načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Velká siouxská válka – Josef Opatrný

Velká siouxská válka

Elektronická kniha: Velká siouxská válka
Autor: Josef Opatrný

Historie osídlování amerického Západu a indiánské války 70. a 80. let 19. stol. Populární výklad. Indiánské kmeny a jejich způsob života. Kolonizace a noví osadníci. Politika americké vlády ve vztahu k původnímu indiánskému obyvatelstvu. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2005
Počet stran: 298
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Dějiny Severní a Střední Ameriky
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Epocha, 2005
ISBN: 978-80-863-2876-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historie osídlování amerického Západu a indiánské války 70. a 80. let 19. stol. Populární výklad. Indiánské kmeny a jejich způsob života. Kolonizace a noví osadníci. Politika americké vlády ve vztahu k původnímu indiánskému obyvatelstvu. Permanentní konflikty a střety mezi americkou armádou a indiánskými bojovníky. Příčiny Velké siouxské války a její hlavní protagonisté z obou táborů. Historická látka a současně strhující dramatický příběh.

Popis nakladatele

Málokterá problematika dějin amerického kontinentu přitahuje takovou pozornost české laické veřejnosti jako otázka vztahů mezi Indiány a bílým obyvatelstvem Ameriky, kromě jiného tvořící součást historie tzv. Divokého západu. Indiánské války sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století byly završením procesu, jenž začal už objevením Ameriky či přinejmenším založením prvních anglických kolonií a znamenal nahrazování lovu, sběru a primitivního zemědělství zemědělstvím intenzívním, popřípadě jinými ekonomickými aktivitami. Velká siouxská válka, jejíž součástí byla bitva u Little Bighornu, kde utrpěla americká armáda největší porážku v bojích s Indiány, pak může sloužit v mnoha ohledech jako názorná ukázka způsobu válčení i výsledků střetnutí. Přinesla relativně malé ztráty na životech, přitom však dalekosáhlé změny pro poražené. Z plání přílehlých hor zmizeli indiánští lovci a přišli horníci, farmáři a chovatelé dobytka. Sedící býk, vítěz nad Custerem, odešel do Kanady a vrátil se k vystupování ve sbírce kuriozit. Jeho smrt v roce 1890 pak symbolizuje definitivní konec jednoho období dějin amerického kontinentu.

Předmětná hesla
Indiánské války – 19. stol.
bitva u Little Bighornu (1876 : Little Bighorn, Wyoming a Montana : řeka)
Siouxové
Zařazeno v kategoriích
Josef Opatrný - další tituly autora:
Malá skvělá válka - Španělsko-americký konflikt duben-červenec 1898 Malá skvělá válka
Kuba Kuba
Válka Severu proti Jihu Válka Severu proti Jihu
Amerika prezidenta Granta Amerika prezidenta Granta
 (e-book)
Válka Severu proti Jihu Válka Severu proti Jihu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války



EDICE


JOSEF OPATRNÝ

Velká

siouxská

válka


Copyright © Josef Opatrný, 2005

Cover © Karel Kárász, 2005

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2005

ISBN 80-86328-76-7


7

OBSAH

Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Jdi na Západ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

Rudé děti Velkého bílého otce ve Washingtonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

Modré kabáty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

Protagonisté. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

Piknik v Černých horách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157

Rosebud . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205

Little Bighorn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237

Smrt Velké vrány . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260

Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288

Stručná chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296

Bibliografi cká poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297



PROLOG

Málokterá problematika dějin amerického kontinentu přitahuje ta

kovou pozornost české laické veřejnosti jako otázka vztahů etnik na

zývaných nepřesně „původní obyvatelstvo“ a  Evropanů pronikajících

do „Nového světa“ od konce patnáctého století. Nejdřív tedy Španě

lů a  Portugalců, později i  Francouzů, Angličanů, Nizozemců, Švédů,

Dánů a nakonec, v devatenáctém století, příslušníků snad všech evrop

ských národů hledajících především ve Spojených státech amerických

či americké Unii to, co neměli doma. Většina Evropanů odcházela za

moře za lepšími ekonomickými možnostmi, někteří však hledali poli

tickou či náboženskou svobodu a  nechyběli ani ti, kdož prchali před

důsledky svých činů či přicházeli pohánění touhou po dobrodružství.

Ze všech těchto důvodů opouštěli staré jistoty, aby našli v  Americe

nové možnosti, aniž by si přitom většinou uvědomovali, že nepřichá

zejí do prázdné země. Tisíce či stovky let před nimi dorazily k americ

kým břehům starší migrační vlny a  potomci těchto migrantů obývali

jako lovci či primitivní zemědělci různé části kontinentu v  době, kdy

si tu budovali nové domovy němečtí či čeští zemědělci a  norští nebo

fi nští dřevorubci, žádající místní úřady o  půdu a  americké občanství.

Příslušníci této poslední migrační vlny pronikající ve stopách svých

předchůdců stále hlouběji do nitra kontinentu s  překvapením sezná

vali, že se v okolí jejich farem, dřevorubeckých táborů nebo rychle bu

dovaných železnic a  silnic objevují představitelé jiného etnika, jiných

zvyků a  jiných hodnotových měřítek. Indiáni sice přejímali ochotně

některé vymoženosti civilizace, jíž považovali za svou noví Američané,

zejména střelné zbraně, koně, textil a  některé potraviny, zároveň však

odmítali převzít i jejich normy chování, zejména v oblasti majetkové.

Ozbrojený konfl ikt mezi příslušníky těchto různých migračních

vln nazývá americká historiografi e indiánskými válkami a  zabývá se

jím s  větší či menší intenzitou už od konce devatenáctého století. Při

nejmenším od začátku dvacátého století pak sleduje osudy poražené

strany indiánských válek i  široká veřejnost v  Americe a  v  Evropě. Její

část považovala a dodnes považuje amerického Indiána za „ušlech

tilého  divocha“, protipól bělocha, zkaženého nositele euroamerické

9 Prolog 9


10 Velká siouxská válka

civilizace . „Války rudého muže“, řečeno slovy jednoho z  hlasatelů to

hoto vidění Indiána, jsou pak projevem zločinného charakteru spo

lečnosti založené na myšlenkách Johna Locka a  Davida Huma, tedy

na ochraně práv jednotlivce a  respektování soukromého majetku,

která došla do své nejzazší podoby právě ve Spojených státech. Vztah

ke Spojeným státům a  hodnotám, jež zastávali jejich zakladatelé, tak

rozhodující měrou určuje názory na indiánské války jak v USA samot

ných, tak jinde ve světě. Tzv. revizionistická historiografi e indiánských

válek, jejíž představitelé publikovali své nejznámější práce na konci

šedesátých a  v  průběhu sedmdesátých let dvacátého století je toho ty

pickým příkladem a  není vůbec náhodou, že práce budovatelů nových

historických mýtů, zejména publikaci Dee Browna Mé srdce pohřběte

u  Wounded Knee, přijala s  takovým nadšením politická reprezentace

zemí reálného socialismu. V  podání Dee Browna vedla americká vlá

da a  společnost vůbec proti indiánskému obyvatelstvu zcela vědomě

likvidační politiku s  úmyslem Indiány co nejrychleji a  nejefektivněji

vyhubit. Indiánská politika amerických úřadů jen odrážela nelidský

a  přímo zločinný charakter státu, což samozřejmě okamžitě registro

vali ideologové v  Moskvě, východním Berlíně i  v  Praze. Nevítali proto

nejznámější práci Dee Browna přirozeně jako pokus o  využití nových

pramenů, pokus jehož hodnotu fatálně poznamenal nedostatek auto

rovy kritičnosti a  objektivity, ale jako zbraň v  boji s  americkým impe

rialismem, což zřetelně demonstruje doslov Josefa Jařaba, jímž opatřil

v  sedmdesátých letech vydavatel první český překlad tohoto kultovní

ho revizionistického spisu. Komunistickým ideologům antiamerika

nismu a  jejich dědicům různého zabarvení tak uniká skutečný přínos

revizionistické historiografi e indiánských válek. Postrevizionističtí

historikové tohoto fenoménu využívají s  potřebnou kritičností prame

nů, na něž upozornili revizionisté a  do jisté míry tak i  díky jim podá

vají podstatně přesnější obraz konfl iktu, jehož důležitou součástí byla

i  Velká siouxská válka. Z  těchto moderních prací a  edic dokumentů

pak vycházel autor této publikace nakladatelství Epocha. Považuje při

tom poslední indiánské války za završení procesu, který začal už obje

vením Ameriky či přinejmenším založením prvních anglických kolo

nií na východním pobřeží kontinentu a věnuje této problematice první

„historickou“ kapitolu textu. Protože se pak indiánské války od válek


Prolog 11

„Starého světa“ výrazně liší v  řadě ohledů, nejen poměrně nízkými

ztrátami na životech a  malým počtem účastníků bitev či spíše šarvá

tek, ale především značnými rozdíly hodnotového i  materiálního světa

nepřátelských „armád“, přinášejí úvodní kapitoly obsáhlejší informaci

jak o  „dětech Velkého bílého otce ve Washingtonu“, tak o  „modrých

kabátech“, amerických vojácích a  protivnících indiánských válečníků.

Pojednávají i  o  cestě, jež dovedla siouxské bojovníky a  jezdce sedmé

kavalerie až na proslulý Last Stand – místo posledního odporu pěti

kompanií této jednotky v  patrně nejznámější bitvě nejen Velké si

ouxské války, ale indiánských válek vůbec. Považuji v  této souvislos

ti přímo za povinnost poděkovat panu Karlu Řezníčkovi za laskavé

přehlédnutí údajů vojenského charakteru. Jeho znalosti v  této oblasti,

a  nejen v  této oblasti, jsou obdivuhodné. Pan Řezníček mne upozornil

na některé věcné chyby i  možnosti nesprávného pochopení textu a  já

jsem mu za tuto pomoc vděčen. Chyby, které popřípadě v práci zůstaly,

padají samozřejmě výlučně na moji hlavu.


12 Velká siouxská válka

JDI NA ZÁPAD

V  roce 1857 napsal Horace Greeley, v  této době jeden z  nejvlivnějších

amerických novinářů, větu citovanou později stovkami politiků či

publicistů a  opakovanou možná desítkami tisíc „starých“ i  „nových“

Američanů: „Jdi na Západ, mladý muži, jdi na Západ.“ Greeley přitom

nebyl, jako stovky novinářů před ním i po něm, nijak originální. Západ

představoval naději už pro generace Američanů před Greeleym. Aniž

bychom příliš přeháněli, můžeme klidně konstatovat, že s  objevením

Ameriky změnili Evropané zcela názor na světovou stranu symboli

zující bohatství. V  době Marca Pola přitahoval pozornost všech, kdož

snili o  drahých kovech a  bohatých trzích, Východ. Když však přišly do

Evropy zprávy o  mexickém a  peruánském zlatě a  stříbru začali všich

ni, kdož pomýšleli na zlepšení své ekonomické situace, spatřovat kýže

nou oblast v  Západu. Kromě pokladů aztéckých a  inckých panovníků

či nadějí na opakování loupeží z  Tenochtitlánu nebo Cuzka však pře

mýšleli o  cestě přes Atlantik i  lidé, kteří považovali zlato, stříbro, sma

ragdy i  perly za součást starého, zkaženého světa a  spatřovali v  otevře

ní západu příležitost k  vybudování nové společnosti, popř. zde hledali

útočiště před náboženským a  politickým pronásledováním. Původně

conquistador, později dominikánský mnich a  nakonec biskup v  Mi

choacánu Vasco de Quiroga se dokonce pokusil novou společnost

vybudovat. Inspirací mu byla bible, ale ani dodržování jejích přikázání

nakonec po Quirogově smrti projekt nezachránilo.

Od počátku sedmnáctého století usilovali o  zřízení komunit bez

náboženského a  politického pronásledování příslušníci různých pro

testantských sekt, perzekvovaných v  Anglii úředním anglikánským ná

boženstvím. Společně s  lidmi odcházejícími z  ekonomických důvodů

tu postavili osady, v  nichž však často postupovali vůči náboženským

nonkonformistům stejně netolerantně jako anglikánští biskupové

a  stát vůči  nim samým. Zklamání často zažívali také ti, kdož hledali

na západě lepší hospodářské a  sociální podmínky. Stejně jako přísluš

níci nových sekt se nechtěli vrátit do Anglie, a  proto opustili nedávno

vybudované osady a mířili dál do divočiny, na západ. Sledovali tok řek

a  postupovali do vnitrozemí, kde někdy s  překvapením konstatovali


Jdi na Západ 13

nepřítomnost Indiánů, jindy se s  nimi dohodli o  koupi jejich půdy, ale

nechyběly ani případy přímých střetů, které měly důsledky pro celou

koloniální společnost. Proslulá Baconova vzpoura proti koloniální

administrativě, líčená generacemi amerických historiků jako příklad

svobodomyslného ducha osadníků, začala obsazováním půdy na zá

padní hranici nárokované jak místními Indiány, tak novými kolonisty.

Ještě před polovinou osmnáctého století dosáhli poddaní britské ko

runy Apalačského pohoří, za nímž se rozprostírala úrodná říční údolí,

hlavně údolí Ohia. Obchodníci vyměňující v  regionu svoje zboží za

komodity nabízené Indiány přinášeli zprávy o  možnostech, jež nabí

zel kraj za horami, a  v  roce 1748 schválil virginský provinční sněm

i  místní zástupce koruny vytvoření Ohijské společnosti, jejíž podílníci

přišli s  plánem kolonizace oblasti za Aleghanami. Patřili k  nim před

ní virginští plantážníci včetně dvou bratrů budoucího hrdiny války

s Francií, později pak velitele kontinentální armády a nakonec prvního

amerického prezidenta George Washingtona. Společnost hodlala vy

slat za horský hřbet Christophera Gista s  úkolem najít půdu vhodnou

pro zakládání plantáží a  farem. Sám Gist přitom symbolizoval proces

pohybu americké společnosti k  západu. Pocházel z  východu, pak se

ovšem odstěhoval do Yadkin Valley v  Severní Karolíně a  záhy tu vy

nikl jako úspěšný obchodník se znamenitými znalostmi karolínského

pohraničí. Jako zkušeného hraničáře jej také najala Ohijská společnost

a v časném podzimu roku 1750 zahájil Gist se svými společníky třista

kilometrovou pouť kolem Ohia a  jeho přítoků. Navštívil přitom něko

lik indiánských vesnic, známých už předtím i obchodníkům z Virginie

či Pensylvánie, a  narazil zde i  na emisara pensylvánského guvernéra

Hamiltona George Croghana s  jeho míšeneckým tlumočníkem. Spo

lečně pak putovali řadu týdnů, až se na počátku roku 1751 vrátili do

civilizace.

Croghan patřil k dalším osobnostem hranice. Jeho příklad a názory

na šíření bílých osad k  západu uvádí zase řada autorů jako důkaz pro

své tvrzení o  existenci trvalého postupu bílé civilizace do amerického

vnitrozemí. Rodilý Angličan přišel do Ameriky přes Irsko teprve na

počátku čtyřicátých let a  ve své cestě k  západu se zastavil přechodně

až na linii mezi farmami bílých kolonistů a lovišti Indiánů. Působil zde

jako úspěšný obchodník a velký zastánce myšlenky dalšího postupu na


14 Velká siouxská válka západ. Vyzýval úřady k uzavírání dalších smluv s Indiány, tentokrát už na západním úbočí hor a  v  přilehlých nížinách. Získal pro tuto myšlenku za pomoci misionáře Conrada Weisera náčelníka Miamů a  stál tak v  roce 1748 u  podpisu dohody mezi pensylvánskými kvakery a  Miamy o  přátelství, následované podobnými dokumenty podepsanými zástupci Pensylvánie a  Delewarů, Šónijů a  Wyandotů. Na cestě s Gistem pak s potěšením pozorovali útěšnou krajinu kolem Ohia. Gist později napsal: „Je to krásná, úrodná rovina, bohatě zalesněná velkými ořešáky, jasany, javory a  třešněmi; zavodňována je velkým množstvím malých říček a  potůčků; je plná přirozených luk s  divokým žitem, modrou trávou a  jetelem, překypující divokými krocany, jeleny, losy a  značným počtem velké zvěře, zejména bizony, kteří jsou často vidět ve stádech o třiceti či čtyřiceti kusech na jedné lučině.“

Tento popis musel lákat nejen osadníky východně od Apalačin, ale také zemědělce Starého světa zápasícího po staletí s nedostatkem půdy. Slova, podobná slovům Gistovým, používaly desítky a  možná stovky obchodníků, vojáků, cestovatelů, ale také farmářů-dobrodruhů, pronikajících v  osmnáctém a  devatenáctém století do indiánského území a  popisujících nadšeně možnosti, jež jim nabízela místní příroda. Problémem údolí Ohia tak nebyla nepřízeň nebes či nepřátelství Indiánů, Croghana a  Gista přijal vlídně místní miamský náčelník i  příslušníci jeho kmene, ale ambice francouzských úřadů v Kanadě. Ty považovaly údolí Ohia a  Mississippi za oblast předurčenou pro francouzskou kolonizaci a  vysílaly sem vojenské oddíly zakreslující do map říční toky a  jejich přilehlé břehy jako součást francouzské koloniální říše v  Americe.

Válka mezi koalicemi vedenými Británií a  Francií, která propukla také v  důsledku sporu o  údolí Ohia, zastavila na několik let postup osadníků britských kolonií v  Americe na západ. Útoky Indiánů ve francouzských službách dokonce přinutily některé kolonisty hledat větší bezpečí dále od horských přechodů používaných k  nečekaným nájezdům nepřátelskými Indiány. Pařížská mírová smlouva však slibovala otevření cest nejen do údolí Ohia, ale i  dál k  Mississippi. Londýnská vláda sice usilovala o  zpomalení postupu nových přistěhovalců i  starých osadníků přes Apalačiny, ale její snaha ztroskotala. Provinční vojáci z  New Yorku, Pensylvánie i  Virginie nebojovali proti


Jdi na Západ 15

Francouzům a  Indiánům za zájmy britské koruny, ale proto, aby si za

jistili bezpečnost a  možnost pokračovat v  obsazování půdy za hranicí

tehdejšího bílého osídlení. Britské úřady ovšem kolonizaci za touto

hranicí zakazovali. Vedly je o  tomu obavy z  oslabování pozic metro

polních úřadů ve stále vzdálenějších koloniích, strach z reakce Indiánů

a  v  neposlední míře snaha připravit vlastní kolonizační projekty, které

by přinesly koruně ekonomický zisk. Navzdory opakovaným zákazům

však odcházeli za hraniční linii průzkumníci a  v  jejich stopách další

osadníci.

Nejen symbolický význam měly aktivity Daniela Boona, jehož jmé

no nechybí v  žádné publikaci pojednávací o  posunu americké hranice

na západ. Boone se narodil v  roce 1734 v  pensylvánské kvakerské ro

dině, přestěhoval se s  rodného hrabství Berks do Yadkin Valley v  Se

verní Karolíně, kde v  roce 1753 koupil jeho starší bratr Squire farmu.

Tady, na pokraji divočiny, jevil devatenáctiletý mladík podstatně větší

zájem o  lov než o  práci na polích, kde seli rodinní příslušníci kukuřici

mezi čnějící pařezy. Během krátké doby proslul Boone jako znameni

tý střelec a  stopař. Sňatek s  Rebecou Bryanovou v  roce 1756 nezměnil

jeho životní styl, stále trávil celé týdny a  měsíce na dlouhých lovec

kých výpravách. Jedna z nich ho zavedla v roce 1767 na západní úbočí

Apalačin v  oblasti Kentucky, kam pak zamířil k  větší výpravě o  dva

roky později. Společně s  dalšími pěti lovci prošel Cumberlandským

průsmykem a  dosáhl povodí řeky Kentucky. Po jejím toku pak postu

povala expedice k  západu fascinována možnostmi, jež nabízela krajina

lovcům i  zemědělcům. V  následujících dvou letech prošel Boone, ně

kdy ve společnosti jiných lovců, většinou však sám, větší část střední

Kentucky, aby zamířil v  březnu roku 1771 zpátky do Severní Karolíny.

O dva roky později vedl rodinnou kolonizační misi přes horské hřbety

zmařenou ovšem indiánským útokem v  Cumberlandském průsmy

ku. V  následujícím roce však mířil Boone znovu na západ, tentokrát

jako emisar karolínského guvernéra lorda Dunmora s  úkolem zjistit

splavnost Ohia v  kentucké části toku. Po návratu vstoupil lovec do

služeb Transylvania Company Richarda Hendersona a  v  roce 1775 pro

ni, a  pro tisíce lidí mířících přes hory, vytýčil jednu z  nejznámějších

stezek americké historie, stezku Daniela Boona či Cestu divočinou

z  Cumberlandského průsmyku k  řece Kentucky, na níž založil pevnost


16 Velká siouxská válka a  osadu Boonesboro. Žil potom několik let v  Kentucky, zaměstnán po většinu doby řešením sporů a  konfl iktů s  Indiány, kteří jej v  únoru 1778 zajali a  věznili, zatímco připravovali velký útok na Boonesboro. Boone však po čtvrt roce ze zajetí unikl a  organizoval pak úspěšnou obranu pevnosti, obleženou až do konce září britskými oddíly a  jejich šónijskými spojenci. Uhájení Boonesbora považovali současníci i  pozdější historikové za mimořádně významný faktor kolonizace oblasti za Apalačinami.

Ani tento úspěch však Boonovi nepomohl ve sporu o  pozemky, jež si sice v  Kentucky zabral, špatně však zaregistroval a  následně proto ztratil. Stopař a  hraničář vstoupil nakrátko do politiky, zasedal dokonce ve virginském zákonodárném sboru, ale život poslance mu zřejmě nevyhovoval, patrně i  proto, že jeho umění psát končilo nadrápáním podpisu a  čtení mu dělalo velké potíže. Nakonec odešel s  rodinou do západní Virginie, kde živil sebe i své blízké lovem až do roku 1820, aniž by uskutečnil plán na další velkou západní výpravu. Stal se legendou už za svého života, částečně díky práci Johna Filsona z roku 1784 s nepřesným názvem Boonova autobiografi e. Miliony čtenářů v  Americe a  na celém světě pak znaly literární postavu, jíž Boonovy osudy inspirovaly, Natty Bumppa Jamese Fenimora Coopera.

Boone vstupoval do historie Ameriky v  době, kdy kraj na východních úbočích Apalačin spravoval guvernér britské koruny a  západní svahy kontrolovali Indiáni a umíral v krátce předtím, než Spojené státy vstoupily vyhlášením Monroeovy doktríny na světovou scénu. Varovaly v ní evropské mocnosti před zasahováním do záležitostí amerického kontinentu, jehož zájmy ztotožňovaly se zájmy vlády ve Washingtonu. Proměna britských kolonií v nezávislou zemi nijak nepoznamenala postoj amerických osadníků k  Západu. I  po vyhlášení nezávislosti pohlíželi s nadějí na západní úrodné nížiny a severozápadní nařízení z roku 1787 stanovilo podmínky plného začlenění těchto území do Unie se všemi právy a  povinnostmi jejich obyvatel. Formálně sice tvořil celý tento kraj součást Spojených států, ve skutečnosti ho však stále obývali a  kontrolovali Indiáni a  bílí osadníci sem ve větší míře teprve pronikali. Západ ovšem nepřitahoval jen zájem jednotlivců, ale také amerických úřadů. Th omas Jeff erson, patrně nejvýraznější osobnost americké politické scény prvních desetiletí existence Unie, formuloval už v  roce


Spojené státy na mapě z počátku

30. let devate

náctého století


18 Velká siouxská válka 1786 program šíření americké civilizace na jih a  západ od stávajících hranic a  jako třetí americký prezident obhajoval v  roce 1803 počínání emisarů své vlády ve Francii. Vyslanci tehdy koupili od Napoleona Louisianu, celou pravobřežní část údolí Mississippi až k  nezřetelně vymezeným hranicím španělských kolonií na jihu a západě.

Na toto území, prozkoumané v  následujících letech výpravou Zebulona Pikea a  mimořádně úspěšnou expedicí Lewise a  Clarka, v  této době ovšem žádní osadníci neodcházeli. Nekonečné roviny, zvané už v této době pláně, i hory sice nabízely jisté možnosti obživy, kolonizaci však bránila komunikační bariéra. Tehdejší dopravní prostředky neumožňovaly ekonomicky únosnou přepravu zboží mezi velkou částí nově získaného území a  východními trhy a  na západ proto odcházely pouze brigády lovců a  obchodníků přivážejících pak po síti vodních cest cenné bobří a vydří kožešiny.

Jinak vypadala situace na jihozápadě, kde sousedily Spojené státy s  kolonií Novým Španělskem a  od roku 1821 nezávislým Mexikem. Sem, na území Texasu, přicházeli z  USA osadníci udržující hospodářské a  politické kontakty se zemí svého původu, do správního centra Nového Mexika pak jezdili ve stopách povozů Williama Becknella další obchodníci, šířící pověst stezky do Santa Fé mezi podnikateli amerických měst na Mississippi. Během několika let měla tato část Mexika pevnější ekonomické vazby s  USA než s  ostatními částmi země, což nevěstilo pro federální vládu ve vzdáleném Ciudad México nic dobrého. Už v  roce 1826 vyhlásila skupinka amerických přistěhovalců v  Texasu vedená bratry Edwardsovými nezávislou republiku Fredonia s představou začlenění nového státu do americké Unie. Třebaže republika existovala pouze několik dnů, předznamenala tato neúspěšná akce další vývoj v regionu. V roce 1836 žádal nezávislost už celý Texas a  jeho vstup do svazku americké federace v  roce 1845 znamenal počátek válečného stavu mezi USA a  Mexikem. Bojové operace mexicko-americké války ukončilo v  září roku 1847 příměří a  po dalších měsících jednání podpis dohody z  Guadalupe Hidalgo v  únoru 1848. Spojené státy získaly smlouvou nová území. Nad obrovskými prostorami na sever od Rio Grande del Norte včetně Kalifornie na západním pobřeží kontinentu vlála nyní americká vlajka. Někde, pravda jen symbolicky na  místech, kam dočasně pronikly buďto vojenské oddíly procházející


Jdi na Západ 19

krajem, nebo karavany vystěhovalců mířících na západní pobřeží. Tr

vale pak vlála toliko na stožárech několika málo pevností budovaných

urychleně na novém teritoriu nebo stejně malém počtu soukromých

obchodních stanic, které zde v  minulých letech postavili jednotlivci

nebo společnosti obchodující s  kožešinami. Fort Laramie, Fort Bent

či Fort Leavenworth přestavovaly opěrné body, kolem  nichž vyrůstala

později centra americké civilizace v divočině.

Oněch zmiňovaných kolon vystěhovalců začalo přibývat na plá

ních ve čtyřicátých letech, kdy stoupal zájem o  kolonizaci Oregonu,

v  té době ještě britsko-amerického kondominia. Občané obou států

– ještě na začátku století jich zde žilo jen pár desítek – zde měli podle

opakovaně prodlužované britsko-americké dohody stejná práva, ale

expanzionistické kruhy v  USA tuto skutečnost s  narůstajícím důra

zem kritizovaly a  žádaly vyřešení otázky Oregonu tak, aby celé území

připadlo jednoznačně Unii až k  54° severní zeměpisné šířky. Realis

té požadovali hranici s  Kanadou na 49° a  s  odkazem na nebezpečí

zhoršení vztahů s  Británií při probíhající válce se sousedním Mexi

kem nakonec v  roce 1846 tuto představu prosadili. Dohoda zvýšila

Přívoz v Kansasu


20 Velká siouxská válka atraktivitu Oregonu pro ty, kdož věřili, že na Západě čeká každého Američana lepší budoucnost, a tak na další z velkých západních stezek rostl každoročně počet větších či menších kolon prérijních škunerů. Po cestě, nezřetelně vymezeném rozježděném pruhu země, kde poutníci používali na dlouhých úsecích jako orientačních bodů výrazných terénních útvarů v  podobě hor či skal, procházeli původně obchodníci s  kožešinami kombinující zpravidla cestu na koni s  dopravou po vodě. Prvně ji projel s  povozem na přelomu třicátých a  čtyřicátých let Joe Meek, jehož příkladu následovala vystěhovalecká kolona vedená lovcem a  průvodcem „Zlomenou rukou“ Fitzpatrickem. Zprávy o  tomto úspěchu podněcovaly pak k  cestě do Oregonu další dobrodružné povahy a  v  Kanesville (dnes Council Bluff s) v  Iowě či West Point Landing (dnes Kansas City) domlouvali jednotlivci i  skupiny plány na společné zdolání dlouhé cesty.

Najímali si zde profesionální průvodce a  na jejich doporučení volili jako nejlepší měsíc k nastoupení pouti květen. Ti, kdo vyrazili dřív, mohli mít potíže s  pastvou jezdeckých koní i  tažných zvířat či s  vysokým stavem vody na říčkách a  řekách regionu, opozdilcům pak hrozilo podstatně větší nebezpečí v  podobě časného podzimního sněhu v  Jižním průsmyku. Celá cesta od říčních přístavů ve středu kontinentu do Oregon City měřila přes tři tisíce kilometrů a bylo na ní několik pevností a  stanic. U  nich si znavení vystěhovalci zpravidla několik dní v  bezpečí odpočinuli a  nechali nabrat sil i  svoje zvířata. První taková zastávka byla u  Fort Kearney, vybudované armádou v  roce 1848, další pak u bývalé obchodní stanice Fort Laramie, o jejíž prodeji začala jednat americká vláda s  majitelem, American Fur Company, v  době kdy armáda stavěla Fort Kearney.

Po odpočinku u  Fort Laramie opustily kolony dobře schůdný terén v  údolí Platte a  u  skaliska Indepence Rock zamířily k  řece Sweetwater, jíž musely několikrát překročit a  pak zahájit výstup, až dosáhly v  Jižním průsmyku kontinentálního předělu. Zdolání nejvyššího bodu dlouhého putování však neznamenalo odpočinek, až do Fort Hall střídala prudká klesání  kratší, ale stejně prudká stoupání. U  Fort Hall proto přišel čas na další odpočinek a  konečné rozhodnutí. Stezka se tu totiž dělila, jižní větev mířila do Kalifornie, severní do Oregonu. Oregonská stezka zase sledovala říční toky, ovšem za horších pod


Jdi na Západ 21

mínek než u  Platte. Úzká cesta kamenitým terénem nakonec přiměla

některé vystěhovalce hledat jiný způsob přesunu. Postavili na horním

toku řeky Columbie vory a  překonávali poslední úsek transkontinen

tální komunikace sjížděním dravých proudů. Časový rozdíl v  dosažení

Oregon City nebyl velký, výpravy prošly prérií a  Skalnatými horami

zpravidla za pět až šest měsíců.

Většina účastníků náročného podniku si teprve teď oddychla, ze

jména ti, kdo vyrazili na cestu přes kontinent v malé skupině a dlouhé

měsíce je tížily obavy z  indiánského útoku, který nikdy neohrozil vel

ké výpravy o  stovkách vozů. K  přepadení výprav o  několika povozech

však několikrát došlo a  na trase zmizela i  řada neopatrných dobro

druhů putujících na dlouhé trase sami. Všechny výpravy bez ohledu

na velikost trpěly opakovanými krádežemi hovězího dobytka i  koní,

Indiáni někdy děsili vystěhovalce předstíranými nájezdy a  život jim

ztrpčovali soustavným žebráním. Často také požadovali za skutečné

nebo fi ktivní služby vysoké odměny, hlavně v  podobě střeliva, kořalky,

ale někdy i  koní či zbraní. Jakmile pak nějaký dárek navzdory opa

kovaným varováním zkušených průvodců vystěhovaleckých karavan

Vystěhovalci na západní řece


22 Velká siouxská válka

dostali – někdy jen proto, aby vystěhovalci Indiány takto odbyli – ob

darovaní odmítali své dárce opustit. A  když už to učinili tak jen pro

to, aby přivedli k  dobrosrdečným bělochům příbuzné a  přátele. Pak

ovšem mohlo dojít k  vážným konfl iktům, stejně jako v  případě, že In

diáni zkoušeli něco z vozů prostě sami vzít, při tahanicích ozbrojených

lidí došlo občas k  nechtěným výstřelům a  tragédiím. Zejména v  ob

dobí kalifornské zlaté horečky, ale později i  zlaté horečky v  Coloradu

či Černých horách, měnili někdy vystěhovalci během cesty cíl svého

putování. Zapomněli na svůj původní úmysl najít na západě půdu pro

nový domov a  zamířili ke zlatým polím lákajícím samozřejmě do této

části kontinentu nejen obyvatele východního pobřeží, ale také Evropa

ny. Pro většinu těchto vystěhovalců však představovalo hledání zlata,

většinou neúspěšné, jen intermezzo při jejich cestě za vlastní půdou na

druhém konci Ameriky.

Na západ ovšem necestovali jen ti, kdož tu chtěli zůstat natrvalo

a  jeli tedy vybavení zemědělským nářadím, zařízením pro domácnost

a  samozřejmě potravinami na cestu. Do Oregonu, Kalifornie, ale také

jen do obchodních stanic a  pevností, kolem nichž vyrůstaly neuspořá

dané osady, přijížděli obchodníci, právníci a  lidé dalších profesí, aby si

zde vyřídili svoje záležitosti a  pak zamířili zpátky na východ. Tito lidé

nejezdili zpravidla s  vystěhovaleckými kolonami, ale volili pro cestu

na západ dostavník. Začleněním Kalifornie do Unie získal na naléha

vosti plán na vybudování pravidelného spojení mezi Mississippským

údolím, dosažitelným v  této době z  velkých východních měst cestou

po vodě, silnici či železnici, a  západním pobřežím kontinentu. Už ve

třicátých letech sice navrhovali stoupenci nového komunikačního

prostředku, železnice, postavení trati mezi tichomořským a  atlant

ským pobřežím Ameriky, ale tento plán byl politicky neprůchodný,

paradoxně zejména potom, co se stala Kalifornie novým státem Unie.

Za narůstajících sporů mezi svobodným severem a  otrokářským ji

hem si politikové obou znepřátelených táborů dobře uvědomovali, že

by železnice připojila v  tomto sporu politicky a  ekonomicky Kalifornii

a s ní celý Západ k té části federace, s jíž by ji spojovala železniční trať.

Za těchto okolností preferovali politikové obou stran železnici na zá

pad prostě nestavět, třebaže už na počátku padesátých let vyhodnotili

topografové americké armády hned několik vhodných tras.


Jdi na Západ 23

Jak vláda, tak americká společnost ovšem rychlé spojení s  Kalifornií potřebovala a  úřady proto podepsaly v  září roku 1857 s  bývalým kočím, a  v  okamžiku přípravy dokumentu už majitelem společnosti Overland Mail Service, Johnem Butterfi eldem smlouvu o  zřízení pravidelného dostavníkového spojení mezi Tiptonem v  Missouri a  kalifornským San Franciskem. Trať měřila dva a  půl tisíce kilometrů a  Butterfi eld dostával na její provozování subvenci šest set tisíc dolarů ročně. Na lince sice existoval jízdní řád, pravidelnost provozu zakotvil dokonce jeden paragraf smlouvy mezi Butterfi eldem a  vládou, ale pokyny pro kočí výslovně přikazovaly usilovat o  co nejkratší projetí celé trasy, tedy vybízely k  nedodržování oznámeného rozpisu. Jedině čas odjezdu z obou terminálů zůstával neměnný.

Dvakrát týdně opouštěly rudě a  lahvově zelené výtvory proslulých výrobců elegantních vozů, především společnosti James B. Hill and Sons z  Concordu (odtud concordské dostavníky), Tipton a  San Francisko a  pak už hnali kočí šestispřeží od stanice ke stanici zcela podle dispozic zaměstnavatele. Nejrychlejší z  nich dokázal najet proti jízdnímu řádu, předepisoval projet trasu za pětadvacet dní, celých dvaasedmdesát hodin. Ve stanicích, zpravidla po úsecích menších než třicet mil, měnil příslušný personál přípřeže. Butterfi eld původně nasadil koně, ale brzy poznal, že by ho jejich krádeže záhy donutily vyhlásit konkurz. Pro Indiány představovaly koňské potahy na trati i  stáda náhradních zvířat kolem stanic příliš velké lákadlo, a  tak majitel společnosti nakoupil po prvních zkušenostech stovky mul. Ve stanovených intervalech přicházela i  nová dvojice kočích, dvakrát měnili Butterfi eldovi zaměstnanci i  povozy. V  „civilizovaných krajích“, na trasách v  blízkosti obou terminálů, jezdily vozy nabízející devíti cestujícím v  dostavníku a  dalším šesti na střeše relativní pohodlí na kůží potažených sedadlech, pro divočinu pak stavěli mistři koláři jiný typ, zvaný bahenní. Konstruovali ho pro horší úseky cesty, kde bahno představovalo téměř trvalý povrch nezřetelně vymezené trasy. Aby zde vozy stále nezapadaly, měly menší rozměry a samozřejmě i váhu, což přinášelo i  menší pohodlí. Místo potahů z  kůže zde používali řemeslníci plátno a  sklopená sedadla přestavěl kočí s  pomocí cestujících zakrátko v  široké lehátko. Právě tyto vozy na trati silně trpěly, a  proto je ve stanicích často během několika minut opravovali kováři společnosti. Ti tvořili


24 Velká siouxská válka

společně s  dalšími osobami zaměstnávanými Butterfi eldem, tj. honáky,

výběrčím a  správcem malé noclehárny pro střídající kočí a  průvodčí

mi, významnou součást nepočetných obyvatel hranice. Mezi povin

nosti výběrčího jízdného patřilo opatrování jízdního řádu na budově

společnosti. Každý gramotný zájemce si tu mohl přečíst tabulkový čas

příjezdu a  odjezdu dostavníku s  upozorněním, že uvedený čas je pou

ze orientační. Přijít na stanici včas v  případě, že se kočímu podařilo

dodržet pokyn o  dosažení nejvyšší rychlosti, znamenalo dostavník

zmeškat a  pak čekat dlouhé hodiny a  někdy i  den či dva na další spoj.

Velké problémy představovalo stanovení jízdného. Butterfi eld zpočát

ku předpokládal individuální poplatek podle vytíženosti a  směru, ale

pod přívalem stížností tuto praxi rychle opustil a pasažéři platili podle

ujetých mil, každou míli deset centů, tedy stejnou cenu, jíž původně

účtoval Butterfi eld vládě za dopravu každého dopisu na celé trati mezi

oběma terminály. Skoro měsíční cesta od Mississippi do Kalifornie tak

přišla cestujícího na dvě stě padesát dolarů, což v  této době předsta

vovalo obrovskou sumu. Přesto měl Butterfi eld cestujících dost, ne

všichni samozřejmě jezdili po celé trase, takže společnost velmi dobře

prosperovala. Velkou ránu znamenala pro podnik občanská válka. But

terfi eld musel převést trať na sever, kontinentální předěl překonávaly

dostavníky Jižním průsmykem, ale právě klimatické podmínky zde

provoz v zimních měsících prakticky zastavily.

Další společnosti provozovaly kratší linky. Známá Overland Stage

Line Bena Holladaye, také bývalého kočího, vylepila po všech střediscích

Západu reklamní letáky s  tímto zněním: „Denní spojení z  Atchinsonu,

Omahy a Nebraska City do Central City, Gregory a Clear Creek Mining

District; lze přestoupit na vozy do Taosu, Santa Fé a jiných významných

měst v Novém Mexiku, jezdící třikrát týdně. V Salt Lake City je přestup

na dostavníky mířící do Virginia City a  Heleny, Boise City, Wala Wala,

Dallesu a  Portlandu v  Oregonu, provozované též třikrát týdně. Den

ně jezdí Overland Mail Company do Austinu, Virginia City, Nevady,

Sacramenta a  San Franciska v  Kalifornii.“ Téměř všechna vyjmenovaná

místa, někdy původně právě stanice přepravních společností, díky do

stavníkovému spojení neobyčejně rychle rostla, což zpětně přitahovalo

další zájemce o  budování dokonalejší dopravní sítě. Charakteristické

jsou v tomto smyslu důležité křižovatky Tuscon a El Paso.


Jdi na Západ 25

Zájemci o  lukrativní dostavníkové podnikání však neomezovali

pozornost jen na zdokonalování existující sítě, ale rychle otevíra

li nové linky tam, kde vyvstala potřeba dopravy většího počtu lidí.

Takový příklad nabízela linka do Černých hor, kde našel v  indiánské

rezervaci prospektor James Pearson bohaté rýžoviště zlata. Na Fran

couzském potoce vyrostlo během několika týdnů pětadvacetitisícové

město Deadwood. Část obyvatel sem přišla z  prvního zlatokopeckého

města stanů a  prkenných bud v  kraji, z  Custer City. Zlatokopové ho

pojmenovali po veliteli vojenského oddílu doprovázejícího geologic

kou expedici, která potvrdila bohaté zásoby zlata v  horách – George

Armstrongu Custerovi. Sem přijížděly od března 1875 dostavníky z že

lezniční stanice Cheyenne, nejdřív jen dvakrát týdně, později už denně

a  společnost se vznikem Deadwoodu nijak neváhala s  prodloužením

trasy. Třicet dostavníků vyrobených na speciální zakázku v  Concordu

přepravovalo cestující a  další desítky povozů používalo hned několi

ka fi rem k  dopravě zboží, hlavně potravin a  spotřebních komodit. Na

kozlících dostavníků zářících žlutou a  světle červenou barvou seděli

vedle kočích i střelci, uvolňující ovšem někdy svoje místo platícím ces

tujícím. Dostavník však bez ochrany nezůstával, ozbrojený průvodce ,

Indiáni útočící na dostavník


26 Velká siouxská válka

společnost vybírala tyto svoje zaměstnance zejména mezi renomova

nými zabijáky, ujížděl v  těchto případech před spřežením na vlastním

koni. Trasu dlouhou přes pět set kilometrů překonal dostavník za ne

celé tři dny, ve špatném počasí, kdy museli jít cestující na některých

úsecích pěšky nebo dokonce tlačit dvoutunový vůz blátem či sněhem,

doba transportu o  den či dva narostla. V  zimě půjčovali zaměstnanci

společnosti pasažérům bezplatně teplé bizoní pláště a na stanicích mě

nily posádky pevné pytle ukládané k  nohám cestujících. Byly v  nich

nahřáté cihly a  kameny, jejichž teplo ovšem nikdy nevydrželo oněch

šedesát kilometrů dělících stanice, kde strážci rezervního stáda pře

přahali. Promrzlí cestovatelé proto dlouho netrpělivě vyhlíželi první

známky menších zastávek – těch zřídila společnost na trase více – kde

v  rychlosti pili litry horkého čaje či kávy. Na některých zastávkách

mohli i  pojíst, místní hostinská zařízení měla otevřeno čtyřiadvacet

hodin denně.

Zatímco pasažéři vyhlíželi místa, kde si mohli koupit něco k  jíd

lu a  pití, sledovali vozkové a  průvodci bedlivě okolí, zejména tam,

kde vedla cesta úvozy nebo lesnatým terénem. Podle tradice tu sice

měli číhat Indiáni, stejné nebezpečí však představovali bílí desperáti.

Jejich obětmi, stejně jako obětmi Indiánů však nebývali jen cestují

cí či posádky dostavníků. Právě dostavníky přivážely v  řadě případů

informace o  mrtvolách osamělých poutníků či pobitých rodinách

farem u  stezky. Jeden z  deadwoodských dostavníků řídila i  Calamity

Jane, která převzala opratě potom, co členové zločinecké bandy těžce

zranili kočího Jacka McCalla. Sláva Deadwoodu přerůstala také díky

dobrodružstvím dostavníkových posádek v  legendu. Jako šerif zde

pracoval a  zemřel Bill Hickok, pohybující se podobně jako velká část

pestré společnosti hranice na hraně mezi zákonem a  zločinem. Kromě

těchto celebrit ovšem žily na západě tisíce lidí, jejichž jména nefi gu

rují v  žádných historických publikacích. Velká část nových osadníků

přicházela od počátku sedmdesátých let díky železnici, která naopak

v  žádné práci pojednávající o  fenoménu amerického Západu nechybí.

Pojmy Západ a  železnice možná do jisté míry splývají; železniční trati

nejenže usnadnily přepravu masy přistěhovalců, ale umožnily také je

jich bezproblémové začlenění do americké společnosti v  ekonomické

a politické dimenzi.


Jdi na Západ 27

Zahájení stavby pacifi cké dráhy, nejdůležitější americké železniční

trati křižující pláně, padlo jako navýsost politické rozhodnutí. Přísluš

ný zákon podepsal Abraham Lincoln v  roce 1862. Lincolnův podpis

nese také další mimořádně důležitý zákon, podle některých historiků

jeden z  nejdůležitějších zákonů, které kdy americký Kongres přijal,

zákon o  domovinách. Prezident podepsal tyto zákony v  kritickém

období amerických dějin, v  době občanské války hrozící zmařit dílo

otců zakladatelů americké Unie. O  přijetí obou opatření přitom usi

lovaly vlivné skupiny ve Spojených státech už od třicátých let. USA

byly jednou z  prvních zemí, kde začali s  výstavbou železniční sítě.

Řada politiků, o  obchodnících a  podnikatelích nemluvě, si od zahá

jení provozu na první trati uvědomovala význam nového dopravní

ho prostředku pro spojení různých částí stále rostoucího státu. Hned

několik železničních společností položilo během jediného desetiletí

tisíce kilometrů kolejnic a  podstatnou měrou tak přispěly k  ekono

mickému rozvoji státu, jehož hospodářství stále spočívalo na země

dělské výrobě. Vlastnictví půdy představovalo sen mnoha Američanů

i  přistěhovalců, kteří patrně ve většině případů přicházeli do Ameriky

právě kvůli půdě. Třebaže nebyly pozemky ve Spojených státech laciné,

mohli je zájemci získat snáze než v přelidněném Starém světě. Postačo

valy peníze a  ochota tvrdě pracovat, zatímco pro většinu evropských

venkovanů bylo jedinou cestou k  vlastnímu statku právo prvoroze

ného syna. I  situace v  USA však vyvolávala kritiku veřejnosti. Proč

mají vůbec Američané za půdu platit, když federální vláda disponuje

obrovskými neobdělávanými pozemky. Ať poskytne tuto půdu bez

zemkům. Zmenší tím sociální problémy a  přispěje k  ekonomickému

růstu. V  roce 1848 založili hlasatelé těchto názorů dokonce politickou

stranu s  jediným programovým bodem, shrnutým do krátkého hesla:

„Dejte každému chudákovi jeho domov!“ Strana narazila na rozhodný

odpor především jižanských politiků hovořících o  poklesu příjmů fe

derální pokladny. Jejich část skutečně pocházela z  prodeje federálního

pozemkového majetku, ale jižané argumentovali i  poklesem cen půdy

v  případě, že by tuto komoditu získávali zájemci zadarmo, i  velkými

přesuny obyvatelstva na Západ, kde vlastnila vláda volné půdy nejvíce.

Tyto přesuny by pak podle kritiků návrhu vedly k  rozvratu americké

ekonomiky a celé společnosti.


28 Velká siouxská válka

Strana sice brzy zanikla, ale program bezplatných přídělů půdy převzala v  druhé polovině padesátých let nově založená republikánská strana a  když její kandidát Lincoln zvítězil v  prezidentských volbách, otevřela se reálná možnost realizace starého požadavku americké veřejnosti. 20. května 1862, tedy hned po stabilizaci situace v  zemi zachvácené občanskou válkou, došla naplnění naděje amerických i  evropských bezzemků. Podle právě podepsaného zákona měl každý americký občan či osoba, která o  americké občanství požádala, právo získat bezplatně čtverec na mílové síti území americké Unie. Za sto šedesát akrů zaplatil vyměřovací poplatek deset dolarů a  když půdu pět let obdělával, postavil na ní dům a  neopustil ji na dobu delší než půl roku, přešel pozemek do jeho trvalého vlastnictví se všemi právy. Informace o  zákoně o  domovinách výrazně ovlivnila evropské přistěhovalectví a  ještě v  průběhu občanské války žádaly o  své příděly desítky tisíc lidí, odcházejících vesměs při hledání nového domova na volnou půdu Západu.

Po těžkých začátcích získali mnozí dostatek prostředků, aby si vybrali z  nabídky zemědělských strojů. Kromě secích strojů a  kultivátorů nabízeli agenti i mlátičky, ale hlavně žací stroje. McCormickův vynález z  poloviny století doznal v  průběhu několika let řadu vylepšení a  zvýšil podstatnou měrou produktivitu práce farmářů na pláních. Obilí sklízené v  regionu odvážely do velkých východních měst a  průmyslových center nákladní vlaky. Jestliže po celou první polovinu století hrála v  americké dopravě velkou roli přeprava zboží říčními parníky, výstavbou pacifi cké dráhy získala rozhodující náskok právě železnice. 2. července 1864 podepsal Lincoln zákon, jímž získávaly společnosti Union Pacifi c a Central Pacifi c koncesi na stavbu první transkontinentální dráhy na území USA. O  několik měsíců později dostala koncesi pro stavbu dráhy na tichomořské pobřeží i společnost Northern Pacifi c Railroad. Ta si však počínala při výstavbě komunikace mezi velkými jezery a  Puget Soundem v  Oregonu méně rozhodně než společnosti budující dráhu mezi Omahou a  Kalifornií. Union Pacifi c a Central Pacifi c si trasu pacifi cké dráhy rozdělily. Její západní část připadla Central Pacifi c, zaměstnávající jako svého hlavního inženýra Th eodora D. Judaha. Proslul nejen jako vynikající odborník, ale i jako osoba myšlence stavby dráhy napříč kontinentem úplně propadlá. Už v  době, kdy politikové


Jdi na Západ 29

ještě jenom rokovali o  trase komunikace, prováděl na vlastní náklady

složitá geologická a  topografi cká měření v  drsných podmínkách Sierry

Nevady. Obdobné názory na výstavbu trati zastával na východní části

stavby Grenville Dodge. Ten překvapil celé své okolí i  zaměstnavatele,

když na začátku občanské války opustil místo hlavního inženýra Union

Pacifi c, budujícího tedy železniční trati v Nebrasce, a odešel do armády.

Brzy však vyšlo najevo, že ho příliš nezajímá vývoj konfl iktu, ale spíš

získání kontaktů na politiky důležité pro rozhodování o  koncesi pro

stavbu transkontinentální dráhy. Byl to také nakonec on, kdo poskytl

prezidentovi informace potřebné pro udělení koncese. Pak už ho na

východě nic nedrželo, a  tak požádal o  přeložení na pláně, kde měla

jeho jednotka vykonávat strážní službu. Dodge však ve skutečnosti

prováděl topografi cká měření na trase budoucí železnice a  navíc vedl

válku proti Indiánům, kteří svou pouhou přítomností ohrožovali ještě

nezapočatou stavbu. Připravil tažení proti zimním táborům Čejenů

a  Arapahů přesto, že tím porušoval rozkazy z  Washingtonu. Dal také

uvěznit důstojníky, varující s  ohledem na zdraví účastníků expedice

před akcí v  třeskuté zimě. Dodge válčil s  Indiány i  v  době, kdy s  nimi

vyjednávali emisaři Úřadu pro indiánské záležitosti a  tak úspěšně ma

řil jejich práci. Počínal si natolik neomaleně, že ho z Omahy odvolával

telegramem sám vrchní velitel americké armády a  budoucí prezident

U. S. Grant. Dodgeovi nezbývalo než uposlechnout, ale dřív než dojel

do Washingtonu, napsal žádost o  propuštění z  armády. Veřejně kriti

zoval vládní politiku vůči Indiánům v oblasti stavby dráhy a žádal, aby

odtud vojenské jednotky všechny divochy vytlačily.

Union Pacifi c pak dokázala vše, co její bývalý inženýr pro želez

nici udělal, ocenit. Nabídla mu po propuštění z  armády staré místo

a  ocenila jeho služby částkou deseti tisíc dolarů ročně, tedy skoro

polovinou platu amerického prezidenta. Nakonec ovšem došlo mezi

vedením společnosti a  Dodgem k  neočekávanému konfl iktu. Dodge

navrhl pro stavbu nejkratší a  z  technického hlediska nejvýhodnější

trasu, vedení společnosti žádalo naopak stavbu delší, přičemž bralo

ohled zejména na kvalitu pozemků v  okolí trati. Vláda totiž přidělo

vala pro stavbu federální půdu nejen přímo mezi kolejemi, ale i  v  je

jich okolí a to samozřejmě znamenalo pro společnost možnost obrov

ských zisků. Dodge tedy nemohl zaměstnavatele o  výhodnosti svého


30 Velká siouxská válka

projektu přesvědčit. Navrhoval stavět trať údolím řeky Platte, odtud

k  pohoří Laramie a  po překonání Evansova průsmyku pokračovat

k  Velkému Solnému jezeru, kde stanovil Lincoln u  Promotory místo

spojení kolejnic pokládaných oběma železničními společnostmi. In

ženýr si proto stěžoval ve Washingtonu a protože vláda i armáda měly

na železnici velký zájem, změnil Grant na Dodgea názor. Vítěze v  ob

čanské válce a  zachránce Unie respektovala v  této době celá americká

společnost a  tak Dodge s  Grantovou pomocí prosadil svou. Pak už

nestálo stavbě nic v  cestě a  pracovní čety postupovaly bez problémů

od Mississippi na západ.

Stejně rychle pokládali pražce a kolejnice Číňané tvořící velkou část

čtrnácti tisíc zaměstnanců Central Pacifi c, ovšem jen do chvíle, kdy do

šli k úpatí příkrých svahů Sierry. Hory pak postup téměř zastavily. Mi

néři vystříleli desítky tunelů, stavební dělníci vybudovali kilometry zá

bran chránící trať před lavinami kamení i  sněhu, zasypali stovky roklí

a strží. Skoro čtyři roky trvalo než si mohl Judah vydechnout. Teritori

um Nevada nabízelo mnohem lepší terénní podmínky a  když dosáhli

zkušení dělníci Rena, položili už během dvanáctihodinové směny až

patnáct kilometrů kolejnic. Problémy zato narůstaly na východní části

stavby, kde chybělo kvalitní dřevo nejen na pražce, ale především na

řadu mostů nad toky řek, říček i potoků. Vozili je sem až z Minnesoty,

samozřejmě ne v  podobě kmenů ale trámů, které prošly zvlášť posta

venou pilou v  Omaze. Přímo na pile pak nakládali materiál na ploché

vozy tažené silnými lokomotivami pro nákladní vlaky. Na staveniště

mostů přepravovaly dřevo přípřeže mul a  pak nastupovali do práce

tesaři. Museli odevzdat důkladné dílo třebaže věděli, že dřevěné mosty

postupně nahradí železné a  ocelové konstrukce. Totéž ostatně čekalo

i  pražce a  kolejnice. Kvalitní pražce vyžadovaly dubové dřevo a  duby

na pláních prostě nerostly. Dělníci proto prokládali dubové pražce při

vážené z  východu topolovými hranoly napouštěnými speciální emul

zí s  tím, že je později vymění, stejně jako vystřídají kolejnice ocelové

původní kolejnice ze železa. Těsně za dělníky připevňujícími kolejnice

k  pražcům mohutnými hřeby supala lokomotiva tlačící vagon s  kovář

skou dílnou, kuchyní a  pracovnou inženýrů. S  větším odstupem sle

dovalo pracovní čety stanové městečko, vzadu pak zůstávaly budoucí

stanice, zatím většinou neladné shluky prkenných bud, kde nocovali




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.