načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Venla - JK Johansson

-7%
sleva

Elektronická kniha: Venla
Autor:

Závěrečná část trilogie Prokletí městečka Palokaski Případ Venly Pohjavirtové se odehrává na pozadí celé trilogie Prokletí městečka Palokaski. Miia si totiž uvědomuje jistou ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 158
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 180
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: z finského originálu Venla ... přeložil Michal Švec
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5404-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Závěrečná část trilogie Prokletí městečka Palokaski

Případ Venly Pohjavirtové se odehrává na pozadí celé trilogie Prokletí městečka Palokaski. Miia si totiž uvědomuje jistou spojitost sestřina zmizení v osmdesátých letech s případy Laury a Noory. Na konci druhého dílu trilogie objeví Miia tělo mrtvé dívky v kufru auta svého psychologa Henriho Saastamoinena. Dívka je identifikována jako Noora. Kromě Miiina brata Nikkeho nikdo neví, že Miia Henriho navštěvovala, a proto se rozhodne informaci policii zatajit. Miia si uvědomí, že se Henri až příliš zajímal o smrt jejího otce a o sestřino zmizení. Protože však sám Henri najednou není nikde k nalezení, Miia přemýšlí, jestli Noořino tělo ukryl v kufru Henriho auta samotný vrah, nebo jestli má Henri s vraždami dívek co dočinění. Zatímco Miia pokračuje ve vyšetřování na vlastní pěst, zjistí, že je těhotná.

Zařazeno v kategoriích
JK Johansson - další tituly autora:
Laura Laura
Johansson, JK
Cena: 211 Kč
Laura Laura
Johansson, JK
Cena: 121 Kč
Noora Noora
Johansson, JK
Cena: 254 Kč
Noora Noora
Johansson, JK
Cena: 149 Kč
Venla Venla
Johansson, JK
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






VENLA
VENLA
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.xyz.cz
www.albatrosmedia.cz
J. K. Johansson
Venla – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





PROKLETÍ MĚSTEČKA PALOKASKI
VENLA
J. K. JOHANSSON















Czech edition published by agreement with J. K. Johansson
and Elina Ahlback Literary Agency, Helsinki, Finland





12. 4. 1987 Neapol
My bestest Venla! I wish you the great birthday to you. You
lovely girl. I  hope the day is the great you hoped! Here a  little
present to you, my lovely girl!
Luca
Venla složila dopis a z obálky nechala do dlaně sklouznout
tenký stříbrný řetízek. Visel na něm krásný andílek. Zvedla šperk
do vzduchu a zkusmo si ho přiložila ke krku. Potom si odhrnula
dlouhé blond vlasy a  řetízek rozpojila. Chvíli s  ním bojovala,
pak ho na zátylku zapnula a andílek se jí uvelebil na prsou. Byl
to její první vlastní šperk. Pohodila vlasy a  usmála se na  sebe
do zrcadla. Luca. Úžasný Luca.
Před půl rokem přinesla učitelka angličtiny do třídy
hromádku nabídek na dopisování, které obsahovaly i fotky. Venlu
okamžitě zaujal kudrnatý chlapec s  veselým úsměvem a 
nejkrásnějšíma očima na světě, ačkoli ostatním si to přiznat netroufla.
Napůl nedbale hodila Lucovu nabídku zpátky na katedru
a tajně doufala, že si ji nikdo nevezme. Holkám, které se s 
nadšeným pištěním houfovaly kolem stolu, sdělila, že po kamarádovi
na  dopisování netouží, aspoň ne po  Italovi. Ale jakmile
začala přestávka, proklouzla zpátky do  třídy, prý pro zapomenutý
svetr, a  dopis z  úplného spodku hromádky zastrčila hluboko
do kapsy upnutých plísňáků.
Lucova fotka na  ni teď hleděla z  rohu zrcadla nad psacím
stolem, mezi fotkami kapely Bangles, George Michaela a Billyho





J. K. JOHANSSON: PROKLETÍ MĚSTEČKA PALOKASKI 8
Idola. Billy Idol zaujímal čestné místo, i  když jeho samotného
ani jeho hudbu moc ráda neměla. Aby v  očích kamarádek ale
vypadala hodnověrně, důkladně se zpaměti naučila slova jeho
písniček a  postupně si z  rádia nahrála celou kazetu jeho hitů.
I přes pečlivou práci zůstal na pásce útržek moderátorových slov.
To musí žvanit do hudby? Určitě to dělají naschvál!
Z  vedlejšího pokoje se ozvalo bubnování. Nešlo jí na  rozum,
že si její mladší bratr dokáže den za dnem pouštět pořád dokola
tutéž písničku a vždy v pravidelných intervalech vykřikovat „Yo u
gotta fight for your right to party“. Něco jiného by bylo, kdyby si
Nikke pouštěl třeba něco od Wham! Venla si stále pamatovala, jak
na  školní diskotéce tančila se Sampou na Last Christmas. Katja
ji po celou písničku sjížděla pohledem, jako by snad měla výsadní
právo tančit na  tuhle pecku s  idolem všech holek ze třídy jenom
ona, protože má stejné tričko s  nápisem Choose Life, jaké nosí
George Michael a  Andrew Ridgeley. Venla na  bratra přes stěnu
párkrát zabušila a pak si nasadila sluchátka.
Dopis ležel na  posteli. Vzala ho do  ruky a  vytáhla Lucovu
fotku. Jeho vlasy rozcuchané větrem skoro cítila na  tváři. Ze
stolu vylovila růžovou dopisní soupravu, jejíž maličké obálky
a  papíry byly převázané mátově zelenou hedvábnou stužkou.
Soupravu jí k Vánocům dali jakoby Nikke a Miia.
Ve skutečnosti dárek koupila matka, která Venliny mladší sourozence stále
rozmazlovala, jak jen mohla. Nikke si nemusel sám ani mazat
chleba, ačkoli mu bylo už deset. A  dvanáctiletou Miiu pořád
všude vozili autem. To Venla už ve druhé třídě jezdívala sama
autobusem na hodiny klavíru.
Ze stojánku vytáhla růžovou tužku ozdobenou na 
konci střapcem z  peří a  přitlačila hrot na  dopisní papír. „Dear
Luca...“ V tu chvíli ji někdo zatahal za rukáv. Strhla si
sluchátka z uší a vrhla na Miiu ten nejvražednější pohled.





VENLA 9
„Co chceš?“
„Někdo ti volá! Nějakej kluk!“ vřískala Miia a  snožmo
u toho poskakovala.
„Kdo to je? Opakovala jsem ti už stokrát, že když bereš
telefon, musíš poslouchat, kdo volá.“
„Já vím, kdo volá!“ řekla Miia a  naklonila se přes Venlu.
„Dear Luca...“
„Necháš toho!“ Venla vzala dopis ze stolu a  strčila ho
do šuplíku. „Koukej mi okamžitě říct, kdo volá, nebo budeš
litovat,“ pronesla ztišeným hlasem.
„Když ti to povím, uděláš mi culík na stranu?“ žadonila sestra
a naklonila hlavu.
„Kdo. To. Volá?“
„Je to ten Pasi,“ vykřikla Miia a  v  tu ránu zmizela do 
přízemí.





1
KUFR AUTA SE S  HLASITÝM KLAPNUTÍM ZAVŘEL a  Miia se
rozhlédla kolem. Jak dlouho už u  auta stojí? Viděl ji někdo?
A opravdu se kufr červeného BMW před chvílí otevřel,
protože si v kapse cvakala klíčkem?
Najednou měla pocit, že už si nemůže být ničím jistá.
Jediným nezpochybnitelným faktem v tu chvíli bylo, že dívka,
která leží v kufru auta psychoterapeuta Henriho
Saastamoinena zabalená do igelitu, je mrtvá. Miia to poznala, hned jak
ji spatřila, ale přesto dívce z jakéhosi důvodu položila ruku
před ústa, aby zkusila, jestli dýchá. Vybavila si jedno dávné
odpoledne v domě, kde před lety vyrůstala, a ránu, která ji
tak vylekala, až kopnutím převrhla hrnek s kakaem
na podlaze. Teprve když vstala z pohovky a přeskočila tmavou
skvrnu od  kakaa, která se vpíjela do  bílého vlněného koberce,
došlo jí, co se stalo. Za  oknem na  terase ležel v  podzimně
zbarveném listí ptáček. Pospíšila si ven, vzala ptáčka
do dlaně a k zobáčku mu přiložila prst, aby zjistila, jestli dýchá. Pak
s ptáčkem v ruce vběhla dovnitř, popadla z hrnku od kakaa
brčko a opatrně ho vsunula do ptačího zobáčku. Foukla vší
silou a modrošedě opeřená hruď se brzy začala zase
nadouvat, nebo tomu Miia aspoň chtěla věřit. V  tu chvíli přišel
domů otec. Když spatřil, o  co se jeho dcera pokouší, vtrhl
do  obývacího pokoje a  třásl jí zápěstím tak dlouho, dokud
ptáček nespadl do skvrny od kakaa uprostřed koberce. Než
Miia stihla cokoli učinit, otec už došel pro lopatku a odnesl
ptáčka do nedalekého lesíku.





VENLA 11
Miia vyskočila na chodník a vydala se klidným krokem vpřed.
Toužila rozběhnout se ze všech sil, ale bylo lepší nevzbuzovat
pozornost. Musí se jen bezpečně dostat domů.
Na rohu ulice se ale už neudržela, dala se do běhu a zastavila
se teprve u domovních dveří. Srdce jí v hrudi divoce bušilo, stále
stejně zrychleně a krátce dýchala, a ruce se jí tak třásly, že měla co
dělat, aby z kapsy vytáhla klíče a strefila se do zámku. Dveře se
konečně otevřely a Miia ucítila, jak jí z těla prchá veškerá síla, a hned
v předsíni se svezla na zem do hromady reklamních letáků.
Odněkud se ozývalo houkání sirén, nebo jí znělo jen
v uších? Pulz jí tepal v hlavě tak prudce, až s jistotou věděla,
že tohle nepřežije. Umře na podlaze v předsíni na mozkovou
mrtvici, zástavu srdce, šok. Ona, která ani ne před
čtyřiadvaceti hodinami jen o vlásek vyklouzla ze spárů vraha, vypustí
duši doma v předsíni vedle zapáchajícího pytle s odpadky.
Zavřela oči a spatřila pokoj vyzdobený růžovými tapetami
a matku, která ji zvolna hladila po vlasech. Matčin vřelý
pohled a teplá ruka spustily ještě silnější proud slz.
„Snažila jsem se toho ptáčka oživit,“ špitla Miia, když
na chvíli utišila pláč.
„Počínala sis skvěle,“ konejšila ji matka a podala jí
kapesník, který vytáhla z rukávu.
„Ale umřel.“
„Byl mrtvý už předtím, než ses ho snažila zachránit.“
„Proč?“
„Proč? Všichni jednou umřeme.“
„I ty? I táta? A Venla a Nikke taky?“
„Úplně všichni,“ řekla matka a  dala jí pusu na  temeno.
„Ostatní zachránit nemůžeme, máme co dělat sami se sebou.“
Miia vstala ze země, našla tužku a posadila se za stůl
v kuchyni. Najednou jí všechno připadalo jasné.





2
„VOLANÝ ÚČASTNÍK NENÍ DOSTUPNÝ. Prosím zavolejte
později,“ přeříkával už bůhví pokolikáté dobře známý ženský
hlas. Omluva zněla přátelsky, ale to nic neměnilo na 
skutečnosti, že Noora zmizela.
Sněhobílá zánovní pohovka zavrzala, když se na  ni
Lauri svezl a  vzal si do  klína notebook. Rozkliknul několik
webových stránek novinových deníků, ale neobjevil jedinou zmínku
o zmizelé dívce ani nic jiného, co by vysvětlovalo, proč má
Noora vypnutý telefon. Dopoledne už zavolal i jejím rodičům,
představil se jako prodejce časopisů a  poprosil, jestli by mu dceru
nezavolali k telefonu. Mají prý v nabídce nový časopis pro mladé
a předplatitelky dostanou jako dárek make-up dle vlastního
výběru. Noořin otec nabídku odmítl a  prohlásil, že dcera odjela
na víkend ke kamarádce. A vrátí se prý až v pondělí.
Hledat stopy, kde by se mohla nacházet, bylo marné
i  na  jejím Instagramu, protože za  posledních čtyřiadvacet
hodin na  něm nic nepřibylo. Facebook se nevyplatilo ani
otvírat, na  něj už nechodil nikdo. Poslední fotka na 
instagramovém profilu Noořina blogu Madde’s Life ukazovala
šumivý nápoj v úzké skleničce, pod fotkou následoval výlev
hashtagů o  nejlepším dni v  Maddině životě, báječné
společnosti a  že se svět rozhodujícím způsobem mění. Lauri
pocítil žárlivé bodnutí.
Vstal z pohovky a přešel k oknu. Okno v obývacím pokoji
Ojantausových měřilo tři metry na výšku, sedm na šířku
a otvíral se z  něj ničím nerušený pohled na  moře. Lauri vytáhl





VENLA 13
z kapsy telefon a přiložil jej k uchu. Zatímco poslouchal
informaci, kterou přátelským tónem pronášel ženský hlas ve třech
jazycích, snažil se v  listopadovém šeru rozlišit obzor. Tenká
vrstva sněhu, která ráno pokrývala zem, už roztála a  moře
i nebe zešedly do stejného odstínu. Bylo obtížné říct, kde
končí jedno a začíná druhé.
Kde Noora je? Proč mu vůbec nedala vědět, i  když mu
z párty slíbila napsat a zavolat nejpozději cestou domů? Stalo
se jí něco, nebo se jen seznámila s jiným klukem? Nedalo se
říct, jestli Lauri víc žárlí, nebo se strachuje. Každopádně bylo
hloupé pustit Nooru převlečenou za  Madde na  párty
tajemné brandingové agentury. Už dopředu tušil, že něco
nehraje, i školní preventistka Miia Pohjavirtová zastávala názor, že
společnosti, které kontaktují blogerky, mívají nezřídka velmi
pochybné záměry. Ať už blog o  smyšlené Madde získal mezi
mladými ženami během krátké doby jakkoli velkou
oblibu, proč by někdo vyzvedával náctiletou holku a  odvážel ji
na párty limuzínou?
Noora málem pukla nadšením, když Laurimu ukazovala
pozvánku vytištěnou na  černém silném kartonu honosnými,
zářivě stříbrnými písmeny. Nemohla se dočkat červeného
koberce, šampaňského, fotografů, kaviáru a všech těch
významných lidí, které na párty potká a kteří by ji jako Nooru na ulici
ani nepoznali. Ale na párty bude za Madde, mladou dívku ze
čtvrti Punavuori, která má fantastický život, cestuje po světě
a skoro dennodenně nakupuje luxusní značky, a nikoli
za obyčejnou školačku z Palokaski.
Že Noora je Madde, Lauri odhalil, když ji náhodou
zahlédl, jak na  zahradě za  domem pózuje ve  vybledlém, 
hořčicově žlutém kulichu před foťákem na stativu a pohazuje u toho
černými kadeřemi. Lauri okouzleně zpoza keře sledoval, jak





J. K. JOHANSSON: PROKLETÍ MĚSTEČKA PALOKASKI 14
se dívka čas od času zajde domů převléknout a pak pokračuje
ve focení a na pozadí mění drobné detaily.
Několik dní nato spatřil Lauri na  chodbách školy v 
Palokaski desítky podivných žlutohnědých kulichů, jeden
ošklivější než druhý, a zaslechl, jak několik dívek, které se vyznají
v  módě, nadšeně vypráví, že blogerka Madde má neomylný
vkus. Hned jak přišel ze školy domů, otevřel Maddin blog,
pochopil, co Noora na zahradě prováděla, a zamiloval se do ní
ještě vášnivěji.
Posadil se zpátky na pohovku a uvědomil si, že už zase
vyťukává název Maddina blogu do  vyhledávacího pole.
Uprostřed monitoru se pomalu točil plážový míč a  vtom klaply
vchodové dveře. Lauri pohlédl do  předsíně a  zklamaně
povzdechl, když si všiml tmavé postavy Toniho, jak si skopává
boty. Doufal, že přišla matka. Byla sice otravná, ale i tak by se
mu ulevilo, kdyby si s ní o Nooře popovídal.
„Čau!“ zavolal starší bratr Toni a vpadl do obývacího
pokoje ještě v bundě. Pokračoval dál do otevřené kuchyně a Lauri
slyšel, jak otvírá ledničku. „Tak jak to de, vole?“
Lauri se podíval zpátky do předsíně a předpokládal, že tam
spatří Toniho věrné poskoky Pilliho, Pullu a  Jimba, ale pak
pochopil, že bratr mluvil na něj. Zostražitěl. Naposledy si
spolu říkali, co a jak, nejmíň před pěti lety. A od jejich
posledního rozhovoru v podstatě uplynuly měsíce. Někdy bratra třeba
několik týdnů neviděl nebo nanejvýš slyšel tlumené skučení
z jeho pokoje.
„Všecko v poho?“ Toni se mu upřeně zadíval do očí
a přitom si cpal do pusy plátek šunky z plastové vaničky.
„To se jako ptáš mě?“ ukázal na sebe Lauri prstem.
Bratr se posadil vedle něj na pohovku a Laurimu se k nosu
donesl zatuchlý pach šunky. Cítil, jak se mu zvedá žaludek.





VENLA 15
Maso přestal jíst už dávno, protože nechtěl konzumovat
mrtvá zvířata. Ale to Toni pochopitelně nevěděl, a tak mu nabídl
poslední plátek.
„Díky, nechci,“ zamumlal Lauri, ale kázání o 
velkochovech, emisích oxidu uhličitého a bezmasém dni si odpustil.
„Tak to já si dám. Hele, jedls dneska vůbec něco?“
Lauri nevěděl, co má odpovědět ani co si má myslet. Co
po něm Toni chce? Proč ho zajímá, jestli jedl?
„Jo.“
„A co? Bylo v ledničce něco na ohřátí?“
„Co po  mně chceš?“ vyprskl Lauri napruženě. Bratr ho
děsil. Nejen chováním, ale celou svou bytostí – neklidné
pohyby, záludný pohled, mastné neučesané vlasy, vrzání
kožené bundy, chlad venkovního světa, který z něj vyzařoval,
cizost i ta udivující myšlenka, že jsou jedné krve a z jedné
rodiny.
„Já nic nechci. Klídek, kámo. Co ve škole?“
„Kde je máma?“
Zmínka o matce přiměla Toniho vstát z pohovky a pospíšit
si k oknu. Hned nato už ale zase seděl vedle bratra.
„Nemám páru,“ zašeptal ochraptěle, popadl Lauriho
za paži a stiskl až trochu moc silně.
„Já jsem tvůj brácha. Jasný, ne?“
Laurimu se podivně sevřelo hrdlo. Chtěl se bratrovi
vyškubnout, ale neodvážil se pohnout ani o centimetr.
„Řekni, že je ti to jasný.“
„Jo, je mi to jasný.“
„Bráchové musej držet spolu, ne?“
„Jo.“
„A já se o tebe postarám,“ řekl Toni a důrazně přikývl.
Lauri se na něj nedůvěřivě zahleděl.





J. K. JOHANSSON: PROKLETÍ MĚSTEČKA PALOKASKI 16
„Teda soutěž o nejlepšího staršího bráchu roku bysem na sto
péro nevyhrál,“ pokračoval, když spatřil bratrův výraz, „nedostal
bysem se ani do top ten, ale záleží mi na tobě. Fakt že jo. A nikdy
bych se na tebe nevykašlal, že bys zůstal na všecko sám.“
Toni povolil sevření a Lauri se instinktivně stáhl. Bratrovo
ujišťování mu z  nějakého důvodu vůbec neulehčilo. Toni si
najednou schoval hlavu do  dlaní, špinavýma rukama si
prohrábl mastné vlasy a vypadal nekonečně unavený.
„Všecko v  pohodě?“ zeptal se ho potichu Lauri. Na  téhle
překvapivé blízkosti se přece jen zdálo být něco dobrého. Toni
se na něj usmál. Ten úsměv si pamatoval dávno z dětství. Bratr
se tak usmíval, když byl Lauri ještě hodně malý a  matka ho
nechala Tonimu na hlídání.
„Jo, ale musím zas vyrazit.“
„Kam?“ zeptal se ustaraně Lauri. Nechtěl, aby tenhle
okamžik minul tak rychle.
„Vem si tohle a  někam to skovej.“ Toni mu podal starý
ošoupaný telefon, který vyrobili ještě v době, kdy world wide
web byl jen výsadou vyvolené menšiny a svět se ještě nikomu
nevlezl do kapsy.
„Cinkni mi z něj, kdyby se něco dělo, ale jinak ho někam
schovej.“
„Proč?“
„Slibuju, že když mi z něj zavoláš, vemu to. Vždycky.“
Toni vstal, neohrabaně bratra poplácal po  rameni a 
vzápětí už vybíhal schody do  patra. Za  pár minut klaply dveře
od  domu a  byl pryč. Vanička od  krájené šunky jako jediná
dosvědčovala, že se to celé Laurimu jen nezdálo.
V ruce chvíli obracel telefon, který mu bratr dal, a nakonec
ho zastrčil mezi polštáře na pohovce. Měl sto chutí za bratrem
vyběhnout, ale co by mu řekl? Neodcházej?





VENLA 17
Otevřel notebook a v tu chvíli cítil, jak se mu zastavilo
srdce: na blogu Madde’s Life se objevil nový příspěvek.
Obsahoval fotky limuzíny zvenku i zevnitř a Maddiny šaty z mnoha
úhlů pohledu. Poslední fotka zachycovala kousek červeného
koberce, po  němž si vykračovaly její třpytivé boty. Madde
vzrušeně očekávala večer a  slibovala velké novinky a  víc
informací dalšího dne, až se dostane z nejhorší kocoviny.
Noora očividně žila, jinak by nemohla aktualizovat blog.
Určitě zrovna trávila čas někde na  druhé straně zeměkoule
na nejlepší afterparty svého života a zavolá, hned jak se vrátí
domů. Tak proč se Laurimu neulevilo? Proč v  něm hlodalo
podezření, že něco není v pořádku?
Kliknul na  Gmail, aby mohl okomentovat Maddin
příspěvek. Namísto přesměrování do  jeho e-mailové schránky
se ale objevila přihlašovací stránka a  vedle jeho jména ještě
profil jiného uživatele. Stálo tam „branditup“. BRÄND IT UP.
Ve zlomku vteřiny si Lauri vzpomněl, kde už tato slova viděl
– vytištěná na černé kartonové pozvánce.
Přejel kurzorem na uživatelské jméno, které stálo nad tím
jeho, kliknul na  něj a  do  pole pro heslo napsal „branditup“.
Na  monitoru se objevila modrá lišta, která pomalu a  trhaně
nabíhala. Zdálo se to jako věčnost, ale pak se e-mailový účet
otevřel. Všechny přijaté zprávy měly jako odesílatele Madde.





Světla v tělocvičně potemněla a parket se zaplnil páry lepícími
se k sobě. Ruce chlapců nenápadně sklouzávaly dívkám z pasu
na zadek a nemotorně ho osahávaly.
Venku byl mrazivý podzimní večer. Foukal vítr a  pršelo
vodorovně, deštník vůbec nepomáhal. Venla nakoukla oknem
dovnitř a  dlouze potáhla ze stříbrné belmontky. Z  otevřených
dvoukřídlových dveří se nesl nový hit Glenna Medeirose. Venla
si tiše notovala jeho slova.
„If I had to live my life without you near me
The days would all be empty
The nights would seem so long
With you I see forever oh so clearly
I might have been in love before
But it never felt this strong“
V tu chvíli jí pohled utkvěl na Pasim. Netančil. Stál v koutě,
povídal si s nějakým klukem a letmo koukal ke dveřím. Venla
věděla, že čeká na ni, ale dovnitř jít nedokázala.
Zvedla ke  rtům neprůhlednou plastovou láhev od  džusu,
v  níž měla směs toho, co tátův bar dal: whisky, koňak, likéry
a  campari, ode všeho zhruba stejně, právě tak málo, aby otec
nepoznal, že něco chybí. Hořký koktejl nutil ke šklebu, ale
zároveň uklidňoval. Uvnitř spustila Madonnina La isla bonita a její
myšlenky se nepozorovaně přenesly do  Itálie, ke  slunci,
starodávným uličkám, pizze, zápachu odpadků všude kolem a vůni





VENLA 19
kávy. Představila si, jak by s  Lucou kráčeli zavěšení do  sebe
s raybankami na očích. Hodně by se smáli, líbali by se
a zastavovali u  malých stánků se zmrzlinou. Dala by si pistáciovou.
Okusila ji jednou u moře na dovolené s rodiči. Nechutnala nijak
výjimečně, ale po návratu uváděla v památníčcích a deníčcích
přátelství do kolonky oblíbené jídlo vždycky pistáciovou
zmrzlinu. Znělo to atraktivně a speciálně.
Odhodila cigaretový špaček na  zem a  zadupla ho. O  Itálii
snila marně, stála na školním dvoře v Palokaski, v ruce svírala
oranžovou láhev od džusu plnou alkoholu a všechny její
kamarádky, s  nimiž strávila celý dosavadní život, stály jen pár
metrů od  ní. Byly jedna jak druhá, všechny jedly šunkafleky s  tím
nejobyčejnějším kečupem, četly Bravíčko a z jiného časopisu pro
mládež si vystřihovaly přihlašovací kupony do  celofinské
amatérské soutěže o královnu krásy Miss Blue Jeans. Venla nechtěla
být jako ony. Nechtěla tenhle život. A teď se nabízela alternativa.
Dlouze si lokla z láhve a zapálila si další cigaretu. Naposledy
nakoukla do sálu, otočila se na podpatku a zamířila po písčité
cestě do centra.





3
MIIU PROBUDILA TUPÁ BOLEST HLAVY. Uvědomila si, že leží
na kuchyňském stole. Sypací vůz venku škrábal pluhem
o asfalt, až to trhalo uši. Se zasténáním otočila hlavu a  pohlédla
na  hodiny na  mikrovlnné troubě. Ukazovaly pět ráno. Kolik
hodin prospala na  stole zavaleném novinami a  krabicemi
od pizzy?
Žádný div, že takhle usnula. Velkou část minulé noci
strávila na  policejní stanici a  vyprávěla, co se odehrálo večer.
Předtím prchala před svým přítem Anttim místními lesy a on
ji málem zavraždil.
Kdy se její život proměnil v horor?
Vtom si vzpomněla, co spatřila v kufru BMW.
Antti říkal, že mrtvol ještě přibude.
Postavila se. Bolelo ji celé tělo, v ústech cítila pachuť
česneku. Prohlédla si místo, kde spala, za uplynulých dvanáct hodin
se u  něj s  jistotou objevily nejméně dvě nové krabice od 
rodinné pizzy a tři láhve od koly. Jednu popadla a zbytek
zteplalého nápoje si obrátila do úst. Z okraje stolu popadla osamělý
kousek pizzy a přitom zahlédla slovo napsané červeným fixem
na horní krabici.
VENLA.
Zvolna krabici nadzvedla. Pod ní se objevila další krabice,
hustě popsaná a  pokreslená šipkami přes sebe. Několik slov
bylo zakroužkovaných: Laura, Saska, Antti.
Svezla se zpátky na židli. Pomalu se jí začaly vracet včerejší
události. Když ráno ležela na podlaze v předsíni, najednou jí





VENLA 21
došlo, že celá série událostí od dívky ležící v kufru po nalezení
mrtvoly Laury Andersonové před několika týdny nějakým
podivným způsobem souvisí s ní a její sestrou Venlou, která před
více než dvaceti roky ve svých šestnácti letech zmizela. Pořád
ne tak docela chápala, jakou úlohu hrála v  řetězci myšlenek
Venla, ale svou vlastní roli v hrůzostrašných podzimních
událostech identifikovala snadno. Všechny stopy vedly k ní.
Laura Andersonová zmizela během posledního
prázdninového víkendu. Tělo leželo v  moři skoro dva měsíce, než
vyplavalo na  hladinu a  voda ho zanesla k  pláži v  Palokaski.
Pitva prokázala vysoké hormonální hodnoty, což
poukazovalo na  to, že dívka z  nějakého důvodu podstupovala
hormonální léčbu. Případ způsobil pozdvižení nejen v  bulvárních
denících, ale i ve škole v Palokaski, kam Laura chodila a kde
Miia pracovala jako preventistka. O  případ se velmi zajímal
také Saska, vnuk jejího bývalého kolegy od policie
Korhonena, a  pustil se do  vyšetřování na  vlastní pěst. To se mu ale
stalo osudným a před podzimními prázdninami ho našli
zavražděného v místní posilovně KASKIGYM24.
Předevčírem večer se Miia po  zběsilé honičce dozvěděla,
že oba mladé lidi zabil její přítel Antti, a málem přišla o život
i ona sama. Nakonec se ale vstříc jisté smrti zřítil z pobřežní
skály právě Antti. Ze skály, kde spolu byli sami dva,
uvědomila si najednou. Jeho doznání mohla dosvědčit jen ona,
a pravdivost její výpovědi nemá kdo potvrdit, pokud by o ní někdo
pochyboval.
No a  ráno našla mrtvolu v  autě svého terapeuta Henriho
Saastamoinena. V autě psychoterapeuta, kterého jí doporučil
její bratr Nikke.
Jedinou spojnici mezi Anttim a  Saastamoinenem
představovala ona. Bylo jen otázkou času, kdy to dojde i někomu





J. K. JOHANSSON: PROKLETÍ MĚSTEČKA PALOKASKI 22
na policii, a do toho okamžiku musí Miia objevit skutečného
viníka. Musí najít Saastamoinena, než policisté naleznou její
otisky prstů na terapeutově autě.





4
„TENHLE TEĎ PŮJDE SPINKAT,“ oznámil Nikke a  se zívnutím
přemístil růžového My Little Ponyho na roh koberce. Ostatní
děti si hrály ve  svých pokojích, ale Matilda dotáhla veškerý
svůj arzenál poníků před Nikkeho, jen co v  televizi skončily
nedělní ranní pohádky.
„Ještě nemůže spinkat, zrovna přece vstal. Tendle mu
udělal snídani, musí papat.“
„Ale tenhle musí spinkat, protože tenhle totiž...“ zamumlal
Nikke a očima pátral po Aikku. Tutéž hru už znovu v žádném
případě nezvládne. My Little Ponyové si pořád jen navzájem
česali hřívu a  hodnotili ošklivé účesy ostatních poníků.
„Tohohle totiž...“
„Tohohle totiž bolí bříško,“ zaslechl Nikke volat Aikku
z koupelny. „Pamatuješ si, zlatíčko, jak tě minulý týden bolelo
bříško a chtěla jsi taky jen spát a nesnědlas ani snídani?“
Aikku se objevila ve  dveřích s  košem na  prádlo v  rukou.
Se zjevnými obtížemi jednou rukou koš pustila a  poslala
Nikkemu vzduchem polibek. Nikke ho chytil do dlaně a tu si
přitiskl na hruď. Aikku potřásla hlavou, rádoby otráveně, ale
úsměv odhalil, že ji jeho gesto dojalo.
„Tak jo, může jít spinkat, ale tendle mu přinese k  posteli
kyblíček a pak ho tendle chytne za ručičku a zazpívá mu něco
od Robina.“
Holčička vstala, přičemž jí zavlály andělské kadeře,
a oznámila, že jde do pokojíčku hledat nějakou věc, která by se
hodila jako kyblíček. Jakmile zmizela z dohledu, Nikke vyskočil





J. K. JOHANSSON: PROKLETÍ MĚSTEČKA PALOKASKI 24
na nohy a pospíšil si obejmout ženu, která skládala
na pohovce prádlo. Pobrukoval si přitom nejnovější hit idolu
náctiletých dívek Robina.
„Jsi ta nejlepší máma, jakou znám,“ zašeptal Aikku do ucha
a několikrát jí olízl lalůček.
„Díky, akorát že mi ráno celkem jednoznačně dali najevo,
že se odsud můžu odstěhovat, protože jsem supernesnesitelná
a hloupá.“ Vykroutila se mu a otočila se, aby ho políbila.
Nikke na polibek lačně odpověděl a přivinul ženu k sobě.
„Nedáme někde rychlovku? Nemůžu se zdržet dlouho.“
Vstal z pohovky a chytil Aikku za ruku. „Už to mám, půjdem
do sauny.“
Aikku setřásla jeho ruku a přitiskla se k opěradlu, jako by
chtěla ukázat, že ona nikam nepůjde.
„Mně vždycky říkali, že sex v sauně je hřích.“
„I v nevytopený, jo?“
Nikke se na ni obkročmo posadil. Usmála se a pokusila se
ho odstrčit. „Tak v nevytopený možná ne, ale nemůžem přece
saunu zamknout, když děti...“
„Půjčím jim mobil. Stáhnul jsem do  něj ty hry, který je
baví.“
„Fakt, jo?“
Nikke se zadíval na Aikku, která se tvářila, jako by okusila
neznámou chuť, možná něco zkaženého nebo prostě jen
překvapivě zvláštního. Výrazům tváře a náladám téhle ženy stále
ještě pořádně nerozuměl.
„Tak zajdem do tý sauny, nebo jak?“ zašeptal a hryznul
ji do ucha. Hry do mobilu nestáhl proto, aby si mohli
v klidu užít sex, ale protože Aikku neměla dost peněz, aby
dětem koupila chytré telefony. Jako školní psycholog věděl,
jak nelítostně v  dnešní době mladí soupeří, kdo má lepší





VENLA 25
vybavení, a navrhl Aikku, že dvěma nejstarším koupí
vlastní telefony, za které se nebudou muset stydět. Ona ale
nesouhlasila. Prohlásila, že o  peníze na  mobily poprosí otce
Olliho a otce Iisy.
„Říkala jsem ti, ať si nezačínáš hrát na  tatínka.“ Její hlas
zpřísněl, takhle ji Nikke nikdy neslyšel. Její čtyři děti měly
každé jiného otce, tedy až na  nejmladší, což byla dvojčata.
Podle svých slov toužila Aikku jen po  dětech, ne po  muži,
a  adepty na  otce vypoklonkovala ven z  bytu, hned jak se jí
ukázal pozitivní těhotenský test. Podle kamarádek vždycky
v pravidelných intervalech otěhotněla jen proto, aby
nemusela chodit do práce.
Nikke si povzdechl a promnul si spánky. „Já si na otce hrát
nezačínám. Ty hry jsem stáhnul jenom... No jen z čirý
dobroty. Do hajzlu,“ dodal ještě tiše, protože nechtěl před dětmi
mluvit sprostě.
„Jo, přesně, je to v hajzlu,“ zahulákala Aikku, že to jistě
slyšely i děti od sousedů. Nikke se na ni zahleděl s údivem
a potěšením. Tohle by Suski nikdy nevyslovila ani omylem. Její
ustavičná potřeba mít všechno pod kontrolou – především
sebe a zároveň i manžela – učinila jejich život bezvýznamným
a plytkým. Pro velké city ani vášně už v něm nezbývalo místo,
popravdě se do něj vměstnalo tím méně věcí, čím déle
pokračovali v léčbě neplodnosti, došlo mu najednou. Sám pro sebe
neměl dlouho nic jiného než běhání. Ale teď má Aikku, která
ho bere, jaký je, a toho se on nehodlá vzdát.
„Proč se tak rozčiluješ kvůli pár hrám?“ řekl smířlivě
Nikke a pokusil se ji políbit na krk. „Vždyť minulý týden ti
nevadilo, že jsem vzal holky do kina a Olliho na hokej.“
Aikku vstala a z koše na prádlo popadla tričko, které leželo
nahoře. „Co kdyby ses vrátil domů ke svý ženě?“





J. K. JOHANSSON: PROKLETÍ MĚSTEČKA PALOKASKI 26
„Takže jde o Suski?“ povzdechl si Nikke. Skoro s úlevou si
vyslechl, že na ni Aikku přece jen žárlí. Už dlouho se obával,
že její náklonnost má jen jeden cíl, že čtyřnásobná matka
samoživitelka po něm chce jen sex.
„Kristepane. Zase si o sobě tolik nemysli. Suski je ze všech
mých starostí ta nejmenší.“
V tu chvíli se v předsíni rozdrnčel zvonek, děti jako
na povel vyběhly ze všech koutů bytu a všechny volaly, že jdou
otevřít.
„Já tušila, že budeš tady,“ řekla Miia, když vešla
do obývacího pokoje v doprovodu čtyř dětí, a probodla Nikkeho
pohledem. Z očí jí nevyzařovalo obvinění, ale něco mnohem
horšího – zklamání. „Ahoj i tobě,“ pozdravila kamarádku, aniž by
se na ni podívala.
„Padejte do  pokojíčků, všichni!“ zakřičela Aikku na  děti
a dvojčata vyprovodila za ruku z obývacího pokoje.
„Můžu ti to vysvětlit,“ zaslechl se Nikke, jak říká,
a rozesmál se. Ta věta zněla jako z posledního dílu americké
telenovely. „Totiž, přišel jsem tady Aikku spravit... topení,“
pokračoval a pokývl k termostatu trčícímu pod oknem. Před kolika
dny sestře přísahal, že poměr s její kamarádkou už ukončil?
„Je mi fuk, co tu děláš. Teď ale půjdeš se mnou.“





5
STŮL SE ZAKYMÁCEL, když na něj Nikke postavil dvě velká
piva.
Miia mlčky popadla půllitr. Nebylo jí do řeči. Ačkoli
za poslední dny hleděla smrti do  tváře víckrát než běžný člověk
za celý svůj život, nedávná scéna u Aikku byla jistým
způsobem onou poslední kapkou. I když o bratrově vztahu
s kamarádkou už nějakou dobu věděla, nevěřila, že by Nikke zašel
tak daleko a pouštěl se do hrátek s Aikku u ní doma.
„Barman se nám už chystal nalejt řezanej koňak. Prý jsme
si ho dávali posledně. Už nás tu maj za štamgasty,“ prohodil
Nikke a posadil se. Stůl se znovu zakymácel a z Nikkeho
sklenice vyšplíchlo pivo na podlahu.
„Nevím, jestli by nás to nemělo znepokojovat,“ ozval se
zpoza sklenice a pokusil se usmát.
Miiu jeho vtípky nerozesmály. Přišla sem pro informace
o Henrim Saastamoinenovi, ne aby poslouchala jalové plácání
překypující pocitem viny.
Od  Aikku odešli rychle a  automaticky zamířili do  Staré
dámy, která byla ze dvou sídlištních hospod v  Palokaski tou
civilizovanější. Ani jeden cestou nic neříkal. I to proběhlo
jakoby automaticky.
„Tak kde tě tlačí bota tentokrát?“ zeptal se Nikke, když se
obsah obou půllitrů už blížil ke dnu.
Miia vstala, došla si k baru pro další pivo a spustila.
Vyprávěla, jak ve  snaze najít na  internetu informace o 
terapeutovi jménem Henri Saastamoinen probděla skoro celou





J. K. JOHANSSON: PROKLETÍ MĚSTEČKA PALOKASKI 28
noc. Jak našla spoustu lidí toho jména, běžce přes překážky,
klusácké jezdce, prodejce aut, údržbáře, bankovní ředitele,
ale ani jednoho terapeuta. Prošla desítky registrů
terapeutů, psychoterapeutů, zážitkových terapeutů, psychologů,
psychiatrů, psychoanalytiků, a dokonce jasnovidců,
vygooglovala si publikace a  výzkumy z  oboru, pročetla odborné
časopisy a protokoly, ale toho správného Saastamoinena
pořád nenašla.
Hlavou jí během noci mnohokrát problesklo, proč tohle
neučinila už před prvním setkáním. Ona, která si googluje
všechno, naprosto všechno, si neprověřila svého terapeuta.
Ale tehdy šlo o výjimečnou situaci. Závislost na internetu,
která se střídavě zhoršovala, se jí vymkla z  rukou a 
kontrolu nad sebou definitivně ztratila poté, co se jí rozbil
počítač. Zapomínala jíst a  spát a  nakonec rozmlátila auto
jednomu otci od rodiny, který přes internet hledal sexuální
partnerku, načež Miiu zadržela policie. Když ji pak Nikke
objednal k Saastamoinenovi, vygooglovat si terapeuta ji ani
nenapadlo.
Dlouze si lokla a pokračovala ve vyprávění. Po rozednění
konečně vzala do ruky telefon a zavolala na číslo, na kterém se
k terapeutovi objednávala.
„Hádej, jak to dopadlo,“ prohodila Miia a  vyzývavě se
na bratra zadívala. Ruka, kterou svírala půllitr, se jí skoro
neznatelně třásla.
„No jak?“ zeptal se Nikke a kroužil prázdnou sklenicí.
„Velký překvapení – číslo neexistuje.“
„Možná jen nechce mluvit s  pacientama v  neděli ráno,“
podotkl bratr a  zamával sklenicí směrem k  barmanovi. Ten
unaveně zakroutil hlavou.
„Self service.“





VENLA 29
„Říkala jsem, že neexistuje, ne že není dostupný!“ Miia
cítila, jak se jí zrychluje tep. „Koukej mi říct, kdes mi toho
terapeuta sehnal!“
„Není to jedno? Není snad nejdůležitější, že se vám na těch
sezeních podařilo vyřešit ty tvý obsese?“
„Jsem si jistá, že Saastamoinen je Anttiho kumpán.“
„Do  hajzlu, ségra, ty ses pomátla. Kam na  ty svý nápady
chodíš?“ vykřikl Nikke, popadl sklenici a vstal. U baru třískl
s půllitrem před barmana a vyšel ven.





6
„PÁR JEŠTĚ DÁM,“ hlásila Emilia, mrkla u  toho a  spokojeně
konstatovala, že to vůbec neznělo zadýchaně, ačkoli má
za sebou už padesát dřepů. Náročné cvičení představovalo vždy
nejlepší lék na rozčílení.
Vstala a nehledě na roztřesená stehna se usmála
do kamery GoPro a natočila se přesně tak, aby každého na její
hubené 170centimetrové postavě uhodil do očí zakulacený zadek.
„Fakt to funguje. Dřepujte!“
Pohodila hlavou k cestě, která o několik metrů dál zatáčela
do lesa, a popelavě blonďatý culík jí energicky zavlál.
„Tak pojďme!“
Dlouhými svižnými kroky vyběhla na písčitou cestu.
Kamerou v ruce natáčela ubíhající krajinu, slunce probleskující větvemi
a na chvíli zaostřila na svalnatá stehna. Obchodní značku
Emiliina fitness videoblogu LIFE ACCORDING TO ME tvořila
kromě takřka dokonalých hýždí i videa natočená při běhání v lese.
Obojí si našlo stálé fanoušky, soudě minimálně podle toho, že
na YouTube měl vlog deset tisíc odběratelů. Někteří ho sledovali
i kvůli tipům na cvičení, ale těch asi moc nebylo, protože cvičení
se zakládalo spíš na osobních pocitech než fyziologických
aspektech. Sama Emilia si nemyslela, že vlog patří do kategorie fitness,
ale mnoho lidí od ní získávalo tipy pro zdravý životní styl. Lidé
už byli ohledně jídla tak mimo, že když se začali řídit
potravinovým diagramem, dostali pověst expertů na výživu.
Emilia vždycky běhala v  lese, což přitahovalo především
zahraniční odběratele. Přišel jí nespočet zpráv, které uváděly,





VENLA 31
jak se lidé potí na  běžeckých pásech v  posilovně, sledují její
videa a  představují si, že běhají uprostřed finských
jehličnatých lesů, ačkoli ve  skutečnosti byli vězni betonových domů
milionových měst a stromy neviděli mnoho dní.
Vlog si založila před rokem, poté co se v  rámci práce
na centrále kriminální policie zúčastnila školení o sociálních
médiích. Seznámili se tam mimo jiné s  vlogery a 
youtubery a  pro zábavu si to vyzkoušeli i  sami. Mluvení na  kameru,
pohyblivý obraz, práce s gesty a důrazem v hlase a myšlenka
na bezprostřední, aktivní spojení se světem ji okamžitě
uchvátily, ačkoli Facebook, Twitter ani blogy ji předtím moc nebraly.
Možná proto, že uživatelům dávaly možnost být něčím jiným,
než doopravdy jsou. Na  videu se oproti tomu nedalo lhát či
přetvařovat se, nebo to bylo alespoň nesmírně obtížné. Okolní
realita, výraz a gesta by předstírání okamžitě prozradily.
Ještě toho večera si Emilia založila vlastní kanál
na YouTube a natočila se při běhání, protože ji nic lepšího nenapadlo.
Při běhu náhodně komentovala aktuální novinové titulky,
sexuální život sousedů, ptáčky poletující v křoví i počínající
bolest v  koleni, způsobenou opakovaným namáháním, a  lidem
se to líbilo stejně nepochopitelně, jak nepochopitelné to bylo.
Pár dní nato dokonce obdržela od  jednoho diváka tipy, jak
bolesti v koleni ulevit.
Listopadový les připravující se na zimu tiše tančil v rytmu
jejích lehkých běžeckých kroků. Stíny se protáhly a toužily se
už spojit do jednoho velkého šera, ačkoli bylo sotva
odpoledne. Na  obzoru vytrvale zářil oranžový proužek světla a 
probleskoval mezi stromy. Jako by slunce z  posledních sil
bojovalo proti polární noci. Každý rok temnota překvapila svou
totálností a  každý rok si Emilia v  téhle době říkala, že příští
rok se v  listopadu vydá za  sluncem na  jih. Nikdy si ale včas





J. K. JOHANSSON: PROKLETÍ MĚSTEČKA PALOKASKI 32
nevzpomněla, aby si koupila zájezd a  zažádala o  dovolenou,
takže místo aby ležela v plážovém křesílku, zase je v lese
bičovaném deštěm se sněhem.
V lese vládl neochvějný klid nedělního odpoledne.
Kroky rytmicky skřípaly na  písčité cestě, občas se odněkud
ozvalo zaštěkání. Pro tenhle běh to jako zvukový doprovod
bude stačit. Emilii do řeči nebylo, ačkoli povídání o polární
noci by jistě nadchlo cizince, kteří tmu trvající tři měsíce
nikdy nezažili. Opravdová exotika! Myšlenky jí kroužily
kolem nového pracovního projektu, na kterém měla začít
dělat v pondělí, ale o práci nemůže desítkám tisíc odběratelů
vyprávět, i když to by je pravděpodobně zajímalo o poznání
víc než listopadová tma.
Nový projekt představoval pro Emilii splnění snu.
Na centrále kriminální policie pracovala už skoro dva roky, ale doteď
jí přidělovali jen případy praní peněz. A tak ji nadchlo, že se
konečně dostala ke kriminálnímu vyšetřování. Místní
policejní oddělení v Palokaski požádalo o pomoc. Vyšetřování dvou
vražd se zadrhlo a  jednou z  obětí byl navíc vnuk tamějšího
komisaře. Jenže včera ráno onen komisař zavolal a  oznámil,
že je případ vyřešený. Osobní trenér jménem Pekka Hulkko,
známý také pod přezdívkou Antti, který pracoval ve  fitness
centru KASKIGYM24 v  Palokaski, se těsně před smrtelným
pádem ze skály do moře k vraždám přiznal. Přítomná u toho
byla pouze Hulkkova přítelkyně Miia Pohjavirtová, která
dříve působila jako internetová specialistka na policii v Palokaski
a teď pracovala jako školní preventistka. V tomhle vzorci něco
nesedělo, ale Emilia ještě nevěděla co.
Přidala do  kroku. Proč se jí vždycky stane přesně tohle –
zrovna když se má dostat k něčemu pořádnému, vyřeší se to
samo od sebe dřív, než by stihla do pěti napočítat. V pondělí





VENLA 33
ráno se v Palokaski jen otočí a pak ji čeká návrat do její
kanceláře k nekonečným hromadám účetních dokladů.
V  tu chvíli ucítila náraz do  ramene. Chvíli trvalo, než si
uvědomila, co se přihodilo – po úzké cestičce běžela
evidentně příliš pomalu a  ultraběžec v  upnuté kombinéze, kterého
viděla teď daleko před sebou, do  ní při předbíhání vrazil, ať
už omylem, nebo záměrně. Však ona mu ještě ukáže, kdo tady
komu překáží v cestě!
Zrychlila do sprintu, uběhla několik desítek kroků
a zastavila, jako by narazila do  zdi. Chytla ji křeč do  lýtka. S 
tváří zkroucenou bolestí se svezla na  nejbližší pařez, natočila
na sebe kameru a nasadila překvapený výraz.
„Páni,“ pronesla na kameru a masírovala si lýtko. „Tohle
už se mi pěkně dlouho nestalo. Jak si možná pamatujete,
naposledy mě chytaly křeče do  lýtek za  prvních veder
začátkem léta.“
Zazoomovala na lýtko a pak zabrala na kameru okolní
potemnělý les.
„Vzduch voní sněhem. Myslím, že v  noci zase napadne.
Schválně jestli se tentokrát udrží...“
Větu nedořekla, protože si vedle vysokého smrku
povšimla haldy, která vypadala jako kupa sněhu. Natočila kameru
na sebe. „Támhleto vypadá na úplnou závěj. Jak je to možný,
když letos na podzim nasněžilo sotva pár milimetrů?“
Vstala a  zkusila na  nohu opět přenést váhu. Nejhorší
bolest už přešla, takže nebude muset domů poskakovat po jedné.
„Zbytek nejspíš dojdu, co myslíte?“ pronesla a natočila
kameru na  sněhovou závěj. Čas od  času jí zkřížily cestu přírodní
úkazy, které u diváků vzbuzovaly velký údiv a zájem, jako
například hromada medvědích exkrementů, do které v létě
málem šlápla.





J. K. JOHANSSON: PROKLETÍ MĚSTEČKA PALOKASKI 34
Z  písčité cesty odbočila do  lesa. Se ztuhlým lýtkem se jí
po nerovném terénu nešlo snadno, obličej jí odíraly smrkové
větve a  tenisky měla okamžitě promáčené. Vracet se ale
nechtěla, protože čím víc se k hromadě blížila, tím víc rostla její
zvědavost – kupa už nevypadala jako sníh. Vypadala jako
velký igelitový pytel.
„Krucinál,“ vyprskla, jakmile se dostala až k pytli
a podívala do kamery. „To sem nějaký kretén vyhodil stavební suť?“
pokračovala a jednou rukou trhala neprůhledný igelit,
zatímco druhou držela kameru. Pytel se někdo zjevně snažil
schovat, protože ho zčásti zakrýval mech.
„Koukněte, tady jsou otisky zvířecích zubů,“ ukázala
Emilia na kousance v igelitu. „Nějaký chudák zajíček se to zřejmě
snažil jíst, snad se neudusil igelitem, nebo...“
Kamera tiše spadla do  vlhkého mechu, a  než se vypnula,
zaznamenala uši drásající výkřik.





Slunce jí svítilo okýnkem rovnou do obličeje. Venla zavřela oči,
přitiskla hlavu na vyhřáté sklo a nohy natáhla na palubní desku
kamionu. Venku se míhala krajina Skåne – sýpky, obtloustlé
krávy a červeně natřené staré domky jako z pohlednice. Nipa si
hlasitě broukal Marii Magdalenu od  Sandry a  prsty bubnoval
do volantu. Venle se chtělo vřískat nadšením. Křičet svobodou
a lehkostí, která v ní vířila jako venku fučící vítr.
Noc na lodi proběhla lépe, než by se odvážila doufat. Nipa ji
odvedl nejdřív do zakouřené kamioňácké kantýny, kde houf
řidičů jedl pečené klobásy s kaší a popíjel hustou černou kávu
z hnědých plastových kelímků. Kdosi měl v kapse láhev průzračné
tekutiny, a tak řeč nestála. Venla se posadila na židli v rohu kantýny
a chlapi ji nechali na pokoji. Stopaři s nimi asi cestovali tak běžně,
že nikomu se nechtělo vyzvídat zrovna o jejím životě nebo
o důvodu, proč chce zmizet z rodné země. Později proklouzla do spací
místnosti a s batohem pod hlavou se uhnízdila na lůžku
potaženém vínově rudou pogumovanou látkou. Když odcházela, Nipa jí
nabídl, že jestli s ním chce jet dál, může ráno přijít na palubu pro
auta. Za ranního slunce prosvištěli Stockholmem směrem k jihu.
Na  rty se jí pomalu vloudil úsměv. Rozesmávalo ji skoro
všechno. Bláznivý Nipa, který mezi pěveckými sóly vyprávěl
o ženě a dětech, snadnost útěku i fakt, že nikdo netuší, kde je.
Všichni si myslí, že je na návštěvě u nějaké kamarádky
v Helsinkách. Nikdo by neuhodl, že je v cizí zemi! A už vůbec ne, že
se nikdy nehodlá vrátit.
Odpoledne najel Nipa s kamionem zkušeně na trajekt
a došel jim oběma pro kafe. Ke kávě snědl pár zářivě rudých klobás





J. K. JOHANSSON: PROKLETÍ MĚSTEČKA PALOKASKI 36
a nabídl i jí, ale Venla si nedala, ačkoli nevolnost už ji netrápila
tak často jako dřív. V dálce se rýsovaly břehy Dánska. Za chvíli
bude znovu v jiné zemi a ještě dál od domova.
Na  hamburské nádraží dorazili nedlouho před půlnocí. Vlaky
už nejezdily, první pojede v 5.14 ráno do cílové stanice Vídeň.
Odtamtud se dá bez přestupu dostat do Říma.
„Tady se vyskytuje všelijaká pakáž. Nebylo by lepší jít na noc
k Finský námořnický misi?“ nadhodil Nipa, když zastavil před
nádražím. Venla zaslechla v  jeho hlase starost. Chvilku se jí
chtělo souhlasně přikývnout, ale už se rozhodla, že si poradí
sama. Kdyby teď souhlasila, bude sedět u  Nipy  v  kabině
ještě ve  chvíli, až jeho náklaďák bude vyjíždět z  trajektu zpátky
v helsinském přístavu na poloostrově Katajanokka.
„Dík, Nipo. Moc děkuju za všecko.“ Natáhla se, aby ho
políbila na tvář, pak vzala za kliku a zkušeně seskočila z vysoké
kabiny do teplé zatuchlé noci. Nádražní halou se rozléhal hlasitý
povyk podezřelých hloučků.
Venla prošla tmou k otevřenému stánku s kebabem a z tašky
vytáhla pytlík brambůrků, který si koupila, když přijeli
do Německa. Nipa jí ho chtěl koupit, ale ona mu to zakázala
a zaplatila i jeho kafe a klobásu. Před odjezdem si vyměnila německé
marky a chtěla aspoň nějak projevit vděčnost muži, který ji svezl.
Snědla brambůrky, vypila láhev limonády, kterou ukradla
v kamioňácké kantýně, opřela se o batoh a vzala do ruky knížku se
zohýbanými rohy, finský román Zbraň na zabíjení býka
od Leeny Härkkönenové. Musí zůstat vzhůru, zítra se vyspí ve vlaku.





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist