načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Velká kniha fotografování aktů -- Praktické postupy a umělecká inspirace - Louis Benjamin

Velká kniha fotografování aktů -- Praktické postupy a umělecká inspirace
-15%
sleva

Kniha: Velká kniha fotografování aktů -- Praktické postupy a umělecká inspirace
Autor:

Vydejte se na výpravu po utajených krajinách lidského těla a zkuste jej odhalit vlastním neotřelým způsobem. Fotografický akt je sice velmi populární, ale také obtížný žánr – ... (celý popis)
Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Skladem také:
Ihned také k odběru: Ostrava

Vaše cena s DPH:  397 Kč 337
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2010-11-08
Počet stran: 200
Rozměr: 210 x 235 mm
Úprava: 200 stran : ilustrace (převážně barev.)
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Naked and the lens
Spolupracovali: překlad Jakub Pavelka
Vazba: brožovaná, šitá nitmi
ISBN: 9788025131992
EAN: 9788025131992
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha zkušeného fotografa přibližuje klasické i netradiční způsoby fotografického zobrazování lidského těla. Seznamuje s kompozicí, svícením, pózováním a postprodukcí a nabízí interdisciplinární přístup k umělecké fotografii aktu.

Popis nakladatele

Vydejte se na výpravu po utajených krajinách lidského těla a zkuste jej odhalit vlastním neotřelým způsobem. Fotografický akt je sice velmi populární, ale také obtížný žánr – nechte se tedy inspirovat prací profesionálů a osvojte si nezbytné postupy, aby se i na vašich snímcích objevilo něco víc než jen prvoplánová nahota. Zkušený fotograf prosazuje neakademický a moderní přístup, který vám představí na celé řadě výjimečných záběrů. Kniha vás pak provede nejen nezbytnými základy kompozice, svícení, pózování a postprodukce, ale především vám pomůže při hledání jedinečného přístupu k umělecké interpretaci. Na závěr se pak v rozhovorech s několika mistry oboru dočtete, jak probíhá fotografování pod jejich vedením a jakým způsobem o své práci přemýšlí. V knize se mimo jiné dozvíte jak: - Rozumět klasickým i netradičním způsobům zobrazování těla - Komponovat, nasvítit scénu a zvolit vhodné barevné podání - Hledat modely a komunikovat s nimi během fotografování - Vybrat fotografickou techniku a využít její vlastnosti na maximum - Zpracovat pořízené snímky v počítači pro tisk a další použití O autorovi: Louis Benjamin se kromě fotografování aktů věnuje především uměleckým portrétům a reklamním snímkům. Bohaté zkušenosti využívá jako lektor kurzů o fotografických technikách, které vede na proslulé akademii International Center of Photography v New Yorku. Jeho fotografie jsou součástí sbírek řady galerií a pravidelně se s nimi také účastní prestižních soutěžních přehlídek. (praktické postupy a umělecká inspirace)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Velká kniha fotografování aktů -- Praktické postupy a umělecká inspirace" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ROZHOVORY

11

KAPITOLA

Rozhovory v této kapitole poskytují rychlýnáhled na to, jak několik umělců vytváří svá díla.

V  této knize jsme rozebrali fotografické akty

jako společný výsledek různých koncepčních

a  technických rozhodnutí. Je čas podívat se

na různé cesty, kterými tito umělci tato rozhodnutí skládají do výsledného silného a jedinečného díla. Otázky byly voleny na míru

každému z  těchto umělců a  vymýšleny tak,

aby prozkoumaly myšlenky a  postupy, které

stojí za díly těchto umělců. Týkají se jakpozadí, filosofie, estetiky, tak toho, jak konkrétně

fotografují. Vize a řemeslo se u každého z nich

snoubí naprosto odlišným způsobem – nejde

tu o  návod použitelný v  každé situaci. Jejich

cesty v  tvorbě jsou stejně rozdílné a  unikátní

jako jejich osobnosti.

Devět výjimečných fotografů z celého světa

– Barney Cokeliss, Robert Gregory Griff eth,

Nina Pak, Saelon Renkes, Pascal Renoux,

Pet Silvia, Tobias Slater-Hunt, Harvey Stein

a Mayumi Yoshimaru – bylo tak laskavých, že

souhlasili s e-mailovým rozhovorem pro tuto

knihu, ale bohužel zde není místo na otištění

všech těchto rozhovorů. Ostatní rozhovory

a další materiály najdete tedy na přidružených

webových stránkách www.Th eNakedAndTh eLens.com.

Rozhovor s Barney Cokelissem

(www.barneycokeliss.com)

Barney Cokeliss vyrostl v  Londýně a  ještě

předtím, než dokončil školu, fotografoval

snímky na obaly hudebních nosičů a  přebaly

knih. Studoval v Oxfordu anglickou literaturu

a rok strávil na univerzitě v Princetonuna katedrách filmu a kreativního psaní. Poté bylvybrán do prestižního kurzu BBC TV.

Svou kariéru režiséra začal krátkým fi lmem

„Tea“ (Čaj), který si objednala stanice MTV

Europe. Šlo o  nejkratší fi lm, který kdy byl

vybrán na festival v  Sundance. Barney poté

napsal a  režíroval „Queen’s Park Story“ (Příběh z Queen’s Parku) v rámci projektu 10x10

stanice BBC 2. List Observer tento fi lm nazval

„nejlepším britským televizním příběhemtohoto roku“. Film byl v  ofi ciálním výběru pro

fi lmový festival v Benátkách a v Torontu získal

cenu za nejlepší režii.

Barneyho zastupuje pro reklamní tvorbu

agentura Ridley Scott Associates a pro filmová a  televizní díla agentura United Agents.

Režíroval reklamy pro takové klienty jako

jsou Volkswagen, Lexus, Typhoo, Toyota

a  BMI Airlines. Jeho fi lmy pro National Health Service, což je britský správce národního

zdravotnického systému, vyhrávaly ceny za

reklamu každoročně a  jeho spot propagující

bezpečný sex s  názvem „Spoiled“ (Zkažený)

byl zvolen nejoblíbenější skotskou reklamou.

Minulý rok vydavatelství Taschen America vydalo jeho fotografi cké akty spolu s  díly

Jana Saudka a Terryho Richardsona.Portrétoval mimo mnoha jiných i  osobnosti jako Gil

Scott-Heron, Ravi Shankar, John le Carré, Ray

Liotta a Jacques Derrida. Připravuje semonografi e jeho aktů.

Barney momentálně v  New Yorku dokončuje nový krátký fi lm pro Hill Holidayna objednávku Liberty Mutual a  má rozpracované

dva hrané fi lmy, jeden podle původního scénáře a  jeden založený na povídce slavného

britského autora J. G. Ballarda.

Rozhovory

Protější strana: Muse 02 (Múza 02): Reprodukováno se svolením: Tobias Slater-Hunt


Otázka: V  životopise uvádíš mnoho komerčních prací

a portrétů. Jak tvoje zkušenosti s touto prací ovlivňují způsob,

kterým přistupuješ k fotografování aktů a jaký dopad mají tvé

akty na tvou komerční tvorbu?

Přešel jsem přes portréty k  aktům – mnoho mých raných

děl jsou portréty slavných lidí a  fotografování aktů pro mě

byl způsob, jak se odpoutat od soustředění

na  osobnost, která je přirozenou součástí portrétů známých lidí. Přitom se ale snažím o  to,

aby mé akty působily určitým způsobem jako

portréty – nechci, aby mé modely působily

anonymně nebo že jsou zde, jen aby poskytly

tělo nebo abstraktní tvar – ale jako portréty

lidí, jejichž identita není známa. Portréty a akty

pro mě spadají do stejné části spektra –v podstatě jde o  fascinaci fotografováním lidí a lidských scén. Stále mám rád obojí.

Co se týče mé komerční tvorby, jde převážně

o fi lmy a reklamy, takže tam není přímý vztah

k mým fotografi ím. Rád bych dostal zadání pro

reklamu, které by vyhovovalo stylu mých aktů,

ale často mají zakázky jiné zaměření – komedii,

vyprávění příběhu a  tak dále. Možné nejblíže

jsem se v  reklamní tvorbě ke vzhledu svých

aktů dostal ve spotu propagujícím bezpečný

sex, který jsem točil pro National HealthService ve Skotsku: je v něm zadumanost, která má

něco společného s mými fotografi emi.

Otázka: Tvé snímky vypadají, jako by měly velmi silný

podtext. Je to důsledek tvé zkušenosti s natáčením fi lmů? Jsou

za tvými snímky konkrétní scénáře?

Miluji snímky, které naznačují nějaký příběh, i  když třeba

není úplně jasné, jaký příběh to je. Napětí mezi pocitem, že se

na snímku skrývá nějaký příběh, a  nejistotou, jaký příběh to

je, může dodat fotografi i velkou sílu. Možná to vychází z  mé

fi lmařské práce, i když ve fi lmu se většinou snažím příběhvyrávět a nikoliv jen naznačit jeho přítomnost! Malíři jako Kitaj

a  fotografové jako Lorca-Di Corcia mě určitě ovlivňují tím,

jaký druh vyprávění zatlačeného do pozadí dokážouvykouzlit. Co se týče paralely s fi lmem, je podle mě velmi vzrušující

vědět, že například fi lm „Th e Piano“ (Piano) byl očividně inspirován fotografi í. Ale někdy se také stává že „fi lmovost“ je

pro fotografa příliš očividný efekt na to, aby mělo cenu snažit

se jej dosáhnout. – Pokud nejste Cindy Sherman a celou tuto

koncepci nepodrýváte. Myslím, že moje fotografování mě nutí

i při fi lmování přemýšlet o obrazech a moje fi lmování mě nutí

při fotografování vnímat příběh. Co ale nedělám, je vytváření

propracovaných scénářů toho, co chci svými snímky zachytit

– přijde mi zajímavější ponechat část příběhu otevřenou, aby

si ji divák mohl interpretovat. Fotopříběhy mohou být skvělé

186 Velká kniha fotografování aktů


– například díla Duane Michalse jsem si zamiloval hned, jak

jsem je ještě jako dítě viděl – ale je to úplně něco jiného.

Otázka: Jak myslíš, že se tvoje fotografi cké vnímánív průběhu času měnilo?

Myslím, že jsem se, stejně jako mnoho začínajících fotografů, zpočátku velmi silně soustředil na kompozici a formu.

Časem mě začala více zajímat atmosféra a implikovaný příběh

a kompoziční prvky ustoupily do pozadí. Jsem přesvědčen, že

dobrá fotografi e musí být zajímavě komponovaná, ale nemusí

to vystavovat na odiv.

Otázka: Inspiroval tě k tomu, že jsi vzal do ruky fotoaparát,

Duane Michals nebo jiný fotograf?

Když jsem začínal brát do ruky fotoaparát, fascinovali mě

nejvíc dva fotografové, Drtikol a Duane Michals – přitom toho

nemají mnoho společného! Vzpomenout musím i Cartier-Bressona – část svých mladých let jsem strávil tím, že jsem

fotografoval všechny své přátele a snažil se napodobitCartier-Bressonův styl.

Otázka: Jak moc si své akty představuješ a  promýšlíš předem? Vytváříš si někdy skici nebo kreslené scénáře toho, co

chceš fotografovat? Jak moc se v tvé práci projevujeimprovizace a „šťastné náhody“?

Je to různé. Vždycky strávím nějaký čas přemýšlením

o  tom, čeho chci při chystaném fotografování dosáhnout

a mám seznam odkazů na pózy a situace, které bych chtělvyzkoušet a prozkoumat. Přitom ale trávím mnoho času tím, že

se snažím, aby mé snímky vůbec nevypadaly, jako že modely

pózují. Často se nakonec soustředím na pozici, kterou model

sám zaujme ve chvíli, kdy měním roličky fi lmu ve fotoaparátu.

Takže v tomto ohledu se snažím najít trochu dokumentuv něčem, co je v podstatě umělecká situace. Jedním z důvodů, proč

si většinou dopředu nekreslím skici, je to, že moje fi lmy jsou

připravovány velmi důkladně – musí být vzhledem k  tomu,

kolik lidí se jejich natáčení účastní – a byl bych rád, aby moje

fotografování bylo v tomto pravým opakem.

Otázka: Stále fotografuješ všechno na fi lm? Jaký druh

a jaký formát používáš?

Digitální fotoaparát používám jen jako přípravný nástroj

– pro castingové fotografi e, průzkum míst pro fotografování,

atd. Všechny moje „skutečné fotografi e“ jsou snímány na fi lm,

většinou na střední formát 6 x 7 nebo 6 x 9 cm.

Otázka: Kdy a jak se rozhoduješ, jestli budeš nějaký příběh

vyprávět fotografi í, nebo možná sérií snímků namísto fi lmu.

Hned na začátku – myslím, že tyhle nápady přicházejíz jiných částí mého mozku. Ale když o tom mluvíš, možná že by

někdy bylo zajímavé je zkřížit!

Otázka: Když fotografuješ, myslíš na to tak, že se snažíšpořídit jediný konkrétní snímek? Kdy zjistíš, že jsi vyfotografoval

něco, co funguje?

Určitě cítím, že jeden úspěšný snímek mi stačí k  tomu,

abych fotografování považoval za úspěšné – někdy dokonce

příliš mnoho úspěšných snímků z jednoho fotografovánípůsobí jako plýtvání, protože je těžší je všechny použít, aniž by

to vypadalo jako opakování. Ale snažím se ponechat prostor

zjištění, co se spontánně vyvine, než abych se jen soustředil

na vytvoření jediného záběru. Že mám něco, co funguje,zjistím poměrně brzy – pokud mám správný model a místo, jsou

šance velmi dobré. Hodně se spoléhám na casting a místa pro

fotografování, takže když jeden či oba tyto prvky jsouzklamáním, může to být boj. Místo musí mít tonalitu, která mi dovolí

187Kapitola 11 – Rozhovory


vytvořit určitý kontrast (velmi mnoho místností má světlé stěny, což mi moji práci dost

znesnadňuje) a model v sobě musí mít určitou

pravdivost – nejvíce bojuji s  tím, když model

působí příliš profesionálně. Nezajímají mě totiž

snímky modelek při modelingu.

Otázka: Vypadá to, že světlo je důležitou

součástí tvých fotografi í. Používáš vždyckynějaký druh osvětlení, nebo spoléháš na okolní

světlo? Jak moc způsob svícení ovlivňujemnožství fotografi í, které za jedno fotografovánívytvoříš?

Pracuji s co nejmenším možným množstvím

dodaného světla. Měl jsem to štěstí pracovat

s  některými vynikajícími fi lmaři (s  lidmi jako

Eduardo Serra) a  naučil jsem se, že je často

důležitější to, co nepřidám spíše než to, copřidám.

Otázka: Naučila tě práce s fi lmaři lépepřemýšlet o vizuálních nápadech nebo o nichmluvit?

Práce s fi lmaři může být nádherný dialog –

je to spolupráce, kterou jako fotografdoopravdy nezažijete. Tento dialog má přitom vždy dvě

témata – jde zčásti o vyprávění příběhu a zčásti

o estetiku. Dobrý fi lm vzniká tehdy, když jeestetická stránka věci klíčovou součástí vyprávění

příběhu a ne jen pouhou dekorací.

Otázka: Vzhled mnoha tvých fotografi íevokuje portréty malované malíři jako van Dyck

a  možná i  Sargent. Také mi něčím připomínají

fotografi e Tiny Barney, která přímo řekla, že byla

ovlivněna holandskými malíři. Je tato podobnost

v  tvých dílech vědomým záměrem? Kdo podle

tvého názoru hlavně ovlivnil tvé vidění?

Ta díla, která hlavně ovlivnila mé vidění,

nejspíš s  mými fotografi emi přímo srovnávat

nejde. Určitě se nesnažím kopírovat mistry.

Práce Tiny Barney mají jinou strukturu než ty moje, alezpůsob, kterým ona prezentuje lidi, je velmi zajímavý a nenucený,

takže mi to přirovnání lichotí. Kromě těch, které už jsemzmiňoval, ještě miluji tvorbu malířů jako Kirchner, Hockney nebo

Modigliani. Z fotografů bych zmínil následující autory:Drtikol, Goldin, Roversi, Penn, Brandt. Nedávno se mi zalíbilyfotografi e od Billa Hensona, Davida Hilliarda a Eleanor Carucci.

Otázka: Když tedy dílo těch, kteří tě ovlivnili, není viditelné

ve vzhledu tvých fotografi í, tak tvé spojení s nimi nenína povrchu. Můžeš říct něco víc o  nápadech, které z  těchto vlivů

vycházejí?

188 Velká kniha fotografování aktů


Myslím, že tou největší inspirací, kterou čerpám z pohledu

na snímky ostatních, je rozšiřování obzorů v tom, co všechno

může fotografi i „udělat“. Je snadné nechat se pohltit spirálou

svých obsesí a vidět, jak jiný fotograf vytváří fascinujícísnímky z něčeho úplně jiného, a to tě může do jisté míry osvobodit.

Otázka: Jak myslíš, že pomáhá to, když člověk ví, kdo jej

ovlivnil?

To, že o tom víš, ti může pomoci nesklouznout do pouhého

opičení se.

Otázka: Tvoje snímky vypadají jako pořizované v poměrně

bohatých prostorách. Snažíš se o určité sdělení nebo zobrazení

konkrétní myšlenky? Mají tvoje snímky nějaké společné jednotící téma?

Můj výběr míst pro fotografování s  žádným sdělením nesouvisí. Bohatost okolí je náhodná a je to dáno zejména tím, že

určitý druh dražších hotelových pokojů je jedním z nejjistějších zdrojů středně tmavých (nebo ještě tmavších) stěn,hlubokých barev a trochy světla z oken. Mnoho mých snímků také

vzniká příležitostně – ocitnu se v  neznámém městě a  mám

třeba jeden den navíc a  nemám čas důkladně pátrat po místu k  fotografování, takže často nakonec fotografuji v  hotelu.

Ale seznam míst pro další fotografování, který nosím v hlavě,

v sobě žádné hotely uvedené nemá.

Otázka: Takže často máš jeden den volno a zjistil jsi toterve den předem – je to tak? Jak v  takovém případě hledáš

modely, vizážisty a podobně, když je potřebuješ

hned druhý den?

Většinou vím dopředu, že budu mít jeden

den volno pro fotografování, takže to není

úplná improvizace. Moje modely jsou směs

přátel, kolegů, hereček, zpěvákůa profesionálních modelů. Mám to štěstí, že většinou mám

více lidí, kteří mi chtějí stát modelem, než času

na fotografování.

Otázka: Můžeš, prosím, popsat jakýmzpůsobem vedeš modely svých aktů? Režíruješ je

podobně jako herce ve fi lmech?

Myslím, že základ je podobný v  tom, že se

snažíš uklidnit lidi, aby se chovali přirozeně

a  pózovali jakoby nevědomky. Ale modely při

focení aktů nenutím procházet tím náročným

procesem improvizací, který dobře funguje

u herců. Možná bych měl. Ale na druhoustranu často zjišťuji, že nejlepší výsledky máms nezkušenými modely a ti jsou většinou dost nervózní jen z toho,

že poprvé stojí modelem a nepotřebují, abych je tlačil do hraní

nějakých scén.

Otázka: Co myslíš, že tvé modely od tebe potřebují, aby

mohly před fotoaparátem podat co nejlepší výkon, a jak sečlověk naučí je efektivně vést?

Herci mi často říkají, že se mnou rádi pracují a doufám, že

je to alespoň většinou upřímné! Ale je to těžké zjistit, proč je

člověk ve vedení lidí úspěšný, když jiného režiséra nebofotografa vidí při práci jen výjimečně. Myslím, že umím dobřekomunikovat s herci instinktivně, takže se nesnažím do tohozavádět nějaký systém. Myslím, že herci potřebují cítit, že víš, co

od nich chceš, ale také že jsi otevřený jejich nápadům a klidně

vyzkoušíš to, co chtějí zkusit oni. U mých fotografi í se k tomu

přidává prvek snahy o překonání neobvyklosti situace – model

je na neznámém místě s někým, koho třeba ani nezná a možná

se bude poprvé svlékat před fotoaparátem. Takže většina mého

vedení je prostě udržování normální uvolněné atmosféry.Zažil jsem modely, kteří fotografovali poprvé, zpočátku byli bez

oblečení dost nervózní a přitom během pár minut zapomněli,

že jsou nazí a  divili se, proč na ně kolemjdoucí tak koukají,

když si o přestávce mezi fotografováním stoupli k oknu.Myslím, že to má hodně společného s atmosférou, kterou dokážete

vytvořit.

189Kapitola 11 – Rozhovory


Rozhovor se Saelon Renkes (www.saelon.com)

Moje snímky většinou zobrazují ten druh světa, ve kterém

bych chtěla žít. Fotografie mi dává způsob, jak se s  tímto

světem spojit. Je to svět tichých krásných míst, míst zázra

ků, míst, která ve mně vzbuzují touhu do hloubky si je užít

– a podělit se o ně s ostatními. Miluji svět přírody s jehodi

verzitou ve všech formách života (jak rostlinného, takživočiš

ného) a se všemi skutečnými lidmi a skutečnými tvary v něm.

Fascinuje mě emoční škála lidského temperamentu a  to, jak

nacházím její odrazy v pózách a výrazech, které lidé přirozeně

zaujímají.

Po získání bakalářského titulu v oboru biologie jsem sepři

pojila k  dobrovolníkům v  americkém programu Peace Cor

ps a  nějakou dobu žila v  Guatemale, kde jsem se zamilovala

i do cestování. Celou dobu jsem fotografovala a začala měfas

cinovat různorodost lidské kultury, ale potom jsem měla velmi

vážnou nehodu. Právě v  době, kdy jsem podstupovala různé

operace a  učila se žít s  bolestí a  fyzickými omezeními, jsem

objevila, jak skvělá je umělecká tvorba. Je to úžasný proces,

který se těžko chápe a popisuje. Je třeba se naučit mnohotech

nik, pochopit mnoho procesů a prostudovat mnoho materiálů,

ale nakonec jsem zjistila, že to všechno člověku jen pomáhá

dát umění hlas, který dokážou uslyšet i  ostatní. Umění samo

přichází odněkud zevnitř a málokdy se dá tvořit nebo plánovat

zcela vědomě.

Jedním z  těch, kdo mě ovlivnili nejsilněji, byla Ruth Ber

nard, zejména téma jedné její knihy Th e Gift of theCommon

place (Dar všednosti). Ve svých dílech tím často myslí obyčejné

předměty. Když jsem se zúčastnila semináře, který ona vedla,

tak nás jednou vyzvala, abychom si našli něco krásnéhok fo

tografování v okruhu pár metrů od místnosti, kde jsme seděli.

Moc ráda pracuji tímto způsobem a moc ráda také taktopři

stupuji k fotografování lidského těla. Jako mnoho feministek,

které dospívaly v sedmdesátých letech dvacátého století, jsem

do fotografi e vstoupila s  předsudky vůči fotografi i aktu a  od

začátku jsem chtěla tvořit tak, aby moje tvorba potvrzovala

krásu obyčejných lidských těl namísto přispívání k  procesu,

který by dále prohloubil nejistotu průměrné ženy, co se týče

jejího vlastního těla. Dokonalá těla jsou krásná a skvěle sefo

tografují, ale když dokážu najít výrazy neobyčejné krásy v těle,

které je opravdu reálné, tehdy cítím, že odvádím tu nejlepší

a nejdůležitější práci.

Studovala jsem fotografi i, malířství a tisky u DavidaBayle

se, Ruth Bernhard, Luciena Clergue, Steve Kisera, Alana Maye,

Teda Orlanda, Holly Roberts a Briana Taylora na soukromých

seminářích, na UC Santa Cruz Extension, na Pacifi c ArtLea

gue a na Foothill College.

Učila jsem na seminářích UC Santa Cruz Extension, St.

Mary’s Art Center a soukromých. Své práce vystavuji od roku

1994 na internetu a  v  galeriích a  moje fotografi e se dosta

ly do  mnoha soukromých sbírek. V  současné době žiji v  Los

Gatos v  kalifornii (zhruba 40 km jižně od San

Franciska) se svým manželem Stevem Fendem

(pracuje jako ekolog vodních toků v  USGS).

Zastupuje mě Th e Main Gallery v  Redwood

City a  na dalších místech vystavuji, pokud se

k tomu objeví příležitost.

Otázka: Jak tvá studia malířství a  tisků

ovlivňují tvá fotografi cká díla?

Kromě fotografi e samotné jsem takéstudo

vala olejomalbu (většinou maluji na fotografi e,

ale občas i na obvyklé čisté plátno), tisky(včet

ně monotypů, linorytů a různých druhů rytin)

a enkaustiku (malování včelím voskem narůz

né povrchy). Tyto postupy člověku velmirozši

řují obzory a dávají nové příležitosti – i když je

třeba konkrétně nemíchá s fotografi í, stejně mu

otevírají oči ve vnímání barev, hloubky barev,

kompozici a  strukturách. Dosud byl tento vliv

190 Velká kniha fotografování aktů


jen tohoto druhu, protože jsem zatím nevytvořila dostatek děl mísících tyto

další techniky s fotografi í, abych měla dostatečné portfolio těchto smíšených

prací k vystavování – ale myslím, že se to dříve či později stane.

Studium těchto technik ve mně také zanechalo mnohem hlubší respekt vůči těm, kdo dokážou malovat opravdu dobře. Když kombinujete malbu s fotografi í, můžete dojít docela daleko, aniž byste byli v malování přílišdobří, protože fotografi e vám dodá tolik linek, kolik jen chcete, ale může to být i  past, protože je příliš jednoduché na fotografi i něco prostě naplácat, aniž by obě média propojil. Pokud to nemá větší význam, než je trocha rtěnky, potom myslím, že to spíše ruší, než aby to snímku přidávalo.

Otázka: Tvoje ručně malované a digitálně manipulované snímky jsouneskrývaně konstruované; proniká toto konstruování i do tvých dalšíchsnímků, nebo jsou spíše „nevykonstruované“?

Bojím se, že odpověď na tuto otázku zní obojí – mnoho z nich jsou„nalezené“ snímky, ale některé jsou rozhodně konstruované. Vím, že mnoho fotografů cítí závazek ukazovat pravdu, celou pravdu a  nic než pravdu, nedělat žádné změny v tom, co fotografují, ale tato striktnost se v mémmyšlení nikdy nedokázala usadit. Jediná pravidla, která hodlám zachovávat, jsou ta, která mi pomohou, aby snímek fungoval, a  pomohou mu říct to, co se snažím vyjádřit. Ale připouštím, že většina mých snímků je „nalezených“. Myslím, že to je cesta nejmenšího odporu a  tam venku je opravdu spousta nádherných pohledů, které čekají jen na někoho, kdo je objeví. Většinou to chce jen opravdu otevřenou mysl.

Otázka: Jak moc si své snímky představuješ a promýšlíš předem?

Venku i  v  ateliéru provádím hodně previzualizace. Je to velmi užitečný proces, který šetří čas tím, že je potom daleko snazší dostat v temné komoře nebo v počítači tu nejlepší zvětšeninu, a také se díky němu mnoho odpadu vůbec nedostane na kontakty (nebo do složek s digitálními snímky).Většina dobrých fotografi í vyžaduje pečlivé úpravy a tvrdý výběr a previzualizace je prvním krokem tohoto procesu. I  v  digitální éře, kdy je k  dispozici tolik možností úprav snímku, jsou fi nální snímky vždycky lepší, pokud byly hned od začátku snímány správně. Na druhou stranu stále provádím i docela dost postvizualizace a odmítám se za to jakkoliv stydět. Kreativní proces nekončí zavřením závěrky fotoaparátu. Když dokážu dostat fi nální snímek, kterýfunguje, nezajímá mě, jestli odpovídá mé představě z previzualizace.

Otázka: Jak do svých snímků dostáváš vyprávění?

Přála bych si umět to lépe. Vyprávění příběhů je něco, o  co se ve fotografi ích snažím a přitom mám velmi nejasnou představu o tom, jak to dělat efektivně. Postupuji při práci velmi intuitivně, takže i  když mám poměrně konkrétní nápad, se kterým můžu pracovat, dokážu rozvržení snímku nalánovat jen do jisté míry. Snažím se naplánovat několik přístupůs několika možnostmi rozvržení kompozice a množstvím možných rekvizit, potom přivedu své modely a společně věci připravujeme, zkoušíme různé možnosti a používáme všechny nápady, které kohokoliv z nás napadnou. Tím, že své

191Kapitola 11 – Rozhovory


modely zapojuji do tohoto procesu, dostávám často jiné výsledky, než jaké jsem měla na začátku na mysli, ale vždycky to

funguje lépe, než když se snažím, aby všechno zapadalo do mé

původní představy. Může to zvlášť dobře fungovat tehdy, když

chci vyprávět o něčem, co je doopravdy součástí příběhu mého

modelu – i  když to není nutné, je to opravdu velká výhoda,

když to tak funguje, a nejvíce to postup zjednoduší.

Otázka: Jak bys popsala vztah mezi tebou a  modelem;

můžeš nám říct něco o tom, jak při fotografováníspolupracujete?

Obzvlášť ráda pracuji s neprofesionálními modely – přáteli

nebo známými – protože většinou přinesou do fotografování

více spontánnosti, a  méně často mi předvedou repertoár stále stejných okoukaných póz. Také jsou většinou na začátku

fotografování nervóznější – často pro ně není příjemné, že se

na jejich tělo budu dívat kriticky, případně se stydí nabízet pózy

a nápady. Hodně se snažím jim připravit určitou míru pohodlí,

jednak opravdu nejsem ráda, když se lidé cítí nepohodlněa nejistě, ale také snímky, které vytvářím, téměř vždy vyžadují, aby

byl model uvolněný. To je okamžik, kdy fotograf opravdu musí

vědět, čeho chce dosáhnout; mám jednoho kamaráda fotografa,

který je v tomto mým naprostým opakem – zajímá ho zejména

zachycení té nejistoty, které se já snažím zbavit.

Obvykle mám radši, když modely zaujímají pózy, které jsou

jim přirozené a pohodlné a když jsou tak uvolnění, jak jen je

to možné. Fotografi e vždycky mají v  sobě hodně z  osobnosti

fotografa, a  i  když cítím, že se model nedokáže uvolnit, tento poměr se ještě mění ve prospěch fotografa na úkormodelu, je možné, že to je více tím, jak sama hledám emocionální

pohodu. V každém případě se snažím, aby se mé modelycítily pohodlně a uvolněně a ráda pomalu experimentuji, dokud

nenajdeme pózy, ve kterých se model cítí nejpřirozeněji.

Můj obvyklý postup je mít naplánovaných pár jednoduchých nápadů pro zahájení fotografování, kdy modelůmprostě říkám, co mají dělat. Jednak to funguje na prolomení ledu

a jednak mi to dává příležitost zjistit, jaká mají doopravdy těla.

Pokud jsem s  daným člověkem nikdy předtím nepracovala,

nejsou to skoro nikdy ty snímky, které by vyšly nejlíp, ale mají

důležitou funkci při nastartování fotografování.

U  těch modelů, kteří zůstanou nervózní déle, a  když se

na ně dívám přes fotoaparát, tak jsou stále strnulí, jsem zjistila,

že nejlepší je dát si přestávku s  tím, že musíte vyměnit fi lm

(nebo baterii, nebo paměťovou kartu). Napětí unavuje, takže

tito zvlášť nervózní lidé si často doslova úlevou vydechnou,

když se fotoaparát konečně otočí jinam a  skutečně se uvolní.

Pár letmých pohledů tím směrem, zatímco se zabýváte fotoaparátem, může někdy odhalit opravdu skvělou pózu a  často

jsem i takto použila výkřik „počkej, teď se vůbec nehýbej, tohle

je skvělá póza“. Většina modelů se také ještě více uvolní, když

vidí, že jste z výsledků opravdu nadšení.

Otázka: Jak tvoje fotografování autoportrétů změnilo tvůj

způsob jednání s modely?

Ve skutečnosti jsem opravdových autoportrétů udělala

jen pár – jen pro obchodní potřeby. Avšak v  minulosti jsem

příležitostně používala sebe samu jako model. Nepřemýšlím

o  těchto fotografi ích jako o  autoportrétech, ale spíše mi to

připadá, jako bych stála modelem jinému fotografovi. Zjistila

192 Velká kniha fotografování aktů


jsem, že zpočátku je to skvělý trénink. Stála jsem modelem

jiným fotografům i  sobě a  tím, že jsem byla jednou z  nich,

jsem se o tom, jak pracovat s modely naučila více, nežčímkoliv jiným.

Otázka: Jak ovlivňuje tvojí tvorbu to, že jsi feministka a tvé

vzdělání v biologii?

Trvalo mi trochu déle, než jsem se dostala k fotografování

aktů kvůli mým obavám z  využívání ženského těla. Chvilku

jsem s těmito obavami bojovala, ale hodně mě zajímalanadčasovost, kterou člověk může s nahou postavou získat. Můjfeminismus určitě ovlivnil něco z mého přístupu a toho, jak pracuji

s modely. Například moje trvání na tom, aby měli všechno, co

potřebují, aby se cítili psychicky i emocionálně pohodlně.Nechci dělat fotografi e, které by jeden z nás nerad viděl. Vždycky

je to společná práce a model do ní může mluvit maximálním

možným způsobem. Zpočátku jsem se snažila najít i  muže,

kteří by mi pózovali, nejspíš jako součást feministické touhy

mít to vyrovnané. Příliš dlouho mi to ale nevydrželo –protože raději pracuji s přáteli nebo přáteli přátel a mezi nimi jsem

našla jen velmi málo mužů ochotných stát mi modelem. Stále

mi to připadá trochu divné, ale muži se často stydí nechat se

fotografovat nazí víc, než většina žen.

Nemyslím si, že by mé biologické vzdělání mělo nějaký vliv

na mé fotografování aktů, i když určitě ovlivňuje mou tvorbu

v jiných žánrech, zejména v mé sérii snímků divoce rostoucích

květin. Možná bych se měla zamyslet nad tím, jak toto rozehrát v mých aktech, to by mohlo být zajímavé.

Otázka: Jaký vliv mají Uelsmann a Bernhard na tvoudnešní tvorbu?

Oba jsou (nebo v  případě Ruth Bernhard byli) opravdoví

mistři ve zvětšování a oba byli extrémně štědří ke studentům

fotografi e, se kterými se dělili o své postupy a myšlenky. Oba

mi poskytli mnoho inspirace – Uelsmann s  prací za rámec

běžných omezení skutečností a Bernhard uměním najít krásu

v  běžném prostředí. Ruth Bernhard nám dávala velmi dobrá

zadání na seminářích, jako například najít určitý počet dobrých snímků v okruhu deseti metrů od třídy, nebo určitýpočet dobrých snímků bez toho, abychom vstali z postele a tak.

Jsou to skvělá cvičení a stále si je sama často opakuji. Neustále

máme přímo pod nosem tolik skvělých fotografi í!

Otázka: Jak tvoje postupy ovlivnilo to, že jsi začala učit?

Nejsem si jistá, jak učení změnilo moje postupy. Určitě jsem

se tím sama hodně naučila. Zaprvé cítím, že předtím, nežzačnu učit, musím opravdu TVRDĚ studovat, abych studentům

nepředávala žádné nesprávné technické údaje (alespoň do té

míry, do jaké se tomu vyhnout dokážu). Zadruhé jsem zjistila,

že lidé se hlásí do kurzů fotografování z mnohanepředvídatelných důvodů, takže není neobvyklé zjistit, že někteří studenti

mohou ostatní naučit minimálně tolik jako učitel. Když jsem

tohle zjistila, začala jsem se přiklánět více k  vedení „útočišť

pro umělce“ namísto normálních seminářů, abych umožnila

účastníkům učit se od sebe navzájem a sdílet své silné stránky.

Zatřetí mě učení na fotografi ckých seminářích zbavilo ostychu

z toho, nechat na sebe někoho koukat, když fotografuji.Myslím si, že z pozorování ostatních fotografů při jejich postupech

fotografování je možné se leccos naučit a učitelé by vždy svým

žákům měli poskytnout možnost pozorovat je a pokud možno

i ostatní studenty při fotografování.

Otázka: Máš nějakou radu pro začínající fotografy aktů?

Ano, to mám! Jsem přesvědčená, že každý, kdo by chtěl

začít fotografovat akty, by si měl vyzkoušet také jaké to je

na  druhé straně objektivu. Je to nejlepší způsob, jak najít

způsob efektivní práce s modely. Myslím, že nejlépe se točlověk naučí, pokud pózuje nahý jinému fotografovi, ale dobré

cvičení je i používání sebe sama jako modelu. Co vás přijakých pokynech napadne? To je dobré vědět, protože vám to

může poskytnout náhled do toho, co se honí hlavou vašim

modelům. Myslíte si, že vaše tělo není dostatečně atraktivní?

Zkuste vymyslet nové přístupy, jak využít jen některé částivašeho těla – je mnoho způsobů, jak lidské tělo hezky zachytit

na fotografi i. Bojíte se, že vás někdo pozná a že vám to bude

nepříjemné? Přemýšlejte o  tom, jak snímky anonymizovat

použitím jen části vašeho těla, nebo manipulací se světlem

či ostřením, nebo takovým výřezem, že snímek dostanete až

do absurdity. Další tipy, jak toto cvičení zefektivnit: Dejtefotoaparát na  stativ a  za něj umístěte velké zrcadlo, které vám

poskytne lepší představu o  tom, jak bude snímek vypadat.

Druhý stativ můžete použít jako svého dubléra, tedy něco, na

co můžete zaostřit a co vám přesně řekne, kam se postavit, až

se budete vracet před fotoaparát. K  pořízení snímku můžete použít samospoušť, ale někdy je obtížné všechno potřebné

zaranžovat dostatečně rychle. V takovém případě mohou být

dlouhá kabelová spoušť nebo bezdrátový ovladač k fotoaparátu opravdovým požehnáním. Celý tento proces může být

trochu složitý a  někdy frustrující, ale je to opravdu skvělý

způsob, jak se učit a jak získat nějakou praxi bez tlakuzpůsobeného obavami o dalšího člověka, kterého se můžezmocňovat netrpělivost, nebo se může začít nudit.

193Kapitola 11 – Rozhovory


Na stránkách www.TheNakedAndTheLens.com najdete rozhovory s následujícími fotografy:

Robert Gregory Griff eth

Nina Pak

Pascal Renoux

Pet Silvia

194 Velká kniha fotografování aktů


Tobias Slater-Hunt

Mayumi Yoshimaru

Harvey Stein

195Kapitola 11 – Rozhovory




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist