načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Velké peníze - Pelham Grenville Wodehouse

Elektronická kniha: Velké peníze
Autor:

„Kdo splácí své dluhy, nikam to v životě nedotáhne“Z anglického originálu přeložil Ivan Vávra                           ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  120
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  150 Kč
20%
naše sleva
4
boky za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 220
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání v tomto překladu první
Spolupracovali: z anglického originálu Big money přeložil Ivan Vávra
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9615-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Kdo splácí své dluhy, nikam to v životě nedotáhne“
Z anglického originálu přeložil Ivan Vávra                                                                                                                                                  Humoristický román Velké peníze se do jisté míry vymyká z profilu typického Wodehouse. Snad proto, že byl napsán v době hospodářské krize po roce 1929 a autor tentokrát neignoruje společenské vření. Setkáme se zde ovšem s rozvaděnými snoubenci, kteří se šťastně smíří a s obvyklými zadluženými aristokraty, ale vedle nich jsou zde podvodné pozemkové spekulace, nelítostný kapitalista T. Paterson Frisby, chamtivec, jenž neváhá okrást vlastního tajemníka, jeho zločinný spojenec Hoke, který nemotorně ohrožuje okolí střelnou zbraní, hraběcí šedý cylindr vezme za své, pošlapán levicově uvědomělým proletářem, a v závěru dojde dokonce k násilnému probourání stěny mezi sousedními obydlími v předměstském dvojdomku. Hned v první kapitole se čtenář se seznámí se zásadou, že kdo chce splácet své dluhy, nikam to v životě nedotáhne. Na konci příběhu máme tentokrát tři šťastné dvojice, neboť kapitalista Frisby podlehne osobnímu kouzlu nemajetné aristokratky a skoncuje se svým zarputilým staromládenectvím.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Pelham
Grenville
Wodehouse
velké
Peníze










v YŠehrad
Velké
peníze
Pelham
Grenville
Wodehouse





z an g lic ké ho ori gi ná lu Big m oney
pře lo žil i van vávra. i lu st ra ce a dolf Born.
Ty po grafi e v la di mír verner.
e-knihu vydalo nakladatelství vyšehrad, spol. s r. o.,
v Praze roku 2016 jako svou 1473. pub li kaci.
od po věd ná re dak tor ka m arie vál ko vá.
vydání v elektronickém formátu první
(podle prvního vydání v tištěné podobě).
doporučená cena e-knihy 150 kč.
na kla da tel ství vy še hrad, spol. s r. o.
Pra ha 3, víta nejedlého 15
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz
Co py right © by the Trustees of the Wodehouse estate

Tran sla ti on © ivan vávra, 2016
illus tra ti ons © adolf Born, 2016
isBn 978-80-7429-709-0
Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz





(7 )
kaPiTola První
Lord Biskerton
a jeho přítel Berry
Jednoho květnového poledne, v čase, kdy londýňané
přestávají na chvíli kolotat a kmitat, aby se občerstvili nějakým
soustem, probíhalo v malé jídelně klubu trubců na dover
street radostné setkání dvou bývalých spolužáků.
hostitelem byl Godfrey, lord Biskerton, syn a dědic šestého hraběte
z hoddesdonu. Jeho hostem byl John Beresford Conway,
kdysi nerozlučný kamarád. Jeho lordstvo bylo dopoledne v City,
kde jednalo se svým bankéřem o jakémsi drobném
přečerpání účtu, a na Cornhillu se náhodou potkalo s Berrym
Conwayem. od jejich posledního setkání uplynuly již tři
roky, a proto se lord Biskerton teď tvářil podobně, jako by
starostlivý majitel blešího cirkusu zíral na jednoho ze svých
cvičených svěřenců, který se na čas neopatrně zatoulal.
„To je něco nepopsatelně úžasného,“ pravil užasle, pojídaje
smaženého platýse. lord Biskerton, mezi spolužáky zvaný
Biskroun, byl nazrzlý mladík, jehož tvář zdobil náznak
knírku téže nazrzlé barvy.
„naprosto úžasné a nepochopitelné, když uvážíš, že my
dva, jako já na jedné straně a ty na druhé, jsme bývali
totálně nerozluční, jako párek s hořčicí. spolu jsme sdíleli
dobré i zlé jak siamská dvojčata – a teď, když to spočítám,
jsme se vůbec neviděli od té doby, co Peanut Brittle vyhrál
Jubilee handicap! Chápeš to?“
Berry Conway se rozpačitě zavrtěl. Bylo vidět, že je celý
nesvůj.





(8 )
„ale jak se to mohlo stát?“ lamentoval lord Biskerton,
který se rozhodl přijít tomu na kloub. „To chci vědět! Pořád
někam chodím, na dostihy, do restaurací, do divadla, nic
nevynechám. Jak je možné, že jsme se nepotkali? většina
lidí ti řekne, že mě se hned tak nevyhneš. zeptej se, koho
chceš, a řekne ti to samé. ‚To mě podrž, člověče, kde se tady
zase bereš,‘ bědují a prchají do postranních ulic, když se
ocitnu poblíž, jenže za druhým rohem do mne zase narazí.
Jakým způsobem ses tomu právě ty vyhnul?“
„asi to máme v rodině. my Conwayové jsme takoví.“
„ale proč jsi mne nevyhledal? Přece jsi věděl, kde bydlím.
Jsem v telefonním seznamu.“
Berry si válel chlebovou kuličku.
„Já teď nikam moc nechodím. Bydlím na předměstí, ve
valley Fields...“
„snad nejsi ženatý?“ zděsil se lord Biskerton. „Ženuška
tě nepustí z domu nebo v tom vězí něco jiného?“
„ne, bydlím se starou hospodyní. Je u nás odjakživa,
bývala to moje chůva a pořád se tak chová. dnes ráno,“
vyhrkl popuzeně, „za mnou křičela, jestli jsem si vzal
vlněné spodky.“
„Probůh,“ lord Biskerton povytáhl obočí, „do intimních
podrobností raději nezabíhej. Tak ty máš pečovatelku.
Chůvy tohle dělají. vzpomínám si, že moje chůva mi jednou dala
pusu na peroně paddingtonského nádraží, když jsme všichni
odjížděli do školy, a celé pololetí jsem o tom pak slyšel. Proč
se jí nezbavíš? vyplať jí penzi, ať si jde po svých!“
„vyplať jí penzi?“ zatrpkle se usmál. „nemám z čeho.
musím ti to vysvětlit, Biskroune. nikam nechodím, bydlím
na předměstí a nevyhledávám staré kamarády, poněvadž
jsem na mizině.“
Biskroun to nechápal.
„Jak na mizině?“
„snad jsem trochu přehnal. Přesně vzato, jsem teď o něco
míň na mizině, než jsem byl donedávna, po dva roky. Teď se





(9 )
to zlepšilo, jelikož jsem se stal osobním tajemníkem pana
Frisbyho, amerického finančníka. ale platu nemám víc než
pár liber týdně.“
„Jak můžeš být tajemník? Tajemníci musí znát těsnopis
a podobné hovadiny.“
„Těsnopis jsem se naučil.“
„Páni!“ užasl Biskroun. Teď teprve chápal tu tragédii
v celém rozsahu i s důsledky. „Tos teda musel na tom být
hodně chabě!“
„To jsem byl. naštěstí se našel chlápek, který mi
lidumilně půjčil dvě stovky. Jinak bych asi zašel na hladomor.“
„ale co se to stalo? ve škole jsi byl přímo mladý milionář,
peníze z tebe padaly a koupit kamarádovi sendvič s
džemem pro tebe byla nepatrná maličkost. kam se všechny ty
prachy poděly?“
Berry zaváhal. vyprávět o vlastním neštěstí není nikdy
nic příjemného, ale byl už delší dobu tak osamělý, že
vyzpovídat se příteli ho docela lákalo.
„Fakt to chceš slyšet, Biskroune?“ ujistil se. „nebude tě
to otravovat?“
„otravovat? kamaráde, přímo dychtím se to dozvědět.
začni od útlého dětství. zázračné dítě, určitě génius po
dědečkovi... Povídej!“
„abys pak nelitoval.“
Biskroun se oddal vzpomínkám.
„Poznali jsme se, když ti bylo asi čtrnáct. d ost odpudivý
na pohled, samá noha, velké uši, na druhé straně ta
neskrývaná zazobanost. odkud byly ty peníze? Poctivě vydělané,
doufám?“
„Peníze jsem měl od tety. To bylo tak: byl jsem
jedináček...“
„víc takových jako ty by asi nesnesli?“
„matka zemřela, když jsem přišel na svět. ani otce jsem
nepoznal.“
„To bych si někdy taky přál,“ prohodil Biskroun. „ Šestý





(10 )
hrabě většinou docela ujde, ale někdy je fakt naprosto
nemožný. Proč jsi nepoznal otce? sirotek, jak zákon káže,
viď?“
„otec zahynul při železničním neštěstí, když mi byly tři
roky. Teta mě adoptovala. Její manžel taky právě tehdy
zemřel a zanechal jí veliký majetek. Tak to byly ty prachy,
co ze mě padaly ještě ve škole. strýc dovážel jutu a měl
licousy, jinak si nic nepamatuju.“
„ve třech letech jsi určitě byl děsný spratek. i ve
čtrnácti to ještě bylo dost špatné. ve třech letech si to nedokážu
představit. silní mužové se chvěli v základech...“
„naopak! hannah často říkává...“
„hannah, to je kdo?“
„Ta moje chůva, hannah Wisdomová.“
„aha, ta, co chce, abys nosil vlněné spoďáry. na chvíli
jsem měl dojem, že do děje vstupuje nějaká osudová žena.“
„hannah říkává, že jsem byl jako andílek v sametovém
oblečku, hlavičku plnou zlatých prstýnků...“
„Toť odporné, zadrž!“ zakročil Biskroun. „Jisté věci se
v čistě pánské společnosti nedají vypravovat. Pokračuj
o tetě. zatím je mi to jasné. Jak to bylo dál?“
„Teta o mne pečovala, dala mě do přípravky, pak do
Cambridge, dopřála mi všeho měrou vrchovatou.“
Biskroun se zachmuřil.
„a teď přijde nějaký háček. Ještě nevím, co to bude, a ne -
můžu se dočkat. Povídej dál!“
„háček,“ řekl Berry, „spočíval v tom, že se teta snažila
rozhojnit svoje bohatství investicemi. zatímco my dva jsme
trávili blažený čas ve školních škamnách, teta utrácela jako
opilý námořník. nevím, jestli se zajímala i o těžbu zlata
z mořské vody, ale jestliže tak neučinila, byla to její jediná
zdravá investice. nejrozmanitější šíbři si u ní podávali dveře
a teta jim ochotně psala štědré šeky.“
„Ženské,“ prohlásil Biskroun, „by vůbec neměly vlastnit
šekové knížky, jak často říkám. hlavu mají jen na klobouky.“





(11 )
„Teta umřela, jsou to dva roky, a učinila mě univerzálním
dědicem spousty zcela bezcenných akcií. To je v podstatě
můj příběh.“
„z boháče žebrákem?“
„Přesně tak.“
„strašlivé. naprosto ohavné,“ ohodnotil to Biskroun.
„Teta měla právníka jménem attwater. naštěstí to byl
jeden z těch vzácných lidí, kteří v nás udržují důvěru
v bu doucnost lidstva, tedy do jisté míry. měl sice kapří
oči a ksicht jako zouvák, a pokaždé, když přišel k tetě na
večeři, mě zpražil jako gentleman ze staré školy, kdykoli
jsem se odvážil něco prohodit, ale nakonec se pod hrubou
skořápkou vyklubal dobrodinec, který mi bez řečí půjčil
dvě stě liber. Budu-li někdy mít syna, pokřtím ho ebenezer
attwater Conway.“
„Prosím tebe, k čemu by ti byl syn?“ namítl Biskroun.
„attwater mi zachránil život. Tři měsíce jsem běhal po
londýně a sháněl místo, po večerech se učil těsnopis a psát
na stroji. konečně jsem dostal flek u jednoho
vývozce-dovozce. Ten se sice před měsícem odebral na odpočinek, ale byl
tak dobrý, že mě doporučil Frisbymu, svému příteli a
kolegovi. Takže teď u Frisbyho otročím. Proto tedy bydlím na
předměstí a nevyhledávám společnost Biskertonů a jim
podobných aristokratů se zlatou lžičkou v ústech. nejhorší
je, že mě okolnosti donutily odložit plány na cestu kolem
světa. Chtěl jsem jet nákladním parníkem, co se potlouká
podél pobřeží a vozí zboží od přístavu k přístavu.“
Biskroun se z toho nemohl vzpamatovat.
„Tak ty ses mi vyhýbal jen proto, že už jsi neměl prachy?
styděl ses za svou nezaviněnou bídu? Takový nesmysl jsem
v životě neslyšel.“
Berry se začervenal.
„To není tak snadné. nemůžeš se stýkat s lidmi, kteří
jsou na tom nesrovnatelně líp než ty.“
„kdo se nemůže stýkat?“





(12 )
„nikdo.“
„Pche,“ pravil lord Biskerton neochvějně. „Já to dělám
celý život, a když pámbu dá, vydržím s tím až do časů, kdy
budu zchátralý a šedivý. To si myslíš, kamaráde, že já nějaký
majetek mám? Peníze znám jen z doslechu.“
„Co to povídáš?“
„Tak tomu jest, brachu. Jestli chceš vidět skutečnou bídu,
stačí se podívat na naši famílii. Já nemůžu loktem do kap -
sy, otec rovněž tak a teta vera je na tom stejně. rodinná
epidemie nemajetnosti. Jsem zadlužený po celém londýně.
Tatík si už kolik týdnů nemůže dovolit jíst maso a teta vera,
vdova po proslulém plukovníku maceovi, archibald mace,
C.v.o., píše povzbudivé povídačky do večerníků, dojemné
příběhy, kterými se snaží čtenáře přesvědčit, že nakonec
přec jen slunko opět vysvitne a ptactvo, ač neseje, přece
si zpívá, a tak podobně. Teta je na tom tak mizerně, že se
dokonce pokusila vypůjčit si ode mne, totálního žebráka.“
nad tou vzpomínkou se musel zasmát a přitom si ještě
nabral ovocného salátu. Pak zvážněl a poučně dodal:
„dneska, chlapče, není takovému hraběti co závidět.
hraběte jen šidí a okrádají. kdyby ti někdo nabízel tohle
zaměstnání, ubal mu ránu a dej se na útěk. a hraběcí syn
a dědic je na tom ještě hůř.“
„Byl jsem vždycky přesvědčený, Biskroune, že máš majet -
ku habaděj. Jenom ten zámek v sussexu...“
„To je ten hlavní problém. všechny prachy jdou na údržbu.
spousta lidí takhle uvažuje, v obrázkovém časopisu vidí,
jak hrabě stojí před severovýchodním křídlem svého sídla
v horní dolní, a myslí si, škoda, že ho neznám, hraběte,
kdybych se s ním mohl dát do řeči, třeba by mi půjčil. Jenže
čtenář netuší, že když hraběte postavili před fotoaparát,
jeho myšlenky dlely u otázky, kde vzít peníze na to
severovýchodní křídlo, které nutně potřebuje novou omítku. To
máš, kamaráde, daň z nemovitosti, daň z příjmu a zvláštní
daň a všelicos ještě, takže do rodinné kasy skoro nic nepři-





(13 )
bývá. v podstatě jde o to,“ uzavřel Biskroun, „že si anglie
nemůže dovolit všechno najednou. Chceme-li mít šťastnou,
dobře zaopatřenou aristokracii, nemůžeme si dovolit žádné
války. To je buď, anebo.“
Povzdechl si a hluboce se zamyslel. Po chvíli pokračoval:
„Potřeboval bych nějak přijít k penězům. na dostizích se
mi to nedaří, ani v kartách. ale nějaký způsob existovat
musí. všude kolem sebe vidíme spousty bohatých
darmošlapů. Ti si to dovedli zařídit. v jedné knize jsem se dočetl, že si
takový darebák na ulici vyhlédne zámožného člověka, úplně
cizího, jde k němu a do ucha mu šeptne: ‚na slovíčko, pane!‘
a pak dodá, opět šeptem: ‚marně to skrýváte, vím všechno!‘
Ten cizí zámožný člověk se lekne, zpopelaví a po zbytek
života mu platí. To by mohlo něco vynést.“
„asi sedm let, řekl bych.“
„kdybych to zkusil, dám ti vědět. a kdyby mě zašili, budeš
za mnou chodit o návštěvních dnech a skrz mříž mi budeš
podávat nábožné brožurky.“
vzal si sýr a vrátil se k jednomu z předešlých témat
konverzace.
„Cos to říkal o cestě kolem světa nákladním parníkem?
Chystal ses k tomu právě, když ses ocitl na mizině? Přišlo
mi to jako blbý nápad. Co na tom vidíš, kolem světa
nákladním parníkem?“
„napadlo mě to, asi by se mi to líbilo. vždycky bych někde
zůstal a prožíval dobrodružství. znáš tu báseň od kiplinga
o cestě do ria?“
„Pozor!“ varoval ho Biskroun, když viděl, že se chystá
recitovat. „To je tu nedovolené, v klubu recitovat. na to jsou
pravidla, dostal bych od výboru přísnou důtku...“
„nedávno jsem mluvil s chlápkem, který se vrátil z
ameriky,“ pravil Berry a oči se mu rozsvítily žádostí. „arizona,
mohavská poušť, rejžoval zlato... Připadal jsem si jako
uvězněný orel.“
„Jako co?“





(14 )
„uvězněný orel, v kleci.“
„Proč?“
„Protože sedím ve valley Fields a nikdy neuvidím nic, co
stojí za vidění.“
„Teď můžeš vidět mě,“ poradil mu Biskroun.
„koloradský velký kaňon, jen si to představ!“
lord Biskerton zavřel oči a řekl, že si to představuje.
„mám nějakou šanci někdy to opravdu uvidět?“
„Proč ne?“
Berry se zazmítal.
„Copak jsi neslyšel, co ti říkám?“
„slyšel,“ řekl lord Biskerton a myslel to upřímně. „ani
slůvko mi neuniklo a přišlo mi to jako nejapný blábol. Chceš
odfrčet do ria a naříkáš, že nemůžeš. Proč bys nemohl? rio
není nějaké uzavřené město, aspoň si myslím.“
„a co attwater? Půjčil mi peníze, musím mu je vrátit.
napřed je musím vydělat. odfrčím-li do ria, vydělat si je
nemůžu, to je snad jasné?“
„Ty mu chceš ty prachy vracet?“ ohromeně se otázal
Biskroun.
„samozřejmě...“
„Pak ovšem mluvíme zbytečně. Jestliže chceš pokračo -
vat na cestě životem s tím, že budeš splácet dluhy, nikam
ovšem nepofrčíš.“
odmlčeli se, Berry se mračil.
„někdy se mě zmocní neklid. nevím, co počít. Ty to
nemáš?“
„neklid, ne. londýn mi docela vyhovuje.“
„mně tedy ne. Ten chlápek, co se vrátil z ameriky, mi
vysvětlil všechno o zlatokopectví, jak se to dělá.“
„To bych nechtěl dělat, ani náhodou.“
„ve dne praží slunce, v noci spíš pod širákem, hloubíš
jámu do skály...“
„Báječné vyhlídky, a nikde ti ani nepodají nic k pití, co?
Jestli ti tohle chybí, chlapče, tak jsi totálně mimo normu.





(15 )
Totálně mimo. Bez ohledu na to, že si připadáš jako kreveta
v aspiku.“
„neřekl jsem kreveta v aspiku. Jako orel v kleci.“
„To je stejné.“
„To není stejné.“
„nu dobrá,“ mírumilovně pravil Briskoun. „nechme toho.
zařiď se po svém. ale ten dluh, to opravdu nemůžeš
schrastit dvě stovky? Co ty akcie po tetě, všechny jsou bezcenné?“
„Jako starý papír do sběru.“
„Co je to zač, ty akcie?“
„všechno si nepamatuju. Tisíc podílů Federálních barviv
a tři tisíce nějaké developerské společnosti. a taky nějaký
důl, na to jsem málem zapomněl.“
„Cože, ty máš akcie nějaké důlní firmy? To by mohlo být
sametové!“
„moc se nevzrušuj, je to k ničemu, jako všechny tetiny
investice.“
„Jaký je to druh dolu?“
„Jak bych ti to popsal: měl to být důl na měděnou rudu,
ale žádná taková ruda tam není. Ten důl se jmenuje splněný
sen, ale je to spíš něco jako noční můra.“
„Berry, člověče,“ pravil lord Biskerton, „opakuji a
nanejvýš zdůrazňuji, že tvoje situace je ve skutečnosti
sametová. lidi chtějí měď, i když nevím proč, za měďák si koupíš
nanejvýš večerník nebo lízátko z automatu. nicméně se lidi
strkají a předbíhají, když mají možnost zakoupit si akcie
měděných dolů. Takže jediné, co ti zbývá, je prodat to,
zaplatit attwaterovi (jestliže to opravdu myslíš vážně), ze zbytku
mi můžeš půjčit, co uznáš za vhodné, a pak jsi volný jako
pták, můžeš frčet, kam se ti zachce, a dělat, co se ti zlíbí.“
„ale vždyť ti říkám, že v té jámě žádná měď není!“
„Propána, na důl vždycky najdeš kupce. To by byl pro
starou dobrou anglii úplný konec, kdyby se v ní nenašel
ani jediný nadějeplný kupec měděných akcií. Že v té jámě
není měď? můj otec si kdysi koupil akcie ropného vrtu a pak





(16 )
se ukázalo, že tam nejen není ropa, ale nebyl tam ani ten
vrt. s jistotou tvrdím, že postačí trochu se porozhlédnout
a najdeš tucet chamtivců, kteří ti za ty papíry ochotně
vyplatí několik stovek.“
Berry jezdil nervózně prstem po ubrusu. Jeho
představivost nevyžadovala velké přesvědčování.
„myslíš, že by se to tak dalo udělat?“
„zcela jasně!“
Berry se rozjařil.
„Jestliže se mi podaří sehnat peníze na zaplacení dluhu,
nezůstanu tady ani den. nasednu na první loď do ameriky
a vydám se na západ. mám to jasně před očima, Biskroune.
nedozírné pláně, horský masiv v pozadí, všechno v pohybu.
kryté vozy jedou mezi rozeklanými rudými útesy. Chlapi,
na hlavě sombrero, modré overaly...“
„Burani, jeden jako druhý, žádná kultura,“ Biskroun
neměl pro jeho plány pochopení.
„do ničeho se nepouštěj... Ty někam jdeš?“ zeptal se, když
Berry vstal od stolu.
„Bohužel musím, práce čeká.“
„Teď hned?“
„mám jen hodinu na oběd a dnes by nebylo dobré porušit
pravidla. dědek má choulostivé trávení a dnes se trochu
vztekal.“
„nu, jdi si, když musíš,“ rezignovaně souhlasil Biskroun.
„Pamatuj si, co jsem ti řekl o tom měděném dole. horoucně
vděčný bych byl na tvém místě za tetu, která mi něco
odkázala. Já jsem měl za celý život jen dvě tety. vera, tu jsem ti
popsal. Teta Caroline zemřela, je to pár let, a zůstala mi
dlužná dva a půl šilinku, potřebovala na taxíka.“
***





(17 )
Potom se Berry rozloučil s bývalým spolužákem a odjel
podzemkou do City, aby se znovu ujal svých pracovních
povinností. v té době seděl jeho pán, T. Paterson Frisby, ve
své kanceláři na adrese 6 Pudding lane, eC4, a rozmlouval
telefonicky se svou sestrou Josephinou.
T. Paterson Frisby byl malý mužík a vypadal jako useň
v octovém nálevu. sluchátko držel s výrazem zoufalství
a vyčerpání. Jednak ho trápilo pomyšlení, že musí hovořit
se sestrou, která vynikala žvanivostí, hlavně po telefonu,
a navrch ho sužovala žaludeční nevolnost, o níž se Berry
zmínil svému příteli Biskertonovi.
Ty žaludeční obtíže mohl snadno předvídat, ale toto
vědomí mu situaci nikterak neusnadňovalo. Bezpočtu lékařů ho
varovalo, aby se vyhýbal pečeným kachnám, a pan Frisby
se podle jejich rad většinou choval, ale předešlého večera
se ho zmocnil nezřízený chtíč, a tak se napral kachnou
a nádivkou jako nevzdělaný křupan. dnes již od rána trpěl
příslušnými následky. a Josephine si vybrala ten nejhorší
čas, aby ho zavolala.
„haló,“ řekl pan Frisby zmučeným hlasem, jako z hrobu.
z lahvičky na psacím stole vyňal pepsinovou pilulku a
vhodil si ji do úst, nikoli však rozjařeným způsobem, jako když
laskavý panovník rozhazuje mince svým poddaným, nýbrž
usouženě a odevzdaně, jako člověk, který musí nevolky
vydat peníz neodbytnému prosebníku. věděl, že jeho útroby
si to žádají a nedají pokoj, dokud svou dávku nedostanou. Je
to hanba, že se zde kronikář musí zabývat Frisbyho
útrobami; činí tak jen proto, aby měl čtenář přesnou a celistvou
představu o tom, co někteří musí vytrpět.
„haló!“ pravil pan Frisby a uslyšel pronikavý soprán.
„Patersone!“
„ech?“
„Jsi tam?“
„huh!“





(18 )
„Poslouchej!“
„Poslouchám...“
„Tak tedy poslyš!“
„vždyť říkám, že poslouchám. mluv k věci, a rychle, každé
tři minuty stojí pětačtyřicet dolarů.“
Paní Josephine moonová totiž volala ze svého bytu na
Park avenue v new Yorku. za hovor sice bude platit ze
svého, ale pan Frisby nenáviděl plýtvání, i když se nejednalo
o jeho peníze. Jeho majetek obnášel dobře dvacet milionů
a pan Frisby jej miloval, každý jednotlivý cent.
„Patersone! Poslouchej!“
„Co je?“
„slyšíš mě?“
„ovšemže tě slyším.“
„Tak poslyš: za týden pojedu s Bessemerovými do
Japonska.“
Pan Frisby tlumeně zaúpěl a jeho obličej, nikoli
nepodobný koňskému, se bolestně zkřivil. neměl v zásadě nic proti
cestě své sestry do Japonska, už proto, že dlíc v Japonsku
bude ještě vzdálenější, než kdyby zůstala doma. vadilo mu,
že ho kvůli tomu volá. kdyby mu poslala lístek s obrázkem
tokijského hotelu, s šipkou označující jedno z mnoha oken,
„Toto je můj pokoj“, úplně by mu to stačilo.
„To je všechno, cos mi chtěla sdělit?“ zachraptěl.
„ne! Poslouchej!“
„Poslouchám.“
„volám taky kvůli anně.“
„ano? Co je s annou?“ zeptal se srdečněji, neboť jakkoli
byl jeho vztah k sestře chladný, její dceru annu měl
vždycky upřímně rád. obchodní zájmy ho odvedly z rodné země,
takže ji už několik let neviděl, ale rád si ji připomněl jako
hezkou, živou dívčinu.
„Patersone, jsem s rozumem v koncích!“
Pan Frisby potlačil poznámku, že jistě nemusela chodit
daleko.





(19 )
„Patersone!“
„Co se děje?“
„Povídám, že pokud jde o annu, jsem s rozumem v
koncích.“
„ano, to jsem slyšel...“
„víš, co minulý týden provedla?“
Pan Frisby neklidně poposedl, jako by zjistil, že sedí
v mraveništi.
„Jak mám vědět, co provedla minulý týden? Jsem snad
jasnovidec?“
„odmítla Clarence dumphyho, syna mortimera J.
dumphyho. Řekla, že je chcípák! Clarence je ten úplně nejlepší
mládenec široko daleko, nepije, nekouří, jednou zdědí
miliony. a víš, co řekla mladému Burwashovi?“
„To je kdo, mladý Burwash?“
„Twombley Burwash, od dwighta n. Burwashe. Řekla
mu, že by si ho vzala, kdyby šel a vrazil facku policajtovi.“
„Cože, jakému policajtovi?“
„To je prý jedno, jakémukoli policajtovi. může si vybrat.
ale Twombley řekl, že to neudělá, pochopitelně. v životě ne!
Tak je to s ní v jednom kuse. Je strašně romantická a já se
bojím, aby nakonec neutekla s nějakým pobudou. Potřebuje
se vdát, ale normální ženich jí není dost dobrý. zeptala jsem
se jí, kdo by se jí líbil. Prý aby měl něco z Genea Tunneyho,
T. e. lawrence a lindbergha, ale musel by vypadat jako
ronald Colman.
Já tedy teď pojedu do toho Japonska a tak jsem si řekla,
že nejlepší by bylo poslat ji do anglie na celé léto. Jedna
sezona v londýně může stačit, seznámí se s nějakým
slušným mladíkem...“
Pan Frisby se zajíkl.
„Teda jestli si myslíš, že mi ji hodíš na krk...“
„ovšemže ne, nemůže přece zůstávat v tvém
staromládeneckém bytě. musí dostat příležitost setkat se s dobrou
společností. Chci si dát inzerát, jestli by si ji nějaká urozená





(20 )
lady nevzala na léto k sobě jako za společnici a že by byla
jako její garde...“
„aha,“ panu Frisbymu se ulevilo.
„ale musíme dát pozor, aby to byla skutečná urozená lady.
Paní Bessemerová mi vyprávěla, že nějaká její známá si dala
takový inzerát a přihlásila se jí vdova po chlápkovi, který
dostal titul kvůli tomu, že byl starostou někde v
lancastershiru, kam král zavítal k otevření nové radnice či něco
na ten způsob. Ty opravdové dámy mají křestní jméno, jako
lady agatha tahleta a lady adéla tamta. To znamená, že
jsou z přízně s nějakým vévodou nebo hrabětem.“
„rozumím.“
„Je to složitá záležitost, ale něco se musí podniknout. Jak
jsi na tom s houserem?“
„Cos to teď řekla?“
„Proč se divíš? každý ví, že máš pořád housera.“
„nedivím se, jen jsem dobře neslyšel, na co ses ptala.“
„na housera, hou-se-ra, jak sis naříkal, že tě věčně bolí
v kříži.“
„Prokristapána,“ zaúpěl pan Frisby, „víš, co to stojí, a ty
se ptáš na tak zbytečné věci! Je to lepší!“
„Co je to?“
„lep-ší, a už to sluchátko polož, nebo skončíš v
chudobinci!“
když vzrušení opadlo, pan Frisby setrval v strnulém
zadumání a pak sáhl po svých škrobených odpínacích
manžetách, stojících na stole vedle kalamáře. Potrpěl si totiž víc
na pohodlí než na naškrobenou eleganci, a proto si odpínací
manžety odpínal, jak to šlo. rád je však používal k
zachycení prchavých myšlenek, jako si třeba básníci na ně zapisují,
kdykoli je něco napadne.
Teď si svým neúhledným rukopisem poznamenal:
Josephine je slepice





(21 )
Chvíli o tom přemýšlel a pak přidal vsuvku mezi
druhým a třetím slovem a dopsal „nesnesitelná“. nyní to bylo
dokonalé. někdy něco napíšete, myslíte to upřímně, ale pak
se často ukáže, že to chce trochu zušlechtit, posílit, dodat
tomu břink.
spokojeně si přisunul židli ke stolu a vrátil se k své práci.
Pracoval snad čtvrt hodiny, když mu z centrály oznámili, že
ho opět volá new York. vzápětí uslyšel lahodný dívčí hlas.
„haló, strýčku Patersone!“
„slyším!“
„nazdar, strýčku, to jsem já, anna!“
„Já vím.“
„To je úžasné, jak tě skvěle slyším na tu dálku. Jako
kdyby...“
„Jako kdybych byl ve vedlejší místnosti, viď? Já vím,“
vzdychl si pan Frisby. „Co máš?“
„Jak to myslíš, co mám?“
„Co máš na srdci,“ zavrčel pan Frisby a obrátil zrak k ne -
besům. Je to možné, to se smí, aby člověk tolik trpěl?
anna se zahihňala.
„nic moc, jen tak, aby řeč nestála. Ještě nikdy jsem takhle
netelefonovala, přes celý oceán. není to úžasné, ono to přijde
na deset dolarů za sekundu nebo tak něco? strýčku!“
„Cože?“
„Jak jsi na tom s tím houserem?“
„Jdi se vycpat, s houserem!“
„Já chápu, je to nepříjemné,“ soucitně prohlásila neteř,
„ale vážně, jak je ti?“
„líp!“
„To jsem ráda. m áti s tebou mluvila?“
„mluvila.“
„Teda, těch peněz, co to bude stát! Řekla ti, že mě posílá
do londýna?“
„ano.“
„odjedu v pátek, mauretanií.“





(22 )
„Fajn.“
„Jaké je to v londýně?“
„ani se neptej!“
„Proč ne?“
„nechtěj to vědět!“
„Já si tam budu připadat jako na jiném světě. Tady se
nikdy nepotkám s nikým, kdo nemá otce
multimilionáře a všechno to jsou pišišvoři. Jeden jak druhý, nejhorší
sebranka. už jen to, že je všechny znám odmalička. Copak
je možné, abych se provdala za někoho, kdo nosil obleček
jako malý lord Fauntleroy? Chci poznat nové lidi a aby v tom
byla nějaká romantika, chápeš, strýčku?“
„ne.“
„Tak se mě zeptej. Chci romantika, jako jsou v knihách.
uvidí dívku a pohlédne jí do očí jedním pohledem a
vroucně zvolá „má jediná!“ a přivine ji do náruče. a může to být
prostý nádeník, nemá ani floka... Jo, to ti ale musím říct,
strýčku, že kdybych se v anglii provdala nějak nepřístojně,
padne to na tvoji hlavu. To bys měl myslím vědět.“
„sbohem, konec řečí,“ zařičel strýc a praštil sluchátkem.
Pak pohlédl na své manžety a pomyslel si, že by měl připsat
něco o neteři, ale na nic se nezmohl. Tak si vzal další
žaludeční pilulku. Podepřel si bradu dlaněmi a jeho myšlenky
byly chmurnější než kdy předtím.
s hořkostí v srdci vzpomínal, jak se radoval, když se jeho
sestra vdávala. oblékl si nesmírně nepohodlné šaty a tvrdý
límec a vedl ji k oltáři. Pak se narodila anna a on se tehdy
opět radoval. Bez odmluvy jí ke křtinám zakoupil stříbrný
koflík. a teď tohle!
Přesně věděl, co měla sestra na mysli, když užila slov
„nepřístojně“ a „padne na jeho hlavu“. rovněž věděl, že
kdyby došlo k nevhodnému sňatku, sestra by bez váhání přijela
do londýna a láteřila by jako rozčilená slepice.
Bylo to jako exploze: telefon znovu zařinčel. Pan Frisby
poskočil jako splašený kůň a probral se ze zamyšlení.





(23 )
„haló?“ zachraptěl.
„Jste tam?“ zeptal se neznámý ženský hlas. Pan Frisby se
upamatoval, že musí hovořit slušně, i když se ho ta ženská
ptá tak zatraceně nesmyslně. Tento druh otázky ho
odjakživa nevýslovně popuzoval.
„Frisby u telefonu,“ řekl nevlídně.
„ach,“ pravil hlas, „dobrý den, pane, jen jsem se chtěla
zeptat, jestli si mladý pan Berry vzal ty teplé spodky...“
Finančník nevěřil svému sluchu.
„Jak jste to řekla?“
„Jste vy ten pan Frisby, co u vás pracuje pan Conway?“
„ano, můj tajemník se jmenuje Conway.“
„a mohl byste se ho, prosím vás, zeptat na ty spodky, jestli
oblékl vlněné, ono to tam totiž dnes dost fouká a on byl už
jako dítě choulostivý.“
kdyby byl starý Job tehdy vstoupil do jeho pracovny,
T. Paterson Frisby by mu soucitně stiskl pravici a řekl by:
„milý pane, nic mi neříkejte! vím přesně, jak vám bylo.“ Jeho
tvář nabyla zmučeně zoufalého výrazu. ze všech
nepravostí, jež upřímně nenáviděl, nejhorší byly soukromé telefonní
hovory v pracovní době. a když se ten hovor nadto týkal
teplého spodního prádla, jeho duševní rovnováhu to
hluboce narušilo.
„moment,“ řekl do mluvítka a elektrickým bzučákem
přivolal svého tajemníka.
Tajemník se dostavil bez otálení, ale jeho příchod pana
Frisbyho ještě více roztrpčil, neboť Berry Conway vstoupil
pružným sportovním krokem a vůbec nevypadal jako
tajemník. ačkoli na to nejsou přesná pravidla, správný tajemník
má být bledý, brejlatý, mírně intelektuální typ.
Berry Conway tomuto popisu neodpovídal. Byl štíhlý
a atletický jako mladý boxer velterové váhy, který se každé
ráno sprchuje ledovou vodou a ve sprše si zpívá. Panu
Frisbymu, i když zrovna neměl zažívací potíže, byl ten pohled
nepříjemný. Podvědomě ho uráželo, že musí mít kolem sebe





(24 )
člověka tak zjevně silného a zdravého. Berry byl muskulární
typ a kdyby chtěl, mohl vzít pana Frisbyho do jedné ruky
jako sendvič a zakousnout. někdy si na konci pracovního
dne říkával, že to měl udělat, neboť pan Frisby dokázal být
protivný.
Teď to právě dokazoval.
„Člověče,“ utrhl se, „jak si to představujete, že necháte
svoje známé, aby vám sem volali? nějaká potrhlá ženská
osoba se po vás shání. vemte si to!“
následující telefonát byl stručný. ze sluchátka se ozýval
vzrušený šum a Berry zrudl, hlavně kolem uší, a řekl: „ne,
nevzal, vždyť je dnes teplo. nic nepotřebuju, opravdu, jsem
úplně v pohodě...“ a položil sluchátko, viditelně zahanben.
„velmi se omlouvám, pane,“ řekl. „To byla moje chůva.“
„Chůva?“
„Bývalá, ale pořád si nemůže zvyknout, že jsem teď už
dospělý.“
Pan Frisby polkl. „Ptala se mě, jestli jste si vzal vlněné
spodky.“
„Já vím, pane,“ řekl Berry a ještě víc zrudl. „už se to
nebude opakovat.“
„a jak tedy, máte je?“ zvědavě se otázal pan Frisby.
„ne,“ ujistil ho Berry.
„krucinál...“ řekl pan Frisby.
„Prosím, pane?“
„To nic, jenom ten můj žaludek. Trpěl jste někdy dyspe -
psií?“
„ne, pane.“
Pan Frisby na něho pohlédl s neskrývanou nenávistí.
„netrpěl, co? doufám, že se vám to nevyhne, a stejně
i vaší chůvě. Poznamenejte si: neteř, urozená lady, inzerát.“
„Prosím, pane?“
„nerozumíte anglicky?“ rozkatil se pan Frisby. „z
ameriky mi přijede neteř. Její matka chce, abych jí pomocí
inzerátu v novinách sehnal opravdovou urozenou lady, která by





(25 )
jí tady dělala gardedámu. Je na tom něco těžkého k
pochopení? kdo má něco v makovici, musí tomu rozumět. dejte
to do Timesů a do morning staru a tak dál. stylizujte to,
jak uznáte za vhodné, podle svého.“
„ano, pane.“
„To je všechno.“
Berry se obrátil k odchodu, ale u dveří se zastavil. něco
ho napadlo. Jako dobročinný skaut nechtěl přijít o příležitost
k vykonání každodenního dobrého činu.
„smím něco navrhnout, pane?“
„ne,“ řekl pan Frisby.
Berryho však neodradil.
„napadlo mě, že by se vám v dané situaci mohla hodit
lady vera maceová.“
„To je kdo?“
„sestra lorda hoddesdona. Její zesnulý manžel byl u
elitního pluku Coldstream Guards.“
„a jak vy ji znáte?“
„Byl jsem na střední škole s jejím synovcem, lordem
Biskertonem.“
Pan Frisby se zvědavě a překvapeně zahleděl na svého
zaměstnance.
„Tomuhle nerozumím. vy jste zřejmě jedna ruka se
špičkami místní aristokracie, s jejich synovci jste chodil do školy,
a přitom mi tady tajemničíte...“
„za pár šupů, viďte, pane? To jsou ty paradoxy, pravda.
Je to dost tragická historka. Bohatá teta se mne ujala a pak
se z ní řízením osudu stala chudá teta.“
„no ne, to je pech,“ usoudil pan Frisby a požil pepsinovou
pilulku.
„kdybyste chtěl ten neblahý osud ovlivnit praktickou
ukázkou svého soucitného porozumění, drobet mi přidat...“
osmělil se Berry.
„víte co,“ odvětil pan Frisby, „táhněte k čertu!“
„zajisté, pane. a pokud jde o lady veru maceovou?“





(26 )
„opravdu ji znáte?“
„setkal jsem se s ní jen jedenkrát, když jednou v sobotu
navštívila naši školu a lahůdkově nás pohostila. Přivezla
kafe, koblihy, malinovku, dva dorty, dva druhy džemu,
zmrzlinu, párky s bramborovou kaší...“ nadšeně
vypočítával Berry, v jehož paměti tato vzpomínka nikdy nepohasla.
Panu Frisbymu jeho líčení viditelně uškodilo. zezelenal
a jeho žaludek se několikrát pokusil o kotoul.
„Takové řeči si nechte pro sebe,“ osopil se na tajemníka.
„v mé přítomnosti o lahůdkách naprosto pomlčte.“
„Jak si přejete, pane. smím pozvat lady veru, aby se
přihlásila?“
„když myslíte. To mi nic neudělá, promluvím s ní...“
„děkuji mnohokrát, pane,“ řekl Berry a šel hned k
telefonu, aby zavolal do klubu. Jak se dalo čekat, lord Biskerton
byl dosud přítomen.
„haló!“ ohlásil se Biskerton.
„Berry.“
„no nazdar, hochu,“ řekl Biskroun. „sděl mi to
urychleně, neb jsem si odskočil od kulébru, kde se právě odehrává
dramatický souboj. něco tě trápí?“
„zdá se, Biskroune, že bych ti mohl pomoct k malému
přivýdělku.“
ze sluchátka se ozvalo radostné vzrušení.
„To že bys mohl?“
„asi jistě!“
Biskroun zaváhal: „Co to však obnáší? na vraždy se
nehodím a s falšováním peněz nemám žádnou zkušenost. nikdy
jsem to nezkoušel. ale budu se snažit.“
„Frisbyho neteř přijede z ameriky a bude potřebovat
gardedámu.“
„ano?“ zklamaně reagoval Biskroun. „mám se
přestrojit za ovdovělou vévodkyni? kvůli takové blbosti mě voláš,
Berry? zdržuješ mě a zbytečně vzbuzuješ marné naděje.“
„Ty ne, troubo, myslel jsem to jako pro tvou tetu!“





(27 )
„Ó, teď se mi rozsvítilo,“ chápavě pravil Biskroun. „Prá -
cička pro tetu veru? Patrně slušně placená, počítám?“
„obrovský balík, samozřejmě!“
„To by moc potřebovala, dobračka nemajetná,“ souhlasil
lord Biskerton. „To by bylo prakticky jako mana z nebes na
poušť spadlá.“
„Tak jí hned brnkni a řekni jí o té příležitosti, a když to
vyjde, jistě by mohlo kápnout i něco pro tebe!“
„mohlo by?“ ohradil se Biskroun. „Co tím myslíš, mohlo
by? Budu pochopitelně smluvně požadovat provizi, kterou si
s tebou ovšem rozdělím fifty-fifty, neb ty nabízíš příležitost
a já dodávám tetu.“
„Pro mě nic,“ bránil se Berry, „já jsem v tom jen jako
santa Claus.“
lord Biskerton se podivil.
„Tos celý ty, šlechetný dobrák, jako všichni skauti.
znamenitý přítel! Co myslíš, jaké má teta vyhlídky, že to místo
dostane?“
„vyhlídky má skvělé, jestliže si pospíší a oddělí se od
hlavního pelotonu.“
„může tam být tak za půl hodiny, celá uřícená.“
„vyřiď jí, že je to na adrese 6 Pudding lane a že se má
dožadovat rozhovoru s panem Frisbym.“
„To hned udělám a pro tebe, chlapče, si vyprošuji
požehnání za vše, cos dnes vykonal. Tak dobré zprávy nedorazily
do naší rodiny už celá léta, to nepřeháním! léta! dnes si
dopřeju k večeři vajíčko.“
***
kdyby měl pan Frisby zálibu ve studiu psychologie svých
podřízených, jistě by u svého tajemníka zpozoroval změnu
k lepšímu, náladu přímo zurčivě jasnou. Berry se snadno
poddával náladám ve vztahu k vnějším impulzům a po řeči
s Biskrounem, čím víc na to myslel, tím víc si důvěřoval.





(28 )
Překvapilo ho, že za celé ty roky si vůbec nepřipustil, že
z toho dolu by mohl být nějaký užitek. ovšem, nikdy tam
žádnou měď nenašli, ale Biskroun správně řekl, že svět je
plný mamlasů. denně se o nich dočtete v novinách, kupují
zlaté cihly od neznámých lidí a cizincům svěřují do správy
celé svoje majetky jen proto, aby jim dokázali, že jim plně
důvěřují.
Řekl si, že by se o tom mohl poradit se svým šéfem. věděl,
že se pan Frisby právě o měď zajímá, jako prezident
společnosti hTC Corp., a kromě toho se občas, když ho zrovna
netrápilo zažívání, tvářil jako člověk, s kterým se dá
přátelsky promluvit. vystihne-li takový příznivý moment, snad
by z něho nějakou dobrou radu mohl vyloudit.
Příští setkání se šéfem měl Berry už za chvíli, když mu šel
ohlásit příchod lady very maceové, jež nemařila čas, když
šlo o peníze, a dostavila se promptně v půl čtvrté.
„lady vera maceová je zde, pane. smím ji uvést?“
„Fajn.“
„a mohu si potom dovolit požádat vás o rozhovor v
soukromé záležitosti?“
„Proč ne?“
Berry se vrátil do své komůrky a pokračoval v snění.
Jakpak to tam asi probíhá? Teta to jistě dokáže.
Potřebuje peníze a je to dobrá duše, už jen ty lahůdky, které
tehdy dovezla. Biskroun od ní dostane provizi a spokojenost
zavládne všude vůkol.
To místo by určitě měla dostat. ačkoli ho po těch letech
nepoznala, jinak ji čas nenahlodal. stále to je žena
pozoruhodné krásy, úplně jako tehdy ve škole. hovořila vláčným,
stříbrným hlasem a její chování bylo naprosto nedostižné.
Jestli se nepletu, řekl si v duchu, Patersona Frisbyho
rozhodí hned první větou.
do jeho úvah zazněl bzučák. Šéfa nalezl samotného. seděl
opřen v křesle a tvářil se přitrouble, pokud se něco takového
dá říct o význačném finančníkovi. na rtech mu sídlil úsměv,





(29 )
který zcela nepochybně přitroublý byl. v knoflíkové dírce
měl růži, kterou tam předtím neměl.
„ech?“ řekl, když Berry vstoupil.
„ano, pane?“
„Co chcete?“
„zvonil jste, pane.“
Pan Frisby se probral z transu.
„Jo, poznamenejte si: Pim’s, pátek.“
„Prosím, pane?“
„v pátek budu obědvat s lady verou v Pim’s, a pak ji vezmu
na burzu, chtěla by to poznat,“ vysvětlil pan Frisby.
„ano, pane.“
„Ty inzeráty do novin nedávejte. u ž to není třeba.“
„zajisté, pane.“
„domluvili jsme se s lady verou, že se ujme mé neteře,
jakmile se dostaví.“
„ano, pane.“
Pan Frisby opět upadl do transu. seděl s očima
přimhouřenýma a vypadal skoro lidsky, i když stále v octovém
nálevu.
„skvělá to žena,“ mumlal. „i můj žaludek dokázala
zklidnit...“
„ano, pane?“
„Řekla, že je to hlavně duševní stres,“ pokračoval pan
Frisby. Byla to spíše samomluva, při níž nebylo důležité,
zda ho někdo poslouchá. „Prášky jsou na nic. Je třeba sou -
středit se na krásno. sluneční svit do duše, tak to řekla.
Představte si, že jste ptáček zpěváček na větvi sedící. Co
byste dělal jako ptáček? zazpíval byste si...“
odmlčel se, uvědomiv si, že se nehodí, aby se přirovnával
k ptactvu.
„Prostě, je to báječná, obdivuhodná žena,“ řekl a byl v tom
jakýsi vzdorovitý podtón.
Pak zamrkal a řekl Berrymu: „něco jste říkal, že si chcete
soukromě popovídat? Co by to mělo být?“





(30 )
Berry, pln důvěry, se dal do řeči. Pan Frisby se zdál být
ve výjimečně dobré náladě; jistě ochotně poradí mladému
zaměstnanci. nepamatoval ho v náladě tak laskavé a
sdílné ode dne, kdy spojené sušárny švestek posílily o dvacet
bodů, a to hned ráno po otevření burzy.
„Chci se zeptat na jeden důl, pane, na kterém mám jistý
zájem.“
„Jaký je to důl?“
„na měď.“
Pan Frisby se na ta slova zachmuřil a jeho dosud vlídný
výraz zledovatěl.
„mladíku, vy spekulujete v mědi?“ zeptal se výhružně.
„Tak si rovnou zapište a zapamatujte, že tady u mne v
kanceláři se žádné spekulace nedovolují!“
Berry si pospíšil uvést věc na pravou míru.
„nejde o spekulaci, pane. To je můj majetek, ten důl, neb
mi ten důl patří, takže jsem jeho majitel!“
„Co to blábolíte?“ přísně se zeptal pan Frisby. „Copak vy
můžete být nějaký majitel?“
„Teta mi ten důl odkázala.“
už podruhé toho dne odvyprávěl svůj životní příběh.
„Tak je to,“ řekl pan Frisby, který teď porozuměl. „a kde
ho máte, ten důl?“
„někde v arizoně.“
„Jak se jmenuje?“
„splněný sen,“ přiznal se Berry a jako vždy si přál, aby
se jeho majetek nejmenoval jako nějaký populární song.
„splněný sen?“
„ano...“
Pan Frisby poposedl a zahleděl se na své plnicí pero. Jako
by opět upadl do transu.
„nikdy tam žádnou měděnou rudu nevytěžili,“
pokračoval Berry, „ale jeden známý, se kterým jsem obědval,
mi poradil, že se vždycky někdo najde, kdo si i takový důl
může zakoupit.“
Pan Frisby přišel k sobě.





(31 )
„Jakže?“
Berry tu myšlenku zopakoval a pan Frisby přikývl.
„ano, někdy takového truhlíka najdete. a každou minutu
se jeden nový narodí...“
„Tak jsem si myslel, kdybyste byl tak laskav, že byste mi
poradil, jak na to.“
„Říkáte, že ta jáma je trvale nezisková?“
„ano.“
„Pak za ni ovšem nemůžete mnoho dostat.“
„Já vím,“ řekl Berry.
Pan Frisby se chopil plnicího pera, soustředěně na ně
pohlédl a zase je odložil.
„Takhle,“ řekl. „náhodou znám člověka, jmenuje se J. B.
hoke, který by vám mohl udělat nabídku. on tyhle věci
dělá. kupuje beznadějné pozemky a doufá, že by se z toho
mohlo eventuálně něco vyvrbit. Chcete-li, zeptám se ho.“
„děkuji mnohokrát, pane.“
„on je teď myslím v americe. zkusím to. samozřejmě,
bude mít zájem jen tehdy, dostane-li to opravdu lacino. Já
se s ním spojím.“
„děkuji mnohokrát, pane.“
„není zač,“ odvětil pan Frisby.
když Berry odešel, pan Frisby zvedl sluchátko telefonu
a vytočil číslo.
„hoke?“ řekl. „Tady je Frisby.“
„Prosím, pane Frisby,“ řekl uctivý hlas. Byl to mocný hlas,
jaký stačilo zaslechnout z telefonu a člověk hned věděl, že
mluví s někým ruměné pleti a nadměrné hmotnosti.
„Potřebuju s vámi mluvit, hoke!“
„ano, pane Frisby. u vás v kanceláři?“
„ne, přijďte do Grosvenoru, v šest.“
„ano, pane Frisby.“
„koukejte tam být včas!“
„ano, pane Frisby.“
„To je všechno.“
„ano, pane Frisby.“





(32 )
***
lidé, přicházející na pozvání pana Frisbyho do jeho bytu
v rezidenci Grosvenor house, si toho váží a chovají se
vždycky s náležitou skromností. uvědomují si, že je to mimořádná,
přímo posvátná půda. rudolící pan hoke se tam dostavil
přesně v šest a skoro se zdálo, že se plazí po kolenou.
J. B. hoke byl jedním z námezdných pohůnků ve službách
velkého finančníka, vždy hotov přiskočit a posloužit. neměl
snadnou existenci; jeho ochota být kdykoli k službám byla
příkladná, lze říci bezmezná. Šel by kamkoli by ho poslali
a splnil by jakékoli šéfovo přání.
„dobrý večer, pane Frisby,“ řekl J. B. hoke. „Jak se vám
daří?“
„na to se můžete vybodnout, jak se mi daří. mám pro vás
nějakou práci,“ sdělil mu pan Frisby.
„ano, pane Frisby?“
„Je vám ovšem známo, že jsem prezidentem společnosti
hTC Corp.“
„ano, pane Frisby.“
„v sousedství našeho dolu v arizoně je malá jáma, jménem
splněný sen. Celé roky se tam už nic neděje.“
„ano, pane Frisby?“
„naši lidé by to rádi převzali, dostal jsem od nich dopis.
nevím, jaký mají důvod, snad tam chtějí stavět baráky pro
horníky nebo něco takového, ale to přesně nenapsali. od
vás bych potřeboval...“
„zjistit, komu to patří, pane Frisby?“
„neskákejte mi do řeči,“ okřikl ho pan Frisby. „vlastníka
znám, je u mne tajemníkem a jmenuje se Conway. Prý to
zdědil. vy za ním půjdete a koupíte to. hlavně to musíte
dostat lacino.“
„ano, pane Frisby.“
„o mně se nezmiňujte. kdyby věděl, že to děláte pro hTC,
hned by našponoval cenu.“





(33 )
„ano, pane Frisby.“
„a nespěchejte! Řekl jsem mu, že jste asi v americe.
nesmí si myslet, že se o to nějak zvlášť zajímáte. dám vám
vědět, až bude správná chvíle.“
„ano, pane Frisby,“
„To je všechno.“
T. Paterson Frisby mu velitelsky pokynul, audience je
u konce, a pan hoke se vzdálil, skoro se zdálo, že po kolenou.
sešel dolů a přilehlou pasáží se dostal do amerického
baru. u barového pultu seděl muž a popíjel koktejl. když
pan hoke vstoupil, slezl z hřadu a s nepohnutou tváří se
otázal: „Tak co?“
napohled to byl typický dostihový hráč, hladce oholený,
bezvýrazný, neurčitého věku. J. B. hoke ho také před časem
poznal na dostihovém závodišti. Jmenoval se kelly a byl
všeobecně známý jako kapitán kelly, ačkoli nikdo nevěděl,
u jakého vojska tu hodnost kdy získal. nejspíše u nějakých
dobrovolníků.
zatáhl hokea do kouta a znovu ho změřil tvrdým
pohledem.
„Co chtěl?“ zeptal se.
J. B. hoke pozbyl své předešlé poddajné podoby.
„Ten starý gauner si vymyslel,“ pravil znechuceně, „že
pro něho koupím nějaký opuštěný rudný důl v americe.“
znechucený byl i způsob, jakým žvýkal párátko. vadilo
mu, že to nebude tak lukrativní podnik, na jaký se těšil,
když dostal to pozvání. nanejvýš ho to zklamalo.
„nač potřebuje opuštěný důl?“ chtěl vědět kapitán kelly.
nehnutým zrakem stále zkoumal svého společníka.
„Řekl, že je to blízko jeho hTC,“ zahučel pan hoke, „a že
tam chtějí snad stavět nějaké baráky.“
„hm!“ kapitán kelly zvážil tuto informaci.
„na to mě nepotřebuje. To by pro něho klidně mohl udělat
poslíček. Plejtvá mým časem...“ hudroval pan hoke.
kapitán kelly obrátil pozornost k mouše, která mu usedla





(34 )
na rukáv a masírovala si končetiny, jak to mouchy
dělávají. Jeho výraz se nezměnil, ale když nic neříkal, pan hoke
usoudil, že asi přemýšlí.
„Co myslíte?“ zeptal se pak podrážděně, neboť kapitánův
trvale neměnný výraz ho rozčiloval.
kapitán škubl zápěstím a moucha odlétla.
„hm!“ opakoval.
„Co tím chcete říct?“
„vypadá to na nějakou habaďúru,“ prohlásil kapitán.
„Co vypadá?“
„Ty baráky...“
„mně to přišlo normální.“
„Jenže vy jste blbej,“ nepohnutě řekl kapitán. „Jestli
chcete něco vědět, tak já tam vidím novou objevenou žílu.“
„Co vás vede,“ pan hoke přiznal, že o tom něco ví. „Já jsem
tam byl, je to pár let. splněný sen se to jmenuje a byl tam
nějaký higginbottom, chlápek z Burr’s Crossingu, před
deseti lety a od té doby se tam nic nehnulo. vůbec žádnou rudu
tam nevytěžili. myslím, že to měli v provozu tak půl roku...“
„ale na vedlejším hTC se těží.“
„ovšem, hTC je v provozu.“
„a co když tam narazili na žílu a zjistili, že pokračuje do
sousedního revíru?“
„no ne,“ řekl pan hoke, jehož mozek nevynikal čilou
aktivitou.
„Takové případy se staly.“
„Jo, o takových pádech se vypravuje,“ souhlasil pan hoke.
Bylo vidět, že v něm procitly emoce a zazářily v duhových
barvách.
„myslím, že jste na to kápnul.“
„vypadá to tak.“
„v tom může být obrovský balík!“
„To si pište,“ řekl kapitán kelly.
„Poslouchejte,“ řekl pan hoke a polohlasem se rozhovořil
o možnostech. kapitán kelly občas souhlasně přikývl.





(35 )
kaPiTola druhá
Slečna Anna Moonová
okouzlila londýnskou společnost
uplynulo příslušných pár dnů a jednou zvečera, byl to večer
modře a meruňkově zbarvený, dorazila slečna anna
moonová do londýna, s nadějí v srdci a deseti lodními kufry.
ubytovala se u lady very maceové v mayfairu a bez otálení
začala prožívat všechno, co lze v londýně prožít.
obědvala v hotelu Berkeley, svačila v Claridge’s, večeřela
v embassy a po divadle zašla do kit-katu. zúčastnila se
májového festivalu v Cambridgi, garden party v
Buckinghamském paláci, navštívila nejdůležitější dostihy v ascotu
i nějaké méně důležité v hawthorn hillu.
Tančila všude, kde se tančí: mayfair, The Bat, sovrani’s,
Café de Paris, Bray’s on the river. na víkendy ji zvali do
venkovských sídel v Buckinghamshiru, Berkshiru,
hampshiru, lincolnshiru, Wiltshiru a devonu.
a pak ty maškarní bály: na šperkovém byla za a chát, na
květinovém za kalceolárii a na plese historických celebrit
se bůhvíproč představila jako nešťastná marie
stuartovna. navštívila londýnský Tower, Westminsterské opatství,
panoptikum madame Tussaud’s, několik dostihů
mimořádně vychrtlých chrtů i závody plochodrážních motocyklů
a shlédla i tučňáky v parku st. James’s.
vojáci s ní mluvili o koních, námořní důstojníci o
koktejlech, básníci o svých nakladatelích, malíři jí sdělili své
názory na surrealismus a že je nesmírně těžké zvolit si ten
správný umělecký směr.





(36 )
sešla se s muži, kteří jí poradili, kde se nejlépe
obědvá, kam na večeři a kam na tanec, a kde člověk dostane
jedině správný deštník. Ženy jí radily v nákupech oděvů,
kloboučků a střevíčků, kam jít na manikúru a ke komu na
trvalou. mladíci jí vysvětlovali systém sázení na druhého
favorita a muži středního věku mluvili o svých tělesných
systémech, hojně posilovaných ginem a vermutem. starci
jí šeptem sdělovali, že by se jim líbilo mít takovou vnučku.
Již na počátku svého londýnského pobytu se ovšem
seznámila s Godfreyem, lordem Biskertonem, který ji jednou
v neděli odvezl vypůjčeným sporťákem, aby jí ukázal
edgeling Court, starobylý rodinný zámek. na cestu se vybavili
sendviči a příjemně tam strávili celý den.





(37 )
kaPiTola TŘeTí
Hrabě z Hoddesdonu
a jeho sestra Vera
mezi lidmi všeobecně panuje názor, že obyvatelé velké
Británie jsou tvorové studení a necitliví. nic je nedojme;
chcete-li poznat lid, který umí vyjádřit pocity a duševní hnutí,
musíte se vydat přes oceán, do ameriky. Tento názor je
dokonale podpořen srovnáním novinových zpráv amerických
a britských o zasnoubení lorda Biskertona a anny moonové,
asi šest týdnů po událostech vylíčených v minulé kapitole.
nejlepším americky procítěným způsobem se svého úkolu
zhostil redaktor listu Courier-intelligencer, vydávaného
v městečku mangusset, stát maine, kde moonovi měli letní
rezidenci. Tento redaktor, muž se srdcem na pravém
místě, jednou viděl annu v plavkách a to se stalo zdrojem jeho
neutuchajícího obdivu. Pro zprávu o jejím zasnoubení zvolil
vysloveně lyrický přístup. kdyby se někomu zdálo, že jeho
lyrika by měla být střízlivější a méně rozkochaná, je třeba
zdůraznit, že ten muž byl zapřisáhlý abstinent a nejraději
pil podmáslí.
mangussetský list sdělil čtenářům, že nastávající
nevěsta je žena mimořádně fascinující a osobně přitažlivá. svou
okouzlující povahou se vyrovná mámivě vábivým mořským
sirénám (!), je sladká jako vůně růžosadu a radostně
oduševnělá jako jásot skřivánčí. Jiskřivý intelekt a srdce čisté jako
kapka rosy na okvětním plátku fialky (!!), tím vším uvede do
domu svého chotě zemský ráj a pak se tamtéž rozezní nebeské





(38 )
harfy manželského štěstí, lásky, oddanosti, atd. autor se
dokonce zmínil o rytmickém pulzování blaženého vytržení.
naproti tomu se londýnský morning Post omezil na holá
fakta. Žádné vytržení nebo jen vzruch. stejně
bezbarvě napsali o soutěži školních dechových kapel v kentish
Townu a o prvním místě tělesa reprezentujícího střední
školu v Crouch endu.
Zasnoubení
Oznamujeme zasnoubení lorda Biskertona, syna a
následníka hraběte z Hoddesdonu, a Anny Margaret, jediné dcery
paní a pana Thomase L. Moona z New Yorku.
Takto si počínají redaktoři lokálních zpráv v l ondýně.
když strávíte pár let v novinách na Fleet street,
přestanete rozeznávat rozdíly mezi bandou nezletilců dujících do
trombonů a párem mladých lidí, kteří se hodlají vydat na
společnou cestu životem. Chcete-li upoutat pozornost
lokálkaře, musíte se stát veřejným Škůdcem a vyvraždit sekerou
šestičlennou rodinu.
očividný nezájem deníku morning Post se však zásadně
lišil od živé reakce londýnské společnosti. onoho rána
desítky mladíků znechuceně odložily ranní šálek čaje, jakmile se
jejich zraky zmocnily té novinky. u mnohých to provázela
myšlenka na nadcházející strasti a konflikty, kterým se
ženich dobrovolně vydává. Ti pak obrátili pozornost k
dostihovým zprávám, mumlajíce „Propánakrále, ono se zdá, že
snad každý do toho jednou spadne.“
Byli však i tací, a byla jich většina, kteří pohlédli ke
stropu, zemdleně zhrouceni ve svých hedvábných pyžamech,
a v duchu zanaříkali, že je prožluklý osud opět zradil.
nejenže odložili šálek, ale odmítli i krajíček chleba s máslem,
a když vstoupil sluha s nějakým sdělením ohledně ranního
obřadu oblékání, poslali ho k čertu. Byli to ti, kteří
vzpomínali, jak s annou ještě nedávno večeřeli, tančili a pozorovali
tučňáky v parku st. James’s. kdyby tito mládenci měli mož-





(39 )
nost přečíst si tirádu lyrika z mangussetu, prohlásili by ho
za nedouka a hlupáka, který se nedokáže přesně vyjádřit,
když má popsat dokonalou bytost.
anna moonová si svou londýnskou sezonu užila a
zanechala za sebou stopy. Půvabná dívka, jež okouzluje své okolí
způsobem upomínajícím na mámivé vábení mořských sirén
nemůže někam přijet na šest týdnů a nezanechat za sebou
jedno či dvě zlomená srdce.
***
v jídelně vilky zákoutí (mulberry Grove, valley Fields,
s.e.21) upoutalo ono strohé oznámení pozornost Berryho
Conwaye, jenž zde snídal a připravoval se na cestu do práce
vlakem v 8.45. na noviny neměl dost času, ani se nemohl
plně soustředit, čehož příčinou byla chůva. Courala sem
a tam a zásobovala ho novinkami lokální důležitosti.
Paní Wisdomová byl buclatá žena pomalého typu. hleděla
na Berryho milujícím okem, jako když kráva hledí na tuřín.
Pro ni zůstal batoletem, jakým byl v době, kd


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.