načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vepsáno krví vlastního srdce – Diana Gabaldon

Vepsáno krví vlastního srdce

Elektronická kniha: Vepsáno krví vlastního srdce
Autor: Diana Gabaldon

Píše se červen roku 1778. Britská armáda, pronásledovaná Georgem Washingtonem, se stahuje z Filadelfie. Poprvé to vypadá, že by rebelové doopravdy mohli zvítězit. Ale Claire Fraserovou a její rodinu čekají ještě bouřlivější revoluce, které ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  479
+
-
16
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 1240
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: přeložila: Kateřina Heřmanová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 63. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0275-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Píše se červen roku 1778. Britská armáda, pronásledovaná Georgem Washingtonem, se stahuje z Filadelfie. Poprvé to vypadá, že by rebelové doopravdy mohli zvítězit. Ale Claire Fraserovou a její rodinu čekají ještě bouřlivější revoluce, které je potřeba zvládnout. Její bývalý manžel Jamie vstal z mrtvých a chce vědět, proč se v jeho nepřítomnosti vdala za jeho nejlepšího přítele lorda Johna Graye. Syn lorda Johna není o nic méně šokován, když zjistí, že jeho skutečným otcem je vlastně nově vzkříšený Jamie Fraser. A zatímco se Claire strachuje, že jeden z jejích manželů se možná chystá zavraždit toho druhého, její potomci čelí ve 20. století ještě hroznějším změnám. Dcera Brianna se snaží chránit svého syna před surovým zločincem s vražednými úmysly, a to zrovna v době, kdy její manžel Roger zmizel v minulosti...

Popis nakladatele

Šokující pokračování historické ságy Cizinka | .

Píše se červen roku 1778 a zdá se, že svět je vzhůru nohama. Britská armáda pronásledovaná Georgem Washingtonem se stahuje z Filadelfie. Poprvé to vypadá, že by rebelové doopravdy mohli zvítězit.

Ale Claire Fraserovou a její rodinu čekají ještě bouřlivější revoluce, které je potřeba zvládnout. Její bývalý manžel Jamie vstal z mrtvých a chce vědět, proč se v jeho nepřítomnosti vdala za jeho nejlepšího přítele lorda Johna Greye. Syn lorda Johna, devátý hrabě z Ellesmere, není o nic méně šokovaný, když zjistí, že jeho skutečným otcem je vlastně nově vzkříšený Jamie Fraser. Jamieho synovec Ian Murray se dozví, že jeho čerstvě nalezený bratranec si myslí na ženu, se kterou se má Ian oženit.

A zatímco se Claire strachuje, že jeden z jejích manželů se možná chystá zavraždit toho druhého, její potomci čelí ve 20. století ještě hroznějším změnám. Dcera Brianna se snaží chránit svého syna před surovým zločincem s vražednými úmysly, a to zrovna v době, kdy její manžel Roger zmizel v minulosti.

Zařazeno v kategoriích
Diana Gabaldon - další tituly autora:
Vážka v jantaru Vážka v jantaru
Bubny podzimu Bubny podzimu
Hořící kříž Hořící kříž
Ledový dech -- A Breath of Snow and Ashes Ledový dech
Paměť kostí Paměť kostí
Vepsáno krví vlastního srdce Vepsáno krví vlastního srdce
 
K elektronické knize "Vepsáno krví vlastního srdce" doporučujeme také:
 (e-book)
Úzkosti a jejich lidé Úzkosti a jejich lidé
 (e-book)
Dokonalé ticho Dokonalé ticho
 (e-book)
X způsobů smrti X způsobů smrti
 (e-book)
Čmelák - Láskyplné povídky Čmelák
 (e-book)
Doktorka Viktorie Doktorka Viktorie
 (e-book)
Foukneš do pěny Foukneš do pěny
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Diana Gabaldon

VEPSÁNO

KRVÍ

VLASTNÍHO

SRDCE


WRITTEN IN MY OWN HEART ́S BLOOD

Copyright © 2014 by Diana Gabaldon

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez psemnho souhlasu nakladatele.

Překlad © Kateřina Heřmanová, 2020

Obálka © Kreativní bojovníci s. r. o., 2020

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2020

ISBN 978-80-7642-991-8 (pdf)


Diana Gabaldon

VEPSÁNO

KRVÍ

VLASTNÍHO

SRDCE

Přeložila: Kateřina Heřmanová


Tato kniha je věnována VŠEM lidem (krom mě), kteří

pracovali jako šílení, aby ji pro vás vyrobili.

Zejména

Jennifer Hersheyové (editorka, USA)

Billu Masseymu (editor, UK)

Kathleen Lordové (alias „Herkulovi“ – korektorka)

Barbaře Schnellové (překladatelka a přítelkyně ze zákopů,

Německo)

Catherine MacGregorové, Catherine-Ann MacPheeové

a Adhamhu Ò Broinovi (experti na gaelštinu)

Virginii Noreyové (alias „Bohyni knih“ – designérka)

Kelly Chianové, Magge Hartové, Benjaminu Dreyerovi,

Lise Feuerové a zbytku produkčního týmu nakladatelství

Random House a Beatrice Lampeové a Petře Zimmermannové

v Mnichově


PROLOG

Ve světle věčnosti nevrhá čas žádný stín.

Vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou snít sny. Ale jaká vidění mají staré ženy?

Vidíme nutnost a vidíme věci, které je třeba udělat.

Mladé ženy nevidí – ty jsou a proudí v nich pramen života.

My ten pramen střežíme, my chráníme světlo, jež jsme zažehly, plamen, jímž jsme.

Co jsem viděla já? Ty jsi vizí mého mládí, neměnným snem všech částí mého života.

Opět stojím na pokraji války a nepřísluším k žádnému místu, do žádného času, k žádné zemi kromě své vlastní... a to je země, kterou neomývá moře, nýbrž krev, a její hranice tvoří pouze obrysy dlouho milované tváře.

ČÁST PRVNÍ

PROPOJENÍ

VÁHA KOPY KAMENÍ

16. června 1778

Les mezi Filadelfií a Valley Forge

Ian Murray stál, v ruce svíral kámen a prohlížel si kus půdy, který si vybral. Malá mýtina v ústraní mezi roztroušenými velkými balvany pokrytými lišejníkem, ve stínu jedlí a u kořenů velkého rudého cedru. Místo, kam žádný náhodný kolemjdoucí nezabloudí, ale nikoli nepřístupné. Sem je hodlá přivést – svou rodinu.

Pro začátek Ferguse. Možná jen jeho samotného. Máma vychovávala Ferguse od doby, kdy mu bylo deset, a předtím žádnou matku neměl. Fergus znal mámu déle než Ian a miloval ji stejně jako on. Možná víc, pomyslel si. Jeho žal byl těžší o pocit viny. Fergus s ní zůstal v Lallybrochu; pomáhal, staral se o ni i o statek. On ne. Ztěžka polkl, vkročil na mýtinku a položil kámen doprostřed, načež ustoupil a zadíval se na něj.

Už v tu chvíli vrtěl hlavou. Ne, musejí to být dvě mohyly. Jeho máma a strýček Jamie byli bratr a sestra a rodina by tu mohla truchlit pro oba zároveň – ale možná by mohl přivést i další, aby vzpomínali a vzdali úctu. A to byli lidé, kteří znali Jamieho Frasera a milovali ho, ale nebudou znát Jenny Murrayovou z díry v –

Vidina jeho matky uvnitř díry v zemi ho bodla jako vidle, stáhla se se vzpomínkou, že jeho matka ani v žádném hrobě není, a bodla znovu, o to silněji. Jednoduše nedokázal unést představu, že se utopili; možná při tom jeden druhého pevně objímali, pokoušeli se udržet –

„A Dhia!“ řekl prudce, upustil kámen a okamžitě se otočil, aby našel další. Tonoucích lidí už pár viděl.

Slzy mu kanuly po tváři a mísily se s potem letního dne. Bylo mu to jedno a jen sem tam se zastavil a otřel si nos do rukávu. Zavázal si kolem hlavy stočený kapesník, aby mu do očí nepadaly vlasy a nestékal bodavý pot. Byl promáčený dřív, než na každou z mohyl přidal necelých dvacet kamenů.

Spolu s bratry postavili moc pěknou mohylu pro otce, než zemřel, u čela rytého kamene, který nesl jeho jméno – všechna jeho jména, bez ohledu na cenu – na pohřebišti na Lallybrochu. A později na pohřbu přicházeli členové rodiny, jeden za druhým, následovaní nájemníky a poté sluhy – a každý z nich přidal k váze toho pomníku jeden kámen.

Takže Fergus. Nebo... ne, co ho to napadlo? Jako první sem musí přivést tetu Claire. Sama nebyla Skotka, ale moc dobře věděla, co znamená mohyla, a možná by ji to trochu utěšilo, kdyby viděla pomník strýčka Jamieho. Jo, tak dobře. Tetička Claire, pak Fergus. Strýček Jamie byl Fergusův nevlastní otec. Fergus na to měl právo. A pak možná Marsali a děti. Ale možná že Germain byl už dost starý na to, aby mohl přijít s Fergusem. Bylo mu deset, takže už to byl skoro muž – dost velký, aby to pochopil a aby se s ním jako s mužem jednalo. A strýček Jamie byl jeho děda. Patří se to.

Znovu odstoupil a otřel si tvář, celý zadýchaný. Kolem uší mu pískal a bzučel hmyz, vznášel se nad ním a toužil po jeho krvi, ale on se svlékl jen do bederní roušky a potřel se medvědím sádlem a mátou, jako to dělali Mohawkové, takže se ho hmyz ani nedotkl.

„Dohlédni na ně, ó duchu rudého cedru,“ řekl v mohawštině a pohlédl vzhůru, do voňavých větví stromu. „Střez jejich duše a zachovej zde jejich přítomnost, svěží jako tvé větve.“

Pokřižoval se a sklonil, aby prohledal měkké zetlelé listí. Ještě pár kamenů, pomyslel si. Pro případ, že by je rozházelo nějaké zvíře, jež půjde okolo. Rozházelo tak, jako byly rozházené jeho myšlenky, které nepokojně poskakovaly sem a tam mezi tvářemi členů jeho rodiny, lidí z Ridge – Bože, bude se tam někdy moct vrátit? Brianna. Ach, Ježíši, Brianna... kousl se do rtu. Ucítil slanou chuť, slízl ji a pokračoval v hledání. S Rogerem Macem a malými je v bezpečí. Ale Ježíši, její rada by se mu teď hodila – a ještě víc rada Rogera Maca.

Kdo mu zbyl, koho by mohl požádat o pomoc, pokud se nezvládne o všechny postarat?

Přepadla ho myšlenka na Rachel a tíseň v jeho hrudi o něco povolila. Kdyby tak měl Rachel... byla mladší než on, nebylo jí víc než devatenáct, a protože byla kvakerka, měla o správném chodu věcí velmi podivné představy, ale kdyby ji měl, tak by měl i pevnou půdu pod nohama. Doufal, že ji bude mít, ale ještě pořád bylo pár věcí, které jí musí říct. Při myšlence na ten rozhovor se úzkost v hrudi zase vrátila.

Vrátila se i představa jeho sestřenice Brianny a setrvala mu v mysli: vysoká, s dlouhým nosem a se silnou stavbou těla, jako měl její otec... a s tím se vynořila představa jeho bratrance, Breeina nevlastního bratra. Bože dobrý, William. A co by měl udělat s Williamem? Pochyboval, že ten chlap zná pravdu a ví, že je syn Jamieho Frasera – měl Ian povinnost mu to říct? Přivést ho sem a vysvětlit mu, co ztratil?

Musel při tom pomyšlení zaúpět, neboť jeho pes Rollo zvedl svou velkou hlavu a s obavami se na něj zahleděl.

„Ne, to taky nevím,“ řekl mu Ian. „Ale to počká, že?“ Rollo si položil hlavu zpátky na tlapy, setřásl z chundelatého kožichu mouchy a pokojně se uvolnil.

Ian ještě chvíli pracoval a nechával pot a slzy, aby odplavily jeho myšlenky. Když se klesající slunce dotklo vrcholků jeho mohyl, konečně se zastavil. Cítil se unavený, ale klidnější. Mohyly dosahovaly do výše kolen, bok po boku, malé, ale pevné.

Chvíli nehybně stál a jen naslouchal povykování ptáčků v trávě a šepotu větru mezi listím. Poté zhluboka vzdychl, dřepl si a dotkl se jedné z mohyl.

„Tha gaol agam oirbh, a Mhàthair,“ řekl tiše. Má láska je s tebou, matko. Zavřel oči a položil odřenou ruku na druhou hromádku kamení. Vinou hlíny, která se mu vryla do kůže, měl v prstech podivný pocit, jako by snad mohl natáhnout ruku přímo skrz půdu a dotknout se toho, čeho se dotknout potřeboval.

Chvíli jen nehybně dýchal, než otevřel oči.

„Pomoz mi s tím, strýčku Jamie,“ řekl. „Myslím, že to sám

nezvládnu.“

ŠPINAVÝ PARCHANT

William Ransom, devátý vévoda z Ellesmeru, vikomt z Ashness, baron z Derwentu, se prodíral davem na Market Street a nevnímal výtky těch, které svým tělem odstrkoval.

Nevěděl, kam jde ani co by mohl udělat, až se tam dostane. Vše, co věděl, bylo, že pokud zůstane stát na místě, tak vybuchne.

V hlavě mu tepalo jako v zaníceném vředu. Všechno ho bolelo. Jeho ruka – nejspíš si něco zlomil, ale bylo mu to jedno. Srdce mu v hrudi bolestně bušilo. Noha, proboha – nakopl snad něco? Prudce si vybil zlost na uvolněném dlažebním kameni a ten proletěl hejnem hus, které spustily velký povyk a vrhly se na něj. Syčely a křídly mu bušily do holení.

Všude kolem se rozletělo peří a husí výkaly a dav se rozptýlil do všech směrů.

„Parchante!“ zaječelo děvče od hus a ohnalo se po něm svou zahnutou holí. Dostal pěknou ránu přes ucho. „K čertu s tebou, dreckiger Bastard!“

Tento názor ozvěnou zopakovala řada nahněvaných hlasů a on spěšně zabočil do uličky, následovaný rozrušenými výkřiky a kejháním.

Promnul si ucho pulzující bolestí. Vrávoravě narážel do domů, které míjel, a nevnímal nic než to jediné slovo, které mu ještě důrazněji pulzovalo myslí. Parchant.

„Parchant!“ řekl nahlas a z plných plic vykřikl: „Parchant, parchant, parchant!“ Sevřenou pěstí při tom bušil do cihlové zdi před sebou.

„Kdo je parchant?“ zeptal se zvědavý hlas vedle něj. Prudce se otočil a spatřil mladou ženu, která si ho s jistým zájmem prohlížela. Očima zvolna přejížděla jeho postavu a sledovala zdvihající se hruď, skvrny od krve na lemovkách kabátu uniformy a zelené šmouhy od husích výkalů na kalhotách. Její pohled sjel až ke stříbrným přezkám na jeho botách a o něco zaujatěji se vrátil ke tváři.

„Já jsem,“ řekl, chraplavě a zahořkle.

„Á, vážně?“ Opustila přístřeší vchodu, ve kterém postávala, přešla uličku a stanula přímo před ním. Byla vysoká a štíhlá a měla velmi pěkný páreček mladých, pevných prsou – která byla pod její tenkou batistovou košilkou jasně vidět, protože na sobě sice měla hedvábnou spodničku, ale korzet nikoli. A ani čepec – vlasy jí volně spadaly na ramena. Děvka.

„Já jsem na parchanty zatížená,“ řekla a lehce se dotkla jeho paže. „Co za parchanta jste vy? Hříšný? Zlý?“

„Žalostný,“ řekl a zamračil se, když se zasmála. Viděla jeho výraz, ale neodtáhla se.

„Pojďte dovnitř,“ řekla a vzala ho za ruku. „Vypadáte, že se potřebujete napít.“ Viděl, jak střelila pohledem po kloubech jeho rukou, rozbitých a zkrvavených, a drobnými bílými zuby se kousla do spodního rtu. Nezdálo se však, že by se ho bála, a on zjistil, že ji bez protestů nechává, aby ho odtáhla do stínů vchodu.

Co na tom záleží? pomyslel si s náhlou brutální únavou. Co na čemkoli záleží?

V NÍŽ ŽENY, JAKO OBVYKLE,

DÁVAJÍ VŠE DOHROMADY

Chestnut Street č. 17, Filadelfie

Rezidence lorda a lady Greyových

William odešel jako hromobití a dům vypadal, jako by ho zasáhl kulový blesk. Já sama jsem se rozhodně cítila, jako kdybych jen tak tak přežila úder blesku. Chloupky i nervy jsem měla celé naježené a rozechvělé rozrušením.

Jenny Murrayová vešla do domu vzápětí po Williamově odchodu, a ačkoli pohled na ni byl o něco menším šokem než kterýkoli z těch předchozích, stále jsem zůstala beze slov. Zírala jsem na svou někdejší švagrovou – i když to vlastně stále byla má švagrová... protože Jamie byl naživu. Naživu.

Ani ne před deseti minutami jsem ho držela v náručí. Vzpomínka na jeho dotek se ve mně zachvěla jako záblesk v lahvi. Mlhavě jsem si uvědomovala, že se usmívám jako blázen, a to i navzdory té obrovské zkáze, děsivým scénám, Williamovu rozrušení – pokud tedy můžete takový výbuch nazvat „rozrušením“ –, Jamieho ohrožení a matnému pomyšlení na to, co by mohla říct buď Jenny, nebo paní Figgová, kuchařka a hospodyně lorda Johna.

Paní Figgová byla dokonale kulatá, zářivě černá a měla sklony tiše za člověka připlout jako hrozivé kuličkové ložisko.

„Co je tohle?“ štěkla, když se znenadání zhmotnila za Jenny.

„Svatá matko Boží!“ Jenny se prudce otočila. Oči měla dokořán a tiskla si ruku na hruď. „Kdo jste, ve jménu Páně?“

„To je paní Figgová,“ řekla jsem a pocítila bizarní nutkání zasmát se i navzdory nedávným událostem – nebo možná právě kvůli nim. „Kuchařka lorda Johna. Paní Figgová, toto je paní Murrayová. Moje, é... moje...“

„Tvoje švagrová,“ řekla rozhodným tónem Jenny. Pozvedla jedno černé obočí. „Pokud mě ještě přijmeš?“ Její výraz byl upřímný a otevřený a nutkání ke smíchu se náhle změnilo ve stejně silné nutkání rozplakat se. Ze všech nepravděpodobných zdrojů podpory, jaké jsem si dokázala představit... zhluboka jsem se nadechla a natáhla k ní ruku.

„Přijmu.“ Ve Skotsku jsme se nerozešly v dobrém, ale kdysi jsem ji velmi milovala a nehodlala jsem propást příležitost věci napravit.

Její malé pevné prsty se propletly s těmi mými, silně stiskly – a takhle jednoduše to bylo hotové. Nebyly třeba omluvy či vyřčená odpuštění. Nikdy si nemusela navléct masku, kterou nosil Jamie. To, co si myslela a cítila, měla v očích, těch úzkých modrých kočičích očích, které měla společné se svým bratrem. Teď znala pravdu o tom, co jsem zač, a věděla, že jejího bratra miluji – a vždy jsem milovala – celým svým srdcem a duší – i přes tu drobnou komplikaci, že jsem momentálně byla provdaná za někoho jiného.

Zhluboka si povzdychla a na okamžik zavřela oči, než je zase otevřela a usmála se na mě. Ústa se jí maličko chvěla.

„No, to je moc fajn a bezva,“ řekla stručně paní Figgová. Přimhouřila oči a plynule se otočila kolem své osy, aby si prohlédla celou tu zkázu. Zábradlí na vrcholu schodiště bylo utržené a dráhu Williamova sestupu lemovaly rozbité sloupky, díry ve stěnách a krvavé šmouhy. Podlahu pokrývaly roztříštěné krystalky lustru a radostně se třpytily ve světle, které dovnitř proudilo otevřenými dveřmi. Dveře samotné byly vyražené a opilecky visely jen za jeden pant.

„Merde na toustu,“ zamumlala paní Figgová. Prudce se na mě otočila a malé oči, které připomínaly kuličky černého rybízu, měla stále přimhouřené. „Kde je Jeho lordstvo?“

„Ach,“ řekla jsem. Došlo mi, že tohle bude poněkud ošemetné. Ačkoli paní Figgová většinu lidí odsuzovala, Johnovi byla přímo oddaná. Nepotěší ji, až uslyší, že ho unesl –

„Když jsme u toho, kde je můj bratr?“ otázala se Jenny a rozhlížela se, jako by očekávala, že se Jamie náhle vynoří zpod pohovky.

„Ach,“ řekla jsem. „Hm. Tedy...“ Možná víc než ošemetné. Protože...

„A kde je můj drahoušek William?“ dožadovala se paní Figgová a začichala. „Byl tu. Cítím tu smradlavou kolínskou, co si dává na prádlo.“ Špičkou boty pohoršeně šťouchla do uvolněného kusu omítky.

Znovu jsem se dlouze a zhluboka nadechla a pevně se chytila toho, co zbývalo z mé příčetnosti.

„Paní Figgová,“ řekla jsem, „byla byste tak laskavá a uvařila nám všem šálek čaje?“

* * *

Seděly jsme v salonku, zatímco paní Figgová odbíhala do venkovní kuchyně pohlídat želví polévku a zase se vracela.

„Želvu spálit nechcete, ne, kdepak,“ řekla nám s vážným výrazem, když zase přišla, a vložila čajovou konvičku do měkkého žlutého obalu. „Ne s tím množstvím sherry, co v ní má rádo Jeho lordstvo. Skoro celou lahev – hrozné plýtvání dobrým pitím.“

Vnitřnosti se mi ihned zkroutily. Želví polévka – se spoustou sherry – ve mně vyvolávala jisté silné a soukromé asociace, které se pojily s Jamiem, horečným deliriem a tím, jak houpání lodi napomáhá pohlavnímu styku. Rozjímání nad tím by však při nadcházející diskuzi ani v nejmenším nepomohlo. Promnula jsem si prstem kořen nosu v naději, že tím rozeženu vířící oblak zmatku, který se tam hromadil. Vzduch v domě jako by byl stále plný elektřiny.

„Když jsme u sherry,“ řekla jsem, „nebo jakéhokoli jiného tvrdého alkoholu, který byste mohla mít po ruce, paní Figgová...“

Zamyšleně na mě pohlédla, přikývla a natáhla se pro karafu na příborníku.

„Brandy je silnější,“ řekla a postavila ji přede mě.

Jenny se na mě zadívala se stejným zamyšlením, zvedla ruku a nalila mi do šálku pořádný hlt brandy, načež podobný nalila i sobě.

„Jen pro jistotu,“ řekla a pozvedla jedno obočí. Chvilku jsme pily. Napadlo mě, že bych možná potřebovala něco silnějšího než čaj šmrncnutý brandy, aby se mé nervy dokázaly vyrovnat s následky nedávných událostí – dejme tomu laudanum nebo velký lok neředěné skotské whisky –, ale nemohla jsem popřít, že ten čaj pomohl. Byl horký a voňavý a v nitru se mi po něm rozléval pocit příjemného tepla.

„Tak tedy. Je nám líp, hm?“ Jenny odložila svůj šálek. Zdálo se, že je plná očekávání.

„Je to začátek.“ Zhluboka jsem se nadechla a poskytla jí přehled ranních událostí.

Jennyiny oči znepokojivě připomínaly ty Jamieho. Zamrkala na mě jednou, pak podruhé a poté zavrtěla hlavou, jako by si ji chtěla pročistit po tom, co jsem jí právě řekla.

„Takže Jamie zmizel s tvým lordem Johnem, britská armáda je jim v patách, ten vysoký kluk, co mu šla pára z uší, kterého jsem potkala na verandě, je Jamieho syn – tedy, samozřejmě že je, to by viděl i slepý – a ve městě to vře britskými vojáky. To je všechno?“

„Není to tak docela můj lord John,“ řekla jsem. „Ale ano, tak to v podstatě je. Chápu správně, že ti Jamie o Williamovi řekl?“

„Jo, řekl.“ Zaculila se na mě přes okraj šálku. „Mám z něj takovou radost. Ale co toho jeho hocha trápí? Vypadal, že by neuhnul z cesty ani medvědovi.“

„Co jste to řekla?“ přerušil nás náhle hlas paní Figgové. Odložila podnos, který právě přinesla, a stříbrná konvička na mléko a nádobka s cukrem zacinkaly jako kastaněty. „William je čí syn?“

Posilnila jsem se douškem čaje. Paní Figgová věděla, že jsem byla provdaná za jistého Jamese Frasera – a teoreticky jsem vdovou po něm. Ale víc informací neměla.

„Inu,“ řekla jsem a odmlčela se, abych si mohla odkašlat. „Ten, ehm, vysoký gentleman s rudými vlasy, který tu právě byl – viděla jste ho?“

„Viděla.“ Paní Figgová na mě přimhouřila oči.

„Prohlédla jste si ho pořádně?“

„Když byl u dveří a ptal se, kde jste, tak jsem si jeho obličej moc neprohlížela, ale když mě odstrčil a rozběhl se nahoru po schodech, tak jsem dost dobře viděla jeho záda.“

„Z toho úhlu není ta podoba možná tak zřejmá.“ Znovu jsem upila čaje. „Ehm... ten gentleman je James Fraser, můj... é... můj...“ „První manžel“ nebylo přesné, stejně jako „poslední manžel“ – stejně jako, naneštěstí, „můj nejnovější manžel“. Rozhodla jsem se pro nejjednodušší možnost. „Můj manžel. A, inu... Williamův otec.“

Paní Figgová otevřela ústa a chvíli nevydala ani hlásku. Zvolna udělala pár kroků vzad a s tichým žuchnutím se posadila na vyšívací otoman.

„William to ví?“ zeptala se po chvíli přemítání.

„Teď už ano,“ řekla jsem s drobným gestem směrem ke zkáze na schodišti, kterou bylo dveřmi salonku, kde jsme seděly, jasně vidět.

„Merde na... chci říct, Svatý beránku Boží, ochraňuj nás.“ Druhý manžel paní Figgové byl metodistický kazatel a ona se usilovně snažila dělat mu čest, ale její první muž býval francouzský gambler. Její oči se na mě upřely jako hledáček pistole.

„Vy jste jeho matka?“

Zakuckala jsem se čajem.

„Ne,“ řekla jsem, zatímco jsem si otírala bradu lněným ubrouskem. „Tak komplikované to zase není.“ Vlastně to bylo ještě komplikovanější, ale já nehodlala vysvětlovat, jak přesně se Willie dostal na tento svět, ať už paní Figgové, nebo Jenny. Jamie určitě Jenny řekl, kdo byla Williamova matka, ale pochybovala jsem o tom, že by se své sestře svěřil, že ho Williamova matka, Geneva Dunsanyová, dostala do postele pomocí výhrůžek týkajících se Jennyiny rodiny. Každý rázný muž by nerad přiznával, že ho úspěšně vydírala osmnáctiletá holka.

„Lord John se stal Williamovým zákonným zástupcem, když zemřel chlapcův dědeček, a tehdy si lord John také vzal lady Isobel Dunsanyovou, sestru Willieho matky. Starala se o Willieho od doby, co jeho matka zemřela při porodu, a ona a lord John byli v podstatě Willieho rodiči již od jeho raného dětství. Isobel zemřela, když mu bylo asi jedenáct.“

Paní Figgová toto vysvětlení bez potíží přijala, ale nehodlala se nechat odvést od hlavního problému.

„James Fraser,“ řekla, poklepala si několika tlustými prsty na koleno a vyčítavě pohlédla na Jenny. „Jak to, že není mrtvý? Říkalo se, že se utopil.“ Střelila po mně pohledem. „Myslela jsem, že se Jeho lordstvo v přístavu samo vrhne do moře, když se o tom dozvědělo.“

S náhlým zachvěním jsem zavřela oči. Slaná, chladná hrůza té zprávy se přese mě převalila ve vlně vzpomínek. Ačkoli mi Jamieho dotek stále tančil po kůži a povědomí o něm mi zářilo v srdci, znovu jsem si prožila tu zdrcující bolest, když jsem se dozvěděla, že je mrtvý.

„No, aspoň tohle můžu vysvětlit.“

Otevřela jsem oči a viděla, jak si Jenny do nového šálku čaje hází kousek cukru a kývá na paní Figgovou. „Měli jsme se plavit na lodi jménem Euterpe – já a můj bratr – z Brestu. Ale ten zkažený zlodějský kapitán odplul bez nás. A k čemu mu to bylo,“ dodala se zamračením.

K čemu, skutečně. Euterpe se potopila při bouři v Atlantiku, nikdo nepřežil. Jak mi – a lordu Johnovi – bylo řečeno.

„Jamie nám našel jinou loď, ale ta nás dovezla do Virginie, takže jsme se museli vydat po pobřeží, částečně dostavníkem, částečně říční lodí, a držet se z očí vojákům. Ty jehličky, co jsi Jamiemu dala na mořskou nemoc, fungují přímo zázračně,“ dodala a uznale se na mě otočila. „Ukázal mi, jak mu je píchat. Ale když jsme včera dorazili do Filadelfie,“ vrátila se ke svému příběhu, „vkradli jsme se v noci do města jako páreček zlodějů a vydali se do Fergusova tiskařství. Bože, desetkrát jsem myslela, že se mi zastaví srdce!“

Při té vzpomínce se usmála a mě šokovalo, jak moc se změnila. Ve tváři jí stále ležel stín smutku a po cestě byla hubená a strhaná, ale ta příšerná zátěž z dlouhého umírání jejího manžela Iana byla pryč. Ve tvářích měla zase barvu a v očích záři, kterou jsem tam neviděla od doby, kdy jsem se s ní před třiceti lety poprvé setkala. Měla jsem dojem, že našla svůj pokoj, a pocítila jsem vděk, který ulevil i mé vlastní duši.

„... takže Jamie zaklepal na zadní dveře a nikdo neotvíral, i když jsme přes okenice viděli světlo ohně. Zaklepal znovu, takovou melodii.“ Jemně poklepala prsty na stůl, bum-ba-da-bum-ba-da-bum-bum-bum, a moje srdce udělalo kotrmelec, když jsem poznala znělku seriálu Osamělý jezdec, kterou ho naučila Brianna.

„A po chvíli,“ pokračovala Jenny, „zprudka zavolal ženský hlas: ‚Kdo tam?‘ A Jamie v gàidhligu říká: ‚Tady tvůj otec, moje dcero, a je zmrzlý, mokrý a hladový.‘ Protože zrovna padaly trakaře a oba jsme byli promočení na kůži.“

Zhoupla se mírně vzad. To vyprávění si užívala.

„Pak se dveře otevřely, jen na škvírku, a tam stála Marsali s dlouhou pistolí v ruce a za ní byli její dva klučinové, nelítostní jak archandělé, každý s dřevěným polenem, nachystaní praštit toho zloděje přes holeně. Vtom viděli, jak Jamiemu na tvář dopadlo světlo ohně, a všichni tři zaječeli, že by to probudilo mrtvé, a vrhli se na něj a zatáhli ho dovnitř. A všichni jeden přes druhého mluvili a vítali ho a ptali se, jestli je duch a jak to, že se neutopil, a tak jsme se dozvěděli, že Euterpe šla ke dnu.“ Pokřižovala se. „Pánbůh jim dopřej pokoje, nebožákům,“ řekla a zavrtěla hlavou.

I já se pokřižovala a všimla jsem si, že se na mě paní Figgová úkosem podívala. Dosud jí nedošlo, že jsem papeženka.

„Já samozřejmě vešla taky,“ pokračovala Jenny, „ale všichni mluvili jeden přes druhého a pobíhali sem a tam a hledali suché oblečení a horké pití a já se jen rozhlížela, protože jsem v tiskařství nikdy nebyla a vůně inkoustu a papíru a olova mi přišla podivuhodná. A pak mě najednou něco zatahalo za sukni a ten sladký malý klučina mi řekl: ‚A kdo jste vy, madam? Chtěla byste trochu cideru?‘“

„Henri-Christian,“ zamumlala jsem a usmála se při pomyšlení na Marsaliina nejmladšího. Jenny přikývla.

„‚No, já jsem tvoje babička Janet, hochu,‘ řekla jsem já a on vytřeštil oči a zaječel a chytil mě za nohy a objal mě tak, až jsem ztratila rovnováhu a spadla na lavici. Mám na zadku modřinu velkou jak dlaň,“ dodala koutkem úst směrem ke mně.

Cítila jsem, jak drobný uzel napětí, o kterém jsem ani nevěděla, že tam je, povolil. Jenny samozřejmě věděla, že se Henri-Christian narodil jako trpaslík – ale vědět a vidět jsou někdy dvě různé věci. Pro Jenny zjevně ne.

Paní Figgová tuto historku se zájmem poslouchala, ale udržovala si odstup. Při zmínce o tiskařství však trochu zpřísněla.

„Tihle lidé – Marsali je tedy vaše dcera, madam?“ Bylo mi jasné, co si myslí. Celá Filadelfie věděla, že je Jamie rebel – a jeho prostřednictvím i já. Byla to bezprostřední hrozba mého zatčení, co Johna přimělo, aby v tom rozruchu po Jamieho předpokládané smrti trval na tom, abych si ho vzala. Zmínka o tiskařství v Brity okupované Filadelfii musela vyvolat otázky o tom, co se tiskne a kdo to dělá.

„Ne, její manžel je adoptivní syn mého bratra,“ vysvětlila Jenny. „Ale já Ferguse vychovávala od doby, kdy byl malý klučina, takže podle toho, jak to bereme na Vysočině, je to i můj nevlastní syn.“

Paní Figgová zamrkala. Dosud se odhodlaně pokoušela udržet si v jednotlivých postavách určitý pořádek, ale nyní se vzdala se zavrtěním hlavy, při kterém se jí růžové stužky na čepci rozhoupaly jako antény.

„Tak kam, k čertu – chci říct, kam, u všech svatých, zmizel váš bratr s Jeho lordstvem?“ dožadovala se. „Myslíte, že do toho tiskařství?“

S Jenny jsme si vyměnily pohledy.

„O tom pochybuji,“ řekla jsem. „Nejspíš vyrazil mimo město a použil Johna – chci říct, Jeho lordstvo – jako rukojmí, aby se dostal přes hradby, pokud to bylo nutné. Nejspíš ho pustí, jakmile se dostanou do bezpečné vzdálenosti.“

Paní Figgová nesouhlasně zamručela.

„A možná vyrazí do Valley Forge a radši ho předá rebelům.“

„Á, to si nemyslím,“ řekla konejšivě Jenny. „Co by s ním koneckonců dělali?“

Paní Figgová znovu zamrkala, zaskočená tím, že by si někdo nemusel Jeho lordstva cenit stejně vysoko jako ona, ale po chvíli špulení rtů zřejmě uznala, že se to může stát.

„Neměl na sobě uniformu, že ne, madam?“ zeptala se mě s nakrčeným obočím. Zavrtěla jsem hlavou. John nebyl v aktivní službě. Byl diplomat, i když technicky vzato byl stále podplukovníkem regimentu svého bratra, a tudíž nosil uniformu pro ceremoniální účely a při zastrašování. Oficiálně však byl již vysloužilec, nebyl bojovník a v obyčejných šatech by v něm lidé viděli spíše civilistu než vojáka – jednotky generála Washingtona ve Valley Forge by tudíž nijak zvlášť nezajímal.

A já si beztak nemyslela, že Jamie do Valley Forge zamíří. S naprostou jistotou jsem věděla, že se vrátí. Sem. Pro mě.

Ta myšlenka se mi usadila v podbřišku a ve vlně tepla mi stoupala tělem, až jsem musela zabořit nos do svého šálku, abych zakryla ruměnec.

Naživu. Polaskala jsem to slovo a objala ho hluboko ve svém srdci. Jamie byl naživu. Jakkoli ráda jsem viděla Jenny – a ještě raději jsem byla, když mi nabídla olivovou ratolest –, skutečně jsem chtěla jít nahoru do svého pokoje, zavřít dveře, s očima pevně zavřenýma se opřít o zeď a znovu prožít ty vteřiny poté, co vstoupil do místnosti, kdy mě vzal do náruče, přitiskl mě na zeď a políbil mě. Ta prostá, hmotná, horká skutečnost jeho přítomnosti byla tak zdrcující, že bych se možná sesula k zemi, kdybych se neopírala o zeď.

Naživu, zopakovala jsem si tiše. Je naživu.

Na ničem jiném nezáleželo. Ačkoli mě letmo napadlo, co asi udělal s Johnem.

NEPOKLÁDEJ OTÁZKY,

NA KTERÉ NECHCEŠ

ZNÁT ODPOVĚDI

V lesích,

hodinu jízdy od Filadelfie

John Grey byl se smrtí poměrně smířený. Očekával ji od chvíle, kdy vyhrkl větu: „S tvou ženou jsem se tělesně sblížil.“ Jedinou otázkou v jeho mysli bylo, jestli ho Fraser zastřelí, probodne, nebo ho holýma rukama vykuchá.

To, že si ho zrazený manžel klidně prohlédl a řekl jen „Ano? A proč?“, nebylo jen nečekané, ale... skandální. Naprosto skandální.

„Proč?“ zopakoval nevěřícně John Grey. „Řekl jsi: ‚Proč‘?“

„Ano. A ocenil bych odpověď.“

Když měl teď Grey obě oči dokořán, viděl, že Fraserův vnější klid není zdaleka tak neproniknutelný, jak si původně myslel. Fraserovi tepalo ve spánku a mírně přenesl váhu, jak by to člověk udělal v blízkosti hospodské rvačky: nebyl tak docela připravený začít páchat násilí, ale chystal se, že na něj dojde. Greye ten pohled jakýmsi perverzním způsobem uklidňoval.

„Co, ksakru, myslíš tím ‚Proč‘?“ řekl náhle podrážděný. „A proč nejsi mrtvý, sakra?“

„O tom také často přemýšlím,“ odvětil zdvořile Fraser. „Takže ty sis myslel, že jsem?“

„Ano, a stejně tak tvoje žena! Máš sebemenší tušení, co s ní zpráva o tvé smrti udělala?“

Temně modré oči se maličko přimhouřily.

„Naznačuješ snad, že zpráva o mé smrti ji natolik zdrtila, že přišla o všechen rozum a násilím tě zatáhla do postele? Protože,“ pokračoval, čímž elegantně přerušil Greyovu ostrou odpověď, „pokud jsem nebyl ohledně tvé povahy zcela mystifikován, bylo by potřeba velkého násilí, aby tě někdo k takovému činu přiměl. Nebo se mýlím?“

„Nebyl jsi mystifikován,“ řekl skrz zaťaté zuby. „Ale skutečně se mýlíš.“

Fraserova narudlá obočí vyletěla vzhůru – Grey myslel, že v upřímném ohromení.

„Šel jsi za ní, protože... z touhy?“ I on zvedl hlas. „A ona tě nechala? Tomu nevěřím.“

Po Fraserově opáleném krku stoupal ruměnec jasný jako popínavá růže. Grey to už v minulosti viděl a bezhlavě se rozhodl, že nejlepší – tou jedinou – obranou je vybuchnout jako první. Byla to úleva.

„Mysleli jsme, že jsi mrtvý, ty zatracený kreténe!“ řekl rozzuřeně. „My oba! Mrtvý! A my – my – jsme se jednoho večera moc napili – hodně moc... mluvili jsme o vás... a... k čertu s vámi, ani jeden z nás se nemiloval s tím druhým – oba jsme šukali tebe!“

Z Fraserovy tváře se vypařily veškeré emoce a jeho čelist poklesla. Grey si při tom pohledu užil jediný zlomek sekundy plný uspokojení, než pod jeho žebra dopadla masivní pěst a on se odpotácel o několik kroků vzad a spadl. Ležel v listí, dech měl vyražený a ústa se mu otvírala a zavírala jako u automatu.

Dobrá tedy, pomyslel si nejasně. Takže holýma rukama.

Ony ruce sevřely jeho košili a vytáhly ho na nohy. Podařilo se mu vstát a do plic mu pronikl doušek vzduchu. Fraserova tvář byla jen palec od té jeho. Fraser byl vlastně tak blízko, že Grey neviděl ani jeho výraz – jen dvě krví podlité modré oči těsně před sebou, obě nepříčetné. To stačilo. Cítil se teď poměrně klidný. Nepotrvá to dlouho.

„Řekneš mi, co přesně se stalo, ty jeden malý špinavý úchyle,“ zašeptal Fraser. Jeho dech Greye hřál na kůži a páchl pivem. Fraser Greyem mírně zatřásl. „Každé slovo. Každý pohyb. Všechno.“

Grey měl právě tolik dechu, aby odpověděl.

„Ne,“ řekl vzpurně. „Do toho. Zabij mě.“

* * *

Fraser jím brutálně zatřásl, až mu zuby bolestivě zaklapaly a on se kousl do jazyka. Vydal přidušený zvuk a do levého oka ho zasáhl úder, který ani neviděl přicházet. Znovu upadl a v hlavě mu vybuchla změť barev a černých teček. V nose cítil pronikavý pach zetlelého listí. Fraser ho trhnutím zvedl a postavil zpět na nohy, ale pak se zarazil. Nejspíš se rozhodoval, jak v procesu vivisekce nejlépe pokračovat.

Přes tepání krve ve vlastních uších a Fraserův přerývaný dech Grey nic neslyšel, ale když opatrně otevřel zdravé oko, aby zjistil, odkud přijde další úder, uviděl toho muže. Drsně vyhlížejícího špinavého gaunera v lovecké košili s třásněmi, který na ně tupě zíral zpod stromu.

„Jethro!“ křikl ten muž a pevněji sevřel pistoli, kterou měl u sebe.

Z keřů se vynořilo několik mužů. Jeden nebo dva na sobě měli základní prvky uniformy, ale většina z nich byla oblečená do podomácku tkaného oblečení, ačkoli ho doplňovali o bizarní čapky „svobody“, pevně pletené vlněné kousky oděvu, které zakrývaly hlavu a uši. To mužům v Greyově slzícím oku dodávalo otevřeně hrozivého vzezření oživlých dělostřeleckých granátů.

Manželky, které tyto oděvy zřejmě vytvořily, na jejich okraje vypletly hesla jako SVOBODA či VOLNOST, ačkoli jedna krvežíznivá ženuška vypletla na manželovu čepici jasný povel ZABÍT! Zmíněný manžel byl, jak si Grey povšiml, drobný a zarostlý chlápek, který na sobě měl brýle s jednou rozbitou čočkou.

Fraser se zarazil, když slyšel, že se muži blíží, a teď se na ně zadíval jako medvěd, kterého lovečtí psi zahnali do kouta. Psi se prudce zastavili v bezpečné vzdálenosti.

Grey si přitiskl ruku na játra, která byla podle jeho názoru nejspíš roztržená, a ztěžka oddechoval. Bude potřebovat veškerý kyslík, který do sebe dokáže dostat.

„Co jste zač?“ dožadoval se jeden z mužů a popudlivě na Jamieho ukázal koncem dlouhého klacku.

„Plukovník James Fraser, Morganovy ručnice,“ odvětil chladně Fraser a klacek ignoroval. „A vy?“

Muž vypadal poněkud vyvedený z míry, ale zakryl to podrážděností.

„Desátník Jethro Woodbine, Dunningovi rangeři,“ řekl velice odměřeně. Trhl hlavou směrem ke svým společníkům, kteří se ihned systematicky rozprostřeli a obklíčili mýtinu.

„A kdo je váš vězeň?“

Grey cítil, jak se mu stahuje žaludek, což vzhledem ke stavu jeho jater bolelo. Nečekal na Jamieho a skrze zaťaté zuby odpověděl.

„Jsem lord John Grey. Pokud to musíte vědět.“ Myšlenky mu poskakovaly jako blechy a pokoušely se vypočítat, jestli jsou jeho šance na přežití vyšší proti Jamiemu Fraserovi, nebo proti téhle bandě hovad. Před několika okamžiky byl smířený s tím, že zemře Jamieho rukou, ale to bylo, stejně jako většina myšlenek, lákavější v teorii než v praxi.

Zdálo se, že odhalení jeho identity muže zmátlo. Mžourali, mumlali a vrhali po něm pochybovačné pohledy.

„Nemá na sobě uniformu,“ poznamenal jeden ke druhému přidušeně. „Je to vůbec voják? Jestli ne, tak nás nemusí zajímat, nebo jo?“

„Ano, musí,“ prohlásil Woodbine, kterému se vrátilo něco z jeho sebevědomí. „A pokud ho plukovník Fraser zajal, předpokládám, že měl důvod!“ Zvedl hlas, takže se vlastně neochotně tázal. Jamie neodpověděl, oči upřené na Greye.

„Je to voják.“ Hlavy se otočily, aby zjistily, kdo promluvil. Byl to ten drobný muž s roztříštěnými brýlemi, který si je teď jednou rukou poposunul, aby na Greye zbývající čočkou lépe viděl. Vodnatě modré oko si Greye prohlédlo, načež muž s větší jistotou přikývl.

„Je to voják,“ zopakoval muž. „Viděl jsem ho ve Filadelfii, jak v uniformě sedí na verandě domu na Chestnut Street. Je to důstojník,“ dodal zbytečně.

„Není to voják,“ řekl Fraser a otočil hlavu, aby se na obrýleného muže zadíval pevným pohledem.

„Viděl jsem ho,“ zamumlal ten muž. „Úplně jasně. Měl zlatou lemovku,“ zamumlal téměř neslyšně a sklopil oči.

„He.“ Jethro Woodbine ke Greyovi přistoupil a důkladně si ho prohlédl. „Máte co říct na svoji obhajobu, lorde Greyi?“

„Lord John,“ řekl popuzeně Grey a setřel si z jazyka kousíček rozdrceného lístku. „Nejsem ve Sněmovně lordů, nicméně můj starší bratr je. Grey je mé příjmení. Pokud jde o to, zda jsem vojákem, býval jsem. Ve svém regimentu mám stále hodnost, ale nejsem v aktivní službě. Stačí vám to, nebo chcete vědět, co jsem měl dnes ráno ke snídani?“

Schválně je provokoval. Nějaká jeho část se rozhodla, že radši půjde s Woodbinem a snese inspekci od kontinentální armády, než aby tu zůstal a čelil dalším inspekcím ze strany Frasera. Ten se na něj přimhouřenýma očima díval. Grey bojoval s nutkáním uhnout pohledem.

Je to pravda, pomyslel si vzdorovitě. To, co jsem vám řekl, je pravda. A teď to víte.

Ano, řekl Fraserův temný pohled. Myslíte, že s tím budu pokojně žít?

„Není to voják,“ zopakoval Fraser, schválně se ke Greyovi otočil zády a obrátil pozornost na Woodbinea. „Je to můj vězeň, protože jsem ho chtěl vyslechnout.“

„Ohledně čeho?“

„To vás nemusí zajímat, pane Woodbine,“ řekl Jamie a jeho hluboký hlas byl tichý, ale ocelově ostrý. Avšak Jethro Woodbine se nedal jen tak obalamutit a chtěl to dát jasně najevo.

„To posoudím sám. Pane,“ dodal s významnou pauzou. „Jak víme, že jste ten, kdo tvrdíte, he? Nemáte na sobě uniformu. Zná někdo z vás toho muže, chlapi?“

Oslovení chlapi vypadali překvapeně. Nejistě se jeden na druhého zadívali. Jeden nebo dva zavrtěli hlavou.

„Dobrá tedy,“ řekl Woodbine, kterého to povzbudilo. „Pokud nemůžete dokázat, kdo jste, tak myslím, že tohohle muže vezmeme do tábora a vyslechneme.“ Nepříjemně se usmál, když ho zjevně napadlo něco dalšího. „Myslíte, že bychom měli vzít i vás?“

Fraser chvíli zcela nehybně stál, zvolna dýchal a prohlížel si Woodbinea tak, jako by si možná tygr prohlížel ježka. Ano, mohl by ho sežrat, ale stálo by mu to za tu bolest při polykání?

„Tak si ho vezměte,“ řekl náhle a odstoupil od Greye. „Já mám práci jinde.“

Woodbine očekával protesty. Znepokojeně zamrkal a pozvedl svůj klacek, ale nic neřekl, když se Fraser vydal na druhou stranu mýtiny. Jakmile se dostal pod stromy, otočil se a věnoval Greyovi prázdný, temný pohled.

„Neskončili jsme, pane,“ řekl.

Grey se napřímil, aniž bral ohled na bolest v játrech i slzy, které mu tekly ze zraněného oka.

„K službám, pane,“ štěkl. Fraser po něm vrhl zlostný pohled a vstoupil do mihotavých zelených stínů, přičemž Woodbinea a jeho muže zcela ignoroval. Jeden nebo dva pohlédli na desátníka, v jehož tváři se zračila nerozhodnost. Grey ji nesdílel. Jen těsně předtím, než Fraserova vysoká silueta nadobro zmizela, si přiložil dlaně k ústům.

„Ne, sakra, nelituju toho!“ křikl.

VÁŠNĚ MLADÝCH MUŽŮ

Ačkoli ji fascinovalo vyprávění o Williamovi a dramatických okolnostech, za nichž právě zjistil, kdo je jeho otec, Jenny se ve skutečnosti obávala o jiného mladého muže.

„Víš, kde je mladý Ian?“ zeptala se dychtivě. „A našel tu svou holčinu, to kvakerské děvče, o kterém povídal tátovi?“

Trochu jsem se uvolnila. Mladý Ian a Rachel Hunterová nebyli – díkybohu – na seznamu vypjatých situací. Aspoň v tuto chvíli.

„Ano,“ řekla jsem s úsměvem. „Pokud jde o to, kde je... už pár dní jsem ho neviděla, ale často bývá pryč i déle. Občas dělá zvěda pro kontinentální armádu, i když ta je ve Valley Forge zazimovaná už tak dlouho, že zvědi nejsou tolik potřeba. Tráví tam ale hodně času, protože je tam Rachel.“

Jenny zamrkala.

„Vážně? Proč? Já myslela, že kvakeři nemají v lásce války a podobné věci.“

„Inu, víceméně. Ale její bratr Denzell je armádní chirurg – je to skutečný lékař, ne jeden z těch šarlatánů s pijavicemi a mastičkářů, které armáda obvykle zaměstnává – a je ve Valley Forge od loňského listopadu. Rachel jezdí do Filadelfie a zase odjíždí – smí projít přes hradby, takže jim vozí jídlo a zásoby –, ale pracuje s Dennym, takže je tam, aby mu pomáhala s pacienty, mnohem víc, než bývá tady.“

„Pověz mi o ní,“ řekla Jenny a soustředěně se předklonila. „Je to hodné děvče? A myslíš, že mladého Iana miluje? Podle toho, co mi Ian říkal, je do ní ten chlapec bezhlavě zamilovaný, ale ještě s ní o tom ani nemluvil, neví, jak to vezme – nebyl si jistý, jestli se to děvče dokáže srovnat s tím, že on je... to, co je.“ Její letmé gesto zahrnulo život a osobnost mladého Iana, od chlapce z Vysočiny po mohawského válečníka. „Bůh dobře ví, že z něj nikdy nebude slušný kvaker, a předpokládám, že mladý Ian to ví taky.“

Při tom pomyšlení jsem se zasmála, i když ve skutečnosti to mohla být vážná věc. Nevěděla jsem, co by si shromáždění kvakerů mohlo o takovém spojení pomyslet, ale předpokládala jsem, že by se na tu vyhlídku tvářili poněkud vyděšeně. Ale vlastně jsem o kvakerském manželství nic nevěděla.

„Je to velmi hodné děvče,“ ujistila jsem Jenny. „Mimořádně rozumná, velice schopná – a očividně je do Iana zamilovaná, i když myslím, že ani ona mu to neřekla.“

„Ach. Znáš její rodiče?“

„Ne, oba zemřeli, když byla ještě dítě. Z větší části ji vychovala kvakerská vdova. A když jí bylo kolem šestnácti, šla se starat o dům svého bratra.“

„Ta malá kvakerská holka?“ Paní Figgová vešla s vázou letních růží vonících myrhou a cukrem. Jenny se mocně nadechla a vsedě se napřímila. „Mercy Woodcocková si o ní myslí jen to nejlepší. Chodí do Mercyina domu pokaždé, když je ve městě, aby navštívila toho mladíka.“

„Mladíka?“ zeptala se Jenny a srazila tmavá obočí.

„Williamova bratránka Henryho,“ vysvětlila jsem spěšně. „S Denzellem jsme u něj v zimě prováděli velice vážnou operaci. Rachel zná jak Williama, tak Henryho, a velice laskavě Henryho navštěvuje, aby zjistila, jak se mu daří. Paní Woodcocková je jeho domácí.“

Napadlo mě, že jsem dnes chtěla sama zajít Henryho zkontrolovat. Šířily se řeči o tom, že se Britové budou stahovat z města, a já musela zjistit, jestli už je schopný cestovat. Dařilo se mu dobře, když jsem se tam před týdnem zastavovala, ale mohl ujít jen pár kroků, opřený o paži Mercy Woodcockové.

A co Mercy Woodcocková? napadlo mě s drobným cuknutím v břiše. Bylo mi jasné, stejně jako Johnovi, že mezi tou svobodnou černoškou a jejím aristokratickým mladým nájemníkem je vážná náklonnost – a prohlubuje se. S Mercyiným manželem, velmi těžce raněným, jsem se setkala během loňského útěku z pevnosti Ticonderoga – a vzhledem k tomu, že nedorazily žádné zprávy od něj ani o něm, považovala jsem za pravděpodobné, že zemřel poté, co jej zajali Britové.

Avšak ta možnost, že by se Walter Woodcock mohl zázračně vrátit ze záhrobí – to se přece stávalo, a při tom pomyšlení se mi pod srdcem rozhořel plamínek radosti –, byla to nejmenší. Nedovedla jsem si představit, že by Johnův bratr, velice paličatý vévoda z Pardloe, byl nadšený ze zprávy, že si jeho nejmladší syn hodlá vzít vdovu po tesaři bez ohledu na její barvu.

A pak tu byla jeho dcera Dottie, když už jsme u těch kvakerů. Byla zaslíbena Denzellu Hunterovi a já si říkala, co asi vévoda řekne na tohle. John, který se rád sázel, se dal slyšet, že kurz mezi Dottie a jejím otcem je vyrovnaný.

Zavrtěla jsem hlavou a vyhnala z ní ten tucet věcí, s nimiž jsem nemohla nic dělat. Zdálo se, že během tohoto drobného zasnění diskutovala Jenny s paní Figgovou o Williamovi a jeho prudkém odchodu ze scény.

„Kam asi mohl jít, říkám si?“ Paní Figgová se ustaraně zadívala na zeď u schodiště, posetou zkrvavenými dírami, které tam zanechala Williamova pěst.

„Šel si najít nějakou flašku, rvačku, nebo ženskou,“ řekla Jenny se zkušeností manželky, sestry a matky. „Možná všechny tři.“

Elfreth’s Alley

Bylo po poledni a v domě se ozývalo jen vzdálené klábosení žen. Když procházeli salonkem, nebylo v něm po nikom ani stopy – a nikdo se neobjevil ani tehdy, když dívka vedla Williama vzhůru po ochozeném schodišti do svého pokoje. Měl z toho zvláštní pocit, jako by snad byl neviditelný. Našel v té představě útěchu. Nedovedl nic předstírat.

Vešla dřív než on a otevřela okenice. Chtěl jí říct, aby je zase zavřela. Cítil se v záplavě světla žalostně odhalený. Bylo však léto. V místnosti bylo horko a vydýcháno a on už se silně potil. Dovnitř proudil vzduch, těžký vůní mízy a nedávného deště, a slunce se letmo zablesklo na hladkém temeni její hlavy, jako když se leskne čerstvý kaštan. Otočila se a usmála se na něj.

„Nejdřív to nejdůležitější,“ oznámila rázně. „Sundejte si kabát a vestu, ať se neudusíte.“ Nečekala, jestli ten návrh přijme, a otočila se, aby vzala umyvadlo a džbán s vodou. Naplnila umyvadlo, odstoupila a pokynula mu k mycímu stolku, kde na ošoupaném dřevě ležel ručník a silně použitý kousíček mýdla.

„Seženu nám pití, ano?“ A s tím zmizela. Její bosé nohy usilovně pleskaly dolů po schodech.

Začal se mechanicky svlékat. Hloupě zamrkal na umyvadlo, ale pak si vzpomněl, že v lepších veřejných domech se někdy vyžadovalo, aby si host své intimní partie nejprve umyl. V minulosti se s tím zvykem už jednou setkal, ale při té příležitosti za něj tu očistu vykonala sama děvka – hrála si s tím mýdlem tolik, že první číslo skončilo přímo tam v umyvadle.

Při té myšlence se mu opět nahrnula krev do tváře a on škubl za poklopec, až mu uletěl knoflík. Stále mu v celém těle pulzovalo, ale ten pocit se začínal soustředit jen do jediného místa.

Ruce měl nejisté a zaklel si pod vousy. Rozbitá kůže na kloubech mu připomněla jeho neslavný odchod z otcova – ne, ne ze zatraceného otcova domu. Z domu lorda Johna.

„Ty zkurvený parchante!“ řekl tiše. „Věděl jsi to, celou tu dobu jsi to věděl!“ To ho rozzuřilo málem víc než děsivé odhalení, kdo je jeho pravý otec. Jeho nevlastní otec, kterého miloval, kterému věřil víc než komukoli jinému na zemi – zatracený lord John Grey – mu celý jeho život lhal!

Všichni mu lhali.

Všichni.

Náhle měl pocit, jako by probořil krustu zmrzlého sněhu a ponořil se přímo do netušené řeky pod ní. Jako by ho voda strhla do černé prázdnoty pod ledem, bezmocného, němého, a po srdci se mu sápal divoký chlad.

Ozval se za ním tichý zvuk a on se instinktivně otočil. Až ve chvíli, kdy uviděl šokovanou tvář mladé děvky, uvědomil si, že divoce pláče, po tváři mu kanou slzy a z kalhot mu visí napůl tvrdý pták.

„Jdi pryč,“ zachraptěl a horečnatě se ho snažil zastrčit do kalhot.

Neodešla, ale naopak se k němu přiblížila, v jedné ruce karafu a ve druhé dva cínové poháry.

„Jste v pořádku?“ zeptala se a úkosem se na něj podívala. „Ukažte, naliju vám. Můžete mi o tom všecičko povědět.“

„Ne!“

Pokračovala k němu, ale pomaleji. Přes slzy spatřil, jak jí cukl koutek, když uviděla jeho přirození.

„Ta voda měla být na vaše ubohé ruce,“ řekla a zjevně se snažila nesmát. „Ale můžu říct, že jste pravý gentleman.“

„Nejsem!“

Zamrkala.

„Je urážka říkat vám gentleman?“

Při tom slově ho přemohl vztek a on se slepě ohnal a vyrazil jí karafu z ruky. Rozletěla se ve spršce skla a laciného vína a ona vykřikla, když jí rudá tekutina smáčela spodničku

„Ty parchante!“ zavřeštěla, ucukla rukou vzad a hodila mu poháry na hlavu. Nezasáhla ho, takže se zvonivě odkutálely po podlaze. Zrovna se otáčela ke dveřím a křičela: „Nede! Nede!“ – když vtom vyrazil a chytil ji.

Chtěl jen, aby přestala ječet a volat vyhazovače, kterého dům jistě zaměstnával. Položil jí ruku na ústa, odtáhl ji ode dveří a jednou rukou se ji pokoušel chytit za ruce, kterými se oháněla.

„Omlouvám se, omlouvám se!“ opakoval. „Nechtěl jsem – nechci – ach, k čertu s tím!“ Náhle ho loktem zasáhla do nosu a on ji pustil. S rukou přitisknutou na tvář ucouvl a mezi prsty mu protékala krev.

Tam, kde ji držel, byla ženina tvář zarudlá a její oči byly divoké. Ucouvla a hřbetem ruky si přejela po ústech.

„Vy... padni!“ zalapala po dechu.

Nemusela mu to říkat dvakrát. Proběhl kolem ní, ramenem odstrčil z cesty statného muže, který proti němu utíkal po schodech, a vyběhl do uličky. Až ve chvíli, kdy se dostal na hlavní třídu, uvědomil si, že má na sobě jen košili, protože kabát i vestu nechal uvnitř, a že kalhoty má rozepnuté.

„Ellesmere!“ řekl zděšený hlas poblíž. V hrůze vzhlédl a zjistil, že se nachází ve středu pozornosti několika anglických důstojníků včetně Alexandera Lindsaye.

„Kristepane, Ellesmere, co se stalo?“ Sandy se zachoval přátelsky a už z rukávu vytahoval objemný sněhobílý kapesník. Přiložil ho Williamovi na nos, zmáčkl mu nosní dírky a trval na tom, aby zaklonil hlavu.

„Přepadli vás a okradli?“ dožadoval se jeden z ostatních. „Bože! Tohle špinavé místo!“

Jejich společnost ho okamžitě ukonejšila – a uvedla do příšerných rozpaků. Nebyl jeden z nich, už ne.

„Bylo to tak? Byla to krádež?“ řekl další a dychtivě se rozhlížel. „Najdeme ty parchanty, co to udělali, to přísahám na svoji čest! Dostaneme váš majetek zpět a dáme pěknou lekci těm, kdo to provedli!“

Krkem mu stékala krev, ostrá a železitá, a on zakašlal, ale usilovně se pokoušel zároveň kývnout a pokrčit rameny. Byl okraden. Ale to, co dnes ztratil, mu nikdy nikdo nevrátí.

POD MOU OCHRANOU

Zvon na presbyteriánském kostele o dva bloky dál odbil půl druhé a můj žaludek zareagoval na jeho zvonění připomínkou, že – při tom všem, co se dělo – jsem ještě neměla svačinu.

Jenny něco zakousla s Marsali a dětmi, ale prohlásila, že by zvládla vejce, pokud by se nějaké našlo, a tak jsem poslala paní Figgovou, aby zjistila, jestli našlo. A o dvacet minut později jsme se rochnily – noblesně – ve vejcích naměkko, smažených sardinkách a – protože koláč nebyl – lívancích s máslem a medem, které Jenny ještě nikdy v životě neviděla, ale s mimořádnou rychlostí si je oblíbila.

„Podívej, jak nasáknou tu sladkost!“ zvolala, zmáčkla tu malou houbovitou placičku vidličkou a zase ji pustila. „Nejsou ani trošku jako bannock!“ Ohlédla se přes rameno, načež se ke mně naklonila a ztišila hlas. „Myslíš, že by mi ta v kuchyni ukázala, jak se dělají, kdybych ji poprosila?“

Přerušilo ji ostýchavé zaklepání na rozbité vchodové dveře. Když jsem se k nim otočila, rozletěly se dokořán a na malovaný plátěný koberec dopadl dlouhý stín, který těsně předcházel svého majitele. Do salonku nakoukl mladý britský nižší důstojník. Zdálo se, že ho destrukce v hale vyvedla z rovnováhy.

„Podplukovník Grey?“ zeptal se s nadějí v hlase a přejel pohledem z Jenny na mě.

„Jeho lordstvo momentálně není doma,“ řekla jsem a pokoušela se znít vyrovnaně. Přemítala jsem, kolikrát to ještě asi budu muset říkat – a komu.

„Ach.“ Mladík se zatvářil ještě rozpačitěji. „Můžete mi říct, kde je, matičko? Plukovník Graves mu posílal zprávu, ve které podplukovníka Greye žádal, aby se ihned dostavil ke generálu Clintonovi, a generál, é... uvažoval, proč podplukovník ještě nedorazil.“

„Ach,“ řekla jsem s postranním pohledem k Jenny. „Tedy. Obávám se, že Jeho lordstvo bylo poněkud urgentně odvoláno dříve, než plukovníkovu zprávu obdrželo.“ To musel být ten papír, který John dostal jen několik okamžiků předtím, než se Jamie dramaticky vynořil ze svého vodního hrobu. Letmo se na něj podíval, ale nepřečtený ho strčil do kapsy kalhot.

Voják si povzdychl, ale odradit se nenechal.

„Ano, matičko. Pokud mi řeknete, kde Jeho lordstvo je, dojdu tam pro něj. Bez něj se vážně vrátit nemůžu, víte.“ Věnoval mi žalostný pohled, ačkoli v něm byl i náznak okouzlujícího úsměvu. Úsměv jsem mu opětovala a v oblasti žaludku jsem pocítila náznak paniky.

„Velmi mě to mrzí, ale já skutečně nevím, kde právě je,“ řekla jsem a vstala v naději, že ho zatlačím zpět ke dveřím.

„No, matičko, když mi jen řeknete, kam mířil, tak tam zajdu a poptám se,“ stál si tvrdošíjně na svém.

„To mi neřekl.“ Udělala jsem krok směrem k němu, ale neustoupil. Tohle přestávalo být absurdní a stávalo se z toho něco vážnějšího. S generálem Clintonem jsem se letmo setkala na plese v Mischianze před několika týdny – bože, byly to jen týdny? Zdálo se to jako celý život. A ačkoli byl ke mně poměrně srdečný, neměla jsem pocit, že by se ochotně nechal přesvědčit, aby upustil od svého stíhání. Generálové mívají sklony mít vysoké mínění o vlastní důležitosti.

„Víte, Jeho lordstvo není v aktivní službě,“ řekla jsem s nepatrnou nadějí, že mladíka odradím. Zatvářil se překvapeně.

„Ale je, matičko. Plukovník mu o tom poslal vzkaz, spolu s tou ranní zprávou.“

„Co? To přece nemůže – é, může?“ zeptala jsem se, zatímco mi po páteři náhle sjel pocit hrůzy.

„Co nemůže, matičko?“

„Prostě – říct Jeho lordstvu, že je v aktivní službě?“

„Á, ne, matičko,“ ujistil mě. „Povolal ho plukovník z regimentu podplukovníka Greye. Vévoda z Pardloe.“

„Kristova noho,“ řekla jsem a posadila se. Jenny popadla ubrousek, aby ztlumila smích. Naposledy mě to slyšela říct před pětadvaceti lety. Střelila jsem po ní pohledem, ale teď nebyl čas navazovat, kde jsme skončily.

„Dobrá,“ řekla jsem, znovu se otočila čelem k mladíkovi a zhluboka se nadechla. „Raději bych s vámi měla jít za generálem.“ Opět jsem vstala, a teprve v tu chvíli mi došlo, že mě ranní události překvapily během oblékání, a tak jsem na sobě stále měla jen noční košilku a župan.

„Pomůžu ti ustrojit se,“ řekla Jenny a spěšně vstala. Kouzelně se na vojáka usmála a pokynula na stůl, který byl teď pokrytý tousty, marmeládou a kouřícími talíři uzených ryb. „Zakousněte něco, zatímco budete čekat, chlapče. Nemá cenu plýtvat dobrým jídlem.“

* * *

Jenny vystrčila hlavu na chodbu a zaposlouchala se, ale slabý zvuk vidličky na čínském porcelánu a hlas paní Figgové, které se ozývaly zdola, naznačovaly, že mladík její návrh přijal. Tiše zavřela dveře.

„Půjdu s tebou,“ řekla. „Město je plné vojáků. Neměla bys chodit sama.“

„Budu...,“ začala jsem, ale poté jsem se nejistě zarazila. Většina britských důstojníků ve Filadelfii mě znala jako lady Greyovou, ale to neznamenalo, že řadoví vojáci sdíleli jak toto povědomí, tak pocit respektu, který obvykle vyvolávalo. Kromě toho jsem se cítila jako podvodnice, ale na tom vlastně nesešlo. Navenek to vidět nebylo.

„Děkuji,“ řekla jsem stručně. „Budu ráda za tvou společnost.“ Nebyla jsem si jistá ničím kromě svého přesvědčení, že Jamie se vrátí, a tak jsem skutečně byla ráda za trochu morální podpory – ačkoli jsem přemýšlela, jestli bych neměla Jenny varovat, že musí být opatrná, až budu s generálem Clintonem mluvit.

„Já ani nepípnu,“ ujistila mě a mírně zabručela, když mi pevně dotahovala šněrovačku. „Myslíš, že bys mu měla říkat, co se lordu Johnovi stalo?“

„Ne, rozhodně ne,“ řekla jsem a násilím vydechla. „Takhle... utažené to stačí.“

„Mhm.“ Už dolovala ve skříni a probírala se mými róbami. „Co tyhle? Mají hluboký dekolt a tvoje prsa pořád vypadají dost dobře.“

„Nechci toho chlapa svádět!“

„Ale chceš,“ řekla věcně. „Nebo ho aspoň rozptýlit. Tedy, pokud mu nehodláš říct pravdu.“ Jedno uhlazené černé obočí se pozvedlo. „Kdybych byla britský generál a někdo mi říkal, že mého plukovníčka unesl hříšný velký horal, myslím, že bych to asi nevzala dobře.“

Této logické úvaze jsem nemohla příliš odporovat, a tak jsem se s mírným pokrčením ramen nasoukala do šatů z jantarového hedvábí, které měly ve švech krémové vsadky a okraj jejich živůtku lemovaly nabírané krémové stuhy.

„Á, jo, to vypadá dobře,“ řekla Jenny, utáhla mi šněrovačku a ustoupila, aby si souhlasně prohlédla výsledek. „Ta stužka má barvu skoro jako tvoje pleť, takže výstřih vypadá, že je ještě níž, než je.“

„Člověk by myslel, že jsi posledních třicet let vedla krejčovský salon nebo bordel, a ne farmu,“ poznamenala jsem. Byla jsem poněkud podrážděná nervozitou. Jenny frkla.

„Mám tři dcery, devět vnuček a na straně Ianovy sestry ještě šestnáct neteří a praneteří. Často je to totéž.“

To mě rozesmálo a ona se na mě zaculila. Pak jsem zamrkala, abych zahnala slzy, a ona též – náhle nás přepadlo pomyšlení na Briannu a Iana, ty, které jsme ztratily – a pak jsme se objaly a pevně se navzájem sevřely, abychom udržely žal pod kontrolou.

„To nic,“ zašeptala a prudce mě u toho tiskla k sobě. „Svoje děvče jsi neztratila. Je naživu. A Ian je pořád se mnou. Nikdy mě neopustí.“

„Já vím,“ řekla jsem se zajíknutím. „Já vím.“ Pustila jsem ji, napřímila se a s popotahováním si prsty otírala slzy. „Nemáš kapesník?“

Vlastně měla jeden v ruce, ale sáhla do kapsy u pasu a vytáhla další, čerstvě vypraný a složený, který mi podala.

„Jsem babička,“ řekla a hlasitě se vysmrkala. „Vždycky mám kapesník navíc. Nebo tři. Ale co ty tvoje vlasy? Takhle na ulici nemůžeš.“

Než jsme moje vlasy zkrotily do něčeho téměř úhledného, uvěznily je do síťky a řádně je upevnily pod slaměný klobouk se širokou krempou, vymyslela jsem aspoň v hrubých obrysech, co generálu Clintonovi řeknu. Drž se pravdy, co jen to jde. To byla první zásada úspěšného lhaní, ačkoli už to byla nějaká chvíle, co jsem ji musela použít naposledy.

Dobrá tedy. Za lordem Johnem přišel poslíček – jeden takový přišel – a přinesl vzkaz – což se stalo. Neměla jsem nejmenší tušení, co ve vzkazu stálo – naprostá pravda. Lord John pak odešel s poslíčkem, ale neřekl mi, kam mají namířeno. Což byla, technicky vzato, také pravda; jediným rozdílem bylo, že to byl jiný poslíček. Ne, neviděla jsem, jakým směrem se dali. Ne, nevěděla jsem, jestli šli, nebo jeli – kůň lorda Johna byl ustájený u Davisona na Páté ulici, o dva bloky dál.

To znělo dobře. Pokud by se generál Clinton rozhodl vše prošetřit, byla jsem si poměrně jistá, že by koně obje



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.