načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Velikáni a malikáni - Ota Ulč

Velikáni a malikáni

Elektronická kniha: Velikáni a malikáni
Autor:

Kniha o Češích v exilu. Ota Ulč je potkával na všech kontinentech, ale nejvíc v Americe, kam se vystěhoval. Za půl století důvěrně poznal řadu zajímavých osobností (Egon Hostovský, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Šulc-Švarc
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 265
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-724-4307-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ota Ulč se ve svých vzpomínkách zaměřuje na své mládí, vojenskou službu u PTP, odchod do Spolkové republiky Německo i na život v USA, kam odešel na počátku 60. let. V dalších kapitolách vzpomíná na svá setkání s emigranty z komunistického Československa v USA či Kanadě (např. Egon Hostovký, Josef Škvorecký, Bohumil Moravec, Ivan Sviták atd.) i v různých částech světa. Snaží se popsat jejich život v nové vlasti. Pozornost je věnována rovněž postoji tehdejšího režimu k emigrantům. Vzpomínky publicisty Oty Ulče na odchod do exilu i lidi, se kterými se během svého pobytu v cizině setkal.

Popis nakladatele

Kniha o Češích v exilu. Ota Ulč je potkával na všech kontinentech, ale nejvíc v Americe, kam se vystěhoval. Za půl století důvěrně poznal řadu zajímavých osobností (Egon Hostovský, Ferdinand Peroutka, Karel Steinbach, Jaroslav Vašata, Rudolf Firkušný, Josef Škvorecký, Ivan Sviták, Evžen Balon a mnoho dalších). A protože měl boty z toulavého telete, našel krajany na tichomořských ostrovech i mezi kanibaly, v kanadské divočině, v Austrálii, Jižní Africe či Jižní Americe. Emigrací v roce 1959 se dostal do svobodného světa, kde má člověk odpovědnost za vlastní rozhodování. A to je někdy břemeno k neunesení pro malikány i velikány.

Předmětná hesla
* 20.-21. století
Češi -- Zahraničí -- 20.-21. století
Češi -- Emigrace a imigrace -- 20.-21. století
Osobnosti -- Česko -- 20.-21. století
Exil -- Česko -- 20.-21. století
Integrace imigrantů
Názory a postoje
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

OtaUlč

Velikáni a malikáni


NAKLADATELSTVÍ ŠULC – ŠVARC

PRAHA

otaulč

VELI

kani

maliKAN I


© Ota Ulč, 2012

ISBN 978-80-7244-307-9


ÚVOD S OTÁZKAMI O NAŠICH KOŘENECH

Bude mít podobu důkladného personálního zákrutu, ažnehorázné osobní odbočky, totiž hledání, ohmatávání vlastních kořenů. Příjmení mám sice krátké — pouhá tři písme -

na — ale pro Anglosasy je tuze obtížně, až nemožně vy -

slovitelné. Nemají potíže s druhým písmenem, na kterém

uvíz nou Japonci, jelikož je nahradí rachotivým R. V mi nu -

losti nebyl problém lapat jejich špiony příkazem, abyodrecitovali neviňoučkou lulaby ukolébavku. Anglosasové ovšem

ztroskotají na třetím písmenu — nedaří se jim zvládnout

ono C s háčkem — výsledkem je zvuk připomínajícízvracení.

Jak jsem se k takovému jménu dostal? Keltské kořeny v něm nebudou. Ještě v dávnověku našeho junáctvíspolužák jmenovec vyštrachal předky s takovým jménem vMagdeburku v 17. století, z doby třicetileté války, kdy toto měs - to utrpělo rekordní vylidnění zásluhou tehdejších hororů. Nebo třeba nemám předky saské, ale sibiřské — od téhož písmena S.

Vysvětluji takto: Moje nyní již dlouholetá manželka se narodila a vyrostla v Číně. Své někdejší zdráhání podlehnout mému problematickému půvabu zdůvodnila dojmem, že prý shledávala mou vizáž až nepříjemně asiatskou.

Jak ji něco takového mohlo napadnout?

Reagovala doporučením, abych se občas podíval do zrcad - la a zamyslel se.

To mi připomnělo, že ještě kdysi v Čechách jsem nahlédl do sovětské encyklopedie historického materialismu a z ní se dozvěděl o kmenu Ulčů, sídlícím v dálavách východní Sibiře. Rybáři, pastevci, lid prostý, přívětivý, též primitivní, vývojově zanedbaný. Kdoví jak to s tou přívětivostí bylo — v nedávné minulosti se prý věnovali i občasnému kanibalismu. Víc detailů se mi nevybavuje. Po letech mi přítelkyně z Texasu, knihovnice na univerzitě, poslala spis Pohádky z tygří stezky autora Dimitrije Nigaškina, vydalo Chaba - rov skoje knižnoje izdatělstvo v roce 1975 a v Praze vyšlo v Lidovém nakladatelství Svazu československo-sovětské - ho přátelství v překladu Zdeňky Psůtkové a s ilustracemi Milana Erazima v dnes již nevídaném nákladu 50 000výtisků. Tak jsem se seznámil s příznivějším kádrovýmprofilem svých jmenovců:

„Ulčové žijou na Amuru odedávna. Tři rody Ulčů —Sulakové, Punadijové a Gubatuové — byly spřízněny aochraňovaly společný oheň. Jejich vesnice stály těsně vedle sebe na Amuru. Žili v srdečném přátelství. Každý dům stavěla celá vesnice. Jeden mísil hlínu, druhý nosil dříví na pokrytí střechy, jiný přitesával sloupy. Ryby také lovila společně celá vesnice. Jeden vyplul na velkém člunu, druhý na malé loďce, třetí jen seděl obkročmo na kládě a naháněl ryby do sítí. Přátelsky žili i s bytostmi lesů a vod, proto měli vždyc - ky hojnost tuleňů, velryb, sobolů i sobů. V kmeni Sulaků žil malý chlapec, který se jmenoval Mambu. Když se narodil, matka ho omývala svým mlékem. Otec zavěsil nad jeho koléb ku sekeru a nůž, aby si chlapec odmala zvykal na zbraně. Sotva Mambu zahlédl nůž, popadl ho oběma ruka - ma a vylezl z kolébky. To se oba rodiče podivili!“

Kdybych si to byl od Amuru namířil směrem k jihozáadu do manželčiny rodné Číny, nemuseli bychom seseznamovat až na silvestrovském večírku v české společnosti na Manhattanu v New Yorku.

Nebo to je s naší údajnou rasovou podobností, ne-lidokonce totožností, úplně jinak. New York Times uveřejnily (7. května 1996) dost dlouhé pojednání nazvané Mumie, textilie důkazem přítomnosti Evropanů na Dálném výcho - dě. V severozápadním koutě Číny zvaném Sin-ťiang, kudy vedla legendární silk road (hedvábná cesta, cesta hedvábí, obchodní spojnice s Evropou), teď sídlí Ujgurové, lid mo - hamedánské víry a s řečí z turecké větve. Když jsem jepotkával mezi turisty v Pekingu, vypadali míň čínsky než já, tvrdila ta moje.

V onom Sin-ťiangu v oblasti Tarim Basin, suché, hodně horké nížině, se začátkem 20. století začali vrtatfrancouzští a němečtí archeologové. Pod povrchem objevili rukoisy z 6. až 8. století psané v odumřelé řeči, jíž dali jméno tocharština. Po následném bádání objevili její nápadnou podobnost s jazyky keltskými a germánskými. Rovněž obje vili mumie. Jedna jim značně připomínala ženu velšskou či irskou, druhá mumie připomínala Čecha (Bohemian burgher). Odhadovaný věk dva tisíce roků. Jak se tam tihle Evropané dostali?

Těžko to mohl být případ náhodných přivandrovalců,zatoulaných jedinců. V posledních třiceti letech čínští badatelé v prostoru 500 čtverečních mil objevili víc než 100ostatků osob mumifikovaných přírodou, jejím suchýmklimatem, nikoliv nějakým umělým procesem. Dotyční žili před 2400 až 4000 lety. Výtečně zachované mumie nečínského, vyloženě evropského vzhledu plavovlasých tvorů. V končině Lop Nor (kde Číňané konají atomové výbuchy) byly obje - veny lebky nordického typu. Stejný důkazní předpoklad podporuje oblečení pradávných nebožtíků.

Irena Goodová, specialistka v oboru textile ar che ology, tvrdí, že nález je virtually identical stylistically andtechnically s nálezy v pohřebištích v Rakousku a Ně mec ku z doby kolem roku 700 před Kristem. Zkoušky DNA potvrzujípříslušnost k dávné evropské genetické skupině. Jak se tam tihle Evropané dostali?

Archeologové, historici, lingvisté, biologové, vědci zještě dalších oborů dali hlavy dohromady a hledali odpověď. Kon ference se konala v muzeu Pensylvánské univerzity ve Filadelfii. S výjimkou teorie prehistorických parašutistických seskoků se dostalo na všechny možné hypotézy.

„Jestliže teď už nejste dostatečně confused (popletení, zmatení), nedávali jste dost pozor,“ vyjádřil se kshromážděným odborníkům James Patrick Mallory, archeolog z uni - verzity v Belfastu. ČEŠI VZNIKLI, MNOHÉ VYTVOŘILI A NEJEDNI PAK ODCHÁZELI Jako školáčkům nám byla vštěpována představa o praotci Čechovi, jak přivedl svůj kmen k hoře Říp, nevelikémubochánku, a jak kmen časem zmohutněl v národ. Vzniklo a rozmohlo se naše království, ovládající pořádný kus evrop ského kontinentu — za Přemysla Otakara II. od Baltu k Jadranu.

Vzdor zádrhelu zaviněnému zradou Vítkovců jsme se dál rozvíjeli. Zejména vynikl Karel IV., Otec vlasti, císař, zakladatel univerzity, jedné z nejstarších a kdysi i nejslovutnějších. V 15. století jsme se stali náboženskými disidenty. Vypukly husitské šarvátky, rozrostly se v pořádnou válku, Žižkovi kališníci umně rubali papežence, leč též pálili, demolovali kostely, kláštery, jeptišky vehementně prznili.

Defenestrace, populární český obyčej, třicetiletá vál ka, debakl na Bílé hoře s následnou značnou vystěhovaleckou vlnou. Český šlechtic Vilém Slavata z Chlumu ve svých Pamětech uvádí, že celkem emigrovalo 36 000 protestantských rodin a rozptýlilo se mnoha směry. Neveselý, až krutý úděl, ale ve srovnání s moderním exilem přece jen měl jednu značnou výhodu: tehdy evropská kultura byla něco ne velkého, neroztříštěného, s jedním jazykem — latinou — k dorozumění mezi vzdělanci humanisty. Mezi nimi sinejznamenitěji počínal myslitel a pedagog Jan AmosKomenský, a málem mohl zazářit i v zámoří, ale bohužel odmítl stát se rektorem Harvardovy univerzity, v naší současnosti té nejprestižnější na světě. (Od té doby žádný z našinců tak skvělou nabídku nedostal.)

Mnozí příslušníci moravské bratrské církve zamířili do zámoří. Na nejednom ostrově v Karibiku lze postřehnout kostelík a činnost těchto Moravians. Několik desítek tisíc jich je k nalezení v Brazílii, v končině Pernambuco. Mi - sionářskému úsilí se věnovali čeští bratři i v Jižní Africe. Dočetl jsem se o snaze postavit v Kapském Městě pomník Jiřímu Šmídovi, věrozvěstovi křesťanství mezi Hotentoty. Po jiném českém misionáři Pácaltovi pojmenovali jednu vesnici jako Pacaltsdorp.

Jihoamerickým směrem mířili misionáři katoličtí. Vpobělohorském 17. století patnáct jezuitů šířilo víru v Mexi ku. Duchovní Vojtěch Bukovský z českého rytířského ro du zachraňoval duše ve Venezuele, František Boryně ze Lhoty, leč nevím z které, v Peru obrátil na křesťanskou víru víc než sto kmenů, do té doby neznámých, stavělkostely, zaváděl zemědělství a navíc indiány zasvěcoval do práce s textilem a do hudebního umění. Misionáři JiříBurger z Vyškova a Václav Christman z Prahy působili vParaguayi.

První Čech, který se usadil v Severní Americe, bylnáboženský disident Augustin Heřman ze Mšena u Mělní ka.Pořídil první mapu Marylandu, kde získal značné množ ství půdy, jedné jeho části dal jméno Nova Bohemia. Územím protéká řeka Bohemia River. Žil do roku 1661 a jehozásluhou vznikly základy k české kolonizaci v Americe. V téže době tam dorazil našinec Bedřich Felyps, jenž si jménopoangličtil na Philipse. Vynikl jako architekt, stavitel,guvernérův rádce a jedna z jeho potomkyň natolik okouzlilagenerála George Washingtona, že ji požádal o ru ku, ale neuspěl. Tím jsme my Češi přišli o příležitost příbuzenského spříznění s prvním americkým prezidentem, s jehožportrétem se dodnes setkáváme na jednodolarových, inflacíznehodnocovaných bankovkách.

V kolonii Pensylvánii moravští bratři, evangeličtí exulanti, kolem roku 1774 (čili ještě před válkou za americkou nezávislost) založili Bethlehem. V době vyhláše ní nezávislosti (Declaration of Independence) jich v Americe žilo přes dva tisíce a téměř jedna třetina jich pobývala v tomto Betlému.

V třicátých letech 19. století k americkým břehůmdorazili pozoruhodní Čechové: Antonín Dignowitý, původem z Kutné Hory, lingvista, lékař, vynálezce, autor knihyBohemia under Austrian Despotism, M. Karel Hrubý z Nového Sedla, první z dlouhé řady českých profesorů v Americe, a Jan Nepomuk Neumann z Prachatic, katolický kněz, poslé - ze biskup ve Filadelfii, prohlášený za svatého v roce 1977.

Další početná emigrační vlna se do Ameriky dostala v dru hé polovině 19. století. Po zoktrojované revoluci v roce 1848 našli ve Spojených státech útočiště významní političtí uprchlíci Vojta Náprstek a J. V. Frič a zasloužili se o vznik krajanských aktivit. S Náprstkem na stejné lodi připlul do Nového světa Franc V. Červený a v Milwaukee zahájil výrobu hudebních nástrojů.

Nejeden z našinců se znamenitě vypracoval — odAntonína Čermáka, starosty Chicaga, již tehdy milionového měs ta, po Karla Vopičku, jenž se vzdor svémuneimpozantnímu jménu stal významným diplomatem a zastupoval zájmy své adoptivní země. R. A. Vitoušek byl poslancem na Havajských ostrovech, Václav Jelínek pšeničným králem. (Některých vynikajících úspěchů bylo dosaženo i v jižní části západní hemisféry: Alfred Pivoňka se stal ministrem vnitra v Chile, v Brazílii se původně nuzný Vojtěch Michal vypracoval na mnohonásobného milionáře a potomekkrajana Kubíčka byl zvolen prezidentem velikánské země a založil nové hlavní město Brasilia.)

Pozoruhodná byla životní dráha Františka Korbela:univerzitní student inženýrství unikl zatykači a v přestrojení za ženu se mu podařilo zdolat Atlantik. V New Yorkuzapočal s výrobou krabic na doutníky, přesídlil na opačný konec kontinentu do Kalifornie a pustil se do pěstování vinné ré - vy. (Šampaňské Korbel je dodnes velmi populární.) Buďzásluhou jeho zbohatnutí, nebo proto, že rakouská byrokratická Schlamperei se má znamenitě k světu i v zámoří, byl před zatčením prchající politický provinilec Korbel povýšen Víd ní na konzula, aby reprezentoval v San Francisku zájmy mocnářství.

Překvapilo mě zjištění, že objev zlata v Kalifornii v roce 1848 nezpůsobil mezi Čechy horečku, která posedla přísluš - níky jiných národností. Gold rush nevedl ke zrodu ani jed - né české osady.

V roce 1860 František Kořízek, zedník a muzikant,inspirován příkladem velikána Benjamina Franklina, začal v Ra - cine (Wisconsin) vydávat první české noviny SlowanAmerikánský (American Slav).

Zejména po občanské válce v USA (1861–1865) arakousko-pruské válce krátce poté došlo k značnému vzrůstuvystěhovalectví. Rakousko zrušilo omezení pro případné zájemce, lodní společnosti otevřely filiálky nejen v Praze, ale například i v Klatovech. Zdárně probíhala zemědělskákolonizace prázdných, ale úrodných plání Středozápadu — rodících se států Kansas, Nebraska, Iowa, Minnesota aWisconsin. Jižním směrem do velikánského Texasu přijížděli sedláci moravského původu. (I s takovými výsledky, že na vzdálených farmách s pramalým stykem se světem se pro černošské čeledíny moravština stala jejich jediným jazykem — třeba s rozkošnostmi, že ze slova „kladivo“ se stalo „kladivotyvole“.) Snad dodnes vychází časopis Hospodář psaný češtinou předminulého století. Náramný požitek. Odpovědným redaktorem tam býval a třeba ještě jepublicista jménem Vaculík.

V roce 1870 víc než 40 000 Čechů žilo v USA v těchtostátech: Nejvíc Wisconsin, po něm s klesajícím počtem Illinois, Iowa, Missouri, Minnesota, New York, Michigan, Nebraska, Ohio a Texas. V městských centrech vedlo Chicago a St. Louis, po nich Cleveland, New York a Milwaukee. Vznikaly osady s jmény Moravia, Velehrad, Vyšehrad, Praha (Texas), Prague, Kovanda (Nebraska), Slovan, Mělník, Pilsen (Wisconsin) a mnohá další.

V Clevelandu vycházel humoristický časopis Diblík — ja kýsi zaoceánský předchůdce mnohdy hanebného Dikobra zu naší doby.

Konec 19. století přinesl energickou industrializaci. Sílil příliv přistěhovalců do průmyslových center — Chicaga, New Yorku, Clevelandu, Pittsburghu. Mezi podnikateli si nejúspěšněji počínaly firmy Bulova, výrobce hodinek, a Wal - des, výrobce zipů.

Sčítáním obyvatelstva v roce 1900 se zjistil počet 157 000 Čechů žijících v USA, z toho třetina v zemědělství.

Rok 1907 zaznamenal největší imigrační přírůstek — 13 554 Čechů.

Rok 1910: zjištěno přes půl milionu Čechů první a druhé generace.

Rok 1918: Vyhlášení československé nezávislosti ve Wa - sh ingtonu. Jedním z autorů byl Louis D. Brandeis, soud ce Nejvyššího soudu, syn přistěhovalců z Prahy.

Rok 1920, sčítání obyvatelstva: 622 000 Čechů první a druhé generace.

Do světa odcházelo, ať jen dočasně či natrvalo, mnoho významných vědců a kumštýřů. Bedřich Smetana bylředitelem filharmonie v Göteborgu, Antonín Dvořák ředitelem konzervatoře v New Yorku a skladatelem ve vesničce Spill - ville v Iowě. Nymburský rodák Boh. Černohorský učil skla - datele Glucka, slavní Duškové z Čáslavi, z nichž JanLadislav učil v Amsterodamu a mlad ší Josef Františekkoncertoval v Itálii, vzdělávali Tartiniho. V Benátkách sídlící Josef Mysliveček vytvořil třicet oper, k spatření v mnoha předních evropských divadlech. V Praze v roce 1770 narozený Antonín Reicha zemřel v Paříži s nejvyššími tituly arytířským Řádem čestné legie. V pozdější době v Záhřebupůsobil a sebevraždu spáchal talentovaný Oskar Nedbal. VAmerice se proslavil Rudolf Friml, aniž se kdy zasebevraždil.

Ve Francii proslul Jean Gaspard Debureau, původním jménem Jan Kašpar Dvořák, nám zpopularizovanýKožíkovým románem Největší z pierotů. Virtuosové Slavík, Laub, Ondříček, Kocián, Kubelík až po Rudolfa Firkušného,kterého jsem v New Yorku v restauraci Vašata na 75. ulici u 1. avenue na Manhattanu v roli číšníka vzorně obsluhoval.

Se značným zpožděním jsem se dozvěděl o někdejšíexistenci sochaře žijícího v Číně. B. J. Kočí tam dokoncevytvořil památník k poctě Sunjatsena, velikána nejpočetnějšího národa. DVACÁTÉ STOLETÍ — DOBA REKORDNÍHO POČTU ODCHODŮ Kam lidé míří? Vesměs se nehnou, pokud nemusí. Do největšího pohybu se lidstvo, aspoň z Evropy, dalo v předvečer druhé světové války a pak i po ní. Míří se od něčeho, míří se k něčemu, a oba popudy se nemusí vzájemně vylučovat.

Odcházejí příslušníci zejména mladší generace, ti ku - rážnější i dobrodružnější, v botách z toulavého tele te. Ne nutně nadprůměr či podprůměr národa, ale rozhodně jehonerůměr. K důkazu o pošetilosti přílišných generalizací zavítejme do Austrálie, našinci zvané Klokánie. Počínáme si tam různě. Milan Vyhnálek vybudoval v Tasmánii továrnu Lactos, snad tu zcela nejmodernější sýrárnu na jižní polokouli. Za to od Alžběty II. obdržel O. B. E. — Order of the British Empire, jakýsi Řád hodně úspěšné práce.

Dr. R. Krupička se skupinou českých vědců založil farmaceutickou firmu, M. Krajník zkonstruoval a vyrobil prv - ní australský automobil, A. Šponer vybudoval alpské leto - visko Thredbo, a tak dost dlouze dál. Rovněž tu ale byli dva Češi, kteří po spáchání loupežné vraždy jako zcela první po druhé světové válce skončili v Severním teritoriu našibenici.

Od bělohorského debaklu neodešlo do exilu víc našinců než v druhé polovině 20. století. A ještě víc než Hitler jich vystrnadilo budování vědeckého socialismu. Dostal se mi do ruky značně neúplný seznam exulantů z roku 1948: u písmene H jen od jména Houžvička Karel, šofér, po jméno Hrdlička Evžen jsem napočítal 120 jmen — osudů, o nichž nic nevíme a nikdy se nedozvíme.

Po únoru 1948 se plnily a přeplnily západoněmecké uprchlické tábory a zámoří nebylo příliš nápomocné.Amerika téměř vůbec nebrala, Kanada škudlila, jelo se tedy do Austrálie, do pouště ošetřovat ovce, nebo do Latinské Ameriky. Slyšel jsem od svědka, že lágrem proběhla zpráva, že přijde brazilský konzul vybírat kandidáty na emigraci. Intelektuálové si začali mezi sebou pohazovat cihlami, aby získali mozoly na rukou a činili dojem odolných manuálů. Konzul poručil zájemcům položit se na stůl. Kráčel podél jejich nohou a ukazoval svému náměstkovi naneprokádrované nešťastníky, aby je stáhl z prověřovacího stolu. Vybraní pak odjeli a mnozí z nich tropické slasti Amazonie nepřežili. Přesto se Latinská Amerika stala končinou za - slíbenou pro některé z nich. Zbohatli ve Venezuele, v Chile. V Brazílii jsem potkal úspěšné našince i z poinvazní srpnové vlny.

Vlna poúnorová, posrpnová a po ní následoval další odliv osob. Většina z nich ve své dospělosti nezažila nic nežhusákovskou normalizaci. Tak tomu bylo až do konce osmde - sátých let. Všeho všudy asi půl milionu dalo před rodným krbem přednost nejistotě někde v cizině. Exilový ča - sopis Listy uveřejnil (č. 6, 1985) studii Rudolfa Zukala, někdejšího proděkana Vysoké školy ekonomické v Praze. Au tor vydedukoval z dosažitelných oficiálních údajů, že v období 1964–1986 do ciziny natrvalo odešlo čtvrt milionu občanů.

V roce 1967 Valné shromáždění OSN přijalo Deklaraci o územním azylu. V prvním článku stojí: „Každý má právo hledat před perzekucí azyl v jiných zemích a využít jeho možnosti.“ Z tohoto práva „hledat a najít“ ale nevyplývá povinnost žádné země, aby vyhověla. Takové rozhodnutí je pouze záležitostí toho kterého suverénního státu. Podle údajů Sekretariátu OSN se v období 1950–1970 z východní do západní Evropy vystěhovalo 3 770 000 osob. Za totéž období se do USA a Kanady přistěhovalo 8 698 000 a do Austrálie a na Nový Zéland 1 857 000 osob.

Přesídlení z jedné evropské země do druhé působí menší psychologickou nesnáz než transplantace za oceán. Přesun do Mnichova či Vídně je jistě méně traumatický než doMelbourne či Valparaisa. Spolková republika Německo přijala 30 000 Čechoslováků, 15 000 zejména z posrpnové vlny se dostalo do Švýcarska, další největší počet je v Rakousku, Švédsku a Velké Británii. Věrohodné statistické údaje se mi nepodařilo objevit.

Problematika integrace a asimilace je téma na tlustou knihu, kterému se lze vyhnout odkazem na fundamentální samozřejmost, že do Evropy se (aspoň donedávna) nepřichází, ale z ní se již po několik století odchází.

V Čechách našeho dětství se vesnice vzájemně nenáviděly, obviňovaly z jinakosti. Pokud se někdo odchýlil od normy předpokládaného stereotypu, koledoval si o nepřízeň. Obtížně by se totožné normy daly prosazovat na ba - bylonské věži. Jinak se na cizáky přivandrovalce dívají ve Švýcarech horalové s tisíciletými kořeny, jinak v USA,Kanadě či Austrálii, kam téměř každý nedávno přišel.

Český jihoafrický přítel mi poslal výstřižek z novin onaturalizačních potížích, jež má v Helvécii našinec Vít Stup - ka. Provinil se, že si stěžoval na hluk: nelibuje si v poslechu kravských zvonců a místní patriot Leo Schmidli ho proto odmítá připustit do svých řad. Kandidáti na švýcarské občanství se po mnohaletém čekání musí učit místní paněmčinu, historii, musí vytrpět inspekční návště vu lidosprávy, jež se v bytě pídí po hygienických nedostatcích. A za poctu udělení místního občanství je pak nutno pořádnězalatit.

Porovnejme s USA: amerikanizace je či aspoň bývalazadarmo. Kandidá ti mají znát ústavu, znalost se odbudeotázkou: „Máme Kon gres?“ Kandidát kývne a je to. Mluvíbeztoho jen italsky. Byl jsem svědkem. Všichni jsou vlastněnějací přistěhovalci.

Jak interpretovat podmínku perzekuce? Jsem pronásledován, jestliže mi nepřijali dítě na univerzitu? Nepřijali mě do zaměstnání? Mnoho mladých nemá možnost studovat a nezaměstnanost je leckde spíš pravidlem než výjimkou. Záleží na motivech, okolnostech, jež způsobily nepříznivý stav: například zda dítě nestuduje z nedostatku talentu nebo z přebytku nevhodného politického počínání rodiče.

Při popovídání o motivech, jež ho přiměly k opuštění rodného prostředí, se přítel exulant Egon Hostovskývyjádřil slovy, že není typ snažící se dosáhnout nemožného a tedy i nesmyslného. I kdyby vstoupil do vládnoucí partaje, stále by se obával o vlastní krk, soudruzi by mu beztoho nikdy zcela nevěřili a považoval by za nemravné sloužit vládě, jíž se obával, a proto odešel z ministerstva zahraničí a ukon - čil příjemný život diplomata.

Často jsem v Americe dostával tutéž otázku, co mě přimělo riskovat a zmizet do neznáma, jaké perzekuci jsem byl vystaven. Vysvětlil jsem, že mě trýznil pocit, že jakozaměstnanec státu jsem součástí mašinerie dopouštějící sehanebností. I když jako soudce civilního senátu ve věcech převážně rodinného práva jsem se žádné hanebnosti nedo - pustil, kde jsem měl záruku, že nebudu stát před úkolem nějaké to svinstvo přece jen udělat — nebo je tedy neudělat a sám se dostat do kriminálu. Mám se pak stát ctnostným trpitelem za mřížemi, či přizpůsobivým ohebným padouchem — obojí pro mne nevábné alternativy. Raději tedy uprchnout nikoliv před perzekucí, ale před povinností se na ní podílet.

Podobně se trápil přítel Josef Škvorecký, tehdy srezignujícím povzdechem, že by se ten komunismus snad dal pře - žít, kdybychom žili aspoň tři sta let. Což ovšem byl po - vzdech před výpukem annus mirabilis 1989.

Nesouhlas s eventualitou exilu vyjádřili někteřípolistoadoví předáci, například Jiří Dienstbier, tehdejší ministr zahraničních věcí. V médiích byl citován, že nikdo nemusel odejít.

Pravda pravdoucí: tristnímu údělu exulanta se kdokoliv mohl vyhnout, mohl se nechat zavřít a případně i popravit. Tak se rozhodl Vlado Clementis, jeden z Dienst bierových předchůdců v úřadě.

Poštěstilo se mi seznámit se a spřátelit s americkým di - plomatem slovenského původu, spolužákem Clementise na gymnáziu. Začátkem padesátých let, když se schylovalo k přípravě největšího politického procesu a Clementis se zrovna vracel ze zahraniční cesty do rodné země, při zastávce v Paříži ho spolužák z pověření americké vládykontaktoval a seznámil s odhadem zpravodajské služby, čeho nepříjemného se doma dočká, a nabídl mu politický azyl. Clementis odmítl. Ne že by poslovi špatné zprávy nevěřil. Ale ujistil ho, že takovým krokem by přece zradil dosavad - ní smysl svého života.

Clementisovi se onen smysl života naplnil. „Ďakujem,“ bylo údajně jeho poslední slovo na šibenici. Předpokládám, že to myslel ironicky, ač ironie je asi to poslední, co by vtakovém okamžiku přišlo na mysl. Ale aspoň nevyvolával slávu rodné straně, své věšitelce, tak jak při tomtéž závěrečném aktu činili jiní významní příslušníci čeledě tvorů zvláštního ražení.

Ještě jednou Hostovský: při debatách o emigraci tvrdil, že doba, jež dotyčného přiměla k odchodu a udělala z něj exulanta, emigranta, se pozná podle intenzity vztahu k opuštěné vlasti. A ten vztah podle jeho názoru je nej - silněj ší u těch z první, té nejstarší generace — nejstarší stakovou zkušeností a většinou pak i věkem.

Nabízel jsem jinou interpretaci. Už před řadou let jsem se vytasil s konceptem rozbitých hodinek: odchodem si je rozbijeme o hraniční patník, chápání země nám v tom okam - žiku odchodu zamrzne, její následný vývoj vnímáme už jen odvozeně, vzdáleně. Tak se potom formují různé exilovégenerace, které s obtížemi hledají společnou řeč.

Každá je poznamenána jinou zkušeností, jinýmtraumatem: tedy generace druhoválečná (Mnichov, protektorát), poúnorová (vítězství KSČ), posrpnová (invaze). Tak jako uprchlíci před Hitlerem měli potíže pochopit radikální, emocionální antikomunismus poúnorových běženců, ti zas se s nedůvěrou seznamovali s posrpnovou vlnou,komunismem údajně příliš načichlou. A všechny tyto generace, jež formovala nepřízeň politických událostí, nedovedlykomunikovat a alergicky reagovaly na vlastenectví nostalgických starousedlíků v české krajanské obci.

Zatímco Polsko a Maďarsko otevřely dveře, ba i vítaly navštěvující exulanty, ČSSR pokračovala s megatonáží zatracování. Například v Zemědělských novinách (23. led - na 1986) nás pořádně přeoral, jedovatou hlízu vyplenil Doc. RSDr. O. Pilát, CSc. v pojednání nazvaném Nejbídnější z bídných konců: emigrace na cestách zrady. Jsme politicky a lidsky deklasovaná individua, jsme zvrácení a morbidní. „Tak nenávidí svět, že by na lidstvo klidně seslali ijadernou katastrofu. Je to nejbídnější z bídných konců, k němuž čs. emigrace na Západě dospěla.“ Tak končí soud tohoto Piláta. Jsme „krvelačné stvůry“, v Rudém právu (26. července 1984) nás tak vyhodnotil Stanislav Svoboda,náměstek ministra zahraničních věcí. („Svoboda je slovo v české poúnorové realitě to nejvíc zprofanované,“ tvrdil Hostovský.)

Na rozdíl zejména od polské komunity v USA, důsledně

vlastenecké a ve Washingtonu se prosazující jako účinná

lobby, my Češi jsme když ne rozhádaní, tak aspoň zřetelně

disharmoničtí, děláme spíš dojem jakési antilobby.


Vina postřehnutelná na obou koncích Atlantiku, když dochází k nevlídným generalizacím na téma „domov versus exil“, rodná zem, kterou osud každému z nás přidělil, vporovnání se zemí, kterou si pak někdo z nás někde vybral. Obě strany se uchylují k nelichotivým soudům jednak o národu nepoctivců a závistivců, jednak o emigrantech, co se jezdí do země svého zrození vytahovat. Myslitelé jako dr. Jiří Payne, bývalý předseda zahraničního výboru parlamentu, například odešlé peskoval, že „emigrovali zalepší životní úrovní“. (Tolik název článku v Lidových novinách.)

To měli emigrovat s ambicí dosáhnout nižší životní úrov - ně? ÚTĚK Z KLECE V Americe jsem už aspoň stokrát odpovídal na otázku, proč jsem utekl a jak jsem utekl.

Osud, pokud doopravdy něco takového autonomněexistuje, si dovede počínat s nesnadno dešifrovatelným, někdy až absurdním smyslem pro humor.

Na svět jsem přišel v dávnověku (1930) v Plzni, otec Čech, automechanik, posléze s vlastní živností, matka sudetská Němka, takže se zárukou, že její příbuzní ji budou pokládat za odrodivší se renegátku, zatímco české příbuzenstvo ji mezi sebe nikdy upřímně nepřijme.

Nestrádali jsme — a to ani za války. Protektorát Böhmen und Mähren v porovnání s jinými oblastmi tehdejší dočasné Hitlerovy říše byl relativně poklidnou oázou, kam se za zásluhy jezdili osvěžovat příslušníci wehrmach tu. Pří dělový systém všelijakých ersatzů, melty, margarínů a ná hraž kové marmelády fungoval až do závěrečných dnů v květ nu 1945, a posléze jsem se dočetl, že poskytovanákalorická hodnota byla vyšší, než jakou měli k di spoziciobyvatelé Velké Británie, někdejší koloniální velmoci. Hlad jsme tedy neměli po celou dobu války (na rozdíl třeba od mé životní družky, princezničky na čínském zámku zamizerie japonské okupace). Nálety v rodné Plzni, pivovarské metropoli, zásobující abstinenta Hitlera velkým množstvím vojenské výzbroje, jsme ale měli. Angloameričtí vzdušní piráti (oficiální terminus technicus oněch dní) se všakstrefovali ledabyle, bomby padaly zejména do poklidných nevinných čtvrtí. Jedna žuchla pouhý metr od našeho domu a nevybuchla, přijelo komando se zajatci, a ti tu potvoru úspěšně deaktivovali. Nálety naše okna jen zřídka přežila, lézt pak do postele bez důkladného odstranění střepů nebylo radno. Asi třikrát nám tihle piráti pošramotili střechu a my se museli věnovat amatérskému pokrývačství. Sirény sice nekvílely každou noc, ale dost často, a my hned hupky s dokumenty a cennostmi do sklepa, kde by nás zásahspolehlivě pohřbil. V posledních měsících války se povedla tre - fa do našeho gymnázia, k jásotu žactva tím pádemdeaktivovaného.

V sobotu 6. května 1945 nás osvobodili Američané,Pattonovi hoši. Týž týden jsem měl příležitost obhlédnoutjednotku rudoarmejců. Oslavovali, nabírali do plechovek pivo z konve, až ke dnu nořili ruce nemyté snad už od Stalingradu. Velící major si šel ulevit na záchod a poprvé spatřil cosi splachovacího. Napřed se v míse umyl, po poučení správně použil a výsledek hlučně zaháněl šavlí.

Doma jsem se podíval na mapu a ověřil si tvrdou realitu teritoriálního rozpoložení, v jakém sousedství se budeme nacházet. Prognóza věcí budoucích zdála se dost ponurá. Byl jsem hošík patnáctiletý a nezmizel jsem do dálav lovit v Africe elefanty, nýbrž jsem si doma namáhal mozkovici latinou a antickou řečtinou na klasickém gymnáziu. Rok po Vítězném únoru následovala vítězná maturita. Expertipsychologové mě vyhodnotili jako správný typ pro kariérulékárníka. Měl jsem zájem o literární vědu, o níž se alenezajímali budovatelé zářných zítřků. Šoupli mě na práva — ve stalinistické éře, která pramálo přála jakékoliv spravedlnosti. Třetinu studentů v čistkách vyházeli, mnohdy sestrefili špatně, v mém případě se nestrefili vůbec. Jak já to tam všechno nenáviděl! Nejlepší mladá léta a člověk se zezoufalé mizerné doby málem udusil.

V březnu 1953 Stalin umřel a konečně tak prokázal své lidství. Jen co jsme se vzpamatovali z oslavné opice, dopekel ho následoval náš první dělnický a též syfilitickýprezident Klement Gottwald. Závěrečné zkoušky ze stalinistické jurisprudence proběhly ve stejném týdnu, kdy byl odhalen Berija, další stalinistický lidumil.

Kádrovák na právnické fakultě Karlovy univerzityúřadoval v montérkách a doopravdy se jmenoval Famfule. Byl příkladně bdělý a ostražitý, nicméně jsem mu unikl. Dokonce mě vyhodnotil výš, než mi bylo milé. Zažádal jsem si totiž o umístěnku do advokacie, branže s ještě buržoazní pověstí, téměř však na vymření. Ale aspoň nebudu lidizavírat. Famfule ale rozhodl jinak a přidělil mě k čeledi soud - ců, slouhů hanebného režimu.

Započal jsem jako tzv. auskultant u plzeňského soudu, zrovna když se rozjely procesy s účastníky „událostí“(oficiální označení) 1. června v reakci na ožebračující měnovou reformu. Provinilci se vzbouřili proti novým penězům, kte - ré se přepočítávaly v poměru 5 : 1 do 300 Kčs na osobu, zbytek v poměru 50 : 1. Vklady nad 50 000 Kčs seznehodnotily v poměru 30 : 1. Plzeň zažila de facto první projev lido vé nevole v celičkém táboře tehdejších lidovýchdemokracií (k revoltě ještě většího rozsahu došlo v NDR o 17 dnů později). V Plzni režim na dva dny přestal existovat, vládci se potento a dychtili po pomstě.

Nesoudil jsem, ale musel jsem se účastnit jakopozorovatel a pak se cvičit ve formulaci písemných rozsudků. Od - por né cvičení. Též jsem smolil verdikty se zločinci podle tehdejšího paragrafu 95 trestního zákona — totiž s těmi, kteří mínili uplatnit své jak mezinárodními závazky, tak domácí ústavou zaručené právo odejít ze země. Leč záměr se jim nezdařil, byli lapeni při pokusu toto své zaručené právo využít a následoval trest uvěznění na dobu od jednoho do pěti roků. Zatímco jsem takto formuloval, dumal jsem, jak zařídit, aby v mém případě nešlo jen o pokus, ale o trestný čin dokonaný, úspěšně uskutečněný, a ať si mě pak odsoudí in absentia podle libosti.

Dřív než jsem se mohl v soudních kuloárech rozkoukat,

postihl mě příkaz k výkonu čestné služby se zbraní bránit

vlast. V mém případě byla zbraní lopata: odvedli mě kjednotkám TP, dříve PTP — k černým baronům, do znamenité

společnosti: vyhození studenti, intelektuálové, faráři, cikáni, aristokrati, neodsunutí Němci, kulaci a kriminálníci,

kteří si již odpykali trest za pokus o úprk z klece.

Po více než dvou letech služby v takovém prostředí jsem

se s hodností vojína vrátil od politicky nespolehlivých k ju s -

ti ci mezi spolehlivé. (Ani na svobodníka jsem to ne dotáhl.


„Jak je to možný, soudruhu?“ zeptal se a hned mi tovysvětlil význam ný soudruh dělného původu. „Jednoduše, soudruhu. Máme bor del v zemědělství? Máme. Tak vidíš. Ve

všem máme bordel — tak proč ne taky v tutom?“) Bezkádrového šrámu jsem byl poslán do Stříbra, nepozoruhodného

pohraničního městečka. Aspoň že mi přidělili resort civilního práva, utěšoval jsem se.

Rozhodně lepší rozhodovat spory venkovanů, hádajících se o slepice, než lifrovat klienty na šibenici. Jenže ibanální rozvod se někdy rozdmychal do pořádných politických dimenzí, z rodičovské bitky o nezletilce se nezřídka stalpolitický dynamit. Když se dva sousedé prali o jednu kozu, mohl jsem vyhovět jen jednomu. Ten pominutý pak třeba po slal anonymní dopis, že soudce je nepřítelem lidově demokratického zřízení. Státní bezpečnost nic nevyhodila, nepřehlédla, vyšetřovala a pasti nastražovala. Partajní sekretariát z nás chtěl mít poslušné kašpárky. Doba bylaneradostná, perspektivy v nedohlednu.

Krušný pobyt v kleci jsem vyřešil exilem — ilegálnímvyelášením v roce 1959, kdy se takový krok jen málokdypovedl. Chtělo to hodně disciplíny a štěstí.

Ilegálně přes dráty bylo řešení pouze pro zájemce osebevraždu. Pohodlně s pasem ven byla v té době vzácnost mimo můj dosah. Zbývalo řešení jaksi mezi — ne přímo, ale oklikou, přes jinačí lidodemo.

Pokusil jsem se třikrát, vždy v létě.

První pokus v roce 1957 v Rumunsku přes Konstancu. V přístavu měla kotvit libanonská loď, o níž jsem sedozvěděl, že by za úplatu ve valutách či vzácných kovech dovezla černého pasažéra do Turecka. Valuty jsem neměl, posbíral jsem tedy pár zděděných rodinných memorabilií a vydal se na Balkán. A nic z toho nebylo. Čedokářský vlak se buď dlouho loudal přes Karpaty, nebo libanonský kapitán zvedl kotvy předčasně — zkrátka jsme se minuli.

Následující dva týdny jsem si frustraci hojil milostnou aférou s českou dívkou, která se do mě bouřlivě zamilovala a já jí hodně ublížil nedostatkem zájmu o sňatek. Připadal jsem si jako padouch, ale posedlost zmizet ze zadrátované vlasti byla mou dominantní obsesí. O utíkání jsemmeditoval ve dne, měl sny v noci, zabýval se jím i při milování s jakkoliv líbeznou partnerkou.

Mladý Ota Ulč jako vojín

u PTP 1, pak soudce civilního

soudu ve Stříbře 2, 3,

dále jeho fotka z uprchlického

tábora v Ausweisu 4

a před mikrofonem

v rádiu Svobodná Evropa

s redaktorem Eliášem 5

1

2

3

4

5

Podruhé jsem se o útěk pokusil v roce 1958. Tehdy jsem se domluvil s kamarádem lékařem Milošem Königem, absolventem Karlovy univerzity i Osvětimi, nejkrutější školy života či spíš smrti, že to zkusíme ve dvou. Náhoda nám přá la, Čedok zrovna inzeroval zájezd do stanového městečka v Řecku čili přímo za železnou oponou. Jakmile bychom se dostali na opačnou stranu barikády třídněrozděleného světa, na Řecko a všechny předplacené helénské slasti se vykašleme, z vlaku vystoupíme a při prvnípříležitosti zažádáme o azyl. Takto jsme se těšili, leč stát — náš dráb, rozhodl jinak. V předvečer odjezdu Miloš obdrželtelegram, že nelze, není ve státním zájmu atakdále.

Já ale nic takového nedostal a ráno jsem se dostavil na peron hlavního pražského nádraží, kde skupina asi třiceti definitivně prokádrovaných nervózně přešlapovala. Nastou - pili jsme do vlaku, který se ale nerozjel. Přišlo estébácké duo se zvěstí: „Soudruzi, právě jsme obdrželi zprávu omimořádných vedrech v Řecku. Rozhodlo se, že místo toho se pojede do klimaticky příznivějšího Sovětského svazu...“

Viděl jsem černě, neboť jsem už dlel na mentálníchobláčcích v onom kýženém, stále nedosažitelném svě tě. Ozvali se dva zklamaní pasažéři, že jsou lékaři a o skupinu se vevedrech kompetentně postarají. Nic platno, buď Sojuz, nebo nic s refundací.

Volil jsem nic. Když jsem se vzpamatoval z šoku, dojel jsem k překvapenému Königovi. Byli jsme si kvit, osud nám naložil stejně. Začali jsme připravovat novou strategii do třetice. Vykašleme se na chiméry, prchající život si přecenemůžeme stále odkládat, nebo budeme rezignovat, dáme se na kondelíkovství, nebo ty mi namícháš utrejch, přikazoval jsem Königovi, a já ho spolknu.

Na tak vysokou kartu, jako byla ta řecká, s pohodlným odvozem až k nepřátelům, jsme už nechtěli sázet. Budeme skromnější, zkusíme to přes východní Německo. Tehdy ještě v Berlíně neztopořili Zeď míru, čedokářské zájezdy k Baltu byly rutinní záležitost, žádné vysazování z vlaku na posled - ní chvíli.

K úkolu jsme přistoupili obezřetně. Nepřihlásíme se na první turnus v půli června, mohlo by vypadat podezřele, že tolik dychtíme stát se baltskými sledi ve studených vodách. Jenže kdybychom si cestu odložili až na některý zposledních termínů, co když je zruší v reakci na eventuální letošní úprky? Zvolili jsme kompromis a složili zálohu na zájezd č. 2 v posledním týdnu června.

Primárním úkolem bylo vymyslet alibi pro případ, žebudeme lapeni. Abychom se mohli vymlouvat, vytáčet, tvrdit, že jde o absurdní nedorozumění. Vrhli jsme tenata několika směry.

Miloš, šéf transfúzní stanice ve Strakonicích, se přihlásil na jednoroční brigádu do Karlových Varů, kde se léčili významní papaláši z bratrských zemí tábora míru. Měl v úmyslu se zde seznámit s vhodnou veličinou. Tou rozhodně nebyl právě tam přebývající Enver Hodža, stalinistický diktátor Albánie, ale dederonský ministr školstvíDahlem. A právě jeho chtěl požádat o laskavost — návštěvu prestižní nemocnice Charité, pro nás zajímavé zejména svou polohou. Nacházela se v Berlíně pouhých sto metrů od britské okupační zóny.

Já jsem začal kultivovat bratrskou spolupráci s justičními soudruhy v přístavním městě Rostock. U plzeňského krajského soudu jsem se prezentoval svou obstojnouněmčinou a vymámil pověření k navázání družby, k výměněnašich bohatých zkušeností. Rostock sice není v Berlíně, ale doufal jsem, že bych od družebních soudruhů vyškem - ral povolení k návštěvě bývalého koncentračního tábora v Oranienburgu, v blízkosti konečné stanice S-Bahn či U-Bahn berlínské městské dopravy, odkud by se už dalo dojet do centra metropole.

Začal jsem poslouchat přátelský zahraniční rozhlas z De - deronie, když zrovna řečnil ministr propagandy Eisler.Poslal jsem mu dopis plný díků, obdivu a on skutečně odpověděl — že ho to potěšilo, pozdrav, podpis. Moc tedy neřekl, ale aspoň něco, musíme být skromní. Dopis vezmeme s sebou.

K dispozici jsme měli ještě několik falešných karet včet - ně předání dárku východoberlínské televizní herečce.

Zrovna v té době se dva mládenci na mém stříbrském okre se pokusili zvolit svobodu stejným směrem. Odjeli na lipský veletrh a tam si vzali taxík, aby je odvezl dovýchodního Berlína k prohlídce pamětihodností. Taxikář je šoupl na policejní stanici, kde u nich při prohlídce objevilidůležité osobní dokumenty včetně dokladu o promoci — a byl malér.

Nutno se maximálně posichrovat a určitě s sebou nevézt promoční rouru. Nemít u sebe nic, co by vzbudilo podezření. Jestliže jedu mrznout k Baltu, nemůžu s sebou vézt plán Berlína. Opatřil jsem si ho v Informační službě NDR v Pra ze a snažil se vštípit si ho do paměti, hraniceokupačních zón, tratě dráhy podzemní i nadzemní, tramvaje,autobusy i pěší procházku přes Potsdamplatz. Svůj privátnímajetek jsem nerozprodával, ale naopak kupoval. Na poslední chvíli jsem si pořídil gramorádio. Necelý rok jsem vlastnil novou fiatku, získanou z ministerského přídělu (teh dy to byla prestižní záležitost). „Ale soudruzi, to myslíte vážně? Že bych chtěl utéct a tohle auto tady nechat? Proč bych je kupoval... to přece nedává smysl, že ano?“ kalkuloval jsem.

Ještě jsem stačil absolvovat každoroční soudcovské zkouš - ky z marxismu-leninismu, vědy všech věd a umění všeho umění. Předsedala jim náměstkyně ministra spravedlnosti soudružka Michlová, dělnický kádr. Snažil jsem se na ni udělat dojem a s vervou herce na prknech, jež znamenají svět, jsem chrlil potřebné fráze, liturgické kraviny. Pro - letářská náměstkyně mě pochválila a dala mě za příklad hodný následování.

U soudu jsem připravil seznam stání k datu hned podovolené. Jeden zapeklitý případ za druhým — komplikovaná manka, rozhádané manželské a paternitní spory, do nichž se mi nechtělo a některé z nich mi odvolací soud vrátil k novému projednání. Jestli se mi úprk nepovede, budu v tak mizerné náladě, že tohle martyrium mi na utrpení nepřidá. A když se mi podaří zmizet, budu se perverzně ra dovat představou, jak jsou chodby soudní budovy na pě cho vané nerudnými, nasupenými žalobci a žalovanými a spou stou předvolaných svědků, zpravidla odhodlaných bez zábran lživě svědčit, a u toho nikdo, kdo by se v chaosu dovedlvyznat a zvládl ho.

Po třech letech plánování, přemýšlení, vymýšlení, snotnou porcí trýznivých frustrací, se pak podařilo plánrealizovat během necelého jednoho dne, ale neobešlo se to bez nečekaných zvratů.

Pátek 26. června 1959, tři hodiny odpoledne. Odložil jsem talár a odjel do Prahy. S konspirátorem Königem jsme se vydali na nádraží. Na peronu jsme našli příslušný vagonjakož i sličnou průvodkyni z Čedoku. Chvíli jsme courali po nástupišti, okukovali budoucí spolucestující a snažili se rozpoznat, která z vizáží patří těm, kteří s námi jedou, aby nás hlídali. Diagnóza se nám nedařila. Naštěstí jsem dostal nápad, jak se pak ukázalo skvělý: „Hele, Miloši, co kdybysme předstírali, že jsme od estébé,“ povídám.

Krotil mě, abych prý neblbnul, co kdyby k nám přišli a chtěli nás identifikovat.

„O to právě jde — oni si netroufnou, přece nemůžouvědět, jestli někdo neposlal někoho, aby kontroloval je,“přesvědčil jsem ho. Zaskočil jsem ke kiosku, nakoupil stranický tisk a s hovězím výrazem moci jsem ho držel v pod - pa ží, každému na očích. Zapředl jsem pokrokový rozhovor se soudružkou průvodkyní, očividně si oddychla, jakouzřetelnou veš jí tentokráte nasadili do kožichu. Pronesl jsem několik zhovadilostí, role se mi docela líbila.

Vlak se rozjel za soumraku, před půlnocí jsme dorazili do Děčína. Vjíždíme do Dederonie, turisté pochrupávají na starodávných dřevěných pryčnách. Mně nebylo do spánku, natož do smíchu. Základní plán byl tento: náš vagon, dosud součást regulérního spoje Vídeň—Berlín, v Drážďanechodojí, abychom se vyhnuli nebezpečí imperialistickýchlákadel v rozděleném a stále ještě nezazděném Berlíně, a připojí nás k jiné soupravě, která nás dlouhou, ale bezpečnoumírovou oklikou via Magdeburk dotransportuje k mrazivým baltským plážím.

Klímání mě přece jenom přemohlo, probudil jsem se něco po čtvrté hodině. Mžourám v blížícím se rozbřesku, snažím se pochytit jména na rychle míjených stanicích. Pak přece jedno pochytím — to je divné, to snad není možné, nebo přece jenom?

Inu, stalo se. Socialističtí Němci polevili na svéTuechtigkeit, i z nich marxismus-leninismus udělal lajdáky abordeláře. Díky jakémusi zádrhelu náš čedokářský vagon zaomněli odpojit, mířili jsme k Berlínu, byť jen východnímu, Rudou armádou hlídanému. Byl jsem si naprosto jistý. Když jsem se učil nazpaměť plán hlavního města, z pilnosti jsem se seznamoval i s okolními sto kilometry. Jestli dora - zíme přímo do centra, třeba se nám naskytne neplánovaná příležitost. Odpadnou varianty se špitálem Charité, šarády se soudruhy soudci, nebudeme je potřebovat. Větší šance, ale větší riziko — troufneme si?

Šťouchl jsem do klímajícího Königa a začal mu špitat. Přikývl. Vydali jsme se k naší průvodkyni, dosud nevědoucí, kam že nás vlak unáší. Dotkl jsem se jejího ramínka,vzbudil ji a přednesl novinu. Že nastala nepředvídaná situace, něco se musí udělat, včas iniciativně vše zajistit. Zavolali jsme tučnou konduktérku, ta zalistovala v tlustospise ainformovala nás o příjezdu v osm hodin ráno navýchodoberlínský Ostbahnhof. Dál k Baltu můžeme pokračovatregulérním vlakem až v jednu odpoledne z Lichtenberg čiLichtenberger Bahnhofu, několik kilometrů vzdáleného.

„To ovšem znamená bezpečnostní problém,“ přísně jsem se obrátil k ničím se neprovinivší soudružce.

V osm hodin vlak zastavil na Ostbahnhofu. Počínal jsem si co nejiniciativněji. Pomáhal jsem se zavazadly. „Soudru - zi, nerozcházet se, nerozcházet!“ dirigoval jsem. Čedokářka sklesle přikyvovala, a ti správní pověření bezpečnostnísoudruzi nikde. Rozhorlen přisvojenou rolí vůbec jsem na ně nepomyslel. Čedokářka šla s Königem telefonovat místním turistickým funkcionářům o pomoc.

Za půlhodinku se dostavili s mnohými omluvami zazádrhel způsobený dočasnými nedostatky růstu, s dobrou však zprávou, že na účet prvního dělnického a rolnického státu Německa budeme na místě pohoštěni snídaní a čas před odjezdem z jiného nádraží vyplníme návštěvouhřbitova rudoarmejců.

Usedli jsme v hale, naservírovali nám jakousi teuton skou meltu. Ponoukl jsem Miloše, aby šel zatelefonovatspřátelenému expacientovi ministru Dahlemovi, zda by mohl narychlo zařídit inspekci nemocnice Charité místo hřbitova.

Zdráhal se, že nemá potřebné feniky. Ať si je tedy sněkým vyhandluje. Učinil to a za chvíli byl zpátky s ponurým výrazem ve tváři. Ministra se vskutku dovolal, jenže on mu vynadal, proč ho budí. To nám to pěkně začíná.

Schlíple jsme se postavili do fronty před úschovnou zavazadel, pojede se na krchov. A pak se to stalo: „Poslyšte, soudruhu doktore, neviděl jste tu paní s desetiletýmchlapcem, přistoupili k nám v Ústí? Oni nikde nejsou, marně jsem se po nich dívala — já si myslím, že utekli,“ vyslovila podezření státní průvodkyně.

Vynikající zvěst — přesně takovou jsme potřebovali. „Ale prosím vás,“ obořil jsem se na ni, „kdo by dneska, kdy pře - ce každému je jasné, kam zahnívající kapitalismus spěje, že by...,“ takovými kaskádami jsem peskoval malověrnou, ale konstruktivně jsem uzavřel: „Poslyšte, hrozně rád bych s vámi jel — samozřejmě — ale prestiž naší vlasti jedůležitější. Ne, kdepak, jen mi neděkujte, je to přece mojepovinnost. Já se půjdu po ní porozhlédnout, kontaktuji policii, nevěřím, že by... to ona spíš zabloudila. Doktor Königzůstane se mnou, abychom to...,“ atakdále, nepříliš plynně, ale s autoritou jsem rozhodl.

Čedokářce se ulevilo, děkovala, chvilku jsme ještěposečkali, legitimní estébáčkové se nijak neprojevili.

Tak a teď myslet a nepromarnit vynikající příležitost — šanci k útěku s možností přesvědčivé výmluvy, kdyby se něco zvrtlo. Promysleli jsme vše a vydali se k nádražnípolicii. Úřadovnu okupovalo několik mladíčků s nějakým tím chlupem na bradě.

S pozdravem Freundschaft jsme se přestavili, předložili naše papíry a přednesli případ zatoulání či dokoncezrádného útěku občanky s desetiletým pionýrkem. Nadiktoval jsem generálie a popis, aby je mohli oznámit v místnímrozhlase.

„Možná ale už odjeli na druhé nádraží, odkud námodpoledne jede další vlak — takže my bychom se tam teď jelipodívat. Ovšem nevyznáme se tu, kdybychom náhodou zabloudili, kdybyste si tadyhle napsali naše jména, dokumen - ty, prosím...“ Chtěli jsme využít ideální příležitost shůry opatřit si alibi. Kdyby nás lapili, budeme mít výmlu vu, račte se, soudruzi, spojit s vašimi soudruhy na Ostbahnhofu.

„To od vás nemůžeme chtít,“ protestovali holobrádci, „ně - koho s vámi pošleme...“

Sakramente, taková dávka freundschaftu by mohla být smrtelná. „Kdepak, soudruzi, Volksgenosse, to od vás nemůžeme chtít, takhle zneužívat vaší ochoty, však jistěmáte svých lidí nedostatek, kdepak, my si určitě nějak poradíme,“ protestovali jsme.

Ukecali jsme je. V rámci mezinárodní solidarity jsme jim předali dvě krabičky československých cigaret a s alibi odešli.

Pár mincí, co König získal od překupníka, nám stačilo k nákupu jízdenek na S-Bahn, ale místo na druhé nádraží jsme se vydali jinam. Teď mi útrapy s domácímmemorová>



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist