načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Velká knihovna – Z ohně a papíru - Rachel Caine

Velká knihovna – Z ohně a papíru

Elektronická kniha: Velká knihovna – Z ohně a papíru
Autor:

Velká knihovna v Alexandrii. Instituce, která železnou rukou ovládá veškeré vědění světa, bezohledně potlačuje každou vzpouru a ve jménu vyššího dobra zakazuje lidem vlastnit ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 364
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Paper and fire přeložila Romana Bičíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3758-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Velká knihovna v Alexandrii. Instituce, která železnou rukou ovládá veškeré vědění světa, bezohledně potlačuje každou vzpouru a ve jménu vyššího dobra zakazuje lidem vlastnit knihy… Jess Brightwell už zjistil, že velkolepá sláva Velké knihovny je jen iluze, která maskuje temnotu a zlo. Jeho život se nenávratně změnil. Musí v Knihovně sloužit jako voják, přišel o nejlepšího kamaráda, a dívka, kterou miluje, má navždy zůstat zavřená v Železné věži. Jess a jeho spojenci se však nehodlají vzdát a vydávají se na záchrannou misi. Londýn je v plamenech a na Jesse čeká těžká volba.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Velká knihovna –

Z ohně a papíru

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Rachel Caine

Velká knihovna – Z ohně a papíru

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Rachel Caine



Pro učence. Pro studenty. Pro knihovníky.

Pro ty, kdo za ně každý den bojují.

Zažehněte světlo.



PODĚKOVÁNÍ

Za existenci této knihy musím poděkovat mnoha lidem včetně

mého manžela, R. Cata Conrada (který se mnou mělneskuteč

nou trpělivost během namáhavého psaní), mé báječné asistentky

Sarah Weissové (taktéž), mé agentky Lucienne Diverové(dvojná

sobné taktéž) a mé redaktorky Anne Sowardsové, Té nejvícetrpě

livé ze všech a za všech okolností.

Zvláštní poděkování si zaslouží moji kontrolní čtenáři: Tez,

Sarah, Becky Tyreeová a Sarah Tyreeová.



9

EFEMÉRA

Výňatek z hlášení doručeného tajnou zprávou mistru archiváři

z ruky Artifexe.

Myslel jsem, že jste jen příliš mírný, když jste nám přikázalne

chat onoho chlapce naživu, ale už pro nás byl obrovskýmpříno

sem. Jak jste říkal, geniální mozek. Když mu poskytneme přístup

ke knihám a papíru, což mu dopřáváme jako odměnu, jehopostře

hy o inženýrství jsou průlomové. Poté, co jsme použili klasickéme

tody, dali jsme mu křídu a on začal na zdi své cely psát neobvyklé

výpočty a diagramy. Přikládám je, abyste si je mohl prohlédnout.

Měl také postřehy, které svěřil strážnému, jemuž jsem přikázal,

aby se s ním spřátelil, o údržbě mechanických soch ve vězení.

Chytrý chlapec. A nebezpečný. Kdybychom ho neměli neustále pod

dohledem, možná by i jednoho z robotů předělal ke svým účelům.

Vím, že ho chcete nechat naživu, když i po takové době stálena

venek spolupracuje, ale uvnitř je velmi tvrdohlavý. Nikoho jako on

jsem neviděl od... od dob jeho mentora, učence Christophera Wolfa.

Vzhledem k tomu, jak je chytrý, si nejsem jistý, zda ho budeme

schopni někdy úplně dostat pod naši kontrolu. Bylo by mnohem

milosrdnější ho hned zabít.

Odpověď mistra archiváře v tajné zprávě.

Za žádných okolností nesmíte toho chlapce zabít.

Mám s ním velké plány.


10

KAPITOLA JEDNA

Každý den cestou z kasáren a zpět procházel Jess Brightwellkolem sochy spartánského válečníka. Byl to překrásně zhotovený

stroj, plynulý a smrticí, s kůží z naleštěné mědi. Stál vdynamickém postoji na podstavci, v ruce měl kopí připravené k hodu, a byl

jak dekorací, tak i obranou před vetřelci.

Pro ty, kteří tam patřili, hrozbou být neměl.

Jak šel Jess okolo, temné oči spartánského válečníka se pod

helmou červeně rozsvítily a socha začala otáčet hlavu, aby Jesse

sledovala. Jess cítil jeho pohled, ale neopětoval ho. Trvalo by to jen

nepatrnou chviličku, aby ho socha oním kopím proklála. Jesse na

zádech doslova pálil bod, kam by se kopí zabodlo.

Teď ne! Jess byl zbrocený potem, palčivě cítil kožené popruhy

na své hrudi a knihu v nich ukrytou. Klid. Uklidni se. Bylo to ne­

uvěřitelně těžké, nejen kvůli hrozbě, kterou představovala socha

válečníka, ale také proto, že Jess uvnitř hořel vztekem. Šel dál, bod

na zádech ho pálil čím dál víc a Jess čekal na jediný rychlý pohyb

a příšernou bolest způsobenou kopím propichujícím jeho tělo... Ale

pak už byl o krok dále, o dva kroky dále, a útok stále nepřicházel.

Když se ohlédl, byla socha zpět v klidovém postoji a slepězírala před sebe. Nevypadala nebezpečně. Ale byla. Jess Brightwell se

do Velké alexandrijské knihovny dostal jen s velkým štěstím.Kdyby byl aspoň z poloviny tak chytrý jako jeho kamarád Thomas Schreiber, už dávno by přišel na to, jak ty věci vyřadit z provozu...

Nemysli na Thomase. Thomas je mrtvý. Musíš to mít vždycky

na paměti, jinak to tu nezvládneš.

Jess se na okamžik zastavil v temném, chladném tunelu, který

vedl od vstupu u spartánského válečníka do odlehlejších částí

komplexu, kde byl ubytovaný. Nikdo ho tam nesledoval, ani na

jednom konci tunelu nikdo další nebyl. Socha ho tam nemohlavidět. Tady byl ukrytý a mohl se na chvilku poddat citům.

V Jessovi se prudce rozhořel vztek, rozpálil mu kůži, napnulsvaly a do očí se mu vehnaly palčivé slzy zuřivosti a smutku zároveň.

Lhal jsi, Artifexi, pomyslel si. Ty prolhaný, krutý parchante. Kniha

v popruhu na Jessově hrudi dokazovala všechno, v co posledních

šest měsíců doufal. Ale naděje byla zákeřná věc, samé ostny a ostré

hrany, které Jesse řezaly hluboko uvnitř. Naděje byla jako strach.

Jess začal bít hlavou o kameny za sebou, znovu, znovu a znovu,

dokud nedostal svůj vztek pod kontrolu. Zavřel ho zpátky do černé

truhly, pohřbil hluboko, zajistil řetězy vůle a poté si otřel obličej.

Bylo ráno, ještě tak brzy, že úsvit byl stále za obzorem, a Jess byl

příšerně unavený. Tu knihu, kterou teď pašoval, se snažil sehnat

celé týdny, vynechával jídlo a odpíral si odpočinek, až ji konečně

našel. Stálo ho to noc beze spánku. A taky kromě rychlého gyrosu

z řeckého stánku na ulici před osmi hodinami nic nejedl. Zbývající

čas strávil ukrýváním v opuštěné budově, kde si knihu třikrát za

sebou přečetl a do paměti si vryl každičký detail.

Jess byl na pokraji vyčerpání a třásl se hladem, ale věděl, co má

dělat.

Musel Glain říct pravdu.

Vůbec se na to netěšil. Ta představa ho znovu přinutila bíthlavou o zeď, tentokrát ale s menší vervou. Odsunul se od stěny,zkontroloval, jestli se mu ustálil pulz, a pak vyšel z tunelu na vnitřní

nádvoří. Žádné pohyblivé sochy tam nebyly, ale pravidelně tudy

procházely sfingy. Jess byl vděčný za to, že tam teď žádná není,

a vykročil doleva směrem ke svým ubikacím.

Po krátké přestávce, kdy zhltnul chléb a vypil celý džbán vo­

dy, pokračoval dál a na chodbách se vyhýbal všem těm ranním


12

ptáčatům, která by mohla mít chuť si povídat. Víc než jakoukoli

konverzaci potřeboval sprchu a spánek.

Nedostalo se mu však ani jednoho. Když odemkl dveře odsvé

ho pokoje a vešel dovnitř, spatřil Glain Wathenovou – kamarádku,

další přeživší, spolužačku a nadřízenou – jak nestydatě sedí nažid

li u jeho malého stolu. Glain byla vysoká a šlachovitá. Nikdy by

o ní neřekl, že je hezká, ale během posledních měsíců si tvrděvy

bojovala příjemnou a nenucenou smělost, která ji v určitém světle

zkrášlovala. Když už nic jiného, byla to silná osobnost.

Velšanka si poklidně četla, ale když za sebou Jess zavřel dveře,

zaklapla knihu a vrátila ji na poličku.

„Dostaneme se do řečí, Glain,“ řekl Jess. Neměl na tyhle věci

vůbec náladu. Hořel touhou jí říct, co zjistil, ale současně měl co

dělat, aby neztratil rovnováhu, a nechtěl, aby ho ze všech lidíprá

vě ona viděla přestat se ovládat. Chtěl si odpočinout a promluvit

si s ní v klidu. Tak by nehrozilo, že by vybuchl nebo... cokoliv

jiného.

„Když vyrůstáš jako děvče, brzy poznáš jednu věc – lidé mají

pořád řeči, ať děláš, co děláš,“ opáčila Glain. „Musí být nádhera

být muž.“ Mluvila podrážděným tónem, který odpovídal jejímu

výrazu. „Kdes byl? Už jsem skoro chtěla zorganizovat pátrání.“

„Víš zatraceně dobře, že to bys dělat neměla,“ odpověděl.Po

kud chce zůstat, ať zůstane, pomyslel si. Neměl problém svléknout

si před ní uniformu a rozepnout si košili. Ve snaze přežít Wolfovy

hodiny se vzájemně viděli snad ve všech stavech a Vysoká garda

rozhodně nějak neprosazovala cudnost.

Jess musel být příliš unavený na přemýšlení, protože už měl

košili napůl rozepnutou, když si uvědomil, že by Glain odhalilpo

pruhy na pašování. O tohle tajemství se zatím dělit nechtěl.„Troš

ku soukromí?“ vyzval ji. Glain zvedla tmavé obočí, ale vstala

a otočila se. Když si Jess sundával košili a odepínal koženépopru

hy, které držely knihu, nespustil z Glain oči. „Potřebuju se vyspat,

ne si povídat.“

„To máš smůlu, spát nebudeš,“ odpověděla. „Za půl hodiny


13

máme cvičení. To proto tě hledám. Potom, co ses vytratil do noci,

přišel rozkaz. Kam že jsi to šel, Jessi?“

Jessi. Takže už spolu nekomunikovali jako v armádě. Tedy ne

že by si myslel, že by se to někdy dělo. Povzdechl si, nechal sipo

pruhy a oblékl si čistou košili. „Už se můžeš otočit,“ řekl, když ji

zapnul. Glain se otočila s rukama za zády a až moc vnímavě si

Jesse prohlížela.

„Pokud ta předstíraná falešná cudnost měla odvést mojipozor

nost od toho, že máš pod košilí něco na pašování, bylo tozbyteč

né,“ spustila. „Vrátil ses k rodinnému řemeslu?“

Kromě toho, že měli Brightwellovi pod kontrolou londýnský

knižní trh, měli různými způsoby zajištěný vliv i na každémčer

ném trhu po celém světě. Jess to Glain nikdy nepřiznal, ale vlastně

ani nebyl překvapený, že to ví. Glain si o svých blízkých rádazjiš

ťovala všechno, co šlo. Byla to chytrá taktika. Jess v jejím případě

udělal to samé. Glain byla jedinou dcerou průměrně zámožného

obchodníka, který málem zkrachoval, jen aby jí získal místo

v Knihovně. Vyrostla se šesti bratry. Ačkoliv byli všichni statní

a vysocí, žádný z nich se neměl k vojenské kariéře. Glain byla

přesně taková, jaká se zdála: silná, zdatná a divoká mladá žena,

která se starala o to, co dokáže, ne o to, jak vypadá.

„Když je člověk Brightwell, nikdy se od rodinného řemeslaúpl

ně neodtrhne,“ odpověděl Jess a sedl si na postel. Matrace sepro

hnula a Jess se chtěl natáhnout a položit se do ní jako do kolébky,

ale kdyby to udělal, okamžitě by usnul. „Nevtrhla jsi sem jen proto,

aby ses ujistila, že žiju, že ne?“

„Ne.“ Zněla pobaveně a znovu klidně. „Chtěla jsem se tě na

něco zeptat.“

„No? Jak jsi říkala, máme jen půl hodiny –“

„Teď už o něco méně,“ opravila ho. „Ale když už spolumluví

me, co víš o Černém archivu?“

Jess se zarazil. Čekal, že se ho zeptá na něco jiného, na něco

více... vojenského. Ale místo toho jeho mozku chvilku trvalo, než

přepnul na nové téma. Nakonec odpověděl. „Že jsou to mýty.“


14

„Vážně?“ Z toho slova čišelo pohrdání a Glain se opřela zády

o zeď. „Co kdybych ti řekla, že jsem od někoho, komu věřím,zjis

tila, že nejsou.“

„Asi jsi jako malá během vyučování musela spát.“ Jess začal

citovat dětskou říkanku. „Velká knihovna má archiv, kde všechny

knihy, co zachrání...“

„Ni oheň, ni meč, ni povodeň, ni válka nebudou zkázouarchi

vu,“ přeskočila Glain na konec. „Jako dítě jsem se učila stejnéver

še, co ty. Ale já teď mluvím o jiném archivu. Tom zakázaném.“

„Černý archiv je jen historka, kterou se děsí děti – to jevšech

no. Prý je plný nebezpečných knih, jako kdyby knihy mohly být

nebezpečné.“

„Některé by mohly,“ opáčila. „A Dario si nemyslí, že je to

mýtus.“

„Dario?“ podivil se Jess. „Odkdy věříš něčemu, co řekne Dario

Santiago? A proč s tebou vlastně vůbec mluví?“

Odpověděla mu dlouhým a nečitelným úsměvem. „Možná jen

chce vědět, co máš za lubem,“ ušklíbla se. „Ale zpátky k tématu.

Pokud tam uchovávají nebezpečné informace, je to přesně tomís

to, kde musíme hledat něco, co nám vysvětlí, jak zemřel Thomas.

A u koho to najít. Nemyslíš?“

Thomas. Jen co Jess zaslechl jméno svého nejlepšího přítele,

vybavil si ho: veselý, optimistický génius s tělem německéhosed

láka. Chyběl mu. Thomas byl laskavý a měl pochopení pro ostatní,

což Jess neměl. Nesmím na něj myslet. Na okamžik měl dojem, že

snad na Glain začne křičet anebo se rozbrečí, ale nějakýmzpůso

bem dokázal udržet hlas neroztřesený. „Pokud Černý archiv vůbec

existuje, jak by ses tam chtěla dostat?“ řekl. „Třeba má Darioněja

ký nápad. Já totiž ne.“

„Znáš Daria – vždycky na něco přijde,“ prohlásila Glain.„Ales

poň je to něco, co stojí za prozkoumání. Něco, co budeme moctudě

lat. Vím, že chceš zjistit, proč a jak Thomas zemřel, stejně jako já.“

„Archivář nám řekl proč,“ připomněl jí Jess. „Thomas bylod

souzen za kacířství vůči Knihovně.“ Řekni jí, co víš, proboha. Ta


15

myšlenka mu zněla v mozku, jako když vězeň bouchá na dveře, ale

Jess ještě nebyl připravený. Nedokázal odhadnout, co by s ním

udělalo, kdyby ta slova byla vyřčená nahlas, stala se skutečnými.

„Tomu nevěřím ani na vteřinu,“ odporovala mu tiše Glain.Po

hled měla nepřítomný a smutný. „Thomas by nikdy neudělal ani

neřekl nic, čím by si to zasloužil. Byl z nás nejlepší.“

Prostě jí to řekni. Zaslouží si to vědět!

Jess konečně sebral dost odvahy, dlouze a zhluboka se nadechl

a pohlédl jí do očí. „Glain, víš, Thomas –“

Přerušilo ho náhlé hlasité zaklepání na dveře. Znělo to naléhavě

a Jess vyskočil z postele, aby otevřel. Docela se mu ulevilo... tedy

do doby, než otevřel dveře a do pokoje se kolem něj vehnal jeho

kamarád z jednotky Tarík Oduya. V rukou nesl dva hrnky, z nichž

se kouřilo, a jeden vrazil Jessovi se slovy: „A já si myslel, že budeš

ještě vylehávat v posteli...“ Jeho slova se vytratila do prázdna,jak

mile si všiml Glain opírající se o zeď. Měla založené ruce avypa

dala tak nenuceně, jak jen mohla, ale Tarík se i přesto pousmál

a nadzvedl obočí. „Anebo jsi možná právě vstal!“

„Zmlkni,“ zasyčela Glain, bez jakéhokoliv náznaku humoru ve

výrazu či tónu. Vzala Taríkovi z ruky druhý hrnek a bez ohledu na

to, že byl pravděpodobně jeho, se napila. „Díky. A teď si jděte po

svých, vojáku.“

„Moc rád, velitelko,“ kývl Tarík a napodobil zasalutování.Tech

nicky vzato byli mimo službu, ale i tak se pohyboval po dost tenkém

ledě a Jess se snažil z Glainina výrazu vypozorovat, zda má v plánu

onen led prorazit a poslat Taríka ke dnu za nedostatek respektu.

Glain usrkávala horký nápoj a bez mrknutí oka Taríkasledova

la, dokud nedošel ke dveřím.

„Rekrute Oduyo,“ oslovila ho, když překračoval práh.„Uvědo

mujete si, že pokud uslyším byť jen zašeptání, které byodkazova

lo na tuto situaci, vymlátím z vás duši a vyřadím z týmu i z celé

Vysoké gardy?“

Tarík se otočil a ukázkově jí zasalutoval. Jeho krásný obličej

byl úplně klidný. „Ano, velitelko, rozumím.“


16

Zavřel za sebou dveře. Jess se napil kávy a úlevou zavřel oči,

když na něj začal působit kofein. „Je to dobrý kluk. Nebude nikde

šířit drby.“

Glain se na něj nedůvěřivě podívala. „Ty ho vážně vůbecne

znáš, viď?“

Jess ho ve skutečnosti opravdu moc neznal. Členové jednotky

se sice sblížili, ale on se od nich záměrně držel dál. Ve tříděucha

zečů navázal několik hlubokých přátelství, ale někteří z jehoka

marádů byli vyloučení, zranění či mrtví. Jess se nechtěl znovuvy

stavovat stejné bolesti.

Ale i tak považoval Taríka za někoho, kdo měl k označeníka

marád nejblíže, tedy kromě Glain. Glain věřil.

Jessova uniforma byla stále čistá, a když dopil kávu, oblékl si ji.

Glain na něj chvilku potichu koukala. „Chtěl jsi mi něco říct,“šep

tla nakonec.

„Později,“ odbyl ji. „Až po cvičení. Bude to na dlouho.“

„Dobře.“ Když se Jess zastavil před zrcadlem, aby si zkontro­

loval uniformu, Glain obrátila oči v sloup. „Jsi dost krásný za nás

oba, Brightwelle.“

„Těší mě, že si to myslíš, velitelko. I ty dnes vypadáš švarně.“

Švarně byl dobrý popis. Glain si kvůli praktičnosti zkrátila tmavé

vlasy a Jess usoudil, že jí to sluší a ladí to s jejím vypracovaným

tělem stavěným pro výdrž a sílu. Vzájemně se nepřitahovali, ale

respektovali se – Jess měl pocit, že teď více než předtím. Někdo,

třeba Oduya, by si to mohl špatně vyložit. Možná seznepokojova

la oprávněně. Jess se jí v odrazu zrcadla podíval do očí. „Tenkom

pliment samozřejmě neopustí můj pokoj.“

Přikývla. Možná to byla strohá reakce, ale Jess jí v očích viděl

něco, co by mohla být jakási forma vděku. „Tak se přestaň fintit

a jdeme.“

Z pokoje vyšli společně, ale na chodbě naštěstí nebyl nikdo, kdo

by je viděl. Jednotka se sešla na konci chodby a všichni si uvolněně

povídali, jakmile však přišla Glain, ztichli. Jess se potichu připojil

ke zbytku jednotky a všichni svižnou chůzí následovali Glain na


17

cvičiště. I přesto, že byl upocený a unavený, se na to Jess těšil. Byla

to pro něj příležitost, jak z té zavřené krabice opásané řetězem

upustit trochu vzteku. Nečekal žádná skutečná překvapení. Bylo to

přece jen cvičení.

Ale krutě se zmýlil, a taky za to zaplatil.

Zrovna probíhala desátá hodina cvičení, když Jess koutkem oka

zahlédl jakýsi záblesk a chtěl se otočit směrem k němu. Ale tlusté

vrstvy oblečení a zbroje mu v tom zabránily a Jess byl navíc příliš

pomalý a unavený.

Střela ho zasáhla rovnou do zad.

Najednou ležel na zemi, koukal nahoru na nemilosrdnéalexan

drijské nebe rozpálené horkem doběla a nemohl dýchat. Bolest mu

z hrudi vyhnala všechen vzduch a na zlomek sekundy uvažoval

o tom, jestli se něco nepokazilo, jestli neselhala všechnabezpeč

nostní opatření a jestli nezemře... Ale pak se mu odblokoval solar

plexus a Jess zhluboka zalapal po dechu.

Rozpálené slunce teď zahalil stín a Jess podle svatozářenakrát

ko střižených vlasů ihned poznal, komu patří. Několikrát zamrkal

a všiml si, že mu Glain podává ruku. Skousnul svou pýchu a nechal

se vytáhnout na vratké nohy.

„Co jste k sakru udělal špatně, Brightwelle?“ zeptala se ho.

V jejím hlase nebyl cítit žádný soucit. Jess zakroutil hlavou a stále

se snažil dostat vzduch do plic. „Všem jsem vám říkala, ať sihlídá

te záda. Neposlouchali jste. Kdyby v těch zbraních byly ostréná

boje, musel by po vás teď někdo uklízet svinčík.“

Jess se stejně cítil napůl mrtvý. Cvičné zbraně, které Vysoká

garda Velké knihovny používala, nebyly zdaleka žádné hračky.

Působily opravdovou bolest a dělaly velmi skutečné modřiny.„Par

don,“ zamumlal, a poté, zhruba o vteřinu později, než by měl,do

dal „paní.“

Teď, když Glain už nebyla jen silueta ve slunečním svitu, viděl

varovné záblesky v jejích očích. Tady si rovni nejsme. Zapomínat na

to bylo hloupé, byl to jeho osobní problém, který musel překonat,


18

a to rychle. Glain si nemohla dovolit to nechat příliš dlouho bez

povšimnutí, aniž by riskovala ztrátu disciplíny v jednotce.

Přátelství je zvyk, kterého se jen těžko zbavuje.

Zbytek jednotky se seběhl zpoza rohů kulis budovy, která jim

sloužila pro výcvikové účely. Tak jako vždy bylo nemilosrdnéhor

ko a všichni Jessovi kolegové z gardy teď už vypadali tak unavení

a zbrocení potem jako on sám. Glain si netrpělivě otřela obličej

rukávem a tak hlasitě, aby ji slyšel i zbytek jednotky, spustila:

„Hlaste, co jste udělal špatně, vojáku!“

„Nehlídal jsem si záda, velitelko,“ odpověděl Jess. Znělnervóz

ně a přetrvávající bolest na zádech mu připomínala, že bude mít

obrovskou modřinu. „Ale –“

Glain měla kamennou tvář. „Chcete se snad vymlouvat, Bright­

welle?“

„Ne, paní!“ Úkosem se podíval na Taríka, který se smál od

ucha k uchu. „Byla to přátelská palba, paní!“

„Ale no tak, buď fér. Zas takoví přátelé nejsme,“ hájil se Tarík.

„A byl to rozkaz.“

„Rozkaz?“ Jess se podíval na Glain, jejíž obličej byl stejněne

čitelný jako zeď za ním. „Vy jste mu dala rozkaz střelit mě do

zad?“

Glain nehnula ani brvou. „Ve skutečném světě si musíte napřá

tele dávat stejný pozor jako na nepřátele. Spojenci se proti vám

můžou obrátit, když to budete nejméně čekat. Snad vám to tamod

řina bude připomínat.“

Tuhle radu Jess sotva potřeboval a Glain to dobře věděla. Nebyl

hlupák, vyrostl v nedůvěře k lidem. Důvěra pro něj byla teprvene

dávno nabytá schopnost, kterou si vyvinul ve společnosti přátel

a spolužáků. Stejně jako přátelství s Glain, která se mu teď snažila

připomenout, že na to nemá spoléhat.

Jess spolknul pořádně hořké sousto vzteku. „Nevymlouvám se,

paní,“ řekl. „Tarík mi stejně vždycky přišel nespolehlivý.“

„Tak proč sis nedával pozor, ty chytráku?“ vyprskl Tarík.„Při

znávám, že rád hraju odporného padoucha, paní.“


19

„Hraješ?“ zamumlala jedna dívka z jednotky a Tarík předstíral,

že po ní střílí prstem, zatímco pil ze své čutory. Kdyby to tolik

nebolelo, Jess by se zasmál, ale Glainina lekce byla cílená... a cíl

zasáhla. Nemůžu si dovolit odpočívat, pomyslel si. To už jsem věděl

od začátku. Glain se mi to jen snaží připomenout. Ale bohužel se

svou typickou jemností.

„Klid,“ štekla Glain nekompromisně a jednotka se utišila.Okamžitě. Nikdo její velení nezpochybňoval – alespoň ne na dlouho.

A Jess už rozhodně ne. „Už jsme skoro na konci cvičení,“ oznámila

a rázně pochodovala před jednotkou tam a zpátky, plná energie,která ji zdánlivě nikdy neopouštěla, ať byl den jakkoli dlouhý.„Dokončíme ho jako první. Jestli to kdokoliv z vás podělá, natáhnu vámtakovou, že otisk mojí ruky bude na tváři cítit i vaše babička. Jasné?“

„Ano, paní!“ zakřičeli okamžitě všichni jako sbor. Naučili se

pohybovat a mluvit jako jeden muž už před dlouhými abolestivými měsíci. To byla Glainina zásluha. Jednoho dne skončí jakovelitelka Vysoké gardy... nebo mrtvá. Ale nikdy se nespokojí s ničím

menším než s dokonalostí.

„Skoro se mi až chce nechat vás to udělat znovu,“ pokračovala

Glain a z jednotky se ozval sotva slyšitelný vzdech, který ovšem

stejně ignorovala. „Ale za jeden den už toho máte dost. Nebyli jste

tak strašní, příště se však radši koukejte zlepšit. Sprcha, napít,najíst, odpočívat. Rozchod.“

Proto, pomyslel si Jess, je v tom tak dobrá. Na všechny byla

dost přísná, až je skoro zlomila, ale dobře věděla, kdy přidat špetku

povzbuzení. A především věděla, kdy přestat. Nikdo z nich, ani on

sám, neskončil ve stanech ošetřovatelů, což se však nedalo říci

o ostatních jednotkách, které neměly tak vysoké postavení jako ta

Glainina.

Část cvičiště Vysoké gardy, kde právě stáli, byla takřkaopuštěná, byla totiž vyhrazená pro zkoušky nováčků. Všichni ostatní už

to dávno zabalili, zvony ohlašující jídlo zvonily už před půlhodinou a teď, když měl Jess konečně čas se nad tím zamyslet, muzačalo pořádně kručet v břiše. Lehkou snídani už spálil dávno.


20

Dohnal Ši Čenga a Taríka, ale Glain ho zastavila. „Brightwelle,

na slovíčko.“

Ostatní se na něj soucitně podívali, ale nezastavili. Když seoto

čil, prošli kolem něj. Glain stále pochodovala na ostrém slunci,

úmorné alexandrijské vedro jí nikdy nevadilo. Slunce ji zjevněmi

lovalo a během několika měsíců jí opálilo kůži do odstínu temně

hnědého dřeva. Jess, který v tomto prostředí strávil zhruba stejně

času, za tu dobu dosáhl jen lehkého průhledného opálení přesvrst

vy nezapomenutelných spálenin. „Paní?“

Glain upřela pohled někam za jeho rameno směrem khorizon

tu. „Přišla mi zpráva od kapitána Santiho. Mám ti říct... ne.“ Ná­

hle se podívala Jessovi přímo do očí. „Ne co, Jessi?“

„Glain –“

„Pro tebe jsem velitelka Wathenová, a ne co?“

„Chtěl jsem mluvit s Wolfem. Paní.“

„Proč?“

Bylo to zbabělé řešení, ale prozradil jí až ten druhý důvod, proč

chtěl vidět jejich bývalého učence Christophera Wolfa, který jim

jako uchazečům dělal peklo. „Chtěl jsem vědět, jestli ví něco

o Černém archivu.“

Zamrkala a pohled v očích se jí změnil – byl stále podezřívavý

a temný, ale mnohem ustaranější. „Ještě ráno jsi říkal, že podle

tebe je to pouhý mýtus. Jenže zeptat ses musel už před několika

dny.“

„Ano. Ze stejných důvodů jako ty. Kdyby Černý archivexisto

val – ačkoliv jsem nikdy neřekl, že je to pravda – taky by to bylo

místo, kde bychom se mohli dozvědět něco o Thomasově smrti.“

Jess sklopil oči. „Přišel mi dopis od jeho otce, kde mi děkuje za to,

že jsem byl jeho kamarád. Ptal se, jestli vím, jak jeho syn zemřel.“

Glain na to nijak nezareagovala, po chvilce však přikývla.„Ne

chtěl jsi, abych se po tom pídila, protože už jsi to sám dělal.“

„Sledují nás, Glain,“ řekl Jess, „všechny.“ Na jazyku ho pálila

pravda, ale věděl, prostě věděl, jak by reagovala. A byl přílišuna

vený. Chtěl jí to říct za lepších okolností, až je nebude tlačit čas. Při


21

cvičeních se Glain potřebovala soustředit víc než Jess... nebo si to

Jess alespoň namlouval.

„Což nás ovšem přivádí k tomuhle: od Wolfa se drž dál. Víš, že to není bezpečné ani pro něj, ani pro tebe.“

„Už s ním nebudu chtít mluvit.“

„Takže odchod, Brightwelle. Promluvíme si pak.“

Přikývl a odběhl, aby se od ní vzdálil. Bylo zajímavé, že zprávu předal kapitán Niccolo Santi a neposlal ji sám Wolfe. Ale jejich učitel byl vlastně od začátku dost velká hádanka.

Wolfe nebyl laskavý člověk ani od přírody učitel, ale snažil se, co mohl, své studenty chránit. To z něj sice nedělalo přítele, avšak i on by chtěl vědět pravdu o Thomasovi. Kdysi tedy chtěl... Není divu, že kapitán Santi mě od něj chce držet dál, pomyslel si Jess. Wolfe by to nenechal být. Nemohl, stejně jako Jess. Nebo Glain, jakmile jí to řekne. Bylo dobře, že Jess měl trochu více času napřemýšlení. Než vypustí kočku mezi holuby, potřebuje přece plán, ne?

Bolela ho záda a hlava mu třeštila z horka a námahy. Večeřizhltl stejně rychle jako snídani, bylo to jen palivo, které pozřel, aniž

by ho nějak zkoumal, a poté zapadl do postele na několik krátkých

hodin – o dost méně, než by potřeboval – než se opět vyhrabal.

Pořád měl ještě na práci věci, které nemohl dělat ostatním na očích.

Osprchoval se, převlékl se do civilu, naházel do sebe jídlo ve

společné jídelně a z kampusu Vysoké gardy se vytratil do objetí

rušného alexandrijského večera, který pod modročerným nebem

posetým zářivými hvězdami ochlazovalo moře.

Práce, která ho čekala, se lépe dělala za tmy.


22

EFEMÉRA

Výňatek z hlášení obskuristy Gregoryho Valdosty obskuristce

Magně Kerii Morningové.

... co se týče našeho nového problémového dítěte, Morgan

Haultové. Zpozoroval jsem jen nepatrný pokrok, avšak mnoho

znepokojivých věcí. Myslel bych si, že šest měsíců intenzivníhotréninku a dohledu zde v Železné věži ji změní, ona však zůstávátvrdohlavá, záludná a děsivě chytrá. Zrovna dnes ráno, když jsem jí dal za úkol vypsat standardní obrazné vzorce pro změny v kodexu, zjistil jsem, že místo toho vymyslela systém, jak zápiskyzamaskovat, a tedy utajit. Dal jsem jí snadný alchymistický úkol připravit kalich zlata, ale ona místo toho využila příležitosti a smíchala rtuť, vitriol, sůl a salmiak a vytvořila tak prudce žíravou sloučeninu, kterou chtěla rozpustit nejtenčí část svého náhrdelníku. Bylasamozřejmě neúspěšná a teď má popáleniny, ale znepokojuje mě, že byla velmi blízko k objevu sloučeniny, pomocí níž by svého cíle dosáhla.

Měla pod dohledem vykonat nudný úkol a přepsat oficiální

zprávy do knih, ale nedovolím si k ní někoho přidělit na delší dobu.

Ta malá kriminálnice dokáže být poněkud odzbrojující.Uvědomuji si, že poskytnout jí přístup k některým zprávám může býtnebezečné; pokud to dokážu posoudit, tak je stále věrná učenci Wolfovi

a svým spolužákům. Ale věřte mi, s perem a papírem je mnohem

méně nebezpečná než s baňkami a chemikáliemi.


23

A pro lásku Horovu, musíme ji držet co nejdále od čehokoliv, co

má něco společného s translací. Bojím se pomyslet na to, jakby

chom si ji udrželi, kdyby měla příležitost přenést se jinam.

Nadále odporuje pravidlům Věže, však po důkladné analýze

a prostudování tabulek jsem se rozhodl, že čas na její proliferaci

nastane brzy. Nevaroval jsem ji. Jen bohové vědí, co všechno by

udělala, aby se vyhnula svým povinnostem.

Vím, že se jedná o citlivou záležitost, obskuristko, odpusťte tedy

mou přímost, ale stále mám pocit, že dívkám v této záležitostipo

skytujete až příliš svobody, když jim dáváte prostor pro třiodmít

nutí předtím, než podstoupí povinnou proceduru.

Tato dívka už přirozeně všechny tři možnosti odmítnoutvyčer

pala.

Váš věrný služebník Gregory


24

KAPITOLA DVĚ

Alexandrijský černý trh měl dvě tváře. Ta veřejnější byla stínový

trh, kde se daly sehnat nelegální, ale neškodné kopie běžných knih

z Knihovny – za to byla nejhorším trestem pokuta, případněkrátký pobyt ve vězení. Sloužil zejména lidem, kteří chtěli vlastnit

knihu už jen pro to zločinecké vzrušení, jež to s sebou neslo, i když

tyto svazky byly dost zfušovaně přepsané a často neúplné.

Nad temnějším, soukromějším černým obchodem dohlíželpašerák jménem Rudý Ibrahím, legenda známá i za hranicemi města.

O jeho věhlasu se mluvilo i v Jessově domově v Londýně. Byl to

bratranec, někdo od fochu, na koho jste se mohli v nouzi – a za

přiměřenou odměnu – spolehnout. Jess měl mezi pašeráky ipokrevní příbuzné, ale hlavní podmínkou pro to, aby se někdo stal

bratrancem od fochu, byl dlouhodobý úspěch a až bezohlednáloajálnost k ostatním pašerákům. Byli spoutáni – a to doslova,pomyslel si Jess – obchodem s knihami, historií na papíře a vázanou

v kůži.

Zakázané ovoce.

Jess už několik měsíců jednal postupně s celou řadouIbrahímových podřízených – byla jich celá síť, nejmíň třicet lidí – a zjistil,

že jsou všichni schopní a mají ledový pohled. Při každé transakci

byla znovu a znovu kontrolována jeho brightwellovská reputace

a dobré úmysly: i když se narodil jako pašerák, byl koneckonců

voják Vysoké gardy a na ruce měl měděný náramek značící službu


25

Velké knihovně. Nosil sice jméno Brightwell, ale stejně pro něj

bylo dost pracné překonat podezření a získat si důvěru.

Dnes se vydal na cestu podle instrukcí, které se objevily v jeho

kodexu, napsané brightwellovskou šifrou. Okamžitě je zasesmazal. Zastavil se u stánku na trhu, kde dostal ústní vzkaz, že má

navštívit ještě další obchod, a odtud ho do třetice poslali dopotemnělého baru, kde si námořníci nadávali nad hrou v kostky. Majitel

nálevny mu podstrčil papírek. Cesta už Jesse zavedla přes půlku

města, takže ho pořádně bolely nohy, když se mu v kodexukonečně objevila čtyři slůvka: Zaklepej na modré dveře.

Zastavil se, uklidil kodex a prohlédl si domy v ulici, na které se

ocitl. Byly to úhledné obdélníky natřené pastelovými barvami,

s egyptskými dekoracemi na střechách a miniaturnímikanelovanými sloupy před vchody. Slušné domovy pro vcelku dobřezajištěné rodiny nebo třeba pro učence nosící stříbrný náramek.

Po pravé straně uviděl tmavě modré dveře. Jess prošelčtvercovou brankou a potom i bylinkovou zahradou stíněnou vzrostlou

akácií. V ozdobném jezírku plavaly líné ryby a ohromné květylotusu. Byl to tradiční dům s tradičními soškami egyptskýchdomácích božstev ve výklencích vedle dveří a Jess se jim podleustáleného zvyku nejprve poklonil a pak zaklepal.

Muž, který mu otevřel, vypadal naprosto všedně – nebyl ani

mladý, ani starý, ani vysoký, ani malý, ani tlustý, ani hubený.Skoro určitě to byl rodilý Egypťan, s bystrýma, tmavýma očima alesklou měděnou pletí. V Alexandrii bylo v módě holit si celé tělo

včetně hlavy a obočí, a tento muž se jí zjevně držel.

„Jess Brightwell,“ usmál se. „Je mi ctí. Vítej v mém příbytku.“

Ukročil dozadu, aby Jesse nechal projít, a pak za ním zavřel dveře.

Byl na nich pořádný zámek a Rudý Ibrahím ho spěšně zaklapl.

„Jistě jsme už jeden o druhém hodně slyšeli.“

„Čekal jsem, že budete zrzavý,“ vydechl Jess. Muž zvedlobočí – tedy zvedl by je, kdyby nějaká měl. „Omlouvám se. V Anglii

se to tak říká. Kvůli rudým vlasům.“

„Kvůli tomu mi tak neříkají.“


26

„A kvůli čemu tedy?“

Ibrahím se pousmál, ale stačilo to na to, aby Jessovi přeběhl mráz po zádech. „Domnívám se, že na ten příběh není vhodná chvíle. Prosím.“ Muž – Jess ho odhadoval tak na čtyřicet let, ale mohl být i mladší, anebo o hodně starší – pokynul k malé, zdobné pohovce a Jess se posadil. Do místnosti vešla mladá dívka srovnými černými vlasy střiženými po ramena. Mohlo jí být tak čtrnáct

let, byla drobná a hezká a nesla tác s jemnými šálky na kávu astříbrnou konvicí. Když jim kávu nalévala, usmála se na Jesse.

K jeho překvapení si pak sedla na protější stranu pohovky.

„Tohle je moje dcera, Anit. Bohové mému domu přáli, takže mám inteligentní dceru, která se chce vzdělat v našem obchodě. Nevadí ti, když nás bude poslouchat?“

„Ani v nejmenším.“ Jess si ještě pamatoval, že jeho otec dělal totéž pro něj a jeho dvojče Brendana, ačkoli si nevzpomínal, že by on nebo jeho bratr měli moc na výběr. „Docela mi trvalo tuhle schůzku sjednat.“

„Jistě, samozřejmě. Neměj mi prosím mou obezřetnost za zlé. Copak tvůj otec, slovutný Callum, přijímá každého cizince, který tvrdí, že je od fochu?“ Rudý Ibrahím mu podal šálek tak maličký, že mu připomínal spíš hračku, ale jeho obsah byl sladký a silný a Jess cítil, jak se mu po jediném doušku Ibrahímovy kávyrozbušilo srdce. „Anebo se snaží, aby jeho obchod – i jeho rodina – byly v bezpečí a je radši opatrný?“

„Je to opatrný muž,“ souhlasil Jess, ačkoli si vzpomínal, jak ho otec bezohledně posílal do rizikových akcí, stejně jako jeho bratry, a nikdy moc nepřemýšlel nad následky. Jeho straší bratr Liam se za to, jak opatrně jejich otec provozoval svoje obchody, zhoupnul na

šibenici. „Rád by se dostal k určitým informacím a vy jste podle

všeho jediný, kdo je má pod palcem. Je to pochopitelně velmicitlivá záležitost.“

„Pochopitelně,“ přikývl Ibrahím. „Přirozeně.“ Nasadil zdvořile

pozorný výraz a čekal.

„Automata,“ pronesl Jess.


27

„Jistě sám víš, že žádné vzácné výtisky Hérónova dílaneexis

tují –“

„O vzácné svazky nemáme zájem,“ přerušil ho Jess. „Hledáme

knihy, které popisují, jak tyhle stroje a mechanické sochy fungují.

A taky to, jak se dají vypnout.“

Rudý Ibrahím si právě ke rtům přitiskl šálek s kávou, a i když

na kratičký okamžik zaváhal, dopil tak hladce a klidně, že si Jess

jeho reakce skoro ani nevšiml. Pak se zasmál a jeho smích zněl

naprosto přirozeně. „Víš vůbec, jak často takovou žádost slýchám,

mladý Brightwelle? Mechanické sochy jsou nepřáteli všech paličů

i pašeráků ve městech po celém světě! Myslíš si snad, že kdyby

takové informace existovaly, už bychom je dávno nezískali anevy

dělali na nich pohádkové bohatství?“

„Takový jedinečný poklad je mnohem víc k užitku, když se

s ním zachází strategicky, pro vlastní účely.“ Jess se snažil, aby

jeho hlas zněl ostře. „Tohle je pro pašování knih nejnebezpečnější

místo světa, a vy jste si na něm přesto vystavěl kariéru – vpodsta

tě hotové impérium. Jedním z hlavních úkolů pro vás zajisté bylo

se k takovým informacím dostat.“

„Ty sochy nejde vypnout. To je nemožné.“

„Nic není nemožné,“ odtušil Jess. „Jsou to mechanické sochy.

Stroje. Vyrobil je člověk. Někdo tedy musí znát jejich tajemství, ata

jemství jsou vždycky na prodej, pokud je dokážete najít. A z toho, co

o vás vím, pane, patříte k těm, kdo hledají opravdu pečlivě.“

„To ano.“ Rudý Ibrahím úsporným, zcela přesným pohybem

odložil šálek. „Co tvůj otec za tento dar všech darů nabízí?Před

pokládáme­li, že něco takového vůbec existuje.“

Jess se snažil udržet stejně klidnou tvář jako Ibrahím, stejně

pomalý tep. Nehnul ani brvou. „Mám výtisk První knihyUrizeno

vy od Williama Blakea.“

Ibrahímova tvář zůstala také kamenná. „Na světě je osmvýtis

ků této knihy,“ odpověděl. „Potřeboval bych něco mnohemvzác

nějšího. Jak jsi sám řekl, tyto informace jsou skutečně drahocenný

poklad.“


28

„Bylo jich osm,“ opravil ho Jess. „Šest jich skoupili lízačiin

koustu a asi před čtyřmi měsíci je během jakéhosi zvrácenéhoritu

álu snědli. To už jistě víte. Takže zbývají dva: jeden má v trezoru

můj otec... ten druhý mám já tady v Alexandrii. A pokud máte to,

co chci, může být váš.“

„Ach,“ vydechl tiše Ibrahím. „A jsme u toho. Co chceš ty.Tak

že se neptá tvůj otec. Nikdy by tě nežádal, aby ses zbavil takdůle

žitého a cenného svazku. Zatím se mu, navzdory nepřetržitému

úsilí londýnské gardy, dařilo vcelku dobře i bez takovýchinforma

cí. Ne, mám za to, že jsi to ty, kdo je tak zoufale potřebuje.“

Jess mu neodpověděl. Cítil, jak se mu na zátylku perlí pot, ale

doufal, že jeho výraz zůstává nečitelný. „Jeden ze dvou posledních

výtisků na světě,“ pronesl po chvíli. „Je to spravedlivý obchod.

Královská odměna.“

Ibrahím si vyměnil pohled se svou dcerou. „Je to dobrá cena,

ne?“ kývla Anit.

„To ano,“ souhlasil Ibrahím. „Ale o to tady nejde. Jde o to, že tady

mladý Brightwell se pouští do obchodu navzdory zájmům svérodi

ny, z osobních důvodů. Pověz mi, má to něco společného s toukni

hou, po níž jsi tak usilovně pátral a utratil za ni tolik gunajů a již se

ti povedlo koupit teprve včera? S knihou o archivářových vězních?“

Tohle bylo nebezpečné. Velmi tenký led. Jess mlčel. Ibrahím se

zaklonil do polštářů a podepřel si bradu rukou. Měl na prstě prsten

s rubínem, který vypadal jako kapka krve. „Nechci mít sKnihov

nou nic společného,“ prohlásil. „A nechci mít ani nic co do činění

se soukromou křížovou výpravou nerozvážného mladého muže.

Tak já neobchoduji.“

„Žádám o informace, a s těmi obchodujete,“ odsekl Jess.

„Máme dohodu, nebo ne?“

Ibrahím na něj dál upíral zneklidňující pohled temných očí.

Jess cítil, jak v něm bublají slova a chtějí se prodrat ven – vzteklá,

rozzlobená slova. Spolkl je a vyčkával. Ibrahím se nakonecpo

hnul, zvedl se a podíval se na dceru, která stále seděla a tiše ho

pozorovala. „Anit. Nechám to na tobě.“


29

„Cože?“ Jess vyskočil na nohy, ale Rudý Ibrahím už odcházel,

mířil ke dveřím vedoucím do útrob domu. Jesse na jeden horečný

okamžik napadlo vrhnout se za ním, ale bylo mu jasné, že člověk

jako Ibrahím přežívá díky tomu, že se nedopouští neopatrnosti.

Pokud se k němu otočil zády, tak jen proto, že kolem byla spousta

zbraní připravených ho chránit.

„Sedni si,“ vyzvala ho Anit a její hlas zněl najednou tvrdě jako

ocel. „Sedni si, Jessi.“ Byla možná mladá a drobná, ale byla i něco

jiného. Zocelená způsobem, který Jess ještě nikdy neviděl – jedině

v zrcadle. Anit položila ruku na řetízek, který se jí houpal na krku.

Visel na něm prsten – ohromný prsten s vyrytým egyptskýmhie

roglyfem značícím ptáka.

Jess se díval za jejím otcem. Ibrahím za sebou zavřel dveře. Jess

zapadl zpátky do podušek na pohovce. „Jakou ti dneska dáválek

ci? Jak odmítnout pomoc, a přesto si Brightwelly udržet jakospo

jence?“

„Můj otec to myslel vážně. Rozhodnout mám já. Nechal to na

mně.“ Jess k ní zalétl pohledem a zjistil, že její výraz je skorostej

ně nečitelný jako tvář jejího otce, ale koutky úst se jí nepatrnězve

daly. Pobavením. „Nejspíš přemítáš nad tím, jak krutý osud je být

vydán napospas rozmarům malé holky.“

„Tak nějak.“

Anit si pohrávala s prstenem na řetízku. „My umíme přežít,

Jessi,“ prohodila. „Ty a já. Pocházíme ze stejně temných míst.Po

kud si myslíš, že ti nerozumím... Ale řekni mi, proč jsi s tímhle

nešel radši za svým bratrem? To by určitě bylo jednodušší a taky

levnější.“

„Za Brendanem?“ Jess svraštil obočí. „Ten není v Alexandrii.

Vrátil se do Londýna.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Anit. „Měl by sis svoje dvojče líp hlídat.

Bez urážky, ale tvůj bratr umí být pěkný lump.“

„Jo, to je mu podobné. Proč je pořád tady?“

Anit zvedla dlaně. „Na to se zeptej jeho. Povím ti, kde bydlí.“

„A chceš se ho zbavit, je to tak?“


30

„Jeden Brightwell v Alexandrii je tak akorát dost. Byli bychom

radši, kdybys to byl ty.“ Položila si ruce do klína a naklonila hlavu

k rameni. Na rtech jí teď tančil opravdový, upřímný úsměv. „Sama

jsem měla dva bratry. Vím, jak obtížní sourozenci mohou být.“

Jess si odkašlal. „Jaké je tedy tvoje rozhodnutí? Když ho tvůj

otec nechal na tobě.“

„Nechal.“ Anit si ho dlouze, zkoumavě prohlížela.„Odpřisáh

neš, že nikdy nevyzradíš, kde jsi k těmto informacím přišel?“

„Přísahám na – Na co bys chtěla, abych přísahal?“

„Na duši tvého prvorozeného.“ Teď už se zubila od ucha k uchu.

„Podle tradice.“

„No, jak to tak vypadá, bude ta přísaha nejspíš bezpředmětná.

Dobře. Přísahám na duši svého prvorozeného, že nikomunepro

zradím, kde jsem k těmto informacím přišel. Ani přátelům, ani

rodině. Nikdy nezradím rodinu Rudého Ibrahíma.“

„Věřím ti,“ kývla Anit. „A pokud tu přísahu porušíš, Jessi,ujiš

ťuji tě, že egyptské kletby jsou kruté. A rychlé. Měj to na paměti.“

Vstala a vydala se ke dveřím.

„Počkej! Kam to jdeš?“

„Pro knihu, o kterou jsi žádal,“ odpověděla Anit.

„Ale já jsem nepřinesl –“

„Já ti věřím,“ zopakovala Anit. „Kdybych ti nedůvěřovala, už

bys byl mrtvý.“

Nečekal dlouho, což ho překvapilo – nejspíš měli ty navýsost

nebezpečné informace přímo tady, doma. Jeho otec by bylpohor

šený. Callum Brightwell vždycky držel svoje podnikání oddělené

od domova své rodiny, ačkoliv Jess si vždycky rád domů tajně

nosil nelegální knihy – ale ke čtení, ne proto, aby s nimiobcho

doval.

Anit byla během chvilky zpátky a nenuceně nesla malou, v kůži

vázanou knihu. Vypadala ohmataně a nezajímavě, zjevně sejedna

lo o něčí osobní zápisník. Jess si od ní svazek vzal a cítil pod prsty,

že je kůže přebalu na některých místech zdrsnělá. Když se podíval

pozorněji, uviděl temné skvrny. Krev.


31

Jess knížečku otevřel, aby se podíval na její obsah, a zíral jako

opařený. Potom zvedl oči k Anit. „Je to zašifrované.“

„Jistě,“ kývla dívka. „A já ti k té šifře dám klíč, hned jak mi

doručíš slíbenou odměnu. Říkala jsem ti, že ti věřím. Ale nejsem

hloupá.“ Na okamžik zaváhala. „Jessi, pověděla jsem ti, že jsem

měla dva bratry.“

Jess už nedočkavě listoval stránkami a snažil se vzašifrova

ném textu objevit nějaký vzorec – což bylo samozřejmě marné, ale

lepší než se ihned poddat zoufalství. „Chceš mi snad vyhrožovat,

že je na mě pošleš, pokud nesplním, co jsem slíbil? Já to splním.“

„Měla jsem dva bratry,“ zopakovala Anit a znovu vzala do ruky

prsten s rytinou, který jí visel na řetízku kolem krku. „Jsou mrtví.

A zemřeli kvůli té knížce, kterou právě držíš.“ Jess si uvědomil, že

prsten na řetízku je pro její útlé prsty příliš velký. Byl spíš mužský.

Zůstal stát jako přimrazený a došlo mu, že ty stopy po krvi na

kožené vazbě mohly docela dobře patřit jednomu z jejích bratrů.

Podíval se jí do očí. Byly stejně temné a neprostupné jako oči jejího

otce.

„Pokud se pokusíš tyto informace použít,“ varovala ho,„ze

mřeš. A to bych byla velice nerada. Je to bláznivý obchod, Jessi.

Můj otec za tu knihu zaplatil opravdu hodně, stála nás mnohem

víc, než jaká je její hodnota. Ber to jako výstrahu.“

Jess cítil, jak se mu stahuje hrdlo, a donutil se k úsměvu. „Za

hodinu donesu toho Blakea.“

Anit přikývla. „Budu čekat.“ Odněkud z vnitřku domu se ozval

ptačí zpěv, hlasitý a melodický, a Anit se po něm s úsměvemoto

čila. „To je náš skřivan,“ vysvětlila. „Můj mladší bratr mu postavil

domeček. Krásný zpěv, že ano?“

Jess stiskl v ruce zakrvavenou knížečku a přikývl. „Ano.“

Pokud tohle skončí špatně, aspoň si může ještě naposledvy

chutnat veselou, důvěrně známou ptačí píseň, kterou poslouchal

jako dítě.


32

EFEMÉRA

Text vzkazu Artifexe Magna, ředitele školy při Velkéknihov

ně, nejmenovanému příjemci.

Srdečně zdravím, udatný vojáku. Už jistě víte, co je Vašímúko

lem, a já vím, že máte pochybnosti ohledně morálního hlediska

takového činu. Nemusíte mít strach. Vystřelením tohoto nábojeod

straníte z řad zaměstnanců Knihovny jednoho z nejzáludnějších

a nejnebezpečnějších zrádců, pro kterého neexistuje jiný lék než

smrt.

Tento rozkaz se mi nedává lehce a vím, že ani Vy ho nebudete

brát na lehkou váhu. Paliči tvrdí, že lidský život má větší cenu než

kniha, ale my známe pravdu: Vědění žije navždy. To se o životě

žádného jednotlivce říct nedá.

Proto je nutné s mužem, který ohrožuje samo vědění, jednat.

Přesvědčit ho po dobrém, nebo po zlém, a pokud všechno selže,

není jiného východiska než smrt.

Nechť Vám požehná Váš bůh či bohové, a rovněž Vám žehná

sám mistr archivář, který tento čin schválil.

JEHO PEČEŤ.


33

KAPITOLA TŘI

Než Jess došel pro knihu Williama Blakea do své osobní skrýše

vzácných svazků a doručil ho Anit, od níž výměnou za knihudo

stal klíč šifry, bylo už hodně po půlnoci. Potom několik hodinse

děl nad obsahem knížky a pečlivě stránku po stránce přepisoval

její text.

Výsledky jeho úsilí ho zneklidnily a Jess zoufale toužilpokra

čovat v překládání, ale to už jeho hodiny ukazovaly tři ráno, oči ho

pálily, nedokázaly zaostřit a mozek mu vypovídal službu. Jessna

konec uznal porážku a svalil se do postele, kde spal, jako když ho

do vody hodí... dokud ho neprobralo bouchání na dveře.

„Jsem vzhůru,“ zamumlal a převalil se na bok. Skutálel se zpo

stele, ale ze všeho nejvíc prahnul po tom, aby se do ní mohl znovu

skácet a umřít: celé tělo ho bolelo po včerejším namáhavémcviče

ní a po jeho nočním dobrodružství. Ani zdaleka se nevyspal do

sytosti. Kniha, blesklo mu hlavou. Rychle po ní chňapl a sebral

i štos přeložených stránek. Nacpal je do svého pašeráckéhopostro

je, který už začínal být nebezpečně přeplněný, a pak na sebe hodil

župan a šel otevřít.

Za dveřmi stála Glain v nažehlené uniformě. „Neplánované

cvičení,“ oznámila mu. „Nachystej se. Je poslední. Třicet minut.“

„Glain –,“ hlesl, Velšanka však už mířila k dalším dveřím. Jess

doufal, že budou mít čas si chvilku popovídat, ale tohle nebyl ten

správný okamžik. Možná by si to měl schovat až na potom, až


34

bude po všem a bude mít lepší příležitost provést Glain všemi

úrovněmi šoku, zármutku a vzteku, kterými si sám už prošel.

Oblékl se a posilnil se šálkem silné, sladké egyptské kávy.Po

tom spolu se svou jednotkou doběhl na určené místo na cvičišti,

kde se sešikovali do řad. Přicházely sem i další jednotky, ale Jess

viděl, že ani jedna z nich je nepředstihla.

Glain s nimi nepřiběhla.

Není tady.

Teprve když se v řadách postavili do pozoru, si Jess všiml, že

Glain chybí. To nebylo jen neobvyklé, to se ještě nikdy nestalo,

a Jess si po očku vyměnil pohled s mladíkem po své pravici – byl

to Tarík, ten, co na něj včera vystřelil – ale jinak se ani nepohnul.

Tarík vypadal klidně, už se však potil. Z vrcholku strážní věžeVy

soké gardy se ozval táhlý ranní tón... a Glain pořád nikde. Ostatní

jednotky byly podrobeny prohlídce a pak rozpuštěny. Jessovasku

pina stála mlčky v pozoru na žhoucím slunci. Jestli se ostatní báli

stejně jako on, ani nepípli. Byli dobře vytrénovaní.

Nakonec Jess zahlédl, jak se k nim řítí jeden z obrněnýchkočá

rů gardy. Nespouštěl z něj oči. Glain Wathenová z něj vyskočila

ještě dřív, než se syčící parou poháněný vůz zastavil. Za nívystou

pil muž, kterého Jess znal jen matně: kapitán Vysoké gardy Feng,

který se dnes ráno usmíval, ačkoli jeho oči byly mrazivé jako

úlomky ledu. Feng ještě nikdy na cvičiště nezavítal, ani se nikdy

nebavil s jejich jednotkou. Měl pověst muže, kterému není lehké se

zavděčit.

Jess zaslechl, jak někdo v řadě za ním překvapeně zalapal po

dechu, ale radši se soustředil na to, aby stál rovně a nehybně, jak

jen to šlo. Feng podél nich procházel a každého sjel chladným,

neosobním pohledem. Jesse si prohlédl stejně zevrubně jakoostat

ní, nesetrval u něj o nic kratčeji či déle než u ostatních, a dokud

nedošel až na konec a nedokončil prohlídku, ani nepromluvil. Pak

se před ně postavil. Glain stála vedle něj. Feng i mladá velitelka

nebyli v záři nelítostného vycházejícího slunce víc než siluety,tak

že jim nebylo vidět do tváří.


35

„Skóre,“ otočil se Feng na Glain. Glain svižně rozepnula malé

vodotěsné pouzdro na svém pásku a otevřela ho. Uvnitř mělablanket, knihu propojenou s nezměrným archivem Velké knihovny, ale

na deskách tohohle blanketu se leskla zlatá pečeť Knihovny asymbol pírka bohyně Maat – byl to Glainin deník, který se každý den

kopíroval do zrcadlového blanketu někde ve vzdálených útrobách

v kanceláři nejvyššího velitele. Byl to blanket vydaný armádou.

Glain ho oběma rukama podala Fengovi a ten ho od nípodobným gestem přijal – byl to projev úcty ke knize, ne ke Glain. Za­

listoval stránkami, prošel si Glainina hlášení a poznámky a potom

jí ho opět opatrně vrátil. „Výborně, seržantko Wathenová,“ kývl.

„Výborně, jednotko. Pohov.“

Všem se ulevilo. Jess slyšel, jak si všichni vydechli, když

rozkročili nohy a uvolnili postoj. Ale radovali se předčasně. „Vbodování všech jednotek vedete,“ pokračoval Feng, „tudíž jsme se

rozhodli uložit vám dnes speciální test, který pro vás bude výzvou

a ukáže vám, na jaké úrovni vás chceme mít. Jste připravenivyniknout, rekruti?“

„Ano, pane!“ zahřměli okamžitě jako jeden muž. Tuhleodpověď jim nikdo radit nemusel. Všichni v Glainině jednotce chtěli

vyniknout, a pokud ne, pak jim nezbývalo než doufat, že k nim

bohové budou milostivi. Glain se k jejich pokřiku připojila. Stála

ještě vzpřímeněji, jako by byla ještě vyšší. Byla ve svém živlu.

Jess jí to záviděl. Právě teď se mu strašlivě stýskalo po tichu

a klidu knih. Tohle bude ještě těžké, pomyslel si. Feng si pro ně

speciální výzvu nevymyslel jen tak z legrace a Jess nemělnejmenších pochyb, že to cvičení bude naprosto brutální.

„Jednotko!“ houkla Glain a všichni odpověděli hlubokýmhlasem: „Paní.“ I Jess. „V tabulce vedeme o dva body. To nestačí. Po

tomhle cvičení bude náš náskok pětibodový a na konci budeme

první s nejvyšším počtem bodů ze všech! Jasné?“

„Ano, paní!“ štěkl Jess, společně s ostatními. Chtěl tenhlezatracený výcvik zakončit na prvním místě stejně jako Glain, ale to,

že si jich všiml kapitán Feng, bylo spíš nešťastné než šťastné.

Feng pomalu prošel sem a tam podél jejich řady, ale díval se

kamsi do prázdna. „Váš dnešní úkol je zabavení,“ pronesl. „Musíte

vniknout do domu a prohledat ho za účelem objevení pašovaných

knih. Pokud je najdete, pošlete je pomocí štítků do Knihovny. Je

možné, že narazíte na odpor. Buďte připraveni.“

To znělo až ošidně snadně. Glain a Jess jako uchazeči o místo

v Knihovně zažili opravdové konfiskace knih a Jess si byl celkem

jistý, že všichni v téhle jednotce už si prošli mnohem obtížnějšími

úkoly, než byl tento. Vlastně to znělo tak primitivně, až to bylo

vzhledem k tomu, jak daleko ve výcviku pokročili, úplněnepatřičné.

Jess střelil pohledem po Helvě, dívce skandinávského původu,

která stála ve strnulém pozoru po jeho pravici. Helva mu pohled

opětovala, takže mu bylo jasné, že jeho pochybnosti sdílí. Něco

tady nehraje. Jestli si Glain myslela totéž, nedala to na sobě znát,

na druhou stranu vždycky uměla nasadit zcela nečitelný výraz

a skrýt svoje pravé pocity lépe než kdokoli, koho Jess kdy poznal.

Glain se k nim otočila čelem. „Do vozu,“ zavelela, „hned!“

Překotně se nahrnuli dovnitř. Bylo jim tam těsno, ale vůz byl

navržený tak, aby se do něj vešla celá jednotka v plné zbroji. Jen co

Jess dosedl, parní stroj zasyčel a soukolí se dalo do pohybu. Kočár

se kodrcavě vydal vpřed a na rovině nabral rychlost. Neměl okna,

takže Jess nedokázal odhadnout, kam jedou, věděl jen, že jedou

rychle a daleko. Samotné cvičiště bylo obrovské a po jeho obvodu

stálo dvacet nejrůznějších scenerií a kulis. Jess už byl běhemvýcviku ve většině z nich, včetně jedné, která znázorňovalaalexandrijskou ulici. Předpokládal, že jedou právě tam.

Ale pletl se.

Když se vůz s trhnutím zastavil a jednotka z něj vyskákala,

zjistil, že jsou v nejzápadnějším cípu areálu Vysoké gardy, v části

s omezeným přístupem, kam vojáci ve výcviku nemohli. Jesse

znovu bodl osten pochyb. Seřadili se za vzpřímenou Glain aJessovi znovu blesklo hlavou: Něco tady nehraje. Prostor bylohraničený vysokou kamennou zdí a v dohledu byla jen jedna brána.


37

Syčivé bublání obrněného kočáru za nimi se změnilo v hlasité

odfukování, jak se vůz dal znovu do pohybu a řítil se pryč. Jed­

notku zasypala sprška písku zvířená jeho koly. Jess zamrkal, aby

dostal zrnka písku z očí. To už si je pochmurným, nemilosrdným

pohledem měřil udělaný muž v uniformě Vysoké gardy s dvěma

odznaky Horova oka na límečku – takže důstojník v hodnosticen

turiona. „Tak dobře,“ řekl. „Vpravo v bok. Běžte si pro výzbroj.

Máte šedesát vteřin.“

Jess se spolu s ostatními rozběhl k haldě náčiní napravo. Každý

tu měl pružný vyztužený kabát se symbolem Knihovny na zádech

a těžkou černou zbraň, ale žádnou náhradní munici. Jess zbraň

velmi dobře znal: podobnou měl v Oxfordu, ještě jako uchazeč.

I když se toho s ní za posledních pár měsíců nacvičil dost a dost,

pořád mu v rukou připadala cizí a nepřátelská, jako žhavémimo

zemské stvoření.

Vyvolávala v něm hodně špatné vzpomínky.

„Ostré náboje?“ zeptal se někdo za jeho zády, zatímco si Jess

prohlížel svoji zbraň.

„Máte k dispozici ostré omračující náboje a běžné polopalné

náboje,“ odpověděl centurion. Mluvil se zpěvavým přízvukem

zemí jižní Afriky, což se shodovalo s jeho temnou, lesklou pletí.

„I tak jsou ale nebezpečné, takže miřte pečlivě a pokuste senavzá

jem nepozabíjet.“

Jess potřásl hlavou. Už nebyli začátečníci. Byli dobřevycviče

ná, semknutá jednotka a všichni dobře věděli, jak se ostatnípohy

bují. Jess dokázal podle řeči těla i jen periferním pohledem poznat,

kdo vedle něj stojí. Od prvního týdne, kdy spolu začali svýcvi

kem, neměli při střelbě žádné nehody. Tedy kromě toho incidentu

s Taríkem, ale to byl rozkaz, ne nehoda.

Polopalná munice nebylo něco, co by normálně používali.Ty

hle náboje způsobí skutečná zranění, a pokud se trefí do správného

místa nechráně



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist