načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Velké Boříkovy lapálie - Vojtěch Steklač

Velké Boříkovy lapálie

Elektronická kniha: Velké Boříkovy lapálie
Autor: Vojtěch Steklač

Správná parta čtyř kluků z Holešovic, do které patří Čenda, Vašek, Aleš a samozřejmě Bořík prožívají stále svá klukovská dobrodružství, která končí většinou smíchem. Ať ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77%hodnoceni - 77%hodnoceni - 77%hodnoceni - 77%hodnoceni - 77% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 409
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 2. vyd. v Albatrosu a v této úpravě
Spolupracovali: ilustroval Adolf Born
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Albatros, 2013
ISBN: 978-80-000-3297-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Správná parta čtyř kluků z Holešovic, do které patří Čenda, Vašek, Aleš a samozřejmě Bořík prožívají stále svá klukovská dobrodružství, která končí většinou smíchem. Ať už se kluci poperou, udobří, pátrají po něčem nebo zlobí, vždy berou svět kolem sebe s nadhledem a tak pobaví i svého čtenáře. V této knize vycházejí poprvé souborně Boříkovy lapálie. Humoristické klukovské příběhy pro starší děti.

Popis nakladatele

Souborné vydání knih Boříkovy lapálie, Boříkovy lapálie - Kniha druhá a Nové Boříkovy lapálie. Příběhy všech tří částí jsou čtivé, hemží se jednoduchými a rychlými dialogy, vtipnými prohozy, klukovským žargonem i situační komikou.

Zařazeno v kategoriích
Vojtěch Steklač - další tituly autora:
Nové Boříkovy lapálie Nové Boříkovy lapálie
Boříkovy lapálie Boříkovy lapálie
 (audio-kniha)
Boříkovy lapálie Boříkovy lapálie
 (audio-kniha)
Boříkovy bláznivé lapálie Boříkovy bláznivé lapálie
Boříkovy ohníčkové lapálie Boříkovy ohníčkové lapálie
Pekelná třída a mejdan u Bohouška Pekelná třída a mejdan u Bohouška
 
K elektronické knize "Velké Boříkovy lapálie" doporučujeme také:
 (e-book)
Nezbedníci Nezbedníci
 (e-book)
Anička na horách Anička na horách
 (e-book)
Kouzelná třída Kouzelná třída
 (e-book)
Pan Buřtík a pan Špejlička Pan Buřtík a pan Špejlička
 
Recenze a komentáře k titulu



Nekupovat 2014-04-29 hodnoceni - 40%hodnoceni - 40%hodnoceni - 40%hodnoceni - 40%hodnoceni - 40%
Momentálně jsem tuto knihu dočet a moc mě nezaujala.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VO J T Ě C H S T E K L A Č

A D O L F B O R N

Ilustroval

ALBATROS

STEK_BL_VK_VSTUPY.qxd 27.6.2005 7 :45 Stránka 3


© Vojtěch Steklač, 1973, 1980, 2002, 2013

Illustrations © Adolf Born, 1980

Cover illustration © Adolf Born, 2005

ISBN 978-80-00-03297-9


Ahoj, kluci a holky!

Mám tohle oslovení moc rád, protože nestaví zábrany mezi „rozum

ným“ světem dospělých a dětmi, co „nemají rozum“, a také proto,

že dokud na „kluky“ a „holky“ slyšíme, pořád v nás zůstává něco

z dětského uličníkování a kamarádské upřímnosti.

Boříkovských příběhů jsem napsal spousty a můj seriálový hrdina

se narodil jako český bráška sympatického francouzského rošťáka

z Mikulášových patálií od René Goscinyho. Aby to mému Boříkovi

nebylo líto, že má nosit kabátek po starším sourozenci, obdařil jsem

ho třemi nerozlučnými kamarády z rodných Holešovic, spoustou

klukovských vylomenin, bystrým úsudkem a dobrou vyřídilkou pro

řešení všech malérů.

Často se mě na čtenářských besedách ptali, jestli jsem ten Bořík já.

Pokaždé ode mě slyšeli: Nejsem! Já měl, prosím, vždycky samé jed

ničky a chování výtečné, to by vám pověděli všichni moji učitelé...

Teď tedy trošku lžu, ale to spisovatelé mohou, říká se tomu u nich

fantazie. Čistou pravdu zato mluvím, když říkám, že Bořík mi daro

val svět, ve kterém jsem si dovolil zastavit čas, a že si ty jeho lapá

lie pořád vychutnávám. Srdečně vás do něj zvu, pojďte se v něm ve

sele smát!

Vá š





( 9 )

Sešli jsme se u Čendy a vyprávěli si, co každý z nás zažil o prázdninách. Mirek, Čenda, Aleš a já. „Tak zejtra jdeme zase do školy,“ řekl Mirek, „měli bysme dát paní učitelce nějaké překvapení.“ Naše paní učitelka je moc hodná, a když nám loni dávala vysvědčení, prohlásila, že se musíme tenhle rok víc učit a že to s námi myslí dobře. „Mohli bysme jí dát kytku,“ navrhl Aleš. Aleše vždycky něco napadne, ale většinou ten jeho nápad za moc nestojí. „Kytku,“ ušklíbl se Čenda, „tu přinesou všechny holky, a taky Bohoušek.“ Bohoušek sedí vždycky v první lavici, má samé jedničky a vždycky po třídní schůzce se o něm moc mluví, hlavně doma, protože si z něho máme brát příklad. Takže Bohouška nikdo z nás nesnáší. „Přece nedáme paní učitelce kytku,“ povídám, „přece jí nedáme to samý, co Bohoušek.“ „Tak si vymyslete něco chytřejšího,“ naštval se Aleš. Většinou dostane nějaký dobrý nápad Mirek nebo taky já, ale teď se ozval Čenda. „Poslyšte,“ řekl tajemně, „co kdybysme dali paní učitelce Tygra?“ „Čenda se zbláznil,“ řekl Aleš a zaťukal si na čelo. „Kde chceš sebrat tygra?“ „Mám ho vedle v pokoji,“ prohlásil Čenda. „To je ale hloupej vtip,“ řekl Mirek. „Totiž,“ vysvětlil nám Čenda, „mám vedle štěně a jmenuje se Tygr. Dostal jsem ho od dědečka a táta mi vyhrožuje, že ho vyhodí na ulici. Tak bysme ho mohli dát paní učitelce.“ „To by šlo,“ povídám, „tak nám ho ukaž.“ Čenda otevřel dveře do vedlejšího pokoje a z nich vyběhlo štěně. „Takový mrňavý štěně,“ ušklíbl se Aleš, „kdyby to byl alespoň vlčák.“ „Co by paní učitelka dělala s vlčákem, ty chytrej,“ zaťukal si na čelo Mirek, „tohle je náhodou dobrej nápad, Čendo.“ Čenda se zatvářil pyšně a nakonec souhlasil i Aleš. Dáme paní učitelce k novému školnímu roku Tygra. Ráno jsme přišli do školy úplně první. Mirek s Alešem bydlí blízko sebe, tak šli spolu a po cestě jsem je dohonil já. Před školou jsme počkali na Čendu.

1

Jak jsme překvapili

paní učitelku


( 10 )

„Neseš?“ křičeli jsme na něj, když se objevil.

„Mám ho v aktovce,“ zašeptal Čenda, a tak jsme šli do školy a tvářili se

jako spiklenci.

„Dobrý den!“ pozdravili jsme školníka, pana Vinše, a Čenda, který je z nás

nejmenší, se schovával za Mirkem.

„Jdete nějak brzy,“ usmál se na nás pan Vinš.

„Proč ses schovával?“ zeptal se Mirek Čendy.

„Co kdyby Tygr začal štěkat,“ vysvětloval Čenda.

„Už štěká?“ zeptal se se zájmem Aleš.

„Počkejte, předvedu vám to ve třídě,“ slíbil Čenda.

Stoupli jsme si kolem poslední lavice. Čenda na ni postavil tašku a vyndal

z ní Tygra. „Zaštěkej!“ Tygr ale nic, jen mhouřil oči.

„Copak ti rozumí?“ ušklíbl se Aleš. „To musíš takhle: Haf! Haf!“

Štěně se zavrtělo, udiveně koukalo na Aleše a legračně zakňučelo.

„Vůbec neštěká,“ prohlásil Mirek.

„Štěká!“ tvrdil Čenda.

„Nehádejte se,“ povídám, „strč, Čendo, Tygra zase do aktovky.“

„Přece nemůže zůstat v aktovce,“ řekl Čenda, „udusil by se, dáme ho paní

učitelce radši hned před vyučováním.“

„Co by s ním paní učitelka dělala?“ řekl Aleš. „Musíme jí ho dát až po

škole.“

„Mám nápad,“ řekl Mirek, „schováme Tygra zatím do skříně. A řekneme

o něm paní učitelce až před celou třídou jako o velkém překvapení.“

Mirek má vždycky nějaký nápad. Tak jsme vzali Tygra a strčili ho do

skříně, do které se dávají výkresy a sešity.

Škola nám začala moc hezky. Všichni jsme seděli na místech, a než do

drnčel zvonek, přišla paní učitelka. Všechny nás přivítala a řekla, že doufá,

že jsme o prázdninách načerpali mnoho sil a že se tedy budeme v novém

roce pilně učit. Potom řekla, že dneska se ještě učit nebudeme a že si mů

žeme vyprávět, co jsme zažili zajímavého o prázdninách.

„Tak kdopak začne?“

První se přihlásil samozřejmě Bohoušek. Paní učitelka se na něj usmála

a řekla, že je velice zvědavá, co Bohoušek o prázdninách zažil. Bohoušek

nejdřív zrudnul a potom začal koktat, protože vždycky chce ze sebe vysy

pat všechno najednou a má zlost, že to nejde.

„Byli jsme s tatínkem a maminkou o prázdninách v Chorvatsku, koupali

jsme se v moři a večer jsme chodili na návštěvu k tatínkovu známému,


( 11 )

který měl velkého bílého psa, a s tím psem jsem se spřátelil,“ chrlil ze sebe

Bohoušek a najednou přestal.

„To je všechno?“ zeptala se laskavě paní učitelka a celá třída se začala

smát.

Bohoušek zase zrudnul a potom řekl, jako kdyby mu bylo do breku:

„Ale byl to strašlivě zlý pes a na každého dělal vrrr, jen na mě ne!“

„Haf! Haf!“ ozvalo se ze skříně, jak Bohoušek zavrčel.

„Tak vidíš, že Tygr umí štěkat,“ pošeptal mi vítězoslavně Čenda.

„Ten pes dělal vrrr!“ koktal zmateně Bohoušek.

„Haf! Haf!“ ozvalo se znovu ze skříně.

„My ti věříme,“ řekla laskavě paní učitelka, „tak už přestaň štěkat.“

„Haf! Haf!“

Tygrovi se zřejmě štěkání ve skříni začalo líbit.

„Tak už dost, Bohoušku,“ řekla paní učitelka, „jsme ve škole a každá zá

bava má své meze.“

„Haf! Haf!“

Paní učitelka zbledla a bouchla ukazovátkem do stolu.

„Ticho!“

„To prosím já ne,“ koktal rudý Bohoušek, „to skříň!“

„Skříň?“ zeptala se paní učitelka nedůvěřivě.

„A co je v té skříni?“

„Překvapení, paní učitelko,“ vyskočil v lavici Čenda a radostně oznamo

val: „Ve skříni je Tygr!“

Bohoušek zděšením vypískl a hnal se ke dveřím. Za ním běžely a pištěly

holky, co seděly blízko skříně.

„Žádnou paniku!“ křičela paní učitelka a mávala ukazovátkem. „Okamžitě

se všichni vraťte na svá místa.“

Mirek honem otevřel skříň a vyndal z ní štěně.

„Je to štěně a jmenuje se Tygr, paní učitelko.“

Všichni se zase vrátili na svá místa, i vyděšený Bohoušek, a paní učitelka

si otřela kapesníkem čelo.

„Koho napadlo tohle uličnictví?“

Než jsme stačili paní učitelce všechno vysvětlit, někdo zaklepal na dveře.

Pan ředitel. Čenda honem schoval Tygra zpátky do aktovky.

„Copak se to tu děje? Copak je to tu za křik?“

„Pane řediteli, představte si,“ stěžovala si paní učitelka, „ti uličníci scho

vali do skříně Tygra!“


( 12 )

„Tygra?“ zamrkal překvapeně pan ředitel. „Nejste trochu unavená, drahá

kolegyně?“

„Ano, Tygra,“ řekla paní učitelka, „on se tak jmenuje, pane řediteli.“

„Jistě, tygra,“ pokýval hlavou pan ředitel a tvářil se velice smutně. „Napros

to vás chápu, drahá kolegyně. Měla byste si jít radši lehnout, jistě vám není

dobře. To horko, to horko.“

Paní učitelka se rozplakala, vyběhla na chodbu a pan ředitel nás všechny

pustil domů.

„Ach jo,“ řekl Čenda, „a maléry už zase začínají.“

2

Tvrdé Y

První dny ve škole jsou vždycky zrádné. Venku je ještě hezky a člověk si

může myslet, že pokračují prázdniny. Holky a kluci jsou opálení a člověk

si může myslet, že opalování je ta nejdůležitější věc na světě. Hned po

prázdninách. Protože na ně se vlastně připravujeme celý rok. To všechno

si člověk může myslet. Ale špatně, jak nám vždycky vysvětlí paní učitelka.

Protože rok má dvanáct měsíců a prázdniny jen dva. Paní učitelka nám

všechno na světě dokáže vysvětlit.

„Deset měsíců a dva měsíce, to je poměr pět ku jedné,“ usmála se paní uči

telka a vyvolala Čendu.

„Když dá třeba ve fotbalu Sparta pět branek a Slávie jen jednu, tak kdo vy

hraje?“

„Sparta,“ připustil neochotně Čenda.

„Nesmysl,“ pošeptal mi Mirek, „je naprosto vyloučený, aby Sparta mohla

dát pět fláků.“

Paní učitelka má uši tenké jako netopýr.

„Vstaň, Mirku. Cos to říkal? Řekni to pěkně nahlas pro celou třídu!“

Mirek se začervenal. „Jen jsem říkal...“

„Pěkně nahlas!“ poručila paní učitelka.

„...sem říkal, že se mi zdá nepravděpodobné, že by Sparta mohla dát pět

gólů.“

„Ach tak,“ usmála se opět paní učitelka a zdvihla ukazovátko, abychom


( 13 )

přestali šumět. „O fotbalové výsledky se přít nehodlám. Ostatně, byl to jen

příklad. Jenže tys neřekl góly, tys řekl jiné slovo.“

Mirek mlčel.

„Fláky,“ řekla s odporem paní učitelka, „tys užil, myslím, tohoto slova.

Ano,“ řekla naše paní učitelka, která má netopýří uši, „řekl jsi fláky.“

Někdo se zasmál. Někdo, pochopitelně Bohoušek. Protože holky fotbalu

nerozumějí.

„Tady nic k smíchu není,“ řekla přísně paní učitelka, „všude tam, kde

špatně používáme mateřský jazyk, přestává legrace.“

„Ano!“ zvolal Bohoušek, aby honem smazal, že se smál, když si to paní

učitelka nepřála.

„Pozdě bycha honit,“ řekla a kdoví, jestli tím myslela Bohouška nebo

Mirka, který ještě pořád stál a zíral do lavice. „Ty si, Čendo, můžeš sed

nout.“

Čenda si sedl, a jak si sedal, omluvně pokrčil rameny k Mirkovi.

„Flák,“ pravila s odporem paní učitelka. „Ať se přihlásí každý, koho to

slovo tahá za uši.“

Nepřihlásil se nikdo, kupodivu ani Bohoušek, ačkoliv paní učitelka si jistě

moc přála, aby se někdo přihlásil. Jenže Bohoušek, alespoň tak jsem si to

vysvětloval, si nejspíš nebyl stoprocentně jistý, co a jak by ho mělo tahat

za uši.

„Flák,“ vyzvídala zachmuřeně paní učitelka, „nic to nikomu neříká?“

Přihlásila se Palhounová. „Flek, prosím, to je podobné slovo.“

„Šunknfleky!“ zvolal radostně a bez přihlášení Aleš a vzápětí mocně zčer

venal, jelikož mu došlo, že shazuje Mirka.

„Šunknfleky?“ řekla suše a s odporem paní učitelka. „To je stejně ošklivé

slovo.“

Nastalo hrobové ticho.

„Je to smutné, moc smutné,“ vzala si konečně slovo paní učitelka, „opět

jste po prázdninách zvlčili. A přitom je tu ten poměr pět ku jedné,“ za

mumlala.

„Čendo!“

Čenda vstal.

„A ty, Mirku, si můžeš sednout.“

Mirek se sedl.

„Co je víc, pět nebo jedna?“

„Pět,“ řekl Čenda.


( 14 )

„Tak to vidíte,“ pokývala vážně hlavou paní učitelka, „sami to uznáte, ale

zdá se mi, že to nejste s to plně pochopit. Deset měsíců je škola a dva mě

síce jsou prázdniny. A tedy škola nemůže být v žádném případě na to,

abyste se chystali na prázdniny, ale naopak, prázdniny jsou na to, abyste se

těšili na školu. Je to tak správně?“

„Správně,“ zahučela smutně celá třída, kromě Bohouška, který zahučel ra

dostně.

„Flák není spisovné slovo,“ řekla zamyšleně paní učitelka, „a šunknfleky

jakbysmet. A víte vůbec, co to znamená jakbysmet?“

„Rovněž,“ přihlásila se Teckertová.

„Sláva,“ oddechla si paní učitelka, „ulevilo se mi. Je vidět, že ne všichni

jste přes ty prázdniny zvlčili. Tak si dáme diktát.“

Už jsem to říkal. Hned na začátku. První dny ve škole jsou vždycky zrádné.

Bavíme se jakoby nic o prázdninách, o šunknflekách, a bác ho! – diktát!

„Otevřete si sešity.“

„To bude na tvrdý y,“ zamumlal nespokojeně Aleš, „já to tuším, vždycky

když paní učitelka mluví záhadně, tak pak dá diktát na i a y.“

Aleš se strefil. Někdy paní učitelka skutečně mluví záhadně.

A ačkoliv bysme se jí rádi zavděčili, tak nevíme, jak to udělat, a pak, vět

šinou když už něco vymyslíme, je pozdě, protože vzápětí si na nás paní

učitelka vymyslí něco docela jiného.

„A zrovna i a y,“ hořekoval Aleš, „to to pěkně začíná.“

Aleš totiž nesnáší diktáty na vyňatá slova. Já příkladně dělám chyby hlavně

v čárkách, ale Aleš zase v i a y. Kolikrát jsem mu to vysvětloval.

„Hele,“ říkal jsem, „životný a neživotný, chápeš, Aleši?“

Aleš vždycky tvrdil, když jsme se spolu učili, že chápe, ale pak se ukázalo,

že za životný chápe všecko, co má rád a co je mu blízký. Že stromy ze

žloutly, to dokázal vždycky napsat správně.

Šunknfleky vystydly, to už Aleš viděl složitěji a nechal je někdy stydnout

s měkkým i.

Marně jsem zuřil a nechápal. „Šunknfleky vystydly,“ volal jsem, „tvrdý y!

Nejsou k jídlu, jsou dávno vystydlý! Chápeš to, člověče?“

Aleš gumoval i a nesměle namítal: „Ale i vystydlý šunknfleky jsou dob

rý. Chutný. A jako živý,“ poulil oči, „zkus si dát někdy šunknfleky stu

dený.“

To se mi pak těžko vysvětloval rozdíl mezi životným a neživotným rodem.

„Je to první diktát v tomto školním roce,“ řekla sladce paní učitelka, „já


( 15 )

doufám, že si dáte záležet. Bude to totiž nejen první diktát, ale také vaše

první známka z mateřského jazyka.“

„Ajajaj,“ zaúpěl Aleš.

„Tuším,“ řekla paní učitelka stále sladce, „že přes prázdniny jste se mnozí

spisovnému jazyku oddálili. Pro ty bude dnešní diktát, a posléze pak zít

řejší první známka, alespoň dobrou pobídkou.“ Paní učitelka se nadechla:

„Teckertová, pověz třídě, co to znamená nešť!“

„Nevadí,“ řekla po chvíli bez váhání Teckertová, která už předtím uhodla

rovněž čili jakbysmet.

„Správně,“ zaradovala se paní učitelka.

Paní učitelka se znovu nadechla: „První věta – O prázdninách jsme se

brouzdali v lesích a vili si jako víly sem tam vínky do vlasů...“

„Panebože,“ zaúpěl tiše Aleš.

„...a lýkem jsme vázali léčivé rostliny, ku kterým jsme pak, po návratu

z výletu, voněli ve zdviži.“

Diktát nemilosrdně pokračoval. Vedle mě se snažil Čenda, přede mnou

Mirek s Alešem. Mirek i Čenda soustředěně střásali písmenka na papír,

Aleš se zoufale vrtěl a střídavě mrkl k Mirkovi. Mirkovi to došlo a soli

dárně přistrčil sešit blíž k Alešovi. Jenže paní učitelka si to špatně vylo

žila.

„No ovšem, já vím,“ usmála se vševědoucně, „diktát je to nudný, fláky při

něm nepadají, ale to, Mirku, ještě neznamená, že budeš opisovat!“

„Já...“ zakoktal Mirek.

„Amcha chybí,“ rozhlédla se paní učitelka bystře po třídě, „přesedneš si do

druhé lavice.“

Rozesadila kluky a já viděl, jak na Alešově čele vystupují krůpěje potu.

„Mrkej doleva,“ nastrčil jsem mu svůj sešit.

„Boříku, ty bys taky chtěl opisovat?“ zaradovala se paní učitelka. „Tak víš

co? Tak to tedy ne, přesedni si k Palhounové.“

Musel jsem si přesednout do čtvrtý lavice u okna.

„To jste toho za prázdniny museli dost zapomenout,“ radovala se paní uči

telka a střídavě zapichovala oči do mě a do Mirka, „vy jste přece špatné di

káty nemívali!“

To byla pravda. Já a Mirek jsme špatné diktáty nemívali. Ale pravda taky

byla, že špatné diktáty míval Aleš a taky Čenda.

„Z polí jsme slyšeli licoměrného sýčka,“ diktovala paní učitelka, „liboval

si v sotva slyšitelných, ale líbezných výkřicích.“


( 16 )

Z Aleše se jen lilo. Čenda sotva dýchal. Mirek na mě krčil rameny.

Palhounová mrkla.

„Co je?“

„Lýýýbezný,“ řekla Palhounová.

Rychle jsem opravil i. Normálně bych to věděl, samozřejmě, ale teď jsem

byl hrozně rozrušený.

„Dík,“ šeptl jsem.

„Sotva slyšitelný krtek se vrhl do myší díry. Tečka,“ dodiktovala paní učitelka.

Zazvonilo.

„Sešity seberou krajní!“

Ani jsem po sobě nestačil diktát přečíst, tak jsem myslel na Čendu a na

Aleše.

„Zítra si to povíme,“ slíbila líbezně paní učitelka a opustila naši třídu s ba

líkem sešitů pod paží.

„Bude to otřesný,“ řekl smutně a suše o přestávce Aleš.

„Mně to povídej,“ ušklíbl se Čenda.

„Byl jsem děsně nervózní,“ řekl Mirek. „Úplně mi vypnul mozek, když mě

paní učitelka přesadila.“

„A myslíš, že mně ne?“ řekl jsem dotčeně, protože jsem si vzpomněl, jak

mi s jedním slovem, které nebylo vybrané, nýbrž chyták, musela pomoct

Palhounová. „Jsou zatraceně zrádný, tyhle první dny ve škole.“

Všichni kluci se mnou nadšeně souhlasili. Dost nervózně jsme se pak před

školou rozloučili.

„Zejtra.“

„Tak zejtra.“

„Ahoj.“

„Co je ti?“ řekla večer maminka.

„Nic,“ řekl jsem, „dneska jsme psali diktát.“

„A z toho jsi tak zaražený?“ podivila se maminka. „Snad jsi přes prázdniny

všechno nezapomněl?“

„Ne,“ řekl jsem, „myslím, že ne.“

„Tak běž spát, běž si lehnout,“ chlácholila mě maminka, „co si pamatuju,

tak čeština nebyla nikdy tvůj problém. A horší známku než dvojku jsi taky

nikdy z diktátu nepřinesl!“

Šel jsem spát. A než jsem usnul, tak jsem myslel na kluky, hlavně na Čen

du, protože ten sedí se mnou v lavici, a taky na Aleše, protože ten sedí zase


( 17 )

přede mnou, v lavici s Mirkem. A taky na to, jak jsou ty první dny ve škole

zrádné...

A zdály se mi hrozné věci. Z diktátu jsem dostal pětku a byl jsem na tom

z kluků nejhůř.

Byl to hrozný sen. Palhounová mě v něm doučovala. Na příkaz paní uči

telky. Naštěstí jsem se z toho snu probudil. Naštěstí, díky mámě.

„Je čtvrt na osm, nechceš náhodou vstávat?“

Samozřejmě že za normálních okolností bych nechtěl, ale dneska jo. Dokonce

jsem se na mámu usmál a vyletěl z postele tak rychle, že udiveně řekla: „Udělej

to takhle ještě dvakrát a já se pomátnu a řeknu tátovi, že se s tebou stal zázrak.

Že se od tohoto školního roku nemůžeš dočkat, až půjdeš do školy!“

Vyčistil jsem si zuby, umyl se, ještě jsem uklidil nádobí po snídani a pak

jsem šel do školy. Hned tu první hodinu jsme měli češtinu.

Paní učitelka přinesla do třídy opravené sešity a brala do ruky jeden po dru

hém. „Bohoušku.“

Bohoušek vyskočil.

„Udělals mi radost,“ řekla uznale paní učitelka a zamrkala k našemu

koutku. „Na rozdíl od boříků. Hlavně od nich, a hlavně od Mirka a Boříka

bych to nečekala.“

Nedivil jsem se, že Bohoušek má nejlepší diktát. Vždycky míval. Paní uči

telka četla známky celé třídě a naše sešity si nechala až na konec.

„Vy čtyři byste se měli polepšit.“

Když nám paní učitelka sešity dávala, smutně pokyvovala hlavou.

Jen jedním okem jsem mrkl do sešitu. Za diktátem byla červená dvojka

a v diktátu byla podtržená jedna čárka a jedno slovo.

„Mám dvojku,“ naklonil jsem se k Mirkovi.

„Co ty?“

„Taky,“ sykl Mirek.

„Trojka,“ informoval mě Čenda.

„Čtyřka,“ vzdychl Aleš, „jen taktak.“

Takže všechno bylo při starém, oddechl jsem si.

Stejné známky jsme sklízeli i minulý rok. Jenže paní učitelka byla jiného

mínění. K našemu koutu a na naše lavice mířil její prst.

„Vy čtyři byste se měli polepšit. Byla bych ráda, kdyby vám někdo z těch,

kteří mají jedničky, pomáhal.“

Podívali jsme se váhavě jeden na druhého. Jenže když paní učitelka mlu


( 18 )

vila o těch, kteří mají samé jedničky, podívala se na Bohouška. Také se na

něj usmála a Bohoušek okamžitě vyskočil.

„Kdyby chtěli, prosím, paní učitelko, já bych jim všechno vysvětlil!“

Paní učitelka si nás čtyři přísně změřila, řekla, že se diví, co my se máme

co smát a šklebit, a že je od Bohouška hezké, že nám chce pomoct.

„Ano,“ řekla přísně paní učitelka, „když vám chce pomoct a zdržovat se s vámi.“

„Stejně se přihlásil jen proto,“ pošeptal mi Čenda, „aby se mohl na nás vy

tahovat!“

„Opovaž se,“ zasyčel na Mirka Aleš, „to si radši nechám od Boříka nadá

vat, že jsem úplně zabedněnej, ale Bohouška na doučování nechci!“

„Tak kdypak s tím doučováním začnete?“ zeptala se paní učitelka.

Já jsem koukal pod lavici, Čenda taky, Aleš se zuřivě přehraboval v ak

tovce a jenom Mirek se klidně přihlásil a řekl, že jestli Bohoušek chce,

mohli bychom se učit už dneska odpoledne u nich doma.

„Zrádce,“ zašeptal mi Čenda a oba dva jsme se otočili dozadu na Mirka

a ťukali si na čelo, aby to paní učitelka neviděla.

Bohoušek důležitě přikývl, že se mu to hodí, a paní učitelka řekla, že tak

je to správné a že dobří žáci mají pomáhat těm slabším.

„To si ještě vyřídíme!“ bojovně přišel o přestávce Čenda k Mirkovi a strčil

mu pod nos pěst.

„Nebudeme se s tím zrádcem bavit,“ řekl hrdě Aleš, otočil se k Mirkovi

zády a pustil se do svačiny. Aleš dostane na svačinu vždycky spoustu jídla,

takže se o něj dělíme, ale protože jsme měli zlost na Mirka, cpali jsme se

sami a Aleš mu nedal ani kousnout.

„Neblázněte,“ zašklebil se na nás Mirek, „copak si myslíte, že jsem padlej

na hlavu?“

„Vypadá to tak,“ řekl Čenda.

„Tak poslouchejte,“ řekl Mirek, „zítra se u nás bude malovat a dneska se

všechno stěhuje. Máme doma hroznej nepořádek a malíři si už přinesli

barvy a kýble. Tak jsem myslel, že Bohouškovi něco provedeme a že ho

potom přejde chuť se s náma učit.“

Všichni jsme se zaradovali, že Mirek nezradil, a zbytek dopoledne jsme už

ve škole nedávali pozor, protože si každý vymýšlel, co odpoledne prove

deme Bohouškovi.

Po obědě jsme se sešli u Mirka. Vypadalo to u nich jako po bitvě. Nábytek

všude rozstrkaný a v předsíni stály pytlíky s barvami a kýble.


( 19 )

„Bohoušek přijde ve dvě hodiny,“ řekl Mirek.

Měli jsme celou půlhodinu na to, abychom mohli Bohouška pořádně pře

kvapit.

„Dáme za dveře smeták,“ napadlo Čendu, „až Bohoušek otevře, šlápne na

něj a bací se do čela.“

„Nebo můžeme dát na dveře pytlík s barvou,“ řekl Aleš, „až Bohoušek

otevře, převrhne se mu pytlík na hlavu.“

„Mám taky nápad,“ řekl jsem, „dáme za dveře umývadlo s vodou

a Bohoušek do něj šlápne.“

„Já mám lepší nápad,“ prohlásil Mirek, „pověsíme na lustr provázek, při

vážeme na něj štětku namočenou do barvy, a až Bohoušek otevře, natáhnu

provázek, pustím ho a štětka zmaluje Bohouškovi obličej.“

„Můj nápad je lepší,“ řekl Aleš.

„Můj nápad je ještě lepší,“ tvrdil Čenda.

Řekl jsem Čendovi a Alešovi, aby se přestali hádat, protože každej musí

uznat, že můj nápad je nejlepší.

„To si jenom myslíš,“ řekl Mirek.

Začali jsme do sebe strkat, až se Mirek nakonec naštval.

„Nechte toho! Bohoušek za chvíli přijde. Každej ať si teda připraví, co sám

vymyslel!“

S tím jsme souhlasili všichni, a tak jsme se honem pustili do připravování.

Čenda hledal smeták, Aleš si přinesl židli, aby mohl postavit na dveře pyt

lík s barvou, a já napouštěl do umývadla vodu. Nejvíc práce měl Mirek.

Chtěl přivázat na lustr v předsíni provázek, ale tak vysoko nedosáhl a vo

lal na Aleše, aby mu půjčil svou židli.

„Copak můžu?“ bránil se Aleš. „Zrovna jsem vylezl nahoru. Ať mi radši

Čenda podá pytlík s barvou.“

„Nemám čas,“ řekl Čenda, „nemůžu najít smeták.“

„Smeták je v koupelně,“ řekl zoufale Mirek. „Boříku, podej Čendovi ten

pytlík, já potřebuju židli.“

Postavil jsem umývadlo s vodou vedle Alešovy židle a podal jsem mu na

horu pytlík s modrou barvou. Aleš ho postavil doprostřed dveří, Čenda na

šel v koupelně smeták a opřel ho o dveře.

„Slez na druhou stranu,“ řekl Čenda, „ať mi nešlápneš na smeták.“

Aleš slezl na druhou stranu, ale tam leželo mé umývadlo. Aleš do něj

stoupl, voda vyšplouchla, Aleš se naštval, a když vylezl, dal Čendovi po

hlavek.


( 20 )

„Copak za to můžu?“ bránil se Čenda. „To umývadlo tam postavil Bořík.“

„Neperte se,“ řekl Mirek a vylezl na židli, „za chvíli přijde Bohoušek.“

Aleš s Čendou se přestali pohlavkovat, Mirek přivázal na lustr provázek

a já rozdělal ve kbelíku zelenou barvu. Do té barvy jsme namočili štětku

a tu štětku potom Mirek přivázal na provázek.

„Hotovo,“ oznámil jsem a všichni jsme si oddychli.

„Kolik je hodin?“ řekl Mirek.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo už pomalu čtvrt na tři a Bohoušek pořád

nikde.

„Jen aby přišel,“ strachoval se Čenda. „Tohle je fantastická příležitost.

Kdovíkdy si zase Mirkovi rodiče vzpomenou malovat.“

„Slíbil to před paní učitelkou,“ uklidňoval nás Aleš, „vsaďte se, že přijde.“

„A co uděláme s tou zelenou barvou ve kbelíku?“ zeptal jsem se Mirka.

„Potom ji vylejeme.“

„To bude legrace,“ těšil se Aleš.

Konečně! Zvonění v bytě, plném rozstrkaného nábytku, krásně dunělo.

„Slyšíte, už zvoní,“ šeptl Mirek.

„Už je tady!“ zajásal Čenda.

Mirek napnul štětku s provazem a já šel opatrně otevřít. Na chodbě nestál

Bohoušek, ale listonoš.

„Dobrý den.“

Dveře jsem měl jen maličko pootevřené, tak jsem je chtěl honem zavřít,

protože pytlík s barvou se začal už povážlivě kymácet, ale listonoš do dveří

kurážně strčil a vešel dovnitř...

„Telegram pro pana Procházku! To je tatínek?“

BUM!

Pytlík s modrou barvou spadl a modrá barva se sypala listonošovi po če

pici i po vyžehlené uniformě. Listonoš se polekal, zatápal před sebou ru

kama a udělal dva malé kroky kupředu. Šlápl na smeták a smeták ho praš

til přímo do čela.

„Fujtajbl!“ zaklel listonoš a uskočil stranou. Tam stálo mé umývadlo.

Byli jsme vyjevení, a když se listonoš v mokrých botách rozeběhl, Mirek

se vyděsil, vypískl a pustil štětku.

Štětka se rozmázla listonošovi po obličeji.

„Krucipísek!“ zaklel znovu listonoš a nohy mu podjely po mokré podlaze.

Už by málem upadl, kdyby se nezachytil provázku, na kterém byla přivá

zaná štětka.


( 21 )

Křach! To spadl lustr. Na víc jsme nečekali. „Honem pryč!“ Než se potlučený listonoš sebral ze země, vyklouzli jsme na chodbu. „Někdo jde nahoru,“ vyděsil se Mirek, „aby to tak byla maminka.“ Vyběhli jsme tedy do hořejšího patra a dívali se přes zábradlí. Nebyla to Mirkova maminka. Byl to Bohoušek. Když viděl otevřené dveře, šel klidně dovnitř. Mezitím se listonoš sebral ze země, a když si protřel oči a uviděl Bohouška, zvolal: „Tak to seš ty, ten uličník, co mě takhle zmaloval!“ A listonoš popadl kbelík s červenou barvou a vylil ho Bohouškovi na hlavu. Bohoušek stál na místě jako tvrdé y a ani jsme neviděli, jestli zrudl nebo ne, protože on byl červený celý. Od hlavy až k patě. „No počkejte, boříci,“ zasyčel rudý muž, „vy si to vypijete!“ A vzápětí oba pelášili ze schodů a ven z baráku. Vpředu Bohoušek a za ním listonoš. „Takže se nám to vlastně povedlo,“ řekl smutně Aleš a podrbal se na hlavě. „Škoda že se Bohoušek tak zpozdil,“ zalitoval Čenda. „Až přijde táta domů,“ řekl Mirek a svěsil hlavu, „nikomu z vás nepřeju, aby byl v mé kůži.“ „Hlavu vzhůru, Velký náčelníku!“ plácl Čenda Mirka do zad, potřásli jsme si rukama a pomalu se loudali domů. O přestávce nám paní učitelka řekla, že se máme obléknout a vzít si s sebou aktovky, protože dneska už další vyučování nebude a celá třída půjde do kina. Všichni jsme měli ohromnou radost, ale paní učitelka řekla, abychom se chovali slušně, protože kino nebude žádná zábava a že uvidíme krátké filmy o pěstování kaprů v jižních Čechách. Aleš řekl, že mu ti kapři nevadí, protože má dneska narozeniny, a že nám koupí v kině eskymo. „Taky můžete ke mně odpoledne přijít, dostanu spoustu cukroví. Babička mi to dovolila.“

3

Jak měl Aleš

narozeniny


( 22 )

Dali jsme Alešovi na chodbě hobla a paní učitelka nám řekla, že nemáme

dělat rámus a na ulici musíme zachovávat dvojstupy, protože nemusí každý

vědět, že se neumíme chovat. Před kinem na nás čekal ustaraný pan ředitel

a řekl paní učitelce, že se asi bohužel vrátíme do školy, protože filmy o pěs

tování kaprů v jižních Čechách nesehnal, ale že ještě chvíli počkáme na

promítače, jestli snad nebude mít nějaký náhradní film. Hrozně jsme si

přáli, aby promítač měl nějaký náhradní film, protože do školy se už ni

komu nechtělo.

„Hurá!“ začali jsme křičet, když přišel promítač a oznámil panu řediteli, že

se mu podařilo sehnat náhradní filmy.

„A z jakého jsou oboru?“ zeptal se pan ředitel.

Promítač se poškrábal za uchem a řekl, že z hodně veselého, a pan ředitel

ustaraně pokýval hlavou.

Čenda, já a Mirek jsme si sedli do první řady na balkoně a na poslední

chvíli se přihnal Aleš, který šel koupit eskymo.

Místo filmů o pěstování kaprů v jižních Čechách jsme se koukali na gro

tesky s Chaplinem a byla to ohromná legrace. Nejvíc se nám líbil ten film,

jak byl Chaplin na nějaké slavnosti a lidi tam po sobě házeli dortama. Moc

jsme se smáli, jenom paní učitelka se nesmála, protože na nás musela dá

vat pozor. Taky Bohoušek se nesmál a tvářil se, jako kdyby měl radši filmy

o kaprech, protože si chtěl u paní učitelky šplhnout.

Po kině jsme Alešovi slíbili, že k němu určitě přijdeme, když má ty naro

zeniny, a šli jsme na oběd. K obědu jsem měl švestkové knedlíky a musel

jsem je všechny sníst, i když jsem mamince vysvětloval, že nás Aleš po

zval na sváteční dort a vůbec na spoustu jídla, protože má dneska naroze

niny. Švestkové knedlíky mám totiž nerad, ale máma si nedala říct.

Před Alešovým domem už na mě čekal Mirek s Čendou.

„Měli bysme Alešovi přinést nějaký dárek,“ řekl Čenda. „On má na světě

přece jen nás a babičku.“

„Já nemám ani korunu,“ řekl Mirek, ale Čenda prohlásil, že to vůbec ne

vadí, že si můžeme vymyslet nějaký dárek a nebudeme potřebovat peníze.

Protože jsme na nic lepšího nepřišli, Čenda vytáhnul z popelnice před

Alešovým domem starou vařečku a Mirek do ní vyryl kapesním nožem

ALEŠOVI K NAROZENINÁM.

Když nám Aleš přišel otevřít, slavnostně jsme mu předali vařečku a Čenda

poznamenal, jestli snad už nejdeme pozdě, protože jak vidí, Aleš má celou

pusu umazanou od čokolády. Aleš nám řekl, abychom moc nekřičeli, pro


( 23 )

tože babička si po obědě vždycky zdřímne, a zavedl nás do svátečního po

koje. Na stole byl velký čokoládový dort, rakvičky se šlehačkou, indiánky,

kremrole a džusy.

„To všechno můžeme sníst,“ řekl Aleš pyšně.

Posadili jsme se ke stolu a Aleš nám každému nalil džus a na talířek ukro

jil kus dortu.

Když jsme dort dojedli, Aleš se nás zeptal, jestli chceme ještě, anebo jestli

se dáme do kremrolí.

„Já už nechci nic,“ řekl Mirek, „já jsem po obědě a už vůbec nemám chuť.“

Čenda se přiznal, že už taky nemůže, a já se připojil, protože jsem si vzpo

mněl na tu spoustu švestkových knedlíků, co jsem musel sníst.

„To jste se museli při obědě tak nacpat?“ dopálil se Aleš.

„Heleď, Aleši,“ odsekl Mirek, „jestli chceš, můžeš si to sníst všecko sám!“

Aleš řekl, že ho to ani nenapadne, protože si kvůli nám nezničí žaludek,

a Čenda se zeptal, co tedy budeme dělat, když tu máme tolik jídla.

Řekl jsem, že by bylo bezvadný udělat pořádnou šlehačkovou bitvu.

„Ty ses zbláznil!“ zaťukal si na čelo Aleš. „Vedle spí babička a víš, jak

děsně bych dostal?!“

„Udělat bitvu jako v tom filmu s Chaplinem!“ zajásal Čenda. „To by bylo

prima!“

„To vás nesmí ani napadnout!“ rozčiloval se Aleš a honem začal k sobě při

strkovat všechny dorty, co byly na stole.

„Co se dá dělat,“ řekl Mirek, „když Aleš nechce...“

„Beztak všechno večer sní,“ ušklíbl se Čenda.

„S indiánkama by se dalo házet jako s granátama,“ navrhoval jsem,

„a z kremrolí by se dala foukat šlehačka jako z kulometu.“

Aleš vzal rychle do ruky prvního indiánka a ukousnul mu špičku.

„Počkej, Aleši, jestli to všechno sníš, tak praskneš,“ zachechtal se Čenda

a šťouchl Aleše do lokte. Aleš držel v ruce indiánka, a jak do něj Čenda

šťouchl, indiánek se Alešovi rozmázl po obličeji.

„Ukažte Alešovi někdo zrcadlo,“ chechtal se Mirek, „ať vidí, jak vypadá!“

„Jestli si myslíš, že bys vypadal líp, kdybych po tobě hodil indiánka, tak to

se teda pleteš,“ odsekl Aleš Mirkovi a utíral si pusu.

„Jen to zkus, ty bábovko!“ chechtal se Mirek.

Aleš zrudl, protože nemá rád, když mu říkáme bábovka, popadl indiánka

a hodil ho po Mirkovi. Mirek měl jedno oko zalepené indiánkem a druhým

okem překvapeně pomrkával. Dal jsem se do smíchu, ale dlouho jsem se


( 24 )

nesmál, protože po mně hodil Mirek rakvičku se šlehačkou. Šlehačka mi zalepila pusu a Čenda polil Mirka džusem. „Vypadáte jako strašidla!“ radoval se Čenda, ale Mirek ho chytil za hlavu a strčil mu ji do čokoládového dortu. Za chvíli to v Alešově pokoji vypadalo jako v tom filmu s Chaplinem. Vzduchem lítaly kremrole, indiánky a rakvičky se šlehačkou a nakonec jsme po sobě lili džus. Byla to děsná legrace, Mirek se začal prát s Alešem a já s Čendou, Čenda mi vylil za krk džus a já mu na oplátku zaplácl pusu šlehačkou. Když jsme byli v nejlepším a Aleš s Mirkem se váleli po zemi, Čenda vypískl a ukázal na dveře. „Copak to tam děláte?“ slyšeli jsme babičku. „Babička se probudila,“ zbledl Aleš. Honem jsme se začali utírat, ale moc to nepomáhalo. Babička otevřela dveře a spráskla ruce. „Panebože, tady to vypadá jako po zemětřesení a vy uličníci, vy vypadáte jako Zulukafři!“ A babička popadla vařečku, na kterou Mirek vyryl ALEŠOVI K NAROZENINÁM, a hnala nás ze dveří. Nejvíc zmalovaný byl Čenda a nejvíc umazaný Aleš. „Ale bylo to stejně bezvadný,“ řekl Mirek, „jako v tom filmu s Chaplinem.“ „No jo,“ povzdychl si Aleš a smutně olizoval z košile šlehačku, „když ale Chaplin neměl babičku.“ „Sultán a Tyrl byli psi,“ řekla paní učitelka, „a jak se jmenoval pan mlynář?“ „Mrkej,“ řekl pyšně Čenda a přistrčil ke mně atlas. Měl ho rozevřený zrovna v místech věčného sněhu a ledu. „Bylo to za feudalismu,“ řekla paní učitelka, „proto tam vystupují i lidé ze zámku a paní kněžna. A Viktorka zpívala kde?“ „U splavu,“ přihlásila se Palhounová.

4

Sultán, Tyrl

a Pihoun


( 25 )

„Správně,“ řekla paní učitelka, „jednou si uděláme výlet do ratibořického

údolí. Abyste pocítili atmosféru toho kouzelného kraje, který byl pro spi

sovatelku Boženu Němcovou krajem dětství, krajem inspirace. A co mys

líte, že Viktorka u splavu zpívala?“

„Blues,“ pravila Palhounová, protože, jak ji paní učitelka vyvolala, pořád

ještě stála.

„Cože?!“

„Teskné písně,“ opravila se honem Palhounová a sedla si.

„No proto!“ řekla paní učitelka.

„Blues je přece teskná píseň,“ zasyčela Palhounová k Teckertové, protože

ty dvě spolu seděly v lavici. „Ale vysvětluj jí to!“

Teckertová chápavě přikývla a paní učitelka, naštěstí pro holky, nic nesly

šela.

„A čím se živili Kudrnovi? Nezapomeňte, že byla bída a feudalismus.“

Paní učitelka ukazovátkem hledala někoho, kdo by se chtěl přihlásit. Já

sklopil oči do lavice. Totiž, na tu Čendovu půlku lavice.

Uprostřed atlasu ležel sešit. Vlastně knížka, která jen jako sešit vypadala.

A na obálce knížky, co vypadala jako sešit, byl člověk s revolverem. Člo

věk byl černý a bílý, zrovna jako obálka, za ním byly mříže, a ten člověk

z toho revolveru pálil ostošest.

„Tak co?“ řekl dychtivě Čenda a skrčil se, zrovna jako já, před vyvolávají

cím ukazovátkem paní učitelky. „Jakej jsem, Boříku?“

Nejspíš chtěl Čenda slyšet, že je statečný a bezvadný.

„Tak se vrátíme o kus zpátky,“ řekla paní učitelka zklamaně, „opakujte to

po mně!“

„Sultán a Tyrl byli psi,“ huhlala třída.

„Ano,“ řekla spokojeně paní učitelka. „Sultán a Tyrl byli psi. A teď se

znovu zeptám a určitě to někdo ví. Čím se živili Kudrnovi? Nezapomínejte,

že za feudalismu bylo málo masa!“

„Psy!“ vykřikl Aleš.

„Správně,“ podivila se paní učitelka. Patrně nečekala, že zrovna Aleš to

bude vědět.

Člověk, který pálil z revolveru, se tvářil divoce. Tak divoce, jako se někdy

tváří náš školník, pan Vinš, když někdo přeleze zeď školní zahrady a očeše

mu všechny hrušky a jablka.

„Tak si to znovu zopakujeme,“ řekla paní učitelka, „protože jediný Aleš to

věděl. Ještě jednou: Čím se živili Kudrnovi? A celou větou!“


( 26 )

„Kudrnovi se živili psy!“ volala celá třída kromě Čendy, který mi přistrko

val atlas a pořád čekal, co mu řeknu.

„A prosím,“ přihlásila se Teckertová, „jak to, že Kudrnovi nesnědli taky

Sultána a Tyrla? Jak to, že je taky nesnědli, když normálně jedli psy?“

„To je jasný,“ řekl s převahou Aleš. „Sultán a Tyrl nebyli přece Kudrnovic

psi!“

„Tak,“ zamračila se paní učitelka, „vy mi tu vedete řeči!“

„Také je možné,“ zašeptala Palhounová, „že Viktorka nezpívala blues, ale

soul.“

Naštěstí zrovna zvonilo.

„Zítra budeme pokračovat,“ řekla přísně paní učitelka, „zítra už budu

z Babičky zkoušet.“

„Jakej jsem?“ vrčel na mě Čenda.

„Hazardér. Protože tohle schovávat do atlasu, to je teda nápad!“

„Jak to myslíš?“

„No při češtině,“ řekl jsem už klidně, protože byla přestávka, „to uznej, to

je šílený.“

„To je, podle mě, náhodou bezvadný nápad,“ řekl Čenda důrazně.

„Tak to si jen myslíš. Já nevidím nic chytrýho ani bezvadnýho na tom, že

se při češtině maskuješ zeměpisem.“

„Kašlu na tebe,“ řekl Čenda.

Před školou jsme se ještě jednou chytli. „Kdo je teda pro, abysme šli za

vařit letenský šlechtě?“

Návrh přednesl Mirek a Čenda i Aleš se radostně rozkývali. Byli pro.

„A proč?“ řekl jsem.

„Jak to, proč?“ podivil se Mirek. „Přece ze zásady, ne? Aby si nemysleli!“

„Kdo?“

„Kluci z letenský šlechty.“

Pravidelně jsme se s nima řezali. My byli páni Stromovky a letenský kluci

se nás báli. Taky byli proškolený z domova: „Ne aby ses pral s těma syčá

kama z Holešovic!“

Po takovémhle školení to nebylo nic divného, že letenští kluci, sotva vlezli

do džungle, do naší Stromovky, už klepali kolenama.

My jsme byli holešovický lid. Nám patřila Stromovka. A kdo si troufal...

„Tak řekni,“ popichoval Mirek a otáčel se na kluky, „co máš proti mému

návrhu?“

„Ale nic.“


( 27 )

„Tak dobře, ve dvě ve Stromovce.“

„Zítra se bude, pánové, zkoušet z Babičky,“ připomněl Aleš, „tak se mu

síme vrátit dřív domů.“

Je pravda, že jsme se ze Stromovky vrátili až hodně po sedmé hodině

a máma po mně loupala očima.

„Víš, do kolika jsi měl být doma?“

„Do sedmi.“

„A je kolik?“

Mlčel jsem. Protože co se dá v takovémhle případě vůbec říct? A taky si

myslím, že některé otázky i odpovědi jsou úplně zbytečné.

Je pravda, že Stromovka byla jako vymetená. Po žádném leteňákovi ani

stopa. Tak jsme se vlastně mohli vrátit klidně domů včas, jenže u Malé

Říčky, hned vedle zahrádkové kolonie, jsme narazili na zátoráky.

„A od čeho máš roztržené to tričko?“ zeptala se máma.

Zeptala se špatně, protože by se spíš měla zeptat od koho. V tom případě

bych řekl, že od Bédy Horálka, ale protože se maminka zeptala špatně, ml

čel jsem.

„To jste zas lezli někde na stromy?“ prohlížela si máma s odborným zá

jmem díru v tričku.

Zátoráci, zrovna jako my, patří k holešovickému lidu a normálně se s nima

nepereme. Už proto ne, že jejich vůdce je Horálek, který si nechá říkat

Velký Béda nebo taky Holešovický postrach. Postavu má dost podobnou

Alešovi, ale je to vyhlášený rváč.

„Ta díra se musí zaštupovat,“ řekla máma, „přinesu ti hříbek, jehlu a ba

vlnku.“

Namítl jsem, že šití je pro holky, a ne pro muže.

„Až budeš muž,“ řekla máma, „tak nebudeš mít čas lézt po stromech. Do té

doby si ovšem své díry budeš látat sám. Trocha samostatnosti ti neuškodí.“

Rvačku vyprovokovali samozřejmě zátoráci, kteří zrovna tak jako my byli

naštvaní, že nemůžou narazit na nějaké leteňáky. A že zrovna na mě při

padl Velký Béda, to už byla vyložená smůla.

„Tak dobře,“ vzdychl jsem a provlékl ouškem jehly bavlnku, „ale za vý

sledek neručím.“

„Učení dělá mistra,“ řekla lehkomyslně máma, „až budeš štupovat svou pa

desátou díru, budeš na sebe pyšný, protože tvá záplata pak určitě bude od

mé k nerozeznání.“


( 28 )

„Pa-padesátou?!“

„To je tak tvůj čtvrtletní průměr,“ přikývla máma, „a to nepočítám po

nožky.“

„To se radši nebudu prát,“ podřekl jsem se.

„Aha, tak ty ses pral?“

Začervenal jsem se. „Ale já si nezačal,“ ujistil jsem horlivě mámu.

„Mě nezajímá, jestli sis začal ty nebo ten druhý, mě zajímá výsledek,“ pra

vila máma a ukázala na tričko.

Je pravda, že jsme z té rvačky se zátorákama vyvázli poměrně dobře.

Mohli jsme dopadnout mnohem, mnohem hůř. Ovšem my všichni, až na

Aleše, umíme docela slušně utíkat. Dost dlouho nás zátoráci na Malé Říčce

honili. Ovšem Aleš taky dopadl nejhůř. Má díra v tričku byla celkem ne

patrná maličkost proti jeho natrženým kalhotám a košili, ze které mu záto

ráci udělali taky tričko.

„Tak se do toho dej,“ řekla máma, „výsledek mi pak přines ukázat.“

„Ano,“ řekl jsem poslušně.

Po rvačce se zátorákama jsme nešli rovnou domů, ale ještě jsme šli k troj

skému přívozu, dívali se na řeku a lízali si rány, jak pravil Čenda.

„To mě vždycky může naštvat, jak v knihách je úplně jinej život než v ži

votě.“

„To myslíš Babičku?“ zeptal se Aleš a zkoušel zubama upravit jeden rukáv

košile tak, aby byl utržený přibližně ve stejné výšce jako ten druhý.

„Ale ne, teď myslím na Zločiny Krvavýho Pihouna.“

„To je ta knížka, cos ji měl dneska ve škole?“ zeptal se Mirek a zamačká

val si nožem, který jsem mu půjčil, bouli na čele.

„Ta,“ řekl Čenda, „třeba čtyři chlapi se rvou s jedním, a on je všechny pře

pere. To je přece nesmysl.“

„To je fakt,“ řekl jsem, „sám jsem na Velkýho Bédu nestačil, ale kdybysme

byli dva, nebo dokonce tři...“

„Maximálně tři,“ zdůraznil Mirek.

„Tak bysme mu ukázali.“

„Všem zátorákům bysme ukázali!“

„Tak vidíte, že je to nesmysl,“ řekl Čenda, „když jeden člověk klidně pře

pere čtyři i víc chlapů!“

„Tak proč ty nesmysly čteš?“ ušklíbl jsem se, „a ještě maskovaný v atlasu?“

„Protože,“ zamyslel se Čenda, „protože by to vlastně... bylo krásný!“

„Co by bylo krásný?“


( 29 )

„Kdyby to byla pravda. Kdyby třeba jeden člověk, třeba já, mohl přeprat

devět chlapů.“

„Ty?“ řekl nedůvěřivě Aleš.

„Já jenom říkám, že by to bylo krásný,“ bránil se Čenda, „a proto čtu do

brodružné knihy.“

„To je pravda,“ kývl Mirek. „Já mám taky rád takový knížky. I když vím,

že nejsou možný. A kdybych já seděl, Čendo, vedle tebe, tak bych si

Zločiny Krvavého Pihouna určitě četl s tebou.“

Což Mirek jasně udělal narážku na mě a já se musel bránit. „Ale já mám

takový knížky taky rád. Jestli zítra Čenda zase Pihouna přinese...“

„Přinesu.“

„Taky si budu číst,“ řekl jsem statečně.

Teď jsem ovšem všelijak látal díru v tričku. Dost všelijak, řekl bych.

„Naponejprv je to docela slušné,“ usmála se máma, když jsem jí své dílo

ukázal.

„Ještě bych se potřeboval podívat na Babičku,“ zamumlal jsem a couval

z pokoje.

„Na babičku?“ řekla máma. „Co tě to napadlo? Škola není holubník.“

„No právě,“ řekl jsem, „proto bych se aspoň hodinu měl na ni podívat.“

„Až budou prázdniny.“

Chvíli nám s mámou trvalo, než jsme si navzájem vyjasnili, že mluvíme

o dvou babičkách. Máma mluví o té živé, co bydlí v Pekelci, a já zase o té,

kterou napsala Božena Němcová. Rozsvítil jsem si lampičku a začal kníž

kou listovat.

Tenhle den byl hodně rušný. Ležel jsem na posteli a listoval Babičkou.

Mám rád rušné dny, jenže je fakt, že po nich vždycky bleskově usínám. Oči

se mi klížily a Babička mi padala. A poslední, co si pamatuju, že jsem as

poň zhasnul lampičku.

„Pozor, Tome!“ chtěla zvolat lady Tucková.

„Obrať stránku,“ sykl jsem na Čendu, protože mě velice zajímalo, zda se

lady Tuckové podaří zvolat či nikoliv.

„Počkej,“ jel Čenda očima po řádcích.

Čenda čte pomaleji než já, a tak jsem tipoval, že se asi lady zvolat nepo

daří. Lady Tucková byla totiž babička slavného detektiva Toma Sharka.

„Dobrý,“ kývl Čenda a konečně otočil stránku.

Hned jsem si to myslel!


( 30 )

„Ach!“ Krvavý Pihoun lady Tuckovou hrubě odstrčil a přitiskl jí pod nos

šátek napuštěný chloroformem.

Stará a dobrá Tomova babička ztratila vědomí a bezvládně sklesla na po

hovku.

„Chachá!“ zasmál se tiše Krvavý Pihoun, zatímco nic netušící Tom Shark

odemykal domovní dveře.

Čenda nezapomněl na svůj slib a skutečně dneska Zločiny Krvavého

Pihouna do školy přinesl.

Krvavý Pihoun odjistil revolver ráže 7,65, opatřený tlumičem, a vyčkával.

Jeho oči, přivyklé tmě, se v šeru pokoje zlověstně blýskaly.

„Že je to bezvadný?“

Naštěstí jsem Čendovi rozmluvil, aby knížku zase schoval do atlasu. Četli

jsme si pod lavicí, na kolenou jsme měli sešity a knížku na nich. Vždycky

když Čenda obracel stránku, opatrně jsem se podíval ke stupínku. Ne že

bych se nebál. Bál jsem se, ale pak mě četba strhla.

„Jindy si Pihouna stejně přečíst nemůžeme,“ vysvětloval před vyučováním

Čenda, „hned jak přijdu domů, o fous před tátou, musím mu Pihouna vrá

tit do nočního stolku. Ten kdyby věděl, že tohle čtu, tak bych dostal doma

nařezáno. Taky povídal, že tyhle knížky nesmím číst, protože je to pod

řadná braková literatura.“

„Jak to, braková literatura?“ zeptal se Aleš.

„To jsou všechny tyhle napínavý knížky,“ řekl smutně Mirek, „to znám od

našich taky. Já je taky nesmím číst a naši je přede mnou zamykají do prá

delníku a klíč má máma někde u sebe.“

„A tos ho ještě nevypátral?“

„Ještě ne,“ řekl Mirek a se zájmem se obrátil na Čendu.

„Hele, jak jsi objevil, že táta má Pihouna a jiný knížky ve svém nočním

stolku?“

„Jednoduše,“ řekl Čenda. „Ve slabý chvilce mi to prozradil Roman.“

Roman je Čendův starší bratr. A my všichni Čendovi staršího bráchu závi

díme, protože si myslíme, že to musí být senzační, mít staršího bratra,

i když nám to Čenda vyvrací a tvrdí, že není většinou o co stát.

„Tak vidíš, že je dobře mít staršího bratra,“ promluvil moudře Mirek.

„Povídám, že to bylo v slabý chvilce,“ bránil se Čenda našemu všeobec

nému nadšení pro starší bráchy a zlomyslně dodal: „Roman se taky přiznal,

že to párkrát schytal, když mu naši přišli na Pihouna.“


( 31 )

Zase jsem dorazil na konec stránky dřív než Čenda, a tak jsem se opatrně

koukal, jestli nás paní učitelka nevidí.

„A Kudrnovi jedli psy,“ skandovala celá třída a paní učitelka to celé po sla

bikách dirigovala, zatímco já a Čenda jsme jen hýbali pusama.

Naštěstí už od začátku hodiny si nás paní učitelka nevšímala, jelikož měla

plnou hlavu starostí s Boženou Němcovou, která byla největší českou spi

sovatelkou, protože napsala Babičku.

„Že to bylo bezvadný?“ chtěl slyšet Čenda.

Přečetli jsme skoro deset stránek. Krvavý Pihoun byl nechvalně známý

zločinec a chtěl slavného detektiva Toma Sharka zabít, protože Tom Shark

mu byl na stopě a také byl proslulý tím, že vždycky všechny zločiny a zlo

čince neúprosně a neúplatně vypátral. Krvavý Pihoun měl tudíž mnoho dů

vodů ke strachu, neboť chtěl vyloupit Anglickou námořní banku a obával

se, že mu to Tom Shark překazí dřív, než samotná loupež vypukne, protože

Tom Shark měl v hlavě jakýsi šestý smysl, kterým se řítil na místo činu

ještě dřív, než tam ty činy vůbec začaly.

„A ubohá Viktorka, chudák Viktorka,“ řekla paní učitelka, „zpívala

u splavu co?“

„Tesk-né pís-ně,“ slabikovala třída.

Přesto se Krvavý Pihoun vloupal do detektivova bytu a teď na Toma zá

keřně číhal.

„Zabiju tě jako psa, hnusný čmuchale!“ skřípěl zuby Pihoun a ruka, ve

které držel revolver, se mu třásla radostným vzrušením.

Ze salonku, ve kterém lady Tucková, velká milovnice italské opery, pořá

dala dechové koncerty, se ozval hlas Toma Sharka se znepokojeným pří

zvukem: „Helou, babičko, pročpak sedíte potmě?!“

Leč nebohá lady Tucková nemohla svému vnukovi odpovědět.

„Bodejť,“ sykl Čenda, „jak může mluvit, když leží na gauči, napumpovaná

chloroformem?“

Z toho jsem poznal, že teď Čenda čte zrovna tak rychle jako já, protože

tohle byla předposlední věta na stránce. A ta poslední byla:

„Helou, babičko!“ ještě jednou zvolal znepokojeně Tom Shark a vrhl –

Nedůvěřivě jsme se po sobě s Čendou podívali. Tom Shark byl přece muž

železných pěstí a ocelových nervů.

„Že by měl tušení, že babička je napumpovaná chloroformem, a udělalo se

mu šoufl?“ zašeptal Čenda.

„Obrať.“


( 32 )

Ulehčeně jsme vydechli, protože na nové stránce věta pokračovala slovy:

se ke dveřím.

„No proto,“ řekl Čenda.

Na to ovšem Pihoun čekal. Čekal, až Tomova ruka stiskne kliku a až se

dveře rozletí dokořán. Už se tak stalo. Pihoun se krutě zašklebil, zvedl re

volver do výše pasu, zamířil a zvolal: „Tumáš!“

Beng! Beng!

Dvě kulky z Pihounova revolveru prolétly vzduchem. Ale Tom Shark se

kupodivu neskácel k zemi. Klidně přistoupil k vypínači a rozsvítil. Pihoun

nemohl uvěřit svým očím! Vždyť kabát Toma Sharka byl prostřelený přímo

v těch místech, kde tlouklo detektivovo srdce. A přesto Tom Shark neze

mřel! Jak jen to bylo možné?

„Hernajs, jak?“ divil se upřímně i Čenda, ale vzápětí začal pokyvovat hla

vou, neboť jsme se dočetli, že ten hlupák Krvavý Pihoun netušil, stejně

jako my, že Tom Shark ze sebe nikdy nesundává neprůstřelnou vestu, která

mu již mnohokrát v boji o zákon zachránila život.

„A co když se chce umejt?“ zahlodaly ve mně pochyby.

„Pst,“ sykl Čenda.

Tom Shark se rozhlédl po pokoji, a když uviděl na pohovce bezvládně le

žící babičku, zvolal rozhořčeně: „Cos udělal té hodné staré dámě, dare

báku?!“

Krvavý Pihoun vztekle zavrčel, odhodil revolver ráže 7,65 a vytáhl z no

havice širokých kostkovaných kalhot nůž. Ostří nože se zalesklo v světle

křišťálového lustru, na který lady Tucková, velká milovnice lustrů, byla ve

lice pyšná, a Pihoun skočil na Toma.

Překvapený detektiv stačil uhnout jen o zlomek vteřiny a nůž se zabodl do

svátečního křesla, na které byla lady Tucková rovněž obzvláště pyšná, pro

tože toto křeslo vynesl kdysi v zubech z plamenů hořícího paláce hraběte

Muffata Tomův věrný foxteriér Ringo. Leč Pihoun se ještě nehodlal vzdát,

a tak se rozpoutal nelítostný boj muže proti muži.

„Namouduši, je to bezvadný,“ pošeptal jsem Čendovi a zase jsme museli

obrátit stránku.

Byl jsem tak ohromně zvědavý, jestli Tom Shark přemůže zákeřného

Pihouna, že jsem se zapomněl kouknout, jestli se na nás paní učitelka nedívá.

Najednou se celá třída začala smát. Podíval jsem se honem na stupínek,

Čenda ještě obracel stránku, ale na stupínku paní učitelka nebyla. A všichni

se na nás dívali a chechtali se.


( 33 )

„To není k smíchu,“ ozval se za našimi zády hlas paní učitelky. „Čendu

a Boříka nezajímá Staré Bělidlo, pan myslivec a Sultán s Tyrlem. Čendu

a Boříka zajímá Tom Shark a Krvavý Pihoun.“

Hrozně jsme zčervenali a seděli jsme jako opaření. Paní učitelka natáhla

ruku, odstrčila sešity a ukázala celé třídě ZLOČINY KRVAVÉHO PI

HOUNA.

„Je to správné, číst pod lavicí?“

Celá třída začala po slabikách skandovat, že to ne-ní správ-né.

„Správně,“ řekla paní učitelka. „Číst pod lavicí se nemá a koho přistihnu,

že si pod lavicí čte, ten zůstane po škole a dostane poznámku.“

Začali jsme honem paní učitelce slibovat, že už to víckrát neuděláme,

a Čenda navíc paní učitelku poprosil, jestli by mu ZLOČINY KRVAVÉHO

PIHOUNA nevrátila.

„Přijdete za mnou po hodině,“ řekla paní učitelka,



Vojtěch Steklač

VOJTĚCH STEKLAČ


21. 10. 1945

Vojtěch Steklač je český překladatel a spisovatel, autor 30 knih, dlouholetý redaktor.

Po maturitě (1963) pokračoval ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studoval sociologii a filozofii - absolvoval roku 1970.

Steklač - Vojtěch Steklač – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist