načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Velká knihovna – Z kostí a inkoustu – Rachel Caine

Velká knihovna – Z kostí a inkoustu

Elektronická kniha: Velká knihovna – Z kostí a inkoustu
Autor: Rachel Caine

– Jess a jeho rodina se živí pašováním knih. Ve Velké knihovně v Alexandrii je totiž uloženo veškeré vědění světa a vlastnit knihy je přísně zakázáno. Proto se najdou mnozí, kteří jsou za ně ochotni nemálo zaplatit. Jess dostane možnost ve ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 342
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Ink and bone přeložila Romana Bičíková
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3390-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jess a jeho rodina se živí pašováním knih. Ve Velké knihovně v Alexandrii je totiž uloženo veškeré vědění světa a vlastnit knihy je přísně zakázáno. Proto se najdou mnozí, kteří jsou za ně ochotni nemálo zaplatit. Jess dostane možnost ve Velké knihovně studovat a získat tak zákulisní informace důležité pro jejich rodinný obchod. Brzy ale zjišťuje, že Knihovna je mnohem temnější a zlověstnější místo, než si vůbec dokázal představit.

Zařazeno v kategoriích
Rachel Caine - další tituly autora:
Úžeh -- Správci počasí, kniha druhá Úžeh
Upíři z Morganville 1 - Prokletý dům Upíři z Morganville 1
Upíři z Morganville 2 - Ples mrtvých dívek Upíři z Morganville 2
Velká knihovna – Z kostí a inkoustu Velká knihovna – Z kostí a inkoustu
Velká knihovna – Z ohně a papíru Velká knihovna – Z ohně a papíru
 (e-book)
Velká knihovna – Z ohně a papíru Velká knihovna – Z ohně a papíru
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Velká knihovna

Z kostí a inkoustu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Rachel Caine

Velká knihovna – Z kostí a inkoustu

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Rachel Caine


Pro Carrie Ryanovou a Kami Garciovou.

Tahle je pro vás, kamarádky.


PODĚKOVÁNÍ

Díky mým prvním čtenářům, především Carrie a Sarah, které mě přiměly ponořit se hluboko do Jessova světa.

Díky posluchačům, kteří se mnou byli během prvních předčítá

ní, když jsem se snažila zachytit myšlenky příliš velké na to, aby se daly postihnout slovy.

A především děkuju všem, kdo každodenně vkládají slova do rukou těch, kdo po nich baží: knihovníkům, učitelům, knihkupcům a spisovatelům.

Díky vám nejen za to, že je svět lepší.

Díky vám svět je.

EFEMÉRA

Text prastarého listu, jehož originál je uchováván pod sklem ve Velké knihovně v Alexandrii, zařazeného do Základního souboru Knihovny.

Od písaře faraona Ptolemaia II., k rukám velectěného služebníka

Kallimacha, archiváře Velké knihovny, ve třetím roce jeho slavné vlády:

Velký král Ptolemaios, Světlo Egypta, zvážil vaše doporučení opatřit opisy nejvýznačnějších děl Knihovny, které by následně byly přechovávány v dceřiných knihovnách, jež budiž nazývány Sera­ pey, a byly tak přístupné veškerému lidstvu. Faraon je stejně mou­ drý, jako je Nil široký, a s vaším návrhem souhlasí.

Ujměte se tudíž posouzení obsahu Velké knihovny a vytvořte pro faraona seznam všech děl, jež se v ní nachází. Tento seznam bude po zbytek věků sloužit jako záznam o velikosti této pokladnice světové moudrosti.

Poté se poraďte s nejvyšším správcem Knihovny, jak vytvořit přesné kopie položek, jež budou shledány vhodnými k tomuto úče­ lu, pro využití v Serapeích. Mějte na paměti, že je nutné poskyt­ nout Serapeím taková díla, jež budou poučná a povznášející.

Tímto způsobem uchováme vědění, které jsme dosud nashro­ máždili a od prastarých časů je schraňujeme, pro budoucnost všech, kdož přijdou po nás.

Faraon též vyslechl vaše slova o ženách, které by tato posvát­

ná Serapea mohly navštěvovat bez doprovodu. Ve své zbožštělé


8 moudrosti s vámi ovšem nesouhlasí, neboť ženy potřebují vedení vyspělejších mužských myslí, aby si nevykládaly bohatství Knihov­ nou nabízené špatně. Překrucování faktů a vědomostí je jistě horší než jejich nedostatek.

Faraon a naše božstva poskytnou vám v této skvělé práci věč­

nou přízeň a ochranu.

Ručně psaná poznámka k dopisu, jejímž autorem je Kallimachos:

Jeho zbožštělá moudrost mi může políbit moji plebejskou prdel. Takovým tmářstvím a nezměrnou hloupostí oslepujeme a ochro­ mujeme polovinu světa, a to já nedopustím. Ženy mohou v Sera­ peích studovat, jak se jim zlíbí. Ať si mě faraon klidně popraví, bude-li chtít, ale já už viděl na světě hodně nadaných hlav, které byly nechány ladem. Sám mám dceru.

A má dcera bude studovat.

Prolog

Před šesti lety

„Nevzpírej se a drž,“ nakázal mu otec a vlepil mu takovou facku, že mu po ní zůstal flek. Jess se uklidnil. Nechtěl sebou tolik šít, ale váček připevněný na jeho obnažené hrudi byl horký a Jess měl pocit, že ho ohrožuje jako nějaké zvíře, které by se mohlo splašit a pokousat ho.

Nad sebou viděl otce, jak utahuje popruhy. Když je utáhl tak na

těsno, že se Jess skoro dusil, hodil po něm starou špinavou košili.

Dělal to tak často, že ačkoliv to bylo děsivé, už to dávno přesta

lo být divné... Ale tentokrát se to zdálo být jiné. Jess netušil proč, ale všiml si, že jeho otec je napjatý víc než obvykle.

Váhavě se ho tedy zeptal. „Tati – měl bych něco vědět?“

„Je úplně jedno, co víš. Když tu knihu získá garda, budeš viset, jestli budeš mít štěstí. Pokud tě napřed nenajdu já. Trasu znáš. Tak koukej vyrazit, a jestli se to dostane do rukou někomu jinému než tomu, kdo za to zaplatil, jsi synem smrti.“

Callum Brightwell si pohrdavě prohlédl hubené tělo svého syna, vyškubl z prádelníku vestu a natáhl ji Jessovi přes košili. Měla jen jeden knoflík. Jess ho zapnul. Vesta mu byla o dvě čísla větší, ale o to přesně šlo, dokázala lépe zakrýt popruhy.

Brightwell kývl hlavou a poodstoupil. Kvůli podvýživě z dětství moc nevyrostl, ale nyní měl na sobě zářivě žlutou hedvábnou vestu a kalhoty z kvalitní bavlny. „Vypadáš dobře,“ řekl Jessovi. „Nezapomeň se držet běžců. Nesmíš se od nich oddělit, jen kdyby garda nastražila past. A i tehdy se drž trasy.“

Jess kývl hlavou na srozuměnou. Trasu znal. Znal všechny tra

sy, všechny způsoby, jakými jeho rodina bojovala s konkurencí v rozlehlém Londýně. Začal se je učit, jakmile se naučil chodit. Nejprve ho držel za ruku otec, poté se sám batolil za starším bratrem Liamem.

Liam byl teď ale po smrti. Když mu bylo sedmnáct, zatkla ho

londýnská garda za pašování knih. Jeho rodina ho nepřišla identifikovat. Ale Liam dodržel její kodex. Mlčel až do konce.

A jako odměnu za tuto loajalitu ho londýnské úřady hodily do

neoznačené díry spolu s dalšími neidentifikovanými kriminálníky. Liamovi bylo sedmnáct a Jess, kterému teď bylo deset let, neměl tušení, jak naplnit jeho odkaz.

„Tati –“ Jess riskoval další facku, nebo možná i něco horšího.

Ale nadechl se a pronesl: „Dnešek je na pašování špatný – sám jsi to říkal. Garda má venku hodně lidí. Nemůže to počkat?“

Callum Brightwell se podíval přes svého syna na masivní zeď skladu. Měl tu schovaných mnoho vzácných věcí, včetně těch nejvzácnějších pokladů ze všech, knih. Police a krabice plné pravých knih. Byl to bohatý a chytrý člověk, ale v tu chvíli, když na něj skrz mřížované okno prudce dopadalo světlo, vypadal na dvojnásobek svého věku.

„Prostě to udělej. Buď tu za dvě hodiny. A jestli přijdeš pozdě,

čeká tě hůl.“ Najednou se zamračil. „A jestli uvidíš svého nespolehlivého bratra, řekni mu, že čekám, a že ho to přijde draho. Dnes je s...“

Ačkoliv byli Jess a Brendan identická dvojčata, nemohli být odlišnější. Jess byl odvážný, Brendan měl spíše sklony ke stydlivosti. Jess se dokázal ovládat, Brendan často vybouchnul.

Jess byl pašerák. Brendan byl... intrikán.

Jess moc dobře věděl, kde Brendan je. Viděl ho schovávat se na úzkém můstku ve druhém patře, jak se drží žebříku vedoucího na střechu. Brendan šmíroval, jak měl ve zvyku. Rád byl vyso

ko, mimo tátův dosah, a snažil se chránit si krk a nedělat pašeráka.

„Jestli ho potkám, povím mu to,“ odpověděl Jess a koukal přímo

na svého bratra. Pojď dolů, ty malej hajzle. Brendan odpověděl tím,

že po žebříku zmizel kamsi do tmy. Už mu došlo, že pašovat bude

dnes Jess. Jak Brendana znal, určitě se rozhodl, že jeho krk je až

moc cenný na to, aby dělal návnadu pro svého bratra.

„No?“ houkl jeho otec ostře. „Na co čekáš? Až ti dá maminka

pusinku na rozloučenou? Padej už.“

Strčil Jesse směrem k robustním vyztuženým dveřím skladu.

Bez jediného slova je otevřeli tři muži, které Jess neznal, a ani se

nesnažil zapamatovat si jejich jména, v tomhle oboru totiž neměli

moc dlouhou životnost. Zastavil se a třikrát za sebou se rychle

nadechl. Připravoval se. Zpozoroval houf běžců seřazených v aleji

a na ulici za ní. Byly to děti jeho věku, všechny připravené rozběh

nout se do různých tras.

Čekaly jenom na něj.

Spustil divoký bojový pokřik a vyběhl. Ostatní běžce to po

vzbudilo, rozkmitali nohy a ruce a začali kličkovat mezi poplaše

nými všedně oblečenými kolemjdoucími. Několik jich zaplavilo

ulici, což byl velmi riskantní kousek. Pobíhali mezi parními kočá

ry a ignorovali rozezlené výkřiky jejich řidičů. Na dalším rohu se

běžci přeskupili do houfu po dvanácti a Jess se k nim na první část

cesty připojil. Podél čtyř dlouhých bloků domů a obchodů a pak doprava u hospody, kde to žilo už od rána. Šlo to hladce až do doby, než z obchodu s ovocem a zeleninou vyběhl drsný chlapík a popadl jednu dívku z Jessovy party za dlouhé vlasy. Udělala mu to až příliš jednoduché, většina dívek si totiž vlasy splétala do drdolu anebo se ostříhala na krátko.

Jess musel odolat nutkání zpomalit a pomoct jí.

Dívka křičela a zmítala se, ale ten muž ji složil na zem a držel

ji s rukama za zády. „Zatracení běžci!“ křičel. „Garda! Garda! Pašeráci!“

A bylo to. Vždycky se najde nějaký všetečný dobrodinec, který

se snaží zachránit situaci, říkával Jessův táta. To proto posílal běžce v houfech a do popruhů jim dával bezcenné návnady. Gardě se jen málokdy povedlo chytit toho pravého člověka, ale v případech, kdy ano, štědře odměňovala informátory, kteří ji přivedli na stopu pašeráků.

Spořádaní občané se začali ohlížet, v očích jim svítila vidina

snadno získaných peněz, a Jess sklonil hlavu a běžel dál.

Běžci zakroužili a přeskupili se jako hejno ptáků. Někteří z nich u sebe měli nože, kterými se bránili, když se je snažil někdo chytit. Bylo to dost riskantní, kdyby je totiž někdo chytil s nožem, navíc zkrvaveným, znamenalo by to jistou oprátku, ať už by někoho byť jen pořezali, anebo mu uštědřili smrtelnou ránu. Chlapec nalevo od Jesse – byl příliš velký a nemotorný na pořádný běh, ale byl pravděpodobně mladší – zahnul přímo do skupinky opilců. Měl u sebe nůž a použil ho. Jess zahlédl jen jasně červený cákanec krve ve vzduchu a už se dál neohlížel.

Nemohl. Musel utéct.

Za dalším rohem se měl oddělit. Zbytek měl odlákat gardu... Alespoň tak to bylo v plánu.

Stalo se ale to, že když Jess doběhl k onomu rohu, garda už čekala na jeho trase. Zpozorovali ho a zuřivě a zlostně zakři­ čeli.

Okamžitě se rozhodl pro něco, za co by ho jeho otec jistojistě potrestal, a sběhl z trasy.

Když zahnul doprava, málem narazil do dvou dalších běžců. Zmateně se na něj podívali a jedna z nich zakřičela, ať zmizí z jejich placu. Ignoroval ji a navzdory rostoucí bolesti na prsou, dusivé knižní přítěži, v sobě našel další energii a předběhl je.

Za sebou uslyšel řev, a když se zběžně ohlédl, viděl, že z po

stranních uliček se sbíhají příslušníci gardy. Zatracení raci v těch

svých umouněných rudých kabátech. Brzy dostihli ostatní.

Ale Jesse ne. Ještě ne.

Uhnul do potemnělého klikatého průchodu tak úzkého, že se

mu ani nedalo říkat ulička. Dokonce i někdo tak malý jako Jess se

tam sotva vešel. Košile se mu zachytila o rezavý hřebík, který mu

utrhl rukáv. Na vteřinu se mu zastavilo srdce ze strachu, že by se

mohl zachytit i jeho popruh, ale pokračoval dál. Tma mu znemož


13

ňovala pohybovat se rychle, po čichu nicméně poznal, že je v místě,

kam lidé s oblibou odhazují zkažené ryby. Pod rukama cítil slizké

a studené zdi.

Pořád k němu doléhal křik gardy. Avšak do téhle úzké nory se

gardisté nevešli. Když si Jess všiml úzkého paprsku světla na kon

ci, sám si pomyslel, že neprojde. Průchod se neustále zužoval, až

se Jess musel otočit bokem. Drsné zdivo mu nadále trhalo obleče

ní. Kvůli knize se Jess zasekl jako špunt v láhvi a musel potlačit

nutkání zpanikařit.

Mysli. Z toho se dostaneš.

Vydechl a zatáhl hrudník, co nejvíce to šlo, což mu získalo po

třebný centimetr, aby se vyprostil.

Vylezl ven mezi dvěma honosnými budovami na širokou čistou

ulici, kterou by měl poznat, ale vypadala podivně, jako by tam

nepatřila... dokud se nezorientoval.

Byl pouhé tři bloky od domu své rodiny. Jeho rodiče se ze všech

sil snažili, aby vypadali, že sem zapadají. Kdyby ho někdo chytil,

určitě by se poblíž našel někdo, kdo by ho na první pohled poznal,

a to by znamenalo něco mnohem horšího nejen pro Jesse. Odská

kala by to celá jeho rodina. Musel zmizet. Hned.

Přeběhl ulici před koly parního kočáru a pokračoval do další

temné uličky. Vedla správným směrem, ale velmi brzy se stočila jinam. Jess neznal všechny uličky v sousedství, stačilo mu naučit se nazpaměť trasy, které používali pašeráci. To proto mu otec vždy přikazoval, aby se držel trasy – v Londýně se totiž dá snadno ztratit, a ztratit se s kontrabandem může znamenat smrt.

Když vyběhl na další ulici, o pár bloků dál si všiml jedné pa

mětihodnosti – zářivé kupole Serapea sv. Pavla, londýnského sídla Velké knihovny, jedné z největších dceřiných knihoven v Evropě. Byla překrásná a smrtící. Jess odvrátil zrak a zařekl se, že se tím směrem nikdy, nikdy nevydá.

Ale neměl na výběr.

Ze dveří se vyvalil příslušník gardy, upřel na něj oči a začal

křičet. Byl to mladý kluk, mohlo mu být asi tolik, co Liamovi, když ho pověsili. Měl světlé vlasy, propadlou bradu a jeho obnošená uniforma mu seděla asi tak stejně, jako Jessovi jeho převlek.

Byl však rychlý. Moc rychlý. Když se Jess rozbíhal, zaslechl du­

sot nohou jeho pronásledovatele a ostrý a důrazný zvuk jeho píšťalky. Za chvíli se na něj sesypou. Pokud ho tady obklíčí...

Pryč od nebezpečí vedla jediná možná cesta. Byla to další temná a úzká ulička, ale ten gardista taky nebyl zrovna pořízek a vešel se tam skoro stejně snadno jako Jess. Plíce měl v jednom ohni, musel však utíkat dál. Když se dostali zpátky na ulici, začal ho gardista dohánět. Mdlé londýnské slunce pražilo Jesseovi do hlavy a on byl zbrocený potem. Představa, že by mohl rozmáčet knihu, ho děsila.

Ale ne tolik jako představa, že by ho chytili.

Další pískot. Další gardisté.

Jess neměl vůbec žádnou šanci. Gardista ho tlačil jedním směrem – k Serapeu. Kdyby se dokázal dostat za zátarasy gardy kolem Serapea, byl by na území Knihovny, kde platí úplně jiné zákony. Londýnská garda tam bez povolení nemá přístup.

Přes ulici viděl oranžovočerné zátarasy gardy a zástup lidí, kteří čekali na kontrolu dokladů. Jess musel zmobilizovat poslední zbývající síly, rychlonohý gardista už se k němu dostal tak blízko, že ho měl na dosah ruky. Jess vystřelil kupředu, namířil si to k díře v davu a vrhl se směrem k zátarasu. Zatímco gardista svolával posily, Jess se chytil dřeva v tygřích barvách, jedním ladným pohybem se přes něj přehoupl a přeskočil na druhou stranu. Po dopadu se okamžitě rozběhl a nechal za sebou překvapené a vylekané gardisty. Někdo se rozesmál a povzbuzoval ho. Jess se ohlédl a zazubil se.

Gardista se zastavil u zátarasu – tedy jeden z jeho kolegů mu zabránil pokračovat v cestě. Postrkovali se a mladší gardista rozzlobeně křičel. Měl stále rozprouděnou krev z honičky, nebyl tak úplně při smyslech. Jess věděl, že nemá moc času. Věděl, že pošlou vzkaz Vysoké gardě, elitním strážcům Knihovny, aby ho zastavili. Musel jít rychle dál.

V ulici, která se před ním otevřela, se nalézalo asi padesát chodců. Bylo mezi nimi zhruba deset učenců v černých zvlněných hábitech. Nebyly tam žádné parní kočáry, Knihovna pro ně před nějakou dobou tuto ulici uzavřela. Nad hlavami čněla blyštivá zlatá kupole a z ní se vyléval vodopád schodů.

I přes snahu zahladit je byly na schodišti stále vidět pozůstatky

posledního paliče. Skvrny od řeckého ohně a ohořelých těl obětí. Poblíž se tyčila hromada usychajících květin, ale správce je právě odklízel do pytle. Období smutku skončilo. Čas jít dál.

Jess si všiml lvů a zpomalil. Přestože byli z kamene, vypadali

živě a divoce – plní násilí, běsnění, krve a smrti, připravení ke skoku. Jess už zaslechl o strojích, které se pohybovaly, ale teď, když se k nim přiblížil, viděl, že ve skutečnosti jsou mnohem děsivější.

Jess zariskoval a opět se ohlédl. Londýnská garda bude formovat pátrání za zátarasy, tedy pokud ho Vysoká garda Knihovny nedopadne první. Věděl, že musí běžet, co nejrychleji to půjde, ale přesto ještě zpomalil.

Ovládl ho děs. Strach. Příšerný pocit, že je z něj kořist.

Jeden ze lvů k němu otočil hlavu. Oči mu rudě zářily. Rudě jako krev. Rudě jako oheň.

Cítili z něj ilegální knihu. Nebo možná jeho strach.

Jesse zalila vlna mrazivé hrůzy, až mu málem povolil měchýř, ale nějakým způsobem onen ohnivý lví pohled ustál a pokračoval dál. Sešel z chodníku doprostřed ulice, kde se chodci pohybovali spořádaněji, a doufal, že unikne těm běsnícím očím.

Lev se zvedl, oklepal se a vydal se dolů po schodech. Neslyšně, ladně a hrozivě. I další lvi se žhnoucíma očima se probudili a začali se protahovat.

Nějaká žena na ulici – někdo, koho nechali projít kontrolou – vyděšeně zaječela, sevřela svou tašku a dala se na útěk. Ostatní se zděsili, začali také utíkat, a Jess běžel s nimi v naději, že se mezi nimi ztratí jako mezi běžci, přestože si tihle lidé nebyli vědomi toho, že jsou teď součástí jeho gangu.

Když se ohlédl, viděl, že za nimi běží dva lvi. Nespěchali. Ne

museli se moc snažit, aby dostihli obyčejné lidi.


16

První lev dostihl poslední z prchajících lidí – učenkyni oděnou

v neforemném hábitu a obtěžkanou těžkou taškou, kterou pošetile

táhla s sebou – a skočil. Jess se na moment zastavil, byla to totiž ta

nejladnější a zároveň nejděsivější věc, kterou kdy spatřil. Viděl, jak

se žena ohlíží s tváří plnou strachu. Jak lev dopadl, její křik utichl...

... ale lev ani na chvilku nespustil pohled z Jesse. Zabil tu ženu,

nechal ji ležet a pokračoval přímo k němu. Jess slyšel bzučení

a cvakání soukolí uvnitř lva.

Ani nestihl pocítit strach.

Myslel si, že už vyčerpal veškerou energii, ale teď, teď, když se

octl tváří v tvář smrti, se dal na útěk. Necítil nic, jen vzduch, který

mu stál v cestě. Věděl, že kolem něj lidé volají o pomoc a žadoní

o slitování, nic z toho však neslyšel. Na vzdáleném konci ulice stál

další zátaras gardy, další lidé, kteří čekali, až budou vpuštěni do

vnitř, ale i oni se rozprchli. Lvi by neměli nikoho pronásledovat

za hranicemi sv. Pavla, ale nikdo to nechtěl riskovat. Dokonce ani

příslušníci gardy, kteří společně s ostatními opustili svá stanoviště.

Jess doběhl k zátarasu jako první a přeskočil ho, zatímco lvi

dostihli a rozdrtili další dva lidi za ním. Zakopl, upadl a věděl –

věděl – že s dalším úderem srdce přijde smrt. Otočil se na záda,

aby ji viděl, zalapal po dechu a naprosto zbytečně se kryl rukama.

Nebylo to potřeba. Lvi se zastavili u zátarasu. Chodili sem tam

a sledovali ho s chladnou zuřivostí, ale nepřeskočili, nebo možná

nemohli přeskočit tu tenkou dřevěněnou linii a vydat se za ním.

Jeden z nich zařval. Znělo to jako drcení kamenů a křik všech,

které kdy zabil. Jess zahlédl ostré tesáky v jeho tlamě... Oba lvi se poté otočili a vydali se zpátky na schody, kde se usadili do původních pozic.

Jess viděl krvavé stopy a lidské ostatky, které za sebou lvi za

nechali, a věděl, že už nikdy nezapomene – ani nemůže zapomenout – na výraz plný zoufalství a hrůzy patřící oné ženě rozdrcené jako první.

Moje chyba.

Ale nemohl na to myslet. Ne teď.


17

Jess se překulil, vyškrábal se na nohy a splynul s panikařícím

davem. Po několika dalších dlouhých blocích plných napětí se vrátil na svou trasu. Zdá se, že garda ztratila vůli ho pronásledovat. Smrti u Serapea se večer ve zprávách nějak vysvětlí, nikdo nebude chtít slyšet, že knihovní mechaničtí mazlíčci se utrhli z vodítka a povraždili nevinné. Šuškalo se, že už se podobné věci staly předtím, ale až teď tomu Jess uvěřil.

Zastavil se u veřejné fontány, aby se napil vody a pokusil se

přestat třást, a pak ve vhodných podmínkách zkontroloval, jestli je kniha v pořádku v popruhu. Byla. Zbytek trasy už zdolal pomaleji a do cíle dorazil jen o pár minut později – vyčerpaný, ale přemožený úlevou. Chtěl jen dojít do cíle a být doma, kde na něj čekalo vytoužené chladné pohodlí.

Seber se, kluku. Skoro slyšel otcův hlas. Nikdo nežije věčně. Ber

dnešek jako vítězství.

Vítězství to možná bylo, pomyslel si Jess, jenže prázdné.

Měl pokyny hledat muže v červeném kabátě. Našel ho, jak sedí klidně na ulici u stolku a usrkává čaj z hrnečku z čínského porcelánu. Jess ho neznal, ale znal jemu podobné: nechutně bohaté lidi, kteří nepracovali a snažili se získat na důležitosti sbíráním důležitých věcí. Vše, co měl onen muž na sobě, vypadalo jako ušité na míru.

Jess znal protokol. Přiběhl k onomu muži, nasadil výraz rošťáka z ulice a řekl: „Prosím, pane, nemáte pár drobných pro moji nemocnou mámu?“

„Nemocnou, povídáš?“ Muž nadzvedl upravená obočí a položil

šálek. „Co tu nebohou ženu trápí?“

To byla klíčová otázka a Jess se upřeně podíval muži do očí

a odvětil: „Žaludek, pane, přímo tady.“ Prstem ukázal na svou

hruď, kde se mu pod oblečením vydouvaly popruhy.

Muž kývl a pousmál se. „To s tím tedy musíme něco udělat.

Pojď se mnou a napravíme to. Jen pojď, neboj se.“

Jess šel s ním. Za rohem čekal překrásný černý parní kočár zdo

bený zlatými kudrlinkami. Na dveřích měl nějaký erb, ale než ho


18

muž postrčil dovnitř, stihl si ho jen zběžně prohlédnout. Jess čekal,

že kupec půjde za ním, ale nešel.

Kočár zevnitř lehkým zlatým světlem osvětlovala světelná tru

bice obepínající celý jeho obvod a Jess si uvědomil, že ten, o němž

si myslel, že je bohatý klient, je ve skutečnosti pouze jeho sluha.

Postarší muž, který seděl uvnitř, byl ještě mnohem majestátněj

ší. Jeho černý oblek mu padnul jako ulitý, košili měl z nejjemnější

ho hedvábí a vypadal zhýčkaně. Jess si povšiml zlata na jeho man

žetách a velkého diamantu na ozdobné jehlici, již měl na košili.

Jediný detail, který do celkového snobského obrazu nezapadal,

byly ledově chladné oči v jeho vrásčité tváři. Vypadaly jako oči

zabijáka.

Co když tady nejde o knihu? pomyslel si Jess. Věděl, že lidé si

často vyhlédnou děti k odporným účelům, ale jeho otec měl celou

řadu opatření a vždy potrestal ty, kteří zneužívali běžce... což se

ale poslední dobou dělo ojediněle, protože dokonce i snobové vě

děli, že před dlouhou a silnou rukou Brightwellů ani oni nejsou

v bezpečí.

Nicméně při pohledu na tohoto muže se pocit bezpečí rychle

vytratil. Jess viděl, že okna kočáru jsou zatmavená. Dovnitř neby

lo vidět. Nikdo by nic neviděl.

„Jdeš pozdě,“ pronesl snob plochým jemným hlasem. „Nejsem

zvyklý čekat.“

Jess polknul. „Omlouvám se, pane. Je to jen minutka.“ Rozep

nul si vestu, vytáhl košili a uvolnil popruhy. Byly, jak se obával, propocené, ale váček na knihu byl pečlivě oddělený a kniha samotná byla zabalená ve vrstvách ochranného naolejovaného papíru. „Kniha je v pořádku.“

Muž po ní chňapnul jako závislý kuřák po dýmce a roztrhal

obaly. Když se třesoucíma rukama dotýkal ozdobného obalu, vydechl úlevou.

Jess se lekl. Tu knihu znal. Jako malý ji vídal v prosklené

schránce v otcově nejtajnější a nejtemnější skrýši. Neuměl sice řecky, ale věděl, co znamenají písmena na přebalu, jeho otec ho to

naučil. Byla to jediná dochovaná kopie Archimedova Tvoření kou­

le a zároveň jedna z prvních vázaných knih. Původní svitky zničil

palič v alexandrijské knihovně už dávno, ale existovala jedna ko

pie. Tato. Vlastnit ji znamenalo riskovat trest smrti. Když ukradne­

te knihu, okrádáte svět, hlásala knihovní propaganda, a Jess při

pouštěl, že by na tom něco mohlo být.

Obzvláště pokud se jedná o tuto knihu.

Pašoval nejvzácnější a nejcennější věc na celém světě. Není

divu, že se mu jeho otec neodvážil říct, co to nese.

Muž se na Jesse podíval se šíleným zábleskem v očích. „Ani

nevíš, jak dlouho jsem na to čekal,“ vydechl. „Nic se nevyrovná

tomu, když máš to nejlepší. Nic.“

Jess v němém údivu pozoroval onoho muže, jak vytrhává strán­ ku z knihy a cpe si ji do pusy.

„Přestaňte!“ vyjekl Jess a sahal po knize. „Co to děláte?“

Muž ho odstrčil zpátky a přišpendlil ho ke stěně kočáru svou vycházkovou holí se stříbrným koncem. Zazubil se na něj a vytrhl další stránku, aby ji mohl sežvýkat a spolknout.

„Ne,“ zašeptal Jess. Byl ochromený hrůzou, a ani pořádně nevěděl proč. Bylo to jako sledovat vraždu. Znesvěcení. A nějakým způsobem to bylo vlastně horší než obě tyto věci. Dokonce i pro jeho rodinu, přestože působila na černém trhu, byly knihy posvátné. Jen paliči smýšleli jinak. Paliči a toto perverzní stvoření.

Muž si nenuceně vytrhl další stránku. Vypadal uvolněně. Sytě. „Chápeš, co dělám, chlapče?“

Jess zakroutil hlavou. Celý se třásl.

„Mám přátele, kteří utratí celé jmění, aby mohli zabít poslední exemplář vzácného zvířete a servírovat ho na večírku. Nejdokonalejší způsob, jak něco vlastnit, je zkonzumovat něco jedinečného. Teď je to moje. Už to nikdy nebude mít nikdo jiný.“

„Jste blázen,“ vyprskl Jess. Bál se, že pozvrací tu kvalitní koženou vazbu a leštěné kování, nemohl se pořádně nadechnout.

Boháč rozžvýkal další stránku a polkl. Výraz ve tváři se mu změnil. „Buď zticha. Jsi jen nevzdělaný spratek, jsi nikdo. Mohl

bych tě zabít a nechat tě tady, nikdo by si toho ani nevšiml. Ale

nejsi dost jedinečný na to, abych tě zabil, chlapče. Takových jako

ty můžu mít deset za penny.“ Vytrhl další stránku. Když se mu Jess

opět snažil knihu vyrvat, škubl s ní muž mimo jeho dosah a pře­

táhl Jesse po hlavě holí.

Jess se se slzami v očích odtáhl a v hlavě mu vyzváněly zvony

jako od sv. Pavla. Muž zabouchal na dveře kočáru. Sluha v červené

vestě je zvenčí otevřel, popadl Jesse za ruku a vyhodil ho ven na

dlažbu.

Snob se vyklonil ven a v úsměvu ukázal zuby zašpiněné od in

koustu. Vyhodil něco ven z kočáru – Jessovu otrhanou košili a ves

tu. A jednu zlatou minci.

„To máš za námahu, ty špíno,“ řekl a do pusy si nacpal další

stránku něčeho, co kdysi bývalo dokonalé.

Jess brečel, ani nevěděl proč, ale věděl, že už se nikdy nemůže

vrátit k tomu životu, který vedl, než nastoupil do toho kočáru. Nikdy nezapomene.

Muž ve vestě si nastoupil na místo řidiče. S kamenným obliče

jem se podíval na Jesse a pak nastartoval.

Než se vůz rozjel, Jess zahlédl, jak mu onen snob v kočáře po

kynul cylindrem a zabouchl dveře.

Jess se zvedl a kousek popoběhl za ujíždějícím kočárem. „Stůj

te!“ křičel, ale bylo to úplně zbytečné a marné a akorát to přitahovalo pozornost k tomu, že Jess stál polonahý na ulici a na hrudi měl velmi dobře viditelné popruhy na pašování knih. Jessovi se zvedal žaludek. Smrt lidí rozdrcených tlapami knihovních lvů ho šokovala, ale vidět tu záměrnou a děsivou destrukci knihy – téhle knihy – bylo mnohem horší. Jak říkal svatý Pavel: Životy jsou krátké, vědě­ ní je věčné. Jess si nikdy nedokázal představit, že by někdo byl tak prázdný a mohl zničit něco tak cenného, aby se cítil plný.

Kočár zmizel za rohem a Jess, ačkoliv byl rozechvělý, musel

začít myslet na sebe. Znovu si utáhl popruh, přes hlavu si přetáhl košili, zapnul vestu a vydal se – neběžel – zpátky ke skladu, kde čekal jeho otec. Kolem něj rozmazaně vířily tváře a barvy města.

Ani necítil nohy a neustále se třásl. Trasu znal nazpaměť, a tak

se po ní bezmyšlenkovitě vydal, a aniž by si toho všiml, došel před

sklad.

Jeden z hlídačů si ho všiml a zatáhl ho dovnitř. „Jessi? Co se

stalo, chlapče?“

Jess zamrkal. Hlídač v tu chvíli vypadal laskavě, vůbec ne jako

zabiják, kterého Jess znal. Jess zavrtěl hlavou a rukou si otřel obli

čej. Byla celá mokrá.

Když Jess odmítal mluvit, muž zvážněl a poslal jednoho z kole

gů hledat Jessova otce. Jess se zhroutil do rohu, a když vzhlédl

vzhůru, jako kdyby hleděl do zrcadla – tedy ne úplně do zrcadla,

Brendan měl totiž delší vlasy a jizvu na bradě.

Brendan se přikrčil a podíval se bratrovi přímo do očí. „Jsi

v pohodě?“ zeptal se. Jess zakroutil hlavou. „Neteče ti krev?“

Když Jess nereagoval, naklonil se k němu Brendan blíže a zašep

tal: „Potkal jsi šumaře?“

Šumař slangově označoval perverzní muže a ženy, kteří se

těšili s dětmi. Jess poprvé promluvil. „Ne,“ začal. „To ne. Něco horšího.“

Brendan zamrkal. „Co je horší než šumař?“

Jess mu to nechtěl prozradit. V tu chvíli ani nemusel. Ozvalo se

bouchnutí dveří od kanceláře nahoře v patře a Brendan rychle vyskočil na nohy, vylezl po žebříku do potemnělého skladu, kde byly schované krabice od knih, a zmizel.

Jejich otec rychle přiběhl k místu, kde se jeho nejstarší syn opí

ral o zeď, a zběžně ho prohlédl, jestli není zraněný. Když žádná zranění nenašel, sundal Jessovi vestu a košili. Jakmile Callum viděl prázdný popruh, oddechl si úlevou. „Doručil jsi knihu,“ řekl a pohladil Jesse po vlasech. „Hodnej kluk.“

Pochvala od otce vehnala Jessovi slzy do očí, ale musel je potla

čit. Rozvázali mě, pomyslel si, a styděl se za sebe. Nikdo mu neublížil. Nepotkal šumaře. Tak proč se cítil tak zneuctěný?

Zhluboka se nadechl a prozradil otci, co se stalo. Od lvů a mrt

vých lidí až ke snobovi v kočáru a zániku Tvoření koule. To totiž zažil, vraždu a destrukci něčeho jedinečného a nenahraditelného. To proto, uvědomil si, je tak neklidný. Smutek. Smutek a hrůza.

Jess očekával, že jeho otec – člověk, který v srdci stále miloval knihy, jež ilegálně nakupoval a prodával – se rozzuří, anebo se alespoň zděsí jako jeho syn. Ale místo toho se Callum Brightwell zdál jen rezignovaný.

„Máš štěstí, žes to přežil, Jessi,“ začal. „Musel být opilý vlastní mocí, že nechal svědka jít. Je mi to líto. Je to pravda, lidi jako on existují. Říkáme jim lízači inkoustu. Všichni jsou perverzní.“

„Ale... to byla ta kniha. Archimedova kniha.“ Jess nějakým způsobem chápal, že když viděl zničení té knihy, byl svědkem toho, že ze světa zmizelo světlo. „Proč jsi to udělal, tati? Proč jsi mu ji prodal?“

Callum odvrátil oči. Poplácal Jesse na rameni a zmáčknul ho takovou silou, že by mohl drtit kosti. „Protože je to obchod. Prodáváme knihy těm, kdo za ně zaplatí, a ty bys měl pochopit, že co se s nimi stane poté, už není naše věc. Ale stejně, dobrá práce. Dnes sis vedl dobře. My z tebe ještě Brightwella uděláme.“

Jeho otec vždy důsledně trval na tom, aby si děti pokaždé psaly deníky, takže Jess před spaním popadl pero. Dlouho přemýšlel, ale nakonec popsal, jak lízač inkoustu vypadal a jaké bylo sledovat ho jíst tak vzácnou a nádhernou věc. Otec vždy říkával, že je to odkaz do budoucna, způsob, jakým si ho bude rodina pamatovat i poté, co už tu nebude... a také že by v denících nikdy neměli zmiňovat obchod, ten si totiž žije vlastním životem. Jess tedy zmínku o pašování knihy vynechal. Mluvil jen o tom perverzním muži a o tom, jak se cítil, když ho sledoval jíst tu knihu. Táta by to možná neschvaloval, ale do osobních deníků nikdo nekoukal. Ani Brendan se neodvážil.

Jess měl neklidné sny o krvi, lvech a zubech obarvených inkoustem, a věděl, že nic z toho, co udělal, neudělal správně.

Ale takový byl svět, ve kterém žil, Londýn roku 2025.


23

EFEMÉRA

Výnos mistra archiváře ohledně učence Johannese Gutenberga, roku 1415. Na příkaz mistra archiváře určeno pouze pro Černý archiv a kurátory.

Jedna věc je jistá: založení samotné Velké knihovny, od Doktrí­

ny zrcadlení dále, klade bezpečí a budoucnost lidského vědění do rukou obskuristů a jejich práce. Tento systém není dlouhodobě udržitelný.

Navrhuji čistě mechanické řešení. Přikládám nákresy zařízení, které je schopné účinně a přesně reprodukovat texty bez zásahu obskuristy, za použití jednoduchých ručně vyřezávaných písmen, rámu, do kterého budou umístěny, inkoustu a čistého papíru. Tato metoda eliminuje Doktrínu zrcadlení a pomůže rychle a jednoduše vytvářet reprodukce našich svazků.

Sestrojil jsem funkční model a reprodukoval stránku, kterou nyní držíte v ruce. Je první svého druhu a věřím, že představuje budoucnost světa.

Omnis cogito est.

Poznámka psaná rukou mistra archiváře

Je politováníhodné, že učenec Gutenberg padl za oběť tomuto nemyslitelnému kacířství. Nevidí rizika toho, co navrhuje. Bez jas­ ného vedení Knihovny by toto zařízení umožnilo nekontrolovatelné šíření nejen vědění, ale také pošetilosti. Představte si svět, ve kte­ rém by kdokoliv a kdekoliv mohl šířit svá slova bez ohledu na to,

24

jak nevzdělaná a zkažená by byla! Sami jsme byli mnohokrát svěd­

ky nebezpečného pokroku, který jsme dokázali zastavit právě včas,

a zabránili tím propuknutí chaosu.

Přístroj musí být přirozeně zničen a veškerý podobný výzkum

vymýcen. Bohužel je jasné, že učenci Gutenbergovi nelze dále dů­

věřovat. Musíme ho umlčet a dostat toto smrtelné kacířství z na­

šich myslí.

Uvědomuji si, že Gutenberg je velká ztráta, ale pokud má

Knihovna odolat této dotírající a trvalé chorobě pokroku, nesmí­

me ukázat slabost.

KAPITOLA JEDNA

Současnost

První náznak, že objevili jeho úkryt, dostal Jess ve formě silného políčku zezadu do hlavy. Byl zabraný do čtení a nevšiml si žádných náznaků skřípání podlahy za sebou.

Prvotní instinkt mu samozřejmě velel zachránit knihu, takže když padal z křesla, přikryl vzácné stránky svým tělem, a pravou rukou sáhl po noži... ale to nebylo nutné.

„Bratře,“ řekl. Stále v ruce držel nůž.

Brendan se smál, ale nebyl to příjemný zvuk. „Věděl jsem, že tě tu najdu,“ odpověděl. „Potřebuješ si najít jinou schovku, Jessi. Je jen otázka času, než tě tu táta vyčmuchá. Co čteš tentokrát?“ Teď, když byli starší, už si nebyli tolik podobní. Brendan měl na hlavě rozcuch, který částečně zakrýval další jizvu utrženou při pašování, ale oba rostli stejně rychle, takže byli stejně vysocí. Jess Brendana probodl pohledem.

„Inventio Fortunata. Příběh mnicha z Oxfordu, který se před stovkami let plavil za polární kruh a zpět. A táta to tady nenajde, pokud mu o tom neřekneš ty.“

„To zní nudně.“ Brendan nadzvedl jedno obočí. Byl to jeden

z jeho kousků, který Jess nedokázal udělat, takže to Brendan dělal skoro pořád, jen aby ho naštval. „Musíš mi teda nějak vynahradit to, že tě neprozradím.“ Brendan už byl stejně bezohledný obchodník jako jejich otec, což rozhodně nebyl kompliment. Jess sáhl do kapsy a vytáhl libru. Brendan si ji s neskrývanou satisfakcí vzal. „Beru.“ Jako profesionál si s ní začal točit v prstech.

„Sakra, Zbytku, já si četl.“ Jess říkal bratrovi Zbytku, jen když

byl opravdu vytočený, protože to byla docela krutá přezdívka. Brendan se narodil o pár vteřin později a nebyl tehdy moc velkého vzrůstu. Zkrátka to, co zbylo.

Zbytek.

Pokud Brendanovi vadila tahle kdysi nenáviděná přezdívka, nedal to na sobě znát. Jen pokrčil rameny. „Jak říká táta, my s těmi věcmi obchodujeme, neměli bychom je používat. To, co děláš, je akorát ztráta času.“

„Oproti tomu, co děláš ty? Pití a hazard?“

Brendan hodil na zem mokré vydání londýnských Timesů. Jess opatrně odložil Inventio Fortunata a sebral noviny ze země. Setřel z titulní stránky krůpěje vody. Hlavní článek doprovázela ilustrace obličeje, který poznával – byl sice starší, ale Jess nikdy nezapomněl na ten chtivý úšklebek toho parchanta. Ani inkoustem začerněné zuby přežvykující nedocenitelná slova sepsaná géniem před tisíci let.

„Pamatuješ si ho?“ zeptal se Brendan. „Sice to trvalo pět let, ale někdo konečně dostal toho tvého lízače inkoustu. Oficiální zdroje tvrdí, že to bylo za záhadných okolností.“

„A co se stalo doopravdy?“

„Když vycházel ze svého klubu, někdo mu kuchnul nůž mezi žebra, nic moc záhadného na tom nebylo. Akorát mlží. Nakonec to stejně hodí na paliče, pokud to tedy vůbec přiznají. Důvody k obviňování paličů hledat nemusí.“

Jess se podíval na bratra a málem se ho zeptal: „Tos udělal ty?“ ale ve skutečnosti ani odpověď znát nechtěl. „Tos šel až sem, abys mi to ukázal?“

Brendan pokrčil rameny. „Myslel jsem, že by tě to mohlo rozveselit. Vím, že tě vždycky štvalo, že nedostal to, co si zasloužil.“

Bylo to ranní vydání a odpoledne se zrovna muselo přehoup

nout do večera, protože když Jess podával bratrovi noviny zpátky, stránky se smazaly a začaly se zaplňovat novým textem. Akorát lízač inkoustu zůstal na titulní stránce, což by tu kreaturu dozajista potěšilo.

Brendan noviny sroloval a strčil si je do kapsy. Na zem pod ním

nakapala loužička a Jess po něm hodil špinavý starý ručník, do kterého si utíral boty. Brendan si odfrkl a mrštil ho zpátky. „No?“ Zeptal se. „Půjdeš domů?“

„Za chvíli.“

„Táta ti chce něco říct.“

Samozřejmě, že chtěl. Neměl rád, když Jess mizel, obzvláště když doufal, že ho zacvičí, aby mu mohl předat rodinný byznys. Problém ale byl, že Jess o to moc nestál. Vyznal se v pašování, ale Brendan byl dychtivější a byl lépe uzpůsobený k tomu, aby nosil kabát po Callumu Brightwellovi. Když se Jess schovával, dodávalo mu to pocit svobody a zároveň poskytovalo Zbytkovi šanci, jaké se druhorozeným synům jen tak nedostává.

Ale ne že by to Jess někdy přiznal, ať už Brendanovi nebo komukoliv jinému, že to dělá stejně tak pro svého mladšího bratra jako i pro sebe.

„Vždyť jo. Přijdu domů, až přijdu domů.“ Jess se znovu usadil do křesla. Byl to zaprášený starý kus nábytku, který vyhodil nějaký bankéř, a Jess ho táhl půl míle přes město až sem do polorozpadlého domu na Warren Street. Byla to moc velká ruina na to, aby ji někdo koupil, ale byla v příliš dobré lokalitě na to, aby lákala squattery. Bylo to ideální místo na úkryt, nikdo ho tam neobtěžoval.

Ale Jess byl obzvláště podrážděný, protože ho Brendan objevil, a i přes tu zaplacenou libru si teď bude muset hledat novou čítárnu. Nevěřil bratrovi, že by se neprořekl... Pro jeho vlastní dobro, samozřejmě. To ovšem znamenalo odtáhnout to křeslo. Znovu.

Brendan se ani nepohnul. Stále z něj kapala voda na starou dřevěnou podlahu. Oči měl upřené na Jesse a přešla ho veškerá dobrá nálada. „Táta říkal hned, Jessi. Pohni.“

Když Brendan použil tenhle konkrétní tón, nemělo cenu se s ním hádat. Vzešla by z toho rvačka bez jakýchkoliv pravidel a Jessovi se dvakrát nechtělo prohrávat. Vždycky prohrál, protože někde hluboko uvnitř nechtěl bratrovi ublížit.

Brendan ale patrně podobná omezení necítil.

Jess opatrně zabalil křehkou knihu do voděodolného pouzdra

a upevnil ji do popruhu na pašování.

Sundal si volnou košili a s lehkostí si napůl automaticky sám

zapnul popruhy. Znovu si oblékl košili a přes ní vestu ušitou tak, aby zakryla, co má pod ní. Už to nebyl ten otrhaný běžec co dříve, teď už měl lněnou košili a vestu pečlivě ozdobenou hedvábným vyšíváním. Přes ni si oblékl tlustý kožený kabát, aby nepromokl, a druhý kabát hodil bratrovi. Ten ho beze slova díků chytil.

A pak se oba šestnáctiletí chlapci podobní jako vejce vejci, ale přesto tak odlišní, společně vydali přes město. Jakmile přišli domů, Brendan se oddělil a vyběhl nahoru kolem polekané služky, která za ním křičela něco o špinění koberců. Jess se upravil ve foyer, dal svůj mokrý kabát služebné, a předtím než vkročil na vyleštěnou dřevěnou podlahu, si očistil boty.

Jeho matka právě vyšla ze společenské místnosti, ale hodiny pro přijímání návštěv už byly dávno pryč. Rychle si ho prohlédla od hlavy až k patě. Musel být oblečený podle jejích představ, protože se k němu sklonila a dala mu suchý polibek na tvář. Byla to upravená pohledná žena ve středním věku. U spánku měla začínající šediny, ale v jejích plavých vlasech byly sotva vidět. Voněla po levanduli a ohni. Na sobě měla slušivé tmavé šaty.

„Kéž bys tak nesoužil svého otce,“ řekla Jessovi a položila mu lehce ruku na rameno. „Už má zase tu svou náladu. Zkus být zdvořilý, už kvůli mně.“

„Budu,“ odpověděl Jess, ale byl to jen prázdný slib, stejně jako její náznak starostí. S matkou si nikdy nebyli blízcí. V tomhle, stej

ně jako v tolika věcech v životě, byl Jess sám.

Nechal ji tam stát a vydal se směrem do otcovy pracovny, ona

však už byla zabraná do aranžování nových sedmikrásek a růží.

Pokoj byl zevnitř plný nábytku z tmavého dřeva vyhřátého

ohněm z krbu. Police lemovaly knihy s pečetí Knihovny na hřbetě,

byly barevně odlišené podle témat – Jessův otec měl rád biografie

a historické knihy, převládaly tedy kaštanově hnědé a modré kožené

vazby. Zaplatil si zvláštní povolení mít doma trvalou sbírku knih,

takže většina z nich mu nikdy nevyprší, nevybledne a písmo v nich

nezmizí.

Nikde nebylo vidět ani jediný ručně psaný originál. Callum

Brightwell si dával dobrý pozor na to, aby nebylo patrné nic jiného

než to, že je to zdatný dovozce zboží. Dnes napodoboval vzdálený

východ, takže pod sakem měl červenooranžovou vestu z čínského

hedvábí.

„Otče,“ oslovil ho Jess a čekal, až jeho táta zvedne oči a všimne

si ho.

Callum si ještě perem několik vteřin zapisoval něco do osobní

ho deníku a pak ho vyzval: „Sedni si, Jessi. Chci s tebou mluvit.“

„Brendan mi to říkal.“

Callum odložil pero a sepjal ruce. Seděl za bohatě vyřezáva

ným mahagonovým stolem s fantastickými obličeji a obřími nohami s drápy, které Jessovi vždy připomínaly lvy od Knihovny.

„Musíš se přestat toulat,“ začal. „Není dobré počasí na to, abys

někde lelkoval, a mimo to, měl jsem pro tebe práci.“

„Promiň,“ omlouval se Jess.

„Netušíš, kam se poděla moje kopie Inventio Fortunata? Měl

jsem na ni kupce.“

„Ne,“ zalhal Jess a zdálo se mu, že ta kniha, kterou má schova

nou pod košilí, ztěžkla. Jeho otec se většinou nestaral o jednotlivé knihy a Jess si vždy dával pozor, aby si bral ty, o které zrovna nikdo neměl zájem. „Mám se po ní podívat? Asi bude někde založená.“

„To je jedno, prodám mu něco jiného.“ Otec odsunul židli a po

stavil se, aby mohl chodit kolem stolu. Jess odolal nutkání rovněž se postavit. Vypadalo by to příliš nápadně. Necítil se v ohrožení, ale otec byl mistrem náhlých násilných výbuchů. Zůstat ostražitý bylo lepší než naznačovat slabost. „Je na čase, aby ses začal starat sám o sebe. Máš na to věk.“

Jako by si nepředplatil dost dopředu, když celé dětství riskoval život. Jess si všimnul, že každým krokem se k němu jeho otec blíží, sice oklikou, ale účelně.

„Nezeptáš se, co mám za lubem? Dobrá strategie. V tom jsi podobný bratrovi: oba jste přemýšliví. To znamená, že ti to pálí. A to se v tomhle chladném a krutém světě hodí.“

Jess byl připravený, ale jeho otec byl přesto rychlejší. Vrhnul se dopředu, chytl opěradla Jessovy židle a nahnul se nad něj. A i přes svůj věk, výšku a sílu se teď Jess zničehonic cítil jako desetiletý nemotora, který se připravuje schytat ránu.

Přinutil se ji přijmout bez ucuknutí, ale rána nepřišla. Jeho otec na něj jenom koukal, zblízka a až příliš osobně. Jess se musel přemáhat, aby neuhnul očima.

„Řemeslo převzít nechceš, to je nad slunce jasné,“ pronesl otec. „Ale stejně se na to nehodíš. Jsi spíš jako nějaký učenec. V krvi máš inkoust, chlapče, a nemůžeš si pomoct. Knihy pro tebe nikdy nebudou jen obchod.“

„Vždycky jsem udělal všechno, cos po mně chtěl,“ odtušil Jess.

„A nikdy jsem po tobě nechtěl nic, co bys nezvládl. Kdybych ti řekl, ať tu knihu, co máš pod košilí, hodíš do ohně, v tom bys mě určitě zklamal.“

Jess sevřel rukama opěradla a dalo mu pořádně zabrat, aby odpověď nezakřičel. „Nejsem žádný zatracený palič.“ Nějakým způsobem to dokázal říct klidně.

„O to mi přesně jde. Zničit knihu a zachránit se tak před dopa

dením je v naší branži občas nezbytnost, a ne nějaké pitomé politické prohlášení. Ale ty bys to nedokázal. Ani kdyby ti to mělo zachránit krk.“ Otec zakroutil hlavou a poodstoupil. Šel si sednout zpátky ke stolu a Jesse ten náhlý příval svobody podivně oslabil. „Musíš mi být nějak k užitku. Nemůžeš nás po zbytek života vy­ sávat jako nějaký bezcenný šlechtic. Já utrácel peníze, abych ti zajistil nejlepší učitele, zatímco tvůj bratr si poctivě vydělával. Připouštím, dělal jsi nám radost, jak ti učení šlo, ale teď je na čase postarat se sám o sebe.“

Bylo podivné, že otcův souhlas Jesse zároveň nadchnul a zklamal. Jess nevěděl, jak to přijmout, a už vůbec nevěděl, co říct. Tak neřekl nic.

„Slyšel jsi mě?“ promluvil Callum Brightwell nečekaně jemným hlasem, a Jess v jeho tváři spatřil něco nového. Nevěděl, co to je, ale přinutilo ho to opřít se. „Mluvím o tvé budoucnosti, Jessi.“

Jess spolknul náhlý pocit znepokojení. „A jaké budoucnosti, když ne té v tvojí branži?“

„Koupil jsem ti místo v Knihovně, pokud zvládneš zácvik.“

„Nedělej si ze mě legraci!“ Jeho výsměšek nezměnil otcův výraz, nepřišel dokonce ani náznak zloby. „To nemůžeš myslet vážně. Brightwell. V Knihovně.“

„Myslím to vážně, chlapče. Mít syna v Knihovně by klanu nesmírně prospělo. Zúčastníš se několika razií, dáš nějaké ty nesmírně cenné knihy stranou, a vyděláš nám celé jmění. Můžeš nás i varovat před raziemi, plány gardy a tak podobně. A kromě toho bys měl k dispozici veškeré knihy, na které bys tam narazil.“

„To nemůžeš myslet vážně,“ odpověděl Jess. „To chceš, abych ti

tam dělal špeha?“

„Chci, abys byl naší výhodou – a zastal se nás v případě, že

by Brightwellovi zastání potřebovali. Knihovna ovládá svět, synu. Byl bys prospěšný v mnoha věcech, ale uvnitř Knihovny budeš svému bratrovi ještě prospěšnější. Mohl bys mu jednoho dne zachránit život.“

Samozřejmě, že se mu otec snažil hrát na city. „Nikdy bych

neudělal přijímací zkoušky.“

„Proč myslíš, že jsem celou dobu platil ty učitele, chlapče? Bu

deš si ale muset dávat pozor, abys odpovídal jen tak, jak by odpovídal kluk tvého věku, co zná pouze kodex. V hlavě máš spoustu nepovolených vědomostí. Vystav je na odiv a udělají ti něco mnohem horšího, než že tě pošlou domů s ostudou.“

Jeho otec to opravdu myslel vážně, a když to Jess pochopil, pře

šel ho vztek. Nikdy ani nepomýšlel na službu v Knihovně. Na jednu stranu ho ta představa děsila, nezapomněl, jak knihovní lvi drtili

nevinné lidi svými drápy. Ale na druhou stranu bylo v Knihovně

všechno, po čem kdy toužil. Veškeré vědění světa na dosah ruky.

Když ale Jess neodpovídal, jeho otec vzdychl a hlas mu zastřela

netrpělivost. „Říkejme tomu obchod, chlapče. Tobě se splní veške

ré touhy a nám to poskytne výhodu. Zkus to. Ale musím tě varo

vat: pokud to vzdáš anebo selžeš, už od téhle rodiny nikdy nic ne

uvidíš. Ani penny.“

„A co když zůstanu tady?“

„Pak stejně nemůžu živit a šatit neužitečného klacka, kterému

loajalita nic neříká a který nepřináší žádný užitek, že? Buď budeš

pracovat pro nás, anebo o to dřív skončíš na ulici.“

Jeho otec nasadil přísný a neústupný výraz, nebylo pochyb

o tom, že to myslel vážně. Knihovní zkoušky, zácvik a možná služba, anebo se v šestnácti letech octnout sám na ulici a živit se,

jak to jen půjde. Jess viděl, jak takoví kluci končí. To nechtěl.

„Jsi mizera,“ ucedil Jess. „Ale to jsem vždycky věděl. Táto.“

Callum se pousmál. Měl oči jako chladné oblázky. „Takže sou

hlasíš?“

„Mám snad na výběr?“

Otec se naklonil a popadl Jesse za rameno tak silně, že věděl, že

bude mít modřiny. „Nemáš, synu. To proto jsem tak dobrý v tom, co dělám. Snaž se, abys byl stejně tak dobrý v tom, co budeš dělat ty.“

Koupit ono místo v Knihovně nebyla levná záležitost. Většina

rodin si o tom ani nemohla nechat zdát, byla to výsada pro odporně bohaté a urozené. Brightwellovi byli bohatí dost, ale i tak to byla enormní suma.

Jess se nemohl ubránit myšlence, že jeho budoucnost zaplatil

prastarý Archimedův spis rozžvýkaný v tom kočáře, když mu bylo deset let. Další věc, kterou si nedovolil zapsat do osobního deníku. Ale přepečlivě si do něj zapsal zmínku o tom, jaké bylo dostat se pod takový tlak. O tom, jak tu příležitost zároveň miloval a nenáviděl.

Jeho otec zaplatil a teď už to bylo na Jessovi. První krok, a v mno

ha ohledech ten nejtěžší, bylo hlásit se v londýnském Serapeu na vstupní test. Od toho incidentu se lvy se tomu místu vyhýbal a vůbec neměl radost, že se tam musí vrátit. Naštěstí ho parní kočár dovezl k vchodu pro veřejnost na západní straně. I tam bylo několik soch, ale stály na piedestalech, takže se jim nemusel dívat do očí.

Pocit bezpečí však pominul, když si všimnul mechanické sochy královny Anny. Prázdnýma očima koukala dolů po lidech na schodech. V levé ruce držela královský erb a v pravé zlaté žezlo namířené dolů směrem k hlavám lidí, kteří procházeli kolem jejího podstavce.

Vypadala až děsivě lidsky. Jess měl znepokojující pocit, že, podobně jako lvi, stála a tiše a nemilosrdně soudila lidi. Na krátkou chvilku si představil, že jí oči žhnou rudě a její žezlo dopadá na jeho hlavu. Nezpůsobilý služby.

Ale když spolu s ostatními uchazeči spěchal kolem ní, ani se nepohnula.

Zkoušky se konaly ve veřejné čítárně tam, kde obvykle stával sbor. Učenkyně v černé róbě a se stříbrným náramkem na zápěstí každému rozdala tenké listy papíru. Podle Jessových odhadů tam bylo asi padesát lidí. Většina vypadala vyděšeně, ovšem nebylo jisté, zda se děsili selhání, nebo úspěchu. Všichni na sobě měli nóbl oblečení a jejich budoucnost nepochybně závisela na výsledku zkoušek. Bohatý druhorozený syn dneška je chuďas zítřka, říkával jeho otec.

List papíru na Jessově stole se začal zaplňovat textem. Bylo to staré knihovní písmo, krásné a zdobné, polovina vítězství byla už ho přečíst... ale Jess jen tak pro zábavu zkoumal a luštil mnohem složitější texty. Úvodní otázky, přestože byly navržené tak, aby otestovaly vědomosti uchazečů, pro něj byly až směšně lehké.

Mohl se tím trochu utěšovat, protože další oddíl byl mnohem těžší a netrvalo dlouho a začal si dělat starosti a potit se. Sekce alchymie a mechanika mu daly pořádně zabrat a u sekce medika si taky nebyl dvakrát jistý. Tolik k jeho úmyslu udělat test bez za­ váhání.

Jess dlouho váhal, než se nakonec podepsal pod poslední odpovědi. Písmo poté ze stránky zmizelo a elegantní nápis, který se objevil místo něj, ho informoval, že výsledky budou brzy zveřejněny a nyní může odejít ze Serapea.

Když odcházel, královna Anna stále ještě soudila kolemjdoucí

a Jess, který bral schody po dvou, se snažil nedívat se jí přímo do očí. Bylo teplo a slunce svítilo, na nádvoří poletovali holubi a Jess hledal kočár Brightwellů, který měl být přistavený poblíž. Popojel ale kousek dál a Jess se k němu rozběhl. Uvědomil si, že je nervózní. Ve skutečnosti je napjatý, jak si poradil s testem. Záleželo mu na tom. Byl to pro něj nový pocit, který mu nebyl zrovna příjemný.

„Pane?“ Jessův řidič na kozlíku vypadal velmi nervózní a oči

vidně chtěl zmizet. Byl to jeden z pohůnku jeho otce a celou karié­ ru kriminálníka strávil vyhýbáním se Knihovně. Jess se mu ani nedivil. Nastoupil do kočáru, a když si sedal, jeho kodex – kniha vázaná v kůži, která zrcadlila Základní soubor Velké knihovny v Alexandrii – zabzučela. Někdo mu poslal vzkaz. Otevřel kodex a spatřil, jak zdobným knihovním písmem postupně přibývají písmena. Dokonce i cítil lehké vibrace pera, jímž úředník Knihovny onen vzkaz psal.

S potěšením vám oznamujeme, že JESS BRIGHTWELL se tímto přijímá do ctěné služby Velké knihovny. Hlaste se zítra ráno v de­ set hodin na londýnské stanici St. Pancras, odkud odcestujete do Alexandrie. Následuje seznam schválených věcí, které si můžete vzít s sebou.

Pod vzkazem byla pečeť Knihovny, jejíž reliéf byl oproti textu vystouplý a svítil červeně. Jess ji přejel prsty. Byla lepkavá jako vosk, ale teplá jako krev a Jess měl pocit, jako by byla živá.

I jeho jméno bylo tučně zvýrazněné. JESS BRIGHTWELL.

Polknul, zavřel knihu, a cestou domů v kočáře se snažil ovládnout pulz, který se mu najednou neskutečně zrychlil.

Matka, kterou to velmi zasáhlo (anebo si alespoň myslela, že by mělo), mu věnovala překrásnou sadu zdobených psacích potřeb a od otce dostal zbrusu novou koženou vazbu kodexu, vydání pro učence s dostatkem stran navíc pro poznámky. Vazba byla zdobe

ná zlatým symbolem Knihovny.


35

Bratr mu nedal nic, ale Jess od něj ani nic nečekal.

Večeře byla toho dne neobyčejně klidná a slavnostní. Po malé

sklence brandy, kterou mu matka povolila, zůstal Jess sedět sám venku na schodech do zahrady. Byla jasná a chladná noc, takových v Londýně moc nebývalo, a Jess pozoroval přibývající měsíc. Tam, kam jede, budou hvězdy vypadat jinak. Měsíc však bude stejný.

Nikdy by nečekal, že z vyhlídky na odjezd bude smutný.

Ani neslyšel, jak Brendan vyšel z domu, ale nepřekvapilo ho,

když za sebou zaregistroval jeho kroky. „Už se nikdy nevrátíš.“

Tohle Jess nečekal. Otočil se na Brendana, který stál ve stínu se

zkříženýma rukama. Neviděl mu do tváře.

„Jsi chytrý, Jessi, ale táta se v jedné věci mýlí. Inkoust nemáš

jenom v krvi. Máš ho i v kostech. Máš od něj černou celou kostru. Půjdeš tam, k nim, a my tě ztratíme navždy.“ Brendan se kousek posunul, ale stále se díval jinam. „Takže nechoď.“

„Myslel jsem, že mě tu nechceš.“

Brendan pokrčil rameny a zmizel kdesi v temnotě. Zmizel dělat bůhvíco. Je mi to líto, Zbytku, pomyslel si Jess. Ale ve skutečnosti mu to líto nebylo. Tady ho nečekala žádná budoucnost, stejně jako by Brendana nečekala žádná budoucnost v Knihovně.

Tohle byla jeho poslední noc doma.

Jess šel dovnitř, zapsal si něco do deníku a zbytek večera pak strávil čtením Inventio Fortunata.

Což vlastně dávalo za pravdu jeho bratrovi. Následující den ho místo služebnictva na stanici St. Pancras doprovodil jeho otec a osobně mu donesl zavazadlo k vlaku... Za celou dobu se mu ani jednou nezměnil výraz ve tváři. Když Jessovi podával zavazadlo, řekl mu: „Ať jsme na tebe pyšní, synu, nebo tě, přísahám Bohu, budu řezat tak dlouho, dokud nebudeme.“ Ale oči se mu při tom vlhce leskly, takže Jess znejistěl. Jeho otec nebyl slabý a zranitelný.

Takže to, co viděl, nemohly být slzy.

Otec na Jesse rychle a rázně kývnul a ztratil se v davu ces­ tujících a holubů. Vlhký kouř parních vlaků vystoupal ke stropu

nádražní haly a rozplynul se ve zdobeném kování. Pro Jesse to byl

známý i neznámý pocit najednou. Na chvilku zůstal osamocený

a váhal. Chtěl vědět, jak se bude cítit během přechodu mezi sta

rým a novým světem.

Do odjezdu zbývalo dvacet minut a Jess plánoval, že by si kou

pil něco teplého k pití v jednom ze stánků na nádraží, ale jak pře

mýšlel o čaji, někde za sebou zaslechl nějaký povyk.

Slyšel nějakého muže křičet a něco ho na tom zaujalo, tak se

k němu otočil.

„... říkám, že vás podvádějí! Ta slova nejsou nic jiného než fa

lešné modly, které uctíváte! Velká knihovna kdysi bývala laskavá,

ale co se z ní stalo teď? Dává nám něco? Potlačuje! Dusí! Vy, pane,

máte nějakou knihu? Ne, pane, nemyslím blanket, který oni naplní

jen tím, co chtějí, abyste četl... ale skutečnou knihu, původní dílo

z ruky autora? Dovolila byste si to, madam? Knihovna vlastní naše

vzpomínky, ale ani vám nedovolí mít knihu! Proč? Čeho se bojí?

Proč se bojí vám dát svobodu volby?“

Jess si všiml kazatele, který stál na kamenné lavičce, v ruce

držel knihu a promlouval ke kolemjdoucím. Nebyl to blanket, prázdné vydání ze Serapea opatřené symbolem Knihovny. Muž se oháněl mnohem vznešenější věcí v ručně vytvořené kožené vazbě a se zlatě vyvedeným jménem. Byl to jeho osobní deník, do kterého si každý den psal. Jess měl přesně takový. Knihovna je dávala každému nově narozenému dítěti a vedla každého člověka na světě, aby si do nich od útlého věku zapisoval své myšlenky a vzpomínky. V tomto ohledu fungovala Knihovna jako jakýsi pomník. Byl to jeden z důvodů, proč ji lidé milovali, propůjčovala jim tímto způsobem nesmrtelnost.

Tento muž však se svým deníkem mával jako s pochodní

a v obličeji mu plálo horečné světlo, které Jesse znepokojovalo. Věděl, jak to chodí. Garda už je na cestě.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.