáno tragédií, která dohnala Čáslavskou znovu do ústraní.

Život na Olympu popisuje uceleně a realisticky celou životní dráhu jedné z nejvýznamnějších Češek.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Věra Čáslavská - Život na Olympu Věra Čáslavská - Život na Olympu
Kosatík Pavel
Cena: 223 Kč
Věra Čáslavská život na Olympu Věra Čáslavská život na Olympu
Kosatík Pavel
Cena: 223 Kč
Věra Čáslavská Život na Olympu Věra Čáslavská Život na Olympu
Kosatík Pavel, Slavíková Zuzana
Cena: 239 Kč
Věra Čáslavská - Život na Olympu Věra Čáslavská - Život na Olympu
Kosatík Pavel
Cena: 227 Kč
K elektronické knize "Věra Čáslavská život na Olympu" doporučujeme také:
 (e-book)
Jeden plus jedna Jeden plus jedna
 (e-book)
Prázdné místo Prázdné místo
 (e-book)
Netopýr Netopýr
 (e-book)
Šťastní a veselé Šťastní a veselé
 (e-book)
Fifty shades of Grey - Padesát odstínů šedi Fifty shades of Grey
 (e-book)
Rybí krev Rybí krev
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

/ mladá fronta

věra čáslavská

život na olympu / pavel kosatík


/ mladá fronta

© Pavel Kosatík, 2012


Pavel KosatíK

Předmluva

Lidé si myslí, že když sami mají těžký život, tak aspoň ti na

výsluní, bohové, jsou na tom líp. Staří Řekové ale věděli, že je

to jinak. Mezi tuctem nejdůležitějších bohů, kteří bydleli na

Olympu, to nebylo jiné než dole na zemi. Nejdřív to vypada

lo, že se Zeus s bratry bude umět domluvit: Já si ponechám

vládu nad nebem a zemí, tobě, Poseidóne, připadne panství na

moři a Hádovou říší bude podsvětí. Jenže ostatní to viděli ji

nak, takže jenom Poseidón musel postupně svést boj s Athé

nou o vládu nad Attikou, s Apollónem o Delfy, a když si jindy

pro změnu vzal Héru a Athénu na pomoc, spoutali samot

ného Dia – i když svrhnout ho z trůnu se jim už nepoved

lo. Také manželství Dia s Hérou bylo všechno, jen ne klidné.

Když se třeba záletný Zeus zamiloval a Héra to zjistila, udělal

chybu každý, kdo se neuklidil stranou. Například stooký pas

týř Argos, obr z dávných dob: nezbylo z něj víc než nádherná

oka v pavím ocase.

Bohové si život neusnadňují. Život nahoře je stejný jako

dole.


POmeRaNČ U Čáslavských vychovali tři dcery a syna. Nejdřív přišla na svět Hana, v roce 1935. Pět roků po ní Eva a po dalších dvou letech, v květnu 1942, Věra. Dlouho to vypadalo, že když osud neseslal otci vytouženého syna, dal mu ve Věře kluka v sukních: od narození měla široká ramena, jako kluci mívají, a šili s ní čerti, což se tenkrát holkám ještě běžně nedělo.

Když se pak v roce 1945 narodil ještě nejmladší Vašek, byla rodina kompletní. ( Jiříček, který přišel na svět jako druhý v pořadí, zemřel na zápal mozkových blan.) Žili v Karlíně, v činžovním bytě v tehdejší Královské (a dnešní Sokolovské) ulici, hned u tramvajové zastávky. Když tam tramvaj brzdila, obzvlášť v noci, malou Věru to plašilo: vždycky se jí při tom, válečnému děcku, vybavilo, jak se za války při náletech a podobných zvucích utíkávaly s maminkou schovat do sklepa.

Rodičovské role byly doma rozdělené. Maminka byla starostlivá a otec moudrý, zdálo se, že má přehled úplně o všem. Věra si z dětství zapamatovala krámek s lahůdkami, který otec vedl na Poříčí. Často tam chodívala s maminkou, která pro obchod vyráběla bramborový salát a pár dalších pochutin. Když měli rodiče moc práce, hlídala Věra v poříčském parku přes ulici (dnes už neexistujícím) bráchu v kočárku. Často si přitom myslela na uherák, který měl otec vystavený pod sklem na pultě. Kdyby jí tak kousek dal, aspoň kolečko! Dopředu ale Pavel KosatíK věděla, co jí zas řekne, když se zeptá, jako mockrát předtím: Ne ne ne, pak obřadně ukrojí krajíc chleba, posolí a dá jí ho se slovy: Tady máš, Věrko, Boží dar.

Žádný salámek. Šmytec. A po únoru 1948 byl šmytec i s krámem, komunisti si ho vzali, což se podepsalo na ekonomické situaci rodiny. Otec to vzal jako pokyn osudu: když všichni tolik chtějí znárodňovat, je těžké se tomu zpoza pultu postavit. Doma se nenadávalo na poměry a nečekalo se, „až to praskne“: obchod byl pryč a nebylo na tom co řešit, byla to v životě odepsaná kapitola a psala se nová, ve které šlo o to, vychovat děti co nejlíp, poměry nepoměry. Že otec asi není úplně nadšen v novém zaměstnání ve svazu spotřebních družstev, kam ho shora přidělili, si dcery odžívaly spíš v představách.

Doma zůstával hrdinou několika udatných historek, které se připomínaly při rodinných oslavách a výročích. Vyprávělo se třeba, jak v květnu čtyřicet pět odzbrojil v poříčském parku nějakého prchajícího Němce – a potom už se jenom divil, jak ho spolubratři Češi, kteří předtím vyčkávali za rohem, bezbranného zkopali. Nebo jak ještě týdny po válce tahal v Černošicích z Berounky pod jezem zbraně, které tam Němci v květnu v panice na útěku naházeli: aby to nevybouchlo, když se všude okolo koupaly děti. A maminka zas doma v karlínském bytě ukazovala otvor po kulce, památku na anonymního střelce, který si za povstání pomyslel na tatínka, když u otevřeného okna poslouchal vysílání revolučního rozhlasu.

Byt v posledním, čtvrtém patře vedle půdy byl prostorný, určitě aspoň z pohledu dětí. Hlavně kuchyň byla prý tak rozlehlá, že všechny čtyři si tam, aby je vůbec bylo slyšet, vypěstovaly silný hlas, který jim zůstal až do dospělého věku; Věře později přišel vhod v prostorných tělocvičnách. Koupelnu byt neměl, když bylo potřeba děti vykoupat, matka zatopila pod

Pomeranč

kotlem a nechala je vycákat se ve škopku v kuchyni, nebo, když byla nutná větší údržba, přišly ke slovu necky na půdě. Vedle rodičovské ložnice byl pokoj zařízený ještě v dobách, kdy otec měl obchod, s hezkým nábytkem a klavírem, na který se původně děti měly učit hrát – ukázalo se však, že žádné z nich nemělo hudební sluch, nepřešly přes „do re mi fa“, a z nástroje se stal bytový doplněk, podstavec pod krásnou broušenou vázu s květinami. Když ho jednoho dne matka za úplatu nechala ze čtvrtého patra zas odvézt, všem se doma ulevilo.

Úplně na konci bytu zbýval pokoj-skrýš, kdysi pidimístnost pro služku, kde žily naštosované všechny tři sestry (s bratrem zaparkovaným v obýváku). Když později nejstarší Hana nastoupila ke studiu na konzervatoři v Brně, o pokoj-nudli se podělily Eva s Věrou. Sdílely všechno, nevelký prostor, oblečení i většinu hraček, nebylo to lehké. Největší křivda, kterou si Věra z dětství zapamatovala, byla, když jí sestra vyměnila panenku „plaváčka“ (měly dvě stejné) potom, co se té její utrhla noha. Ale kdoví, jak by na stejnou historku vzpomínala Eva, protože tenkrát všechno skončilo tím, že sestra se na ni po zjištění závady vrhla a nabančila jí.

Ještě že Věra až tolik na panny nebyla, mnohem radši už tenkrát hrávala na ulici s klukama fotbal. Ani když obě povyrostly, nebylo soužití vždycky úplně lehké, jejich životní rytmy byly odlišné. Věra potřebovala brzy ráno vstát a jít trénovat, Eva zas chtěla v noci žít. Vždycky když se ve tři hodiny ráno v nudli rozsvítilo světlo, vznikl problém. Kdo je horší, ten, kdo si sobecky spí a neposlouchá, nebo ten, kdo nenechá druhého vyspat v malé cimře?

Po otci Věra patrně zdědila pohybový talent: zamlada hrával fotbal za Čechii Louny a říkali o něm, že uměl v bráně skákat Pavel KosatíK robinzonády jako Plánička. Ale Věra ho hlavně vždycky popisovala jako podnikavého člověka. Svou silnou vůli podle všeho zdědila po něm. Říkal jí: „Breč, ale v pozoru.“ Učil ji, že když bude upřímná a opravdová, zmůže všechno.

Později, když závodila, pozorovala své soupeřky a hodnotila je podle toho, jakou měla která z nich motivaci. Většinou chtěly být prostě lepší než ty ostatní. To Věra taky, zároveň to ale měla ještě jinak. Zdroj jejího úspěchu nebyl jenom v soutěži s ostatními. Jakýmsi způsobem vždycky bojovala taky sama se sebou a rozhodující se nakonec ukazovalo toto. Po skončení závodní kariéry o tom napsala: „Domnívám se, že mi tatínek dal jako dar přesvědčení, že člověk může dokázat cokoli, pokud opravdu chce. A já tomu od jisté doby věřím. Věřím, že kdybych chtěla skočit do dálky sedm metrů, skočím sedm metrů. Že kdybych chtěla být rekordmankou v plavání, budu rekordmankou v plavání. Věřím, že kdybych se chtěla stát dobrou lékařkou, budu dobrou lékařkou. Já tomu opravdu věřím, ale také vím, že bych to mohla dokázat jen na úkor všeho ostatního.“

1

Otec jí předal zarputilost a odhodlání. Tím, kdo je u Věry uvedl v chod, však byla matka. Každodenní výchova všech čtyř dětí byla zejména jejím úkolem, otec býval ve všední dny od rána do večera v práci. V domácnosti se matka překonávala: byt býval i při plném provozu vypulírovaný, prahy byly vydrhnuté, jako kdyby byly z alabastru. V kamnech se topilo uhlím, holky je nosily ze sklepa, ze čtvrtého patra sto dvacet sedm schodů dolů a sto dvacet sedm zpátky. Ale než jim dovolila, aby nabraly uhlí lopatkou do dřevěného uhláku, vydrhla matka i ten.

Na nošení uhlí Věra později vzpomínala jako na první pravidelný fyzický trénink, kterým, zatím bezděčně, začala

Pomeranč

získávat fyzickou kondici. Ze všech tří sester jí tato povinnost nakonec zůstala nejdéle. Hana s Evou, kterým se do sklepa, a hlavně zpět do schodů nechtělo, s ní uzavřely obchodní partnerství. Věra tehdy sbírala svaté obrázky, a tak s ní dohodly, že za každé dva přinesené kýble s uhlím, několikrát za den, bude obrázek. Těch bylo! Ale široká ramena a pevné nohy se při tom zformovaly taky, zvlášť když se k tomu časem přidaly i těžké tašky s nákupem.

Matka byla také silná jako otec, ale jinak. Věra po ní zdědila společenskou ctižádost. U matky vzniklo rozhodnutí, že z jejích dcer něco bude, i navzdory nevalnému kádrovému původu (dcery živnostníka). Odmala jim vymýšlela stále nové aktivity, a ať už šlo o balet, hru na klavír, anebo učení se jazykům, počínala si při tom vždycky stejně: když jim měla najít učitele, tak nikdy jen tak ledajakého, ale toho nejlepšího v oboru, který byl k dosažení.

O mnoho let později se Věra, už jako světově úspěšná gymnastka, rozhodla naučit ji kotrmelec. Nepovedlo se to. Pohybový talent matka neměla. Rozpoznala ho však u svých dcer – a podpořila ho navzdory době, ve které byl sport stále ještě nejčastěji považován za kratochvilný způsob trávení volného času. Pracovat cílevědomě s talenty, zvlášť v oboru, který nebyl na očích, jako třeba gymnastika, se moc nenosilo. Jaký sen o svých dcerách si matka asi snila? Chtěla z nich mít baletky, které jednou budou tančit třeba na prknech Národního divadla?

Jisté je, že se snažila, aby unikly průměrnému osudu, který jim jinak hrozil. Jednu po druhé je přihlásila do pražské baletní školy Marty Aubrechtové. Věru tam poprvé vzala, už když jí byly čtyři roky. Nejdřív jen proto, aby ji měla na očích, až Aubrechtova bude dřít u tyče při študýrce její starší sestry. Pavel KosatíK Ale tu malou holku to mezi ty větší, vrtící se na parketu, táhlo. Ještě ani neuměla rozlišovat mezi pravou a levou rukou, a tak jí Aubrechtová, aby Věra rozuměla jejím pokynům, přivázala na ruce barevné mašle. Pokyny při tanci potom zněly nikoli „pravá, levá“, ale „červená, modrá“. Věra poslouchala a tančila.

Nebyla to klasická baletní škola. Hodiny tam byly rozděleny do tří částí, balet, akrobacie a step. Vedoucí školy Věru matce chválila: je elastická, než člověk řekne švec, už má nohu za krkem, v pěti letech umí základní akrobatické prvky včetně přemetu stranou zprosta, takovou jsem tady ještě neměla. Zamlouvala se jí; situace v baletních hodinách se brzy vyvinula tak, že Věru, ze všech nejmenší, nechala předcvičovat starším.

Vzrůstem se mezi nimi Věra pořád poněkud ztrácela, ale nemohli ji přehlédnout pro její cvičební úbor. Protože na řádnou sukýnku, jakou nosí baleríny, matka neměla, koupila jí dětské plavky v nápadně oranžové barvě. Vznikla tak Věřina přezdívka Pomeranč, která s ní potom při cvičení rostla – až s ní Věra sama skoncovala. Jednou o přestávce bezděčně vyslechla rozhovor dvou žárlivých maminek: „Paní, mě už ten Pomeranč tak štve! Ta Aubrechtka se z něj snad zblázní.“ Zareagovala po svém, dětsky: nikomu nic neřekla, ale když se večer vrátila domů, vzala plavky, rozstříhala je na malé kousky a ty pak schovala za kredencem. Pomeranč už není, zas mě můžete mít rádi.

Problém nastal, když matka začala úbor hledat, nejdřív sama a pak do hledání zapojila celou rodinu. Nakonec musel i kredenc od zdi a na světlo světa vyplul zrádný kontraband. „Hano, Evo, Věro! Do řady!“ Schylovalo se k výprasku, tehdy se však samo nebe slitovalo nad bývalým Pomerančem. Když na matčin dotaz „Kdo to udělal?“ obě starší sestry

Pomeranč

zavrtěly hlavou a přišla řada na Věru, špitla první, co ji napadlo a co matku i odzbrojilo: „Myška, maminko! Udělala to myška!“ Dceři by to nedarovala, myšce to prošlo.

Všechny tři dcery brzy začaly se souborem vystupovat a tehdy se ukázala další zvláštnost holek Čáslavských. I do školy si je matka předtím pěkně strojila, ale pro jejich vystoupení se začala překonávat, jinak než v naškrobených bílých šatech neudělaly krok. Některé ostatní holky ve sboru v tom pokulhávaly, a tak se stávalo, že před hodinou dala paní Aubrechtová své svěřenkyně nastoupit do řady, tak aby byly vidět jenom jejich nohy v baletních špičkách a se saténovými mašlemi. Troje byly vždycky čistší a nažehlenější než všechny ostatní a šéfka na ně pokaždé ukázala a řekla: Hádejte, komu patří tady ty nohy, z těch si vemte příklad! Tehdy Věra začala být na své nohy pyšná.

Pořád ještě byla ve sboru nejmenší, a tak to s matkou doháněly velkou mašlí, ke které před vystoupením matka ještě navíc vyráběla kulmou lokny. Věru to nebavilo, netěšilo ji čekat nejdřív u sporáku, než se kulma nažhaví, a pak dlouho bez hnutí držet – takže když sebou jednou při kulmování zas mlela, spadla matce do škopku na koupání: nastrojená, naškrobená, načesaná.

Tanec a pohyb byl její život. Mnohem víc než třeba škola. Tam dál zůstávala „klukem v sukních“, kamarádila se hlavně s kluky a o holkách říkala, že jsou dobré jen na opisování. Výjimkou byla snad jenom Jana Novotná ze sousedního domu. S tou si zvykly doprovázet se ze školy domů, donekonečna, takže někdy přišly až za šera; nešlo to dřív, musely si všechno říct, aby se pak vůbec mohly rozloučit.

Učila se dobře, průšvihy přicházely jen výjimečně. Třeba když jednou dostala do žákovské knížky poznámku a přemýšlela, Pavel KosatíK s Janou jako vždycky, co s tím dělat. Přišly na to, že nejlepší bude zápis ze žákovské vymazat, ale protože neměly kvalitní gumu, ale jen gumový špunt od láhve, vydřely v sešitě díru; doma pak následoval bouřlivý večer.

Škola sama ji však nebavila, místo nudných chemických vzorečků (třeba) si pod lavicí radši četla o dobrodružstvích Rychlých šípů ve Stínadlech. Když ji maminka posílala na doučování k panu učiteli Papíkovi, netušila, že je to vyhazování peněz: místo češtiny Věra vždycky zalezla s Papíkovou mladší sestrou do dětského pokoje a začalo obrázkové obchodování: Rychlonožka za svatou Cecílii, Červenáček za tři mládence v peci ohnivé a podobně. Třídní učitel Papík na Věru přesto držel, do památníku jí vepsal báseň, která ji nikdy nepřestala bavit; její závěrečná sloka zněla: „Neztrácej hlavu v trampotách zlých, / humor si zachovej, píseň a smích. / S osudem kordy křížit se uč, / hlavu však ztratíš-li, všechno je fuč.“

2

Jinak, mimo školu a balet, už jí moc času nezbývalo. Vlastně si na to tak odmala začala zvykat: že čas je veličina, které není nikdy dostatek. Na každý den měl člověk několik úkolů, a obyčejně víc, než stačil zvládnout. Nejčastěji doma dostávala za úkol hlídat mladšího bratra: s Vaškem si byli věkově nejblíž, bavilo ji to. Obyčejně ho brala do poříčského parku, to býval její revír, a nejradši, když už trochu povyrostl, na Štvanici, tam byla pro oba spousta atrakcí. Co ještě zbývalo? Cvičení na klavír a němčina, obojí v domě u sousedky paní Bělohubé. Život v Praze.

Až od roku 1953 se na neděli (a pak hlavně na letní prázdniny) začalo jezdit do Černošic. Z peněz, které tatínek původně ukládal dcerám na vkladní knížky a které by komunistickou měnovou reformou ztratily hodnotu, tam na poslední chvíli stačil pořídit nepodsklepený deputátní domek.

Pomeranč

Rodiče v něm ubytovali babičku a zvykli si za ní jezdit na neděli a o prázdninách na „letní byt“. Věře z té doby utkvěla v paměti hlavně spousta švestkových stromů, které rostly na zahradě. Vždycky když přišla sezona, bylo doma modro. Do školy chleba se švestkovou marmeládou, k večeři švestkový koláč, v neděli k obědu švestkové knedlíky, a když Věra vzala brusle, že půjde na Štvanici, přišla změna: maminka jí s sebou dala plnou sklenici a řekla: Kup si na stadionu čerstvej chleba a namaž povidlama. Co ze švestek zbylo, odvozilo se do Prahy v ruksacích a tatínek to pak dal kamsi vypálit. Tak šel čas mnoho let.

Ve škole u paní Aubrechtové strávila Věra celkem tři roky. Prošla tam základní baletní i akrobatickou průpravou a díky své iniciativě a schopnostem si k tomuto základu dovedla sama vzít něco navíc. Především, zvyklá předtím jenom na dětské hry, se naučila trénovat: jít krok za krokem k výsledku, vzdálenému a nezaručenému, ale nepřestat v něj doufat a den po dni na něm pracovat. Dvakrát týdně na ni v sálku ve čtvrtém patře domu ve Vodičkově ulici (kde dole sídlila známá cukrárna U Myšáka) čekala stěna se zrcadly, před ní tyč a parket s klavírem. Podél stěny řada židlí a na nich maminky pozorně sledující, co se kde šustne. Ta Věřina hnala svou dceru do každého pohybu očima. Když Věra cvičila, i mámě nohy vsedě tancovaly, když paní Aubrechtová vytýkala, že Věra nemá baletní nárty nebo že má na baletku příliš krátký krk, Věra koutkem oka zahlédla mámu, jak se v tu ránu v sedu šponuje jak žirafa: My máme krk! My Čáslavský ho máme! Od této doby, i pod vlivem matky, se Věra naučila nosit hlavu nahoru.

V prvních letech po válce, a dokonce ještě v prvních letech vlády komunistů byl taneční soubor Marty Aubrechtové Pavel KosatíK v Praze pojmem se vším, co k tomu patřilo. Měl i několik svých dětských hvězd – a jednu hvězdičku, Věru. Vystupovala v triu se svými sestrami, společně tančily na Vyzvání k tanci Carla Marii von Webera: Hana dělala školačku, která usnula na louce a zdá se jí sen o motýlcích. Eva s Věrou ji obletovaly, Věra líp, a tak jí paní Aubrechtová začala vymýšlet sólová čísla. V programu večera v pražské Lucerně 22. února 1948 psali: „Sestry Čáslavských! Znáte přece to malinké rozkošné děvčátko, které si tak získalo naši Lucernu? Přichází vám se svou sestřičkou zatančit.“

3

Spolu s Věrou tehdy na jevišti vystoupi

li třeba zpěváci Yvetta Simonová a Standa Procházka, skupina Settleři a klavírista Leopold Korbař.

Když poprvé ve velkém sále Lucerny zatančila Šašíčka, lidé volali bravo a na pódium přilétly květiny. Potom se přidal Kozáček, do toho už šéfová Věře napsala akrobatické prvky, hvězdy a tak dále. Sláva dětské tanečnice rostla, počáteční ostych z publika mizel, její jméno se na plakátech objevovalo stále častěji. Věra šla z besídky na besídku a stávala se z ní malá exhibicionistka. Tančila do roztrhání těla stejně na odborářské schůzi jako na Hradě, jednou před Hanou Benešovou a o pár měsíců později před Martou Gottwaldovou.

Ve vzpomínkové knize popsala své dětství o něco idyličtěji, než odpovídalo skutečnosti. Situace rodiny poté, co otec ztratil obchod, nebyla růžová, a jeho hrdost to před dětmi dokázala zakrýt jenom částečně. Ne vždycky si děti z rodiny Čáslavských mohly dopřát to, co většina vrstevníků. Například ve druhé třídě základní školy se stalo, že Věřina třída měla jet na výlet parníkem do zoo: žádná velká akce, jenom kousek cesty po Vltavě z Prahy do Prahy. „Přišli k nám kamarádi ze třídy, přemlouvali tatínka, ale on byl hrdý, vysvětlil, vlastně zalhal, že mám doma jiné povinnosti a nikam nepojedu.“

4


Pomeranč

Dárky se doma dětem dávaly jenom o Vánocích a k narozeninám: k těm býval pravidlem dort, a od sousedky paní Bělohubé navíc kytka konvalinek. Na šaty do tanečních si Věra později sama vydělala na žňové brigádě, svůj první gymnastický trikot si ušila ze sokolského trička s červeným lemováním a gymnastické cvičky, představující už v dané době velký luxus, prostě oželela.

Vánoce byly přesto největším svátkem v roce. Sváteční atmosféra se ohlašovala mnoho dní dopředu, a že jde do tuhého, poznalo se vždy dva dny před Štědrým dnem, když maminka vyrobila a dala uležet bramborový salát: velkou keramickou mísu potom postavila na skříň, aby její obsah až do svátků uchránila – ale většinou se jí to nepovedlo, do Štědrého dne bývala polovina pryč.

Dárky si dávali praktické, tak jako ve většině rodin. Že babička z Černošic přiveze krabičku mýdel, se vědělo předem, dělala to tak každý rok. Stejně jako, že od rodičů přijdou ponožky a kapesníky. Panenka jednou za mnoho let. Jediným dárkem, na který se dalo každoročně spolehnout a zároveň těšit, bývaly knížky.

Tehdy se Věra naučila pravidelně číst; osvojila si to jako potřebu, ze které později nikdy úplně neslevila, ani když začala chodit strhaná z mnohahodinových tréninků a taky jí, stejně jako dalším závodnicím se tolik chtělo namluvit sobě samé, že „na čtení nemá čas“. Jednou, když zase zacvičila před publikem v Lucerně, jí nabídli, ať si vybere, jaký honorář chce dostat: buďto knížku o Makové panence, nebo velký dřevěný náklaďák se zvedací korbou, krásně červeně malovaný. Zvyklá z domova, vybrala si tak jako vždycky knížku, ale když se jí to cestou domů rozleželo, hodně svého rozhodnutí litovala. To bylo ale jen jedenkrát.

Pavel KosatíK

Jinak byl doma klid. Politické hovory se nevedly, nový re

žim už od otce žádné další hrdinství nechtěl, vzal mu i většinu

kamarádů. V nových poměrech se otec trochu zmenšil. Když

večer přišel utahaný z práce, dcery věděly, co většinou udělá:

sedne si a bude kouřit. Návštěvy moc nechodily, ve vysokém

tempu, v jakém rodina žila, na ně ani nezbýval čas. K blízkým

lidem patřili vlastně jen sousedé v domě. Paní Bělohubá holky

pohlídala, když se rodiče jednou za čas rozhodli zajít do diva

dla. Jinou budoucnost než svoje děti neměli. S BOSÁKOvOu Když jí bylo sedm let, propadla krasobruslení. Svět tehdy měl velkou ženskou krasobruslařskou hvězdu Barbaru Scottovou a Věra se rozhodla, že bude jako ona.

Začalo to nenápadně: při pravidelných nedělních dopoledních výletech na Štvanici, kam otec Čáslavský svoje holky vodil, aby se vyblbly. Kromě jiných atrakcí tam měla svůj plácek i skupina artistů, kteří předváděli před publikem odvážné cviky. Věra nejenže u nich vždycky zůstala jako přibitá, ale brzy se po nich na místě začala opičit. Časem lozila a skákala všude, kde se dalo: třeba o prázdninách u babičky v Černošicích si oblíbila skoky ze staré vrby do Berounky – jen ona a místní kluci, z holek žádná. Neuměla tenkrát ještě ani plavat, ale šla do vody po hlavě.

Když zjistila, že se na štvanickém stadionu LTC Praha dá bruslit denně od šesti od rána, už to nebylo jen blbnutí. Šlo jí to samo, ještě jako sedmiletá vyhrála dorostenecký přebor hlavního města Prahy, bruslila před publikem o přestávkách při ligových hokejových zápasech a začala i se sólo výstupy v dětských revuích. Hned vedle ní na stejném ledě trénovala i o šest let starší Milena Kladrubská, pozdější juniorská mistryně republiky a reprezentantka, která se prosadila i ve filmu a v ledních revuích na Západě; Věra se od ní mohla leccos přiučit. Pavel KosatíK

Mít tehdy štěstí na trenéra, svět by nejspíš nevěděl o sportovní gymnastce Věře Čáslavské a tehdejší Československo by mělo špičkovou krasobruslařku. Ale za dané situace Věra musela trénovat většinou sama, což znamenalo, že se do vyšší výkonnostní třídy nepropracovala. Bavily ji volné jízdy, trpěla při cvicích a povinných jízdách. Dokonce se jí při nich vrátila závodnická tréma, kterou předtím, při vystoupeních s baletním souborem Marty Aubrechtové, už neznala.

Podobně jako v baletu šly i v krasobruslení dopředu dívky, které tlačily jejich rodiny. I Věra k nim patřila, zároveň však na tom byla trochu jinak než většina jejích kamarádek. Když ji vyfotografovali pro obrázkový časopis, jak skáče na ledě, matka si fotku vystřihla a založila dceři výstřižkové album: kdyby tenkrát tušila, kolik těch alb v následujících letech bude! Ale nepronásledovala ji během tréninků opičí láskou, nedoprovázela ji, tak jak to dělala většina matek. A otec už vůbec ne. Když ho o mnoho let později, už jako gymnastka, Věra jednou zahlédla mezi diváky, málem kvůli tomu sletěla z kladiny. Bývalo zvykem, že jí rodiče dávali lásku najevo jinak.

Vzhlížela tehdy hned ke třem starším pražským krasobruslařkám najednou: kromě Mileny Kladrubské ještě k Dagmar Lerchové a Jindře Kramperové. Co jméno, to pojem, a navíc vesměs krasobruslařské „kočky“ s krásnou postavou, které ctitelé pronásledovali na ledě i mimo led. Dívky se seznamovaly mezi sebou navzájem i s celými rodinami, přestože zároveň samozřejmě zůstávaly rivalkami. Jednou, to už bylo Věře čtrnáct, se stalo, že s matkou zašly na návštěvu k Lerchovým. A tam se přihodilo něco, nač Věra nikdy nezapomněla. Kamarádčina matka se k ní v jednom momentě přitočila s nekomplikovanou žádostí: Zjisti u Kladrubské, jak skáče toho svého vysokého axela, a řekni to potom naší Dášeňce! Věru žádost

s bosáKovou

nejprve uvedla do rozpaků, a když se jí doma rozležela v hlavě, ztratila chuť se s kamarádkou a její rodinou dál stýkat. Vždyť po ní chtěli, aby pro ně dělala vyzvědače! Toho večera to u ní Dáša i s rodiči prohrála, Věra už jí nikdy později nefandila.

Odmalička měla ráda hudbu: matka si doma z gramofonu často přehrávala desky, takže ty nejznámější české a italské operní árie znala Věra nazpaměť dávno předtím, než se naučila číst a psát. Matka také dcery často brala do Národního divadla. Když jednou všechny čtyři společně zašly na Čajkovského Labutí jezero, zjistilo se doma druhý den ráno, že se zrodily tři primabaleríny.

Jediná prostřední Eva tance později nechala, stala se ekonomkou. Nejstarší Haně se však tanec stal osudem: vystudovala konzervatoř v Brně a nastoupila dráhu baletní sólistky v divadle v Českých Budějovicích. Věra tam jezdila ráda na její premiéry, ať už Hana tančila Odettu, nebo Giselle. Při tom se zrodil rituál: Věra sestře o premiéře pokaždé poslala kytku a ta ji za to potom pozvala do divadelního klubu, kde se s režisérem a účinkujícími probíraly ty nejčerstvější dojmy, kdo je dobrý a kdo ne, kdo na koho udělal podraz a podobně.

Divadlo. To Hana Věře ukázala, jak se skáče dublák, který do té doby v baletu předváděli jen mužští tanečníci – a Věra si ho pak vyzkoušela, když nacvičovala gymnastická prostná. To Hana Věře vybrala jako doprovod k prostným Chopinovu Revoluční etudu, s níž pak Věra měla takový úspěch v roce 1964 na olympiádě v Tokiu. (Později, když přestala tančit, působila Hana jako baletní choreografka v Českých Budějovicích a v zámeckém divadle v Českém Krumlově.)

Nevěděla ještě, co chce v životě dělat, ale tušila, že se při tom bude hýbat. V létě, když nebylo kde bruslit, dělala lehkou atletiku: skákala do výšky i do dálky, bavily ji sprinty. Když byl Pavel KosatíK čas, což tehdy ještě býval, přidávala třeba plavání a cyklistiku. Byla do sportu jak ďas, ale jestli je to jenom hobby, které jí umožní vybít energii, nebo něco vážnějšího, nevěděla.

Z „A“ každopádně plynulo „B“, v dětské přípravce u paní Aubrechtové nemělo smysl zůstávat donekonečna. Matka zapřemýšlela a vybrala baletně artistickou školu, kterou ve svém studiu v Dlouhé ulici vedl choreograf Boris Milec. Kdysi vynikající sportovec, mimo jiné čs. rekordman ve štafetě na 4 × 400 metrů, se později naučil stepu, taneční akrobacii a různým artistickým trikům a za první republiky se stal hvězdou nesčetných pražských nočních podniků a varieté (ale také Velké operety) jako choreograf, baletní mistr, sólový tanečník i zpěvák. Dokonce i jako baletní trenér, už jako trochu starší pán, si zakládal na zevnějšku a nosil třeba paruku – kterou mu Věra jednou, když jí při tréninku dával záchranu, bezděčně sestřelila; do té doby nezažila větší trapas.

Milec Věru naučil základy akrobacie: co je třeba flik-flak (rychlý přemet vzad), se dozvěděla od něj. Trénoval ji, ještě když později začala docházet do tělocvičny k Evě Bosákové a osmělovala se k účasti na prvních gymnastických závodech. A první rady, jak se na veřejnosti zbavovat nenáviděné trémy, jí dal on. Užasla, když zažila, jak zafungovalo například to, co jí řekl o přísných rozhodčích, před jejichž verdiktem se do té doby třásla: Každej z nich má holej zadek v kalhotách. Jsou to stejní lidi jako ty. Nemají nad tebou žádnou moc. Ukaž jim, jaká jsi, a nedej jim šanci, aby jim to nedošlo. Odcvičila a povedlo se, na strach před rozhodčími pro danou chvíli zapomněla.

Zkusila i dostat se ve stopách starší sestry Hany na taneční konzervatoř. U přijímaček, kam se přihlásila v šestapadesátém



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist