načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Velké Boříkovy lapálie – Vojtěch Steklač

Velké Boříkovy lapálie
-15%
sleva

Kniha: Velké Boříkovy lapálie
Autor: Vojtěch Steklač

Správná parta čtyř kluků z Holešovic, do které patří Čenda, Vašek, Aleš a samozřejmě Bořík prožívají stále svá klukovská dobrodružství, která končí většinou smíchem. Ať už se kluci poperou, udobří, pátrají po něčem nebo zlobí, vždy berou
Titul doručujeme za 9 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  269 Kč 229
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma TIŠTĚNÁ
KNIHA

hodnoceni - 83.8%hodnoceni - 83.8%hodnoceni - 83.8%hodnoceni - 83.8%hodnoceni - 83.8% 92%   celkové hodnocení
9 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013
Počet stran: 416
Rozměr: 140 x 200 mm
Úprava: ilustrace
Vydání: 2. vyd. v Albatrosu a v této úpravě
Spolupracovali: ilustroval Adolf Born
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Datum vydání: 2. 10. 2013
Nakladatelské údaje: V Praze, Albatros, 2013
ISBN: 9788000032979
EAN: 9788000032979
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Správná parta čtyř kluků z Holešovic, do které patří Čenda, Vašek, Aleš a samozřejmě Bořík prožívají stále svá klukovská dobrodružství, která končí většinou smíchem. Ať už se kluci poperou, udobří, pátrají po něčem nebo zlobí, vždy berou svět kolem sebe s nadhledem a tak pobaví i svého čtenáře. V této knize vycházejí poprvé souborně Boříkovy lapálie. Humoristické klukovské příběhy pro starší děti.

Popis nakladatele

Souborné vydání knih Boříkovy lapálie, Boříkovy lapálie - Kniha druhá a Nové Boříkovy lapálie. Příběhy všech tří částí jsou čtivé, hemží se jednoduchými a rychlými dialogy, vtipnými prohozy, klukovským žargonem i situační komikou.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Vojtěch Steklač - další tituly autora:
Nové Boříkovy lapálie Nové Boříkovy lapálie
Boříkovy lapálie Boříkovy lapálie
Mirek a spol Mirek a spol
Dobrodružství Mořských vlků Dobrodružství Mořských vlků
Boříkovy ohníčkové lapálie Boříkovy ohníčkové lapálie
Pekelná třída a tábor zdrcených srdcí Pekelná třída a tábor zdrcených srdcí
 
Ke knize "Velké Boříkovy lapálie" doporučujeme také:
Pan Buřtík a pan Špejlička Pan Buřtík a pan Špejlička
Já se nechtěl stěhovat! Já se nechtěl stěhovat!
Vynálezce Alva Vynálezce Alva
Danda má hlad Danda má hlad
Anička na horách Anička na horách
 
Recenze a komentáře k titulu



Nekupovat 2014-04-29 hodnoceni - 40%hodnoceni - 40%hodnoceni - 40%hodnoceni - 40%hodnoceni - 40%
Momentálně jsem tuto knihu dočet a moc mě nezaujala.
 
NECO CO JE DOST KRUTE makisek3.6 2007-10-09
male BOŘIKOVI LAPALIE JSOU LEPSI!!!!!!
> sdg yg 2012-06-14 13:30:38
  Kravina
   
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

( 9 )

Sešli jsme se u Čendy a vyprávěli si, co každý z nás zažil o prázdninách. Mirek, Čenda, Aleš a já. „Tak zejtra jdeme zase do školy,“ řekl Mirek, „měli bysme dát paní učitelce nějaké překvapení.“ Naše paní učitelka je moc hodná, a když nám loni dávala vysvědčení, prohlásila, že se musíme tenhle rok víc učit a že to s námi myslí dobře. „Mohli bysme jí dát kytku,“ navrhl Aleš. Aleše vždycky něco napadne, ale většinou ten jeho nápad za moc nestojí. „Kytku,“ ušklíbl se Čenda, „tu přinesou všechny holky, a taky Bohoušek.“ Bohoušek sedí vždycky v první lavici, má samé jedničky a vždycky po třídní schůzce se o něm moc mluví, hlavně doma, protože si z něho máme brát příklad. Takže Bohouška nikdo z nás nesnáší. „Přece nedáme paní učitelce kytku,“ povídám, „přece jí nedáme to samý, co Bohoušek.“ „Tak si vymyslete něco chytřejšího,“ naštval se Aleš. Většinou dostane nějaký dobrý nápad Mirek nebo taky já, ale teď se ozval Čenda. „Poslyšte,“ řekl tajemně, „co kdybysme dali paní učitelce Tygra?“ „Čenda se zbláznil,“ řekl Aleš a zaťukal si na čelo. „Kde chceš sebrat tygra?“ „Mám ho vedle v pokoji,“ prohlásil Čenda. „To je ale hloupej vtip,“ řekl Mirek. „Totiž,“ vysvětlil nám Čenda, „mám vedle štěně a jmenuje se Tygr. Dostal jsem ho od dědečka a táta mi vyhrožuje, že ho vyhodí na ulici. Tak bysme ho mohli dát paní učitelce.“ „To by šlo,“ povídám, „tak nám ho ukaž.“ Čenda otevřel dveře do vedlejšího pokoje a z nich vyběhlo štěně. „Takový mrňavý štěně,“ ušklíbl se Aleš, „kdyby to byl alespoň vlčák.“ „Co by paní učitelka dělala s vlčákem, ty chytrej,“ zaťukal si na čelo Mirek, „tohle je náhodou dobrej nápad, Čendo.“ Čenda se zatvářil pyšně a nakonec souhlasil i Aleš. Dáme paní učitelce k novému školnímu roku Tygra. Ráno jsme přišli do školy úplně první. Mirek s Alešem bydlí blízko sebe, tak šli spolu a po cestě jsem je dohonil já. Před školou jsme počkali na Čendu.

1

Jak jsme překvapili

paní učitelku


( 10 )

„Neseš?“ křičeli jsme na něj, když se objevil.

„Mám ho v aktovce,“ zašeptal Čenda, a tak jsme šli do školy a tvářili se

jako spiklenci.

„Dobrý den!“ pozdravili jsme školníka, pana Vinše, a Čenda, který je z nás

nejmenší, se schovával za Mirkem.

„Jdete nějak brzy,“ usmál se na nás pan Vinš.

„Proč ses schovával?“ zeptal se Mirek Čendy.

„Co kdyby Tygr začal štěkat,“ vysvětloval Čenda.

„Už štěká?“ zeptal se se zájmem Aleš.

„Počkejte, předvedu vám to ve třídě,“ slíbil Čenda.

Stoupli jsme si kolem poslední lavice. Čenda na ni postavil tašku a vyndal

z ní Tygra. „Zaštěkej!“ Tygr ale nic, jen mhouřil oči.

„Copak ti rozumí?“ ušklíbl se Aleš. „To musíš takhle: Haf! Haf!“

Štěně se zavrtělo, udiveně koukalo na Aleše a legračně zakňučelo.

„Vůbec neštěká,“ prohlásil Mirek.

„Štěká!“ tvrdil Čenda.

„Nehádejte se,“ povídám, „strč, Čendo, Tygra zase do aktovky.“

„Přece nemůže zůstat v aktovce,“ řekl Čenda, „udusil by se, dáme ho paní

učitelce radši hned před vyučováním.“

„Co by s ním paní učitelka dělala?“ řekl Aleš. „Musíme jí ho dát až po

škole.“

„Mám nápad,“ řekl Mirek, „schováme Tygra zatím do skříně. A řekneme

o něm paní učitelce až před celou třídou jako o velkém překvapení.“

Mirek má vždycky nějaký nápad. Tak jsme vzali Tygra a strčili ho do

skříně, do které se dávají výkresy a sešity.

Škola nám začala moc hezky. Všichni jsme seděli na místech, a než do

drnčel zvonek, přišla paní učitelka. Všechny nás přivítala a řekla, že doufá,

že jsme o prázdninách načerpali mnoho sil a že se tedy budeme v novém

roce pilně učit. Potom řekla, že dneska se ještě učit nebudeme a že si mů

žeme vyprávět, co jsme zažili zajímavého o prázdninách.

„Tak kdopak začne?“

První se přihlásil samozřejmě Bohoušek. Paní učitelka se na něj usmála

a řekla, že je velice zvědavá, co Bohoušek o prázdninách zažil. Bohoušek

nejdřív zrudnul a potom začal koktat, protože vždycky chce ze sebe vysy

pat všechno najednou a má zlost, že to nejde.

„Byli jsme s tatínkem a maminkou o prázdninách v Chorvatsku, koupali

jsme se v moři a večer jsme chodili na návštěvu k tatínkovu známému,


( 11 )

který měl velkého bílého psa, a s tím psem jsem se spřátelil,“ chrlil ze sebe

Bohoušek a najednou přestal.

„To je všechno?“ zeptala se laskavě paní učitelka a celá třída se začala

smát.

Bohoušek zase zrudnul a potom řekl, jako kdyby mu bylo do breku:

„Ale byl to strašlivě zlý pes a na každého dělal vrrr, jen na mě ne!“

„Haf! Haf!“ ozvalo se ze skříně, jak Bohoušek zavrčel.

„Tak vidíš, že Tygr umí štěkat,“ pošeptal mi vítězoslavně Čenda.

„Ten pes dělal vrrr!“ koktal zmateně Bohoušek.

„Haf! Haf!“ ozvalo se znovu ze skříně.

„My ti věříme,“ řekla laskavě paní učitelka, „tak už přestaň štěkat.“

„Haf! Haf!“

Tygrovi se zřejmě štěkání ve skříni začalo líbit.

„Tak už dost, Bohoušku,“ řekla paní učitelka, „jsme ve škole a každá zá

bava má své meze.“

„Haf! Haf!“

Paní učitelka zbledla a bouchla ukazovátkem do stolu.

„Ticho!“

„To prosím já ne,“ koktal rudý Bohoušek, „to skříň!“

„Skříň?“ zeptala se paní učitelka nedůvěřivě.

„A co je v té skříni?“

„Překvapení, paní učitelko,“ vyskočil v lavici Čenda a radostně oznamo

val: „Ve skříni je Tygr!“

Bohoušek zděšením vypískl a hnal se ke dveřím. Za ním běžely a pištěly

holky, co seděly blízko skříně.

„Žádnou paniku!“ křičela paní učitelka a mávala ukazovátkem. „Okamžitě

se všichni vraťte na svá místa.“

Mirek honem otevřel skříň a vyndal z ní štěně.

„Je to štěně a jmenuje se Tygr, paní učitelko.“

Všichni se zase vrátili na svá místa, i vyděšený Bohoušek, a paní učitelka

si otřela kapesníkem čelo.

„Koho napadlo tohle uličnictví?“

Než jsme stačili paní učitelce všechno vysvětlit, někdo zaklepal na dveře.

Pan ředitel. Čenda honem schoval Tygra zpátky do aktovky.

„Copak se to tu děje? Copak je to tu za křik?“

„Pane řediteli, představte si,“ stěžovala si paní učitelka, „ti uličníci scho

vali do skříně Tygra!“


( 12 )

„Tygra?“ zamrkal překvapeně pan ředitel. „Nejste trochu unavená, drahá

kolegyně?“

„Ano, Tygra,“ řekla paní učitelka, „on se tak jmenuje, pane řediteli.“

„Jistě, tygra,“ pokýval hlavou pan ředitel a tvářil se velice smutně. „Napros

to vás chápu, drahá kolegyně. Měla byste si jít radši lehnout, jistě vám není

dobře. To horko, to horko.“

Paní učitelka se rozplakala, vyběhla na chodbu a pan ředitel nás všechny

pustil domů.

„Ach jo,“ řekl Čenda, „a maléry už zase začínají.“

2

Tvrdé Y

První dny ve škole jsou vždycky zrádné. Venku je ještě hezky a člověk si

může myslet, že pokračují prázdniny. Holky a kluci jsou opálení a člověk

si může myslet, že opalování je ta nejdůležitější věc na světě. Hned po

prázdninách. Protože na ně se vlastně připravujeme celý rok. To všechno

si člověk může myslet. Ale špatně, jak nám vždycky vysvětlí paní učitelka.

Protože rok má dvanáct měsíců a prázdniny jen dva. Paní učitelka nám

všechno na světě dokáže vysvětlit.

„Deset měsíců a dva měsíce, to je poměr pět ku jedné,“ usmála se paní uči

telka a vyvolala Čendu.

„Když dá třeba ve fotbalu Sparta pět branek a Slávie jen jednu, tak kdo vy

hraje?“

„Sparta,“ připustil neochotně Čenda.

„Nesmysl,“ pošeptal mi Mirek, „je naprosto vyloučený, aby Sparta mohla

dát pět fláků.“

Paní učitelka má uši tenké jako netopýr.

„Vstaň, Mirku. Cos to říkal? Řekni to pěkně nahlas pro celou třídu!“

Mirek se začervenal. „Jen jsem říkal...“

„Pěkně nahlas!“ poručila paní učitelka.

„...sem říkal, že se mi zdá nepravděpodobné, že by Sparta mohla dát pět

gólů.“

„Ach tak,“ usmála se opět paní učitelka a zdvihla ukazovátko, abychom


( 13 )

přestali šumět. „O fotbalové výsledky se přít nehodlám. Ostatně, byl to jen

příklad. Jenže tys neřekl góly, tys řekl jiné slovo.“

Mirek mlčel.

„Fláky,“ řekla s odporem paní učitelka, „tys užil, myslím, tohoto slova.

Ano,“ řekla naše paní učitelka, která má netopýří uši, „řekl jsi fláky.“

Někdo se zasmál. Někdo, pochopitelně Bohoušek. Protože holky fotbalu

nerozumějí.

„Tady nic k smíchu není,“ řekla přísně paní učitelka, „všude tam, kde

špatně používáme mateřský jazyk, přestává legrace.“

„Ano!“ zvolal Bohoušek, aby honem smazal, že se smál, když si to paní

učitelka nepřála.

„Pozdě bycha honit,“ řekla a kdoví, jestli tím myslela Bohouška nebo

Mirka, který ještě pořád stál a zíral do lavice. „Ty si, Čendo, můžeš sed

nout.“

Čenda si sedl, a jak si sedal, omluvně pokrčil rameny k Mirkovi.

„Flák,“ pravila s odporem paní učitelka. „Ať se přihlásí každý, koho to

slovo tahá za uši.“

Nepřihlásil se nikdo, kupodivu ani Bohoušek, ačkoliv paní učitelka si jistě

moc přála, aby se někdo přihlásil. Jenže Bohoušek, alespoň tak jsem si to

vysvětloval, si nejspíš nebyl stoprocentně jistý, co a jak by ho mělo tahat

za uši.

„Flák,“ vyzvídala zachmuřeně paní učitelka, „nic to nikomu neříká?“

Přihlásila se Palhounová. „Flek, prosím, to je podobné slovo.“

„Šunknfleky!“ zvolal radostně a bez přihlášení Aleš a vzápětí mocně zčer

venal, jelikož mu došlo, že shazuje Mirka.

„Šunknfleky?“ řekla suše a s odporem paní učitelka. „To je stejně ošklivé

slovo.“

Nastalo hrobové ticho.

„Je to smutné, moc smutné,“ vzala si konečně slovo paní učitelka, „opět

jste po prázdninách zvlčili. A přitom je tu ten poměr pět ku jedné,“ za

mumlala.

„Čendo!“

Čenda vstal.

„A ty, Mirku, si můžeš sednout.“

Mirek se sedl.

„Co je víc, pět nebo jedna?“

„Pět,“ řekl Čenda.


( 14 )

„Tak to vidíte,“ pokývala vážně hlavou paní učitelka, „sami to uznáte, ale

zdá se mi, že to nejste s to plně pochopit. Deset měsíců je škola a dva mě

síce jsou prázdniny. A tedy škola nemůže být v žádném případě na to,

abyste se chystali na prázdniny, ale naopak, prázdniny jsou na to, abyste se

těšili na školu. Je to tak správně?“

„Správně,“ zahučela smutně celá třída, kromě Bohouška, který zahučel ra

dostně.

„Flák není spisovné slovo,“ řekla zamyšleně paní učitelka, „a šunknfleky

jakbysmet. A víte vůbec, co to znamená jakbysmet?“

„Rovněž,“ přihlásila se Teckertová.

„Sláva,“ oddechla si paní učitelka, „ulevilo se mi. Je vidět, že ne všichni

jste přes ty prázdniny zvlčili. Tak si dáme diktát.“

Už jsem to říkal. Hned na začátku. První dny ve škole jsou vždycky zrádné.

Bavíme se jakoby nic o prázdninách, o šunknflekách, a bác ho! – diktát!

„Otevřete si sešity.“

„To bude na tvrdý y,“ zamumlal nespokojeně Aleš, „já to tuším, vždycky

když paní učitelka mluví záhadně, tak pak dá diktát na i a y.“

Aleš se strefil. Někdy paní učitelka skutečně mluví záhadně.

A ačkoliv bysme se jí rádi zavděčili, tak nevíme, jak to udělat, a pak, vět

šinou když už něco vymyslíme, je pozdě, protože vzápětí si na nás paní

učitelka vymyslí něco docela jiného.

„A zrovna i a y,“ hořekoval Aleš, „to to pěkně začíná.“

Aleš totiž nesnáší diktáty na vyňatá slova. Já příkladně dělám chyby hlavně

v čárkách, ale Aleš zase v i a y. Kolikrát jsem mu to vysvětloval.

„Hele,“ říkal jsem, „životný a neživotný, chápeš, Aleši?“

Aleš vždycky tvrdil, když jsme se spolu učili, že chápe, ale pak se ukázalo,

že za životný chápe všecko, co má rád a co je mu blízký. Že stromy ze

žloutly, to dokázal vždycky napsat správně.

Šunknfleky vystydly, to už Aleš viděl složitěji a nechal je někdy stydnout

s měkkým i.

Marně jsem zuřil a nechápal. „Šunknfleky vystydly,“ volal jsem, „tvrdý y!

Nejsou k jídlu, jsou dávno vystydlý! Chápeš to, člověče?“

Aleš gumoval i a nesměle namítal: „Ale i vystydlý šunknfleky jsou dob

rý. Chutný. A jako živý,“ poulil oči, „zkus si dát někdy šunknfleky stu

dený.“

To se mi pak těžko vysvětloval rozdíl mezi životným a neživotným rodem.

„Je to první diktát v tomto školním roce,“ řekla sladce paní učitelka, „já


( 15 )

doufám, že si dáte záležet. Bude to totiž nejen první diktát, ale také vaše

první známka z mateřského jazyka.“

„Ajajaj,“ zaúpěl Aleš.

„Tuším,“ řekla paní učitelka stále sladce, „že přes prázdniny jste se mnozí

spisovnému jazyku oddálili. Pro ty bude dnešní diktát, a posléze pak zít

řejší první známka, alespoň dobrou pobídkou.“ Paní učitelka se nadechla:

„Teckertová, pověz třídě, co to znamená nešť!“

„Nevadí,“ řekla po chvíli bez váhání Teckertová, která už předtím uhodla

rovněž čili jakbysmet.

„Správně,“ zaradovala se paní učitelka.

Paní učitelka se znovu nadechla: „První věta – O prázdninách jsme se

brouzdali v lesích a vili si jako víly sem tam vínky do vlasů...“

„Panebože,“ zaúpěl tiše Aleš.

„...a lýkem jsme vázali léčivé rostliny, ku kterým jsme pak, po návratu

z výletu, voněli ve zdviži.“

Diktát nemilosrdně pokračoval. Vedle mě se snažil Čenda, přede mnou

Mirek s Alešem. Mirek i Čenda soustředěně střásali písmenka na papír,

Aleš se zoufale vrtěl a střídavě mrkl k Mirkovi. Mirkovi to došlo a soli

dárně přistrčil sešit blíž k Alešovi. Jenže paní učitelka si to špatně vylo

žila.

„No ovšem, já vím,“ usmála se vševědoucně, „diktát je to nudný, fláky při

něm nepadají, ale to, Mirku, ještě neznamená, že budeš opisovat!“

„Já...“ zakoktal Mirek.

„Amcha chybí,“ rozhlédla se paní učitelka bystře po třídě, „přesedneš si do

druhé lavice.“

Rozesadila kluky a já viděl, jak na Alešově čele vystupují krůpěje potu.

„Mrkej doleva,“ nastrčil jsem mu svůj sešit.

„Boříku, ty bys taky chtěl opisovat?“ zaradovala se paní učitelka. „Tak víš

co? Tak to tedy ne, přesedni si k Palhounové.“

Musel jsem si přesednout do čtvrtý lavice u okna.

„To jste toho za prázdniny museli dost zapomenout,“ radovala se paní uči

telka a střídavě zapichovala oči do mě a do Mirka, „vy jste přece špatné di

káty nemívali!“

To byla pravda. Já a Mirek jsme špatné diktáty nemívali. Ale pravda taky

byla, že špatné diktáty míval Aleš a taky Čenda.

„Z polí jsme slyšeli licoměrného sýčka,“ diktovala paní učitelka, „liboval

si v sotva slyšitelných, ale líbezných výkřicích.“




Vojtěch Steklač

VOJTĚCH STEKLAČ


21. 10. 1945

Vojtěch Steklač je český překladatel a spisovatel, autor 30 knih, dlouholetý redaktor.

Po maturitě (1963) pokračoval ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studoval sociologii a filozofii - absolvoval roku 1970.

Steklač – Vojtěch Steklač – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.