načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Velké problémy v Malém Vietnamu - František Kotleta

Velké problémy v Malém Vietnamu

Elektronická kniha: Velké problémy v Malém Vietnamu
Autor:

Fantastický příběh Velké problémy v malém Vietnamu se odehrává v současné Praze. Prastará magická sekta unese dceru premiéra a hrdina Tomáš Kosek naráží při snaze o její ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 273
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7020-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Fantastický příběh Velké problémy v malém Vietnamu se odehrává v současné Praze. Prastará magická sekta unese dceru premiéra a hrdina Tomáš Kosek naráží při snaze o její osvobození na spoustu potíží s dalšími kouzelnými i živými bytostmi. Situaci navíc komplikuje věšťba o konci světa, která se zdá být velmi reálná a splnitelná.
Volné pokračování knihy Příliš dlouhá swingers party.

Popis / resumé

Další crazy-hororově-fantasy nářez populárního českého autora volně navazuje na povídkovou sbírku Příliš dlouhá swingers party. Tomáš Kosek má problém. Velký problém. Někdo unesl dceru českého premiéra a stopy vedou k prastaré sektě, která to s magií myslí nejen smrtelně vážně, ale hlavně s ní opravdu umí zacházet. Navíc se pohádal se svou holkou a ta se vrátila zpět k prostituci. Prahou se k tomu všemu toulají démoni z vietnamských legend, čínští zabijáci a bisexuální agentky Litevské tajné služby. Tedy ta je jenom jedna, ale stejně je s ní potíž. Mohlo by to být ještě horší? Jistě, ještě je tu to proroctví o konci světa. Jak jinak? Vždycky je tu nějaké proroctví. Jenže tohle, zdá se, není úplně vycucané z prstu.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

VPvMV_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 1.7.16 23:35

Process Black


KNIHY FRANTIŠKA KOTLETY

V NAKLADATELSTVÍ EPOCHA

série Bratrstvo krve

Vlci (prequel)

Hustej nářez

Fakt hustej

Mega hustej nářez

Perunova krev

Perunova krev I

Perunova krev II

Volný cyklus paranormálních detektivek

Příliš dlouhá swingers party

Velké problémy v Malém Vietnamu

Lovci

(samostatná kniha)

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

VPvMV_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 1.7.16 23:35

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

VPvMV_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 1.7.16 23:35

Process Black


Copyright © František Kotleta, 2016

Cover Illustration © Luis Royo, 2016

Cover Art © Lukáš Tuma, 2016

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2016

ISBN 978-80-7557-291-2 (pdf)


Bảo Ngọc a Raile.

Díky za pomoc!


7

Red Light District

„Nějak dlouho mu to trvá. Že on ji místo vyslýchá­

ní šuká?“

„U Gibsona nikdy nevíš,“ pokrčil rameny Hort a zašklebil se.

Kývl jsem na číšnici a rukou poručil ještě jedno pivo. Svým parťákům bych to nikdy nepřiznal, ale nizozemské mi chutnalo víc než české.

Gibson se v kabince nacházel už skoro tři piva, což mohlo být přes půl hodiny. Do vedlejší kabinky, klasické výkladní skříně, tak typické pro Amstero­ dam, už postupně vešli a zase z ní vyšli dva chlápci a teď před ní postával nějaký německý důchodce. (Němce poznám už z dálky podle upnutých svetrů a výrazu typu: „Sorry za toho Hitlera, ale zdálo se to jako fakt dobrej nápad,“ který nasadí vždycky, když jsou v nějaké cizí zemi, již válcovaly jejich tanky.)

Popíjeli jsme hned u obrovského okna, takže jsme měli skvělý výhled na celou uličku výkladních skří­ ní, za kterými měly své malé pokojíčky lehké holky. Zevnitř do tmy ulice zářila červená světla, a když jsme měli štěstí, zahlédli jsme, jak se před oknem předvádí volná holka ve spodním prádle a láká ko­ lemjdoucí čumily na rychlé číslo za padesát euro.

Dlužno dodat, že jsme neseděli v obyčejné restau­ raci, ale v coffee shopu, takže jsme tu jediní tři vy­ padali při smyslech. Zvlášť ve srovnání s partičkou


František Kotleta

8

čtyř hubených černochů, nejspíš původně z Etiopie.

Šlukovali trávu tak mocně, jako by zítra nemělo vyjít

slunce, a jenom se přitom přiblble usmívali na dvě

studentky odněkud z východu ještě východnějšího,

než je Slovensko, které si s chichotáním podávaly

jednu skleněnku s nejlevnějším vzorkem.

Co se naší trojice týče, v největší nepohodě se nacházel van Drirr. Pochopil jsem, že jde jenom o příjmení a navíc nejspíš vymyšlené. Chlápek z nizozemské tajné služby klepal nervózně nohou do podlahy a tvářil se, že by nás Čechy nejraději hodil do Amstelu, který Amsterodamem protékal soustavou desítek kanálů, už na našem prvním se­ tkání, kdy se Gibson nejdřív podrbal na zadku a až

pak mu podal ruku.

„Už je u té sexuální pracovnice nejméně půl hodi­ ny. To přece není normální,“ řekl anglicky s těžkým nizozemským přízvukem a propíchnul nás očima. Oba naráz, což byl vážně neskutečný výkon.

Sexuální pracovnice. Takhle říkat prostitutce mohl jenom hyperkorektní Holanďan.

„Nejspíš klade při výslechu tuhý odpor,“ zašklebil se úlisně Hort, abych jasně pochopil, o čem mluví. Svou narážku řekl ale pro jistotu česky, aby náš nizozemský kontakt víc nedráždil. Čeština, které nerozuměl, ale van Drirra stejně popudila. Nejspíš si domyslel, že šlo o nějakou urážku na jeho účet.

Nakrčil nos a podle všeho musel přivolat na pomoc

všechnu svou západoevropskou slušnost a sebeovlá­

dání, aby po Hortovi neskočil a nepraštil ho svým

půllitrem do obličeje.

„Půjdu se tam podívat,“ odvětil jsem rezignova­ ně anglicky a vstal. Zamotala se mi přitom hlava.


Velké problémy v Malém Vietnamu

9

Kombinace silného piva a všudypřítomného mari­

huanového kouře udělala svoje.

„A já si dám ještě pivko,“ usmál se Hort a lusknul na chlápka za barem.

Holanďan tentokrát slyšitelně zavrčel.

* * *

Čerstvý vzduch mi udělal dobře. Ovanul mě svěží

vítr, který odněkud přinesl vůni rozkvetlých jabloní.

Žádné stromy jsem nikde neviděl, takže to mohl být

klidně i parfém nějaké lehké holky, co nebyla dost

bohatá na vlastní kabinku. Takovým totiž nezbylo

než korzovat nápadně ulicí. Čtvrť červených světel,

jak se už od sedmnáctého století říkalo oblasti, kde

se mohly prostitutky legálně vyskytovat jako jedno

z turistických lákadel Amsterodamu, jich byla plná.

Vesměs východoevropské zboží.

Klidným krokem jsem došel ke kabince, do níž vplul před půl hodinou Gibson. Přes zataženou tmavě červenou roletu nešlo vůbec nic vidět.

„Ťuk ťuk,“ ozvalo se z vedlejší kabinky. Za skleně­ nou odsuvnou stěnou stála vysoká černoška s prsy velkými jako moje hlava, které zakrývala kožená podprsenka velikosti dvakrát dva centimetry. Když spatřila, že jsem si jí všiml, rošťácky na mě mrkla a odhrnula si proužek kalhotek, čímž odhalila městu a světu své stydké pysky.

„Ne, dík, bejby, ale s jednou šlapkou už jsem chodil a nedopadlo to dobře,“ zašeptal jsem a při vzpomínce na Dominiku se mi sevřelo hrdlo.

Tentokrát jsem zaťukal já, ale na kabinku se za­ taženou roletou. Jedinou odpovědí mi bylo ťukání


František Kotleta

10

odvedle. Černoška na mě hrozila prstem, že tohle

se nedělá. Zároveň s tím ještě v jasném gestu na­

značila, že mám jít za ní, a že když nechci klasický

sex, udělá mi to pusou.

„Do prdele práce,“ zaklel jsem a zkusil otevřít zá­

suvnou výkladní skříň. Nešlo to. Aby taky jo, holky

musejí mít zevnitř nějakou bytelnou záklopku, aby

jim tam nikdo nevlezl, když mají ještě kunčafta nebo

si zrovna dávají kuřpauzu. Tedy jinou kuřpauzu,

než slibovala černoška odvedle. Ta už na mě váž­

ně hrozila oběma rukama a naznačovala něco, co

nejspíš nemělo nic společného s žádnou sexuální

praktikou. Asi že na mě zavolá policii nebo nějakou

místní ochranku.

Poodešel jsem kousek dál od výkladní skříně, abych sexuální pracovnici uklidnil, a vytáhl z boční kapsy mobil. Z nabídky rychlé volby jsem vybral Gibsona a nervózně čekal, až začne jeho mobil vyzvánět.

„Túú, túú, túú,“ ozvalo se a po třetím tónu se spustila písnička od Karla Gotta.

„Kávu si osladím o trochu víc,“ frázoval věčně zlatý slavík místo vyzváněcího tónu. Gibson hity pravidelně měnil, ale nikdy tam nedal nic mladšího než osmdesátá léta. Jak nechutné. Ale furt lepší Goťák než Michal David.

* * *

Roleta v protější vitríně se nadzvedla. Byl to jen

okamžik a hned se vrátila zpátky.

„Co, ksakru?“ zaklel jsem zmateně a vrátil telefon zpět do kapsy.


Velké problémy v Malém Vietnamu

11

Protřel jsem si oči, protože jsem se bál, že šlo je­ nom o optický klam. Podíval jsem se znovu pořádně zblízka a najednou si všiml tmavé skvrny, která se objevila na podlaze pod roletou.

„Ťuk, ťuk, ťuk,“ dala o sobě vědět černoška odve­ dle. Nejspíš ji můj návrat k vedlejší kabince rozčílil. V ruce držela bičík a hrozila mi s ním. Zatřásl jsem

hlavou a znovu se podíval na kousek podlahy pod

roletou. Skvrna se rozšiřovala.

Vypadalo to jako krev.

* * *

Vytáhl jsem z podpažního pouzdra pistoli, standardní

CZ 75. Černoška vytřeštila oči a bleskurychle zmi­

zela v útrobách své kurví jeskyňky i s bičíkem. Ani

nestačila zatáhnout roletu.

Nestřílel jsem. Vevnitř se nacházel můj parťák.

Místo toho jsem rukojetí pistole praštil do skla.

Zadrnčelo, ale nic se nestalo. Znovu a znovu jsem

do něj mlátil, až se konečně na skle objevila pavuči­

na z prasklin.

„Hééééj, co to děláš, amígo?“ ozval se mi za zády lámanou angličtinou nějaký hlas.

Otočil jsem se a uviděl nejspíš zhuleného chláp­ ka, co mohl být klidně Mexičan, Venezuelan nebo nějaký Romák z Ústí.

„Odprejskni odsud, nebo tě zastřelím,“ pohrozil jsem čezetou a prostor za mnou se znenadání uvol­ nil. Čumilové, které mé potýkání se sklem zaujalo, se sebrali a zmizeli v bočních uličkách. Nějaká žena pár metrů ode mě dokonce vykřikla. Ale kdo ví, jestli to bylo kvůli mně. Třeba šlo o šlapku,


František Kotleta

12

které někdo odmítal zaplatit nebo jí narval něco,

kam neměl.

„Prásk!“ kopl jsem do skla a to se konečně vysy­ palo na podlahu.

Dalšími dvěma kopy jsem si vytvořil dostatečně velký prostor na to, abych mohl prolézt dovnitř a ne­ podřezal si přitom žíly. Prosmýkl jsem se okenním rámem a levačkou odhrnul roletu.

* * *

„Adoprdeleuvšechsvatýchtoměposer,“ vyhrkl jsem.

* * *

Gibson se válel na podlaze v kaluži krve, jejíž

pořádný cákanec se dostal až pod roletu. Měl

roztrženou košili. Původně byla bílá. Teď zčer­

venala nasáklou krví. V ruce držel hrdlo rozbité

láhve od šampusu. Nad ním se tyčila úplně nahá

žena s dírou v břiše. Na to, jak velká ta díra byla,

stála nečekaně pevně. Z otvoru v břiše jí dokonce

lezla střeva. Kousek jich přečníval až nad Venušin

pahorek.

„Tirangan sarachkan zebran,“ mumlala v jazyce, kterému jsem vůbec nerozuměl, a rozpřahovala nad ním ruce.

„Gibsone?“

„Doraz tu píču,“ zavrčel můj parťák.

Dvěma výstřely jsem jí proděravěl i obličej. Jedna rána prošla skrz nos a vyšla týlem ven. Zastavila se až ve stěně. Druhá skončila skoro uprostřed čela a uvízla někde uvnitř.


Velké problémy v Malém Vietnamu

13

Prostitutka se na mě podívala zbylým okem, jako bych snad mohl za celej její posranej život, a pak se skácela na Gibsona.

* * *

„Kurva, sundej to ze mě! Teče z ní hromada sraček,“

vrčel můj kolega zmítající se pod nahým tělem. Vzal

jsem prostitutku za ruku a odtáhl ji vedle. Bezvládná

ruka mě najednou stiskla a to zbylé oko se na mě

opět podívalo.

„Šankcu!“ vyjekla a pak pohodila hlavou ke Gib­ sonovi.

* * *

Přiložil jsem jí pistoli k týlu, ale další výstřel už nebyl

potřeba. Přestala se hýbat. Tentokrát definitivně.

* * *

„Teda, Gibsone, kámo, tady jsou zvyklý na ledacos,

ale na tohle nejspíš nebudou mít ani ceník,“ ozval

se za námi Hortův hlas. Stál před rozbitou výkladní

skříní, kterou se mu nějak podařilo otevřít. Vedle

něj se tyčil bledý van Drirr a s otevřenými ústy

sledoval tu krvavou scenérii.

„Musíme pryč. A to okamžitě,“ vyšlo z něj konečně.

„Nevyžehlíte to nějak?“ zašklebil se Hort.

Holanďan vypadal, že k mrtvé prostituce za chvíli přidá ještě mrtvého soukromého detektiva. Šokem nás ani nedokázal pořádně seřvat. Prostě jen mlčel a zadržovaným vztekem mu červenal obličej. Být to


František Kotleta

14

v animovaném filmu, nejspíš by mu za chvíli začala

pískat pára z uší, pak by chvíli legračně nadskakoval

a nakonec vybuchl jako atomová bomba.

„Jo, má recht, hoši. Za chvilku tu je armáda po­ licajtů, a když nás chytnou na místě, těžko budou lidem vysvětlovat, proč nás zase pustili. Padáme, a to jako že hned!“ zastal jsem se cizího agenta. Aby to ocenil, mluvil jsem anglicky.

* * *

Vyběhli jsme z kurví kabinky na ulici. Po obou

stranách byla zatarasená armádami čumilů. Když

uviděli zkrvaveného Gibsona a mě s pistolí v ruce

a několika rudými šmouhami na oblečení, propadli

naštěstí opět panice a rozutekli se pryč.

„Kanál,“ ukázal van Drirr směrem k mostu, pod kterým protékal Amstel.

Rozběhli jsme se, kudy ukázal. Po pár metrech nás dohnal kvílivý zvuk policejních sirén. Přidali jsme do kroku.

U mostu už jsme dokonce uviděli dva chlápky v uniformě.

„Střílejte!“ zařval na mě nizozemský agent. V ruce jsem totiž pořád držel čezetu.

„To jako do nich?“

„Ne, do vzduchu, ať se kryjí a nejdou po nás, sa­ kra,“ vyprskl Holanďan a pak přidal pár chrochta­ vých slov ve svém rodném jazyce.

„Prásk,“ poslal jsem jednu kulku směrem k ho­ lubům a po chvíli pro jistotu ještě dvě. Van Drirr

měl pravdu. Uniformy skutečně zmizely za rohem,

a dokud jsme se nedostali k mostu, ani nevykoukly.


Velké problémy v Malém Vietnamu

15

Před mostem jsme pak zahnuli k řece. Stejně jako všude v podobných místech, i tady stálo zakotvených několik hausbótů. A za nimi motorové čluny.

„Tenhle vypadá dobře,“ ukázal jsem na první z nich.

Holanďan ale zavrtěl hlavou. „Jenže se blbě star­ tuje bez klíčků,“ vysvětlil a vedl nás až k jednomu, který pocházel tak z doby, kdy jsem ještě chodil na střední a snil, že budu v životě dělat cokoliv jiného než střílet prostitutky do hlavy.

Teď jsem naštěstí jenom odstřelil zámek od řetězu, který poutal člun k molu. Vypotřeboval jsem na to všechny náboje v zásobníku.

Van Drirr díkybohu nelhal. Rozbil kryt ovládání a po několika minutách se mu podařilo člun nastar­ tovat. Za chvíli už jsme se řítili spletitou sítí kanálů co nejdál ze čtvrti červených světel.

* * *

Gibson si vytáhl z kapsy krabičku s cigaretami.

Byla celá od krve. Teprve teď jsem si všiml, že on

sám žádná zranění neměl. Všechna krev na něm

pocházela z prostitutky. Cigára naštěstí zůstala kr­

vopádu ušetřena. Lačně jsem jedno vrazil do pusy

a zapálil. Zakuckal jsem se přitom, ale zároveň jsem

slastně nasál kouř plný rakovinotvorného svinstva.

Po letech jsem se k téhle závislosti zase vrátil. Ten

rozchod mnou zahýbal víc, než jsem čekal.

* * *

Člun se propletl z centra města a za chvíli už jsme

mířili do přístavu. Van Drirr nám po několika


František Kotleta

16

telefonátech ve své mateřštině, vyřízených zvýše­

ným hlasem, oznámil, že nás vyzvedne rychlá loď

pobřežní stráže, kterou zrovna tajná služba zabavuje,

aby nás uklidila z veřejného prostoru. Celý amste­

rodamský policejní sbor už totiž pátral po šílených

vrazích prostitutky.

Plnou rychlostí jsme se dostali na volné moře a pak na souřadnice vybrané pro setkání s van Drirrovými kolegy. Agent vypnul motor, vyndal ze záňadří vlastní tabatěrku a z ní ručně balenou cigaretu. Beze slova si připálil a po prvním vydechnutí zavoněla okolím marihuana. Inu, Holanďan.

„A teď mi, vy východní idioti, vysvětlete, co jste tam vyváděli, a dejte mi jediný důvod, proč vás nemám nechat utopit v moři!?“ zařval tak silně, že to muselo být slyšet až do centra Amsterodamu.


17

Palác

Po smrti JUDr. Zdeňka Koudy, který založil a dlouhá

léta vedl naši svébytnou detektivní kancelář, jsem

tak nějak přirozeně převzal veškeré papírování

a jednání s klienty, včetně naší vládní spojky Kláry

Chlumské. Vládních zakázek však dočasně ubylo,

na rozdíl od běžné práce na soukromých případech,

které si vyžadovaly jiný než tradiční postup. Takový,

který zahrnoval vymítání, eliminaci lidí posedlých

démony, pro které už bylo vymítání zbytečnou sna­

hou a plýtváním svěcenou vodou, a řešení dalších

problémů, jaké dokáže přinést jenom zahrávání si

s magií a se světem nadpřirozena. Kromě práce

jsem se snažil dál studovat sám magii podle knih

a zápisků, které zůstaly po Koudovi.

Tohle studium ale bylo trochu jako onanie ve čtr­ nácti. Na jednu stranu mě to přitahovalo, na druhou jsem se cítil vždycky mírně provinile. Od Koudovy smrti jsme totiž všichni tři používali magii stále čas­ těji a častěji. Ulehčovalo nám to práci, ale na druhou stranu, zakladatel naší detektivní kanceláře to nikdy nedělal. Říkal, že magie je návyková disciplína, a kdo s ní jednou začne, nikdy neví, kdy včas přestat.

Návykovou se pro mě ale stala i práce. Domini­ ka, která během našeho vztahu nakonec sekla se striptýzem i s tím, co zpravidla za tučný příplatek následovalo po něm, si naopak žádnou nedokáza­ la najít. Štvalo to mě, štvalo to ji a po roce a půl


František Kotleta

18

našeho vztahu, kdy jsem se v jednom kuse vracel

domů až pozdě v noci a ona celé dny trávila sama

v mé garsonce, jsme se rozešli. Předcházelo tomu

pár pěkně ostrých hádek.

Od té doby jsem ji neviděl. Změnila si číslo tele­ fonu a do klubu, kam se po pauze způsobené naším vztahem vrátila, jsem nikdy neměl odvahu se podívat. Chodil tam ale Gibson a říkal, že se jí zvětšila prsa.

* * *

Celkem jsem díky tomu chápal lidi, co měli nutkání

ho zabít. V tu chvíli bych se k nim nejraději přidal.

* * *

Začal jsem zase kouřit, ponořil se ještě hlouběji

do práce a nějak propadal víc a víc trudomyslnosti.

Naštěstí se objevil tenhle případ. Zatraceně ostrý

případ.

Někdo před třemi týdny unesl šestnáctiletou dceru českého premiéra Janu. A nešlo o obyčejný únos. Její ochranku únosce magicky uspal. Nedal si přitom ani tu práci uklidit po sobě stopy jako třeba kohoutí krev či pentagram před ostře střeženým privátem, na kterém přespávala se svou kamarádkou ze sou­ kromého gymnázia.

Dalším důkazem, že tohle je práce pro nás, byl také magický cejch na čele oné spolubydlící, kte­ rým jí neznámý pachatel dokonale vymazal paměť. Nejen na ten konkrétní den, ale kompletně. Nešlo to nijak zlomit. Zkoušel jsem to osobně i s pomocí

svých parťáků, ale neměl jsem šanci. Magie, kterou


Velké problémy v Malém Vietnamu

19

neznámý útočník použil, byla neuvěřitelně silná.

Kouzlo ji v podstatě mentálně vrátilo do doby, kdy

se narodila. V sanatoriu ji teď učili jíst, chodit

na záchod, mluvit a vydržet alespoň deset minut

bez dudlíku.

Potom, co jsme před dvěma lety vyřešili tu lapálii s jeho stranickými kolegy, kteří si vytvořili svérázný magický kroužek a začali se přitom navzájem vraždit, nám premiér absolutně důvěřoval. Kromě nového případu, který tak u nás dostal nejvyšší prioritu, to mělo jednu výhodu – neomezené výdaje z tajného vládního rozpočtu využívaného obvykle na špinavé operace proti islámským teroristům. Holt džihád proti džihádu musel chvíli počkat, vlastní rodina byla pro premiéra přednější.

První dva týdny jsme se v tom plácali bez jediné stopy. Zkoumali jsme všechno, co na místě zůstalo, a snažili se zjistit cokoliv pomocí kouzel, ale bylo to naprosto marné. Marné a zoufalé. Ať to udělal kdokoliv, byl zatraceně opatrný. Žádná z věcí, které na místě nechal, nás k němu nepřivedla. Neměli jsme se vůbec čeho chytit. Nikdo nechtěl výkupné, nikdo se neozval s žádným požadavkem.

Po té holce se dokonale slehla zem.

* * *

Naštěstí nás zachránil Gibson a jeho kontakty v pod­

světí. Jednoho dne prostě vítězně vrazil do dveří a pro­

hlásil, že podle jeho informátorů unesla premiérovu

dceru ruská mafie a odvezla ji do hlavního města

Nizozemska. Kontaktovali jsme Chlumskou, dostali

vládní letadlo pro náš okamžitý přesun a po příletu


František Kotleta

20

i agenta nizozemské tajné služby, který nám měl

být v rámci mezivládní protiteroristické spolupráce

zemí EU k dispozici. Nás to potěšilo. Jeho vůbec.

* * *

„No, tak co, vy zatracení idioti? Vysvětlíte mi, proč

jste tu kurvu zabili?!“

Chladné sebeovládání kultivovaného západoev­ ropana se sbalilo a odletělo někam do Austrálie, kde si konečně v buši otevřelo pivko a nechalo van Drirra vypustit všechny potlačované emoce na světlo světa.

Vykřikl tu otázku už asi počtvrté, protože poprvé nás přerušila loď pobřežní stráže se čtyřmi mlčen­ livými chlápky v sakách. Nalodili jsme se, schovali do podpalubí a pak jen sledovali, jak nizozemští profíci jediným granátem proměnili náš únikový člun v hromadu trosek, co šla ke dnu jako naše láska s Dominikou.

„Věříte na démony, agente van Drirre?“ usmál se na něj Gibson. Nizozemsky jsem neuměl ani slovo, ale tipnul bych si, že to, co agent vypustil z úst, bylo to nejhorší, co zdejší slovní zásoba nabízela.

S Hortem jsme se oba na Gibsona zamračili.

„Ta ženská byla démon. Prostě strašná mrcha, chápete?“ dodal vzápětí a zašklebil se na nás. Hrál si. Nejen s van Drirrem, ale i s námi. Napínal nám

nervy všem. Prostě Gibson.

„Podle mých informací sloužila jako spojka pro

ruskou mafii, ideální kurýr. Když jsem na ni vybalil,

co vím, pokusila se mě zabít. Ale nepovedlo se jí

to. Naštěstí...,“ řekl nakonec s vážnou tváří. Udělal


Velké problémy v Malém Vietnamu

21

dramatickou pauzu a pak na mě ukázal prstem:

„V poslední chvíli mě zachránil tady můj kámoš.

Jinak by mě zabila.“

Vzpomněl jsem si, jak tam stála se zraněními, která by normálního člověka už dávno složila defini­ tivně k zemi, a souhlasně jsem pokýval hlavou: „Je to tak, agente van Drirre. Byla to pekelná mrcha. Úplný démon.“

Holanďan nevypadal, že nám moc věří. Sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl cigártašku. Vylovil z ní další cigaretu, ručně ubalenou ze směsi tabáku a marihuany, a zapálil si.

„Možná by vás zajímalo, že mi prozradila, kde mají dceru našeho premiéra,“ mrknul spiklenecky na van Drirra Gibson.

* * *

„Kurva, neměl jsi mu to říkat,“ obořil jsem se na své­

ho kolegu, jenom co nás nizozemská tajná služba

vysadila u konspiračního bytu na okraji Amstero­

damu. Šlo o přistěhovaleckou čtvrť, kde si každý

hleděl svého, a my tak měli zaručenou anonymitu

a tudíž klid.

„A co?“

„Kde ta holka je. Muselo ti bejt jasný, že tam pošle svý komando a nás za trest za ten bordel, co jsme udělali, nechá sedět na prdeli a čekat, až to

oni vyřeší,“ vysvětlil jsem mu.

Gibson jenom pokrčil rameny.

„To mi taky bylo jasný. Proto jsem mu dal adresu skladiště DHL za Amstrem, kterou jsem ráno našel na netu. Pro premiérovu dcerku si jdeme jinam.“


František Kotleta

22

Hort se na to konto zasmál a spokojeně poplácal kolegu po rameni.

„Van Drirr nás zabije, ty vole,“ zaklel jsem, ale měl jsem radost, že ze hry je ten nizozemský fouňa a ne my.

„Nejspíš, ale to už budeme mít premiérovu dce­ ru posazenou v letadle na zpáteční cestě do Prahy a velkopansky ji jako její zachránci budeme plácat po prdelce,“ prohlásil sebevědomě Gibson.

„Jen aby,“ nakrčil jsem nervózně nos a vytáhl z kapsy bundy vlastní cigarety. Camelky.

Zapálil jsem si, hodil sirku na chodník a podíval se Gibsonovi do očí.

„Jak jsi to z tý holky vůbec dostal?“

„Vložil jsem do ní takovýho podřadnýho démo­ na. Rychlá a spalující bolest rozežírající duši jako kyselina sírová biologický materiál. Nějak se to ale zvrtlo,“ pokrčil rameny.

„No ty vole!“ vyprskl jsem a pak pro jistotu zavřel oči a napočítal do deseti, abych na něj nezačal řvát na ulici. Kolem prošel nějaký zamilovaný páreček typických mladých obyvatel Amsterodamu. Ona v hidžábu, on dva metry od ní a pár metrů za nimi její otec s vousem až na chodník.

„Kouda by tě za to vyhodil z agentury,“ řekl jsem nakonec.

„Kouda je mrtvej. A hlavně, konečně máme stopu, ne?“ uhnul mi pohledem Gibson a zadíval se do očí Hortovi. Hledal u něj podporu.

A nalezl ji.

„Klid, ty vole, hlavně nepanikař. Účel světí pro­ středky, říkával Masaryk,“ zakřenil se Hort. Pak mi oba ukázali záda a vyrazili k našemu bytu.


Velké problémy v Malém Vietnamu

23

Nezbylo mi než jít za nimi.

Masaryk? Do prdele, to spíš Berija, ne?

* * *

Dali jsme si hodinu přestávku. Víc jsme si nemohli

dovolit. Nevím, jak efektivní dokáže být nizozemská

zásahovka, ale doufali jsme, že jim příprava k akci

alespoň pár desítek minut zabere. No a než zjistí,

že v tom skladu nic podezřelého není, také snad

uběhne nějaký čas. A až uběhne, vlítne na nás van

Drirr a ukřičí nás k smrti. Nebo vyhostí. Nebo na­

seká do jointů a nechá vykouřit nizozemské vládě.

Ať už vymyslí cokoliv, nesmíme tu už bivakovat, ale

sedět v letadle i s premiérovou dcerkou.

* * *

Vytáhl jsem zpod postele kufr a vylovil z něj novou

CZ 75 Luger. Tu starou mi zabavili Nizozemci. Ko­

neckonců, šlo o vražednou zbraň. Sám bych nebyl

zrovna rád, pokud by ji u mě někdy někdo našel.

Nasázel jsem do zásobníku patnáct nábojů, zastrčil

ji za opasek a do kapsy narval dva plné náhradní

zásobníky. Člověk nikdy neví.

Gibson s Hortem měli naprosto stejné pistole. Devět milimetrů je prostě devět milimetrů. Nechápu, proč Gibson tu svou nepoužil, když to tak podělal s tím démonem a prostitutkou, ale teď už to bylo jedno. Měli jsme zatraceně horkou stopu. Čím dřív tenhle divný případ skončí, tím lépe.

Ale jedna věc mě děsila: že tam potkáme člověka, který provedl ten únos. Vzhledem k jeho magickým


František Kotleta

24

schopnostem by to vůbec nemusela být procházka

růžovým sadem.

* * *

Převlékli jsme se do černých bund, na hlavu narazili

kšiltovky, aby si nás nikdo na první pohled náho­

dou nespojil s těmi chlápky, co před pár hodinami

ve čtvrti červených světel oddělali prostitutku, které

z břicha visela střeva jak fáborky na alegorickém

voze na Prague Pride, a potichu jsme vyrazili ven

k zaparkované tmavě zelené octavii. Koupili jsme ji

ve zdejším bazaru na pas nějakého Jihoafričana, co

už dva roky dlel v ruzyňské cele. Holt, mít pletky

s vládou přináší spoustu výhod.

Octavia byla spolehlivé a hlavně běžné nenápadné auto, jakých tu jezdila hromada. A navíc, nemohli jsme odolat, jsme přece Češi.

* * *

Sotva jsme dorazili na parkoviště, začalo drobně

mrholit. Mířili jsme zpátky do centra, tedy blíž

k přístavu. Nedaleko muzea vědy a techniky tu

kotvila obrovská loď.

„Palác křupavých slastí,“ přeložil jsem nahlas anglický název.

„Co to znamená? To jako, že tam klátíš čínský holky a ony přitom křupou kloubama?“ zakřenil se Gibson.

„Je to vietnamská restaurace,“ opravil ho Hort. Vysvětlovat, jak to majitelé mysleli s tím křupáním, už sílu neměl.


Velké problémy v Malém Vietnamu

25

Mohly být tak dvě hodiny po půlnoci a restaurace měla zavřeno. Ve svých útrobách dokonale temná loď se pohupovala na vlnách a jejich šplouchání o betonové molo představovalo jediný zvuk, jenž se okolím rozléhal. Gibson vytáhl z kapsy černou krabičku se svým zlodějským náčiním a začal se vrtat v zámku dveří, které zajišťovaly vstup na láv­ ku vedoucí do nitra lodi. Dveře vedly k železné kleci, která zabezpečovala lávku před nezvanými hosty. Vrtání v zámku mu trvalo nezvykle krátce. Dvě tichá „klap klap“ následovala skoro okamžitě poté, co se začal s dveřmi potýkat.

Vlezli jsme dovnitř, zavřeli a v tu chvíli jsme všichni tři vytáhli pistole a natáhli je.

* * *

„Klasika? Od vrchu dolů?“ zeptal jsem se.

Gibson zavrtěl hlavou.

„Klasika je, když ona leží na zádech a ty ji držíš za prdel a bušíš do ní o sto péro,“ uchechtl se.

Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Po­ slední dobou to s ním bylo stále horší. Začínal se stávat parodií sebe sama. Připomínal mi jednoho strýčka z Moravy, který se propil do stavu, kdy už mu přišlo vtipné všechno, co pocházelo od něj – od stokrát vyřčených vtipů z časopisu Trnky Brnky

po vlastní inkontinenci.

„Rozdělíme se. Bude to rychlejší. Navíc děvka tvrdila, že tu buď nebude nikdo, nebo jenom nějaká podřadná ostraha,“ zašeptal najednou věcně.

„Co znamená podřadná ostraha? Dvacet nindžů na metr čtverečný?“ zeptal jsem se.


František Kotleta

26

„Na metr čtverečný by se nevešli,“ zakroutil hla­ vou Gibson.

Hort se chtěl k téhle absurdní diskusi přidat, ale pak jenom mávnul rukou a pokynul mi, abych šel nahoru na nejvyšší palubu. On si vzal střed lodě, Gibson podpalubí.

Vyrazil jsem po schůdkách nahoru a za chvíli se ocitl úplně sám. Naštěstí jsem nemusel moc opatrně našlapovat. Schodiště zakrýval masivní červený kobe­ rec a tišil každé mé našlápnutí doztracena. Navíc se zvenku ozývalo šplouchání vln, a když jsem dorazil úplně nahoru, přidalo se i bušení kapek o okenní skla. Nizozemské jarní mrholení nabralo na síle.

* * *

Horní patro restaurace zařizoval někdo, kdo ne­

hodlal kohokoliv nechat na pochybách, že tohle JE

vietnamská restaurace: zdi kompletně pomalované

tradičním vietnamským naivním uměním s venkov­

skými motivy, jako třeba zvířata chodící a hrající

na různé lidové nástroje a co dva metry nejmíň je­

den Buddha s párkem létajících draků nad hlavou.

Bar pak hlídaly dvě dřevěné sochy tygrů s nějaký­

mi vietnamskými znaky vyrytými na podstavcích.

Prošel jsem mezi stoly, ale všude jen tma a ticho.

Zkontroloval jsem i bar a malou místnůstku za ním:

spousta láhví alkoholu, pálivé omáčky a nějaké no­

viny popsané vietnamštinou.

„Všum,“ uslyšel jsem zvláštní zvuk. Jako by se něco otřelo o zeď nebo snad stůl.

Zatajil jsem dech.

Ticho.


Velké problémy v Malém Vietnamu

27

Jenže, je ticho a ticho.

Tohle ticho jako by obsahovalo nějakou věc navíc. Věc, která tady ještě před chvílí nebyla.

* * *

Namířil jsem před sebe pistoli a pomalu se šoural

ze spíže zpět k baru. Zde se mi to ticho zdálo ještě

zvláštnější. Například jsem vůbec neslyšel kapky

bubnující o okno. Riskoval jsem rychlý pohled ven

a uviděl malé cákance pravidelně se rozrážející

o sklo. Pršelo, ale já to neslyšel.

„Magie,“ napadlo mě. A ne ledajaká.

Stoupl jsem si mezi tygry a hledal cokoliv podezře­ lého. Urputně jsem cukal hlavou ze strany na stranu jako vystrašená surikata na kokainu, ale nikde jsem nic podezřelého nespatřil.

Až pak jsem si uvědomil, že jeden roh restaurace se mi zdá o něco temnější než dřív. Temnota v něm byla prostě příliš temná.

„Hej! Vidím tě,“ prohlásil jsem sebevědomě. Můj hlas jako by něco tišilo. Sám sebe jsem slyšel, jako bych šeptal.

* * *

Temnota se pohnula a vyrazila směrem ke mně.

Rychle, zatraceně rychle.

„Prásk!“ vystřelil jsem a pak před sebou jen za­ hlédl rudě zářící oči a tvrdý úder na solar plexus mě odhodil na nejbližšího tygra.

* * *


František Kotleta

28

Při dopadu jsem si vyrazil dech. Mocně jsem lapal

po vzduchu a přitom se skutálel z tygra na koberec.

„Švih,“ černá šmouha proletěla kolem mě a rozsekla tygra vejpůl. A když říkám vejpůl, tak ne obrazně, ale doopravdy. Dřevěná socha se rozpadla na dvě čistě oddělené části.

„Dopičikurvamrdatjebattojsemalevhajzlu,“ vypustil jsem z úst, když jsem popadl dech a vystřílel rychle za sebou pět nábojů do toho temného shluku před sebou. S každým výstřelem to nabralo ostřejší obrysy.

„Nindža? To jako fakt? Co jsem, kurva? Nějaká vědma?“ zaskuhral jsem a poslal další náboj do­ prostřed postavy, jejíž obrysy se přede mnou chvěly a mihotaly ve vzduchu. Jako by to něco buď nebylo

vůbec reálné, nebo se to snažilo maskovat, abych

nepoznal, kdo se přede mnou skrývá. Odhalil jsem

ale dvě podstatné věci: obrysy hubené lidské posta­

vy oblečené celé v černém a pak ty oči. Chvílemi

červené, chvílemi se zase zdály žluté.

Kulky, kterými bych kohokoliv jiného už dávno zabil, postava přede mnou jenom pohltila. Ani se nikam neodrazily. Jako by je snad spolkla. A bylo jí to, kurva, úplně jedno!

Další švih mihotavé dlouhé černé věci, kterou přízrak držel v ruce, směřoval přímo na mě. Neměl jsem šanci včas uhnout. „Prásk!“ vystřelil jsem. Právě včas, protože ostří přeseklo hlaveň mé pisto­ le vejpůl. Menší část odpadla na podlahu, druhou jsem šokem pustil za ní. Hned nato jsem se překu­ lil na bok, narazil do stolu a několika židlí. Přitom

jsem se překulil na všechny čtyři a začal sprintovat

mezi stoly jako čivava, kterou pronásleduje vlčák.

Velký zlý vlčák.


Velké problémy v Malém Vietnamu

29

* * *

Desky stolů nade mnou se měnily v třísky. Démon,

je jasné, že to nemohlo být nic jiného než plno­

krevný démon, se hnal za mnou a nemilosrdně

sekal do všeho, co stálo v cestě mezi jeho ostřím

a mnou. Fyzické překážky mu naštěstí dělaly stej­

né problémy jako mně. Díky tomu jsem se dokázal

proplést několika řadami stolů a pak zhruba ve stře­

du restaurace vyskočit na nohy. Rozběhl jsem se

co nejblíž k oknům, za nimiž se nacházel deštěm

zmáčený Amsterodam.

Do zad mi dopadalo světlo z lamp lemujících přístav­ ní molo. V jeho záři jsem démona spatřil v jasnějších obrysech než u baru. Vážně vypadal jako nindža.

„Hele, šmejde, nejsou nindžové náhodou z Japon­ ska? Tohle je vietnamská restaurace, tady yakitori neservírují,“ obořil jsem se na něj třesoucím se hla­ sem a hledal něco podobného zbrani.

Proč v reálném světě nevisí na zdech nabroušené meče nebo halapartny jako v šestákových románech? Proč, panebože, proč?

„Nadělááááááám yakitorííííííí zzzzzz tebéééééé,“ ozval se démonův hlas.

Zamrazilo mě v zádech. A nejen tam. Cítil jsem, jak se mi sevřely strachem útroby, a měl jsem co dělat, aby naopak nepovolilo svalstvo, které povo­ lovat nemá a rádo to v podobných chvílích dělává.

Chytl jsem první židličku po ruce a praštil s ní o stůl. A znovu a znovu, protože na rozdíl od židlí

ve filmech s Budem Spencerem a Terencem Hillem

se bytelná vietnamská sesle jen tak nerozpadne

na prvočinitele jediným úderem. Nakonec jsem ale


František Kotleta

30

v ruce držel dva dlouhé kusy dřeva, kterými se dalo

docela dobře bránit.

„Při temné magii posledního z bohů, kteří obývali tento svět, při všech prokletých duších obcujících s temnou magií, při všech, kdo pro mamon zaprodali svou svobodu, při všech...“

Zaříkadlo, které jsem mumlal, patřilo k nejranější tradici černé evropské magie. Ještě nikdy jsem ho v praxi nezkoušel, ale podle mravenčení v rukou jsem cítil, že funguje – dřevo černalo, kalilo se a měnilo strukturu. Během pár sekund se transformovalo v železo. A ne ledajaké.

Ještě že tak, protože démon pochopil, co dělám, a rozběhl se proti mně.

„Cink,“ zazvonily naše zbraně o sebe. Transformace byla dokončena. Prokletou zbraň ani meč démona jen tak nerozsekne.

* * *

Odrazil jsem jeho mihotající se meč původní nohou

od židle v levé ruce a tou v pravačce jej praštil

do hrudi. Jednal jsem instinktivně, nečekal jsem,

že mu vůbec dokážu ublížit, ale nindža k mému

překvapení udělal „Uhhhh“ a po úderu se prohnul.

Dost rychle se však vzpamatoval a další mé ráně

bez problémů uhnul. Dokonce znovu zaútočil. Ostří

prosvištělo nebezpečně blízko mě. Tak blízko, že jsem

cítil, jak se mi snaží sežrat mou vlastní duši, jako

by mě to ostří chtělo do sebe celého nasát a pohltit.

Uskočil jsem a rychle zaútočil. Švih levou, švih pravou, úhyb a pak pořádná rána do hlavy. A další a další.


Velké problémy v Malém Vietnamu

31

Ve skutečném boji chladnými zbraněmi jsem se ocitl poprvé, ale neměl jsem špatný výcvik z lekcí krav magy a historického šermu, který jsem absol­ voval s kamarádem Orzem, když jsme ještě věřili, že to udělá dojem na holky. Neudělalo. Ale teď jsem byl uhrovatému Orzovi vděčný za to, že mě tři roky přemlouval, abych u toho zůstal. Vytrénované pa­ rádičky, útoky, obrany a instinkty z šermu a boje na blízko se mi nějak spojily dohromady a kupodivu fungovaly. Alespoň tak, že jsem byl pořád naživu.

„Tady jsi na vietnamským území, ty japonskej šmejde!“ zařval jsem vztekle a dostal se do varu. Největší sílu mi dodával strach. Démonický nindža mě děsil.

Údery jej srazily k zemi. Postava se na ní svíjela a mihotala, ale já měl pocit, že jsem ji porazil.

* * *

Pocity lžou.

* * *

„Sháááángcůůůů,“ zachroptěl démon a zvedl se

ze země. Ne jako člověk, ale jako by jej nějaká

obrovská síla chytla za hlavu a znovu postavila

na podlahu.

Zaútočil jsem, ale nindža byl rychlejší. A silněj­ ší. Temné ostří se zaseklo do tyčky, kterou jsem držel v levačce, a po pořádném trhnutí ji rozervalo vejpůl. Kouzlo z ní vyprchalo, jak se noha od židle rozpadla vejpůl, a v tu chvíli se zase proměnila jen v obyčejné dřevo vhodné akorát tak na podpal.


František Kotleta

32

Uhnul jsem dalšímu útoku, který už směřoval na mou hlavu. A pak dalšímu, který mi mířil na bři­ cho. Pokaždé, když se ostří přiblížilo, projel mnou ten odporný pocit, jako by toužilo se do mě zabod­ nout, jako by bylo zrozeno jenom pro to, vzít mi život. A dost možná i něco víc.

Nejhorší bylo, že úderům už jsem se nemohl brá­ nit zbývající očarovanou nohou od židle. Musel jsem uhýbat. Nechtěl jsem přijít o poslední možnost, jak toho šmejda majznout po lebezni.

„Sek! Švih! Sek!“ démonický nindža na mě útočil tvrdě a bez přestávky. Ustupoval jsem, převrhával mu do cesty stoly, židličky, košíky se sójovou omáč­ kou, sošky s kočkou, co mává tlapičkou, i spoustu jídelních hůlek, ale nic z toho jej nezastavilo. Motal jsem se dokola restaurací, ale jenom tím oddaloval nevyhnutelný střet, který musel přijít.

A přišel.

* * *

Vyskočil jsem na stůl a zakymácel se, jak se pode

mnou rozhoupal. Nejspíš jsem si vybral největší

aušus v restauraci. Roztřepenému nindžovi rudě

zasvítily oči a ohnal se po mně. Nadskočil jsem

a jeho meč nebo katana nebo co to, kurva u všech

žlutejch ďáblů z celé Asie, bylo, se zasekl do desky

stolu. Ta zase takový aušus nebyla. Zbraň prošla

skrz, ale u rukojeti se ve dřevě zasekla. Démon nej­

spíš neodhadl délku stolu a své zbraně.

Dupl jsem mu na ruku.

Nohou mi projel neskutečný chlad. Chlad tak strašný, až mě pálil v útrobách. Měl jsem pocit,


Velké problémy v Malém Vietnamu

33

že se mi kosti v noze rozpadnou na malé ledové

krystalky a pak se vypaří. Nevím, jestli je něco ta­

kového fyzikálně možné, ale v tuhle chvíli bych si

klidně tipnul, že by se mi to opravdu mohlo stát.

Ostatně posledních pár let jsme se svými parťáky

mrdali fyziku do zadku jako muklové vězeňského

práskače.

„Beng!“ noha od židle dopadla na nindžovu hlavu vší silou, kterou jsem v sobě měl. Nindža se zaky­ mácel a já jej udeřil znovu.

Démon se zamotal a pustil svou zbraň. S tichým „všump“ v okamžiku zmizela. Zůstala jen díra ve stole.

* * *

„Seranda, galta. Kara hen...,“ stál jsem nad roztře­

peným nindžou a mumlal aramejská slova přivolá­

vající prokletý oheň.

Alespoň tak jsem si to přeložil já, protože jiný vý­ znam názvu toho, co kouzlo přivolávalo, byl pekelný.

„Keranha danta ken.“

„Prásk!“

* * *

Sletěl jsem ze židle a rozplácl se o podlahu. V prvním

šoku mi nedošlo, co se stalo. Bolelo mě celé tělo.

Narazil jsem si nohy, ruce, žebra, hlavu. Pravačkou

jsem se zkusil zachytit nejbližšího stolu a vstát. Ruka

mě neposlouchala. Vůbec. Tekla z ní krev a měla

v sobě díru po kulce. Démonovi přišel na pomoc ně­

kdo, kdo před ostřím dával přednost olovu letícímu

rychlostí tři sta padesát metrů za sekundu.


František Kotleta

34

Restaurací zaduněl další výstřel. Instinktivně jsem se přikrčil, což mi stejně bylo platné jako mrtvé­ mu Nobelovka. Kulka ale i tak prosvištěla mimo, a proletěla jedním z lodních oken. Díra v něm jako by zrušila kouzlo, které ovládalo celý mikrosvět restaurace. Najednou jsem opět slyšel zvuk bubnu­ jících kapek a pleskání vlnek Amstelu o bok lodi. Svět venku se alespoň zvukově prodral dovnitř.

Nový výstřel už skončil v dřevěné stěně, kolem které jsem probíhal.

„Muranth hartan kama len...,“ pokračoval jsem v mumlání slov zaklínadla prokletého ohně a běžel k prostřelenému oknu. Za zády jsem cítil teplo. Jeho intenzita stoupala. Prokletý oheň si našel cestu na tento svět. Ale nějak špatně. Chtěl jsem s jeho pomocí ugrilovat démona, ale kvůli střelci jsem se nedokázal zkoncentrovat a oheň se rozptýlil po celé restauraci.

O důvod víc běžet co nejrychleji pryč.

* * *

Až těsně u okna jsem slíznul další kulku. Narvala

se mi přesně do pravé zadnice. Zařval jsem bolestí,

ale udržel se na nohou. Moje jediná šance na zá­

chranu se nacházela přede mnou. Vší silou jsem

kopl do penetrovaného skla.

„Vžmmmm,“ okno zarezonovalo, ale nic víc. Jenom vibrovalo a zlostně vrzalo.

Další výstřel mu to vrzání utnul. Kulka proletě­ la kolem mé hlavy a udělala do okna novou díru. Hned nato jsem se do něj opřel vší silou zoufalého chlapa, který má za patami démona a rozrůstající


Velké problémy v Malém Vietnamu

35

se ohnivé peklo, a okno se rozletělo na hromady

střepů. Některé z nich se do mě zabodly jako hejno

posedlých malarických komárů, ale nevadilo mi

to. Zvlášť když díky rozbitému oknu dostal oheň

pořádný tah a jeho plameny mi olízly záda. Odrazil

jsem se a skočil do temného špinavého Amstelu, který mi v tuhle chvíli ale připadal jako milující náruč prsaté bohyně.

* * *

Studená voda mě ochromila. Ztuhlé zraněné tělo

ještě víc ztuhlo tepelným šokem. Kolem mě jen

tma a chlad. Nořil jsem se ke dnu, máchal zoufale

jedinou funkční rukou i nohama, což byl vzhledem

ke zranění na zadnici úctyhodný výkon, ale nic

nepomáhalo, stále jsem se nořil do hlubin.

* * *

Docházel mi vzduch. Cítil jsem se omámeně,

zmateně a unaveně. Tak unaveně, že jsem začínal

mít pocit, že už nedokážu nic než v klidu umřít.

V tu chvíli se ale temnota změnila na světlo. Voda

nade mnou získala ohnivou barvu a prozářila

okolní vodu.

„Hort! Gibson!“ blesklo mi hlavou. Museli se na­

cházet někde v podpalubí lodi. Nejspíš jsem způsobil,

že teď kvůli mně uhoří v pekelném ohni. Vlastně

ne pekelném, prokletém... Sakra, co si to nalhávám,

vyvolal jsem něco strašného!

„Musíš s tím něco dělat. Musíš. Musíš,“ opakoval

jsem si v duchu.


František Kotleta

36

Díky náhlému světlu jsem nějaké tři metry po své levé ruce uviděl masivní kotevní řetěz. Poutal ke dnu nějaký velký člun opodál. Překonal jsem se a pár odrazy nohou a kormidlováním levou rukou se k němu dostal.

Řetěz byl slizký a studený, ale dobře mi posloužil jako výtah na hladinu.

* * *

Nadechl jsem se a pak ještě třikrát. Motala se mi

hlava, viděl jsem rozmazaně, ale k tomu, abych si

uvědomil, co prokletý oheň dokáže, to stačilo. Hor­

ní paluba restaurační lodi se ztrácela v plamenech.

Oheň měl na okrajích nazelenalý nádech. Otázkou

je, zda díky magii, nebo škvařícím se vietnamským

omáčkám.

Naštěstí zbytek lodě plameny nezasáhly. A nejen to. Na břehu jsem spatřil dvě stojící postavy s ciga­ retami v ústech – Hort a Gibson.

„Klikaři zkurvení,“ vydechl jsem spokojeně.

* * *

Agent van Drirr se snažil udržet kamenný výraz,

ale každých dvacet sekund mu cukla brada. Měl krví

podlité oči a ruce zatnuté v pěst. Za ním stáli čtyři

chlápci v uniformách. Přes ramena se jim houpaly

samopaly. Nevypadalo to úplně jako přátelská návštěva.

Van Drirr přišel jako doprovod Horta s Gibsonem. Ležel jsem v nemocnici třetí den a měl jsem radost, když jsem je spatřil. Oba vypadali, že tu eskapádu s prokletým ohněm zvládli docela dobře. Ulevilo se


Velké problémy v Malém Vietnamu

37

mi. Vážně nerad bych měl kromě jedné lodi a spousty

sójové omáčky na svědomí i je.

„Primář dnes vydal prohlášení, že jste schopen převozu, pane Kosku. Proto vám mohu předat toto,“ pronesl úsečně anglicky agent a podal mi papír, který byl psán nizozemštinou, takže to klidně moh­ lo být memorandum o dodávce toaletního papíru do Somálska a já bych to nepoznal.

„Z rozhodnutí ministra vnitra jste všichni tři v Nizozemsku považováni za nežádoucí osoby a byli jste vyhoštěni. Úřad vašeho premiéra proti tomu sice zkoušel protestovat, ale střílení prostitutek, zapalování lodí a zatajování informací není způsob, jakým bychom si my představovali zpravodajskou spolupráci v rámci Evropské unie,“ dořekl a vypadal, že mi ten papír možná zkusí narvat do pusy a pak zavolá doktora, aby mi ji zašil.

„Vždyť se zas tak moc nestalo,“ mávl podrážděně rukou Gibson. Mluvil česky, ale jeho gesto nepotře­ bovalo překlad.

Van Drirr nakrčil čelo a pohodil hlavou směrem k uniformovaným chlapcům. Hlavně čtyř samopalů zamířily naším směrem.

„Já bych ho moc neprovokoval,“ řekl jsem pro jistotu anglicky, aby Holanďan věděl, že alespoň je­ den z nás není až takový pitomec, a byla by škoda

nadělat si problémy s hromadou papírování kvůli

tomu, že nás nechá rozstřílet.

„Proč jste tak naštvaní? Opravdu jsme se snažili. Nechtěli jsme vám dělat problémy,“ prohlásil jsem nakonec a opatrně se posadil. Cítil jsem se slabý a místa, kam mě neznámý nepřítel střelil, mě za­ traceně bolela. Ráno mi ale museli dát nějaká extra


František Kotleta

38

silná analgetika, takže se mi dařilo se dokonce

sám oblékat. Jenom jsem přitom občas nevěděl,

která ruka je která, a chvíli jsem měl pocit, že

na čele agenta van Drirra vidím roh nosorožce.

„Včera unesli patnáctiletou dceru našeho premié­ ra. Kdybyste se nám tu, vy idioti, nepletli pod nohy, mohli jsme ty únosce dostat sami, dřív než provedou tohle!“ vyhrkl Van Drirr a nervózně sledoval, jak pomalu se oblékám.

Hort s Gibsonem jen alibisticky pokrčili rameny. Tahle zpráva pro ně nebyla novinka.

„Ale my ji najdeme. Nebo za ni zaplatíme, co si řeknou. Vy už ale u toho nebudete,“ vyštěkl a mě to popohnalo k nadlidskému výkonu v disciplíně „oblékání se ve zraněném stavu na čas“.

„Chudák holka,“ povzdechl si nakonec van Drirr, když se mi podařilo zavázat si tkaničky na botách. Co jsem se s nimi vykoupal v Amstelu, nějak se scvrkly. Agent přitom najednou ze stavu totální nasranosti přešel do rezignované povídací nálady.

„Tolik si toho vytrpěla v dětství a teď tohle,“ dodal jakoby mimochodem a na malou chvíli se zatvářil, že nás nechce nechat okamžitě popravit.

„Jak vytrpěla?“ zeptal se anglicky Hort.

„Znásilnili ji v dětství, na hudebním táboře,“ odvě­ til van Drirr a hned vypadal, jako by zalitoval toho, že se s námi vůbec ještě pouštěl do řeči.

„Chudák holka,“ zatnul vztekle ruce v pěst Gibson. A vypadal pěkně naštvaně. Nadechl se, aby se van Drirra ještě na něco zeptal, ale Holanďan se otočil ke svým kolegům a anglicky rozkázal:

„Za hodinu jim startuje letadlo z vojenského leti­ ště. Musejí ho stihnout. Chci mít tuhle chráněnou


Velké problémy v Malém Vietnamu

39

dílnu co nejdřív zpátky ve východní Evropě.“ A pak

prostě vyrazil ze dveří.

* * * Samopalníci se opravdu snažili. Poněkud nešetrně nás všechny posadili do dodávky pro převoz vězňů a s houkajícím majáčkem odvezli na letiště. Naštěstí na nás čekal český armádní speciál. Přepravovat nás Nizozemci, nejspíš nás naloží do beden na převoz biologického odpadu.

Během hodiny jsme přistávali na vojenském leti­

šti ve Kbelích.

* * * Návrat do Prahy byl stejně neslavný jako odjezd z Amsterodamu. Nečekali nás tu sice samopalníci, ale totálně nasraná Chlumská, kouřící nervózně jedno cigáro za druhým.

„Kreténi,“ řekla místo uvítání a pak mávla na dva

chlápky, kteří mě posadili do kolečkového křesla

a odvezli do Ústřední vojenské nemocnice ve Stře­

šovicích.

* * * Vydržel jsem tam jen dva dny. Pak jsem podepsal reverz a odjel taxíkem domů, kde mě zastihla zpráva od Chlumské. Dceru nizozemského premiéra nalezli v přepravním kontejneru na obilí na nádraží v Ber­ líně. Někdo ucpal dýchací otvory kontejneru, které tam původně byly pečlivě připraveny, a pak vagon


František Kotleta

40

nechal na odstavné koleji. Německá tajná služba

zjistila, že vagon měl být původně zařazen do ná­

kladního vlaku směřujícího do Prahy.

* * *

Objednal jsem si pizzu a balíček cigaret. Pizzy jsem

se nakonec ani nedotkl, ale cigára jsem vykouřil

během hodiny. Pak jsem se z toho pozvracel. Nějak

jsem tomu nikotinu a dehtu odvykl.

Sedl jsem si vedle záchodové mísy, splachoval v intervalu co dvě minuty jeden šplouch, abych se uklidnil, a snažil se přijít na kloub tomu, co se vlastně v Amsterodamu stalo.

Vůbec nic nedávalo v tomhle případě smysl.

Vůbec nic.


41

Zpátky v Praze

Uplynuly zhruba dva týdny od návratu do Prahy

a já se strašlivě nudil. Hort s Gibsonem zmizeli už

před týdnem, tentokrát autem, do Itálie. Gibson

opět přišel s horkou stopou z podsvětí. Řekli mi

o tom houby, jenom popřáli brzké uzdravení. Od té

doby se neozvali.

Výhodou bylo, že jsem měl čas dát se dohromady. Alespoň zdravotně. Nic jiného jsem stejně dohromady dát nemohl. Moje působení v akademické sféře bylo mrtvé jako týden přejetá srna na dálnici a soukromý život jsem neměl. Zkoušel jsem se vrátit ke studiu magie, ale nějak jsem se k tomu pořádně nedokázal dostat. Stačilo přečíst si pár stránek a v útrobách mě sevřela vzpomínka na vyvolání prokletého ohně. Měl jsem přitom zvláštní pocit – jako by se něco uvnitř mě dotklo čehosi studeného, temného, něčeho, co mi připomínalo chlad démona, se kterým jsem se na lodi setkal.

Když jsem pak v jednu chvíli zjistil, že po hodině marného přepínání televizních kanálů se už dvacet minut dívám na TV Šlágr a vůbec mi to nevadí, vyskočil jsem z křesla, oblékl se a vyrazil do města.

* * *

Původně jsem se chtěl jenom někde najíst, ale nakonec

mě nohy neomylně zavedly na Václavské náměstí.


František Kotleta

42

Zastavil jsem se až před nočním klubem, kde jsem

se seznámil s Dominikou. Tenkrát šlo o jeden deli­

kátní případ vraždící sukuby. Zrzavá prostitutka mě

uchvátila na první pohled, ale cesta k tomu, abychom

se dali dohromady, byla ještě zatraceně dlouhá. To

rozchod s ní, ten byl mnohem rychlejší, jednodušší

a víc se při něm bouchalo dveřmi.

V hlavě jsem si asi třikrát jasně a jednoznačně

zakázal vstoupit dovnitř, ale nakonec jsem to stej­

ně udělal.

* * * Černoch u vchodu si mě přeměřil přísným pohledem. Sice jsem působil kapku strhaně a pohuble, jak jsem dva týdny pořádně nic nesnědl, ale oblečení jsem měl solidní – minimálně jsem vypadal, že na jednu rychlou ruční práci přes kalhoty hotovost mám. Otevřel mi dveře a vpustil mě dovnitř.

* * * Noční klub se trochu změnil. Majitel vyměnil pár stolů za nové a i světla se mi zdála tlumenější než posledně, takže možná byla nová i ona. Jen ta vůně a atmosféra se nezměnily. Těžko to popsat někomu, kdo v bordelu, teda, pardon, veřejném podniku, nikdy nebyl. Provozovatelé se pokaždé snaží o odlehčenou domácí atmosféru luxusního místa neřesti, ale na­ konec z toho vždycky vyleze jen chladné vulgární doupě se spoustou červené barvy a nejistým stydli­ vým pocitem viny pro každého, kdo sem z různých důvodů vleze.


Velké problémy v Malém Vietnamu

43

Blížila se devátá hodina večer a navzdory tomu, že byla středa, měli slušně narváno. Sedl jsem si k pódiu se striptýzovou tyčí za rozjuchanou skupin­ kou sedmi Francouzů. Pili nějaké české šampaňské z Lidlu, které jim tu strčili v ceně pět set korun za flašku, ale měli už takovou hladinku, že by jim nejspíš nevadilo ani savo stříknuté okenou s trochou citrónové vůně.

U tyče zrovna končila vystoupení nějaká Alžířanka, Tunisanka či prostě fešanda středního věku odkudsi ze zemí Maghrebu. Nevypadala na produkt uprchlic­ ké krize. Nejspíš dřívější import. Na tmavé kůži se totiž skrývalo tetování s nápisem Tublatanka a se dvěma srdíčky. Ne, tohle by si nikdo po roce 2005 vytetovat nedal.

Když říkám, končila vystoupení, tak to znamená, že už světu odhalila svá ňadra, ale bílé, ve světle dokonale zářící krajkové kalhotky si nechala. Na to­ tální striptýz je ještě brzo. Zákazníky je třeba žhavit postupně. Ideálně, aby se nažhavili natolik, že si zaplatí některou z holek na baru a sundají kalhotky jí. A to vše dřív, než vystřízlivějí.

Když je řeč o holkách z baru, čtyři se po odchodu Arabky z pódia sebraly a vyrazily k Francouzům. Nejspíš chtěly probrat Voltaira nebo třeba existen­ cialismus.

* * *

„Smím přisednout?“ ozval se mi dívčí hlas za zády.

„Pivo. Plzeň. Na pokoj je ještě brzo, ale frantíci vedou nad holkama sedm ku čtyřem. Určitě u nich zaboduješ,“ odpověděl jsem, ale když jsem otočil




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist