načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Velká láska malých rozměrů - Colin Falconer

Velká láska malých rozměrů

Elektronická kniha: Velká láska malých rozměrů
Autor:

Píše se rok 1489, Španěly od vítězství nad Maury dělí už jen krůček a inkvizice se živě zajímá o všechny, kdo by se snad mohli odklánět od víry pravé. A v téhle neklidné době ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 311
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Lucie Johnová
Jazyk: česky
Téma: anglické, historické romány, 15.stol.
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5038-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Píše se rok 1489, Španěly od vítězství nad Maury dělí už jen krůček a inkvizice se živě zajímá o všechny, kdo by se snad mohli odklánět od víry pravé. A v téhle neklidné době se setkávají velký malíř malé postavy a jeho krásná múza a začíná drama lásky, přátelství, nenávisti a zrady.     Diego Vasquez byl obdařen úžasným talentem a jeho obrazy zdobí sevillské kostely, do vínku však dostal také groteskně malé tělo, které mu přináší mnoho trápení a posměchu. Když ho okouzlí překrásná Mencia, raději to nepřizná ani svému jedinému příteli (a snad ani sám sobě), a smutek a beznaděj skrývá za hradbou ironie a cynismu. Dáma má ale vlastní hlavu a vlastní plány – a k těm patří i to, že by se ráda učila malovat od skutečného mistra. Jejich setkáním začíná příběh lásky a nenávisti, přátelství a zrady, závisti, uražené pýchy a pomsty, který se odehrává na sklonku reconquisty a zavede nás do sevillských krčem a kostelů, do kobek inkvizice, ale i do emírova paláce v Granadě a jeho harému.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Velká láska malých

rozměrů

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bbart.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Colin Falconer

Velká láska malých rozměrů – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Přeložila Lucie Johnová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2018

Bořivojova 75, Praha 3

Revised edition copyright © 2016 by Colin Falconer

All rights reserved.

Z anglického originálu A Great Love Of Small Proportion

(Printed in Great Britain by Amazon)

přeložila © 2018 Lucie Johnová

Redakce textu: Iva Klinderová

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-759-5038-3 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-759-5144-1 (ePDF)

ISBN 978-80-759-5142-7 (ePUB)

ISBN 978-80-759-5143-4 (Mobi)


První část



Kapitola 1

Sevilla

Poslední dny roku 1489

POHLEĎTE SEM, vysoko na lešení u stěny, přímo ve chřtánu světce stojí

malý muž, který zná nezměrnou bolest velké touhy.

Ahluboko pod ním je ona, září vtom zaprášeném kostele jako rumělka, natahuje mu duši na skřipec, představuje neuhasitelný oheň, kvůli němuž se mu dere znitra ten němý, pronikavý výkřik.

Její jméno zná: Mencia. Ví také, kde bydlí: ve velkém domě nedaleko náměstí svatého Františka. Ložnici má ve třetím patře, je u ní ozdobné kamenné zábradlí a stříška z modrých dlaždiček azulejos, jedna má při okraji prasklinu. Mencia je obzvlášť zanícenou vyznavačkou La Virgen de la Hiniesta Gloriosa, ta ji sem také přivedla.

Afligido por el anhelo.

Soužící se touhou.

Ze svého vyvýšeného místa ji bezostyšně pozoruje, ona si ho aninevšimne. Klidně by mohl být jednou z těch líných vypasených much, které bez ustání krouží po chrámové lodi. Dívčiny vlasy halí jemný hedvábný šál, tvář má skrytou pod černou mantilou. Ale na tom nezáleží. Jednou

viděl její obličej nezahalený – a to stačilo. Do konce života si ji budedokonale pamatovat.

Mohl by ji namalovat zpaměti.

Mencia zapálí u nohou Panny svíčku a zamumlá pár slov modlitby, její

dueňa mezitím sedí v kostelní lavici, rty pevně sevřené. Diego přemítá,

za koho se dívka asi modlí. Tohle se nikdy nedozví.

A pak je Mencia najednou pryč, zmizí stejně tiše, jako se objevila, šelest

podrážky na kameni, závan jejího dechu v jeho představách. Diego

mžourá do bílého světla, které sem proniká velkými dveřmi, sleduje, jak

dívka vychází na náměstí, jak nasedá do kočáru, který tam na ni čeká.

7


Odvrátí se. Než jeho oči opět přivyknou šeru kostela, uplyne spousta

času. Připadá mu, že cítí růže ajasmín, jemný pozůstatek jejího parfému,

jenž ulpěl na částečkách prachu.

Zdá se, že před její pustošivou přítomností není nikde v bezpečí, ani

vtomhle kostele, tak daleko od místa, kde Mencia bydlí; ani vespolečenských kruzích, kam patří jeho otec; ani ve svých snech, jakkoli se snaží

ukázněně držet svého umění. Její půvab všechno ostatní zadupává do

země. Vraždí apálí vše kolem jako Mongol, motýl vokovaných botách.

Diego znovu obrací pozornost knástěnné malbě, ke Kryštofovipřenášejícímu malého Ježíše přes řeku. Kryštof se až zlověstně podobá Diegovu

ochránci biskupovi. Ne že by to nebyl záměr. Dítě je plavovlasé. Klidně

by to mohl být potomek kteréhokoli dobrého hidalga . Nikdo by přecenestál oto, aby Ježíšek vypadal jako nějaký špinavý Žid, že? Nebo jako syn

mudéjara .

Dlouho jen tak stojí adívá se na to, co namaloval, potom se znovupokouší soustředit na práci.

„Předstírej, že tomu věříš,“ nabádá se potichu arty se mu přitom téměř

nepohybují. Nikdo ho tu nemůže slyšet. Je poledne. Polovina města spí.

Je tu opět sám. Ale jeden nikdy neví, zvlášť v Seville. Přinejmenším by

ho mohl slyšet Bůh, aJemu tedy nevěří ani trochu.

Zavře oči a představuje si Mencii jako svou ženu. Nejdřív si ale musí

představit sám sebe jako normálního muže, nebo spíš jako mužepozoruhodného, někoho, jako je Raúl. Hned oči zase otevře, aby ten obraz zahnal

zmysli. Kčemu je to dobré? Nikdy na tváři neucítí její dech. Mencia nikdy

nevstoupí do jeho lože jako nevěsta, veškeré naplnění, kterého se mu kdy

dostane, mu přinesou temperové malby, svatí, kteří mlhavě připomínají

tlusté biskupy.

Má úžasný talent. Všichni mu to tvrdí. On by však byl radši vysoký

atupý.

Odhodí štětec asleze po žebříku dolů. Otře si ruku do hadru aupustí

ho na podlahu pod lešením. Nemá to smysl. Dnes už nic nenamaluje. Ta

ženská tím svým nemožným půvabem všechno zničila. Její vůně přebila

zatuchlost, která tu obvykle vládne. Diego se zastaví před Madonou

a sjede ji nenávistným pohledem. Jestlipak se v den, kdy ten její Kristus

8


spolu se všemi těmi svými zatracenými svatými stvořili jeho, na jejich plánu

podílela iona? Nese také svůj díl viny?

Přejíždí rukou plamen svíčky, kterou Mencia Gonçalvezová před chvílí zapálila uBohorodiččiných nohou, dokud se nespálí.

Kdyby se teď vrátil domů, jeho otci by bylo divné, proč pro dnešek sprací skončil. Nedokáže čelit vyhlídce na výslech, který by ho čekal, ana vymýšlení výmluv nemá dost energie. Mohl by se ve svém ateliéru pustit do práce na oltářním panelu, ale už samotné úvahy o kompozici hovyčerpávají.

„Takže se jde pít,“ sdělí Panně Marii natruc jejím dřevěným slzám.Zašermuje jí prstem před obličejem. „Neplač pro mě. Tomu se říkápokrytectví. To ty atvoje rodina jste mě ktomu dohnaly.“

Poslední pohled na svatého Kryštofa, pouhá hlava ana stěně stín obrysu budoucího světcova těla. Na jeho obraze má Kryštof ve tváři výraz člověka, který, pokud za svou námahu nedostane štědře zaplaceno, klidně Ježíška upustí do hlubokých vod. Vypadá samolibě. Prohnaně.

Biskup si toho ovšem nevšimne. Tenhle typ lidí si podobných věcínevšimne nikdy. Diego Vasquez, El Trasgo , stojí na schodech před kostelem amžourá na prázdné náměstí. Písečný vír honí kolem prázdné kašny stránkuzmodlitební knížky. Diego se pustí po calle , jež míří na západ kdokům. VTrianě najde rozptýlení ivtuhle denní dobu.

Překračuje koňské kobližky, prašný vítr od maghrebu čechrá listí palem. Jak pokračuje vcestě, honosné domy asoukromé zahrady vystřídajískromnější stavení, apak už cítí řeku aslyší vřískání racků.

Kdysi by se sem neodvážil bez Raúla. Dokonce ivelitel městské stráže

sem odmítal vnoci posílat hlídky. To Isabella tu po svém nástupu na trůn

zločin vymýtila. Vyžeňte všechny vrahy a zloděje z Triany, a nezůstane tam

ani noha, tak jí to alespoň tehdy říkali sevillští měšťané. Po pár měsících

své psy odvolala, ale přinejmenším se tu teď dá přes den chodit, anižčlověku někdo podřízne krk.

Neplatí to ovšem vždycky.

Ze strany mu na hlavu přiletí oblázek.

9


Zastaví se aotočí. Kamínek mu leží unohou, je malý, ne natolik velký, aby mu po něm zůstala modřina, ale dost velký na to, aby upoutal jeho pozornost. Poklesne na duchu.

Vidí partu mladíků, je jich asi tucet, nejspíš učedníci znudění siestou, kteří vtomhle horkém aprašném odpoledni hledají nějakou zábavu. Diego sáhne po kordu, vzápětí si však uvědomí, že si ho dnes nevzal. Nenapadlo ho, že by jej při práci na nástěnné malbě vkostele mohl potřebovat.

Nad dlažebními kostkami se mihne další kámen, tentokrát větší. Po smíchu následuje nadávka. Slyší slovo enano , trpaslík. No jistě. Není to legrace, vidět muže stělem malého chlapce? Tomuhle ta chátra nedokáže odolat.

Kdyby měl zbraň, vyrazil by proti nim, zahnal by je. Zapíchl by je,

kdyby to dokázal. Teď je mu ale jasné, že mu nezbývá než utéct.

Přidá do kroku, potom zahne do úzké stinné uličky vnaději, že tam za ním nepůjdou, že je příliš horko dokonce i na pronásledování trpaslíků. Jenže tahle záchrana by samozřejmě byla příliš jednoduchá anení součástí svatého Božího plánu.

Slyší je povykovat, pak se od zdí začne odrážet zvuk dusajících bot. Diego přidá, na rohu se jednou ohlédne. Dios mio , pustili se za ním.Báječná hra. Už ji hrál – a mockrát. Dospělý muž s kratičkýma nohama smečce neuteče. Zbývá tedy jediná otázka: jak moc ho zbijí?

Zaslechne zamňoukání avidí, jak zjasného světla ulice do černých stínů, které považoval za jednolitou bílou zeď, vyběhla kočka. Tohle je jeho šance.

Vydá se uličkou za ní. Tenhle callejón je tak úzký, že tam člověk sotva projde,

aprudce se svažuje. Diego čeká, neodvažuje se dýchat. Slyší, jak se jehopronásledovatelé shlukli na ulici, jak na sebe pokřikují: Kde je? Kudy běžel?

Skryje se vjednom vchodu, tiskne se zády kdřevěným dveřím ačeká.

Mezi okapy nad jeho hlavou zatřepotá křídly holub.

A jeden z nich se teď uličkou blíží. Ostatní na něj volají: Ale no tak,

jdeme, tady není. Slyší mladíkův dech. Je vpokušení vyrazit, utéct. Snaží

se splynout sdřevem, přikrčit se, udělat se neviditelným.

Cítí, že mladík váhá. Na co čeká? Dalších pár kroků, stále blíž. Diego

ví, že jeho pronásledovatel je už jen pár kroků od něj, vidí jeho stín na

jasné bílé stěně na druhé straně uličky.

10


Mladík zahaleká: „Enano! Salga! Sé que estat aqui!“

Diego už zadržuje dech tak dlouho, že ho bolí na prsou. Kamarádi na mladíka znovu volají. Slyší, jak jim odpovídá: Už jdu. Jen ještě počkejte.

Další krok.

Auž je uněj. Neurvale vyhlížející mládenec, podsaditý, stvářemi jako jablíčka abystrýma krutýma očima. Chvíli se na sebe dívají, pak se mladík ušklíbne. „Tak tady jsi,“ řekne, jako by našel kotě, které hodlá utopit ve stoce.

Diego se dá na útěk, ale nemá to cenu. Mladík se směje, ví, že vyhrál, a když Diego běží kolem něj, podrazí mu nohy. Diego se natáhne jak dlouhý, tak široký na dlažbu. Jeho pronásledovatel křikne na své druhy na ulici aoni hlučně přiklušou, aby si tu zábavu také užili.

Někdo prudce rozrazí okenice aspílá jim, že ho ruší při siestě, jako by tu bandu něco takového teď, když má trpaslíka, kterého může mučit, mohlo zastavit.

Diego se překulí na záda adívá se do těch rozzářených dychtivých tváří. „Tak se do toho pusťte, ať to mám za sebou,“ začne, ale už to nedořekne, protože mezitím mu ten mladý násilník zasadí první kopanec. Raúl Beltran vystoupí zkočáru avyběhne po schodech do kostela. „Diego! Diego, kde jsi?“

Podívá se nahoru na opuštěné lešení, sklouzne pohledem khadrupovalujícímu se na zemi, krozmazaným otiskům prstů azářivému lazuritu na prstech nohou Panny Marie. No dobře, takže tady byl – anení to tak

dlouho.

Znovu zavolá: „Diego!“

Zklamaně si povzdychne avzhlédne knástěnné malbě, na poslednípřírůstky domalované temperou. Popojde blíž, potom o pár krokůpoodstoupí. Zasměje se avykřikne jméno svého kočího. Když se sluha okamžitě

neobjeví, vyjde Raúl ven, stáhne ho zkozlíku adovleče do kostela.

„Podívej se na tohle.“

„Na co se to dívám, seňore?“

„Na tohle, Pedro! Copak to nevidíš? Je to nádherné.“

„Není to hotové.“

11


„To je jedno. Podívej se, co udělal tady s tím obličejem, na ty vrásky kolem očí, na jeho výraz. Vypadá stejně skutečný jako ty. Tedysamozřejmě se netváří tak kysele, ale koneckonců je to svatý, zatímco ty trávíš všechen čas skoňmi.“

Pedro se jeho vtipu ani neusměje. „Tak se podívej na tohle.“ Raúl ho přiměje udělat čelem vzad avede ho koltáři, kdřevěné desce pod křížem.

Panna Marie drží vnáruči Ježíšovo mrtvé tělo asvatý Michal se svatým

Petrem klečí vedle ní. Vpozadí se tyčí kříž ahradby Jeruzaléma.

Raúl stojí před tím výjevem jako uhranutý. Pedro se rozpačitě ošívá, klobouk drží vruce. Není si jistý, na co se to má vlastně dívat.

„Je to moc hezký,“ vypraví ze sebe nakonec.

„Hezké? Už jsi někdy viděl takhle citlivě vyobrazený žal? Jako by se to odehrávalo přímo před námi. Podívej se na to, Pedro. Jak tohle může někdo namalovat? Jak zachytí tak silný cit, podstatu, duši? A ty barvy, které používá... je to jako živé.“

„Není tohle jeden ztěch panelů, který namaloval ten váš přítel?“ zeptá se ho Pedro.

„Samozřejmě že ano. Proč myslíš, že bych ti ho jinak ukazoval?“

„Není on novej křesťan?“

Raúl Pedra pustí, jako by se oněj mohl ušpinit. „Jeho rodina se vírypřidržuje už sto let.“

„Ale kdysi to byli židi.“

„Je to nejlepší malíř vSeville, možná ivcelé Andalusii. Jeho obrazy si

objednaly všechny kostely ve městě.“

Pedro pokrčí rameny. Vkostele, kde není přítomný kněz, který by mu

řekl, co má dělat, se cítí nesvůj. „Neměli bychom už jít, done Raúle?“

Ale Raúl ho neposlouchá. Dívá se na deskový obraz, prsty se dotkne

tváře svatého Petra, jako by obkresloval obrysy jeho tváře. „Takové

mistrovství. To je dar od Boha.“

„Pro slávu Boží, seňore.“

„Samozřejmě. Pro slávu Boží.“

„Vypadá to, že tu není. Počkáme na něj?“

Raúl zavrtí hlavou. „Musel odejít ve spěchu. Vidíš, ani si neuklidil

barvy.“

12


„Na práci je moc horko, seňore.“

„Ne, Diegovi je jedno, jestli je horko nebo zima. Když pracuje, nezajímá ho nic jiného. Mohlo by klidně sněžit, jeho by to nezastavilo.“

„Sníh moc pravděpodobnej není.“

„To já vím, Pedro. Byl to vtip.“

„Takže pojedeme, seňore?“

Raúl pokrčí rameny apřikývne.

„Zpátky domů?“

„Ne, zavez mě do doků.“ Projde kolem Pedra kobrovským dveřím.

„Můžu se zeptat, kam jedeme?“

Raúl se ve dveřích zastaví, oslepujcí světlo známěstí má vzádech. Oslněný Pedro musí přimhouřit oči. „Právě jsem ti řekl, kam jedeme. Do doků.“

„Ale kam do doků, seňore?“

„Rozhodnu se, až tam budeme. Ateď si pospěš.“

„Ale donu Miguelovi se nebude líbit, že se tam vypravíte, seňore. Že se budete stýkat stou chátrou.“

„Můj otec tu není, takže je jedno, co se mu líbí aco ne.“

„Ale neměli bychom se radši vrátit? Je siesta.“

„Kdybych po něčem takovém toužil, tak bychom se vrátili. Ale já nechci. Chci jet do doků. Takže si pospěš, Pedro.“

Rozpolcený Pedro ještě pořád váhá.

„Pedro?“

„Don Miguel mi řekl, že vás tam už nemám vozit.“

Raúl kněmu přistoupí blíž. „Don Miguel je vGranadě, na válečném tažení

skrálem, takže je mi jedno, co chce. Amůže to být jedno itobě. Je pravda,

že by ho mrzelo, kdyby po návratu zjistil, že jsem propustil jeho kočího,

protože byl drzý. Jenže do té doby bych stačil přijmout někoho jiného amůj

otec je zaměstnaný člověk. S problémy se služebnictvem si příliš hlavu

nedělá. Atakový kočí... jak těžké by asi mohlo být sehnat jiného?“

Pedro přikývne. „Takže do doků, seňore.“ Vrátí se kčekajícímu kočáru

achopí se opratí. Raúl jde za ním. Tohle nedýchatelné vedro vněmvyvolalo žízeň. Naskočí do kočáru azabuší hůlkou na střechu. Koně vyrazí

po dlažebních kostkách.

13


Ô

Co ho vlastně upozorní, že se něco děje? Tlupa mladíků v úzké uličce

vhorkém odpoledni – na tom není nic divného, ne vtéhle části města. Jsou

už natolik blízko doků, že cítí zbrojnici alatríny avpřístavišti pachzahní

vajících zbytků vyvržených z moře. Ale něco ve smíchu těch výrostků

vněm vyvolá obavy. Sleduje, jak se šest znich rozběhne do uličky. Vypadají

jako psi pronásledující raněného holuba. Raúl pozná lov na první pohled.

Zaklepe hůlkou na střechu kočáru aPedro přitáhne koním opratě. Dívá

se zkozlíku dolů, možná doufá, že si to mladý pán rozmyslel.

„Počkej tady,“ poručí mu Raúl.

„Kam to jdete, seňore?“

„Prostě počkej.“ Raúl si připne kord.

Dlouhými kroky rázuje ulicí avzápětí zmizí vúzké postranní uličce.

Jako by pověsili na hák vepřový bok astřídali se vjeho naklepávání, aby

byl křehčí, než se bude vařit.

Místo háku použili kovový držák na pochodeň na zdi a Diega na něj

pověsili za opasek. Visí tam, divoce máchá rukama anohama avztekle na

své trýznitele řve. Čím víc, tím víc se mladíci smějí. Akdyž už ta hrapře

stává být zábavná, jeden znich ho pleskne přes uši nebo ho pořádně udeří

do obličeje, aby nepřestával vrčet.

Znosu, nejspíš zlomeného, Diegovi crčí krev.

Vuličce jsou otevřené okenice, ven vyhlížejí různé tváře, nikdo ztěch

lidí však není natolik odvážný, aby vyšel ven anějak zasáhl. Pokřikují na

výrostky, aby toho nechali, ale proč by ti mládenci měli poslechnout, když

se dobře baví anení tu nikdo, kdo by jim to zarazil.

„Ya está bien,“ řekne Raúl. „To už stačilo.“

Všichni se kněmu otočí. Raúl je spočítá. Je jich osm. Je mu jasné, co se

jim honí hlavou. Napřed se rozhlédnou, jestli ssebou nemá nějaké tělesné

strážce, pak zhodnotí jeho oblečení, camis zjemného plátna, vysoké boty

změkké kůže.

Kord po boku má zatím ještě pořád vpochvě.

Raúl rozhodí rukama azasměje se. „No tak, hoši. To zvládnete. Jeden

muž proti tolika statečným mládencům! Pročpak váháte?“

14


Přistoupí okrok blíž. Výrostci se stáhnou, všichni až na jednoho.Poří

zek sprasečími tvářemi, vousy sice ještě nemá, ale na svůj věk je až dost

mohutný.

„Vidím, že jednoho vězně se vám už dneska podařilo získat. To tedy

musela být potyčka! Škoda že jsem to neviděl. Proč zvás všech králFer

dinand neudělal rytíře ve svém vojsku? Statečné chlapy, jako jste vy, přece

potřebuje.“

Další krok. Výrostci znovu couvnou, tedy až na toho mladého rváče,

který má ruce u boků sevřené v pěsti. Hm, už toho bylo dost, pomyslí si

Raúl. Se smíchem kmladíkovi přistoupí asrazí ho kzemi. Mladíkovivy

letí ruce kobličeji. Mezi prsty mu protéká krev.

„Proč už se nesmějete?“ ptá se Raúl ostatních. Udělá pár kroků směrem

knim aněkolik se jich dá na útěk. Raúl doširoka rozpřáhne ruce. „Počkejte,

vraťte se! Vždyť se přece dobře bavíme, ne?“

„Raúle! Pozor!“

Tihle cucáci jsou tak předvídatelní , pomyslí si Raúl. Slyší Diegův varovný

výkřik a v mžiku drží v ruce kord. Ten pohyb už nacvičoval tolikrát, že

oněm vůbec nemusí přemýšlet, úkrok stranou, následuje půlotočkaavzá

pětí už se hrot čepele dotýká tlusté prasečí tváře toho mladého násilníka

– těsně pod okem. Výrostek ztuhne. Vruce drží zbraň, těžkou pochodeň,

kterou vytrhl zjednoho držáku na zdi domu.

„Nehýbej se, nebo ti vypíchnu oko, chlapečku.“

Mladík se ani nepohne.

„A teď by ses podle mě měl tady seňorovi omluvit za problémy, které

jsi mu dnes odpoledne způsobil.“

Výrostek si olízne rty akoutkem oka pátrá po svých přátelích. Od nich

však žádnou pomoc čekat nemůže. Všichni se vytratili. Ulička je prázdná.

Znosu, který už se zbarvil do rudofialova, mu kape krev, aRaúlovizku

šený zrak napovídá, že zůstane zřejmě trochu nakřivo.

Raúl ukáže na Diega. „Tenhle člověk je slavný malíř. Věděls to? Dokáže

namalovat plačící matku Boží tak dokonale, že zachytí samotnou duši

žalu. Ateď se podívej, cos mu provedl!“

Diego se na háku zazmítá. „Prostě mu uřízni ty jeho zatracený cojones ,

Raúle. Uřízni mu je!“

15


Mladý násilník je teď doopravdy bez sebe strachy. Kolik mu může být? říká si vduchu Raúl. Šestnáct, sedmnáct? Dost starý na to, aby ve chvíli, kdy je součástí davu, někoho zabil, dost starý na to, aby nadšeně jásal, když inkvizice po autodafé upaluje marranos .

Hrot Raúlovy čepele se dotkne protivníkova víčka. Mladíkovi sehluboko zhrdla vydere naříkavý zvuk. Počurá se.

„Omluv se tomu člověku.“

„Lo siento. Lo si– Lo si... ento... mucho, seňor.“

Téměř ze sebe ta slova nedokáže vypravit, tak je vyděšený.

„Velký zločin si zaslouží důkladné pokání. Polib mu boty.“

Mladík zaváhá.

„Je to na tobě. Myslíš, že ti na zbytek života bude stačit jenom jedno

oko? Považuj mě za svůj osud. Jsem tady, čekám, co se rozhodneš udělat,

a pak bude o tvém dalším životě rozhodnuto. Já jsem jenom nástrojem

osudu, jestli tomu tak chceš říkat. Ateď se rozhodni. Jedno oko, obě oči?“

Raúl maličko oddálí hrot čepele, aby se jeho zajatec mohl pohnout.

Mladík se pomaličku posune, pak se předkloní, ale nespouští oči zhrotu

kordu.

Diego se nehýbe, dokud se výrostkovy rty neocitnou zhruba na šířku

dlaně od jeho boty, potom svého trýznitele kopne. Mladík zaječí asvalí

se na zem.

Klečí na zemi, celý zkroucený, vzápětí na dlažební kostky vyplivne dva

zuby. Raúl stojí nad ním a přistrčí mu pod ten jeho žalostně potlučený

nos špičku kordu. „No vida. Řekl bych, že tohle se taky dá považovat za

určité pokání. Ateď vstaň.“

Mladík poslechne. Roztřesená kolena ho sotva udrží.

„Sundej si kalhoty aspodky.“

„Seňore?“

Ostří kordu mu švihne krozkroku azase zpátky. „Dolů snimi. Apo -

spěš si.“

Chlapec se pokouší uposlechnout, ale nohy se mu tolik klepou, že se

zapotácí aspadne na zadek, kalhoty pořád ještě zamotané kolem kolen.

Zůstane sedět na zemi astáhne si je přes kotníky. Raúl mu naznačí, aby

se postavil. „A teď mi ty svoje kalhoty aspodky podej. Díky.“

16


„Uřízni mu koule!“

„Diego, buď tak laskav anech mě, ať to vyřídím sám.“

Výrostek se na něj podívá, potom pohlédne na Diega. „Prosím, seňore, ne, to ne...“

„No jen se na to podívej, Diego. Už jsem viděl třešně, které byly větší. Nejspíš mu ani nebudou moc chybět.“

Mladík se dá do pláče.

„A vida, slzy. Kajícné, jak doufám.“ Přitiskne mladíkovi čepel pod bradu. „Ne, neuříznu ti koule, ať jsou jaké jsou. Avíš proč?“

„Ne... ne, seňore.“

„Protože jsem laskavý a milosrdný člověk. Střádám si dobré skutky, abych přišel do nebe.“

„Dě-dě...“

„Aha, chceš mi poděkovat. Atak to má být. Ale vždyť já se chovámnezdvořile aty ani nevíš, ským mluvíš, viď?“

Mladík nemůže zavrtět hlavou, protože by se mu Raúlův kord zabodl do krku. Pohybuje jen očima, ničím jiným.

„Jmenuju se don Raúl de Tierra de María Santisima. Můj otec patří

k jedněm z nejvýznamnějších majitelů půdy v Seville a v tuhle chvíli je

kapitánem ve službách krále abojuje s mudéjary vGranadě. Aje takévelitelem tohohle města. Chtěl bys zpátky svoje kalhoty?“

Mladík horlivě přikývne, neschopný cokoli říct.

„No tak tedy dobrá, ale budeš si pro ně muset přijít. Pověsím je na bránu

našeho sídla. Ale jestli si pro ně půjdeš, dávej si pozor na psy. Majíneustále hlad, akdyby tě zahlédl strážný ubrány, okamžitě je na tebe poštve.

Avíš proč? Protože mu to nařídím. Ateď zmiz.“

Raúl skloní čepel amladík peláší uličkou pryč, jednou rukou si svírázakrvácená ústa anos, druhou si zakrývá přirození. Bílé půlky se mu vběhu

třesou.

Raúl sundá Diega ze zdi a postaví ho na dlažební kostky. Diego se ho

pokusí kopnout do holení, takže ucouvne, a Diego se po něm ožene

pěstmi, jednou, dvakrát.

„Co to děláš?“

17


„Besa mi culo, puto !“ Diego má nos tak nateklý, že jeho slova zní jako husí zakejhání.

„Co se děje? Právě jsem tě před těmi culos zachránil!“

Diego se rozběhne uličkou za výrostky, ale ti už jsou dávno pryč. Zvedne

pochodeň, která upadla na zem, auhodí jí do dlažebních kamenů. Potom

ji hodí po Raúlovi. Netrefí se, ale jenom ovlásek.

„Právě jsem ti zachránil kůži, Diego. Takhle mi za to děkuješ?“

„Me cago en la hostia!“

„Jsi vpořádku? Co dělá nos?“

„Koho sakra zajímá můj nos?“ Diego si ho utře rukávem apřejedekrvavou šmouhu opovržlivým pohledem. „Proč jsi ho nechal utéct?“

„Děkuju ti, Raúle. Vytáhl jsi mě zpěkné bryndy. Jsem opravdu rád, že jsi dorazil právě vtu chvíli. No ne?“

„Pro tebe je to jenom legrace, co?“

„Dobře to dopadlo, Diego. Dostali, o co si koledovali, a to vrchovatě. Příště si to dvakrát rozmyslí.“

„Tak to si tedy myslíš – žes to všechno napravil?“

„Nelíbil se ti snad ten jeho výraz, když jsem mu řekl, ať si sundá kalhoty? Vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí.“

„No ovšem, jen se tomu směj, Raúle. Když jsi vysoký krasavec, hezký abohatý, je to hrozná legrace. Není to pro tebe součást každodenníhoživota.“

„Je mi to líto, Diego. Ale byli to jenom hloupí kluci.“

„Přesně tak – azmlátili mě.“

Diego vyrazí z uličky. Raúl pokrčí rameny a loudá se za ním. Když

Diego dojde na hlavní ulici aspatří pod košatým fíkovníkem Raúlův kočár,

jehož lesklý černý lak zdobí erb Beltranů vyvedený ve zlatě, zastaví se.

„Co vůbec vtéhle části města děláš?“ zeptá se.

„Á, takže teď už spolu zase mluvíme jako přátelé, ano?“

„Máš dojem, že jsi svatý Jakub Maurobijec, co? Že se objevíš uprostřed

každé bitvy, pobiješ nepřátele azachráníš situaci?“

„Hledal jsem tě vkostele.“

„Proč?“

„Pojďme to probrat uvína. Nastup si. Najdeme si nějakou tabernu .“

18


Diegovi poklesnou ramena. Raúl houkne na Pedra: „Pedro, potřebujeme víno! Tady můj přítel ajá se musíme společně pomodlit nad krvíKristovou apoděkovat mu, že nás zachránil ze spárů zla.“

Pedro si něco zamumlá pod vousy, pobouřen pánovým rouháním. Raúl aDiego nastoupí do kočáru.Pedro trhne opratěmi a kůň se dá do pohybu. Kočár míří sluncem rozpálenými ulicemi do doků, na místo, kam by dobří křesťané neměli ani vkročit.

19


Kapitola 2

V OKOLÍ DOKŮ TO PÁCHNE . Přes řeku se sem zTriany nese puchzotevřených latrín a z cihlové zbrojnice čpí síra. Když kočár projíždí kolem

ohrad s dřevem, hlídací psi vyjí. Raúl zabuší rukou na střechu, aby dal

Ped rovi vědět, že zahlédl podnik, který se mu zamlouvá.

Diego vystoupí z kočáru a zavrtí hlavou. „Přímo odsud vidíš, jak se támhle ze zdi valí neštovice.“

„Báječné místo. Jsem tady každou chvíli.“

„A to ti ještě nikdy nikdo nepodřízl krk?“

„Vždycky si ssebou beru nějakou tělesnou stráž.“ Raúl shlédne kDiegovi, kterému už se vybarvují dva pěkné monokly. Krev na košili ana kalhotách mu mezitím zaschla. „Kdo by se chtěl pustit do křížku stebou?“

Tohle je drsné místo, plné děvek anámořníků. Raúl má na tváři pokojný úsměv, jako by vstoupil do katedrály. Samozřejmě že tu po něm lidépokukují. Mají před sebou podivnou dvojici: vznešeně vyhlížejícího pána, který si pyšně vykračuje amá drahý kord ztoledské oceli, aneupraveného pidimužíka sčerstvě zlomeným nosem, jehož jako by sem odněkudpřivlekla smečka psů.

Raúl vysází na pult několik mincí avzápětí už nese ke stolu vrohumístnosti džbán vína. Zhluboka se napije a rioja mu obarví konečky světlého

kníru. Zadívá se na jamón pověšený nad barem, zkonzumace vepřového se

teď stala náboženská povinnost, ale na to, aby si dal večeři, je ještě moc brzy.

Diego vyprázdní pohár jedním dlouhým douškem, pak se natáhne po

džbánu, aby si dolil.

„Víno,“ sdělí mu Raúl, „je lék na veškerou bolest. Na zlomený nos stejně

jako na zlomené srdce.“

„Tys měl být filozof.“

20


„Také že jsem. Život vbohatství azahálce je pro mě jenom takovákratochvíle.“

„Takovouhle hru bychom chtěli hrát všichni.“

„Co dělají modřiny?“

„Zraněná pýcha mě bolí víc, ale řekl bych, že jsem na ni právě našel vhodnou medicínu.“ Upře pohled do poháru svínem. „Díky. Za to, že jsi přišel, kdy jsi přišel.“

„To byla čirá náhoda.“

„Nevím, co by se stalo, kdyby mi štěstí nepřálo.“

„Jsem si jistý, že by je ta jejich zábavička brzo omrzela.“

„Nebo by do mě mlátili, dokud by jim neupadly ruce, apak by mě tam nechali na zbytek odpoledne hnít jako starý kus masa.“

„To určitě ne. Byli to jenom pomýlení kluci. Chtěli si užít trochulegrace. Nemysleli tím nic zlého.“

„Byli by mě zabili, Raúle. Jen tak pro zábavu.“

„V tom případě bylo štěstí, že jsem dorazil právě vtu chvíli. Stavil jsem se vkostele svatého Juliána, hledal jsem tě tam. Diego, ten tvůj obrazsvatého Kryštofa je mistrovské dílo.“

„Myslíš?“

„Je jako živý.“

„Víc, než by sis myslel. Co o tomhle našem požehnaném svatém víš, Raúle? Víš, proč se zněj stal světec?“

„Přenesl Ježíška přes řeku.“

„Dovol, abych ti rozšířil vzdělání. San Cristóbal, tedy svatý Kryštof, byl

Kanaánec, drsný chlap, chlupatý obr ve službách krále. Násilník. Alejednoho dne viděl, jak se král při zmínce oďáblovi pokřižoval, atak si řekl,

že ďábel musí být ještě mocnější král, avydal se ho hledat. Toužil po slávě,

vtom jste si dost podobní.“

„Tvrdá slova...“

„Tak tedy jednou narazil na bandu loupežníků ajejich náčelník osobě

tvrdil, že je sám ďábel. Atak se Cristóbal rozhodl, že se knim přidá. Jenže

pak uviděl, jak se tenhle takzvaný ďábel před křížem ucesty pokřižoval,

azjistil, že se ďábel bojí Krista. Vtom případě musí být Kristus ještěmocnější, pomyslel si. Zeptal se jednoho poustevníka, jak by mohl Kristuslou>21


žit, aten mu poradil, že nedaleko je nebezpečná řeka, tak ať přes ni přenáší

lidi. ACristóbal ho poslechl. Jednoho dne měl přes řeku přenést dítě. To

mělo být lehoučké, jenže dokonce isilákovi jako on připadalo těžké jako

z olova, a málem se v prudkém proudu oba utopili. Když se dostali na

druhý břeh, postěžoval si Cristóbal chlapci, že byl moc těžký: ‚Dnes jsi

nesl na ramenou nejen celý svět, ale i Toho, kdo jej stvořil.‘ Takže jak

vidíš, Raúle, není to jenom příběh, ale příběh vpříběhu. Cristóbal se stal

svatým díky své touze dosáhnout co největší slávy. Vlastně je to příběh

žoldáka, který slouží dobru, ačkoli to vlastně neměl vúmyslu. Jenom se

prostě ocitl ve správný čas na správném místě. Konal dobré skutkynáhodou – amy ho teď oslavujeme!“

„Tvoje učenost mě uvádí vúžas.“

„Mé postavení sluhy církve mi umožňuje být zvídavý. Za jiné situace by omně nejspíš řekli, že jsem kacíř. Vlastně si myslím, že to říkají itak. Arcibiskup mě nemá moc rád amé obrazy považuje za příliš světské, podle něj jim chybí zbožné zanícení. Anejspíš má pravdu.“

„Inu, už jsem ti to říkal, neměl bys být vtomhle tak tvrdohlavý. Namaluj jim, co od tebe chtějí, abudeš bohatý jako José Moreno.“

„To bych měl podle tebe malovat jako on? Já myslel, že se ti mojeobrazy líbí.“

„To ano. Ale my všichni někdy musíme dělat kompromisy.“

„Vážně, Raúle? Tak tohle děláš?“ Další doušek vína. „No tak mi pověz, než se zpiju úplně do bezvědomí, proč jsi mě hledal.“

„Potřeboval jsem stebou mluvit.“

„Co tak naléhavého můžeš mít na srdci?“

„Jsem zamilovaný.“

Diego se plácne do kolene arozchechtá se. „Je tady? Kolik si účtuje?“

„Myslím to vážně.“

„No samozřejmě. Jak se ta dáma jmenuje?“

„Mencia Gonçalvezová.“

Úsměv Diegovi zamrzne na tváři. „Gonçalvezová? Mám dojem, že ji

znám. Letmo. No tak povídej, jak kté tragédii došlo?“

„Poprvé jsem ji viděl na mši vkostele usvatého Františka. Vyrazila mi

dech, Diego. Je jako zjevení.“

22


„No tak to jsem rád iza tebe. Ale pověz mi, co to má co dělat se mnou?“

Raúl se kněmu nakloní. „Slyšel jsem, že se tvůj otec zná sjejí rodinou.“

Diego se lhostejně napije. „Možná.“

Raúl se k němu natáhne přes stůl a popadne ho za paži. „Takže je to pravda?“

„Seňor Gonçalvez amůj otec se přátelí už od dětství. Chodili spolu na univerzitu vSalamance.“

„Můj otec tvrdí, že seňor Gonçalvez žil až doteď vToledu.“

„Co já vím, tak je to pravda. Ale jestli toho oní tvůj otec ví tolik, proč taháš rozumy ze mě?“

„Protože potřebuju tvou pomoc.“

„Mou pomoc, Raúle? Hm, tak to tu ještě nebylo.“

„Myslíš, že by mě tvůj otec mohl seňoru Gonçalvezovi doporučit?“

Diego se zatváří nechápavě. „Doporučit?“

„Uvažuju o tom, že požádám otce, aby si s ním promluvil a sjednal sňatek.“

Diego dopije víno.

„Diego?“

„Ty aoženit se?“

„Už na to mám věk.“

„Jenom co se týká počtu let, ne pokud jde ochování.“

„Co tím myslíš?“

„Raúle, přiznej si to, tvůj otec ti to nikdy nedovolí. Její otec vpodstatě

ani není urozený. Co vám její rodina může nabídnout?“

„Doktor Gonçalvez je osobním lékařem samotné královny.“

„To se tvému otci může hodit, kdyby dostal zimnici, ale to děvče

roz hodně nebude partie, jakou by si pro tebe představoval. Jsi jeho je -

diný syn.“

„Ne všechno se točí kolem politiky.“

„Když jsi alcaidem Sevilly, tak ano. Copak jsi nedával pozor?“

„Nic ztoho mě nezajímá, Diego. Ona je dokonalá.“

„Hm, dokonalá. Kolikrát jsi ji viděl?“

„To není důležité.“

„Tvůj otec stím souhlasí?“

23


„Diego, co se děje?“

„Nic se neděje. Jenom si myslím, že jsi odjakživa pěkně zbrklý, aže tě to vždycky dostane do maléru, ovšem ty se ztoho nepoučíš.“

„Nejsem zbrklý.“

„Ale samozřejmě že jsi.“

„No tak dobře, možná jsem, ale některým lidem to připadá roztomilé.“

„Myslíš, že se na to bude takhle dívat iseňor Gonçalvez?“

„Chci, abys mi právě tohle zjistil.“

„K tomuhle mě nepotřebuješ!“ Diego si dolije zbytek vína ze džbánu do svého poháru. To už to všechno vypili?

„Slyšel jsem, že seňora Gonçalveze ojejí ruku někdo žádá každýchčtrnáct dní. Ale pokud by si sním tvůj otec promluvil... chápeš?“

Diego zaslechne smích. Takový ten typický. Rozpoznal by ho kdekoli. Je příliš hlasitý, ten, kdo je jeho terčem, ho má slyšet. Ohlédne se přesrameno auvidí tři neotesance, jak se opírají ozeď aciví na něj. Další šeptem pronesený vtípek, ati tři znovu zařičí smíchy. „Ale ne, podruhé už ne. To nebudu mít nikdy pokoj?“

Raúl dopije víno aodstrčí stůl.

Diego mu položí ruku na paži. „Nech to být, Raúle. Skaždým vSeville se pouštět do křížku nemůžeš.“

„Ty děláš, jako by Sevilla byla bůhvíjak velká.“

Tohle nejsou žádní učedníci, co si vyrazili za zábavou. Ti tři vypadají, že se osebe dokážou postarat, avšichni jsou ozbrojení. Raúl jim věnuje široký úsměv. „ Seňores!“ Je slyšet svist ocele, jak tasí kord, ajeden zmužů je okamžitě na zemi asvírá si rukama stehno. Raúl mu bez varování pro - sekl sval až na kost.

Děvky začnou ječet. Propietario varovně vykřikne a ostatní hosté se

spěšně klidí zcesty. Raúl vsobě ještě nemá tolik vína, aby ho zpomalovalo.

Zatímco přátelé zraněného rychle sahají po zbrani, sekne jednoho znich

do ruky, v níž drží meč. Stěnu postříká proud jasně rudé krve amuž se dá

do křiku. Jeho druh, kterého zjedné strany omezuje vpohybu zeď, zdruhé

jeho zranění společníci, se vpanice rozhodne vrhnout na Raúla. Chytí ho

za ramena apovalí na zem.

Na chvilku získá převahu apodaří se mu sevřít Raúlovu paži skordem,

24


zároveň se snaží vytáhnout dýku, kterou má zastrčenou vzadu pod širokým

koženým opaskem.

Diego zvedne džbán apřehodí nohy přes lavici. Por Dios , ten chlap má teď vruce nůž. Tohle by mohlo být vážné. Diego zvedne džbán nad hlavu arozbije ho Raúlovu protivníkovi ohlavu. Muž padne kzemi, přímo na obličej.

Všude je krev avíno. Dvě lavice se převrhly. Hosté se tísní udveří,čekají, co se bude dít dál.

Propietario se přikolébá blíž, hodí po jednom ze zraněných hadr avyzve

ho, aby mu přestal krvácet na podlahu avypadl. „Víš ty, kdo tenhle chlap

je?“ ukáže na Raúla, který pořád ještě leží na zádech na zemi. Znovu se

rozesmál, jako by právě od někoho vyslechl vtip, který mu připadákpoukání. „Máš štěstí, žes ho nezranil!“

Vyškubne muži vbezvědomí nůž zopasku azabodne ho do stolu. Potom ho, stále ještě obličejem dolů, vyvleče zkrčmy anechá ležet venku na ulici. Jeho druh se vybelhá ven za nimi anechává za sebou krvavou stopu.

„Ještě rioju , done Raúle?“ zeptá se propietario .

„Por favor,“ odvětí Raúl azašátrá vopasku pro drobné. Hodí na stůl pár maravedís za víno aza způsobené škody.

Děvky se loudavě vracejí. Krčmářova dcera utírá zpodlahy krev avíno anámořníci, přístavní dělníci achlapi zpily se vracejí krozdělané práci apokračují ve zpíjení se pod obraz, a pokud jim zbylo dost mincí,šmajchlují se uzdi na dvoře sběhnami zhospody.

25


Kapitola 3

VELKÁ MÍSTNOST , ale moc toho v ní není: dřevěná deska připravená

uokna kvůli co nejlepšímu světlu, vedle ní vysoká dřevěná stolička aprostý

dřevěný stůl sletitým nánosem zaschlých cákanců barev, stopami pomořeně, lapisu lazuli arumělce. Na stole jsou pečlivě vyrovnané štětceamalířská špachtle tvarovaná do kosočtverce, vedle nich leží dvě čisté palety.

U protější stěny stojí vedle stařičké skříně dvě židle s koženými sedáky

avyřezávanými opěrkami ve tvaru lvích hlav.

Kostelní zvony ve městě odbíjejí poledne.

Diego stojí před deskou adlouho zírá na náčrt uhlem, aniž by ho do -

opravdy viděl. Nevezme si paletu ani špachtli, nesáhne ani po štětcích.Jazykem si hraje sjedním ze zubů vdolní čelisti, který se teď viklá, akolem

nosu má zaschlou krev, další se mu srazila pod pokožkou kolem očíavytvořila dva velké fialové stíny.

Snaží se vzpamatovat, zavře oči apokouší se znovu si vduchu vybavit

scénu, kterou na tvrdý alesklý povrch dřevěné desky načrtl.

Dveře se pootevřou. Diego si povzdychne. Trvalo mu hodinu, než se

dokázal soustředit, ateď stačil okamžik aje to pryč.

„Diego?“

„Otče.“

„Neruším?“

„Já tady pracuju. Samozřejmě že rušíš.“

„Nastotisíckrát se omlouvám. Můžu dál?“

Diego si povzdychne a odloží paletu zpátky na dřevěný stůl. Přejde k oknu, jako by obdivoval výhled, na parapetu vrká holub. Na ulici pod oknem sklapotem kopyt přejde mula, veze jakéhosi sedláka domů ztrhu.

„Včera večer ses vrátil pozdě.“

26


„Byl jsem sRaúlem Beltranem vkrčmě.“

„Myslel jsem, že pracuješ vkostele svatého Juliána.“

„Nejsem mnich, otče.“

„To rád slyším. Někdy si nejsem jistý. Jak pokračuje práce na tomtriptychu?“

„Pomalu. Jak vidíš.“

Simón Vasquez si stoupne před dřevěnou desku a letmo si prohlédne náčrt uhlem. „Takže už ses rozhodl, jak ten obraz uspořádáš?“

„Ráj apeklo, náš pozemský svět mezi nimi. Zdá se to být logické. Ikdyž peklo asvětský život mají spoustu společného, takže mi dá prácinamalovat je tak, aby to nevypadalo, že jsou si podobné.“

„Mluvíš jako cynik, Diego.“

„Víš, tady zdola vypadá svět jinak.“ Už ho unavuje schovávat modřiny, a tak se odvrátí od okna. Slyší, jak se jeho otec prudce nadechl, nahlas však Simón Vasquez nic neřekne. „Ale no tak, nedívej se na mě tak. Byla to obyčejná rvačka.“

„Rvačka? Kde, vkrčmě?“

„Raúl se dostal do sporu s nějakým drsným chlapíkem, a já ho musel

zachraňovat. Měl štěstí, že jsem tam byl.“

„Neporanil sis ruce?“

„Nedosáhnu tak vysoko, abych mohl někoho uhodit. Praštím je vinným

džbánkem, akdyž upadnou, dupu jim po hlavě. Otče, proč jsi za mnou takhle

ráno přišel? Hodláš mi vyčítat, jak bujarý život vedu, nebo jsi něco chtěl?“

„To člověk nemůže občas zajít za svým synem apopřát mu dobré ráno?“

„Ale může, jenže ty tohle nikdy neděláš, leda když máš něco na srdci.“

Simón Vasquez si prsty přihladí prošedivělou bradku, dělává to vždycky,

když je nervózní.

„Ten nos bys mohl mít zlomený. Dovolíš, abych se ti na něj podíval?“

„Je mi ukradené, jak vypadám. Jestli je křivý, tak je křivý. Nenechám tě,

abys mi sním kroutil ještě ity.“

„Léčím polovinu města, ale vlastního syna ošetřit nesmím?“

„Jedna zironií života, co? Tak co bys rád, otče?“

„Je to dost nezvyklé přání.“

Diego zvedne jedno obočí, obrňuje se proti tomu, co bude následovat.

27


„Někdo by se utebe chtěl učit. Nezvážil bys to?“

„On se umě chce někdo učit? Okoho jde?“

„Není to ‚on‘.“

Diego se zhluboka nadechne. „Takže nějaká žena?“

„No vida, takže ty to neumíš jenom sbarvami, ale máš iskvělou hlavu

na logiku.“

„Co má za smysl vyučovat umění nějakou ženskou ?“

„Prokázal bys tím laskavost mému dobrému příteli.“

Nechápavý pohled.

„Seňoru Martínu Gonçalvezovi.“

„Snad tím nemyslíš jeho dceru?“

„Velmi vřele...“

„Ne.“

„... ji doporučuje. Říká, že je velmi šikovná...“

„Ne.“

„... a má veliký talent.“

„Ne!“

„Diego...“

„Ne.“

„Je to můj nejstarší přítel. Jak bych mohl jeho prosbu odmítnout?“

„Ne, ne ane. Rozhodně ne.“

„Ale proč?“

„Tak zaprvé – a řekl bych, že to musí být každému jasné – co má za

smysl učit kreslit ženskou?“

„Její otec mě ujistil, že kreslit už umí dost dobře.“

„I kdyby to nakrásně byla pravda, může se z ženy někdy stát malířka?

Ne. Dostane někdy žena zakázku, aby pro nějaký kostel nebo pro nějakého

mecenáše vytvořila nástěnnou malbu nebo triptych? Ne. Tak proč bych

měl zbytečně ztrácet čas? To bych mohl rovnou učit malovat kočku.“

„Zdá se, že ta dívka projevuje jistý zájem oumění aráda by sevmalování zdokonalila.“

„Já zase projevuju jistý zájem ovojenskou taktiku, ale stejně se nestanu

rytířem, protože jsem trpaslík. Takže se tě znovu ptám, otče, jaký by to

mělo smysl?“

28


„Myslel jsem si, že bys pro její situaci mohl mít pochopení.“

„Vážně? Aproč jako?“

„Na tom nesejde.“

„Protože jsme oba dva zajatci vnějších okolností, tam tím míříš?“

Seňor Vasquez na to nic neřekne.

„Je mi líto, ale vtomhle případě nemám pochopení nazbyt.“

„Je to laskavost. Moc času ti to nezabere. Hodina sem, hodina tam.“

„Hodina, během které bych mohl dělat věci prospěšné mému měšci

icírkvi.“

„Tobě přece na církvi vůbec nesejde.“

„Když má někdo takhle krásnou dceru, proč by jí měl dovolit, aby zů -

stávala osamotě scizím mužem?“

„Aha, takže ty sis všiml, jak je půvabná?“

„Jsem malý, ne slepý. Takže tohle je ten důvod? Seňor Gonçalvez si

myslí, že následkem svého neštěstí nejsem celý muž? Je to tak?“

„To není žádné neštěstí. Kromě toho ti Bůh požehnal vjiných ohledech.“

„Kéž by se mě napřed zeptal.“

„A osamotě sní přece nebudeš! Bude ji samozřejmě doprovázet dueňa.“

„Nebudu ji učit.“

„Inu, budeš muset.“

„Jak to myslíš, že ‚budu muset‘?“

„Protože už jsem to slíbil.“

„Můžeš slib zrušit.“

„Martín Gonçalvez je můj přítel.“

„Co je to za člověka, že svoji dceru takhle rozmazluje?“ zeptá se Diego.

„Dobrý člověk. Člověk, který vidí iduši, nejenom tělo. Člověk, za jakého

se vydáváš ity, vždycky když maluješ.“

Diego se na něj rozzlobeně podívá. Ta poslední poznámka zabolela.Poadne první věc, která je po ruce, špachtli, jíž odstraňuje přebytečnou

barvu, amrští jí ostěnu.

„Správně. Cítíš se teď líp?“

„Nedělej si ze mě legraci, otče. Jsem dospělý muž amůžu se rozhodovat sám za sebe. Odpověď zní inadále ‚ne‘.“

„Čemu by to mohlo uškodit?“

29


„Ty nemáš ponětí, co čemu může uškodit,“ zamumlá si Diego sám pro sebe.

„Cos to říkal?“

„Říkal jsem, že nemůžu.“

„Přijde sem zítra, hodinu před poledním zvoněním,“ sdělí mu donVasquez avyjde zmístnosti.

Zbytek dne stráví Diego v ateliéru. Sluha mu donese oběd, ale rychle se klidí, protože po něm Diego hodí džbánek od vína. Ten se rozbijeoveřeje aprkenná podlaha je plná keramických střepů.

Když se don Vasquez vrátí znávštěv upacientů ve městě, sluha mu hlásí,

co se stalo. Dobrý doktor si povzdychne asní si večeři osamotě. Přemítá

přitom otom, jak nelaskavé mohou být Boží milosti: jeho geniální syn je

uvězněn vtěle, které mu přináší takovou bolest ahněv.

30


Kapitola 4

SEŇORITA MENCIA GONÇALVEZOVÁ stoupá za Simónem Vasquezem po

úzkém dřevěném schodišti nahoru do druhého poschodí jeho domu

asúdivem zjišťuje, že ze zdí opadává omítka, prkna podlahy jsou holá

adům nezdobí žádné nástěnné malby. Copak syn dobrého pana doktora

není nejslavnějším malířem vSeville?

Otec ji upozornil, co má očekávat, řekl jí, že seňor Vasquez má prota

kovouhle šetrnost své důvody, ale blíže jí to nevysvětlil.

Starý pán je zřejmě nervózní. Od otce o něm toho tolik slyšela, a tak

čekala něco víc.

Dojdou ke dveřím na opačné straně podesty aseňor Vasquez je opatrně

otevře, jako by čekal nějaký ozbrojený odpor. Pokyne jí, aby šla dál, aona

si nadzdvihne sukně avstoupí do ateliéru. Její dueňa ji následuje.

Místnost je vzhůru nohama. Podlahu pokrývají lepkavé skvrny od barev,

pod střevíci Mencii skřípou střepy rozbité keramiky. Kolem se bez ladu

askladu válí misky akameninové talíře auminiaturního krbu jsou opřené

kleště.

Diego sedí na stoličce a nanáší barvu na dřevěnou desku opřenou

ostěnu. Když návštěvníci vstoupí, ani se neohlédne. Mencia pohlédne na

dona Vasqueze, apak se znovu podívá na Diega. Proč ji nikdo nevaroval?

„Ach, vy jste trpaslík,“ vydechne. „To jsem netušila.“

Vidí, jak mu ztuhla ramena, ani teď se však neotočí.

„Diego, máš návštěvu,“ promluví don Vasquez.

Malíř si jich nevšímá.

„Omlouvám se za synovo chování. Když pracuje, bývá občas... nenaložený.“

„Za mě se nemusíš omlouvat, otče.“

„Měl ses vykoupat.“

31


„To jsem mohl, ale víš, co se povídá. Otevřenými póry se do těla můžou

dostat páry vyvolávající mor.“

„Smím ti představit seňoritu Mencii Gonçalvezovou?“

„Teď pracuju. U zdi jsou dvě židle. Seňorita se klidně může na jednu

znich posadit asledovat trpaslíka při práci, jestli právě po tomhle touží.“

Ozve se zasyknutí, to Menciina dueňa zalapala nad tou urážkou po

dechu. Tvář dona Vasqueze zrudne do odstínu mědi. „Kam se podělo tvé

dobré vychování, Diego? Seňorita Gonçalvezová je tvůj host.“

„Ne, je to tvůj host. Já na žádné hosty nemám čas. Věnuju se svatému Božímu dílu.“

Don Vasquez se obrátí k Mencii. Zopakuje omluvu, tentokrát však mluví tišeji.

„Slyším tě, jak něco šeptáš.“

„Neodložíš alespoň na okamžik štětce anepřivítáš seňorituGonçalvezovou ajejí dueňu ve svém ateliéru?“

„Proč? Není tu vítaná. To jsem ti přece řekl. Aty ses rozhodl tomu, co říkám, nevěnovat pozornost. Jenom následuju tvého příkladu.“

„To je vpořádku, seňore Vasquezi. Nedělejte si stím starosti. Chápu, že vašeho syna připravuji očas. Pokud bych mohla využít jeho šlechetné nabídky posadit se tady apozorovat ho při práci, bude to pro můj záměr dostačující.“

„Nevím, co říct,“ povzdychne si seňor Vasquez.

„Nic říkat nemusíte. Posadíme se tady, aaž náš čas vyprší, možná byste pro nás mohl přijít. Bude to tak vpořádku?“

„Můj syn je... Je mi hrozně trapné, že se kvám takhle chová.“

„To víte, je to génius, jak všichni vědí,“ odvětí Mencia súsměvem. „A my jen tak kroužíme po jeho oběžné dráze.“

Diego na okamžik přestane malovat. Mencia sleduje, jak narovnalramena, ana okamžik má dojem, že by mohl nějak zareagovat, zdá se však,

že si to zase rozmyslel.

Don Vasquez vyjde zmístnosti. Mencia ajejí dueňa se usadí na židlích.

Sedáky tvoří dva pruhy ošoupané kůže, které se postupem času prověsily.

Sedět na nich je krajně nepohodlné.

Mencia po chvíli vstane a přistoupí blíž. Stojí mu u pravého ramene.

Diegovi klesne paže do klína, přestane malovat.

32


„Je naprosto nemožné se soustředit, když mi někdo takhle kouká přes rameno.“

„Omlouvám se,“ odpoví Mencia acouvne. „Takhle už jsem dost daleko?“

Významný povzdech.

„Co to malujete?“

„Proč jste tady?“

„Váš otec vám to nevysvětlil?“

„To máte ve zvyku pokaždé odpovědět na otázku otázkou?“

„Co myslíte vy?“

Přes rameno na ni pohlédne. Zjejího výrazu se nedá nic vyčíst.

„Co se vám to stalo sobličejem?“ zeptá se ho.

„Koukal jsem jinému malíři přes rameno. Sama vidíte, jak hrozně ho to rozčílilo.“

„To jste vždycky tak hrubý, maestro?“

„Řeknu vám to jasně. Tohle je můj ateliér. Tady pracuju. Nezval jsem vás sem anemám rád, když mě někdo při práci vyrušuje. To můj otecnabídl pozvání vašemu otci, ajá tomu nedokázal zabránit, protože tu máme zákony, které zakazují otcovraždu. Už je vám ta situace jasnější?“

Dueňa rozzlobeně vyskočí ze židle. Mencia se kní obrátí azpraží jipohledem. Žena se znovu posadí.

Diego přidá na dřevěnou desku ještě několik tahů štětcem, na kusoblohy si vybral akvamarínovou.

„Jsem velkou obdivovatelkou vašeho díla, maestro.“

„Nějakého konkrétního díla?“

„Často chodím na mši do kostela svatého Juliána. Prostě jen obdivovat váš obraz Panny Marie s naším mrtvým Spasitelem v náruči. Nemohu

vám ani vypovědět, jak hluboce mě ten obraz dojímá.“

„Proč?“

„Protože mi výraz, který má svatá Panna ve tváři, láme srdce. Často jsem

si říkala, že ať už ten obraz namaloval kdokoli, musel skutečně chápat, co

je to bolest alítost. Není to nijak strojené. Je to jiné než všechna ostatní

ztvárnění, která jsem kdy viděla. Říkala jsem si, že ten, kdo to maloval,

musí hluboko vduši znát opravdový soucit.“

Diego se na okamžik zarazí, pak se znovu pustí do práce.

33


„Zjištění, že jste se mýlila, vás muselo velmi zklamat. Je to jenom takový

trik. Všechno, co na tom obraze vidíte, je jen dovednost, která se dá naučit.“

„Takže byste ji mohl naučit iněkoho povrchního, někoho, komu zcela chybí vnímavost?“

„Pokud by ten člověk měl talent.“

„Já talent mám.“

„Vážně? Kdo vám to řekl?“

„Myslí si to můj otec.“

„To víte, je to váš otec, tak je to celkem přirozené, co říkáte?“

„Nic omně nevíte.“

„Jste žena! Měla byste mít pohledného manžela akrásné děti! Ženynemalují. Nelezou po stěnách vkostelích anepřivádějí tam kživotu svaté. Nevysedávají celé dny v tmavých pokojích nad schody a nesnaží sepochopit nekonečno!“

„Tohle všechno vím, ale přesto se chci učit!“

„Bylo by to stejné, jako kdybych učil psa mluvit!“

„To by byl ovšem hotový zázrak, že? Představte si, že byste to dokázal. Chodili by se na to dívat ilidé, kteří žijí na míle daleko.“

„Mám dojem, že bratrům dominikánům zinkvizice by se tyhle vaše řeči moc nelíbily.“

„Maestro, já...“

„Já vás nic naučit nemůžu! Jsem malíř, ne učitel. Vedu prostý život. Díky svým schopnostem získávám zakázky. Někdo mi řekne, co mám malovat, ajá to namaluju. Ateď račte.“

Mencia se nadechne. Jako by měla kámen vhrdle. Chvilku počká, pak kámen spolkne aspolu sním isvou hrdost. „Můžu vás alespoň sledovat při práci?“

„Když nebudete sedět moc blízko.“

A tak tam dívka sedí a on maluje. Za hodinu kostelní zvony odbijí

k modlitbě Anděl Páně. Dveře se otevřou a v nich stojí don Vasquez.

Mencia ajejí dueňa se rozloučí aodejdou. Když jsou pryč, Diego upustí

štětec na zem azaboří hlavu do dlaní.

Po chvíli vrátí oleje i tintes zpátky do příslušných nádob avydá se hledat

krčmu, kde by se důkladně opil.

34


Kapitola 5

KOUSEK OD ŘEKY , nedaleko pontonového mostu spojujícího město

aTria nu, shluk chatrčí abrlohů stlučených znaplaveného dřevaahnijících prken, je taberna . Diego skoro každou noc slyší, jak tam ulicemiprojíždí morová kára.

Místo vzdálenější Bohu aPanně Marii už ani nalézt nemohl. Podmostem si hrají špinavé děti azápach otevřených latrín mu vhání slzy do očí.

Racci vřískají a krouží kolem lodí zakotvených se skasanými plachtami

u mostu. Kolem jednoho z hnijících prken proběhne krysa a vřítí se do

řeky, až voda vystříkne.

„Na život,“ prohlásí Diego, anapije se, až si vínem pobryndá camisu .

Raúl se nakloní přes stůl, ion už má něco upito. Na dřevě jsou tmavé

fleky od vína, na tomhle místě už nejmíň tisíc opilců příliš mnoho mluvilo,

příliš mnoho se smálo arozhodně příliš mnoho nasávalo.

„Diego, už jsi mluvil se svým otcem?“

„A očem?“

„Netvrď mi, že jsi byl při naší poslední návštěvě tady tak opilý, že si nic

nepamatuješ.“

„To nejde, Raúle.“

„Všechno jde.“

„Tak promluvil pravý Beltran. Svět není nějaká vaše hračka.“

„Ale je. No tak, kdy sním promluvíš? Myslím to vážně.“

„Neříkal jsem, že sním promluvím. Říkal jsem, že si to nechám projít

hlavou.“

„Slíbil jsi mi to!“

„Jestli jsem ti slíbil něco takového, musel jsem být opilejší, než jsem si

myslel.“

35


„Proč to pro mě nechceš udělat? Copak nejsme přátelé?“

„Nejsem žádný kuplíř.“

„Nechci po tobě, aby se ztebe stal kuplíř! Chci si ji vzít, ne se jí jen tak dostat pod sukně. Křivdíš mi.“

„Proč tvůj otec oficiálně nepožádá ojejí ruku?“

„Než ho oto poprosím, chci si být jistý, že náš návrh bude dobře přijat. Neslyšel jsi, co se stalo Juanovi de Amancio?“

„Já se ve vašich kruzích nepohybuju. Proč bych měl takovéhle klepy znát?“

„Jeho otec požádal seňora Gonçalveze, aby Juanovi dal svou dceru za ženu stím, že si může sám určit, jak velké jí dá věno.“

„A jakou dostal odpověď?“

„Don Gonçalvez mu sdělil, že svou dceru nechává, aby se vtěchhlezáležitostech rozhodovala sama. Ne, to není ksmíchu.“

Diego se však stejně mimoděk usměje. „Ale ano, svým způsobem ano.“

„Pomoz mi, Diego.“

„No dobře. Já sotcem promluvím. Ale kničemu to nebude. Možná jsou sdonem Gonçalvezem přátelé, jenže Mencia Gonçalvezová je umíněná a tvrdohlavá, a jestli ji k poslušnosti nepřiměje její otec, potom ji podle mě k tomu, aby udělala něco, co udělat nechce, nepřinutí ani sám král.“

„Jak víš, jaká je?“

„Cože? No... slyšel jsem, co oní říká můj otec.“

Objeví se unich služka sdalším džbánem vína. Raúl si ji stáhne na klín avstrčí jí do dlaně pár mincí. Ona mu za to dovolí, aby jí strčil ruku do živůtku apolaskal ji. Raúl tvrdí, že ho to uklidňuje.

Děvče se mu na klíně smyslně zavrtí. Možná slyšelo, že tenhle mladý

seňor bývá štědrý – a jedna přece musí využít příležitosti, když už se jí

nabízí.

„Ten nos už se ti hezky hojí.“

„O svém nosu se nehodlám bavit!“

„Monokly ti ještě nezmizely.“

Diego vyprázdní pohár.

„Jak jsi daleko se svým posledním obrazem?“

„Nechci mluvit ani otomhle.“

Raúl pokrčí rameny.

36


„Proč by měl nejbohatší člověk vSeville vůbec uvažovat otom, že svému

synovi dovolí, aby se oženil sdcerou obyčejného doktora? Ve městě je přece

spousta krásných mladých anezadaných žen zmocných avlivných rodin.“

Raúl se dá do smíchu.

„Viděl jsi ji někdy?“

„A až se sní nakonec oženíš avyspíš ausadíš ji ráno usnídaně, zjistíš, že je nudná jako Anglie. Což by nevadilo, kdyby byla zkrálovského rodu nebo bohatá – jenže ona není ani jedno ztoho.“

„To riziko klidně podstoupím.“ Děvče, které mu sedí na klíně, začíná být netrpělivé. Uvolní jí ňadro zživůtku apotěžká ho vdlani, jako by na trhu vážil meloun. „Ach, ty ženy, kd



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist