načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vendulka -- Útěk za svobodou - Ondřej Kundra

Vendulka -- Útěk za svobodou

Elektronická kniha: Vendulka
Autor: Ondřej Kundra
Podnázev: Útěk za svobodou

- Když známý československý fotograf Jan Lukas zmáčkl spoušť svého aparátu, mělo Vendulce Voglové zbývat několik měsíců života. Fotografie, která později udělala z ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  145
+
-
4,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 182
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2992-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když známý československý fotograf Jan Lukas zmáčkl spoušť svého aparátu, mělo Vendulce Voglové zbývat několik měsíců života. Fotografie, která později udělala z dvanáctiletého děvčete symbol holokaustu, přitom nemusela vůbec vzniknout. Vendulka byla Židovka a Lukas se bál konspiračně pořízené snímky vyvolat. Kdyby u něj nacisté fotografii našli, skončil by stejně jako Vendulka a její rodina v koncentráku. Po téměř osmdesáti letech se novináři Ondřeji Kundrovi podařilo Vendulku Voglovou najít v USA, kam po válce emigrovala, a přesvědčit ji, aby o svém pohnutém životě a přátelství s fotografem Janem Lukasem vyprávěla.

Ondřej Kundra (1980) je novinář. Od roku 1999 spolupracuje s časopisem Respekt, kde vede domácí rubriku. V roce 2010 získal cenu Novinářská křepelka. Je autorem životopisu Medy Mládkové Můj úžasný život (2014), knihy o ruských špionech Putinovi agenti (2016), která byla Českým rozhlasem zpracována do podoby radioknihy a za kterou získal nominaci na cenu Magnesia Litera. Spolu s Tomášem Lindnerem napsal reportážní knihu Můj syn terorista (2017).

(útěk za svobodou)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ondřej Kundra - další tituly autora:
Putinovi agenti -- Jak ruští špioni kradou naše tajemství Putinovi agenti
 (e-book)
Putinovi agenti Putinovi agenti
Můj syn terorista Můj syn terorista
 (e-book)
Můj syn terorista Můj syn terorista
Česko na křižovatce Česko na křižovatce
Meda Mládková - Můj úžasný život Meda Mládková
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ONDŘEJ KUNDRA

ÚTĚK ZA

SVOBODOU

VENDULKA



VENDULKA

ÚTĚK ZA SVOBODOU

ONDŘEJ KUNDRA


Copyright © Ondřej Kundra, 2019

Photographs © Jan Lukas — heirs, 2019

ISBN 978-80-7432-992-0 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-7432-389-8 (e-pub)

ISBN 978-80-7432-391-1 (mobi)

ISBN 978-80-7432-390-4 (pdf) Ester a Eliášovi

Obsah

Naposledy spolu /9

Setkání v Columbusu /11

Vymodlené dítě /18

Zrození reportéra /25

A pak začala válka /35

Terezín /72

Osvětim /87

Protektorát /97

Christianstadt /104

Pochod smrti /108

Doma /115

Útěk za svobodou /132

Doba mamutích plánů /137

Jediná možná volba /141

Skutečný život /160

Zachovat paměť /170

Doslov /178

Použitá literatura /182

NAPOSLEDY SPOLU

Jan Lukas se u Voglových zdržel dlouho do noci. Poveče

řeli téměř mlčky, sotva někdo pronesl slovo. Zatímco

Karla pak začala balit věci — maximálně 50 kilogramů a dvě zavaza dla na osobu, jak stálo v úřední výzvě —,

Jan vytáhl fotoaparát. Většinou se snažil komponovat

záběr v přirozeném světle. Teď už se ale smrákalo, byl

teprve březen a tma přicházela brzy. S nevolí proto vybalil blesk a připojil ho k fotoaparátu. Pak zaostřil

objektiv a zmáčkl spoušť.

Na první fotografii Vendulka sedí s matkou u jídel

ního stolu, na který jako by někdo vysypal obsah truhly s dlouho ukrývanými poklady. Leží tu mýdla, léky vyráběné firmou Rico, kostkový cukr, rodinné cennosti. Karla cosi vkládá do papírového pytlíku, zatímco její muž

Šimon se sklání nad lahvičkou a čte si etiketu. Možná

zkoumá datum trvanlivosti. Všichni jsou soustředění a za braní do té zvláštní činnosti. Připomínají rodin

nou manufakturu nebo hokynářství, kde právě probíhá

inventura zboží.

Další záběr se Jan Lukas rozhodl komponovat. Dlouho

hledal správný úhel, až si nakonec vyžádal štafle a vy -

stou pil na první příčku. Tady už jsou Karla s Šimonem a je jich dcera oblečení do kabátů, věci mají sbalené v ku frech. Šimon si kolem krku uvázal šátek a na hlavu si nasadil moderní čapku připomínající dělnické če pice oblíbené u jeho sousedů, žižkovských dělníků. Vendulka si oblékla pletené rukavičky, tříčtvrteční kabátek a krát

kou kost ko vanou sukni. Na první pohled vzdělaná měš

ťanská rodi na. A přesto je tu tolik napětí a znejisťují

cích věcí. Šimo novy ruce sevřené v pěst. Sklopené oči jeho ženy a dcery, upřené stranou, kamsi do prázdna v rohu

pokoje. A pak jsou tu samozřejmě ty bílé cedulky s číslem

a nášivky se žlutou hvězdou na kabátech.

O něco později zmáčkl Jan Lukas spoušť potřetí. Ten

tokrát na snímku zachytil samotnou Vendulku. Chvíli

před tím ji okřikl. Běhala po bytě, pořád se něčemu smá la. Všude panoval shon, a tak měla pocit, že ji čeká

nějaké dobro družství. „Copak si neuvědomuješ, o jak

vážnou věc jde?“ Vendulka se při Janových slovech zara

zila a ztuhla. Nikdy předtím na ni hlas nezvýšil. Krátce

nato cvakla závěrka. Byla to vůbec poslední fotografie

Vendulky pohromadě s jejími rodiči.


11

SETKÁNÍ V COLUMBUSU

Z Washingtonu to sem letadlem trvá hodinu a čtvrt. Ces

tu od letiště lemují vysoké železobetonové budovy a to vární haly. Ty sice po čase mizí, přibývá zeleň, ale i tak působí plochá krajina Ohia fádně a pustě. Černý pruh asfaltu

se táhne k nekonečnému horizontu, který jako bychom

před sebou neustále odstrkovali. Když konečně vjíždíme

do vi lové čtvrti města Columbus, překvapí mě, že jsme najednou tady. Stojíme před rozlehlým do mem oblože

ným světlými kameny a s mohutným komínem. Obklopu

jí ho vzrostlé ja vory a keře. Teď v zimě jsou ho lé, ale před

stavuju si, jak příjemné musí být pobývat v jejich stínu, když tu v létě všechno kvete. Tak tady žije žena, kterou

jsem hledal několik let. A když jsem ji konečně našel, dal

ší roky jsem ji přemlouval k rozhovo ru. Po každé odmítla.

Tentokrát přijíždím bez ohlášení. Možná je to drzé, ale

chci to zkusit. Naposledy.

Ten příběh pro mě začal před šesti lety, kdy jsem v ro

dinné knihovně sáhl po útlé knížce fotografií českoslo - venského fotografa Jana Lukase. Prohlížel jsem si jed not - livé snímky, až jsem narazil na portrét dívky v tří čtvrtečním kabátu. Na krku měla bílou cedulku s identi fikačním číslem 671 a na kabátu žlutou hvězdu. Zaujal mě ten zvláštně nepřítomný, do sebe uzavřený výraz. Její tvář in timně osvícená světlem a pootočená do strany. Jako kdyby před něčím uhýbala. Jak jsem později zjistil, jmenovala se Hana Vendula Voglová. Ve chvíli, kdy snímek vznikl, jí bylo dvanáct let. Jan Lukas ji zachytil bezprostředně před odchodem do koncentračního tábora. Fo tografii nazval prostě — „Před transportem“. Po zději

se stala ikonickým symbolem holokaustu, který oble

těl celý svět — na titulní straně ji otisklo několik zahraničních deníků a dnes je vystavená v izraelském památ

níku Jad Va šem. Vždycky mě zajímalo, proč právě tenhle snímek. Pro ten zvláštně napjatý výraz v očích židovské

dívky? Nebo snad pro ten kontrast její pohledné tváře, elegantního oblečení, upravených vlasů, měkkého intim

ního osvětlení a hrůz a ší lenství, jakým si poté musela ona, její rodiče a další miliony Židů projít?

Nemohl jsem se od té fotografie odtrhnout. Přemýš

lel jsem, co následovalo po zmáčknutí spouště. Žije ta

dívka? A pokud ano, jak se jí podařilo přežít? Jak asi

dnes vypadá? Bude jí přes sedmdesát let — jak se promě

nila její tvář?

Nejprve se mi povedlo najít mladší dceru Jana Lukase,

Helenu. Prozradila mi, jak se dívka z fotografie jmenuje a že žije v USA. Jejich rodiny se přátelily i po válce, dobře se s ní zná. Zároveň mě upozornila, že Vendulka o svém osudu nikdy nemluvila ani před ní, ani před svými

dětmi. „Otec vždy dával pozor, aby se její jméno ve spo

jitosti s jeho foto grafií neobjevilo,“ řekla mi. „Nepřála si

to.“ Ze stejného důvodu mi odmítla dát Vendulčino tele

fonní číslo, prozradila mi jen její e-mail. A tak jsem jí

v únoru 2014 poprvé napsal.

13

Vážená paní Voglová ,

neznáme se, přesto dovolte, abych narušil Vaše soukromí

a oslovil Vás. Jmenuji se Ondřej Kundra, dvanáct let pra ­

cuji v týdeníku Respekt, který po revoluci zakládala sku­

pina disidentů kolem prezidenta Václava Havla. Vedu

po litic kou rubriku a převážně píšu právě o české politice

a ko rupci a zaměřuji se na investigativní články. Před

nějakým časem jsem ale doma objevil knihu s fotogra­

fiemi Jana Lu kase, jehož práci obdivuji. Mezi všemi jeho

snímky o b zvlášť vy stupuje ten, na němž jste zachycena

Vy. Neustále se k němu vracím a přemýšlím, čím jste si

asi po jeho vzniku musela projít a co jste musela překo­

nat. Někteří z mých příbuzných prošli koncentračními

tábory a moje žena pochází z židovské rodiny — i proto

má pro mě Váš portrét od Jana Lukase zvláštní význam.

Poměrně nedávno jsem se dozvěděl, že žijete v USA, a tak

jsem se rozhodl Vás oslovit a požádat, zda byste nechtěla

svůj příběh vyprávět.

Jistě můžete namítnout, že přece stačí sama fotografie.

Nemluví snad sama o sobě dost silně? Bojím se ale, že pro

mladší generace je holokaust už jen uzavřenou historií.

Vnímají ho už jen jako strašlivé obrazy odkudsi z dávné

minulosti. Možná i proto u části z nich přetrvávají, nebo

dokonce znovu ožívají antisemitské nebo obecně xeno­

fobní postoje. Jsem proto přesvědčený, že je stále potřeba

vyprávět příběhy, které tu tehdejší vymknutou, zešílevší

dobu připomenou, aby se nemohla opakovat.

S hlubokou úctou

Ondřej Kundra

únor 2014

14

Odpověď přišla po několika dnech.

Milý pane Kundro,

je to komplikované a nebudu otravovat s vysvětlením.

Jen že ty nepředstavitelné hrůzy, které jsme za války pro­

žili a hlavně přežili, v nás všech zanechaly jizvy, které se

nikdy nezahojí. Někteří o tom dovedou mluvit nebo psát,

což je správné, aby se nezapomnělo. Jiní toho schopní

nejsou — a k těm jasně patřím já. Co se týká mé fotky,

vždy jsem si myslela, že to má málo co dělat se mnou, ale

hlavně s Janem Lukasem, který riskoval život, aby mohl

zdokumentovat část zběsilostí války.

Bylo mi tenkrát dvanáct let, takže jsem všechno vi ­

děla očima dítěte, snad to tak bylo lepší. Mnoho vody

uteklo, než jsem se dozvěděla v jednom zdejším televiz­

ním pořadu, že z mnoha tisíc dětí, které prošly Terezí­

nem a po kračovaly jako já do vyhlazovacích táborů,

jich přežilo pouze pár. O ostatním jsem nemohla mluvit,

jen s maminkou nebo s těmi, kteří měli podobný osud.

Četla jsem spoustu výborných knih psaných lidmi, kteří

mluvit mohli.

Co bych s nejlepším úmyslem mohla vypovědět, ne ­

změní názor těch, kteří tvrdí, že holokaust neexistoval.

Prosím nezlobte se, vím, že to myslíte dobře, ale v těch

15

z nás, kteří měli to štěstí přežít, to prostě nechalo ote­

vřené rány. Normální život je pro mě možný jedině tak,

že se vyhýbám myšlení na to, co bylo. Zapomenout není

možné, myslet na to co nejméně ano.

Vaše

Vendula Old

Pokaždé, když jsem v dalších letech jel do USA, jsem Ven

dulku Voglovou znovu kontaktoval. Vždy mi přišla sice

vřelá, ale záporná odpověď. A tak jsem se tehdy drze

objevil před jejím domem.

Je únor 2017, před týdnem jsem odjel do USA na sti

pendijní program, který mě shodou náhod zavedl i sem,

do hlavního města státu Ohio. Vyčítal bych si, kdybych

ji ne zkusil oslovit přímo. Vydal jsem se po přístupové

cestě, představoval si, jak se asi bude tvářit, až mě uvidí

stát za dveřmi, a připravoval si omluvnou větu. Bude se

zlobit? Nebo mě shovívavě přijme? Zmáčkl jsem měděný

knoflík zvonku. Ticho. Žádný zvuk kroků nebo volání, ať

chvíli vydržím. Ani po opakovaném zvonění nikdo neo

tevřel. Ještě chvíli jsem se rozhlížel a obcházel dům, až

jsem se nakonec zklamaně vrátil do hotelu.

Prochodil jsem tehdy několik hodin po pokoji. Za

pár dní jsem měl odletět do Kalifornie, nevěděl jsem, co

dě lat. Několikrát jsem do mobilu vyťukal Vendulčino

číslo, které mi prozradila v jednom ze svých e-mailů,

a zase ho smazal. Nakonec jsem ho vytočil. Vždyť co je

drzejší — zazvonit u dveří, nebo zavolat? Po chvíli se na

druhém konci ozval příjemný, hluboko posazený hlas:

„Wendy Old, přejete si?“

Jednou mi napsala, že kdybych chtěl vyprávět o Janu

Lukasovi, a ne o ní, byla by snad ochotna na něj zavzpo

mínat. Poté, co jsem se do telefonu představil, jsem jí ta

slova připomněl a požádal o přijetí. Na druhé straně tele

fonu se rozhostilo ticho. Zdálo se mi nekonečné. „Dobře,

když jste vážil cestu až sem...,“ připustila Vendulka

a znovu se odmlčela. „Přijeďte zítra ve čtyři hodiny odpo

ledne. Budu vás očekávat.“

Obával jsem se, že bude přísná a nedůvěřivá, že si

bude udržovat odstup. Přijala mě ale přátelsky. Byla mi lá,

vy za řoval z ní klid, možná až jakási smířenost. Stále se omlou vala za svou češtinu, i když k tomu nebyl důvod.

Tvář už jí proměnily vrásky, ale na svůj věk působila

mladě a elegantně. Vlasy měla obarvené a pečlivě upra

vené. Po zvala mě do obývacího pokoje. Tlumeně tu hrála

vážná hudba, u zdi stál klavír a stěny zdobily impresionistické obrazy s pařížskými motivy.

„Je tu božský klid,“ pronesla, když jsme se posadili

ke sto lu. „Mám ráda, když je teplo. Sedávám venku pod stromy a čtu si knížky nebo kreslím ve svém atelié ru.

Mám také velkou knihovnu, nemalá část z knih je čes

kých, snažím se udržet si ten krásný jazyk. Víte,“ opřela se hlouběji do křesla, „přes všechno, čím jsem si prošla,

17

jsem měla krásný život. Nakonec jsem se proto rozhodla,

že vám o něm budu vyprávět. Přestože jsem dosud

o spoustě věcí mlčela i před vlastními dětmi.“

VYMODLENÉ DÍTĚ

V ideálním světě, který si všichni umíme představit, ale nikdy

nebudeme moci zkonstruovat, nebyla tehdejší česko sloven ­

ská re publika nejlepším řešením pro národy, které v letech

1918—1938 žily na jejím území. Žádaly mnohem víc, než co jim

republika poskytovala, a žádaly i to, co jim nemohla poskyt­

nout bez ohrožení své existence. Masaryk nevládl „žezlem

růže“, jak napsal básník, ale po něm byla v Evropě připravena žezla mnohem tvrdší. Podle nynější znalosti toho, co následo­ valo, musíme usoudit, že by bylo výhodou, kdyby byla Masary­

kova republika dostala příležitost nějakou dobu pokračovat

v práci a míru a vyvíjet se.

Historie jí tuhle šanci nedala. Žila na nebezpečném místě

a zanikla v erupcích rok po Masarykově smrti. Na úpatí

sopky zajistila svým občanům poměrně chráněný a klidný

život aspoň do chvíle, než se vyřinula láva. V době, která ještě

neznala průmyslově organizované vraždění, Ma saryk nepřed­ vídal nejhorší možnost. Nebylo ještě blá hové věřit, jako věřil on, že jeden národ nemůže druhý národ ubít kladivy. Když

se tento pokus opravdu stal, jen s tím rozdílem, že kladiva

nahradily pušky a jed Cyklon B, Masaryk nebyl naživu.

Republika v nebezpečném světě,

Jiří Kovtun


19

Po narození Vendulky, 27. prosince 1930, hřál rodiče silný pocit zadostiučinění. O dítě se neúspěšně pokoušeli

mnoho let. Šimonovi bylo čtyřicet a Karle sedmadvacet

let. Svoji jedinou dceru pojmenovali Hana Vendula. Ona sama až do konce války používala jen první část svého jména, Vendulkou se stala až po válce, když chtěla začít

nový život a na všechno špatné z toho předchozího zapo

menout.

Oba rodiče pocházeli z židovských rodin, ale svou

víru prožívali spíš civilně. Do synagogy chodili nepra

videlně, židovské tradice a kulturu ovšem dodržovali.

Když se Vendulka narodila, žili v Karlových Varech. Za -

vedla je tam otcova práce. Šimon zastával vysoké úřed

nické místo komi saře pošt. Rodina si tak mohla dovolit

pronájem ve velkém domě v centru města, který s nimi sdílela slu žebná a chůva Emílie, a také auto mobil, což

byla na tehdejší dobu stále ještě vymože nost bohatších

vrstev.

Vendulka tedy vyrůstala v poměrně luxusních pod

mín kách a vřelém prostředí, které občas hraničilo s lás

kou až opičí. Otec ji v prvních letech vyučoval sám doma,

protože chtěl, aby se jí dostalo co nejlepšího vzdělání.

A když po zději začala navštěvovat místní školu, nechal

v půli cesty postavit telefonní budku, ze které mu mu

sela pravidelně hlásit, že je v pořádku. Otcova přehnaná

péče jistě plynula z toho, že Vendulka byla jedináček,

ale zapůsobila v tom i Šimonova umanutost. Jakmile se

pro něco rozhodl, nemělo smysl s ním smlouvat.

V době, kdy se Voglovi do Karlových Varů přistěhova li,

patřilo město k oblíbeným destinacím podnikavých

a bo hatších židovských rodin. Zdejší židovská komunita se od poloviny 19. století rychle rozrůstala a postupně

tvořila až deset procent místního obyvatelstva. Podí

lela se na roz voji lázeňského města a jeho služeb. Firma

Ludwiga Mo sera pro slavila místní sklo po celém světě, firma Maier zase kar lovarský porcelán a bankéř Alfred

Schwalb stál u vzniku lu xusního hotelu Imperial. Ve

dvacátých letech Karlovy Vary jakožto mezinárodní

a tolerantní město hostily dokonce dva světové kongresy

sionistického hnutí. Delegáti židov stva ze všech koutů

světa tehdy rokovali o podobě svého budoucího státu

a jednomu z nich předsedal Chajim Weizmann, pozdější

první prezident státu Izrael.

I přes ekonomickou krizi ve třicátých letech se po

dařilo hospodářský rozvoj udržet a vzniklo tu něko

lik ná kladněj ších staveb. Nejrozsáhlejší z nich byla

údolní přehrada na řece Teplé v Březové, která od lázní odvrátila hrozbu záplav. Lázeňské kapacity se rozšířily o ně kolik moderních objektů, vyrostla tu budova nemocenské pojišťovny a řeku Ohři překlenul směrem k Hor

nímu nádraží technicky vyspělý železobetonový most. Na výstavbě všech projektů se nepřímo podílel i Vendul

čin otec. Zajišťoval při nich telefonické propojení.

Zaměstnání u státní pošty mu poskytovalo příje

mný po cit doživotní jistoty. Zatímco řada lidí přichá

zela bě hem re cese o práci, on mohl být klidný. O víken


21

dech spolu s Kar lou a Vendulkou vyráželi do Krušných

hor, kde se otec v létě věnoval amatérskému fotografo

vání přírody a v zimě tam jezdili lyžovat. Když zůstali ve

městě, chodí vali v neděli na kolonádu projít se a po slech

nout si tamní hudebníky.

Šimon a Karla Voglovi byli známí jako veselí lidé a ve

městě měli poměrně dost přátel. Každou chvíli za nimi

domů někdo chodil, u odpolední kávy nebo čaje rozebí

rali politiku, kulturu i to, co zrovna hýbalo světem. Pat

řil mezi ně i mladý a úspěšný fotograf Jan Lukas. S rodi

nou se se známil díky kuchařce, která u nich sloužila a znala se s Karlou Voglovou. Vendulka jej už od dětství vnímala jako přirozenou součást domácnosti. Už si ani

ne pamatovala, kdy se u nich objevil poprvé. Prostě tu pro ni byl odjakživa.

Vždycky ho oslovovala důvěrně Honzo, přestože mu

vy kala. Byl o patnáct let starší než ona, ale věkový rozdíl

mezi nimi nikdy netvořil bariéru. Když si zrovna nepoví dal s rodi či, hrával si s ní, vysvětloval jí, jak zacházet s fotoaparátem, a ona mu na oplátku ukazovala své dětské výkresy. Jednou, poté co je rozdělí druhá světová válka, komunistická dik ta tura a sovětská okupace a oni se spolu zase sejdou na druhé straně světa, budou na ta společná odpoledne se smíchem vzpomínat.

Po narození Vendulky hřál rodiče silný pocit zadostiučinění.

(Hana Vendulka Voglová, nedatováno, archiv rodin Hořava a Old)

Šťastný život... (S rodiči v Karlových Varech,

nedatováno, archiv rodin Hořava a Old)

...s kamarádkou a psem Belinkou. (Nedatováno, archiv rodin

Hořava a Old)

ZROZENÍ REPORTÉRA

Samozřejmě že znal Drtikolovy experimenty se světlem, jeho akty, ve kterých oblé křivky ženského těla promě

nil v moř skou vlnu. Znal i poetické práce Josefa Sudka

a avant gardní fotografické objekty Jaromíra Funkeho.

Bylo v nich ale málo ze skutečného života a světa, který se na začátku 20. století tak rychle a radikálně proměňoval. Jana Lukase přitahovalo ještě něco jiného. Pří

tomnost, lidé v jejich při rozenosti, obyčejný život.

V jednom z mála rozhovorů, který s ním udělá spi

sova telka Iva Pekárková pro časopis Západ pro české

a slo venské emigranty v New Yorku v roce 1988, svůj

po stoj popíše takto:

„Popírám, že fotografie má něco společného s výtvar

ným uměním, spíš má víc společného s literaturou, epi

kou... jsou to takové jednotlivé anekdoty... Dobrá fotka je

ta, kterou si pamatujete... proto ji také nemůžete tisk

nout pořád dokola, protože když už jste anekdotu sly

šel, ne potřebujete ji slyšet znova. Chci říct, není to něco

věčného jako obraz, spíš fejeton.“

Z jeho přátel o něm nejpřesněji napsal básník a pře

kladatel Emanuel Frynta (Jan Lukas ho v roce 1962 za chy

til ve vtipném portrétu, jak stojí uprostřed vykotlaného

kmenu lípy. Z otvoru mu vyčnívá jen trup a skrze kulaté obroučky brýlí se dívá přímo do objektivu. Připomíná svatý obrázek, který se přibíjel na stromy na rozcestí.):

„Lukas je fotograf zaujatého postřehu, jeho síla rozhodně


26

není v přípravě a kontemplaci. Rozumí skutečnosti v její

dynamice a uplý vání, jde za okamžitým vy jevením podstaty. První chvíle je pro něho ta pravá, ta žádoucí. Proto

říká, že za vrchol fotografického umění pokládá repor

táž: míní tím bystré ucho pení smyslu v ne předvídatelném stavu okouzlení a ohro mení. Myslí v tisícinách vteřiny, aby porozuměl historii.“

První fotoaparát dostal od svého strýce ve dvanácti

letech, dvouokou zrcadlovku německé firmy Rollei

flex. Byl to masivní hranatý přístroj, jehož hledáček

se odkryl velkou klapkou navrchu — a objevil se v něm převrácený obraz. Chtělo to trochu cviku, než si člověk

na ten zrcad lový svět zvykl. Jan Lukas od té doby doku

mentoval všechno, co kolem sebe viděl. Své přátele, ženy, které se zastavily upro střed chodníku během hovoru, vesničany nesoucí na zádech kupu proutí...

Z kapesného si pořizoval časopisy, v nichž na sklonku

dvacátých let dostávala fotografie stále větší prostor. Po prvé je otevřel v čekárně lékařské ordinace, kam do - cházel na prohlídky. Zaujaly ho především snímky And

rého Ker tésze a Brassaïho, avantgardistů maďarského původu. Nej spíš mu byla blízká jejich empatie a po zor

nost k náhodným momentům v lidském životě, kdy se na chvilku odhalí jeho křehkost, poetika, směšnost, zrani

telnost, ta tisícina vteřiny věčnosti, o níž psal Emanuel Frynta.

Pro fotografii to byla skvělá doba. Technika byla

stále kvalitnější a dostupnější. Obrovské velkoformátové

foto aparáty vystřídaly malé přenosné přístroje, jako byl na pří klad právě německý Rolleiflex, a s vynálezem kinofilmu se fotografie definitivně vymanila z žárlivých rukou profesionálů a nepočetných amatérů.

Avantgardní výtvarníci ji stále vyzdvihovali jako

umě lecký výrazový prostředek, ale Janova generace, která do spívala ve třicátých letech, už nechtěla vnímat

fotografii jako projev zvláštního druhu malířství. Hle

dali v ní báseň, poznámku pod čarou, příběh. Proto ji

stále více využívala i žurnalistika. Československo ve

třicátých le tech doslova zaplavily nové lifestylové ča

sopisy s velkými snímky. Bohatnoucí střední třída si

v nich chtěla číst o radovánkách života, dívat se na krásné mladé ženy, sportovce a lidi na dovolené u mořských pláží. Být fotografem bylo mezi mladými lidmi velmi módní a Jan Lukas v tom dosáhl úspěchu dříve,

než stačil dospět.

Jako patnáctiletý poslal v roce 1930 několik svých

snímků z prázdninové cesty po Itálii do fotografické sou těže firmy Kodak a skončil na šestém místě. Povzbu

dilo ho to k další tvorbě a o dva roky později se stal

nejmladším členem prestižního Českého klubu foto

grafů amatérů sí dlícího v pražské Nekázance. Museli

kvůli němu udělat výjimku, protože ještě nebyl plnoletý, a rodiče dokonce mu seli podepsat potvrzení, že

„eventuální škody za svého syna hradí“. Mezi čtyřiceti

letými fotografy byl benjamínkem. Působil tu třeba

Karel Hájek, bonviván, který nechyběl téměř u žádné společenské nebo politické události. Nesentimentální

realista Václav Jírů, který nesnášel, když někdo fotografii vydával za umění, nebo věčně experimentující

Jiří Jeníček. Mladému fotografovi ale v paměti zůstane

pře devším Karel Hájek. Statný a vysoký muž (Jan o něm

bude ve zmíněném rozhovoru mluvit jako o „ohromném chlapovi“), který se živil jako řidič tramvaje. Ve vol

ném čase fotil svým kamarádům svatby, oni za něj na oplátku přebírali šichty. Pravidelně si s sebou do tram

vaje bral velkofor mátový fo toaparát Mentor. Jakmile

zahlédl zajímavý vý jev nebo mo ment, zastavil, nechal

vůz stát uprostřed ulice a pustil se do focení.

Klub v Nekázance zkrátka tvořili veselí mladí muži,

kteří vášnivě debatovali o své práci, hltali francouz

ské vzory a ve fotografii viděli médium budoucnosti.

Jan Lukas nasával jejich postřehy jako houba a rostl

v něm pocit, že právě jim patří svět. Chodil tehdy ještě

do školy — na přání svého otce nastoupil na obchodní

akademii. Cestou už ale potkával výlohy s časopisy, jejichž přední obálky zdobily jeho snímky. Kdyby přitom

zů stalo u přání rodičů, nikdy by se fotografem nestal.

Pocházel ze středostavovské rodiny. Otec obchodoval

s cikorkou a později pracoval v soukromé firmě Franck,

prodávající kávu. Podobně jako Vendulčina rodina i Lu -

ka s ovi vlastnili auto, pronajímali si byt a mohli si do vo -

lit hos podyni. Není divu, že Janův otec snil o podobné ži - votní dráze i pro svého syna a jeho hobby se mu zpočátku příliš nezamlouvalo. V časech, kdy ještě jedno zaměstnání vystačilo na celý život, se fotografování jevilo jako nejistá kariéra, která přinášela nevyrovnaný příjem a za váněla podezřelou avantgardou. Svůj postoj proto rodiče změ nili až postupně, po prvních Janových úspě

ších, kdy jeho fotky začali přijímat v redakcích praž

ských časopisů a no vin. Novináři byli ovšem přesvěd

čení, že mladý fotograf je jen poslíčkem, a neustále se

ptali, kdy se konečně objeví pravý autor přinesených

snímků. Domnívali se, že je po řídil Janův otec.

Nekázanka byla vybavená špičkovou technikou. Jan tu

měl k dispozici ateliér s velkou kamerou, šest malých komor, kde se dalo vyvolávat, a šest dalších se zvětšováky. Věčně tu bylo plno a fotografové si podávali dveře. Po kradmu se proto do fotokomory plížil vždycky v pátek, než se začalo uklízet. Chodil přitom tajně za školu. Ho

diny strávené na zapřenou v černé komoře se však vy pla

tily. Zdokonaloval se a jeho fotky se na doporučení zku

šeněj ších kolegů probojovaly i do populárních časopisů

Eva nebo Ahoj na neděli.

Když nefotil, trávil volný čas v Osvobozeném diva

dle Vos kovce a Wericha. Zamiloval si swing, jeho sršivou dy namiku, náboj a rytmus. Užíval si nabyté svo

bo dy a volnosti, kterou si mohl dovolit díky honorářům.

Do kumentoval život lidí v jižních Čechách, kde se naro

dil, cestoval na Moravu, Slovensko, v roce 1935 vycesto



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist